Zlatý fond > Diela > Dúverná zmlúva


E-mail (povinné):

Juraj Fándly:
Dúverná zmlúva

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Dorota Feketeová, Zuzana Babjaková, Eva Lužáková, Ivana Hodošiová, Zuzana Šištíková, Ivana Černecká, Erik Bartoš, Lucia Muráriková, Dušan Kroliak.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 104 čitateľov

Prvňá stránka

Obsahuje prvné počátki aj starodávné premeni rehoľňíckích stavov

Zmlúvajú Athanazius a Titinillus

ATHANAZIUS: Ach moj Bože! Len sa to precca viplňilo, čo po títo roki povedané bolo v običajnéj reči: Reholníkov skasirujú, mňíchov z klášterov viženú; uš včúl žalostní viďím, že nás volakterích z jedních klášterov do druhích vihnali, ňekterích aj skasiruvali. Kam sa ja skasiruvaní, v rúchu, v regule proťi mojéj vúle premeňení, kam sa ja pohnem? Uš ňemám provinciála aňi superiora, uš ňebude aňi kvardiána aňi vikariusa, uš ňemám klučára aňi kuchara. Ach, kďe pojďem! Kďe takovíchto starostlivích opatrovňíkov najdem? Uš ňebuďem mocit bespečne spávat, dokad nezachlopá hebdomadár, kedi mám na chorus stávat, uš mňe ňebuďe vikarius dišpeziu opatrúvat, uš pre mňa refektarius pohárki ňebuďe vimívat, uš mňe ňebuďe kuchar k stolu zvoňívat. Všecko toto bolo dovčúlka prez mojéj starosťi a včúl kolké mňe nastávajú starosťi k méj šeďivej starosťi.

TITINILLUS: Pomáli, pán páterko, pomáli, né tak zúfanlive. Ze sveta sťe dovčúlka žili, do sveta idete. Dovčúlka ludé k vám putúvali, včúl vi k ňím vandrujete. Ťím, kterí vám dávali, všecko z vašú prácu navráťit mosíťe. Víťe, že žáden bez práce nejídá koláče?

A.: Ach, ti preklatí pekelňíku, kďe sa tu ešče bavíš? Prečo uš jednúc neideš do horúceho pekla?

T.: Pójdem, pójdem, až vás odtáto do sveta viprovoďím, tam vám ukážem, jako sa máte do sveta šikuvat. Ešče vám slúžit buďem, lesti mňa za služebníka vezmete.

A.: O preklatňíku! Tvoja pekná služba nás takíchto sveckích pánov porobila.

T.: Ale, ale, pán páterko, tušim sa hňevate? Čo mňa ňeznáte? Tušim vi mňa, lebo ja vás dobre ňemerkujem, tušim ste vi páter Ti-Motus.

PÁTER A.: Ano, Timotheus.

T.: A jako vám je méno?

A.: Páter Athanazius Blaškovič.

T.: Aha! Páter A-ten-azinus[1] Flaškovič! Och! och! pán páterko A-ten-azinusko, litujem, banujem, že ste na tento stav višli, ale s teho sa teším a radujem, že sme sa ešče starodávní známí naposledi zešli.

A.: O, čerte preklatí, uš mi ňevíš ani na méno natrafit. Neňí som já ten Azinus.

T.: A jako?

A.: Athanazius.

T.: A ten Blázinus, šak sa ešče ňeblázňíte, lebo bi vás ešče ňeboli vipustili.

A.: Hibaj, satanášu, ešče neprestávaš pokúšat?

T.: Vi hovoríťe, že som satanáš a vi ste Athanás, skoro bi sme ménom boli jednakí. Ale to prímeňi flaški ňemože nám bit obidvom privlasňené, ked ste vi flaški zdvíhali, ked ste pohárku dvoma prsti prísahali, lebo ste mňa vi vždicki s flaški aj s pohárka s krížom prežehnaním zaklnalí, viháňali.

A.: Neni pre teba víno, ked ňevíš oňho pracuvat.

T.: Ej no! A kdo vám mimo mňa pomáhal dobré vína kveštuvat.

A.: Joj argalášu! Asnad mňa budeš drážiť a špičkuvat?

T.: Och né, pán páterko, ale poňevač idete do sveta, chcem vás na tejto ceste kratochvílit a zabavuvat.

A.: Jako bi si ti nám bol pomáhal víná kveštuvat? Asnad ti víš volačo ve méno boží vipítat?

T.: Ale, ale a nevíte, jako ste na kveštách luďí mámili, ženički šálili, babičkám oči slepili? Ale badám, že sa horšíťe, nechajme si toto až do téj reči, která nam o vaších kveštách pravdu dosvečí. Začňime radnéj rozvažuvat včulajšého osemnasteho stoleta premeni.

Radcove včulajšéj premeni

ATHANAZIUS: Zdaliž bi si ti mňe veďel volačo viprávat o premenach včulajšého času? Jestli čo víš, začni a viprávaj, já teba buďem počúvat.

TITINILLUS: Pán páterko, ví chcete, abich začal. Ked bich já chcel začat viprávat o tíchto premenách, mosel bich začat o tem, jaké boli pred osmi, pred deváťi a pred štrnásťi roki hádki, pohádki, raddi, poraddi (projecta) v kralovskích tajních raddách, ked sa toto malo začat, čo sa včúl pohnulo. Ked pohibuvali pústevnikov, ked viháňali tích nebohích múdrich jezovitov, o temto ale viprávat alebo počúvat nechájte si žádost aš k druhéj Zmluve, kde si budete po druhí ráz, pri druhém stávku odpočívat, tam vam buďe o temto Svetomiláček viprávat.

A.: Teda začni, Titinille, o tíchto včulájších kassaciách, které nás takto premeňili, odkád maju počátek, alebo kdo je tomu príčina?

T.: Tod, pred dvoma, trema roki višla na svetlo volajaká kňižečka, kteréj titul — Glaubenssteger;[2] v ňej sú spísaní tí, kterí tímto premenám poradu a počátek učiňili, volajakí videnskí múdri Aibel, Haška, Vittola a ešče inšistého cechu majstrove.[3] Aibel bol volakedi jezovitom, ale ešče jezovíte boli, ked on mosel s tej rehole vijít. Uš tedi bolo badat, načo sa dá potrebovat časom, preto sa ho hleďeli jezovíte varuvat. Tento učitel, ked ve Vidňi učil duchovné prává, velmi často tito slova opakuvával: Tak bi mala bit usporádaná cirkev aj jejéj právo a moc, jako bola ve svéj moci a práve pri svém počátku a časoch apoštolskích.

A.: Ej no! Teda tak? Teda bi mosela bit moc, vláda cirkvi a víri katolickéj od pohanov a tiranov prenasleduvaná? Ale načo sa to pítam? Šak uš sám viďím a skusujem, že jest jeden každí stav prenasleduvaní, preto ked je od prvého svého počátku premeňení. A poveď mi dálej, čo je to za Hašku?

T.: Tehoto človeka hodne vihaškuvali svecké aj duchovné vrchnosti pred nekterím rokem, lebo ked bol najsvaťéjší otec papež rímskí ve Vídňi, opovážil sa nečo špatného proťi ňemu a proti néjjasňejšému císarovi čarbaťi a zjevne vitlačit daťi.

A.: To je veliká smelost a najma od kňaza, ale to običajňe bíva, že tí, kterí najvícej kňaskému chlebu a vichování majú ďekuvat za svoje viživeňí, za své učeňí, aj za svój včulájši stav, proťivne na všecko zabívajú a mesto vďačnosti ustámi a pérom, ano, s všecku svojú silu, mocu proťi kňastvu bojujú. Žáden vták svoje hnízdo nezašpiňí, len takíto sokoli, kterích ňé spravedlivá matka, ale sova viseďí.

T.: Dobre máťe, pán páterko, a ked bi ste veďeli, jako včulájší s takého hňízda jastráb lítá nad učeníma ludma ze svojim pérom a kridlámi, s kteríma ňé len píše novini, ale aj čarbe a tlačit dáva všelijaké pletki a besedi proťi múdrim a učením ludom — a to je ten ze včulajšého sveta projektista, pohadač, treťí víchirní vídenskí Vittola. Nazdávam sa, že som uš voľačo poveďel na vaše uložení. Dálej vám nebuďem viprávat o premenách včulajších, dokád vi mňe ňeodpovíte na túto hádku: Začnite a viprávajte mi, Athanasko, o počátku reholníckého stavu a potom já vám dalej doložím o včulajšém jeho skončeňú.

A.: Ej no! Ti mňe hlboké veci a starodávne historie zaváďaš, sám sebe len to, čo dnešného jest, necháváš.

T.: Tak techda nadstavíme hádku, kdo je s nás víc učení? Však že ste vi boli v rehole aj lektorom, to jest theologie doktorom.

A.: A jako ti to víš?

T.: Ked ste vi ve vašéj theologie učili umení o spaseních aj o naších zatraceních angelov, sami ste to dosvečuvali, že já mnohé vašé veci vím. Ked ste vi chvílu thomistiku, chvílu skotistiku,[4] theologie sentenciu obracali, seďel sem pod vaším stolíkom, tam som vás za nohi potahuval a šuškal, abi ste tím zvadovitím pohádkam pokoj dali, abi ste rádňej čo Kristus učil, čo vašého rádu zakladatele držali, abi ste to nasleduvali. Vipravájte mňe techda včúl, čo s počátku vašéj reholi vaši fundátorove učili, načo rehole ustanovili.

Učený exjezuita páter Atanazius začína naširoko rozprávať o počiatku rehoľníckych stavov a potom o vzniku jednotlivých mníšskych rádov. Ich počiatky sú zdobené evanjelickými radami Kristovými: dobrovoľnou chudobou, čistotou a poslušnosťou. Epické, učené rozprávanie pátra Atanazia je prerušované uštipačnými, ironickými poznámkami svetom prehnaného a prešibaného diabla Titinilla: Bratmi menovali sa vraj preto, lebo všetko brali, „nékterí len preto mňísi zostali, abi na hodnost višli, abi jiním, bár sebe podobním rozkazuvali, nekterí do klášterov vešli, abi svecku chudobu, núzu a prácu minuli a jedňí aj preto klášterňici zostali, abi prez sveckéj práce lachko na sveťe žili, abi spokojních časov užili“. Keď sa hovorí o množstve kláštorov v rakúskych krajinách, sarkasticky volá: „O jéj! bolo tam papáčuv.“ Atanazius sa hnevá a pripúšťa; hrozí, že prestane, ale nakoniec predsa len pokračuje.

Štvorakí cíl reholníckich stavov

Skoro[5] jeden každí zakladatel (a najma ze starodávnich) založil svúj reholnícki rád pre títo štiri konečné príčini:

Ponajprv. Abi jeho nasledovníci na samoťe prebívali.

Podruhé. Abi ze svojéj rukovnéj práce a s ňú aj druhích svojich blížnich sveckích obživuvali.

Potreťé. Abi svoje pústi a ťelatríznení zachovávali.

Poštvrté. Abi podla predešlích povinnosťí v modlitbách zetrvávali.

Krem tích najhlavnéjších slibov, které bol každí reholňík povinní zachovávat, totišto chudobu, čistotu a poslušnost pod svoju vrchnosťu, nekterí z ostatních zakladatelov dodali aj štvrtí slavní slib: lebo vaznov vikupovat lebo nemocních opatruvat alebo neučeních vinaučuvat.

Titinille, jestli bi sa teba volakto ve sveťe pítal, tak jako sa ti pítaš mňa, takto mu nakrátko viprávaj o cílu reholňíckich stavov, jako ja včul tebe nakratko spomenem s teho víchirného historikusa (Claudii Fleúrii, Dissert. in Hist. Eccl. Diss. VIII. § I.), kterí Historie (Letopisi) cirkevne spísal; nasleduje podla počtu ten štvorakí cíl.

Prvňé samota, kterú starodávni mňísi miluvali, od kteréj sa aj samotňíci menuvali, zaležala v tem, že bívali odálení v horách, v dolinách, mezi vrchi a skalami, v jaskiňách skluďeni od susedctva inších sebe nepodobních ludí. Nekterí veliké a suché pustatini sebe za bidlo vivolili, mnohí v čirích horách pri studenkách sebe ze stromového haluzá lebo s trstini búdi a domki porobili a poňevač sprvku len sami boli, nebolo sa jím z nikím treba pravočit, aňi o misto slobodu pítat, kolko chceli, tolko si pušču ohradili.

T.: A to nemoselo dlho trvat, ked takích včul neviďat.

A.: Dlho ňetrvalo, né mnohé stoletá, lebo čím sa blížej k mestečkám približuvali a vícej v mestách kláštere stavat začínali, tím menej čnostlivejší život védli, tím vícej hodní boli, abi sa meščane a ne mňísi menovali.

T.: Tak to bívalo aj včulajšého stoleta. Mnohí sa nazdával, že bi ináč nemohol Bohu slúžit, ked bi len v horách pustovňíkom lebo v klášteri reholňíkom nezostal. Bóch človeka stvoril rozumné tovarišské stvorení, abi z inšíma ludma v tovarišstvu prebíval a tak Bohu, sebe, blížnemu služil, tak svojim živobiťím (krem 40 dnov pústu) váš Spasitel, vaši apoštolové, aj mnohi inší skutečne preukázali. Tak aj vi, zrušení reholňíci, ked tíchto vašim životom tu ve sveťe nasledovat budete, asnad vatšú zásluhu ne len z vašíma dobríma skutki, ale aj z dobríma príkladi učiňíte, s kteríma sebe aj blížnemu osožit možete.

A.: Volačo hádáš v pravďe, Titinille, že mnohé neporádki a zlé običaje mnoho rázi nasledujú aj dobré a horlive založené veci, jake boli aj tí mnohé rehole, pri kterích rozmnožení tolko sa už neporádkov nacházalo, že cirkev s. v snemu calcedonenskem zakázala, abi bez dovolená biskupového žáden nesmel volajakí klášter vistavit.

Robota rukovná bol druhí cíl mnískeho stavu. Povedomí súce starodávňi mňísi, že Bóh človeka k práce stvoril, z dvojakéj príčini rukovné práce vikonávali. Ponajprv, abi záhalčivost minuli a abi ve svéj samoťe nejakú zábavku mali. Podruhe, abi jim jejich práca potešitelní užitek prinésla k jejích viživeňí, abi žebrat nemoseli, abi lucké prahi jakošto neodbitní hosté ňevitlkali, abi len z luckéj práce lachko nežili, dobre pamatali na vislovení s. Pavla, že kdo nechce robit, nech nejí. Preto volakedi mňísi takové práce, které jejích pobožnosťi a duchovnú úmisel neprekazili, pracuvali. V Egipťe plétli košíki, sotori, pitlíki; v krajne Síria robili papír, štranki, robili okolo lenu, okolo vlni, nekterí s ňich aj pri mliňicách mlinské kolesá obracali, mleli, pri remeselňíkoch jako náďelníci tovarichuvali, kterí mali (skoro každí) svoje zahradi, kuse roli, to svojima rukama zrábali, sáli, sami žali, poňevač ale grunti zeme vaťšé starosti a práce potrebuvali, najvícej mnichov s takú rukovnú robotu žilo, kterú lebo darmo, lebo len za svoje každodenné viživeňí inším ludom odpredávali.

T.: Prosim, Athanasko, nezabívajťe vašéj reči, ja pamatám také príkladi. Svečí kniha Helden Buch Menstruorum na den trinásti mesíca žári, že s. Amatus pustevňík, abi zahalčivost minul, sám svojú rolu pokopal, zasál, zežal, sám sebe zrno mílal, sám chléb pékal. Tak píše Annus Celestis Nádassi na den šésti listopadu, že s. Vinokus von Hochen v englickej zemi, s kralovskeho rodu, z láski boskej opustil svet, zostal reholňíkom, a to klášterskím mlinárom a z boskú milosťu rozmnožuval múku, ked sa pri mlinském kameni zepatíma rukámi modlil, sám mlin mlel. S tejto príčiňi píšu Acta Sanctorum Bollandi:[6] Svátek s. Konstanciusa, krála krajni Škocia, na den jedenásteho brezna, že on odezdal králoství svojému sinovi a pristal u mňichov za mlinárského tovariša a potom bol umučení mučedlňík.

A.: Dobre potvrzuješ s príkladi mojú reč, Titinille, ale postoj, nech ja mluvím dáléj. S teho tak pre obecné krajinské potrebi pracovitého mňiského stavu také sa stalo rozmnožení, že pri konci štvrtého stoletu len v saméj egipskéj krajini bolo takíchto pracovitích mňichov sedemdesát tisíc.

T.: I húi! tolko ňemá naš včulajší panovník kralujíci aňi v Jaroslave pri komisie remeselňíkov, aňi v Štukrave[7] remeselňíckích fabrikantov. Ved je to mnoho. Teda bi tím v Štukrave a v Jaroslave mnohím pre krajinskú ochranu rozličním remeselňíkom včul ništ nechíbalo, abi boli takí egipskí mňisi, len abi bezženství zachovávali (caelibalum). Nepredarmo sa včulajšé klášteri na egipské, to jest na jaroslavské a štukravské magacíni, na komisie, na fabriki obracaju.

T.: Však som já čúval, že volakedi mňisi vícej boli osožliví leš škodliví krajnám, je to pravda?

A.: O tích pracovitích mňichoch to je v pravďe, lebo tí na žádne statki aňi na bohactví, na žadne fundácie ňestlačili, jako naši predkove, ked sa rukovnéj práce spusťili. Títo z luckéj práce a tí tam ze svojéj aj seba aj svích blížních, ano, mnoho rázi v čas potrebi aj celú částku krajni v núze aj potrebi sfedruvali. Spomína toto včulajších višších škól učitel, že starodávni pracovití mňisi, krem svojéj potrebi, v čas obecnéj núze ze statkú a z úrodi svojéj práce aj plné šíffi do mést a do osád dodávali, abi s túto od seba uďelenú almužnú chudoba bola obživená. Pravda je aj to, že ve všetkích pri víchodu slnka ležících krajinách boli rozchírené a vichválené dobré a osožné práce mňiského usiluváňá, že málokterí tam bíval obivatel, kterí bi s nich v dome aj k svému úžitku, aj k svojéj domajšéj ozdobe volačo ňemal.

T.: Aj ve včulajšém stoletu bolo mnoho mňichov, ale učitele sveckí preukázali, že jich bolo len velmi mnoho, aj víše potrebi, kterí mezi seba mnohú mládeš do sveta súcú vábili. Mnohí s ňich aj záhalčiví boli, najma kterí ze svích klášterskích statkov žili, preto potom povstala obecna žaloba na šetkích mňichov a reholňikov, že na kňazov všetek svet virába a najma chudoba. Dávno sa toto malo stat, čo sa včulek stalo téjto žalobi na prekážku, to jest: Vipusti mňichom čepi v pivňicách, odemkni jim plechi na skladoch a na komorách, rozprchnu sa mňisi. Potom uviďíš, kde sa sveta bohactví poďívalo!

A.: Teda boli volakedi aj mňisi bohatí?

T.: Moseli bit aj tí pracovití dobre zaopatrení, lebo jak svečí višších škól duchovného práva učitel, že volakedi mňisi, statki a grunti majíci, moseli platiť ďežmu. Ano, píše Franc. R. Grossing,[8] [že] moseli volakedi všecci knaského aj rehoľníckého a mňiského stavu na obecné krajinské potrebi z dánkami, s platom dopomáhat a najmä v čas strhnutéj vojni alebo inšéj velikej potrebi. Kdo bi chcel o temto vícej slišat, nech číta Grossinga alebo v rozličních místách prává uherské menuvané Corpus juris ungarici.

A.: Ale čo je to, Titinille, ti sa do hlbokého učená z visokich škól púščáš. Teda uš prestaneme mluvit o druhém cílu reholňíckeho stavu?

T.: Och ňe, to mne len tak na misel a do reči prišlo, ked ste spomenuli veliké bohactví mňíchov. Len viprávajte dálej, jak dlho rukovná práca u mňíchov trvala.

A.: Od času svatého Pachomiusa, to jest od štvrtého stoleta aš do sedmého stoleta, dokád žáden mňích nebol na kňastvo posvácaní, vžďicki v reholách bola tuhá regula, reholňíkov k rukovnej práce zavazujícá, lebo ňeboli z rádu kňaského posvácení, ale len takí, jakích včul menujeme fratrov klášterskích, to jest laici, jakí sú aj včul milosrdní. Svatého Benedikta regula vidaná jest v zapadních krajinách roku podla nektoréj kroniki 520 a podla jiních 530 a poňevač ju cirkevné snemi mnoho rázi potvrzili a jú mnohé klášteri a rehole prijali. V ňej sa tuho mezi inšíma povinosťámi reholňíkom rukovná práca prikazuje, sú tam všetki hoďini celého dňa rozďelené, nekteré rukovním a nekteré duchovním prácam.

Tak téš od roku 1208, v kterém s. Frančišek Seraphínski svojím nasledovňíkom prepísal regulu, takto tuho v néj prikázal: „Ja chcem, abi moji bratrove pracuvali, a ostro žádam, abi sa všecci ostatňí nejakéj statočnéj práce odezdali, aj tí, kterí spúsob neveďá, nech sa naučá a jestli nám nedajú ludé mzdu a cenu našéj roboti, potom sa obratíme ke stolu Páne, pri prahoch žebrajíce.“ Poznat aj odtáto, jak tuho prikázal s. Frančišek pracovati rukovnú robotu, abi jeho nasledovňíci s néj žili a len potom, ked bi sa v čas velikéj úskosťi ze svéj práce nemohli viživit, abi si tolko vižebrali, kolko bi jím bolo dosťi zatál, dokád bi si vícej virobili. Tak im ostro prikazuje aj ve svojém jim zanechaném poručenství, kde svojej práce príklad prednášá.

T.: Ó, jaké sú to regule od svatích mužov napísané! Ked bi sa len tak svato boli zachovávali! Lenže bívalo to volakedi a najma ve včulajších časoch, že ked sa uš volakterím žebrácka (kveštárska) palička ohladila, uš tím vždicki miléjší bolo lucké prahi z trojárom vitlkat, jako v rehole pracuvat.

A.: Mlč, Titinille, mlč, jestli čo bolo v temto previňeno, ti si bol aj teho počátek a pokušitel. Nesúď a nebuďeš posúďení.

T.: Umlknem o temto, však nám to prinde ešče do reči. Teda viprávajte daléj o treťem cílu.

A.: Pústi a ťela trízňeňi bolo treťé predsevzetí mňíského a reholňíckeho stavu.

Ale aj od tohto predsavzatia začali mnísi čoskoro upúšťať. Postupne zavládly „smiselné žádosti, líbezní pokoj, maznavé lahódki a nadovšecko zahalčivé obžerství“. Štvrtý cieľ bola modlitba. Diabol aj tu začína šarapatiť a rozleptávať mníšsku disciplínu. Modlitieb pribúda, ale súčasne sa prichádza k formalizmu. Za porušenie kláštornej disciplíny ukladajú predstavení stredoveké smiešne, ale súčasne i kruté tresty. Z cesty i od počúvania unavený Titinillus ide spať. Atanazius rozmýšľa o ďalších mníšskych „premenách“, aby mohol uspokojiť Titinillovu zvedavosť.

Kedi a jako mňísi od teho štvorakého cílu odstupovat začali

TITINILLUS:[9] Málo som si pospál a mnoho sa mi ve sni naplétlo.

A.: Čo teho tak mnoho mohlo bit?

T.: Osmeraké príčini, pre které v temto časi reholnícké stavy sú umenšene aj mnohé celkom zrušené. Ale prv já o temto ništ nepovím, dokád mi neodpovíte na mojú túto všetečnost: Kedi a jako mňisi od toho štvorakého cílu odstupovat začali.

Titinillus je najmä zvedavý a rád by počul „z každého stoleta volajaké odstúpení a vadovitú premenu od starodávnéj regule“. Atanazius mu ochotne vyhovuje. Začína štvrtým storočím a potom prechádza postupne zo storočia do storočia.

Boly dve hlavné príčiny, pre ktoré mnísi „od svého prvného cílu odstupovat začali, totišto: jejích kam dál vícej a vícej rozmnožené bohactví a všelijaké rozmnožené modlitbi“. Nádhera a prepych zavládly v kláštoroch. „Jedenkaždí hledal podla bohatéj príležitosti svoju vúlu viplnit v maškrtních jídlách, v drahích šatách, v pekném príbitku aj v inších od reguli zakázaních márních šperkách a rozkošách.“ Keď začal Atanazius rozprávať o pribúdaní modlitieb, ktoré vytláčajú telesnú prácu, Titinillus rozhorčený prerušuje jeho rozprávanie:

T.: Dobrá[10] toto mohla bit odpoved, ale však s. Benediktus dosťi času uďelil aj svatému cvičení podla rukovnéj práce, bár k tejto sedem hoďin prepísal. Asnád sa Venerábilis Pétrus nazdával, že rukovná práca je volačo potupného, len pre tích najpodlejších a najmizerňéjších sluhóv a poddaních? Hle, praeiudicia! Presúdi chibné! Zretedlnejší povím — slepota a omámeňí svéj vlastnéj umisli. Neňi rukovná robota od Boha Adamovi a od s. Benedikta a jinších zakladatelov reholňíckích prikázaná len s tej pričini, abi volakdo s ňu minul zahalčivost, ale abi každodenné viživeňí hledal, abi tak druhím pracovitím do ust neočil, abi radnéj ze svéj práce bol blížnému svému na pomoci v čase jeho núzi. Tak misleli, tak súďili, tak aj skutkom preukazovali starodávní Réci, Rimané a inši vichodních strán obyvatelé, aj sedláci aj v pánskich hodnostách úradé. Mňisi ve včulajšém časi čím sa volakterí lepší majú, tím maznavejší, denglavéjší žijú, tím vícej a horši od svojích pobožních a spravedlivích predkóv odstupujú. Tak sa stalo v jedenástem stoletu mňichom, čím vícej na ňich druhí virábali. Čo ale dáléj v nasledujúcich rokoch?

Atanazius pokračuje. Prefíkavý Titinillus so sokratovskou premyslenosťou usmerňuje jeho rozprávanie tak, aby hnal vodu na jeho mlyn. S podozrivou zvedavosťou sa zaujíma práve o také prípady, kedy svetské vrchnosti zasiahly do zahnívajúceho kláštorného života. „Jako merkujem, pýta sa, má král a císar nad všetkim, čo je v jeho krajne, vládu“. „Ano, má“, odpovedá naivne dobromyseľný Atanazius a uvádza niekoľko príkladov z dejín. Titinillovi to už stačí. Nakoniec sa vykľulo šidlo z vreca:

TITINILLUS:[11] No juš včul na tolkéto príkladi z každého stoleta prednesené, tolkéto popraveňá, obnoveňá i mnohokrátneho mňiského zrušeňá, kdo bi sa čuduval temu, čo sa včul z mňisi robi; ten bi mosel bit podla vtipu svého bez rozumu, hluchí aj slepí. Já pozatím každému povím: To ništ neňi nového, že sa mňisi obnovujú, umenšujú aj scelkom kasirujú. Dávno sa to uš robilo aj pred nami, ale to je volačo nového, že sa oňi uš na tolké kasirováni a obnoveňí sami neobnovili, že sa nepolepšili, a preto aj v temto osemnástem stoletu nechávajú po sebe svého nepolepšená i zrušená trúchlivu památku. Spomente, pán páterko, naposledi ešče aj o včulajších takíchto premenách aspon počátek nakrátko, jako a kedi sa započali, na mne potom bude porádek, já budem hádať jejich príčini, které sa o mňichoch viplňili v temto osemnástem stoletu.

A.: Nakolko já možem podla mého veku merkuvat, v temto osemnástem stoletu najznameniťejšá reholňícka premena bolo to víchirné zrušení jesuitov. Jak títo ludé boli velice víchirní od múdrosťi, učená, od svojích visoce učeních škól, písem a kňich, od vikonaních pobožností a missionárského poselstvá, tak téš boli ve všetkého stavu sveckích aj duchovních kunštov len velmi prebehlí kunštári, fortílní a obratní šibáli natolko, že sa veďeli velikím pánom, kňížatám a králom do jejich dvorov šelijakíma lahodníma a líškavíma slovámi vlízat, čo učiníce, jejích lásku a milost obsáhli. Ale poňevač pánska láska jako zajačí chvóst na krátce trvá, najma ked kdo začne velkim pánom do jejich úradu, do hodnosťí stupuvat, ked jim začne v jejích právách galibu robit, skusili to jesuité, že čím na višší schodek volakdo v pánskéj grácie vistúpí, tím hlbši padne, ked ju straťí. Oňi v mnohích krajinách ze svú reholu i svím obratním a potom bohatím fortílom rozmnožení, vikonávali všelijaké kupectvá, handli, závaski, kambia, hipotheki, zakládali mestá aj kňížatá chudobnejšé, bohatím kupcom požičávali, obligátori brali, tak mnohích inších králov a kňížatá obrazili, že jejích kupectvá, zisk a handel oddaluvali. Na tolko juž aj pod spúsobom misionárov do novích krajin vrazil jejich bohatéj žádosti fortíl, že sveckí potentáti boli prinúzení o ňich žalobu skládat u svatéj rimskéj stolici. Tak znamenite stala sa žaloba za času R. O.[12] pápeža Pius V. po roku 1566. Tak druhá za času R. O. pápeža Sikstus V. po roku 1585. Tak treťá za času R. O. pápeža Paulus V. okolo roku 1606, abi sa jezuite lebo nakarhali, nakarhaní lebo popravili alebo celkom zrušili. Bár ale títo predmenuvaní rímski pápežove dosti mnoho (ale bez osohu skoro) na jejích napraveňí pracuvali, precca i jezuitcká roztržitost nasledujícim pápežom o mnoho vatšú prácu dala a Klemensovi XIV. po jejích zrušení aj vek ujala.

T.: Tí víchirni jezuité skusili, že z velkíma páni taško je v kostki hrát. Takím spúsobem oňi položili ruku duchovnú na duchovní pluh a proťi svému učení na spátek sa do sveta (do sveckích handlov) ohlídali aj skutečňe, jako viprávate. Ale je dosťi, ked vi podla vašého veku na tolké veci merkuvat možete, teda spomente o ních ešče dálej volačo, ved jejich památka v tejto uherskéj krajini len ešče vždicki, aj včul chvalitebná zetrvává a povedajú ludé, že bi tímto včulajším reholňíckím premenám boli jezuite hadači a podparchávači.

A.: To bi bola čudná vec, abi si ti neveďel, čo to boli za reholňíkov.

T.: Vím já mnohé tajné jezuitcké kúski, však som u ňích téš (jako u vás) mnohé roki darmo slúžil, ale rád bich od vás veďet ešče vícej. Dve alebo tri otáski vám o ních predložím, aspon na tí mňe odpoveďte: Bola-li táto rehola hned pri počátku tak užitečná a víchirná, jako ju ešče včul mnozí spomínajú?

A.: Ovšem, že hned pri svojém počátku, v šestnástem stoletu, užitečná, ano, i proťi kacírom teho času aj potrebná bola. To aj snem tridentínskí na jejnú slavnú památku ma v sebe vipísané, vidávajú o tejto pravdi dávnej památki znaki veliké svedectví hned v Ríme. Chvalitebne o temto mluvá z kacírstva na katolíctvo skrz jezuitov obraťené krajini a mestá nasledujíce: Malabarika, Japonia, provincia Sinensis, Goana, Brasilie, Perua, Meksikána, Parakvaria[13] a jiné len velmi mnohé, v kterích sa skrz ních z vatšej částki víra katolicka rozmnožila, mezi kteríma je aj táto uherská krajina jezuitom mnohé poďekuváni podlžná.

T.: A je to pravda, že oňi aj v téjto krajini jako na kláštere, tak na bohactví, tak aj na školské učení velmi silno stáli upevnení? Alebo odkád mohli tak velice zbohatnút?

A.: Jako bi neboli zbohatli, ked najvícej len samích boháčov, zemanskích, pánskích aj gróffskích sinkov mezi seba vábili, s kterích skoro každí volaktere sto alebo ťisíc sebú nésól do rehole, jestli to neodemrel, poručil po smrťi ze svéj otcovskej částki vícej. Chudobného žáka mezi seba neprijali, ked len nebol jeden z najlepších žákov. Bár oňi nekveštuvali, ale precca od inších chudobních reholníkov vícej mali, lebo sa veďeli fortílno obraťat okolo velkomožních, visoce urozeních a osvíceních pánov, okolo bohatích vdóv aj vdovcov, abi jejích statki po smrti zďeďili, čo sa aj mnohorázi stalo.

Povery o jezuitoch však učený Atanazius rozhodne vyvracia a pridáva ešte niekolko vysvetliviek k ich zrušeniu; jedna hlavná z nich: „Páni sú rád, ked možú penáze hrabat.“ Nakoniec Atanazius stručne informuje zvedavého Titinilla o niektorých cirkevných reformách Márie Terézie a Jozefa II., ktoré sa uskutočnily od r. 1777, od „trojsekerého roku“, ktorý „zatťal prvné rani stavu kňaskému aj reholňickému aj tím vecám, které sa pod jejích obidvojú mocú nacházajú“.

T.: Pán páterko,[14] pekňe krásne po porádku z jedného stoleta stupujíce na druhé vikládate od starodávních premén reholňíckích až do včulajších takéto jejich znameňité príhodi. Ale s teho, že vi len s každého stoleta jednu lebo dve také premeni, jední lebo druhé také mňiské vístupki, jedno lebo druhé mňiské zrušeňí prednášáte, s teho, povedám, asnad nenasleduje, že bi sa boli v každéj rehole, a to v každém stoletu stávali len také veliké mňiske vístupki, abi oňi boli už vtedi lebo včul zaslúžili celkovne obnoveňí alebo konečné všetkich zrušeňí. Aspon mi ešče na toto odpoveďte, potom vás nechám, len ma v pokoji počúvajte, ked čo budete chcet, téš sa mňa opítajte, já vám teš volačo o mňíchoch (asnad vícej leš čekáte) buďem viprávat.

A.: Ti sa nazdávaš, že vístupkov, premén a zrušená mňiského nebolo len toto, čo som já s každého stoleta nakrátko prednésel? Iď s túto tvojú otásku k tím, kterí majú vícej cirkevních i rehoľňíckích starodávňích písem, vatšé knihi cirkevnéj histórie, ti tebe potvrzá mojú krátku reč a poveďá, že sa mnoho vícej takíchto príhodi stalo v reholňíckích stavoch, leš som já spomenul. Oňi tebe dukladňe dosvečá, že dávno toto zaslúžili mňísi, čeho včul dožili. A potom, ked len v jednéj lebo v druhéj krajini, len v jednéj lebo v druhéj rehole, v jednem lebo v druhém klášteri na svetlo višli všelijaké mňiské vístupki, nenasleduje odtád, že sa takích vícej v inších reholách, v inších místách ňestalo, ale nasleduje to, že jích inďe kunštovňejší pred svetom sklúďat a tajit veďeli. Ked bi boli mali mňísi za dávních časov takí spúsob a takú slobodu, abi sa ukrivďení tak boli mohli slobodne uvolávat, aj ze žalobámi uťíkat k biskupom, kňížatom a ke králom, jaki spúsob mali v temto našém osemnástem stoletu, asnad bi boli pred mnohíma stoletámi na svetlo višli včulajšé príčini jejích tehoto celkovného zrušeňá. Mnohí mňísi mali skrz svoje (od biskupskéj moci) víminki a osloboďení ve svích pobožních regulách to uríďené, že ked bi sa volakteri ve volačem cítil vinného a prez dovoleňá svéj vrchnosťi opovážil bi sa utíkat k biskupovi lebo královi, abi takí za tento vístupek bol uvrženi do domajšého reholňíckého vazená, abi bol aš do smrti jako s cirkvi aj z rehole vivržení, abi bol len mezi mňísi a len od mňíchov jako hrdelni vazen súďeni a aš do smrti, lebo za mnohé roki do zúfaná na svú večitú potupu vazení. Takímato konštituciámi veďeli tajit svéj rehole vístupki pred svetom jezuité, karmelité, servité, theatini a téš aj inší. Ale včulajší najmocnejší panovník Jozef II. dal poprehlídat takové tajné mňiské regule aj konštitúcie, a čo sa v nich našlo císarskím a biskupskím právám protivného, to celkom zrušil a zakázal. Jakošto „abi mňísi v císarskem držání neboli vícej tak zjevne poddaní svému generálovi v Ríme, lebo v inších krajnách prebívajícimu, abi od neho žádne pokutné ortele, žádne listi prez dovolená královského nebrali, ani jemu takové nepísali, ani abi mu peníze neposílali, ani abi sa k ňemu (ale k místním biskupom) v právních vecách neutikali.“ A poňeváč v tíchto aj v inších znameňitích vístupkoch (aj krajni, aj dobrím čnostám škodlivích) mňísi a reholňici boli len mnohorázi skrz sveckích aj skrz svojích mňichov u biskupov aj u najmocnejšého císara obžaluvaní, on viďice, že bi sa už to v predešlích stoletách reholňícké napravuváňí aj tedi z malím osohom bolo konalo, aj včul darmo opakuvalo, privolil a spolu rozkaze vidal ke včulajšému celkovnému jejích zrušenú alebo velkému umenšenú. Poveď techdá, Titinille, pre jaké príčini? Táto tvoja odpoved nech je našéj zmlúvi druhá stránka.



[1] Slovná hračka: asinus — osol

[2] Der Glaubensfeger in Osterreich, bez udania miesta tlače, 1783. (U Fándlyho chybný titul opravuje v Napomenuťí, na konci 2. sv., der Glaubensfeger — vymetač viery, „kostolník“; posmešne na Jozefa II.)

[3] Jozef Valentín Eybel (1741 — 1805), profesor cirkevného práva vo Viedni. Patril k najohnivejším zástancom cirkevných reforiem Jozefa II. a pre svoju literárnu činnosť bol aj exkomunikovaný z cirkvi. Jeho spis Was ist ein Pfarrer Fándly často cituje. Podobných spisov napísal viac.

Leopold Vavrinec Haschka (1749 — 1827), exjezuita, básnik, ktorý sa zaslúžil o povznesenie nemčiny. Ako jozefinista propagoval princípy tolerancie a nadradenosti panovníka.

Marcus Antonius Wittola (1739 — 1797), katolícky farár v Propstdorfe pri Viedni, redaktor Wienerische Kirchenzeitung (1784 — 1789). Okolo tohto časopisu sa združovali prívrženci cirkevných reforiem Jozefa II., známi ako Viedenská škola, na ktorú sa Fándly často odvoláva.

[4] Filozoficko-náboženské smery v scholastike. Tomisti, prívrženci filozofie Tomáša Akquinského, skotisti, prívrženci Dunsa Scota. Tieto dve školy v stredoveku navzájom súperily. K skotistom sa hlásili predovšetkým františkáni.

[5] Dúverná zmlúva, (ďalej len D. z.) I, 46 — 58

[6] Rozsiahla sbierka životopisov svätých, na ktorej sa nepretržite pracovalo od r. 1643. Jej redaktori podľa zakladateľa sbierky, jezuitu Jána Bollanda, menovali sa bollandisti. Robily sa i z nej výťahy. V Uhorsku vyšly r. 1743 — 44 a r. 1747 Acta sanc. Hungariae (v Trnave). Podobný charakter má i kniha Held. Buch Menstruorum.

[7] Štukrava — Stokerau, v Dolnom Rakúsku; Jaroslav v Haliči. Boly tam manufaktúry na súkno, najmä pre potreby armády.

[8] František Rudolf Grossing(er) z Komárna. Pôvodne jezuita, potom vstúpil do štátnych služieb a bol v kabinete Jozefa II. Vydal viac spisov, zväčša anonymne (pozri Wurzbach. Bibliogr.).

[9] D. z. I, 79 — 80

[10] D. z. I, 93 — 95

[11] D. z. I, 143 — 149

[12] R. O. — rímsky otec

[13] Provincia Sinensis — Čína; Parakvana — Paraguay; Goana — Guayana

[14] D. z. I, 172 — 176




Juraj Fándly

– jeden z najaktívnejších členov prvej generácie bernolákovského hnutia, zakladajúci a popredný funkcionár Slovenského učeného tovarišstva, autor početných osvetových a ľudovýchovných prác, popularizátor poľnohospodárskych poznatkov, zdravovedy, národných dejín, básnik a stúpenec osvietenského jozefinizmu. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.