ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dnes ešte nemáme určitej a vedecky bezspornej odpovedi na otázku, či sú Slováci prvými obyvateľmi nimi obývaného územia: Slovenska? Iba o Slovanoch vôbec dokázané je, že už za časov Krista boli histórii známi. Že ich história z mnoho dávnejšej doby nespomína, z toho nenasleduje, že ich nebolo a že nie sú najstarším národom v Europe, za akých ich viacerí historikovia novej doby považujú, dôvodiac, že známa ich pokojamilovnosť a usadlosť nezaplietla ich do srážiek s Grékmi a Rimanmi, preto ich grécki a rimanskí historikovia málo, alebo pod rozličnými, dnes už zaniklými menami spomínali. Avšak veľký počet Slovanov a ich veľká rozprestrenosť, taktiež i bezzvestnosť ich príchodu — ktorý, keby sa bol stal v dobe všeobecného sťahovania sa národov, bol by býval v histórii krvavými válkami zapísaný, dopúšťajú, že Slovania už pred zaznačeným v histórii sťahovaním sa národov obývali územie medzi Jaderským, Baltickým a Čiernym morom. Len v najnovšej dobe usilujú sa historikovia a linguisti pomocou názvov riek, hôr, miest, osád atď. voviesť dačo svetla do tejto tmavej doby historickej.

Avšak väčšmi, než táto otázka, patrí do rámca mojej úvahy: na akom kultúrnom stupni stáli Slováci za času príchodu Maďarov, a či vtedy obývali svoje terajšie územie?

Že Slováci a Slovensko tvorili jadro ríše veľkomoravskej, je nad pochybnosť dokázané, jako i to, že za príchodu Maďarov Slovensko bolo Slovákmi obývané.

O kultúre Slovanov píše slávny Palacký^[7] toto: „Jíž za nejstarších věkův nacházíme je ve stálých sídlech osedlé a tiché domácnosti, řemesel i obchodu pilné. Stavívali sobě chalupy z tesaného dříví, tu na nepřístupných místech, u řek, jezer a bařin, kde outoku nepřátelského méně hroziti a snáze ubrániti se bylo. U Budinův^[8] ale již v 5-tém století před Kristem, z dříví stavěné, s dřevěnými chrámy a hřadbami vysokými.“ — „O povaze, obyčejích a způsobu života starých Slovanův chvalně mluví všickní souvěcí spisovatelé, jak Řekové, tak i Němci. Byliť národ pokojný, pilný, dobrosrdečný a neošemetný; hostinnosti šetřívali až přez míru; k zajatým a cizincům vlídněji se mívali, než za věků oněch jinde vídano; avšak i svéhlaví, a proto vždy nesvorní jsouce, vášní svých na uzdě dřžeti neuměli. Cudnosti a věrnosti žen slovanských Řekové, co věci neobyčejné, obdivovali se. V největším zalíbení u nich byl zpěv, hudba i tanec. Živili se nejvíce ourodami polnými; jídla moučná zvláště byla oblíbena; rádi pívali medovinu a nadto pivo, jehožto všednost i samým jménem se osvedčuje. Pluh od Slovanův i skutkem i slovem k Nemcům zanesen; nápodobně i chléb od nich někdy ku Gothům (hlaib) přešel.“

„Nejstarší u Slovanův spůsob oustavy státní hodil se jen pro národ pokojný, bezelstný a v politickém ohledu ještě nedospělý.“ — „Volnost a rovnost všech občanů mezi sebou, co synů téže rodiny, byly hlavní známka starých Slovanův.“ — „Nechtěje panství ani státu, ale jen obcí, zamítal s jednotou národní také silné svazky řádu a vlády; nedávaje u seba místa ni rozdílum stavův ni výsadám, nehověl předce ani vplyvu výtečných osob, ani rýchlému rozmáhání se vyšší osvěty.“ — „Všecky kmeny slovanské rozdrobeny byly ve množství obcí, tu menších, tu větších… jen v čas potřeby spojovávaly se v jednoty tam širší, tu užší, svazky však vždy nepevnými a míjelívými.“ — „Vláda jejich byla veskrze DEMOKRATICKÁ. Pročež neznali s počátku ani knížat dědičných, ani rozdílu stavův.“^[9] — „Uznáváme býti potřebné, abychom podobnými na to důkazy neoštídali se. Hned první spisovatel řecký, který o národní Slovanův povaze r. 552 něco poznamenal, Prokop Cesarienský, praví o ních, že nemají společného panovníka, nýbrž že od starodávna po demokraticku živí jsou. Totéž potvrzuje po něm cisář Mauricius (roku 582 — 602), pravě, že o svobodu svou velice dbají, aniž panovníka nad sebou míti chtějí; k cizincům pak nad míru vlídni jsouce, zajaté ve válce že neodsudzují k večné porobě, jako jiní národové, ale že jím ukládají lhůtu, po kteréžto dle líbosti buď povolení k návratu do vlasti sobě koupiti, aneb u ních co svobodní a přátelé navždy zůstávati mohou. Cisář Lev Moudrý (r. 886 — 911) opakoval svědectví Mauríciovo téměř doslovně. Konečně i nejdůkladnější znatel Slovanův, cisář Constantin Porfyrogeneta, (r. 946 — 959) svědčí, že národové slovanští nemají pánův jiných, kromě starých županův. — A s těmito Byzantinců svědectvími souhlasí dokonale také staří spisovatelé němečtí, kteří znali Slovany ještě za pohanské jejich doby. Widukind praví, že oni radějí podnikali všecky způsoby bídy, nežli ztrátu svobody, a že jako Němcům jen o rozšíření jejich panství, tak Slovanům jen o zachování svobody píle byla. Dětmár Meziborský († 1018) svědčí o Luticech, že nemají nad sebou pána… Potvrzuje to i starý polský kronikář Bohuchval, biskup pozňanský († 1253)…“ — „Máme toho ještě i za našeho věku příklad u Srbův zadunajských a Černohorcův, u kterýchž nadarmo byloby hledati politické stavův rozdíly.“

Vojenskej ústavy, stáleho vojska Slovania nemali. O tom hovorí Palacký: „U většiny kmenův slovanských válečného umění a cviku nedostávalo a nešetřilo se, an i vojevoda pokaždé ve válce teprv volen býval a za pokoje mizel ouřad jeho.“ V čas potreby vojsko bolo organizované podľa žúp. — „Každá župa mala svoj hrad, svoju správu, svoje cesty, svoje súdy, svoju zástavu, pod ktorou tiahlo mužstvo do boja.“^[10]

Jako vidno z uvedených čŕt, kultúra Slovanov za príchodu Maďarov bola už pekne rozvinutá. Menovite hospodárstvo, remeslá, chov stáda, kupectvo, spev, hudba, tanec, čistota rodinného pomeru, úcta k hosťom, snášanlivosť k cudzím, milosť k zajatcom dokazujú vysoký stupeň civilisácie naších predkov. Demokratičnosť ich štátneho sriadenia môže i dnes byť príkladom. Škoda, že pri tomto demokratisme nebolo u ních potrebného centralismu a vojenskej organisácie. Roztrúsené obce sosústreďovaly sa síce v župách, župy ale veľmi slabo súvisely spolu, i v prípade válečnej výpravy. Táto decentralisovanosť Slovanov v župy vysvetľuje nám mnohé nejasné otázky z doby príchodu Maďarov, ku ktorým sa jednotlivé župy — podľa veškerej pravdepodobnosti — dobrovoľne, na základe FEDERATIVNOM pripojily, čo nižšie pokúsim sa dokázať.

Túto charateristiku Slovanov a teda i Slovákov potvrdzujú i maďarskí dejepisci. Spomeniem tu len Vámbéryho,^[11] ktorý tiež vyzdvihuje kultúrnosť a mierumilovnosť Slovákov a tvrdí, že i maďarský názov Slováka: „tót“, pochodí z turského slova „tat“, čo pokojného, tichého človeka znamená.