ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

A
Tahejte, tahejte!
dvíhejte plece,
opřite nohy!
Loď chce plovati:
zprávce veslařův je voják.
Stěžeň vysoký.
Tlucte na buben,
zde je přístav!
Napnite síly
s boží milostí.
S pomocí Svatého
krásnátě loďka,
voda hluboká
projde šťastně
od Šaha Akbara
z boží milosti.

B
Sláva Piru Putu!
Sláva městu Tata!
Táhnite spolu,
radostně táhnite!
Přístav je malý,
hle, věže v přístavu!
Země je boží,
kdo zřel lepší ve světě?
Voda je sladká.
Táhnite rázem,
přístav je dobrý,
beluči národ:
Bůh nám ukázal,
s Bohem sme přišli.

(v nářečí Kučův v západní Indii)

Pět a dvadcet let, a Laka Fulani byl králem na trůně!
Ples a radost byli v lidu, svět se stkvěl co zlato.
Ještě pět a dvadcet, a Fulani táhel s velkým vojskem,
devět častí světa vybojoval, jeho slovo panovalo.
Ještě pět a dvadcet, a zarazil sídlo své říše v Kaiře:
sedemnácte lakův Zemindarův, kror, šlechticův,
tisíc herdin, deset tisíc velkých mužův,
pět lakův kupcův, jeden lak zpěvákův,
pět lakův rolníkův, královských bubeníkův jeden lak:
jiného lidu množství bez počtu,
patnácte džodžun objem jeho vojska, čternácte krorův od Selamu.
když Laka vzsednul na svého koně Puhu Pasara.

Anť ani kapky malé si vodičky nepolkne kuřátko,
byť nezdvihlo přitom vždy k nebi svého oka.

Báseň nech ti nevěsta, její bude ozdoba hudba,
líbí se krásná choť, buď i lesku nemá.

Vzhůru! slávu hledej, lež ona v hlubokosti pekelné,
žádná chvíle nemiň, tebe jenžby ku češti nevedla.

Někdy se zdá horší býť, než je vskutku chvíle.
Chytilo dítě chrústa, učitel motýle,
musel se chrúst na dřevci okolo krútiti;
motýl, když viděl sebe na rukách nositi,
litoval ho; v krátký čas dítě pustí chrústa,
motýl přišel na špendlík za sklo, a tu ústa
mroucí ještě otevře, řka: Smutné skušení!
Lepší hračka dětinská, než moudrých umění.

Potok z hory tekoucí s hrmotem a hlasem,
smál se z řeky, jenž ticho plynula tím časem,
v hoře vody nebylo, když sněhy zkapali,
a z onoho potoka stal se jarček malý,
ba co více, ten, který začal s prudkým skokem,
vpadna v řeku, na konci přestal být potokem.

Není dobře mluviti pravdu v panském dvoře.
Lev zvířata přesvědčiť chtěl o své pokoře,
kázal se zjevně haniť. Liška dí: Tys' vinný,
neb si velmi laskavý, krotký, dobročinný.
Ovce, vidouc ticho lva, když liška hanila,
řekla: Ty si ukrutník, tyran - už nežila.

Pes štěkal na zloděje, celou noc se trudil,
než ráno pán psa dobil, že ho ze sna zbudil.
Druhé noci zaspal pes, zloděje nečekal,
ten okradl dům, a psa zbili, že neštěkal.

Ptal se hloupý moudrého: Nač nám rozum daný?
Moudrý mlčel, onen vždy opakuje ptání –
Nu, na to řekne, máme rozum z boží lásky,
by sme nic neříkali na hloupé otázky.

Okolo jezera
zvečera
chlapci sem-tam běhali
a na žáby číhali.
Když se která z vody ukázala,
kamenem v pysk dostávala.
Jedna z nich, nad jiné smělá,
zdvihnouc hlavu, pověděla:
Chlapci, chlapci, přestaňte od také roboty:
Pro vás to jen hračka jest, nám jde o životy!

Řeknul čížek slavíku, který ticho seděl:
Škoda, že zřídka zpíváš! Slavík odpověděl:
Já to činím, co mi je od přírody dáno:
Lépe málo a dobře, než mnoho a plano.

V jednom sadě
byli drozd a stehlík v prudké vádě
o to, kdo z nich lépe zpívá.
Vidúc, že se ptáčník na ně dívá,
volali ho za súdce.
Ten jich prosil do klétky, kterou nosil v ruce.
Ale i drozd, i stehlík nejdou, říkající:
Lepší váda na dvoře než svornost v temnici.

V holubinci chované, ušli mezi duby,
a tu láli na lidi dva párné holuby.
Lála slušně a lkala zvlášť ubohá matka,
že jí brali na jídlo mladé holubátka!
Vtom šla zrno hledati; a tu v poli zhůry
jestřáb na ni letí už s dravými pazúry. –
Než právě jeden lovec zastřelí jestřába,
ochráněná od smrti holubička slabá,
přiletivše do hnízda starého, s třesením
zdychla: Předce i člověk není zlým stvořením!

Husy, že Řím někdy ochránili,
chválou omámené byli;
a že to jen skřekem a v noci se stalo,
lehké se jim věc tu opětovat zdálo.
I drželi radu milé tovaryšky,
na níž vyhnať všecky z lesa lišky
štěbetáním svojím usúdili.
Přišli tedy v noci s křikem
do lesa v počtu velikém.
Lišky slyšíce to, vyšli z děr a na kusy
roztrhali i snědli všecky husy.

Že zavřený v škrupině nepříhodně seděl,
želela myš slimáka; on jí odpověděl:
Měj ty sobě paláce, já sem dosti šťastný,
domek tento sic malý, ale je můj vlastný.

Proč pak ty v jizbě spáváš, já mrznu na mraze?
Mluvil Mopsu tlustému Bělko na provaze.
Proč? já tobě tajemství to hnedky vyjavím,
pověděl Mops Bělkovi: ty slúžíš, já bavím.

Povadil se kalamář na stolíku s perem,
kdo z nich v nově napsané knihy byl autorem?
Přišel ten, co jí napsal, a smál se z pletkárů;
mnoho takých na světě pér i kalamářů.

Šel o přednost ve zpěvu stehlík se slavíkem,
oba se postavili před soudcem čížíkem.
Vyhrál stehlík, zadivil všechněch soud ten nový,
slétli se v okamžení ptáci k slavíkovi:
Želíme tě, žes' prohrál, čížík soudce zbloudil;
A já toho, řekl slavík, který mne odsoudil.

Byl diškurs o slavíku. Hlas jeho zpívání,
řekl drozd, tak jest milý, že až do svítání
od večera hotov sem slyšet písně jeho.
To mluvili ptáčkové okolí celého,
to také i zvířata. Osel málodbalý
hryzel pažit na louce, když se ho zeptali:
A tvoje či onen zpěv též proniká uši?
Osel jekem zaryčí a ptáčky ohluší.

Myš proto, že mnoho knih učených sežrala,
všecku moudrost v sobě se míti domnívala.
Řekla k svým tovaryškám: Já vás strachu zbavím,
milé myšky, já zlého kocúra napravím.
Tu rychle pro kocúra vyslanci posláni,
kocúr přišel, hotov jsa ku poslouchání.
Začala myš řeč držet, - kocúr pilně slyšel,
zdychal, plakal! - Tu vidouc, že již k sobe přisel,
myš tím více vpadala v řečnický svůj zápal
vyšla z díry - a vtom ji kocúr starý zlapal.

Když se všecky zvířata u leva nalézali,
o najlepší vlastnosti zvířat rozmlouvali;
slon rozšafnost schvaloval, tiger zase smělost,
velbloud svou zdrženlivost, kůň postavy skvělost,
vlk dobité lúpeže, medvěd údů silnost,
liška chytrou falešnost, včela v práci pilnost,
srna tenkou subtilnost, jelen pěkné rohy,
opice svou způsobnost, zajíc rychlé nohy,
pes věrnost a ovečka tichou snášenlivost,
osel zas vyvyšoval svoju trpělivost,
lev, když se ho již všickni o zdání zeptali,
kdo najlepší, pověděl; Ten, co se nechválí.

Jeden chmel
po zemi se plazit chtěl;
nebo mu to bylo
velice nemilo,
že musel hledat cuzé podpory a pomoci,
šel tedy o své moci,
i roztáhnul se dosti. - Ale, co se stalo?
Listí ožluklo i opadalo,
květ byl úzký,
uschli halúzky
a celý už od vlhkosti počal hníti.
Nyní ještě chtěl se ochrániti;
Ale kde se pnouti? Byli žerdě, ty minul,
jal se chrastě a zhynul.