Básne

Své vyviň jednou ze mraků už čelo,
v dřímotě strážce. V měchatých věžech již 
zvonky sezvání na zory, k horám se
už kosy kradnou.

Modřejí okna po němých chalupkách, 
od hory dlouhou si kadeř vypouští 
záře. Vykroč jí ty hlavou mhopraznou
k pokloně vážně.

Žel, smutek dlouhý umoří život náš. 
Ač tichý, předce břehy tok vyrývá. 
Truchlotou žrána s skaliny v propasti
vrhla se Saffo.

V závoji tvém se skrylo již tisíc let. 
Smutku, dnům strastným časy rov donáší. 
Šlář dolů! Tatra proboří se ze sna
ke dni novému.