ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Hankovi)

Takliž si věčnou v zniku záhubu
mému přisáhla, Štěstěno, národu;
časům, by syn spal, zlým dadoucí,
otce drahé za kořist památky!

Řek má Homéra, s bardy si hrá Němec,
kde Hekla soptí, tamť Osian zněje:
Jen náš uchem vnuk darmo bystrým
háje němé Slavianů nasléchá.

Vy věštci dávní, jimž zvuky Bůh v jazyk
vkládal, by svou vy v ně ste duši vdechli,
hlahol co pervý ste slavianský
v šat století vinuli, kde pak ste?

Nemá-li písní harfa vaše pro nás?
Aspoň svých ohlas pošlite nám zpěvů,
labuť v posledním ještě truchlé
oumoru sladce těší sirotky.

Aita! co slyším od Dvoru Králové?
Perst z oblaků ční, teď vece jsou cosi:
patřím a ve mhle zmizlo heslo:
Příteli! příteli! tam se berme.

Zde jsou. zde! v krásném, viz, hle, leží hrobě;
smím, jích-li temné tknouti se zástěry?
Ai, jak sloní mi truhlu záře,
v níž s varytem svazeček zpěvu jest.

V chrám jim nevinná, jak z hory Sinai
deskám tajemným prostota ustlala;
strážné kopí a zbroj stavivši
Žižkovu jak cherubíny dle ní.

Vzhůru, prociťtež pětstoletí spalí
Čestmíre. Oldro, Záboji, Jaroslave!
Vás, slyšte, vás k padlé měděnný
vlasti jazyk věže této křísí.

Sem rýl a jemných cožkoli nástrojů
zniklý vyvábil důvtipu Hcrkulán:
by šťastně křehký poklad outlé
mládeži, co v puku svět, se rozvil.

Ať samovraždnou víc do cizé nohou
neskáče, nízké přes ploty, zahrady;
nýberž z domácí, v spolku jarním,
větve si píšťaly ke hře kroutí.

I vy, kdož svých ste, starci, bohů haslé
ohniště uzříc zoufali, vraťte se:
Novou založme z těchto dávné
si zbořenin vzdělanosti pevnost.

Odstiň z uplakaných černomrakou očí
věrným, matko, synům Slavie záslonu,
ať už perly kanoucí
krotkou z tváře rukou zetrou.

Dostis' k hanbě věkům hořce opuštěná
už nad své osudem vlasti krutým lkala,
mnohých darmo kropivši
selzami století hroby.

I vkroč volně nyní, vládkyně pravdivá,
do svého, kde nový chrámu ti dán oblouk,
a plaš ve hněvu vážném
metlou modly cizé smělou.

Tužbou prahna, mladý národu tvého květ,
viz, jak dychtivě se k tvým obětem žene:
O, chop vděčně za hebkou
jej k oltáře prahům ruku;

skvoucí, jejž už i sám ctí vrah, aby spěchal,
otců snažně jarým šlechtit umem poklad,
klekna přísahu věčnou
mateřské řeči své slože.

Vzhůru, kdož si Slavem (lejte se, ó, vřelé,
že jsem, proudně z očí selzy vy rozkoše!)
a jda, klest zervanou viň
smírným v kytku ku zápalům.

Neb darmo vzteklený třískaje na svatou
lípu, mdlé si posud křídla ranil vichor,
an pní, jizvy nepřízně
zdvihnouc by zceleli, k nebi.

(1833)

Šťastnou tehdy, milý příteli náš, Tobě
sám Bůh a spanilá Sláva jeho dcera
cestu Tvého ku bratrům
tam českým učiň odchodu.

Dalť nám Čech mnoho už; plaťme jemu dluhy!
Církvem Vojtěcha on biskupa dal našim,
jenž poznávati Tvorce,
zrútiv modly, učil Dunaj.

Chrámům houfy mužův dal, tuto víru jenž
tam cnost, jinde jazyk chránili, kam patří:
Kouřimský, Jakobéi,
Bílý, sám Jeroným, Vokoun.

Mládež pak školy týž obdaroval naše
Komenským, v Potoku zprávcem oním, který
byl původce rozumné
pervý v Europě výchovy.

Trůnům Václavy dal, též i Vladislavy
uherským, anoberž dal Mathiáše on
s Kunhutkou Poděbradskou,
skrývá prach co její Budín.

On poslal do pole, způsob ukázati
vojny, tri zmužilé nám syny Marsovy:
Žižku, Blažka a Jiskru
s vítěznými jejich pluky.

Český meč pomohel jarmo polámati
osmanské, pode nímž dvě stě roků lkali
těžce vlasti Tatranské,
když boj kříž a měsíc vedli.

Kupecký kdo malíř, nímž se chlubí Panon?
On jest půjčka Čechů k ozdobě nám daná;
Dobrovského se v lůno
Čech poslal narodit našem.

Kdo vlastní naučil psáti Slováky řeč?
Kdo knih zásoboval veždy je poklady?
Rozhojnil kdo jejích kmen?
Kdo zlidnil vsemi pouště? Čech.

České housle posud harfy a píšťaly
s ostatní rodinou Hudbeny nástrojů
sladkých: lázně, divadla,
kůry, spolky naše blaží.

I jdiž tam do Prahy k nim, Šafaříku náš,
co slušná veliké odměna zásluhy;
nevděčný z obuvi své
prach na vlasti mezech vyraz.

S pyšným říkaje, jak Scipio Afrikan,
smutkem: „Mít ani těch, půdo neuznalá,
kostí mých nebudeš?“ Jest
bez vážnosti doma prorok.

Sám už - však to promiň, příteli, laskavě!
Hořkou než blaživou pravdu nyní povím –
sám už čiň Ty pokání,
nahraď lípě, co dals' dubu.

Máš předchůdce tam už, choď za nimi směle,
předšel Rozkochaný, Nudožerin Tebe,
Silvan, Marci, Mazurkov,
Lovčan. z Turce Tesák, jiní.

Nešťastná století kletba nejednoty
valným nad plemenem všech Slavianů leží,
víra, kraj, vzdělanost je
různí, písmo i nářečí.

My sbírejme proto k celku tuhému čast
každou, spojme ruky přes mezery spolu,
míchejme květiny všech
kmenků mdlých ve jeden věnec.

Vyhnancům sme Čechům někdy pro víru my,
teď nám v tísni pro řeč dá útočiště Čech:
Jdi! snad v krátce potáhneš
i mne z těch za sebou bolů.