ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nad zemí trudno, kdy se nebe kalí,
kdy v plachých vlnách chmury se černají,
kdy z hor stemnelých bouřný šum se valí
a v lůné mraků hromy divé lkají:
smutnější však je tváře usměch mroucí
i oči jiskra na věky hasnoucí.

Ach, kdo neviděl ta hrozná bouření,
anť smrt s životem ve ňádrech křižuje
i neoplakal divé to ztišení,
anť mír smrti nad stínem žití duje —
mír tě to temný, jako sluje skalin,
pustý co obraz divokých rozvalin.

Neb kdo tě, zraku, hmlou již pokrytému,
bude milené úsměvy malovat,
kdo lít radostí žití vytuchlému,
kdo duši lásky plamenem vzněcovat?
Ach, nikdo, nikdo — v nás dálně nedvojí,
to ni volání, ni slza nepojí.

I bolno nám je, junu krásnocitý,
tebe propouštět v nenávratnou dáli,
i bolno nám je jinocha stratiti,
jehož nádeje s našmi se střídali —
on kochal naše toužby, toužby čilé,
i sílu půjčil ke vzájemné síle.

Aj, proč jest tobě, junu, utíkati,
od bratrů milých, lidu ubohého?
Snad v dáli vidíš mrak žití vstávati,
i to uhání tě z kola našeho?
Jelen se plachý ve skalách ukrývá —
tebe ochráni smrti rouška divá.

Hrobných paláců kouzelné jsou stánky,
ticho posvátné, vznešená pustota,
nesmrtelnosti vábí ta kochánky,
duše v domněnkách tam se nezamotá —
ty viděls’ hrobních mírů slast loudící,
i viděls’ bouři životu hrozící.

Bolno je květu, kdy o milém máji
závistný vane duch půlnoci chladné,
i nežné listy smutně opadají,
i pablesk krásy nevinné uvadne —
bolno, kdy juna na prahu naděje
srdce plápolem živícím vytleje.

Mladosti, jak jsou hořké tvoje daně,
nimiž smrt splácíš za dny márně dané —
co ořel mladý, jenž se teprv svěřil
křídlům i bystře k nebesům zaměřil,
ve propast padáš — bol propasti stoná,
žití hra hrdá truchlivě se skoná!

Jinochu, slyšíš pohrební ty stony,
slyšíš pochodní zpěv lidu dobrého?
Nad rakví černou oko slzu roní,
slzu zprovádí žel srdce verného.
Juna dobřého bratři vždy kochají,
buďže v plesání, buď o věnce kraji.

Ty z kraje dálna, z rodinného kraje,
v cizé přicházíš spočívati stány,
i což tě vábí tichý šum Dunaje,
čiže milených bratrů uhledání?
I volno tobě u nich tu dřímati,
oni tvých ctností nosí pomník svatý.

Za tiché noci dojde přítel smutný
i bude, zbožnen, nad hrobem sedati,
vyvádět z hrobů památek stín mutný,
i píseň otcům zesnulým zpívati,
tu někdy ještě časy prach zvítaní
jejich, ze dávnych století zavání.

Sbohem již, sbohem, junu ušlechtilý,
sladce odbývej nekonečné spánky —
umřelých hody jest ti spolek milý,
anjelů kůry jsou tvoje kochánky —
i ať našeho žití bouře lítá
nad hrobem tvojím mile nám ulítá.