ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Rozdíl mezi Východem a Západem. — Východní velkoměsta středověká. — Středověká Evropa západní. — Nadbytek žen. — Jejich sociální bída. — Celibátníci. — Kněžské smilstvo. — Studentské nevětsky. — „Špatní lidé“ a kočovní lidé. — Na trzích a jarmarcích. — Na posvíceních a jiných slavnostech. — Při rytířských turnajích. — Na císařských cestách, říšských sněmech a církevních koncilech. — Na poutnických výpravách. — Na křižáckých výpravách. — Vojandy. — Lázeňství a prostituce. — V městech přístavních. — Lidé nevolní. — Řecké vlivy na Východě, římsko-latinské na Západě. — Obchod s otroky. — Kuplířství a pasáctví. — Společník alkohol.

Křesťanský a moslimský kulturní svět středověký, který jako celek znamená v každém směru organické pokračování poměrů antických, představoval nicméně s hlediska hospodářského a sociálního života velmi nápadný rozdíl mezi Východem a Západem. Zatím co typické hospodářství peněžní vládlo v římské říši byzantské a z ní přešlo do kulturního života arabského, měla západní Evropa po většinu středověku — až do válek křižáckých — hospodářství převážně naturální, karakterisované zemědělskou prací, velkostatkářstvím a lenním systémem. Z této příčiny chyběla křesťanské Evropě téměř úplně pravá velkoměsta, kdežto Východ a moslimské Španělsko byly hojně obdařeny velkoměsty se všemi jejich příznačnými vlastnostmi. To je základní rozdíl mezi Východem a Západem, který měl největší vliv na různotvárný vývoj kulturní nadstavby v obou těchto světech a tudíž i na vývoj poměrů pohlavních. (Bloch.)

Mezi byzantská a arabská velkoměsta středověká patřily Konstantinopol (nejméně milion obyvatel), Trapezunt, od 13. do 15. stol. středisko světového obchodu, brána do asijského vnitra, město s přečetnými divadly, cirky, promenádami, chrámy a kláštery, s hojností krásných žen a velkým ruchem cizineckým (několik 100.000), Thesalonika (aspoň 100.000), Bagdad, hlavní město moslimské říše (více než milion), Kairo (více než milion), Mekka (asi 300.000), Damašek, (asi 200.000), Bassora (rovněž tolik), Kufa (rovněž), Samarkand (asi 150.000), Sevilla (400.000), hedbávnická Cordoba (nejméně 400.000). Naproti tomu, nehledíc k městům italským, francouzským a německým, která byla přímým pokračováním měst antických a hojně lidnatá, neměl křesťanský západ nejen velkoměst, nýbrž téměř vůbec žádného života městského před r. 900; v Německu počalo tvoření měst teprve v 11. a 12. stol. Podle novějšího bádání mělo největší město německé ve 14. stol. sotva 40 — 50.000 obyvatel, města nejvýznamnější měla 5.000 — 25.000, většina měst 1.000 — 5.000 duší. Několik nejdůležitějších měst středověkých (podle abecedy): Basel 10 — 15.000, Benátky 190.000, Bruggy 50.000, Curych 10.000, Drážďany 5.000, Florencie 90.000, Frankfurt 7 — 15.000, Gent 50.000, Hamburg 18.000, Heidelberg 5.200, Kolín 30.000, Leyden 5.000, Londýn 35.000, Milán 200.000, Míšeň 2.000, Mohuč 5 až 6.000, Norimberk 20.000, Paříž 200.000, Štrasburk 20 — 30.000, Vídeň 50.000.

Středověká Evropa západní neměla tedy velikého střediska světáckého života, neměla své Konstantinopole, ani svého Bagdadu, kde v zlatých proudech tryskaly zdánlivě nevyčerpatelné zdroje bohatství a přepychu, kde šílil život jako šílil ve starém Římě a šílí v dnešním Londýně nebo Paříži. Zatím co v střediscích rafinované anticko-orientální kultury pěstován byl zjemnělý požitek a láska prodejná, pokračujíc ve starověké tradici, byla velmi rozlišena a projevovala se hlavně ušlechtilejší formou, volnou, representovanou hetérami a zpěvačkami, kvetla v těsnějších a těžkopádnějších poměrech západních především nesvobodná prostituce bordelová, a evropský středověk představuje dobu bordelářského rozkvětu. Všecka téměř malá města (s 500 — 2.000, ba i s 300 až 400 obyvateli) měla své nevěstince s několika děvčaty. První příčinou tohoto zjevu bylo ovšem všeobecné mínění celé středověké pohlavní ethiky, přejaté ze starověku a ve středověku téměř na dogma povýšené, že prostituce je nezbytná jako ochrana před horším zlem: cizoložstvím a sváděním počestných dívek.

Když pak nastal náhlý přechod z naturálního hospodářství k hospodářství peněžnímu a prudký vznik a rozmach měst, měla tato nová města velikou přítažlivost pro potulnou prostituci, neboť byla tu velká poptávka a možnost většího zisku. Nastal mocný nával nevěstek do nových měst, a poněvadž tato města byla v počátcích, mohla také vrchnost jejich, aby „udržela pořádek“, ihned lokalisovati prostituci a zaříditi nevěstince na městské periferii nebo za branami. Pokud vedle prostituce bordelové vyskytovala se i prostituce volná, byla silně potlačována, takže až do dob renezance nebylo tu všeobecně skutečného hetérství a světáckého života, s výjimkou ovšem několika starých měst italských, Benátek, Florencie, Říma, pak Vídně a Paříže.

S hlediska sociálního posiloval středověkou prostituci nemálo veliký nadbytek žen. Byl mnohem závažnější než dnes, neboť mužské pohlaví bylo od dětství ustavičně decimováno větší úmrtností, nestřídmostí, obětmi, kterých si vyžadovaly stálé spory, občanské sváry, nebezpečné cesty obchodní a celibátem, vynuceným na tovaryších a osobách duchovních. Podle spolehlivého sčítání měšťanského obyvatelstva norimberského z konce r. 1449 přišlo na př. na 1.000 dospělých osob pohlaví mužského 1.168 dospělých osob pohlaví ženského, a také v třídě služebné, mezi nevolníky, tovaryši a služkami, mělo ženské pohlaví převahu, takže na 1.000 mužů přišlo dokonce 1.207 žen. Podobné číslice máme i odjinud. Basel r. 1454, 100:108, Rostock 1594, 100:120, Kolín 100:105 atd. Dokonce v době křižáckých výprav připadalo prý na jednoho muže sedm žen, což jest však asi zpráva přemrštěná. Tento nadbytek žen byl příčinou veliké sociální bídy žen a stupňoval jen důsledky falešné etiky pohlavní a dvojjaké morálky, která nad pomyšlení brutálně snížila a znectila ženu (Bücher). Veliký počet neodaných žen vzbudil přirozeně v mnoha oborech silnou ženskou konkurenci, které muži snažili se čeliti různými opatřeními, na př. zásadním vyloučením žen z cechovních řemesel. Převahu měly ovšem námezdné dělnice; samostatné řemeslnice byly výjimkou. Zvláště hojné bylo ženské dělnictvo v průmyslu textilním; pak tu byly švadleny, šičky, pradleny, košíkárky, voskařky, prodavačky ovoce, vajec a sýra atd. Mzdy byly velmi nízké. Bída doháněla ženy i k zaměstnáním, která svou povahou již byla blízká prostituci: byly tu lázeňské, holičky, číšnice. Veliký byl ve středověku také počet služek a starších osamocených žen, které vyhledávaly pomoci v různých zaopatřovacích ústavech, „božích domech“ a jako bekyně. V 15. století zvrhla se instituce bekyň v nemalé míře, tyto „sestřičky“ oddávaly se v hojném počtu prostituci a v úředních spisech byly také stavěny na roveň nevěstkám.

Z důvodů hospodářských nejevili ve středověku také muži příliš velkou touhu po sňatku a ženili se pravidelně v pokročilém věku. K tomu přistupoval i velký počet celibátníků — tovaryšů, kněží a studentů, — a poněvadž mimomanželský styk pohlavní s počestnými ženami byl přísně trestán, rostla i z této příčiny poptávka po prostituci. Řemeslníku, chtěl-li se oženiti, bylo dokázati, že má vlastní živnost, takže tovaryš pravidelně oženiti se nemohl. Ve 14. a 15. století vznikla vlastní třída tovaryšská, bez vyhlídek na samostatnost a rodinu, protože mnohé cechy byly uzavřeny, a mnohé dílny a stánky zašly.

*

Neženatí duchovní představovali důležitou klientelu prostituce již od 11. století, takže někteří spisovatelé snažili se dokonce z tohoto všeobecného fakta odvoditi určitý vnitřní vztah kněžstva k prostituci. Přísný celibátový zákon Řehoře VII. z r. 1074. směřoval nejen proti kněžskému manželství, nýbrž také proti kněžskému smilství (Dresdner). Marně. Všeobecné zavedení kněžského celibátu rozmnožilo ve 12. století počet svobodných mužů v míře velmi nezdravé a poptávku po prostituci značně zvýšilo. Mohuč měla na př. kolem r. 1450 asi 5.750 duší, totiž 4.680 občanů, 520 přistěhovalců, 50 Židů a 500 duchovních. Již ve 12. stol. praví jistá zbožná abatyše ve své knize „Hortus deliciarum“: „V pustých schůzkách kleriků s laiky jsou zněsvěcovány boží domy žranicemi a pitkami, fraškami, nečistými vtipy, veřejnou hrou, řinčením zbraní, přítomností notorických nevěstek, světskou ješitností a nepořádky všeho druhu.“ Ve vyhlášce rady města Frankfurtu z r. 1463 na roveň se kladou popi, popské holky, nevěstky, darebníci, bekyně. Rada města Nördlingen vydala nový řád pro nevěstince, poněvadž zvláště popi jej často navštěvovali. Vůbec ve většině středověkých řádů nevěstincových nalezneme zákaz, přijímati a vpouštěti do bordelu kněze a „posvěcené“ osoby, což jen svědčí pro rozšířenost a hojnost takových případů. Kde klášterní disciplina znemožňovala mnichům vycházky, a tudíž i návštěvu nevěstince, našly nevěstky prostředky i příležitost, aby se dostaly do klášterů. Ve Španělsku znali zvláštní druh nevěstky, trota conventos, klášterní běhnu, která je vylíčena ve španělské literatuře erotické 15. a 16. století.

V universitních městech představovali třetí druh celibátníků a klientů prostituce studenti. Boloňa, Florencie, Padua, Pavia, Siena, Remeš, Orleans, Paříž, Montpellier, Heidelberg, Lipsko, Kolín, Erfurt, Vídeň, Praha, Oxford, Salamanca byly plny holek. V Lipsku bylo v 15. století průměrně 600 — 700 studentů, tvořících šestinu obyvatelstva; v Boloni a Paříži bývalo jich patrně několik tisíc. Pijáctvím a kurevnictvím studentů vynikala hlavně města Paříž, Padua, Salamanca, Kolín, Lipsko a Vídeň. Již s počátku 13. století je známo, že v Paříži potulovaly se nevěstky nedaleko školních budov a lákaly studenty. Někdy v témže domě byla nahoře škola a dole nevěstinec. V universitní čtvrti pařížské bylo nejen přečetně bordelů, nýbrž nebylo prý tu vůbec domu, ve kterém nebyly by bývaly nevěstky. Již v 19. století říkalo se o pařížských studentech, že libují si více v krásách holky než v krásách Cicerona. Jako měla španělská města běhny klášterní, měla také Salamanca studentské nevěstky. Byly to často holky již starší a zkušenější, s nimiž každému studentu, který přišel do města, bylo se seznámiti, neboť nemohl býti tu na doktora promován, „dokud ony jej nevyzkoušely a neshledaly schopným“. Němečtí studenti holdovali neméně Venuši než Bacchu přes četné zákazy úřadů školních i městských; lipské nevěstince u Hallské brány byly v r. 1409 nazývány „pátým kollegiem“. Na některých německých universitách a také v Paříži byly oblíbeny tak zvané quaestiones quod libeticae, žertovné studentské disputace na lehká témata, mezi nimiž byl i poměr prostitutek k jejich zákazníkům. Zachovala se na př. taková žertovná řeč magistra Jakuba Hartlieba, kterou pronesl za předsednictví Johannesa Hilta v 90. letech 15. století v Heidelberce, a která měla název „De fide meretricum in suos amatores“ (O věrnosti nevěstek jejich milencům). Při příchodu nových studentů, studia teprve počínajících, pořádány byly pravidelně velké pitky v nevěstincích na útraty nováčků.

Počet dospělých neženatých mužů a žen činil ve středověku snad až 2.000 při 10.000 obyvatelů, a velká část z tohoto počtu svobodných byli lidé chudí, předem propadlí bídě; byl to již jakýsi rodící se proletariát, třebaže skutečný proletariát velkoměstský v dnešním slova smyslu existoval jen ve východních veleměstech, jako byla Konstantinopol, Bagdad nebo Kairo. Chudoba těchto lidí, zejména pokud běželo o ženské pohlaví, podporovala také vzrůst prostituce: svědčí o tom zvláštní nadace, které byly zřizovány pro chudé panny, jimž byla takto opatřována výbava, aby neztratily věneček způsobem „nečestným“. Ještě větší vliv na vzrůst prostituce než přímá chudoba měla však zvláštní třída, t. zv. „špatných lidí“ (německy schändliche Leute; franc. meschans gens), velmi rozbujelá po všech zemích středověkých, živící se žebrotou, kejkly, krádeží, prostitucí a zločiným pácháním. Byli to zloději a přechovávači, lupiči, falešní hráči, žebráci, tuláci, taškáři a jiní podvodníci, spekulanti s náboženskou lehkověrností, věštci, zaklínači, falešní kněží a mniši, domnělí poutníci, kuplíři a kuplířky, lázeňští, masérky atd., „noční ptáci“ nejrůznějšího druhu, v jejichž řemesle zločinnost byla v těsném styku s prostitucí. Větší města měla často několik set těchto „špatných lidí“, kteří představovali živel ustavičně fluktující, kočovný. Středověký trestní systém vypovídací a do klatby světské dávající, ač byl slovně horší než věcně, honil s místa na místo značné davy lidí a nebezpečného člověka činil ještě nebezpečnějším. Uměle vytvářel přímo přečetnou třídu lidí bez domova a povolání, která, zapadajíc stále hlouběji do víru zločinnosti, přidávala se k silničním lupičům nebo k tuláctvu a žebráctvu. A rozhojňoval nepoměrně a škodlivě středověké zástupy lidí kočovných — hudců, poutníků, potulných studentů, cikánů a potulných žen — kteří potulovali se ze záliby a povolání. Ve středověkém Londýně tvořili nebezpeční lidé většinu t. zv. „nočňátek“ (night-walkers) a měli svá hlavní sídla v tajných nevěstincích, takže král Eduard I. zavedl koncem 13. stol. přímý dozor nad holkami a jejich zločineckými druhy, a v r. 1282 zřídil v Cornhillské třídě zvláštní vězení pro tato nocňátka (Wheatley). Ve středověku byl zvláště vyvinut toulavý pud, zvláštní duševní stav, který pudil nejen muže, ale i ženy a dívky do vzdálených končin a s místa na místo. (Bücher.)

Celá tato, dosti tedy různorodá a velmi pestrá třída kočovných lidí byla nevyčerpatelnou nádrží pro prostituci. Vždyť ženské osoby, které ve městech provozovaly řemeslo prostituční, byly téměř výhradně nedomácího původu. A, pokud běží o mužskou část tohoto kočovného národa, znamenala většinou buď zákaznictvo nebo vykořisťovatelstvo prostituce. Tito větší nebo menší pariové středověké společnosti, žebráci, hudci, šprýmaři, kejklíři, zpěváci, tanečnice, harfenice, cikáni, Židé (kteří následkem hrůzného potlačování a pronásledování žili často ve veliké bídě hmotné i mravní), malomocní, dobrodruzi, potulní žáci, učitelé a klerikové, žoldáci, cizí tovaryši a služebníci atd., procházeli Evropou a hromadně objevovali se tam, kde scházelo se větší množství lidí, tedy na trzích a jarmarcích, při posvíceních a jiných slavnostech, turnajích, sněmech, koncilech, na poutích a vojenských taženích atd.

*

Trhy a jarmarky konány byly nejčastěji poblíž kostelů a klášterů, spojeny obyčejně s oslavou některého mučedníka. „Mnozí křesťané, muži a ženy, chodí jen proto k oslavám mučedníků, aby smilstvo provozovali, aby se scházeli v některé hrobce nebo jiném vhodném úkrytu,“ pravil kterýsi asketický mnich. A po slavnosti valí se všecko do krčem a nevěstinců. Němci nazývali jarmarky velkého slohu „Messe“, poněvadž byly zahajovány po skončených bohoslužbách (ite, missa est!). Známou „Leipziger Messe“ možno sledovati až do r. 1170, r. 1268 byla již světoznámým trhem výročním. Podobně „Frankfurter Messe“ připomínána je poprvé r. 1240 a v 15. stol. jest nejdůležitějším trhem střední Evropy. Měla zvláštní přitažlivost pro kočovnou prostituci, neboť nejen jednotlivá děvčata sem přicházela, nýbrž i mohučské a wormské bordelářky s celým svým personálem, využívajíce tržní svobody, t. j. volného provozování veškerých řemesel. V Nördlingen zřízen byl nevěstinec, poněvadž výroční trh byl tu hojně navštěvován, a rada potvrdila hostinského s tou podmínkou, „že pěkné a čisté ženské, kolik bude chtíti, má míti“. Trhy francouzské byly neméně přítažlivé pro prostituci. V byzantské říši měla proslulý a hojnou prostitucí opatřený trh Thessalonika. Rovněž středověké jarmarky arabské vynikaly bujným životem pohlavním.

Samozřejmě i posvícenské, masopustní a jiné slavnosti vábily zástupy lidí kočovných, a úřady samy staraly se tu často o náležitý příliv prostituce, aby čelily nebezpečí, že budě svedeno nebo znásilněno mnoho žen počestných. Při některých slavnostech však i ženy počestné mívaly velikou volnost pohlavní. Ve Vídni v předvečer slavnosti slunovratu byly na náměstích, když se sešeřilo, zapáleny velké otýpky dříví. Radní páni na koni, ozdobení květy a stuhami, s purkmistrem v čele, v průvodu bubeníků a pištců, táhli mimo jasné ohně; po té tovaryši tančili s ověnčenými holkami veřejnými. Na konec provedly polonahé nevěstky obveselující tance a jásající lid podarovaly květinami a věnci, začež lid pohostil je pivem, jakož i purkmistr a rada nařídili dáti holkám občerstvení, hlavně pivo na městské útraty. Podobnou vídeňskou slavností holek byly tak zvané „šarlatové závody“, při velkých trzích květnových a listopadových, kdy muži a nevěstky běhali o závod o kus „parhantu“, šarlatového sukna. Tento obyčej vznikl v roce 1382 a trval 150 let. (Schrank.) Vrchní velitel Castruccio z Castraconi po velikém vítězství nad Florenťany v bitvě seravallské uspořádal před zraky protivníků podobný závod nevěstek, úplně nahých, o „pallio“, kus drahé látky. I při soukromých slavnostech a svatbách byly často přítomny nevěstky pro povznesení nálady. V Orientě byla to hlavně jarní slavnost naurur, staroperského původu a z Asie do Afriky rozšířená, při které hráli zpěváci a zpěvačky, mužská i ženská prostituce značnou úlohu.

K rytířským turnajům středověkým scházely se rovněž četné prostitutky. Rytíři přicházeli často v průvodu lehkých žen. Tak Waltmann von Sätelstett, rytíř durinský, přitáhl k turnaji do Meziboru s landkrabím Ludvíkem IV. a měl s sebou krásku s krahulíkem a loveckým psem. Vydělala si v Meziboru tolik prstenů, kolik měla prstů a doma jimi podělila jiné krásky. Při magdeburském turnaji v roce 1279 byla dokonce jedna bezká dívka lehká turnajovou cenou. (Lammert.)

Davy nevěstek provázely cesty císařů, říšské sněmy a církevní koncily. Když král Albrecht přišel v r. 1298 do Štrasburku, měl ve svém průvodu 800 prodajných žen. K velkému říšskému sněmu v Řezně r. 1471 sešlo se jich 1500 a bylo jich téměř málo pro celý sněm a všecka ta knížata, hrabata, šlechtice a preláty. Na říšském sněmu frankfurtském r. 1397 bylo napočítáno 797 holek. Ke kostnickému koncilu 1414 — 1418 přišlo asi 18.000 kněží a celkem asi 50.000 cizinců. Veřejných holek bylo na 700, nepočítajíc prostitutek tajných, celkem prý 1.400. Vydělaly si pěkné peníze; jedna dokonce hotových 800 zlaťáků. Bydlily většinou ve velkých stájích. Na koncilu basilejském bylo prý dokonce nevěstek 1.800. Stejný průvod měly i středověké výpravy poutnické, které od 8. století ustavičně putovaly ke „svatým místům“, hlavně do Říma, pak do španělského Santiaga de Compostella, do Jerusalema, Loreta, Einsiedeln, Cách a Trevíru. Nesčetné zástupy poutníků táhly do Říma, stěhování národů, které ustavičně překročovalo Alpy, sedalo na loď, všickni do Říma unášeni mravními pudy. Ale bolestná nebo plachá ctnost poutníkova byla až příliš často odsouzena žíti po boku drzé neřesti nebo lstivého podvodu a na cestě svatosti nakažlivým dotekem sama se státi nesvatou. Odmravňující styk s lidmi, vymaněnými ze všech pout rodinných a státních, dobrodružství a svody, jichž cesta hojně poskytovala, záletnické umění v bujných městech jižních připravily přečetné panny o poctivost a mnohé ženy, které opustily svou domovinu jako cudné dívky, vdovy nebo jeptišky, aby obnovily slib svůj na hrobě sv. Petra, vrátily se jako padlé, ač-li v půvabné Itálii nezůstaly jako skutečné nevěstky některého smějícího se rytíře. (Gregorovius.) Již r. 744. prosí milánský biskup San Bonifazio v dopise Cutberta z Canterbury, aby synod zakázal ženám a jeptiškám poutnické cesty do Říma, poněvadž většina uboze sejde a téměř všecky skončí jako nevěstky v lombardských a francouzských nevěstincích. Mužští poutníci podléhali ovšem rovněž svodům okolí. Palestinské úřady zakázaly poutníkům chodit za ženami na jejich pokyn, neboť šlo jim o to, aby křesťanští poutníci neobcovali s moslimskými prostitutkami. Sám jerusalémský chrám božího hrobu býval prý někdy poutníky snížen na nevěstinec.

Ve světě moslimském dělo se stejně. Již v ranném středověku poskytovaly pouti do Mekky bujný obraz. Ohromný poutnicky proud o několika statisících sléval se sem mohutnými karavanami z Bagdadu, Egypta, Sev. Afriky, Španělska, Jemenu a Damašku. Život opravdu velkoměstský se všemi světly i stíny panoval ve svatém městě. Na nádvoří mešity nikdy nechyběla prostituce a od pradávna ujednávány byly večer v síních slabě osvětlených věci, které nepatřily právě k poutníkově úkolu. Mnohé prostitutky nádherně vypravené byly ostatně i přímými poutnicemi, provozujíce při tom své řemeslo. Podobné poutní slavnosti konány byly také v egyptské Tantě.

Křížácké výpravy do Asie byly také provázeny velikými zástupy nevěstek. S francouzským vojskem r. 1180 šlo prý jich 1500. Ludvík Svatý našel při své výpravě celý stan holek poblíž vlastního stanu. I ke křížácké výpravě dětí v 1212 připojily se velké hloučky potulných žen, takže nedospělé děti přišly v přímý styk s prostitucí, a mnohé dívky vrátily se z výpravy jako nevěstky. Mnozí šlechtici dávali ostatně svým synům holky na cestu, patrně aby nesváděly cestou počestné účastnice.

*

Vojáctví, jak víme, mělo vždy blízké styky s prostitucí; ve středověku byla již ve 14. a 15. stol. „vojanda“ všeobecně známý typ nevěstky. Bedřich I. Barbarossa zakázal při své první výpravě do Italie válečníkům míti v táboře holky. Byla-li tu některá dopadena, byl jí uříznut nos. Když Karel Smělý obléhal Neuss (1474 — 1475), bylo v jeho vojsku na 4000 lehkých žen, které byly na přímý rozkaz vévodův přibírány k zákopnickym pracím na valech, dostaly praporek, na němž byla vymalována žena, a denně vytáhly s doprovodem bubeníků a pištců. V těchto dobách vznikl také úřad dozorce nad válečnými nevěstkami, o němž bude později ještě řeč.

Rovněž souvislost prostituce s lázeňstvím je nám již známa. Ve středověku rozmohla se lázeňská prostituce hlavně ve 13. století. V Anglii navazovala patrně na antické poměry, prostituce byla tu výhradně s lázněmi spojena, z lázní vznikaly bordely. Do Francie zanesly ji křížácké výpravy bezpochyby z Východu. Kočovní lidé, kteří bývali v lázních zaměstnáni nižšími pracemi, zanesli prostituci do lázní asi velice brzy. Všecko, co se „živilo vodou“, mělo pak špatnou pověst. Mnohé lázně byly až do 15. stol. tajnými bordely. Za kostnického koncilu mnoho prostitutek ubytováno bylo v lázních. Rîberîn (lázeňská třečka) znamenala totéž jako kurva. Ve 14. stol. vydány byly tudíž mnohé zákazy společného koupání mužů se ženami, přenocování cizinců v lázních, aniž dosáhly cíle. Ulrich van Hutten^[11] pravil r. 1521 o kanovnících, že obyčejně leží na zádech a baví se v lázních uprostřed hezkých nevěstek, které jsou často úplně nahé. Ostatně ještě v sedmnáctém století vydržovali si lázeňští nevěstky ke tření a dráždění koupajících se. Ve francouzském městě Cavaillonu svěřili r. 1391 dozor nad lázněmi individuu, které bylo stálým hostem v krčmách a u nevěstek a tudíž dobrým znalcem prostituce; mohlo tedy svůj úřad odborně prováděti. V Avignone vydali r. 1441 výnos, jímž jisté lázně byly přímo označeny jako bordely a zakázáno ženatým mužům a klerikům je navštěvovati. Ale v Avignone vydány byly také jiné dvě vyhlášky s příznačnou posloupností. Asi r. 1446 oznámeno bylo obecenstvu otevření lázní pro „slušné lidi“: „Každému, ať jest kteréhokoli stavu, dává se tímto na vědomost, že Genin de la Géline čili de Heaume, alias de la Cerveliére, dal za svým domem vystavěti pěkné a slušné lázně pro úctyhodné a slušné paní, kteréžto lázně jsou od lázní pro muže úplně odděleny. K těmto lázním pro paní jest vchod před domem mistra Antoinea Carbonela, aby každá slušná paní, která přeje si koupati se, mohla sem jíti. Neboť bude zde dobře a slušně a lacino slušnými ženami přijata.“ Ale již 14. června 1448 vyšla na žádost majitelovu druhá vyhláška, ve které mimo jiné čteme: „Se zřetelem k tomu, že zmíněné lázně sloužily vždycky dvojímu účelu, totiž jednomu počestnému a druhému nepočestnému, a poněvadž je to starý obyčej zvykem a nařízeními upevněný, mohou zmínění mistři používati lázní k oběma účelům, s tím však omezením, že pro osoby hanou stížené bude zřízen za domem zvláštní vchod a východ.“ S lázněmi spojen byl výčep vína, což vedlo ovšem k častým výtržnostem. Vrchnost nešetřila tudíž zákazy a tresty. Poněvadž však úplné odstranění prostituce z lázní ukázalo se neproveditelným, byla aspoň různým způsobem omezována. V r. 1465 vydala vrchnost avignonská nařízení, že majitel lázní smí v nich vydržovati jen 2 nevěstky, které mají bydliti v městském bordelu. Kdyby však chtěly přes to bydliti v lázních, musí platiti dvojitou daň (Le Pileur). Ještě z ordonancí města Besançonu z r. 1535 se dovídáme, že lázně znamenaly nevěstince, takže přímo se nařizovalo, aby aspoň jedny lázně mohly býti navštěvovány jen slušnými paními, při čemž jejich manželé měli také přístup. V té době bydlily v každých lázních 3-4 nevěstky, nehledíc k prostitutkám, které je volně navštěvovaly ve dne i v noci. Teprve 1563 zakázána byla lázeňská prostituce vůbec. — Podobně bylo tomu i v Paříži. Prostitutky často ve větším počtu chodily do lázní, aby tu s hosty hodovaly a mnoho peněz vydělaly. — V Anglii, jak jsme již řekli, byla středověká prostituce výhradně prostitucí lázeňskou. Již r. 1611 vyšel tu za vlády Jindřicha II. zákon, organisující lázeňskou prostituci; byl usnesen dolní sněmovnou a potvrzen králem i lordy. Z jeho ustanovení, pojatých podle starých zvyků od nepamětné doby (tedy patrně od Římanů přejatých), uveďme: Lázeňský nebo jeho žena nesmí dovoliti žádné ženštině volně přicházeti nebe vycházeti podle její chutí. Lázeňský nesmí poskytovati žádné ženě stravu, nýbrž ponechati jí, aby se venku podle libosti stravovala. — Za pokoj pro ženu nesmí bráti více než 14 pencí týdně. O svátcích nesmí ponechati dvéře otevřeny. Nesmí o svátcích míti žádné ženy v domě a soudní sluha (bayliffe) má ji vyvésti z okresu. Žádná žena nesmí býti zdržována proti své vůli, chtěla-li by se ráda zbaviti svého hříchu. — Žádný lázeňský nesmí přijmouti jeptišku nebo ženu vdanou. Žádná žena nesmí přijmouti od muže peníze za soulož, není-li s ním po celou noc až do rána. Žádný muž nesmí býti do lázní násilně přiváděn nebo lákán. Policisté, soudní sluhové a jiní mají týdně všecky lázně revidovati. Žádný lázeňský nesmí podržeti ženy, stižené nebezpečnou nemocí spálení (burning - kapavka). Rovněž nesmí prodávati chleba, piva, masa, ryb, dřeva, uhlí, aniž jiných poživatin (Sheldon.)

V Southwarku bylo 18 takových bordelů lázeňských pod vrchní mocí biskupa winchesterského. Byly označeny velikými štíty, podle nichž byly pojmenovány, na př. U zvonu, U kardinálova klobouku, U labutě atd. — Ve čtvrtém roce vlády Richarda II. (1381) patřily tyto lázně londýnskému starostovi Williamu Walworthovi, který je propachtoval flanderským nevěstkám. Podle zlepšených nařízení z doby Jindřicha VI. (1422 — 1461) docházely prostitutky do lázní, davše se tu do služby a tu platíce týdně určitý peníz za pokoj. Prostitutky vrchnosti neznámé, tajně navštěvující lázně za prostitučním účelem, měly býti udány. Svobodné ženy nesměly míti nevěstinec, těhotné nesměly se v lázních prostituovati. V roce 1506. za Ludvíka VII. byly lázně v Southwarku na jednu sezónu zrušeny a zavřeny, ale za nedlouho z 18 bylo jich 12 opět otevřeno; později byly i ty znova zavřeny, za hlaholu trub vydána proklamace, že lázní není dovoleno již používati jako nevěstinců; leč prostituci nepodařilo se odstraniti. Za doby Shakespearovy rozšířila se prostituce ze Southwarku po celém Londýně, a dozorcům nad lázněmi bylo přísně bdíti, aby neměly do nich holky přístup a lázně pro ženy nebyly navštěvovány mladými muži a pochybnými lidmi. Nicméně lázně měly špatnou pověst i nadále a tak, když lékař, Peter Chamberlen, požádal v r. 1649 parlament o výsadu, aby směl po celé Anglii zřizovati koupelny, byl odmrštěn z důvodů mravnostních. Nicméně až do konce 18. stol. byly anglické lázně místy, kde hlavní věcí byla prostituce: nevěstky bydlily pravidelně v sousedství a byly na požádání přivedeny.

Velká lázeňská prostituce byla i v městech italských, snad rovněž jako zbytek prostituce antické. Ve Švýcarsku byly módní lázně na způsob antických bajae v Badnu (Aargau), kde panoval velmi bujný život, jejž popsal známý Florenťan Poggio. V r. 1505 pořádal tu francouzský vyslanec Rocquebertin knížecí hostinu za stálého přílivu holek, mezí něž a do koupele rozhazoval peníze. I tu podobné poměry trvaly ještě v 18. století. Casanova popisuje ve svých Pamětech lázeňský nevěstinec v Bernu: „Přišel jsem na výšinu, odkudž zraky moje rozhlížely se po šíré krajině, kterou vinula se říčka; zpozoroval jsem pěšinu a dostal jsem chuť jíti po ní. Zavedla mě k jakémusi schodišti. Sestoupil jsem asi po stu schodech a našel jsem tu asi čtyřicet kabinetů, které, jak se mi zdálo, byly jakýmisi koupelnami. Byly jimi skutečně, neboť, zatím co jsem místo pozoroval, přišel muž zdvořilé povahy a ptal se, chci-li se vykoupati. Když jsem přitakal, otevřel jednu komůrku, a zároveň oblehlo mě množství mladých děvčat. ,Pane,‘ pravil lázeňský, ,každá tato dívka touží po cti, aby vám mohla v koupeli posloužiti; jest vám jen vybrati si. Malým dolarem zaplatíte koupel, dívku a kávu…‘“ Tento nevěstinec, nazývaný tehda Maffe (louka), existoval ještě v roce 1808.

U Slovanů byly oblíbeny ve středověku lázně parní, vynalezené prý Finy a přejaté pak Rusy, u nichž vznikla rafinovaná technika lázeňská, spojená se smyslnými choutkami. Carevna Kateřina druhá vydala ukaz, jímž nakazováno bylo vlastníkům veřejných lázní ve městech, aby zařizovali koupele pro každé pohlaví zvláště. Zvláště do koupelen, určených pro ženy, neměli býti vpouštěni jiní muži kromě těch, kteří byli určeni k obsluze, a vedle toho ještě malíři a lékaři, kteří by tu mohli studovati. Načež mnoho mužů vydávalo se za lékaře nebo malíře, aby mohli navštěvovati ženské lázně! Někteří cestovatelé zvláště upozorňují na neobyčejnou zálibu ruských obyvatelů městských v lázních, které jim poskytují jakýsi druh opojení.

Středověké nevěstky podnikaly z počátku t. zv. lázeňské cesty do proslulých míst lázeňských. Ze zápisků jisté hospodské společnosti v Kolmaru, k níž patřili i lékaři a lékárníci, dovídáme se, že takové lázeňské cesty byly na jaře obecně konány; r. 1489 sdružili se k tomu účelu 54 lázeňští tovaryši s 9 sluhy a pořádali tento zábavný podnik od 18. května do 3. června; děvčata z nevěstince přispívala k němu zlatkou ročně.

Je samozřejmo, že středisky rozvětvené prostituce byla ve středověku také města přístavní nejen na moři, jako Hamburk, Benátky, Neapol, nýbrž i na velkých řekách jako Paříž, Mohuč, Kolín, Londýn, atd.; cestující obchodníci byli její nejzávažnější klientelou. —

Vedle lidí kočovných tvořili ve středověku příznivou půdu pro prostituci také ovšem lidé nevolní. Najdeme tu podobné poměry, jaké vyznačovaly antický stát otrokářský, neboť křesťanský svět přejal i po této stránce dědictví starověku a trpěl otroctví po celý středověk. Svatý Pavel nepovažoval odstranění otroctví za křesťanský požadavek, Luther nebyl podstatně jiného názoru na nevolnictví. Církev, stavši se služkou vládnoucích, napomínala naopak otroky k věrnosti, jejím přesvědčením bylo vždy, že — podle jesuitské formulace — chudoba sama o sobě t. j. poměrně nepříznivý podíl na vnějších statcích této země, jest od prvního hříchu člověka jako positivní a nezměnitelný činitel v božském programu vytváření společnosti.

Počet nevolníků v 8. — 10. století činil polovinu obyvatelstva, později stoupal až ke čtyřem pětinám. S antickými otroky je možno srovnávati pouze nevolníky nejubožejší, kdežto většina představovala jakýsi střední stav. Nicméně počet oněch nevolníků, kteří byli na úrovni otroků, byl přes to velmi veliký, takže po celý středověk provozován byl čilý obchod s otroky ze západu na východ a naopak i mezi jednotlivými zeměmi křesťanského západu. Prostituce při tom kvetla. Souvislý přechod z antického světa do světa křesťanského možno tu jasně pozorovati.

Východořímská říše byzantská, ohromný po jistou dobu útvar povahy úplně starověké, trvala až do konce středověku a majíc nesmírný vliv, představovala bezpečnou souvislost mezi starověkem a středověkem. Byzantská prostituce v Konstantinopoli byla právě tak složitá jako prostituce řecko-římská podle forem i podle míst, byla to táž estheticky volná helenská požívačnost, pozměněná jen orientálními vlivy. Byzanc byla po dlouhou dobu jedinou říší velkoměstské kultury, která měla veliký vliv na evropské i asijské národy, i na kulturu arabskou. Cizinecké kolonie dodávaly značnou klientelu prostituci. Cařihradské předměstí Galata bylo od pradávna a je dodnes hlavním sídlem prostituce, protože se tu soustřeďuje zahraniční život obchodní. Jireček zaznamenává, že r. 1373. stěžovali si v Bosně na bezuzdný život latinských a francských kupců. Na Krétě za vlády Benátčanů byly zvláště výstřední poměry pohlavní. Svět slovanský, výhonek světa byzantského, převzal z něho s jinými věcmi i antickou prostituci. O Bulhařích praví Jireček, že převzavše od vyžilých Byzantinců zákony a literaturu, mravy i nemravy, byli svými učiteli strženi do stejného hrobu. Na orientální, zvláště moslimský svět, měla byzantská kultura ještě zřejmější vliv. Z Byzance převzali moslimští Arabové zjemnělé hetérství. A dobyvše řeckých měst předasijských, syrských a egyptských, osvojili si všecky mravy pokořených. Kultura nového hlavního města Damašku, byla úplně řecká. A moslimská kultura proniklá řeckými živly působila až do Číny, Indie a severní, východní a střední Afriky.

A jako na Východě, trvá antická prostituce i na Západě. Kdežto však na Východě řecké vlivy podporovaly vývoj prostituce volné, na Západě římské vlivy utvrzovaly prostituci nevěstincovou. Římsko-latinská kultura pokračovala ve středověkých městech italských a jihofrancouzských, na severu, v městech Římany založených, v Lyoně, Trevíru, Mohuči, Kolíně, Londýně, trvaly mnohdy staré nevěstince, rovněž ve Španělsku a v Sev. Africe. Staří Germáni přísných mravů, ač měli silný odpor proti městské prostituci a prostitučnímu řemeslu, byli „stěhováním národů“ přivedeni tak blízko k římské prostituci, že jí povšechně podlehli a přijali antickou organisaci prostituce s nevěstinci a státním dozorem. Když Vandalové dobyli lehkomyslnou Karthaginu, chtěli vyhladiti veřejnou prostituci tím, že všecky nevěstky donutili k vdavkám a každý druh prostituce přísně zakázali. Ale za nedlouho prostituce opět kvetla a Vandalové stali se jejími horlivými zákazníky, proměnivše se z vojska otužilých vojáků v třídu bujných šlechticů.

Na Západě objevili se velmi brzy římští obchodníci s lidským masem a krčmáři, přinášejíce víno, cetky a lahůdky a exportujíce za to lidi, namnoze k prostitučním účelům. Na Východě pěstovali starý řecký obchod s děvčaty Byzantinci a pokud šlo o dívky, hlavně kupci arabští. Benátčané, Byzantinci, Židé a Arabové měli ve středověku největší podíl na obchodu s otroky. Proti obchodu s dívkami zakročovala marně císařovna Theodora, Byzanc zůstala východním střediskem tohoto obchodu, tak jako na Západě byly jím Benátky, ač i tu četné zákony již v letech 876, 943 a 960. potírali hlavně prodávání křesťanských otroků Arabům. Benátčané a Řekové závodili spolu v tomto výnosném obchodě, používajíce Židů tu a tam jako dohazovačů. Potulovali se podle pobřeží jaderského a tuskického moře, Benátky, Ravenna, Neapol, Amalfi, Pisa, byly jejich obchodními přístavy, v nichž prodávali své zboží a nakupovali otroky a vykleštěné hochy. Také balkánští Slované súčastnili se na tomto obchodu a exportovali až do r. 1459 otroky z Albánie a Dalmácie do Italie. V Uhrách zakázán byl obchod s otroky Kolomanem († 1114), v Čechách najdeme jej v 11. a 12. století a v Německu byl ještě ve století 15. Z mnoha italských měst vysílali bordeláři nakupovače každého roku do Německa, hlavně Švábska, pro děvčata do nevěstinců. Švábsko stalo se velmi brzy střediskem obchodu s děvčaty. Pozdější rčení dělo: „Švábsko samo mohlo by celé Německo hojně zásobiti holkami jako Frankové loupežníky a žebráky, Čechy kacíři, Bavorsko zloději, Švýcarsko katy a kuplíři, Sasko pijany, Frizsko a Westfálsko křivopřísežníky, Porýní žrouty.“ V roce 1333 bylo možno koupiti dvé žen asi za 5 korun (cena peněz ovšem byla mnohem větší než dnes). Podobnou pověst jako dívky švábské měly ve středověku také krasavice flanderské; za Richarda II. zakoupil je londýnský lordmayor pro londýnské nevěstince a také v italských nevěstincích byly oblíbeny. Zvláštním druhem obchodníků s děvčaty byli francouzští rôdeurs de filles (toulaví holkáři) v 15. století, společnost lidí kočovných, kteří ze řemesla unášeli mladé dívky, pohlavně jich zneužili a pak je prodali. Středověký obchod s děvčaty vedl tak k typickému otroctví bordelovému (Bloch).

Ohromného rozsahu nabyl obchod s otroky i k účelům prostitučním, v moslimském Orientě. Nemalé tisíce černých i bílých otroků byly importovány z Afriky a Evropy. Zvláště byli ceněni otroci původu španělského. Otrokyně přicházely také ze Syrie, Persie a severovýchodních hranic tureckých, kde byly ženy zvláště krásné. Zásilky půvabných mladých dívek putovaly do Bagdadu. V arabských městech byly domy otrokářů pravými nevěstinci a oblíbenými dostaveníčky arabských světáků. Za krásnou otrokyni a milenku byly placeny často veliké peníze; pověstný bagdadský obchodník s děvčaty, Ibn Zâmyn, dostal za své otrokyně i 80000 až 100000 dirhamů. V dobách válečných měly však ukořistěné ženy cenu neobyčejně nepatrnou; egyptský sultán Beibars (1268) prodal prý po dobytí Antiochie čtyři ženy společně za jeden dinar.

Veliký počet kočovných lidí a mohutný rozsah obchodu s otroky podporovaly ovšem také ve středověku vykořisťování prostituce kuplířstvím a přechovávačstvím, jak na Východě, tak i na Západě. Italští ruffiani poskytli mezinárodní jméno pro kuplíře, známé ve většině evropských zemí. Zákonník Alfonsa Moudrého, krále španělského, vyšlý r. 1260, rozeznával patero druhů kuplířských: 1. bordeláře, žijící z výdělku holek, 2. sprostředkovatele, kteří chodí k ženám, aby je svedli ke smilstvu v zájmu svých zákazníků, 3. otrokáře, kteří mají u sebe otrokyně a jiné mladé dívky a prostituují je za peníze každému, 4. kuplíře vlastní ženy a 5. kuplíře, kteří za úplatu poskytují svůj byt k prostitučním účelům čili řemeslně sprostředkují dostaveníčka. Počet názvů, jež v různých zemích dávány byly kuplířům, jest převeliký a nejlépe svědčí o velikém rozsahu tohoto řemesla ve středověku. Kuplířství věnovaly se ostatně i četné prostitutky, vykořisťujíce nejen dívky, prostituci již propadlé, nýbrž svádějíce k prostituci i ženy počestné. V Kolíně na př. byly vydány přísné zákony proti těm kuplířkám, které dívky vedou ke smilstvu, přivádějí je kněžím, poskytují příležitost jeptiškám, manželům shánějí jiné paní atd. Také ve starofrancouzských povídkách (fabliaux) hrají úlohu kuplířky, které hlavně kněžím služby prokazují. Nezřídka se dělo, že muži nebo rodiče pro dluhy dali své ženy nebo dcery do zástavy bordelovému krčmáři, a bylo to místy dovoleno, když se to stalo za souhlasu příslušné dívky nebo ženy. V Norimberce nevěstincový řád to však přísně zakazoval a veřejné mínění opovrhovalo takovou ženou více než řemeslnou nevěstkou. V Italii, hlavně v Benátkách, kde kuplířství ve středověku se rozmohlo, věnovali se tomuto nevkusnému řemeslu i četní šlechtici a kněží. V roce 1492 bylo podle zprávy milánského vyslance vypovězeno z Benátska i 111 šlechticů, kteří přechovávali u sebe ženy, jakož i několik mnichů a farářů. Řemeslní kuplíři a bordeláři měli nevěstky úplně v rukou, jsouce jejich stálými věřiteli, a podobali se úplně bordelářům dnešním. (Bloch.)

*

Rovněž středověcí pasáci měli všechny povahové znaky pasáků moderních. Ale pasák bordelové nevěstky byl dokonce snad ještě hojnější než pasák prostitutky volné; vždyť nevěstincová prostituce měla převahu. Různé druhy kočovných lidí, hlavně sešlí klerikové, tito typicky středověcí lajdáci, věnovali se hojně pasáckému řemeslu. V Anglii v 15. století nazýváno bylo crosbiting podle Lawrenca Crosbitera, kočovného lupiče a pasáka, který nejen že žil z výdělku svých holek, nýbrž nutil je také, aby své zákazníky okrádaly. Slavným představitelem středověkého pasáctví je básník François Villon,^[12] který vylíčil velmi názorně poměr pasákův k nevěstce ve své proslulé „Baladě o Villonovi a tlusté Margotě“, kterou na tomto místě nemůžeme prozatím uveřejniti v českém překlade, protože žijeme v temné končině, kde censuře je všecko dovoleno.

Ve Španělsku v polovině 15. století rozmohlo se pasáctví tak nebezpečně, že Jindřich IV. vydal r. 1409 zákon, který zakazoval nevěstkám vydržovati si a živiti milence. Vlašský novelista Masuccio^[13] vylíčil neapolske „pasáky“, beccarini di carne umana (řezníky lidského masa), kteří mnohdy z vlastnické žárlivosti zraňují své holky nožem. Vylíčil takového jednoho, Griffone jménem, jehož holka, „la Marchesa“, shání denní svůj výdělek u mnichů v klášteře a když přijde domů, kde Griffone ji očekává, hodí mu peníze, ubohá otrokyně otroka-otrokáře…

Středověké masy lidu neznaly vyšších požitků hmotných ani duševních: opájely se hrubě náboženstvím, pohlavím a — alkoholem, důvěrným společníkem prostituce. Třebaže mnozí „otcové církevní“ doporučovali střídmost při požívání alkoholu, nebyla církev nikdy proti němu, neboť víno stejně jako voda jest darem božím. Krčem a výčepů bylo ve středověkých městech snad ještě více než v městech moderních. Na Erfurt stěžovali si na př. již v r. 1300, že tam není téměř ulice, kde by nebylo 5 — 6 šenkoven. Podobně mluvilo se o Basileji a Augšpurku. Mnohé tyto krčmy a taverny přímo prostituci povzbuzovaly, neboť krčmářům i městským výčepníkům vína, vrchností povolaným, bylo dovoleno míti v domě holky k přilákání hostů. Naopak, měly také nevěstince výčepní koncese. Zejména u francouzských a italských taveren a kabaretů těžko bylo často dopátrati se, čím byly původně — zda nevěstincem nebo krčmou. Lipský řád pro šenkovny vína z r. 1467 nařizoval, že řádná šenkovna nemá trpěti, aby „veřejná žena“ seděla v jejím sklepě, a podávati jí víno, poněvadž má to za následek mnoho rozbrojů mezi studenty a tovaryši s rvačkami, zabíjením a mnoha jinými zločiny, jen mimo dům a sklep směly prodávati víno ženám kočovným. Na podobné poměry stěžovali si také na př. Vídeňáci r. 1403. Starořímská taverna trvala prostě ve středověku jako krčma-nevěstinec; v 11. stol. byla obvyklým místem prostituce, než ji vystřídal pozdější bordel. Bylo tu také hráváno v kostky, a nezkušený host holkami, hráči i krčmářem byl tu olupován téměř až do naha. Byly to zkrátka „čertovy kaple“ podle jisté středověké básně francouzské.

Jako v Lipsku, tak i jinde snažili se čeliti nepřístojnostem z těchto poměrů vzniklým různými zákazy. Anglický zákon trestal dokonce vězením ženy, přistižené v hostinci. Francouzský král Karel VI. vydal v r. 1420 nařízení proti častým případům, že prostitutky byly majitelkami šenkoven. V Basileji byly sídlem prostituce vedle nevěstinců i stravovny na Obilním trhu; byly pod přísným dozorem Rady, která pečovala o to, aby děvčata nebyla hostinským vydírána a mohla choditi do kostela. Tyto stravovny byly navštěvovány hlavně chudým a kočovným lidem, i nevěstkami. Často bylo tu divoce hodováno.

Alkohol jako přítel prostituce rozšířen byl různým způsobem také na moslimském Východě, třebaže Koran víno zakazuje. Bylo srostlé s životem lidu a nedalo se zákazy odstraniti. Arabští básníci opěvali hodokvasy ve společnosti krásných hetér.

V takovém prostředí sociálním a kulturním bujel „volný“ pohlavní život středověký.