ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Hradcká cesta mezi horami, z jedné strany videti jeden vysoký vrch, klenovský Veper slove, z druhe strany asi na jedno streleni jednu samotnú krčmičku pri ceste „V Pulhore“ rečenu.)

Koštial, Žilka

KOŠTIAL (volá za Žilkom a rukou kýva): Hej! Krajan! Drusa! Cože tak utekaš, jakoby ti slama horela?

ŽILKA (postoji, ohledne se spátky a odkašle si): A či ty neutekáš, ked mrcha pes zuby na teba vycíra?

KOŠTIAL: Jako kedy, dakedy mu i palicou okolo uší pošibrinkujem, ked vidím, že mi to spomuže. (Poobzerá sa vúkol.) Ale já tuto nic takého nevidím, čeho by se človek mal báti.

ŽILKA: Nič? (Zazéra bokem na onen vysoký vrch klenovský Veper a ukazuje nan prstem.) A či tamto hore na tom Vepre nebývá Rajnoha, se svojou preklatou zbojnicku bandou?

KOŠTIAL: Aha! To ti nohám dodáva. (Pristúpi k nemu.) Asnad máš šupáky u seba? (Potlapká ho z obuch stran po vreckoch.) Kolkože by si predca turakov mohel mat pri sebe?

ŽILKA: Ach, Bože dobrý! Horkéže moje šupáky! Čo sebe človek se svojim mizerným kunštom nastíska, i po spravodlnosti, i všelijak nemilobohu, jako môže. (Vytáhne z vrecka za hrst červencov.) Nejvíc jako by jich bolo par zlatých.

KOŠTIAL: O! i ty neboračik, zedol materačik!^[2] Tedy nerob si také strachy pred tymi hôrnici tam hore na tom Vepre, jako keby sa s tebou pre také hocičo chceli zapodievat, a nepašme darmo ludí. O tvoj kus života a o tvoje randavé^[3] hábočky? Veru, dajmibože! Stálo by to za prácu šturc narobiti. A potom počujže, ty trasoritka! To je tvoje štesti, že ta žáden z nich nevidi, ani nepočuje, že sa jich bojiš, lebo by si veru, bodaj som psom bol, dostal hodnu frčku po nose.

ŽILKA (škuli zboku na neho, a chyta se za nos, jakoby se ozaj bál, že frčku dostane): Ved azdaj nemyslím, že by i ty bol jeden —

KOŠTIAL (vpadne mu do reči): Neboj sa nic, ked ti vravim, ty blázon! V takom položení, v jakem si ty teráz, to mi ver, najlepšé urobiš, ked sa nic nebudeš báti, a ked sa takým smelým spravíš, jako ked si dudek chochul nakokoši.

ŽILKA: Lahko sa tebe kokošit. Však by sa ja též nebál: ale ked to nikomu neni na čele napisanó, jako v srdci vyzerá.

KOŠTIAL (vezme ho pilnejšé na oko): Tak tedy tuto ta vnutri v srdci šklbe? O ty mizerák! Čože by tvoje všivavé hrichy boli za hrichy? Že by asnad volakde z jatky jeden pôltik slaniny odnesl, alebo pocestným v noci, ked s tebou spal v krčme na slame, meštek z nohavic vypraktikoval, alebo že se ti snad dade u panov prsty na volačo prilepili; toto budu bezmála tvoje nejvetší kúsky. A či si spočtoval, čo sa ti za to najhoršiho muže stat? Za jedné dve-tri hodinky v kakatky sedet, alebo na planšíriku chlapcom divaky robit, alebo husličky v ručkách držet, toto jest hla, šetko, čo ti tvoje zajačé srdéčko stíska! A trebas by ťa potom aj hajdusi alebo poliári^[4] pekne-krásne pri tichosti na chotár odprevadili, čože s tým prehráš? Za chotarem mužeš tvoje remeslo zas i znovu započati, a pritom ešte maš ten osoh, že ta v cuzom chotári nik nepozná; že si zmudrel, a že si nedáš tak lahko do karat nazreti.

ŽILKA: Dávno já to znám, všecko som já to sebe už na palcoch vypočtoval. I to znám, že včilejší lompoší len preto najvíc hrešia, že se na dobrotu milostivej vrchnosti privela spolihaju. Ale ked tu človeku ešte aj jinakšé kúsky na srdci ležia! Kúsky, které aj panom hrdlo šteklia, které pani prokuratori kriminalskymi prezyvaju, a z kterých sa človek ne tak lahko vymoce, chyba jak by mal velmi možných patronov.

KOŠTIAL: Ach! Ach! Bodajže ta, abyže ta! Či ozaj? (Vždycky pilnejší na neho pozoruje.) Mne sa všecko vidí, že jsi ty jedna prešibana šelma, jakokolvek ten čert, ktery do svin vešel len just preto, aby jejich gazdov do zufanlivosti prinesl, a tak potom jejich duše dolapil. Ale povecže mi, drusa! Prosim ta, kdože si ty? A čo je tvoje remeslo?

ŽILKA: Já som ten, co ludí holí, a za to si ešte dá zaplatit.

KOŠTIAL: Fajn remeslo! Mojdušu! Hersky cech! Oh, keby si ty vedel, čo ty máš cechovníkov na svete. (Chytí ho za obe ramena, a zvrta ho sem i tam na vše strany.) Ale prosim ta, dajže si ráz pri svetle dobre do očí pozreti. Ved sa mi všecko vidí, jako keby som já už volakde bol mal to štesti s tebou byti. (Odskočí od neho na par krokú.) Aj! Lalat! Bistužeti! Pan barbír Žilka! Ach! služebník ponižený! Služebník servus humillimus!

ŽILKA: Uh! Sedemže ti, abyže ti! Odkudže mna ty znáš?

KOŠTIAL: Coo? Odkud ta ja znám? (Glbne ho hánkou v bok.) Lalat, ty blázon! Len toto pred troma tydni, ked si mi taký prašek predal, od ktereho sa tak velmi dlho spí. Či ma rozumíš?

ŽILKA (všecek skonfundovaný): Ach né, a veru né! Tu sa veru mýlite na mne, moj milý dobrý človek! Já som vám nikdy coby prach do oka nepredal.

KOŠTIAL: Ved ne prach do oka, ale prach do brucha. A že sa mýlim na tebe? Ba Bohu prisahám, tak malo sa mýlim na tebe, jak malo se volakedy čert pomýli, ked ta bude brat. (Potlapká ho po pleci.) Avšak, braček, ja mám dobru pamet?

ŽILKA (pochorí se a smele se mu postaví): Ty si sa volakde ožral, moj milý pritelko! Já som teba nikdy jakživ nevidel.

KOŠTIAL: Item: môž byti, moj milý pritelko! Tak spolovice. Lebo Pán Boh milý zná, v jakej figury si mna ty vtedy videl, a do jakej furmy som teraz preoblečený? Ale čo sa dotýče toho prášku, který som spomenul, to jest taká spravedlivá pravda, jako mne tu vidíš. Vedže len pohni rozumem jako krava chvostem. Či víš tam, v tom onom, na tom jarmoku? Jakože sa v peklich volá to čertovské hnízdo? U tej šumnej krčmárky, která nás tak ponukala s tou tokajčinou. Či už nevíš? Ked si sa takým svatym robil, jakoby si ani pet nevedel čítat? Ale ked si mna videl s takýma zltýma šupáky blýskat, a okolo tebe hrkutat. (Potlapká ho po pleci.) Však to bola pekna viec?

ŽILKA (prenáramne nalekaný, všecek se trase): Ach, pre Pána Boha! Jaj, pre mileho Pána Jána! Či si to ty?

KOŠTIAL (se smíchem): No nič to preto, neboj sa, blazon! Nech tam bolo jako chcelo, len si by nám dobre bolo. Nerob take strachy, pletkár! Však si ty mna vtedy neoklamal. A potom, čože ty môžeš za to, že také votché^[5] svedomi máš, že ti každy turák díru doňho spraví. (Hrozí se mu prstom.) Len to te prosim, ty bojko z Plachtinec! Lenže se mi oduč od toho preklatyho zleknutí, a trochu více smelosti sebe zaopatri. Lebo to mi ver: Bojazlivosti ti ani marný mak neosoží, než ešte škodí, tak jako devčati, ked sa od hanby až po uši začervení. Také jalové strachy nejedneho neboráka už na šibenicu privedli. Toto naučení sebe dobre zamerkuj, lebo ti to neradí blázon.

ŽILKA: Veru máš pravdu, to mne už samému kolko ráz v rozume motalo. (Obzera sa vúkol, jakoby pozéral, skade má uskočit, a chytá se za vrecka.) Mne se všecko zdá, jako keby si ty ze skusenosti rozpraval, a jako keby si ty v tom remesle už nekolko ráz prepustený býval.

KOŠTIAL: Hm. Ved sa to človek len ta pomaly naučí, ked dlho s luďmi obcuje. Vidíš, braček! Ja som též volakedy bol taký bojazlivý sralko, a práve tak sem se nalekal, jako ty teraz, ked mi volakdo na patu stupil. Lebo ked si človek všecko dobre hore vezme: naskrze čisté a ničim nepoškvrnené svedomí tak zridka sa najde na svete jako polsky žid bez vší — ale teráz? O! teraz: co by mi prišel barskdo na svete, či voják či hajdúch či kuruc, či labánc, alebo jakýkolivek pulicaj, a bár by ma trebas za hrdlo chytil (chyti Žilku za hrdlo) a na mna naskočil „I ty si jeden z tých huncvutov tam hore na tom Vepre“. „Na službu, servus humillimus.“ Odpovidal by mu a ešte by sa mu zasmál do tvári. A ked nechceju veriti, nech jidu se mnou hore na Vepor, a nech si daju muj rodný list ukázati. A čo sa stavíš, nech ma chytlan^[6] vezme, panu otci prisahám, ani prstom se mna nedotkne, ba ešte naposledy klobuk sníme prede mnou a odpytovatí mna bude „aby som sa len nehneval, že to všecko dobre bude“.

ŽILKA: Jaj, hores mores! Hore groš, kdože by sa tebe rovnal? Štastlivý človek, který v svojom kunšte tak deleko príjde!

KOŠTIAL: Vedadže je to kunšt? A preto vravím, že sa to nasilu z človeka vytisknuti nedá, jako kupríkladu urbar od sedlaka. Lebo svedomí človekovo jest jakkolivek neprípodobne mrcha pes na dvore, čím vícej sa mu človek bráni, tym vícej šteká. Najlepšej tedy urobí, kdo ho nechá štekať, nech sa vyšteka ve jméno Boží, ked sa do vule našteká a našteká, potom prestane sam od seba. (Hladí ho rukou.) A tak moj milý susedko! Sursum corda, hore kosu! Ved to bude všecko pomaly, ved sa to časom všecko samo od seba najde. Len to hleď, moj milý braček! Žeby si ta ven dálej z execirky nevyšel.

ŽILKA: Čertovské naučení, aždaj si v trináctej škole profesorem bol! (Vtom se chce odebrati a svu cestu dale jiti.) Poručam sa, pan majster! Dobre sa majte.

KOŠTIAL: Ho, ho, ho, nepobirajže sa tak chytro. Či vidíš tamto ten hostinček? To je jedno fajnské hnizdečko, v kterom som ja už né jeden ráz v takej bezpečnosti jako doma prenocoval. Podme teda na pohár vína. Tam sa aní parom o teba neopýta, kto si? a čo si? Ba či by si ozaj bol sprostejší od somara? Však ani somár neobjíde valov, kde statky napajaju.

ŽILKA (príčí se): Ach! Veru nemôžem na ten čas, moj milý pritelko! Ach, keby si ty vedel, v jakem som ja súre teráz. Ved som já práve teráz utekl. (Pošepne mu do ucha.) Panskí hajdusi ženú za mnou, a jestli ma dohonia, už krčach dochodil na vodu.

KOŠTIAL: Teda preto ti je tak náhlo? Jej, ty bojko zamrazený. Nuž a keby si vedel, skade ja teráz jidem? Dubcu hrabcu prisahám, by si sa nemohl prečudovat, že mi zuby nehrkocu od zimnici! O ty! ty sprosta duša! Tedy vezmi larvu na tvar. A ked chceš vedeti, najlepší larva človeka jest jeho vlastna tvár. Ukaž každemu človeku jinakšu tvar, a takym sa sprav, jakoby vnutri v srdci prazdná chyža bola.

ŽILKA: Horkáže moja larva! Už som ja dolarvoval mezi takými ludmi, kterí mna od kosti znaju. Jaj, len mna nezabávaj, prosim pekne, ved vidíš, všecké udy sa mi tresu.

KOŠTIAL: Ale naozaj? Moj lúbý Žilko! Nuž si ty zas musel nekterej dušičky do neba dopomôct s tvými preklatými prášky, ked ani tvojí cechmistria, ti pani doktori, nechcu za teba zastat.

ŽILKA: Ach, bud Bohu ponosno! Tak ma všade potiepaju! Tak mi všeci za vinu davaju! Ale vidí sam Pán Buh na nebi. Já som ve všeckých tých klebetach tak nevinný, jako to slunce nad námi.

KOŠTIAL: Nože len, no! Nepruž sa len tak velmi. Ved som já néni ani tvoj spovedlník, ani tvoj richtár. Ale to si aj já vyprosím, nech som, čo som, veru som já není tvoj blázon! A ten by som bol, keby som ti chcel všecko verit, co si teráz povídal.

ŽILKA (prevrátí oči hore k nebi a ruky zalomí): Ved cože je moje neštestí na tomto svete! Bože spravedlivý! Nech sa já spravim jakým chcem, sprostým anebo múdrým, statečným alebo podezrelym, nech sa zaklnám alebo prisahám kolko chcem, predca mi nik neverí.

KOŠTIAL: A v tom dobre má každý, kdokolvek ti nechce verit. Lebo všeci tí páni a sprostaci, kterí tebe na tvoje slovo verili, podla mého rozsudku, nic jinše by neboli hodni, len aby jich jedno pri druhom za rebra povešal. To ti já pravím, ked chceš vedet. Pozri mi do oči.

ŽILKA (farizejsky): Ach, Bože moj! Bože moj. Tedy mne už nic jinší nepozustává, než aby von, ta preč ze sveta ušel, ked ma každy za takého zločinca drží.

KOŠTIAL: Oh! Načo by si ty mal ze sveta utikatí? Ved ta oni sami sprovodia, jestli takym mamlasom budeš. Ty hovado sprostô! Ked ti mám povídati, ešte ti jedno naučení dám! Mezi ludi musiš jístí, kde jest nejhustejšé všelijakej havedi a kde se nelen andelské, ale čertovské persony nacházaju. Tam sa ani špehár do teba nezastarie. Ale ked len takto názorky budeš chodit jako vlk okolo košiára, to ta namojdušu i ta najsprostejšia božská kravička hned pozná, kdo si a čo si a trebas by si sa ustavične postil a modlil.

ŽILKA (všecek namrzený): Dobre jest tebe tárat, ked si pod suchým. Nech by si len bol v omáčky, jinakšé by si hudol. Jaj! Keby len na to prišlo: modlití sa a postíti sa: aby psom bol, takým by sa svatým spravíl, len by mi tak oči jako zarezanýmu teletu navrchu stáli. Ale, vedže si len daj ráz povédati. (Bojazlive se obzerá.) Len tot dneska ráno som sa vrchností z rukú vyšmykol, a jiste su mi zase na šlaku.

KOŠTIAL: Uh, pletky prepletené! Vznešená vrechnost a svata spravedlnost jsu trochu prinetrebné panie, museli by ty jinakšé nožky matí, aby takyho vrtkavého zajačka dohonili. (Pojme ho za ruku.) Pod len, braček! pod, občerství sa trochu, ved sa ti to zíde. A potom na každu prihodu, jak by aj ozaj volačo bolo, že by za tebou polovali, nuž čože je vícej? Uderíme tadeto krížom cez hory, nuž je po všem.

ŽILKA: Ano z dažda pod žleby. I tu zmokneš, a tam sa zaleješ.

KOŠTIAL: To jest moja starost. (Vtáhne ho nasilu do krčmy.)

(Samotný hostinec na hradckej v Pólhore. Veliká trinkstubna plná pocestnyho lidu rozličneho jazyka, narodu, a parsunu. Krik, larma, pijatika. Koštial a Žilka prinduce, sednu si k jednemu slobodnemu stolu pri obloku.)

Koštial, Žilka, Pinkes

KOŠTIAL: Hej! Hamrančok moj Pinkeško! Donesže dačo hrdlo prepláknút.

PINKES (prinese flašku vina a nič nepovi, len otrcí holu dlan proti Koštialovi).

KOŠTIAL (dobre rozumie, že Pinkes chce peníze za to vino): Nuž do jasného zraku! Či je ten tolíar už het, čo jsom ti vonehdy dal?

PINKES (vytahne kridu z vrecka a počne pisat na stole): Jedna — dve — tri, tri a jedna su čtyri — čtyri —

KOŠTIAL: Uh! Taže mi hybaj, prosim ta, s tvojím machlovaním! (Saha do vrecka.) Nech sa len s krčmarmi volakdo dá na kridu, muže ten popredku jisty byt, že bude labet. O! v počtovaní ste vy majstri! (Da mu peníze do hrstí.) Odkedyže si ale, prosim, takym trupem — čí mám réctí, takym múdrym zostal?

PINKES (nachýli se mu k uchu): Mlč, a pi. (Nahlas.) Ja již nikomu více neverím a sobe samému nejméne. Nebo lide ze dna na den byvají horší, a má pamet slabší. Já nikoho nechci oklamatí, v tom mna každý dobré zná, ale, verabože, ani seba nechci oklamatí.

KOŠTIAL: Nuž, hlaďže, hlaď! Ved na to máš svoju kridu.

PINKES: Jaj! Bože moj. V techto nynejších nevernych casich již ani na mu kridu žádný neverí.

KOŠTIAL: Ahá! Tak ty to mysliš? Ved je ono veru aj, ked na to pride, trochu prinebezpečno na krčmarovu kridu verit. Lebo skrze víru na krčmarskú krídu ešte nikdo na svete štastlivým, tym menej svatým zostal.

PINKES: Proto sem ti ja od nekolik času na bezpečnejší nohu se postavil, nejprv do mého mešce, potom do vaší flašce, toto jest mé prísloví. S tým sobe usporují mnohé mrzutostí, a čo také peníze koštuje, s tým sobe zgazdují i kridu. Nebo když človek na samé toliko lajstriky, rovašíky a čárky se spoleha, nikam dokonale neví, kterak s lidmi stojí. (Posmešne.) Zvlaštne s nekterými dlužníky, o kterych slyšeti, že su nebars veľmi dobré.

KOŠTIAL: Item! Múže i to k dobremu poslúžiti, ked sa človek napozore má. (Pohrozí sa mu.) Nože len, no! Moj milý Pinkes! Nože len, no! Lenže sa i ty merkuj, žeby si na tvojej bezpečnej nohy postavený naposledy ešte aj krky nezlomil.

PINKES (nachylí se mu k uchu): Jenom nebuď blázen! Vždyt já jen tak mluvím.

KOŠTIAL (zasmeje sa): Ved aj já len tak, aj já len tak. Ba, kde ty starý cap len bereš té tvoje žerty? Už som sa já kolko razy čudoval na tebe, jako si ty len mohl pri tvojich pestvách tolké roky dožit!

PINKES: Uh, vecpajže si jazyk — lide by se mohli ovšem nazdávati, že jsem pánbuh ví jaký —. Však víš, že na takejto štácii, jaká jest táto proklatá dira, človek vždy lepší vynde ze sprostotou nežli s mudrostou. (Pošepne mu cosi do ucha, co nik neslyší.)

KOŠTIAL (vstane a oflinkom zrazí mu cepicu z hlavy): Či jideš? Ty starigón stariganský! Keby sme sa už tak dávno neznali, druhý by se mohel nazdávati, že ma ty cert ví, mezi jakých ludi rátaš.

PINKES (usmívajíc se, zdvihne sobe cepicu): Saprment saframenský! O! kolik jest nyní takových lidi, o kterych aní herkopáter neví, mezi jakych ptackov ich má ratati. (Figuriruje rukami.) Však ale i ti ježto rikaju! „Pane, Pane“ nevejdu všíchní do kralovství nebeského. (Odide preč.)

KOŠTIAL (se smíchom Žilkovi, který pres tento čas len poslouchal): Prešibaná šelma tento krčmár! Bár ti jako sprosto vyzerá, predca mu vždycky satan na vezoch sedí. Len si pomysli, braček! Že já tu okolo všecky pirte znám, že často stadeto chodívám, že mnoho razy drahych veci pri sebe mávám, a že sa mi predca nikdy nic nestane, nuž sa ti tento židák drancirský nazdavá (ukáže rukou ven oknem na Vepor), že sem ja jedon z tých lompošov tamto na Vepre… Ono sice, ked si dobre rozvážím: já mu aní nemužem velmí za zlé mat, lebo čo na to príjde, ja tu po týchto horach znám také chodníčky, také kutice, sopuchy a priechodíska, o kterých by som sa mohl stavet, že jich aní ti neznaju, kteri sa tu zrození. Avšak jest mezi námi, pan Žilka! — Já znám aj všecky znaky týchto zbojníkov, kterí okolo Vepra paraskuju, znám, jako sa mezi sebou poznávaju, jako sa spolu zvolávaju, jako si jeden druhému všelijaké naveští dávajú, i len tak hvízdat znám, jako oní hvízdaju. Ba čo ešte víc? Nejedenkrát sa pritrefí, že tu i tu s nekterým z ních sa stretnem, a to v jejich vlastnom revíri, a predca mi nikdy nic neurobia. Len každy oči vyvalí na mna, jako tela na nové vráta, a aní sa ma len neopýta: kdo si a skade si? A preto, moj mily barbirik (štrknu si poháry), kuráž neopust ma! Hopsa strachu vykrut fuzy. Já teba takou cestou povedem, kde ta ti páni, co za tebou poluju, nikdy nebudu hledat. (Piju oba.)

Valdberajter Buček, Trembuch Masar, Pinkes, Koštial, Žilka

BUČEK (v své uniforme jágerské, palošem, aneb hiršfängrem^[7] prepásany človek již obstarný, kteremu však zdraví, cerstvost a smelost z tvárí vyhlída): Dajž Buh štestí a zlé od nás, synkovci saframenskí. (Prijde rovno k stolu, pri kterém Žilka s Koštialem sedí, hodí nan svuj korbáčík, stríbrny paloš a fajku z morské peny stríbrem obitou! Sedne na stolec, vystre sa komotne, boky podepruce.) Chut! Na, čože tam, jakože tam? Mojí milí, dobrí lidé!

PINKES: Služebník ponížený, pan valdberajter! Služebník! Pekne vítám v mé chalupe. Což pak ráčejí rozkázatí? Ustaty su z cesty. Kalištek slivovici? Anebo rozoliše? Horžkeho? Sladkého? Zelenkavého? Aneb pohár vína jagerského? Budinského? Šomlavského? Tokajského? Masláš?^[8] Aušbruch? Na službu, s všeckým sem zaopatrený.

BUČEK: Uh, halbicu stare jagerciny,^[9] a jednu klobásu v kapustné polevky po vengersky, když sme mezi Vengri. (Pozera se vúkol po trinkštubní.) Saperment! však jest tuto čeledí, div by svadba bola.

PINKES (privetive se mu usmívá): Hi, hi, hi! Samí pekní lide, moj dobry pan valdberajter! Všecko pekní lide! Necht neračejí za zlé míti, pan urozený! Lide, holt, tuto vúkol dobre vedí, že se jim u Pinkesa, to sa rozumí, za dobre peníze dobre posluží. Tak pritom i Pinkes má své vyživení, ačkoli jest na takovem vyhnanci, že mnohokráte cela svatodušní epištola u neho se vynacházi. Nebo u mna vždycky to porekadlo bývalo: Co nejstatečnejí, to trva nejdlúžejí.

BUČEK: Richtik! Ale zas jiné porekadlo dí (Skríkne mu do ucha.) Vlastní chlúba smrdí, kterež pak jest pravdivejší? (Všeci sa smeju v sebe.)

PINKES (odchazejíc preč, neďaleko dverí popravá sobe cepicu na hlave, a sam sebe pod nos mrmle): Jenom ty dej peníze! Smej se ty potom kolik chceš.

BUČEK (hledí za ním, potom sa prevíjá na svem stolci): Na, milí panove! Co pak tu noveho a dobrého slyšetí?

TREMBUCH (nedaleko stola na lavicí sedíc, človek obstarný, ostatní kvapečku z flašky své vyglgne): Jej, vaša milost pán urozený! O tom človek takto na strane nerad spomína. Lebo bárs by tu po tychto stranách aj bolo volačo nového, predce nič dobrýho.

BUČEK: Nuže, nu! A predce temu o krátky čas muže jinak byti. Tak já sudím na tento čas. (Vyzera jen tak zdaleka spoza stola ven oknem na Veper, dýmem se kurici.) Nuže, nu! Jenom sebe varte, pečte, pražte a smažte na tom Vepre. Dá Buh, že jíž máte ostatní restlík^[10] v svem ranci.

TREMBUCH: Láry-fáry, z prazdnej fary! Ale nech sa neračá pohoršít, pan urozený, kolko rázy to už bolo počut, že sa už ráz hodne na ních uberú, a že už vykludiá této hory. A cože vykonali? Jaj! počim sa naši páni dohovoría spolu, počím okolíčné stolíce a panstva se svýma píšmí, proteštaciama a apelaciama na jednotu prijdu, dávno sá jíž zbojníci, jako hmyz dáky, po derách poskovávaní. Nechže potom robía pohon za ními. A nech mi veriá, pán urozený! Čo by aj bolo volačo, jako vím, že nič nebude, nech len jeden z honcov vidí dakde spopod skal alebo spopod buka ruru z flinty proti sebe otrcenou, hned sa obzre na svojho kamarata. „Či si nič nevidel, švagre? Nic! Podme domu. Nieto jich tu!“

BUČEK: Ná, ná, muj luby^[11] Trembušku! Nýni to jináč pujde, nýni jim trošku teplejší bude! Ja jsem jen tot včera večer dostal kurens^[12] abych všeckých mých ludi napohotove držel, nebo že sám král poručil jednomu celemu regimentu vojska proti nim rukovatí, a tak té peleší lotrovskej již jednuc konec učinití.

TREMBUCH: Ach, ach, tristaže ti! To by, veru, nech som dobrym, nebola pletka!

BUČEK: Tak, tak! muj mily dumaš! A na hlavu jedneho každeho zbojnika vystavil kral deset zlatych na hlavu, pak jejich hajtmana Rajnohy sto dukatov.

TREMBUCH: Uj! Tu by ja sám rád pri tom byti, trebas som jaký starý.

PINKES (ktery mezitym prinesl valdberajtrovi flašu vína, nalil do pohara, a zbliza usmívaje se, posluchal): Ano! Neb je to len tak, jako když ty vola obuchem po čele zabiješ, mne se to všecko jinač vidí, pán valdberajter. Mne se jenom krútí a krútí v mé orevané šediví hlavičky, že né jednu pintu vína a octa počlepkají, čo budú umslagí delatí panom vojákom na probití hlavy, a že né z jedneho nose krvavá polevka stríkatí bude! Nebo ty saframenty tam hore na tom Vepre neprodají tak lacino své živobytí.

KOŠTIAL (sedne sebe bližší k valdberajtrovi): S dovolením, pán valdberajter! (Manírne.) Prosím za prepačení, nech sa neračá horšit, pán urozený. Já o všeckom tomto, čo teráz račili vypravatí, — pochybujem, a mne to konečným koncem nemôže do hlavy, by to pravda bola, že má vojsko prijítí na tech zbojnikov.

BUČEK (s velikými očima ho mera): I proč pak né?

KOŠTIAL: Prečo preto, lebo práve teráz jidem od jednoho dobrého znamyho tuto nedaleko, od mojho najlepšího kunda,^[13] který by o tom, jestli je tomu pravda, musel též oficíozne vedet, tak jako i oní. Ale nech sa neračá pohoršít, pán urozený, a ten mne ani slova nepovedal, ačpráve dobre zná, že mne na takej novine velmi mnoho záleží.

BUČEK (jak predtým neco prihrube): A kdož pak ste vy, dobrý človek, když se smím opýtati.

KOŠTIAL: Já jsom hodinárský majster tamto spoza hory, na službu. A ponevadž tam, jako sam ráčá vedet, neni tak hrubeho mesta, žeby človek len z domášnych kundov mohel vyžit, preto zavše musim aj trochu dalej poprechodit a svoj kus chleba vyhledávat. A práve teráz som na takovem hauzírováni. Vidía, muj drahy pan urozený! (Vytáhne z vrecka dvoje zlaté a dvoje stríbrne hodinky, so zlatými retezkami a brilantovými prstenky.) Toto mi teraz mojí paní patroní podavali na reparaciu! — Jakože by mne tedy mnoho nezáleželo na tom, čo sa s tým Rajnohem a s jeho tovariši robiti bude?

BUČEK (preveliké očí vyvalí): Prš-fi ii-ii! Švaby! Zvedy! Pan hodinar! A takto se túlají tuto po tech horách, s temito precioznymi vecmi! (Poobzerá sa po izbe.) Toto jest nemala vec, jakoby to tri babky koštovalo! (Pichne ho v bok.) Nechže se, prosim jich, maji napozore!

KOŠTIAL (zasmeje se): A oni, pan valdberajter, rozhazuju tuto po stole svoj stríbrný paloš a tuto drahu fajku, jakoby to dáka hlínenka bola!

BUČEK (pozre na neho pozornejší): Já sobe myslím, že sem tuto mezi statečnými ludmi, ale tam venku, já rozumím, tam venku se treba napozore míti.

KOŠTIAL: Hm! Kdo všecky straníe cesty a bezpečné chodníky tak zná jako já tuto okolo, ten sa aní vonku neboji. Ved nekdy aj strach doda kuražu, i psota nažene človeku rozumu. Jaj, moj vzáctný pán valdberajter! Jestliže by som já mojích dobrych známych a kundov tuto vúkol po týchto stranách len tak nemilobohu pro strach židovsky mal stratit a opustit, nech mi veria, jako ma tu vidía: Já by som sa ešte dneska musel obesit, a moju ženu i s detmí otrávit. Jaj, Bože moj, aby sa človek zakaždým zbojníkov bál, ked dakde po práci z domu vynde, tak by vždycky musel za pecou sedet, až čim by ho naposledy vši zedli.

BUČEK: Verabože, zle položení! A príliš zlé! Mohu sobe mysletí, jestli sa do vaších okoličností postavím. (Potajemne se mu prihovárá.) A kdož pak jest ten dobrý znamý, o kteremž mne prve pravili, keby musel také vedetí, jestli by sa malo na tech zločincov jít? Necht mne povedají, jestli se smím zeptatí.

KOŠTIAL: I prečo né! Pan urozený! Velmi vdečne. Nuž kdože by bol Pán šafar z Tisovca, Hyacintus Chrtalinský. Ved ho asnad ráčá znátí.

BUČEK: Ih! Tého znám, kterak by tého neznal. A na mu milu duší, mají pravdu. Ten také musi vedetí o vší správe. Hm, hm, hm! Však se snad nemylejí na osobe?

KOŠTIAL: Ach! Jakože by sa mýlil, ved sem asnad neni — (Vytahne z vrecka pekne zlaté hodinky diamanty vykladané a ukiáže mu jich.) Znaju této hodinky?

BUČEK: Richtik. To su jeho vlastné hodinky. Já sem je u neho videl prinejmeni jedných desetkráte.

KOŠTIAL (hamižne se usmíva): Nevím, či jest pravda, že jich praj od svojej nebožtečkej panej dostal namísto vena, ešte ked se spolu frajerčili.

BUČEK: Pravda, pravda, spravedlivá pravda, však já znám celú historii techto hodin. Ale kterakžpak se mu ty mohli pokazití, však je ani nenosil sebou, než vždycky mu v pulte na klinku viseli.

KOŠTIAL: A snad just preto sa pokazili. (Strkoce s níma okolo ucha.) Ved ono, myslim, nebude velka chyba, len že praj hockedy samy od seba zastanu. (Hrá sa s ními.) A preto aby snad do mrcha rukou neprišli, alebo žeby skrz to ustavičné státí ešte horší se nepokazili, vzal som jich radej sebou.

BUČEK (vytáhne své hodinky): Já také mám takovéto pečenkare, co nechte dobrým bytí. Všickní naší fušeri a hodinari od Bystrici hore již plátalí a flikovali na ních, všechno darme! A já bych tež nerád tak mal apropo s ními se rozlučití. Nebo vídejí, pan míster. Totoť jest též taková památka od mladych času. A kdypak zase na naše strany prindu, pan hodinár?

KOŠTIAL (rozmýšla malíčko): Radnej povím víc jako menej. O jedne tri, štyri tyžne čo najdalej, alebo ešte i skorej.

BUČEK (dá mu své hodinky): Tedy nech je vezmu ta sebou, probují také své štestí: asnad by je mohli napravítí. Libilo by se mi prevelice, kdyby ešte poslužili za nekolík let. Nevím, zač by je nedal, jenom aby nefantazírovali.

KOŠTIAL (komplimenty struhá a hodinky k sebe vezme): Na službu, jich milost pán urozený! Nech se nic neračá bátí. Nakolko len rozumím do meho remesla, všetučiček všetcek moj kunšt na ne vynaložím. A možem jich ujistiti, že veru budu spokojený se mnou. Ja jim jich tak napravím, že jich nikdy více nebudú napravatí. I napozatím sa komendujem pre buducí známost. Však ráča skusití moj kunšt.

BUČEK: Nu len, nu, já bydlejí tuto dole v Brezne, ven z mesta na klepuši,^[14] v tem samým kvartíri, odkud nahore — Hroň jde. Když budu hotové, jestli by se líbilo muj kvartíl navštívití, velice by mna tešilo. Pakli by se ale nelíbilo muj kvartíl navštivití, aneb jestliže bych prave na ten čas nebyl doma, takt nechať jen ty hodinky u pána šafára Chrtalinskyho v Tisovci zanechati, a nechať sobe dají vyplatítí, čo zaslužili. Však já budu mezitim mluvíti s pánem šafárem.

KOŠTIAL: O, moj milý, drahý pán valdberajter! Nič to preto. Ved to nebude tolko obsahovati. A potom já nikdy neberem plácu prvé, chyba ked je moja robota sprobovaná. Mezi jinšim tedy a tym však sa vidíme, pan urozeny, ked tak račá dovolít. (Obratí se k Pinkesovi.) Hej! Krčmar, donesže mi fajku, tak by som si rád pofajčit trocha.

PINKES (podle obyčeje posmešne a šibalsky): A což nemáte sve fajky?

KOŠTIAL (sprostym se urobi, jakoby necitil ten tromf): Ne.

PINKES: Ani ja nemam he, he, he!

KOŠTIAL (ponaša se mu): He, he, he! Blázon starý.

PINKES: Tedy dejžte mne do zlata zafasovatí. Neb pro hostí jest vždycky lepší, když jest krčmár blázen, než čo by malí hostí krčmároví blázní býtí.

BUČEK (podá Koštialovi svu fajku, i s doháňzačkom):^[15] Tu mají, pan míster! Nech sobe nacpají. Já bez toho nyní nebudú kurití.

KOŠTIAL: O, dekujem ponížene, pán urozený. (Stope si do fajky.) Já som sice neni tak velky fajkar, ale predce mi kedy-kedy taka chut prijde, že sa mi až v ustach slíní.

PINKES (na stranu): Ano, vzlášte když takovu peknú fajfku vidí.

KOŠTIAL (zboku zazerá na neho): O, ty fabulník starý! Ty lahko bys mohl človeku dačo prilepit. Blázon tarandáčký.

PINKES: Detí a blázní — (odkašle sobe a potapka valdberajtra po pleci) pravdu mluví, však ráčejí vedetí pan urozený. Muj drahý pan valdberajter! Nechže dobrý pozor dají na své veci, a nechť človeka dobre na oko vezmu. Z ruky je jíž fajka, nechže jí nespuštejí z oka!

KOŠTIAL (potíská fajku vždycky blíže a blížše, šuhajíc po stole pomyka k valdberajtrovi, pozorne na neho hledíc, a níc nemluví).

BUČEK (jednou rukou fajku naspet tisne Koštialoví, druhou pak rukou Pinkesa od seba odtíská): Dobře, dobře, muj milý Pinkesko! Všechno dobře! Nepožádaná rada nebyvá vdečna. (Rehoce se, až se mu brucho trase.) Kuriozní lide na svete.

PINKES: Dobře, dobře, pan valdberajter! Táto slova sobe spatky navratíme.

BUČEK (Koštialoví tichším hlasem): Ale, prosim za propáčení, pan hodinár! S tolik drahými vecmí, čo pri sebe mají, však to asnád tisice obsahuje, tuto pres týto hory takto samotnému, beze vší zbroje pasirovatí — dy! na mu milu duší! Veru by to mne samotnému tesklivo bolo!

KOŠTIAL: Mne ne, pane urozený! Aní jako marný mak! Alebo asnad sa boja, že volačo reskiruju se mnou, ked mí svoje hodinky dajú? (Sahá do vrecka.) Tu maju svoje hodinky naspak, ved som já není velmí žádostivy takej dešperatnej roboty.

BUČEK: I Buh chrán! To né, pan míster, nechat sobe tak na zlé nevykládaju me rečí, oní musejí sám nejlepé vedetí, jací jest grunt a fundament jejich bezpečností. Já bych tolíko rád jaké-také svetilko míti, nač se oní spolehají a ubezpečují po tech mrcha cestách.

KOŠTIAL: Ahá? To by oni rád vedetí, pán urozený! Aby jim vysvetlíl, jako já to robím a jakým spúsobem sa chráním, že ma ti zbojníci, čo tuto vúkol prakticíruju, nikdy nikdy neozbíjaju? To je ten najsprostejší a najobyčejnejší spúsob na svete, který asnad i oní sám, moj vzáctný pán valdberajter, následuju. Vidía, moj drahý pane! Oni su svojím revírem asnad též chotárníci s týmito Vepramí: a čí jich juž dakedy ozbíjali? Čí jím volačom ublížili? Jaký jest tedy grunt a fundament jejích bezpečností? A jakože se oní držá, že se jím posavád nic nestalo? Hm! Však áno? človek jích nechá na pokojí, nestará se do ních, nepcha prsty tam, kde netreba, a ked aj volačo badá, spraví sa hluchým a slepým, jakoby aní nepočul aní nevidel. Jedným slovem, človek si jích váží jako kupríkladu divé zvery v hore, vlky alebo medvedí, které též musá svoju živnost matí na svete. Nechaj ty len vlka alebo medveda na pokojí, nestavaj mu klepce, nezatínaj pirte, nerob nan pohony, veru tí on téz nikoj neublíží. A však jest pravda, pán valdberajter, že i oní s ními tak zacházeju? A preto aj vždycky s ními dobre vyšlí.

BUČEK: A copak bych já s mými horari a se vším mým personálem naproti tolíkému množství dokázal? To by pravé bylo, jakoby v osí hnízdo prutikem pošparchal. Aj, koršomer díner!^[16] Kdo v osí hnízdo šticha, toho osy poštipu. Pravda jest síce, že mne oní né jedného vepra, né jedného roháče odstrelili, ale zato mi zase nejeden kusek zveriny sem do meho revíre preženú. A zdalíž bych já mel pro jednu všivavú svinu, aneb pro jednoho kolucha^[17] moj život vážití? I nech vás tam všeci čertí vemú! Myslím sobe: regimenskí brusari! To aní sám nejjasnejší král ode mne nežáda. Pak jestli vznešená vrchnost ma neco s ními, necht sama tam nos strčí. Já vám veru nevypujčím labky, by vám upečené kaštany vyhraboval, a potom seba samého popálil. (Potajemne Koštáloví.) O, kdyby oni vedeli, pán míster! Kolikráte sem já již Rajnohovych psov mel na oku! Již sem onehdy tamto na Ungrove i flintu mal pri líci, že spustím na jednoho. Ale: kuš, Venzlikú! Myslím sobe: nečin sobe pletku, když máš pokoj.

KOŠTIAL (hrozí se mu potajemne prstem): Aní jím neradím, pán valdberajter! Dobre urobili, že nestáhli, lebo s tým by, nech mí vería, Rajnohoví nelen do pluc, ale až do srdca začreli. Avšak preto ešte nikdy neprišli do dakej galiby s ním?

BUČEK: E contraer, pán míster! Nech sobe pomyslejí, jaký spas mne onehdy pasíroval: Postrílel já pod zaklukami jednoho jelena, ach, krasného roháče! A jako se prizíram na šlak, jen tak samotný, bez psa, a hledám po huštine: kde se vzal, tu se vzal, pride tí ke mne jeden pekný belohlavý chasník, jakoby ho z vejce vyluštil i s kopovem na svorky, pozdraví mne nakrátce, napraví psa za jelenem, šlak, šlak, strelím! a (pleskne spolu ruky) paac! Po malé chvilce: hafi, hafi, haf, haf, najdeme ti jelena vyvaleného pod vyskytí! Já sem se domníval, že jesto onen novotný jáger mého suseda v Esterháziho panství, o kteremž sem slyšel, že nedávno z Čech prijel. Podekují se mu a volám ho na malý fruštík, on pak zasmeje se mí do tvárí, jakoby chtel ríci, nebude z naších vecí nic! Vytáhne z tobolky verešdurík^[18] vína, pripije mí za zdraví, a póod pryč! Jenom potom, když mí z očí zmízl, prišlo mí na rozum: Aha! Reku. A nech se nikdy z místa nepohnu: to byl jeden z ních!

KOŠTIAL: Aní není jináč, jako ráča rozprávatí, nebo nech sem dobrym, to su není zbojníci, jako druhi zbojníci. Ved sa to pání protí druhým koldošum,^[19] kterých jinokdy vídáme. A bodaj sem božím bol. Ti musá mat volaký dobrý porádek mezi sebou, to su néní také rozpasené svine, jako obyčejní zbojníci bývajú. Zato, namojdušu, ani v malý prst neuhryznem. Dost na tom, moj drahy pán valdberajter, že sa to takí zbojníci — aspon nakolko som jich já skusil — jakych zbojníkov ešte nikdy na svete nebolo. Nech mi ráča verit, tí nechaju každého cloveka spokojne svú cestu jíti, nech jich len aj druhy necha pri pokojí. Však jest aj v krajine taký chýr o Rajnohoví, že Rajnoha nikomu nic neurobí, chyba kdo se ponejprve donho zastaré, a kdo tam nos strčí, kde mu netreba.

(Vtom prijdu do krčmy dva hajdusi, poobzeraju sa vúkol po celej izbe, jakoby nekoho hledalí, vidía pri stole sedetí pána barbíra Žilku, poznaju ho a rovno se k nemu majú.)

Dva Hajdusi a všeci predešlí

HAJDUCH: Ahá! Vitaj dobry ptáčku! (Chce ho chytit.)

ŽILKA (trme se a mece): Ale taže mi hybajte, já nic nemám s vámí.

HAJDUCH: Ale my máme s tebou. Podte len s namí, pan barbír.

ŽILKA (všecek se tresa od strachu): Ale, Bože moj! Bože moj! Ved som já nikomu nic neurobil, čože by mna meli hajdusi lapat.

KOŠTIAL (jen tak spoza stola, sedíci a fajku valdberajtrovu v hube držíce, tuhým hlasem zvolá na hajduchov): Nuž čože to má znamenatí, milí pánové!

HAJDUCH: My sme vyslaní od slavnej stolíce za týmto huncútom tuto, a tak ženeme za ním, až sa nám chvosty paria, chvála Bohu, ked je len tu! Vy len sedte s Pánem Bohem, ked sa vás nedotyká, a nestarte sa do nás.

KOŠTIAL: Uh, láry-fáry! Pletky prepletené! Stolica sem, stolica tam. Kdože tu zná, kdo je vetší huncvut. V krčme a v kostole jsu všeci rovní.

HAJDUCH (vytáhne z hazuchy povrázek):^[20] Chodte vy tam pred slavné panstvo usta otváratí, ked chcete prokuratorom byti. My urobíme našu povinnost. (Počnu Žilkoví ruky zvazovatí na chrbte.)

KOŠTIAL (hrozí se jím): Prosim vás, hajdúsi! Dajte pokoj luďom v krčme. Kdo chce dobru radu prijat, nech si dá povídať. Tato krčmička je už davno za „Salvu kvardu“ pre všeckych ludí vyhlašená.

HAJDUCH: Však my mu najdeme „Salvu kvardu“, kde bude ešte lepší skovaný jako tu. (Počnu již jítí se zvázaným Žilkem ven z izby. Vtom zahvízdne kdosi na prste tak hlasno jako valach a žáden neví kdo. Všeci, kterí okolo po lavicách sedelí, poskáču na nohy a hrabu se ven dvermí za hajdusi.)

KOŠTIAL (skočí spoza stola): S dovolením, pan valdberajter, doráz som tu. (Vtom uchytí stribrny palóš valdberajtrov ze stola, a fajku v hube, hrmí za druhými ven dvermí.)

(Venku na dvore krik, lárma, šanta)

(V krčme nik nezustal jedine)

Buček, Pinkes, Trembuch s dvuma paholci

PINKES (beha po izbe jako spochabený: vše pribehne k stolu, pozerá nan a poden, item na všecky strany, jakoby neco hledal, a vše odbehne, ruce zalamujíc a ponad hlavu spínajíc): Ach! Auvé! Beda prebedená! Nastojte mne, pronastojte! Všechno jest pryč! Jaj, Bože muj.

TREMBUCH (také chodí po izbe a hlavu krutí): Hm! Hm! Mh! Kýže jest toto čert za patáliu!

BUČEK (který mezitým pristúpil k obloku, jakoby chtel vedetí, čo se vonku robí. Navrátice se od obloka): Co pak to bylo, Pinkes?

PINKES (škrabe se za ušíma): Ej! Ej! Muj lúby pan [valdberajter], s tým pilulkárem predce len nemusi dobre býtí. Já bych se nerád s ním čarovatí.

BUČEK: A copak jest s tým pilulkárem za historie?

PINKES: Inu! Což by bylo? Jak sem vyrozumel, že prý jednej panej poslužil s jakýmsi práškem a čí s pilulkamí, s kterýmí ona svému panu za čtyriadvatcet hodín do nebe dopomohla.

BUČEK: O! Ty kluku propadený! Jestli tomu pravda, ten by nebol hoden, jenom aby ho za rebro vobesili. (Rozmyslne v čelo se pleskne.) Ale pročpak ten hodinár tak se za neho zaujal?

PINKES (plecama mrdne): A kdože jich tam ví, jaké oní společenství spolu mají?

BUČEK: Asnad vedel, že jest nevinný.

PINKES (hlavu kruti): Mne se nezdá, žeby ten barbír byl nevinný.

BUČEK: A kdož to muže povídatí? Tvárnost klame. (Veselou tvárou.) Ale smelosti má ten pan hodinár. Na mú milu duši, smelosti aní lev.

PINKES: Ach! ovšem! ovšem, vaší milostí. (Ruky zalamuje.) Srdce má jako lev! Smelostí oní maju všeci co nevypovitedlne veci!

BUČEK (s podivením veliké očí otvorí): Co? Všeci? Jakí všeci? Mluv, saframente! Jakí všeci!

PINKES (vždycky s vetším a vetším strachem): Všeci, muj drahy pan valdberajter! Všeci, kterí su jemu rovní. (Behá po chyži, jakoby mu slama horela.) Ach, já již nevím konečným koncem aní kde mi hlava stojí.

TREMBUCH: Teráz vám ešte na krku stojí, ale nevím dokial!

PINKES (lamentuje, ruky zalamuje a behá po izbe): Ach, kdož to muž vedetí? Ach, Bože! Bože! Kdož to muž vedetí?

BUČEK (rezno se obrátí k nemu a bystro mu pozre do očí): Každy statečný človek to muže vedetí, kde mu hlava stojí. Mluv, saframente, kdo su ti všeci?

PINKES (trasúcim hlasom hore k nebi ruce pozdvihuje, padne na kolena a spíva):

BUČEK (pokud Pinkes svú písen vyspívá, nekolikráte vykukne ven oknem): Ale kde se jen tolký čas baví? Kde jen trčí, u jasnýho hromu!

PINKES (skočí ze zeme): Kdo, jich milost, pan valdberajter! Kdo?

BUČEK: Inu, ten hodinár, safra —.

PINKES (všecek strnutý od strach): Ten ho — oh — ho — oh — dinár? Snad ráčejí neco s ním míti? — Jich milost? Maji-li cosi s ním?

BUČEK: Já, s tým hodinarem? Já nic nemám s ním. Ale saprment! Ma mú fajku a muj stríbrný hiršfänger! —

PINKES (zas lamentuje): Má? — Má? — Tedy predce jen má? — O, spovidám se Pánu Bohu Prebl — (hleda po stole, pod stolem a po všeckých kútech). Na mú duši, má! Pryč su, pan valdberajter! Rips-raps! Tam su! Prišlí on, pan urozený. Načisto prišlí, jako pes o chvost.

BUČEK: Očpak sem prišel? Snad o rozum, jako ty?

PINKES (postaví se mu smele, a boky si podepre): Nechže dobre merkují, pan valdberajter! Žeby naposledy ješte i o ten neprišlí. O všecko prišli, když jim pravím. (Na prstech mu ráta vždycky vetším a vetším hlasem.) O svu peknu fajku z morskej peny stríbrem obitu, o svuj turecký paloš s damascensku klingu stribrným grifem^[21] vyzdobený, o sve zlaté hodinky drahými brilianty fašsované — prišli! (Skríkne.) O všecko prišli.

BUČEK (hledí na neho jako tela na nové vráta): To by museli všichní čerti býtí, a nic dobreho.

PINKES: Mne nič do toho, pan valdberajter! Ale pryč su jich veci, tak ako mna tu videjí, a nech se nikdy z toho místa nepohnu! Již jejích pan hodinár se svým pekným barbírem davno — hajdy, kde ho aní na desití koních nedohoní! Zdalíž jich nevideli, když ven oknem nakukali, tam protí Vepru do nejhustší hory utékati?

BUČEK: Ale do sedumdesát sedem hromu! Však jich bylo více v tej trmavici, kdež pak se tí podelí?

PINKES (figuríruje rukami): Rips, rups, rázybus, pryč jsu, pan valdberajter, kde jich aní všichni helementi^[22] nebudu hledatí. Však zmerkovalí oné, špik a kostí proníkajici zahvízdnutí? Kdykolivek já takové uslyším, jenom se pakuj, Pinkesku! Porád utíkám do kútika a otčenáš se modlím, lebo mne se vtedy nevidí jináč, jen že již musí krev a mozok okolo po chyží stríkatí. Chvala Pánu Bohu, že ješte nýni tak po kresťansky beze všeho neštestí pominulo!

BUČEK: U čerta a u jeho materi po krestansky! (Chytí ho za pleca.) A to zahvízdnutí? No, čtveráku, copak to znamenalo?

PINKES: A co já vím, co to znamenalo? Jen to vím, že jest vtedy prave tak, jakoby netopirum fakličku zasvítíl do hnízda: tu brinká, šibe, vrčí a šibrinkuje okólo uší, až se človeku hlava krútí.

BUČEK: Tak-li? Asnad tedy na ten spusob jest onen pan hodinár gor jeden z tech zbojníku na Vepre?

PINKES: A kdopak ho tam ví? A co bych i vedel: človek o tom nerád vypravuje, aníž se to muže od človeka žádatí. Nebo když jest človek, toto onečí, takto na vyhnanci, musi volky-nevolky se všemi lidmi dobre nakládatí, musí s každým dobre vynsti, a s nikým susedství nepokazití.

BUČEK: Na mú milú dušu! To jest pekná písen: Má svu známu nótu. Poznat, jakého ducha ste vy lidé! Tedy jest človek tuto u vás aní se svými vecmí, aní se svým vlastním živobytím není bezpečný.

PINKES: I proč ne, pan urozený! Proč né? Jenže človek musi pekne-krasne rozvážití: kde jest? A čo jest? A malíčko napozoru se míti.

BUČEK: Dobre, dobre, ale (škrípe zubamí od jedu), ty sakramente, ty. To bys ty mel lidem napred oznámití, aby vedelí, s kým mají práci.

PINKES (smelo se mu postaví, a boky si podepre): A zdalíž sem já to neuciníl, pan valdberajter! He? Tu Boha a techto statecných lidí za svetky povolávám, že jsem jich zretedlne napomnel, aby se mali napozore! Zdalíž sem jích nepotlapkal po pleci, když mu svu fajku dávalí, reknúce: „Z ruky je již fajka, nechže ji nespuštejí z oka?“ Ne? Nepovedel sem to?

TREMBUCH: To veru povedal, pán urozený! Já sem svedek na to.

BUČEK: Pravda, pravda povedal. Ale u jasnyho pruducha, já sem to len tolíko za žert bral. Ty fimfilista pochabý.

PINKES: A kdožpak jím kázal takové reči na žert bratí? Mudry človek by sobe mohl radnejí pomyslíti: že tóto není místo, na kteremž se dá jen tak nemilobohu žertovatí. Ale né, nech ho tam všichní čerti vemu! To né! Naposledy by človek mohl skoro v blud upadnútí a zato držetí, že to tak zvláštné narízení, aneb dopuštení boží bylo? Mohu ja štichatí a trumfy dávatí, kolik chci, mohu mihatí a nadštrkovatí, nakolik jen lidský kunst dostačí. Nic, všecko darmo! Ješte ti tomu šibencoví proklatému milu faječku nasilu takmer vtísknú! A já, kterýž sem pritom svým vlastným životem vážíl, ješte sem grobianství za to odnesl? „Nepožádaná, pry, rada, nebyvá srdečná!“ Tak mne vyplatili, muj drahý pán valdberajter! A nyní ješte abych já byl v odpovedí. Či né tak, muj milý pane!

BUČEK: Pravda, sice, pravda! Pro špás ono sice bylo trochu prihrube. Ale predce, když sobe človek všecko dobre hore vezme: pro opravdovost a naozajstvo bylo jen predce prišpásovitó. Statečný človek byl by mne zretedlnejší naveští dal.

PINKES: Tak tedy asnad sem mal v jakési prokuratorské poziture tuto pred ních pristúpiti a takto réci: „Pan valdberajter, nechat nedávají sve veci temuto človeku do ruky, toto je huncvút, toto je zbojník, z tech Rajnohových holomku tam hore?“ A s tým se uvrci v nebezpečenství života, že by mi snad gula, aní neveda odkud, pres kotrbu propálila? Aneb spozadu špičaté železo do srdce bušilo? Aj, služebník ponižený, pan valdberajter! Ráčejí videtí, moj drahý pane. Buh a všeci stateční lide mne musá svedectví vydatí, že to, což jsem já učinil k jejích výstraze, všecko jest, což jen od poctivého muže v mém položení žádatí se muže, a že sem jím již nemohl zretedlnejší náveští dátí. Nebo nech kdo poví co chce: život jest len človeku predce milší než všecko jiné! Bližší košela nežli kabát!

BUČEK (s omrzelostí odvratí se od neho): Oh! Jen by si ty mnoho nespominal poctivost a statečnost! Víš ty, čo jest statečnost! V hube takového motocha, jako si ty, i statečnost, i poctívost se skurví. (Vrhne sponáhla klobouk na hlavu.) Já sice sobe preto hrdlo nepodrežu, že mne tak prekabátíl, aníž preto žebrákem budu. Ale mne mrzí (buchne pestou na stol), čertovský mne mrzí! Když lide uslyšejí, že takto na očí vidomí — pred tolkým zástupom! Oó! (Škrípe zubami.) O, ty holomku z čertového kolesa odpadnutý!

PINKES: Však jím to netreba pred nikým vyprávatí, muj milý pán valdberajter! O mne však se nic neračejí bátí: já nikdy žádné duši aní slovíčka neškrknu, na to se možu spolehnoutí.

BUČEK: Naozaj? Ach! Ach! Ale já práve o to budu státí, aby to zvedeli všickní lide, zvlašte pak, aby zvedela slavná stolica a slavné panství. Rozumíš-li? Ty vrtoch nevyválený.

PINKES: Dobre! Dobre, pan urozený! Jenže jestli chtejí pravdu povedití, musejí také i to pridati, že sem jim já dal vystrahu nakolko mne možné bylo.

BUČEK: I! Ovšem, ovšem! Pak jíž potom nech rozsúdí slavné panství a svata spravedlnost, co má s tebou činití za tvú peknú známost. Ty! (Vrhne mu na stúl peníze za víno, a jide ku dverum.) Ty orgazda^[23] zbojnícký!

PINKES: Tehdy to ješte slyšetí musim za mú dobrotu? (Jide za ním až ku dverum, a chytí ho za ruku.) Muj dobrý pán valdberajter! Jestlí chtejí dobru radu prijatí, jestli jim jest milý jejích dum, jejích hospodarství, jejich služba, áno, jejích vlastné živobytí, prosim jich: nech račejí mlčeti, nebo —

BUČEK: Co? Asnad se mi ješte bude hroziti? Tento kep lotrovský. (Zdvíhne ruku na neho, jakoby mu chtel pohlavek vylepiti.) Mord —

PINKES: Ježiš, Mária, Jozef! Pán valdberajter! (Vtom okamžení štrkne neco za chrbtem valdberajtrovým, prave jakoby kohutik na flinte natáhnul.)

BUČEK (obráti se rychle spátky): Mord, hubice, pumy, granaty! (Sahá po své flinte, která u dverí na klinku visí.) Copak to bylo?

PINKES (zdržuje mu tu ruku, s kterou flintu pochytíl): Jaj! Pro milost Pana Boha! Muj lubý pan valdberajter! Prosím, nech sobe temperuju! Práve v tú chvíli kdosi flintu natáhl na nich! Tak tedy su presvedčen, že sem já veru v dobrych rukách. Prezývatí a šimpfovatí mužu na mne, kolík se jím jen líbí, za to se jim nic nestane, jenom nech se mne nedotknú, nebo jináče na mú spasenú duší, jako mne tu videjí, hned su syn svatý! Nech tedy uznají muj dobry umysl naprotí sobe, a nech jidu s Panem Bohem v pokojí. (Podá mu jeho vlastní flintu sám do ruky.) Tak se jím nikdy nic nestane.

BUČEK: Huncvúti sakraholští! Strela pres vaší duší! Však ja vám zakurím. (Zaškrípne zubamí, a odejde.)

(Hora, v které daleko vzadku pomezi stromy videti jeden skalnatý vrch, totížto klenovský Vepr, dýmem se kúrici.)

Koštial, Žilka, potom Čertík

KOŠTIAL: Ha, ha, ha, he, he, he, hi, hi, hí! (Smeje se, div se nerozsype.) Moj milý že ty pan belajter! Ale som ti prišel cez rozum! Ach, bude sa ten metatí, házetí a fluchtovatí!^[24]

ŽILKA: To by predca nikdy nebol pomyslil: takto statečnýmu človeku medveda obesití! Já sice znám všelijaké figle a fitmy na svete, ale takúto bravúru, takýto mešteršík^[25] by aní o samom Rajnohovi netrúfal!

KOŠTIAL: Jaj! Počul by si ty jinšé kúsky! Takto by ti vlasy hore dupkom stávalí. Ale čože sa tak traseš, jakoby si mal srdce ze studena?

ŽILKA: Ach! Jakože by se netrásl, ked vidím, že si ma len preto z hajduských rúk vyslobodíl, aby som ešte do horších, to jest do zbojnických ruk upadel. Akurát tak se mi stalo, jako tej kačky ve fabulí, kterú liška len preto z pazurov divého máčka vyslobodila, aby ho potom sama zežrala.

KOŠTIAL: O, miláže ty moja kačka! Či by tí to bolo lepší vypadlo, keby ťa boli na volakolko rokov do chlévika zamklí, a potom ješte naposledy na drevený rožník zapchli?

ŽILKA: Veď vás to též nechybí i s vaším Rajnohem.

KOŠTIAL: Čo! Nechybí? Skorej Turka z Budína vyženu, jako nás z týchto hor. Pozriže, drusa: tamto na ten skalnatý vrch, pozriže na té bralá. (Zvrtne ho a ukazuje prstem.) Čo tak pravo hore jako máry do nebe stojá, to je naša pevnost, to je zámok a bydlísko našeho hajtmana! Vúkol cely ten vrch, jako ho vidíš, hlbokou a širokou prikopou je obehnaty, takže len cez dvíhací mostiky a uzúčké lavíčky préchodíska máme. Néni toho vojska na svete, čo by nás tam vybojovalo: lebo sme aj na sto rokov se všeckou potrebou a potravou nadostáč zaopatrení.

ŽILKA (čuduje se všecek strnutý): Tedy tam býva ten vychýrený zbojník Rajnoha meštér? Kterému juž za sedem roku ani kuruci, aní labanci, aní cisar, aní Turci nic nemóžu počati.

KOŠTIAL: Tam, muj milý brachu. A k tomu ťa já teráz zavedem. On obyčejne, keď nemá roboty, tam pri tej skale, pod jedným veličizným javorem na medvedej koží líhá, a pri nom z obech strán dva veličizné englické psy jako levy, Kastor a Polux, co len strach na ne pohlednutí. A u toho ty máš od dnešního dne domášným barbírom byti! Len nebuď, prosim ta, taký sralo.

ŽILKA: Pre živého Pána Boha. Aj toto je ten ukrutný človek, čo svoju frajerku s dvuma gulamí cez srdce prepálil?

KOŠTIAL: Jaj, do tisic hromu! Nespomenže toto jmeno vícej! (Usta mu rukou zapchá.) Lebo jak náhlo on to jméno „Ilky“, svojej frajerky, počuje, doráz takým divým zostane jeko besny vlk. Ano, to jméno nikdy nikdo mezi námi nevysloví, chyba v čas najvetšej potreby, kupríkladu, ked stolica alebo panstvo, alebo vojsko na nas pohon robí, a ked juž velmí natenko prademe, vtedy skríkne jeden: „Ilka“! a druhi všeci za ním: „Ilka! Ilka! Iluška“! Ach, nedej Bože! To bych já tebe vinšoval videtí. (Chytí ho za obe plece a drgluje jako hrušku.) Barbír mešter, tu treba flajstrov a bandážov, div ti ruky nesklaveju od prikládaní! (Trme ho zboku nabok.) Tu je trma-vrma, krvanica, nemelnica! Tu náš hajtman vypáli jako šarkán z diery, až mu oheň z očí šprihá a my všeci za ním jako ten víchor čo hory lomí! Pfuj, nebolo toho vojska ešte, co by nám odolelo.

ČERTÍK (v tom okamžení priskočí zezadku k Žilkoví, zahodí mu na hlavu jakési vreco vlásené, na spusob toho pytle, čo pčelári roje osazuju, a tak mu tuho okolo hrdla zatáhne, až skoro zahrdusí ho).

ŽILKA (skrikne od strachu): Ježiš, Mária! (Potom chrčí.) Chrr — chrr — chrr.

KOŠTIAL: Hí! do sto víbohov! Čertík! Nezatahujže mu tak tuho, by skamenel, ho zadrhneš: ved je to naš novotný pan barbír!

ČERTÍK (ješte chamre okolo Žilku): A čo já dbám: nech je bárs rimského cisarov doktor. Já len konám svoju povinnost, jako mi je rozkázáno: aby žádnýho nepripustíl do našého hnízda, chyba zavázanýma očima! Och, braček! Kolko jich tu už prikvítlo takých oplanov, čo neboli hodní jinšé, len aby jich bol hned vtedy zahrdusil, ked sem jím očí zavazoval. Ba takí se ti budu videtí čistí na svedomi, tito bujdoši prespolní, ani ta ocielka na hajtmanovom štuci,^[26] a predce su vetší šibenci nad všeckych nás tuto.

KOŠTIAL: Nože, no! Ale (opačuje a maká Žilkoví hrdlo, zdalíž jest tuho zavázané) majže len rozum, Čertík, Pánu Bohu prisahám ho zadrhneš, ved počuješ jako chrčí.

ČERTÍK: A kdo ví, či by aj lepší nebolo. (Počínaju všeci traja odcházetí pryč.) Alou, marš, patrón. (Štuopí ho kolenem do zadku.) A neškrkní mi aní slova, lebo prvý hlásiček, který bez rozkazu ze seba vydáš, jest tvoja ostatná parola, a tak ta zaškrtí táto obročníca, čo na hlave máš, že sebe chyba na súdny den po prvý ráz vydýchneš. (Odejdu.)

(Hora zádní stena theatra ukazuje vysokú skalu a rovnú, temer jako mury kde-tu rozpukanú a kružinou zarastenú, do ktorej skaly vcházejí uspodku dvere, jako nejaké zríla do podzemních pivnic! I nekolík sklených obloku videti hluboce v tej skalnité stene zdaleka se blyštití. V podzemných jeskynech škrek, lárma, muzika, bursa.^[27] Napredku pred skalou pekný rovný široký plac, vúkol horou obmezený. Naprostred place stojí jeden preveliký tlustý javor, na nemž visí jagerský roh, takový jako kupríkladu když jagri po horách kopovy zvolavajú. Pod javorem leží na sivé matraci z medvedí kože „Rajnoha, zbojnický hajtman“ mezi dvoma velikými anglickými psy na jednem loket oprený, na druhem pak ruku položenu majice, z obou stran javore na slobodnem placi stojá dve hrby zbroje anebožto flinta jedna na druhou na spusob pyramidov poopírané, a na krají place, také z obou strán, procházeju se dve varty, t.j. dva zbojnící s nabitými štuci mezi kameny. I v krají v hore pomezi stromy tu i tu videtí zbojníka s flintou anebo se šablou blýskatí. Prave vtedy, když dojde Koštial s Čertíkem a se Žilkem, jest večer na zmrkaní. V skalných jeskynech se svítí, navrch skály veliký ohen horí, i celá skala jest kde-tu osvítená, jakoby iluminacia byla.)

Koštial, Žilka, Čertík, Rajnoha

ČERTÍK (prinduce ze strany s Koštialem a se Žilkem, sníme tomuto obručnicu z hlavy): Tu teraz otvor okále, jestli si ješte vlčú tmu nedostal v tomto čertovskom vreci.

KOŠTIAL: A nebuď, prosim ta, nebuď jako hus v nebí.

ŽILKA (s naramným počudováním očí si vytírá): Ach, Bože muj, kdeže som já?

KOŠTIAL: Tam, kde ešte nikdy takého oplana nebolo.

RAJNOHA (mladý, pekný, veliký, hustý chlap, červene nohavice, zelenu košilu zlatem vyšívanú, čákov s prosovým forgovem,^[28] diamanty vykladaný stribrný pás a za pasom turecký hančár, s dvoma pistoli majice — zdvihne se ze svého ležíska a pristupi nekolík kroku k Žilkoví): Koštial! Cos to zase za zbeha dočtveral?

KOŠTIAL: Jednoho barbíra jmenem Žilka, dobrého ptáčka, a ponevádž náš starý babroš juž ustává a ze dne na den vždy hlupej byvá, tak som si myslel, že tohoto asnad budeme moct na dačo spotrebovat.

RAJNOHA: Spotrebovat? Hm, muž býti. Není toho daremníka na svete, který by se na volačo nehodíl. (Vezme Žilku ostro na oko.) A co tebe k tomu privedlo, Žilka?

ŽILKA: Psota ma pritísla, velikomožný pán hajtman! A čo by ma na tento čas aj psota nebola pritísla, já som sebe predca až dávno vinšoval: len teba videtí a jestli by možná vec bola, k tebe do služby prijítí. Lebo nás barbírov jest teráz kvalt na svete, v každej dedine aj pet-šest dryačnikov^[29] a olejkárov spolu se stretává. Ba aj takí fušerí stupuju človeku do remesla, čo aní dobre holít nevedá. A preto mna již dávno moja natúra k tomu tísla, abych sebe len víc a víc roboty, a pritom aj víc a víc zásluhy hledal.

RAJNOHA: A znáš-li, do jakého nebezpečenství se uvrhuješ, když ke mne pricházíš? Rozvážil-lis dokonále, co to znamená z tovarišství lidského vyjítí, svetu odréci, a naprotí všemu, Božimu i krajinskému zákonu, k zbojníkum pristati?

ŽILKA: A který stav že jest bez všeho nebezpečenství?

RAJNOHA: Dobre! dobre, však predce v jednem stave vetší, v druhém pak menší nebezpečenství na nás čeká.

ŽILKA: Hm! Né jednoho kneza šlak porazil na kancli, alebo pri oltári. Hockedy ti skapat.

RAJNOHA (s prísnou tvárí): Bibas! Títo a týmto podobní umírají v svém povolaní.

ŽILKA: Z čeho človek žije, to jest jeho povolání.

RAJNOHA (vždycky hnevlivejšou tvárou): Ale predce umíraju aspon pri poctivostí.

ŽILKA: Pri poctivostí? Čože je poctivost? Kolko hláv na svete, tolko sentencii o poctivostí.

RAJNOHA (prívetivejšou tvárou): Nebúchaš do sveta? Jestli tak naozaj v srdci myslíš, jako usty mluvíš, nemáš planú víru. (Poprechodí se málo a potom láskavou tvárou obrátí se k nemu.) A včil, povedže mi, synák, jakáže te psota ke mne prihnala?

ŽILKA (smelejší): Mna len jedna jedinká vec trápi na svete: ale taka vec, za kterú by každy vdačne dal čo najmilšího má na zemi, keby sa jej len sprostít mohl.

RAJNOHA (na stranu): Tento krútil se mne líbi. (Poprechodí se malíčko, a potom zas obrátí se k Žilkovi.) A ta vec jest?

ŽILKA: Sancta Justitia! Svata spravedlnost! Svetcké právo ruku za mnou vstahuje.

RAJNOHA: Ahá: dobrý ptáčík! Asnad si počty robil bez kontrolóra? Aneb si dobrovolným bankrotem zustal? Aneb si asnad mrcha jakúsi špekulacii započal, která zle vypálila? He?

ŽILKA: Ach ne, veleslavný hejtmane! Ja pre sebe velmí malíčko potrebujem, a čo potrebujem, to sebe ja ta ve jméno Boží s moju britvicku vyškrábem. Ale mrcha lide mi utahuju: títo všeličo o mne, toto a toto, takto a takto taraju. —

RAJNOHA (pozorne): Jen dále, synku! Jen dále! Jenomže vyspovedaj, čo na srci máš! V spovedlníci pred knezem múžeš tajemství míti, ale tuto prede mnou né. (Pauza.)

KOŠTIAL: Nuž, čože by bolo, hajtman uram?^[30] Po mnohych jiných kúskoch naposledy spravil jednej panej jakýsi prášek, s kterým ona svého pána tak pekne-krásne na pokoj učičíkala, že ho nikdy nezbudí, chyba archanjel s trubou. A ta paní se volá Koharička ze Sitna.

RAJNOHA (s hnevlivým vzezrením): Naposledy? Po mnohých jiných kúskoch? A čo ten pán Kohari protí tebe previnil?

ŽILKA (mrdne plecma): On mne sice nic neurobil. Já som ho dríve znal.

RAJNOHA (dusí v sebe hnev): Nic tebe neučinil? A predce si ho jedem zavdal? (Odvrátí se na stranu a zubami škripe od jedu.) O! ty ohyzdo pekelná. Príšero ďabelská! (V čelo se pleskne.) Neslýchané talentum!

KOŠTIAL (v strachu, že juž nebude dobre: oroduje za Žilku): Chudobný čert! Hajtman uram! Prázdne brucho! Vypitvaný trtol! Neborák! On sa nazdavá, že pár zlatých ho najblahoslavenejším učinía na svete. Mne samému juž za trí uherské predal taký prášek, s kterým som toho stoličnýho v Bystrici, čo nám tak na pantofle stúpal, skantril.

RAJNOHA: Pekní lide, když sobe netrufaju jiným statečným spusobem na človeka uderítí, tedy mu otravu dají. (Koštialovi.) A zdalíž nepovedel tento prachár, „že on pre sebe málo potrebuje, a čo potrebuje, že on to sobe ta ve jméno Boží se svu britvičku vyškrábe“? Proč se tedy oddal na trávení lidí? Pak, neni-li se svojou britvičkou vstave se vyživití, tedy nech jide kopatí, aneb drevo rúbati, aneb svine pásti, aneb naposledy i žebratí, to jest predce poctivejší kus chleba, než lidí tráviti. Ale takovým daremníkom robití se nechce, a žebratí se stydí. — Mrcha doktora si vyvolíl, Koštial! (Žilkoví.) Tedy takový si ty míster, že mužeš trebas koho, jako ti pod ruku prijde i bez viny, i bez všecké príčiny ze sveta sprovoditi?

ŽILKA: Prečo né? Však aní hrom se neopytuje, do koho má uderití.

RAJNOHA: Krástí take znáš?

ŽILKA: Krástí? Pan hajtman! O, krástí znám ani havran!

RAJNOHA: A to bezpochyby i kunstovně? A zdalíž potom, když cosi takového spachaš, necítíš tuto okolo srdce jakési bodaní, jemuž paní páterí „hrýzení svedomí“ rikají?

ŽILKA (smišne zuby vyškerí): Í-h-h! Pletky! Ja sobe myslím, jako keby som šichtu vykonal, ked volačo dokážem, a na to sebe tak sladko zaspím jako potkan.

RAJNOHA: Oh! Aní netreba lepší! Veru si nás dobre znal, když si se k nam utekl s takovými krásnými dokonalostamí! (Obrátí se k jiným tovarišom, jenž okolo po stranách blýskají.) Tovaríší bratri! Kdo z vas jest vstave taký mešteršík vykonatí: človeka nevinného, který vám nic neublížíl, kterého aní neznáte, jedem otravití? — (Žáden se neohlási. Potom pristupí bližší k Žilkoví a drgne ho hánkou po čele.) Mordár zatracený! (Odvrátí se pryč a skríkne na tovarišov.) Dajte ho do pút! (Nato se prechazí okolo javora a potapkavá svých psov.)

ČERTÍK (priskočí s birinčekem, a počne mu na nohy i na ruky zakladatí): Ver si sa pochválíl, moj milý barbírik. Avšak by nebola škoda bývala, keby ta bol tam s tým čertovským vrecom zaškrtíl?

ŽILKA: Ach! Prosím poníženě, vysoceurozený, velikomožný, milostivý, osvícený pan hajtman!

ČERTÍK: Mlč, pokusa! Azdaj si sa nazdaval, že sme my kmíní, zlodejí, koldoší, mordári, travičí, gebularí, jaký si ty? (Odvede ho na stranu a priváže ho k jednému stromu.) Tu počkaj malíčko na další ordinanc.

KOŠTIAL (opre se též na jeden strom): Azdaj te všeci čertí tam vysralí, na tej ceste, ked mám vyšteknut! (Nehty si hrýze od mrzutostí.)

Turňa, Orlaj a všeci predešlí

TURŇA: Daj Buh štestí, a zlé od nás! Hajtman uram!

RAJNOHA: Dobre, že jideš, Turňa! Práve sem myslel, koho mám poslatí na túto exekuciu. Tuto mám takový kusek. (Ukáže na Žilku.) Just pre tebe sucí. Hotuj se na čerta.

TURŇA: A čo to za krivonosa?

RAJNOHA: Jeden uskok ze sveta, který se nazdal, že u nas není pravdy. Kurva mu mater! Podle remesla sveho jest felčír, který mel lidí stravit, a on jich na to místo jakúsi gebulou trávil. Tohoto mi tehdy zašikuješ pekne-krásne živého a celého do Rimavské Soboty do stoličného domu, tam ho oddáš pánu kastolánovi do ruky, pozdravíš ode mne kastolána, a povíš mu, že toto jest ten zločinec, jmenem Žilka, který grofa Koháriho otravil, aby ho tedy neomylne za osem dní obesili! Jináče jestli né, že já sam prindu prenho, a sám ho zmarníti dám; aleže mi potom slavna stolica všecky utraty duplem zaplatí. Vyrozumels? Choď s Bohem, šteslivú cestu.

TURŇA (s radosti pačku da hajtmanoví): Dakujem, hajtman uram, za túto duvernost ke mne preukázanú. Toto jsu komisie, které já za života najradšej konám. (Pristupí k Žilkoví, odváže od stromu, a zahodí mu konec retázky pres plece.) Pod, ty gebulár! Len nos ešte trochu této pátricky, skoro ta do nebe vymodlía. Tak komotne my tebe spravíme, že ta samí k nebí pozdvihneme.

ŽILKA (da sebou činití, co Turňa chce): Nože len, no! Ved ste i vy ešte na posteli nepomreli.

TURŇA: Dajmibože prorok! Ale nás predce nebude tak šibenična zimnica drglovatí jako teba. Mamlas! (Sotí ho dole mezi stromy.) Allou marš! Tam dolu na Brnavom vlku u Pinkesa par glgov vrutime do seba, aby si kuráž dostal. (Odijde se Žilkem.)

RAJNOHA (hledí za ními): Že heslo své dobre vykoná, o tom sem jistý, ale kterak a jakým spúsobem? Na to sem kuriozný.

ORLAJ (mladý, pekný, belohlavý, hybký, cerstvý chlapík, jako uherský zemanček oblečený): Čo se stavíš, braček! Já tebe to nahlas akurate vymalujem, jakobys na to hledel.

RAJNOHA (usmíva se mu, jakoby byl do neho zalubený, a podá mu ruku): Orlajko muj milý! No co stojí? Já stavím mé dve pistolky turecké, ty damascenky vybíjané.

ORLAJ: A já muj ťahaný štuc tirolský. (Pleskne mu pačku.) Naš Turňa oddá sice toho loptoša, ale pritom sám do omačky prinde.

KOŠTIAL (prinese k Rajnohoví valdberajtrové Bučekové hodinky, fajku a paloš): Tuto ešte mám volačo malo, né vela, hajtman mešter! Aspon na dary mezi dobrých známých.

RAJNOHA (posmešný kompliment mu učiní): Stojí na službu, Koštial mešter! Za tvuj pekný kúsek s tým barbírem!

KOŠTIAL (položí všecky ty veci na zem pred nohy Rajnohové): Ved si mi vytal po nose, hajtman! Budem já to pamatat!

ORLAJ (primluvá se za Koštiala prosicím hlasem): Odpustže mu jen, tovarišku bratku! Veliké talenta mužu též pochybetí.

RAJNOHA (ukáže prstem na ty zložené veci): Pohled jen na ten hrdinský učinek.

ORLAJ: Kýho jasnýho zraka! Však jest toto celý pán valdberajter z Brezna! Buček!

KOŠTIAL: Uhádols! Toto sice není žaden hrdinský učinek. Ale predca je to radost: ked človek muže takyho starýho mudraka obšarpatí.

RAJNOHA: O, radost prenaramná! Ale, Orlajko muj milý! Kterak si ty s temito vecmi tak dobre známý?

ORLAJ: Nuž, pomohl sem mu nedávno postríleného jelene hledatí, tam sme sa poznalí.

KOŠTIAL: Ved mne on to sám rozprával. Chyba ked si mu, vraj, z toho verešdúrika zazdravkal, a nechcel s ním na fruštik jíti, potom mu len, vraví, na rozum zišlo, že ty musiš stadeto z Vepra bytí.

ORLAJ: Ach! Braček hajtman! Byl bys ty videl tu figuru, jakú ten tvár vystreštíl, když sem mu s tým vörösdurikem pošajdes^[31] dal!

RAJNOHA: A kterakž se on pritom zachoval?

ORLAJ: Velmi pekne! A jedným slovem, on se mne zdá býtí bárs dobrý človek, který nám nikdy nic naprík neučiní.

KOŠTIAL: Už to veru né! Za to já stojím se všecku moju statečnostu, jestli jakú mám. Och! Natolko on má rozumu. Len toť dneská mi rozprával tu dolu na Brnavom vlku, že on už kolko rázy mal naších psov na oku, a že už aj flintu raz pri líci držal, že spustí na jednýho ale „kuš“! povedá. „Kdo, praj, v osí hnízdo štichá, toho vosy poštípu. Já veru, praj, nepožičám naším pánum moje labky, aby jím upečené kaštany z okna podával, a potom sám seba popálíl.“

RAJNOHA: O, Koštial! Koštial! A toho človeka s mohl ozbíjetí?

KOŠTIAL (čapne se po čele): O, hajtman hajtman! Ved mne to hned na rozume bolo: že sa tebe to nebude páčit. Ale oh! Keby si bol videl tu krásnú príležitost, keby si znal toho starýho živana, který seba samého takým mudrým robí, jakoby všecek lajtrovaný rozum na svete bol zežral, a keby si ty uznal, jaká je to radost takému mudrákoví cez rozum prejst. Oh! Živému otci prisedám: aní ty by sa nebol zdržal…! A potom: však som ho já neozbíjal, aní som ho neobkradol, ale mi jich sám dal této svojé veci, ba ano, nasilu mi jich vtísol!

ORLAJ: Ticho, Koštiálik! Ticho! Já bych se vždycky více bál tvého jazyka, než tvých rúk.

RAJNOHA: Na svete jest sice len polovíc tolík jazyku jako rúk. Ale, jestli se dvakrát více krádeží nespáchalo jazykom, než rukámí? Nech sem já Kubo né Rajnoha. (Ostro prísnou tvarou Koštiáloví ortel vyčíta.) Koštial! Pokud zítra ráno svitne, nechže pán Buček má všecky tyto své veci spátky, a jeden pak dobrého dohanu k tomu!

KOŠTIAL (pozbíra ze zeme pojmenované veci): Tedy, zase si len prepadol s tvojou spekuláciou, moj milý Koštálčok! Dobre, dobre, zitra prinesem trináct tisic komorských penázi, však to povím, jinak bude v ustoch cvendžat. (Odejde.)

RAJNOHA (v myšlenkach zahružený hledí za ním): O tom potom. Mé rozkazy musejí být svaté, jinače su horšé, než naskrze žádné. Dobrú vartu! (Odejde.)

ORLAJ (vezme ten jagerský roh, čo na tlustom javore visí, a zatrúbí na nem, ze všech stran hôr slyšno jemu odpovidatí take na rohu. Potom vypustí do povetrí jednu rachetlu, která se ve vysostí roztreskne, a prihrozíce varte tam okolo procházejicim): Dobrú vartu! (Odejde.)

(Za chvílku jest tak otupno strašno tícho: že jedine spícich psov slyšet chrápatí.)

(Hora. Hnusná dolína, pres kteru vede mrcha, skalnita, hluboka cesta. V noci pri mesácku.)

Trembuch s dvuma paholci, Purdek, Mrduch

TREMBUCH (težce dýchá po té mrcha ceste): Ach, Bože, Bože! Keby som len teráz štaslive prešel cez tuto preklatu dolinu, doraz by sa zarekol, že už nikdy tadeto nepojdem, a čo by pet centovyho mesníka^[32] za pet turákov mohl kupít.

PRVNÍ PAHOLEK: Já se nerád prísahám, pan majster! Ale Pánu Bohu prisahám, hned tu prísahu zložím, že sa nikdy nebudem prísahat! Keby sme už len von bolí z tohoto čertovskýho príepadlíska.

DRUHÝ PAHOLEK (potkne se): Hopsa! Bistu prabohu! Toto je psia cesta! Keby taká cesta bola do pekla, veru by ju jinák ludía obchodili.

PRVNÍ PAHOLEK: Ahá! Obchodili by ti? Čo jich čert vezme! Ked jesto dost takých bláznov, čo sa stadeto mordujú za par všivavých petákov, tedy aj takí sa najdu, čo ešte po horšej ceste vdačne do pekla pojdu, nech by len trufali, že volačo zarobia.

TREMBUCH (zustane naponáhle státí): Ticho, vy somari! Eb — a —.

OBA PAHOLCI (naráz): Jaj! Ježíš, Maria!

TREMBUCH: Mlčte, vý srandáci! Jinokedy sa modlite. Či nič nepočujete praštat tuto hore vboku?

PRVNÍ PAHOLEK: Jaj! Já už aní nepočujem, aní nevidím: tak ste mna nalakalí, pan majster. Ved tu dost počuješ, čo by aní nebolo treba. (Čosi praskne v hore.) I načuvajte si vý sám, pan majster! (Uskočí preč.) Pri krčážku se vidíme.

DRUHÝ PAHOLEK: Počkajže mna, Jano! I já jidem s tebou. (Ujde preč).

TREMBUCH: No počkajte, vý lompoší! Tuto ti ma nechaju samotnýho v takomto mrcha míste, ked človek aní na láchtor pred seba nevidí. Utekajte len, utekajte! Skorej sa já sám vymocem z týchto hustín, jako s vami, darebaci! Utekajte len, utekajte! Ved su vaše lony^[33] u mna!

PURDEK (ze strany z vršku skočí dole do cesty a predstane Trembucha): Daj Bohu dušu a mne penáze! (Zalomí kolesem, a na hlavu se postaví.)

MRDUCH (kričí z vršku na neho): Kdeže si, u jasnýho hroma! Purdek!

PURDEK: Uh! Ved počuješ: tuto dolu stojím, jako klinec kolesný na hlave. Podže skorej s tým lampášikom, lebo si, mojdušu, všecky očí vyhladím.

MRDUCH: Tu som, tu! (Skočí dole do cesty, rovno na Trembucha, takže se hlavamí búšá). Ho, ho, ho, drusa! Pomály, nerozbimeže si hlavy! Aždaj sa nám ešte na dačo zidu.

TREMBUCH (chytí se za hlavú a kričí): Jaj, Bože moj! Prebože moj! ect.

MRDUCH: Nevrešt, ty somár. Hrom v tvojom chrtáni! Ludía by sa mohli nazdávatí, že čertvie čo sa tí robí!

PURDEK: Kýže je to praboh za mamunu?^[34] Mrduch! Aždaj ta mátá?

MRDUCH: No ved já tomu vymátám! (Zasvítí Trembuchoví do očí s lampášikem a chytí ho za prse.) Tu ho už mám, braček, v hrsti! —

TREMBUCH (zubami hrkoce od strachu, jakoby mal zimnicu): Ah, máš ma, máš! Buď Bohu ponosno! Ale chudobnýho bedára! Nezbohatneš na mne.

MRDUCH: Tým lepšé pro tebe, ked si chudobný, lebo tuto okolo nebezpečná vec jest bohatým byti. Ale kdo si ty? Čo si? A jako sa voláš? To já musím drielhoda^[35] vedetí, počím ta z hrstí vypustím, lebo tuto človek nemuže dosti na sebe merkovati v týchto horách.

TREMBUCH (trocha smelejší): Já handlujem tuto okolo, poza horu, toto onó, takto onakó — mhe — po kuštičku se statkom, s volky a s kravíčkamí, s bravčoky, a s týmto oným, jako sa pridá. A tu tí ma nechalí, ti somárí, ti mojí paholcí, takto samotnýho jako slepýho potme habat a ušli ta preč včerty, do pekla na dno.

PURDEK: Nach len utekaju, ved oni nepojdu dalej od krčmy. A my traja podme spolu.

TREMBUCH: Já nedbám, mojí pání! Podme. Ale kdože ste vy? Ked sa smím optati.

MRDUCH: Já som krajč, a on moj kamarát, je šouč, dobrych rodičov díte. Ale počkajže maličko. (Zvrtne svoj lampášík a zasvítí mu do očí.) Jako ty ozaj vyzeráš, ked sa smíme jeden druhemu do očí prizréti?

PURDEK: Oh jej! Aby skamenel: on je, braček. (Zhodia Trembucha na zem a zavážu mu handrou ústa.)

MRDUCH: Počkaj, ty živán nenápelný! Teraz my teba o volakolko funtov lahčím spravíme, aby si ty vedel, jako sa to páči chudobným ludom, ked tvoju mrcinu a staru kravinu, čo by aní kotuhy nežrali, tak draho platit musá. (Odprackuje mu kapsu z boku.)

PURDEK: A potom, za tu tvoju radost tu dole v krčme na Brnavom vlku, že by si vraj „rád pritom býti, trebas si jaký starý, ked na nás budú pohon robit“, tu máš plácu za to. (Vyoflinkuje ho hodne z obouch strán.)

MRDUCH (strhne mu handru z úst): A teráz škreč, počím sa trebas nezajdeš! (Odskočí do hory.)

TREMBUCH: Ach! Bože! Bože, predca som vás len neštastníkov nemohol chybít! Už to tak! Už to tak! (Kníše se pomaly preč.)

(Valdberajterov Bučkov kvartíl v Brezne. O pulnoci. Venku burka a hrmavica. Vnutri pekná panská svetlica, do kteréž jidu dvoje dvere ze dvuch stran, v jednem kute postel, a na stole lampa horí.)

Filko, Krištína, Koštial, Buček

FILKO (mladý šuhajček, prevaluje se na posteli zboka nabok, jako pes na pazderi, a skoro za každým slovem se mu zíva): Ked to nerozkále i s krčom! Ved som já ne Dorka Krištínina, žeby krč v uch na mna chodíl. Ach, Bože odpust moje hrichy! (Venku slyšet cingatí na vratném zvončoku.) Už zas volaká sova nočná brinká na tých vratoch. (Obratí se na druhý bok a, zaspí. Nato zas slyšet cengati.) To všeci čertí nenacengaju na tých vrátoch, takto neskoro v noci! (Zase chrápe.)

KRIŠTÍNA (za stenou z druhé chyží volá): Filko! Filko! Hä! Švasi cengä! (Toto jest žena z Ratkova, Gemerské stoličí rodáčka a mluví svou obzvlaštní slovenčinu.)

FILKO (jako predtým, na posteli ze spání bláboli): Chodte len dalej, starý otec! Pridte na sobotu. Dneska naša Krištína nič nevarila.

KRIŠTÍNA (z druhej izby): Filko! Filko! Ale ši nepočuješ? Jaj, božko moj, prebožko moj. Toto je drichnoš nevyspaný! Jä som šitka jaká v ohní od strachu.

FILKO (zíva sa mu): Oóch! Bár by si už dávno bola v večnom ohní, za tvoje budení, harfa stará! (Zas venku hlasnejší zazvoní, a na vrata buchá, takže psy ve dvore počnu zavýjatí.) Sedem vozu maku, hrachu! (Skočí hore.) V každom zrnci sto kíl — (stahne frišno nohavice a čižmy na nohy, uchytí z klinčeka na stene korbáč, otvorí dvere a chtejíc ven vyjíti, stretne se ve dverách s jedným frančiškanom.)

KOŠTIAL (vo frančiškanskej kutní preoblečený): Pochvalen Pán Ježiš Kristus.

FILKO (hluboce se mu pokloní a prežehna se): Až naveky vekov amen. Cože rozkážu, dvojíctíhodný velebný pán páter!

KOŠTIAL: Rad bych s tvojím pánem valdberajtrem pár slovíček, ale velmi pilné, par slovíček promluvíti.

FILKO (vpustí ho do izby a privre dvere): Bude sa velmi tešít, moj pán, za takú vzáctnu vizitu! Lebo bárs lide jako zlé hovoría o nás horaroch, a in specie o mojom panoví, on je predce jeden dobrý a pobožný pán! Ten vám, ládteže, nikdy nezaklaje, chyba ked už naozaj musí byt takto, a vedía, pre domašnu potrebu.

KOŠTIAL (potapká ho po pleci): Ani to by nemalo bytí, muj milý! I to jest hrích.

FILKO: I jakože by hríchu nemuselo bytí? Ved je jim panom páterom dobre kvočatí v jejích klášteroch, kde jest den jako den, aní svátku aní patku, kde sa jím hotovo donáša jestí a pití, a všecko, čo treba, len k plnej mísky sadnutí. To já verím, že tam človek nemusí klátí. Ale tuto u nás, pán páterko! Ked aní naráz do ust nemužeš volačo zežratí, chyba ked sa to ti najprv na chren v papulí obratí! Najme túto okolo po týchto horách, kde si aní s tvým toságom ani s tvým živobytim není bezpečný. Sedem tureckých! (Chytro se prežehná.) Ach, ja hríšník prehrešený. A čo se neborák moj pán len dneska najedoval. To by aní na byvolovu kožu nepopísal! (Pojme ho pekne za ruku pod pazuchu a ku stolu ho privede.) Nechže ráčá, pan páterko! Nech sebe len pomyslá, velebný pan páter! Len ti ho jeden z týchto huncvutov tam hore, z týchto Rajnohových fogmekov (číta na prstech) o jeho zlaté hodinky a jeho stríbrom obitu fajku, o jeho stribrný kocprd,^[36] pfuj! len tak nemílobohu prinesel.

KOŠTIAL: Nic to preto, však já ho, muj milý Filko, poteším za to.

FILKO (nalekaný): I pre Pána Boha. Pan páterko! Nechže nespomínaju aní slovíčka o tej pletky. (Pošepne mu nahlas do ucha.) Vidiá, to nikdy nesmí aní duša zvedetí, chyba mne samýmu zradíl, lebo já som jeho prava ruka, a čo on ví, to i ja vím, a čo já vím…

KOŠTIAL (vpadne mu do rečí): To ví celý svet. (Zase ho po pleci potapká.) Tak, tak, muj milý horárik! Však vas človek zná, vás kamerašov! Vy jenom jazykom v rečí rovný krok držíte s jiným svetem, ale s rozumom a v opatrností daleko zustávate za druzími ludmí. Mezitým, nic to preto, zvedel sem já tu historii hned popolední, a nýni práve preto sem prišel, abych tvého pána potešíl a uspokojíl.

FILKO: Ale nech len nespomenú nic, prosím ponížene, pan páterko! Lebo, nech ma tu čert vezme. (Zase se žehná.) Rač Pán Buh s námi byt. Nech som dobrým: ten z koží vyskočí od jedu.

KOŠTIAL: Ba veru ten v koží preto zustane, muj mily Filko!

FILKO: A mňa, moj svatý pan paterko! Mna doráz naskutku zrádca vychytí.

KOŠTIAL: Aní tebe se nič nestane, když tobe pravím. Nechaj jenom na mne: všecko to dobre bude.

FILKO: Poručenó Pánu Bohu! Ale ma veru budú mat na svedomí, pan páterko!

KOŠTIAL: Ó, kdybych já jen nic težšího nemel na svedomí! Takový bych lehučký byl: žeby ma muška unesla na kridelku.

FILKO (zapálí svícu na lampe, a jide s nou k druhym dverum, otevre, zustane ve dverích státí, a zasvíti do komurky, kde Buček spí): Pan valdberajter! Pan urozený! Nechže vstanú: jeden velebný pán pater frančiškán je tu.

BUČEK (vnutri v komurce rozespaný): Dejž mu flaší vína, a zaved ho potom k obrazu Panny Maríe, kdež ta lampička horí, at se modlí.

FILKO (tišším hlasem):: Ach neže, pán urozený. Ved je už o pulnoci.

BUČEK: Nic to preto, však víš, že kneží a spevári naveky žižnejí, jenom mu prines, a nech mne na pokojí.

FILKO: Trista že tí! Ale že vraj má volačo pilného s ními hovoríti.

BUČEK: Ah! to jest jiná vec! (Vstává a volá.) Kriština! Heh! Krištína! Strč tamtu pečenku do kozubu, a zalej omačkou. A ty, Filko, prines pár z tech zapečetených butelek, a podej mne tamto ten šlofrok a voštek.^[37] Hned prindu, pan pater! Hned!

FILKO (vejde namále do valdberajtrovej komurky, zapálí mu tam voštek a podá šlofrok. Potom vynde ven, položí zapálenu svícu na stúl pred mnícha, mluvice). Hned prinde, pan páterko! Len nech maličko ráčá mat pozhovení. (A odejde druhými dvermi preč.)

BUČEK (vynde z komurky v kartunovem šlofroku, v žlutých pantoflich, v jedné ruce zapálený voštek majíc, s druhou pak rozkuštrené vlasy sobe rozdeluje): Aj, aj! Hle, he! Vznešená dvojictihodnóst, jejich milost pan páter! Služebník ponížený! Odkudže já mám to štestí?

KOŠTIAL (dá jemu požehnání, které Buček prijme, koleno nakrivice, ruce nakríž preložíce, a prežehnajíce se): My sme vždycky blíže pri techto, kteryžto našého potešení potrebují. Jím se prihodíla dneská — jako slyším — jedna omrzlá a nepríjemná príhoda, pan valdberajter!

BUČEK (rozhnevaným se učiní): Jedna čertovská príhoda! Vznešený pan páter! (Buchne pestou na stul.) Ani mne nic víc nemrzí: jenže sem tomu stveráku sakramentskému hned tam naskutku jeho proklátu hlavu na stotisic kusov neroztrískal.

KOŠTIAL: Ej, ej! Muj milý pane! Milujte nepráteli vaše, dobrorečte tem, kteríž vás proklínají, dobre činte nenávidícím vás, a modlete se za protivníky vaše, tak budete poklad míti v nebesích.

BUČEK: Ih! Cožpak jest mne z toho za chosen, když mne ti brusári helementskí tuto na svete všecku kuží z tela zvlečú?

KOŠTIAL (tiší ho): Pravda, pravda! Že jest to težká vec krivdy trpelive znášetí, aníž jest to každému človeku danó, „nebo hnev človeka nečiní toho, což pred Bohem milého“, avšak predce, predce, muj milý pan valdberajter! Človek musi hledetí, by seba samého prevýšíl, sve náruživostí skrotíl a prchlivosti své uzdu založíl, nebo jináče rovno rarášku pekelnému v pazurie vpadne. A protóž já sem sem poslaný od mého poctivého bratrstva, abych vaší milostí, jakožto dobrodince našého, retoval z tohoto zahynutí, do kteréhož by jich nahlivost uvrci mohli.

BUČEK (komplimenty strúha): Aj, aj! Vznešený dvojíctihodný pane! S čímžpak sem já to sebe zaslužíl, že takovu peče mají o mne? Mh! mh! Ješteže ti, ješteže ti! Já sem sice néní, když na to príjde, z tech nejplanších lidí, avšak predce nevím, na mu duší nevím, v čemž bych byl od jiných odchodnejší, aneb čímž bych se byl o cirkev svatú zasluženým učinil? Nebo ráčejí vedetí, muj milý pane! Človek v mém stave a v mém položení néní za svatého súci.

KOŠTIAL: A prave preto, ponevadž v jejích srdci nepanuje farizejská pýcha, než samá pokora, naskrze žadné pokrytství, než samá círá sprostnost, podlé kteréž oní aní své vlastné zásluhy sobe nepripisují, ba áno, takové zásluhy své aní asnad sám dobre neznají; prave proto, reku: oni stojá v obzvláštní vážností u cirkvi! A já sem k ním poslaný, aby jich ze strany potešíl, né toliko slovmi, ale i (vytáhne z kutní jeden paklik v ručníku zavázaný a položí na stul) skutkem! — Tuto, muj milý pane! Naleznú tolík, čo se jim všecká ta škoda vynahradí, a dokonalé zaplatí.

BUČEK (zas komplimenty válá): Aj, aj, i! Totoť jest, totoť jest nemalá vec! I kterákž sa já jím odslužím? Hm! hm! — Lide sice rikají: (žertovne) „že paní páteri bez zisku aní pres prah nevykročía.“ Mh, mh, dostí myslím, myslím: (Matá paklik jen tak zvenku, ale ho neotevre.) Nuže, nu! Jeden kolušik na masopust, aneb jeden fršlinček,^[38] jestli smím služití, pán páterko! Stojí na službu.

KOŠTIAL: Nech nečinejí parády, pan valdberajter! Však oní nejlepe vedejí, že sme my se všeckým zaopatrení, co Buh svým milačkum nadeliti račí: at se jen naučejí trochu jináče o nás myslití, než snad posavád o nás mysleli, a nech su aspon není protí nám, trebas i vždycky nebudu moci na naší stránku býti. Totot jest hle! Všecko, čo se od ních očekává. Nech prijímu vdečne tento bagatel.

BUČEK: I Bože chran! Žeby ja proti komu bojoval! To ješte nikdy nikdo ode mne nedožil. Já každého nechám v své hodností, každého na svém míste, ano, i tech zurvalov lotrovských (hrozí se ven oknem) tam hore na tom Vepre, posavád sem jich nechal na pokoji, ale od toho času — nech mne tu čert vezme, jestlí ješte tento týden jednoho z ních neprepálim!

KOŠTIAL: To bych já jím neradíl, muj milý pane! Nebo kdo v osí hnízdo štichá, teho vosy poštípu, „ano, ano, jednu, druhu vosu on jen zabije, ovšem zabíje, ale verabože celému hnízdu nic nepočne“. A hle! Prave tento jest cíl a zmysl cirkví svaté, i mého poctivého bratrství, když jim túto vynáhradu skrze mne posilá: aby vaší milost od neštestí a naposledy i od hríchu vystríhalo. Nebo jestlí by chteli skutečne, tak jako ráčejí mluvití, na tech neštestných zbludených dušech se pomstíti, lehce by mohli nevinného zastrelítí, a tak nevinnu krev vylíti… Mezitym, jestli nechtejí na mu srdečnu radu pristatí, necht sobe udelají, jako chcu. Tu platí život za život, smrt za smrt! Partia jest rovná.

(Mezitým Filko prinese vino a pečenku.)

BUČEK: Na! o tom potom. Jako bude, tak bude. Necht sem já jen tak vždycky dobré vuli, jako nyní: muže tam pre mna Rajnoha jiných panov trebas holití, anebo stríhatí, muže jiným trebas koží drati, jenom by mne pokoj dal. Čert mna po nem! A oní, muj velebný pane! Nech ta zhodejí ze seba tu šubu, jest to obtížno človeku nositi, nech sobe učinejí komotne. (Filko podá Koštialoví šlofrok, a tento odvrátí se do kúta, zhodí kutnu, obleče šlofrok, a nekolikráte sobe dlanu po tvárí šuchá, jakoby sobe larvu snímal, aneb obnovoval.) Podejž, Filko, ty safianové pantofle. (Koštial odhodí z nohov drevené kalapodie,^[39] a zapchne pantofle.) Tak, muj drahý pane! (Veselo sadne k stolu.) A nyní se napime: až se nám hvezdy na nebi budu multiplikovatí.

KOŠTIAL (zhrzá se jakoby se mu nechcelo): Já nevím, pan valdberajter! Zdálíž by mi neškodilo? Já to nemám v obyčejí.

BUČEK: Ih, pletky! V obyčejí, ne v obyčejí! Obyčej sem, obyčej tam! (Naleje za dva poháry, podá jeden Koštialovi, druhý sám vezme a škrknu sobe. Potom spívá.) Pri flašky a v nebi tu rozdílu není. (Piju. Mezitým, jako piju, tam venku v horách slyšetí z hrubého dela vystrelití. Na Vepre vidno veliké ohne horetí a strašlivé rachétle na všecky strany povetrí osvetcují, až se do valdberajtrového kvartílu svítí.)

KOŠTIAL (vstane od stola a pohledne ven oknem): Již tí zase mají jakúsi hostinu na tom Vepre.

BUČEK (vstane též a vyzéra ven druhym oknem): A to sice hodnu hostinu, pri které jím jest jiste teplo! (Vtom Koštial odskočí od obloka, takže ho Buček aní nezmerkuje, a rychle ušmykne ven dvermí, Buček pak níc nevedíce o tom, mluví dále v okne, jakoby se s ním rozmlúval.) To jest jiste to vojsko, které naproti tem zbojnikom mašíruje. A bodaj sem božím byl: práve tu chvíli započina se bitka. (Hrozná strelba tam venku, a Buček ješte vždycky hledí ven oknem.) Nuže, nu! Vždyt vám nyní zapraží do polevky.

FILKO (utre svícu): Ten pan páter sa musel nalakatí, pán urozený!

BUČEK (obratí se od obloka): Kdepak jest ten pan páter?

FILKO: Nuž ved sa vari s ním zhovaraju ven oblokem. Just teráz vybehol ven z izby. Aždaj sa len chce poobzeratí, a lepše videtí, čo sa tam vonku robí?

BUČEK: Hm! Však to muže i tu znútra videtí, co tam venku chce videtí. (Jide k druhemu oknu, a zas počúva, co sa venku robí.) Totot jest predca kuriozná vec.

FILKO: Ba mne se to zdá kuriozný frančiškán býti, pán urozený!

BUČEK: Tu naposledy ani čert… [— — —]

(Rozkrutí onen paklík a z neho vypadnú jeho veci: hodinky, fajka a paloš. On pak zdesi se, a postúpí spatky.) Trista že tí!

FILKO: Kýho jasnýho víboha! Ved jsu toto jejích vlastné veci!

BUČEK (v čelo se člapne): Oh, já vosel sprostý. S odpuštením. Nyní mne teprv svítá v hlave! Filko! Nech mne tu naskutku porazí, jestli to nebyl ten jistý huncvut, který mne tam na Brnavem vlku o títo jisté veci prinesl.

FILKO (s otevrenými usty a vyvalenými očimi): Ba hroma! By ho čertí najali! — Ale jich milost! Počež jím to trochu drelej neprišlo na rozum, žeby sme mu bolí tu kutnu vyprášili!

BUČEK: Blazen, kdyže paní múdrí bývají?

FILKO: Po práve, ked z Ráthauzu jidu.

BUČEK: Tak-li?

FILKO: Veru, majuže pravdu, pán urozený! Lalať: ved jich nebohý pán otec tež bol radným pánem! Preto nekrívože rikají „jablko daleko od stromu nepadá“.

BUČEK (chce mu zaucho dátí): Ty čert štekavý, ty mamlas s pekárskou hubou.

FILKO: Nechže počkají trochu, pan urozený! Bežím já chytro do zahrady, tam okolo plotu, asnad…

BUČEK: Ano, tam ti bude, prepytujem, na h…e kvočetí a teba čekatí. (Obrátí se zas, chce k obloku jíti, ale naráz zustane státí a s palci frčku spraví.) Saprment, muj kartunový šlofrok a pantofle!

FILKO (zustane státí ve dverách): O, ty černoknažík z trináctej školy! Ešte i ten sršlók, či mám réci frošlok odnesl! Počkaj, tisíc jazerných do tvého temena. (Uchytí flintu z klína a chce bežetí ven dvermí, venku strelba veliká.)

BUČEK: Počkej, Filko! Počkej, neútekaj! Dávno jest jíž šláfrok po trní rozvláčený. Počkaj, a bež frišno do maštale a osedlaj kone. Toť jest jiste královské vojsko, čo naprotí Rajnohy táhne, a mý musime take tam býti. (Beží po izbe jako spochabený, hledajíc štíble.) Frišno, frišno! Kde v pekle su ty štíble? (Filko hodí flintu do kuta a…)

[Opona]