ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ak bola Jena Šafárikovi, ako sám hovorí, vyhnanstvom telesným, ale rajom duševným, Prešporok a dva roky tam strávené boli najšťastnejšou chvíľou jeho života vôbec.

Mal príjemné zamestnanie. Vychovávajúc syna liptovského podžupana Gašpara Kubíniho, zimu trávil v Prešporku, prázdniny na panstve semerédskom pri Pešti. Prešporok, starobylé korunovačné a snemové mesto uhorské, so svojím krásnym okolím, starobylým rázom svojho nemeckého jadra, slobodným životom študentským a mnohými blízkymi priateľmi, Šafárikovi sa veľmi zaľúbil. Povinnosť vychovávateľská jednak dosť voľného času nechávala pre jeho jazykospytné, dejepisné a poetické štúdiá, jednak mu otvárala prístup do šľachtických salónov; a stýkanie sa s priateľmi ho duševne mnohonásobne podnecovalo; z nich Nemec Schröer, Benedikti, Palacký a čiastočne aj Kollár boli mu najbližší.

Prešporčan Tobiáš Schröer, profesor na tamojšom ev. lýceu, iba o štyri roky starší od Šafárika, bol zaujímavá osobnosť. Za celý svoj život perom beletristickým, publicistickým i vedeckým obhajoval protestantizmus proti vysokej uhorskej hierarchii katolíckej, slobodomyseľnosť proti Metternichovej reakcii a napokon i prešporské nemectvo proti vzmáhajúcemu sa maďarizmu — a to všetko pod pseudonymom ,Christian Oeser‘ alebo iným, v tlačiarňach zahraničných stále unikajúc sliedivému zraku nemilosrdnej cenzúry rokov dvadsiatych a tridsiatych. Často ani jeho najdôvernejší priatelia nemali ani potuchy o jeho úvahách, knižkách a pamfletoch, poznajúc iba jeho početné spisy školské a estetické. Pravda Schröerov vyspelý protestantizmus, zanietenie pre slobodný rozvoj duševný a klasické jeho vzdelanie im neostali utajené; na Šafárika neboli bez vplyvu.

Z ostatných priateľov Šafárik najvrúcnejšie ľpel na Palackom. Pôvabný šíry kraj pozdĺž Dunaja a rozsiahle tônisté vinice na malebných pahorkoch a vrchoch, odkiaľ čarokrásny rozhľad na zrúcaniny devínske a ďaleko na žírne kraje je opravdivou rozkošou pre každého, kto má zmysel pre vzdušnú krásu rozľahlej perspektívy, tieto miesta často vídali oboch priateľov v dlhých a dôverných rozhovoroch o reforme českej literatúry.

Praha Šafárika príliš nenadchla. Ešte po rokoch, roku 1832, píše Kollárovi o nej: „Já se vám upřímně vyznám a povím, co myslím, že já nad Prahu většího a horšího slovenského Kocourkova neznám. Jest tam, příteli, sídlo číhařství a špehounství celého slovanského světa, a největší zrádcové jsou našincové, ne Němci. Mně se až hnusí, když sobě připomínám měsíc tam ztrávený. I ti naši přátelé jsou rapotavé straky, které s každým tajemstvím sem tam za horúca běhají“… Napriek tomu bol odhodlaný svoj jenský úmysel vykonať. Predčítal Palackému svoje pojednanie o českej prozódii, Palacký jemu zasa svoje state, ktoré bol napísal o tomže predmete, dohodli sa o základných názoroch i prevedení a výsledkom toho bola knižočka, anonymne vyšlá v Prešporku v marci 1818; len predslov podpísal J. Blahoslav, vyhlasujúc, že je to práca „vzešlá ze spolku přátelského“. Bolo to šesť úvah literárnych vo forme šiestich priateľských listov, z ktorých, ako vyšlo po rokoch najavo, prvý, druhý a piaty písal Palacký, tretí, štvrtý a šiesty Šafárik. Táto neveľká knižka „Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie“ je v našej literatúre epochálna, nie síce tým, čo vykonala, ale tým, čo vlastne, hoci neuvedomele, chcela.

Už motto z Klopstocka na titulnom liste ukazuje, kam mieria mladí priatelia: „Gesänge des höheren flugs in dem lautmasz der natur“.^[11] Rým a prízvuk v poézii sú im barbarskými, nenárodnými, ideálom hudobnosti klasická časomiera. „Ode dřevních barbarů podaný sobě klinkavý rým na trůn poezie postavili, a slabiky spočítajíce neměříce více, řekl bych, jako díťata ve stejnozvučném výpadu jejich se kochali.“ A inde: „Zdaliž by momenty, t. j. v hudbě jednotliví zvukové, v poezii slabiky, silněji nebo slaběji pronášíny bývají, do toho rytmu, a tak i prozodii nic.“ Verš sa patrí čítať „po taktě rytmickém, nikoli po taktě slovním“. Kto básni prízvučne, germanomanuje. „Slovanský genius utvrdíť jestost, vzdělanost a slávu slovanskou.“ Antický ideál je jediný, „chceme-li v poezii naší něco výborného, klasického míti.“ Skvelé výsledky sa isto ukážu: „Řeč povolná Tobě jako Proteus^[12] všecky formy přijme, které chtíti budeš: v alkaických jadrných akcentích, či v zafickém tichém plynutí, čili v mužných hexametřích, aneb ve hněvivých choriambích, či v dojímavém anapestu, aneb horlivě se vznášejících peoních a jiných, čili pak v nepořádném dytyrambů proudu city své vylíti bude potřebí.“ Táto základná myšlienka a jej ostré prízvukovanie spôsobili, že „Počátky“ sa pokladali za útočný spis iba po stránke metrickej. Spôsobil to tiež ostrý a nešetrný tón reči proti Dobrovskému, teoretickému zakladateľovi českého prízvučného metra, a preto už hneď vtedy, a dnes usilovnejšie ako vtedy, nielen v Prešporku, ale aj v Prahe hľadali a hľadajú sa tichí spolupracovníci knižky. A isté je, že hoci sa diplomaticky nedá dokázať Jungmannovi priama účasť na „Počátkoch“, určite možno predpokladať aspoň jeho vplyv. No nech akýkoľvek sebavedomý a útočný tón knižky je obvyklý u všetkých mladých nadaných reformátorov, predsa si vieme ťažko predstaviť, aby Šafárik, niekoľko týždňov v Prahe dôverne sa stýkajúci s tunajšími literátmi, nadšený ideami klasickej metriky už z Jeny a utvrdený v nich Hermannom v Lipsku, práve v pražskom tábore pozičníkov,^[13] ktorých predstaviteľom bol Jungmann, o veci nerokoval a tu nezískal v nej novú posilu. Predsa však význam „Počátkov“ a účel ich a pohnútky, z ktorých vyšli, siahajú hlbšie. Snáď nevdojak, spisovateľom samým neuvedomene; ale siahajú isto. Kto skúma otázku nepredpojate, nebude o tom pochybovať.

Spor o veci, o ktorú zdanlivo šlo, totiž o časomieru v českom verši, bol už vopred prehratý, a to prakticky i teoreticky. Prvú, praktickú stránku dokazujú dejiny nového českého básnictva: ani Kollár a Čelakovský, ani Neruda a Hálek, ani Čech a Vrchlický, aby sme uviedli aspoň najtypickejších predstaviteľov troch vystriedavších sa mladých generácií, nepridali sa k časomiere a nezavrhli prízvuk; Dobrovského dielo úplne a neskrátene vládne v českom verši a bude vládnuť potiaľ, kým sa budú verše nielen písať a spievať, ale tiež prirodzene nahlas čítať a deklamovať ako iné čítanie. Lebo, to sa poprieť nedá a týka sa teoretickej stránky otázky: alebo sa časomerný verš český číta ako verš, a potom jeho rytmickým iktom sa porušuje prirodzený český prízvuk; alebo sa číta prirodzene ako česká próza, a vtedy sa porušuje jeho rytmický spád veršový a klesá na hovorovú reč. Tretej možnosti nieto. Po tejto stránke „Počátky“ prehrali skôr ako vyšli.

Ale ony, možno mimovoľne, ale iste chceli viac: horúca túžba mladých spisovateľov chcela obrodiť celú poéziu a všetku literatúru českú, chceli zburcovať staršiu vládnúcu generáciu z klamného sladkého sna, že už máme českú literatúru, chceli skrátka zvýšiť požiadavky produkcie i kritiky. Bolo to pokračovanie v snahách Šafárikových, zablysknuvších už v „Tatranskej múze“, náš český Sturm und Drang.

Rozpomeňme sa, čo Palacký a Šafárik boli vyslovili v súkromných listoch, a čítajme z „Počátkov“ napr. tieto rôzne miesta: „Technika básnířství právem a přirozeně musí nesnadná býti… Lehkou prací i ten největší duch přece nic výborného nestvoří, a mizerný básníříček jest to nejbídnější a nejpotupnější pod sluncem stvoření… Naši veršovci ve dvou hodinách, a je-li který zpozdilejší, ve třech… hotovi jsou, a tu potom Nebohem nadmutí až mílo, poletovati počnouce, těmi nejstrakatějšími veršíky, jež oni rytmy zovou, s Parnasu svého dští, jakoby cedidlem tříbil a srkají, jakoby z pytla sypal; právě proto ale také všecky ty jejich vítězozpěvy, truchlozpěvy, mnohozpěvy, málozpěvy, výzpěvy, prozpěvy, záspěvy, dozpěvy a nedozpěvy, a jak se ještě jinak nazývati mohou, sotvaže vznikly, vadnou a chřadnou… Naše klasičnost! Ti tam panáčkové, kteří by za hodinu celou smutnohru sepsati chtěli, nevědouce, jak těžké a nesnadné jest vytvoření jen jediného klasického monologu, pověz, nejsou-li to šumaři?… Vyznej, nepanuje-li v národních písních a zpěvích větší libozvučnost, nežli na samém tom Parnasu českém?“ Kto dnes, skoro po osemdesiatich rokoch, neprizná, že kacírske slová tie so zreteľom k oslavovaným vtedy Nejedlým, Hněvkovským, Štěpničkom atď. boli do poslednej litery oprávnené? A kto sa dnes nebude obdivovať odvahe a prenikavému úsudku autorov „Počátkov“, ktorí roku 1818 o vtedajšom našom písomníctve uverejnili tento zdrcujúci úsudok: „Nechci odkrývati rány sotva zacelené, ale nemohu zplameněných uchlácholiti prsí, abych nepověděl, abych nehlásal hlasitě, že jest truchlé synu vlasti pohledění na vlast zpustlou léta 1620, truchlejší ale pohledění na touž vlast zotavujíci se ode čtyřiceti let na konci léta 1817; anto pracující na osvícení jejím národů vůdci a ústavníci žíznícímu a lačnícímu lidu svému ničoho krom špatných rýmů k okušení podati neumějí; anť se našincům ani jen jedné dokonalejší geografie, fyziky, technologie, ekonomie, chemie, historie přirození, historie všeobecné a domácí etc. — filozofie, matematiky a estetiky ani nespomenu — po tolikerém prošení i napomínání dočekati nelze; ješto kdyby proplýtvaný nezdárným tím špačkováním a papouškováním rozum k jiným užitečnějším prácem byl vynaložen býval, cizozemci by se záviděním na zahrádku českou vzezírali. Nejsem nenávistník libozvuků Můzy: ale ukaž mi mezi tisíci a tisíci básníři československými… jen jednoho Homera nebo Petrarcu, nebo Camoensa, nebo Miltona, nebo Klopstocka českého; však ne, ne, ne: bláznivá byla žádost má; ukaž mi jen jedné vlastenské chlouby a závisti cizozemců, jen jedné nesmrtedlnosti hodné tragedie nebo komedie národní, a já Ti za připálenou Geniovi vlasti poškvrnu ponesu trest, jakého zrádce vlasti zasluhuje.“ To napísal v šiestom liste Šafárik a tomuto poctivému, prísnemu, revizionistickému stanovisku ostal verný cez celý život.

Že toto, prenikavá reforma celej literatúry v názore i produkcii, je vlastným jadrom a účelom „Počátkov“, poznali už aj prízvuční protivníci, ktorí poslali do boja starého Šebestyána Hněvkovského. Jeho „Zlomky o českém básnictwj, zwláště pak o prozodyj w šesti listech“, vydané v Prahe roku 1820, z kroka na krok sledujú vývody „Počátkov“ a hoci rozťahane a miestami filistersky, predsa nie bez úspechu, ako sa domnieva mylná literárna tradícia, hájili a zväčša uhájili prízvuk. Celkom správne vyvodzuje Hněvkovský (str. 77): „Autor náš jest k vymluvení: jemu jako bydliteli v Uhřích pravé české vyslovení neznámé jest; on se v svých verších na lokte dle míry spravoval, na souzvuk a zvah se neohlížeje; měl za to, že dosti jest, když se pozicí a čárek na některých samohláskach šetřilo.“ Ale zároveň, a to zasa mimovoľne, klasicky dokázal oprávnenosť reformných požiadaviek prešporských, húževnato zotrvávajúc v samoľúbej chvále všetkého, čo dosiaľ bolo, alebo vlastne nebolo vykonané. Nadržovateľom „Zlomkov“, ako Hněvkovský hovorí v liste šiestom, „stupeň, na kterém nová česká literatura vězí, jest z mládenectví do mužského stavu vstupující; jest květ mocně pučící a se rozvíjající.“ Veršovník Václav Thám má vraj „mnohý milostný kvítek, an na českém Parnasu nezvadne; vydavatel prozrazuje Bürgrova ducha“. Iný úbohý veršovník, Václav Stach, vraj zase v „ódách, zvlášť pobožných, předmětem slávy sobě vydobyl“; jeho surové hanopisy, alebo ako „Zlomky“ hovoria, „satirické výpady, jenž něco se žlučí smíšeny jsou, s utěšením se čtou.“ Pri obratnom, ale vonkoncom nie pôvodnom Puchmajerovi sa chváli, že „jeho ódy prozrazují vznešenost a ducha Horácova; jeho bájky s La Fontainem o závod zápasí; jeho Chrám Gnidský samy milostenky jemu kouti pomahaly.“ Nudný, úplne nepoetický Vojtech Nejedlý vraj „jeví v spisích důmyslnost, vznešenost, klasičnost; brzy žhoucí oheň, brzy líbeznost milostných citů, jako kvetoucí jaro… Z jeho epických básní dchne duch Virgilův; jeho stance v Ottokaru blíží se Tassovým, jimž on také Čechům jest… U výsosti ódy postihuje slavné evropejské básníře; v milostných písních jeví Petrarcova ducha…“ O veršovcovi podobnej hodnoty sa dozvedáme: „Také pan Jan Nejedlý cís. král. radda dokázal, žeby českým Tyrteem a Alceem byl v stavu býti“. Skutočnú satiru na poéziu, Palkovičovu „Múzu ze slovenských hor“ Hněvkovský vyznamenáva hyperbolou: „Jaká zde vznešenost! Jaké vroucí city! Již nic nechybí, než veršů hladkost… Básník Horácem Čechům státi se mohl“. Jeho krajana, remeselnícky rýmujúceho skladateľa „Poezyí“, takto oslavuje: „Bohuslav Tablic, ve vší rozmanitosti rozvinuv ducha svého okrasy, i lahodnými písněmi, i filozofickými básněmi okouzlil duchy: v elegii… s římskými o závod běží; ve filosofických básních Čechie potud podobného nemá. On nám bude Tibulem a Hallrem; o jeho výborných pracech všeobecná pochvala zní.“ A tak to ide ďalej: nebolo takého veľkého mena literatúr svetových, aby prvé pokusy nášho nového básnenia k nim neboli postavili paralelného velikána. Jadro názoru Hnevkovského potom odzrkadľuje sa hneď v úvodných vysvetleniach. „Podle jeho (skladateľa „Počátkov“) úsudku jsou jen Homer, Pindar a Klopstock básníci. Výtečný Gleim, líbezný a srdečný Bürger, ano i kvetoucí Wieland, vtipný Voltaire, milostný Kňažnín, citlivý Karpiński, mudrcký Lessing: tito v Evrope uznaní geniové jsou jen vodnatí spisovatelé; neb jejich duch se do nadpovetrné planiny Ideálu nevznáší a nebouří, a jen v krajinách lidského citu a rozumu plove.“

Prežité stanovisko starých anakreontikov, z ktorého vyplývali takéto názory, „Počátky“ a v nich najmä neohrozený Šafárikov hlas prví u nás pranierovali. Že veda a umenie, ak nemajú ostať iba súkromným záujmom prostredných talentov, musia byť predovšetkým prísne a úprimné k sebe a musia dbať na svedomitú prácu, to poznanie dáva „Počátkom“ v našej literatúre epochálny význam. V tom zmysle ich autori svojou celoživotnou prácou dokázali, že r. 1818 nehovorili naplano; v tom zmysle i spravodlivý názor na naše literárne obrodenie vždy im dá za pravdu.

Šafárikovo meno z Prešporka sa skoro roznieslo po ev. lýceách v Uhrách. Volali ho na rôzne miesta za učiteľa. Ale kežmarský odchovanec nezabudol na utrpenia, ktorými musel prejsť ako Slovan, a od tej doby rozpínavosť obrodzujúceho sa maďarstva ešte vzrástla. Odmietol teda. A keď pravoslávni dolnouhorskí Srbi mu ponúkli humanitnú profesúru a zároveň správu svojho práve založeného gymnázia v Novom Sade, ochotne ju prijal a v októbri roku 1819 nastúpil miesto. Tým sa v rozvoji i v pracovnom smere u Šafárika začína zasa nové obdobie.