ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Sedlácká, však čistotná izba v Tomagovom dome. V noci pri svetle. Venku strelba.)

Tomaga, Buček

TOMAGA (človek velmi starý a šedivý jako mléko, ale čerstvý: v belastých nohaviciach a v kabanici oblečený práve vchází do izby s valdberajtrem Bučkem, zavesí flintu na klin, a sedne za stúl, na kteremž již svíca horí): Chvála Pánu Bohu! Ked sem už len tu v bezpečnosti. Už mi teráz neujdu. Nech si sednú, pan valdberajter.

BUČEK (sedne za stúl na druhú stranu): Radné bych já byl v jiné bezpečnosti, muj milý starký, nežli tu ve vašem zajeti.

TOMAGA: Nech sa nic nebojá, pan valdberajter! Nikdy jim tak dobré nebylo, ani v živote materskom, jako jim tu u nás bude.

BUČEK: Všade dobre, doma nejlepé.

TOMAGA: A načo sa dali nahovorit s tymi sprostými kurensy naproti nám bojovati? Či nevedeli, kdo mečem bojuje, od meče zahyne?

BUČEK: Zdalíž ty nepujdeš, když teba tvuj hajtman pošle, trebas do ohňa?

TOMAGA: Pujdem, pujdem, ale aspoň sebe nebudem dávat vinu, jestli sa popálim.

BUČEK: No, nechmež ty veci státi. Čo se stalo, již se neodstane. Však já velice nelitují, že jsem se dostal aspoň k statečným lidem do zajetí.

TOMAGA: To verím, že k statečným! Vidia, pán urozený, tuto maju svoj stríbrný palošík, maju pri sebe zlaté hodinky, maju fajku z morskej peny stríbrom obitú. Tyto veci, jako sám ráča dobre vedeti, boli už všecky v našich rukách. Či sme jim jich pekne-krásně nenavrátili? Či by to druhí zbojníci urobili? Potom maju pri sebe asnad meštek s nekolika turáky; maju na sobě pekné šaty, košelu patalatovú, súkno z Anglie, štíble z bagarie,^[77] nech povedia pravdu pred Bohom i pred svetom, keby jich druhí nepríteli ve vojně chytili, tak jako sme jich my teráz chytili, či by jich neboli donaha vyzlekli? A či jim u nás len strap z jejich vecí skapal? Okrem šable a flinty, s kterú naproti nám stríleli.

BUČEK: Né, to musím vyznati, né, take budu vedeti chváliti vašeho hajtmana prede všemi lidmi, jestli kdy na svobodu propusten budu.

TOMAGA: A čo ješte více, čo netreba zabudnúti: jaký sme dneskat obed mali na poledně!

BUČEK: Och, nechť sem dobrým: ani z biskupské kuchyni!

— — —

[BUČEK: …] ale to sem predce nikdy neslýchal, takové demonštrácie, ani když sme na Turka jeli! — Pak mezi jiným a tým, muj milý starký! Živši, byvši, smím-li vedeti: což to nyní znamená? A proč to práve této noci taková nepeleš se činí?

TOMAGA: Ach, prečo né! Už teráz mužu všecko vedeti. Lebo počím by oni volakomu hlas dali, už jest do toho času po všem, čo se stati malo… Vidiá, moj drahý pán! Náš hajtman šel této noci do Haličského zámku se sto chlapcami na bál; tam bude učit pána fiškála Karaffu trochu po svej nóte tancovati, a jestli mu nebude vedet dobre nohami prepletat, počkaj! ved tebe ten napraví čongale. Beštilile Karaffa! Nechcel by já v tvej koži byt.

BUČEK: Karaffa! Karaffa? Ach, čo to nepravíš starý! Já znám toho pána: herský^[78] pán, namudušu! Predtým byl komisárem cisársko-královské komisii v Prešove a v Košicach, ježto proti kurucum inkvirovala, nyní pak jest fiškálem pri Novohradskej stolici… A což pak vý máte s tým pánem?

TOMAGA: My s ním?… my s ním nic nemáme ani jako marný mak. Pre nás by on mohol či komisárom či fiškálom byti, a svojim sedlákom trebas kože dreti; my by sme sa nestarali do neho. Ale on s námi má pletku, on sa do nás míšá a tu mezi nás prsty pchá, kde vie, že sa každý popáli, kdokolvek sa do nás zastará. Nech sebe len pomyslá, pán urozený! Každý rozvažitý človek nám ješte posavád pokoj dal: každý múdry pán nás obchodil jako neprepodobno vlk okolo košára. A tento oplan i s Karaffom! Keď nám vyšteknút - ešte sa opovážil dvoch z našich chlapov chytiť a na Haličský zámok do centových pút okovat.

BUČEK: Ahá! A nyní se rozpamatám. Já také šlyšel o té novině. Zitra jich pry mají justificírovati, a k tomu se má celá stolica zjíti. K tomu slyším, že dve kompanie vojska k té exekucii jsu rekvirované!

TOMAGA: Ano, tak jest: dobre počuli. Ale popredku pojde pán komisar či jaký čert! Preto mu náš hajtman tejto noci trochu do svédomí nazre, aby on vědel, jako to rýpe okolo srdca nevinného človeka, ked ho na šibenicu vedú… Oh, keby já tam bol tuto chvílu! Jako som starý človek, pán urozený! Ale to jich mužem ujistiť, já bych z toho ukrutníka živého pásy páral a potom ešte takýho odrenýho prhlavou po bruchu virgasoval! (Buchne pestou na stól.) A predce jich musí vydat, tych našich chlapov, čo čert na čerte bude! A nikdy z našich chlapov nebude ani strap na haličských šibenicách viset. Jináče by museli znovu zázraky na svete povstat.

BUČEK: Ono by síce neškodilo, kdyby pán Karaffa již jednúc na svého mistra padl. Nebo koliké ukrutnosti ten již na svete spachal: kolikých nevinných lidí ten již na smrt odsúdil: kterak ten dal lidí katovati, na škripci trápiti, kolem lámati, na kúl strkati, a jinými hroznými spusoby marniti, pokud ješte byl prezidentem pri košické, potom pri prešovské komisii? Tot jest nevypovetedlná vec!

TOMAGA: Tak jest: Vím já o všeckých jeho kúskoch. Dotud krčach na vodu chodí, počím sa nezabije. Teráz už dá Pán Buh, že asnad i jemu ostatná hodina uderí. Bár by mu boli už dávno psy na pohrebe trúbili. Beštilile Karaffia!

BUČEK: To jest pravda: do koho se vy jednúc zajíte, beda tomu člověku! Ale povedže mne, ty muj milý starký — když takto spolu pri pokoji sedíme. Nechmež tech tam venku lármovati a pána Karaffu v Haliči k smrti pracovati. — Povedže mne, reku, muj milý starký: jakovu konštitucii vý tu máte mezi sebou? Hle: svet se nemuže dosti počudovati na vás a na vašem dobrem porádku! Jen nakolik já vás znám — a již vás více než od sedmi letech pozorují — ani nekradnete ani nezbíjáte na spusob jiných zbojníku; a když některému užerníkovi kašu preridíte, na to místo jiným chudobným desetkráte tolik rozdáte. A predce dobre se maté; jéte a pijíte, čo mníši v klášterích; zašatení ste ani oficíri vojenskí; i šupakov máte dosti; a jedným slovem, žijete jako slobodní páni. Zvlášte pak to nechtě mne do hlavy, že vám žáden živý človek, bud prátel bud neprátel, ani s kunštem ani s silou nič nemuže počati; áno, radné na to místo ješte vý ste mistrove nad jinými. Nech se jen zjeví jakýsi zločinec kdesi, jako kuprikladu nýni pan Karaffa v Haliči, již vy jemu jiste trefíte na žilu, né jináč jen jakokolvek někdy onen chytrý Attila bič boží, jež strachem jména svého celý svet naplnil.

TOMAGA: Veru sme mý, len čo na to prijde, ozaj hodné bičiky, najme nad takými seripútkami,^[79] kterýchž svedomi čtvrtačka doráz drgluje, jaknáhle hodnýho chlapa pred sebou vidí. — Tedy by oni radi vedeti, pan urozený, o našem spúsobe a o našej konštitucii, jaký porádek mý tu mezi sebou máme, že sa tak nikoho nebojíme a že sa radněj nás každý bát musí? Prečo né? Ja jim to môžem všecko akurat navlas vyrozprávati, aj historiu o našom hajtmanovi odpredku až do posledku vypísati. Ale si pritom môžeme aj zapipkati trošku. (Vezme z rámu kratičkú faječku, vytrase, vyšparchá, nacpá, zakreše, pripáli etc., všecko pomály a tak babravo, že toto zrichtování fajky temer pres celý tento diškurs trvá.) Oj, boli by oni vedeli, moj milý pán valdberajter, len pred jednými sedmími, osmími rokmi, jaký tu bol neporádek, jaká galamuta mezi námi, jako to všecko krížom-krážom jišlo po těchto horách, pokud náš terejší hajtman nevykvitol a do těchto mrtvých kostí život a ducha nenafukal! Huncvúti, loptoši, koldoši, darebáci boli naši chlapi, počím Pán Boh Rajnohu sem neprinesl. Vie sám Pan Buh na nebi, odkud táto zgerba pošla? A já ani sám nevím, odkud moja vlastná familia pochází. Jedni tárajú, že naši predkove boli Němci, vediá, pan urozený, ešte hned z tech Nemcov, kterí pod prvními králi uherskými do tejto krajiny prišli a baně pajovat^[80] započali. A to dost lahko, že tomu i pravda: lebo samý první počátek tejto kolonie nik nepametá, a až posavád ešte nacházajú se mnozí mezi našimi chlapmi, kterí nemecké jména majú. Druhý vraví, že teto hory z vetšej částky obydlili sa za času Matiaš krála, vtenkrát, ked Jiskra se svými Češi po těchto stranách okolo Lučenca a okolo Zvolena paraskoval. A vediá, jich milost, jako to bývá v takých burlivých časoch, ked cuzí národ privandruje do krajiny: Všecko, kade zajde, rabuje, páli, nivočí, lidí rozplaší, jako nepripodobno vlk, ked mezi ovce skočí, a jako kupríkladu i teráz se robí, v těchto neštastných kurucšágoch, ked není toho týžna, čo by aspoň jeden alebo dva takí utěkají k nám neprišli. Práve tak já myslím, muselo i vtedy byti, ked ten kokles, slepý Žižka mešter, čo se kázal na buben odrati, v Čechách rebeloval a svého kompana Jiskru, který asnad ani o vlas nebol lepší od něho, sem do Uher s několko bandámi poslal: Hej, jesto tu hory, pán urozený! Jesto tu huštiny, diery a kutice po těchto zadkoch, do kterých asnad ješte nikdy predtým lidská noha nevkročila, ale beztak našli jich vtedy lide! Mne ešte muj otec vyprával — Pán Buh mu daj dobrý večer, aby ho darmo nespomenul — a to bol člověk starý, preč starší ode mna, už mu vyše sto rokov minulo, ked umrel — a na téj postelky tamto v tomto kútiku dokonal —. Ten sa ešte vedel rozpametati, tak jako ve sne, ked lide utékali ze všeckých stran do těchto hôr, ked té Jiskrové bandy vúkol honbu robili, po Zvolenskej, Hontánskej, Novohrádskej a Gemerskej stolici. Jemu, vraj, vtedy ešte nebolo tak jedných šest alebo sedem roku, ked sem prišel se svojim otcom i s materou, tam zvolakade z Trhanovej, či skade ze Sitna; a to len s jednou kravičkou že ušli na jakejsi kobyle starej, kteru Kolenarkou prezývali, že vraj mala gandy, či kýho zraka na kolenách. Just na taký spusob — rozprával mi muj otec — vtenkrát i druhé familie poutekali. Ked ti habani českí pritahovali k dakej dedině anebo k mestečku, bistu hrome! Pakuj gazda a gazdiná z domu, jestli nechceš donahu jako ten palec vyzlečená byti. Tu jedni na voziky a na taligy, druhí na koně a na somári, tretí do košov na chrbty spakovali naponáhle jako v trápiech svoje deti a hábočky, a póod preč sem do těchto hôr. Vtedy, ladteže, pán urozený, z nejvetšej stranky sa obydlili naše hory. Jedni tu na doline, okolo Černýho Hrončoka, druhí okolo po vrchoch, pod Veprom, po Kyčerách, po Pálenicách, po Homolky, po Záklukách,^[81] po Sihle, po Dlhom grúni, po Pohnilej, aneb kde né po kútoch pozostávali, kde kterýmu zdochol kôň, na kterom utekal, alebo kde sa mu koleso zlomilo, alebo kde mu potrava z koša vyšla, tam zostal kvočat. Vie milý Pán Boh, jako sa to len vychovalo v těchto pustatinách! Dost na tom, že sa ti lide predca len tu obydleli. Ani to nik nevědel, kde sa vzali. Lebo kýže by tu čert ludí hledal v takýchto hukavách? Chyba ked sebe počali lázy vyrábati a lúčičky kolčovati. — Počím jím travička narástla a počím si po kuse ovsíka prisypali, jedli huby, hlivy, pelcmány,^[82] komprdy,^[83] jahody, maliny, čučoriadky, a starí po žeruchy jako medvedi sa pásli, čo tu neslýchaná sila po španušinách rasté.

BUČEK: Nic nového pod sluncem. Takť ovšem všecky pusté krajiny lidmi se naplnili. Z urodného a lepšího kraje rozplašila lidí vojna, aneb jiná príšera, a takoví rozprchlice, by toliko život zachovati, do času i s korenky i s zelinkami spokojní byli.

TOMAGA: To jest pravda, ked sebe len já dobre pomyslím: ach, jako horko-tažko som sa já vychoval od maličkosti; čo som sa hlady namrel, otrhaný, bosý nachodil; a ked si sa vymoril celý boží den od svitu až do mrku jako, prepytujem, tá kotuha na pohoně, a potom si sa privlékol domu všecek okrívaný a sklavený, až ti duša pištala za dákym občerstvením, a pri tom všeckým si musel na tom milom mléčku a ovsenom chlebíku pristat. Huj, pane! Až mna teraz ešte mráz prejímá, ked mi na rozum prijde, v jakom položení som já bol vtedy a v jakom som dneská! A čože ešte já jako já! Já som ešte nebol z těch najplanších gazdov, lebo já som bol naveky od národu neprítel záhalčivosti. Já som vám, ladteže, nikdy nemohl ani za minutu posediti, vše som volačo papral, či z dreva len jaké riády né na svete; či okolo domu, okolo zahrádky, lučičky, zemičky, a ked nebolo z čeho doma turáčik-dva vyhrabkati, póod ja flintu na plece, po horách, po dolách na polovačku; nepanovali mne vtedy ani sněhy, ani jakékolvek upady, trebas by po pazuche boli; najtiáž mně len bolo na šlak prijiti takýmu zverovi, už ten musel kopci zmetat od mojich rúk. A tu vše Pán Boh požehnal, či pár koropty, či zajáčka, či srnku, dakedy i medveďa, jelena i divýho brava. Bezegh,^[84] ked sa mi tak potestovalo, mala potom čo moja stará do cedidla serzovati; i tá drobnatá doma, len tak výskali okolo mna, ked videli, že s plnou kapsou jidem.

BUČEK: Tak si ty nemusel na ten spúsob žádné núze trpeti, jako já vidím.

TOMAGA: Však preto hovorím: já ešte len jako já. Ked človek zná rozum pohnút a nohami prestret, ono len vždycky pravda bola, aj bude: „Komu sa nelení, tomu sa zelení“. Ale druhí, čo po těchto horách, prítelu, našli? Pokud jím strovička^[85] trvala, kterú si z domu prinésli, ešte len bolo, jako bolo; ale ked strovička, mučička, omastočka vyšla, ked sa hábočky obdrali; ach, Bože dobrý! Jaké to bídno boló! Ženská? Neobrádenó, neumytó, neučesanó, odpoly nahó, len tak holými zadky popred teba blýskali. Chlapi? Osprostěnó, neogabanó, zarastenó, tak to po nečese zdivelo, jakokolvek o tom novom svetě počujeme, čo nedavno našli, že vraj na takýchto divých ludí natrafili, kterí nahí chodili, surové maso žrali. Oh, kolko rázy som já za mojich mladých časov už flintu držal pri líci, a len tuí, tuí, že som nespustil, ked som dakde na postrížky seděl, chyba ked mi blysne napred cílnik volaco jinšího, čo som ani nepomyslil: a čože bolo? človek by skamenel, který sa pásol po žeruchy alebo po malinčí, ani by ste ho, nech som dobrým, nerozeznali od medveda! A čože ešte chlapi jako chlapi, ženy jako ženy: ked to, ladteže, bolo len od malička dobre vychovanó, a od mládia dobrotu zažilo, ono len potrebovalo kus špiku v kostách, trebas aj psota pripadla. Ale té milé detváky, pán urozený! Té detváky, to bol strach na to pohlédnuti! Pfuj, bistu víbohu: Cigančata jsu pančatá proti tým dětom, jaké tu vtedy behali po grúňoch a po pasekách. Veliká moc božská, že sa to len vyprplilo a vychovalo! Ba jako to len mohlo z takého ukrkvaného plemena taká pekná fajta ludí vyrásti, jaká se teraz mezi nami nachází? Musí tu predca len zdravé povetrí a zdravá voda byti; trava, korénky, maliny, sladič,^[86] mléko, plánky, slaná vodička, na to místo polevky, a kedy-tedy kus chleba ovesnýho, to bývala živnost našich detí. Já som sa div nerozpúkol od smíchu ráz na mojej starej — Pán Boh jej daj slávu večnú! — Bola sa ti ona povadila s jednou ženou tamto pod Pustým vrchom, jich tam všecky baby vedia, prečo sa došli; dost na tom, že z reči do reči, jako to víte mezi ženámi, hned aj deti do spoménky prijdu. Núž ti ta vykrikovat na moju starú: a ty taká a taká! Ty vraj pani urozená! — A notabéne, aby som nezabodol povedát: moja žena bola Ciganka od rodu, — čo si praj deti riadiš jako pánčatá a moje deti nahé chodia, a len pumpavu, štávu a kozú bradu jedia, a predca sú tučnejšie jako tvoje. Ale žart na stranu. Z toho už možu súdit, pán urozený, jaká to bezbožná a bohaprazdná fajta vyrastla z těchto dětí. Psí pleme, čo to ani za nehet statečnosti nemá, a které by mému nejhlavnejšímu neprítelovi ani len za jednu noc do kvartílu nevinšoval, lebo toto preklaté pokolení, jakoby len just pre šibenicu stvorenó bolo, ani se necíti více, ked zle robí. A takých jest i teráz ešte velka haveď mezi námi. Ale mý sami o techto velmi mnoho nestojíme; ani nerobíme s nimi velikú parádu: ked len škrkne dakterý slovíčka odporného, čo nám jest proti srsti, ta ho sami prestrelíme jako psa na smetisku a necháme ho ta zavesit ve jméno Boží, ked volakterý okoličným vrchnostám do ruky padne, lebo takých lompošov^[87] dosti máme za každým kruhom, a to u nás tak roste jako lulok pod plotom. Či by verili, pán urozený, mnohé matky v těchto našich horách ani nevedia, že majú deti; len si sa to kolko-tolko vykublí z detinských plénok, ta se to hned rozleze a rozbehá po horách jako husenice, ked slunce ohreje, a za mnoho rokov ani otec, ani matka neveděju, kdě sa jím dětí poděli, či žiju a či jim vykapali. Ale čo to porance: pomály ony zase pekne-krásne najdu se dovedna, a mnoho rázy také zbludené děti zas druhé cuzé detí s sebou privedú, které nik nedovedá a o kterých nikdo nezná, čí jsu a skade jsu. Áno, ani ony samy nevedá, jako jich alebo jejich otca a mater volaju. Kterí jsu len kolko-tolko onakvejší mezi námi, tí svoje deti, jaknáhle behati počnú, pocáchuju, aby jich potom, ked sa potratiá, poznati mohli; to jest s rozpáleným železem jím priškveria bilag kdesi na holej kožky, jako kupríkladu Ciganom, ked jim šibenicu vypaluje, alebo nepripodobno juncom na Dolnej zemi, ked jich čikoši^[88] bilaguju; tak potom nemožu chybet, jestli len jakýmsi jinakším koncom skázu nevezmú, musá se poznat a do svého hnízda prinavrátit. — Tak tedy, keby nás všeckých, kterí teráz pod Raynohu patríme, volakdo chcel do glídy^[89] porendelovat, aneb klasificírovat, našel by trojakú fajtu mezi námi. První fajta, do kterej i moje pokolení patrí, není cáchovaná, ale je už chvála Bohu dosti vybrusená a sveta skusená, takže nepotrebuje žádné cáchy; a tato mala predek vždycky od starodávna v těchto horách, aj co na to prinde, my sme nic néni odchodnější od nášho zemanstva, alebo meštanstva. Do druhej fajty prisluchaju ti cachovaní, o kterých sem drelej hovoril, a z kterých už též nejeden herský šuhaj vykvitol. Ale ta tretá ostatní fajta, o, milý pane, ta naskrze nic není odchodnejšá od toho hovada, a není hodná, len aby to všecko ta včerty vyvešal, alebo jako psov postrílal. Mezitým predca i z týchto tu jeden-druhý sa spotrebuje, najme kde by sme neradi chlapa na dačo súcího utratit; a čo jest najlepšího pri týchto odhodkoch, jest jejich slepá poslušnost: lebo čo je v našich očách Boh, o kteróm týto planci nic neznajú, to jest v jejich očách hajtman Rajnoha, ačpravě ho najmenšá částká mezi ními zná; len ked sa nekedy pritrafí, že znenadala hajtman prijde kdesi do jejich peleši a volakdo skríkne: „Hajtman je tu!“ Verte mi, tak sa všecko pred ním na kolená hodí, a tak budú čelmi o zem trepati, jakoby ozaj Pán Buh, alebo zlý duch mezi ních stúpil. Či by sa jím netažilo, pán valdberajter, aspon jednu kolibu těchto hôrných divochov viděti? Nechže mi nedajú zabudnúti zitra ráno, zavedem jich mezi našich Hotentotov.

BUČEK: Oh, dosti my máme i venku mezi námi podobně surových a neokresaných lidí! Nejsem tak všetečný, že bych sobě žádal jejich nezdvorilost a grobianství sám osobně skusiti. Nýbrž poved mně radné: mezi kteréže patrí, neb z kterejže fajty jest vlastně váš hajtman.

TOMAGA: Nuž či oni to ešte nevedia: že on není z našeho rodu, ale že z jinakade, z jinšího vyššího pokolení pochází? — Aby tedy veděli, moj milý pán valdberajter! On se svými adjutanty jest duša našeho tovarišstva; my sme len pimprlíky, kterých on pohybuje, a po vúli svej rendeluje.

BUČEK: Ale když on jest ten matadór mezi vámi: i pročpak nečiní více k štěstí a k mravnému vzdělání té poslední fajty?

TOMAGA: Dost on učinil, pán urozený! Ba áno, vícej proboval, nežli sa od neho rozumně očekávati mohlo. Predtým také psí preklaté pokolení toto bolo, div sebe z úst jeden druhému neruvali, i skoro za každým kruhom ste našli zabitého človeka. Ale teráz aspoň z vetšej stránky už jest člověk bezpečný všade v těchto horách se svým živobytím a se svojim bydlom. Ono síce pravda: nemohol on, všecko nemohol tak do spúsobu privésti, jakoby on sám bol chcel, lebo mal primnoho partačky z okoličnými páni a s cuzími nepríteli, kterí v ustavičnom strachu boli, čo to z toho Vepra vypáli. Ale i to jest pravda, že on vdýchol dušu do téchto mrtvých kostí, že on nás porendeloval do bandy, že on uvédel porádek mezi námi, a že nás on do takého spusobu spravil, že sa už teráz žádnýho neprítela nebojíme, jako ste len toť pominulej noci skúsili. Z toho mohu sudit, pán urozený, čo k tomu potreba bolo, tuto vec tak daleko privesti. Vlky, rysy by ste, mojdušu, skorej skrotili, jako toto besné pokolení. Ale bezegh, ked sa vybere dakterý z ních, potom vera i hajtman zná sebe ho vážit, a tak stojí o něho, svedek mi jest Pán Buh, ani brat o vlastního brata! Taký chlap potom, aby takrečeno ani památka v jeho familii po něm nezostala, dostane nové jmeno, vytre se z predešlého lajstra a zapíše se mezi nás opravdivých hôrníkov. A jako som vám drelej povedel: ked z těch darebákov, čo do ostatnej fajty patrá, nekterý dakde vrchnosti do rúk upadne, pre toho, verte, hajtman ani len palcom nepohne; ale ked z nás nékterýho, čo do prvej klasy patríme, volakde chytia, ten sa móže bezpečne na svého hajtmana spolehnuti, a bár by ho už pod šibenicu vedli, ešte móže svoje dušné spasení stavit, že ho hajtman nedá zahubit, jako i teráz práve takú príhodu máme s tými dvoma samopašníkmi, čo na Haličskom zámku sediá. Pri takej príležitosti postaví sa hajtman sám napred svojich chlapov, a tu musí jít, co by jako nerado, na čo on raz svoju hlavu postaví, abo sa zohni, abo sa zlom. Móžu sebe myslet, pán urozený, čo vstave jest vykonati taký človek, který životem váží a který ani nezná, čo jest strach. Všeci moji sedmero synove jsú teráz s ním na Haličském zámku; nevím, či jedného z ních dakedy vidím! Lebo jestli velmi zle bude s tými areštanty a jestli je zámok s vojském obsaděný, tak jakoby na to hleděl, hajtman sa vrhne dopredku do najvatšího nebezpečenství, a kde sa ten vrhne, tu všecko jako naslepo za ním, bár by trebas peklo pred očima otevrenó videli: tu znamená, stupaj brachu, nech spadne, čo spadnúti má, alebo obstojí, čo obstáti má, to jest potom všecko jedno. Ale ked sebe zase pomyslím z druhej stránky: jsu to len aj chlapci, kterým kvôli sa toto robí! Jeden z ních, celý polovičatý obor — Kršo jeho jméno — ráz samotný samočičký hajtmana z celého švadrona kyryšrajtárov vyrúbal, ked ho boli lapili a do Plešivca do areštu šikovali, kde by jiste bol krpci zmetal. Vtedy mu slubil hajtman, a čo ten ráz prislúbi — vedia (pritiskne pestu na stul). Ale ty též dostaneš hodnú kapsu (pohrozí se na stranu), jaknáhle bude po všem, moj milý Kršo! Nech sebe len pomyslá, moj milý pán valdberajter: ked ten propastník sa opovážil všeckým stoličným pánom, kterí vármed^[90] držali nad ním, této slova povedati: „Darmo sa vy ustávate, moji milí páni! Škoda toho harku papíru, který pre mna zamachlujete; lebo trebas mna už aj na šibenicu tahati budete, já vám predca ujdem!“ A preto je, moj milý pane, i to vojsko k zitrejší exekúcii komandírované.

BUČEK: Ale to byla predce jedna nerozvažlivá a sprostá reč od toho paducha saframentského! A pak-li rozvážite mluvil, byla reč hrozne opovažlivá a muže strašlivé krveprolití koštovati. Však to mohl vedeti, huncvút vymuštrovaný; že pro známu ochotnomyslnost vašeho hajtmana slavná stolica musi stráž svú aspoň duplikovati, ano, i vojsko pro lepší bezpečnost rekvírovati.

TOMAGA: Ved preto hovorím: že dostane hodnú kapsu od hajtmana, jaknahle bude po tanci. Mezitým nech tam trebas všeci čerti z pekla na varte stojá, to sa predca musí státi, čo sebe náš hajtman pred sebe vezme; a Kršo s Kučerákom musa vyslobození býti, bár by to tri regimenty vojska koštovalo.

BUČEK: Divný, predivný človek, ten váš hajtman! Ale nemohel-li bys ty mne vyprávati, starký, kdo jest on vlastne? Odkud jest on? A kterák sem mezi vás prišel? Já slyšel, že s jednou princézkou, chcel preč utéci do cizí krajiny; pak jiní frajeri, prozretedlnejší než on, že mu pres rozum prešli, tak potom ze zúfanlivosti že zbojníkem zustal.

TOMAGA: Volačo vravíte, volačo, tak jakoby ste počuli zvonit, ale nevíte kde. — Jestli nezaspíte, já vám móžem i jeho históriu vyrozprávati, nakolko mně známá jest, a kelo som očitý svedok jeho neštestí. — Ale pritom móžeme sebe trochu zaštrkati, aby sa nám jazyk lepší šmýkal. Nech sa napijú, pán valdberajter, abo z toho, abo z toho, alebo z obidvojho spolu, bude miškulancia, jako sa pačí. (Naleje.) Dost sa naspíme do rána. (Buček vypije pohár.) Ták na zdraví vinšujem, pán valdberajter! — Teráz nech sa oprú, pán urozený, a nech počúvaju, nikdy nepočuli krajšú romanklu. (Postaví se do pozitúry rozprávače a s rozličnými gestusy a posunky vypravá nasledující historiu.) Predtým, pokúd ešte Pán Boh Rajnohu nám neprinésl, volali nás jen tak naprosto Černohroncov, alebo Horehroncov, alebo Málohroncov, alebo Hôrníkov. Ale mý sme i tam roztratení po tech horách, živili sme sa, jako sme mohli: jedni sme kupčili se statkom, druhí s drevom, tretí se zverinou, čtvrtí s korenky a s zelinkami, a některi i se zbojstvom. Ale že by sme boli volakedy takú naozajstvnú opravdivu zbojnícku bandu učinili, jako nám dneska svet na oči drží, o tom nikdy ani len zmínka nebola mezi námi. — Ráz ideme, tak asi šestoria, alebo sedmoria z jarmoku ze Soboty, a najdeme, tak nedaleko Vepra, už na našej strane, v járku pod pirťou^[91] zabitého človeka i s koňom; chlap ležal naspodku všecek dokrvavený, a kôň navrchu krížom poprieku cez něho prevesený. Jako ho oslobodíme a preberáme, našli sme na naše veliké štestí znamení živobytí v človeku. Spravíme mu frišno postelku…

— — —

Otvorili sme my oči, ked nám ho pretlmačil na slovenský: „Však jest toto, praj, štaféta k jasnosti cisarské!“ Tu, povedá, píše komendant Divínského zámku Vácy Pál na samého cisare Leopolda: Že „onen chyrny rebelant Emerichus Tököli skrz drabantov šťastlive chyten jest, a že na Divínském zámku v putách okovaný sedí. Ponevádž tehdy nebezpečená vec jest s takovým búrlivým člověkem dlouho prodlévati, aby sobě rozkázati ráčila jeho jasnost cisarsko-královská, zdalíž ho tam na místě maji pri tichosti zmarniti, aneb pod jistú stráži do Vidne odeslati“? My na to čistom, jakoby nás ta novina nic netýkala: „No, reku, je čo? Frej frej, kňaz Ondrej! Nech len, reku, jidu domu, pán páter, a nech aj tohoto neboráka sebou vezmú, kterýho sme tu na ceste napoly mrtvýho našli.“ Pridali sme mu za kamaráta toho kuríra, kterýmu sme najprv jazyk odrezali. „Ked si, reku, nechcel drielhoda štekat, netreba ti vícej žadného štekáča v papuli.“ A jaknáhle títo odešli: „Po ňom, reku, chlapci, po ňom! Tam je náš pán na zámku chytený, toho musíme vyslobodit, čo všeci tu skapeme.“ Nuž mý šturmom uderiti na zámok, tak sme, Bohu prisahám, šturmovali, pán valdberajter, ani jančári tureckí pod Belehradom! Ach, bol to smutný den, pre milost božskú! Nikdy som já predtým nevedel, čo to znamená pevnost dobývati! Všecko, čo nám se zbrojou v hrsti pod cepy padlo, tam nohami zdrugalo. Šable, flinty, gule, mozgy, ruky, nohy, strapy,^[92] krú, tak to frkalo jedno s druhým krížom-krážom na vše strany, jako krupy v hrmavici. Okolo jednej hodiny po polnoci bol zámok náš. Ze 100 hajdúchov, který zamok bránili, nezostalo chyba 30 živých. Ale i z nás nejeden statečně zplatil svojich 10 dukatov. Najsamprv sme Tököliho z temnice vyslobodili, který hned bežal k svej Ilky, a pokud ješte šturma trvala, sám ju vynésol ven ze zámku na slobodu. Potom všeckých tých, kterí živí obstáli, i s jejich kapitánom, čo tu švarnu štafetu písal, sme povázali a do najhlubších pivníc pod zem odvlačili, čo se dalo zjest a vypit, to naši vlkováci zjedli a vypili; a čo sa nehodilo strovit, ani sebou vzat, to všecko sme na hrbu potrepali, a ked sme tak celý hnízdo pekně-krásně dočista vymétli, naposledy zámok sme zapálili, a pred svetom ráno póod preč sem do našich kutíc. Od toho času nebývajú na Divínskom zámku chyba sovy a pústovky.

Ale, ach, ó, Bože dobrý! My sme se nazdávali, že jest už po šichte, ked sme Tököliho a Ilku vyslobodili. Ahá, po šichte, v strelovanej materi! Jako jideme spátky od Divína proti našim horám, Tököli svoju Ilku na pripeži na jednom tatárskom koni napred nás; ked už slunko osvítlo, vidíme to hore Dolnou od Lučenca valí se za námi prach a kárnava, jako nejaký oblak, ked príval má býti. Počkajže, reku, čo tóto bude? Vylahneme zakál na odých v jednom báni, tam z druhej strany, kde sa této hory dole do rovin spúšťajú, a čekáme, čo z tej kúrňavy za hromy strílat budú. Až naráz, chyba ked sa rozprestre pred očima našimi záloha vojska. Nakolko sme ho zdaleka šacovali, mohlo ho býti tak asi na jedných 800 alebo 1000 chlapov. Jedni sa oddali pravo za námi cestou jistou, kade sme my šli, a druhí, zvláště konári, počali nás z obidvúch stran zatekati, jakoby zboku alebo spoza chrbta chceli na nás uderiti a nám cestu spátky odrezati. Mali sme mý vtedy čas, že sme nedržali na Divínskom zamku „Tedeum laudamus“, lebo keby nás to vojsko tam bolo zastihlo, alebo len tam dole v rovinách dohonilo, veru nevím, jakoby sme boli pískali. Už vtedy síce, čo na to prišlo, na tom bezpečném míste, na kteremž sme oddychovali, nebol velký strach; lebo sme už mali temer za chrbtem naše šluchty.^[93] Ale o, nešťastná, preneštastná hodina! Spolahli sme sa na to, že nám v horách regulárské vojsko nič nepočne, a proto ani sme nedbali vela, ked nas z obúch stran zachodili, a pechuri spredku dotiskali. Len sme curukovali trochu naspak do vetšich hôr, pozatínali sme za sebou všecky pirte a chodníky, a tam sme jich potom v tych zadkoch jako v nejakých postrížkách čekali. Skadekolvek vykvitli ti zverci v mundíri, či po jednom či po dva, a či v jakémkolvek krdli, všecko to tam do zelenej čečiny zahrýzlo. Aj móžem povédat, že na jednych 400 alebo 500 chlapov vtenkrát zahynulo od našich rúk. Chyba jedna jedinka kompánia jagrov — oh, keby len ta tam nebola bývala! Táto sa prebila cez všecky naše lômy a prasmá,^[94] a až k nám dotiskla, kterí sme okolo Tököliho, čo nejakí gardiste stáli. Nuž, tu bitka, hrozná, strašná, ukrutná, krvavica a nemelčica! Palce, ruky, strapy, črepy, guľky, len tak hvízdali chlapom okolo uší; a naši šuhajci len tak žmurkali očima, aby nevideli, čo sa robí. To môžem povedat: že ani levica nebráni svoje mladé tak, jako sme mý vtenkrát bránili Tököliho a jeho Ilku! Prave sprostredku najvetšej chlpeniny, škrečal jeden Nemec — bohdaj, bodaj mu tam bolo pysky vykrivalo! „Nur das Mädchen!^[95] Nur das Mädchen!“ A toho musel poznat náš Tököli: lebo zrázu vytrhol z hrsti karabín jednomu chlapovi, čo najbližší pri nom stál, a — prásk do milýho šlochavca, len tak zdrugal nohami! „Pozdrav tvojho fotra v pekle, Nemče!“ Nato vychytí svoju damascenku z pošvy, vezme Ilku do lavej ruky, opre sa chrbtom na jedného buka, tak počal smihat a blýskat okolo seba, že čokolvek sa priblížilo k němu jeden ráz, to jiste neprišlo druhy ráz, áno, taká bola frišnost jeho šibrinkování, čo by nikdy neveril, keby nebol videl, že až gulky se šablou vyparíroval! „Abys vedel, muj milý Imriško!“ — volá Ilka pri jeho boku. „Já znám i umríti, když na to prijde, čo jedna Rimánka.“ A práve vtedy dostal šús Imriško do stehna niže bedra; hned mu šabla vyfrkla z hrsti, a on kvokol dole na zem pod buka k nohám svej Ilky. Mej se dobre, svetská márnost! Tu všecko na neho, čo ešte zdravé kosti malo mezi tymi jagri. Tak sa oborili, verte mi, pán urozený, ty čertovskí čtyrigrajcárnici na nás, že sme už tam všeci mysleli: Nože, už je, reku, tu náša ostatná hodina! Nič to nepanovalo, že každý viděl jistotnú smrt pred očima: prebili oni naposledy predca len nášu glídu, vrhli nas spatky do huštavy; obhrkli Tököliho pod bukom jako osy medveda; vytrhli Ilku z jeho ruk, a už ju ta preč od neho redikali a na koňa, kterýho mali naporúzi, posaditi chceli. Ona vrešťala, neborká, čo jej z hrdla dalo, div sa nerozdrapila: „Reta! Reta! Muj drahý Imriško!“ Pasovala sa s jagri, nakolko jej sila dostačila, a len hledela paloš vytrhnúti volakterýmu z ruky, aby ho do seba, to jest do srdca štúrila. Ach! Tu zufanlivost videti, pán urozený, v kterej vtenkrát Tököli postavený bol: to bolo, Bohu prisahám, na srdce rozpuknutí, bárs jakýmu necitedlnýmu balfasovi!^[96] Nešťastný bedár; z místa se pohnut nemohl, nohu mal prestrelenú, dosti sa chápal hore, a ruky vytrčal za ňú: „Nedaj se, Iluška moja! Nedaj se!“ Všecko darmo, už ju hore na koňa vyteperili a nohy jej popod brucho koňovi privazovali. V té časy ešte ráz hore se schápe Tököli, opre se na jedno koleno, vytrhne spoza pása duplovku pištol: „Tí, tak ju, povedá, predca nebudete mati!“ Prask! Prask! Z obidvojej rúrky jedno za druhým na ňú. Nešťastná guľa. Tu milú Ilku jedna prepálila práve cez srdce! Chyba ked jich všeckych krev obryzla, a ked sa sklzla dole z koňa, jako pstruch rybarovi z hrsti! Tam jest tvoje blahoslavenství, Tököli Imre, které teba posavád hore držalo! — Mý sme všeci strpli, jako zdrevenění nad týmto hrozným divadlom. A len tým jagrom zbroje z ruky popadali. Sám Tököli plazil sa po zemi od tej prebolestnej zúfanlivosti, a ruky spínal za ňou, jakoby chcel odpýtati: „Odpust mi, duša moja.“ — Prave v tú strašlivú chvíli pribehli nám na pomoc několko našich chlapov; mý sme sa znovu pochlapili a uderili ještě ráz s celou silou na těch nešťastníkov: a tu už nebolo možná odolati našej zbroji. Čo tam nechcelo konečne zahynúti, to muselo paty ukázati. Na tú mysel prišli naposledy i udatní páni jagri. Ked videli, že sa Tököli v krvi válá, a že je Ilka cez srdce prepálená, mysleli sebe: „Nech vás tu všeci čerti vezmú, ked su už nejlepší dva kúsky u čerta, vý všeci ostatní nestojíte fajku dohánu! Či by ste boli hodni, aby sme sa s vámi zapodievali?“ Nechali tedy pečenku na zemi ležati, a póod vnohy, skade najvetší priestor! Kterí z našich chlapov ešte boli celí, hnali za nimi, a né jednýmu ešte kratšú cestu domov ukázali; kterí ale už boli obkoličení, zhrkli sa okolo Ilky a prebérali mrtvú. Mezitým prišuchal sa i Tököli čtvernožky mezi ních; a ked videl, že Ilka ani oči neotvárá, ani žádného znamení života nedáva, zrázu vytrhne jednýmu chlapovi paloš z hrsti, a chcel tam naskútku sám seba preklati. Sotvaže mu ruku zdržali naši chlapi, tak mu krč žily prúžil. V té časy otvorí oči Ilka a slabým umírajícim hlasem ostatné slovo prereče. „Imre! Chceš-li na večnost ode mne rozlúčen býti?“ Toto ho privédlo k pameti; vypadel mu paloš z ruky, a hodil sa na kolena pred ňu: „Né, povedá, má drahá duša! Jestli v túto chvíli od velikosti trápení meho s tebou neumrem. Och, nech jest celý muj život živé peklo na tomto svete, abych jen s tebou na onom svete mohl spojen býti!“ Nato schápala se z rúk těch chlapov, kterí ju držali, padla na tvár jeho, objala ho oboma rukama — a — vypustila ducha!

(Pauza)

BUČEK: Truchlivá chvíle! Videl-lis ty túto tragédii?

TOMAGA: Já som už vtedy bol v obe nohy postrílaný, a cez celý ten čas na jednej vyšky ti oprený, mal sem nejkrásnejšú príležitost všecko videti, čo sa robilo, a všecko slyšati, čo sa hovorilo.

BUČEK: Hm! Proto všecko znáš tak obšírne se všemi okoličnostěmi vyprávati.

TOMAGA: Ach, znám, znám, bud Bohu žiaľ! Bar by moje oko nikdy nebolo vídalo, ani ucho neslýchalo o těchto hrozných historiách, čo som já vtedy skúsil.

BUČEK: To tebe verím, muj milý starký! Avšak to byla snad pokuta za hriechy tvé mladosti.

TOMAGA: Ach, pokuta, pokuta, vie milý Pán Boh z neba! Ale veru pritrpká!

BUČEK: A což pak potom dále se dálo s Tökölim?

TOMAGA: Nikdy som neviděl v strašlivejšom položení človeka na tom svete, jako jeho v tej dobe. Kamenné srdce by bolo zaplakalo nad ním. Za tri dni a tri noci ležal na tom jistom míste na zemi, svoju mrtvu Ilku v rukách objatú držíce, pod holým nebem, o hlade, o smede, a zima ho tak drglovala, jakoby všecky jeho kosti z kočoviny boli. Žádný z nás nesmel k němu pristupiti, ani slova prerecti, lebo by ho snad hned bol stržňom preklal. Až naposledy predca, predca sklesla jeho pevna natura, a chlap upadl do takého hlbokého sna, že sme ho za druhé tri dni konečným koncom nemohli prebrat. V ten čas sme tehdy vzali nešťastného víteza a odnésli sme ho pod Vepor do jednej skaly, kde sa za tým časom i obydlil; Ilku pak sme pochovali tam na tom jistom placi, kde umrela. Nikdy by svet nepomyslel, kde oná chýrečná Helena Zríni a zasnúbená manželka Tököliho, pochovaná leží! Od nej sa menuje celá tá hora „Ilková“; aj nestratí to jméno, pokud jeden potomok z nášho pokolení v horách týchto trvati bude. A kdo volakedy jej hrob najde, ozaj si pomastí: lebo — mezi námi, pán valdberajter — taký poklad s ňou pochovaný leží, že by jim i s celou jejich rodinou až do desátýho pokolení dosti bolo! — Ale, u jasnýho jezera! (Pleskne se v čelo.) Čože som já tarandák starý teráz vybrechol? (Vstane od stola, sedně k peci na postel, vytáhne fajku spoza golíra a zhledává sersám.)^[97] Toto nech jest mezi námi, pán valdberajter! Lebo (levou rukou vytahně si jazýk, a s jedným palcem pravé ruky píli sobě jazyk) či vedia? Mezitým aby som jim dopovedal o neštastnom hajtmanovi, čo som započal: míná sa pomaly den po dni, noc po noci, týžden po týždni, nic nemohlo z něho byt. Ani spáti, ani státi, ani čosi užívati, chyba ked sme mu nasilu zuby rozpiadili a kus polevky alebo vína do hrdla vliali. Len ležal ustavične jako ten šarkán v diere zakláty a zamrazený, kterýho černoknažník nemóže vyčítati. Bohu prisahám: já sám by nebol cez celú tu zimu (vytrásá tu fajku) ani túto fajku dohánu za jeho živobytí dal. Najvetší částka mezi námi za to držala, že musi vymrdnút; kterí ale múdrejší chceli byt, tí trátorili, že bár aj vynde, že naveky bláznom bude. A predca, keby sa boli i jedni i druhí stavili, obidvoji by boli prehrali. To museli býti železné, ocelové kosti v tom človeku; keď sme už všeci zúfali, ešte ráz zvítezila jeho silná nátura. Povstal milý človek z mrtvých; a čo sa mu najprve zapáčilo v tom novém živobytí, to bola tá jaskyna, v kterej sme ho strávili. Diera jako diera, v kterej predtým medvede zimovali, a včil Emericha Tököliho, sedmohradského, vajdova palota zustala! — „To mne, povedá, z mrtvych vzkrísilo, moji milí bratri!“ — to boli prvné jeho slová — „že sem se mezi vás dostal. Ach, kterakže se vám odslúžim? Moji verní tovariši! kterí ste pri mne zustali v nejvetšom pokušení mém!“ Ot toho času, ačpráve pomaly a pomaly vždycky zdravší a zdravší býval, predca vždycky smutný a zarmúcený, v hlbokých myšlenkách zahrúžený okolo chodil, najtajnejšé kúty v těch nejtmavších huštinách hledal, tam celé dni a noci pod kruhom alebo pod vývratom vylihoval, s nikým sa nezhováral, a ked volakoho stretnúti mal, už zdaleka mu vyhyboval, aby len nemusel daremné slova tratit. Po prvnikrát som ho videl veselýho vtedy, ked sme mu pred sedmima rokmi hajtmanstvo nad našim tovarištvom oferovali. Lebo jako jeden z našich chlapcov, nevím či moj Martin a či Čertík, ráz pri pálenky, ked šuhajci boli rozkrákorení, len tak ze žartu vybuchol této slova: „Ih, cože maju svoju hrivnu zakopati, pán osvícený? Spravme zbojnícku bandu, a oni budú našim hajtmanom!“ Vtenkrát jakoby mu bol frišnej krvi do žíl nalial, tak sa mu oči zblyštali: „Asnad tebe, povedá, tuto myšlenku sám čert z pekla, anebo anjel z neba zavdal! Toť ma posavád v duši vrtalo, a já sem nevědel, co to za červíka. Jestli tedy tak chcete, já, povedá, budu vašim hajtmanem, a nic jiného od vás nežádám, jedine slepu poslušnost. Od dnešního dne, povedá, jméno mé bude Rajnoha, a nech mna žáden jináče nepozoví, jenom hajtmanem aneb Rajnohem. Já vám naproti tomu slibují, že od této hodiny až do posledního dýchnutí života meho, den i noc o vaše dobré pracovati chci.“ Tu všeci jakoby sa znovu na svet narodili, s neslychaným výskaním a ujukáním: jedni tancovali od radosti, druhí kolesa lámali, tretí duby prestavovali, čtvrtí vahany strúhali, pátí klobúky do povetrí lučali, s takým hrmotným škrekom a tartasom, len sa tak ozývali té hory. „Vivat Rajnoha a hajtman! Vivat Rajnoha!“ S tým bola zmluva mezi nami učinená a zvazek nepretrženého tovarišstva zapečetený. On sa obydlil s několko najvernejšími a najšikovnejšími kamaráty, kterí po nečase, Pán Boh zná, skade prichodili, v tej jistej skale pod Veprom, v kterej sa vystrabil ze smrtedlnej nemoci svej, a mý v těchto horách zrození vúkol něho, jako nejaké želári alebo bíreši okolo zámku. Svoju jeskynu dal rozšírit a ozdobit; mnohé svetlice, sklepy, pivnice, pokladnice, magazíny a potajemnice hlbší do nútra do skaly vyrubati; do kterých penazstva, vína, zboží, zbroje, munície a jiných potrebných veci tak silu nazhromaždil, jako do nejakej pevnosti, kterú neprítel oblahnutí má. Pritom nás porendeloval a do spusobu posprával, v zbroji nás vycvičil, a po svej nóte naštimoval, takže v krátkom čase né len nikoho sme sa nebáli, ale ešte nás musel sa každý báti, a jakokolvek muríni čertu sa klaňajú, aby jich nevzal, tak sa nám všeci, malí i velkí, klaňali, aby sme jim len nič neurobili.

Tu, hle, maju, pán urozený, všecek náš spusob a fundament vypísaný. Náš hajtman ho menuje „konštitúciou“, a ujistuje nás, že jestli tejto konštitucii budeme stále se pridržovati, že nám nikdy žádná sila svetská nebude vstave odolati; jako to už kolko rázy né len hajdúsi, stoliční i panskí honci, ale i regulárskí vojácí skúsili. — Pán Boh že ho zná: či len dotud krčah na vodu chodí, pokud sa nezabije, a či sme mý jakýsi nástroj v ruky božskej, s kterým Hospodin čosi divného vykonati míní! Dost na tom, že mý už teráz ani nekradneme, ani nezbíjame, ani ludí nemordujeme; len svoju slobodu proti zevnitrním neprítelom bráníme; a že dakedy aj krajinské vrchnosti, panov a magnašov trochu móres učíme. … Dobrú noc, pán valdberajter! Pospime si trocha. Nevím, čo zítra nového bude. Lebo tu čo hodina, to novina. (Vyhasne svícu a lehne spat.)

(Svetlica v Haličskom zámku. Naprostred svetlici stul s pristrojenou panskou večerou. Za stolem sedia a večerají.)

Karaffa, Málika, nekolik cizích neznámých panov — sluha s taníry pod pazuchou obskakuje okolo stola. Potom Rajnoha, neskoršé: Turňa, Kršo, Kučerák a jíní.

(O desáte hodiny večer pri svetle.)

SLUHA (vycházejíc dnu dvermi, oznámi domovnému pánu Karaffovi): Pán velkomožný, jeden cuzí pán by rád s jejich milostí se zhovárati.

KARAFFA (s mrzutostí): Uh, impertinent! Takto neskoro v noci! Kdy človek nemá času ani navečerati se. Poved mu, že muže zitra prijíti.

SLUHA: Ale on hovorí, že jest od jednoho dobrého prítela na jejich velkomožnost atresírovaný; a že len pár slovíčka, né naskrze žádné tajnosti, má s nimi rozmlúvati.

KARAFFA: Tak, tak, jen zítra. Poved mu, Janči: jen zítra nech prijde. (Sluha již jde k dverum.) Anebo počkaj, zítra by asnad nebylo času: ať jenom prijde tedy, — szabad.

RAJNOHA (v drahé, krásné uniformy jágerské, v žltých nohavicech, z jelené koži vichsovaných štiblách a v zeleném fraku preoblečený, palóšem z pravého pleca krížom cez prse prepásaný, učiní manírný kompliment všem prisedicím): Služebník ponížený, milí pánové! Štastlivý dobrý večer vinšují. (Všeci chtějí hore vstáti.) Prosím ponižene, nechat se neráčejí šinírovati;^[98] já odpytují z mého príchodu, že nemohl skúr kompliment muj učiniti.

KARAFFA: Služebník ponížený! (Mihne na Máliku, která vstane a stolec mu podáva.) Nech se líbí maličko posednúti. Smím-li se zeptati: s kýmže mám to štěstí.

RAJNOHA: Z mé stránky jest štestí, na službu: ját sem grófa Koháriho obrforštmistr spod Sitna, jménem Smiček, a jen to pred několik týdni prijel sem z Čech od fursta Aueršpurga na týto strany. Ani bych nebyl inkomodíroval^[99] vaši velikosti, jakožto neznámý: než královský valdberajter z Brezna, pán Buček, muj zemko, také blízky prítel po mé pani máme, ten mne atresíroval na vaši milosti, že oni mně ráčeji nejjistějši vývod dáti, z strany jisté veci, s kterou ani do rána nemohu prodlíti.

KARAFFA: O, velmi vděčně, velmi vděčně, pán oberforštmister!^[100] (Mihne na svú manželku.) Nalejže, Málika, posluž s pohárkem vína.

MÁLIKA (vstane a prezentíruje na taníri s prívetivým knixem^[101] Rajnohovi pohár vína): Nech se líbi, pán oberforštmister!

RAJNOHA (nevezme hned prezentírovaný pohár vína, jen toliko poklonu učiní, na míste své sedící, a Málika pred ním s pohárem, do něho zahledená): Děkuji ponížene, nechať neráčejí vstavati pro mně.

KARAFFA: Ah, ah! Tedy pán valdberajter Buček jejich milostičkám atresíroval na mne? Vítam ponížene. (Podá mu ruku.) Vítam, pán oberforštmister! Nuž, zdalíž ješte žije ten starý kumpan? Ha, ha, ha! Když se rozpomenu, čo sme my za dni spolem strávili! A propós, právě slyším (vtýkne na prisedícich pánov) od techto vzáctných panov, že on po týto dni měl jakýsi špás s těmi dobrými ptáky tam hore na Klenovském Vepre. Snad jim také vyprával cosi?

RAJNOHA: Jenom tak zdaleka mezi diškursem. Ale slyším (pohrozí se nabok prstem), že i jemu kyslo padl onen špásik.

KARAFFA: Ha, ha, ha! To verím, muj milý prítelko! (Potlapká ho po ruky.) To verím. Áno: Zajíce oni znají dokonále plašit a malá ptáčatká príliš šikovně loviti. Oni prešibaní lovci na tom Vepre. Ale já znám i hrubé zverinu kolesiti, já znám i vlčí jamy preskakovati, ja umím take i sidla,^[102] klepce a tenata potrhati. A jak Buh dá, všecko to pujde lepšé ta dale. At jenom pozhovejí maličko: všechno to bude lepé. Ba to jich mohu ujistiti, muj milý pán obrforštmister: do vyšších dír musejí se mně preschovávati, oni huncvúti na tom Vepre!

RAJNOHA (s uctivým komplimentom vezme prezentírovaný pohár vína od Máliky, která až posúd pred ním stála, pije, jakoby sebe chtel usta zacpati): Šikovnost jejich velikosti a horlivost v svém povolání, nakolko slyším, vúbec známa jest po všem okolí.

KARAFFA: Humillimus servus. Ponížený služebník! (Pyšno se mu pokloní.) Človek činí, kolik muže, a vyplní své povinnosti jest nejskostnejší chvaloreč. (Usmívá se sám v sebe.) A propós, pán oberforštmister! A snad prijeli také zitrašší exekucii viděti?

RAJNOHA: Just proto né. Ale možná vec, že i zustanu. Nebo pravenó mne jestit, že tento akt svaté spravedlnosti nikam na daleko-široko nelze videti v takove pompe a paráde, jako tu u vaši milosti.

KARAFFA (zase mu komplimenty strúha): Aj, Aj! Služebník unížený, vaši milostičkám. Priliš mne zahanbují s príznivou vlídností. Však mám-li sa chlubiti, ačkoliv nesluší, já musím sám sobě to svedectví vydati, že pri takové príležitosti ovšem vynasnažují se všechno všemožné vynaložiti; cožkoliv k vetší pompe a paráde znamenitého aktu tohoto poslúžit muže. To sám uvidejí, jestli se ráčejí maličko tu pribaviti. Neb já sobě nic nevšímám pri také príležitosti; já nešanují žádné straty a nákladky; né pro čest a pověst jména mého, než pro dobrý príklad. Poněvádž mezi tým nesčíslným množstvím divákov, ješto se na takovu komédii zejdu, muže se tu i tu jeden naleznúti, kterémuž srdce klopne a kterého podobný parádno-strašlivý príklad muže od zlého odstrašiti, a na dobrú cestu privésti, prv nežli se mu brána pred nosom zachlopí.

RAJNOHA: Pekná zajiste myšlenka! Chvalitebný umysl! To mohu ríci. (S prívetivým pochlebováním.) A když se smím otázati: jaká že jest smrt pro těch delikventov zítrajší den ustanovená?

KARAFFA (omrděnou tvárou): Jenom hlavy stětí. Handravé hlavy stínaní. Já sem síce o to stál v mé referáde, jakž to aktor procesuální, a velice sem na to dotískal, aby již jednúc kolem lámání na těchto stranách viděno bylo. (Od radosti jiskricími očima.) Ach, toto jest utešené divadlo, milostičkám! Takového paducha proklatého viděti kolem lomcovati. Zvláště, když ho počínajú odspodku práskati; nejprv členky, potom píštele, kolena, stehna, bedri, kríže a tak dále, až do duši. Ach, to by nedal za sto dukátov! Neb to jest spolem i strach a hrúza pro obecný lid, i výstraha pro podobné lumpi. (Posmešným posunkom.) Ale cože v těchto nynějších spozdilých časich tak jest láskavá a milostivá vrchnost naša, že by vždycky radneji chtěla človeka k živobytí privésti, než ze života sprovoditi. O, spozdilé milostivosti! A ubohý fiskuš magistratuální, na kteréhož predce všecko hrmí a vrčí, jestliže pokoje a bezpečnosti není v krajině, musí sobe za velikú gracii pokládati, když jedno všivavé hlavy stětí dožije. Ach, jináče to bývalo na první mé štácii, pokud sem byl pri prešovské a košické komisii. Já sem tam vždycky akurátne veděl popredku, kdykoli sem měl nejakého delikventa pod procesem, jakovou smrtí zejde: bude-li stínaný, vešaný, kolem lámaný, na kul strkaný, ohnivými kleštami trhaný, aneb z kože drený. Neb jako sem já usúdil, tak bylo porád i pri vyšší vrchnosti, pri jakékoli apelacii potvrzeno, aniž vtenkrát mnoho kritlovali, proč toto, jakože toto. Jenom frišno ta pryč podepsali. Rajta katovi do rúk! Ale tuto? Oh, svatá spravedlnost! Kolik se tu naprebírajú tech písom, čo tu napremetávají těch aktov procesuálních — od Piláta k Kajfášovi, pokud jen jednu neforemnú exekúciu vykunklují, až jest veru na zošklivení.

RAJNOHA: Již to tak, již to tak! Časy se promenují, a mý v ních. (Ješte vždycky ticho a vlídne, ale mu již poznat, že ho var chytá.) A jestli smím reč pretrhnúti: což pak provinili tito delikventi, ježto zítra marniti mají sa?

KARAFFA: Čo provinili? Na tento čas síce tolik neprovinili, co by smrt zaslužilo. Jenom pletky jakési, lecijaké kepství, které by nejzvyš dvu aneb triročným areštem dosti pres hlavu skáráno bylo. Čo jich nejvíce gravírovalo, jest ta okoličnost: že, prej, jakusi nevestku ukradnuti chteli. Ale pred nekolik rokmi jeden z ních zastrelil jednoho valacha; druhý pak svého vlastného pána, jednoho zemana, u kterého byl išpánem, nožem proklal, ponevádž ho, prej, se svú dcéru v jakémsi podezrelém objimaní postihl. Týto staré aktá já sem sobě dal prinesti, a tam sem znovu započal nitečky prásti, kdež vtenkráte pretržená byla. O, kdyby já vtedy byl fiškalem býval, mohli ty již vtedy o hlavu kratší býti. A protož já onómu fiškálovi, který ten první jejich proces vedl, nikdy nemohu odpustiti, že jich s flajsom nechal uniknúti. Však ale neprihodí se to mne! A tak, muj milý pane, jedno s druhým — té staré hríchy k těmto novým pridané, to jich o hrdlo pripravilo. A čo jim nejvíce krky zlomilo jest to, že k tomu huncvutovi tam na tom Vepre, chci povediti k Rajnohovi utékli, a až posud, jakž nepochybna vec jest, pod ním služili. A kdyby to nebylo, oh, bylo by mna to práci koštovalo o život jim hráti!

RAJNOHA: Ozaj? Mh, mh! Ale zdalíž oni, jejich milostičkám, neráčeji se báti toho huncvuta tam hore na tom Vepre?

KARAFFA (se smíchem): Ha, ha, ha! Já? Báti? Toho lapikurku? Ha, ha, hi? Ješteže báti! Pane milostičkám, mohu jich ujistiti: né ja jeho, než on mna sa musí báti. Nebo já mám jednoho hajdúcha, chlapa jako obra, silného jako leva, stražného jako kohúta a verného jako veš; kdy ten straží, mohu já bezpečně spáti na obe uši; ano, na toho mohu své dušné spasení zveriti. I všetci mí ostatní lidé tak jsu nadražení a podhuckaní naproti Rajnohy a tovarišum jeho: nó — že jen radost takovú čeled míti. To oni dobre vedějí šibenci, ti Rajnohovi holomci! A predce, čo jím povím, muj milý pán oberforštmistr: pred dvoma týdni, jako jim publikujem sentenciu smrti, tem dvum arestantum, zasmeje se ti mne jeden z nich zrovna do očí, mluvíce: „Oh, ješte nás prej nemají, pán velkomožný! Však mý jim ujdeme, a co by sme již s zavázanými očima sedeli na popravném míste, náš hajtman nás predce vytrhne z jejich rúk.“

RAJNOHA: Oh, hrozná opovážlivost! Zajiste veliká dufanlivost v hajtmanu svém; to musím uznati!

KARAFFA: Však ale! (Pohrozí se na stranu rukou.) Jestli jim jen sám Pán Buh nepošle ohnivý vuz z nebe, jako někdy Eliášovi poslal, a tak k poctivejšímu nanebevzetí nedopomuže, jináče mně síce veru neujdete! A jejich všivavý hajtman? Ten kep?^[103] Nech mne jenom prijde! Jako potkana do pasci — chmat — tak ho maji moji kopovi. Za to stojím, milý pane! Mezitým pro lepší bezpečnost a jistotu rekviroval sem predce z Lučenca jeden batalion vojska, aspoň pro parádu, když ne pro potrebu. To vojsko bude tu již všasráno na svitání, prv nežli těch zločincov ven vyvedeme.

RAJNOHA: Mudre mají, jejich velikomožnostičkám! Opatrnost nikdy neškodí, trebas by i zbytečná byla. (Vypije na jeden dúšek pohár vína.) A kolikže již predce takových kepov sprovodili z tohoto sveta za své živobytí, pán velikomožný?

KARAFFA (maličko rozmýšlá a do nebe hledí): Ach, počkajíže, muj milý pane! (Číta na prstech.) Maličké pozhovení: petačtyridcet, šestačtyridcet, sedumačtyridcet, zitra teda numero: vosmačtyridcet a devětačtyridcet. (S posmečnou radostí.) Nablíze tedy budu svetiti jubileum mého katovského úradu! (Všem prísedícím.) Moji milí panové! Potom já ješte jen dám hostinu, až budu stoly praštati a hrady se pukati! (V čelo se pleskne, jakoby mu nejaká výborná myšlenka do hlavy stúpila.) Ach, Bože z vysokého neba! (Oči k nebi vyvráti a ruce spíná.) Bože! Dejž mne dožiti ješte té radosti — sto dukátov dám mezi chudobných — jestli mne na místo padesatého onú kanáliu^[104] tam hore na tom Vepre, toho Rajnohu do ruky odevzdáš!

RAJNOHA: Brávo! (Skočí hore ze stolce a podá ruku Karaffovi.) Tu mna máš, kteréhože sobě žádal. (Chytí mu ruku a tuho stiskne.) Tu sem ti v ruky. Svet svoje jubileum. Já sem Rajnoha, hajtman z Vepra! (Všeci prísedící poskáču od stola s takovou náhlivostí, až se některé stolce poprevrhují, a milí hoste do kútov se reterigují.)

KARAFFA (s nevypovitedlným prenáramným strachem, všecek otreštený, tresúcim hlasem): Jich milostičkám! Muj drahý pane! Urozený pán velkomožný! Dvojíctihodný pane! Pán osvícený! Prevelebný! Nejdustojnejší, nejjasnejší pane! Jejich milost pán oberforštmistr! Oni sobě ráčejí maličký špásik se mnou dělati. Ráčeji se mnou žertovati. Chteji mna bláznom spraviti. (Chce ze stolca státi a ven dvermi uteci.) Já se nedám bláznem spraviti.

RAJNOHA (zastane mu cestu, aby nemohl k dverum utéci, a silným hlasem skríkne): Seď, ani se z místa nepohni.

KARAFFA (trochu prijde k sobě): Oni mne jen za blázna mají, pán oberforštmistr! Já sem není jejich blázen. Ráčejí veděti, muj milý paně, že jsu v mých rukách?

RAJNOHA: A co bych byl v čertových rukách? Čerte, diable! Tu sem ti, co chceš so mnou?

KARAFFA (usiluje sa pochlapiti): Já sem tu policajmistr, viceišpán, fíškális prokurator. Já sem tu pán, vladár, vrchní predstavený a všecko v této stolici. Paně, kde jest jejich pas? Oni se mne zdaji podezrelý človek býti: kde jsu jejich písma?

RAJNOHA (vytrhne svúj palóš z pošvy a treskne ním, položíc ho na stúl, až všecky flaše, misky a poháry okolo fŕkají): Tu jest muj pas! (Vytrhne spod fraku blyštici pištolku a natáhne kohútik.) A tu jsu mé písma! Ját sem ten, kteréhos sobě od Boha vínšoval. Ty ukrutník! Ty tyran nevinnosti! (Pauza.) Tu, hle, stojí pred tebou onen všivavý hajtman — ten huncvút a kanália tam hore z Vepra. (Zamíri do neho.) A ty, krvožížnivá beštilile Karaffa! (Opre mu pištol na prse.) Tu stojíš nyní pod šibenicou! Daj čertu dušu, komus slúžil! — Héh, citíš v této chvíli, mordbeštio, kterak jest to človeku okolo srdce, když stojí na poprávnem míste? Skáče tvé proklaté srdce jako zločincovi, když jest katovi v rukách? Hé?

MÁLIKA: Ježiš, Mariá, Jozef! (S velikým strachem vrhne se mezi ních.) Nechže maju rozum, pán oberforštmistr! Tá potvora by sa mohla spustiti a lahko se mohlo neštestí státi!

RAJNOHA (odtahne pištol od Karaffovych prs): Nebyla by veliká škoda. (Zubami škrípe a hrozí sa Karaffovi pištolou.) Kdyby nebyl prísahu zložil živému Bohu Oci na nebi, že nechci lidskú krev vyliti, krome v čas nejvetšej potreby, neomylně by již byla táto gula tve tyranske srdce propálila. Ty ohyzdo pekelná, zlorečená!

MÁLIKA: Toto jest ale jedna hrozná-prehrozná vec na svete! Mužu, pro Pána Boha! Ale mužeš-li ty toto neslýchané grobiánství jen tak nemilobohu strpeti, a sobe tak do očí dáti špríhati? (Behá po izbe ruky zalamujíc.) Ach, nastojte, mne prenastojte! Ale kde jest ta naša čeleď u jasnýho chytlána? (Kričí proti dverum.) Janči, Ďurči, Toska, Ištván! Kde su jen ti hajdúsi? K ohnivé strely! A snad jich všeci čerti pochytali? (Chtě ven dvermi vybehnút.)

RAJNOHA (chytí ju za kitlu^[105] a naspet ju vrhne): Nech se neinkomodírují, pani velkomožná! Jejich čeleď a hajdúsi jsu v tak dobrých rukách, v jakych ješte nikdy nebyli (zahvízdne na prste).

(V tom okamžení stupiá do izby čtyré ozbrojení zbojníci a pozitírují se do radu u dverí. Málika, pak to vidíce, cúfne naspet, a jakožto zemdlená, s zalomenými rukami padne horeznačky na kanapé.) Halgaš!^[106] Nech mne ani jeden ani slova neškrkne. (Spustí kohútika na druhý skok, a strčí pištol za pás, paloš pak vezme ze stola, strčí do pošvy.) Nyní ješte s tebou pár slov (Karaffovi). Ty podvržte spravedlnosti! Sám uznávaš, „že moji chlapi, kterychž si chctel zítra marníti, na tento čas nic neprovinili, co by smrt zaslužilo“. Proč si jich teda na smrt odsudil? Že jeden z ních pred šestími roky panského valacha zastrelil? Já ho síce nechválim za to, ale ty, který nemáš pomyšlení na nic jiného, jedině na vešání, stínání a kolem lámáni, rozumíš ty černého čerta rohatého, (drgne ho hánkou po čele) kterak to škre na srdci statečného horára, když mu taký oplan valach, již mnohokráte napomenutý, do hajnici kozy pustí a všeckú mladinu, nad kterou mu duša piští od radosti a kterú den i noc hájí a brání, aby jaký-taký užitek z nej preukázal, tak nemilobohu spase a vniveč obrátí! Muj tovariš byl horárem a hájil svu horu, jako nejlepše vedel. — Druhý pak z mých chlapov, že svému pánovi, u kterého za išpána slúži, bičák^[107] do srdca búšil, a potom ke mne ušel? Kýže by to čert byl za otce, který by se nenahneval, když vidí své premilé dcerušky, svému jedinému trinástročitému díteti, od takového capa, od takového hovada rozpaseného, jaký ten zeman byl, násili činiti a její nevinnost przniti? Muj tovariš byl otcem a musel panenství sve dcéry brániti. Ale však o tom nic nestojí v tvém procesi? Pravda-li, že tam jen naprosto stojí, že jích, prej, postihl jen v jakémsi podezrelém objímání? Áno: pekné objímání, krásné líbání! Buzarírd mordteremtette! Bohdaj vám všem již dávno byli vlci na pohrebe trúbili! (Ohen z očí šprihá.) … A čože si ty dokázal? (Pauza za hodnú chvíli, mezitým sobe Karaffa studený pot z tvári stírá.) Pohni svedomím. Šibni kravu chvostom. Znáš pri košické komisii: když si šestatridcet nevinných duší o život pripravil? Když si jích na škripec natahoval, až jim kosti prašteli, když si jim prsty do vrštatí^[108] prešoval, až jím krev spopod nehtov stríkala; když si jim horicími faklámi boky pálil, až jim holé rebrá vyzérali, aby se jen priznali k tomu, o čem oni nic nevedeli, a čo se jen v tvé orevané kotrbe vyvarilo! Mordbestio sakramentská! Pravda jest síce, že te vtenkrát neobesili, ani kolem nelámali, jako bys byl stokráte zaslúžil, kdybys sto živobýti měl, ale tě jen čistom včerty odehnali a mezitým druhú službu dali; ponevádž tí hlavní predstavení tvojí dobre znali tvé fiťmy,^[109] žes na všecky huncutstva súcí, a že i vyšším pánum, grófum a magnášum pri jejich pestvách mužeš poslužiti svým časem namísto pravé ruky. Šelma prešibaná!… a kterak si se tuto ridil od toho času, jakos zustal viceišpánem této stolici a fiškálem tohoto panství? Snad myslíš, že Rajnoha tvé kúsky nezná? Jano Findura z Mytnej ukradl dva voly z maštali jednomu sedlakovi, a když mu byli na šlaku, fuč; dal tebe jednoho, a nie se nemohlo dosvedčiti… Maco Drugan z Trhanové ukradol deset klatov fčél divínskému farárovi; tebe dal pet, a — nesnuvali mu čréva okolo úla… Tomáš Trembuch masár chtel míti maso pověšené; jen tobe zamastil ruky s pul centem loja, hned byla hovazina po groši. — Chrtalinský šafár prodával kralovské železo na svú ruku, a jen tebe vzal za prokurátora a svedomí tvé s nekolko centy železa obtížil, posavád je šafárem. — Buček valdberajter kvaltoval horu, a takrečeným Zahorcum na luby, pluhy, kláty, kopyta praktikoval; a — když mu šupelo, jen s tebou učinil halbpart,^[110] posavad je tvuj „starý kumpan“. — Pinkes krčmár zabil jedného pocestného a v noci pod Vantrúd za Allašem zahrabal: a — jen svedomí tvé v jednom desetokovnáku zatopil, až podnes lidí klame. — Žilka harbír otrovil trech mužov, pred kterými ženy komurky své zamykali, a predce vždycky suchý ušel, až pokud sem ho já dal obesit, poněvadž teba, pluhák, z francúhov vystravil. — Né jeden Cigán tuto v Haliči ukrádl dva pôlty slaniny, tebe zamastil pysky s jedným a — ani mu jen prdel nevytreli. — Ty holomku z čertového kolesa odpadnutý! — Oh, kdyby tam na tech granátlach, které táto tva harpya na hrdle nosí, napsáno stálo, koliké krvavé mozole chudobných lidi na nich lipí! A na tomto tvém prsteni, kdyby napsáno bylo, kolik bolestných slz ubohych vdov a sirotek v tomto briliante se blyští! — Však by si ty již dávno musel, pet strél pres tvú dušu, na šibenici od krkavcov rozzobaný býti.

KARAFFA, MÁLIKA (naráz sebe snímú onen prsten a tato granátky, a položá na stul): Tu jsu na službu, pan hajtman, když tak rozkážu.

RAJNOHA (ani se neohlédne na ně): Takoví ste vý, hle! — Jedno zlorečené proklaté pleme! Áno, v potmehúskem špehárství, skrz které rozumíte z poctiveho človeka huncvuta, a z huncvuta poctivého človeka spraviti. V tomto diabelském kunště panov naproti poddaných a poddaných naproti panov podhuckati, takže naposledy páni a vrchnosti se domnívají, jakoby mezi samymi kanáliami žili, a poddaní horekují, jakoby pod samymi tyrany vezeli. V tom čertovském remesle pravdu prekrutnúti, spravedlnost štrubovati, z chudoby kožu dreti, klientov vycícati, nevinnost podkopati, krajinu lupiti a z mamony nepravosti práteli sobě dělati. Oh, v tom ste vý neprepovyšetedlní mistrove…! Ale, nevinnost zastati, chudobnému ruku podati, upadnutého na nohy postaviti, pravdu najevo vyvesti, slovem, cožkoli dobrého učiniti, zač by vám primusen byl bud prátel bud neprátel ruce-nohy líbati, v tom nestojíte, Bohu prisahám, ani za fajku dohánu! (Všecek jako zdivený.) Komuže sem, kupríkladu, kdy krivdu učinil? Kohože sem já kdy zaprel, který mne dal pokoj? Komuže moji lide kdy cosi ukradli, co by jen za nehet blata učinilo? A predce ste se všeci sprísahali k mé skaze; predce mna pronásledujete, všeliku bezpečnost, i to jediné útočište neštaslivého človeka, sladký sen, ste mne odebrali, áno, i v těch pustých horách, kde se skrývati musíme pred vami jako divoké zvery, polujete za mnou, a nikdy mi nedáte pokoje; ty a všeckni tebe rovní šarhové…! Ale bud Bohu chvála, ješte máme zdravé kosti! Ješte máme dosti čerstvého špeku v knochách,^[111] abychom mohli nejen vaším ukladum uteci, ale i vaše chrbty pomastiti…! Anebo asnad se domníváš, že my se bojíme smrti? O, kolik jich jest mezi námi, kterým by se videlo za špás jakukoli smrt podstupiti, radné trebas i na šibenici odvisnúti, nežli v tomto bídnem živobyti sa potlkati, který ste nám vý neznabohové tak trpký učinili! — Jen já kupríkladu (všeckou zmrštenou a zamračenou tvárou)! Oh, já neštastná figúra na tom světe! Jestliže spím, o krvi se mne snívá; jestliže hore chodím, krev vidím v každém šlápaji; jestli co do ruky vezmu, krev na všeckém lipí; chtem-li jesti, krvavé jsu mi jídla; chtem-li píti? (Vezme jednu flašu ze stola s červeným vínem, pohledne pilno do nej proti oknu a šmarí flašu o stenu, až se všecka na mnoho tisic črepov rozbrinkne, a skríkne.) Krev všudy na vše strany! (Všecko se prenáramne zdesí.) O, ty zlorečená nadobo prchlivosti boží! Kdybys ty mohl viděti všecky krvavé rány srdce mého, čudoval bys se, že nedrhnem jako litý tyger všechno, čo mi pod ruky prijde!

TURŇA (vstupi dnu dvermi a hrubým hlasem poví): Už jest, vitéz Hadnad uram! Tu jsu chlapci, jako ptáci, na slobodě.

RAJNOHA: Sem jich prived pred moje oči.

TURŇA (otevre dvere a zahvízdne ven dvermi).

KRŠO, KUČERÁK (dva tot z arestu oslobození zbojníci, neozbrojení a otrhaní, ale zdraví, čerství chlapi skočá rázem do izby): Vivat, Rajnoha mešter!

KARAFFA (zalomí ruky ponad hlavu): Bože, bud milostiv hríšnemu!

RAJNOHA (Karaffovi): Čoda jest, pan fiškál? Však mý to mužeme i bez ohnivého voza? (Kršovi a Kučerákovi, kterí mezitým z obúch stran, jako deti otci, na jeho ruky se povešali.) Tu ste mi zase? Moji drahí tovariši! (Objíme obidvoch naporád. Potom pohrozí se Kršovi.) Ty opovažlivý chlapčisko! Načs popredku povědel, že prindu pro vás? Mezitým (bozká ho), děkuji tobe za tvú duvěrnost, žes tak silnú náděj mel ve mne. (Ukáže na stul na víno.) Včil chodte, šuhajci, napěte se. (Máliky.) Pani velkomožná, nech že ráčejí poslužiti temto šklbanom.

MÁLIKA (usiluje sa nakolik možno strach udusiti, naleje do dvúch pohárov a prezentíruje Kršovi a Kučerákovi): Nech sa páči.

KRŠO (vezme pohár vína a zazdravká Karaffovi): Za pekné poděkování, pán vicišipán, za tu dobrú hospodu, bárs jaká planá bola.

KUČERÁK (též mu zazdravká): Za dobrú známost nabuduce! (Všeci zbojníci nahlas se zarehocú.)

TURŇA: Ba čo ti povím? Hajtman uram! Jako vyzitirujeme a preopačujeme všecky kúty těmnice a pivnice v tomto zámku, najdeme ti jednu, ach, švarnú děvečku v areště; ale né spolu s týmito lapaji v jednej temnici, než okreme v jednej tmavej, smradlavej diere. Chyba ked ju vyvedéme na svetlo a prizeráme se jej oči, pozná ti Kaňúr svoju dcéru! Ach, div nás tam neporazilo od jedu!

RAJNOHA: Čo? Kaňúr? Muj adjutant? Náš inžinýr? Našel svú dcéru tuto v arešte?

TURŇA: Áno, áno, jako hovorím. Kaňúrova, nášho inžinýrova vlastná, vlastnučičká dcera sedela tu v tomto zámku od jednyho pol dňa v těmnici. Ach, rúčá pokusa! Jakobys ju vymaloval; lenže bledá, či od strachu či od hladu, jako stěna. Tu dolu v drábskej spolu se lížu s otcom, a slzy si stíraju.

RAJNOHA (Karaffovi): A ty pravnúk samého luciferov z pekla! Čož to má znamenati?

KARAFFA (s pokrytskou pokorou): Kradla.

TURŇA: Že či ju praj móže vzát sebou hore na Vepor?

RAJNOHA: Nuž jakože? (Karaffovi.) Kradla? A cožpak ukradla?

KARAFFA (ani nepohlédna hore): V Rimavské Sobotě pani kastelanky jedné šaty.

TURŇA: Lužieš jako pes: bodaj ti pysky vykrivilo!

KARAFFA (mrdne plecom): Já nemohu za to. Pani kastelánky v Sobotě skapali vrchné šaty; pri něj se našli a ona jich na sebe nosí, tedy jich ukradla.

TURŇA: Úh, počkajže trochu, trebas si ty jaký prokurator. Ved som i já volakedy poza školy chodil. Datur tertium, quartum et quintum.^[112] (Dá mu figu po čele.) Ty vol sprostý! Somár az ebadtá! Pýtaj si svoje peníze naspet od tvojho principála, u kterého si sa júra učil. Ked sa cuzé šaty u néj našli, nemusela jich justament ukrásti, ale jich mohla lebo kúpit, lebo nájsť alebo od volakoho darované dostat… A ešte ju, praj, dal šibat na plangiari, až jej krv cez kitličku premokala, aby sa len priznala, že jich ukradla.

VŠECI ZBOJNÍCI: Šibat? O! O! O! Ho, ho, pfuj, posmech!

TURŇA: Abys teda veděl, ty byvol sprostý, že si jej darmo ublížil, neborky! Pozri na mna. (Tlapká se dlaňou po bruchu.) Já som jich ukradl té šaty, které sa pri téj děvečky našli. Alebo radněj: neukradol som, ale som jich len vzal z plota, na kterom pani kastelánka svoje šaty sušila, lebo mě práve na ten čas velmo potrebné boli. (Obráti se k svojim tovarišum.) Však som vám rozprával, bračekovci, ked som toho otravača Žilku do Soboty vodil, a pán kastelán dal pohon robit za mnou, sedláci a hajdúsi už ma boli obklíčili ze všeckych stran, takže som nikade nemohl ušmyknúti, a už som veru ozaj natenko prádol. Počkaj, reku, ved vám já prejdem cez rozumu! Vidím ti tam na jednom plote šaty sušit. Fuk: učupím sa pod plot, aby ma nik nezmerkoval, strhnem jedné šaty ženské z plota, zotchněm na seba a kapku^[113] kastelánkinu na hlavu; moj hromový kalpach^[114] zavázal som do šatky, jako nejaký košík pod pazuchu, a póod cez prostred pomezi sedlákov, len tak klobúky snímali prede mnou. Sprostáci! Nazdali sa, že som já pani kastelánička. Já som potom, veru možem povedat, statečne myslel s pani kastelánkou, a chcel som jej šaty naspátek poslat. Mezitým stretnem sa s touto švárnou děvečkou nedaleko Rimabáni. Oh, keby já bol vedel, že je to nášho Kaňúrova dcéra! Vih, reku, myslím sám sebe: tejto sa, reku, lepšé zejdu, a pani kasteláničky može pán kastelán nové šaty kúpit; bez toho stoliční páni dosti nazbíjajú od chudobných ludí!! A tak daroval som jích ve jméno Boží. (Karaffovi.) Tak sa k nej dostali: čuješ? Ty tetrov hlúpy! Ty svatého Lukáča fták! A ešte ju za to korbáčovat?

RAJNOHA (ukáže na Karaffu): Tu ho máte, chlapci: činte s ním, čo chtěte. Kterak sedí huncvút zahulený,^[115] jakoby hanbu svého otce videl!

KRŠO (priskočí k nemu): Já sa musím nad tebou vyvrešiti. (Chytí ho za obe pleca, a tak ho strase, až mu zuby hrkocú, a parokna mu z hlavy sfrkne.) Štomfax terembene! Tisíc vozov maku, hrachu, v každem zrnci sto strel pres tvoju dušu presvítilo! Teráz si ty padel chlapovi do hrsti. Bár som jako harink vypitvaný na tej tvojej panskej kuchyni, ale ti já roztrem čemer!

RAJNOHA: Pfuj Kršo! Nad zdechnutou mrcinou se pomstviti, která sa brániti nemuže.

KRŠO: Pfuj. Škoda, že som si ruky pošpintal. Či bys bol hoden, aby sme sa s tebou kánili? (Napluje mu do očí.) Pfí! Toto jest všecká naša pomsta!

RAJNOHA (zdvihne ruku): Pardón! Zacpajte sobe radné usta. (Ukáže na stul.) Tuto s tymi pečenkámi a vyprázdnete ty flaše. (Turňa, Kršo, Kučerák, a ty čtyré zbojníci, kterí odprvu v dverich vartu stáli, dají se do večere, jenž od príchodu Rajnohy na stole pozustala. Chlapci jako vlci a sukaju jako dúhy.) Nebo vidím, že žádnému z těchto pánov nechte šmakovati. — A ty, Turňa (Turňa sa obezre a práve má plnú papulu jako buben.) No jen prehltni, aby tobe nezabehlo do druhého žrídla. (Když Turňa vgňávil do seba kus pečenky jako pest a zalil pohárem vína.) Poslyš, Turňa: Jidiž učin porádek s našimi ludmi, aby snad jakúsi lármu neporobili; nechať se napějí chlapi, jest v Haličském zámku dost vína; ale do rána aby všickni byli v svém revíre. (Turňa chtě jíti ven dvermi.) Počkaj trochu, Turňa. (Vezme démantový prsten a granátky ze stola, kteréž predtým domový pán s paní byli položili na stul.) Vezmi tento prsten — jest opravdový briliant, stojí svých 200 dukátov — Item: tyto granátky, otci materi jsu hodné 60 dukátov. Dejž obědvoje Kaňurové dcéry a pověd službu, že jej toto posíla pán Karaffa a pani Karaffička namísto dostiučinení za tu ubliženost, která sa jej tu bez príčiny stala. (Turňa odejde. On pak se obráti k ostatným.) Mne by to nechasnovalo, neb meza krve jest! U mna by byli zlorečené tyto veci: u nej budú požehnané, mne by horeli na duši, jej budu balzam na srdci. (Obráti se k těm němým pánum, kterí v kútech čušá.) A že tyto klenoty odbírám temto užerníkom, svedkove ste vy, nemí pánové! Za to já sám dám odpoved pred Bohem i pred svetem. (Svým chlapum.) Chlapci! Již ste se najedli?

VŠECI: Najedli.

RAJNOHA: Či ste sa napili?

VŠECI: Nie!

RAJNOHA: Deo gratias! (Dá jim znamení rukou.) Do roty! — (Zbojníci se postavaju do radu napred dvermi.) Ješte jedno, pán Karaffa! Tech 100 dukátov, kteres chudobným obecal, jestli mna do ruky dostaneš, čítaj na stul.

KARAFFA: Ach, Bože z vysokého neba! Tuším ani jeden nemám na svém bydle!

RAJNOHA: Trebas i v stríbre aneb v jakékoli minci: potest obstare. Všecko já prijmu; jenom rukuj.

KARAFFA: Ach! Musel bych do kancelárie jíti a panskú kasu oblupiti.

RAJNOHA: Né! né! Z tvé lúpeži, cos již predtým panskú kasu oblúpil, zaplat chudobným, cos Bohu slíbil. Aneb asnad se domníváš, že já neznám zavrenými dvermi vejíti a plechy a zámky otevríti?

KARAFFA (velice žalostným, na srdce rozpuknuti vzezrením obráti oči na Máliku, a sáha do vrecka pre klúčik): Szívem!^[116]

MÁLIKA (otrči ruku za klúčikom): Všek by sme mi to, kdyby na to prišlo, i tu doma mohli mezi zdejších chudobných rozdeliti.

RAJNOHA: Eh bien! Pristanu i na to. Ale oni, pani fiškálka, pujdu s námi namísto zálohu, a zustanu u nás, pokud se nepresvedčíme, že peníze jsu celkom vyplatené. (Dá znamení svojim lapajum, aby Máliku chytili a sebou pojali. A dva z tech zbojníkov, kterí vartu stáli, počnú ju za ruky chytati.) Od chlapov sem již byl do tisíckráte oklamán: ale od jedné ženy veru se nedám oklamati.

MÁLIKA (krčí se a brání zbojníkom, a kričí, čo jej z hrdla dá): Né! Né! Né! Jaj, Bože muj! Bože muj! Ach, nepujdem, nepujdem! — Mužu, plať! Karaffa, daj peníze!

KARAFFA (jide ku kasni, vyníma ven peníze, a čítá na stole).

RAJNOHA (počká, a všeci jiní ticho stoja, Málika mezi dvoma zbojníci, pokud Karaffa 100 dukátov v rozličné minci neodčíta: potom prebehne očima odčítané peníze): Dobre… Tak nerozvažlivé sliby Bohu učinené saldirují.^[117] (Obráti se do kúta k jednému z těch cizích hostí, kterých predtým byl našel pri večeri u Karaffu.) Pán asesor! Já jich dobre znám: oni jsu z Baláž-Ďarmoty jeden z nejstarších asesorov pri Novohradské stolici, a oni se mne zdají nejsvedomitější býti mezi těmito páni. Nech mají tedy tu lásku i nech vezmu týto peníze k sobě, a podle jejich nejlepšího vedomí a svědomí nech rozdají mezi chudobných. Potom pak nech kurentují po celé stolici ve jméno slavného magistrátu stoličného: „Že pán viceišpán Karaffa měl to milosrdenství, a 100 dukátov daroval chudobným.“ V tom kurensi ať jsu vypísaní jmenovitě všickni chudobní, ježto této almužny účastní zustanú; kupríkladu: „Jáno Ličko dostal 10 zlatých. Ondro Chabina 20 zlatých. Ema Harušová 30 zlatých. A tak dále.“ Jestli o čtrnáct dní nebudu ten kurens míti všeci richtári v svých obecných protokoloch zapsaný, potom nech sobě hore hledá. Potom dodají oni druhych 100 dukátov, a já jich sám rozdelím. Rozumeli?

CIZI PÁN (kývne hlavou, odebere peníze a zhrne do vrecka).

RAJNOHA (manírnu poklonu učiní): Služebník ponížený! Dobrý odpočinek vinšujú všem vespolek. (Zbojnici hrabú se všeci ven, Rajnoha naposledy, který zustane ve dverích státi, a obrátice se, rekne.) Ješte jedno, milí pánové! (Pohrozí se prstem.) Že se nepohne z místa ani jeden z tu prítomných, pokúd jedenáctá hodina nevybije; aniž se opováží ven oknem pohlédnuti, aneb volati, aneb klopati, aneb búchati, aneb hvízdati, aneb nejmenší lármu učiniti. To jest všechnem k výstrahy povědeno! Nebo tu dole pod nimi v čelední izbe leží jeden sud, v kteremž jsu dva centy pušného prachu, a naproti obloka na zahradném múriku stojí jeden z mých kanonírov, zapálenú luntu v ruky držíce. (Strašlivu hrozbou.) Pri nejmenší lárme, která by našemu odejíti nebezpečná býti mohla, vyletíte všeci — jako jest Buh na nebi — v jednom okamžení do povetri! — O hodinu naleznete všecku čeled vašu v jedné temnici pod zemou spakovanú! Adio! (Odejde.)

(Jakž rozkázano: z pozustalych panov ani jeden z místa se nepohne, ani neškrkne: jen žalostne jeden na druhého pozírají a kedy-kedy jeden, druhý hlavou pokrúti. Mezitým opona na theátri pomály dolu se zvine.)

[Opona]