ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Známy plac pred skalou na Vepre. Druhý den ráno.)

Purdek, Tomaga, potom Orlaj

PURDEK (špacíruje na placi okolo tlustého javora a spívá sobě nasledující píseň, na známú zbojnicku nótu):

(Poskočí od zeme a odejde.)

TOMAGA (který pres celú túto písen na kraji place o jeden strom oprený stál, a pilno poslúchal, vynde na plac a Bučekovu valdberajtrovu šablu pod pazuchou majíce): Tento ftáčik divno spívá. Nože len, no? Dotud ptáčik po hore spívá, pokud na lep nesadne, len že by nám to „Slunce štestí“ nezapadlo! Mne sa všecko vidí, že konec těchto veci bude — šibenica. Nože len, no!

I tento veršík by se mohl pridat. — Hu! (Strase se, jakoby mu smrt hrob preskočila.) Jako to človeka mráz prejde, ked sebe pomysli na šibenicu! Já som síce už starý chlap, a len par krokov do hrobu vzdálený, a predca mne vlasy dupkom hore stávajú, kedykolvek mi na rozum prijde, že za všecky moje starosti a práce, za všecek hlad a smad, který som podstúpil, za všecky mozole a rány které som pretrpel, za všecky strachy a úzkosti, v kterých som mnohokráte div z kože nevyskočil, za všecky dni a noci bez odpočinku strávené, moja odplata má byti — šibenica!… Hle, každá živá stvora na svete, od toho hovada, které pod jarmom těžko zdýma, až do človeka, který nad všemi živočichy panuje, hledá sebe po dokonanej šichte, ked sa slunce k západu chylí, mekú postel, alebo aspoň jakýsi suchý kútik, kde by svoje kosti zložit a sladko odpočinut mohel. A jakáže bude naša postel? Kdeže mý volakedy po dokonanej tohoto krvavého šichtu budeme odpočívat? — Na šibenici! Odpoveda tuto. (Ukazuje na srdce.) Pfuj, postel! Fikom adta! — Spi, balfas, na šibenici, ked si sebe nevedel jinde postlat! Oh! kolko rázy som já sebe chcel tuto psú myšlenku ta preč z hlavy vyrazit, a predca vždycky mne znova do kotrby vníde, kedykolvek vidím takého fitfirita vetrem podšitýho. (Pohrozí se na tu stranu, skade Purdek odešel.) Nože len, no, synak! Či po chvíli nebude jinak? Teraz ti je

A zítra bude:

Ono síce pravda: ked ráz na to prijde, že musíš skapat, hocjako ti skapat: či s kyjom, či s palicou, či v krypte, či pod šibenicou. Lebo len si človek ráz dobre tuho zaspí, takže ho nik není vstave zobudit, chyba tá trúba michalská, to jest potom všecko jedno: kde zaspi, jako zaspí, či horeznačky a či hore koncom. Len si ozaj zaspi. — Ked já raz oči zažmúrim, možu potom okolo mna lebo havrancy krkat, lebo ženy se soplit; rechtori spívat, lebo vlci zavýjat, muzikanti škríbat, lebo mačky mravkat; to jest potom pre mna všecko jedno. Nech psom tráva roste, ked kone podochnú. Možu mna potom trebas všeci prepyt… Toto jest naša filozofia! A predce se najde dost takých tutulkárov na svete, kterí nevím jakú porciu chvály sebe v tom zakládaju: ked jich, s odpuštením, s liberajou aj s kúrom pochovávajú, a ked najaté za pálenku kmetice nad nimi lamentujú tú známu nótu: „Ach, moj milý mužíčku! Moj remeslníčku! ect.“, až človek nemóže smichu se zdržati, bárs by jako do plaču gajdy naprával. — Ba i také príklady sem já už prežil, že ty najvatší šelmy a huncvúti, kterí neboli jinšé hodni, len aby jim psy na pohrebe trúbili, s takovou pompou a parádou do pekla sprevádzaní boli, jakoby svet pánbohzná jakých dobrodincov na ních bol stratil! Druhí mezitým, kterí vpravde zaslúžili, aby celá krajina smútek za nimi nosila, a aby si chudoba vlasy na jejich hroboch šklbala, lebo ani hroba nedostali, alebo tak potíšku zmizli ze sveta, jakoby jich nikdy nebolo! Áno, tak jest. Já s temito poslednými držím. Nech moje červivé vrece nalezne hrob svuj v zemi alebo v povetrí, nech na mojem pohrebu knezi spívajú alebo vrany kvákajú, či moju mrcinu červíky roztočia alebo ptáci rozzobú, to néni mertuch, s kterým múdri lidé tvoju vnitrnú platnost merajú; to néni fizír, s kterým Hospodin tvoju dušu a svedomí fizíruje. Poručeno Pánu Bohu! (S potajemným srdce vzdychnutím.) I dóža mešter neumrel na posteli, ale umrel na trúne, a na jakom trúne! Dobrý kopov nezdechne na smetisku. Mnoho dobrých chlapov odpočívá na Havranej skale. Nech sa tedy stane, čo se státi má. Čo ti Boh odsúdil, toho nemineš. Len by už skorej bolo po všem! Bár by už ráz zadrichmal, takže by mna nikdo nikdy vícej chrápat nepočul. (Opre se v myšlenkách zahrúžený pri kraji na jeden strom.) Ale na to nik nepomyslí drielhoda, chyba ked mu počne Pán Boh chotár plechtat alebo kytku bielit, (klobúk sníme, a vlasy si hladí) takto jako mne.

PURDEK (prijde znenadála spátky, a tapne Tomagu po pleci tak rezko, že starec, v myšlenkách zahrúžený, všecek se zdesí): A mne sa vidí, že už spíš! A či sa ti len sníva s otvorenýma očima?

TOMAGA: O, ty holopluska spochabený! Sajha^[118] ti mat! (Štrnkne na šablu.) Skoro by mna nafafral.^[119] Tak ti nos utrem, že ti nikdy nebude treba sople sákat.

PURDEK (posmešne): Azdaj s touto škrablicou^[120] tuto? Jaj, daj pokoj, starký! Asnad se nám naše nosy ešče na volačo lepšé zejdu.

TOMAGA: Vedadže, tedy nerob trupstva.

PURDEK: Nože len, no, starky! (Potlapká ho po pleci.) Ved som já nemyslel tak zle.

TOMAGA: Ved ja to rozumím, ked na to prijde. Aj by som si vyprosil, keby na to prišlo. Ale predca, aby ti pravdu vysolil rovno do očí: vý mladúši terajšího času nemáte naskrze žádného rešpektu naproti starým lidem. A to veru, synak, bodaj som psom bol, ládže, néni pekné.

PURDEK (nalehko sobě vezmúc, frčku s prsty učiní): Frcko starý vedla fary, kolečka mu hrkotali. — Ale prosím vás, tatko! Keď to u vás prdkov starých vyplnuje se to rechtorské porekadlo: „Čím si starší, tým si sprostrejší.“ Kdeže potom u nás mladých vezme se rešpektu naproti vám starým?

TOMAGA (špatne zazre na neho): Grobian neokróchaný! (Chte odíti.)

PURDEK (chytí ho za ruku a zdržuje ho spatky): Nemaj mne za zle, starky! Ved som já nemyslel na teba s tým porekadlom. Já som naveky počul o tebe, že si ty v tvéj mladosti býval jeden ozaj hodný matky šuhaj.

TOMAGA: Náh, také slovo sa už dá počut! Abys vedel, ty žltochvost, deset takých fickov jako si ty pobral som len tak pre regráciu^[121] na seba, a všeckych som do myšacej diery popchal. Či víš, čo je to?

PURDEK: Oóh! to já verím, muj milý pán tatuško! Lenže jsu už dneska myšacé diéry trochu menšé, jako vtedy boli. — A predca, ked to rechtorské prísloví ešte ráz hore vezmem: či nemám pravdu? Považteže toto takto: Svet jest teráz ze dna na den múdrejší. Čo rok, to prorok. Čo hodina, to novina. Lide jsu vždycky ohoblovanejší a prefíkanejší. A preto vám, starcum, se už nedá vícej s týmto včilejším svetom za prsty se tahati alebo kolky hráti; lebo čím vý raz pohnete rozumem jako krava chvostom, už vám terajší gaukliári dávno cez rozum prešli…! A ked by na to prišlo hajduchom alebo regulárskym vojákom bielok v oku ukázati — jaj, dobrú noc, profuš!^[122] Dávno by vám boli uši obrúbané, čím by ste vy len škrabliku z pošvy vynali. Tedy: či nemám pravdu? Ked mý mladší naše kožky po jarmokoch nosíme a naše knochy pružíme, až ti mnoho rázy žily pukaju, a vy starci mezitým doma za pecou čušíte a ohnište vartujete. Či to neznamená: „Čím starší, tým naničhodnejší?“

TOMAGA: O, ty chvastoš žltochvostom pozlatený! A mý sme se rúbali, né s hajdúsi a regulárskými, ale s vlci, rysy a medvedi o této isté diéry, v kterých dneská bývame, dávno predtým, ked ste vy papluhy ešte volakde v otcových gatách boli; aby ste len vy pankharti nemuseli sa trebas kde pod kruhy jako pelcmány kotit. Vý trúpi neočatí!

PURDEK (chytí ho za hrtan): Ticho, starý! Toto jsu reči, které statečný chlap nemóže strpeti. Tak tebe, bohu prisahám, zatisnem túto dieru, že nikdy vícej slovíčka z nej nevybrechneš.

TOMAGA: Žart? Či naozaj?

PURDEK: Já nikdy nežertujem, ked mně o poctivost ide.

TOMAGA: Ó, ty mizéria s octem! (Strčí ho preč od seba proti jednemu stromu, pod kterým Purdek, potkna se na cosi, spadne na zem.) Takého fafrnka já i teraz ešte do vrecka vopchám.

PURDEK (schápe se friško ze zeme, vytrhne pištol spoza pása a vystrelí naproti Tomagovi, ale ho štestlive chybí).

TOMAGA: Dobrú noc, Purdek! (Vytrhne šablu.) Pozdrav tam mojich starých kamarátov na druhom svete! (Zažene na neho a byl by mu neomylne hlavu rozštípil, kdyby se mu nebyla jeho dlúha šabla na konári zastavila.)

ORLAJ (vbehne náhle ze skaly ven na plac, všecek nahnevaný obzérá se vúkol jako zvetrený, a když vidí Tomagu s Purdekom): Kýže jest toto praboh? Asnad jsu dneska všeci čerti z pekla vypustení? Pekne, na mú milú duši, a ani jen varty neni na placi, která by temto samopašníkom mušky rozehnala!

PURDEK (trucovite): Tento pes starý mna prezývá.

ORLAJ: Čímže by te mohl prezývati, čo by nebylo pravda?

TOMAGA: Tento papluh mne do poctivosti stúpa.

ORLAJ: Ha, ha, ha! Smejte se, anjelé v nebi. Dva zbojníci pohledávají jeden druhého ze strany ublíženosti na dobrém jméne. Chodtež mne z očí. Já se učiním, jakoby ani nevidel, ani neslyšel: jenom hajtmanovi neprijdte na oči: nebo by vám lehko mohl jednomu i druhému vaši psí vúlu vyplniti.

PURDEK (odejde a Tomaga zustane).

TOMAGA: Ved je toto naskrze už néni na strpení: jakí títo naši mladúsi počínajú nemóresní býti, a to ze dna na den nemoresnejší.

ORLAJ (namrzený): A vý, starí nufáci, kterí všudy nosy strkáte, a nic nezavoníte, kterí všudy bežíte, a nikde nedobehnete; kterí o všeckom znáte, a nic nevíte, kterí všecky reči a skútky jiných lidí kritízujete a lajtrujete, a nikdy nic nenalajtrujete; jakíže ste vý? Fratori, krákori, hluboši, blatoši, slamu krížom nepreložíte. Néni-li pravda?

TOMAGA: Mý len chceme všecky naše veci v peknem dobrem porádku mati, aby to všecko akurat v kolaji jako po šnúri jišlo.

ORLAJ: Dobre, dobre, muj milý starký! Porádek jest duša všech věci. Ale k uvedení takového porádku, jakový ty chceš uvésti, musel bys sobě regiment regularskýho vojska šafovati,^[123] né takovýmto vyskokum seno a slamu na kolená privazovati, a potom jich učít maširovati: seno slama, seno slama, a tak dále. Jaj, muj milý prófus! Nejde to tak u nás!

TOMAGA: Ale, Bože jediný! Kde néni porádku, tam nic néni. A kde nic néni, na čože sa tam človek spolahne? Pak-li ale nebudeme mat na čo sa spolahnúti, kýže potom jasný hrom bude z nás? Kdože potom tu obstojí?

ORLAJ: Skur bude cosi z nás a skur se tu obstojíme, když každého necháme na svobodě, a když nižádnému provaz na rohy nezasilíme.^[124] Neb skúsenost mej, že taková nezákonná zber, jenž žádné reguly nemá, vždycky skur zdrží v jakékoli pokúšky, zvlášte kde o hrdlo jide, nežli ta najvymuštrovanejší armáda, která nic jiného nezná, jen podle taktu bubna a píšteli tancovati. Ano, takovýto svobodáši znají i zázraky činiti; jestli by se kdo opovážil na náš spolek uderiti a jich služebnost podmaniti. Rozpomen se, prosím, na takrečených „uskokov“^[125] v chorvátské zemi, aneb na „montenegrínov“ v Dalmacii, aneb na spirotov v Albanii, ty mají práve podobnú konštitúcii jako mý: jediná slepá poslušnost pod rozkazy svého hajtmana, kteréhož sobě v čas tvŕzi vyvolují, a ve všem jiném neobmedzena svoboda, táto jich posavád nepremožených učinila, i napozatím nepremožitedlných učíní. A protož, muj milý starký, nefrfoc mnoho jako kaša v hrnci, a nemrz chlapov tvým ustavičným šemráním a nadáváním, nebo nám jsu chlapi na neco lepšího potrební, né pro tvuj starobabský krám.

TOMAGA: Hm! Tedy mý starí už naskrze nic neplatíme.

ORLAJ: Uh! Horkyže máš neplatil. Vý ste vašu povinnost statečne vykonali vtedy, když na vás byl porádek; nýni pak již na naši hlavě záleží, abychom dovŕšili to, čo ste vý započali. A proto nyní od vás zedraných koní nic jiného nežádame, jen aby ste nám nezavadzali, když se mý do štverny zapráhneme.

TOMAGA: Tak? Tedy vám zavadzám? Tak povešajte nás.

ORLAJ (všecek namrzený): Hle, blázon starý!

TOMAGA: Hle, divný svatý! Tu nám starcom na oči vyhazujete, že vám zavadzáme. A ked vám človek najkratšú cestu ukáže, jakoby ste sa mohli z nás sprostit? Tuto máš, potom si „blázon starý“.

ORLAJ: Ale, však se my nechteme vás sprostit, ba radné vinšujeme, aby ste vaše staré dni pekne-krásne pri pokoji, bez starosti stráviti mohli. Jen to sebe žádame od vás, když nám již více nemužete osožit, aby ste nám aspon neškodili.

TOMAGA: Nože, no! Dolnozemskú divočku som síce neni vstave více s pestou zabíti, jako volakedy za mladých časov, ale predca by som myslel, že sprobovaná múdrost a skusenost starých lidí nemala by vám tolko škodit, jako sa vy domnívate.

ORLAJ: Dobre, žes pripoměl múdrost a skúsenost starých lidí. A propos, muj milý starý múdry človek: kdože su ti cize neznámí lidé, kterí od nekolik časov v našem revíri, okolo nas a pomezi nás, jako nejaké mátohy hauzirují?

TOMAGA (všecek otreštený): Ba hroma! Cuzí chlapi? Neznáme mátohy? Okolo nás? Mezi námi?

ORLAJ: Vedadže: že by se nám to mělo nemožno viděti, kdybychom se múdrejšími nečinili, nežli sme naozaj. Ale práve proto, reku: pravda jest, že mudrejšími se činíme, nežli vpravde sme.

TOMAGA (jako predtým otreštený): Mně to nemuže do hlavy.

ORLAJ: Tak-li? Tehdy tvá storoční múdrost a skusenost již jest na ňagu? Zdalíž ješte nepochopuješ, že tuto mezi námi omnoho užitečnejší jest oči a uši otevríti, nežli papulu otevríti?

TOMAGA: Bistuže, sedem jasných prabohov! Či já dosti neotvárám každý boží den a každú božú noc všecky moje oči a všecky moje uši, kolkokolvek mi jich Pán Boh dal?

ORLAJ: Ano, i velmi s tvým ustavičným skuhráním, s tvým dohledáváním a nepriležitým doziráním prekážku činíš mladým chlapum, když na varte stojá, aneb na postrížky sediá. Pak mezi jinším mužeš dobre vedeti, prdko starý, že pre našich lidí všecko jedno jest: zdalíž kološne^[126] platují aneb vši bijí? Zdalíž holuby pečú aneb tokajčinu pijú? To já lepši rozumím, muj milý starký!

TOMAGA: Dobre, dobre! Len dálej v texte: to jest pre nás všecko jedno či volakterý svoje jósák prepije, alebo prehrá? Či volakterý z potreby, alebo od nátury, alebo ze samopaši kradne? To mý musíme vedet, muj milý pán adjutant! To je čertovský rozdíl.

ORLAJ: Revéra? Zdalíž jeden z nás o jednu píď vyšší aneb o jednu píď nižší na šibenicu prijde? To pre nás neni všecko jedno? A totot jest ten čertovský rozdíl?

TOMAGA: Ale predsa to patrí k dobrému porádku, v jakejkolvek obci na svete, aby predstavení vedeli, jako sa lidé riáda, a čo robia. A já, né že by som sa chválil, ale predca možem povedet o sebe, čo letí a beží v mojom revíri.

ORLAJ: A predce práve to, co by na tento čas nejpotrebnejší bylo, to neznáš, totižto, že se usalašili mezi nás cizí a neznámí lidé; že se zakorenili v našem revíri jako potkany ve mlyne; že na všecky naše kroky a skoky bedlivý pozor dají; a že jim nikdo z nás neni vstave na šlak prijiti, ani na žilu trefiti, ani jejich potajemnice prešpehovati. Však by to též patrilo k dobrému porádku v naší obci o takovýchto vecech vedeti? Protož mluvím, že nezáleží na tom ustavične jen kritizovati, šemrati, dudlati a nadávati, ale že muže človek i videti, a predce lepším býti, i slyšeti, a predce hluchým býti. (Na čelo sebe prstem ukazuje.) O, Tomaga, Tomaga! Rozum!

TOMAGA: Nuž ale, bistuže ti! Ved mna asnad nedržíš za sprostáka?

ORLAJ: Nerád bych síce, ponevádž znám, že lide predtým o tebe velice mnoho drželi. Ale když človek jednuc již se zestará, obyčejne potom starcovi prilipají takové slabosti a krechkosti, které mladých lidí bárs mohú zhamovati ve svem behu.

TOMAGA: Hm! To jest s druhymi slovmi jakobys povedel: Bars predtým bol na dačo súcí, teráz si len predce somár a sprosták! Ale ked mi už tolko na oči držíte toho sprostáka a tarbáka, či možete povedeti o mne, že sa neusilujem dosti, nakolko mne len možno jest?

ORLAJ: Máš, usilujem, usilujem! A cožpak ty jmenuješ usilovnost? Zdaliž to jest usilovnost, když šalanda behá sem i tam po revíre jako, prepytujem, s nasolenou riťou? Zdaliž to jest usilovnost, když nemužeš v noci spati, jako obyčejne starí lidé nemají sna, a potom nalezneš nekterého horeznačky drichmati a chrápati, hned ho lenúchem a hnilákem nakrstíš? Anebo: když nekterého nalezneš, že sobě nevarí polevku, tak jako ty, hned o jeho vernosti pochybuješ? Anebo: když nalezneš nekterého na skale opreného aneb pod vyskyty učupeného fitmy zbírati, když mu s tvým nepriležitým komandírováním koncepty poturbuješ? Zdaliž to jmenuješ usilovnost? To néni usilovnost, než babská všetečnost! O, ty všadebol a nikde nedobehol! A pri tom všeckom: just tam, kde ho nejlepšé treba, tam ho néni. Komáry precízaš a velbludy hlceš. Tak, kupríkladu, abych mnoho rečí nestratil: což pak tu nýni děláš, když by tvá prítomnost, pro těch pripomenutých neznámych špionov, asnad jinde omnoho potrebnejší byla? He!

TOMAGA: Pre regráciu som veru neprišel sem. Aby tedy i já mnoho daremných rečí netratil: preto som prišel, že bych sa rád tejto šable sprostil. (Vymne šablu spod pazuchy.) Toto je šabla pána valdberajtrova Bučekova.

ORLAJ: Když bys se rád té šable sprostiti, tedy hod ji mezi staré železo.

TOMAGA: U čerta! A čože mám robit s mojim veznom valdberajtrom, kterého ste v ostatnej bitky chytili?

ORLAJ: Máš Anča pálené! Hned sem sobe myslel. Nasol ho a posteluj do bečky. Na toho hajtman již dávno zapomnel.

TOMAGA: Ved preto chcem vedet: či tot, lebo takto?

ORLAJ: Ale zdaliž neznáš, prdko starý, že hajtman jen proto kázal ho zadržeti, jestli by některý z našich chlapov byl chytěný, aby mohl s ním vymenen býti? Poněvadž tedy v ostatné bitky žáden nepadl do zajatí, tak sa rozumí samo od seba, že nám tvuj valdberajter néni potrebný. Tedy pustiž ho s Pánem Bohem na svobodu, nech jde, kde se mu líbí. Pochopíš-li již rozomuš?

TOMAGA: Bár aj pochopím, ale predca nevím, či sa to bude hajtmanovi páčit. A preto já som prišel pre svoj ordré: aby vedel, čo mám činiti, a čo mám zanechati? A s tým punktum.

ORLAJ (od mrzutosti obrykuje se na neho): O, vý večité punkty, a punktovaní osli! Vy více škodíte naším chlapum s vaší akuratesou, nežli sto lubétovských kuskov. Chod, prosím tě, starý, a rozkaž klystír dáti tvému sprostému rozumu.

TOMAGA: Hned pojdem, jaknáhle vyrozumím: čo mám robit s mojim arestantom.

ORLAJ: Ach, pro milost Pána Boha! Tedy ješte nevíš, pročpak máme daremného špiona mezi námi chovati? Aneb: proč bychom měli pro jednoho valdberajtra nenávist slavné komory sobě na krky zavesiti?

TOMAGA: Tak je tak.

ORLAJ: Tehdy, abych tobě ješte jednúc naposledy, všecko jako soplavému chlapci na prstech vyčítal: Ponajprve vrátiš mu jeho šablu, kterúž tuto máš, s pekným komplimentem spátky. Potom zavážeš jemu oči a povodíš ho krížom-krážom cez hory až na chotár, na kterúkoli stranu, zaopatríš ho, jestli nič nemá pri sebe, s jednými pár zlatými na cestu; zavinšuješ mu ve jméne hajtmanovým dobré zdraví a štestlivú cestu, a poručíš se do lásky. Již rozumíš, tripstrulian starý?

TOMAGA: Dáš odpoved za to?

ORLAJ (velice se nahnevá a obrýkne se): Dám, dám! Sedem hrmen strel do tvej materi! Již jen prestan jednúc se opytovati.

TOMAGA: Ved skrze opytování človek múdrým býva. Kdo se opytuje, ten dostane odpoved.

ORLAJ (velikými kroky procházi se hore-dole): Áno, áno. Nechže již jen bude tvoje navrchu. Již se jen opytuj trebas do večera: čože ješte máš na jazyku? Ach, Bože dobrý! Jakové klocky musí človek s vámi tarandáci starými prežiti!

TOMAGA (pohrozí se mu prstem): Nože len, no! Počkajže len, počkaj! Prijde asnad čas, ked by ste nás tarandákov starých radi s prsty ze zeme vyhrabati, kdyby ste mohli. Ale už bude neskoro. (Odejde.)

ORLAJ (za ním odpovedá): A kdo zná? Zdalíž ješte do zemi prijdeš? (S rukami nakríž preloženými špacíruje.) Né jen zem, ale i voda, ohen, povetrí človekov hrob býva!

(Zdaleka slyšet jeden šús. Orlaj odpovedá do povetrí druhým šusom, a po šusi chce z javora roh strhnúti a zatrúbiti. Mezitým pribehnú.)

Medveď, Mrduch, Drugan, Klocok, Kršo, Orlaj

MEDVEĎ (odtrhne Orlajovi roh od úst): Ticho, braček, ticho! Já by myslel, žeby sme drelhoda slovo, dve, spolu prerékli.

ORLAJ: Já nemám nic tajného. Jestli co máš, rekni.

MEDVEĎ (pošepne mu, ale nahlas, do ucha): U nás mátá.

ORLAJ (staví se, jakoby sobě to nic nevšímal): Já nic nemerkujem. Chyba jak by se byl ten provaz roztrhl, na který této noci našeho Koštiala v Plešovcách obesili? A jakby Koštial mátal?

VŠECI (s velikým počudováním): Čo? Kedy? Jako? Prečo? Našeho Koštiala?

ORLAJ: Áno, áno! Jako pravím: našeho Koštiala této pominulé noci prave o dvanacté hodiny v Plešovcách pri tichosti obesili. Zdaliž se vám to tak divno vidí? Zdaliž již nebyl zrelý k smrti? Pomyslete jen sobě: chtěl nás huncvut o dvanácttisíc zlatých prinésti, které od pána Chrtalinskýho, šafára tisovského, vycigánil! Já sem jemu ale prešel cez rozum, — a tak visí již v tmavém areste na sklepe zaškrtený, kde ho ani čerstvý vetríček neprefúka. (Bystro pozre na ních.) Asnad který banujete za ním?

VŠECI jeden za druhým: Já né! Já né! Já né! Takých loptošov dost pod každým kruhom jako pelcmánov u nás roste.

KRŠO: Ale mu nič jinší neurobili, len ho obesili?

ORLAJ (plecom mrdne): Čím vetší šelma, tím vetší štestí. Škoda toho provaza, kterým ho zaškrtili! Dobre, že aspoň statečnú šibenicu s ním nepošpintali. A protož: jeho památka budiž zlorečená mezi námi a jeho jmeno poškvrnené až naveky.

KLOCOK: Amen. Do černej knihy nech jest zapsáno jméno jeho s ropuchovou krvou; a naše detné deti nech každého lompoša „Koštialem“ prezývajú.

KRŠO: Oplan i s Koštialom! Sponevážil naše jméno na všecky strany. S jeho temlovom^[127] vyhral Jánoš mešter plnomocné odpustky. (Schytí ze zeme za hrst prachu a vyhodí do povetrí.) Takáto nech jest památka jeho!

MRDUCH (též za hrst prachu vyhodí do povetrí): Kdo tento prach pozbírá, toho kosti nech kmotra líška rozvláči po Havraních skalách.

DRUGAN (vylučí za hrst prachu do povetrí): Pes a huncvút, kdo sebe taký psí nos neodreže.

MEDVEĎ: Dobrý chlap radnej bude bez nosa, jako s takým huncvútskym nosem. (Vylučí za hrst prachu do povetrí.) Ta s ním včerty.

KLOCOK (podobne učiní): Jako tento prach, tak nech se rozlítá prach z jeho tela po povetrí, aby nikdy až na tisíc a tisíc večností jeden s druhým se nespojil!

ORLAJ: Pekne povedáno, ale mylno. Nebo večností neni tisíc, ale len jedna.

KLOCOK: Hm! Jedna, jedna alebo žádná. O tom my sami dobre nevíme. To je len taká figúra, kterú som já čítal v pekelnom žalári; a tým nič jinší nechcem povedeti, len toto: nech ho všeci čerti na kmantach rozvláča!

ORLAJ: Amen: stan se tak. Punktum. Daj posýpku. Totot jest pohrební kázen na Koštiala, jakovú ješte žáden knaz mrtvému človeku neučinil. (Pochytí roh z javora, a chce na nem zatrúbiti.) Nýni dejmež mu již pokoj. Chlapci, do práci.

MEDVEĎ (zase mu ruku zdržuje, aby ješte netrúbil): Počkejže ješte, braček! A predce, jako som predtým povedel: u nás mátá.

ORLAJ (pojme Medveďa na stranu, a ostatní tež spiknú hlavy spolu a šepcú mezi sebou): Jestli netco vetríš, Medveď, tak rekni mezi čtyrma očima, a nečin lármu predčasem.

MEDVEĎ: Mlčat jest síce dobre, ked treba, ale tu sa mne vidí nebezpečná vec pysky držat.

ORLAJ: Neboj se ty o to. Asnad nám nejakí vlci anebo lišky do košáre se vlúdili?

MEDVEĎ: Už či jich tam parom zná, či jsu vlci a či lišky? Ale jakési cuzí mámuni šuchaju sa mezi námi, kterých kury a husi nikdo nezná. A to jest ešte horšé, jakoby byli naozajšní vlci.

ORLAJ: Ahá! To tebe na srdci omíná? Zná milý Pán Boh: mne již též cosi takového pred očima mihalo.

MEDVEĎ: A vý, adjutanti s hajtmanem predca nic nedbáte na to?

ORLAJ: A odkud ty to znáš, že mý nic nedbáme? Zdaližs neslyšel, že zevnitrní tvárnost klame?

MEDVEĎ: Ale aspon nevidím, že by ste voláký spúsob robili.

ORLAJ: A odkud ty to víš, že se žáden spúsob nečiní? Kolikí vartáši mohu mezitým vúkol na postrížkách sedeti, práve vtedy, když ty nejlépe spíš!

MEDVEĎ: Aspon nemám šlaku, žeby volakdo z nás na týchto nových zverkov sidla staval.

ORLAJ: Ozaj ne? (Pilno ho na oko vezme.) Ani ty né?

MEDVEĎ (zasmeje se): Hi, hi, hi! Bol som já už jednýmu-druhýmu tu i tu na šlaku. A práve tejto noci, ked chlapi v Haliči boli, mal som jedného ozaj tučnýho v pohoně.

ORLAJ: Ach, ach! Kdežpak ho máš?

MEDVEĎ: Hm! Mezi mal som, a mám ho, jest čertovský rozdíl. Jich tam všecky betahy vediá, čo jsu to za ludi? Ba tak ti smele do očí pozre, že bys skoro musel klobúk pred ním snati. Just ten, na kterého som tej noci poloval, tak mi fajn prišel, no len milá vec! Že som až sám nemyslel jináč, len: už si reku moj! Ale či ho tam všeci paromi vediá, tak sa mi vyšmykol z ruky, jako mjén sprostýmu rybárovi. A jako pritisknem k líci, že ho aspon s jednou gulkou odprevadím: „Blázen“, povedá, obráti se ke mne: „Strelit“, povedá, „muže každý puškár; ale či ho potom nebude mrzet, to je druhá otázka!“ A jako mne této slová povedel, vie milý Pán Boh! Nebol by mohel spustit, čo by mi asnad bol hned zaucho vylepil.

ORLAJ: Kuriózna vec! (položí mu ruku na plece) Medveďko muj milý! Práve tak i mne se povodilo vonehdy.

MEDVEĎ: Máš čerte kropáču! Brr! (Strase se.) Naposledy nemože človek jináč hutorit: chyba že asnad se samym luciferom kamarátstvo majú!

ORLAJ: Cit, braček! Nedej, prosim, ze seba posmech činiti. — Divní zverci sú oni, to jest jistá vec. Ale čariti a bosorkovati, to Bohu prisaham, tak málo rozumějí jako i my; trebas nás v tom staré baby potvárají.

MEDVEĎ: To je tak, že nás potvárajú, a to né bez príčiny, lebo i staré baby majú dakedy pravdu a listok sa nikdy nepohne bez vetríka. Ale predca jakokolvek já tuto vec premávam a prevracám v mej kotrbe, predca je to len divno — jakokolvek!

ORLAJ: Máš pravdu: již sme mý dost velikí kunštári na tom svete! A když ješte predce se nalézá chlap nad chlapa a rozum nad rozum, to mně samému nemúže do hlavy. Ale predce pri všeckom tom dúfam silně, že nám proto nejde o hrdlo.

MEDVEĎ: Ba či hajtman vie o tom?

ORLAJ: Sotví. A mezitým: Kdože jeho koncepty pochopí?

MEDVEĎ: Preto! — Porád mu tedy: Nech dá zvolati všecky stracené varty a všeckych kvartírmajstrov, a nech jim prihrozí, aby merkovali. Lebo veru ani nebudeme vedet, chyba ked budeme, prepytujem, holým zadkom na ládě.

ORLAJ: Len dneskat mu ješte dejme pokoj, pokud on sám svoje koncepty dobre nepozbírá. Však on potom vypálí. Nebo jako víš, že jest on strmý a prchký člověk: lehce by se mohl unáhliti, a túto netreba náhlivost, než trpelivost.

MEDVEĎ: Nedbám, len žeby se nám potom nezalahli tuto v našom revíri také nebezpečné kotuhy.

ORLAJ: Ba nech se jen zalažú. Velké ptáky neobrostú tak skoro jako malé. Potom, čím ješte holčatá budú, skúr vyberéme hnízdo.

Rajnoha, Orlaj, Medveď, Mrduch, Drugan, Klocok, Kršo, Kaňúr, Turňa, Purdek, Čertík, Kučerák, Fajtík, Fajlík a mnoho jiných zbojníkov

RAJNOHA (vynde ze skaly v svojich obyčajných zbojníckych šatách oblečený. Napred neho hrají a rincují se dva psy. Vidíce Orlaja s Medvedem a jiných v hrbky spolu potíšku se zhovárati): Čože vy tu hlavy spolu strkáte? Asnad vám kukučka do vašeho hnízda vajca položila, aneb nad nerozvitou horou zakukala?

ORLAJ: Uhódls. Práve rozmluváme o takových kukučkách, které do cizích hnízd vejce nesu.

RAJNOHA: Uh! O tom, potom. Když sme vedeli Karaffovi na žilu trefiti, i Vešelínimu trafíme. Toto jsu Vešelíniho fitmy. Nyní rozveselmež se a nebudme smutní, jako bychom měli na spoved jíti. Orlaj, zvolaj chlapov.

ORLAJ: Na to sem já vždycky hotový. (Zatrúbi na rohu.)

(Sotva prestane hlas rohu ozývati se po horách, hned slyšeti strelbu, ponejprv z jednoho hrubého kusa temným hlasem jakožto pod zemou, a potom z karabinov takrečený peleton, vúkol celého Vepra. Po dokonané strelbe započnú trúbiti hôrnícke rohy a pastírske trúby podobným spúsobem okolo Vepra. Po chvíli hrnú a sypú se ze všech strán chlapi, jakoby listí ze stromu padalo, a naplnia celý plac, v počtu tak asi 50 osob.)

RAJNOHA (postaví se napred front a kompliment jim učiní): Znám vás, moji milí tovariši! (Orlajovi ruku podá.) Tebe nadovšetko, muj milý Orlaj! O, kdybych vás neznal a vaši duvernost ke mne, dávno bych sebe byl gulku pres hlavu prepálil. Já sem jen skrze vás ožil. Vý ste mne z mrtvých vzkrísili, když mne živobýti podvakráte jen na cverničky viselo. Zato byla slušná vec, abych se vám i já odslužil. A protož, od toho času, jak ste mne vyvolili za svého hajtmana a slepú poslušnost naproti všem rozkazum mým prislíbili, jediná práca a starost má byla tá, abych vás do spusobu spravil, dobrý porádek mezi vámi uvedl, a vás doma spokojných, opatrných, šikovných, bohatých a štestlivých, venku pak nepratelum vašim strašlivých učinil. Nakolik mně s vámi se zdarilo? Perse: na kožu jiných lidí: to vidí celý svět. Nebo nejen obci a celé vidíky, ale i páni, zemané a magnáši musejí nám pokorne platiti. Z této skaly vidíme a komandírujeme temer tretí díl uherské krajiny. Od té doby, jak sme se postavili na nohy a spoločnost našu bud proti vnitrným, bud proti zevnitrným neprátelum dobre ohradili, prikázal sem vám, aby ste lidský život šanovali, aby ste bez potreby nižádného nezamordovali, a aby ste, nakolik temu možnó jest, s celým svetem v pokoji a v svornosti žili, žeby nás snad lidé za opravdivých zbojníkov nedrželi. (S trpkým usmíváním.) Blázniví lide na svete! Včil myslejí o nás, že spíme, ponevádž jich spáti necháme. Včil nás držejí za slabých, ponevádž jim krky nelámeme. Včil nás zase počínají drážditi, ponevádž jich my nedráždime! Zdaliž by ste verili, chlapci? Nacházejí se jistí lide, kterí z nás posmech činí!

(Všeobecné mrmlání mezi zástupem.)

NEKTERÉ HLASY: Čo ešte z nás budú posmech činiti? Sedem hrmen jazarných do jejich materi!

JINÉ HLASY: Musíme sa trocha podražiti s nimi.

TRETÉ HLASY: Jaj, to bude bursa! Len nás zahuckaj, hajtman! Vió, vió, chlapci!

RAJNOHA: Znám vás, milí tovariši, že by ste trebas do ohne poskákali, jen abych vám rozkázal. Znám, že by neobstála žádná krava v maštali, žádná grešla v truhlici, žádná hlava na krku, žádná chalupa na svém míste, kdyby jenom prstem mrdl. Ale né tak, parobci! Opovážliví títo sopláci, kterí se neháji v osí hnízdo doštichati, musejí skusiti, že ješte žijeme, ačkoli jich nevirgasujeme, museji skusiti, že mý nespíme, bárs s nimi nešantujeme, a musíme jim ukázati, že mý všecko mužeme, čo chtěme, jestli jen chtěme. Počkejtež jenom, milí kamaráti! Ja jim ukážu, co to znamená leva vzbuditi, když on v své jeskyni na pokoji spí! Jen to vás prosím, tovariši bratri, od nejvetšího, až do nejmenšího! Já včil varím čosi v hlave, čo se vám všem líbiti bude. Jen když na to prijde, že vylejeme na misu to, čo navaríme, nepošpinciteže potom našé poctivé jméno s nejakou ošklivostí, nečinteže jakýsi paškvil, nevýlejteže krev lidskú! — Jenom jich nadrážime kus, jen jich nahneváme, namrzíme, rozpapreme, najedujeme a napajedíme, takže sobě všecky nechty a gamby rozhryzú od jedu. A když jim tak ukážeme, kdo sme mý a čo sme mý, potom nám dobre bude smáti se tuto na Vepre, a jím tadole figu otrčati.

(Všeci vyskají, kolotají se a larmují od radosti.)

RAJNOHA: Pomaly jen, chlapci! Ješte sme nepreskočili! Pri tom všeckom múžeme i mý né jeden buchnát dostati! Mrduch! (Vyskočí.) Hoj, kde buchnáty hádžu, tam turáky z vrecka sádžu.

ČERTÍK (poťapká ho po chrbte): Hoj! Ved na takúto kožu somársku pristane aj buchnáty sadzat. Však jest pravda, pán brat?

MRDÚCH (špatne zazre na neho): Máš čas, žes mna pánom bratom pozval!

RAJNOHA: Rozum, chlapci! Potom krám svuj prodávajte, když bude po všem. A včil, tovariši bratri, to bude za predešle štestí „Tedeum laudamus“ a za buduce „Veni sancte“. Ty, Orlaj, pristroj muziku, a ty, Kaňúr, obstar kuchynu. (Orlay a Kaňúr odejdu, každý po svém.) I velmi zaslúžili ste, šuhajci, aby jednúc i v pekle hostina byla. Mudrci rikají: „že strúna príliš natáhnutá pukne“. Popustižmež i mý naše struny, aby nám dluhší potrvali.

(Sotvy hajtman vypoví ostatné slovo, hned započne muzika hurtovná a veselá na samých trúbach, bubnoch, valdhornach a piskorových inštrumentoch. Chlapi se mají k prikrývaní stolu, jedni znášají stoly, táfle, desky, stolce, lavice. Druhí obrusy, servíty, taníre, nože, vidličky, lyžice, flaše, poháry. Tretí vino v sklenicách, džbánach, v krčahoch, i v kupách. Čtvrtí rozličné jídla varené, pečené, smažené, pražené. Mezi nimi behá Terka, jako Marta rozšafná, a všecko rendeluje do porádku, takže jeden malý stolík prijde státi rovno doprostredku pod tlustý javor, ostatné pak vúkol popri kraji hory do pulcirkla. To všecko se vykoná s velikou ochotností pri škreku a lárme, však bez konfúzie. A když všecko jest pristrojené, chlapi posedají za stoly, beze všeho lanžírování,^[128] kde se kterému místo trafí; jen prostredný stolík pod javorem všickni rešpektíruju, ku kterémuž sobě sedne Rajnoha s Orlajem a s Kaňúrem. Tak celá zber, veselá a dobrú vúli súc, jé, pije, hoduje, holduje, s mnohými smíchy a žarty pri muziky. Když se počastovali za hodnú chvíli, potom započnu kunšty robit a rozličné fígle gauklírské ukazovati; každý pak se svým kunštem vynde doprostredku na plac.)

JEDEN (vypije pohár vína spakruky).

DRUHÝ (postaví plný pohár na kraj Rajnohoveho stola, obráti se chrbtem k němu, a nakrivíce hlavu horeznačky až popod kraj stola, takže se mu hlava temer zadku dotkne, tak ho vypije).

TRETÍ (prikryje plný pohár stromovým listem, položí ho dole vrchem obrátíce na stul, a tak ho kunštovne vypije).

ČTVRTÝ (postaví sobě plný pohár na hlavu, tancuje s ním, však tak mistrne, že ani kvapky nevyleje, potom naráz vyskočí, pohár v povetrí letíci gambami do úst chytí, a bez pomoci rúk vypije).

PÁTÝ (plnú flašu potrošky po jednom glgu odpíjá, a čo odpije, zavše i z flašky kus odhryzne, až doposledku celú flašu i s vínem zjé).

ŠESTÝ (jeden obyčejný stolový nuž s klingu i s črenkami do ust vtrepe, a formaliter prehltne).

SEDMÝ (búši sobě veliký nuž do jednoho ucha, takže mu druhým uchem ven vynde, a krev na všecky strany syčí. Zas ho vytáhne ven, a nic mu néni).

OSMÝ (kolesný klinec pestou do stola vpere, a palcom až po samú hlavu do dreva vtiskne).

DEVÁTY (chlapa ze zeme na dlani vyzdvihnutého na vystrené ruky okolo po placi nosí).

DESÁTÝ (pohár vína postaví na konec paličky, druhý konec na svuj prst, a tak ho na jednem prste okolo nosí, potom prichytí k ustum, a tak ho vypije).

(Slovem, mnohí jiní mnohé predivné kunšty ukazují, jakové ani od toho nejzbehlejšího gauklíra nelze videti. To všecko trvá asi za dve hodiny/NB: Jestli by tato komedie produkovala se na theatri, musel by se rozmerati čas na každý výťah rovnaký, aneb aspoň né velice rozdílný. Na Vepre tento bál trvá do večera.)

(Naposledy, když již chlapi mají hodný špic a všeci jsu rozveselení, rozkrákorení a temer rozsamopašení, vstane Rajnoha od stola, vyskočí hore na stól, a silentium zakývá.)

RAJNOHA: Halyuk,^[129] bračekovci! Halyuk. (Zrázu prestane muzika a lárma.) Když sme se rozveselili, včil sobě zaspíváme. Každý z nás, kterí sme tu prítomní, musí zaspívati jednu písničku, jakúkoli a cožkoli mu na rozum prijde, veselú anebo smutnú, múdru anebo sprostú, dlhú anebo krátkú, všecko jedno, jen pro regrácii. (Skočí ze stola a sedne na své místo.)

(Muzika hned započne preambulírovati na nasledujíci písničky, z kterých každá má svú zvláštní nótu, a spívá se pri muziky. Všeci chlapi utíšení čekají, čo z toho bude.)

ORLAJ (privede svú Terku doprostrédku na plac).

TERKA (kuchárskou fertuškou prepásaná, učiní kompliment všeckým):

(Učiní jednu figúru z kozáckyho tanca, a odskočí jako vrtulka do skaly.)

ORLAJ (učiní nejprv chlapskú figúru z kozáckyho tanca):

(Spraví druhú figúru kozáckú a sedne na své místo.)

KAŇÚR (divná figúra, jakž zhora vypsána, několik capovských skokov, potom spívá):

(Učiní zas nekolik divných skokov jako cap a sedne na své místo.)

TOMAGA (vynde naprostredok a dupká nohou do zeme):

(Zas podupká do taktu a odejde.)

MEDVEĎ (zahajdúchuje sebe po valasky):

(Vyskočí, zahajduchuje a stratí se mezi druhých.)

TURŇA (ponášá se Medveďovi s hajduchovaním od zeme):

(Hajduchuje, ect.)

KUČERÁK (zatancuje slovenský tanec, a potom jakoby pred gajdošem zastal, zaspívá, na ruky plískajíce):

(Dokoná svú túru s slovenským tancem.)

KRŠO (zatancuje zbojnícky tanec):

(Dokoná s zbojníckym taktem.)

KLOCOK (zatancuje tanec španielsky, takrečený fandango):

(Dokoná s fandangom.)

DRUGAN (zatancuje po moškovitsky):

(Dokoná s moškovitským tancem.)

ČERTÍK (zatancuje po hanácky):

(Dokoná s hanáckým tancem.)

PURDEK (kolesa láme):

FAJTÍK (vahany struhá):

FAJLÍK (hore nohami na rukách chodí):

KAŇÚR: Nuže, i ty, Mrduch, zaspívaj netco.

MRDUCH (skáče jako satyrus, a na satyrské píštelky zatraliká):

(Se satyrským kolotánim a pískáním dokoná.)

VŠECI (zarehocú se jako kone): Oh, huncvút šelmovský!

RAJNOHA (za stolem sedeti a pohár v hrsti držeti bude, a započne spívati pri muziky na jistú peknú obzvláštní nótu túto píseň):

VŠECI (skriknu, čo jimž hrdlo dá): Vivat, Rajnoha hajtman! Vivátt! (Opakují poslední strofu všeci jedným hlasem.)

Chór:

(Zvučná hurtovná muzika dokoná tento výťah a opona spadne.)

[Opona]