ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Orlaj, Terka

ORLAJ (slabým, však zrozumitedlným hlasem): To jsu chlapi! Ó, Terka moja! To byla bitka! To mi ver, takových víťazov máme mezi našími lidmi, kterí by nesmrtedlné jméno zaslúžili, kdyby pre jinú vec bojovali. Síce naša svoboda, za kterú se bijeme, jest v očích naších také vec dobrá, ani lepšího nic není na svete, ale čože? Naše sloboda nelíbi se králum, knížetum, magnášum a vladárum; títo by nás radi v lyžičky vody utopiti, kdyby mohli; a nic neuznávají za dobré, jen co se pre nich učiní, a co se jim kvúli stane.

TERKA (líška se mu, a hladí ho po tvári): Ach, prosím te, muj milý Orlajko! Nesilže se k mluvení, mohl bys sobě krev rozpáliti, a tak svú ránu nebezpečnejší učiniti.

ORLAJ (nic nedbá na to): Oh! To byla patália! Terčulka moja! Ani pod Belehradem! Ani lev se tak nebrání, když mu mladé chcú odebrati. Ale veru i nejeden z naších chlapcov do zelené trávy zahrýzl, mnozích, moja milá Terčička, kterých si nejradší videla, již nikdy více nevidíš!

TERKA: Ach, však sem již videla nekterých do hrobu nesti! I tvého nejvernejšího Samsona již pochovali.

ORLAJ (strhne se): Tedy predce jen musel jíti? Ó, to byl šuhaj! Terka! Vrtký jako sokol, smelý jak orel, opravdový Samson! Ale on jen prázdny nešel z toho světa — né jednoho čarapára^[40] ten popredku poslal. Když všecko okolo mna padalo jako listí ze stromu, on sám a jediný neodstúpil ani na krok ode mna, a když již všecko jen na nás dvuch hrmelo, vyškrábal se jako kuna na buka, a tak palil z neho, že nebylo možné k nám pristupiti, až mu kúra na flinte od ustavičného ohne očervenela. Tu ti spáči jeden Nemčisko pluhavý, takový šlochavec^[41] v medvedí kučme, vezme ho na cíl a prdúc! Jen se tak prekotil z buka milý Samson! Och, jako mna to popchlo, Terka! Jakoby mna na rožen strčil. Jesli Nemec dobre zamíril na Samsona, jináče jsem já zamíril do Nemca. Pác! Nebude ten více trúsiť bozistence pod ploty! Ale jáj, Bože! (Strpá a osrká od bolesti.) To byl ostatný muj šús^[42] této noci.

TERKA (nahlas vzdýchne): Ach! Dal by Pán Buh! Aby byl ostatný za tvého živobytí.

ORLAJ (pozre na nu tak bystro, jakoby jej chtel pres dušu prezreti): Rozumím, rozumím, čo chceš ríci! Ale, Terka, zdalíž nevidíš, že již mám dosť bolesti na techto ranách, ješte mne i na srdci chceš poraniti?

TERKA (chytí se ho za hrdlo a vybozkáva ho): Jaj! Orlajko muj drahý! To sem já nechtela! To sem já ani nemyslela! A predce, dušička moja! Když sebe všecko dobre hore vezmem: já sem nikdy néni spokojenejšá, jako vtedy, když ty poranený a porubaný doma na mém lúne ležíš; vtedy sem aspon néni v strachu, že mi zahyneš. A preto já bych sebe vinšovala, trebas by se ti nikdy nezahojili, kdyby te len neboleli, této rany! Této (pochytí mu a vybozkáva poranenú ruku) moje líbe, premilé, bolavé rány!

ORLAJ: Pekný vinš, nech sem dobrým! Ach, Terka! Terka, máš ty rozum!

TERKA: To verím, že mám. Lebo pomysli, že jen dneskat zesvorovatejú tvoje rany: juž zitra zas pujdeš do neštestí! Néni-li tak? Snad nevíš: „že dotud krčach na vodu chodí, pokud se nezabije?“ Tedy predce jen pravdu mám, když pravím: „že si nikdy néni bezpečnejší jako vtedy, když doma na posteli a (objíme ho) v mojích rukách ležíš“.

ORLAJ: Dekujem za takovú postel, na ktere bych měl naveky nemocný ležeti! Ale dejž sobě jen povedati, Terka! Orlaj muže umríti i v tvých rukách, i na tvém lúne, kdybychom se nejlaskavejší lízali a bozkávali, vtedy mna muže šlak poraziti, alebo toto onó.

TERKA: Ih, pletky! Mezi tisíci a tisíci sotva jeden umre na fraji pri milej. Ale ve vojne, v jedné jedinké bitky, kolké tisíce a tisíce spadnú! A zdalíž jest váš život tuto cosi jiné, jen ustavičná vojna?

ORLAJ: Ale pritom pomysli, Terka moja! Za čo tuto vojnu vedeme?

TERKA: Áno, vedadže, mnohé armády a vojská vojnu vedú za mnoho menšé, ano, i mnohokráte i za horšé veci, nežli vy, však predce aspoň s vetšou poctivosťou a chválou pred svetem.

ORLAJ (obrýkne se na ňu): Tera! Zdalíž my nebojujeme s poctivosťou? Čože jest poctivost a chvála človeka? Ja myslím, že nejvetší chvála a poctivost človeka jest to, když na svobode žije a pravdu i spravedlnost nasleduje. A za tú svobodu my se bijeme, pre pravdu a spravedlnost s celým svetem vojnu vedeme, ne pre bohatství a pre peníze, ne pre kúsek zemičky, jako naší králové a potentáti. A preto já myslím, když svobodný chlap pri obhajováni své svobody v bitky spadne, že jest taková smrt vždycky poctivejší, než bídný život otroka a poddaného.

TERKA: Predtým, áno, predtým by byla vaša smrt ovšem poctivejší bývala, pokud ješte ste se jen bránili a život svuj chránili od nespravedlivých nátiskov, a pokud ste sobě jen bezpečné místo a bydlisko v tech horách hledali. Nebo vtedy vám ješte každú hodinu svobodno bylo mezi statečných lidí do lidského tovarišství se navrátiti, kdyby ste jen byli tolik (frčku spraví s palci) z vaší hlavatostí, — mám recti — z vašého kavalírství popustili. Ale dneská, muj milý Orlaj! O! Neměj mi za zlé, dneskáť jest již vaše tovarišství privelmi míšané, s mnohými smetí a všelikou zgerbou poškvrnené, a čo ješte víc, ze dna na den horší bývá.

ORLAJ: Snad nás ty, Terka, mezi tých rátaš, kterí sú na šibenicu súcí?

TERKA: To né. Ale kdo váš spolek nezná, ten se každý domnívá, že ste všeci rovní. Kdo o zbojnícich slyší rozpráveti, zdalíž jich ten rozezná, který jest mezi nimi na šibenicu súcí, a který ne?

ORLAJ (príliš vážne a s prísnou tvárí mluví): Terka! Totože sobě dobre rozváž, co teraz povím: Když nekterý potentát vojnu započne, a k tomu cíli, aby víc vojska měl, všeckých areštantov v krajine své z vezení vypustí a do regimentov mezi jiných vojákov postrká, tí pak areštanti, jenž predtým nebyli hodní, jen aby jich kolem lámal, v té vojne udatne bojují, dobre se držejí, a tak jako i jiní vojáci poctivou smrtí padnú: kdože jich tam rozezná? Kdož tam halabuší o míchaném tovarišství? A kdož tam poví, že nekterí z tech vojakov poctivou, jiní pak nepoctivou smrťou umreli?

TERKA: Jáj! To jest jiné! Ve vojne spadnúti a mezi vámi spadnúti. Mezi vámi a mezi potentáty jest veliký rozdíl.

ORLAJ: Jaký rozdíl? Ja nevím, jaký by rozdíl byl mezi námi, chyba ten, že jsú potentáti vetší páni a my menší.

TERKA: Oh! Byl by z teba prokurátor! (Bozká ho.) Ty bys snád čerta z pekla vypravotil. Ale profentuj ty, muj milý Orlajko, kolik chceš, ja predce duplim, že jest statečnejší ve vojne spadnúti, nežli mezi vámi. Nebo ve vojne bojuje král proti královi, národ proti národu, krajina proti krajine, a každý král, každý národ, každá krajina má svú poctivosť na míste extra. Ale u vás bojuje jedna banda naproti celému národu, a tento národ, z kterehož ste vy vyobcovaní, jestli né za opravdivých zbojníkov, aspoň za rebelantov držeti vás musí.

ORLAJ: I v našich kurucšágoch obe stránky jedna druhej sobě ty jisté jména dávají: Kuruci labancov a labanci kurucov prezývají zbojníky a rebelantmi. A naposledy, kdo zná, čo ješte z nás muž býti? Já se ani v malý prst neuhryznu, že znáš, jako nás tu znáš, ješte ten nejvychyrnejší a nejslavnejší národ muže vykvitnúti.

TERKA: Oj, bude to bude, na svateho vida, čo nebude nikdá!

ORLAJ: A čo se nazdávaš? — Čo mi dáš, jestli já tebe to preukážem, že to není nemožná vec?

TERKA: Ach! Aspoň bys jedného červíka z mého srdce vyňal, kterýž mne nejvíce trápi.

ORLAJ: Vidíš, Terka! Však si juž byla v Ríme? A tak sobě mužeš kelo-telo pred rozum predstaviti, jak slavný a výborný národ oní starodavní Rimané byli?

TERKA: Ach, áno, áno! Však sem byla s mým pánem strýčkem za tri mesíce v Ríme. A tak mužeš sobě mysleti, že se mne veru dosti navypravali, jak o novém, tak o starém Ríme.

ORLAJ: A zdalíž tobě vyprávali, kteraký byl počátek mesta Ríma? A čo to byli za lidé, jenž se tam první osadili a Rimsku ríší sfundovali?

TERKA: To se veru nevím rozpamatati. Však predce museli jakísi znamenití lidé, slavní vítezi a možní potentáti býti, když na tak vybornú myšlenku prišli.

ORLAJ: Néni pravda. Eh contraire.^[43] Ti nejošemetnejší lompoši byli, sami víboki, tuláci, bujdoši, zločinci a zbojníci byli. Taková zgerba a michanina ze všech krajín a národu sveta, jako kupríkladu, nepripodobno, prosím za prepáčení, dneška u nás! Tito Rimské riše grunt založili a budúce sláve rimského jména počátek učinili. Až pokud mezi nimi povstali dva bratri na dačo súcejší a sveta zbehlejší, ježto tech zbehov porendelovali, nové tovarišstvo do porádku prinesli, nepeleš zbránili, zákon predpísali a seba za hlavu nad jiných vystanovili. Atd.

TERKA: Áno, áno! Včilek se rozpamatám, to byli Romulus a Remus, dva znamenití bohove pohanskí.

ORLAJ: Však asnad máš natolik rozvahy, Terka, že budeš vedeti, co nynejšího času o starosvetských bohoch pohanských súditi máme? Za onoho času kdokoli sobe chýrne jméno ziskal, kdokoli tovarišství lidskému netco dobrého učinil aneb netco užitečného vynalezel, hned vskutku musel „bohem“ nazván, aneb aspoň za syna božího prekrsten byti. Odtud za starých času tolik bohov, kolik dneska bukov po smrečine. Nebo lidé vždycky radnejí se dají skrz Boha ríditi, skrz Boha zmudreti, než skrze lidí. Dost na tom, moja milá Terka, že rozum a šikovnost techto dvuch bratrov grunt založila celé budúcí slave a velikosti rimského vladarství.

TERKA: Včulka já teba rozumím, muj milý prokurátor! Ty asnad ufáš, že ty s tvým hajtmanem též budete moci vašu zbojnicku bandu tak prejinačiti a na slavný národ obrátiti jako Romulus a Remus? O! Muj milý Orlajko! Jiné časy su dneska, jiné vtedy, jiní lidé, jiné okoličnosti!

ORLAJ: Čo jiné? Já to naskrze nevidím. Ba áno, radné to pravím, že ani netreba lepších časov, ani nikdy nebyli príhodnejší okoličnosti k našemu predsevzetí, nežli práve teraz. Vidíš, moja milá Terka, náš král a cisar Leopold, naši krajinskí páni a vladári, mají tohoto času sami se sebou dosti práce a starosti, takže ani nevedí, kde jim hlava stojí, a naši lidé tuto vúkol po techto horách — kterýchž ty zbojníky krstíš — zdalížs videla kedy, jakž si na svete, poslušnejších a ochotnejších poddaných, ježto by svych predstavených tak ctili, sluchali a radi mali, jako nás títo ctí, sluchají a radi mají? Zdalížs videla kedy, žeby byl jeden jen škrkl, aneb bajusom mrdl, když sme mu netco rozkázali? Aspoň já z mé stránky sem presvečen, že co bychom jím rozkázali do ohne, aneb do vody skočiti, ta by ve jméno Boží poskákali jako žaby do plesa. A to i této noci proukázali. Juž teraz, Terka, pomysliže sobě, čože jest takovým lidem nemožno na svete? Což s takovými chlapi nedá se vykonati?

TERKA: Dá, dá! Všecko dá, ale veru né dneska, ani zitra. A my jen dneska a zitra žijeme. A potom, což tebe z teho prijde, trebas tvojí potomci berly a koruny nositi budú? Když ty ošklivou smrťou na šibenici umreš.

ORLAJ: Pekná myšlenka! Nech sem dobrým, pekná, ale strašlivá. O, pfuj! Terčika moja! (Odvrátí se od nej.) Nečin sobě tak strašlivé myšlenky o nás. Netrap se a nelekaj se sama seba. Ty se snad naozaj o mne bojíš, že ja naposledy i se všeckymi mými kamaráty na šibenicu prijdem? —

TERKA: A což jiného má očekávat zbojnická banda?

ORLAJ: Oh! Datur modus in rebus. Každé veci spusob.

TERKA: I Cigána obesiť.

ORLAJ: Ach, znáš ty štekat, klampula^[44] moja! (Bozká ju.) Vidíš, Terčika! Abych tobe naraz flajstrík založil i na srdečko, i na ustička tvé, tedy slyš, čo tobe teraz povím, jaké my koncepty máme. Hle, nás jest tuto již spolu primnoho, mnoho ludí mnoho potrebuju, abychom nemuseli krásť a zbíjať, takto sme se mezi sebou poradili, že polovicu, aneb aspoň tretinu techto hôr stneme, vykolčujeme, z nich lázy, zeme, luky vyrobíme, po tech lazinach vetší částku našeho tovarišstva obydlíme, a tym spusobem založíme grunt a počátek našeho nového panství. Kdože nám to v techto burlivých časích zabráni?

TERKA: Ten, který má právo do techto hôr.

ORLAJ: Do techto hôr pravo sobe osobují mnozí pánové, a ponejprv práve sice královská komora, potom lupčanské, viglašské, divinské a holičské panství. Toto již od davných rokov klčuje se mezi sebou, však jen perem. Kdo by mel právo zabíti nás a z tohoto místa vypixovati, nebo každý z techto pánov by nás rad mezi svych poddaných počítati, a každý by chtel nad temito horami i nad obyvatelmi jejich vládnuti. A proto nekterí z techto pánov sami se nám fatinkuju,^[45] né v jedné veci pres prsty nám prehlídají, áno, nekterí nás sami podštichávají, abychom se nepoddali druhému. Tedy, pomysliže sobě, zdalíž to nezáleží na nás, chteme-li se komu poddati, aneb né? Ale my budeme tak mudrí, nepoddáme se nikomu a radné budeme sami pre seba páni. O to hráme.

TERKA: Ale jestli ti petoré paní pomerkují, že jich vy všeckých za bláznov jen máte a za nosem vodíte, naposledy predce jen otevrejí oči, zrovnají se mezi sebou, jako budu moci, a uderejí celou silou společne na vás. Což potom? He: Ty fiskus z Vepra!

ORLAJ: O, pokud se tí porovnají mezi sebou, mnoho vody ujde, dávno my již budeme tak pevno sedeti v techto horách, ani tá skala v zemi. A potom, nechže uderejí na nás s jakou chcu silou, nech najmu trebas pet regimentu vojska, necht se zeberu trebas všecky okolné stolice, z dom do domu, chlap do chlapa, cože nám počnú? Však skusili i teto noci, že néni možno ani jen k nam pristupiti, jako bychom zaklaní byli v techto skalách.

TERKA: Ach, Bože! Bože! A což z toho následovati bude, jedine ustavičná večitá vojna! Kterakýže jest to ten život? Ani ve dne, ani v noci pokoje! Ani doma, ani venku žádné bezpečnosti! Vojna nikomu néni hojna! Ach, muj milý Orlajko! Nech se tobe vidí jako chce, mne jen predce domluvá me srdce, že néní štestlivejšího života pod sluncem jako pokoj túto (ukazuje na srdce) a dobré svedomí.

ORLAJ: Každá vojna se vede pre pokoj, a néni pokoje bez vojny. Nechej ty nás válčiti jenom, Terka! A nestar se do nás. Což pak teba do toho?

TERKA: Zdalíž já nejím z toho jistého chleba, který vy požíváte, a nepijem z toho jistého vína, které vy pijete? A na této společnosti a živnosti naší, kterou v hojnosti požíváme, asnad lipnu krvavé slzy mnoho tisíc nevinných lidí, kterí nám všeckým do duše zlorečejí a pomstu božskú na nás povolavají! I kterak by mne tedy nic nebylo do toho?

ORLAJ: Tys ve všeckém tomto tak nevinna, jako to malé díte, jenž matka pridája.

TERKA: Ale já sem néni více malé díte! (Strapena ruce zalamuje.) Ach, Bože! Bože! Proč muj rozum nebyl mému srdci vždycky tak odporný a protivný jako túto chvíli.

ORLAJ (strhne se a prisno na ňu zazre): Tys svobodná a nemusíš tu s nami kapati! Jestlí banuješ za tým krokem, žes rodinu opustila a ke mnes utékla, tak (stískne srdcem) vezmi polovicu srdce mého, a jidi s Bohem! Dám te odprovoditi k panu strýčkovi, aneb k paní tetky, keď se bude líbit, všudy te vdečne na milost prijmu.

TERKA (skríkne): Sama? Bez teba? Ne! Jaj, ne! ne! Orlajko muj premilený. (Objíme ho.) O, ty poklad muj jediný na tom svete, v kterém všecko mé potešení a blahoslovenství zakládám! Ach, jako bych já mohla bez teba odejíti a teba tu opustiti? Oh, neopustím te, pokud jen jiskrička života bude ve mne. Nic nás nerozlučí, krome smrt! Budu na večné veky verná tovariška tvá, a pujdu s tebou trebas i na popravný místo! Jen to prosim, dušinko moja! nemejž mne za zlé, jestli mna nekedy slzy zaleji, neb slzy jsu okrasa ženská!

ORLAJ: Tedy mej rozum a nečin sobe daremné strachy. Kdo se jednúc oželi, nemusí banovati za tým, že se oželel. Vidíš, moja drahá Terčika! My dva by sme meli nyní nejlepšé dni života našého míti, nebo první láska po samých rúžech a kvíti špacíruje, a ty vždycky slyšíš jenom hromy bíti, když jest nejjasnejší den, a všudy jen mátohy vidíš, když se nám štestí smeje. Buď spokojena a veselá.

TERKA: Ach! kterak bych já mohla tuto na té pustatine, mezi takovými lidmi, spokojena a veselá býti! Tu v techto horách, kde ty, srdečko moje a život muj, v ustavičném nebezpečenství postavený a den i noc s divokými zvery a s mrcha lidmi bojovati musíš? Ach! spokojná a veselá já již nikdy více nebudu na tomto svete! (Pojme mu ruku a laskave ho prosí.) Ale, muj milý Orlajko! Když bys se nepohoršil, kdybys se nehneval na mne, netco bych tobe povedela.

ORLAJ: (merkovne hledí na ňu): Na mu statečnost se nepohorším. Poveď, čo chceš.

TERKA: (libezným a láskavym hlasem): Ach, když se vy všeci rozlítáte po horách jako orlové po polovky, a já samotná zustanem jako pústovka doma, když se ponejprve vyplačem — vyplačem, jako malé díte, a vyponosujem tem studeným skalám, potom vyndem sobe tamto hore na najvyšší kopec Vepra, sednem sobe do té pichlavé srstnačky a hledím vúkol do širokého sveta, pokud mi jen oko stačí, tu vidím z jedné strany Vysoké Tatry, večitým snehem jakoby plátno bílili, prikryté, jejichžto vrštiky až do nebe čahají, z druhé strany predstaví se mne pred oči Matra jako nejaký belastý oblaček na východe, z tretí strany vidím Sitno a konec Klaku nad Nitrou. Ach! Vtedy, muj milý Orlajko! Vtedy mne jest tak težklivo okolo srdce, vtedy mne jest tak otupno v techto pustatinách, že bych neželela z té nejvyšší skaly dolu se vrhnúti. Nebo vtedy mne vždycky na pamět prijde: Ach, tam jest život mezi temí Matry, tam jest tva rodina, tam jsu tvoji známi, tam jest pokoj od Nemcov a bezpečnosť. Ach! Tam by nám bylo sveta žít, muj milý Lacko! Kdyby se nám chcelo tento stav opustiti!

ORLAJ: (s naramným počudováním): Tera! Čože jest toto? Ješte sem nikdy neslyšel taku reč od teba!

TERKA: Ach, práve žes neslyšel. Nebo má nesmírná láska naproti tobě vždycky jazyk muj zavazovala. Ale teráz, když teba takto poraneného vidím, když predvidím všecko nebezpečenství, které se na nás valí, ach, teraz se mne ješte jen rozum otvírá. A dneskat trocha dalej pred nosem vidím, nežli sem jen pred jedným rokem videla. Ach, včilek, muj milý Lacuško (objíme ho), tuto minutu nemužem tobe dosti vysloviti, jako mne srdce klope, a kterak mna svedomi trápi, když sobe pomyslím na náš stav tuto, a na toto nebezpečné remeslo, s kterým se oberáme!

ORLAJ: Ach! Není sem já doma! (Vytáhne kluč z vrecka a podává jej.) Na! když tobe tak srdce klope a když te tak svedomí trápí pri mne, tu máš kluč, vezmi tam vnútri a spakuj sebe do batužka všecky tvoje a k tomu i moje veci — a chystaj se na cestu! (Velikú žalost v sebe dusí a počne se dvíhati ze zeme, ale tak težko a pomaly, až poznati, že mu kyslo padá.) Doráz učiním spúsob, abys ješte dneska k tvej pani tetke odešla. A tech deset tisíc dukátov, kterež mne tvá tetka Homonajská poslala, abych te propustil na svobodu, ty tobě též darujem, vezmi si je s pánem bohem! Aspon ti budu na veno, když se budeš vdávati. (S hnevlivou tvárou a tresúcim hlasem hrozí se jej prstem.) Aleže jich dáš, těch deset tisíc dukátov, tvej pani tetky! Nebo jináče tu tobě prisahám na mé ranené srdce, buduť tobě takovú svadbu činiti, že se víc krvi na nej rozleje nežli vína!

TERKA: (padne mu okolo hrdla): Ježíš, Mária, Jozef! Orlajko muj drahy, premileny! Ach, jak daleko srdce tvé ode mne zablúdilo, když mna tak dokonce nechceš zrozumeti! (Odskočí od neho na pár kroku, a boky si podepre.) Zdalíž tebe to jen muže do rozumu prijíť, že bych ja tebe opustila? Teba, reku, opustila, pre kteréhož sem všecko opustila? (Posmešne se smeje.) O, vy muži múdri, sveta skúseni, ve všem zbehlí! Vy se domnívate, že všecko na svete znáte, a predce aní jednu ženskú osobu dobre neznáte! (Hrdým chvástavým hlasem.) Abys vedel, ty muj vítez nad vítezi! Já pujdu s tebou i na smrt. Já se dám s tebou i obesiti, i kolem lámati, i na kôl strčiti, když na to prinde, a jestli jináč nemuž byti. Ale proč? Když to nemusí býti, a když to všecko muž jináč byti? To jest i blázen, který sobě horší stav vyvolí, když sobě muž vyvoliti lepší. A protož nemysli sobě, že má horlivá láska k tobě vyhasla, když já sobě vinšujem radné kdesi jinde v pokoji spolu žíti, nežli túto v techto proklatých skalách, kdežto ani dna ani noci nemáme, a kde ješte naposledy i o dobré jméno prindeme.

ORLAJ: Oh! Tisic a tisic bezpečnejších, spokojenejších a poctivejších míst máme na svete, kde by naše splašená láska ožila, a které bych sobe sám vyvolil, kdyby to na mej vúli záleželo. — Ale pomysliže jen, Terka! Jakože bych já mohel našeho hajtmana opustiti? Kterak bych mohl v blate zanechati toho, jemužto všecko štesti, áno, i život svuj zadekovat mám, který i krev svú za mne vylil! Zdalíž by to nebyla nevdečnost a neuznanlivost ode mne?

TERKA: Zlorečená budíž každá nevdečnost a neuznanlivost na svete! Neb totoť jest ošklivost, nad kterú já vetší ošklivosti neznám. Ale zdalíž ty svu krev, kterús posavád za neho vycedil, nic sobě nepovažíš? Zdalíž me slzy, které sem já posavád vylila, za nic nepočituješ?

ORLAJ (zdvihne tri prsty hore k nebu): Ví Pán Buh na nebi, za kolik já sobě pokládám svú krev, kterú sem posavád za neho vycedil, zvlášte pak tve slzy, kteres ty posavád nad mým neštastným stavem plakala! Ale to mne ver, Terka! Na mú milu duši, já ho predce nemužem opustiti! Nebo mé živobytí tak jest spletené z jeho živobytím, jako ohnivo s ohnivem na retezi. Zvlašte tento čas, práve teraz tohoto leta nemužem ho nechati.

TERKA: A proč né práve teráz? Já bych myslela, že práve nyní jest nejprihodnejší čas počet s ním učiniti, a nebezpečné remeslo toto zanechati, když sám mluvíš, že ste již neprátele odbyli, že ste jim na mnoho rokov chut odnali naproti vám táhnuti a vás ve vašem hnízde turbovati. Proč bychom tedy my také nemohli již jednuc na svú vlastní bezpečnost mysleti?

ORLAJ: Proto, že jestli kedy, právě tento čas sem jemu nejpotrebnejší, když ani nevíme, zdalíž sme prodaní, aneb zradení.

TERKA: Jaj, Bože! Orlajko muj drahý! Zas si mne nalekal! Však sem já slyšela našich chlapov ješte včerá rozmlúvati, že jestli se jen techto neprátel strasete, o jejichž príchodu ste heslo dostali, že již potom žádného se nebojíte.

ORLAJ: I pravdu povedeli, čo se dotyče neprátelov zevnítrných, neb temto sme, áno, zarubali cestu k nám. Ale neprátele vnítrní, domácí, tajní a falešní bratri jsu omnoho nebezpečnejší, než neprátele zjevní a zevnítrní.

TERKA: Zdalíž již pochopuješ sám, že na klamlivém popeli, pod kterým jest žerevý oheň skrytý, chodíte? Tak tedy nic více netreba, jen aby poduchal kdosi, a hned ste zase v ohni.

ORLAJ: Ohó! Počkej si trochu. Máme my vody dosti v harajchu,^[46] čo zalejeme oheň. Ale ono jen čosi vrčí, veru, bodaj sem radne zlyhal, čosi vrčí mezi námi! To nech mne nik nepoví.

TERKA: A zdalíž hajtman o tom vie?

ORLAJ: Bože, chraň, aby on to zvedel! Jeho prchlivosť a náhlivosť, myslím, že by nás ješte hlubši do omáčky vstrčila. Ale musím já to sám nejprv trochu lepší obkolesiti a prešpehovati!

TERKA: A potom asnad sám v omáčky zustati. Však ano?

ORLAJ: O, neboj se ty o mna! Bez potreby se ja nevydám tak lehkomyslne v nebezpečenství, to jsem já tobě kolik stokráte prísahal, Terka! A potom, jedna dobrá postrížka, jedno mudré obkolesení, dejmibože za kunšt, pre dobrého jágra. — Hop! (Skočí hore.) Pst, Terka! (Usiluje se povázanú ruku pod šatku skrýti, a čerstvo hore-dole kráčeti, ačkoli poznati na nem, že mu kyslo padá.) Ta, preč, frišno, Terka! Odžeň tyto chmáry a mračna z tvé tvári. (Hladí ju po hlave a bozka ju na čelo.) Však viš, kterak se to jemu nelíbí, když kyslu tvár vidí. Bud veselá a radně spívej čosi. Čože budeme napochytre spívati?

TERKA (nasilu veselou se čini a chamre okolo sebe): Spívajme túto: „Čo sú svetcké radosti“ etc.

ORLAJ: Ph! Pfuj, Terka! Ne tú! Ta píseň cinterinem smrdí. (Pojíme ji za ruku a špacíruje s ňu, počne spívati.)

TERKA (usta mu rukou zacpá): Jaj, né tu, muj milý Orlajko! Né tú. Tá písnička šibenicou smrdí. (Vtom pribehnú dva psy Rajnohovi, všecky zajechtané a privetive chvosty krutice, vyskakuju na Orlaja a na Terku, jakžto na starých známych.)

ORLAJ (hladí a potapkavá psy): Ha, hi, hi, kdeže ste vy slédili? Smajtoši, starí starigániki! Již ste se vyhonačkali? He! Vy bujdoší, zvisáci, prerajbovaní! (Precházi sa s Terkou a oba spolu spívají:)

(Ješte se ozývajú a na vše strany rozlíhaju valdhorny, jenž pri posledné písni trubili. Mezitým naplní sa plac strelci a zbojníky rozličného parsonu a figury. Jedni su poranení a poodcházeju do skalných jeskyn, jiní pak flinty sobe pucuju a do cirkla se postavaju.)

Rajnoha, Orlaj, Terka, Klocok, Drugan, Purdek

RAJNOHA (vyjde spomezi jinych doprostredku k Orlajovi a k Terky): Vítajte, moji lubi miláčkové! (Dá pačku Orlajovi a zatrase mu ruku.) Dobré ráno, tovarišku bratku!

ORLAJ (skríkne, čo mu hrdlo dá, od bolesti): Jaj! Do stotisíc víbohov!

RAJNOHA (zdesený): Kýže ti je praboh? (Chce ho objati.)

ORLAJ (odstúpi naspet par krokov): Dajže mi pokoj, braček hajtman! Já sem dneska takový nedotklivý, jakoby se jen toť z vejcete vykotulil, dnes musíš trochu delikátnejší se mnou zachoditi. A ty si, ladže braček, i jako prátel a jako neprátel, trochu prihrubý.

RAJNOHA: S usty jsi jen predce, nakolik slyšim, ještě vždycky ten jistý, kterýs predtým byl.

ORLAJ (v prsa se uderí): I tuto v srdci sem ješte ten jistý, i budem ten jistý, pokud živ budem. (Pravou rukou dvíha hore poranenú levú ruku, a ukazuje Rajnohovi.) Toto jest jen zvrchu na koži, co na mne vidíš. A toto jest jen interes ze starých kapitalov, s kterým interesem já ješte né jednoho kapitalistu, jak Buh dá, banirat spravím.

RAJNOHA: Tě tam zraka po starých dluhoch, a se všeckými intresy a kapitály! Jen bychom nemuseli novych dluhov nadělati a takové (ukáže na jeho plezírovanu ruku) intresy od nich platiti.

ORLAJ: Ty! Byl bys ty mně za veritele! To jest huncvut v mojích očách, kdo jenom bere a bere na brádu, a nikdy neplatí. Ale já, ačpráve sem nahý vyšel ze života matky své, však predce nechci nikomu dlužníkem zustati. Co mně svet naubližoval, to já jemu chci akurátně i s intresem spátky prinavrátiti. A tak aspoň chválu statečnýho člověka, a svědomitýho platitele s sebou do hrobu vezmu.

RAJNOHA: Takovú chválu tobě zajiste žáden nebude závideti.

TERKA: Ale ho bude míti kdo aspoň oplakávati!

RAJNOHA (odhrne jej vlasy z čela a bozka ju po čele): Tí, kteríž se slzami rozsívaji, s prospevovaním žiti budú.

TERKA: Škoda, že nám tu na takovú žatvú žáden aní kúska chleba nezborguje.

RAJNOHA: Né? Ani na ty perly a diamanty, kteréž sme od oné polské princesky dostali? (Podává jej ruku.) Od dnešního dne tvoje jsu, Terka! — Jen nebanuj za tvym Orlajem.

TERKA: Hm! Tot jest právě tak, jakoby lútky daroval díteti, aby neplakalo. Což se ty domníváš o mně, hajtman vítez! (Všecka zaprlená od hamby.) Že já za dary u vás služím? Jedna jedinká kvapečka krvi mého Orlaja více hodná jest, než všecky ty perly a diamanty.

RAJNOHA: Brávo! Tedy tvoje jsu, i tvoje budu až naveky vekov. Amen! (Frišno se obrátí k Orlajovi.) My, ale Orlaj, nebudeme počet činiti tuto na zemi. Cos ty pro mně učinil této noci, to sem já tobě není vstave zaplatiti. Jen tam na druhém svetě, kde spravedlivý sudce lepšími vážkami váži, tam se odváží do centa, kolik sme my podstúpili jeden za druhého! A kdož z nás jest dlužníkem druhého! A tam spolem i to se rozsúdí, který z nás pujde do pekla, který do neba. Punktum.

(Pauza. Hajtman se prochází velikými kroky hore-dole. Terka sobě sedi na mochnaté kanapé, a tvár sobě rukami zakrývá. Orlaj sa zakrutí do kepeňa a opre se na tlustý javor. I mezi hufom zbojníkov jest ticho, jenže kedy-kedy slyšeti kohutiky štrkati. Naposledy z dela se vystrelí navrchu na skale, a totoť jest znamení, že již všecko všudy na vše strany do porádku uvedené jest.)

RAJNOHA (postaví se doprostredku a volá): Chlapci! Kdo v této noci byl v bitky a plezury^[47] dostal, nech jide nuter do skaly na pokoj a nech sobe rozkaže, čo mu treba. Kdo pak je frišný a neustatý, nech vynde ven na plac a nech tu zostane. (Zatrubi sám na roh.)

(Temer všeci vyndu ven na plac. Jen některí, kterých zdaleka poznati, že su invalidi, vleču se pomaly do skaly. Jiní pak povyvalují se vúkol pred stromy.)

ORLAJ (když vidí vetší častku na plac ven vychazeti, zhodí kepeň zo seba a vyskočí ven doprostredku): Není pravda, hajtman! Všeci cigaňa. Všeci títo, jako jich tu vidíš, bojovali se mnou dolu na Kýčeri. Ani jeden není bez plezúry, co se stavíš, hajtman? (Volá.) Hej! Klocok! (Vyskočí spomezi jiných jeden frišný šuhaj.) Čo si ty tak bohoval, tamdole pod tou vyskytou? Ha?

KLOCOK: By čerti nebohovali! Ked ti mi tu jeden panštár s volakým ražnom, jako pečenku obracaju, preštichol túto cez šetky vrkoče popri samom uchu.

ORLAJ: Cigaň! Však ty nemáš vrkoče.

KLOCOK (chytá se za vlasy na obe strany): Veru mate pravdu. Len toť na schodě mi jich moja Dorka obstrihala. Tedy musel predce len ten prekliatý ražen trochu hlbšé do kože začreti. (Vystre hlavu hore na vezy.) Nič to preto, veď to zasvorovatie^[48] pri gáfrovej pálenky, a ked na to prijde, aj bez gáfru.

ORLAJ (Rajnohovi): Vidíš? Hajtman! (Volá.) A ty, Drugan! Čo si se ty tak válal tamdole pod tým smrkem, když nejvetší strelba byla? Há?

DRUGAN (vyskočí doprostredku): Bol to žart, mojdušu! Tu ti mi jedna gula prepálila cez klobúk, len mi tak zhviždalo v kotrbe! Ani som já nic nevedel, chyba ked sa mi naráz spravilo, jako vlčá tma pred očima.

ORLAJ (strhne mu klobúk dole): Ukážže, skade prešla ta gula? (Druganovi krev teče po vlasoch, a dole nosom.) Na, tu ho máš, hajtman, když nechceš veriti!

DRUGAN (stírá sobě dlaňou tvár): Bistuže ti! Musela predca len paškrtít trochu bližšie okolo črepa, ta preklatá gula! (Postaví sobě klobúk na hlavu a jide na stranu.) Nič to preto, ved mi to zacelie, pokud sa ožením.

ORLAJ (Rajnohovi): Tot su kotrby, braček! Asnad jsu z oceli? Ani neverím, títo ozembusi! A tak každého nalezneš poznačeného, jestli neveríš. Nuž, čože na to povieš, hajtman!

RAJNOHA (dotkne se čákova svého, tak jako když voják kompliment činí): Děkujem vám za vašú dobrú vúli, moji mili tovariši! Pyšný sem z toho, že jsem hajtmanem takových chlapov! Né jeden král a potentát by sobě jinakší rohy postavil, kdyby měl takových bojovníku, jako ste vy. Ješte jednúc tehdy: Děkujem vám za vaší věrnost, zmužilost a udatnost, kterúž ste této noci prokázali. Budem vedeti sobě vážiti a šacovati tyto vaše ctnosti. — Nyní ale (v hrdé pozitúry)^[49] rozkazujem vám, ja, hajtman Rajnoha Imro: dneska zustanete všeci doma a dáte se léčiti, zmýjti, mastiti a hostiti, kolik vám jen vďaka. (Skríkne.) Zbroj dole!

ORLAJ: Vivat!

VŠECI (skríknu): Vivat! (a poskladaju zbroj do pyramidov.)

ORLAJ: Počkajže, braček hajtman, celá polední strana od Kokavy nebyla v bitky této noci; ti jsu všeci čerství jako ryby v potoku. Jestli nětco máš v umysli? S tými mužeš vykonati.

RAJNOHA: Veru máš pravdu. (Volá.) Hej, Purdek! Máš-li všecky udy?

PURDEK (vyskočí vrtký šuhaj spomezi druhych): Tu som celý s telom i s dušou, len o dva palce lahčí. (Levú pest má v handre zakrútenú, na které mu dva prsty odťali.) Toto aj dva palce mi potkany obžrali.

RAJNOHA: Dobreť sa stalo, tvé prsty bez toho byli trochu pridlhé! Vezmi tam spod homolky dvacet chlapov a osaď duplované varty na všecky strany. (Purdek bere flintu na plece, a jide. Hajtman volá za ním.) Počkaj Purdek, a tam dole na zadní Kýčeri rozkáž zraziti dva voly a dva göncze načapovati. (Obratí se ke všem ostatným.) Dnes musíme veselí býti, kamaráti! A napijeme se, až nám vlasy skučeravějí, nebo zítra, to já cítim v mych knochách, zas bude jakysi verbunk. (Všecko se rozprchne na vše strany. A pokud ten hrmot trvá, spívá se plným chórem pri valdhorňách verš.)

(Hora. Hnusná dolina, s hlubokou cestou, jako v 9. výstupu v 1. výťahu.)

Fajtík, Fajlík. (Toto jsu dva regrúti, uskoci vojenskí, otrhaní, ošarpaní jako lipa, v staré montúry oblečeni, kterí jen tot k Rajnohovi do služby stúpili. Tu su na stracené vartě, ležá nad cestou mezi kružinou, pri ohníku na rozprestreném kepeni, a v kostky se hrají. Pri nich na kruhu zavesené dve hrzavé flinty a prazdné tanistry.)

FAJTÍK (hodí kostky): Vyhral.

FAJLÍK: Richtik. (Hodí též.) Osemnáct.

FAJTÍK (chytro zhrabe kostky): Ih! veď ešte ráz jesto osemnáct! Lebo veru jináče bude bitka, ládže.

FAJLÍK: Ale, švagre! O čože sa my hráme?

FAJTÍK: O kocku, švagríčku!

FAJLÍK: Hm! Prí Rajkolíne sme sa hrali o tvrdé toláre!

FAJTÍK: A ked aj né o tvrdé toláre, aspoň o mariáše.^[50]

FAJLÍK: Veď ono azdaj i tu bude lepší, ta ven dalej. Však každý dobre hovorí o tejto službe.

FAJTÍK: Tvrdá je oná jen není, tato služba, co na to prinde. Ale je veru nebezpečná.

FAJLÍK: Hm! Smrt je všade lačná. Ani jinde by sme nic neplatili smrti, keby pre nás prišla. „Kdo chce mati chosen, musí všadě strčít nosem.“ A „komu sa nelení, tomu sa zelení“, hovorila moja stará matka, Pan Buh jej daj slávu! Ale tam, pri tom psom regimentě, mohol si sa ty trebas rozdrapiť v svojej službe, predca si vicej nefasoval na deň, len štyri krajcare. A ked si dakdě len pošél rukou: cup — tu tí kaprál na chrbte s palicou.

FAJTÍK: Aždaj jich to všeci čerti naučili, té reglamenty vojanské, či jako jich tam přezývajú? Predtým, jako mně muj otec rozprával, bolo vraj vojákovi všecko dovolené, a to by bolo po mojej chuti. Lebo kdo muže druhýho slobodno zastreliti, prečo by ten nemohol druhymu aj truhlu vylámati? Myslím já, ale teraz!

FAJLÍK: Máš pravdu, švagre! Lebo všecko sa len krutí okolo týchto dvoch slovíček: „Moje a tvoje“. A či nestojí v Biblii: „Volovi, který ti mláti, nezavazuj pysky?“

FAJTÍK: Pravda, tak sa hovorí, ale čuješ švagre. Ja ti mám dobrý nos. Voniam, že dakto ide k nám. Ber si tu škrablu do torby. (Skočia, veznú flinty a postavia sa do pozitury.)

— — — — —

[Koštial, Fajtík, Fajlík, Chrtalinský]

KOŠTIAL: Perse, na službu, pan učeň! To jest moje poctivé jmeno, tak meho otca, i starého otca volali.

FAJTÍK: Kýho jasnýho hroma! Veď tam u nás, skade som já, smrt volajú Koštialom. (Nahlas se rehoce.) Veru som vám nacápal pekné jména! (Podává Koštialovi ruku.) No, odpuste mi, pán principál! Pánu Bohu prisahám, ja som ani nemyslel na vás.

KOŠTIAL (zasměje se): Ha, ha, ha! Nuž, tam u vas smrt volaju mojím jménom? Kýmu víbohu že to na rozum prišlo?

FAJTÍK: Nuž, veď víte, jako smrt maluju: len samá kost a rebro, žadných uší ani očí, len jamky. Preto ju naši starší Koštiálom, alebo Kostnačkou prekrstili.

KOŠTIAL: Ha, Ha, ha! Aspoň moje jméno i tam ludí straší, kde som nikdy nebol.

CHRTALINSKÝ: Jenom se smejte, hrom do vaších plíc, vý trupi nemoresní! A mna nechajte zadusit tuto na zemi.

KOŠTIAL (posmešne se mu prihovárá): Aj! Hle, hle! Jich milost, pán šafár! Nuž či su to oni na téj zemi?

CHRTALINSKÝ: Ach! Retuj, bratre Koštial! Retuj. Mezi lotri sem upad! Nikdy sem ješte nebyl v tak nemilosrdných rukách.

FAJTÍK (Koštialovi): To sme my nevedeli, pan majster, že ste vý taky dobrý známý s týmto pánom. Jináče by sme boli predca len trochu moresnejší s nimi zachodili.

KOŠTIAL: Nič to preto, vý ste vykonali vašu povinnost, a to velmi dobre. Spokojený som s vámi.

FAJLÍK: To verím, že sme vykonali. Či ho už máme pustít?

KOŠTIAL: Počkajte len trocha, dost jest tomu času. (Opre se gravitatice potíšky na jeden strom a fajku v hube, dluhoke pásy dýmu odfukuje.) Najprv sa já musím zhovárati pár slovíčok s týmto samaritánom.

CHRTALINSKÝ: Jenom mne nejprv vysvobod z techto mordarských ruk, potom se mužeš trebas tisic slov se mnou rozmlúvati.

KOŠTIAL: Počkaj si trocha, pan bratko! V dobrých rukách si ty. Zustaň len tak, jako si. Toto jest — vidíš — ten tvoj anjel satanašov, který teba poličkuje, abys se nepyšil. (Prísným a grobianským hlasem.) A teraz, počujže, ty Judáš Iškariotský! Prečo že si ty mne zavčerom nepovedal, že tejto noci vojsko prijde naproti nám? He?

CHRTALINSKÝ: Ach! To sem já veru zapomněl, jako jest Buh na nebi!

KOŠTIAL: No, nech tebe sedemdesatsedem bohov prepálí cez tvoj sprostý rozum! (Vytrhne pištol a opre mu na čelo.) Není si jinšé hoden, len aby ti naskrze prepálil tvoje otrubené mozky!

CHRTALINSKÝ (trese se od strachu): Ach! Pro milost Pana Boha!

KOŠTIAL: Ahá? Tento fluosník nepodarený! Juž ti dohárá! Nuž či si ty nevedel, sprosté hovado? Kolko mne na tom hoste záleží? (V čelo se pleskne.) Paně! Ešte som sa zabavil u neho za dobré tri hodiny, pospomínali sme, len čo né, na svetě! A just to neprijde na rozum tejto tekvici prázdnej (glbne ho hánkou po čele), co najpotrebnejšího bylo! O! ty Klimo z Trubína. (Kopně ho v bok, takže se kotulá po zemi.) Keby sme nemali vernejších prátelov a mudrejších špehárov jako tato telací hlava, ta by nam už boli dneská vlky na pohrebe zavýjali.

CHRTALINSKÝ (želostivým hlasem horekuje): Ach! Hlava ma zamdlená! Ah! Ruce mé zedrané! Ah! Boky mé stlučené! A bár bys mne jestli i život odjal, již to jináč nebude. Ale Buh mne jest svědek na nebi, že sem já to s flajsem nezatajil.

KOŠTIAL: Hospodin nebeský by teba chránil, aby si to byl s flajsom urobil! Tu by te naskutku dal do mravušníka zakopati, pokudkolvek by ti mravce všecky mozgy nevyžrali. (S velikou prozopopejou hovorí.) Mezitým, abys sa nenazdaval, že nám tvoje sprostost uškodila, pohleď tamto hore, ty pes slepý, na náš slavný Vepor, jako sa kourí na vše strany, jako peču, varia, pražá a smaža naši kamaráti. (Tu slyšeti zdaleka strelbu.) Počuješ, ty hlucháň nadrštený! Jako strílajú Te Deum laudamus! a Viktoria spívaju? - … O, vý potrimiskári, komoráši! kterí sebe nemožte ani jeden dobrý den spraviti, chyba ked krála oklamete, pohledněte na naše slavne tovarišstvo! Ačpravě královské vojsko naproti nám pritahlo, ačkolvek pet panstva a tri stolice na nás uderili, — predca nám nic nepočali, ani nám nepočnú, trebas všeci kuruci a labanci na nás prijdu! … Mezi jinším, po druhé abys sa nedomníval, ty hocikdo, že my teba potrebujeme, alebo že se tě bojíme, (utkne Fajtíkovi a Fajlíkovi) puste ho a rozvážte mu ruky.

CHRTALINSKÝ (osvobodený vstane ze zeme): Ach, děkuji tobe, muj milí bratríčku. A prosim unížene, nepametuj na muj krátký rozum.

KOŠTIAL: Dajmibože za člověka! Na teba se hněvat, to by bol pravě taký paškvil pre statečnýho chlapa jako teba rád mat, lebo nás ty veru neučiníš ani štastlivých, ani neštastlivých. (Promení svuj manír a pekně se mu pokloní.) Mezi jinším, moj milý pan šafár! Nech sa nehněvaju na mna a nech prijímu vdačně toto malé pokarháni. A druhý ráz, keď budu chceť volačo dobrého učiniti pre nás, nech učiná lebo všecko, alebo nic, rozumejú? Toto jest rada, nad kterú lepší ani otec jim nemuže dáti, lebo co by to na druhýho prišlo, druhý by sebe lahko mohel mysleti, že jsu oni v porozumení s našími neprítelmi, rozumeju? A tým činom by sa mohlo státi, že by už teráz kdesi na strome nohami drugali! Rozuměju? A to by ešte lahko mohlo i mne do rozumu prijíti. Rozuměju?

CHRTALINSKÝ (v novém strachu): Pro milost Boží, bratríčku. Nemluvže mně o takových vecech.

KOŠTIAL: Ved preto hovorím, „mohlo“! Né jakoby som já tebe chcel naozaj obesit, ale len, „že by mne to mohlo lahko na rozum prijít“, keby som nebol dokonalé presvedčeny, že nám ty (frčku spraví) ani tolko neuškodíš.

CHRTALINSKÝ: Ach, struháš mne ty dneska pekné komplimenty.

KOŠTIAL: A to z čírej púhej lásky k tebe. Lebo keby nehladěl na volačo, a keby nemal lepšé svedomi jako ty, tu bych ešte ráz zahuckal týchto lapajov do tebe.

CHRTALINSKÝ: Ale pomysliže sobě, bratríčku! Pročže bych já to tebe nebyl zradil, kdyby mne jen bylo na pamět prišlo?

KOŠTIAL (obrýkne se na něho): Veď vím, ördögadta,^[51] že si len zabudol! Ale — (durkne nohou na zem) si nemal zabudnúť tak velkú vec!

CHRTALINSKÝ: Hm, člověk jest člověk.

KOŠTIAL: Osel si, ne člověk! Já som též člověk, ale, pfuj, ebadta,^[52] hambit bych sa musel za moje človečenství, kdybych svoju vlastní bezpečnost tak nemilobohu z oka spustil! Čertže je mne po tvojich penezoch, ked já ráz odvisnem. Nech psom tráva roste, ked koně podochnú! A to by sa nám všeckým neomylně bolo stalo, keby všeci naši špiranci takí voli sprosti boli, jaký si ty. Ale počkaj, tisic vozov maku, hrachu, v každem zrnci sto kíl pres tvoju kotrbu prepálilo! Veď já tebe ešte nezabudněm. Počkaj, ked já teba na ceste pod šibenicu stretnem — co daj to, Bože, aby sa čím skorej stalo — asnad sa nazdáváš, že já tebe budem brániť? Ajá! Bránit! Však já tobe obráním! Ba ešte ta postrčím, ešte ta v riť kopnem, aby ta skorej zaškrtili. To sebe dobre zamerkuj, ty šudiár preklatý.

CHRTALINSKÝ: Ih! Což pak mně máš tolik domluvatí? Pro kohož jiného že já posavád hrabem, zbírám, a mých predstavených klamem, jedine pro vás, mým vlastným životem vážim, jen abych vám hrdlo zacpal?

KOŠTIAL: O, ty bambuch nenapelný! Ešte sebe asnad zásluhy bude robiti z toho, že nám volačo dopraje ze svojího zbojstva? Či by sme my boli videli dakedy len tolko od teba, čo by muška na kridle unesla, keby si bol mohel pod jakýmsi jinším titulom královskú kasu lúpit? Ale, poněvadžs netrufal, že tvoju krádež jináče užiješ, chyba ked sa pod naše krídla skryješ, preto si radnej i nás tvojho pestva učastných učinil, preto si radnej tvojho pána, který ťa chová a který ťa z blata vytáhel, o všecko oklamal, aby si tvoje nenasytné vrece kolko-tolko naplnil.

CHRTALINSKÝ: Ty si ale dneskať jeden hrozný, ukrutný a strašlivý člověk!

KOŠTIAL: A či nemám pravdu? Heh? Jinakšího by si mna bol videl včerá, ked som tu novinu od breznánskýho valdberajtra počul, a keď si ty asnad pravě tvoju lupež táloval!^[53] Vtedy: Čo bych já teba bol našel pri tých peňázoch jako nejakého byvola zatelúzenýho,^[54] a na nic jinšé, len na tvoj preklatý zisk pametlivýho, vtedy — to mně ver, jako mna tu vidíš — já bych tebe bol, jako nejakému slepýmu mačati hlavu vykrútil a o skalu otrepal! Rozumíš?

CHRTALINSKÝ (kyslo se smeje): Hä, hä, hä! Kdožpak by vám potom peníze nosil, kdyby ste zmoka zabili?

KOŠTIAL: O! Takových zmokov my dostí máme, len by se nám chcelo, a keď chceš veděti, ty si mezi všeckými najplanší.

CHRTALINSKÝ: Ale když tak príliš pohrdáš se mnou, lehce bys mně mohl prinutiti k tomu, abych naposledy ješte i statečným človekem zustal.

KOŠTIAL: Oj, braček! To jest už prineskoro pre nás dvoch. Aspon čo se teba dotýče, já už teráz akuráte vím, kedy je tvoj úl plný, jestli mi tedy neprijdeš na termín a jestli neprineseš sám, cos za kvartál nazbíral, — dobre, pošlem ti takéto dve harpye^[55] na exekuciu. (Ukáže na Fajtíka a na Fajlíka.) Jako su kupríkladu títo dva. Však tebe ti vysakaju špik z nosa! A potom, čo z toho budeš mati za osoh? Tito tebe naposledy i tvoj tálik vezmú, aj sa te nabiju, aj ti plakat nedaju. Lebo predce len musíš mlčat, jestli nechceš viset.

CHRTALINSKÝ (škrabe se poza uši): Na, nechejmež státi tyto veci, zustaňmež jen pri starém. (Obratí ton.) A nýni, muj milý patróne! Ja bych myslel, že by nejlépé bylo, kdybys mne co nejskúr odbavil, a hned odtudto domu expedíroval. Tu jsu, hle, v mé bagažijí těch zaslíbených 13.000 ržimských, pekný peníz, na mu duši! Na marky všecko dobre odčítano a spravedlivě odváženo. Z těchto prijde na mu stranku dle staré zmlúvy pátý díl, to jest: 2.600 ržimských, a tyto jsu tu naboku v jedném vrecku v zlatě, okromě zapakované, tyto jsem já hned sprvu pre mna serzoval; tyto mne tedy vydej a propustíž mne s Bohem! Neb pro vás, myslím, jest všecko jedno, máte-li své peníze v stríbre anebo v zlate! Pre mně pak není všecko jedno, poněvádž dukáty mohu se jen skur skryti, avšak mne rozumíš — do jakékoli dírky strčíti. Tu potom pomály odvlečem se dole k Pinkesovi, všecek strápený a zarmúcený, učiním se nemocným, jako bych měl alteráci,^[56] a tak dale, rozumíš?

KOŠTIAL: Rozumím, dobre rozumím. Ale (krútí hlavou) nic nebude z tvojích reči. A čo by tu chvílu Tisovec horel, ty nebudeš dneska doma. Moj hajtman by sa mohel čert ví čo o mne nazdávati, kde som já této peníze dostal. Lebo on mne bez toho má v podozrení, či rozumíš? In puncto puncti, že kradnem! A preto ty musíš dneskat se mnou hore k nemu jíti, a trebas by te hned naskútku zráca vychytila! A to sice jast dneska musiš pred jeho personou státi, lebo já ešte sám dobre nevím, čo se s námi tejto noci porobilo. A jako se nam povodílo. Jestli sme šťastliví boli, tak sa ti ani vlas na hlavě nepohně. Jestli je ale hajtman mrcha vúli, jestli z našich ludí vela spadlo a jestli len jeden z nás v tejto nočnej bitky chytěn jest — tak nech ti je Pán Boh milostivý! Ty musiš dneska visetí!

CHRTALINSKÝ (strápený): I pro Boha živého! Co jest to za tyranství? (Potajemne prosi Koštiala.) Propustíž mne jen, muj milý prátelko! Druhýkrát tobe prinesu extra jeden hodný pšóres,^[57] na mu vernú statečnost.

KOŠTIAL: Nic, nic. Ani si jazýk neder! Prečo si nám predvčerom nezjavil, že vojsko proti nám jíde? Statečnost sem, statečnost tam. Pšóres sem, pšóres tam. Já se musím vyčistiti pred hajtmanom. A preto ty musiš hore k nemu jíti, trebas tě na druku poneseme!

CHRTALINSKÝ (vždycky ve vetším strachu): Nehám tobe všecko tu, i muj vlastní díl, jenom mně propust, a aspon mně pár groší daruj, abych mohl domu prijiti.

KOŠTIAL: Nerozpapriže mne, ladže! Či je mne milejší tvoje hrdlo nežli moje?

CHRTALINSKÝ (zubami hrkoce od strachu): Ne, nic nechci od tebe míti, aní marný máček. (Vytáhne z nohavíc plný mešec a hodinky.) Tu máš ješte i ostatný restlík, jenž pri sobě mám. Jenom mne propust, prosim pro Boha živého! Radné chci žebrati, pokud domu prindu.

KOŠTIAL (nahnevaný): Ih! Prežebri sa ty, alebo prekradní domu, do samého pekla, do kterého patríš! Čože mna do toho. A této trci-frci tuto? (Vyrazí mu míšek a hodinky z ruky.) Čo mně tu podávaš? To jest bez toho moje, keby bol taký huncvut jako ty! (Počne jíti popredku a vysoko nohy dvíha.) Marš! Seno, slama. Seno, slama! Avanč, marš, paně!

CHRTALINSKÝ (pozbírá ze zeme své veci): Ach, Bože muj spravedlivý! (Ruky zalamuje.) Beda mne! Nastojte mně! Ach, manželko má milá! — Té noci ju šlak porazil, když tu strelbu slyšela, a nyní na umor leží! —

KOŠTIAL (obrátí se spatký): Chytlan mňa po tvojích ženách! Jestli je lepšá jako ty, tak nafaká na teba. Jestli jest ale teba rovná, tak dosti skoro sa zejdete v pekle. Stupaj, Polák! Stupaj, bem ci majku! Jak jest dobre tam hore na Vepre, neboj sa, ani galoty nenaplníš, dostaneš svoj tál akurate. Jestli je ale zle, tak prežehnaj sa a chyť si nos! Musíš viset na buku, jako mne tu vidíš.

CHRTALINSKÝ: Ach! Pro Boha živeho! Pane bratre muj! Laskavý! Drahý! Premilený! (Obzerá sa na vše strany, skade by mohl vyskočit.) Já musím jíti —

KOŠTIAL: Kdeže musíš jíti? Ani krok mi nevystúp z strany cesty, lebo tak tě dám povázať, až ti bude duša pištať! — A vy, lapaji, okolo něho, jeden spredku a druhý zozadku. Marš!

(Fajtík spakuje tele s peňazmí na plece, odejdu všeci preč.)

(Známy plac pred skalou na Vepre, jako v 7. výstupu 1. výťahu. Rajnoha leží pod tlustým javorom na medvedí koži mezi svými psy, okolo neho stoja: Orlaj, Medveď, Čertík, Purdek, Klocok, Drugan, Mrduch. Krom těchto celý plac jest naplněný jinými zbojniky, kterí v hrbkách po tre, po čtyre, etc. okolo stojá a piju. Dva posluháče s veličižnými krčahy choďá vúkol do radu, nalévaju vino do pohárov a každého ponúkaju. Pri té pijatiky a pri muziky spívá se táto píseň.)

CHÓR:

TRI HLASY:

ČERTÍK (sólo):

CHÓR:

TRI HLASY:

PURDEK (sólo):

CHÓR:

TRI HLASY:

KLOCOK (sólo):

Rajnoha, Orlaj, Medveď, Čertík, Purdek, Klocok, Drugan, Mrduch, celý huf

RAJNOHA (vstane z ležiska svého, vyzdvihne plný pohár vysoko hore, a pripije všeckým za zdraví): Všickni dobrí chlapi, kteriž této noci udatne bojovali: Vivant!

VŠECI (hrmotem skríknu): Vivant!

ORLAJ (zdvihne pohár): Náš hajtman Rajnoha Imro, vivat!

VŠECI: Vivat! Vivat! Vivat! Náš hajtman Rajnoha Imro! Vivat! (Nato hned, jaknáhle pohary své vyglgnu, jeden vyhodí pohár svuj do povetri jako loptu, a když dole letí, chytí ho do ruk, takže se nerozbije, druhý pak šmárí pohár svuj o skalu, takže se črepy vúkol na stotisice kusov rozfrkaju, tretí, etc.)

RAJNOHA (zdvihne plný pohár): Všickni plezírovani! Vivant!

VŠECI: Vivant! Aby skorej ozdraveli, vivant!

JEDEN Z HUFU: Nabudúce čo skorej volačo nového! Žijeme! Vivamus!

VŠECI: Ho, ho, ho, ha, ha, ha, hä, ho, ho, he, hu, he, etc.

(Larma veliká.)

Vešelíni a všeci predešlí

VEŠELÍNI (kteréhož žádná duša nezná v belastem kepeni zakrútený naráz se najde vprostred mezi zbojníky, jakoby z nebe spadl): Hopsa, chlapci, jako dubci! Však jest túto veselo, jakoby bursa byla. — (Některí ze zbojníku pochytaju flinty v pyramidech postavené a cilia do něho, on pak poohlídajíc se vúkol, a to vidíc.) Ahá! Hambite se, toliki chlapi naproti jednomu ješte zbroj chytají? Aneb: asnad by ste radi mu krev viděti? Tu sem vam! (Zhodí kepeň ze seba, a tu poznati, že nemá naskrze žadného zbroje a že jest tak oblečený jako obečný zeman uhersky.) Tu mne máte neozbrojeného! Strílejte, jestli krev lidskú žížníte.

RAJNOHA (jenž mezitym krotil svých englických psov, aby toho cizeho neroztrhali, a do jeskyně jich poslal): Divím se tobě, o, človeče! Žes se opovážil sem prijíti, odkud se žáden nenavracuje.

VEŠELÍNI: Já se nebojím smrti, tu sem v tvých rukach, učin se mnou co chceš. Ale né toto, než duvernost naproti tobě mně sem privedla, rád bych s tebou jedno-druhé múdre slovičko promluviti.

RAJNOHA (podá mu ruku): Těším se z toho. Jen to tě prosim, kdožkoli jsi, abys o takových vecech rozmluval se mnou, které by tobě cestu spátky nezarúbali.

VEŠELÍNI: Mám ja tolik rozumu, že sem i na spátky myslel, prv než sem se sem opovážil.

RAJNOHA: Tedy neboj se, mluv smele.

VEŠELÍNI (pohlída se vúkol): Statečný člověk nerád vidí, když nekdo u dverí posluchá, a ty bys chtel, abych pred tolikými svedky s tebou mluvil?

RAJNOHA: Máš pravdu. Nebo kdybych se odporoval já samotný s tebou samotným mluviti, mohl bys sobe lehce mysleti, že se tě bojím. (Čertíkovi.) Čertík! Jidi friško, všecky stracené varty vúkol Vepra previzitíruj, priveď všecky sem, a daj jich do katrli.^[58] Já dneska chci muštru držeti, až jím v ušech zvoniti bude! Zdalíž toto není hrozná vec, takto cizího a neznámyho člověka sem pripustiti, ani signál nedáti, a ani jen nevedeti, odkud a kterák sem prišel?

VEŠELÍNI: Nečiň sobe daremnú práci a nemolestuj své varty: Neb jakokolivek mna žádné živé oko nevidí odtud ta preč jíti, tak mna žádná duša neviděla sem prijíti.

RAJNOHA (dupně nohou): Ale to oni měli videti, ti lompoši! Proto jsu na vartě.

VEŠELÍNI: Postav se teraz trebas ty sám, aneb nech postaví sam Pán Boh svého cherubína s ohnivým mečem na vartu, predce, jestli ten cherubín néni vševedoucí, není možno, aby mne viděl sem prijíti, aneb odtud preč jíti.

RAJNOHA: Hrozná vec na světe! Asnad si cez povetrí preletel, aneb jako krt pod zem se preryl?

VEŠELÍNI: Néni síce krehčího stvorení na svetě nad člověka! Však predce kdo životem váží, tomu jest všecko možné.

RAJNOHA: Divný svatý! Poď se mnou, bratre, my se musíme trochu lepší poznati.

VEŠELÍNI: A pri naší nové známosti já dufám, že sobě jeden druhému krky nezlameme. (Odejdu oba do skaly.)

ORLAJ (Čertíkovi): A predce, Čertík, na každú príhodu vizitíruj len ty varty, a prihroz jím ostro, že veru zle bude, jestli nebudu lepší strážiti.

ČERTÍK (vrhne flintu na plece): By všecky hromy museli bíti, že by toho kakalu nik nebol zbadal. (Odejde.)

ORLAJ (ostatným): A vy ostatní, budte v každem okamžení hotoví a špehujte na všecky strany, jako nejlepé víte. Čert má rozličné podoby a spusoby, mne se teto noci v spusobe pána palatína uherského ukázal. (Odejde druhými dvermi do skaly.)

(Všeci sa rozprchnú, jedni tam, druhí tam, jen dve varty zustanú jako obyčejně, totižto Medveď a ješte jeden. Potom jest ticho za čas, jen varty hore-dole sa prochazejíci hvízdaju sobě na ustech.)

Kaňúr, Medveď a druhá varta

MEDVEĎ (člověk již v rocích, všecek zarastený, vyhlídá jako živý Herkules. Štuc v ramenách, prochazí se, sám sebe pod nos mrmle): Hm, hm, hm! Ver si nám pokazil kratochvílu, ty zeman, chleba nemám! A čí si ký zrak? Ty belastník^[59] prepaděný! Trista že ti! Jakokolvek ked príjde sova nočná mezi druhé ptáčence, tak sme naráz umlkli všeci. I len na hajtmanovi sem poznal, že mu zuby strpli. Ja sice nemám srdce v nohavicách, a ked mi predca, ládteže, Bože odpúst moje hríchy, dobre pohár z ruky nevypadel, jako sem ho viděl tak naráz znenadála, jakoby z neba spadol, vprostred mezi námi stati! Keby len jeden z nás vedel, ký čert je to za človeka? Ba len jako se mohl, u jasnýho praboha, sem dostati! Chyba jak má ten kamenček z čížikovho hnízda u seba, o kterem naše báby rozprávaju, že kdo ho vraj pod jazykom nosí, že sa ten neviditedlnym spraví. Ej, toho mně, takého kamenčeka! Jinakší by som já volakomu cez rozum prešel! Hm, hm, jako naráz ticho zostalo, až by skoro bol mohl člověk počuti tu trávu rásti.

KAŇÚR (člověk obstarný, po pansky oblečený, mírně bruchatý, plechavý, s velikým uharkovým nosem a červený v tvári jako rak, vytrčí hlavu ven oknem ze skaly): Hejda! Kdože jest tu?

MEDVEĎ (neohlasí se mu, jen sobe pod nos mrmle): No počkajže, čo ešte tento plecháň chce, s tymi šest vlasy na hlavě? Keď tě nepokrčí v tom okně.

KAŇÚR (skrečkavým hlasem): Hejdá, reku: Asnad všeckých čerti pochytali? Aneb ste se ožrali? Vy svine olaské!

MEDVEĎ (ohlási se): Čože vreštíš v tom obloku? Čert sa nás ešte bojí pobrati, a víno by muselo jinakšé tecti, aby sme sa všeci požrali.

KAŇÚR: Však já bez toho vím, že tebe nikdy néní dosti.

MEDVEĎ: Ved moja trijachtavá hlavka aj trochu vícej zdrží, jako tvoja turačnica holá.

KAŇÚR: Což tebe tam do mé hlavy! Poslyš, Medveď, hajtman rozkazuje skrze mne Kaňúra, sveho adjutanta, aby se zapálili ty stríbrné svítniky a krištalové lustre v horní sály, a aby se prinesli té nejobzvlaštnejší vína hore.

MEDVEĎ: Azdaj tu cuzú matohu ešte bude hostit za to, že nám tak cez rozum prešel?

KAŇÚR: Bylo vám lepšé vartovati. Tebe nic do toho, jen ty učíň spúsob, by se vyplnilo, co se rozkazuje. Dixi. (Vtahne hlavu núter).

MEDVEĎ: Hm! Ký hrom toto bude? (Zahvízdne na prste.) Keby mně len táto plešivá tekvica nič nerozkazovala. Mne sa vždy ríhne, kedykolvek vidím tuto obludu škaredú s tým uhorkovým nosom.

Terka, Medveď a druhá varta

TERKA: Čože hvízdeš, ty fúzoš strapatý? Ach, jak strašno vyzeráš, jakobys bol nahněvaný!

MEDVEĎ: Nech jen počuju, kišasonka: ta ropucha rozčapená tuto v tej diere, čo ju Kaňurom prezývajú, volačo tára o stríbrných svítnikoch a o krištálových lustroch, žeby sa vraj zapálili v hornej sály; a žeby sa vraj to nejobzvláštnejší víno hore prineslo.

TERKA: Již to bude, starký, zas čosi nového, a to sice velmi dobrého. (Odejde nuter do skaly.)

MEDVEĎ (sám sebe): Veď je už aj čas, aby dobre bylo, a aby sa zlé pominulo. Já by veru nebanoval, keby som už mohel aj ja volakedy za pec sásti, pri pokoji koláč zesti a za skleničku pálenky vypíti. — Ono mne sice ani teráz není zle. (Hvízdne sobe.)

TERKA (vynde ochotne ze skaly a popri Medveďovi na druhú stranu pospichaje, rekne): Jasnáže ti, abyže ti, ty Medveď muj dudlavý, starý! Tot jest hrubé prátelství s tým cizím pánem. Jen tak lítaju bratrí, kmotrí, švagri okolo uši, jako halušky v ridké polivky. (Odejde na druhú stranu.)

MEDVEĎ: Ó-ój, kolko som já už znal takej hustej rodiny, která sa po nedlhom čase bárs na rídkú polevku obrátila. — Ale predce to by nebolo pekné od nášho hajtmana, keby sa on dal oklamati od takého laušiara potmehuskýho. On, který sa takým mudrým robí, nade všeckych mudrákov! A my by sme potom museli s našou kožou platit, čo by on prehladel? (Zasmeje sa.) Hm! Mne sa just tak vidí tu u nás jako pri velkých dvoroch; i u velkých pánov musá slúzi svoje vlasy požičati, ked sa páni kváčú. Tak i túto u nás: ked Rajnoha lebo Orlaj alebo ten Kaňúr strapatý dakýho medveďa zabijú, rajta^[60] ochlapci! Chyba nám sa potom käčka parí. (Pohvizduje si a poprechodí se maličko.) Mna síce čert po mojej käčky; mám já vlasu za sto Kaňúrov. Tedy kváčmeže sa! Kváčmeže sa, ked sa máme kvákati, trebas s celým svetem. Uvidíme, kdo dlhšé vydrží.

TERKA (prijde zas naspatek, nese dva sklené lustre a za ní jidu dva sluhy, jeden nese svítniky a druhý flaše s vínem): Teráz natrčaj uši, ty macík chlupatý, čo se tam vnútri bude činiti! Takovú radost a veselost ani na sedlacké svadbe neslyšíš.(Odejde i se sluhv do skaly.)

MEDVEĎ: Nože len, nó. Len by vaša radost neobrátila sa v žalost. Mne moj otec navěky povídaval, keď som bol najveselejší, a keď som najvetšé pestvá robil: Ej, chlapče! Chlapče! Počkajže len, počkaj: „Just tolko budeš plakat, kolko sa smeješ.“ A to mna, by psom bol, nikdy nechybelo. Lebo potom obyčajne tak ma vyčesal, tak ma vyzatínal prutom popod kolená, len som tak skákal jako žrebec okolo neho! Len by ste vy též tak netancovali v tej skale! Pane, ked by mali hlavy dovedna strkati a do uší sebe šeptati, čo o tom neznámom zemančekovi, který len ťoť prišel a který nám tak oči zaslepil, súditi máme? Ešte budú bále strojiti a hostinu robiti!

(Vtom slyšeti nedaleko jeden šús z flinty.)

Orlaj, Medveď, Turňa

ORLAJ (vybehne v náhlivosti ven ze skaly, ruku v ručníku ješte vždycky povázanú majíce): Čo jest to za šús, Medveď? Na které strane to strelili?

MEDVEĎ: Na kokavskom od poludne. Musel zas kdosi cez stracené varty prejíti.

ORLAJ: Tedy zas cosi nového uslyšíme.

MEDVEĎ: Len by to bolo volačo dobrýho, lebo týchto starých mrcha novín už dosti máme až po hrdlo.

TURŇA (prijde z cesty všecek zvetrený a najašený): Daj Buh štestí, a zlé od nás.

ORLAJ (všecek naradovaný proti němu beží): A vý! Již si tu, Turňa, chvála Pánu Bohu! Ale kýho černého roháče, jakúžes omrdenú tvár prinesl domov?

TURŇA: Ih! Tvár jako tvár. Nevíš to staré prísloví: „Tvári jsu potvory.“ Nic tak ludí neklame jako tvári lidské. (Nasilu se činí veselym.) Zrak po všeckých maškarách. Sem vína, gajdy a nevesty, já predek do tanca.

ORLAJ: Ciganíš, braček! (Odtahne ho na stranu.) Ty máš cosi na srdci, to já tebe na nose poznám. Tys dokázal jakehos čerta!

TURŇA: Ešte jsem nedokázal, ale som len mal dokázat. Len o jeden jedinký vlásek chybelo, bol by som zastrelil pána kastelána sombatskýho. Ten blázen — rozsuď len, braček — já mu pekne oddám toho smrtonosa Žilku a vykonám všecko krásne, jako mne hajtman rozkázal. Puk tebe! Ani som já nic nevedel, chyba keď som bol s hajdúchy a sedláky ze všech stran obklíčený. Ho tam všecky hromy vedá: či mna on sám poznal a či mna volakdo zradil? Lebo sem sa preoblekol za hajducha z Hontianskej stolici. Dost na tom, že som už tak natenko prádol, že bys mne nebol ostruhaný vlas do kešeni vopchal.

ORLAJ: Nuž a jako žes se predca oslobodil?

TURŇA: Jako že som se oslobodil? Na to velike štestí zazrem tam nedaleko na plote kastelankiné šaty sušit, aby psom bol, pekné panské šaty! Musela v nich pominulej noci kdesi na bále byti. Nešanoval som já patelaty^[61] ani mušelíny, mik já šaty na seba a cez plot fujas poza zahrady na špacírku.

ORLAJ: Ach, peknes ty vyhlížel v tých ženskych šatach.

TURŇA: Item, osožilo. Spomož sobe, jako víš. Aspoň hajdúsi a sedláci, kterí za mnou hnali, mali rešpekt pred mojimi šatami. Ba, to mi verte, také komplimenty mne valali, jakoby ozaj pani kastelaníčku na špacirky stretli.

ORLAJ: Co jedna šata na svete nevykoná! Já bych tu šatu dal do zlata zafašsovati.

TURŇA: Lepší skutek som já s tými šatami učinil: domu jidúci som jich daroval jednej paničky, či bola nevestička či vdovička či k…vička, ju tam všeci parobci vedá? Ale pekná, šumná, ruča devečka! Lenže otrhaná jako lipa. A čo by nebol mal té šaty pri sebe, asnad by jej bol svú vlastní košelu daroval.

ORLAJ: No! Aspoň si dobre vynaložíl svú hrívnu. To zaslúžila takova pekná vandrovnica.

TURŇA: Já som síce nechcel naproti pani kastelaničky grobianom byti, ale som jej chcel té jisté šaty po počte s pekným podekováním naspátek poslati. Mezitým, ponevádž se tak prihodilo, nech sa teráz škrabe pan kastelán, jako svej panej usta zapchá.

ORLAJ: Muže jej ten kupiť trebas troje nové, však dost nazbíjal od chudobných lidí… Ale toto ješte není všecko, co si chcel povedíti, ty ješte máš cosi na srdci. Ven s farbou.

TURŇA: Ach, mám, mám! Bračekovci, a to voláčo težkýho. (Obzerá se okolo.) Kdeže je hajtman?

ORLAJ: Tam vnútri v robote. A víš, že i tu nikdy není bez pletky.

TURŇA: Pletka sem, pletka tam. Čože by doma za pecou bola za pletka. Jestli nejde o hrdlo, všeci druhé veci nestoja ani za fajku dohánu.

ORLAJ: Nuž, komuže by teraz o hrdlo jišlo, však si asnad nezabil človeka.

TURŇA (pošepne mu do ucha): Zejtrajší den Kršu a Kučeráka v Haliči vešati budu.

ORLAJ: Oj, tomu jest ješte dost času.

TURŇA: I hroma dost. A dve kompánie vojska su k tej exekúcii komandírované.

ORLAJ: Zdalíž sme my jen jedenkráte našich tovarišov z katových ruk vyslobodili?

TURŇA: Ale do rána né daleko, a do Halíče su čtyri míle cesty. Jestli jich do rána nevyslobodíme, na svitaní je vojsko v meste. Potom jsu het naší kamarati. (Vtom zase slyšet streliti.)

ORLAJ: Oho! Však toto jakosi husto počínají stríleti, zas bude cosi nového.

TURŇA: Tým lepší, pan bratko! Skorej bude dobre, ked sa skorej zlé pomíne. Ked má byti šanta, nechže je tedy radnej naráz hodná, tak aspoň budeme vedeti, na čom sme. Lebo já to nemožem dokonce vystát, ked chlapi jeden na druhého len očima mihaju, ked sebe po kutech len prsty utykuju, a keď kdekade po stranách len hlavy spolu strkaju a sebe do uší šeptaju, jakoby bohzná jaké tajemství na srdci mali, takže človek nikdy nemože uhadnuti, či jest žert a či naozaj. To sa mne práve tak vidí, jako ked sprostí lide počuju volakde zvonit, a nevedia kde. Ale ked sa chlapi nahlas rozprávaju, ked je mezi chlapi škrek a lárma, čo ani vlastného slova nepočuješ, keď všecko krížom-krážom jide, ked su chlapcom nohavice uzké a devčatom lajblíky tesné, hopsa, vtedy mne srdce skáče od radosti! Lebo vím, že po hrmavici jasno bude. Teraz sa ale musím napit, pán adjutant! Tak mne v ustech horí od smadu, jakoby tri dni horucú zimnicu mal. (Odejde.)

Koštial, Chrtalinský, Fajtík, Fajlík, Orlaj, Medveď

KOŠTIAL (ješte vždycky v šlafroku, etc): Daj Buh štestí, tovariši, bratri!

ORLAJ: Uslyš Pán Buh, to nám treba! Ale kýho zraka, ty figlár starý, zdalíž si Turkem zustal?

KOŠTIAL (popozerá po sebe): Bodaj mne psy zedli, celučký celý Buček valdberajter! Ta musím se chytro preobléci, lebo jestli mna hajtman takto vidí, ten jest vstave mna ješte ráz naspák poslati, a pre tuto handru mrcha okom na mne zazreti. (Zhodí šlofrok ze seba a zustane jen tak v košili.) Ačpráve já som ho neukradol ten šlofrok.

ORLAJ: Ale ani nekúpil.

KOŠTIAL: Kúpit síce též nekúpil, ale čaroval, lebo já som mu zaň dal tu kutnu frančiškánsku, v kterej ste mna pred rokom z toho Jakubovho rebríka, po kterem som až do neba stupoval, sňali, a tak svetu tomuto znovu darovali.

ORLAJ: Aj! učinili sme my v tenkrát s tebou pekný dar tomuto svetu, za který nám ješte posavád žádna duše nedekovala.

KOŠTIAL: To su grobianski lide na svete, ani za mna nedekovati! Trupi hlupáckí, keby mna nemali, mali by na to misto horšího, který by jich né len klamal, ale i okradal. Lebo to svedectví mne musí celý svet vydati, že som já nikdy nikomu, čo by len za nehet blata učinilo, neukradol.

ORLAJ: Však tebe ani netreba krást, tvuj jazyk pekne-krasne odmení tvé ruky. Beda lidem, kdyby tvé ruky tak šikovné boli, jaký jest tvuj jazyk! A potom, ani Pán Buh dvojačistým karabáčom lidi nešlahá, a ty bys byl právě takový dvojačistý karabáč v ruce božské, kdyby tvé ruce a prsty tak vrtké byli, jaký jest tvuj jazyk. Já tebe do očí pravím, braček! Teba měla bába hned v prvném kúpeli ex offitio zatopiti.

KOŠTIAL: Nože, no, pan lautenant! Nemuštrujže ma. Len tak lidí by se mohli nazdávati, že som já ozaj najvetší strigaň mezi vámi. Já, reku, který mám sedem bratov, a já som najchatrnejší lapikurka^[62] mezi ními.

ORLAJ: Necht pro mne myslejí lide o tobe, čo chtejí, já predce pravím, že tebe neutrhám. Čin ty, braček, s rukami trebas jaké kunšty a figle, to já sobe nic nevšimám, jenom se zasmejem na tobě. Ale jen jazyk rozvaž, jen usta otevri, hned sobě vrecka zacpávam, již vím že, mne oklameš.

KOŠTIAL: Si ty psisko, Orlaj! Nedomnívej se, ty bys byl vstave i sprostáka mudrým spraviti.

ORLAJ: Né, né, Koštial mešter! Nedomnívej se, že já žertuji s tebou. Povedže mne, ty šelma vybrusená, kterak žes toho statečného člověka prinésl o ten šlofrok?

KOŠTIAL: Zná milý Pán Buh na nebi, že mne ani na ume nebolo, jeho oškodovati. Ale takto se to stalo: prijdem ti ja k nemu okolo púlnoci s týmito vecmi, čo jemu hajtman skrze mně naspátek poslal, v černom hábite jako frančiškán oblečený, teším a krotím milýho pána valdberajtra jako sem nejlepší vedel, položím na stól jeho kocprdík, fajku a hodinky v pajtejku^[63] zavázané, a ačpráve on ešte nevedel, čo jest v tom paklíku, predca naráz takým moresným a manírným zostal, že som musel volky-nevolky moju šubu zhodiť, jeho nejkrajší šlofrok oblecti, s ním pohár vína píti, kus pečenky zajesti, a tak komotno sebe spraviti jako doma. Až naráz, ked sem valdberajtra do nejlepší chuti prinesl, tu ti máš, moj milý koma!^[64] Vidím ven oknem na vrchu na Vepre veliký ohen blčeti, a v tú chvíli: durk, bác, tresk-plesk, strelba a lárma jako súdden na vše strany. Hned sem vedel: to jest, reku, to vojsko, čo nás ide učiť po kostele hvízdať. Bistu hrome, či sem mal v hamaršágu^[65] nejprv vyzlekati se a zase preoblekati? — Poď já v milom šlofroku ven z mesta poza múry, ani by mne na sto paripách bol nedohonil.

ORLAJ: A predce si po tanci prišel.

KOŠTIAL: Há, braček! Tu zase bol jinší háčik. Práve vtedy sem vedel druhe hnízdo plné vajec, s kterymi sebe mužeme za hodny čas polevčičku zaprážati. Počkaj trochu, myslím sám v sebe — jedno jest tak potrebné jako druhé. Škoda opustiti, bez čeho nemuže byti. — To som já vedel, že nám všecky vojska na svete nic nepočnu. Preto poď ja radnej pre moje vajíčka, aby mi jich jakýsi druhý tchor nevypil. (Privleče doprostredku pred Orlaja oné znamé červené tele s penězmi.) Virtus post nummos, mluví jeden starý mudrc, to jest: „Penez len si máš dosti, čert po udatnosti.“ Tuto jest, pán brat, čo jest. S čím mna hajtman, myslím, jiste naspak nepošle.

ORLAJ: A co tu máš v tom teleti, jesli se smím ptáti?

KOŠTIAL (smíšne figury robí): Toto jest špik z kosti; vršík ze smetánky; slza Kristova; duch života; pramen štestí; rozum! Brynza! Lide síce tohoto pikulíka všelijak jmenuju, však predce nejznamejší jméno jeho jest „turáky“ anebožto „peníze“. Tu jest hotových 13.000 zlatých jako sríž. A to samé interesy (bodne se prstem po čele) z tohoto kapitálu.

ORLAJ: Revers? Interes jest síce dobrý, ale kapitál jest nejistý.

KOŠTIAL: A čože robiť? Taká hodina jest teráz se všeckými kapitály. Mezitým, aspoň posavad tento moj kapitál nebol v opasku skrytý, ani v zemi zakopaný. Toto telátko jest svedek mej usilovnosti. — A túto mám (ukáže na Fajtíka a Fajlíka) pár regrutov, dvuch vojenských dezenterov, kterí už porád svú próbu učinili, o čem tento pan šafár Chrtalinský na svem vlastném tele dokonale svedectví preukázati múže.

CHRTALINSKÝ (vydychne z hlubokosti srdce): Ach! Budiž Bohu ponosno! Vidí sám Pán Boh na nebi, kterak mne títo holomci ublížili.

ORLAJ (nyni teprv zmerkuje Chrtalinského): Aj, hle, hle! Muj milý pán šafár! Však sme my starí známi. (Podá mu ruku.) Asnad títo grobiani prihrube s nimi nakládali?

KOŠTIAL: Áno, to jest pravda, lebo títo lompoši nevedeli, že jest to jen propter formam,^[66] preto tak sa mali okolo neho jako čerti s vidlami okolo zatracenca. Však ale nič to preto, pan šafár! Ja som jim to sám dožičil taku kapitolu.

CHRTALINSKÝ: Dosti zle, že človeka pro jeho dobré tak kunírovati.^[67] Volím radnej se samýma ďábli z pekla známost míti, nežli s tebou, človek se pro vás sakrificiruje telem i duší, človek pri vás i poctivost i svedomí utratí. Človek pro vás svým vlastným životem váží, a predca tak málo vdečnosti sobe získa, jakokolivek u velicích pánov, až naposledy musí proklínati den a hodinu, v kterúž s vámi známost učinil. A kdybych jenom byl cosi provinil proti vám! Ale Hospodin jest svedek na nebi, že nic sem neprovinil proti naší zmluve!

KOŠTIAL: Mlč, nemčuha prašivá! Nic si neprevinil? (K Orlayovi se obrátí.) Rozsuď ty, braček Orlaj, mezi nami, pane! O všeckom vedel tento chrt-taliansky, čo se s námi pominulej noci robiti malo, mal písebný kurens u sebe, kedy a kterú hodinu, jako a na jaký spusob, skadi a z kterej strany má vojsko na nás prijíti. A já zavčerom celý tri hodiny času strávim u neho, a on čo by len pysky otvoril, tento mamlas s pekársku famfulou! Či je to nič?

ORLAJ: Aá, muj milý pan šafár! To jest zlé, jakokolivek oni to sobe rozkladají, to jest veru nedobré. A taková nedbanlivost — to jím musím do očí povedíti — zaslúží ovšem prísné potrestání. Nebo v jiných okolíčnostech by nám taková nečasná mlčenlivost byla draho padla. Mezitým již jest po všem, čo se minulo, to se minulo. (Koštialovi.) A ješte chci pravdu povedíti, v čem jest vec, muj milý Koštialík! My sme již predvčerom o všeckom vedeli, prv než si ty z domu vyšel.

KOŠTIAL: Aáh! Bol by to jasný parom! A prečo ste mne nič nezjevili?

ORLAJ: Preto, že pri takových príležitostech málo o tebe držíme.

KOŠTIAL: Híh, sedem jarabích medených! Nuž čože vý o mne myslíte?

ORLAJ: To myslíme o tebe, žes vpravde takový, jakovým ses té noci proukázal. Když si videl naše ohně, slyšels strelbu a dobres vedel, že tú veru s haluškami nestrílejí a že nám všeckým o hrdle jide, proč si nám teda neprišel na pomoc?

KOŠTIAL: Híh, bodajže ta, abyže ta! Veď počuješ a vidíš, (ukáže na šafára) čo som mal za partačku?^[68]

ORLAJ: Ten by nám i bez toho nebyl ušel. (Obrátí se chrbtem k Koštialovi.)

KOŠTIAL (sam v sebe zamrmle): Ahá, Koštial! Zavonáš? Tvoj kredit akosi kape. Tu by nejmudrejší bol statečný bankrot.

ORLAJ (frišno se obrátí k nemu): Čos to povedel?

KOŠTIAL: Nic, len som si tak myslel.

ORLAJ: Takové myšlenky zdrž pro sebe, rozumíš? (Zas se odvratí od něho a špacíruje hore-dole.)

KOŠTIAL: Dobre, dobre, i velmi rozumím. (Chrtalinskému a ostatným.) A teráz podte, vý kuvici! Musíme se poobzerati malíčko, či i pre nás dakde jakási kvapčíka neteče.

FAJTÍK (vezme tele s penezmi na plece, a hlavou krutíce svému kamarátovi poví): Nepáči se mne tu, švajne! Nič dokonca nevíme, či sme pečení a či varení.

KOŠTIAL: Počkajže len trocha, čím sa kus podnapijete, všecko vy to potom jinakšíma očima vidíte. (Odejdu všeci čtyre na stranu popri skale.)

Orlaj, Terka, Medveď a druhá varta

TERKA (vynde ze skaly a objíme Orlaja): O, ty moja dušička. Hrdlička, prepelička, nohavička.

ORLAJ: Čože jest? Ty moja strumplička, kitlička, trasorítka?

TERKA: Hajtman sa spytuje, že čo jest tuto venku tak ticho a smutno. Aby, prej, jedli, pili, výskali, tancovali a veselí byli.

ORLAJ: Oh, jestli jen to chybí, lehká rada! (Ukáže na jágerský roh na tlustem javore visíci.) Podej mne, prosím te, Terka, podej tu trubu dole. (Když mu Terka roh podá, Orlaj na nem zatrubí, a ze všech stran se mu odpovídá. Za pár minut naplní se celý plac strelci a zbojníci. Potom Orlaj hlasno poví.) Hajtman rozkazuje, aby ste jedli, pili a veselí byli.

(Nato hned započne škrek a larma, jedni donesu plné ruky vina a poháry. Chlapi se postavaju do radu a do hrbek. Jiní pak nalévaju. Mezitým Terka s dvoma sluhy prinese stúl pod javor, prikryje a obloží jedlami a flaškami. Muzika. Rondo)

Rajnoha, Vešelíni, Terka, Orlaj, Kaňúr, Koštial, Medveď, Turňa, Klocok, Drugan, Purdek, Čertík, Mrduch a jiný huf

RAJNOHA (vynde s tým neznámým pánem Vešelínim ze skaly, za ruky se s ním držíci): Za lyžičku polevky predci jen budú obedovati se mnou? Bez toho již jest pryč po poledni.

VEŠELÍNI (pozre na slunce): Ach, kterak toto čas letí! Hospodarme s drahým časem.

RAJNOHA (podá mu stolec pri stole): Časy byli, ješte budú. I ten nejpracovitejší človek má svoj rostok.^[69]

VEŠELÍNI (pozre na své hodinky): Jestli smím od stola vstáti, kdy se mne bude líbiti?

RAJNOHA: Bez parády! Já sem ješte nikdy své slovo nezrušil. (Vtom sednu za stůl: Rajnoha, Vešelíni, Orlaj, Kaňur a Terka. Ostatní pak všeci okolo stoja, jedia a piju. Muzika.)

VEŠELÍNI (když muzika utichne): Tak, tak jako sem povedel, kdo by to byl pomyslil, že ta vojna toliké časy potrvá? Spočátku každý se domníval, že jen jedna batalia treba, a toť ho máš, všecko hlbší do blata vázneme. Já jen to povím, že náš cisarsko-královský dvur, verabože, bude míti práce, pokud sobe svych neprátelov z hrdla strase.

ORLAJ: A čo ješte víc, netoliko s nepráteli, ale i s práteli má dosti práce. Nebo nakolik jen mne povedomo jest, títo jemu více škodí, než zjevní neprátele.

VEŠELÍNI (ostro mu pozre do očí): Hleď, hleď. I ty si nezrost v techto horách.

ORLAJ: Hm. Že mnohdykráte nejbližší prátele více škoditi mohu, než zjevní neprátele, to my i tu v našich horách často skusujeme.

RAJNOHA (zdvihne pohár a pripije): Prátele i neprátele. Vivant!

VŠECI (s velikou larmou): Vivant! etc.

VEŠELÍNI: Prosím za slovo. Kdyby to pravda byla, že človeku prátele i neprátele rovnako škoditi mohú, tak by tento svet nic jiného nebyl, jen jedna veliká peleš lotrovská, a lepší by bylo, kdyby človek na takový svet radné nikdy se nenarodil.

ORLAJ: A když sobě tuto vec dobre rozvážíme, zdalíž jest tento svet cosi jineho, než opravdová peleš lotrovská? Však proto všeci s pláčem pricházime na svet.

VEŠELÍNI (ješte pilneji ho na oko vezme): To vý snad jen tuto mezi vámi takový članek víry máte, ponevádž nemáte jiné skusenosti. Ale tam venku ve svete nalezá se ješte, chvála Bohu, tu i tu jeden-druhy statečný človek, který trochu vetší rešpekt zaslúží.

ORLAJ: Kdyby se takových mnoho nacházelo, zdalíž by sme my tu byli? Ha, ha, ha! (Nahlas se zasmeje.) Milý že ty muj Cicero pro domo.

RAJNOHA: Každá vec má svuj čas. Jest čas dišputirovati, jest čas i píti. Nyní pime (zdvíhne pohár) za toho ciziho pána! Vivat!

VŠECI: Vivat!

VEŠELÍNI (vypije svuj pohár a vstane od stola): Blahoslavený človek, kterémuž tak dobre pochutnalo, jako mne nyní. (Podá ruku hajtmanovi.) Dekujem, hajtman braček! Já tobě ješte dneskát svedectví vydám pred celým svetem, že jsem ješte pri tabli žádneho magnáše tak spokojne a vesele neobedoval, jako včul s tebu pri tvem stole. (Obleče svuj kepeň.) Mé minuty jsu čítané. Vinšoval bych sobě, kdybycht mohl revanč dáti.

RAJNOHA: I to se múže státi. Dekujem za dobrý úmysl. Dávno již žáden človek tak dobre o mne nemyslil.

VEŠELÍNI (zas mu ruku podá k rozlučení): Škoda, že te více ludí nezná! Adje!

RAJNOHA: Jestli jináč nemuž býti, tehdy: Adje! (Zavolá na huf.) Čertík, odprovadíš tohoto pána.

VEŠELÍNI: Vyprosím si, toto jest proti tvému slovu a proti mé prosbe.

RAJNOHA: Opovažlivý človeče! (Povýšeným hlasem.) Tu včíl umývám ruky pred tebou a prede všemi, že nevinným sem já od krvi človeka tohoto! Jestli nešťastlive pochodíš, nebude má vina, než tvoja, sám sobě pripíš.

VEŠELÍNI: Krev moja na mne i na moje deti. (Zakrutí se do kepena a odijde nabok do hory.)

(S podivením všeci hledá za ním, a nekterí chteju za ním jítí.)

RAJNOHA: Ticho stoj… [— — —] že za deset minut nižád… [— — —] Tedy nech se mne aní jeden… [— — —]

(Pauza, ticho, jen nek…)[— — —]

KOŠTIAL (který mezitým potichu… [— — —] to za šibala, ten pán palatín.

ORLAJ: Čo za palatína?

KOŠTIAL: Nuž, pan palatín Vešelíni. Fere… [— — —] Na Muránskom a na Lupčánskom zámku býva.

ORLAJ: Jakože tobe ten teraz na rozum prišel?

KOŠTIAL: Hm, jako! Nuž ved teráz bol tu.

ORLAJ (obrýkne se na neho): Oštoba hlava! Snad z… vychaziš?

KOŠTIAL: Nevím od čeho. — On síce mal velmi kunštovnú a spusobnú a subtilnú larvu^[70] na tvári, ale jeho krivá noha, jeho chôza, jeho hlas, a všecek jeho manír — oh, musel by jinakšé napitý byti, abych ho já nepoznal. (Nekterým okolo stojícim se obrátí.) No, chlapci, kdože to bol ten pán, čo teráz odešel?

NEKTERÍ: Pán palatín Vešelíni z Lupčí.

TERKA (nahlas skríkne): Ježiš, Mária, muj pán ujček! (Odejde.)

KOŠTIAL (usmívá se): Já som se nazdal, že ho vy znáte, vy mudráci, pred kterými nič skrytého néni!

ORLAJ (Rajnohovi, který mezitým jako peň zdrevenený stál): Hajtman! (Trme ho za ramena.) Hajtman! Rajnoha mešter! Slyšíš? Pán palatín uherské krajiny Franciscus Vešelíni de Hadnad bol tu u nás.

RAJNOHA: [— — —] par minut pri neskoro [— — —] rišel, a nevím o ničom nič, [— — —] prátelstvo mezi námi, myslím, [— — —] nového.

[— — —] neskoro prindeš? — Ono síce nešte- [— — —] mne mrzí. Čertovsky mna mrzí!

[— — —] chytíť? Hajtman, máme?

[— — —] Né. — Když vám jednúc pravím. On mne síce [— — —] však predce slovo mé musí platiti, a čo by trebas [— — —] svete aní jednoho statečného človeka nebylo. (Odejde.)

KOŠTIAL (Čertíkovi a jiným se prihovára, však ale tak, že ho i Orlaj muže rozumeti): Nuž, či ste vy ozaj nevedeli, že to bol pan palatinus?

ČERTÍK: Kýh! Keby sme mý to boli vedeli, môžeš sobe myslet!

KOŠTIAL: Takí srandáci ste vy! (Vejde za Rajnohom do skaly.)

ORLAJ (špatne za ním hledí): Jako se toto chvástá? Táto žaba nadutá! Že nám jeden jedinkýkrát trochu vytrel nos, již se bude spínati hore, jako prazdné vreco! O, ty ropucha nafukaná, jako smrdíš mlakou! (Odejde.)

(Tak všeci ostatní roztratá se jeden po druhém na všecky strany, jen toliko sám Medveď zustane, jakožto varta na placi.)

MEDVEĎ (špacíruje hore-dole). Ruky ponad flintu nakríž preložené majíc. Potom pristupí k stolu pod javorem, na kterém ješte flaše stojá, nekteré již prázdne, nekteré pak do tretiny aneb do čtvrtiny odpité. Vezme jednu a vypije restlík): Napi sa, Medveď. Z bojazlivého psa nebude slanina. (Vytrčí prázdnú flašu hore k nebi.) Pekný plosk,^[71] moja duša! A pekne šlajfený,^[72] ale čertovsky malý. Huncvutia krčmári! Nech já len ráz dostanem volakterýho do hrsti, veď já tomu vytrem kocúra za takéto malé žajtlovky.^[73] Ono síce, čo len pre nás, keď na to prinde, pre nás jest všecko jedno, či je flaša velká a či malá! Lebo, ked ti jedna není dost, vyglgneš dve. Ale tí neboráci! Tí sedláci, robotníci a remeslníci chudáci, kterí cez celý boží týžden len sliny prežíraju a robia jako kone, ked jim už ráz svitne ta svatá nedela a prijdu do tej milej krčmy, a potom dostanú takéto podvršťa^[74] do hrsti, tých to musí škret na dušu! — Hrom do našej holby! (Šmarí flašku o skalu a vezme druhú s trochou vina.) Aby psom bol, toto je ešte menšá. Bodaj ste naveky trút jedli a vodu pili, vy sklenári po tých hutách! A ved sa to sami krčmári príčina, keď tí prijdu na sklenú hutu, ešte sami kazia hutníkov a rozkazuju jim, aby menše flašky robili. „Majteže, vraj, rozum, vy sklenári. Šanujteže sa, pamatujteže i nadalej, máte i vy ženy i deti, tolkýto material na jednu flašku vybabrati!“ Há! Bodaj vám gágory vyschli za takú peknu radu! Či to néni dost zretedlne po slovensky povedanó? — Hm, (šibrinkuje s flaškou v povetrí) keby ten psí Vencel na tej hute (ukazuje prstem na flašku) len tuto ešte naboku bol jeden pupek vydúl, aby sa více do nej zmestilo, však by mu preto neboli oči navrch vylezli, ani by preto nebol kylavým^[75][76] zostal. Aspoň by ho za to chválili korheli, čo mu teraz na to místo do materi klaju. (Vypije ostatní kvapku.) Oj! Časy! Časy! Široké hrdla, male flaši! (Šmarí flašu o strom.) Uzké flaši, mrcha časy. (Opre se o strom a hvízdá sobe zbojnickú notu.)

Rajnoha, Orlaj, Kaňúr, Medveď, Turňa, Koštial, Klocok, Drugan, Čertík, Purdek, Mrduch, Fajtík, Fajlík a jiný huf

RAJNOHA (vynde ze skaly, vezme roh z javora a zatrubí na nem… jest celý plac zase naplnený s zbojníci jako v predešlém výstupu).

RAJNOHA: No chlapci, již ste se potužili? Vytrite sobe dobre oči, že by ste nekluckali. Té noci budeme se trochu na slepú babu hrátí.

VŠECI (výskajú, skáču jako capi od radosti a vyhazujú klobuky do povetrí): Haj! To bude bursa, to bude kotrzenina! etc.

MEDVEĎ: Ale staré baby vela darmo nadavaju; keď sa nebudu chceť s námi hrati, čože potom?

RAJNOHA: Nuž, zavážeme jej oči a strčíme ju do jarku.

MEDVEĎ: Tak najlepšé jako staru kravu.

RAJNOHA: A včul slyšte novinu a dobre uši otevrite. Vaší tovaríši Kršo a Kučerák v Lúčivej su lapení, a na Haličském zámku sedá v árešte. Zajtra okolo devátej hodiny jich mají marníti. Techto tedy musíme vysloboditi.

[Opona]