ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V Novom Sade, v dolnozemskej Báčke, Šafárika zaraz ovanulo celkom iné ovzdušie. Z okolia, vychýreného prírodnou krásou, panorámou vrchov, zeleňou lesov a tônistých údolí, ocitol sa na nekonečných rovinách, močiaroch a pastviskách, prišiel do vlasti polodivokých stád koní, oviec a svíň; zo starobylých miest, sídel a stredísk vedeckých, školských, literárnych a politických dostal sa do mladej osady bez minulosti, bez stáleho kmeňa usadlého obyvateľstva, medzi poloorientálnu miešaninu národov i náboženských vyznaní, do zmesi obchodníkov, sedliakov i mníchov bez kultúrnych tradícií a osvetových snáh; z ruchu študentského, univerzitného, knihovníckeho a snemového ocitol sa v hluku trhov dobytčích, ovocinárskych a zeleninárskych. Pohyblivý lodný most, neistá spojovacia tepna so svetom, viedol k pevnosti Petrovaradín, jedinej triezvej výšine, na ktorú mohol uprieť zrak, navyknutý noriť sa do širokých rozhľadov prírodnej rozmanitosti. Iba za Dunajom, v Srieme, zelenali sa kopce a vinice a v diaľke sa vypínalo hornaté pásmo Frušky Gory s početnými bielymi kláštormi pravoslávnych Srbov. V týchto kláštoroch nachádzal Šafárik najväčšiu korisť pre svoje vedecké práce; bohaté nevyužité zbierky starých listín a rukopisov a vzácne exempláre starých, najmä cirkevných kníh slovanských. Ale to bol iba suchý materiál. Ani od domáceho srbského kňazstva, ani od učiteľstva nedostával mladý učenec podnety; naopak: často prekonával ich úmyselný odpor a neraz i novosrbským literárnym a osvetovým snahám musel Šafárik raziť cestu sám.

I Šafárikových krajanov, Slovákov, bolo okolo Nového Sadu medzi uhorskými Srbmi hojne. Do Báčky a Sriemu sa sťahovali Slováci z horných Uhier od čias tereziánskych. R. 1820, keď Šafárik začal pôsobiť medzi Srbmi, kvitli už evanjelické obce slovenské v Petrovci, Hložanoch, Kysáči, Kulpíne, Silbaši, Palánke, Pivnici, Lalite, Bajši, Selenči, v Starej Pazove i v Novom Sade — asi 15.000 duší, kde všade dodnes výborne vzrástli; báčsky Slovák je dnes už osobitným typom v domácom živote, cirkvi a v literatúre; ale do štyridsiatych rokov duševné prúdenie v týchto osadách bolo ešte len v začiatkoch. Čulo si počínal iba Juraj Ribay, kazateľ v Torži, známy bibliofil i bibliograf, zberateľ ľudovej literatúry i národopisec, ktorého skoro všetky práce ostali v rukopisoch a ktorý zomrel 1812; ďalej Juraj Rohoni, kazateľ hložiansky, takisto horlivý rozširovateľ československých kníh, zberateľ prostonárodných piesní a básnik, zomrel 1831; a napokon Štefan Leška, v r. 1821 — 1826 kazateľ novosadský, odvtedy do smrti (1849) staropazovský, spisovateľ cirkevný a vydavateľ otcovej knižky „Elenchus vocabulorum“ 1825. Ale ani z týchto strán nedostával Šafárik vôbec podnet; i uprostred slovenských kolónií bol odkázaný sám na seba.

Za trinásťročného pobytu v Novom Sade Šafárik iba rozvinul skutočnú činnosť literárnu vo všetkých smeroch, ktorých zárodky sa ukazovali už v Kežmarku, Jene a v Prešporku. S húževnatou vytrvalosťou a hlbokou vrúcnosťou, sprevádzajúcou jeho celú vedeckú prácu, oddal sa štúdiám folkloristickým, literárnohistorickým, dejepisným i zemepisným a výsledkom toho bol rad štúdií a kníh zo všetkých uvedených oborov. Naliehavé potreby vedeckej slovanskej literatúry a bohaté nepreskúmané rukopisné pramene v okolí novosadskom boli mu stálym podnetom; zbieral, vypisoval, prepisoval, skúmal, porovnával a jeho práca vykonaná v Novom Sade zaváži nielen vo vede českej, ale aj v srbskej a všeobecnej slovanskej, ba európskej vôbec.

A predsa okolnosti, za akých Šafárik musel pracovať, boli veľmi nepriaznivé. Z jeho listov, písaných najmä priateľovi Kollárovi do Pešti, jasne hovorí veľký hrdinský zápas, ktorý mladý učenec krok za krokom prekonával.

Mnoho drahocenného času mu zaberala najmä škola. Zprávy priateľom predovšetkým v prvých rokoch sú plné ponôs na spor medzi vysilujúcim a často nevďačným chlebovým zamestnaním a ideálmi, ktoré jeho duša žiadala si uskutočniť. Vo februári 1821 napr. oznamuje Kollárovi: „Benedikti mi psal onehdy. On rovně, jako já, v školském tom blátě vázne cele. Tak se hle bourá naděje naše!“ V júni 1823 zasa: „V čas školských prací oukol denní zabírá síly. Zmarním-li tyto prázniny školské, nebudu nikdy hotov.“ A ďalej: „Mne též dosti to jho školské — ten prach školský — trápí. Ale co dělat? To nám bylo souzeno.“ A tak často. Vykonávajúc svedomite povinnosti, stále ho zvierajú obavy, že nevykoná, čo by ináč mohol, veľkú prácu, do ktorej sa pustil, že nedokončí, a jeho myšlienky že s ním zahynú. Ešte horšie ho podlamovali choroby, ktorým v nezdravom močaristom podnebí novosadskom podliehal on aj jeho rodina. Dojemne medzi obšírnymi literárnymi vývodmi sa čítajú Šafárikove stručné zprávy o vlastnej ťažkej chorobe alebo onemocnení ženy a detí a lakonické oznámenia o smrti toho alebo onoho dieťaťa. Na Vianoce 1823 píše napr. Kollárovi medziiným: „Byv dlouho nevrlý a stukavý, upadl jsem měsíce srpna v zimnici, jejíž charakter za čas rozeznán býti nemohl. Brzy však se ukázalo, že to bylo zacpání jater. Ležel jsem celých deset týdnů, nikam sebou hnouti nemoha… Nemoc má je největší neštěstí, které mě v životě potkalo. Zbaven jsem všeho toho, co život vábného a sladkého pro mne měl; nervový stroj zrušen, duchovní moci klesly, obraznost a paměť prchly docela — já zbořen jsem v květě věku, v květě mužství svého“… A ako veľmi si vážil telesnú čulosť, ukazuje ďalšia úpenlivá prosba k podobne chorejúcemu priateľovi: „Nelitujte, pro Boha živého, žádných nákladů, žádné péče, žádné práce, abyste zdraví svého uchránili. Máte-li dobrého lékaře, následujte slepě a neodstupně rady jeho. Střežte se na čas literních zaměstnání — retujte života a zdraví — časem, budete-li posilněn, opět se k ním navrátiti můžete.“ A tak stále. Každú väčšiu Šafárikovu prácu prerušujú a zdržujú vážne zdravotné chyby: horúčka, pečeňový neduh, reuma, bolenie očí…

Druhá prekážka, ktorá sa ako cent vešala na každý jeho krok, bolo nedostatočné, nespoľahlivé zdĺhavé a drahé spojenie kníhkupecké. Prechádzali mesiace, ba niekedy aj roky, kým dostal objednané prepotrebné pramene a pomôcky, za ktorými túžil vo dne v noci, u kníhkupcov a priateľov urgoval množstvom listov, udával smer, ktorým by skôr došli, a spoľahlivé osoby, ktoré by ich dodávali istejšie a bezpečne celé, nepotrhané, nepošpinené, nepredražené. S Lipskom, Viedňou, Varšavou, Krakovom, Petrohradom, Prahou, Pešťou a Prešporkom ho spojovalo ustavičné, zväčša rozčuľujúce a mrzuté vypisovanie, pretože bolo márne. Keď napokon dostal vytúženú knihu, a ak nesklamala jeho očakávanie, tešil sa s mladistvou radosťou, hoci dovoz bol neznesiteľne drahý. „Poštovský vůz sice tadyto každý druhý týden chodí (píše vo februári r. 1823), ale to příliš drahá fůra.“ Onedlho dočkal sa síce jednej zo žiadaných zásielok, „ale po poštovském voze za tak neslýchaně drahé peníze, že od této cesty napotom cele upustiti musí“. A čo nevzalo dovozné, to pobrali kníhkupci, predovšetkým viedenskí, u ktorých napr. ruská kniha „stojí třikrát i čtyřikrát tolik, jako v Petrově.“ A koľko peňazí zbytočne vydal za veci s lákavým názvom, ale obsahom slabé, nemôžuc do nich pred kúpením nazrieť! „Já jsem za ty německé smeti a plevy (píše) už tolik peněz vyhodil, že se ostýchám novou německou historickou knihu, o niž nic neznám, koupiti.“

A pritom druhým robil ochotne kolpoltéra a zberateľa predplatného, pričom zvyčajne utratil svoje peniaze; bol vlastným nakladateľom a vymáhal podpory na vydávanie kníh cudzích. Agitoval slovom i písmom u lakomých alebo neuvedomelých, býval zväčša sklamaný, ale predsa vždy dúfal v lepšie časy.

Že za takých okolností skoro sa prihlásila finančná tieseň, je pochopiteľné. V októbri r. 1827 píše: „Vůbec toho roku mé oekonomické věci velmi zle jdú. Mój příjem značně umenšen, doma náklad co den roste a drahota povstává.“ V januári r. 1828: „Mé hospodáření v tom největším zmatku, v jakovém nikdy nebylo, a z něhož nevím, kdy a jak vyváznu. Můj příjem ode dvou let o třetinu umenšen — útraty se co den množí, an rodiny přibudá — drahota u nás nesmírná, jaká nyní jen v Paříži a v Londýně býti může (ku př. sáh dřeva stojí až do 20 fl).“ Napokon prišiel k presvedčeniu, že „pokud vydávání a rozprodávání slovanských knih jen na nás učených spoléhati bude, ta věc dlouho dobře nepůjde.“

Ďalšou prekážkou bola tuhá cenzúra absolutistických rokov dvadsiatych, v Uhrách pomerne ešte zhovievavejšia než inde. „Do Vídně a Prahy nechci ničeho více poslati, tam zahyne všecko; tu snadněji proklouzne.“ Tak r. 1823. A ešte r. 1827 radí Kollárovi v Pešti, aby svoje vedecké pojednanie neposielal do Prahy: „dajte to rače v Budíně vytisknút; tam (v Praze) Vám to zabijí.“

A priamo neznesiteľné utrpenia mu spôsobovali liknaví priatelia literárni, ktorých darmo zasypával naliehavými dopytmi, žiadosťami a prosbami vedeckými v otázkach ťažkých, súc ďaleko od stredísk duševného ruchu univerzít, knižníc, archívov a kníhkupectiev. Stoická Šafárikova myseľ neraz prekypela nevôľou, keď sklamanie vrcholilo. V októbri 1825 sa napr. rozhorčil, odpovedajúc na dopyt Kollárov: „Tak jsem zajisté na dopisování podobného druhu rozhněván, že, jestli se jen veliká proměna nestane, sotvy více v podobných příčinách psáti budu. Kdekoli jsem posavád tlúkl, nikdo se mi neozval. Psal sem do Rus, Polska, Čech; psal sem Mušickému dva-či třikrát, aby mi aspoň několik jmen Scriptorum croaticorum poslal — až posud ani literky! Nevynímám ani Kopitara (jehož já vůbec pochopiti nemohu); už před rokem, a od té doby aspoň třikrát, sem ho písebně požádal, aby mi kratičkú zprávu o Presbyterovi Diokleatesovi udělil — až posud a na věky nic. Musel sem tedy o něm sám pro svú literatúru zprávu z Gebhardiho a Engla zlátat. Tak hle všecko!“ I na dôverných priateľov sa neraz ponosuje, akí sú liknaví a neochotní.

Také bolo položenie mladého učenca; výskumom by bol rád obsiahol šíry slovanský svet a čím skôr stelesnil svoje vedecké vidiny, a predsa jeho každá snaha trieštila sa na prekážkach často malicherných a naničhodných. Preto sa netreba čudovať, že hocikedy zmalomyseľnel. V aguste 1822 sa vyznáva Kollárovi: „Jak Vám závidím teď toho štěstí Vašeho, ježto přece častěji i s vroucími přátelskými slovenskými dušemi obcovati, i k napomáhání národní literatury a tudy vyššího života přispívati můžete! U mne bohužel téměř všecko pusté leží: všaké pero ducha zlámáno! Všecko mé činění se stavuje na čtení a přemítání těch nemnohých spisů novějších, jichž se mi zde dostává; nebo co jsem koli zde posud trudnou myslí formovati počal, to vše nemělo vzniku“… A preto sa nečudujme, že v diaľke u nesvojich opustený, neraz zatúžil späť. To hovoria vrúcne slová, ktorými odpovedá Kollárovi: „Vždyť pak jsem se nikdy nestrhl národu svého — mysl má byla a jest vždycky tam; jen nuceně jsem si obral roli tuto u příbuzných raději, než u Němců nebo Uhrů. Pročež bylo-li by kde u Slováků našich pro mne místa, kdež bych… lépe než zde, k zamilovanému onomu oučelu míti se mohl, neomylně bych zdejší vyhnanství své s oním Jerusalémem proměnil.“ Ale všetky pokusy zameniť postavenie sa rozbili, iba po trinástich rokoch zmenu uskutočnila nutnosť.

Preto tým väčšiu úctu vzbudzuje to, čo Šafárik v Novom Sade naozaj vykonal. Jeho pamätná odpoveď Kollárovi zo dňa 14. februára 1821 ukazuje, že ostal verný zásadám a cieľom, ako ich hlásal v „Počátkoch“, a že srdcom neostarel nikdy. „Stěžujete-li sobě Vy (vraví), že ve dvou živlích dýchati musíte, toť já naříkati musím, že ten jediný, v němž pluji, spatřené a zamilované studnice ráje ach tak daleký jest… Mé největší neštěstí jest, že obětovav nejkrasší část života svého, zamyšlení onoho krasšího života národu svého, teď v sile mužství na to hleděti musím, kterak se ten blýskavý, bublinový svět mládenectví bourá, až naposledy nezůstane z něho nic, leč prouh rány, kudy šel blesk a srdce roztrhl. Ale Vy se domníváte, že ještě všecko ztraceno není! I já… až podnes v lepším okamžení tak smýšlím a tak cítím, jako jsem již před pěti lety smýšlel a cítil… Ano, já až podnes hotov jsem všecko za milý národ svůj položiti, i život; nebo ovšem lépe jest osláviti národ svůj smrtí, než jej znectiti životem“…

Predovšetkým jemu i Kollárovi ležalo na srdci vydať zbierku ľudových spevov, ku ktorej mali obaja mnoho látky. Hneď od začiatku roku 1821 dohovárajú sa o vydaní. Šafárik oznamuje: „Má zbírka se také rozmnožila. Žeň dosti bohatá; teď jen do stodoly a humna, ať se tam vymlátí a vycídí: nebo u mne aspoň mnoho koukole. Především ale Vaši zbírku viděti chci.“ Po roku zasa hlási, že on má piesní „již tolik, co by jich na vůz bráti mohl; ale jest tu jen přece mnoho plev, a zrna málo. Především by se to všecko procíditi musilo, než by se co z toho jiným podalo.“ A zasa po roku, vo februári 1823, posiela Kollárovi zbierku, so zovrubnými návrhmi, ako ju vydať. Text jednotlivých piesní bez pripojených nadpisov, iba číslom oddeliť, slová diplomaticky verne, pravopisom českým síce, ale presne podľa pôvodu výslovnosti (teda vraj „viera“ nie „vjera“, „Slovenskié svetskié piesně“, nie „pěsně“ atď.), pritom však jednotným pravopisom, aby výstrelky drobných nárečí nahradilo to, „co jest u vyslovování všem téměř Slovákům společné“; piesne nie čisto slovenské, vzniklé na hraniciach oblasti moravskej, poľskej lebo rusínskej, nech sa vynechajú; spevy neľudové, zložené poloučenými, načim vypustiť. Zbierka nech je tiež opatrená „uvedením“, nie však iba k piesňam, ale k veciam ešte omnoho dôležitejším: „Toto vydání písní má jen příležitost býti k jiným věcem, jichž bychom pohodlně svým Slovákům a Slovanům říci mohli; čas jest sáhnouti do jádra samé naši literatúry slavenské.“ A o mesiac opäť: „Mé mínění jest, aby to pojednání ne tak chvály našich národních zpěvů a písní (kto jich moci necítí, tomu chvála nepomůže), jako raději stručný historický přehled slovenského života našich Slováků ode starodávných časů až do dneška obsahovalo. Tam by se pohodlně mohlo říci, kde čeho chybí.“ Teda také isté revizionistické stanovisko, ktoré vyvolalo „Počátky“.

Všetky tieto návrhy Kollár prijal a uskutočnil, ba ešte viac; na Šafárikovo želanie napísal obšírny úvod sám a k jeho úplnej spokojnosti. „Předmluva ta jest výborná — píše Kollárovi dňa 24. apríla 1823 — a tak ze srdce mého a z mysli mé vyňata, že k ní ani slovíčka doložiti nemohu… Já nic více ku zdokonalení čili napomožení vydání těchto písní učiniti nemohu… Vaše síla k tomu dostačí. Učiňte, co můžete.“ A tak v lete 1823 vyšli „Písně světské lidu slovenského v Uhřích. Sebrané a vydané od Pavla Jozefa Šafaříka, Jana Blahoslava a jiných. Svazek první. V Pešti, vytištěné písmem a nákladem Jana Tomáše Trattnera z Petroze.“ Strán XXXIV a 150. Kollár sa kryje pod názvom „jiných“; predsudok vtedajšieho kňazstva proti „pošetilému“ spevu ľudovému nedovoľoval mu prihlásiť sa verejne.

Zbierka má štyri diely: piesne lyrické (č. 1 — 38), elegické (39 — 64), alegorické i satirické (65 — 73) a rozprávky a balady (74 — 92). Týmito skupinami a ich rozsahom verne sa zračí ráz slovenského spevu: lyriky figliarsko-ľúbostnej i elegickej najviac, menej alegórie a satiry; v baladách majú prevahu motívy zbojnícke. Piesne sú vyberané s porozumením, vkusom a láskou. Nieto tu nič hrubé; pesničiek „luzy“ (zberby) nieto. A úloha vtedy nebola ľahká ani inak. Krakoviakovitý ráz drobnej slovenskej „trávnice“ často nie dosť jasne dáva poznať, čo patrí k sebe, kde sa končí spev starý a začína nový, čo je celok pre seba a čo cyklus atď. Ani každý zberateľ nezapisoval presne, poplietol varianty, nedopočúval celého znenia, nechal medzery a podobne. Napriek tomu je tu už nejedna perla, slovná i spevná, slovenskej lyriky ľudovej (najmä č. 1, 3, 12, 19, 23, 24, 36, 42, 47, 56, 57, 71, 79, 85, 88 — 91). Nieto divu, keď takýmito piesňami už od mladosti sa Šafárik živil, že sa jeho krasocit vytríbil a že veľmi presne a určite rozoznával aj v literatúre umelej, čo je pravá poézia. Cit vždy svieži a zdravý, názor často hlboký, reč temer všade jadrná, bohatá na idiomatizmy — všetko to piesne prostonárodné robilo mu milými.

Ale z „Písní“ tých Šafárikovi hovorí ešte oveľa viac. Vývody Kollárove, položené v predslove, prijal za svoje, a tam čítame zaujímavé výroky. Piesne pospolitého ľudu sú dôležité jazykove, esteticky i etnologicky. „Ony jsou obrazy, v kterých každý národ svůj charakter nejvěrněji maluje a představuje, jsou historie vnitřního světa a života, jsou klíče od svatyně národnosti, kterými kdo otvírati nezná anebo nechce, ani co jest člověčenství, ježto se v písních pastýrských neméně jako v egyptských pyramídach zjevuje, nikdy nepozná. V čeleděch, pokoleních, kmenech, nářečích poznáváme, co je člověčenství.“ Kto totiž zbiera a vydáva piesne ľudu, koná vraj takú záslužnú prácu, ako keby zbieral múmie, mince, pergameny, urny, hroty, meče, kopije a iné neživé pamiatky. Prostonárodná múza má i pre vzdelanca mnoho pôvabného, „když v ní jako v zrcadle viděti může, co by on byl, jak by byl myslel a cítil, jak svou žalost i radost, svou toužbu a lásku jevil, kdyby byl zůstal v nižším okolí života a nebyl se oddělil školským učením a cvičením od pospolité hromady národu svého.“ Vzdelanosť čoskoro zotrie i rôznosti a zvláštnosti kmeňov slovanských: „z nynějšího roznárodu stane se národ, strakatá rozmanitost roztopí se ve všeobecnou jednotu“, ľudové piesne vyblednú a zmiznú. Preto je najvyšší čas zachrániť, čo sa ešte zachrániť dá. Romantiku moderného básnictva, pravda, by tam čitateľ darmo hľadal; ale to je práve slovanská prednosť: u Slovana všetky duševné mohutnosti sú v rovnováhe, cit, obrazotvornosť a rozum sú rovnako rozdelené, hlava i srdce sú v dokonalej harmónii; „Slovan mysle cítí a cítě myslí, v chrámě Slávy políbili se tito dva geniové lidského přirození tak, že se z jejich svorného sňatku bezpochyby celé duchovní budoucnosti nový dokonalejší život narodí, ideál člověčenství v nejmožnější ouplnosti uskutečňující a představující.“ Preto vraj Slovan nie je dobrodruhom ako Španiel, nepopúšťa opraty náruživosti ako Talian, nevtipkuje a neutápa sa v zdvorilostiach ako Francúz, nebýva rozčúlený a hneď nato zádumčivý ako Angličan, nerozumuje ako Nemec: „U Slovanů zdá se básnictví býti plod, na kterém pod praporcem obraznosti všecky duše moci rovný podíl mají.“ Príčinou toho je najmä podnebie. Cit iných národov mrzne severným ľadom alebo zasa na ich mozog líha si poludňajší žiar; národ slovanský sám všetky európske pásy obýva a v každom podnebí žije a táto okolnosť osvecuje každý kútik jeho duše a rozohrieva všetky žilky a nervy jeho života. Toho dokladom je slovenský ľudový spev: „tu všecko čisté, jasné, přirozené, samorostlé a snadné, tu se písně nedělají, ale rostou jako kvítí na loukách, a odtud jich i takové množství, jakovým se žádnému národu honositi nelze.“ Pravda, slovenské piesne nech nikto neprirovnáva k ruským alebo k srbským: tieto kmene majú svoju históriu, Slovák ju nemá; preto nespieva o bojištiach, hradoch a trónoch, o udatnosti lebo vlastenectve, ale len o poli a lúke, hore a bielisku, o gazdovstve a láske, o svadbe a smrti.

Kto nepočuje z tých slov Rousseauovo „Vráťme sa k prírode!“ prevádzané epochálne Herderom a jeho školou vedeckou i básnickou? Kto nespozná jeho ideu humanity, spravodlivosť všetkým nízkym a potlačeným, samorastlosť, ľudovosť a pôvodnosť umenia? Kto nevidí myšlienku osvietenosti a emancipácie slovanského človeka, náuku o splývaní kmeňových odrobiniek v národ, zo vzájomného sebapoznania vyrastajúcu slovanskú vzájomnosť? Idey tie Šafárik vyznával po celý život a vteľoval do všetkých svojich spisov. Prakticky to ukázali hneď jeho dejiny celej literatúry slovanskej, vydané po prvom zväzku „Písní“.

Už v januári 1823 Šafárik žiada Kollára o celý rad pomôcok k dejinám literatúry v Čechách a na Slovensku, dokladajúc: „Já pomaličku opět v historii literatury všech slovenských (t. j. slovanských) nářečí pracovati počínám. Teď o Srbině z pramenů čerpám.“ Vo februári mu píše: „Mne teď zanímají filologické a historické studia. Naději se, že Vám ještě tohoto léta budu moci něco na pochoutku předložiti. K slovenčině mi chybují všaké pomůcky… V české, ruské, srbské slovesnosti jsem dobrými prameny opatřen: K polské a vindické nemám ničeho.“ Kollára prosí o pomoc, pokyny a rady a napokon priamo o spoluprácu: „Dopustí-li Vám jiné práce, abyste vypracování historie literatury slovenské v Uhřích (u Slováků) na se vzal?… Kdybyste to místo mne učiniti chtěl, velice bych Vám z toho vděčen byl.“ Ale ostalo iba pri želaní; o jednotlivostiach sa Šafárik radí často, kým celé dielo spracoval sám.

Bola to cesta smutná a ťažká. V prvej štvrtine nášho storočia dejepisectvo literatúr slovanských bolo ešte v plienkach. Srbské pramene mal Šafárik na dosah ruky; doznáva priamo: „O srbštině zde čerpám z pramenů… O tom, co mne daleko, mám vůdců; tuto vidím sám, co jak stojí. O srbské literatuře více mohu říci než jinostranní literatoři. Já sem velikou prací katalog srbských knih zhotovil, toulaje se z domu do domu a všecko přeštáraje.“ Ale všetko ostatné ťažko zbieral zo široka-ďaleka.

Pri dejinách písomníctva ruského spoliehal sa na „Opyt kratkoj istorii ruskoj literatury“, vydanom v Petrohrade 1824 v štyroch dieloch od veľmi plodného Nikolaja Ivanoviča Greča, potomka českej vysťahovaleckej rodiny, gymnaziálneho učiteľa, cárskeho knihovníka a redaktora mnohých časopisov, predovšetkým obľúbenej „Severnej pčely“. No hoci si Šafárik v januári 1824 pochvaľuje, že „vynímajíc některé maličkosti, v nichž tu i tam pochybeno, jak to jináče v takových mikrologických knihách býti nemůže, práce ta jest převýborná“ — predsa spis Grečov mu podával vlastne iba usporiadanú látku knihopisnú a životopisnú; jedine v úvodoch ku každému obdobiu sú dobré charakteristiky celkového rozvoja. V dejinách poľskej slovesnosti ho viedol Felix Bentkowski, profesor dejepisu a univerzitný knihovník vo Varšave, a ešte niekoľko vtedajších historikov varšavskej školy. S Bentkowského knihou „Historya literatury polskiéj, wystawiona w spise dziel drukiem ogłoszonych“, vyšlou vo Varšave 1814 vo dvoch dieloch, Šafárik bol síce tiež spokojný: spôsobila mu „nevýslovné potěšení“, keď ju napokon po dlhom čakaní obdržal v máji 1823, a ešte po dvoch rokoch, hovoriac o Jungmannovej „Historii literatury českej“, ľutuje, že J. nenasledoval príklad Bentkowského a iných, ktorí bibliografiu a históriu literatúry majstrovsky spojili, dokladajúc, že „posavad tedy a potom jen sami Poláci mají a budú míti historii své literatury jak náleží.“ Lenže i ráz Bentkowského knihy, hoci dôkladnej a spoľahlivej v údajoch, je predsa len sucho bibliografický. Bibliografiou v podstate je aj dielo Jungmannovo, ktorého navyše pre českú literatúru Šafárik mohol použiť len málo, pretože iba v októbri 1825 dostal prvých dvadsať hárkov. A tak isto aj iné pomôcky.

Zato základný jeho názor o Slovanstve, starom aj novom, utvrdzoval a šíril sa spismi varšavských Poliakov Rakowieckeho, Potockého a neskôr i Surowieckeho. V máji 1823 prečítal starožitníka Ignáca Rakowieckeho „Pravdu ruskú“ z 1820 a 1822; natešený píše Kollárovi: „První díl obsahuje historii starých Slovanů; druhý nejstarší památky jazyka slovanského a historii jazyka i literatury všeslovanské. Vyznati se musím, že co jsem živ, nižádné slovanské dílo srdce mého tak neoblažilo jako toto. Otvírá se tu cele nový svět slovanský před očima zaraženého čtenáře. Z této bohaté studnice napotom čerpati budu hojně a obrátím to i k našemu užitku.“ A keď po mnohých súreniach dostal Potockého „Mówy, pochwaly i rozprawy“, vyšlé vo Varšave 1816 vo dvoch dieloch, jasá a zároveň vzdychá: „Potockého převýborné dílo… všecko, co jsem posud v slovanských nářečích četl, duchem, mocí a krásou převyšuje. Jest tam devět pojednání historických o literatuře polské. Jak daleko jsme my za těmito bratry našimi!“

Ale Šafárik mal dobrý a užitočný vzor v knihách Wachlerových, ku ktorému sa v listoch aj inde otvorene priznáva. Ešte v júni 1830 v liste Purkyňovi do Vratislavi píše: „Příležitostně, prosím snažně, vyslovte panu doktorovi Wachlerovi mé nejuctivější poručení. Neměl jsem sice štěstí míti jej osobně za učitele, ale svými spisy stal se mně víc než učitelem; stal se mně pravým duševním otcem.“ J. Friedrich Wachler, ev. teológ a dejepisec, od r. 1801 univerzitný profesor v Marburgu a od 1815 vo Vratislavi, založil vlastne nemeckú literárnu históriu. Bol stúpencom ideí Herderových a odchovancom Eichhornovým, ako sám doznáva. Je statočne slobodomyseľný, vrúcne národný, všestranného rozhľadu, prenikavého úsudku a dôkladný v štúdiu prameňov. Jeho knihy tvoria malú bibliotéku; z nich „Versuch der allgemeinen Geschichte der Litteratur“,^[14] Lemgo 1793 n., „Geschichte der historischen Forschung und Kunst seit der Wiederherstellung der litterärischen Cultur in Europa“,^[15] Göttingen 1812 n. a „Vorlesungen über die Geschichte der teutschen Nationallitteratur“,^[16] Frankfurt a. M. 1818 n. sú ešte dnes diela hodné čítania. Predovšetkým zásady hlásané v najstaršom z nich si Šafárik verne osvojil. Dejepis literatúry vysvetľuje jej vznik, priebeh i ráz súčasnej osvety a povahy národa, a tým učí porozumieť každú jej fázu a každý zjav; veda literárnohistorická neostáva teda pri názvoch kníh ani životopisoch ich skladateľov, ale podáva príčiny zjavov a ich charakteristiku, učí nazerať na vec zo stránky filozofickej a historickej zároveň, priberajúc si na pomoc hojne vied pomocných; napokon nie je vedou cechovou, nepodáva mŕtvo všetko, ale vyberá len zjavy dôležité a význačné a všetko predkladá spôsobom ušľachtilým, pútavým, všeobecne zrozumiteľným, aby tríbila vkus a učila správne nazerať na život.

Od januára 1823 množia sa zprávy Šafárikove v listoch k priateľovi Kollárovi o postupe práce. Najprv sa načim postarať o bibliografickú úplnosť hlavných zjavov, potom o štúdium z prameňov, ďalej o rozdelenie, napokon o rad otázok nevyriešených alebo sporných, a keď to bude hotové, o spôsob vydania a nakladateľa. Nakladateľská otázka v našej literatúre, predovšetkým vedeckej, bola vtedy jednou z najpálčivejších. Jej neutešený stav označujú slová Šafárikove z januára 1824. Čo s tridsiatimi tlačovými hárkami? „Nakladatele sotvy nájdeme, na vlastní outraty — to se také nedá… Máme-li pořád spisovatelé být se svou ztrátou? Sama spravedlivost toho žádá, aby dělník měl mzdu svou. Ale kdo v našem Rakouském panství nalezneme knihkupce, který by aspoň z částky trud náš zapraviti a vynahraditi hotov byl? Nad knihkupectví slovenské není ve světě věci mizernější. Ku předplacení se utéci, to pro dvojí příčinu neradno: jedno, že dílo to není prostonárodní, alebrž filologické, druhé, že spisovatelé slovenští u své veřejnosti již všecku víru a čest ztratili“… Ale akonáhle bolo dielo v rukopise hotové, našli sa dobrí ľudia, ktorí sa ho ujali. Vo februári Šafárik oznamuje, že dejiny dopísal; a v marci, posielajúc ich Kollárovi do budínskej tlačiarne a prosiac, aby v cenzúre „rukopis nějakému ledamagyarovi do rukou neupadl“, zvestuje s radosťou, že karlovský arcibiskup Stratimirovič i biskup Mušicki sľúbili hmotnú podporu, a priateľ Hamuljak v Pešti i brat Ján z Malého Kéreša, že tiež prispejú. Pre mnohé prieťahy so vzdialenou tlačiarňou a iné ťažkosti napokon v marci 1826 „Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten“^[17] boli v Budíne dotlačené. Že sľuby mecénov sčasti zlyhali, to Šafárika nezarmucovalo: „Posvětivše život národu (píše Kollárovi), musíme i ruce, i oči i měšec.“ Viac ho trápilo, že „v Čechách… tak prachmálo předplatcóv… to slabý znak horlivosti slovanské Čechóv.“ Že knihu písal po nemecky, vysvetlil ešte pred časom priateľovi: „To mé nerůdě v německém jazyku jest první a dá Bůh bude poslední spisovatelský hřích můj, který teď zjinačen býti nemůže.“ Šafárik totiž už od jenských rokov čerpal, vypisoval a usporadoval z nemeckých pomôcok, pretože iných bolo neveľa; mal pred očami všetkých učencov slovanských, nielen Čechov; bral zreteľ i na Nemcov, ktorí by, „že ve slovenském (t. j. slovanském) světě již svitlo (ne svitá), přesvědčiti se chtěli.“ Po rokoch chcel vydať po česky nové zdokonalené spracovanie, ale ostalo iba pri chcení.

V tejto knihe sa verne prejavuje celý Šafárik minulý i budúci. Pozná celú literatúru svojho rozsiahleho predmetu a čerpá z nej vrchovate; dospelý zažil staršiu nemeckú a vedeckú kritickú školu z osemnásteho storočia i jej odnož v Čechách a zažil všetky snahy a výsledky novej školy vedecko-romantickej a jej pokračovanie medzi Slovanmi, najmä poľskými. Všetky neskoršie Šafárikove hlavné spisy sa tu ukazujú akoby v zárodku: „Slovanské starožitnosti“, „Slovanský národopis“, štúdie o rokoch cyrilometodejských a ich starom jazyku a cirkevnom písme, bádanie v obore starej literatúry českej, dejiny literatúr juhoslovanských z prameňov, pomer spisovného jazyka českého k Slovákom atď. V tejto knihe je už Šafárik porovnávacím jazykospytcom, dialektológom, zemepiscom, národopiscom, dejepiscom, buditeľom svojho národa a obrancom Slovanstva v jednej osobe.

Je obdivuhodné, ako jednotne, všestranne a pevne, s určitým vedeckým cieľom životným nazerá už tu na svoj zložitý predmet. Slovania sú mu jedným národom, ich reč je jeden jazyk rozvetvený do nárečí, ich literatúra je jedna, deliaca sa podľa podnebia, dejín, náboženstva, spôsobu vlády; ale tá rôznosť je práve výhodná, zamedzujúc jednostranný rozvoj, vzbudzujúc mnohonásobnú rozmanitosť a ušľachtilé pretekanie za spoločným cieľom: nie je to hladká palma, je to rozkošatený dub. Preto chráni ľubozvučnosť, presnosť a bohatstvo jazykov slovanských, poukazuje na výhody písma cyrilského pre vystihnutie slovanského rázu reči, razí cesty k zjednoteniu a zjednodušeniu rôznych spotvorených slovanských pravopisov, a predovšetkým zvelebuje vysokú vzdelanosť starých Slovanov a ich dobré právo osvetových snáh, nových v živote i v škole, dôrazne a s vďačnosťou sa dovolávajúc hlavne Herdera a jeho idey humanity.

Juhoslovanskú a česko-slovenskú literárnu minulosť, pokým vtedy bola prístupná, pozná z prameňov, ostatnú z dobrých pomôcok. O súčasnom stave osvetových snáh slovanských sa poučil veľmi zovrubne; čítal noviny ruské, poľské a české i nemecké, zistil, kde je aká vedecká knižnica vo svete slovanskom, a naznačil poklady, ktoré v sebe prechováva. Zaznačil akadémie, učené spoločnosti a múzeá, časopisy a tlačiarne atď. Pritom mu šlo najmä o užitočnosť knihy: odovzdáva ju „za rukověť studujícím a vůbec za pomůcku mladým přátelům literatury“, sám označuje zlomkovitú, „fragmentárně-aggregatívní formu“ spisu a doznáva, že mnoho ráz zo svojich pomôcok čerpal do slova, pretože mu šlo o to, čo kto vraví, a nie kto vraví; preto nebol v pomykove napr. pri známej ideálnej charakteristike starých Slovanov vytlačenými už slovami priateľa Kollára povedať, čím mu prekypovala duša.

Šafárikovej knihe ušlo sa dobrodenia, o ktoré v predslove úpenlivo žiadal; podrobné odborné posudky, z ktorých úvaha najpovolanejšieho znalca, Josefa Dobrovského (Jahrbücher der Literatur, zv. XXXVII, Wien 1827, 1 — 28), je na prvom mieste. Ako celú knihu, tak predovšetkým jej časť o česko-slovenskom písomníctve preberá Dobrovský stránku za stránkou svojím prenikavým, zdanlivo bezohľadným spôsobom, a predsa vždy a všade vedeným iba vrúcnou láskou k veci. Základné rozdiely v ponímaní našej minulosti medzi školou staršou a novšou sa objavili naliehavo v úsudkoch Dobrovského a Šafárikových o Ríši veľkomoravskej, i Libušinom súde a príbuzných dielach, o počiatkoch staročeských prekladov biblických, o časomiere v českej prozódii atď. Šafárikovi sa tiež vyčíta nedôslednosť, ktorý ako rodený Slovák slovenskú literárnu produkciu oddelil od českej do osobitnej kapitoly, ale i tých spisovateľov, ktorí ani duchom, ani rečou sa neodchýlili od spoločnej literatúry, pojal do nej iba preto, že boli rodenými Slovákmi. Ale to sú predsa len vedľajšie veci vzhľadom k podstate knihy, „vhodně uspořádané a velmi užitečné“, ako ochotne priznáva už i Dobrovský. A vcelku Šafárik na tých deväťdesiatich stránkach svojej knihy, ktorú venoval česko-slovenskému písomníctvu, svedomite využitkoval všetko, čo o ňom monograficky i úhrnom vyskúmali a napísali Balbin, Procházka, Dobrovský, Tablic a iní, a pri nevyhnuteľnej bibliografickej povahe knihy predsa vsunul nejednu stručnú duchaplnú charakteristiku doby, osoby alebo diela. Tiež po tejto stránke knihy ukázal sa Šafárik ako výborný znateľ starého knižného jazyka i jeho živých nárečí, hlási sa ako priateľ ľudovej poézie, správne vyciťujúc skutočných umelých básnikov, zvelebuje časomieru proti „rusko-germánskemu“ prízvuku, smúti nad nejednotou a z toho plynuvšou skazou starých českých strán „podobojích“, uznáva „zlatý“ Veleslavínov vek iba v hojnej kníhtlačiarskej a kníhkupeckej činnosti, oceňuje osvetové a ľudomilné jozefínske snahy a pre Slovákov žiada celý rad podstatných ústupkov v spisovnom jazyku českom. K mnohému, čo tu povedal, sa neskôr dôkladnejšie vrátil; ale zo všetkého už hovorí pevný, vrúcny, všestranný muž života, nielen človek katedry a kníh. Preto jeho dielo ešte po rokoch v novom vydaní robilo dobrú službu.

Šafárik bol rodom, výchovou, zmýšľaním Slovák. Jeho prvé literárne práce vyrástli zo slovenských motívov, v slovenskom duchu, so zvláštnym zreteľom k Slovensku: vidieť to z „Múzy“, z „Písní“ i z „Dejín literatúry slovanskej“. Individualitu Šafárikovu ako Slováka prezrádza i rad výrokov v jeho priateľských listoch, predovšetkým Kollárovi a Hamuljakovi; a tento ráz nezotreli ani ďalšie roky, hoci za čias novosadských Šafárikovo povedomie slovenské vystupuje určitejšie a ohnivejšie, hlasnejšie sa domáhajúc platnosti zvláštnej i v literatúre.

Keď Šafárik koncom druhého desaťročia nášho veku začal opravdivo literárne pracovať, slovenské snahy slovesné v roztrieštenosti a v platnosti svojej poskytovali neutešený obraz.

Katolícka škola Bernolákova, ktorá písala foneticky nárečím západným čiže trnavským, hoci jej najpodarenejší plod, básne Jána Hollého, nebol ešte dozrel, predsa už svoju plodnú dobu mala za sebou. Vytýčený cieľ nedosiahla: chcela duševne i národne prebudiť masy ľudu, a učené i homiletické spisy ich členov ostávali zatvorené v knižniciach nemnohých vzdelaných jednotlivcov, najmä po katolíckych farách. O knižky ľudové, ako ich na sklonku XVIII. a začiatkom XIX. storočia vydával ľudomilný naháčsky farár Juraj Fándly, zhasínajúca škola Bernolákova sa už dávno nestarala. Mecenáši odpadávali; pôvodný zápal hasol; slovenskí katolíci ostávali vnútorne lační.

Škola Palkovičova a Tablicova živorila tiež už iba vydavateľskou usilovnosťou oboch predákov, ktorí svojimi knižkami a časopismi reprezentovali vtedy na Slovensku celú lepšiu vzdelávaciu literatúru československú v evanjelickom tábore. Archaizujúci a k moderným požiadavkám netečný Palkovič, i Tablic, obrátený najmä k minulosti, okolo roku 1820 už nevyhovovali žiadostivým zástupom domáceho čitateľstva.

V tých časoch srbský profesor Šafárik spolu s mladým, nemenej nadšeným kazateľom peštianskym Jánom Kollárom, zaumieňovali si literárne vzkriesiť Slovensko. Ich listy z tretieho desaťročia nášho veku sú toho živým a zaujímavým dokladom.

Kollár hneď od začiatku pri svojej vznetlivej povahe má viac nádeje v priaznivý duševný obrat rodnej zeme; naproti tomu Šafárik, pri svojej dumavej podstate náchylný k melanchólii a k odriekaniu, hľadí dosť nepriaznivo v ústrety budúcnosti. Smúti za oslabenými ideálmi a mladíckymi zámermi, ktoré dúfal hravo uskutočniť, a žiada si aspoň štyridsaťdeväť Kollárovi rovných pracovníkov, aby mohol veriť, „že ještě všecko ztraceno není“. Ale zatiaľ r. 1821 nevidí možnej cesty k možnému cieľu. „Jedno pohledění na nás, na naše, na to, co bylo a co nyní jest, i nejsmělejšího ducha ohromiti, i nejpevnější péro zlámati musí: tak jest, co počato, nepodařené, co stává, slabé.“ Predsa však chce pracovať a nevzdáva sa nádeje celkom. A Slovensku naozaj buď priamo alebo nepriamo venoval veľkú časť svojich najlepších síl a najsrdečnejšieho uvažovania.

Ohnisko literárnej činnosti slovenskej predstavuje si Šafárik celkom správne nie v nejakej stratenej dedine alebo v odľahlom mestečku pod Tatrami, ale buď v Prešporku, alebo ešte lepšie v Pešti. Zreteľ literárnych snáh na Slovensku má sa klásť viac k čitateľom domácim ako k českým. Na otázku, „čeho spisovatel slovenský v Uhřích nejvíce hleděti má“, Šafárik odpovedá: „zde, aspoň nyní, ne tak vysokých ideálů, jako raději hlubokého života našich zanedbaných bratří Slováků šetřiti třeba. Z toho budíž vyňato, co do něho vsazeno býti má.“ Slovenskí spisovatelia teda nech v knihách ľudu určených rozprávajú o blízkych predmetoch slohom snadným a populárnym; nech založia jednotnú spisovnú reč pre domácich vzdelancov a nech ju sprístupnia mluvnicou, zvlášť k tým účelom napísanou. Reč ľudu však nech nie je zavedená do kníh úplne, na Bernolákov spôsob, ale najbližšou vzdelanou rečou, t. j. českou, nech sa slovenský ľud vzdeláva k prebúdzaniu vyššieho života istou prostrednou cestou. „Pravidelnost jazyka nevylučuje srozumitedlnost, ani srozumitedlnost naprosto nepravidelnosti nechce míti. Budou-li věci, jež spisovatel lidu přednáší, schopnosti tohoto přiměřeny, samy v sobě srozumitedlny, a bude-li jim od učitelů rozumíno, budou dozajista i lidu našemu, nechť je třebas přednáší řečí, kterou patery knihy Mojžišovy a čtvery Evangelia psány jsou, a kterou Slováci naši nikdy nemluvili. Klopstockovy ódy tuším ani bavorští ani saští sedláci nezpívají; né tak pro řeč, jako pro věc samu.“

Z týchto základných názorov vychádzajú všetky ďalšie Šafárikove snahy slovenské. Neraz ľutuje, že ho osud tak ďaleko hodil od rodnej zeme, ktorej by bol svoj život najradšej zasvätil, a že ho odtrhol od priateľov, s ktorými sa Kollár neprestajne stýkal; ale svoje snaženia predsa neopustil.

Šafárik po stránke literárnej i jazykovej hájil slovenskú individualitu a dôrazne ju chránil, ale takisto dôrazne sa vzpieral všelijakým pokusom odlúčiť ju od spoločného celku. A práve tak dôsledne karhal nevzájomnosť a nepoddajnosť aj zo strany českej, ako trpko odsudzoval netečnosť a bezstarostnosť vzdelaných vrstiev slovenských.

Vydávajúc r. 1823 s Kollárom prvý zväzoček „Písní světských lidu slovenského v Uhřích“, Šafárik ich využíva ako prostriedku, pomocou ktorého sa má obrodiť domáca literatúra. Textom piesní chce vystihnúť skutočný ľudový ráz slovenský: „Co se pravopísebnosti týče, dle mého domnění by se ohled zvlášť na ty Slováky bráti měl, kteří i Čechů a Moravanů, i Poláků a Rusňáků jednak vzdáleny jsou.“ Ale zároveň si želá, aby v obšírnej reči prehovorili k tým zo slovenských rodákov, ktorí jednotu spisovného jazyka porušujú. Krajania Čaplovič a Rumy vraj ľutujú, že Slováci píšu po česky, a nie po „slovensky“. „Kdyby Slováci byli začali před tisíci léty psáti své nářečí a Maďarů byli zdrúzgali — ovšem. Nyní je pozdě. Mimo to jaká památka XVI. století je víže s Čechy! Má-li i toto jediné spojení, tento jediný svazek zrušen býti?“ pýta sa starostlivo Šafárik.

A práve tak si počínal, spisujúc „Dejiny literatúry slovanskej“. Kollára, ako vieme, žiada, aby on napísal časť „literatury slovenské v Uhřích“. Tomu chce venovať samostatnú stať, aby objasnila, čo majú Slováci svoje, a aby predsa nenarúšala jednotu celku. „Literatura naše jest arci jen ratolest literatury české; a všech nás nejvroucnější žádost a nejsnažnější péče býti musí, aby ní vždy zůstala: nicméně však mne, co Slováka, by hodné bylo, aby tato část mé práce dokonalou obsahovala zprávu o spisovatelství našich Slováků od Zalana až do našich časů, a tudy něčeho aspoň nového do světa na trh nesla.“ A keď Kollár k prvému zväzku „Písní“, spoločne vydanému, napísal obšírny úvod a Šafárik v priateľskom liste so všetkým súhlasí, čo Kollár povedal, odchýlenie sa slovenských katolíkov vysvetľuje tiež husitskosťou češtiny („ta kovaná čeština z XV. a XVI. století husitsko-evangelická jest“), a na jednej strane trvajúc dôrazne na jazykovej jednote s Čechmi, na druhej žiada od Čechov, aby prizerali stále na Slovákov („překrásně jste podotkli, že Čechové na Slováky ohled pokud možná bráti mají; moudřejší to i tak rádi činí“).

Šafárik, vedený týmito snahami, žiada od Kollára, aby sa spoločne „vyhotovení některých spiskóv pro národ náš, zvláště mládež, ujali“; vyzýva ho, aby zložil „kratičkú slovenskú grammatiku pro školy“; a rád by založil užitočnú literárnu spoločnosť, Maticu slovenskú, na spôsob Matice srbskej. Predovšetkým ku gramatike sa často vracia. „Z ohledu mluvnice zůstávám při svém domnění (píše Kollárovi), abyste vypracování její na se vzali. Budeme pomáhati i my, aspoň srdečnú radú. Musíme jednúc led prosíci. Tato polovičnost, toto motání a kolotání etc. nepovede nás nikam; ba zmaří úsilnost naši, přivedúc všecko ve pochybnosť a zmatek.“ Gramatiku tú (tak si praje ju pomenovať, pretože názov „mluvnica“ Slováci nepoznajú) chce mať Šafárik stručnú, teoretickú, paradigmatickú, s prehľadnými pravopisnými pravidlami a najdôležitejšími syntaktickými poznámkami; napísanú populárne, aby poslúžila slovenským učiteľom a kazateľom, katolíckych nevynímajúc; lacnú, „spoly darma“, aby sa čo najviac rozšírila.

A na tejto strednej ceste Šafárik zotrval, i keď sa jeho priateľ Martin Hamuljak, miestodržiteľský účtovník v Budíne, raz odchyľoval z tejto cesty napravo, raz naľavo. V auguste 1826 vyčíta Hamuljakovi, že v Kollárovom predslove ku „Kázňam“ dal vytlačiť „roků místo rokóv, vůbec místo vóbec, kněžstvem místo kněstvem, vzbuditi místo zbuditi“; nie je to vraj „podle pravidel před dvěma lety ustanovených“: „z té příčiny já vždy dotírám na grammatiku, abysme se aspoň shodli mezi sebou.“ Keď však ten istý Hamuljak po rôznych skúsenostiach v septembri 1827 prehováral Šafárika, aby sa slovenskí spisovatelia znížili k ľudu celkom a písali bernoláčtinou, čím by vraj domácej literatúre pribudlo čitateľov, píšucich kňazov, podporujúcich mecénov, ľudu povznesenia, povedomia nielen povinnosti, ale i práv, pôvodnému nárečiu literárneho zušľachtenia a tým aj obohatenia literárnej češtiny: Šafárik nepristúpil na jeho návrh a vytrval pri dohovoroch roku 1825 s Kollárom dohodnutých, i pri zásadách, otvorene a dôrazne hlásaných v oddiele svojich „Dejín literatúry slovanskej“, venovanom Slovensku.

Od toho roku sa totiž i v Šafárikových listoch prejavuje silný slovenčiaci živel, a to nielen v jednotlivých slovách a obratoch, ale i v hláskosloví. On list nečte, ale „číta“, nenabízí se, ale „obecá“, nechystá, ale „hotuje“, neopravuje, ale „popravuje“, nepospíchá, ale „sa náhlí“, žiada, aby „vypočtovali útrovy“ jeho „tlačené“ knihy, ľutuje, že je v tlači „všecko nesnesně pošpatěno“, t. j. skazené, zaručuje sa, že požičaná kniha od priateľa „nezahyne“, t. j. nestratí sa, tlač diela „práznuje“, napomína priateľa, aby „pilňoval zdraví“, čítanie istého diela ho „právě očarúvá“, „má málo dostihu“ (času), mení „hospodu“ (byt), „na oči zle zakapal“ (ťažko sa roznemohol) atď. Ale popritom i vokalizuje: skerze, mysel, mohel, donesel, tepruv; foneticky píše zložen, zlátati, dyť, ždy, zdáliti se, zláště, zústanu, múže, zpúsob, dúvod, písebně, vlasní; dáva prednosť starému alebo dialektickému zneniu: dúfati, dosednúti, postúpiti, sú, budúci, kúpený, milú, vděčnú, Súslovan, do rukú; najkratší, najjistější, najvyšší, prodaj, nemeškajte, budúcú; pomócka, nemóže, rozkazóm, protestantóv, domóv, mój, róža, revisia, biblia; duševný, národný atď. Ale napriek tomu všetkému Šafárik nepovedal posledné slovo, nechcel utvoriť samostatný spisovný jazyk, k bernolákovcom sa nepridal. Naopak: kojil sa nádejou, že jeho a Kollárove zmeny sa ujmú i medzi katolíckymi Slovákmi, i v Čechách, a tým, že sa jednota česko-slovenská iba utuží. Dosvedčuje to predovšetkým výzva ku Kollárovi, aby neotáľal s mluvnicou, kým sú okolnosti priaznivé k zmenám: „Nyní, anebo nikdy. Nyní jest čas reformy i u nás, i v Čechách — všecko se hýbá, ještě nic není stálého: usedne-li se jednú jazyk i sloh i dobropísemnost v Čechách, zatvrdne-li rozčesnutí mezi katolickými a evangelickými Slováky u nás — bude potom po všech našich žádostech veta!“

Preto nielen medzi Slovákmi, ale i medzi Čechmi potláčal všetky snahy tomuto sprostredkujúcemu a zjednocovaciemu stanovisku odporujúce.

Predovšetkým zavrhuje názov slovácky namiesto slovenský „jakož naši Slováci sami říkají.“ Je to prezývka a nie je to slovenské. „Každý národ sám nejlépe ví, jak řeč svú jmenovati má. Národná jména buďte svätá. Máme jich už dost zpotvořených a zcizoložených… ještě i ta ostatná v celosti zachovaná zhumplovati chceme!“ Názov ten je však aj nesprávne utvorený: „Od vlasních jmen národných na — ák se nikdy netvoří -ácký; ku př. líbiloli-by se Polanóm, kdybysme jazyk jich nazvali polácký, Slezákóv slezácký etc.? Jiné jest appellativum, tu ovšem móže státi -ácký.“

Ďalej sa vzpiera výčitkám neľubozvučnosti a drsnatosti, páchanými slovenčine z českej strany. „Jungmann píše, že jim jich čeština lahodně zní; tíže jim slovenčina naše, srbina zženilá… Oni vůbec za to mají, že nad lahodnost češtiny nic není na světě. Slovenská terminací a slovo jim hned zimnicu púsobí.“ A inde: „Čechóm se nelíbí, že sem jich nářečí přednost nepřisúdil. Ale pro Boha, mohu-li to? Musel bych z rozumu vyjíti! Já aspoň, pokud živ jsem, všudy za přesvědčením svým pújdu, napotom ještě směleji. Nelíbí se mi to, abysme sobě sami společně lhali a sebe sami nepravdú lákali. Čech, jak vidím, o zvuku svého nářečí zhola není schopný súditi, an mu srbské nářečí lenivé, zženilé a jaksi hrubé pro a, o! Ne tak, páni: mýlí vás grammatika, etymologie atd. a porušuje súd esthetického citu! Vezmite Vlacha nebo kohokoli, kdo nerozumí ani slova našim nářečím, a potom nechť mu každý číta své. Každý své, ne Čech srbské a Polák slovenské. Cit krásy púhého zvuku nemusí býti spleten se súdem o grammatické, etymologické a jiné dokonalosti; to sú rozdílné věci. Nechtějme všickni všecko míti… Poněváč Čechové drsnatost řeči své, jaková ve spisích jejich panuje, naprosto uznati nechtějí, není tu ani naděje polepšení: jim se líbí jejich libozvuk.“

Napokon Šafárik zmierňuje aj výčitky separatizmu. „Jungmann i v listě na mne hořekuje, že sem v historii literatury Slovákóv od Čechóv oddělil. Ale co s tím? Čechové neustupní v nepravé při… Drtina a Doležálek mi psali z Vídně: ,Ty slovakismy v „Čítance“ (Kollárově) etc. sú nám nesnesitedlné, mnohem nesnesitedlnější nežli naše germanismy‘… Nářek na oddělování slovenského nářečí od českého v mé literatuře jest věru bezzásadný. Od toho nemohu odstúpiti. V budúcím vydání ještě dále pokročím — i Bulgarové musejí od Srbóv docela odděleni býti. Jest mi divno, že Čechové tak na nás naříkají, a sami ruky podati nechtějí!… Nynější pospolitý sloh českých spisovatelóv nemóže nikdy národným slohem našich Slovákóv býti. Jest to, aspoň dle mého citu, jakási potvora, naposledy ani ne česká, ani ne slovenská. Pokud si naši Slováci jakýsi svému nářečí přiměřený spisovný sloh, nech třeba na základech české grammatiky, nezarazejí: až potud nebude u nás národné literatury, nebude u lidu chuti ku čtení. My spisovatelé budeme jen braminové mezi lidem naším jako sme posavad byli, a sloh náš a jazyk to co sanskrit a církevná slovenčina.“ K čomu horlivec pridáva: „Píši to, abych Vás utvrdil v přesvědčení a předsevzetí. Neodstupujte od základóv námi před 3 lety položených!“ A trpkost voči Čechom ozýva sa aj z listov v tých časoch Hamuljakovi písaných, z jari 1827. Ponosuje sa na jalovosť „Časopisu musejného“, predovšetkým nemeckého; vôbec vraj už od Čechov neočakáva nič poriadne, pretože vraj už tak privykli na slamu, že keby nemal príležitosť čítať niekedy niečo poľského, lebo ruského, takmer by zabudol čítať po slovansky: „tak je všecko plané, jalové, nechutné. Ten novější český jazyk a sloh se mi nejináč hnusí než srbský… Kde není vkusu,^[18] tam nic více nehledej ani nečekej.“ A keď sá Kollár po roku za neznesiteľných peštianskych okolností obzeral po inej existencii za hranicami, Šafárik píše: „Dobře soudíte, že v Čechách není co hledati a počíti. Tam je bída bez konce!“ I Kopitár si vraj želá zachovať ho pre písomníctvo jeho vlastného kmeňa a Šafárik, hoc by ho „najradčej videl pro literaturu ve Slovanech a v Čechách“, znovu dodáva: „Ale co počnete v Čechách? Já aspoň Vám upřimně radím, abyste se do Čech nepouštěli. Příčiny Vám vykládati netřeba, znáte je dobře.“

Ale Šafárik nekarhal iba stranu jednu; takisto ostro a otvorene brojil proti hriešnej bezstarostnosti a netečnosti pravej tureckej indolencii svojich rodákov. V jeho listoch je plno ponôs na nevytrvalosť, nedbanlivosť, lenivosť jednotlivcov i celých tried, ktorí by predovšetkým mali byť vodcami, učiteľmi a radcami ľudu a vzdelávateľmi národnej literatúry. Schopnému človeku učiteľovi Rohonimu dal odkresliť dôležitú slovanskú mapu; nemohol sa však dočkať výsledku pre nedbanlivosť kresličovu. Kazateľovi Stehlovi poslal zásobu Kollárových „Čítaniek“, aby ich rozšíril po školách medzi ľudom, a dostal odpoveď, že vraj ešte pred polrokom ju obciam odporúčali, ale sa nepredal ani jeden výtlačok, preto vracia celú zásielku. I rozčúlil sa Šafárik: „Tito hňupové ani jen rukú sáhnúti nechtějí, kde jim do měšce neteče! Není-li to k zúfání! Es hat sich niemand gemeldet!^[19] Tedy to příčina všech příčin! Sedlák ovšem za knihami běhati nebude, ale se mu poručiti, dáti, etc. musejí; mají se do školy od vrchnosti církevní a školské uvésti, pak jich bude každý kupovati!“ A inde zasa pri takej istej príležitosti: „Zdejší knězi sú jen břichopáskové.“ Keď mu potom z druhého zväzočku „Písní“ Kollár ponúkal rozpredať značnú časť, napísal: „Milerád vezmu akcii z těch našich piesní; ačprávě se obávám, že s těžkem budu moci 60 exempl. zde rozprodati. Jest nás zde málo Slovákóv, a kněží ani hnúti prstem nechtějí.“ Nadovšetko bolestne sa ho dotýkal zámer Kollárov zanechať Slovensko. Tak ako kedysi, ešte r. 1821, bol si žiadal len štyridsaťdeväť Kollárovi rovných pracovníkov pre spásu domácej literatúry a ako mu roku 1823 privolával: „Ó by bylo jen dvanácte Vám rovných mezi otrlými našimi; naše by bylo vítězství!“ — tak v lete r. 1828 mu vyslovuje svoje presvedčenie, stav osvety smutno charakterizujúce: „Věřte, příteli, že odejdeteli Vy jinam, literatura slovenská v Uhřích s Vámi usne na věky. Už ji jen Váš oheň oživuje — tak všecko všudy ničemno, mrtvo, nehodno, ducha — a bohaprázdno!“

To bola ťažká obžaloba, žiaľbohu, oprávnená. Šafárik, pri všetkej svojej veľkej učenosti a celoživotnej záľube v knižkách, bol človek rýdzo ľudový. Jeho srdce liplo k hrubej halene a iskru vzdelania roznietiť v temnom rozume zástupov a zušľachtiť ich citovú stránku bolo pre neho najkrajším cieľom celého ľudského snaženia. Preto vznetlivosť, rojčenie, krásne slová a hneď popri nich alebo za nimi apatia, nehybnosť a liknavosť slovenských vzdelaných vrstiev boli pre neho boľavým miestom. Nad týmto boľavým miestom zamýšľavali sa najlepší slovenskí duševní pracovníci pred Šafárikom i po ňom; to boľavé miesto znesnadňovalo Šafárikovi všetku prácu pre jeho zanedbaný kmeň a napokon ho celkom odvrátilo k iným slovanským vetvám. List Kollárovi zo dňa 2. marca 1824, ktorým odpovedá na priateľovu požiadavku, aby hlavnou starosťou slovenského spisovateľa bolo osvecovať rozum a srdce ľudu, Šafárik písal krvou srdca svojho. Tak, ako je presvedčený o nevyhnuteľnosti tejto práce, tak je presvedčený o inej smutnej pravde: „že osvěcovati chtíti rozumu učených lidu našeho jest věc daremná a na nic vedoucí.“ Bez toho potom všetka práca je márna: „Pokud rozum našinců v těchto stranách vědění lidského osvícen nebude, to úbohé, lítými tisícerých potvor pazourami rozsápané, od věků city plýtvající srdce blouditi nepřestane… Nemám příčiny, abych se tajil, před věrnými a úpřímnými přáteli svými, což zjevně stojí před myslí mou a duší mou, totižto, že já naprosto nemám naděje nižádné, aby mezi našimi uherskými Slováky kdy lépe bylo. Jest to arci přebolestné srdci mému, že toto přesvědčení žádným rozumováním vyvrátiti nemohu: cožkoli si na mysl přivodím proti němu, to vše se v potvrzení jeho obrací.“ Tu je hlavná prekážka Šafárikovej činnosti výlučne v prospech Slovákov. „Nechybuje lásce k národu podnětu (vyznáva ďalej); kdoby, člověk jsa, nedím-li vlastenec, nelitoval a nemiloval i nešťastného: ale národnímu spisovatelství mému chybuje ovšem všakého podnětu. Tímto duchem národního (národem zde rozumím Slováky naše uherské) spisovatelství mne napotom nadchnouti chtíti, bylo by slepému o barvách rozprávěti. To pro mne na věky ztraceno.“ A napokon literárna záveť: „Nemám-li myslí a duchem věčně pohřben býti, nezbývá ničeho, nežli toulati se buďto po těch povšedních Všeslovanstva stezkách bez domu a vlasti, nebo utíkati se pohostinu k těm pobratranců polím, nad nimiž dobročinnější slunce svítí, a stírati slzu oka potěšitedlným na ně pohleděním.“

Najväčší človek, akého kedy porodila slovenská zem, nemal doma dostatok vzduchu, svetla a tepla pre svoju veľkú duševnú prácu. Neodradzovala ho ani fyzická vzdialenosť od rodnej zeme, ani chudoba a nevyspelosť más, ale tiesniace okolnosti a nízki ľudia. Prebýval medzi svojimi, a predsa bol sám.

A čo poézia, ktorú Šafárik kedysi v mladíckom zápale sľuboval verne a neúnavne pestovať? Zriekol sa jej, a predsa jej ostal verným. Prestal básniť, ale neprestal o nej premýšľať a sledovať všetko, čokoľvek pozoruhodného sa zjavilo doma, v Čechách alebo inde medzi Slovanmi.

Máme o tom jasné dôkazy, napr. vo „Výtahu z řeči při začetí čtení metrických v… e l. 1819“, r. 1821 vytlačenom v „Kroku“ (diel prvý, časť prvá, str. 19 — 33), kde medziiným nájdeme takéto rojčenie: „Velikáť jest umění moc: vznešený cíl básnictví. Jeho když krásná duše v krásné tváři zasvítí, zaplesá každé oko neporušené, jemuž se do ní nazříti dáno: tak věčná ducha světů krása v čistém zrcadle Musy zobražená vynímá člověka z pozemských okovů jeho, a přenáší jej do říše nebeské. To nejvyšší, což každé skutečnosti, i té nejkrašší, která v srdci sídlí, na věky zchází, podává um pomazaného básníka… to bezejmenné, jehož nepřítomnost myšlení a činění naše věčně rozdvojuje, to nejsvětější čaruje Musa kouzly svými s nebe dolů… Co jazyk mudrců, zlobou času svázaný, říci nesmí, to Musa věčnou svobodností nadšene zpívá… Když se přestanou klaněti kolena národu před Bohy svými… v chrámě Musy se ozývati bude jméno Nestvořeného… Jistě politování hodný jest národ, jemuž Musy v neštěstí potěšitelkyně, ve štěstí společnice nedáno!“

Sú na to doklady i v listoch Kollárovi. V marci 1822 sa ospravedlňuje priateľovi: „Prosím, nezatracujte mě proto, že na tom poli, na něž jsem kdysi tak mládenecky odvážně vystoupil byl, hlasu mého vždy méně slyšeti… Plamen, nímž kdysi hořely prsy, neuhasl; jen nemilostivý osud, původ odporujících sobě povinností a záležitostí zmátl okolek a zastavil sílu v běhu. Jest to ovšem politování hodná věc, že národ náš český i slovenský, chovaje tolik lenochů a odpadlců, té hrstky synů svých chovati nemůže“… Hneď potom v apríli veľmi ho potešila prvá zbierka Kollárových „Básní“, vydaných v Prahe 1821, hoci cenzúrou poriadne zoškrtaných. „Takové potěchy (píše Šafárik) jsem již dávno v nižádném spisu nenalezl, jakou mě naplnilo čtení Vašich básní.“ Uvádza slová Benediktiho o nich: „Totě práce převýborná, a né chléb každodenní!“ a potešuje básnika, namrzeného cenzúrnymi škrtmi veršov: „Ne v liteře, ale v duchu cena jejich. Tať jím zůstala v celosti.“ V decembri 1826 odporúča zasa Kollárovi Gundulićovho kriticky novovydaného „Osmana“: „Jest to převýtečná poesie,“ jasá, ďalej sa dopytuje: „Idiliju Minčetićovu či ste čítali? Nenaleznete skoro něco tak krásně něžného! Ohnivost citóv, novost obrazóv poetických — všecko v této básni čtenáře právě očarúvá.“ V marci 1827 sa opäť pýta: „Či ste viděli, čítali Simeona Milutinovića Serbianku, epické zpěvy, v Lipsku 1826, 4 díly? Ecce vates admirabilis^[20] — jako z buka! Poesie to výborná, jen řeč sarajevsko-bosňácká, k tomu novoobrazná, směle tvořená. Mezitím, jak nyní svět stojí, Milutinović jest přední poeta na srbském Parnasu, jest orel na srbském nebi, a všickni ostatní (nebo Mušicki už literně a básnicky umřel!) sú jen vrány a straky pod jeho oblaky.“ A v decembri 1828 píše Kollárovi: „Jestli se Vám Woroniczowa Sibylla, kterou ode mne máte, tak velice líbí — a jest ovšem milování hodna — tedy Vám ji na znak přátelství postupuji… Račte se v ní, co ve své, dlouho — jak najdéle kochati.“ Keď potom kňaz Dainko v Radgoni 1827 vydal zbierku slovinských, vraj ľudových piesní, a v predslove napísal, že ich prerobil, aby boli lepšie, Šafárik hneď vystihol svojím jemným, vytríbeným vkusom poetickým, že v takej podobe a v tom výbere „se nezdají národní písně býti; a to také písně, jaké u nás Slovákův rektorové po dědinách na pohřebu, na svatbě etc. skládají; rýmované všecky a didaktické; o milovných písněch, v nichže se um národu nejvlasněji vyjevuje, tam ni znaku ni stínu!“ To sa rozumie, že v českej poézii zaujímalo Šafárika všetko, čo bolo písané časomierou. V januári 1824 sa pýta Kollára, či pozná epickú báseň „Ivan“ od Rokosa, pretože Jungmann do Šafárikovho výtlačku „Kroku“ pripísal na stranu: „hexametrem“; „je-li časoměrným psána, račte mi ji objednati — k budoucí mé metrice.“ A ešte po štyroch rokoch žiada Macháčkovho „Horáca“ „ku přehlédnutí: já sem ani nevěděl, že něco takového vyšlo,“ a prečítajúc knižku, dokladá: „Váš Horác zůstane u mne.“ Zo svojho estetického stanoviska posudzoval Šafárik i celé veršovníctvo staročeské; okrem novodobých „RKZ“, piesne na Vyšehrad a piesne kráľa Václava, vtedy ešte pokladané za starobylé, necenil si skoro ničoho, ako sa Kollárovi priznáva v auguste 1826: „K Vašemu súdu o českém básnictví přistupuji; jest mi to ze srdce psáno. Mně to všecko chutná jako sláma. Básnického ducha a krásy sem já tam nikdy nenalezal — čítal sem to za príčinú jazyka a poněváč slovenské jest. Kterak se novější Čechové (i sám Jungmann poněkud) té Kadlinského, Lomnického etc. žvatlanině, jako zázraku krásy, diviti mohú, naprosto nepochopuji. Bezodporně dobré vzory slohu a věci nám jen v prose zůstavili někteří Bratří, Komenský etc.“

Tak Šafárikovi v Novom Sade plynuli dni, mesiace i roky. Usilovným písaním listov nahradzoval si priame styky s vedeckým svetom a jeho listy z tých čias sú nepretržitá živá kronika a kritika všetkých súčasných našich osôb i vecí literárnych.

Ale predsa nebol spokojný. Nielen pre svoje chatrné zdravie a stále choroby v rodine, ale aj z iných príčin.

Jeho prvé novosadské dojmy neboli nepriaznivé. Páčilo sa mu zaľudnené mesto, vzdelaní obyvatelia, výstavné nové gymnázium, veľké peniaze vydávané na jeho udržovanie, úprimní kolegovia, duchovní priaznivci, zachovalý pôvodný zvyk a mrav okolitých Srbov.

Ale čím ďalej tým viac sa dojmy zakaľovali. Hrýzol ho bezduchý latinský spôsob vyučovací; roztrpčovali ho nepodarené pokusy o slovansko-srbskú katedru na jeho škole, určenej pre Srbov; boje o spisovný jazyk srbský ho vtedy stavali medzi dva nezmieriteľné prúdy, t. j. kontrast starej cirkevnej rusko-srbskej knižnej zmiešaniny, chránenej duchovenstvom, a čistej, živej reči ľudovej, akú zavádzal jeho priateľ Vuk Karadžić; a okrem toho ho trápila netečnosť, ba priam nepriateľstvo najmä srbského mníšstva k všelijakým snahám literárnym a vzdelanostným, akonáhle vybočili zo starých vychodených koľají a snažili sa zaberať širšie vrstvy obyvateľstva. Uplynulo iba niekoľko mesiacov a Šafárik poznal, že arcibiskup Stjepan Stratimirović, zároveň predseda gymnaziálneho patronátu, je z najhúževnatejších odporcov všetkých živších vedeckých a osvetových snáh a že vôbec duševný ruch je slabý: „V srbské literatuře se nad míru málo pracuje,“ vzdychá v liste Kollárovi už v máji 1823, vyratúvajúc malú korisť z posledných čias. O najbližších a pomerne najpracovitejších svojich priateľoch, básnikovi Mušickom a učencovi kolegovi Magaraševićovi, skoro pochybuje; o prvom v júni 1823 píše: „Dobrý jináče muž a přítel můj: ale mnich!“ a o druhom v septembri 1826: „To vím, že ten dobrý pán nic nepracuje… V Letopisech („Srbský letopis“, Magaraševićom od 1825 vydávaný) jeho jméno už jen prázdný zvuk. Skoro tuším i Letopisy klesnú“… V októbri podáva Kollárovi zprávu o novinkách domácej produkcie: „Magarašević třetí svazek Letopisóv shotovil… ostatně všecko tvrdým snem pochováno.“ A predtým v tomže liste: „Já sem se nyní… cele oddal bádáním, či raději štáráním v historii národu srbského a jeho literatury. Nevděčný to předmět, a pro mne nyní, an mój byt zde problematický, najdůležitejší. Nevyštárám-li já něco — buďte přesvedčen, že století mine, a z mnichóv a z pomníšelého národu nikdo prstu na to nevloží.“ Z pekných stránok občianstva, spočiatku mu veľmi sympatického, nachádzal Šafárik čím ďalej tým menej. V marci 1827 vyznáva Kollárovi: „Naši odslovanštělí srbskí kupcové jsú bez výminky pokrytci, na oko ochotní a až nesnesně ku službám hotoví, a v skutku jen po svém zisku pachtící. Kde jim do měšce peníze nepršejí, tam se jim ani srdce nehýbe, ruka tím méně.“ Na Kollárovu žiadosť, aby usilovnému chudobnému známemu našiel kondíciu, v októbri 1827 odpovedá: „U Srbóv málo zemanstva… Privatim v Novém Sadě něco zarobiti jest zhola nemožné. Krom několika kupcóv zde všecko sedláci, divoci. A co se srbských kupcóv týče, skorej od čerta, než od nich něco zarobiti.“ Ešte černejšie pozeral Šafárik na duševný rozvoj susedných Srbov. V tomže liste z marca 1827 hovorí: „U mne ani jiskřička naděje, aby tam kdy (aspoň nyní) lépe bylo. Ta valašská, moldavská, srbská etc. knížata jsú daleko horší sultana a jeho pašóv, jsú výměsek člověčenstva. Nejde jim o blaho lidu, o osvícení. Oni dobře vědí, že jen ve tmě katany svých poddaných býti mohú. Já jsem nevěrný Tomáš a ničeho opravdu chvalného, prospěšného od těch sviňářóv se nenaději.“ Ešte v júli 1832 Šafárik sa ponosuje Maciejowskému, že srbský knieža Miloš, ktorému pravidelne posielal po výtlačku zo všetkých svojich kníh, za tie všetky roky ho neuznal za hodného ani riadkom odpovedať. Keď Maticu srbskú neprávom osočili pred úradmi ako protivládny spolok, arcibiskup namiesto toho, aby odmietol, „hned strašnú inquizicí nařídil“ a „zabránil dále Letopisy vydávati, ba i jiné spisy bez jeho dovolení“… „Zde zle věci stojí; mnižstvo zvítězilo. Naposledy všecka srbská literatura zahynúti musí. Ti, kdo by brániti měli a mohli, mniši, sami podkopávají.“ A nad zdrcujúcejšie odsúdenie neostýchal sa tu Šafárik povedať o celom počínaní srbského arcibiskupa a jeho duchovenstva v uvedenom už vyšetrovaní. Ten cirkevný pravoslávny hodnostár vraj „na věčnú mnišstva hanbu, zabránil profesoróm gymnasialným psáti a vydávati… Arcibiskup jen čekal na příležitost, aby pod pěknú zástěrú tento znik národné literatury a osvěty udusiti mohel… Jemu to právě ze srdce jde; nebo mnišstvo by rádo potlačilo a udusilo každú i tu nejskrytější jiskru národního osvícení. Jim je slepota a poddanost vhod — při té jim vesele brada roste. Odtud pochází to pronásledování učenějších v národu, jako nyní Mušického, jehož téměř na smrt trýznili, ano ho otroviti chtěli… Domníváte-li se, že by tyto dvě gymnasia stály, kdyby to národ takořka na sílu byl u císaře, dozajista proti tajné žádosti a vóli mnichóv, nevydřel? Žádný mnich (ani arcibiskup) na to ani babku nedal ze svého měšce — všecko od mešťanóv pošlo. Mnichové je zvláště proto zrušiti nechtějí, poněvádž vědí, že by se jináče mládež ku katolíkóm a evangelíkóm obrátila. Ale na tom ovšem pracují, aby mládež na těchto gymnasiích a v jich seminárium zhlúpěla. Sciunt enim asinis bene inequitari posse.“^[21] Takéto boli skúsenosti zanieteného vedeckého pracovníka, ktorý žil iba vede, nepoznajúc nič vznešenejšieho na svete nad božskú iskru poznania a vedenia. Z príkrych Šafárikových slov proti mníchom hovorí odchovanec kežmarský, jenský a prešporský osvietený protestant; a nad iné hlasnejšie sa ozýva z nich názor jeho „duševního otce“ Wachlera, ktorý (Versuch einer allgemeinen Geschichte der Litteratur, Lemgo 1794, str. 22 n.) stredovekých mníchov, počínajúc XI. storočím, radí „k nejnebezpečnějším nepřátelům věd“ a kláštory nazývá „kerker der menschheit, gräber der gelehrsamkeit, sitze der grausamkeit…“^[22]

Ale boli ešte aj iné príčiny k nespokojnosti. Keď reformovaný Maďar Magda, riaditeľ pravoslávneho gymnázia v neďalekých Karlovciach, vydal po maďarsky, neskôr po nemecky zemepis Uhier, v ktorom napísal, že prírodné bohatstvo tejto zeme by jej úplne stačilo, aby sa sama spravovala, bol pozbavený úradu a ešte toho istého roku 1825 zakázali všetkým pravoslávnym školám zamestnávať protestantských riaditeľov a profesorov, v Chorvátsku ich z úradov potom vôbec zákon vylúčil. Trest postihol aj nevinného Šafárika, pozbavili ho vedenia ústavu a s menším platom ako výnimku ponechali ho zatiaľ v postavení učiteľa. Odvtedy ústav, nedostatočne vedený členmi patronátu, stále upadal, žiakov, v nekázni vždy viac zdivočených, ubúdalo, príjmy sa tenčili a platy sa profesorom vyplácali neporiadne; tak sa zdalo, že osud školy je neodvratne spečatený, že skoro zanikne.

Šafárik sa teda začal obzerať po náhrade. V marci 1825 oznamuje Kollárovi: „Všecky mé starosti k tomu směřovati musejí, abych se co nejdříve z tohoto vyhnanství vyhostil.“ Ale všetky vyjednávania stroskotávali. Ľutoval hneď r. 1825, že predtým odmietol pozvanie do Kežmarku a že stolica literatúry česko-slovenskej na prešporskom evanjelickom lýceu bola taká zbedačená. Myslel si na Cinkotu pri Budapešti, kde sa chceli usadiť s Kollárom, ktorý vo svojom postavení tiež nemal postlané na ružiach. V auguste 1827 opäť súc pozvaný do Prešporka, ale za profesora teológie, ťažko sa rozhoduje, a napokon neprijíma z vnútorných dôvodov: „Já sem se theologie docela spustil… já nyní hebrejsky ani jen čísti neumím, a hebrejsky učiti mám! Pravda: labor vincit omnia^[23] — ale jen tam, kde: animus propendet.^[24] Co se mne týče, já nikdy horlivým theologem nebudu a nemohu býti.“ Vyjednávanie s pruskou vládou stroskotalo, ktorá vo Vratislavi 1830 hodlala zriadiť stolicu jazykov slovanských, i s vládou ruskou, ktorá Šafárika, Hanku a Čelakovského pozývala za členov petrohradskej akadémie k vedeckým účelom: mali zostaviť etymologický slovník všetkých slovanských jazykov a založiť pri akadémii slovanskú knižnicu. V prvom prípade vláda medzitým 1832 odstúpila od svojho úmyslu, hoci by Šafárikovi, ako písal priateľovi Purkyňovi v júni 1830 do Vratislavi, „působení na některé německé, jmenovitě pruské universitě nebylo proti mysli“, pretože nemeckému podnebiu dal „by i před naším přednost“, ale Petrohradu sa obáva „že by drsné podnebí severu“ zdravie jeho manželky, slabej na pľúca „úplně zničilo“; v druhom prípade toho istého roku 1832 Hanka i Čelakovský odriekli, a tak celý zámer padol.

Za takýchto okolností odhodlal sa Šafárik odísť do zeme a mesta, na ktoré dosiaľ spomínal s trpkosťou a pred ktorým iných varoval: do Prahy.

Je známe, ako ušľachtilý, obetavý priateľ František Palacký ešte s ôsmimi spisovateľmi a českými šľachticmi (ktorých mená sa obdarovaný nikdy nedozvedel) zaistil Šafárikovi na dlhé roky ročnú podporu 480 zlatých, ak sa presťahuje do Prahy a ak bude potom písať iba po česky. Je tiež známe, s akou dojemnou, ideálnou odhodlanosťou a nezištnosťou a priam apoštolskou skromnosťou, s akým mladistvým zanietením Šafárik, ako sám píše, „novou vlast vyhledal u nejbližších soukmenovcův a v té zemi, k nížto duch jeho v tiché literární činnosti od jakživa se obracel“, „aniž se které práce, třebas nejmozolnější lekal a štítil“, len keď mal nádej „pro národ náš pracovati moci“.

Predsa však jeho vnútro bolo poranené. V akom rozpoložení ducha a srdca odchádzal do svojej novej a poslednej domoviny, to ukazujú dve miesta v liste napísanom vo februári r. 1832 poľskému učencovi Maciejowskému. Na jednom mieste stojí: „Koncem příštího měsíce opustím Nový Sad a přestěhuju se prozatím do Prahy. Pozbyv vší radosti na zdejším svém úřadě, pozbyl jsem též naděje, že bych mohl prospěti i Srbům. Usadím se v Praze jako soukromý učenec (s malou podporou z nějakého soukromého fondu). Tento poslední krok chci totiž ještě zkusiti, než prodám svou ubohou duši německému Michlovi a snad potáhnu na některou německou universitu. Dopadá to, můj drahý příteli, mizerně, ba zoufale s naší slovanskou věcí! Obětoval jsem se, slepý nadšenec, této věci na šestnáct let, a zničil jsem sebe při tom. Kdybych neměl rodiny, dětí, nelitoval bych toho ani nyní: takto však pojímá mě strach“… A ďalej čítame: „Tázal Jste se mne v jednom listě, proč píši německy a ne slovansky? Mohu Vás však, milý příteli, ujistiti, že jsem vydal čtyři až pět česko-slovanských spisův, a stále jsem při tom měl značnou ztrátu. Naproti tomu psal-li jsem německy, nikdy nenamočil jsem péra do inkoustu zadarmo, beze značného zisku od deset zl. k. m. až šest dukátů za arch honoráře. Což máme jen my spisovatelé povinnosti k našemu národu, a ne též národ k nám? Není-li povinnost sebezachování důležitá, posvátná, nutná, naléhavá? — Co nám pomůže, vychvalujeme-li se a vynášíme-li se se svým obrovským národem sedmdesátimilionovým, když nikde nenalézáme nic jiného než zvířeckou otupělost a chřestící řetězy otrocké! Veškeré naše spisovatelování a literatura je diletantismus: v každém kraji je několik diletantů-spisovatelů, kteří jsou zároveň nakladateli, tiskaři, knihkupci, ano namnoze i knihaři zároveň: neboť slovanský knihkupecký obchod je nejbídnější kšeft celého světa. — Národ nezná nás a nevyhledává nás. Dejž Bůh, aby se to změnilo, zlepšilo; já však nemám žádné naděje… Vy zajisté mé nářky nevyložíte ve zlé: trvám, že jsem k nim oprávněn, neboť obětoval jsem ztracené desperátní věci dost a více než dost. Přišel jsem před čtrnácti lety k Srbům, chtěje u nich pracovati k národní kultuře, a odcházím s vědomím marné práce.“

Dňa 4. mája 1833 Šafárik i s rodinou, pobudnúc niekoľko týždňov u príbuzných v Uhrách, došiel do Prahy. Týmto sa začína posledná, najobsažnejšia, najsilnejšia kapitola jeho života i práce. Ale kapitola táto okrem tragických tmavých stránok má tiež nejednu stránku jasnú, ba z najjasnejších v našej novej literatúre.