Prvotiny

1

Ó, jen ještě jednou, dívko milá,
pozdrav mne svých očí úsměchem,
jednou ještě ňader svých dechem,
jenž mou duši v lásku roztopila —
  a pak půjdu, půjdu, co unylá
žehnajíc se smutným povzdechem
lastovice a jde s pospěchem
z kraje, z něhož osud ji vysílá.
  Ó, neskrývej oči záři celý, 
neb se v mramor chladný obrátim,
duch můj ve hmlu, srdce ve led skvělý:
  Pak tu budu co náhrobek státi
nade hrobem slastí mých svatým
a mou lásku věkům žalovati.

2

Půjdeš-li v ty osamělé kraje,
v nichž sme spolu květy sbírali,
z krásnych věnce toužeb spletali,
aby slávil žití nášho máje;
  pusta tamo památka jen vlaje
z časů našich, celem úvalí
smutek tvrdý nosí vše skály,
žalmy hora nade námi hraje.
  Ó, tu časem spomni na známeho,
zpomněnku pak zvěř tu oblaku,
co dešť, snad-že kvapne v ňádra jeho,
  k písním našim prokaž jen takou
milost, by si v jednom někdy zvuku
vlídnou mohli s tvými podat ruku.

3

Slyšíš vetrů oněch píseň valnou,
jak se tónem hromu probírá,
skály mrtvé bolem sevírá
a na vlnách stoná bouří žalnou.
  Peroutí se jednou k svetodálnu
nebes polu slavně udírá,
jinou zemi, moře zabírá
v řiši citů, fantazie šalnou?
  Taká bude poutnická má píseň,
plamen její bude švihati
v tu nejhlubší duše moji tíseň;
  tam ji budu v neustálom hoři
na pouštěch a horách zpívati,
až mi srdce ní ve popel zhoří!

4

Sbohem, ó, vy hořká obrazení,
jenž ste duší mladou hrávali,
zem a nebe v sobě míchali,
ba se kradli v večnosti chrám ctěný.
  Z krásy, z hanby strojíte šálený
nápoj, by ste srdce zhřívali,
pak se tešívate ve dáli,
an je šal ten trápí okušeny:
  I ty, lásko, jenž se žalem divým
napájiš a sladkou horčicí,
přestaň vábit kouzlem mne loudivým;
  i vy, jejž sem v krásnem nemnohém
čase zažil, city blažící,
buďtě mi již navždy: sbohem, sbohem!