Prvotiny

Kráčejž, loďko, hladinou vln směle,
bystrým nalít plovej poskokem,
veslo rozviň morským potokem,
nechej pouť tvou vládnym větrům cele!
  V kraji tomto mi jen hrobku stele
osteň troudů věčným přítokem,
duši žhoucí kalí slz mokem
bolný osud mečem zhubitele.
  Pryč, pryč mihem nech se z poušti plaví
této, srdce žalem zmítané
k cizím tamo večně světa krajům;
  v poušti věčné jenom slasti návy,
horčí žití s smrtí střídané,
výhost tu dán zradný mojim rájům.

2

V spěšném můj člunek houpe jekotu
nekonečnou vln těch pustinou,
aj hle, bourné oblaky kynou
v razném hromozvučných střel rachotu.
  Zdvíha se, nesa smrti mrákotu
bezdný vír, již, již v hlubinu
nesytnou člun se zmítá — v klínu
mysl má se baví již Merotu.^[6]
  Neznámou jde stezkou krehké veslo,
v bouři černé dále vždy hnáno,
ba i žití moje takměř skleslo;
  vetrům uzda, mne pak život razem
s blahou naději bylo dáno,
Petrova to spomocníka hlasem.^[7]

3

Toužebná se hromů po západu
zoře na obloze zaskvěje,
an opět ve svorný tvar vleje
živly, byvši již v smateném skladu.
  Blesky její i mne novou kladou
v ňadrá brzo jiskru naděje —
duch pak žhoucí vděky pěje
Kristu, an mne zbavil od úpadu.
Častokrátě věru cíle smělé
pouta lámat bídným pod trudem
podporuje také sám bůh vřele —
  nechej zem tu, bratře, v níž se hoře
večným valně točí snad proudem —
hledej ráděj’ — v níž ti svítí zoře!