Menší básně

V ohledu, píšete-li Slaviané, věk tento nemějte!

Co jsi ty? Rus; co ty? Serb; co ty? Čech; co ty? jáť Polák jestem;
Dítky moje: svornost! nechte to, mluvte Slavian.

Přijdeť prý vzdělanost k Slavianům, jen počkati málo;
račteže jí tedy jít v oustřety, páni milí!

Takť bloudí bohužel! národ ten, že rci mu: Patři!
on šilhá; kdy povíš: effata! on ti laje.

Tup ji, tupá, onu řeč, dokavad čas ještě, nenávist;
neb skoro zostra její růsti žihadla budou.

Květ v kořen obrací, z kamene zdí v oblaku zámky:

Národ tak považuj jediné jako nádobu lidství,
a vždy, voláš-li: Slavian! nechť se ti ozve člověk!

Kde člověkem Řek byl, jen tam nám řečtiti slušno;
než kde Řekem Řek byl, řečtiti jistě neum.

„Řeč vaše jen leda řeč, nevidím v ní krásy nižádné.“
Tať, brachu, zříti na svou leckomu krásu nedá.

„Vy pro duchy, Slaviané, veliké ani jméno nemáte!“
Nám jest dosti mužů čest, vy se zovte Genie.

Tak zle matersky mluví, mněl bys', bude Máro a Goethe,

Verzati řeč vzdělaná ani bouchati, třískati nesmí;
slyšteže už jednou: zníti lahodně musí!

Nač prý všecka německy psal svá díla Dobrovský?
Tožť! chce, by Němci Češí, pak tito Němci byli.

Že vzdělanosti nemá náš lid, cizozemci mluvíte:
Jakž? Vy musíte lidu zpívati, nám pěje lid.

Oušklebo, nekřič nám, že oper, že nemáme divadla;
vy zdi. my máme celé v létě divadlo pole.

Tak řeč měkce mluví, libuje zpěvy, má stvory hezké;

Proč kde Maďar bydlí, nemluví i Slavian tu maďarsky?
Dřív tu Slavian bydlel, proč ne slaviansky Maďar?

Kam se našim déla, ach! básnířům múzy klasičnost?
Ještě stébla není, už chcete míti klasy!

Ten každý krok svůj vážně jda k Parnasu čítá:
Tento tu různo větrem kdes' na baloně letí.

Epos park veliký, beseda drama; chrám citu oda;
jeskyně baláda; stráň je selánka milá;
stinné hájky sonet; truchlý elegia potůček;

Bez vděky jsou vděky ty v náruč co se bezděky tisknou:
když vděka být vděčnou chce, vděky krýti musí.

Nic vznešeného tu ven, vznešenost tať jen v citu sídlí:
Najkrásnější cit ten mdloba mysli budí.

Předmět, o němž, básniři, pěješ, ten tak v moci měj své,
jak v moci má vešken Bůh světa svého obor.

Prostě tak a vznešeně spolu nezná psáti nižádný:
jen škoda, tam k bahnu, k závratu nás tu vede.

Nikdá se s životem nesmíchej, však ni nerozluč:

Chceš-li dojít v umění věnce, plytkosti nenáviď,
měř svým výšku i hloub, délku i šířku duchem.

Naděje, tvého břehu, tvé nedbám rokliny bázeň,
můj plyne prostředkem proudu pokojné člunek.

Téměř k zoufání dvojná mne nejistota trápí;
však samu přijde-li už, pohromu lehce nesu.

Já pronikavšího pro oko v světě pohledu neznám
nad ten, když krásné vroucně se děvče modlí.

Dobře, že nic nevědí o Linném naše pohlavy bílé,

Možno cizým utajíš, ba očím špatné činy vlastním:
Před svědomím se tají darmo myšlénka sama.

Buď sem lustry neseš krásot, buď pravdy pochodni,
jdi, však žádného tvé světlo dýmu neměj.

Kdož těch někdy neměl, pálil se co neznaboh ohněm:
Jednoho teď nemají Němci, druhého Uhré.

Odkud jméno Lada vzala? Od sladkosti a vlády:

Buď vám snášelivý, byť i blud byl, vždycky milejší,
než nesnášelivá, byť pak i pravda byla.

Dvě strany teď znikají v Slavianech: Buďtež ticho, vášně!
O strom jedna celý dbá, a druhá jen o list.

Předtím jen krajinu zlá perznila němčina českou;
teď si kydá v české sám knihy němčinu Čech.

Hlad řeči své Uhré si naší řeči pádely syťte:
Však stromu, jenž je nosí, národu, dejte pokoj.

Nikde není, jak zde, krásnější němčiny slyšno:

Jak ve vlunách kdy tonou mořských dvě lodičky samotné,
už tak, dcerky! na vás Slávia teskno hledí.

Teď se jazyk každý švagrovstvím k sanskritu tiskne,
jen ticho, a vlastní choť neudavte jeho.

Hance měla předtím, teď dostala čeština chválců,
chválila ji zloba těch, dobrota těchto haní.

Zastaralé ve novém kroji jen dáváte-li hadry,
ne slova, dejte vy nám radše myšlénky nové.

Bych rozuměl smyslu knih českých dobře nynějších,

Těžko tu řeč milovat se zdá? Milovat ji započni:
Hned sobě už dvě k ní žádati serdce budeš.

Nemluv: „Proč vysoko Slaviané tak píšete řeč nám?“
Křič raději: „Proč já tak v řeči nízko stojím?“

Jednomu básníři šťastně když prošla přes usta
řeč, tu potom básní už z polovičky sama.

Tatry přijdu i k vám, nositi chci i roucho slavianské,
jen dle mojí řecké ať šito míry bude.

Buď Slavianem dobrým, to k žádné chvále neslouží;

Z verstvy na verstvu ji klaď, vzdělanost když národa dáváš,
ať v běhu přeskočené nikde mezérky není.

Pouště Maďar libuje, jsou milší Tatry Slovákům:
Tak vyvolil dobré ten země, tento nebe.

Bůh jistou celotě člověčenstva stezku předepsal:
Jednotlivým svobodu však daje chůze lidem.

Přestala už nesnášenlivost, než nastala horší:
Tam, kdo jinače věřil, tu, kdo jinače mluví.

Štěstí! ty jsi měsíci podobné: jenžto lidem hned
tvář pěknou a celou, hned zas ukáže rohy.

Základy jen pevné my nyní vzdělanosti položme;
nech stěny a střechu sám vnuk si na těchto staví.

Za starodávna muži z vlastí svých vyhnali Muzy:
Ted naopak z vlasti ven muže Muzy ženou.

Básnictví daroval byl Apoll za dnův mi mladosti,
než dar ten mi potom vyrval ukrutně život.
Lépe nevyrval, ale hromadou obdal je překážek,
v nichž co nevinný lká v tísni žaláře vězeň.

Světlo a blesk znamená tvé jméno v sanskritě Indův:
Tím tam své syny buď, tímto nepřátely děs.

Podivný světe, jakový tu hry
provodí s námi někdy Bůh!
Já mám dvě vlasti: Čechy a Uhry,
zde bydlí tělo mé, tam duch,

Bratři, nesuďte o nás, co a jak jsme psáti my mohli:
nýberž jen co a jak jsme směli, suďte o nás.