ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Chopte se ho! chopte se ho!
do pout s ním a žaláře!
Vrahtě to, ach, bole mého,
léky sem a lékaře!
Už-li se i z toho háje
stala peleš loupeže,
pročpak přísně správa kraj
aspoň zde jich nestřeže?“ –

Takto křičím, takto laji,
na serdci měv pravici,
vtom se „co to?“ lidé ptají,
jdoucí v blízké silnici,
já jim příběh zřejmě dosti
vypravuji, ale ti
o tom jako lidé sprostí
nechtěli nic věděti.

Vás se tedy, vtipu hlavy
jemnějšího, vás se ptám;
snad mne lék váš rány zbaví,
snad vám onen šibal znám:
by ste ale, co se stalo;
znali věc a příčinu,
teď, když serdce pookřálo,
vám ji celou rozvinu.

Včera, bylo před večerem,
procházím se po háji,
tam, kde loučky za jezerem
ostrůvky dva dělají;
slunce ještě asi plesa
jednu půlku líbalo,
vlevo však už sterým z lesa
temno okem kukalo.

Chodím, myslím mezi stromy,
knihu nesa pod paždím;
hned čtu, hned si bez vědomí
květy v kytku shromáždím;
zde si, leže v stínu, hovím
při studničce pod bukem,
opět motýle tam lovím,
běže za ním kloboukem.

Běžím, běžím - stanu razem,
a ai, krásné divadlo!
v oužasu mi klobouk na zem,
kvítí s knihou vypadlo;
předce jaksi v předěšení
tolik ducha popadnu,
že se ještě k podivení
kloňmo za houšť přikradnu.

Tu jsem číhal tajným okem,
ano v trávě ležící
blízko břehu nad potokem
uzřím krásnou mladici.
Víčka protřu; zefyr roušku
bílou rval, níž oděna
krotce spala, za podušku
majíc vlastní ramena.

Jaký pohled! zlatá víže
tělo vůkol tkanice;
persy tenké šatu mříže
tiskli ujít chtějíce;
nad obočím jako mhla se
cosi mdlého vznášelo;
kroužky vlasů v libé kráse
lezli z ňader na čelo.

O, bych, myslím, tolik očí
teď měl, kolik křovina
tato listí! Sotvy vkročí
žádost tato nevinná
v serdce mé, už dvoje lítá
holubiček vedle ní,
jedna druhou šklube, chytá,
vábí v luzném upění.

Z druhé strany sedí kýsi
chasník s křídly na skále,
toul mu strojný z plece visí,
lukem chvěje zchytrale,
všetečník! hned samopášil
lecjaks' s onou tkanicí,
hned zas šípy svými plašil
holoubátka hrající.

Tyto zberknou. Na neštěstí,
jakž on cílí z lučiště,
sednou mezi ratolesti
husté, mého křoviště…
Třesk v mé serdce! tuť já vnohy
za ním s křikem od bole,
než, ai, zmiznou u oblohy
ptáci, panna, pachole.

Zatím se hned, o, zlé šípy!
cosi ve mně rozhostí,
čím víc hasím, trudných kypí
ze serdce víc žádostí:
Zlosyn! takliž ve svět střílí.
aby rány působil?
Medle, ač ho, bratří milí,
znáte, rcite, kdo to byl?

Jasný blesk dvou krásných očí
co můž v světě převýšiti?
Bystrý pohled jestiť jemných citův průvodčí,
jehož kouzlům vnadných nelze odepříti;
nic tu zpupná hrdin chlouba síly,
tverdé skály láme často pohled spanilý.

Avšak ne všem vše se hodí:
ten se žičí jarním kvítím,
jinému stín svíží, tomu horko lahodí:
Já se, bratři, jenom černých očí štítím,
temností se jakživ neobírám,
před stínem a nocí schválně oči zavírám.

Modré oči přednost mají,
barva tatě výtok boží:
tu tkví na trůnu, v němž safiry se střídají,
krotkost s krásou, tma jest jí jen za podnoží;
černý oblak hromy strašné nosí,
blankyt paprysky se líbeznými honosí.

V modrých očích Milek sídlí,
do temnice k Merotovi
byť i někdy přišel, nenalezna obydlí,
perchne, jak si mile šípův nahotoví;
tuť má ale vábec tento stráži,
odkud nepozorná serdce střelou poráží.

Sama Lada modré měla,
vyšedši z vlun na svět, oči;
jen když ubohého Adonisa viděla,
anť se, raněn smertně, v krevi vlastní točí,
tepruv, aby bole ulevila,
modrých očí světlo černou rouškou zakryla.

Rcite samy, odkud duše,
moudrost a vtip výraz béře,
rcite, pravím, samy, ó, vy herdé černuše!
Kdo vám odemyká k slavným činům dvéře?
I zda zbožná Mudřena to není?
Z jejíchž modrých očí všecka plynou umění?

Není-li vám ještě dosti,
poďte se mnou do zahrady;
černý květ jest obraz smutku, modrý milosti;
pakli dotíráte na příklady:
Poznáte-li kvítek: Pomni na mne,
zdaž ne modrobarvý? zdaž ne krásy náramné?

Proto se však, černé svíce,
nehoršte, že modrým hovím,
nechať blesk váš noční mámí soků tisíce.
já jen co mi leží na serdci, to povím:
Jdite po svých! zlodějkyně temné,
u mne palmu mají oči modré, příjemné.

Králi zpěvu
najslavnější,
synu jara
najmilejší,
pěj jen dále, pěj, pěj
ve krovině zdejší,
já chci celý býti uchem,
slyše serdcem tě i duchem.

Ať jdou jiní
na koncerty,
na zábavy,
hry a žerty,
ptáčku ušlechtilý,
můj buď svatvečer ty;
jména mistrův srovnávaje
takto myslím v stínu háje:

Co jest Mozart
neb Rossini,
co List, Heiden,
Paganini
proti hlaholům, jenž
z ust tvých plynou nyní?
Lidé lidi, ale tebe
hudbě naučilo nebe.

Nástroje a
nástroječky,
zvonky, housle,
píšťalečky,
varhany a trouby,
harfy, cimbalečky
a co svět má hudebního,
to zní z herdla slavičího.

Všecky stupně
zvukův a krás,
soprán i alt,
tenor i bas
s rovnou mistrovností
proplesává tvůj hlas:
Nyní k hvězdám letí píseň,
již se klade v hrobu tíseň.

Jaká síla
v malém tílku,
buďže vážím
akord, třilku,
buďže sčítám nocí,
měřím tahů chvilku,
aneb okres, v němž tvou hračku
slyšet, sladký Malospačku.

Tuto něžné
stříbrozvuky
podávají
smělým ruky,
tam se objímají
rozkoše a muky:
Právě jak tok slavské řeči,
schopné k lásce, jako k meči.

Že Bůh svět ten
obživuje,
nikdo tak nám
nezvěstuje,
jak ten cit, jejž divný
zpěv tvůj vyluzuje,
a kdo hřeší po slyšení
Tebe, není k polepšení.

Jedno, bratře,
žel můj prosí,
oč tak často
selzy rosí,
jméno Slávy i ty,
i můj národ nosí:
Uč ho, jak ty, Slávě máti,
před světem čest dělávati.

V zemi Sorbův na pobřeží
Plisy, kde kraj Míšeňský,
živ byl, jak tam pověst běží,
jeden rybář slavenský;
jeho dvůr stál osamotě,
sítě po zeleném plotě,
lípa krásná před domem.

Po lípou ním zvláště ctěné
socha strašné Mořeny,
vlasy její ohaděné,
roucho černé haleny,
v pravé meč, šíp v levé měla,
jak by všecky zničit chtěla
vrahy lidu našeho.

Podle lípy vedla cesta,
po níž králík německý
jezdil jednou z hluku města
v lesy na hon lovecký:
Kůň, když v lípě obraz zočí,
zděsí se, pne, ježí, bočí –
a vtom jezdec na zemi:

„Chlape!“ zařve, „ihned tuto
vytni lípu prokletou,
chceš-li, ať tě žalář, pouto,
do tvé smerti nehnětou.“
„Pane,“ dí chlap, „zde má hlava,
ale k lípě nemáš práva,
toť jest nám strom národní!“

Kníže odjel zaražený
nad řečí tak znějící,
o rok zas jej pozlacený
vůz tou vezel silnicí:
Kola o strom zavadili,
až se s třeskem rozprášili;
nyní začne laskavě:

„Milý muži! preč tu lípu,
dám ti za ni celý les,
místo sochy, meče, šípu
dám ti zlato, panství, ves.“
„Odpusť, pane, tvoje hrozba
nepohneť mne, ani prosba,“
řeknul vlídně chalupník.

„I já synem Slávy sluji,
i mně strom ten svatý jest,
bohům pod ním obětuji,
onť má radost, zisk i čest,
včely mé med z něho sají,
z medu naše ženy znají
medovinu dělati.“

Krutá válka odtud znikla,
přišli Sasův houfové,
slavská strana též se spikla,
zvítězili Sorbové:
A proč medle zvítězili?
Proto, že své bohy ctili
víc než lidi všeliké.

Kmet náš tudíž základ hradu
na té půdě založil,
domek změnil na osadu,
bydlitelův namnožil:
Od té lípy Lipska jméno
místo tomu uděleno
z vděčnosti a k památce.

Od té lípy Lipským zvalo
se i jeho plemeno,
za znak rodu si ji vzalo,
za dědictví, za věno,
až když křesťanství žář vzešla,
lípa ta v erb hrabat přešla,
z Míšní, kde se zří i dnes.

Lipšťanky a v blízku děvy
Mořenu též v průvodu
posud ročně s plesy, zpěvy
nesou z ulic ve vodu,
a to nejen pro slavení
jara, než i ku zvěčnění
města toho počátku.

„Ivane, můj dobrý slouho,
tobě zkušenému dlouho
dám věc jednu k oukolu;
jdiže, zjednej synu mému
choť a slavorosiskému
carevnu v ní přestolu.

Slyším, že se ctná a něžná
v Blankenburku chová kněžna,
tam snub předlož rodině.“
Tak cár Peter, Dvořan věrný,
sedna v kočár přenádherný –
již byl v Němcův krajině.

Kníže Ludvík, slyšav slova
přívětivě vyslancova,
svolal k radě přátely,
Karel zeť a říše císař,
z Líbenic ten mudrec, písař^[1]
s mnohými též přijeli.

Mělať jedna hradu půle
museum, v němž zeměkule
strojná stála v prostředku;
zde to vzácné shromáždění
k věci této rozvážení
deržalo svou zásedku.

„Dceru mou“ - dí otec její –
„do Rus za manželku chtějí,
svolíte-li v sňatek ten?“
„Dej jí, dej jí,“ všecko praví,
hned i posla, kde se slaví
sněmík, zvali pro persten.

Herrman však, co ode dávných,
nenávistí Vendův slavných,
dědův odvodil svůj rod,
vyrvav persten: „Celý“ - poví –
„národ váš jen kavky, sovy,
krukavcův a drakův plod.“ –

An tak tento hánce spílá –
holubice sněhobílá
letí oknem na kuli,
posadíc se nožičkami
nad slavskymi krajinami:
Všickni oči napnuli.

Tu Rus herdě: „Proti řeči
této samo nebe svědčí,
tu, hle, milí pánové,
ne co onen ruhač křičí,
ale toto – holubičí
národ jsme my Slavové.“

Všickni místa opustíce,
v zmatku byli, chlácholíce
námluvčího smírlivě;
nejen persten, odpros, chvály,
než i nevěstu mu dali
s poklonami dychtivě.

Když svůj ouřad vykonala,
holubička ta, se brala
zpátkem zase do nebe,
bylať svatá Bronislava,
co tu k rozřešení práva
tvářnost vzala na sebe.

Poslouchejte, mládenci a panny,
co bydlíte u Váhu a Hany,
co pijete Veltavu a Vislu,
slyšte píseň z dějův, ne z výmyslu,
píseň hezkou o hezké Moravce,
kterak znikla maďarského dravce:
A ač divně Štěstěna s ní hrala,
předc' ochranci víru zachovala.

Když Maďaři vterhli do Europy
přes Karpaty a pres mertvin kopy,
po krajinách vztekle loupežili,
serdce jedli a krev lidskou pili.
Města a vsi pálíc nad Dunajem,
lidi vlekli v otroctví a zájem:
Vřítili se jejich divé sbory
i v Moravu skerze Bílé hory.
A od Tater síře k Holomouci
bylo vše jen hrob a plamen žhoucí,
muže, ženy s dětmi v oheň dáno,
krásné panny do zajetí bráno.

Odřifouza ctného též se dcera
octla v drápy takého ještěra,
jenž jí na kůň za svůj hřebet vsadil,
s kořistí tou sličnou do hor pádil,
chtěv, by tato krása ušlechtilá
doma jeho souložnicí byla.
Ale když se v jednom tmavé lese
Maďar spupnou bezpečností nese,
vyřine se z houští jezdec polský,
jméno jeho Peter Radikovský;
jenž k pomoci, po žalostné zprávě,
přispěl milým bratrům na Moravě.
Slávka naše, anť se mluvit bála,
jenom ruce k nebi vypínala:
Avšak serdce Polakovo chtivé
rozumělo prosbě mlučenlivé.
Proto bodna v boky koně svého,
loupežníka honí maďarského:
Hoiže, postůj! reku z Atelkuzu,
nebudeš víc tropiti zde hrůzu.
nevyrve tě z ruk mých ni sám ten ďas,
Němec Arnulf, jenž vás pozval na nás.
Vtom k paloši v pošvě skrytém sáhne,
místo brusu přes zuby jej táhne,
při čemž chumel jisker z ust mu prýská,
jak když ocel o křemen se tříská,
a když mečem takto naostřeným
před padouchem stál již dostiženým,
máchne zbrojí ten i onen zprudka,
tam i tuto byla strašná půtka.
Koňové se pnuli jako stromy,
štíty obou řinčeli co hromy:
Než darmo se Maďar čákou pásel,
raněn padna na zem, kerpci střásel.

Vítěz panně uctivě se koří
a sedící na vrahově oři
vyvede ven z lesa na rovinu:
Ona kleknouc, najperv Hospodinu
za svobodu tuto nenadálou
oddávala díky s vroucí chválou;
k Polákovi pak se obrátila
a manželství jemu zaslíbila,
že, jakmile přijde domů zpátkem,
s nim se spojí věrným lásky sňatkem.
Na znak slibu drahý persten sňala
z ruky a jej na dvé rozlámala,
jednu, řkouci, polovičku sobě
nechám, druhou dám, ženichu, tobě.

Rytíř živ jsa ve stavu jen chudém
nad tím štěstím zapýřil se studem,
nehodna se cítě tak vysoké
slečny k tomu krásy modrooké,
neb nevládal ani tolik zlatem,
by obdařil svatebním ji šatem.
Když tak losu považoval svého,
na Maďara pomněl zabitého,
nejen koně a zásobu zbrojnou,
než i loupež majícího hojnou.
Tať, dí k sobě, k rouchu dostatečná
i ku svatbě bude užitečná.
Choti drahá, řekne s milou řečí,
čekej s koněm málo zde v bezpečí,
jáť se k tobě v krátkém čase vrátím,
ty se bav tu s tímto kvítím zatím.

Radikovský tomto po hovoru
jezdil zpátky v onu hustou horu
a k Maďaru přišed umřelému,
kázal státi zninohovi svému.
Potom pilně všecko rozvazoval,
přetřásal a vačky vyprazňoval,
prohlédaje od hlavy do paty
bundu, kalpak, bačkory, pás, šaty.
Když tak mešká, pannu bázeň tíží,
a vtom jezdec k ní se jiný blíží:
Božeta to byl, syn bohatého
Vyšebora pána Moravského:
on též plašil nepřítele vlasti,
co vražd tolik napáchal a strasti.
Ale vida pannu osamělou,
v outlost změnil bojovnost svou smělou.
Ona příběh smutným jemu hlasem
vypravujíc, selzy roní časem.
Neplač, slečno, darmo čekáš, řekne
rytíř nový k nešťastnici pěkné,
ten, jenž tebe z vazby vysvobodil,
bůhví jak sám on teď zase schodil:
On nepřijde, Maďaři ho vzali,
aneb v kusy mečem rozsekali,
jestli ušel, již ho vluci jistě
snědli v tomto nebezpečném místě,
ale ejhle, jestli libo, já tu
vynahradím tobě stráž i ztrátu.
Božeta vzav na koně ji, cestu
konal spěšně ku Přerovu městu,
kde Odřifouz bydlel, otec její,
jehož oči smutné selzy lejí
nad dceruškou lotrem unešenou,
jižť on navždy deržal za ztracenou:
„O, můj Bože! mám-li věřit zraku,
ty-li jsi to? Jak si ušla draku?“
„Jáť jsem, otče, vlastní dcera tvoje.“ –
„Vítej, vítej, drahé dítě moje.“
Tu se verhnou otec, matka na ni,
konce není slasti a líbání.

Božeta pak po skončeném hluku
na odměnu žádal jeji ruku;
a že celý dům i příbuzenstvo
mysleli, že to nebezpečenstvo
poroby on co ochrance vzdálil,
krok se jeho vypelnil a schválil.
Sama naše krásná snubenice
odpírala tomu nevelice,
neb již drahně dnů, ba týdnů prošlo,
aniž heslo ode Petra došlo.
V Přerově se ku svatbě radostné
přípravy již učinili skvostné.
Přátelstvo se zvalo z obou stránek,
k oddávkám šel průvod v boží stánek.

Radikovský pověst o tom slyše:
Co tu dělat? přemyšloval tiše.
Že byl chudý, bál se moci soka,
že byl zklamán, zalkal ze hluboka.
Naposledy, výhost daje sňatku,
aspoň koně chtěl mít na památku,
jejž byl odňal v lese bezdušnému
drancířovi tomu maďarskému.
Oblekna se v šat ten, jenž byl cele
zbrocen ještě kreví nepřítele,
ve kterémž jej vlastní rukou zkazil
a tím dívce pouta z těla srazil.
Když do chrámu zástup konal cestu,
Radikovský stanul před nevěstu
a perstene vyňav polovici:
„Znáš-li, panno, co to za znamení
dobrovolně dané bez prošení,
dané i se snubem v ony doby,
když jsem zprostil tebe od poroby?
Nechceš-li však státi ku svým řečem,
vrať mi, co jsem vybojoval mečem.“

Všickni zvali bajkou to a lháním,
jedni s hněvem, jiní s posmíváním.
Jenom věrná Odřifouzovna se
nezmatla, než stála v nové kráse:
„Moji drazí přátelé! ba ano,
serdce mé již tomuto jest dáno,
volnosti mé on jest spasitelem,
on Maďara v boji potřel smělém:
On mne koupil vlastním živobytím,
k němu vděčnost, k němu lásku cítím.
Božeta jen náhodou jezdící
vzal mne domů návrat čekající,
tohoto, hle, polského mládence,
an kořistil svého přemožence;
boží pomsty bych se věru bála,
kdybych přednost bohatšímu dala.“
Božeta vtom coufal s truchlou tváři,
tito pak šli spolu ku oltáři,
Radikovský stál tam v onom rouchu,
v kterém vazby zbavil svou mladuchu,
choť se ale stkvěla ozdobami,
hlavu v partě, čelo pod perlami,
žihlavník se vinul drahým nachem,
v rukách kytku s libovonným pachem.
I na svatbě plesy a radosti
provodili mnohočetní hosti.
Oba potom šťastně spolu
žili a předkové mnohých rodů byli,
kteří posud v Polsku i v Moravě
různé kmeny vedou ku Všeslavě.

(podle prostomluvy p. Ant. Marka)

„Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“
Co jazykem, oným svatým uzlem
sama matka příroda svázala,
to, člověče, zlostnou a závistnou
nerozvazuj, nerozterhuj rukou!
Nás Slováky, Moravce, Slezáky
i Polany s Čechy sjednotila,
svázala jest i ohnivé Rusy
se silnými bratry poledními;
kterých rovná a bohatá pole
z velkého se napájejí Istra;
přes kterých se tiché louky valí
Sáva, Dráva, Drina i Marica,
i ostatní nesčíselné řeky;
kterých čistá města i dědiny
běleji se z obou stran Balkana;
kterých veslo po Adrii plává
i po širém ledobřežném moři.
O, já ještě nezapomenul jsem
v Pomořanech i v Lužicích Serba,
který blízkým mýlený Teutonem,
nesměle jen, aby nebyl slyšán,
v domácím se hlaholu pronáší.
Často myslím na Dunajské Serby,
jenž se mezi Turky pozdvihují,
jak uprostřed chrasti hybké jedle.
V serdci nosím Krainského Illyra,
jehož věky nemohli zničiti.
Vítězného zpomínám S1avonce,
který s chrabrým spojený Chorvatem
nepřátelským oddolává silám.
Často okem ducha mého bystrým
na Da1mata hledím obrovského,
jemuž v persích starodávné slávy
památka až posud nevyhasla,
jehož píseň národního zpěvce
pudí k činu najzmužilejšímu.
Ach, byli jsou někdy smutné časy,
časy dlouhé, časy přenešťastné,
když cizinci mezi nás trousili
nesvornosti prokleté semeno,
dráždivše kmen proti kmenu chytře,
by se klali sami mezi sebou;
aby syny s matkou rozvadivše
celý národ lehce potlačili!
Teď to símě (Bohu budiž chvála!)
plodonosnou nepadá na půdu.
Blesky z očí milé matky Slávy
zlocílné jich rozsívání sežhou.
Smíření se střetáváme, bratři,
na širokém knih a spisův poli;
hloupá pomsta i různice běsné
ve slavianském přestávají světě.
Chraňme se jich, bratři, na budoucnost!
Varujme se pilně oněch vrahův,
kteří nás jen rozvaditi chtějí,
jenž žádají, ať se rozsápáme,
aby oni pak nás znivočili,
jako někdy naše slavné předky,
naše předky v krajinách německých,
po Galii i po Britanii.
Neb i tam se před věky slavianská
ratolestná zelenala lípa,
i tam v horách někdy a dolinách
nám příbuzná řeč se rozléhala.
Nevýmluvná proniká mne radost,
když vás vidím, bratři, pod Kaukazem
nové hrady zakládat a sela;
když vás vidím po třech šírých mořích
sem-tam s těžkým poletovat loďstvem;
když vás vidím věd a uměn pole
novým ducha vysazovat plodem.
O, já nejsem z poctu těch omerzlých
(bodej zmizli skoro) nevlídníkův,
kteří svoje odvracejí oko
ode knižky psané literami
cyrilskými neb glagolitskými.
Však to jest jen zevniterné roucho,
pod kterým též slavské serdce tluče,
na vše strany slavianského světa
vylévajíc života potoky:
Nech rozličný na sobě má oděv,
nicméně plod jednoho jest ducha;
nech rozdílným písáno jest písmem,
jedna předce budeme rodina,
dokud synu milá bude matka,
nevděčník ji dokud neodverhne
a tyranům neodevzdá cizým.
Co pak mne se dotýče, ja nechci
krátkozrakým jamožilcem býti,
hledícím vždy jen do a pod sebe.
Já to cítím, že Slavianstvo celé
moje jest a já jsem opět jeho.
To má herdost, to má pýcha jestiť,
o kterou se připraviti nedám.
Můj národ jest spolu i vlast moje,
vlast moje má nesmírné hranice,
nepočítá sta, než miliony,
já jsem živý v mnohém větším světě,
nežli závist dopustiti může.
Já jsem synem silnějšího rodu,
nežli ona pomysliti schopna.
Nad prostrannou mojí vlastí
krásné slunko nikdy nezapadá.
Dá-li Pán Bůh a štěstí junacké,
aniž její čest má zahynouti,
nezahyne, pokud budou děti
lásky obět Slávě přinášeti.

Nechte cizých, mluvte vlastní řečí,
sláva Slavům slouti Slaviany;
ujmite se o ni snažnou péčí,
nechte cizých, mluvte vlastní řečí;
ona libým zvukem mnohé předčí,
v ní jsou duše otců schovány:
Nechte cizých, mluvte vlastní řečí.
Sláva Slavům slouti Slaviany.

Nechte cizých, hajte vlastních zvyků,
pěknáť byla předků prostota:
nedbejte nic novotících křiků,
nechte cizých, hajte vlastních zvyků,
bez nich nemá národ statný zniku,
co jen zmiznou z jeho života:
Nechte cizých, hajte vlastních zvyků,
pěknáť byla předků prostota.

Nechte cizých, hleďte vlastních zboží,
i nám dal Bůh um a ramena,
ať je tedy každý vynaloží:
Nechte cizých, hleďte vlastních zboží,
když se čerpá zřídlo, vodu množí,
strom jen mizou svou se zelená:
Nechte cizých, hleďte vlastních zboží,
i nám dal Bůh um a ramena.

„Každý národ snažně k chrámu slávy běží,
jen sám Slavian ještě zahálčivě leží.“
Takto téměř každý lidomil nám laje –
ale načže líti vodu do Dunaje?
Jen vy spite, bratři! Nač vám věnec nové
slávy, však už Slavian ode slávy slove.

(Zpěvanka)

Divno! jak jest nestálé
lidské přirození,
jak se často na odpor
věk a serdce mění.

Malí, co jest malého,
vůbec rádi mají,
o co, když jsou velicí,
velmi málo dbají.

Se mnou však je naopak,
an byv maličičký,
holuby jsem miloval,
nyní holubičky.