ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Druhý den ráno. Tmavá hora. Hnusná dolina „Kamenistá“ rečená.)

Rajnoha, Vešelíni

RAJNOHA (dokonále po zbojnicky pripravený a ozbrojený, jide pomály, názorky po jedné pinty, jakoby netco špehoval): Totoť jest robota neprerobená! — Jako moji lidé ríkají. — Dneskat jich tu zbadáš, zítra jinde, týto mátohy proklaté. Jakoby mne naozaj chteli za blázna míti. (Vetrí vúkol očima.) Počkej, terembene! (Vytáhne pištol spoza pása.) Prvnímu neznámemu, kteréhož na oko dostanu a který mně dokonálou odpoved nedá! (Učiní pár krokov dále.) Ha! — Tedy na to by již prichodilo, žeby nám každý zvisák mohl pod nos brinkati a nám se prekárati: „Drndoška pálenička! Drndoška pálenička!“ jako kupríkladu šantovní^[130] chlapci kominároví, aneb nočnému bachtárovi se prekárají? Hí! Odpustite sobě, páni kamaráti! Pomaly, drusa! Na takový spusob by moji lide mohli jenom své hábočky pobráti a prepytujem svinským pastírum za pomocníkov se ponajímati. (Zase prejde pár krokov a načúva.) Cit! Tak se mne zavidelo, jakoby slyšel suchú čečinu prášteti. Ahá! Tedy tam od Vlčích jám máte svuj pruchod? (Natrča uši na druhú stranu.) Kýho černýho roháča! I tuto od Havraních skal cosi šuští. Nuže jen, nu: však mý i havraní hnízda známe vybírati, i jazvečí díry naleznúti. (Zas na tretí, na čtvrtú stranu načúva, a na všecky strany slyší ráždinu a čečinu pod nohami praštati.) Ba hroma! Však tuto na všecky strany máta! Jako moji chlapi ríkají. (Natáhne kohútik na pištoli a postaví se do pozitury.) Naposledy sem ja sám obkolesený, jako medved na žíre.^[131] Brávo! Tot jest dríčný pohon!

VEŠELÍNI (pekný obstarný pán, na spúsob uherského zemana v topánkách a v dúhem mentieku oblečený, vynde z hory ven na pirt; žádnú zbroj, jedině tenučkú liskovičku v ruky majíce, a jide rovno proti Rajnohovi).

RAJNOHA (sám v sebe): Divný bočkoroš,^[132] nemeš ember!^[133] A ani jen zbroje nemá pri sebe v takových horách! (Spustí kohútik na své pištolky a strčí pištol za pás.) Zbroj proti neozbrojenému netreba potrebovati. Počkejže: čo toto bude? (Zavolá na něho.) Stuj, kdo si?

VEŠELÍNI (ani odpovedi nedá, ani horu nepohlédne, ani se nezdesí, jen do zeme hledí a paličkou napred seba papre, a blížší pokračuje).

RAJNOHA (spurne skríkne): Sedem hrmen strél! Ani odpovedí nedáš? (Priskočí k nemu a chytí ho za prsa.) Breš! Kdo si?

VEŠELÍNI (né násilně, aneb s strachem,jen tak volno lahodně odtiskne ho preč od seba): Ach, neučiníš ty mne nic!

RAJNOHA (od velikého počudování, že tento človek nic se nezleknul, odstúpi pár kroku naspet a zvolá): Človek, pro Pána Boha! — Však si hned syn smrti!

VEŠELÍNI (bystro mu do očí pozre): Révera? Jenom sám se mej napozore, žebys ty nebyl synem smrti. Sedem karabinov jest v tomto okamžení na tebe zamíreno. Jen prstem se mne dotkni, a líto by mne síce bylo, ale jako mne tu vidíš, bodaj sem božím byl, hned se prekoprcneš!

RAJNOHA (smele se poobzerá vúkol): A čo by tu sedemdesát sedem smrtí na mne čekalo! Já se nebojím smrti, a tak se nebojím ničehož na svete. Ale vedeti musím, kdo si ty? A čo tu deláš v těchto horách? Mně se zdá, jakoby já už jednúc byl měl to štěstí, teba na Vepre u mna videti. (Vytrhne pištol spoza pása a frišno mu opre na prse.) Pán Vešelíni! Čo tu hledají v mém revíri? (Všecek zvetrený, švihá očima na vše strany vúkol po húštine, a pištol na prsách Vešelíniho oprenú držíce, strašlivým hlasem zvolá.) Strílejte, kamaráti! Ale posledný krč smrtedlný, který ruku mú lomiti bude, spustí túto pištol do pána vašeho.

VEŠELÍNI: Nezmarhaj, prosím, své živobytí tak na daremnicu. Mejž rozum a šanuj seba samého, nebo z teba ješte muže mnoho býti! Však vidíš, že já také se nebojím; ani o čtvrt sekundy nejde frišnejší puls v tomto srdci, na kterémž pištol tvá oprená stojí. Však ale tu na tomto míste konečným koncem nezvíš, aniž zvedet smíš, čo já tu chci. A čo tu hledám? Spust pro mna: tak zhyneme oba, a s námi dvuma zhyne velice mnoho, čo by ješte svetu, zvlášte pak vlasti naší uherské, užitečné býti mohlo. Ale jestli si chlap, jestli máš opravdovú smelost srdce, jestli si na cosi jiné, netoliko na zbojství sucí, a jestli si ješte nepotratil všecku nádej budúcich lepších časov, tedy ustanov se dneská večer, když bude slunko spočívati, tuto na tomto jistým placíku; a jeden chasník, který te již bude tu čekati, privede tě tuto nedaleko do jedné skaly, kdě nalezneš mna a jiných starých známych.

RAJNOHA (skrze túto reč jakožto na statečnosti tknutý): Prijdem, Bohu prisahám, prijdem! (Strčí pištol svú za pás.) A abys se nedomníval, že mne cez rozum prejdeš, tedy prijdu se sto tovariší, který též tak oželeli své živobytí, jako sem se já oželel. Kdopak nestojí o své živobýti, ten muže mnoho vykonati. (Pohrozí se mu.) Pamatuj, bratre, ten jest vstave všecko, čo chce, vykonati.

VEŠELÍNI: Máš pravdu. Já sem také té mysli: „kdo životem váží, ten jest vstave všecko, čo jen chce, na svete vykonati“. (Vytrča ruku proti nemu, jakoby mu chtel ruku podati.) Oh! Tedy predce sem se jen nesklamal na tobe! Však sme mý lidé jakožto naschvál jeden pre druhého stvorení!

RAJNOHA: Adié, do mraku!

VEŠELÍNI: Ad revidére.

(Podají si ruky a odejdu, jeden hore a druhý dole dolinou.)

(Okolo poledne, známý plac pred skalou na Vepre.)

Orlaj, Medveď, Kršo, Purdek, Čertík, Klocok, Mrduch, Kučerák a hrba strelcov

ORLAJ (postojí maličko a načúvá. Vytahne hodinky a pozre na ně. Hlavú krúti a pár krokov prejde dále). Toto jest divná vec na svete! Jen kde sa baví tolký čas? Již skoro dvanást hodín, a ješte nejde!

MEDVEĎ: Jako vravím, ten je veru na Vlčích jamách, alebo v Kamenistom okolo Havraních skál, a tam špekulíruje čosi nového. Jeden nos mám, i ten si dám odrezat, jestli dobre nehádám. Ba aby psom bol, je tam.

KRŠO: A to dobre, že sa tam zatáral. Aspon skúsi sám, čo tam máta. Potom nám skorej uverí, ked sám skúsi.

KLOCOK: Ba keby on len nechodil samotný do takých vlčincov. To som já jemu už tolko rázy povedel.

PURDEK (zasmeje se): A ked si mu aj povedel, mal by koho poslúchnúti. Dajmibože za mudrého človeka!

KLOCOK: Nuž či múdreho, či nemúdreho. Ved i tebe rozum nekypí. Aspon som mu povedel. A já mu veru nechcem zle, o tom je on sám presvedčený. Ked tedy nechce posluchnút, ked nic nedá na radu vernýho pajtáša, nech sebe potom sám pripíše, co dolapí. Člověk aspon svojú povinnost vykoná. Bez toho známe, že si on nedá rozkázati.

PURDEK: Veru by som nikomu neradil, aby mu chcel volačo rozkazovati. Však by tebe ten vytrel kocúra!

KLOCOK: Nuž čože by mi vytrel? Chyba že by sa vysmál ze mna, nuž by bolo po všem. Však by on to vedel, že by já to len tak myslel podla mojho sprostýho rozumu.

ORLAJ (zase pozerá na hodinky): Jednu čtvrthodinku ješte dočkám. Jestli do toho času neprijde, potom zarevem na rohu a dám patrolírovati na všecky strany. Nech se činí, co sa má.

PURDEK (vyskočí od radosti): Huj! Nože zarev, prosím ťa: to bude maštrancia^[134] na naše hnáty.

ČERTÍK: A potom rozkáž všecko zastrelit a zahlušit, co komu prijde pod ruku. Tak platia samopašníkom, ked ho za ucho chytíš a dobre vyriveš: „Vrit straška! Had hid! Vrit straška! Hid had!“

MRDUCH: Nuž ale či nevíte, že nám to hajtman zakázal všecko zastrelit a zahlušit, co nám pod cepy príde? Jaj, keby to slobodno bolo, dávno by já už mal zo dve také kunky na piadle!

ČERTÍK: Hla! To jest potom osoch z toho, ked ti bráni strílat na také prašiviny. (Posmívá se na hajtmanovi.) Jenom mne, povedá, lidskú krev nevylejte! Áno! Nevylejte! Ved by já vám nevylál, nech by len na mne prišlo! Naposledy nás ešte o hajtmana prinesu, huncvuti potmehuskí! Já bych tedy myslel, že od tohoto času najlepšé bude takto: ked nikomu neodpustíme, kdokolvek sa do nášho revíru zatára; neodpust čertovi, bárs sa ti v anjelskej podobe ukáže. Já som len čertík a veru mne nikdo neodpustí, ked mna v cuzom chotári paškrtit nájde. Tedy obratme i mý raz hrubým koncom. A to tym skorej. Nech sa kliesni, čo je v piesni!

ORLAJ: Nechaj ty jen všecko státí, tak jako stojí, a všechno jíti tak, jako jide. Však ono prijide čas, v kterémž nebude moci jináče býti.

ČERTÍK: Nuž u trista prabohov! Kedyže už bude ten čas, jestli teráz néni? Ved nám už hajtmana chytili! Nám všeckým už temer na nose drumbluju! A po chvíli nám budu i po hlavách tancovati.

PURDEK: Uh! Pojednajže sa len trochu, braček! Tak velmi zle ono len není, jako sa tebe snívá. Hajtmana nám nechytili, za to sa môžem stavit; nám po nose ješte nedrumbluju, ani nám po hlavách neskáču. To jsu jedni pekní, moresní, manírní lidé, tí naši páni susedí. To musíme uznat.

ČERTÍK: Ah! To jsu jedni pekní, moresní, manírní lidé, tí naši páni susedí. Lenže jim jedno chybí. A to jest, že jsu není na svojom míste, že jsu není tam, kde černo korení rosté, že jsu není tam, kde by mali byt! Tu trník trčí.

MEDVEĎ: To jest, že jsu né na šibenici? Tak ty myslíš? Však by tam mali byt? Však som uhadol? Braček!

ČERTÍK: Oh, len neblábol také sprosté reči, dudlák starý! (Ponášá se mu.) Na šibenici! Na šibenici! Hm! Čože je to za zvěra, ta šibenica?

MEDVEĎ: Čo je to za zvěra, ta šibenica? (Posmešné figury činí.) Šibenica je taký velký zvon v povetrí zavesený, v kterém srdce chybí.

MRDUCH: Uhadols, Medveď! Nuž či si hu nevidel? Čertík! Tam dole pri Lúčenci? Akurát navlas tak vyzerá, jako trifus,^[135] na kterém sa surová pečenka škvarí.

ČERTÍK: Uh, kdože by také pletky na rozume držal! Já som tú potvoru šibenicu nikdy nevidel.

MEDVEĎ (posmešne): A predca si už, tak jako spolovica, či mna rozumíš? To jest, tak skoro spolovica na něj visel. Či si už zabodol, ked sme ta pred čtyrma rokmi v Lučenci z rebríka spod šibenice snali?

ČERTÍK: Ahá! Tedy to bola tá pokusa, čo mna pod nu redikali? Tio! Počujže, braček! Já som veru vtedy, dubcu, hrabcu prisahám — chyba oči zažmúril. (Uderí se jako Cigán po prsech.) A verú som hu nevidel.

MRDUCH: Proto ty i teráz zakaždým sebe sople snákaš, alebo volačo jinšího okolo seba chamreš, kedykolvek popri šibenici jideš? Aby si len nemusel na nú pozret.

ČERTÍK: Uh! Né že len tak, né, moj milý Mrdúšik! Ládže, braček: človek musí pri takej príležitosti takým sa spravit, jakoby tej preklatej trojnohy ani na svete nebolo. — Ale pajtáši, ba či nevíte o volačom jinšom rozprávati?

MEDVEĎ: Ahá! Ty sa just takým robíš, jako ta líška, která už ráz v klepci bola, a potom nic nechcela vedeti o tom, jaký jest to klepec!

KUČERÁK: Ale počúvajteže, bračekovci! Ved tuto není otázka o nás, ale o hajtmanovi. Teráz hajtmanovi o život ide, ked nevíme tolký čas, kde sa nám poděl. Tedy neblúznite daremné reči o vaších šibenicách.

ČERTÍK: Ty, co bys ty vedel rozprávati o takových vecách? Ty žaludný túz! Tys ešte len bol v krmníčku, ale já som už bol pod jatkou. Dost na tom, já som už skúsil, čo som skúsil; nech skúsi aj druhý, potom sa budeme dalej rozprávati. (Natrčí ucho do povetrí, a prstem se hrozí nabok, jakoby něco zdaleka načúval.) Ticho!…

ORLAJ: Čože ty asnad slyšíš komára kašlat?

ČERTÍK: A veru jide! Hajtman jide! Čo sa stavíte?

MRDUCH: Já ani jednu frčku na nos nestavím.

(Krik a lárma mezi strelci v hore.)

VŠECI: Hajtman! Hajtman! Ho hó! Ha hó!

MRDUCH (uderí Čertíka ze žartu po vezoch): Čertovský Čertík! Nepredarmo ta Čertíkom zovú. Ba jako si ho len mohel zvetrit?

ČERTÍK: Však já znám dobre vetrit? Vytrč i ty nos po vetre, tak sa naučíš i ty vetrit.

Rajnoha a predešlí

RAJNOHA: No? Což pak jest tuto tak ticho? Naposledy mohli by se domnívati lide, že nám, Buh zná, jakovú hádku zahádali ty cizí mátohy? Aneb, že sobě nevíme rady dat? Frišno, kamaráti, hore sa majte! Spívajte, tancujte, veselí budte! Muzika! (Hned muzika vpadne mu v reč, pri které všeci spívají plným chórem.)

VŠECI:

RAJNOHA: Né tak, chlapci! Dnes vám já to jináče zaspívám, takto: (Spívá solo.)

(Rozpustilý, samopašný škrek, lárma a výskání mezi strelci, kterému škreku hrmotná muzika konec učiní. A pokad ješte táto muzika trvá, Rajnoha pojme Orlaja máličko na stranu.) Pravdu ste měli, bratri! Jsú to pekné mátohy!

ORLAJ: No? (Všetek nadrštiný od všetečnosti.) Již si se sám presvedčil?

RAJNOHA: Ach, braček! S peknými herskými lidmi sem já známost učinil.

ORLAJ: S kýmže, predce?

RAJNOHA: Ah!

ORLAJ: To jiste byl palatín Vešelíni!

RAJNOHA: Dnes večer mám vyrozumeti z jeho vlastných ust, v čem jest vec.

ORLAJ: Dnes večer? Čože to má býti?

RAJNOHA: Invitován sem skrz Vešeliniho na kratičké posezení; to jest, k tajné konferencii.

ORLAJ: A pujdeš?

RAJNOHA: Nuž jakože? Jináče by mne mohli títo páni za bojazlivost pokládati, kdybych nešel. A pritom sem jemu dal kavalírskú parolu, že prijdu.

ORLAJ: Ale, nemerkuješ-li žádné nebezpečenství?

RAJNOHA: Tomu lehce vyhnúti; asnad tento večer se rozváže, zdaliž sem pečený aneb varený. Pritom možná vec, že jim asnad larvu strhnem, a celé hnízdo pojednúc vyhladíme. Ale dobre merkuj, Orlajko! Já bych nerád velikú lármu učiniti, zvlášte mezi našimi lidmi, nebo jejich náhlivost by nám mohla všecek špás pokaziti. Víš tedy čo, vezmi ty sto chlapov — to se rozumí nejvydrenejších a nejmlčenlivejších šelmov, a oblehni s nimi Havrané skaly tam dole v Strundženém vúkol na všecky strany, a —

ORLAJ (vpadne mu do rečí): Tedy predce jen v Havraních skalách! Vidíš, braček? Zdalíž sem já nemluvil naveky, že tam jest čo jest. Zdalíž sem já teba neunúval vždycky: dejmež, reku, obklíčiti ty Havraní skaly! Dajmež jich previzitírovati, tam trnik trčí!

RAJNOHA: Však áno, áno! Práve dneska to chtěm učiniti. Do knotu jich preopáčíme této noci.

ORLAJ: Jen žeby již nebylo prineskoro. Asnad již ptáčky vzlítali?

RAJNOHA: Já nemyslím, braček! Práve — áno — možná vec, že bychom byli prázdné hnízdo nalezli. Ale dnes já silně dúfám, že nepujdeme darmo.

ORLAJ: Darmo — to verím na každú príhodu — né, nebo mý nerádi darmo chodíme, kdežkoli jideme. Ale, nemejže mne — prosím tě — za zlé, když povím, že mužeme i my již jednúc po nose dostati.

RAJNOHA: Uh! Bojko, bojko! Levy a tygry nas nepožrali, a tito hrivnáci by nám po nose dali? Dajmibože za kunšt: pustovky v skalách vybírati!

ORLAJ: I pritom chlapci krky lámú. Ale nic to proto. Tehdy dále: Já oblehnu se sto chlapami Havraní skaly, a potom?

RAJNOHA: Potom — to se rozumí, všecko jen pri tichosti, a potajemne, tak jako kupríkladu pri pohoně, když na medvedov polujeme, tak jako kupríkladu když strelcov osázáš. Po najhlubší chrastine, po stromích mezi konárov, pod vyskyty, pod klády a pod vývraty jich poskrýváš; a ostro prihrozíš jednomu každému a všechnem vubec, aby ani nefajčili, ani nekašlali, ani sople nesákali, áno, ani jen nedýchali nahlas. A kohokoli zmerkují, budto by chtel ven z pohonu aneb núter do pohonu, Pán Buh chrán, aby nestrílali na neho, ani žáden harmatánc s ním nečinili, jen tak potichučky, jako kupríkladu když sokol holubátko pritiskne, aby ho lapili, žeby ani nevedel, čo se mu stalo. Potom nechať jemu oči zavážu a nechže dobre merkují, žeby jim neušmykel nekterý. Ostatně, čo by ješte potreba bylo, dohovoríme se potom, když toto nejpotrebnejší vykonáš. (Podá mu ruku.) Nyni jidiž, a učiň svu vec múdre. (Odejde do skaly.)

ORLAJ (zamíchá se mezi haved strelcov na placi roztrasenú. Jednému mihne, druhému rukou utkne, tretému cosi do ucha pošepne, každému jaké také-náveští dá. Po malé chvílky strelci se ranžírují: jední povešají flinty na plecá, a po jednom odcházejí; druzí postavajú své flinty do pyramidov a na zem políhajú; tretí potíšky mezi sebou se rozmlouvají; slovom, všecko se utíši. Naposledy Orlaj vezme svuj štuc, zahvízdne a zavolá svého kopova a odejde preč, jakoby šel na polovačku.)

(Večer na mraku. Hnusná dolina „Kamenistá“ v Strundženém rečená, pod Havraními skalami, jako v 1. výstupu.)

Rajnoha, Filko

RAJNOHA (neozbrojený, po zemansky oblečený, kráče pomaly pozorne dole dolinou).

FILKO (mladý pekný šuhaj, predtým horár u valdberajtra Bučeka, včil jako grofský páži oblečený, hore dolinou jidúce, stretne se s Rajnohem): Ty si Rajnoha z Vepra! Však sa nemýlim na tebe? Pod za mnou, zavedem tě tam, kde máš jíti.

RAJNOHA: Odkudpak mně tý znáš? Zdalížs mně ty již videl někedy?

FILKO: Videt síce som ta nikdy nevidel. Ale, kdože by teba neznal? Však polovic uherskej krajiny o tebe rozprává.

RAJNOHA: A kdežpak mne povedeš?

FILKO: Ved potom uvidíš, len poď.

RAJNOHA: Já ale nejprv chci vědeti, kdě mám jíti.

FILKO: Mezi známých a dobrých prítelov.

RAJNOHA: A kdož jsu ty známí a dobrí prítele?

FILKO: To já nesmím povedati.

RAJNOHA: A když te ozbíjam, donaha vyzlečem, a dobijem — ani potom nepovíš?

FILKO: Ah, to ty neurobíš! Však mně povedeli o tebe, že si ty jeden dobrý statečný človek, trebas ta zbojníkom prezývajú.

RAJNOHA: Kdožpak to tebe povedel?

FILKO: Moj pán.

RAJNOHA: A kdože jest tvuj pán?

FILKO: Pán palatín Vešelíni z Lupčánského zámku.

RAJNOHA: Dávno již slúžiš u něho? A odkud si ty?

FILKO: Len toť nedávno som k němu prišel. Predtým som počal slúžiti v Brezne, u pána valdberajtra Bučeka za horára; ale ponevádž ho skasírovali, pretože vraj s Rajnohom, to jest s tebou držal, tak já som zostal bez služby, opatril som sa, ako som vedel, a šél som na vandry. — Na to štestí, jako jidem za horu, stretne mne v týchto horách palatín Vešelíni, ked bol na polovačky, a zverboval ma sebou, do svej služby. Od toho času som páží uňho.

RAJNOHA: Hm! Hm! A cožpak tvuj pán tu dělá v tychto horách?

FILKO: Já nevím.

RAJNOHA: To jest — jen nechceš povedeti.

FILKO: A čo by aj vedel, povedeti nesmím.

RAJNOHA: A čo jsu to za páni s ním tu, no?

FILKO: Ani to povedeti nesmím. (Pojme ho za ruku.) Poď len, poď skorej, nebavme sa dlho; večer je, a tí páni už dávno čakaju na teba.

RAJNOHA: No již jen pojdem. Ale počújže, chlapče! Jestli nejmenší nešvár zbadám, tebe nejsamprvnímu krky zlomím. (Potom pár krokov prejdu, zrázu promení se theater na jednu skalní jeskynu, v které nič, jen jedna lampa ze štimu spravená tmavo horí; zadní pak grunt jeskyně tratí se v tme, takže nelze rozeznati, pokúd táto strašná díra trvá. Rajnoha s Filkom naleznú se v něj tak znenadála, jakoby z nebe spadli. A když se ohlídá Rajnoha na všecky strany a po bočných stěnách vúkol rukami matá, mezitým započkne zněti jakoby ohlas jeji spod zemi vycházel, pri které muziky spívají hrube chlapské basy túto píseň.)

(Večer. Tmavá jaskyna v skale, s jednou lampou osvítená.)

Rajnoha, Filko, chlapské hlasy pod zemou

CHLAPSKÉ HLASY:

RAJNOHA (jenž mezitym pilně poslúchal a pri každé strofe jinakšé figury činil): Totoť jest divná komedie s těmito lidmi! Nikdy bych nebyl pomyslel v Havraních skalách takovú reč slyšeti! (Zavolá na Filka.) Chlapče! Já musím těch ptáčkov poznati, kterí po takové nóte spívají. To jest nóta mně velmi známa.

FILKO: Hned, hned, na službu, Rajnoha uram! Len prosím za maličké pozhovení. (Jide pod štimovú lampu naprostred jeskyne visicí, a načahuje se rukou hore na nu, aby jú dole stáhl; poněvádž ale jest primalý, nemuže lampu dosáhnúti, tak prosí Rajnohu.) Prosím, pán hajtmanko! Stáhniže túto lampu dolu, lebo musíme svetlo mati, jestliže chceme cez této tmavé diery prejiti.

RAJNOHA: Počkajže, ty kurta-Ferenc.^[136] (Načáhne se na lampu, v tom okamžení, jako lampu na šnúre visicí dole potáhne, zazněje zdaleka pod zemou jeden zvonček, a spolu v tu chvíli prepadne se Rajnoha s Filkem, s preukrutným hrmotem, dole do hluboké propasti pod zem.)

(Podzemní jeskyňa v Havraních skalách, na spusob pivnice anebožto sklepu, černým súknem vúkol tapecírovaná. Naprostrédku horá tri lampy z vinnýho špirituse, ve velikých gulách sklených zapravené, na zemi postavené. Jiného svetla néni v celé jeskyni. Vzadku v jeskyni na 25 stolcich sedí 25 múžov do púlkola, kterí jsu všeci jednako v bílých pláštěch oblečení a bílymi larvami na tvári prikrytí. Filko zmizně a Raynoha se nalezne samotný v prázdnem placi napred lampami, naproti 25 starcum.)

Rajnoha, Vešelíni, 24 starcov, Filko

RAJNOHA (jako dole spadne, smele se postaví): Tu sem vám já, Rajnoha, zbojník z klenovského Vepra! Čo chcete se mnou míti? Vý duše v očistci zustávajícé! Vý svatí otcové v tomto limbe v stínu smrti sedící.

VŠECI 25 STARCI (všeobecné mrmlání mezi nimi): Není ozbrojený. — Bez zbroje prišel. — Nemá zbroj pri sebe. — Pfuj Rajnoha, beze všeho prijiti mezi neznámych ludí!

RAJNOHA: Nemám zbroje pri sebe, aby ste vedeli. (Zhodí mentík ze seba a roztvorí lajblík až do košile.) Hleďte: nahý sem se narodil, nahý sem prišel mezi vás, neb tak se domnívám, že sem mezi statečnými lidmi.

VEŠELÍNI (který jest zárovnak s druhými bílým pláštem odený, podobne pretvarený, a vprostredku 24 maškár sedíci): — Mezi statečnými lidmi jsi síce, tož dobre povedel, a my známe sobe vážiti tvou duvernost naproti nám, pročež dekujeme tobe. Ale to dokonce nemužeme dopustiti, abys’ ty sám jediný neozbrojený byl mezi námi. My sme všeci ozbrojení. — (Mihne nabok.) Dejtež mu zbroj. (Hned vstane posledný v rade sedící, a prinese Rajnohovi jednu velikú damascénku tureckú šablu a dve nabité pištole; šablu mu opáše a pištole vstrčí za pás. Když to učinil a na místo své sedl, potom mluví dále Vešelíni.) Tak! — Smelší jest chlap, když má zbroj pri boku, smelší myslí, smelší mluví, smelší sobě počíná. Slovem, človek v tvé době nemuže se ani za slobodného počítati, jestli nemá zbroj pri sebe. Ty pak musíš naskrz svobodnú vuli míti ve všem tom, o čemž dnes mezi sebou jednati budeme. Nebo kdože nám muže za to státi, že bys ty za tým časem někedy nepovedel aneb aspoň sám v sebe nemyslel: „O, kdybych já vtedy jen zbroj byl mel pri sebe!“ Protož tedy musíš ozbrojený býti, musíš celkom svobodnú vólu míti, jakž svedčí na svobodného rytíre uherského, jestli chceš s námi se rozmluvati. Svobodne a dobrovolne prišels k nám, svobodne a dobrovolne budeš míti také moci preč odjíti. (Na týto slova Rajnoha sám seba znovu adjustíruje. Lajblik sebe pozapíná; svuj zlatý pás gombárskeho díla znovu opáše; pištole preopáči, zdáliž jsu dobre nabité, item podsypané, a vstrčí za pás; naposledy vyzlečený mentík sobe obleče, a šablu znovu pripne. A když jest tak adjustírovaný, potom pokračuje Vešelíni dále.) Tak bratre! Nýni te vyznáváme za seberovného. (Vstane a podá mu ruku.) Vitej tedy u nás, Tököli Imre! (Podobne všeckych 24 vstanú jeden za druhym, a Rajnohovi ruky podávají naporád, jakoby na oferu šli, mluvíce.) „Vitej, Tököli, bratre!“ ect. ect. (Naposledy rekne Vešelíni.) No včil sedni sobě a počastuj se máličko.

(Když všeci posedali na své místa, a Tököli aneb Rajnoha naproti ním osobitne na jedném stolci, vtom pristúpi Filko — v jedné ruce tacnu, na nejž zlatý pohár, v druhé pak ruce velikú stríbrnú kánvu plnu vínem majíce, a posluhuje s vínem: nejprv naleje Rajnohovi, potom všem ostatným radem, a to po dvakráte jedno po druhém. Když se počastovali, pri všem tom nic nemluvíce, když Filko odstúpil, a všecko se utíšilo, potom).

RAJNOHA (sedíc na stolci pred lampami): No, mi milí pánové! Predmluva a uctivé vitání bylo by již odbaveno, nýni k textu. Ale ponajprv dovolte, milí pánové, pytati se vás: chtěte-li vy najprv mluviti se mnou? Čili já mám najprv mluviti s vámi?

VEŠELÍNI: Čo ty s námi mluviti chceš, to mý již všecko popredku už známe. Tu bys se nás ptal: „Kdo sme my? Kterak sme sem prišli, co tu děláme?“ Atď. Ale na tyto a temto podobné otázky tobě, jakž svedčí, odpovedíti ješte jest privčas a hanba byla by nám, kdybychom tak málo rozumu meli a tobě nejprv všecky naše tajemstva prozradili. Takovým činem bychom ne mistrove, než fušeri sluli. Protož tedy prosíme: vyslíš nás ponejprve ty, potom my také teba vyslyšíme.

RAJNOHA (ovalí se komotne na operadlo stolce a vystre nohy): Dobre, mluv pane, slyším.

VEŠELÍNI: Všickni my, kolikkoli nás tu vidíš, teba od rodu dobre známe; všickni sme presvedčení, že ty, kteréhož obecný lid Rajnohem zove a za zbojníckýho hajtmana drží, nejsi žaden jiný, jen onen chýrný, skrz mnohých davno již za mrtvého oplakávaný vudce sedmohradský „Emerichus Tököli“! Nekdy okrasa naší mládeže, koruna mužov, nádeje starcov, podpora vlasti! Všeckým nám dobre povedom jest tvuj truchlivý úpad, i celá tvá historia, skrz kterús zbojnickým hajtmanom zostal. Ach, kolik žalostných slz sme my vylíli tam hore pod Homolkou na Tekovej, pri hrobe tvej nejmilší, kde jedno neštastné okamžení tebe o zem vrhlo a lós živobýti tvého na mnoho rokov rozhodlo! Nemysli sobe, že tebe se fatinkujeme tuto chvíli; to by ani nás nectilo, ani tvuj umysl nepodvrátilo, ale beze všeho podlizování mluvíme: jestli kdo na svete cíti, zaiste mý hluboce ve vnitrnostech srdcov našich cítíme, kolik s tebou stratila milá naša vlast uherská, když teba stratila! Zvlášte v techto nynejších nebezpečných časích, v kterýchž síc mohla by ovšem obstátí bez né jednóho dráče a tajného podkopávače, ale bez statečných mužov, bez udatných rytírov, bez verných vlastencov, jakový si ty, nemuž obstáti. Nech jim Buh zaplatí, tem, kterí teba civiliter zamordovali, aneb k tvému neštestí dopomahali! Tu mezi námi néni ani jeden z ních. I nás ty také poznáš svým časem, jaknáhle jista okoličnost tomu dopustí náš smutný oblek zložiti a tvári své odkrýti. Potud tehdy a do toho času, dokud umysl tvuj nezrozumíme, to od nás vyhledává múdrost a opatrnost, abychom tebe neznámí zustali a tebe z našeho predsevzetí jen tolik vyjevili, kolík tebe treba vedeti k vyrozumení te okoličností, čo nás tu spolu zhledalo a tvými susedmi učinilo. Vedíž tehdy, o, Tököli bratre! Nás potreba sem prihnala! A né jen naša osobní potreba, ale potreba, bída a uzkost celé milé vlasti naší uherské, takže mne ani netreba truchlivý obraz tento obšírnejí malovatí. — K odvrácení tedy tohoto všeobecného neštestí, pro odvrácení této konečné skazy, která nám již nastává, my sme se tu zešlí, tu se ukrýváme pred svetem, tu se tulíme v techto pustých skalách, aby náš dobrý umysl nekdo neprozradíl a predčasem neprekazil; tu do roka netco varíme, tu cosi kujeme; čo jestli nám vypálí — dobre: pakli nevypálí? Též dobre. Každá líška má dve díry, zarútí se jedna, ušmykne druhou.

RAJNOHA: A čo mna do toho, co vý varíte a kujete?

VEŠELÍNI: Poslyš namále a nepretekaj nás s tvými myšlenkámi. Ke všemu tomu, čo mý pred sebou máme, nám treba pokoj a bezpečnost, aby nás aspon nikdo nemýlil v našem predsevzetí. Mý pak badáme a merkujeme od nekolík časov, že nám tvojí lide na paty stúpají a do karát nazérají. To se nám dokonce nelíbí. Protož tedy bychom te prosili: když sme néní v porozumení, abychom aspon nebyli v zjevném rozbrojí.

RAJNOHA: A pročpak vý mne na paty stúpate a do karet nazeráte?

VEŠELÍNI: Mý sme až posavád žáden rozbroj neučinili v našem susedství. My nehledíme teba podkopatí, ani predsevzetí tvé prekazití, aní tvú respublíku podvrátiti, ani tvojích lidi zavestí, aníž čo nejmenšího zlého tebe a lidu tvému dopráti. Jen bychom radi v pokojí, v svornosti a jestli možné i v dobrém porozumení s tebou zetrvávatí.

RAJNOHA: Kterákže ale múže mezi námi dobré porozumení býtí, pokud já nevím, čo vý tu deláte, a proč ste se mne do susedství vtisklí?

VEŠELÍNI: Jako sem již povedel: Mý jedine pokoj hledáme a bezpečnost pred falešným svetem, aby nás nikdo nemýlil v našem predsevzetí, pokud vyvaríme to, čo pred sebou máme.

RAJNOHA: Kdo dobre chce, ten se nemusí pred svetem skrývati.

VEŠELÍNI: O, milá, truchlivá, opustená vlast uhorská! Takové štichy jen pre tebe musíme znestí.

RAJNOHA (trochu skonfundovaný): Vlast? — Cože vás tu do vlastí uherské? Kdože tu smí mluviti o vlastí? Zdalíž vý ješte máte jakú vlast?

(Všeobecné mrmlání mezi petadvacítimi starci.)

NEKTERÍ (zvolají): Nechaj ho. — Néni hoden té ctí pro materskú vlast svú bojovatí.

RAJNOHA (skočí ze stolca a všecek s horlivostou rozpálený, vykríkne): Čo? — Já nejsem hoden pro vlast svú bojovatí? Kdože mne to smí do očí povedeti? Videli ste nekdy lvicu brániti své mladé? Ó, kdyby na to prišlo, já bych ukázal, kdo by udatnejší bojoval! Já anebo vý? Ó, uprimná matka má, presládká vlast uherská! — Kdože tu pripominá vlast uherskú?

VEŠELÍNI: My! Kolíkkolvek nás tu vidíš, mý všeci smutek nosíme nad neštestím umírajicí vlasti naší uherské; áno, né jen naší, ale i tvé.

RAJNOHA (vrhne se jako od jedu spátky na stolec): Proklatá macocha. Nehodná jména matky! Mna odvrhla od seba nešťastná krajina uherská, jako nejakého pancharta! Nohami pošlapala: Mé srdce ranila! Čert mna po naší vlasti uherské!

VEŠELÍNI: Ó, žalost! Ó, bolest! Vždycky musí jen nevinná matka vlast trpeti, kdykolivek její tyrani prohreší. Pohled, prosím, očima mysli tvé na žalostný stav utešené zemi této uherské, v kteréž sme se zrodili a v kteréž prebýváme! Ach, jak jest rozptýlená a usužovaná ze všech stran! Zdalíž nám neprichodí žalostný plač Jeremiáše proroka nad ní lamentovati: „Ach, krajina tak lidná, jak jest spustlá a učinená jako vdova! Nejznámenitejší mezi národy, prední mezi krajinami, pod klat jest uvedená! Ustavičné plače v noci a slzy její na lícich její: ze všech milovníkov svých nemá žádneho potešitele. Všickni prátele její neverne se k ní mají, obrátili se jej v neprátele!“ V tomto žalostném položení, ach, komuže te pripodobním, premilá krajino uherská? — Zajiste podobná si lodí bez vesla a bez kompasa na pustém mori tonúcí! — Podobnás skvostnému koči, skrz divoké paripy bez múdreho kočiša sem i tam vláčenému. — Podobnás prerozkošné záhrade bez plota, do které každý s prázdnou kapsou vbehne, a s plnou kapsou uskočí. — Podobnás urodné vinici bez vartáše, v které se každý prespolný obživí, potom usta sobe utre, a umývaje se, preč odejde. — Podobnás spanilému stromu na mezi, do kteréhož každý pomímo jducí kamením lúčá, a nejkrásnejší ratolesti dole roní. — Podobnás nahému v trni, kamkoli se obrátiš, všudy se popícháš. Podobnás hrachu pri ceste, každý z tebe ušklbne! —

RAJNOHA (s hlubokým vzdychnutím): Hrozný, strašný, ošklivý obraz! Avšak opravdivý!

VEŠELÍNI: Ach, opravdivý, bud Bohu ponosno! A Leopold Gamboš, né cisar, než tyran horší od Turka, s kterýmš se klčuje o naší milú vlast, né žeby fedroval synov vlasti, mužov slavných, vítezov udatných, ježto by vedeli krajine na lék trafiti, ale fedruje Nemcov, cizozemcov, všelikých zbehov skaderuka-skadenoha, a na nejvyšší urady krajinské povyšuje, budto pri vojsku, budto pri dvore, budto pri stolicech a dikásteriach,^[137] zvlášte pak pri komore, kde jesto čo lúpiti. Opravdivý zrozený Uher nemúže naskrze k ničemu prijíti, ani k cti, ani k hodnosti, ani k službe, jedine jak by chtel slavný rod svuj potupiti, k skaze vlasti své dopomahati, a podlizačem, lotrem, aneb Jidášem zustati. — Pravda a spravedlnost, ach, túze jsu zaspali! Zrozený syn vlasti múže pred právem takovú pravdu míti, jakoby dušu na dlan vyložil, predce nic vyhrá; cizozemec pak, zvlášte Nemec, múže trebas takovú pravdu míti jako pest na oko, predce všudy vyhrá… Dúchodky krajinské, užitky z bán ze solí z koronalských panství, z tridcátkov, kde se propadají? Požehnaní z rosy nebeské a z tuku zeme, poplatky také a krvavé mozole kontribucionalské chudoby kdo zežírá? O, hanba a posmech. Ty pijavice na stránky turecké jmenují sa seraille, na stránky pak nemecké bordelle! Nekrívo, že sme susede tureckí. Od pameti sveta práve tak se činí u nás jakokolivek u Turka. Když turecký baša aneb rakúský baša, to jest dvoran neb komisár, po obecné potrebe jede po krajine a vidí kdesi pekného koňa, aneb peknú nevestu, jenom se zeptá svých drábov a potrimiskárov, s kterými jest den i noc obklíčený: „Čí jest to kuň? Čí jest to nevesta?“ A nech se mu potom odpoví: „Petrova aneb diablova, Pavlova neb čertova“, to jest jemu všecko jedno. „Vade mecum“ — povedá — jenom pojme všecko sebou a do lotrovskej peleši své násilky zavleče. — Príklad máš na sobe samém, o, nešťastný Tököli, bratre! Tak teba prinesl princ Jozef o tvú milú Helenu!

RAJNOHA (skočí ze stolca všecek nadurený): Punktum! Ani slova více! Trefils, na žilu! (Zas hodí se naspet na stolec a jakoby již vykypela jeho prchlivost, naoko pokojne rekne.) A z toho všeho závírka?

VEŠELÍNI: Musí se netco státí, aby všecko nezhynulo. Musejí se spolu sebrati aspon tech nekolik opravdových vlasti milovníkov, kterí kde-tu po kútech pozustávali, a musejí vespolek radu držeti, kterak by umírající vlasti spomoženo býti mohlo. By se navrátili staré časy, by obživil nový duch mrtvé udy, by rozkvetla ríše uherská, by panovala pravda, spravedlnost, svoboda, bezpečnost. Slovem, by se aspon to retovalo, čo ješte retovati možno.

RAJNOHA: Ah ovšem. To jsu slova velice pekné! Predsevzetí chvalytebné! A kdo by to vykonal, ten by zaslúžil na oltár vystaven býti. Ale kdež jsu tí opravdoví milovníci vlasti?

VEŠELÍNI: Tu! Mý sme ke všemu hotoví, mý sme již všecko gruntovne rozmysleli, všecko vyšlabikovali, a nýní teba (vstane a učiní mu kompliment) mezi nás pekne-krásne se vší úctivostí invitujeme. (Sedne.)

RAJNOHA: Ahá? Hned sem myslel! Vý chcete, abych já byl mačičkou, která by vám upečené gaštany z ohne vyhrabala, a pritom sobe labky popalila?

VEŠELÍNI: Práve tak nám odpovidáš, jako sme predvideli, že odpovedatí budeš.

RAJNOHA: A vý by ste mne za hlupáka drželi, kdybych jináče odpovídal. Já pak to sebe vyprosím — hlupák nejsem! Já musím dostatečné dúvody míti, prv nežli co uverím, aneb k čemu privolím.

VEŠELÍNI: Dúvody? Mý teba nyni v prítomných okoličnostech nejsme vstave jináče presvedčiti o našem dobrém umysle, jedine v bitky na bojišti, když krev poteče.

RAJNOHA (smutný do zeme hledí): V bitky? — Na bojišti? Krev poteče? — (Osmelí se.) Dobre. — Jestli tam budeme státi jeden proti druhému, jestli budeme na bojišti spolu se klpčiti, mojí lidé s vašími lidmi, dobre: pristanú na to, velice srdečne pristanú!

VEŠELÍNI: Jestli by se ale mohla zibričiti vojna domácí? Jestli by možno bylo zašanovati drahú krev naších spoluvlastencov? Jestli by se mohla skončiti celá vec porážkou jedné, jedinké hlavy? Co bys na to rekl? — Hle, najvetší částka vojska již jest na naší strane s nejprednejšími dvorany uherského rodu, jak u Turka, tak u Leopolda, sme v porozumení. Slovem, již se klísní, čo jest v písní. Tos’ ty mohl sám pomerkovati po týto časy.

RAJNOHA: Z čehož sem já to mohl merkovatí?

VEŠELÍNI: Z toho, že každý se te bojí, že žádná vrchnost nic nedvíha proti tobe a že tak svevolne panuješ na svém Vepre jako turecký baša na Budinském zámku. Neb čo se vonehdy stala na teba za pohrúžka, když to regulárské vojsko na teba prišlo? To jenom byla prúba z naší strany, bychom prezvedeli, nakolík se mohú na teba spolehnúti. A kdyžs byl v Haliči, proč neprišli ty dve kompanie vojska na teba, ježto Karaffa pýtal? Zdalíž se domníváš, že o tvém tážení tu jistú noc nikdo nevedel?

RAJNOHA: Veru, pravda! Já sám nemohol sem dosti prečudovati se nad takovou neopatrností! A kdybych byl vedel púvod té veci, zajisté bylo by mne prenáramne tešilo.

VEŠELÍNI: Ozaj? Tedy predce sme se neklamali, když sme v tebe dúfali? Predce sme mý teba nedrželi darmo za pevnú skalu, na kteréž se dá cosi vybudovati? O, chvála Pánu Bohu! Predce sme se jen darmo neusilovali!

RAJNOHA: Nechať tedy slyším dále: co chcete a kterák vý to myslíte!

VEŠELÍNI: Domací vojna, když bojuje krajan naproti krajanovi, vlastenec naproti vlastencovi, brat naproti bratovi, syn proti otci, totoť jest ta najvetší a nejhroznejší pokuta božská na svete! Abychom tedy odvrátili tento strašlivý bič boží od své milé vlasti: „Expedit, ut unus homo moriatur pro populo“, opakujmež sobe pašijí: „Potreby jest, aby jeden človek umrel za veškeren lid“. K domácí vojne, jakžto nevyhnutedlne potrebnému prostredku, jen vtedy utíkají se narodové, když již naskrz jináče nemúž býti; pokud ale vlastí muž jiným spúsobem spomoženo býti, často se stává, že umre jeden za mnozích. Ten jeden býva síce obyčejně nejznamenitejší osoba v krajine, však pritom ješte se dobre poštestí, jest nejzbytočnejší.

RAJNOHA (po malé chvilce, za kterú hluboce rozmýšla): Když vidíte, že se nenáhlim s mú odpovedí, nemysletež sobe, že nepochopím reč vaší, anebo že nerozumím umysl váš. Rozumím, ovšem rozumím, čo chcete a kam cílite, ale prosím za slovo: krok anebo dva napredek učiniti, to jest snadna vec, ale potom spátky cúfati, jestli všecko tak nevypáli, jakož sebe vypočtoval? To jest kumšt! Lehce zverkoví do vody skočít, ale potom z vody vybrstí? Tak lapají myši do pasci, ryby do vršky, ptáky do sidla, kúny do slopca, vlky do jamy. Kunka lehce do slopca hapne; ale ze slopca ven? Zdalíž ste vý toto všecko dobre rozmysleli? A na tu príhodu, jestli by ste do nejaké omáčky hupli, zdalíž máte jaký prostredek, kterak ven vybrdnete? Mne síce nesluší vám školské lekcie držeti, nebo vý ste, jako poznávám, na takové fiťmy súcí, a na všecky kopyta vybití. Však nic méne, odpustíte mne, jestli povím, v čem jest vec: Kde o hrdlo jide, tam néní daremná žádná otázka, tam jest dovoleno každé pochybování.

VEŠELÍNI (vstane a obráti se na obe strany k svým prísedícím tovarišom): Potešmež se, bratri, a budmež v dobré mysli! Ponevádž nejednáme s bláznem a s náhlivým pocháblem, než s múdrym a rozvažitým múžem. (Rajnohovi.) Dobre máš, Tököli bratre! Trízvy musí býti, kdo chce strán cesty jítí, na rovné ceste ani opilému nic se nestane.

RAJNOHA: A práve proto, že jsem trízvý, já nezhodím prv starý kabát ze seba, nech jest bár jaký deravý, pokud nemám nový.

VEŠELÍNI: Ten jest již hotový, novučký — nový. Né že bychom ho jen včil prikrajovali aneb teprv krejčíre hledali, u kteréhož by ješte mohl sfušován býti. Ale, jako pravím: již jest celkem hotový, sprobovaný, adjustirovaný; a čo jest nadevšecko, tak fajn pristane, jako kožka na telo.

RAJNOHA: Hm! Ale zdalíž mne pristane?

VEŠELÍNI: Tebe? Já myslím, že dobrému chlapovi každá šata pristane; a dobrý chlap zná také do každé šaty se všikovatí. — Ponejprv tedy, a predevšeckým jiným, dali bychom tobě, aneb radejí zanechali bychom tobě určitým právem týto hory černohrončánské, se všemi okolními vidíky, pod jménom „veprovského“ aneb „černohrončánského“ panství. Však bys ty potom videl, co z čeho muž býti. Bude-li ze psa slanína? — Anebo po druhé: Dali bychom tobe jiné panství v kterékoliv stolici, kdyby se líbilo, budto pod jménem hrabetství, budto pod jmenem knížetství, budto pod jakýmkoli titulem, a učinili bychom te generálem komendantem uherské krajiny. — Anebo po tretí: jestli bys na to privolil, prinavrátili bychom tí „vývodství Sedmihradské“. Však mezitým muselo by se nejprv vymocti od Turka. Nakrátce a jedným slovem: šli bychom jeden druhému k ruky, jako bychom nejlépe mohli, podle toho prísloví: „Ruka ruku umývá, tak jsu obe čisté“. Ty nám dopomužeš k našemu predsevzetí, a mý k tvému. Pak, když si jednúc presvedčený o našem dobrém umysle, tak nic jiného nepozustáva, jen sekeru ku koreni stroma priložiti. Spolu budeme orati, spolu budeme sáti, spolu budeme také i žati.

RAJNOHA (všecek zahúlený a do sebe zamyslený): Ale zem s lidskou krvou povážati!

VEŠELÍNI: Pro otcovskú vlast i to jest zásluha, jak pred Bohem, tak pred svetem. Bez toho krev teče, i poteče, na každú príhodu. Pomysli jen sobě, což jest užitečnejšího: Aby krev tékla za nas, za naše deti, za naších krajanov, za naše práva, za naše svobody, za naší milú vlast? Aneb za její tyranov a prenasledovníkov? —

RAJNOHA (jak predtým zamyslený): Za její tyranov? Za její prenasledovníkov? (Jakoby z hlubokého sna prebuden byl, skočí hore ze stolce, vytre sobe oči a vystre ruku naproti Vešelínimu.) Váš sem! Tu mna máte s telem i s duší. Čo žádáte ode mne?

VEŠELÍNI (nepohne se z místa, ani jiný kdo z jeho tovarišov): Nic naskrze nežádáme od teba, jen k čemu te ponukne tvé vlastné srdce.

RAJNOHA (všecek jako elektrizírovaný): Oh, ale mne znáte na žílu trefiti, vý mistrove prešibaní, v trinácté škole z čertového kolesa odpadnutí! Oh, ale znáte cestu naleznúti do mého srdce!

VEŠELÍNI: Zdalíž já nepravím dobre, že si ty chlap! Muže teba svet jmenovati zbojníkom, zločincem, Rajnohem, aneb jakýmkoli potupným príjmením: tys predce jeden statečný, verný, opravdový syn vlasti! (Kývne rukou na stranu.)

(Vtom pristúpi Filko, prinese Rajnohovi na taníri umrlčí hlavu, címerem uherským ozdobenu, a pritom začne muzika, pri kteréž 25 larvatí spívají následujíci písen.)

VŠECI:

(Po dokonané písní prezentíruje Filko Rajnohovi umrlčú hlavu jako kupríkladu pohár vína, a jaknáhle se dotkne Rajnoha umrlčí hlavy, v tom okamžení rozpleskne se umrlčí hlava na spusob rachetli a vprostredku na taníri stojí blyšticí kristalovaný pohár vína.)

RAJNOHA (uzríce na taníri místo umrlčí hlavy blyšticí pohár vína, uchytí ho z náhlivosti a vypije na jeden dúšek. Muzika mu zahrá hrmotný tuš, anebožto vivat, a Rajnoha prázdný pohár vzhúru do povetri držice, skrikne velikým hlasem): Vivat, uherská krajina! (Nato podává Filko ten jistý pohár vína všeckým 25 starcum vúkol sedicím, a zakaždým, jako který pije, muzika zahrmí prenáramne škreklavý toast, hurrach, vivat! — Když se dokoná celá túra, t. j. celý rad do kola, všeci hore vstanu, první Vešelíni.)

VEŠELÍNI (strhne larvu z tvári a pristúpi k Rajnohovi): My dva již dávno se známe. Nýni musíš poznati i ostatných tovarišov mých.

(Všeci strhnú larvy z tvári a obstupia Rajnohu dokola. A hle: tu Rajnoha pozná samých prítelov, príbuzných, ujčekov švagrov, kmotrov, a jiných starodavných známých.)

RAJNOHA (každého naporád objímá, bozkává, a naposledy jich naraz tolík obejme, kolko múže oboma roztaženými rukámi objati, a zvolá silným hlasem): Vivat, naša vlast uherská! Dolu s její tyranmi!

VŠECI: Vivat, naša vlast uherská, dolu s její tyranmi!

VEŠELÍNI: Prijdi, braček, na buducí čtvrtek ke mne na Lupčánský zámek, a prived sebou i svých nejvernejších tovarišov, kterí budu súcí mezi nás. Tam se dohovoríme, čo treba dále činiti.

RAJNOHA: A veru prijdu; tu máš ruku. Verbum šlachta. (Podají sobě ruky. Nato vyhasnú lampy, spraví se tma jako v rohu a theater se promení.)

(Druhý den ráno. Známý plac pred skalou na Vepre.)

Kaňúr, Medveď

KAŇÚR (vyjde ze skaly, nesa pred sebou čtverhranatú deštičku, aneb tabličku, ve velikosti jedného harchu papíru „Raisbret“^[138] rečenú, na kteréž i skutočne prilepený jest harech papíru. Za uchem má písací péro a v ústech popríku plajbás. S temito instrumenty chodí sem i tam po placi, vše na jednu, vše na druhú stranu; časem se prizerá na tu skalu, na Veprovú, hned z jednoho, hned z druhého boku; a zakaždým cosi rajsuje na své tabulky).

MEDVEĎ (stóji vartu s flintou, prochází se též hore-dole po placi, však tak, že nikdy se nesejde spolu s Kaňúrem na jedné strane; než když jest Kaňúr na jedné strane, Medveď jest vždycky proti nemu na druhé strane, aniž se zbliží jeden k druhému, než každý hledí co nejdále jeden od druhého státi; ba áno, ani reči sobě nerozumejí. Po hodné chvíli Medveď sám v sebě pod nos mrmle): No počkajže, čo toto zase bude? Tento Nabuchodonozor, na dvúch nohách sochor! Čože tento chce s tou tabličkou a s tými plajbásy v papuli? Už to jiste nic dobrého nebude. Lebo kde tento len stúpi svým konským kopytem, tam musí vyhoret každá trávička! Na čo tento len pozre svými ryňavými^[139] okali, tomu musí z očí prijit, nech to má oči alebo nemá. (Posmešnú figuru jemu za chrbtem učiní a jazýk za ním vyplazí.)

KAŇÚR (ani nemerkuje na neho): Verabože, dobre tuto bude „frontispicium“. (Cajchnuje na tabulky.) Vera, pekne to vypadne, „šartuant“, excellent! (Škrabe se plajbásem poza uši.) Kdyby jenom již tam bylo!

MEDVEĎ: Coó? Že by z tohoto nášho javora dobré „spice“ boli? — Že tohoto starýho, peknýho, hrubýho javora stnú, a z neho spice a volaké „šarmance“ či „šarholce“ porobiá? Oh, bohdaj te pokrčilo, ty korytnačka rozpleštená! Dám ja tebe spice a šarholce, a ešte excellentné.

KAŇÚR: A z této strany nejlepe vypadne „porta principalio“. (Cajchnuje.) Pruduch se proláme pres skalu, a čo bude na závade, to se podminíruje a vystrelí do povetrí. Tak: bude to! (Rajsuje.)

MEDVEĎ: I táto skala ti je na závade! Táto se podminíruje a do povetrí vystrelí? Oh, ty bambuch rozgajdaný. Bohdaj tvoje bample^[140] dávno boli straky po smetiskách rozvláčili! Veď já dobre vravím, že nás tento žaludný túz ešte naposledy labét spraví. Čo ti je už ráz od Boha pocáchovanó, toho se varuj. — I hajtmanovi som já už niekolko rázy nadškrkol, že sa mne tento Kaňúrisko nepáči. Ale či on dá volačo na tebe, ked mu dobre chceš? — Móžeš tomu z jakejkolvek noty zahrati: „totože, alebo taktože“, hned máš na očách: „O, Medveď, Medveď, již si ty jen opravdový Medveď!“ To jest „starý mumlák“. „Jen naveky, povedá, šemreš a nadáváš, a o nižádném dobre nemyslíš.“ A ked mu i preukážeš, že nešemreš darmo, a že není pravda, že o každém zlé myslíš, ešte predca štichne do teba: „Oh, Kubo, Kubo! Již si ty jen, praj, a naveky zostaneš Kubo! Čo se Kubík nenaučil, to se Kubo nenaučí.“ To jest po slovenský: „Čo bys ty rozumel? Ty somár starý!“ — Jako to potom čkre človeka! (Učiní takovú figúru, jakoby na barbore hral.) Ale trebas Kubo Medveď len po starej nóte bude, to je predca dobrá nóta! Len tak hudme, jako sme podneskat hudli; potom nám nepovedia naše deti: „Tatko, za čože hudieme? Synak, za čo r-t paseme!“

KAŇÚR (svuj obrys nového zámku, který se staveti má na Vepre, porád maluje). Bude síce „prístup“ trochu per „lineam curvam“;^[141] ale „nic to preto“: takové prístupy do zámku bývají.

MEDVEĎ (potajemný smích dusí v sebe, nabok se prekriví, klobúk sníme a poškrabe se vzadek hlavy): Kýho jasnyho runa! Kurvy budú mati prístup mezi nás? No už nás obriadíš: gebuzejská strela do tvej materi! A ešte „nic to preto“? (Seriozne.) Oó, veru nic! Ked sa chlapci nakazia a zápet za kurvami Francúzi prijdú? Ó, ty comrdák starý, kurvanyád! Ba, či mu to hajtman kázal také svinstvá babreti na tu tablu a či to z jeho vlastnej oplzlej kotrby vyšlo? — No, pakujže sa mi skoro z toho placu, lebo veru už nezdržím dlho.

KAŇÚR: Pak z této strany primúra sa jedno krídlo: neb bude-li pán zámku nekdy „homo hospitalis“,^[142] potrebných jest více svetníc „pro hospitibus“.^[143]

MEDVEĎ: Čó? I „špitál“ ešte budeš stavat? No to už, mojdušu, nestrpím! (Prikročí ku Kaňúrovi, a obrykne se na neho.) Čo? I špitál tu chceš stavati? Do špitála prislúchajú starí lide a žebráci, a se mnou bude o pár rokov též na nagu; tak by já naposledy ešte sám donho sa dostal, a té strapaté fršlógy či šlofroky^[144] na sebe vláčil? Sedem hrmen vozov striel. (Obráti flintu do Kaňúra a avančíruje kolbou do neho.) Či mne jideš z očí? Ty fimfilista preklatý! Fitfirit murár mešter! S tvými kurvámi a s tvojím špitálom! Ved já tebe dám javor stať a skalu do povetrí vystrelit, a na to místo kurvovský kvartíl a špitál stavat. (Dupne nohou a štuopí Kaňúra kolbou.) Pakuj tvoje haraburdy, pet jazri v tvej pečeni! Lebo tak ti, Bohu prisahám, do bachora štuopím, doraz omačka z tebe poteče!

KAŇÚR (cúfa zadkem spátky): Človek, pro Pána Boha! Cožpak se tobe delá? (S tabulkou se brání a paríruje flinte Medveďové jako nejakým štítem.) Grobián neočatý! Ty se blázníš, pes starý! Pokoj mne dej, Medveď!

MEDVEĎ (všecko prudší dává se štítem do neho): Há? Copak zatracený! Dám já tebe špitála! Ty sa nazdávaš, že sme mý starí už naskrze na nič jinšího súcí, len do špitála? Táto mátoha se zvoncem. Ked si nechcel starým byt, tedy mohel si hledat za mladi se obesit. (Buší ho štítem do brucha, takže Kaňúr, reterígujíc spátky, potkne se na cosi, a vyvalí kopytá.) Lež, ropucha rozdrapená! Bohdaj si nikdy více nestal!

KAŇÚR (kričí na zemi, čo mu z hrdla dá): Reta! reta, hajtman! Reta! Zabije mna tento besný človek! Reta! Medveď lulek požral. Reta, chlapci!

MEDVEĎ (ješte i na zemi do neho štope): Malá škoda o teba, ty bzdocha smradlavá, co by ti trebas hned bample vyhukli!

KAŇÚR (schápe se ze zemi, a uteče preč).

Rajnoha, Medveď

RAJNOHA (serioznym krokem vynde ze skaly): Čože ste se vý dva poharkali mezi sebou?

MEDVEĎ (rozhnevaný): Kýže by to víboh strpel, chyba^[145] jakby mal krv ze srvátky. Tento tvuj adjutant rozčapený s tým červeným šnupákem, plazí se tuto okolo jako nejaký slepý jašter po placi, a táre do sveta: „že praj tohoto javora stnete, a spice na kolesa z neho narobíte, že túto skalu pušným prachom podminírujete, a do povetrí vystrelíte; že tu praj vystavíte dom pre kurvy, a špitál pre nás starých chlapov“! Sedem vozov do jeho pečene! Nuž či z nás starých chlapov už len špitálníci budú?

RAJNOHA: Hm! Chyba jak by byl trochu prihluboce nazrel do flašky? To by se mne divné videlo! Však jest on jináče rozumný človek.

MEDVEĎ: Oj, ved u nás dneská dost takých pleták jmenuje sa „rozumnost“, čo sa predtým jmenovali „bláznivost“, a čo človeka veru nectí. Či som já tebe nepovedal dávno, že sa mne tento sfušovaný človek nepáči? Máš teraz patróna kurvám a špitálom!

RAJNOHA: Ale, zdalíž dobre slyšels, Medveď? Aspoň já z mé strany mohu ríci, že jsem nikdy neslyšel z ust mého Kaňúra podobné bláznivosti.

MEDVEĎ: Ty, ved som ešte aždaj néni naozajstný špitálnik, žeby s dvoma zdravými očima a ušima ani nevidel, ani nepočul? (Pozbírá ze zeme ty instrumenty, tabulku, papíry a plajbásy, které Kaňúr v strachu potratil.) Na! Pohled sám, tu máš, všecko na papíri, jako to má být. Ked vy studírováni mudráci nic nechcete verit, len čo vám človek na papír vysolí.

RAJNOHA (prizerá se na raisbret a zasmeje se): A predces’ jen, muj milý Medveďko, i teraz zle videl a zle slyšel! To já nemohu jináče récti, trebas te jako rád vidím. Vidíš, braček, totoť jest jen takový obrys, to jest: vyobrazení aneb predpodobnení, kterak by se vybudovati mohl na této skale jeden pevný zámek, v nemžto bychom se zahnízdili, a v kteremž by nám žáden neprítel nic nepočal. Bez toho i Turek již kupoval túto skalu ode mne, že by prej dal celý vrch medou obíti, a na nim pevnost vybudovati, ježto by se až do Budína blyštela, a za to mne pol miliona tolárov sliboval. Co tehdy Turek chtel učiniti, to mužeme i mý probovati. A tak tu neni otázka o rozstrílení této skaly, ani o kurvovském dome, ani o špitáli. (Potapká ho po pleci, potom dubne sebe prstem do čela.) Rozum starý! (Odejde.)

MEDVEĎ (po dluhé pauzi, když Rajnohu z očí stratil): A já by som tedy len zase bol starý blázon, jako predtým. (Vrhne flintu na plece a prochází se po placi.) Z vás ani čert nebude mudrý.

(V skale práve bije deset hodín.)

Medveď, Čertík

MEDVEĎ (zahvízdne na prste, a toto jest znamení, aby druhý oblezoval).

ČERTÍK: Tu som, tu! Len sa nepochab. (Vezme jeden štuc z pyramidov na placi stojicích a oblezuje se s Medvedem, tak jako se oblezují vojáci na varte. Potom se opýta Medveďa.) Medveď, kedyže bude jarmak v Lupči?

MEDVEĎ (utre svuj štuc ručníkem a postaví mezi druhé do pyramidov): Na čtvrtek.

ČERTÍK: Dojista?

MEDVEĎ: Dojista, dojista! Nuž či si už zabodol? Just na čtvrtek bude rok, ked sme ta v Lupči od šibenici oslobodili.

ČERTÍK (obráti se zadkem k Medveďovi): Hybajže, prosím ta! Čert by všecko na rozume držal, čo sa človeku volakedy za života prihodilo. Len nebuchaj, prosim ta, a netrep do sveta.

MEDVEĎ: Ba počkajže, braček! Vaše štastlivé dni a nešťastlivé dni nám všecky tak na palcích vyrátam, ani storočný kalendár.

ČERTÍK: Ale my nechceme také kalendáre.

MEDVEĎ: Teda, ked nechcete také, musíme vám nové robit. Počkej len trochu, ked pomru všeci svatí z kalendára, potom vás donho postavíme.

ČERTÍK: Chodže, prosím ta. I ty ešte móžeš doňho prijít.

MEDVEĎ: O tom potom. Ale čože sa opytuješ na lupčánský jarmok? Asnad te zase hrdlo svrbí?

ČERTÍK (špatne pozre na neho): Oh, ty starigáň starigánský! Čo si starší, to si sprostejší. Ked nic nemá v papuli, chyba zle a nedobre! (Rozejdu se jeden od druhého, a prazdný plac zustane.)

(Jedna polanka naprostred hory z druhé strany Vepra, proti vychodu slunce, pres kterú polanku vede chodník. Na kraji pod jedným hustým stromem leží samotný.)

Rajnoha

RAJNOHA: Ach, jakovýže toto konec vezme, čo já neštastný človek pred seba berú! Chválytebný síce cíl: vlast svú osvoboditi! Ale prostredky k tomu cíli: Mord, vražda krviprolití! (Priloží ruku na srdce, jakoby sobe pulz opačoval.) A ty, srdce! Což na to odpovidáš? Nemáš-li žádné predcítení, aniž tušení, proč mne to ješte nechte do hlavy? Odpovídá: „Žádné“. Ba ani moji nejvernejší tovariši, ani má vlastní skusenost nemá múdre rady pre mna, nyní v techto predivných okoličnostech! Poručeno Pánu Bohu: spolehni se sám na seba, Rajnoha mešter! Né jeden kúsek tebe již nadobre vypadl, o kterémž napred žádná duša nevedela, kterak se stane, aneb zdalíž se jen stane? Jedine ty. I včil tedy žádné duši nezjevím, čo myslím. Jedine, čo sám za dobre uznám, to učiním. — Ale, jestli potom zle vypáli? Komuž pripíšem vinu? Ano, co by jen o mna samého a o mú osobu jišlo, to bych já lehce strpel. „Alios ego vidi ventos“. Prežil sem já již jiné pokúšky! Naproti podobným ranám již jest srdce mé zahartovanó. Ale jestli své milé tovariši spolu s sebou o zem vrhnu, jestli své dílo, na kterémž již osem let pracuji, s touto opovážlivosti sám zruším, jestli naposledy i v mé milé vlasti ješte vetší pláč a kvílení spusobím? Kterak to ztropím? (Posmeli se.) Nedbám: však i mne jednúc musí konec prijíti! Jedna guľka do čela, jeden štich pomezi rebra, jedna pinta krvi ze srdce; všecko to zalíčí! Take i tovariši moji nemohu mne príliš za zlé míti, jestli jednakým koncem zejdeme. Bez toho jsu hotoví každú hodinu smrt podstúpiti za mne. — Že pritom všecká posavadní práce daremná zustane? Že takovým činem naša nová respublika ad Garamantos^[146] povandruje? Ó! kolik novonarozených dítek v kolísky se zadusí! Kolik Alexandrov s kúpelem baby ven vylejí! Kolikero stromoví v klicky zvadně! Kolikero vejce záprdkem zustaně! Nic nového pod sluncem. I Platónova respublika neobstála na tomto svete: i zakladateľ respubliky Semerambov tam svú ríši prenesl, kde černó korení roste. — Ale jestli pri tom všeckom ješte víc a víc mé milé vlasti duplovanú porcii žeravého uhlí na hlavu zhrnu? Což potom bude svědomí ríkati? (Vrhne se na druhý bok.) Nedbám: Ona mna vyvrhla z materinského lúna svého! Ona mna za vlasy po zemi povláčila! Nohami pošlapala! Muj život zhnusila! Ona mne smrtedlný meč bolesti do srdce búšila! Ona —

CIZÍ NEZNÁMY HLAS (spoza stromu, jakoby z nebe pocházel): Kdo, kdo, kdo? Né vlast, ale jej tyrani to učinili.

RAJNOHA (zdesí se prenáramně, skočí ze zeme a vytrhně pištol): Príšero diabelská! I tu mna strašíš? (Nato padne pri kraji polanky jeden slabý šus, a hned po šusi vrtí se dole z povetrí cedulka a spadne naprostred polanky pred nohy Rajnohové. Rajnoha uchytí cedulku ze zeme a prečítá.)

„Približuje se den súdny nad uherskou krajinou. Na čtvrtek večer očekávají te 25 starci na Lupčánském zámku.“ (Po prečtení nahlas cedulky vystrelí svú pištol do povetrí a zavolá do hory.) Prijdu, prijdu! (A hned vyvalí se zase pod ten jistý strom, pod kterým odprvu ležel.)

(Z rozličných strán hory vycházejí strelci ven na polanku, avšak ani jeden z nich nezmerkuje Rajnohu pod stromem ležicího.)

Klocok, Drugan, Purdek, Mrduch, Fajtík, Fajlík, Rajnoha

KLOCOK (vetrí očima jako jazvec na všecky strany): Bistu rohu, kamaráti! Čože to bolo?

PURDEK (vytreštenými očima a otevrenou hubou sem i tam se krúti): Klocok, ale si někoho neviděl? Kdože strelil?

KLOCOK: Aby tu skameněl, já nevím!

PURDEK: Aby psom bol, ani já né!

KLOCOK: Bibas! Ved tuto bolo na tejto polanky. Ved som aždaj neni hluchý. Lalat: ved této jisté moje dve uši počuli, že tuto volakdo strelil dva rázy, a potom kričal: „Prijdem, prijdem“!

DRUGAN: Ved som aj já počul, a just na tejto polanky se mi zavidělo.

MRDUCH: Ved ešte vari i ja mám všeckých pet doma; a Bohu prisahám, tuto bolo! A já mojho Mrduchovo hrdlo stavím, že to hajtman volal.

DRUGAN: Blázon! Kdeže by se tu hajtman vzal? Podme len podme ta prec dalej. Kdo ví, čo se jinde stalo?

FAJTÍK (který mezitým právě z té strany vyšel na polánku, na kterej Rajnoha leží): Hajtman, hajtman! (Všeci se zhrknú okolo hajtmana.)

PURDEK: Čože to bolo, hajtman? Či je už po všem, a či sa ešte len má započati?

MRDUCH: Či ešte prijdeme k obedu, a či len na pošajdes?

DRUGAN: Na pečenku, a či na otrúsky?

RAJNOHA: Nie, ani marný mak, moji milí tovariši! To jen mna samého jediného se týkalo.

DRUGAN: Čože by sa teba sameho jedinkého týkati mohlo, čo by sa i nás netýkalo?

RAJNOHA (potlapká ho po pleci): Rozumím, muj milý Druganko! Rozumím, co chceš povědeti. Znám vás, moji milí verní úprimní pajtáši! Znám, jakovú starost máte o mna. Ale na tento čas a v této príhodě mohu vás ujistiti na mú statečnost hajtmansku, že té dva šúsy a ten hlas, který ste slyšeli, nic se vás nedotýkal, jen mna samého jediného. Zdalíž zitrá anebo pár dní i vás se nedotkne? To dneska nevím. Tedy chodte jenom každý po svých a mustrujte své flinty: vytahajte staré šusy, vyčistite rúry, zapresujte nové kremene, prešparchajte cintlochy. Znám síce, že když vám flinta strkně aneb na panvici zblkně, že ste vy tomu nikdy není vina. Ale opatrnost nikdy neškodí. (Všeci naporád podají ruky hajtmanovi, vrhnu štuci na plecá, odejdu po svých)

Rajnoha

RAJNOHA: Ach, moji uprimní lide! Zdalíž neobletují vždycky okolo mne, jako tí cherubíni a serafíni okolo archy Páně? A to i tam, kde se domnívám, že sem sám? O, kdyby naši králové a mocnárové takove armády meli! Já bych sobě trúfal se stokrát tisici takového lidu celu Europu podmaniti. A když sobě všechno dobre hore vezmu, cože predce mají ode mne za dobrodiní? To mizerné jedení, pití, šaty, a takrečenú slobodu! I to sebe musejí, neboráci, s mnohou krvopotnou práci zaslúžiti. A ta jejich vychýrná svoboda, v kteréž sobě tak mnoho zakladají, v čemže predce záleží? (Zasmeje se.) Na mú milu duši: tureckí jančári aneb nemeckí labanci jsu páni proti ním! Však jsu ustavične jako na struny aneb na skripci natáhnutí! Ale čože jest? Já obcují s ními po tovarišsky; nažívame spolu ako bratrí; kde jest zle, já jidu dopredku; kde jest dobre, nechám jim jejich psí vúlu; a čo jest fundament: zadržují jich v tom domení, aby presvedčení byli, že nebojují za mna, než za seba. Ó, kdyby tento sprostý kunšt nasledovali všickni generáli a vúdcové lidu, zajiste neměli by samých tolik žoldnérov a nájemníkov v svých armádách, ježto v čas nejvetší potreby hodí flintou o zem a utíkají preč.

Kriština, Rajnoha

KRIŠTINA (obstarná žena, která predtým u valdberajtra Bučka za kucharku slúžila, z Gemerské stolici rodáčka, vynde z hory po chodníku hore na polanku, na chrbte nese veliký batoh, pod kterýmž těžce zdýmá): Chuť-chuť-chuť! Šva se šlověk namorduješ těmito vrchy!

RAJNOHA (predstane ju a dobré vúli jsúc, žertuje s nou): Dobrý den, babko! Kde ste se tu vzali v těchto horách? Kdeže jocháte?

KRIŠTINA (všecka nalekaná, opre svuj batoh na jeden pen): I äh! Moj lubý panášku! Jak stä mnä nastrašili! Nuž kdäže jochäm: Mám tam dolä v Bystrici chlapše v škole, ta jidäm ho opášit, a nesäm mu hábošky, košelky, gatky, nadragy, brušlašek, dolomanšek, kapeluš a kvašku na šižmy.

RAJNOHA: A zdalíž se nebojíte prez tyto hory jíti, že vás zbojníci zeberú?

KRIŠTINA: A švä by sä bála? Šak pošujemo, že už Rajnohu rozštvrtili a šetky jeho honcúchi povešali.

RAJNOHA: A kdož vám to vyprával?

KRIŠTINA: Tam u nás v Ratkovä taký chýr. A že už šil tadäto móže spívajuci chodiť.

RAJNOHA: A kdyby to nebylo pravda, zdalíž by ste sa báli Rajnohu a jeho tovarišov?

KRIŠTINA: Jä, chran milý pámbošík! Šak by ti kvažku se mna dräli! Šida stä nepošuli, moj šumný panášku, že ti šibensi prašivsi šetko do bydla rabovali a nivošili, šva jim len na oši prišlo?

RAJNOHA: Hm. Zdalíž i vám již cosi učinili?

KRIŠTINA: Jä, mnä ni; ani nak jich nevidia moje oši! Ale šva porobili nášho Šižmarovä Anši? Ladteže, panášku: huniašku, rubáš, šatošku, šepieš, šitko, šitko do bydla z nej strhali, a potým, pfuj, hamba posmech, šva to za pluhási, ani nesveší rozprávati! — A šva neporobili jednýmu hajduchovi z Dzivína? — Ladteže: Jazyk mu vytähli tuto von jamkou! Hú! (Zhrozí sa.) Chrán Hospodzín každú dušišku od takých zlošinsov! Ubohá ženiška aspoň jazýšek má, s kterým sä chová.

RAJNOHA: Nebojtež se vy nic, babko! Rajnohu síce nerozčtvrtili, ani tovarišov jeho nepovešali, ale já vás mohu ujistiti, že se vám nepohně ani vlas na hlave, a trebas by ste tisíce nésli. Aneb: máte-li snad jaké peníze pro vašeho syna v batožku?

KRIŠTINA: Švä? Náš? Zaš? Skä? Jezuši, Jezuši! Skäd by já nebožtiška turášika mala? Starý mi umrel, už som dávno doviška, sestra mi leží, Anša sa vydala, brašoka chytili, kobyla zdochla, brnuša zvrhla, chalupa letí; a švä bolo za kvanše, švä smo predali, to šitušiško šitko do šitka páni zobrali!

RAJNOHA: Tak jest s tebou? (Odvráti se a utre sebe slzu.) „Sic vos non vobis“. (Sahá do vrecka a dá Krištiny za hrst dukátov.) Nate, babko! Dejtež toto vašemu synovi, kupte mu, co treba, a povedte mu, aby se naučil cosi dobrého, by z neho bylo netco.

KRIŠTINA: Jää, ach, Kríž svatý, stromše zlatý! Šak jsu toto dukáty? Nikdy Kriština netrimala telo dukatov!

RAJNOHA: To jsu dukáty, sufriny rečené; jeden každý platí trináct zlatých a dvacet krajcarov; nedejtež se oklamati jakémus Židovi. Pri varovnosti múže vám dosti býti až do smrti, i s vaším synem. A tuto (vytáhne jeden zapečetený paklík i s listom), tento paklík s týmto listom oddáte jidúci v Lupči na zámku desátnikovi, aneb portašovi na bráne. Rozumíte? Dobre merkujte, čo pravím: tomu hajdúchovi na Lupčánském zámku, čo na bráně bývá, a který zakaždým vrata otvíra, když někdo na zámek prijde; tomu toto dáte a povíte mu ustne, aby na buducí čtvrtek, když bude jarmok v Lupči, neexaminoval velmi naostro lidi, ani pasy nepýtal od tech, který na zámok prijdu; však on již bude rozumeti, čo to znamená. Ale (pohrozí se jej), merkujteže babko! Oddejteže mu toto akuráte, a tak potajemne, aby vás nikdo nevidel; ani žádné duši nerozprávajte o tom! Nebo jináče, hledteže! (Učiní takovú figúru, jakoby sobe jazyk rezal.) Pujde jazyk ven jamkou, jako tomu hajdúchovi z Divína.

KRIŠTINA: Jää! Chval jazyk moj Hospodzina! Švä by já potom robila bez jazyka? — Ale prosím za prepášení, moj lúby panášku! Švaže mám povedati tomu portášovi v Lupši: kdo mu tento list posílá? Skäže stä vý a chto že stä vý pán?

RAJNOHA (auktoritatívnú figuru učiní): Já sem ten Rajnoha zbojník z klenovskýho Vepra, o kterémž pravíte, že ho rozčtvrtili!

KRIŠTINA: Ježiš, Mária, Jozef! (Spadne z nohov od strachu.) Raš Pán Boh s námo býti. (Po chvílce, když k sebe prijde, a zase hore vstane.) Ni! Verabože, ni! Vý stä ni Rajnoha, moj lubý pánko. Šak Rajnoha vräj exvräše tak vyzerá jako živý čert z pekla! Raš Pán Boh s námo býti! A že vräj šitkym hlavy vykrúti, kotrychkolvek strätne.

RAJNOHA: Já sem, já, má milá babko! Reknete smele jednomu každému, kohokoliv stretnete, že ste mna, Rajnohu zbojníka, viděla a že sem vám predce hlavu nevykrutil.

KRIŠTINA (trase se od strachu, jakoby ju zimnice drglovala): Brr, huši huš, jenš baba! Tedy váš eštä neobesili, ani nistali ani za kvonším^[147] chvostom nivlášili, ako smo mý pošuli?

RAJNOHA (zasmeje se): Né, né! Ani mna nebudú, pokud živ budu. Chodte jen, babko, chodte, a ponahlajte se, aby ste aspon do Ondreje prišla na noc.

KRIŠTINA: Jidzem, jidzem, moj lúby pán Rajnoško! Ale vaši pani usnä, ak ma na oši dostanú, tí mi zase šitko toto zoberú, šva stä mi dali, a pritom aj kvažku ces uši zvlešu!

RAJNOHA: Nic se vám nestane, když vám jednúc pravím. A jestli by někdo zaprel do vás, jenom mu ukažte ten muj list a nápis na paklíku, hned vás propustí, a ješte klobúk sníme pred vámi. Ale slyšteže, babko! Ješte jednúc vám prihrážám: že mi ten list s tým paklíkem akurátne odevzdáte, komu patrí, nebo jináče nikdy nevidíte Ratkov, a čo by ste trebas jako striga na ometle pres povetrí lítala.

KRIŠTINA (zas ve vetším strachu): Jää! Poslužím vdäšne, poslužím. Šva? Preš by som neposlužila? Ved jä aj nikdy viäc sem neprijdem, kodby len šilky štästlive obišla.

RAJNOHA: Jestli vás jen šlak neporazí aneb hrom nezabije, mý vás veru nezabijeme. Chodte tedy s Bohém a učte se lepší mysleti o Rajnohovi; také i vaším krajanum povedte, aby mne aspoň nezlorečili.

KRIŠTINA: Ach, ešteže šva? Náš? Preš by sme my vám zlorečili? Radšej sa modliti budeme za vás, aby pánbošík nebäský rášiu nakloniti srdiaško vaše k nám ubohým ludom. Jä sama vás zavriem do každého ošenášika pod svatú omšišku; aj šilkat sa budem po ceste pátrišky modliti za vás, aby vám pámbošík požehnal šumnú a rušú ženišku, takú, aký stä vy! (Ruce hore sníma.) Aby vám Jezuško Ošík nebeský daroval rušehó chlapšiätkä, takýho, aký je ten moj Janiško v Bystrici; by stä mali s ším tešit svoje srdieško, aj nám chudobným doviškám dobre žišit.

RAJNOHA (odvráti se nabok, v čelo se pleskne, a sám v sebe rekne): Ach, má milá Ilka! Kdybys ty slyšela ten vinšunk! (Potom ku Krištine zurivou tvári rekne.) Babo! kdybych nebyl presvedčen, že to ze sprostnosti srdce tvého mluvíš, tu by byla tvá poslední hodina! Pro mne není žádné ženy více na svete. Včil jidiš s Bohem. Vykonaj, za cos plat dostala, a modli se, ne za mna a za mého syna, ale za seba a za svého syna. (Odejde.)

KRIŠTINA (šušme a chamre okolo svého batožka, a pakuje do ného odevzäné peníze): Dobre náš knez hútorí: „Bár sa šärt na angela prejinaší, predci len šertove pazury z panšušiek tršiä.“ A nach som sukou: mnä sa tyto dukaty, šva mi dal, na uhliä obratá! Lebo nám to ešte moja stará mama rozpráväla, kod smo na priädky chodili, že ráz priniesou šärt — ráš Pán Boh s námo byti — neviäm, ši knazovi ši rechtorovi, za vräse dukátov. Chyba kod kotrý den ráno opášá, šva je? A švaže bulo? Samušeškä samä šiernä ako žúžol uhliä! (Vezme batoch svuj na chrbát a jide preč.) Máš, Kriština, uhliä v kotúški, bulo ti nejíst cez Viäpor! (Odejdě.)

(Známý plac pred skalou na Vepre. Tmavá noc. Navrchu na skale ohník horí. Venku búrka. Blýskání, hrmavice a strašlivá chvíle.)

Rajnoha, Orlaj, Kaňúr, Medveď, Turňa, Tomaga, Klocok, Drugan, Purdek, Čertík, Kršo, Kučerák, Mrduch, Fajtík, Fajlík a množství jiných strelcov

RAJNOHA (pred frontem v púlkráži stojicích strelcov, na svuj veliký meč oprený): Tovariši bratri! Již na osmy rok zetrváváme v tomto predivném spolku, a ješte sem nikdy nepochyboval o vaší vernosti a uprimnosti naproti mne, aniž sem kdy prísahu žádal od vás, by vás jakýmsi tuhším zvazkem privázal na mú osobu; neb čo se mne dotýče, a našeho spoločenství, hned od prvního okamžení, jak sme se poznali v techto horách, byl sem presvedčen o jednom každom z vás obzvlaštně, i o všeckých vubec, že ste hotoví radné smrt podstúpiti, nežli to nejmenší tajemství naše prozraditi, než rozkazu mých neuposlechnúti, aneb osobe mé nevernými zústati. Jináče, tovariši bratri! Kdybych nebyl o vás presvedčený, volím bohdej bych radné nikdy nebyl svetlost sveta tohoto uzrel, zvlášte v tú neštestnú hodinu, když ste mna z mrtvých vzkrísili! I nýni, tovariši bratri! Nemysletež sobě, že sem vás proto spolu zvolal, jakobych vám chtěl kapitolu čítat o neposlušnosti, o nevernosti, o zráde, a o falešnosti. I dnes nepochybujem o vás, a presvedčen sem, že tí jistí, kterí ste posavad byli, ste; ačkoli ste není žádnou prísahou zavázaní na mne, predce, pravím, nepochybuji o vás, že jediný zákon váš, jediné pravidlo vaše, jedina regula činov vašich, jediné Písmo svaté vaše jest — vúle má a vyplnení rozkazov hajtmana vašeho… Toto chválytebné svedectví, kteréž vám tu vydávám pred Bohem i pred světem, pred obličejem této zbúrené natúry — muže vám dosti byti… ale nyní, tovariši bratri, prichází hodina, v kterú není více otázka o nás a o našem štestí, než o naší milé vlasti uherské, která nas splodila, a o našich bratrich, kterí nejsú z ovčince tohoto. Vyndite některý den, když bude jasno, tuto hore na tuto skalu a pohlednite vúkol na roztomilené kraje a vidíky, pokud jen oko stačí; když mý tuto s hojnostou oplýváme, ostatní spolukrajané naši núzu trpí, všickni v žalostnému vezení, jakžto v stínu smrti sedí, a k nám na Veper hore ruky snímají, abychom sa zmilovali nad nimi a okovy jejich rozlámali. Otcové a matky, jenž synov vychovali, manželky a vdovy, jenž mužov stratili, dítky a sirotky, jenž hlady mrú, verenice a snúbenice, jenž na lade zústali, všickni na nás hledí a k nám se utíkají, bychom jím ruky podali a upadnuté na nohy postavili. Zdalíž vám neplesá srdce od radosti, když vidíte, že utlačené lidstvo k vám volá, že krajina uherská nádej svú ve vás skladá, že ste vý jediná pomoc, jediné utočište vlasti své? Ach, neštestný človek, který k zbojníkom utíkati se musí! Neštestná krajina, v kteréž horší jest, nežli v peleši lotrovskej! Čo se mne dotýče, tovariši bratri, já sem sobě uminil — neštestné vlasti mé ku pomoci prispěti a svetu proukázati, že ze srdce mého ješte nevypáchlo človečenství všecko, ačkoli mna svet za zbojníka a zločince drží. Umínil sem sobě již jednúc i za dobrú vec netco vážiti, tak jako sem posavád pro mnoho horší veci a mnoho více vážil. Kdože jest se mnou? A kdo pujde se mnou?

VŠECI (skríknu): Všeci sme s tebou. Všeci pujdeme s tebou, huncvút jeho jméno, kdo zustane doma, tomu guľka do čela!

ORLAJ: Ba, načo se to jen opytuješ, hajtman? O takové odpovedi si mohl jistý byt, že žáden nepoví „Né“. A trebas by se našel některý, který by rekl, že od dnešního dne nic nechce s tebou míti, však by ho asnad hned masakrírovali títo zurvalci!

RAJNOHA: Pomaly, braček! Tuto se nejedná o obyčejném zbojnickem kúsku, pri kteremž každý jen tolíko sám na seba hledí, kterak by mohl sám nejlepe z blata vybrsti; nýbrž tuto se jedná o vážnejší veci, kdežto jeden jedinky muže všecko pokaziti a všech ostatnych neštastlivých učiniti, protož ješte jednúc, tovariši bratri! (Odpáše sobě šablu a sníme forgo s kalpachu, a položí obidvoje na zem doprostredku krážu.) Od této chvíle až do toho okamžení (strhne roh javora), pokud na tomto rohu zatrúbim, nejsem více vaším hajtmanem, propúštím vás na svobodu a dávám všem svobodnú vúli: chodtež s Bohem, kde chcete, aneb zustanete pri mne. A ptám se vás ostatní slovo: Kdo pujde se mnou? A kdo zustane pri mne?

VŠECI (ješte večmej nadráždení zvolají): Všeci pujdeme s tebou, trebas na smrt! Všeci zustaneme s tebou až do smrti!

RAJNOHA: Na každú príhodu, jestli by se nám zle povodilo, zdalíž slibujete, že neprozradíte ani nejmenší slovíčko z našeho tajemství, trebas by jaké mordy činili.

VŠECI: Nezradíme, trebas by nám ohnivými kleštami udy trhali.

RAJNOHA: A jestli by ste mohli svých tovarišov od smrti osvoboditi? Jestli by ste videli mna samého na šibenicu tahati? Jestli by ste mohli seba samých na celý život štestlivých učiniti? Zdalíž prozradíte to, čo vám nýni zjevím!

VŠECI: Volíme všeci umríti, a — mlčeti!

RAJNOHA (parádným hlasem): Dobre! Tedy kleknite a prisahajte.

VŠECI (hodiá se na kolena, snímu klobúky, zdvihnú po tri prsty a jedným hlasem zvolajú): Živému Bohu, Otci prisahám!

RAJNOHA: Ticho! Né slovami, ale srdcem musíte prísahati, nebo slova jen obyčejných ludi zavazují; vy pak ste lide obyčejní, i tento učinek, který pred seba bereme, néni vezdejší; protož nás musí svědomí zavázati.

VŠECI (ješte klečíce, položia ruku krížem na prse a vyvrátá oči hore do nebe, nic nepromluvíce, jen nahlas vzdýchnúce): „Ach“!

RAJNOHA: Tak. (Zdvihne svú šablu ze zeme, vytáhne z pošvy a holou šablou veliké kríže činí v povetrí nad jejich hlavámi, mluvíce.) „Když vý takto z gruntu srdce prisaháte pod čistým svedomím a dušným spasením svojím, já zaklnám vás skrze Boha živého, aby ste nikdy světlost božskú nevideli, jestli prísahu svú zrušíte!“

VŠECI: „Amen!“ (Vstanú hore, a klobuky sobě postavají.)

RAJNOHA: Nyni slyšte tajemství naše. (Poprecházi se máličko pred frontem, a pilno se prizerá na svých chlapov, take i na všecky strany.) Néni-li tu jakéhos’ nepovolaného hosta, aneb cizího špeháre mezi vámi?

ORLAJ: Chyba jak by se prepchal cez myšací díru; aneb kamenček z čižího hnízda měl pod jazykem!

RAJNOHA: Verím, že sme všeci svoji. Tehdy slyšte tajemství naše: (Hrubým svatečným hlasem.) „Pán palatín uherské krajiny Vešelíni Ferenc spiknul se s nekterými znamenitými muži krajanmi, a sprisahali se vespolek, že Leopolda, krále našeho, zabiju, i se všemi princi cisarsko-kralovské famílii, a tým spusobem že osvobodí celú krajinu uherskú od nynejšího mnohonásobného nátisku a súžení, o kterémž by dluho bylo vyprávati. Techto znamenitých pánov, s nejvyššími urady a hodnostami krajinskými poctených, jest petadvacet v počtu, následujicích. Slyšte. (Vytahne papír z vrecka a číta.)

*

První principál: Vešelíni Ferenc, s manželku svu Széchi Mariou

Druhý principál: Bettlen István, nebohého Gáborov syn

Tretí principál: Rákóczy Ferko, který mne o mu Ilku prinesl

Čtvrtý a pátý principál: Csáky István, Csáky Ferencz — Horných Uhrov kapitáni

Šestý, sedmý, osmý, devátý principál: Bakoss Gábor, Bornemisza Pál, Kemény János, Homonay Zsigo — starého Rákóczyho pozustalí generáli

Desátý, jedenáctý, dvanáctý principál: Barkóczy Laczko, Rhédey Marko, Ibrány Šimko — nejlepší oficíri cisarského generála Puchhajma, kterí vondy pri Onodě zvítezili

Trináctý principál: Nádasdy Ferencz, krajinský královský richtár který se do Sedmohradské tisne

Čtrnáctý principál: Appafi Miško, který se do Sedmohradské tisne

Patnáctý principál: Frangepan Krištof, štager

Šestnástý principál: Illyésházy Gazso, trenčanský išpán

Sedmnáctý principál: Eszterházy, sused tuto dole z Víglaša

Osemnáctý principál: Radvanský Blaško, palatínov sekretár

Devatnáctý principál: Raksány Istók, Leopoldov komisár pri banských mestách

Dvatcátý, jedenadvatcátý, dvaadvatcátý principál: Póór Joska; Toldy Miklós; Váczy Pál — Vešelíniho triumviri

*

Triadvatcátý: Nagy Ferencz de Lessénye, Széchi Maríin, Vešelíniho manželkin, frajer

Čtyriadvatcátý: Ladáry Bartoss, munkáčský komendant

Petadvatcátý: Ach, jak težko jméno toto vyslovuji! Zrínyi Péter, mujho svokra, horvátského bána, vlastný bratr!

*

(Pokrčí papír mezi rukami, jakoby měl krč v prstech.) Títo páni mna invitují do svého spolku, abych jim pomohl krále uherského zamordovati; a toto jsu tý mátohy, o nichžto dávno hádáme, jsu-li dobrí anebo zlí duchove. Tam dole v Strundženém nad Kamenistym, proti Véghelským Hukavám, v „Havraních skalách“, v jedné podzemní jeskyni držívají své schôzky, kde by jich žádná duša nehledala! Já sem jim prislíbil síce, že pro vysvobodzení vlasti mé učiním všecko, čožkoli jest v moci mé. Ale ta myšlenka vždycky daleko byla od srdce mého vzdálená, že bych já ruce své poškvrnil s krvou krále uherského, ačpráve neprítele mého, však predce svatou korunou krajiny této korunovaného. A protož mé predsevzetí jest: všeckých týchto dobrých zverkov chytiti a zvázaných do Vídni, ku králi Leopoldovi odeslatí. Nejpríhodnejší čas k vykonání práci této jest na budúcí čtvrtek, když bude jarmok v Lupči, kterýžto ten večer budu všickni spolu zhromáždení u Vešelíniho na Lupčánském zámku, krom bratra svokra mého „Zríního“, švagra „Frangepana“; a „Nádašdyho“ krajiny richtára. A já sem jich ujistil, že prijdu s nejvernejšími tovarišmi svými do toho jejich zhromáždení, kdežto další radu straněvá té veci držeti budeme. Vý tedy, tovariši bratri, zeberte se v počtu sto chlapov, popreoblékáte se do rozličných figúr a pársunov, za kupcov a kramárov, remeslníkov a jarmočníkov, hajčárov^[148] a bravčárov,^[149] vidíčanov, a záhorcov, slovem, aby tak vyhlídalo v Lupči jako v turiční epištoli. Postihy osadíte všecky kúty a sopuchy na Lupčánském zámku a okolo zámku, tak jako sme onehdy na Haličském zámku učinili, a když uslyšíte mne známu trillu na prste zahvizdnúti, vtedyže se majte okolo svého chlapa! — Všecko, čo dýcha na Lupčánském zámku a okolo zámku, nech jest pán anebo sluha, hajdúch anebo voják, kočiš anebo kuchta, chlap anebo žena — naráz a jednú minutu chytíte, povážete a drevkem usta rozpiádlíte, aby nemohl kričet. Každý pak ať na svém míste čeká se svú ujesti, pokud já potrebný porádek neučiním. - Jestli se nám poštestí tento mesteršík, jenž bude koruna všech chvalytebných skútkov našich, tak získáme sobě nesmrtedlné jméno pred celým světem, osvobodíme neštastnú vlast naši od nejvetší plágy, totižto od vojny domácí, a obdržíme královskú grácii^[150] za všecky predešlé vystupky naše. Pakli se ale nepoštestí, poručeno Bohu! Trebas kedy nám skapat, bez toho mnozi z nás již jsu zrelí k šibenici! — A totot jest to tajemství naše, tovariši bratri, kerehožto zamlčení a vykonání chtel sem vás se prísahou zavázati. Jakž vidíte, pritom všecko, čo nejvzácnejší máme, áno, životy svými vážime, nebo nevíme, kteraké dišpozície proti nám učinil Vešelíni.

A protož ješte jednúc ptám se vás: „Kdo držíte se mnou?“

VŠECI: Juž sme prisahali a ješte ráz prisaháme: Nic nás nerozlúči, chyba smrt!

RAJNOHA (vezme svú šablu ze zeme a forgo; šablu sobě pripáše, a forgo strčí za klobúk. Potom zatrúbi na rohu): Včil sem zase vaším hajtmanem, a od této chvíle mám duplované právo do vás.

VŠECI (skríknú hrmotným hlasem): Vivat, Rajnoha! Hajtman! (A práve v té časy uderí hrom do vrchu skaly na Vepre.)

RAJNOHA: Deo gratias! Slyšte hlas Boží! Aj nebe potvrdilo zmlúvu naši! — Nýni odstúpte na strany vý ostatní a odpočintež sobě, nebo nevím, zdaliž do týdňa oka zažmúrite. (Ukáže na Orlaja a na Kaňúra.) Včil s týmito dvóma chci rozmlúvati a další porádek učiniti. Když prijde hodina k vyplnení toho, k čemuž sme se sprísahali, títo dva zvestují vám všecko, čo jednoho každého povinnost bude.

MEDVEĎ: Dobre máš, hajtman! S dovolením, já sa veru též vyvalím na ležisko! Parom po vašem rozprávání! Ked vela tárate, mne se pritom len zívá a drieme. Ale ked prijde na to: „Rajta chlapi!“, (vyskočí) tu som, pane, s svojím rádom! Preto já ešte zapchám svoju díru, jako hockterý druhý.

RAJNOHA: Tvoja díra jest již zacpaná, to jest tvuj ordonanc jest již napsaný. (Pošepne mu do ucha.) Ty budeš doma. Na teba sem se já vždycky bezpečne spoléhl.

MEDVEĎ (krúti hlavou): Ale či potom títo naši mladúsi nebudu mysleti: že je starý Medveď už infalid? (Učiní figúru, jakoby hrušky trásl.) Preto já ješte mojho chlapa tak šmárim o zem, že nikdy nezabudně, kdy bol chlapovi v hrsti.

RAJNOHA: Nepochybujem. Ale kohože bys mne mohl komendovati na své místo? Rekni, na koho bych mohl tak bezpečne zveriti všecek svuj tószák doma, jako na teba? Potom nedbám, choď s druhými.

MEDVEĎ (rozmyslí sobě): Či tak? — No nedbám, három-fikom za rebríkom! Už já len zostanem doma, a tak budem vartovati túto skalu s našou pani gazdinkou, jako ten drak tu zaklatú princeznú v pustém zámku! Ale na ten rováš popredku sa vydrichnem, čo mi potrvá za jeden týžden. Dobrú noc, hajtman! (Odejde.)

(Všeci odejdu za ním a povyvalují se vúkol popod stromy.)

(Búrka a hrmavica pomaly prestavá. Ohník na skale hasne a jen maličko ješte se blyští. Z chvíli na chvílu vetší tma býva.)

Rajnoha, Orlaj, Kaňúr

RAJNOHA (tišším hlasem): Víte-li, bratri, čo já mám ješte za umysl pri této historii?

ORLAJ: Já síce merkujem trochu, ale poved len sám, abych tobe reč nepretrhoval.

KAŇÚR: Však bys rád remeslu tomuto vale dati?

RAJNOHA: Uhodls, toto ostatníkrát hazíme kostky, a toto poslední hození rozváže los náš na každú príhodu, budto se poštestí, aneb nepoštestí. Jestli se poštestí, tak nebude slavnejších mužov v celé uhorské krajine, nebude vzáctnejších dvoranov u Leopolda krále, mimo nás troch. Potom sobě vyvolíme, čo se bude líbiť: aneb nejvyšší urady v krajine, aneb plnomocné generáláty pri vojsku, aneb nejprednejší místa u dvora. Pak myslím, že ovšem ctihodneji jest krajinu riditi, aneb prední místa pri královském dvore míti, než jednu zbojníckú bandu komandírovati. Pri té príležitosti take i našich ludi zaopatríme, grácii královskú, úplnú amnistiu anebožto generál pardón vyjednáme, a né toliko jich, ale až i jejich deti, vnuky a pravnuky, od národu až pronárodu štestlivé učiníme, takže požehnaná bude památka naša v těchto horách, pokúd nepomine pokolení toto.

ORLAJ: A jestli se nepoštestí? — Nebo odpust mne, braček, mne toto již několikkráte na jazyku bylo: zdalíž toto nejen takové osidlo od pána Vešelíniho, rozumíš. Aby nás všeckých pojednú na jatku dostal, a potom s námi to jisté učinil, čo mý s ním učiniti chceme.

KAŇÚR: Nakolik já znám Vešelíniho od predešlých časov, zvlášte jeho manželku Syči Maru — a znám obidvoch naturu od kosti — nemyslím, že by oni s svú poctivosti aneb svým živobytím vážili pro jedných zbojníkov.

RAJNOHA: Pakli se nepoštestí? Asnad se domnívate, že jsem já nepočtoval i na to? — Na první príhodu, jestli jen mý zustaneme to, čo sme, a jestli naši chlapi akurátne vykonají svú povinnost — jakož nepochybujem o nich, neb proto sem jich s tou parádnou prísahou zavázal — tak nemožné veci, po lidsky mluvíc, abychom labet zustali. Však krom dvanácte hajduchov a těch několik svobodníkov, kterí za zbojníci na portášování chodí, nikoho néni v Lupči, ježto by vědel jen flintu vypáliti. Tedy jsu nám v hrsti! — Na druhú príhodu, jestli by toto bylo osidlo Vešelíniho, anebožto ujest, na kterúž by nás chtel privábiti, však máme tam našich špionov, na kterých se múžeme bezpečne spolehnúti. Mají ty nos, braček! Zavonějí ty akuratně, jestli by se jaký nešvár strojil! A na túto príhodu, jestli by cosi šupelo, pujdeme síce do Lupči, ale né jako prátelé, než jako neprátelé, uderíme šturmou na zámok a znivočíme všecko do gruntu, takže ani kamen na kameni nezustane. — Na tretí príhodu, jestli by predce chlap nad chlapa, rozum nad rozum, čert nad diabla, jestli by nás predce prekabátil Vešelíni, vtedy — aneb nás dá šikovati do Vídni, aneb bude nejprv psáti Leopoldovi, čo má s námi činiti, a za ten čas, pokud odpoved prijde, nás bude v arešte vezeti aneb nás dá hned naskútku masakrírovati. Jestli nás dá šikovati do Vídni, na tu príhodu již musejí býti hotoví pod príbojem, aneb pod Bučan horou, aneb hen za Štávnicou pod Sitnom, v nejužší šluchte druhí sto chlapi, kterí nás palatínové eskorte odjímu a puta rozkují. Ó! kolik našich chlapov sme mý již tak osvobodili, když již temer na šibenici viseli! Jestli nejprv bude psáti stranyva nás do Vídni, pokud odpoved prijde, našich ostatných sto chlapov, myslím, že nás jen vysvobodí, trebas polovice z nich spadne. Málokdo ješte zná o naši moci. Pakli nás ale dá hned naskutku masakrírovati? (Mrdne plecima.) Jemu každý prodá svuj život, jako nejdrahší múže; bez toho bude jarmark v Lupči, a práve na tú príhodu musí býti každý i vnitrne i zevnitrne ozbrojený. Audaces fortuna juvat! Kdo nic neprobuje, nic neskusí.

ORLAJ (tapně rukou Rajnohu po pleci): Vivas, Rajnoha, vývoda sedmohradský! Dobres’ se naučil slabikovati. Nevím, aká by chyba byla v tvém počte? Aníž netratme více daremné reči, než

(Prežehná se.) Ve jméno Otce, i Syna, i Ducha Svatého Amen.

(Odejdu do skaly. Nasleduje pokoj, ticho, tma. A nic se nekoná až do čtvrtku.)

(Ve čtvrtek podvečerem. Ten jistý plac pred skalou.)

Medveď, Terka

MEDVEĎ (stojí vartu s flintou, ruky ponad flintu krížem preložené majíce, prochází se po placi, a traliká na ustech).

TERKA (vynde ze skaly, pod pazuchou kitaru nesa, ohlídá se vúkol, jakoby strápená byla, a jide k Medveďovi).

MEDVEĎ (když Terku uzre, postojí a hledí na nu, jako na nové vráta): Chvála Pánu Bohu, ked som len neni sám! Od samýho božího rána postávam túto a myslím, že prázdné hnízdo vartujem.

TERKA: Právě tak jest i se mnou, muj milý Medveď! Ach, jak jest to otupno človeku samotnému v těchto pustých skalách! Mne se zdá, jakoby v krypte aneb v cinteríne mezi samými hroby byla.

MEDVEĎ: Já sem veru ešte, moja pekná pánka, nebol ani v krypte ani v hrobe, a tak nevím, jako je tam. Ale móžem sebe myslet, že tam veru musí všecko jako mrtvé vyzerati, kde nic živého néni.

TERKA: Máš pravdu, starký! Musíme čekat, pokud archangel zatrúbi a mrtvé vzkrisí. (Mihne očima a celou hlavou ta dole proti Lupči.) Ješte nic neslyšet tam zdola od Lupči?

MEDVEĎ: Hm! Bolo by zle, aby sme už teráz chýr počuli! Až do polnoci musí všecko pekně ticho byti, jestli má dobre byti.

TERKA (štrajchá mu rameno): A což myslíš, muj milý starký! Muže-li i zle byti?

MEDVEĎ: Nuž akože? Každá palica má dva konce; každá karta má dve strany: níce a opak. Kdo by to vědel popredku vyšlabikovati, či sa karta na níce alebo na opak obráti, bol by chlap!

TERKA (strápená): Ach, pro Pána Boha! Tedy múže i zlé býti? A kdyby se naozaj na zlé obrátilo, čože potom, muj milý starký?

MEDVEĎ: Nuž, čože potom? Na to človek musí byti už popredku hotový. (Posmešne se usmívá.) Keby ozaj zle vypálilo, to by just tak bolo, jako keby rybár chcel z harajchu rybu vytáhnuti, a pritom by sám do harajchu dolu hlavou hupol. Alebo ked by cimerman^[151] druhýmu šibenicu staval, a potom samý první na nej visel.

TERKA (strase se od strachu): Hú! Pane, zbav nás od zlého! A ty tak nalahko mluvíš o tom, jakoby to byl špás?

MEDVEĎ: Núž či mám sŕkat, počím mna nik nenastúpi? Či mám kričat, počím mna nebij? Ked chceme kochy vymetat, musíme vdačně prijat, trebas se aj začerníme. Bol by to za hráča, který by ustavičně hral, pritom na každú kartu velké sumy staval, a predca nikdy neprehral! Takto hovorí stará písen, nech počúvajú, moja pánka.

(Zaspívá jej.)

TERKA (stiskně mu ruku): Děkujem, starký! To byl dobrý vinš.

MEDVEĎ: Ih, čože maju dakovat za takú pletku? Co najonakvejšího mám v méj kotrbe, s tým som já vždycky hotový na službu; nech rozkážu, já jim zaspívám hockedy, kedykolvek jim bude dlúhý čas. Škoda, že nemúžem s jinším poslúžit, chyba s holým vinšem.

TERKA: I dobrý vinš jest dosti pre spokojné srdce. Ach, nikdy bys’ neveril, muj milý Medveďko, jaký jest to balzam na srdce, když tobě někdo aspoň uprimně zavinšuje.

MEDVEĎ: Hm. Ked já ale v blate trčím, predca mně je milší, ked mně volakdo ruku podá a ven vytahne, jako ked len poví: „Pán Boh ti pomáhaj!“ A jide včerty.

TERKA: Oh, starý, starý! Již si ty jen naveky jednaký; teba nikdy nepromení ani dobrá ani zlá príhoda. Ale povedže mne, po pravde, muj milý strážamešterko: zdalíš ozaj nemáš teraz naskrze žádný strach?

MEDVEĎ: Hm! Strachu by ono bolo dost, moja panka, keby sa mal kdo báti. Ale čože ti to spomúže? Boj sa alebo neboj sa, predca ťa len naposledy havrany ziedia. Tak to potom človek pomaly privykne, jako Cigan k šibenici, že ani nepomyslí na strach. Však vyšší, jako jest šibenica, nás len aždaj, ufám v Boha, nepovešajú?

TERKA: Uh, pro Pána Jána! Zdalíž by na to prišlo? Ach, čože se mnou bude, na tú príhodu, jestli by tak neštestlive vypadlo? Čože se mnou bude?

MEDVEĎ: Hm! Čo? (Prizerá se dluho na nu, a muštruje ju od hlavy až do paty.) Mladô, čerstvô, zdravô, peknô, dobrô, šikovnô, žádného hríchu na svedomí, který by hoden bol spovedního groša. Najvíc na jedné dva-tri roky do cuchthauzu^[152] kúdele prásti. Myslím, že nebude horšé. —

TERKA (skríkně od strachu): Jaj, nástojte mne, prenástojte! Na tri roky do cuchthauzu? Kudele prásti! (Odvráti se, jakoby nahněvaná byla, odejde na stranu a prochází se, v hlubokých myšlenkách zahrúžená, napred skalu hore-dole. Potom sedne na jeden kamen a zabrinká kedy-kedy na kitare, jakoby ju štimovala. Naposledy započně pri kitare smutnú nótu spívati.)

(Vypustí z rúk kitaru a pustí se do plaču. Po chvíli zase spíva.)

(Vytahne za záhrení krátký mečík, tulich anebožto dolich rečený, vynime ho z pošvičky, prizera sa naň a utírá na šate. Potom po jednem trio zase spívá.)

(Schová mečík zase do záhrení.)

(Dokoná svú ariu na kitare, a oddejde do skaly.)

MEDVEĎ (který pres celú túto píseň na tlustém javorí oprený stál, po odchode Terky započně zase procházeti sa hore-dole, a když se lištími očima všade vúkol poobzéral, potom sám sebe pod nos mrmle): Bistuže ti hrome! Toto ti je dioučička! Či je panička, či ženička, či dovička, či nevestička, či flandrička, či k—vička? Ta, hrabcu prisedám, musí mat srdce jako sobotský pecen za pet groší! Já som len chlap jaký som, ked na to príjde, a predca, keby na to prišlo, aby som sebe vyvolil den a hodinu, v kterú mám vymrdnúti, nevím, jako by chvostem krútil. Človek len ráz žije na svete. Pokud pára jide hore gágorem a dolu gágorem, ba trebas už na tej preklatej trojnohy visíš, ešte predce ufáš a do ostatnýho dýchnutí ufáš, že može jinak býti. A ked može jinak byti, može i lepši byti; a ked može jinak lepší býti, može i dobre býti; a ked može dobre býti, blázen, kdo neužije, ked može! A toto, hladže hlad. (Vysmívá se Terky.) Tato votulka podkusená, ešte sa bude pechorit, že sa sama preštichne s tým bičakom, jestli jej Orlaja čert vezme! Óch, počkaj frajlička: len by ta druhý nepreštichol! A na tom fidličkári len bude brnkat a brnkat, a že brnkat, až bys jej skoro uveril, že naozaj hovorí. — Óch, počkaj Orlajička: nezačičikáš ty mna! (Načúvá, jakoby volačo merkoval.)

(Po chvíli prijdu nekolik chlapov, zložia zbroje do pyramidov, rozdúchajú si potuchnutý ohníček, a nic ani slova nepovedíce, políhajú okolo ohňa. Pokoj, ticho, noc.)

(Lupčánský zámek. Ve čtvrtek v noci. Veliká sála černým suknem tapacírovaná. Vprostredku horia tri lampy z vajngajstu^[153] v sklených gulách zapravené. Na jedné strane sedí 25 starcov v bílych pláštích, jako predtým v Havraních skalách, a z druhé strany Rajnoha též s 25 chlapmi ze svého spolku.)

Vešelíni samopetadvatcátý, Rajnoha samopetadvatcátý

VEŠELÍNI (vprostred svých sedící): Prvé, nežli o tom, proč sme sa tu zešli, mluviti začněme, vítame tě, veleslavný rytíri Tököli Imre! i s tvými tovariši! A děkujeme za to, žes slovo své držal a mezi nás prišel. (Všeci 25 vstanú hore a kompliment učiniá.)

RAJNOHA (též vprostred svých sedící): Děkujem za uctivé privítání, veleslavný palatíne uherské krajiny! I vý všeci hlavní zástupcove vlasti! (Také všeci 25 vstanú a kompliment učiniá.)

VEŠELÍNI: Táto duvěrnost, kterús proukázal naproti nám skrze to, žes prišel akurát na určitý termín do našého spolku, jest nám nejhodnovernejší svedectví, že sme se nesklamali na tobě, když sme v tebe dúfali.

RAJNOHA: Rajnoha ješte nikdy nezrušil slovo.

VEŠELÍNI: Mý nemáme zmlúvu s Rajnohem, než s Tököli Imrem.

RAJNOHA: Ale Tököli Imre jest na tento čas Rajnoha.

VEŠELÍNI: Bár by nikdy nebyl Rajnohem zustal!

RAJNOHA: A kdo jest tomu vina?

VEŠELÍNI: Těch sedem oči, o kterýchž nýni otázka jest, zdalíž se mají vyhasiti, aneb ješte dále naše štestí šetriti!

RAJNOHA: Sedem očí? — Asnad skrz podobenství mluvíte se mnou?

VEŠELÍNI: Zdalíž neznáš, že jeden princ cisarsko-královského domu má jen jedno oko?

RAJNOHA: A kdežpak prišel o druhé oko? Však za mého času všeci měli ješte po dve oči.

VEŠELÍNI: Kde pricházejí psy o chvosty. Totižto: paškrtil v cizej kuchýni, tam milého Ernestka dochytil naskútku ženích děvečky, a abych mnoho nemlúvil, jedným slovem, vyklal mu oko.

RAJNOHA: O té novině sem ješte neslyšel.

VEŠELÍNI: O! Kdybychom tobě vyprávati chtěli všecky neprávosti, které se páchali u královského dvoru, jen od jedných šest-sedem let — žlč by se rozpukla v tobě od jedu! Ale nýni néni čas s slovmi horliti naproti ohavnostem do nebe volajicím; prišla hodina pomstvy a odmeny, míra hríchov rakúské famílii již jest naplněná, štrichem-vrchem natlačená, natrasená! Včil jest toliko otázka: kterák vskútek uvedeme to, čo pred sebou máme?

RAJNOHA: Vý ste principáli, já sem jen pomocník. Já pristaněm na všecko, cožkoli vy za dobré uznáte. Mluvte tedy, ať slyším vaše prípravy.

VEŠELÍNI: Mý takto myslíme: Na den svatého Leopolda, dne patnáctého listopadu, jakžto na den jména králového, jest veliká sála u dvoru v Vídni, na kterú bez toho ustanoviti se musejí všickni magnátové a krajiny stavové dle povinnosti. Večer téhož dne bude skvostný bál v cisarské rezidencii; tam take i maškary — však ale jen toliko s biletámi zaopatrené — svobodný prístup míti budu. A to již bude naša starost, abychom pre teba, aspoň samotritcátého, potrebné biléty zaopatrili. Do jakové figúry se který pretvári, aneb jakovú maškaru na sebe vezme, to jest pre nás všecko jedno a na tom nic nezáleží. Jen musíme všickni míti jistý jednaký znak, po kterémž se poznáme mezi sebou. Takový znak múž byti kupríkladu: trebarevní bukréta na klobúku, aneb ružička v gombičkové dierky, aneb slovíčko nejaké na spúsob vojenského losungu, a tak dále. To jediné by nám pletku učinilo, jestli by Leopold, aneb některý z predzrízených na smrt princov, neprišel na bál. Mý sme síce učinili porádek skrz našich žoldnérov pri dvore, by nechyběl na určitý den ani jeden úd cisarsko-kralovské famílii. Však ale, jestli by se predce stalo, čo nepredvidíme, na tu príhodu musí každý princ, kdekolivek bude na ten čas, z našeho spolku míti svého angela strážce pri boku, který sprovodí ho do království večného. Punkt o dvanácté hodine o púlnoci ať se stane, čo se státi ma. Totoť jest náš umysl. Nýni rekni, bratre, čo ty myslíš?

RAJNOHA: Nemohu se dosti podívati na múdrosti a prozretedlnosti vaší. Pfuj, Rajnoha mešter! Tys jen učen proti takovým mistrum! Mne by nikdy nebyla do srdce stúpila tak výborná myšlenka! (Prihovárá se na obe strany k svým tovarišum.) Slyšíte, tovariši bratri? Nedarmo mluví staré prísloví: „Chlap nad chlapa, rozum nad rozum“. Mý sme se domnívali, že néni vybornějších a vymudrovanějších lidí v krajině, krome nás na Vepre, že sme sami Šalamúni. A aj hle — „plus quam Salamon hic!“^[154] Kdyby nám kdo zavdal takovú lekcii, nevím, kterak bychom se vymotali. K těmto pánum musim ješte do školy choditi! — A protož, milí pánové, poněvádž vý týto veci již dávno varíte a tak myslíte, že ste již všecko dokonale vyvarili, protož reku, jako sme povedali: já s mýma tovariši pristávám na všecko, cožkoli jest prednesenoo. Jen vy jmenované biléty opatritě. Na mne se mužete bezpečne spolehnúti; jestli nám jen jakási nepredvídaná príhoda neučiní kríž cez počty. Pakli všecko pujde tak, jak jest vyšlabikovanó, nemožné veci, abychom nedošli žádaného cílu. Včil nepozustává nic jiného, milí pánove, jen abychom se oboznámili vespolek. Já vás síce znám všeckých, kterí tu sedíte, krome troch, kterí vonehdy v Havraních skalách nebyli pritomní; na to místo pak Zríniho, Nádašdyho, a Frangepana nevidím tu prítomných. Ale moji tovariši ješte nemají to štestí vás osobně z tvári do tvári znáti; což predce potrebné jest, aby se nestala jakási zmátka. A protož súdim, vstaňme hore a rozmlúvejme se po dva a dva vespolek pri tichosti pro budúcí známost.

VEŠELÍNI: Múdre súdiš. Já sem také té mysli. Zríni, Nádašdy a Frangepan proč nejsu tu prítomní, a kde jsu na tento čas? To jenom tobe samému zjevíme. Bez toho mý dva máme ješte jednu zvláštní konferencii mezi sebou. — Vstaňme! (Všeci vstanú a pomíchají se vespolek obe stránky, takže s každým jedným Vešelíniho tovarišem prijde státi jeden Rajnohov tovariš; Rajnoha s Vešelínim. Z těch 25 parov některé procházejí se po sále, některé pak stoja na straně, po kútech, anebo v oknách a potichučky rozmlúvají vespolek. Nekolikráte se popreméňají týto páry, takže zavše jeden každý s druhým a s druhým prijde do zhovorky, ale po tré aneb po pátí nikdy jsu néni spolu.)

ORLAJ (špacírujic s kamarátem svým, po nedluhem čase priblíži se zboku k Rajnohovi a pošepne mu do ucha): Ješte pet minút.

RAJNOHA (načahně sa mu k uchu): Čítám.

(Po chvíli uderí venku na zámku dvanáctá hodina. Zárovna s prvním zvona uderením zahvízdne Rajnoha na prste známu trillu, jakožto dohovorené znamení pre svých tovarišov, aby každý chytil svého chlapa. V tom okamžení stane se hrmot a hurt ukrutný v celém zámku, jakoby se měl prepadnúti. A v sáli síce jeden každý z petadvatcátich tovarišov Rajnohových hned v prvném útoku chytí jednoho vešelíničana a ruky mu zváže na chrbtě, by nemohl zbroje dobýti. Podobně se stane v celém zámku, což snadno k vykonání, ponevadž to v celém zámku žádne duši na um nezišlo, že by se tak měla hra obrátiti. Když jsu již vešelíničane povázaní a zbroje jim odebrané, potom jich zase porendelují^[155] do radu na tý jisté stolice, na kterých predtým seděli, pri každém stojí ozbrojená varta, jeden z Rajnohových chlapov, a Rajnoha se prochází sám napred front mluvíce.)

RAJNOHA: Ha! Nešlechetní vrazi! Mordári nevinnosti! Zradcové vlasti! Již ste mne v rukách! Dávno já již polujem za vámi! Ha, zlorečené pleme, za kteréž se hambiti musí narod uherský! Veru ste navarili ve vaši pekelnéj kuchyni fajn ryže, na níž by se zadrhnúti mohlo púl Europy! Óh, neslýchaní politici! Krále zabití, aby krajinu z blata vytáhli! Zdalíž ste nevěděli, vý trúpi oslepení, že s tým krajinu ješte do vetšího neštestí vrhnete, že s tým všem cizím národum príležitost zavdáte do krajiny vpadnúti a lúpeže dělati, že s tým jen cizích králov a potentátov podšticháte, by sobě každý právo osoboval do naši svaté koruny? — Ha, kterák zlobivě škúli na mne týto ohyzdy vražedlnické! Pohleďte, bratri, pohleďte na ty tvári: zdalíž nevyhlídají tak, jakoby na kočky anebo na tygry byla se zahleděla matka nátura, když s nimi těhotná chodila? Ach, kterák člověk múže zoškliviti obraz tvuj, Bože všemohúcí! — Hledte mně rovno do očí, vý vražedlníci potmehúcski, jestli máte dobré svedomí. Když ste jen tot měli tú hroznú opovážlivost v královské krvě ruce své zmáčeti, mejtež i nyní tú zmužilost smrti do očí směle pohlednúti.

VEŠELÍNI (zubami škrípe a jazyk sobě hryze od vzteklosti. I všeci jeho tovariši div se nerozpukají od zlosti, ale mají dobrých vartášov. Pritom mají všeci drevkem usta rozpiadlené, krom Vešelíniho): Dobre jest tebe posmechy činiti z nás, když sme v tvé moci, ty Jidáš Iškariotský! Práve tak drážila opica leva, když byl do síti lapen. Zdalíž sme mý tak zacházeli s tebou? Kolikráte byls ty v naši moci? Ale tak to bývá: Kdo se mezi otruby míchá, toho svině zežerú.

RAJNOHA: Áno: a já sem se měl dáti jako hlúpy škop skrze vás na jatku vésti? Oh, museli by ste včašší stávati, aby ste Rajnohovi cez rozum prešli! Snad myslíte, že sem já váš umysl nevěděl, že vý jen chcete ze mna všetečnú mačičku spraviti, která by vám pečené gaštany z ohne hrabala, a pritom sebe samej labky popálila? Dobre sem já věděl, že po Leopoldově smrti samý první uklad byl naproti mně nastrojený, abyste tak potom již naskrze nikoho neměli v krajině, ježto by vám na prsty hleděl a do karát nazéral. Vý šidíri šálení! … Ale pročpak bych já měl tuto pred vámi počet klásti z mých učinkov? Muj súdce jest Boh na nebi, všickni dobrí lide na zemi a svedomí mé tuto v srdci. Buh rozhodně svým časem rozepre naši. Na tento čas ale los náš již rozhodnutý jest: já zustaněm to, čo jsem; vý pak ste se strojili do Vídni na bál, tedy tam pujdete. (Poobzerá sa vúkol a zavolá.) Orlaj a Kaňúr! (Orlaj a Kaňúr vyndu doprostredku, a na jejich místo prijdu do sály jíní dva zbojníci a postírují se na jich placi k veznum.) Toto bude vaša práca: zítra včasráno najmete aneb vyženetě z lupčánského panstva, aneb jakýmkoli spúsobem zaopatríte dvanácte vozov, které pujdu na dluhé cesty do Vídně s pánem Vešelínim na bál; na tyto vozy spakujete těchto zločincov pekně-krásně po páre na birinčeky^[156] okovaných; vý dva pujdete s ními, potrebné písma, svedectva a celý archív lupčánský ať nezabudněte; a padesáte Černohroncov vás bude eskortírovati, to jest, provázeti. Adie, štestlivú cestu!

(Táto scéna naráz zmizně, jakoby se propadla.)

(Druhý den ráno. Známý plac pred skalou na Vepre. Všecko jest pusto a ticho, jako dněm predtým.)

Terka, Medveď, Purdek

TERKA (nevyspaná sedí smutná na jedné skále pred dverami jeskyně, hlavu rukou podeprenú majíce, a do sveta očima stĺpem stojicímá hledíce).

MEDVEĎ (flintu hore koncem v ramenách krížem preložených držíce, stojí pod tlustým javorem, klucká a zívá se mu): Aáúúch! (Padne jeden šus nablíze, a oba, Medveď i Terka, se zduria.)

TERKA: Jaj, Bože muj! Čože jest to?

MEDVEĎ: No, no, no! Čože by bolo? Uchytil dakde jastráb slepú kuru a prišel ju domu šklbat. — Keby oni radčej, moja pánka, šli ta dolu do tej sákristie a volačo mokrýho prinesli, tak mi je sucho v hrdle, až mna záha páli.

TERKA: Hned, hned, muj milý starký! (Vbehně frišno núter do skaly, a po chvilky prinese butelku rozólišu s pohárkem.) Ach, nemejže mne za zlé, muj milý fuzoš! Veru sem naskrze zapomněla na tvuj fruštik. (Naleje za pohárček a podá mu.) Ach, tak mně jest divno a tošno okolo srdce!

MEDVEĎ (vyglgně pohárik): Verím, verím, moja dušička, hrdlička, prepelička! Lebo tak samotná dávno už nespali.

TERKA (flasne ho po pysku): Pes starý šedivý! Jako se ti toto zná! (Nalevá mu pohárik.) Jinšé mne teraz na srdci leží! Čože myslíš, starý: čo ten šús znamená? Snad někdo z těch Lupčanov prišel?

MEDVEĎ: To já nevím, to chyba sám Pán Buh móže vědéti, lebo len Pán Boh je vševedomý. (Ješte jeden pohár vyglgně a zas ho otrčá Terky, aby naliála.) Medzi jinším a tým ja len predca myslím, že sa ono len stalo, čo sa stalo. (Zas vytrčí pohárik.) Nech tam bolo jako chcelo, len by nám dobre bolo. (Vyglgne a podá jej pohárik.)

PURDEK (pribehne jako bez duši, všecek zajachtaný, a juž zdaleka kričí): Viktoria! Vivat! Nože aj mne kúštek…

TERKA (tak se zlekně, že jej všecko, butelka i pohárik z rúk odpadně, a div sama z nohov nespadne): Jež… Mar… Joz…

MEDVEĎ (obrýkne se na Purdeka): Oh, ty, ty, ty, pochábel spochabený! Len kedy ty k čemu prijdeš?

PURDEK (ukáže na butelové črepy pod nohami): Na tento spúsob veru nikdy k ničemu neprijdem.

TERKA (když k sobe prijde): Ach, jak sem se zlekla! (Štrajchá Purdeka po tvári.) No, jakože jest? Muj milý Purdko! Či se dobre vodilo v tej Lupči?

PURDEK (učiní z pestva tvár sprostú, jako tele na nové vráta, a usta otvorí): Jaj, to já veru nevím!

TERKA (s podivením): Nuž, zdalíž nejideš z Lupči?

PURDEK: Nuž, ba z Lupči, rovno ze zámku, a, ladteže, tak som letel, aby psom bol, na svitání už som bol na Kamenistom.

TERKA: A predce táraš, že veru nevíš?

PURDEK: Kdože to tára? Já vela vím, ked na to prijde. Ale ked sa vy nevíte dobre pýtat.

MEDVEĎ (frfle jako kyslé pivo na Purdeka): Totoť je mamlas s pekárskou famfulou!^[157] Vidí túto na zemi rozbitú flašu, a hned je skonfundovaný, jakoby mu rozum o skalu treštil. Však som já uhádol, pani Terka?

TERKA (frišno beží do pivnice pre druhú flašku).

MEDVEĎ: No, nedržže nás na reči. Jako že ozaj bolo? Braček!

PURDEK: Či ho tam všeci čerti vedia, jako sa to stalo? Já sám dobre nevím. Lebo já som nebol vnútri, já som len vartu stál tu dolu na Klebetnici. Chyba keď sa staně zrázu hurt a hrmot na zámku, jakoby sa celý zámok mal do Hrona prevrhnúti. A v okamžení zase ticho, jakoby všecko vymrelo. Dost by já bol rád prezvedět, čo sa robí, ale som nesměl svoj štand opustit, lebo znáš nášho hajtmana.

TERKA (prijde spátky s druhou butelkou a naleje Purdekovi): No, povědže mne teraz, jakože bylo? Muj milý Purdko!

PURDEK (vyglgně pohár): Ach, to je jiskra do trútu!^[158] Teraz už všecko vím.

TERKA: Tedy vyprávějž mně, jakože se dokonal ten strach?

PURDEK (bars se sprostým spraví): Jaj, to já mojdušu nevím!

MEDVEĎ: O, ty Faj-janko vetrem podšitý, kyjom opásaný!

PURDEK (otrčí Terky prázdný pohár): Uh, ved mna len nechájte najprv k rozumu prijíti. Prijde rozum, prijde všecko.

MEDVEĎ: Keby ta len drelej neobesili, čím k rozumu prijdeš. Ved ti už minulo 30 rokov.

PURDEK (vyglgně pohár): Ó, ty šuták starý, kostrbatý! Ty na každý žartík máš trompf! (Zas vytrčí pohár Terky.) Uh, nechže ho uvážu na daký motúz, že by mi neušel do hrdla. (Ješte jeden vypije.) No: aby som vám dlho sladké motúzy cez ústa nepretahoval, tedy povím vám nakrátce: Já sem veru tam nebol, kde sa naši páni s palatínem Vešelínim zhovárali. Aleže sa dobre pozhovárali, o tom vás móžem ujistit. A predca naposledy všecko jinak vypadlo, jako som já myslel.

TERKA: Jináč? (Všecka nalekaná.) Ach, Bože muj! Ale asnad na lepší? Či na horší?

PURDEK: To je len tak, že lepšié! Já som sa nazdával: že tam bude bitka, trma-vrma, nemelčica, krvavica, Pán Boh zná jaká! A čože bolo? Zrázu punkt o dvanáctej hodine, nič, chyba jako ked jastráb kurča pritiskně: Brr! Div sa celý zámok neprepadol! A hned nato ticho, punktum, satis, posyp škriptu. Já čekám a čekám, vetrím očima a natrčám uši na tej milej Klebetnici, či toto lebo toto, či takto lebo takto; či stade lebo stade vykvitně volačo. Nič! Až naposledy, tak asi o jednú dobru hodinu, prijide ti ke mne Orlaj.

TERKA (z náhlivosti): Ach, zdaližs’ ho viděl? Naozajs’ ho viděl?

PURDEK: Núž ladže, jakože? Vari budem cigánit? Ved som preto prišel. Jako mna vidí na tej mojej postrížky samotnýho: „Či si, praj, slobodný, Purdko?“ Slobodný, reku. „Tedy bež friško domov na Vepor, a poveď jej,“ to jest pani Terke! „že jest všecko dobre, aby varila, pekla, smažila, pražila a víno točila!“ Notabene, skrze mna; to síce nepovedal, ale já len tak rozumím. „Že dneska ešte prijide domov hajtman, a na Vepre támus-lámus držati bude“.

TERKA (všecka naradovaná chytí ho za ruku a násilky tahá núter do skaly): Poď, ty nebeský posel! Ty holubica Noemova! Ty dúha po potope! Ty kníže pokoje! Točit síce nebudeš víno se mnou, ale budeš pit, kolko ti jen vděka. Já dám odpoved za teba.

PURDEK (vyskočí od radosti jako cap): Juchhé! Raduj sa, duša Purdkova, dneska ti je jména!

(Beží popredku do skaly.)

MEDVEĎ (za odcházejicou Terkou volá): Či i já móžem jísť?

TERKA (zvrtně se spátky k Medveďovi): Nu, jakože? (Odcházejíc preč ruky zalomí.) Ach, nebe premilené! Jak sladké jest toto poselství pre mé srdce! (Odejde.)

MEDVEĎ (poobzerá se vúkol, jako jazvec z díry): Hm, však jest tuto ešte všecko ticho. Možem já též pomahat točít, alebo aspoň fúkat. (Utírá sobě ústa.) Z bojazlivýho psa nikdy nebude slanina. (Odejde.)

(Čtrnáct dni neskoršé.)

Rajnoha a celá jeho banda

RAJNOHA (dočká trochu, pokud se všeci zhromáždejí a porendelují, potom začně, vprostredku stojíce, v svátečném tóne): Tovariši bratri! Za těch osem lét, jak spolu zetrváváme, spúsobili sme této skale a tomúto Vepru, na kterémž bydlíme, povestné a slavné jméno, které nikdy nepomině. Nebo z této skaly naplnili sme strachem púl krajiny uherské, z této skaly opanovali sme víc než tri stolice, z této skaly sme pánov, magnášov, potentátov a vladárov mores učili a kantáry drželi; i jedným slovem: seba samých do porádku prinesli a na nohy povstali. To verím, tovariši bratri, že by ste vý nedbali, áno, radi by ste byli, kdybychom navěky v tomto spolku zetrvávali. Ale ponevádž pod sluncem nic stáleho néni, nýbrž všem vecem časem svým koněc prichází, tedy i tovarišství našému musi jednúc konec prijíti, protože jest toto nebezpečné remeslo, na kteréž sme se oddali, a mna k tomu, jako dobre znáte, jen zúfanlivost prinesla. Mý síce nezbíjáme, nekradneme, nelupežíme, na spusob jiných obyčejných zbojníkov a lompošov, ba radné chudobe dobre činíme, ale pritom také nic nepracujeme, pole nezrábame, lichvu nechováme, remesla neděláme, drevo nerúbáme, kupčit nekupčíme, bane nepajujeme, krajine neslúžime, od krále plat nemáme, slovem, nic takového nečiníme, s ničímž takovým se neživíme, z čehož lide na svete obyčejně živnost svú vyhledávají. A predce žijeme; a síce hodně žijeme, žijeme na svobodě, co ptactvo nebeské, které ani neore ani neseje, rosteme jako ta laliie polní, kteráž ani nesejí ani nepradú. Áno, čo víc povím, mnozí z nás jsu tak dobre zaopatrení, že jim muže dosti býti i se ženámi, dítkami a potomky až do tretého, čtvrtého pokolení, a na štyristo duší chováme v horách těchto beze vší práce a starostí! Odkúd? Tovariši bratri! Odkudže mý hojnostou oplýváme, když mezitým krajane naši, zvlášte lide pracovití, na padesát mil zeme vúkol nás sotvi naráz do ust chleba mají? — Povím, tovariši bratri! A nemohu dále pravdu zamlčeti: žijeme ponejprv z mého dedictví, kteréž sem já mezi vás prinesl, a z vetší částky mezi vás rozdělil. Žijeme po druhé, predce jen z lupeži! Nelupime síce chudobných lidi, ale lúpime pánov, zemanov, grófov, boháčov kaštýle, zámky, panské, kralovské, komorské, krajinské kasy, a tak dále. A cožpak s tým polehčíme chudobnému lidu? Ha! Páni zemané, grófi a oficíri zase regresírují se na chudobe, a pětkráte tolik vydrú od chudoby, kolik sme mý od ních vydreli. Tak naposledy predce jen i mý lúpime chudobu, žijeme z chudoby, a na naše hrdlo musí naríkati každý, z kteréhožkoli páni kožu derú! Toto nebezpečné položení naše já sem již dávno u sebe rozjímal a hledal sem spúsob, kterak bychom mohli tuto neštastnú hru s poctivostou a pri pekném porádku skončiti. Tak hledá spúsob opatrná líška, když se opováži do zavreného kurínce vjíti, a potom kunštuje, kterak by i se zdravóu kožou ušla, i ujest svú unésla. Tak probuje pozorlivý vlčko, když do jamy vpadně, kterak by aspon s zdravými udy uskočil. Tak funduje každé rozumné stvorení, kterak by nejsnadněji z blata vyvázlo. To se nám nýni poštestilo, tovariši bratri! Na naše veliké štestí vzniklo vražedlnické spiknutí aneb sprisahání Vešelíniho naproti královskému dvoru. Já sem hned predviděl, že toto bude náš koráb Noemov, na kterémž z všeobecné skazy vyplyneme. Proto sem se oddal mezi nich, proto sem zustal jejich kamárátem, proto sem všecky jejich tajemstva vyskúmal, proto sem vás s tvrdou prísahou zavázal, prve nežli sme vražedlníkov těch pochytali; né jako bych se domníval, že mna neposlechnete, ale ponevádž sem se obával, že snad některý z vás zmerkují, kam já s tým vyjevením zrady Vešelíninové cílim. Totižto: že to má býti náš posledný zbojnický kúsek, koruna našich učinkov, konec našého spolku, grunt budúcího štestí a počátek nového života! — Skrz to prozrazení vraždy Vešelíninové chtěl sem ponejprve sám seba do grácie krále Leopolda vlúditi a prinavrátiti, a po druhé, vám všem odpuštení aneb generál pardón vyjednati. Nebo znáte, že sme byli za opravdivých zbojníkov po celé krajine vyhlášení, z cirkvi vyobcovaní, z vlasti vypovědění, a že každému svobodno bylo beze všeho práva nás zmárniti a postrílati. Abychom tedy stracenú poctivost svú sobě prinavrátili, s cirkvou a vlasťou se zmerili, a abychom všem verným vlastencum preukázáli, že sme mý néni takoví zločinci, za jakových nás svět drží, proto sem Vešelíninové spiknutí zradil, proto sem Vešelíniho i s celou jeho bandou chytil a do Vídně k zaslúženému potrestání odeslal. — Jako sem sobě celú túto vec popredku vyšlabikoval, tak se mně všecko akurát navlas až do ostatní literky vyplnilo. Naši chlapi, kterí Vešelíniho se všetkými jeho tovariši i s písmi do Vídně šikovali, prinesli mne spátky od samého cisare Leopolda dvojnásobný patent (a táhne dva veliké pargamenty ze zahrení pod veličižnú kralovskú pečeti). V tomto dekréte, který jest pre mna, jmenovaný sem skrze Leopolda vajdom sedmohradským namísto nebohého otce mého, Orlaj Horných Uher kapitánem a Kaňúr královských baní kamrgrófem. V tomto pak druhém patente, který jest pre vás, obsahuje se odpuštení všech provinení vašich, gracia královská, všeobecná amnistia anebožto takrečený generál pardón, a čo jest predek: „Nova konštitucie pre vás a pre vaše poctivé bratrství.“ — Prečítám vám obidvoje. Slyšte ponejprve muj dekrét:

(Čitá jemným, zretedlným hlasem.)

„Mý, Leopold první, z božské milosti vyvolený ržimský cisár, každého času množitel ríše, nemecké, uherské, české, galické a lodomerské krajiny, král apoštolský, arcikníže rakuský, vúdce burgundský a lotharinský, velký kníže hetrurský, hrabe z Habsburgu, etc. etc., Tobě, našemu milému grófu Tököli Imrovi milost a prízen naši cisarsko-královskú.

Naša jasnost cisarsko-královská v milostive rozvážení vezmúce, kteraks Ty s tovariši svými, muži udatnými, v tomto nynějším všeobecném sváru a kurucšágu krajinu naši uherskú búríce, k obecnému dobrému, k zachovaní pokoje a vnitrní bezpečnosti, k obraně pravdy, spravedlnosti a nevinnosti usilovně pracoval, kteraks naši nejjasnejší cisar-královské osobe, i celému arciknižetcímu dvoru našému, ačkoliv obražen byvše od nás, predce vždycky verný zustával, zvlášte pak v nejvyšší rozváženost berúce: kteraks z neošemetné uprimnosti k naši korunované hlave nešlechetnú zber zlosynného palatína Vešelíniho, ježto koneční záhubu celému cisar-královskému a arciknižetcímu domu našému strojila, s prepodivnou prozretedlnosti Tvú vyzvěděl a vyjevil. Áno, i do královských rúk našich s nebezpečenstvím tvého vlastního života, pětadvatcet oných nešlechetníkov odevzdal. Také v nejvyšší rozvážnost berúce, kteraks pri tomto neslýchaném vítezství vúbec hrdinský sobě počínal! Milostive sme dekrétírovali, dekretírujeme, jakž nasleduje:

I./ Teba, našého milého verného grófa Tököli Imricha moci prítomného dekrétu našého jmenujeme, vyvolujeme a ustanovujeme knížatem, vudcem a vývodem krajiny naší Sedmihradské, bys s ní vládl večitým urečitým právem, na syny, vnuky a právnuky procházejicím, pokud tvé slavné pokolení kvestí bude, jedine korune naši uherské poddán jsúce.

II./ Našého milého verného baróna Orczi Ladislava (to jest náš Orlaj) moci pritomného dekrétu jmenujeme, volíme a ustanovujeme Horných Uher kapitánem, by plnomocenstvím cisársko-královského generálkomendanta v Predtisí a v Preddunají, jmenovite sic v košickém generáláte vládl, všecky cis-královské armády naše komandíroval, a jedině naši dvorní vojenské radě poddán byl.

III./ Našého milého verného Šarlay Ignáca (to jest náš Kaňúr) moci pritomného dekrétu jmenujeme barónem; vyvolujeme vnitrní cis-královské tajné rady naše rádcem, a ustanovujeme, dle dekrétu Maximilianova (Verb: P. II. Tit II.), sedem banských mést v Dolných Uhrích komisárem, a novovynalezených idriánských a kránských ban kamergrófem, by pri naší cis-královské dvorní komore referádu měl, a jedine prezidentum cis-královské komory poddán byl.

Dáno ve Vídni, v hlavném meste našém rezidencionálském v Rakúsích, dne 15. mesíce listopadu, leta Páne 1670.

Leopold m. p.^[159]

(L. S.) ^[160]

Kníže Venzl Lobkovicz, cis-král. první kanclír, m. p.

Kníže Ján Kašpar Ambringen, uherské krajiny gubernátor, m. p.

Na rozkaz jeho c. k. jasnosti Jiří Szelepcsényi, m. p. sekretár.

*

Nýni slyšte vaše privilegia a svobody, které se v tomto druhem patente obsahuji a kteréž sem vám já u jeho jasnosti cis-královské vykonal. (Čita druhý velký pargament, zlatými literami napsaný, a s velikú pečeti na hedvábných šnúrkách dole vysici a v kapsičky zapravenú, ozdobený.)

Mý, Leopold,

z božské milosti vyvolený ržimský cisár, vždycky množitel ríše německé, uherské, české, dalmátské, chorvátské, slavonské, kránské, sarbské, galické, lodomerské, kumánské, bulgárské krajiny král, ect., arcikníže rakuský, kníže burgundský etc. etc. etc.

V známost uvozujeme s prítomným písmem všem, kterýmkoli věděti prináleží a kterýchž se dotýče, že z strany a v osobě našich milých verných „Černohrončanov“ jinače „Hôrníkov“ rečených, mužov udatných, ježto v Zvolenské stolici v pustých horách, jmenovite sic mezi klenovským a lubetovským Veprem, u réky Černohroněc bydlejí, predloženó nám jestit skrz slovutného a veleslavného rytíre Tököli Imricha, vúdce sedmohradského, jak též i skrz jiných prelátov, magnátov a kralovství našeho uherského barónov, bychom vyhlednúce na těchže černohronských hôrníkov vernost, zmúžilost a hrdinské účinky, kterák predotčenému Tököli Imrichovi, na ten čas hajtmanu svému, k vyzvědění a prozrazení vražedlného spiknutí sproneverilého palatína Vešelíniho, jak též i skutečnému jímání a rozptýlení jeho nešlechetné roty vraždnické dopomohli, a s tým najjasnejšímu cis-královskému domu našému nemálo jsu poslúžili. Ba áno, kterakž skrze to, jak od vlasti své prehrozné krviprolítí, tak take od naši cis-královské famílii koneční skazu a zahubu ovšem odvrátili, bychom, reku, jím za to naši milost cis-královskú na spúsob generál pardónu a odpustení všech predešlých výstupkov jejich propujčiti; k tomu také novú konštitúcii aneb porádek mezi nimi uvesti, a takovú konštitucii, previlegia svobody, práva a povinnosti poctivého bratrství černohronského v sobě obsahujicí, našim nejvyšším kralovským plnomocenstvím, prostredkem foremného dekrétu anebožto patentu osvedčiti, potvrditi a upevniti, a za osvedčenú, potvrzenú a upevněnú prohlasiti ráčili. Protož mý žádost takovú spravedlivou býti uznavajíce a služby nám prokázané dle vnitrní povahy své odplatiti chtejíce, po vyslyšení naši tajné rady cis-královské, dekretírovali sme a dekretírujeme, jakž následuje:

1./ Všem Černohroncum i jejich familiám, ježto posud pod hajtmanství našeho milého, verného Tököli Imricha, vudce sedmihradského, patrili, udeluje se moci prítomného „generálpardónu“ „amnistie“, to jest odpuštení všech výstupkov a provinění, kterýchžto oni proti zákonu a bezpečnosti krajinské byli se dopustili. Poctivost a statečné jméno se prinavracuje jim naspátky a všem vrchnostem a súdným stolicám krajinským prísno se zakazuje, aby se neopovážili těchže svobodných Černohrončanov stíhati, veziti, suditi, trestati, aneb jakkoli právně s nimi pokračovati, jestli jen oni, to jest Černohrončané, predešlú podezrelú a nebezpečnú praktiku svú, skrze kterúž nepoctivým prijmím „zbojníkov“ poškvrnění byli, zanechají, a do počtu jiných pokojných se prinavrácejí.

2./ Černohronské hory v Zvolenské stolici mezi dvúma Vepri, klenovským a libetovským, ležíce, jakž se delí chotárem od breznánskeho mesta, item od Gömörské, Malohontánské, a Neogradské stolici; podobně též i celé panství lupčánské, nimž posud vladl nešťastné paměti palatín Vešelíni, moci pritomného dekrétu sekvestrujeme na královského fiškuse, jakžto pro sproneverilost posavadního vladáre jeho na královského fiškuse bez toho prepadnuté, t.j. odbíráme na královsko; a jménovite sice hory pro banské potreby naší cis-královské komory bystrické zadržujeme, by v nich drevo se rúbalo pro banskú komoru naší potrebné, a dolu Hronem plavilo.

3./ Naši milí, verní Černohrončané i jejich potomky na večité budúce časy budú „rubári a plavci“ tohože královského banskókomorského dreva, a budú slúti „handelčané“,^[161] ani stolici, ani panstvu, jedine naši královské banské komore, a respektive sedem banských mest kamergrófovi a banskému richtári poddaní jsúce; i dle banského práva Maximilianova traktovati se mají. Každoročně jedenkrát ustanoví se mezi nich náš banský vudce (Bergrichter) a pre jejich rozhodně.

4./ Kolíkkoli kluftového, uhlárského aneb budunkského dreva narúbají a nahotovejí, to všecko spravedlive jim se zaplatí z komorské kasy, jakoby se od nich kupovalo, protož slove „handelčané“, poněvádž z strany pláci své a z strany šikovaní dreva pro rozličné banské komorské potreby, s týž královskou komorou naší „handlovati“, t. j. jednati se mohou. — Pakli by kontraktualským spúsobem a prostredkem zjednati se nemohli, naše banská komora nebude míti právo k šikování dreva handelčanov prinutiti.

5./ Tarifa jejich pláci aneb pravidlo, podle kteréhož jejich práce taxované a vyplacené býti mají, pro všecky budúcé časy — budiž následující:

Od jedné míle kluftového dreva, anebožto deset štiapov banské míry, t. j. za deset kubík-láchtrov:^[162]

a/ Jedna marka stríbra lehké váhy, to jest: čtyri fertóny v hotovém penízi.

b/ Šest petin žita, to jest: jedna merica, anebožto kila a jedna petina z kily prešpurské míry in nátura.

c/ Každoročně jeden centnyr soli marmarošské na jednoho robotníka, item in nátura.

d/ Také každoročně na každého chlapa deset funtov zeleza a dva funty oceli na ráf. (Žito, súl a zelezo šikovati se musejí handelčanom až na místo, beze všich jejich utrat a nakladov, utraty a náklady komorskými.)

e/ Za uhlárské, budunkské a jiné drevo vyplácati se budu handelčane dle kontraktov časy svými učiněných.

f/ Za zhanačku, poluvačku, rízně, fludre, poprávky a jiné jakéhokoli jména práce vypláceti se budú budto na ukol, budto na šichty.

6./ Scultetia,^[163][164] aneb sedení a držání černohronských handelčanov, t. j. užitkove z lázov výrobísk a kolčovaním budú týto: Jak náhle Černohrončané naší nestálemu živobytí svému odreknú, a zhromáždíce se do vsi a osad, jimž „villae handle“ ríkati budú, domy sobě staveti počnú, jednomu každému čeled majicímu handelčanu svobodno jestit: na patnáct meríc semena a na tritcet centnýrov sená láz, budto v jedném kuse, budto ve více kusich sobě vyrobiti a vykolčovati, v jehožto užitku i jakožto invalid, když již nebude vládat drevo rúbati, zustane až do smrti takový láz svuj na prvorodeného syna zdedičí.

7./ Od takového lázovitého sedení, aneb scultetie, nebudu handelčane platiti ani porcie, ani cinze, ani desatky, aniž jakéhokoli jmena daně, nýbrž svobodno užívati budú grunty své, jen toliko na urek prodati aneb založiti je nesmí. — Také na rekrutácie, insurrekcie, kvartýrování a dávání magazínu^[165] svobodní budú.

8./ Všecka regularia, t. j. dúchodky z užitkov jináče zemskému pánu prisluchajících, jakožto: mlyny, krčmy, jatky, pivováry, trhy, polovačky, ptáčnictví, rybárství etc. atd., handelčane budú mít společné, pod jménem „poctivého bratrství černohronského“, a od nich žáden urok ani arendu platit nebudu.

9./ Pro zadržání dobrého porádku v handlích, pro zachování domácího pokoje a bezpečnosti a pro snadnejší rozhodnúti vzniklých medzi handelčanmi menších prí, budu míti svého šoltýse,^[166] jemuž „drvmistr“ ríkati budu; item dvuch „cechmistrov“ a nekolik „polgárov“,^[167] jedine banskému právu aneb berggerichtu poddaných.

10./ K snadnejšímu odbývání a pospíšení drvotárských prác a povinnosti handelských, rozdělí se veškeren lid na menší tovarišstva po osmích a osmích chlapov, jimž „dinge“^[168] ríkati budu, a predstavený jednoho každého dingu slove: „dingovník“.

11./ Jeden každý „ding“ povinný bude každoročne našému kamergrófovi, sedm banských mest komisárovi, pár kuroptví dáti a osem dní pro jeho kuchyňu polovati.

Kteružto novú konštitucii pro lid náš černohrončansko-handelský, i všecky v ní obsažené práva, svobody, privilegia a povinnosti, moci prítomného dekrétu pro večitú platnost na svetlo vydáváme, publikujeme, dekretírujeme, a kralovskú pečetí naší, kterú jakžto král uherský užíváme, potvrdzujeme.

*

Dano skrz ruce našeho milého verného osvíceného v Kristu Otce, pána Jiřího Szelepcsényi, arcibiskupa ostrihomského, tajného rádce a uherské krajiny nejvyššího kanclíre. V hlavním meste našem vídenském, dne 15. mesíce listopadu, leta Páně 1670, království našého ržímského sice 13. uherského pak 16.

*

Leopoldus m. p.

*

(L. S.)

Jiří Szelepcsényi, m. p.

Ondrej Ruttkay, m. p.

Štefan Orban, m. p.

VŠECI (skríknu s prenáramným škrekem, až se zem strase): Vivat Leopoldus král! Vivat Tököli Imre!

Konec