ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Písně slovenské, mile i povděčně
kraji zavznite Slovenska šírého,
kde se povznáší týmě Tater večné,
kde vlny šumí Dunaje slavského,
od srdce k srdci plápolem vznešeným,
ať se vše spojí ohlasem mileným.

Písně slovenské, vy, co hvězdy skvelé
v moři ste citů velkých utonuli
i jako dětem nevině, nesměle
milostné toužby z ňáder vám planuli.
Písně slovenské, teď již všecky rázem
reka našeho slávným slavtě hlasem.

Dobře cítite divé to pružení,
anť se z večnosti Slovák k žití boří,
zrak se mu mutí, ducha je ztesknění —
i kdo obstojí v beznádějném hoři?
Slováku! bůh sa nad tebou povznáší,
knězem slovenským los žití donáší.

Otče Slováků, ó ty dobrý, milý,
cos’ v bouři stál jak Kriváň osnežený,
nad tvou se hlavou mraky navalili
a tys’ i v bouři pevný a vznešený,
hromy divoké o tvou hruď třískali
a tvoje dětí bezpečně obstáli.

Nebylo tobě cize se dívati
na lid úbohý, Slovensko zhrobnělé,
tys’ se povznesl jako fénix svatý
z spánku tvrdého, z hrobního popele.
Let si zavedl Slováka daleký
od věků tichých na podálne věky.

Národ budouci dejů tvých památky
ctit bude jako na Tatrách skrešlené,
když se objasní žití nášho hádky,
na tvou predešlost mile on vzpomene —
slavno je za tvým kynutím nám žíti,
i slavno nám je za tebou umříti.

Otče milený, dnes však své skrot žele,
utíš vír duše hnevný a ouskostný —
i plavce někdy v bouři mih milostný
naděje tajné rozjasní vesele —
tys’ stonal s nami, kdy bylo stonati,
i my chcem slávně k sláve tvé plesati.

Tys’ viděl plamen zlosti švihající,
hudbu si slyšel závisti pekelné,
a co z kremene pláli z ní vlající
ku tvoji slávě jiskry nesmrtelné,
písně slovenské, z hloubi srdce vante,
kněze Slovákov pomníkem zůstante!