ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zdaž si se mi šprymnými ty sám posměšky nerouhal,
sotvy že já milovat, příteli, někdy budu?
Ty, řka, jen Umce hovíš, krásného spolku utíkáš,
tě mhla. tě růže, tě háj, ne svět a dívče těší.
Láska život libuje, kdo kochá se v přírodě mertvé,
jakž ten může živým jmouti milenku citem?
Bezpečný klamavé netušil jsem nástrahy; volné,
kamžkoli jen táhlo, průduchy serdci daje.
Než juž pozdě želím; však tys' vina, věštče falešný,
blah, kdo cizého časem nedbáti soudu umí.
Když spanilou po lukách oko mé se kochávalo krásou,
myslel jsem, že jiné ve světě krásy není.
Rád jsem tvému věřil v sladkém želi, příteli, žertu,
jest-li si tvých čárů, nech z něho pravda bude.
Zhas řeřavou, jenž ňadra moří má, žáhu milosti,
pak ránu, hluboké ostny vytáhna, zahoj.
Neb čím déle tiché v ututlání dřímali jiskry,
tím se nyní po celém hůř těle rozšiřují.
Veď mne zpátkem opět k ztraceným, duše poklidu, cestám,
tam, kde ani svodný nezněje lásky ohlas.
Neb kde se jen verhnu, zmařené kam smysly obrátím,
tu sty hned jazyky všecko mi lásku volá.
Buď jarní v temné zpěv houšti slavíka poslouchám,
neb v zelené jak se trávě potůčky hrají;
buď dolinou jda patřím, vítav v tichu háje jitřenku,
jak květinám sladké kradne kořisti zefyr.
Lásku slavík štěbetá, chřestem pěje lásku potůček,
touž les, touž kvítí, touž v ucho šepce větřík.
Dobře se měj, ztracený blažené tedy ráji mladosti,
už do jiného mě hlas anjela mého volá.

Ha, zde lkáti budu! zde chci, zde kvíliti svého
volně mohu truchlým serdce bolesti hlasem.
Vám, doliny, zvláštním sama jež tutě příroda perstem
svým vyryla, klidné ctného kolébky žele.
Vám, skaliny zbledlé, vám též, uši přírody, jemné
jeskyně, vám, plesa, vám lkát chci, pahorky němé.
Ohlase, ty však dřív věrolomný vůkol umlukni
a zvědavým skrý tvůj stín mne tu, hájku, očím.
Jen mírný lehké leckdys' perutinky větříku
chvěj a mojich ňader Jí vzdechy ještě zanes.
Jdi, studený prolomiž, vroucnými plápoly, led ten,
jenž na jejím, volném někdy mi, serdci leží.
Ten já, co kdysi sem nejvyšší outloty cítil
pelnost, ai, teď obět rozmaru býti musím.
Čím jsem tak zavinil? takliž se přísaha věčné,
již si na mých složila rtech, skoro lásky mění?
Rci, zdaž bedlivě jsem podané Tobě víry nechránil;
či vroucí k Tobě též odměny rovně nečil?
Vás za svědky volám, vy tajemstva znáte milenců,
tě, dni k stráži dané slunce, tě, temnu luno,
ach, kolikrát na onom, buď záře ho růžila chlumci,
buď hvězd stříbřil oblesk, jsem sliby klekna novil.
Ach, kolikráte vaše zpěvaví lesníci jazýčky
jsem v potu tváře její slaviti jméno učil.
A v bělavou všech těchto buků, všech kůru javorců
lesklým jemně kovem perstene, Mína, voral.
Však neprospěje nic; posavad dle svévole mého
hned tak, hnedky onak naděje serdce moří.
V převracenou osudem věk náš zlým v lásce pobloudil
neshodu, tamť jedné dav straně berlu do ruk.
Vraťte se, ó, časové blažení, v nichž práva milosti
nezmatená slušným kráčeli ještě krokem;
v nichž spanilé tajnou nosili svých tíži kochánků
na kněžecích sněžném po dvoře Emmy bedřích;
neb z mřežové s vděčným slečny když pavlače věncem
lítali k vítězným, co z nebe bůžky, hochům.
Ba šťastný! derzou aspoň komu kárati dáno
krásu, aneb snadným loučiti svazky citem.
Mně zbroje té, ubohému, nebe, hle, zapomnělo příti,
mně k volení vábná žehryně místa nedá.
Příkladem učte se mým, mladší, že není ruky těžší,
jaktě ta, jenž krásné s ousměchy pouta kuje.
Ty však, buď jako buď, jen mou, přítelkyně, zůstaň,
lkát budu rád, ó, mé Mino žalosti radost!

Jen za Tebou ústavně lkám, holubinko radostná,
jen Tě dnem, Tě nocí v serdci i v mysli nosím.
Oulevy cesta citům žádné tělu vlády nedává,
ba s dálkou k větší roste neřesti bolest.
Ať zahynou všelikého liché už lékaře šalby!
Nábožnosti nechať pouti, ne lásce, radí.
Medle co prospívá, že okem na Tě patřiti nelze,
za dvě budí v ňádřích tužba tisíce očí.
V hloubi samého sebe kleslý ani přírody božské
nedbám, ni sladké mzdy zkušeností šetřím.
V černou rozmanitý, kam jdu, kraj se kryje roušku,
nad lkaním sama mým obloha selzy leje.
Pakli nemá, rcite Jí, dnes. dnes Jí v náručí uzřím,
běž, větře: ať labutě ve jho zapřáhna Milek.
Kde v hlaholy zpěvců strakatých své souzvuky míchal,
teď stonavé mutný árie šemře potok.
Darmo zefyr voňavou z cele mé tepe péče oháňkou,
darmo nový kvílnou Máj stele dlažbu nohoum.
Naschvál stezky hledám tajné, vsi a města, utíkám,
neb jazykem vlastním serdce nevládne bolest.
Ondy sem obrazná kdesi patře na díla malířů
k najkraššímu, neníť ještě to Mína, volal.
Přes pole cestu konav jakovým jsem někdy poslouchal
jarní pastýřů hudby a písně uchem!
Jak všelikých, k člověka ideáli si svému, po tvářích
má duše rozsypané zbírala zlomky okem!
Krom Tebe nic nevidím, Tys' očím teď mým sama vešken,
Tys' svět uším vešken, krom Tebe nic neslyším.
Bud jdu, dle mne chodíš, jako duch ticho, ručku za ručku,
buď jedu, buď i hovím v oddechu, při mně sedíš.
Než jdite preč, marné raději z mé obludy mysli,
tamť Ona, tam, skoro nás už světa půlka dělí.
Ach, nač za kraje kraj, nač města za města měníme,
kýž každý, kde se mu zdá blaze, bydlo volí.
Nač nebe tak velikou dalo zem k tak serdci malému,
nač provazy k persům připnulo křídla jeho.
Buď mělo serdcc nečít, neb, kdy chce, se serdce milenky
tknout mělo, buď dalekost, neb měla láska nebýt.
Tamť Ona, dáleji dál než Říp ode Tatry slovenské,
než Dunaj od řeky té, z níž Prahy sočně kynou.
Neste vy Jí, spěchavé, tam žel můj, oblaky, neste;
půjčte, vy herdličky, svých mi na chvilku letů.
Pějte, vy nářeky mé, skřivanci v modru nebeském,
buď mi tiché družná poslice lásky, luno!
Všem dolinám, i horám, i řekám mé strasti žalujte:
Právo-li má věrná loučiti serdce osud?

V průvodu překrásném panošů a nádheře švárná,
Mistivoj od svého bral se do Sasku lidu;
vývoda tam sličnou mladici, zmužilému rytířstvu
na hradě hostinskému k obdivu chlubně choval.
Dej mi, kníže poví, přízeň tvou k lásce milenky,
poslední v Slavianech má moc a jméno není.
Však by se dle zvyku sám věna hodným býti dokázal,
věz, že i meč tento v pěsti nedarmo nosím.
Bernard, stiskna ruku snoubencovi, choť jemu slíbí,
než k boji svého do Vlach zbroj zetě dříve volá.
Šel s družinou a uviv herdinské věnce si vítěz,
věrný zpět hotové táhne ke svatbě ženich.
Než nadutými Němec Dětrich se k Němcovi ozve
posměchy: „Tak hezké ty psovi dívky nedej!“
Vývoda slib prolomil: s nesmírnou kníže bolestí
nad potupou v ňádřích v odchodu pomstu vařil.
Sotvy že hrad zanechal, k hranicem svých kráčaje bratrů,
už se za ním poslů k návratu hejno valí,
pozdravení vzkazuje, řkoucích, náš pán tobě, vrať se,
a vznešený, nízká kníže zapomni slova.
Dáti milenku hotov, skvostnou chce slaviti svatbu,
i množství všelikých k náhradě příti darů.
„Ať sobě tříme, co má, ublížil mé cti, povězte,
zví však, co jmenoval zvíře, že kousat umí.“
Bodna koně vraného, rukou k hlavě přílbici tiskna,
k svým Slavianům pelný smutku i hanby běží.
V háj hluboký zvolaje vše slavné národu vůdce,
jim potupu v hněvných přednese krátce slovích.
Hluk se tichý rozlehne kolem, ten šepce druhému,
každý těm ruhačům horlivě pomstu volá,
vtom se jeden šedivý z prostředku starček ohlásí:
I mně. Milí, mladších trošku darujte uší.
Mistivoji! mněl bych, že co říkáš, stalo se slušně,
nač si nechal vlastních, čest čině radše cizím?
Dosti rodí spanilých nám krásná Slávie dívek,
jenž i zlatých trůnů ozdoba býti mohou.
Kdo svých málo šetří, k pyšným se vtíraje háncům,
nech mzdu, po níž dychtí, vezme pokojně lichou.
Však že celého se ta špatná poškverna dotýká
národu, že jsme lidé, zmužně ukažme nyní.
Řeknul; všickni ženou se za ním odpomstiti křivdu
a v zmužilém zpupné vyprali Němce boji.

Vznes se na svých ještě křídlách z nebe růžobarevných
aspoň onéno milá ke mně, památko noci:
náhodu, co změnila s přízní mi ve vůli a lásku
i světy dva, v jednom sloučila svorně citu.
Byl to onen všechněch, času, místa i přírody kouzlů
shluk, pode nímž v zřejmý vír samo serdce běží.
Dávno z očí v oči sic naše už v tichu bředli myšlénky:
dávno za lávky citům sloužili tisky rukou.
Však jako proud, kdy malým valný hry odejme potůčkům,
tak Jí cos' dosavád vázalo, tak mně, jazyk.
Ach, kolikrát tlumačem museli stydu bývati kvítky,
dnes kytara strun svých půjčiti, zítra klavír.
Už viseli slibné stulených Jí výjevy na rtech
často, však vždy celé jsem slovo darmo čekal.
An hle, kdež nic vtip, nic písně neprospěla věrnost,
tam s to jeden samoděk byl, v jara kráse, večer.
Oudol jest blažená šumnými ověnčena hájky,
jimž daleká stravnou daň, řeka dávno nosí:
zámky, kde zmužilost jindá, tedyž oblaky sídlí,
z houští na kopce lysé výše a výše lezou.
Kraj samorostlými šlechtí tak příroda parky,
žeť podobizny si sem nádhera krásti chodí.
Na břehu, tať je pověst, zplašených prý z Řecka Milostnic
hejna vidět v kolovém, an plesy řádu vedou.
Sem v doliny květovým se vloudila lůno kadidlem
zahrada, dvojno, či jí, či kraji dáti předek.
Tuť vtipu násilné nikdy nezohyzdilo rámě,
zval by ji radše živou serdce čilého mapou.
Jeskyně, druhdy bohů ještě snad chrámy slovanských
vůkol: v střed zelené roucho besídku šatí.
Tam jdu, an, ó, bohové! sama při zpěvě růže polívá,
a květy, jimž slunce sklíčilo hlávky, těší.
Vstříc ona: na ztepilých žert Jí se a ousměchy lícech
zářili, jež krotký mdlil, vděky jiskře, pohled.
Na spěchu lokty kasá loktuškou, an ve domácích
nedbalkách oděné jen bylo volně tělo.
Ploula kadeř prostá po sněžném marmoře herdla,
z níž jako z oblaku dvě stříleli blesky oči.
Džbán z ruky: jakž kráčí, jazmín a lilie vadnou,
v pokloně své hanbou vládkyni sočně hovíc.
Už štěbetem za lesy zpěvci dne zapouzeli horkost,
že stromu každičký v píšťalu list se měnil.
Sotva že už zvědavým uzřel červánky měsíček,
půlokem anť mu druhou skrývala půlku hora.
Tak se vše strojilo, v nevědoucích ještě co láska,
by dřímné outlých rozvilo poučky citů.
Pak jdeme, zas to i tam klevetavše, dlíce mlučíme,
až se jeden v druhém více a více tratí.
Dnes, ona dí, se snad chystá jaro sláviti svátky,
tak nebe, tak se mi zem smáti do serdce vidí.
Ještě vězí ve rtech Jí řeč, ticho achkati začne,
ha! lká, nač mi osud slast tuto záštně kalí.
Vtom nyje; už tužší ňadra vzdech rozklena ouží;
a v sklopeném skvoucí už rosy víčku hrají.
Klid všudy, jen stromové vzdech ten sobě šeptali větve,
na zkanulé kvítků selzy sypouce bělost.
Však dost, zmizni trude z mé mysli, i padni, co padni!
Cit-li a Bůh a osud v odporu? Nelze! poví.
Láska-li v podzemské má vjíti se potřeby jarmo?
Takť outlého by sem vítala hostě nebes?
Ne, rce, ne, buď zde za cit, cit dávný, rovně za dávný,
nechť osutá sladké odplata zetře dluhy.
Vy rcite, co pervým v dně duší noviny ste polibkem
cítili, jímž kdy věnem dar dala tento milost?
V náručí omdlévá; rty umluknou tiše tichounko,
jen kdysi řval noční „věčně a věčně“ ohlas.
Však jeho outerpné kazili zradu žřídla bublénky
a při malém rozpial břečtan okénku peruť.
Hvězdy samy stali k službám: zornička besídku
strážila, přívětivé vedli kuřátka domů.