Básne

Křiváni, na tvém stál sem již temeni, 
s kterého vážně na Tatry pozíráš,
ó, stál sem tamo ve citů víření, 
blíže blankytu, který ty podpíráš: 
již se mi toužby vyplnily dávné,
vzdav poctu modle našich Tater slavné.

Nad zemí sem pněl a předc' sem stál na ní, 
v povětři ploval a zem mne držela,
mysl letěla k nebi v vichrů vání 
a hned se opět na zemi utkvěla: 
Křiváni, ty svých k nebi pozdvihuješ 
a potom mocněj' je k zemi přikuješ!

S homole tvé se vidí mnohé vlasti, 
rozlehlé byty pokrevní rodiny. 
Zakusiv jinoch výšin tvojich slasti, 
opustí oko na rodní končiny:
a tu zří v sever Polsko nešťastlivé
a na jih vrchy Slovenska truchlivé.

Křiváni, v mračnách nad mraky vývodíš 
a tím s' obrazem slovanského světa;
neb s jasným štítem nade mraky vzchodíš, 
kdy hruď tvá nimi kolem jest poseta:
tak i my v bouři se světem neseme 
a co ty Tatrám, my světu budeme.