ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

O bohactvú zrušeních klášteroch

V tíchto dvoch stránkách učiním konec zmlúvi. A jestli dobre a jako historie svečí, to aj sám chcem, jestli ale menej hodne, mosí sa mne odpuscit.

Prístup k osméj príčini

ATHANAZIUS: Vitaj,^[50] starodávni známi, kde si sa tu vzal?

TITINILLUS: Bodaj ste zdraví boli, ba, kde ste sa vi tu vzali, tuším sa aj vi tak, jako já ve sveťe túlate, čo ešče nemáte stáleho místa, jak ste z kláštera višli? Ejno, ked sme sa len zas tu zešli, kde sme sa lóni o včúlku rozešli.

A.: Mál som už ne jedno, ale dve a včúl mám už aj treťé uistené bidlo, ale len sa mne to tak nelúbi, jako ked bich bol v klášteri obidlení.

T.: A čo vám chíbá, asnad nemáte váš plat a s tehoto vaše viživeňí a šati? Já bich uhádol, čo vám chíbá, a to, o čo ste sa hned pri počátku našej lonejšéj zmlúve žaluvali. Pravda, staráte sa na seba, do seba, to je tá lacinská interessentia, která zrušeních mňíchov naučí, čo je svecká paciencia.

A.: Ano, paciencia, paciencia! To bívalo volakedi mňíske porekadlo. Inšé je o paciencie písat, inšé je k paciencie napomínat a inše je pacienter znášat. Kdo neví, čo to slovíčko znamená, nech len vinde z kláštera do sveta, nech sa stará o svoju kuchinu, o svojé i svojéj čeladi viživeňí a zašaceňí, naučí sa, čo je trpezlivost, obzlášne po títo drahé roki.

T.: Čo vi spomínáte drahé roki, já som asnad v temto pominutem roku vatšú skusil drahotu leš vi.

A.: Viprávaj volačo o tvéj skusenosti, kaďe si choďil, alebo čo si skusil od lonejška do včúlka, od téj dobi, jak sme spolu na reči neboli.

T.: Víte, ked som sa od vás lóni odebíral, chcel som iďit do širokého sveta na vandrovku, ale nemohol som ven z uherskej krajni, kteréj dolné hranice pre včulajšú tureckú vojnu boli z mnohím a silním vojskom zatáhnuté.^[51] Zostal som v krajne a pri trojakém jéj potrebném stave hledal som ščascí a skusenost a síce ponajprv pri bojujícem: Jako je tento stav krajni potrební, to zretedelne táto včulajša vojna preukazuje, a preto hodno je, abi to, čo je cisarové cisarovi, čo je vojákové vojákovi dicki bolo dané. Počal som já vojákov k mému zisku pokúšat, ale s timato ludma ani lucifer ništ nezvede. Voják nech len má palené, tabák, kus chleba a massa, poneváč sa za ostatné nestará, ani čerta sa nebojí — zaklná ho od seba (totižto), aj od teho, komu laje, hreší a stríla, odháná ho, obzláštne ked začne: Illyen amolyan atta! — ette!… Koc kraic, himl saprament!… Stotisíc jasních patalionská, millionská, okuvana! — S takímato gulkámi viprášili mne chrbet v tábori, a preto nechal som jích tam, obrácil som sa k druhému stavu, ge krajínskím učitelom, na krajínski osoch učícím.

A.: A čo si u tíchto skusil?

T.: Mám volajakú skusenost, ale k mému ščascú žádného zisku. Skusil som, že títo krajínski učitelé v najviších školách učá nolens-volens tak, jako jím krajínska kralovská radda prepisuje učit, to čo je cirkvi, krajne a naším blížnim k osohu a k pokoju. Jedni s ních spomínajú ve sveckém umeňú Solona, Biasa, Socratesa, Theofrasta, téš inšich Rekov a Rimanov, a uriďení arcivucenského Domu rakúského, jakobi len, tuším, na lachko predkládali. Druhí prehaďujú starodávné cirkevné práva aj viminki, nemohúce jích zrovnat z cisarskími právom v duchovních vecách. Treťí párajú mrtvé ťelo na tisíc kúskov, abi živé bolački flekuvat mohli, alebo s nima hrobi zaplnuvali. Štvrtí prehaďujú ve školách blisklavé, vonavé aj smrdlavé ruddi, vimívajú zelini, krájajú koreni, abi sebe sladké a inším horšké hrdlá spúsobili, abi svoje naplnili a lucké viprázdnili mešsce. Sú aj takovi, kterí na spúsob Faetona lebo Ikara pod nebom pri samích hvezdách chcejú lítat, ze svojú múdrosťu prepisujú sedmero planétám cestu, hádajú, jaké má skutki Slnko, Mesíc, Hladolet, jakí je dobrí Kralomoc, jakí zlí Smrtonos, jaké krásné čase vede za sebu Krásopanna, jako bude jasno lebo pošmúrno pod Dobropánom, medzitím ale kolkorázi čekáme bílé a ono prinde čírné.

A.: Tích, kterích si mal spomenut najprv, tích vinecháváš, nepočul si o najvišších duchovních školách učitelov?

T.: S timato ludma darmo je včúl čo započínat. Uš včulajšého sveta ostrí zrak daleko aj hlobo viďí, uš konsciencia, laksá, škrupulóza, aj ten víchirni probabilizmus^[52] je ven ze škól vihnaní, tak aj mne uš tam lepší na pati pristupujú, preto som aj od ních prez všetkého zisku odešol, lebo vinaučujú, jako sa móže volakdo aj na temto aj na druhém svete pekla osloboďit a že čert, rarášek, diabel, belzebub lebo lucifer neni tak zlí, jako ho spisujú, ani tak oškliví, jako ho malujú, že to len ženskí snár čírného robí čerta, učenému človekovi je on len duch a to naveki neščasliví.

A.: Spomínaš na krajínski osoh urídeních učiteľov, povec dálej, bude mat krajna volajaki osoh z národnéj (normálskéj) školi?

T.: Z národnéj pre všetke krajínske národi dobre usporádanej školi? Ano, bude mat a velikí. Temu sa v néj učá deťi, čo predtím ani starí rechtori neveďeli, tak pekne, gruntovne písat, čítat, počtuvat, jako len najlepší je potreba. To je škoda, že sa mnohé obci k temuto cílu lenive, a preto neskoro šikujú, nerozvažujíce krajinskí osoh, že bi sebe každí sedlák veďel napísat svoj ročití vídanek aj prímu, čo je komu, alebo kdo je jemu čo dlžen. Ked bi sebe veďel vimerat aj vipočtuvat aspon to, jak široké a dlhé má grunti, kolko do každého viseje. Velikí bi to bol osoh, ked bi bol v obci richtár spolu notariuš aspon na tolko, abi sebe veďel poslané rozkaze prečítat, prepísat i svojéj obci na krajínsku potrebu potrebné dánky spočtuvat, za čo musela dovčúlka chudoba pisárom a notáriušom placit. Mnohorázi chodil sprostí richtár z cedulu po osade, hledajíce človeka literného, kterí bi mu cedulu prečítal v neprítomnosťi rechtorovej. Nekedy vešol ge knazovi, nekedi k volakterej písma vedoméj ženi a nekedi vhabal aj g židovi, abi mu našinské písmo prečítal. O, hamba nevedomosťi richtárovéj! pre kterú mnohorázi aj tích najpilnejších rozkazov královskích viplnení oddaluje sa, mnohorázi téš pre lenivost takého sprostáka zanedbáva sa, ked sa mu nedohlídá.

A.: Asnad bi sa aj tí obecné službi boské, farárské učení lepší a snadnejší vikonávali, ked bi každí pracovití človek veďel knišku lebo pesničku prečítat, snad bi po knazovi tolko cirkevních služebníkov nebolo treba plaťit. Jako já badám, Titinille, mnoho si skusil od takto roku. Viprávaj dálej o treťém krajínském stave tvojú skusenost.

T.: Treťí krajni potrební stav sú taško pracovití sedláci a remeselníci. Sprostí sedláčkové sú tí, kterí pre všetek stav pracujú, sú tí celého sveta sluhové, kterí vedne vnoci znášajú bremeno a terchu, horúčost a zimu né tak pre svojé jako pre lucké hrdlo a preca, v čas takéjto velkéj potrebi, úskosci a súžená, jakú som já u ních viďel v temto roku, tejto velkéj a neslíchanej drahoti, málokdo sa nad nima zlituje, len jích ešče kam dálej skoro každí utláčá a prenásleduje i drancuje.

A.: Abi krajinská vrchnost tímto núzním a na krajinskú potrebu najvícej virábajícím a platícím pomoci neprispela v takíchto drahích časov?

T.: Od dávních rokov neni pamatníka, kterí bi pamatal, abi tak naráz nastala veliká drahota ve všetkích vecách, jako nastala pri konci roku 1787; a kam dál vícej a vícej rostla po dva budúce roki 1788 — 1789, takže trnavská mecka reži bola za tolar aj više, strovi mecka okolo aj više trech zlatí, tak masso, omasta, téš inše potrovi boli ve dvojnásobnéj ceni, ba i víše. Najtaščí bolo chudobe, ked nemala sebe kde virobit pijet aj šest aj vícej groší za jeden pecen chleba. Mnohorázi nevirobil chlap prez den na pecen chleba. Drahotu túto spúsobili roku 1787 jasenné a v roku 1788 zimné mnohé dešďe, tehoto roku téš veliká suchota a v roku 1789 tá, asnad od stá rokov neslíchaná prevelika zima a v néj len prevelice mnohé, visoké a dlho ležíce snahi a teš v tíchto rokoch trvajíca turecká vojna.

Pítáte sa, zdáliš krajínská vrchnost núzním k pomoci neprispela. Ovšem že prispela tá našého starostlivého krajino-otca Jozefa Druhého otcovská opatrnost, která v roku 1771 aj 1772, českú krajinu od takéjto drahoti osloboďila. Skrze zlú, chibnú úrodu v tíchto rokoch Češi počali od hladu bolestne zdichat a žebrat, ležalo tam v mnohích sípkách na mnohé stá meríc zbožá, které penežitá žádost zesipala a lakomá úžera pred svím núzním blížním zamikala, a to aj v pánskích a klášterskích sípkách, dokál tam neprišól od chudobi vilétíma slzami privédení Jozef Druhí, ten kterí má moc a klúče v čase takéj najvatšéj potrebi nad všetkíma krajínskíma takíma pokladi. Dál sípki pootvírat, kázal chudobe na chléb aj na semeno zrno rozdávat pod povinnosťu navráťená, vistavil každého zrna istú cenu a tak ochránil od velkéj drahoti a psoti českú krajinu. Volačo podobného stalo sa v roku 1788 v uherskéj krajne. Kedbi gruntovní páni podla najvišího rozkazu starostlivého krála neboli ze zrnom chudobu fedruvali, lachko bi sa bol v krajne strhol hlad, odtát mór a spustacení krajni. V temto 1788 roku na mnohích místach neveďeli, čo je režní chléb. Rád boli, ked mali jačmení lebo ovsení. Mnohí len jako na hornákoch mlékom a ze zemnáki (podzemskíma jablkámi) žili prez zimu. Nékterí ani za dva dni chleba v ústach nemali a na treťí den len tedi, ked si ho vižebrali, alebo na odplatu krajic vipožičali. Boli dni, prez které v dome matka z ďítkami len ze samú kapustnú polévkú, tenko zasmaženú, žila, lebo nékedi inšého nemala, len pri saméj polévki a v néj uhoďeních trochu múčních melencov pretrvala. Nespomenem já tu, čo som dálej v temto roku pri pracovitích chudobních sedláčkov skusil. Mizerná, otrhaná, slabá jejích oďev v téjto najtuchšéj pominutéj zimi o mnoho (nad hladom) vatšú úskost a súžení jím spúsobila. Jedni boti obúvali dvá aj tré. Ked jích jeden zhoďil, druhí jich obul. Jeden otrhaní kožuch slúžil dvom, trem. Ked jeden išól v nem do kostela, druhí pod kachlami bossí a dopoli nahatí doma prazné kúti hladní varuvali. Jako mizerné rúcho, tak malé a sprosto vistavené jejích príbitki neboli dostatečné chudobních od tuhéj zimi ochránit. Neni památnika, kterí bí ve volakteréj zime tolko zmrzlích luďí alebo pomrznutéj lichvi pamatal. Na mnohích místách ludé aj lichva v jednéj izbe spolu zimuvali. Ked k temu vezmeme pred seba tí na krajinskú potrebu a ochranu nadstavené potrebné útrati, které chudobní ludé ze svojéj taškéj práce skládat moseli na víplatu a vichování krajínskích vímerčíkov, v každém chotári grunti aj každí kúsek zeme vimerávajících, potom ked sa téš rozpamatáme na tú strašlivú vojnu trvajúcú, hodne bi sme mohli zvolat: „Toto sú tí (sedláci), kterích sila je sila králova, vojáková, knazová, kterí pre všetkích sa starajú, pre všetkích pracujú! a preto mali bi bit od všetkích uctení, milovaní, v núze s pomocu fedrovaní.“

A.: Kdo jím pomože, ked každí stav trpí psotu a drahotu?

T.: Král má na koho trovit, mosí odkládat na každú príhodu potrebi krajinskéj, mosí každodenne chovat vojsko. Voják nedá nikomu ništ, lebo sám len každodennú potravu dostává. Kdo teda bude chudobu fedruvat? Gruntovní páni, títo sú povinní, lebo první s ních osoch majú. Asnad knaži? Čo títo majú mimo svéj potrebi, malo bi bit chudobe dané, ale, ked oni sami z chudobi, mezi chudobníma žijú. Hádka je, zdališ pri tíchto tolkích popisoch a kassáciách v knazkích duchodkoch učineních dovčúlka najde sa volačo mimo potrebi, kdo nájde, ten nech túto otásku odhadne, ja vím na nú jednu radu, ale…

A.: Čudujem sa ťi, že tak dúverne nemlúvíš jako lóni tvojú umisel, poveď techda, šak víš, jaká tá lonejšá odpoved občekává, zdáliš je, lebo bolo v krajne volajaké bohactví, kterím bi sa bolo mohlo chudobe pomocit, které bi bolo bívalo chudobe na utlačení a krajne škodlivé.

T.: Dobre ste mi nadrazili, toto je tá osmá príčina vašého včulajšého zrušená, totižto:

Zrušeních kláštorov veliké bohactví krajne škodlivé

TITINILLUS: Ked bi tí starodávní egiptskí, sírianskí mníši včúl boli živí, kterí volakedi ze svojú rukovnú robotu v čase velkéj krajinskéj potrebi krajne, mestám aj osadám pomohali od hladu, asnad bi lepší bolo chudobe pomoženo, asnad bi sa v bohatích klášteroch pri temto včulajšém jejích zrušenú tolko statkov a drahích pokladov nebolo našlo. Ja dúfam, že predsevzeťí toto tím snadnejší spíšem, mne aj čtenárom k líbosti, čím zretelnejší teho spisu porádek predložím, podla kterého dálej pokračuvat budem, a síce:

I. Predložím spúsob, né jeden leš mnohí, s kterím mníši veliké bohatství sebe zhromažduvali.

II. Kdo uzná títo jejích spúsobi za spravodlivé, ten mosí uznat, že s nima mnohé bohactví ze sveta zhromaždili, to jest: že mali veliké bohactví u seba tajne sklúdené.

III. Čím vícej techda mali takého aj sebe nepotrebného bohactvá, tím vačí a potrebnejší osoh krajne ujali, tím vícej jejích bohactví bolo krajne škodlivé.

IV. Láska núzného blížného ochranujícá a zjevná krajínská potreba to za povinost ukládala, abi sa bohatím mníchom jejích veliké statki odnali a

V. Abi sa na všeobecní cirkevní, duchovní osoch obrátili, krajanom k duchovnému prospechu a k dušnému spasenú.

VI. Že to volakedi robila cirkev svojú vládu, že to aj móhli volakedi konat králi a knížatá, to sme spomenuli v prvéj stránke. Že veliké bohactví móhol včúl odnat bohatím mníchom jích zrušujíci král, to v téjto stránke preukážem.

VII. Nadstavíme títo dve otáski: Kam sa techda majú mníši poďet, ked sa s klášteroch pohnú, alebo zdáliš bi sa len celkom žádni mníši nemali trpet?

První spúsob: Statki a bohactví zhromažduvat mali mňíši v téj velikéj láski a milosťi, kterú získali u králov, u knížatách. Prvních kluniacenskích opátov^[53] víborné zásluhi to získali, že jejích rehole králové a knížatá hojné statki a pokladi daruvali, čo už za času sv. Odona osemdesátosem napísaních správ dosvečuvalo a potvrzuvalo. Stává sa to, že aj svatích mužov majetnost, bohactvá a nádhernosti pokúšá. O temto predsevzaťú tu dálej nespomenem ništ, ale prosim láskavého čtenára, nech číta, čo som v prvnéj stránke na listu 90, 91, 92 vipísal. Ked to zretelne pochopí a zmislí si jak velice zlatom, stríbrom bívali kosteli, ne ambiti, ale paloti prepoštov, opatov a iních majetních mníchov ozdobené, asnad zdíchne, že sa tedi vícej zlatím a stríbrním figurám len zevnítrne vícej ludé klanávali leš najvišímu Bohu nebeskému.

Druhí spúsob zhromážďeních mníšskích statkov bolo to prijímaní, ba radnéj fortílné vábení, sveckích bohatích mládencov do mníšskeho stavu. Krem teho, čo som spomenul v I. str. na l. 117, 118 dodám, že mnohí bohatí zvábení mládenec, ked ne celé, iste velkú částku svého dedictvá sebú vnésol do rehole mimo potrebného pristrojená svéj izbétki, mimo teho, čo sa jemu nékedi ge kratochvíle popúščalo. Mnohé rehole k takéjto opatrnosci prijatého mládenca, jeho rodičov zavazuvali pod povinostu, kterú bi boli títo povinní rehole vinahraďit rúcho a vichování mládencove, jemu v prvném roku ešče neistému, od rehole dané. Ked volakterí mladí mních lebo mníška takéto dari sebú nedonésla, často bívala zapovrhnutá, mezi potupeníma posledná. Takoví panskí mnísi lebo mníški mali alebo svoje penežité fundácie alebo dúchodki z majírních gruntov k svému viživenú, kam techda tí, skoro od každého poznášané peníze, odkládali, asnad na jeho zašacení? Tak toto, jako vichováni povinost bol mu dat klášter. Vezmime na príklad, že jedna bohatá panenka z úščipkom svojích sestér vnésla mezi mníški dve lebo len tristo zlatí, tolko sveckí mládenec k jezovitom, k premonstratenzom, k cistercítom, kam sa tí peníze odkládali? Asnád abi mezi mrtvíma sťenámi, v mrtvích rukách neležali? Kupovali sebe mníši šenki, mlíni, majíri a inše k rozmnoženú bohactvá znamenité statki.

A.: Hádáš volačo, hádáš. Podla úmisli sv. Tomáša Akv. bívala takáto professia, duchovní frajmak za časné dari, kterí frajmak za času Innocenciusa III. lateranenskí IV. snem v pravidle 64. zakázal. Nacházali sa volakedi mládenci do rehole prijatí né pre svoje učení, né pre svojú pobožnost lebo pre mnohé čnosti, ale pre mnohé penáze. Juš sv. Bonaventúra (in lib. apolog. qu. 18.) o temto takto svoju úmisel vijevil: „Ked bi mníši móhli dostat tí peníze bez tejto osobi, neprijali bi osobu, ale, abi mali penáze, prijímajú. A to celkom je nečisto a duchovne-frajmačno, lebo tam peníze príčina prijímaná je osobi a né procivno.“

T.: K temuto móhol bi sa počitúvat aj ten spúsob, že takoví mních, mnohorázi jedinkí sin svojích rodičov, po tíchto bez testamentu zemrelích zdedil jejích hospodárství, z hotovíma penezi odezdal to svému klášteru. Zdáliš to bolo slobodne, o tem nech sa dohadujú právní ludé.

A.: Ja bich poveďel mojú umisel, že poneváč mních odlúčal sa pri slávních sliboch svetskéj márnosti, vlastného vladárstvá, svého osobitného hospodárstva, že bi on takím dedičom nemohol bit. Rehola jeho, jestli má slobodu ménom svojéj obci s takíma statki vládnut, mala bi najprv preukázat podla jakého práva a moci má prístupek k takému dedictvu. Ménem teho né, kterí sa tích statkov dávno odrékol, mníchom sa stanúce, teda čijím ménem?

T.: Jední vikládajú tú moc mníchom k takovému dedictvú ze slobodi od Justiniána cisára danéj. Ale tedi bola preto taková sloboda, to jest móhol mních pristúpit k svému dedictvú, poneváč tedi mnísi neboli do smrťi rehole zavázaní ze slavními slibi, len na istí čas, po kterém, zanechajíce mnískí život, bol sveckí vladár otcovského statku. Jestli ale boli inší po takích rodičov potomci, tí téš dicki mali prístupek k temu dedictvú. Že takíchto, ačkolvek len pobočních príbuzních, nékedi chceli mníši od takého, svému mníchovi pripadajícého dedictvá, odstrčit, za to dávno ve svém právném uríďenú Leo cisár (Novell. 5.) štráfal mníchov. Potom, dovolení od Justiniána cisára dané, nebolo ve všetkích krajnách ani ve všetkích časov držané. Mnohé príkladi a správi preukazujú, že ve francúzskej krajni za malí čas zachovávalo sa, že mních nemá žádnej vládi k takému dedictvú. V niderlandskích krajnách to Peter Gudelín v knihe 61. k. 10, téš Dionizius Kartuzian lib. 2. de Sim arti I. zjevne svečí. Tak cisár Karel V. roku 1528 ustanovil a zakázal, abi žáden klášter ménem mníchovím nesmel sa hlásit na volajaké dedictví.

A.: Skusil som já to volakedi, že bohatí mládenci bívali aj vícej zlatím a stríbrním duchom leš nebeskím a svatím do rehole povolaní. Dávno to vrchnosti duchovné prikazuvali, abi sa pri prijímanú noviciusov vícej na ostré a tvrdé zachovávání mnískej reguli hleďelo leš na časného osohu žádost. Z tehoto ohledu vipísal sv. Rehor: (lib. 7. ep. III. apud Vanesp. p. I. t. 26. c. I.): „Láska peníze činí, že neni žádné o skutku sprobuvání, žádná starost o mravoch, žádné vyhledávání o životce, ale len ten bívá odsúdení do rehole, kterí móže peníze dat.“

T.: Príklad v temto nech nám je krajna báborská a v néj mesto Monáchium.^[54] Len v samém temto mesťe za padesát rokov mnísi dostali od seba prijatích mládencov 1,868.919 zlatích, jako teho mesta ročité knihi svečá. To, hle, len v jednéj krajne, ba len v jedném mesťe, zjevní príklad spúsobu bohactvá mnísského a kde sú inšé krajni, inšé mestá, kterích mníši takto bohactví shromažduvali?

A.: Mezi inšíma príčinami aj tento úščipek s krajínskích pokladov mohol bit jeden dúvod, pre které cisárskí roskaz ustanovil, abi pred dokonaním štiri a dvacátím rokom žáden nesmel sa slávníma slibi do rehole zavázat, abi, ani sám sebe, ani svojím prítelom krki nepodrezal, skrz od ních odtrhnuté penáze.

Tretí spúsob, kterím ešče starodávní mnísi počínali statki a bohactví zhromažďuvat, bol ten, kterí som já v svojéj druhéj stránke na listu 200 spísal, totišto učení školské, lazebnícké aj prokurátorské cvičení, od kterého spúsobu, kedi a jako sú mnísi odrazeni, čítaj ukázaní list a nájdeš. V tíchto posledních časov mali k temu predsevzeťú mnísi inší spúsob, všelijaké potajemné handle, kupectvá, tajné závaski, na luckích gruntoch svojé založené lebo na také do času požičané peníze, a to aj v cuzích krajnách; mali v mestách sebe kúpené velké domi a v tíchto mnohích hoferoch, nespomenem tu uš spomenuté mlíni a šenki, čo všetko bohatím mníchom bohactví vícej zhromažduvalo.

Štvrti spúsob mníského bohatctva boli mnohé poručenstvá, v kterích jím boháči porúčali po svéj smrťi mnohé peníze. Abich aj o temto mnoho nepísal, nadrazím to, čo je v I. str. na l. 149 viznačené. Mnohí a mnohé bohaté vdovi, od mníchov pred smrťu omámené, z jejích liskavíma slovami oslepené, mníchom to, čo títo chceli, porúčali, zabívajíce na povinost prítelskú, na lásku kresťanskú, svojích vlastních potomkoch a dedičov tak do psoti sami uváďali, nazdávajíce sa, že v takém poručenství záleží jejích dušné spasení. Oplakávajú aj včúl nekterí potomci takú hojnú neprítelskú, nemilosrdnú svojích predkov ščedrotu. Zdáliš to nebívá bohatému pokolenú aj krajne na škodu, to nech súďi osvícení svet. Štráfal za takíto vístupek sv. Bonaventúra ne bohatích, ale bohactví žádajících mníchov, že sú velmi žádostiví, aby od boháčov dostali hojné poručenstvá, abi sa boháči dali pochovat do jejích kripti, abi tak páni braté peníze brali, habali, len svoju reholu porúčali, nad inšé rehole vistavuvali. (Pohledni o temto volačo podobného v mojéj II. stránke na l. 271, 272). Né predarmo včulajšé rozkaze královské zakazujú, aby sa knazi, mnísi nemíšali do sveckích luďí poručenstvá, že také poručenství nebude platné, v kterém bi sa volačo na fárski kostel lebo farárovi porúčalo a bol bi v nem farár podpísaní.

T.: Jední ludé počítajú mníchov aj bár kteríkolvek klašter za suseda, za krajínského meščana. Sused susedovi, meščan meščanovi móže volačo daruvat, za živa aj po svéj smrťi poručit, prečo bi to nemóhol učinit volajakému klášteru, obzlášne ve méno Boži za svojú dušu? Takto dovčúlka mlúvili tí, kterí u mníchov dobrú vúlu mávali, alt nemisleli na to, že čo daruje sused susedovi, meščan meščanovi, to dicki zostává mezi sveckími rukami, to ide z ruki na ruku, na sveckí osoh, čo ale jednúc mníši dostali, s teho né tak lachko dostával čo svet, keď k temu len tá lacínská amortizácia nepomohla. Bívali bohatí mníši krajinskí susedé podla obbidlená, ale né podla inších vlastností sveckého práva, od kterého oni rozličné viminki hledávali.

Pátí spúsob: Stlkat peníze na peníze mali mnísi v tích mnohích a velkích fundáciách. Nepovedám v tích, které jím boli nežebrajícím potrebné k jejích vichovánú a zašacenú, ale v tích fundáciách, které oni kam dál vícej a vícej v gruntoch, v gruntovních dúchodkoch, v ročitích interesoch šelijako fortílne dostávali. Mnohorázi sa jeden pítal, čí je ten velikí ribník, druhí mu odpovedal: Pánov pátrov benediktínov. Čí je ten velikí háj? Pánov cistercitov. Čí je to alebo iné poddanství, ten majír, tí vinohradi, sadi a zahradi? Pánov premonstratenzov; oni majú v tích gruntoch veliké a mnohé fundácie založené. Fundácie bívali šelijaké, o kterích včulajšého sveta umisel pohlédni v lacínském podpisu na ostatném listu mojéj druhéj stránki.

Šéstí spúsob, kterí mníchom téš nemálo dopomohal, bol aj tento: že oni skoro v každém klášteri mali od zázrakov víchirní zázrační obraz (takích ve fárskích kosteloch málo bolo vídat). K temuto zbíhali sa často ludé na pút alebo aspon k devattídním pobožnosťám a poneváč každí chťel bit účastní teho místa milosti rozchírenéj, mnohí znášali k takovím mníchom peníze na mše tak hojno, že jích takoví mníši nekedi ani v tem míste odslúžit nestačili; nespomenem tu tí každotídné, každomesíčne svatemše, ge kterím oni boli poviní ze svojích hojních fundácí každodenne mat zaplacenú s. mšu; aj to urobí obživení pre jednu osobu na sto tolari. S takéhoto hojného mračna pomáli klapkává na chudobnéj fáre. Pítavali volakedi aj dostávali mníši mnohé peníze od svojích podzemskích sklepov, to jest od kripti, ked volakteré mrtvé ťelo do ních pochovat pripuscili. Tolké peníze! len zato, že volakteré juš napoli hnilé ťelo neskórej a taščí malo zhnit mezi podzemskíma scenámi leš v cinternéj zemi.

A.: Né tak, Titinille, neplacilo sa to zato, abi mrtvé ťelo neskoréj zhnilo, ale za tú peknú pohrebnú slavnost a ochranu, s kterú bolo ochránené.

T.: Tak je, tak. Vidávali sa na také márné slavnosti mnohé peníze a to ťelo bolo tam len na dve-tri hoďini založené. Prišli potom večér lebo v noci obecní hrobári, vizlékli mrtvé ťelo a uložili ho do tajnéj šichti. Tam ho nehasením vápnom zahasili; tak to ťelo ešče skórej zhnilo leš v cinternéj zemi, to za mnohé penáze.

Že mníchom pre jejích rozchírené pobožnosti aj z inších cuzích oddáleních míst mnoho penez na s. mše ludé poručili, kterí u ních v jejích braterstvách zapísaní boli, to tu netreba spomínat. Uš sme o tem aj víše, aj v II. str. pri vimisleních mnískích pobožnostách dosti spomenuli, preto radnéj o temto velkém šestorakém spúsobe velkého bohactva mníského dokonám reč slovámi velkého Karola cisára, mlúvíciho: „Odhádnite uš a viložte mi zretedelníma slovmi to, čo znamená svet opuscit? Aj to, po čem sa rozeznávajú tí, kterí svet opusťili od tích, kterí v nem zostali? Asnáď obidvojích len to jedno rozďeluje, že tam tí nesmá ozbrojení choďit? Potom, zdáliš podla pravdi može sa povedať, že tí svet opusťili, kterí ustavičním usiluváním to činá, abi bohactví zhromaždili, ked, lebo nebeské radosťi slubujú, lebo sa hrozá pekelníma mukámi a običajne lebo Bohové lebo svatích méno prekládajú, s kterím bi sprostákov na to navédli, abi jích lebo jejích spravedlivích potomkoch ze statkov olúpili, kterí s túto v poverách blúdnú ščedrotu aš do najvatšéj chudobi uvedení, druhím nepríležite nechťácú viďírajú almužnu, alebo najotupnejšími krádežami, zlodejstvámi krajínskú obec ozbíjajú atď.?…“

A.: Načo ti zas starodávní, juš dávno zakutaní ohen s popela vikutávaš, čo sa dávno pominulo, to je tam, o tem radnej mlč.

T.: Teprv včúl za panuvání najjasnejšého Jozefa Druhého vikutal sa od dávních rokoch bohatí a drahí ohen mnískí, na kterí volakedi velkí Karel len zdaleka pod popelom zakutaní zadúchal. Ten velikí, ten svatí Karel takto mislel, takto mlúvil, takto do svojích cisarskích kních (Capituláriá Caroli Magni) zapísat dal, prečo bi sme mi to nemohli mislet, mluvit, písat na památku pre potomkoch?

„Kdo má snadní spúsob ftáki lapat a tam lapá, kde je mnoho ftákov, nalapá jích“ — týmito slovami začínal Titinillus uvádzať konkrétne prípady zbohatnutia kláštorov a mníchov k jednotlivým „spúsobom“. Spomína obrovský majetok benediktínskeho panónskeho kláštora, veľké donácie kráľov a kniežat kláštorom a reholiam v Uhorsku. V Uhorsku, práve tak ako kdekoľvek inde, nashromaždily sa v kláštoroch veľké poklady a majetky. Toto bohatstvo kláštorov bolo krajine škodlivé.

Reholnícké bohactví krajne škodlivé

T.: Abich čtenárom unuvali^[55] aj sám sebe v práci dlhí neból, že bich jednu vec často opakuval, len nadrazím to, čo víš vipísané, móže čtenára v predsevzeťú tehoto úkroja uspokojit. Nech len pohlédne štvrtí spúsob mníského bohactvá, totišto mnohé poručenstvá, nech číta v šestém spúsobe velkého Karla císara otáski, nech sa navráťi okom do I. str. na list 133, téš aj do II. str. na list 250, 251 nájde, že mníské bohactví bolo bohatím pokolenám aj krajne škodlivé. Ked krajne stává sa takto škoda, čo jej ubívá? — odpovedá v II. s. list. 439, zretedelnejší list 440. Jestli kedi, zajiste v temto osemnástém stoletu bolo potrebné zakázaní (Lex amortizationis), abi sa tolké peníze do mrtvích klášterskích rúk neskládali a od ních utajené odnali. Rozkaze, zákaze bívajú dicki samovsebe tuho prikázané, ale sa mnohorázi postranách nezachovávajú. — Takí bol od ních ten vístupek, s kterím jeden pán odezdal za živa reholám dvacet tisícov zlatí, abi mu s ních len ročití interes na jeho viživení vidávali a po jeho smrťi abi sebe reholníci šetko zadržali. Toto je príklad len o jedném a kolko bi sa takovích prednéscit móhlo aj inších kronikárov?

Poneváč techda tak škodlivé bolo bohactví reholnícké krajne aj pokolenám, povedám: po IV., že láska núzného blížného ochranujícá a zjevná krajínská potreba to za povinnost ukladá, abi sa bohatím mníchom jejích velké statki odnali, ge kterím, ked oni pristúpili, asnad málo na tú istú lásku pozoruvali, asnad krajinské običaje, právné regule zapovrhli. Tolko preca malo bi sa s tích dúchodkov každému takému mníchovi vidat, kolko jemu bude bár na pokoji v starobe, bár na kaplánki lebo na fari, podla okoličnosti místa a drahoti lebo lacnosti potreba k statečnému viživenú, zašacenú i k takému obidlenú. Po V. Ostatné také bohactví a statki mníské abi sa na všeobecní cirkevní, duchovní osoh obráťili, krajanom k duchovnému prospechu a k dušnému spasenú: k(u) p(r) abi sa stavali nové potrebné kosteli, fári, kaplánki, jestli které dálej vistanú ve méno boží tak obetuvané peníze, nech sa s ních ve méno boží stavajú potrebné špitále, s tímato a inšíma prostredki nech sa hledá núzného blížného jeho duchovni osoh aj spasení, o čo Místodržícéj královskéj raddi chválitebnú starost viďime.

T.: Na túto otásku prinde odpoved ve štvrtéj stránke. Já sa tu bavit pri néj nebudem, odpovím ale radnéj na druhé spituvání, které prináleží v predsevzecú téjto stránki. Juž mnohorázi pítali sa sveta tehoto všetečné gaziki:

I. Kdobi móhol podla svéj vládi mníchov zrušit?

II. Kdobi jím móhol jejích statki odnat? Já odpovedám:

Král v krajne, císar v ríši móže reholníkoch zrušit, móže im statki odnat

T.: Král v krajne, císar v ríši móže takích mníchov jakošto krajínskích susedov zrušit, kterích títo osmeraké príčini preukazujú vinuvatích. Móže to aj cirkev jakšto z duchovníma škodlivíma údi, o čom dosťi sme príkladov spomenuli v prvnéj stránke. Abi bol čtenár potvrzení v téjto pravde o královskéj moci, napomínám ho, nech najprv číta v I. str. to, čo sme mali v šestnástém stoletu, obzvláštne ale od listu 127 po l. 130 v reči. Jako k temu, abi sa boli volakedi móhli ve volakteréj krajne lebo ve volakterém královském mesťe vistavit a rozmnožit mníši, dicki bívala potrebná sloboda a dovolení od krajínského krála, tak téš ve včulajších časoch s takú najvatšú mocu móže tí prez potrebi rozmnožené a v týchto osmi príčinách vinné klášteri král a císar zrušit (príkladi tohoto v II. s. na l. 247). Právo majetnosťi císarskéj to v sebe obsahuje, že císar má moc všetkím jak osobitním, tak ve volakterém tovarišstvu a v obci zhromáždením krajínskím obivatelom a meštčanom dohlídat, kterích, jestli k obecnému osohu škodlivích nájde (jako mníchov v tíchto osmi príčinách) krem téj moci, má aj povinnost tích škodlivích krajanoch stav, zhromáždení, obec a reholu prekazit aj zrušit, obzlášne, ked títo stavi sú takové, které néni sú od Boha prikázané, pri kterích premeni a zrušenú ništ víra katolícká ani jejá bittnost ani článki víri netrpá, prípadnosťi v druhém časi odstavené a mesto nich druhé užitečnejšé viložené, ked všeobecní krajínskí aj duchovní dúš osoh a prospech to žádá.

S teho práva královsko-císarskéj moci móže císar zrušit v krajne zlé običaje, zlé úžitki, poveri, na kterích sa dovčúlka mnohí pohoršuvali. Slovem, móže mníské klášteri na istí menší počet stáhnut, móže aj celkom zrušit. K závirke téjto odpoveďi a spolu k potvržení jejému nech číta všeteční čtenár v II. str. na l. 441 zretedelné príkladi, po kterích prečítaních uzná a sám v sebe potvrzi odpoved túto: Je pravda, že najvatšé zeme kníža z mniši, z klášteri aj z jejích velikím bohactvím všetko to móže, aj v čas potrebi mosí ustanovit, čo je krajnám na osoh a cirkvi na žádnú škodu nevipádá.

A.: Odpoveď juš aj na druhé spituvání, kdo bi mohol mníchom jejích statki a bohactví odnat, zdáliš to móže krajinskí potentát?

T.: Čo mne tak pílite, jako bi ste mi chceli reč pretrhnút, asnad badáte volajakú prekášku našéj zmlúvi, která bi nám túto prekazila, lebo celkom pretrhla?

A.: Šetko sa mi tak zdá, že sa nám volačo takého priblíží.

T.: Počujte techda žádanú odpoved. Kristus Pán králov vládu a právo ani neuménšil ani nerozmnožil, a preto móže král všetko to učit, čo víra našá, čo starodávnéj cirkvi ustné odezdávání, čo svatích otcov učení dopúščá, čo neni proti ustanovenú a reguli reholníckéj chudobu prikazujúcéj. Nékterím cirkevného a císarského práva nevedomím, kterí ve včulajších reholníckích obnovkách a zrušenú škamrali proci našému císarovi, jakobi on tí statki reholnícké pre seba bral, máme odpovedat to, čo sme više viložili. Nech téš všeteční čtenár pohlédne, čo má v sebe snem trident.

A.: Teda len je to pravda, že najvatší krajínskí potentát móže bohaťím mníchom bohactví odnat?

T.: Máte na toto pri konci druhéj stránki na l. 440 — 441 takú dosvečujúcú odpoved vipísanú, která aj téj druhéj aj téjto treťéj stránki krátki vítach v sebe obsahuje. Odhádnite vi, kam bi sa mali mníši poďet, ked sa s klášteroch pohnú?

A.: Prv lež nás s klášterov pohnuli, vidali nám rozkaz, abi sa každí s nás na kaplánku lebo na faru súcí chistal k takéjto práce duchovnéj. A to dobre, lebo jako za času našého Spasitela bola duchovná žatva veliká a málo žencov, tak včúl téš pre zloženú prozbu Pán žatvi vícej robottníkov do svojéj žatvi posílá, rozďelujíce veliké fári na menšé starosti pre vatší duchovní osoh, čo aj v starodávnéj našéj cirkvi bívalo. Ostatní starí, na duchovné práce nesúci mníši, nech sa položá na pokoj, abi sa k ščaslivéj smrti chistali, abi svato tímto premenám uhnuli. Daj techda ti ostatnú odpoved, na poslednú otázku: Zdáliš bi sa pre tíchto osmero príčin v budúcem časi nemali žádní mníši trpet v krajni?

T.: O kterích bi sa krajínskí vladár obával, že bi asnád v tíchto ósmi príčinách móhli bit vinuvatí, takí bi sa žádní nemali trpet. Kdo bi chcel bit pozatím mníchom, mosél bi sa krajínskéj vrchnosti zavázat, že bude tí, v prvnéj stránke vipísané, štvoraké cíle a konce prvních mníchov zachovávat, že nebude ani krajne ani blížnému svému na obťížení a poneváč je včúl každí kúsek zeme vimeraní a na krajínskí úžitek zapísaní, takoví novotní mníši moseli bi slúbit, že v obchodu svého obidlená ze svojej práce budú zemskí úžitek vidávat krajínskému vladárovi. K. p. nech bi v horách kopanice virábali, klčuvali, nech bi plané pustacini (bár kečkemítske pažice) kopali, orali a pri tíchto robotách mohli bi každodenní porádek svojej modlidbi a inšéj povinnosti vikonávat, alebo, poneváč bi nesmeli bit knazi, nech bi išli k hranicám porúcané pevnosťi popravuvat, bár aj vojákom nemocním do špitálov posluhovat. Najlepší bi urobil pre krajinski osoh na príklad starodávních, prvních pracovitích mníchov, kedbi išli do Jaroslavi lebo do Štukravi, abi tam v komissie robili. A tak noví mníši, … ale, hle, uš viďím tú prekášku, pre kterú ste mne reč pripílili. Jakísik človek donesol naháckej fari jeden velikí list.

*

(Tuto nahácki farár prečítajúce list velmi sa strápil a počudoval. Ked sa ucíšil, takto sám sebe rékol: Sapientis est suum consulium mutare in melius.^[56] A potom Athanáziusa aj Titinilla od seba odpravil, chodíce po zahraďe zamislení, takto sa ze svojím svedomím zmlúval: Ejno! Ejno! uš je to len pravda! Nenaroďil sa ten, abi sa lúbil všem).