ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Tělesná vada“. — Homosexuelní prostituce na Západě. — Benátky. — Collegium sodomitarum. — Paříž. — Německo. — Východní homosexualita. — Arabští básníci. — Ženská homosexualita a lesbická prostituce středověká.

Doba čarodějnického šílenství. — Víra v démony. — Katolický ďábel. — Shroucení renezančního chtění. — Žena-hřích. — Čarodějnické představy jako hromadný zjev. — Ženská hysterie. — Pohlavní obsah čarodějnického šílenství. — Erotické epidemie. — Nemocná láska.

Válečná výprava Karla VIII. Francouzského do Italie. — Vpád syfilidy do Italie. — Rychlé rozšíření syfilidy po starém světě. — Syfilis a Kolumbovy výpravy. — Pravlast syfilidy. — Bludné domněnky.

Homosexualita a homosexuelní prostituce mužská jevila se ve středověku hlavně v moslimském Orientě, kde vlivem řecko-byzantských obyčejů měla velkou volnost, kdežto v křesťanské Evropě, neméně jsouc ve skutečnosti rozšířena, byla přísně pronásledována, ba i smrtí trestána jako ohavný zločin. Jako antropologický zjev musila býti homosexualita ve středověku poměrně stejně zastoupena jako dnes, i když nám často chybí zprávy o ní. Homosexuelní prostituce však dosáhla dokonce v některých městech, na př. v Benátkách a Paříži, rozsahu připomínajícího Východ; také středověk měl již své homosexuelní skandály a procesy.

Již vynikající středověký lékař arabský, Ibn Sina (Avicenna)^[70] postihl, že mezi homosexuelními prostituty a jejich zákazníky je mnoho homosexuelních od přírody, a proto pojmenoval pederastii „tělesnou vadou“. Dr. Bloch zjistil z procesních spisů kolínských (nad Rýnem) z roku 1484, že v tomto roce bylo v Kolíně n. R. téměř stejné procento homosexuelních, jaké zjistil o homosexualitě v dnešním Německu svou anketou dr. Magnus Hirschfeld, nejpovolanější znalec tohoto oboru. Podle výpovědi jistého pastora bylo totiž r. 1484 v Kolíně asi 200 homosexuelních jemu známých nebo označených, což jest při tehdejším počtu obyvatelstva 20 — 25.000 asi 1 %, jež blíží se tomu, které zjistila statistika Hirschfeldova, 1 — 1,5 procenta. Zároveň s tím faktem, že všecky zjevy homosexuality středověké souhlasí s homosexualitou dnešní, dokazuje to, že přirozená homosexualita jest skutečně antropologický zjev všeobecně rozšířený a nezávislý na době, místě a národu. Tehdá jako dnes objevovala se ve všech stavech, u bohatých i chudých, u mužů i žen; tehdá jako dnes existovala mužská prostituce, určitá místa a lokály pro dostaveníčka homosexuelních a patrně i jistá organisace. A přes všecky tresty, často kruté, také ve středověku musila býti homosexualita do jisté míry trpěna, jak vidno ze spisů kolínských, kde theologové universitní nakonec se rozhodli pro úplné umlčení celé neodstranitelné věci.

Stopy homosexuelní prostituce na západě možno sledovati až do germánského pravěku. Již v „Germanii“ Tacitově znamenají lidé „corpore infames“ (tělem ničemní) částečně mužské prostituty. Ve staronordických povídkách a zákonnících jsou často připomínáni a vysmíváni „argen Männer“, jimiž i mužští prostituti jsou označováni. Také ve starých knihách kajícnických (anglosaských, franckých, španělských a německých) najdeme četné doklady o rozšíření homosexuality v prvních staletích středověkých, rovněž v kanonickém právu. V nejstarší době měli tito homosexuelní prostituti středověcí docela ještě zevnějšek římských kinedů; marsillský kněz Salvianus v sedmé knize svých „Osmi knih o božské vládě“ popisuje chování mužských prostitutů, oblečených do kroje veřejných holek a na ulici lákajících muže. Homosexuelní najdeme v Dantově „Božské komedii“ i v Boccacciově^[71] „Dekameronu“. Boccaccio praví o římských kněžích, „že od vyššího až k nízkému všichni nejnestoudnějším způsobem hřešili bujností a nikoli jen přirozenou, nýbrž také sodomitskou, takže tu nebyla malá moc milenek a chlapců, aby dosáhli věcí největších.“ Ve 14. a 15. století byla velká města italská, hlavně Benátky a Řím, středisky rozsáhlé a úplně organisované prostituce mužské. Z vlašské sbírky zákonů a listin o prostituci benátské poznáváme mnoho pozoruhodných dokladů o homosexuelní prostituci středověké v tomto městě. Nařízení z 30. srpna 1443 stanoví, že každý muž, který bude přistižen v obleku ženském nebo jiném obleku neslušném, ztratí tento oblek a zaplatí pokutu nebo půjde do vězení. V listině z 2. března 1455 znova se poukazuje na velkou rozšířenost pederastie ve městě a pro každou čtvrt ustanoveni jsou dva starší šlechtici, aby podrobně pátrali po místech homosexuelní prostituce a jejím provádění. 23. května 1459 byl odsouzen k smrti stětím Řek Joannes Hierachos, kdežto hoch pro rozkoš, Francesco Barberio, dostal toliko rok vězení. Podle listiny z 26. listopadu 1460 byl vyšetřující úřad pro pederasty pojmenován collegium sodomitarum; v téže listině jest připomenuta vražda homosexuelní povahy. Podle nařízení z 16. května 1461 jsou povinni lékaři a lazebníci tomuto kolegiu udati do tří dnů každou poruchu a zranění zaviněné aktivní pederastií u muže nebo ženy. Zákon z 15. srpna 1464 stanoví trest smrti upálením pro pederasty. V nařízení ze 7. ledna 1468 jest připomínáno, že četné ženy a chlapci řemeslně se prostituují a k pasivní pederastii se propůjčují. V jiné listině vypočítávají se místa homosexuelních styků: sklady, školy, sloupořadí, hostince, bordely atd., což nejlépe svědčí o rozšířenosti homosexuelní prostituce v Benátkách. O kuplířích se tu praví: Poněvadž mužští i ženští kuplíři hochů a žen k neřesti sodomské radami, sliby a odměnami vedou k nejohavnějšímu zločinu a rozšiřují jej, nařizuje se, že tyto kuplíře mužské i ženské týž trest stihnouti má jako sodomity, stalo-li se kuplířství jejich příčinou toho, že některého hocha nebo ženy bylo k sodomství užito.

Vzrůst homosexuelní prostituce, ve které nedospělí hoši činili nemalé procento, byl v 15. století v renezančních Benátkách tak veliký, a její chování na veřejných místech tak volné a troufalé, že tím vznikla vážná a citelná konkurence prostituci ženské. Tu sáhla vláda k opatření velmi podivuhodnému. Nevěstky, bydlící v bordelové čtvrti Carampane, chodívaly totiž až k mostu ve čtvrti San Cassiano a tu lákaly mimojdoucí obnaženými prsy. Proto most jmenuje se až dosud Ponte e Fondamente delle Tette (tette = prsy). Tento obyčej má původ v nařízení Rady Deseti, která ženským prostitutkám nakázala, aby u otevřených oken stály a po ulicích chodily s obnaženými ňadry a tak muže spíše lákaly a od pederastie odvracely. (Tassini.) Toto vyhánění čerta ďáblem, jak by řekl dobrý křesťan, nebylo však nic platno, a homosexuelní prostituce v Benátkách, jako v jiných místech italských stále vzrůstala až do první polovice 16. stol. Nepomáhaly ani přísné tresty, jimiž byli stiháni i nezletilí hoši. Tak na příklad těžkými tresty tělesnými (uříznutím nosu, vymiškováním a ocejchováním) zakročeno bylo 7. července 1462 proti řeckému hochu pro rozkoš Theodorovi a hochům Francescu Ravaguanovi a Gasparu Calegariovi. O řeckých kinédech děje se tu vůbec často zmínka. Mužská prostituce zdržovala se nejraději v okolí kláštera křížonošů (monasterium cruciferorum) a v zákoutích paláců vévody modenského a ferrarského; ke schůzkám kinédů se zákazníky používány byly často také gondoly, ale, soudíc podle častých zpráv, byla nejvíce pěstována v krámcích lazebníků, kteří i se svými pomocníky tvořili největší procento homosexuelních a mužských prostitutů. Mužské prostituce používali nejvíce klerikové, pak cizinci a šlechtici. Z proslulé rodiny Grimanů znám je jeden pederast; o Filipu Baffovi zachovala se zpráva, že zaplatil řemeslnému prostitutu Rabiovi 130 dukátů za jeho služby. — Také v Římě a v městech universitních byla mužská prostituce velmi rozšířena.

O Paříži vypravuje Jakub z Vitry^[72] (13. stol.), že homosexuelní styky byly tu tak rozšířeny mezi duchovenstvem, že, odmítl-li některý kněz nevěstky, na ulicích muže oblétající a do svých příbytků je lákající, pokřikovaly naň mstivě: Sodomito! Ti pak, kteří podlehli osidlům nevěstek nebo souložnice si vydržovali, byli považováni za cnostné muže. Již ve 13. století okupovala mužská prostituce určité pařížské ulice, na př. rue Beaubourg a rue des Marmouzets.

Ve středověku byla pederastie označována za „neřest italskou“ nebo „neřest francouzskou“, asi tak, jako dnes platí Francouzům za „neřest německou“, dnes jako tehdá nesprávně. Středověká akta procesní z Kolína n. R., osvětlující ostře pohlavní poměry kolínské v 15. a 16. století (Hashagen, Bloch), svědčí o tom, že v Německu byla homosexualita sotva menší než v Benátkách nebo v Paříži. Koncem 15. století rozmohly se homosexuelní styky v Kolíně na veřejnosti tak, že městská rada obrátila se s dotazem na pastory a zpovědníky, aby jí podali vysvětlení a přispěli případně k nápravě. Výpovědi těchto kněží poskytují mnoho zajímavých podrobností. Pastor od sv. Apoštolů vypravuje o chudém muži, který na smrtelné posteli zpovídal se mu o svých pohlavních stycích s bohatým mužem z nejvyšší třídy. Ač tento bohatý muž měl ženu a děti, byl patrně přes to typicky homosexuelní, poněvadž časteji vyhledával styk s tím prostým občanem a vždy jej obdaroval. Jiní zpovědníci vypravují o mužích, kteří za peníze jiným mužům se propůjčovali. Pastor od sv. Martina vypravuje o čtvrti homosexuelních v okolí Heumarktu, kde prý dosud je stará krčma, navštěvovaná téměř výhradně homosexuelními a mužskou prostitucí. — V Holandsku byl dokonce nejvyšší úředník, president Gooswyn de Wilde, r. 1446 sťat za „hřích proti přírodě“. —

*

Na Východě, kde byla obrovská města, mohla se ovšem homosexuelní prostituce ještě mnohem více rozšířiti, a to tím spíše, poněvadž tu působil všude řecký vliv vycházející z Byzance, který na příklad u Arabů dal popud k organisaci kinédství, jehož původně neznali. Řecké hochy pro rozkoš bylo možno ve středověku najíti v mnoha městech levantských a v zemích kolem Středozemního moře. Rejdy byzantských řemeslných svůdců hochů byly i ve středověku ještě tak zlé, že bylo proti nim postupováno velmi přísně, ba i smrtí upálením. Řečtí mimové po Východě kočující zanesli typ mužského prostituta k arabským dobyvatelům. V předislamské době nemohla se tu mužská prostituce vyvinouti, protože s velkými městy chyběla tu i větší poptávka. Objevila se teprve ve velikých městech říše kalifů, vzniklých na podkladě řecké kultury. Rozdíl mezi dobou beduinskou a dobou velkých měst vystihli již středověcí spisovatelé arabští.

Prorokovo učení původní homosexuální lásku odsuzovalo. „A chovají-li se dva muži mezi vámi po způsobu sodomském, potrestejte oba. Napraví-li se však a vedou-li lepší život, přestaňte je stihati. Neboť bůh usmiřitelný je a slitovný.“ (Sura IV.) A v „Tisíc a jedné noci“ (noc 422) čteme: „Všemohoucí Alláh zatratil přece sodomity a hochy pro rozkoš jako hříšníky proti náboženství ve své svaté knize, kde žaluje na jejich špinavé zvyky a praví: Přibližujete se k mužským mezi lidmi a opouštíte své ženy, které pán váš pro vás stvořil? Věru, proviňujete se!“ Ale k rozšíření a zveřejnění homosexuelních sklonů přispěli moslimští gnostikové,^[73] tak zv. sufis, kteří z „řecké lásky“ učinili téměř dogma a sami ji také provozovali. První organisace homosexuelní prostituce vyšla ze svatých měst: Mekky a Mediny, kde pěstována byla hudba a zpěv, a mužští zástupci tohoto umění, mochannatové, tvořili cech řemeslných kinédů. Odtud mel dvůr v Damašku své hudebníky, kteří později jako typičtí zástupci mužské prostituce objevili se i v jiných městech arabských, v Bagdadu, Bassoře, Kufě a Kairu, a mužská prostituce rozmohla se v míře veliké.

Mochannatové, zpěváci, byli vždy obletováni hloučky mužů a prokazovali oběma pohlavím milostné služby za plat. Nápodobili oblekem a zjevem svým ženy, barvili si ruce henou, nosili široké, křiklavé ženské šaty, načesané a spletené účesy a zpívali s doprovodem ručního bubínku nebo i kastanět, při čemž asi prováděli i smyslné tance, dosud na Východě obvyklé. Měli svůj cech jako kuplíři a nevěstky. Moderní epigoni těchto staroarabských kinédů jsou chawâlové, kteří dodnes v některých zemích, hlavně v Egyptě, vystupují veřejně v ženských šatech, jsou úplně zženštilí, líčí se, nosí ženské copy a závoje a tancují, tlukouce na kastaněty. Mochannatové zdiskreditovali úplně stav zpěvácký a muzikantský a byli často přísně pronásledováni. Na př. za kalifa Soleimâna byli všichni mochannatové medinští vykleštěni, mezi nimi i proslulý zpěvák Ibn Dallâl.

Vlastní hoši pro rozkoš nosili žluté šaty s pestrými květy a nabízeli se na veřejné ulici mužům způsobem vyzývavým, chodíce v párech pomalým, měkkým, dívčím krokem. V „Tisíc a jedné noci“ (noc 381.) líčí Abu Nowâs, proslulý „básník kinédů“, takové setkání: „Potkal jsem neporovnatelný, bezvousý pár a zvolal jsem: — Věru, oba vás miluji! — Máš peníze? ptal se jeden. Řekl jsem: - Také štědrou ruku. — To je něco pro nás! zvolal krásný pár.“ O rozsahu této homosexuelní prostituce v jednotlivých městech svědčí na př. to, že oblíbenec kalifa Mamuna, basorský kádi Jahja Ibn Aktam, zatvrzelý pederast, mohl v krátké době sehnati čtyři sta hochů pro rozkoš, aby utvořil sbor polních myslivců a sobě opatřil pestrou příležitost k ukájení choutek. Dobou rozkvětu homosexuelní prostituce byla doba slavného kalifa Haruna Rašida, jehož dvorní básník, Abu Nowâs, opěval homosexualita. Amyn, syn kalifův se Zobaidou, jeho sestřenicí; byl vášnivý pederast, ovládaný krásnými pažaty. Zobaida, aby odvrátila svého syna od této nebezpečné vášně a jeho vkusu dala jiný směr, provedla ten svůj nápad, že oblékla nejkrásnější své otrokyně do kroje pážecího; mladík našel v ních opravdu velké zalíbení, a ženská pažata stala se pak módou v bohatých domech. I jiní synové kalifovi však holdovali lásce s hochy.

Jak jsme se již zmínili, byl tehdejším básníkem chlapecké školy Abu Nowâs, největší lyrik arabský. Měl jistě obojpohlavní povahu; zamiloval se na př. jednou do krásné otrokyně, a sám o sobě říká, že chodil do nevěstinců, ale lásce s hochy dával přednost ve verších i životě a jako „básník kinédů“ stal se hrdinou jedné povídky z „Tisíc a jedné noci“ (noc 381 — 383). I jiní básníci arabští jsou považováni za básníky lásky s hochy, a závodili s nimi básníci perští, především Sadî (1184 — 1291) ve svém „Růžovém sadě“ („Guldstân“) a Hâfiz († 1389) ve svých proslulých písních. Oba tito perští poeti žili v Šîrâsu, kteréžto město je dosud střediskem pederastie a mužské prostituce. Perské přísloví praví: Isfahan rodí mnohé umělce a učence, ale tanečníky, zpěváky a pijáky najdeš v Šîrâsu. Tu byla především vinárna místem, kde byly navazovány homosexuelní styky, a typem hocha pro rozkoš byl saki, mladistvý výčepník.

Na celém moslimském Východě byl v opovržení toliko pasivní pederast a mužský prostitut, al-mafúl; kdežto aktivní pederast, al-fá’il, vycházel z těchto styků bez pohromy pro svou čest. —

*

O ženské homosexualitě a lesbické prostituci ve středověku nemáme mnoho zpráv, aniž ovšem můžeme pochybovati o jejich existenci ve velkých městech. Ve zmíněné a citované již sbírce benátských zákonů a vyhlášek o prostituci jest taká nařízení Rady Deseti z 15. března 1480, jimž jest některým ženám zakazováno nositi na ulici mužský účes a řečeno, že tato móda přijata byla hlavně nevěstkami. Také je tu vyslovena domněnka, že ony ženy takovým zjevem pohlaví svoje zastírají a v podobě mužů snaží se mužům se zalíbiti, což jest nějaký druh sodomství. Pravděpodobně běželo tu o lesbické prostitutky, které mužskými způsoby chtěly vzbuditi pozornost homosexuelních žen. Z jiných listin je patrno, že byly v Benátkách kuplířky a dohazovačky pro ženy a prostitutky, které jim opatřovaly homosexuelní styk.

Také v procesních aktech kolínských z r. 1484 jest zřetelná zmínka o tribadii: Pastor od sv. Martina prohlašuje, že bohužel poznal, jak také muž s mužem a žena se ženou smilstvo tropí. V jeho farnosti bylo mu častěji trestat homosexuelní styky mužské i homosexuelní styky ženské. Obdržel také dopisy, které roztrhal a spálil, a v nichž byli mu jmenováni tací lidé. —

V moslimském Orientě byla tribadie čili sahhákach již ve středověku všeobecně známa; vylíčena je drasticky v „Tisíc a jedné noci“ (noc 93.) v osobě staré Zat al’Dawahi. Lesbická prostituce byla v jednotlivých městech přímo organisována. (Bloch.)

*

Dějiny čarodějnického šílenství jsou jednou nejohavnější kapitolou světových dějin lidstva. Panovalo přes půldruhého věku; doba 1490 — 1650 je dobou jeho všeobecného řádění. V r. 1484 vydal papež Inocenc VIII. bulu proti čarodějnictví, v r. 1847 vyšlo pověstné dílo „Kladivo na čarodějnice“ (Hexemhammer), jež sepsali Heinrich Institoris a Jakob Sprenger,^[74] a které přineslo úplnou dogmatiku čarodějnické pověry a celé toto eroticko-náboženské šílenství uvedlo v systém. Byly sice čarodějnice pronásledovány po staletí před Inocencem, a poslední hranice, na které škvařilo se ženské maso k větší cti a chvále církve, dohořela teprve v 18. stol., ale zmíněná doba znamená dobu hlavního rozpětí epidemické pověry a jejích důsledků. —

Víra ve zlé démony je rubem víry v dobré bohy a nelze jedné od druhé odloučiti. Jako pojem chladu je podmíněn pojmem teplo, tak princip zla vzniká vedle principu dobra. Každý nadpřirozený výklad světa přináší s sebou víru ve zlé duchy. Kdo věří v boha, musí věřiti také v ďábla v té neb oné podobě. Pro koho svět je pln tajemných sil nadpřirozených, ten rozeznává mezi nimi nutně síly dobré a zlé — tak uvěřil středověk ve 4,333.556 čertů a čertíků, kteří prý se skutečně jednoho dne sešli u smrtelného lože jedné abatyše. Počínajíc třeba starými Egypťany, přes staré Řeky až k moderním protestantům, nějaký ten zlý démon byl a jest důležitou rekvisitou všech „zjevených“ náboženství.

Katolický ďábel má ovšem v této společnosti místo zvláště vynikající, neboť katolická církev v zájmu svého panství věnovala mu vždy velikou pozornost a největší tehdy, když její moc byla ohrožena. Největšímu rozkvětu těšila se ďábelská literatura počínajíc 15. stol. do století 17., tedy v době, kdy panství katolické nejvíce bylo ohroženo, a kdy ovšem i nálady doby pomáhaly jí činiti z čerta nejobávanějšího nepřítele.

V maškarní společnosti nadpřirozených bytostí, z nichž každá je však v podstatě toliko některou skutečností z tohoto světa promítnutou do světa onoho, představuje ďábel vždy hořkou stránku života. Každá doba maluje si jej ve smyslu toho, co nejvíce a nevšeobecněji ji hněte, a se vzrůstající složitostí života, se vzrůstajícím hořem a utrpením také ďábel stává se strašidlem stále složitějším a ukrutnějším.

Renezanční úsilí z 13. a 14. stol., když bylo dosáhlo určité míry úspěchů, muselo býti vystřídáno reakcí a zhroutiti se všude tam, kde chtělo více, než co prozatím bylo možno. Skutečnost není nikdy tak vyvinuta, aby revoluční hnutí mohlo dosíci logického svého cíle. Rozpoutané třídní protivy a nemilosrdné tendence prvního hromadění kapitalistického od počátku 16. stol. vedly k otřesům, jimž doba nedovedla čeliti, a byla zachvácena úplnou panikou, když si to uvědomila. A masy nedostatkem zralosti vedené k pověře, úplně se pověře oddaly, když nastalo všeobecné zoufalství.

Každého jistě brzy napadne, proč zběsilé pronásledování čarodějnictví soustřeďovalo se hlavně na pronásledování ženy a proč stále se mluvilo jen o čarodějnicích a zřídka o čarodějích. Hlavní příčinou toho ve všech zemích bylo soustavné znehodnocení ženy předchozím vývojem, které bylo pak křesťanstvím ze všech sil podporováno a prohlubováno učením o dědičném hříchu. „Ženou hřích na svět přišel“, „Žena je hřích“, „Všecko hříšné ze ženy“, „Ženské paže jsou lovcova oka“, „Vedle ženské zloby je každá zloba nepatrná“, — — takové názory šířilo křesťanství a církevní učitelé opatřovali je nejdůkladnějšími komentáři. A odtud byl již jen krok k mínění, že klín ženin je brankou do pekla. Žena miliskuje se s ďáblem, a tak peklo vniká do její duše.

V jedné nejdelší a nejhanebnější kapitole „Kladiva na čarodějnice“, jejíž každá věta je hanobením ženy, odpovídají spisovatelé na otázku, proč u křehkého pohlaví čarodějnícka neřest vyskytuje se více než u mužů, a hlavní důvod, proč především ženy ďáblu se zapisují, vidí ve všeobecné pohlavní nenasytnosti ženské. Mlčelivý otvor dělohy jejich je nenasytný, a proto také styk s démony vyhledávají, kteří by ukojili jejich žádostivost.

Proto také každá žena, která se za muži honila, byla v podezření, že je čarodějnicí: nadlidsky silného pomocníka potřebovala asi k ukojení svého „nočního hladu“. Jindy ovšem tvrdili věc opáčně: že totiž velká vilnost je dílem ďáblovým.

Tak ztělesňovala žena hřích. Ale pro muže nepředstavovala jen hřích, nýbrž zároveň i tajemství, které vězelo za její osobní mocí nad jednotlivým mužem. V mužské fantasii stávala se žena sama démonem, obávaným pro svou schopnost vzbuzovati v muži ustavičně žádostivost: tak vznikla čarodějnice.

Netřeba nám ovšem ani slova věřiti z těch strašlivých doznání, která tisíckráte se všemi podrobnostmi a okolnostmi jsou popsána v aktech čarodějnických pří, z nichž hora by se dala navršiti. To všecko bylo mučením vynuceno; fantasie mučených diktovala všecko, co mučitelé si přáli. Ale víra ve styky s ďáblem byla nicméně náramně rozšířena, a mnohé ženy samy byly pevně o tom přesvědčeni, že s ďáblem se miliskovaly a jsou s ním ve spolku. Když se renezance hroutila, stávala se tato pověra, toto blouznění, tento rej strašidel v mozku, hromadným zjevem.

Tato doba, z důvodů, které jsme již dříve vylíčili, a neméně v důsledcích sociální katastrofy, byla dobou ustavičného a nemalého nedostatku mužů, a tudíž i dobou nesčetných žen, dívek a vdov pohlavně neukojených. Viděli jsme sice, jak přečetné ženy poslouchaly hlas přírody beze všech rozpaků a plnými doušky až na dno vypíjely „pohár rozkoše“. Ale již to, že dávaly se tak snadno a lacino, bylo jistým důsledkem obecného nedostatku mužů; vedle nich však bylo ještě více žen pohlavně neukojených, hlavně v oněch maloměšťáckých kruzích, kde hospodářské poměry poskytovaly nepatrnou možnost sňatku. A tak mnohá žena násilím chtěla si lásku vynutiti a ke všemu se odhodlala, aby svého cíle milostného došla.

Stará sousedka nebo potulná ženská znaly všaliká tajemství, prospěšná těmto nešťastnicím, láskou nyjícím. Dovedly vařiti „nápoje lásky“, znaly prostředky, pomáhající k tomu, aby žena nabyla neodolatelné moci nad žádoucím mužem, tajná zaříkání a tajné recepty. Po těch toužily pověrčivé ženy vždycky, a když ze sociální nutnosti tato touha stala se obecnou epidemií, nedala se již zastaviti střízlivým dnem a všedním životem, nýbrž horempádem hnala se za svým cílem do objetí démonů. Z přátelství nebo za pěkný dukát kolportovány byly recepty na proslulou masť čarodějnickou, kterou stačilo se natříti, abys v noci, sedíc na koštěti, proletěla komínem na „kozlí louku“, kde se tančil veliký tanec čarodějnic a odehrávala černá orgie milostná. Masť činila opravdu divy; nebylyť v ní toliko myší mozečky, roztlučené ropuchy a podobné věci zdánlivě hrůzné, ve skutečnosti však docela nevinné, nýbrž i různé výtažky omamných jedů, které z mastí i nápojů milostných činily silné lektvary, omamující, uspávající a vyvolávající podivuhodné a divoké sny, milostná deliria.

Jistý autor ze 16. stol. vypravuje tuto svou příhodu s čarodějnickou mastí: „Dostal jsem se jednou k staré čarodějnici, o které se jinak říká, že v noci chodí prý po domech a ssaje krev malým dětem v kolébkách. Když jsem se jí na něco takového zeptal, řekla hned, že mi na to odpoví za malý okamžik. Po té vyzvala mě a ostatní, které jsem vzal s sebou jako svědky toho, co by se snad stalo, abychom vyšli se sednice, kterou pak zavřela, sebe však úplně do nahá vysvlékla a celé své tělo jakousi mastí namazala, což jsme mohli viděti trhlinou ve dveřích. Tato masť však byla z několika uspávajících šťáv udělána, pročež také ihned klesla a tvrdě usnula. Otevřeli jsme po té dvéře, a někteří strkali a bili jí dosti hrubě; byla však tak tvrdě usnula, že to nejinak vyhlíželo, než jako by do kamene bili, když ji udeřili. Vyšli jsme po té opět, a zatím také mast přestala účinkovati, neboť stará ježibaba se opět probudila, šaty si opět oblékla a počala vypravovat skvostné věci, kterak totiž přes moře a hory jela, a dávala nám křivou a podivnou odpověď. Řekli jsme po té, že její tělo přece nevyšlo ze sednice, tvrdila však opak: ukázali jsme jí pruhy, které jsme jí způsobili, stála však tuze a pevně na svém.“ — A novodobý spisovatel okultistický, K. Kiesewetter, vypravuje ve svých „Dějinách okultismu“ o účincích takové omamné masti čarodějnické, kterou sám na sobě vyzkoušel: Sám několikráte experimentoval s podobnými látkami a čarodějnickými mastmi. Natření srdeční jamky roztokem „hyoscyaminu“ způsobilo mu sny prudkého létání ve spirále, jako by byl stržen větrnou smrští. Když si jinou mastí, vynechav škodlivé součástky, natřel srdeční jamku, podpaždí, temeno a kříž, spal v noci po té vždy tvrdě a probudil se ráno bez nepříjemných následků. Ale v následujících nocích snil pak vždy o jízdách po železnici nebo na vodě rychlých jako blesk a v nádherných krajinách tropických. Při tom několikráte se mu zdálo, že stojí na pagodě na vysoké hoře a jako kněz mluví k lidu shromážděnému dole ve městě s domy jako kostky o několika poschodích, z nichž každé vyšší patro představovalo vždy menší kostku…

Vedle toho rozeznáváme dnes v projevech nesčetných „čarodějnic“ typické případy nemoci, která tehdejší vědě mohla býti jen úplnou hádankou a nejvíce utvrzovala nevědomost v mínění, že příslušnou ženu posedl ďábel a jejími ústy mluví a skrze ní tropí své kousky. Touto nemocí byla hysterie, která i v životě nejvšednějším, bez jakéhokoli přičinění zlých duchů, činí často z nejlíbeznější ženy „čarodějnici“ tím nebezpečnější, čím skutečnější. Hysterické ženy všemu uvěřily, všecko podle svého mínění „zažily“, divoké vidiny spletly se skutečností v šílený celek.

Konečně rozmach chorobného bláznění erotického byl asi v nemalé míře podporován také náboženským mrzkačstvím (flagelanstvím), které i u lidí pohlavně velmi normálních může po čase vyvolati pohlavní zběsilost. Flagelanství, jak víme již, patří ode dávna mezi prostředky nenormálního ukájení pohlavního pudu, a mrzkačská epidemie byla jedním darem středověkého křesťanství evropskému lidstvu. Církev tedy touto cestou uměle pěstila pohlavní zběsilost, kterou zároveň odsuzovala a krutě trestala jako nejhanebnější neřest.

V „Kladivu na čarodějnice“ čteme: „Po páté takové, v ďábelskou říši zařazené osobě, dán jest brzy vlastní a zvláštní kurví čili smilný ďábel; ten koná s ní svatbu a soulož, a druzí jsou při tom veselí. Po šesté, takovou vodí pak tam a znova její ďábel, přicházívá častěji k ní, smilstvo s ní tropí, káže jí také tu nebo onu špatnost konati, s jinými, které to rovněž nakázáno mají.“

Vidíme tedy, že žena skrze tělesný styk s ďáblem stávala se čarodějnicí — patrně pradávná, jak víme, víra, že pohlavním stykem přenášejí se vlastnosti aktivního činitele pohlavního na činitele pasivního stále ještě nevymizela — a nabývala tajemné a hanebné své moci. Stálé tělesné obcování s vladařem pekel nebo s některým jeho zástupcem (Incubem) jest odměnou, kterou ďábel ženě platí za to, že se mu zapsala.

„Kladivo“ vypočítává a odůvodňuje tento repertoir ženských kousků čarodějnických: „Se zřetelem k druhému bodu, které ženy před jinými jeví se jako pověrčivé a čarodějnictvím poskvrněné, třeba říci… že, poněvadž tři hlavní neřesti: totiž nevíra, ctižádostivost a bujnost zdají se panovati především v ženách špatných, proto před jinými ony pomýšlejí na díla čarodějná, které před všemi jinými oddány jsou těmto neřestem. Dále, poněvadž z těchto tří poslední nejvíce převládá, poněvadž (podle kazatele) nenasytná jest etc., proto také jsou mezi ctižádostivými ony více nakaženy, které více touží po ukojení svých choutek zlých, jakož jsou cizoložnice, kurvy a konkubiny mocných: a to se sedmera čarodějství, jak podotčeno jest v bulle (Summis desiderantes), infikujíce milostný akt a početí v těle mateřském různými kouzly: předně, že srdce lidí proměňují k neobyčejné lásce etc.; po druhé, že plodivou sílu ochromují; po třetí odstraňují údy k tomuto aktu náležející; po čtvrté lidi kouzelnictvím proměňují v postavy zvířecí; po páté ničí rodivou sílu u ženy: po šesté předčasné porody způsobují; po sedmé děti démonům obětují, nehledíc k četným škodám, kteře činí jinému, zvířatům a polním plodinám… Jak totiž ukazuje sv. Tomáš, Distinct. IV, 34, kde mluví o obraně před čarodějnicemi, proč ďáblu byla bohem dána větší moc čarodějná nad souloží než nad jiným konáním lidským, kde také uvádí důvody toho, tak nutno podobně říci, že ony ženy více jsou znepokojovány, které poddávají se více tomu konání. Praví totiž, že poněvadž první zkaženost hříšná, kterou člověk stal se otrokem ďáblovým, vešla do nás aktem plození, proto moci čarodějné ďáblu bohem více dáno bylo při tomto aktu než při jiném, jakož se také u hadů, jak říkáme, více síly kouzelnické jeví než u jiných zvířat, poněvadž ďábel hadem jako svým nástrojem ženu pokoušel. I když tedy, jak později dodává, jest manželství patrně dílom božím, poněvadž jím zároveň ustanoveno jest, bývá přece někdy ničeno díly ďábelskými; nikoli sice mocí, poněvadž by jinak ďábel platil za silnějšího než bůh, nýbrž jen z dopuštění božího dočasným nebo trvalým zamezováním manželského aktu. — Proto můžeme říci, co zkušenost učí, že v zájmu provádění takových nepřístojností konají nesčetné kousky čarodějnické jak na sobě tak na mocných své doby, ať z kteréhokoli postavení a stavu jsou, tak proměňujíce jejich srdce k neobyčejné lásce nebo milostné zuřivosti, že nižádnou překážkou ni domluvou nemohou býti pohnuti, aby jich zanechali. Z toho hrozí také zničení víry, denně také nesnesitelné nebezpečenství, poněvadž srdce oněch tak proměniti dovedou, že jim žádné škody samy ani jiným vzejíti nedají, a tak denně přibývají. Ale naopak víme: taková nenávist byla ve svátosti manželství čarodějnicemi probuzena mezi manžely, také ochlazením plodivé síly, že nejsou schopni starati se o potomstvo uznáváním a plněním manželských povinností… Vyskytne-li se však mimochodem otázka, proč někdy konání ono zamezeno je se zřetelem k jedné žene a nikoli k jiné, tedy odpověd podle Bonaventury je tato: Buď že kouzelník nebo čarodějník k tomu ďábla použije ze zřetelem k určité osobě nebo že bůh se zřetelem k některé osobě nepřipustí zamezení. Neboť zde je skryt úmysl Páně, jak vidno na ženě Tobiášově. A dodává: „Ptají-li se, jak to ďábel činí, jest říci, že plodivou sílu neochromuje vnitřní překážkou, poraněním orgánu, nýbrž vnější, zamezením používání. Poněvadž je to tedy umělá překážka, nikoli přirozená, proto může překážeti u jedné ženy, nikoli u jiné buď zrušením dráždivé žádosti po ní a nikoli po jiné, a to vlastní silou nebo bylinami, kamenem nebo tajnou silou. — Dále objeví-li se neschopnost k takovému konání někdy z přirozené chladnosti nebo z přirozeného nedostatku, a ptají-li se, kterak možno rozeznati, co děje se následkem čarodějnictví a co nikoli, tedy odpovídá Hostiensis ve své Summa (i když nelze o tom veřejně kázati): nepohybuje-li se metla vůbec, takže muž nikdy ženy poznati nemůže, je tu znamení chladnosti; pohybuje-li se však a tuhne, muž však hotov býti nemůže, tedy je to znamení čarodějnictví. — Ještě třeba podotknouti, že čarodějnictví nejen způsobuje, že někdo nemůže být při svém konání hotov, nýbrž způsobuje někdy také, že žena nepočne anebo předčasně rodí. Ale dobře dbejme toho, že podle zásady kanonu každý, kdo, aby mstivost ukojil nebo z nenávisti učiní něco muži nebo ženě, aby nemohl ploditi a ona počíti, považován jest za vraha… Rovněž si pamatujme, že kanon stejně mluví o lehkých milovnících, které svým milenkám nápoje dávají, aby nepřišly do rozpaků, nebo také určité byliny, které povahu velice ochlazují, bez pomoci démonů. Proto třeba je potrestati jako vrahy, i když se kají. Čarodějnice však, které kouzelnictvím takové věci způsobují, jest potrestati podle zákona nejpřísněji…“

Tedy hlavní kouzelné kousky čarodějnické nejvíce s životem milostným a pohlavním souvisejí; o věcech pohlavních pojednává většina kapitol „Kladiva“, a také mužům, kteří ďáblu se zapíší, běží hlavně o ukojení choutek erotických: tedy pohlavní věci jsou hlavním obsahem čarodějnického šílenství. (Fuchs.)

Hromadná erotická posedlost projevovala se také v četných epidemiích klášterních, o nichž nám zprávy zachovány jsou z oné doby. Tisíce jeptišek dopouštěly se nymfomanických výstředností, a v Ježíši milovaly toliko muže, činíce ze své pobožnosti po léta duševní smilstvo.

Z případů historicky zjištěných buďtež tu uvedeny aspoň tyto:

Jeptiška Blanbekin byla ustavičně soužena myšlenkou, co se asi stalo s onou částí, která zbyla po Kristově obřezání. — Trápila se touto myšlenkou ovšem zcela zbytečně, poněvadž každý církevní historik, aspoň, trochu orientovaný, mohl zvědavou pannu tu poučiti, že v 15. a 16. století celý tucet obcí měl ve svém vlastnictví tuto relikvii, tak výnosnou pro příslušné sáčky kostelní. Dokonce ještě dnes mají tři chrámy tu jedině pravou předkožku Kristovu mezi svými relikviemi.

Veronika Juliani, papežem Piem II. prohlášená za blahoslavenou, brala si ze zbožné lásky k božskému Beránku do postele beránka skutečného, líbala jej, dávala mu ssáti na svých prsou a dokonce několik kapek mléka proň uronila.

Svatá Kateřina Janovská trpěla často takovým vnitřním žárem, že na zem léhala, aby se ochladila, volajíc při tom: „Lásko, Lásko, již nemohu!“ Při tom byla zvláště oddána svému zpovědníku. Jednoho dne přitiskla jeho ruku ke svému nosu a pocítila při tom pach, který jí srdce, pronikl, „nebeský pach, jehož příjemnost mohla mrtvé probuditi“. — Podobným žárem soužena byla svatá Armalle, sv. Alžběta a jiné zbožné ženy.

Stejného původu byly taneční epidemie. Tyto zběsilé tance byly nejčastěji jen groteskními karikaturami milostných posic; když nastalo při nich všeobecné pohlavní rozjitření, trhali muži ženám a ženy mužům šaty s těla a nazí i polonazí (nahé a polonahé) volali růjně po vykupiteli. Končívaly pak tyto tance vykoupením skutečným, strašlivou orgií smilnou, po které přicházely ženy domů v jiném stavu, aniž věděly s kým.

Veřejné nebo tajné orgie byly také častým doprovodem epidemie mrzkačské, o které jsme již dříve mluvili.

Tak mohutná renezanční vlna smyslná, která z nadbytku zdraví a tvůrčí síly zaplavila kulturní Evropu, vzpínajíc se po nejvyšších cílech, zlomena věčným nepoměrem mezi revoluční vůlí a praktickou možností, byla roztříštěna, smrtelně onemocněvši, renezanční ideály byly mrtvy, láska nemocna. (Fuchs.)

Pád pravého středověku, kvas evropských duchů, mocné otřesy politické, hrůzné vášně a povahy provázela na konci 15. století také příroda výstředními kousky, velikými vedry, povodněmi, mory různého druhu, hladomorem. Ale ze všech událostí této doby měla jedna pro lidstvo následky nejzhoubnější: to bylo válečné tažení mladého krále Karla VIII. francouzského do Italie v letech 1494 a 1495.

Karel VIII. (1470 — 1498), král francouzský, po několika válkách s císařem Maxmilianem I., se Španělskem a Anglií, pojal smělý úmysl dobýti království neapolského, na které si činil nároky jako potomek anjousského rodu v Provenci. Zatím účelem počal koncem r. 1493 shromažďovati veliké vojsko žoldácké ze všelikých zemí a počátkem března 1494 měl je pohotově v Lyoně.

Tento mladý panovník byl malý člověk zakrnělé postavy, netvarné velké hlavy o dlouhém nosu, nohy měl tenké, a na svém oři válečném, oblečen v černý samet a zlatý brokát, podobal se karikatuře dobyvatele. Byl velice nevědomý, dobrosrdečné povahy, ale chorobného slavomanu. A hle, dějiny použily tohoto skrčka k dobrodružnému podniku, který způsobil revoluci ve všech evropských poměrech. (Gregorovius.) Jeho válečné tažení možno považovat za poslední podnik v rytířském duchu křižáckých výprav (Ranke) a za nejdůležitější událost vedle objevení Ameriky, jejíž následky dodnes pociťujeme. (Müntz.)

Vojsko Karla VIII. čítalo asi 32.000 mužů. Bylo mezi nimi 6000 Švýcarů, 10.000 mužů z „pikardských band“ (sev. Francouzů a Nizozemců), 5000 Gascoňců a obyvatelů pyrenejských provincií francouzských. Zbytek tvořili Španělé, Vlaši, Angličané, Uhři, Slované a j. Mnoho španělských žoldáků přešlo sem z vojska Ferdinanda Katolického, s kterým Karel VIII. po uzavření míru před tím bojoval. Po tom pak, co již víme o ženském průvodu středověkých vojsk žoldáckých, představíme si také, jaký počet vojand, kurtisán a veřejných holek provázel tuto armádu.

Když Karel VIII. táhl z Říma do Neapole, bylo prý u jeho vojska 800 ženštin, z nichž 500 byly sprosté nevěstky. K nim třeba ovšem přičísti ještě holky, které byly vojákům po vůli ve všech italských městech a jichž nebylo jistě málo, neboť celá tato žoldácká společnost, jak uvidíme, holdovala hrůzně Bacchovi i Venuši.

V Lyoně pobyl Karel VIII. téměř půl roku, neboť zamlouvaly se mu velice půvaby lyonských dam a rozkoše, kterých tu užíval; pak jej odtud vyhnal mor, který řádil v Languedoku a Provenci. Prvního září překročil italskou hranici, šestého bavil se v Chieri divadelními představeními, která na jeho počest jako ochránce krásného pohlaví pořádaly vybrané dámy vlašské. Hrály mu na př. osobně pantomimu, která představovala — slehnutí. Vůbec měli Karel VIII. a jeho vojáci ustavičně nejlepší poměr k vlašským ženám, třebaže se jich zmocňovali i násilím: půvaby Vlašek působily prý neobyčejně na hrubou soldatesku a pohlavní hýření bylo přirozeným důsledkem tolika svůdných příležitostí.

První bitva svedena byla u Rapalla na janovském pobřeží, kde neapolský král Ferdinand II. dal vyloditi 3000 Neapolců a Španělů. Porazil je (9. září) vévoda orleanský, kterého proti němu s několika tisíci muži vyslal Karel VIII.

Sedmnáctého listopadu vtáhl Karel VIII. do Florencie, a posledního dne v roce 1494 byl v Římě. Vjezd do „věčného města“ trval od 3. hodiny odpolední do 9. hodiny večerní. V Římě bavil se Karel VIII. s počátku tím, že v kapli sv. Petronilly vkládáním rukou pomáhal Římanům od krtic, kterážto zázračná moc léčebná byla králům francouzským a anglickým propůjčena v 11. století. Pak a po celé čtyři neděle věnoval se jižním půvabům žen, které hlavně byly ceněny v Římě papeže Alexandra VI. Víme již, jak tento papež, rodem Španěl, holdoval pohlavnímu požitku: nikdy nebylo také v Římě tolik nevěstek, jako za jeho panování. A byly to hlavně španělské kurtisány, které se do Říma tehdá hrnuly, jsouce tu velmi oblíbeny pro svou krásu a jemné chování. Delicado napočítal tu kolem roku 1520 asi 14.000 španělských krasotinek.

Dvacátéhodruhého února 1495 vtrhl Karel VIII. do Neapole, odkudž Ferdinand II. uprchl, zanechav tu v pevnosti Castelnuovo menší posádku, ve které více než třetinu tvořili Španělé. Uvítán byl s rozpustilou radostí; hlavně naparáděné ženy, ležíce v oknech, pozdravovaly vojáky svůdnými úsměvy, pochvalnými výkřiky a poletujícími kapesníky. (Cherrier.) Před všemi domy stály stoly s vybranými víny, víno teklo brzy v proudech po ulicích, takže vojáci máčeli si v něm boty. Den zakončen byl opilými výstřednostmi. A tomuto dni podobalo se všech osmdesát dní, které Karel VIII. se svým vojskem ztrávil v Neapoli. Pobyt v Neapoli velice se líbil králi i francouzské šlechtě. Dlouhý styk s vlašskými pány, nespoutanými morálními představami, civilisovanými až ke korupci, nadšenými pro umění, literaturu, radosti života elegantního a zbaveného předsudků, vzbuzoval v nich myšlenky úplně nové. Tyto myšlenky, rozvinuvše se, způsobily pak v málo letech podivuhodnou změnu v mravech, zálibách, jazyce, stavbách, tvorbě umělecké a literární ve Francii. Výprava z roku 1494 otevřela bránu Renezanci, která ve Francii datuje se od té doby. (Cherrier.)

*

Vojáci Karla VIII. dopouštěli se však hrubých násilností, a mnoho žen uchýlilo se před nimi do klášterů. Ale i sem vnikli nenasytní a zvlčilí žoldáci. A tak Neapolci byli konečně syti celé této návštěvy, kterou uvítali s takovým nadšením; počali toužiti po starém králi a v lidu hrozila vzpoura. Denně byli vojáci Karlovi zákeřně přepadáni. Také dověděl se Karel o tom, že na Sicilii přistálo již pomocné vojsko španělské, aby se spojilo s lidmi Ferdinanda II.

Dvacátého května odtáhl tedy Karel VIII. se svým vojskem z Neapole, zanechav tu 6000 mužů pod velením D’Aubignyho. Prošel Sienou, Pisou, Luccou s 15.000 muži, pobyv v každém tomto městě několik dní, vyplněných slavnostmi a milostnými radovánkami. Z Luccy poslal část vojska na Janov a sám svedl 28. června bitvu s částí spojených vojsk nepřátelských u Pontremoli, kterou vyhrál. Znova utkal se pak s posíleným nepřítelem 6. července u Furnuova na řece Tarro, kde ztratil sice velkou část průvodu a zavazadel, ale vynutil si další průchod. Veronesský lékař, Alexander Benedictus, který byl při této bitvě jako vojenský lékař benátského vojska, vypravuje, že v kořisti nalezen byl králův deník, v němž zaznamenány byly všecky krásky, jichž užil, a každá se všemi půvaby vyobrazena. V té době ztratil Neapol, a také Ferdinand Katolický vyslal menší vojsko do pyrenejských provincií francouzských.

Zatím od dubna vévoda orleanský vybral si za operační basi Novaru, ve které však byl v květnu obklíčen vojskem benátsko-milánským. Obléhání trvalo až do 26. září, kdy Novara byla vydána vévodovi milánskému, Lodovicu Sforzovi, nazývanému il Moro. V době obléhání mnoho žoldáku z francouzského vojska desertovalo. Karel VIII. přišel 30. července do Turina, po pádu Novary jej opustil, a 7. listopadu 1495 byl opět v Lyoně. Většina jeho vojska rozprášila se všemi směry již, když opouštěli Italii.

Tak žalostně s hlediska vojenského a politického skončila tato pamětihodná výprava, která měla však velký význam s hlediska kulturního, a v dějinách lásky je proslulá tím, že dala podnět ke zkázonosnému propuknutí nové pohlavní nemoci — syfilidy. Proto jsme o ní pojednali poněkud obšírněji.

*

Nebyla to náhoda, že proslulá výprava Karla VIII. do Italie, která i ve své válečné době měla jedinečný průběh, pokud běží o zevnější okolnosti, dala podnět k strašlivého rozmachy syfilidy, který překvapil a poděsil svět. Několik žoldáckých vojsk značně velikých sešlo se v Italii a vešlo spolu ve styk. Byla složena z nevázané soldatesky ze všemožných zemí, provázené ohromným počtem lehkých žen. Mezi těmito vojsky dělo se ustavičné přebíhání mužských i ženských osob, a na konec armáda francouzská rozptýlila se na všecky strany. To byly poměry jistě zvláště příznivé neobyčejnému rozšíření pohlavních nemocí.

Nemůže býti pochyby, že evropský svět postřehl po prvé syfilidu v době, když Francouzové pod Karlem VIII. bojovali a hýřili v Italii. Většina soudobých kronikářů a lékařských spisovatelů souhlasně zaznamenává, že syfilis jako epidemie propukla nejprvé za pobytu francouzského vojska v Neapoli. Shodují se také v tom že tento pohlavní mor byl do Italie zavlečen, a považují více nebo méně rozhodně Španěly za jeho první šířitele.

Nikoli nadarmo upozorňovali jsme ve svém popisu výpravy Karla VIII. na španělské žoldáky v různých vojscích a posádkách. Podle některých soudobých spisovatelů objevila se syfilis ve francouzském vojsku u španělských žoldáků již v prosinci 1494, když překročilo italské hranice. Podle jiných nakazili se francouzští vojáci již v Rapallu, přišedše do styku se Španěly, kteří tu rovněž přistáli. Konečně existuje velmi spolehlivá zpráva, že Španělé, obléhaní Francouzi téméř po tři neděle v opevněné čtvrti neapolské Castelnuovo, aby se zbavili neužitečných jedlíků, odeslali ven zbytečnou část trabantů a ženských, kteréž pak rozšířily španělskou nemoc mezi Francouzi; vedle toho po pádu Castelnuova (v polovici března 1495) připojila se část jeho posádky k francouzskému vojsku. Uvidíme brzy, proč právě u Španělů třeba hledati první zdroj nákazy. Pochopitelně tvrdilo mnoho soudobých Italů i to, že Francouzové sami přinesli novou nemoc, která podle tohoto mínění pak v řeči učené i lidové často byla nazývána v různých variacích nemocí galskou nebo francouzskou. V Neapoli objevila se syfilis patrně již před květnem 1495, ale první větší rozšíření její dělo se jistě cestou z Neapole do Říma.

V Římě studovali syfilidu dva proslulí lékaři. Pedro Pintor (1423 — 1503) byl při vypuknutí syfilidy stár 70 let, měl tedy jistě již znamenité zkušenosti. Přes to nazýval syfilidu novou neznámou nemocí, morbus ignotus. Vypravuje, že do Říma přinesli ji Francouzi a velmi mnoho obyvatelů tu nakazili. Druhý lékař, Gaspare Torella, byl rovněž v Římě při vypuknutí syfilidy a napsal o nové nemoci dosti pozoruhodné dílo, jež vyšlo v listopadu 1497. V červnu 1495, když benátské a milánské vojsko, poražené Karlem VIII., připojilo se většinou k armádě obléhající Novaru, studoval syfilis u milánských vojáků lékař Marcellus Cumanus. Nemoc tedy byla již rozšířena až do nejsevernějších částí apeninského poloostrova, až k úpatí Alp, k hranicím francouzským, švýcarským a německým. Rovněž na Sicilii byla zavlečena a sice jedině Španěly, protože Francouzové sem nepřišli.

Všecky soudobé zprávy laické i lékařské mluví o zcela nové, v Italii neznámé dosud nemoci, sem zavlečené, jejíž epidemické propuknutí činilo mocný dojem a vzbuzovalo hrůzu. „Mnohé nákazy byly pro lidstvo záhubnější a vražednější než příjice, která vypukla koncem XV. století: ale nikdy žádná odedávna a bez výjimky, žádná nákaza zlá, žádný mor, žádná černá smrt neučinila tak strašlivého dojmu, žádná nezanechala takového zděšení v myslích.“ (Heusler.)

Tato hrůza způsobena byla nejen úplnou neznalostí nemoci, nýbrž i tehdejší prudkostí její a zlými následky. Ve všech zemích většina soudobých spisovatelů to potvrzuje. A my, kteří dnes jsme svědky povšechně a poměrně mírného průběhu syfilidy, můžeme si podle moderních názorů vysvětliti prudkost tehdejší syfilidy jen tím, že přišla na „panenskou“ půdu, t. j., že národové starého světa byli před tím syfilidy úplně prosti. To rychlé objevování se druhotných příznaků (někdy po několika dnech již), ty vysoké horečky, prudké bolesti hlavně v kloubech, těžké vyrážky, ten marasmus rychle následující a ta nepochybně častá úmrtí, všecky tyto intensivní projevy nemoci v době tak krátké u tisíců lidí, svědčí o tom, že tu běželo o podivuhodně akutní epidemii, kterou nelze srovnávati se syfilidou zastaralou, vyskytující se tu a tam hromadně v některých zemích a v určitých vrstvách následkem úplného nedostatku čistoty, sebeochrany a ošetření.

*

Soudobý spisovatel, který viděl v Italii vojáky syfilidou postižené, líčí takto projevy jejího prudkého průběhu: „Jedni byli od temene až ke kolenům potaženi souvislým strašlivým, černým svrabem jakýmsi a činili tím dojem tak odpuzující, že opuštěni všemi druhy v osamělosti po smrti toužili; druzí měli svrab ten na jednotlivých místech, ale tvrdší stromové kůry, na přední i zadní straně hlavy, na čele, krku, prsou, zadnici atd. A trhali si ji nehty pro prudké bolesti. Ostatní byli poseti na celém těle takovým množstvím vředů a neštovic, že jejich počtu nebylo lze určiti; mnohým však vyrůstaly neštovice jako čepy nebo rohy malé, které pukaly, vydávajíce morový zápach…“

„Papežové, králové, knížata, markrabata, vojevůdci, vojáci, všichni šlechtici, kupci, a vůbec všichni, kdož smilstvu holdovali, duchovní všeho druhu navštíveni byli touto nemocí, podle čehož rozeznals cudné od necudných…“ píše dvořan Franciscus Muraltus, který při propuknutí syfilidy prodléval na líbezném Lago di Como, aby dceru milánského vévody Galeozza, Marii Biancu, dovedl k císaři Maximiliánovi, jejímu snoubenci. A mučen touto nemocí byl i takový Ulrich van Hutten.

*

Syfilis šířila se po starém světě s velikou rychlostí. V několika letech (do r. 1500) byla důkladně zahnízděna po celé Evropě, a již v prvních letech 16. stol. objevila se po Vých. Asii, v Číně a Japonsku. Také do Afriky byla brzy zavlečena. Všeobecnou příčinou tohoto jejího rozmachu rychlého byla, jak jsme již řekli, výjimečná citlivost „panenské“ půdy (národů, kteří ji dosud nepoznali) a tím mocnější síla a nakažlivost zárodků jejích na této nové půdě vypěstovaných. Kdyby byla syfilis od pradávna ve starém světě existovala, byli by bývali tehdy již tak immunisováni proti příjičnému jedu, že syfilitická událost z konce 15 stol. nebyla by bývala prostě možná.

Ze specielních příčin rychlého rozmachu syfilidy dlužno především jmenovati žoldáctví a lancknechtství. Víme již, o jaké živly tu běželo. Dobrodruzi ze všemožných zemí hrnuli se za válek k vojskům německého císaře a králů francouzského a anglického, a když mír byl sjednán, rozprášili se všemi směry nevracejíce se k pluhu nebo řemeslu, nýbrž plníce zahálčivě krčmy a nevěstince, kde probíjeli svou kořist anebo, trunkem a hrou ožebračení, stávali se jako potulní žebráci a loupežníci pohromou zemí, dokud nová válka je nesvedla zase u vojsk. Tak žoldáci Karla VIII. rozšířili po svém rozchodu syfilis hlavně po Německu, Švýcarsku, Nizozemí a Francii.

Pak to byla velmi bezuzdná prostituce. Středověká nezaujatost ve věcech pohlavních podporovala velikou frekvenci v nevěstincích a činila z ní obecnou zábavu veřejnou; davy lidu navštěvovaly bordely o slavnostech. Takové poměry ovšem vedly k šíření příjičného moru ve zvláštní míře. Rovněž veřejné lázně šířily nový mor, a syfilis, jak známo, hlavně zničila tuto blahodárnou a rozmarnou instituci.

Pak nevalná čistota vůbec, nečistota postelí zvláště podporovala nákazu. Hutten líčí ve své „Aule“ špínu dvorních postelí, jak teprve vyhlížely postele nocleháren a hostinců! Dosti rozšířen byl také nechutný nemrav, že příjičné vředy byly ústy vyssávány. Konečně lékaři jednak nedovedli příjici náležitě léčiti, jednak také namnoze štítili se jí a báli.

Nutno také míti na mysli, že vypuknutí syfilitické epidemie v Evropě udalo se ve věku výzkumných cest: hlavně Portugalci konali v posledních letech 15. stol. již své cesty podle pobřeží afrického až do Vých. Asie. Na daleký východ zanesli syfilis téměř výhradně objevitelé a světoví cestovatelé; proto v krátké době nalézáme příjici na místech země od sebe navzájem velice vzdálených.

Ve Francii objevila se příjice po návratu Karla VIII., nejprve v oněch městech, která přišla do styku s vracejícími se vojáky. Podle jednoho kronikáře nejprve v Lyoně za pobytu francouzských vojáků. Podle universitních register manosqueských v Provenci byla syfilis do Provence zavlečena z Romans v Dauphiné několika vojáky, kteří se vrátili s Karlem VIII. a vévodou orleanským.

V Německu podle většiny soudobých autorů objevila se příjice v letech 1495 a 1496. Přinesli ji vracející se lancknechti z Italie a Francie, němečtí žoldáci Karla VIII. a vojáci císaře Maximiliána I. Nejprve zasaženo bylo Elsasko, kam lancknechti přinesli nemoc v letě 1495. V Norimberce vyšel již r. 1496 zdravotní zákon, zakazující všem lázeňským pod pokutou deseti zlatých, aby nedovolovali lidem poskvrněným a nemocným novou nemocí (an der newen kranckheit, malen Frantzosen) v lázních se koupati, a aby nepoužívali v lázních lazebnických nástrojů, s nimiž byli u takových nemocných.

V Praze objevila prý se syfilis teprve r. 1499. Nemocným každý se vyhýbal, leželi na ulicích a v boudách před branou. R. 1500 byla pro ně zřízena nemocnice.

Ve Vídni byla příjice nejspíše již r. 1496. Jedna nejstarší kniha tu o ní vyšla, spis vídeňského humanisty^[75] Bartoloměje Stebra: „A Mala franczos morbo Gallorum preservatio ac cura“.

Do Švýcarska podle všech kronikářů zanesli syfilidu švýcarští žoldáci vracející se z výpravy Karla VIII. R. 1495 byla téměř všude již.

Do Anglie pravděpodobně přinesli nemoc rovněž vracející se žoldáci. První určité zprávy o ní jsou však z r. 1497. Do Bristolu přišla r. 1498 z Bordeaux nazývána byla proto „morbus burdigalensis“.

Ve Škotsku lze ji dokázati nejprve r. 1497; (spanyie pockis. = španělské neštovice); do Nizozemí zanesena byla r. 1496 průvodem princezny Jany Aragonské, nevěsty arcivévody Filipa (spaanse pocken = špaň. neštovice; lues hispanica = španělská příjice u Erasma Rotterdamského); v Dánsku byla možná již r. 1495; epidemicky se tu však rozšířila na počátku 16. stol. (jako „francouzské“ neštovice) snad v letech 1502 — 1510; sám král jí onemocněl. Islanďané byli prý immunní proti syfilidě, ač byli navštěvováni mnoha obchodními loděmi dánskými a francouzskými i anglickými čluny rybářskými. Místní lékař zjistil v 9 letech jen 5 případů příjice — u cizinců. Hromadněji objevila se prý až r. 1753 (u dělníků v reykjavické továrně) a pak r. 1824. Také do Finska přišla prý pozdě.

Do Ruska přišla příjice Polskem. Po prvé se tu o ní mluví r. 1499 v historickém dokumentě, ve zprávě o rozličných věcech, které velkokníže Ivan Vasiljevič dal vyšetřiti na Litvě svému poslu Mamonovovi: mezi jiným i to, aby ve Vjesmě pátral, zda do Smolenska nepřišel někdo, stižený onou nemocí, která je vyrážkou provázena a francouzskou nemocí nazývána, a konečně, zda je pravda, že mor ten z Vilna tam přišel. — V Polsku vyskytla se podle staré kroniky syfilis v Krakově již r. 1495, byvši sem zavlečena ženou z Říma. Do Uher, kde dnes je „národní nemocí“ městského obyvatelstva, přišla prý koncem r. 1499 nebo na počátku r. 1500.

Velmi brzy přišla syfilis do Dalmacie, Řecka a na Jonské ostrovy, zanesli ji sem stradioti, albánští a řečtí žoldáci z benátského vojska, které bojovalo proti Karlu VIII.

Do Afriky podle nemnoha zpráv zanesena byla syfilis hlavně do Berberska Španěly, v Tunisu nazývána byla francouzskou nemocí, do krajin pobřežních přinesli ji patrně Portugalci. V Asii na celém východě nazývána je francouzským morem: hlavními sprostředkovateli byli patrně Benátčané a Portugalci. V 1560 byla již v celém Orientě a po všech městech rozšířena. Do Číny zanesla syfilidu nejspíše evropská loď obchodní, která v r. 1504 přistála v přístave kantonském, načež brzy po té objevila se nová nemoc mezi obyvatelstvem. Japonský lékař Tatsuhiko Okamura, napsal důkladné dějiny syfilidy v Číne a Japonsku a potřel legendu o starobylosti příjice v těchto zemích. V Japonsku nazývána byla nemocí jižních barbarů, t. j. Portugalců, kteří přišli od jihu, z Makao. O Australii víme velice málo: syfilis byla sem patrně zavlečena v 16. stol. prvními výzkumnými plavbami evropskými.

Zmiňme se ještě o Tahiti. Sedmnáctého června 1766 objevil ostrov Angličan Samuel Wallis a pobyl šest neděl na tomto „díle velkého Okeánu vyzdobeném všemi půvaby a svody“. Druhého dubna 1768 přistál tu Francouz Bougainville, aniž se tu zdržel, a po roce přichází proslulý James Cook a pobude tu rovněž delší dobu. Podle Cooka jmenovali Tahiťané syfilidu „nemocí anglickou“ (apano pretane), říkali však také, že na ostrov přinesl nemoc Bougainville, a dobře si pamatovali ještě, jak byla sem Evropany zanesena. Těžko dnes rozhodnout, kterému z těchto tří cestovatelů patří v této věci priorita; je to konečně lhostejno. Všichni Evropané se více nebo méně přičinili, aby tento půvabný ostrov, všemi vychvalovaný a všemi otravovaný, zničili morálně i hospodářsky.

Zbývá ještě Španělsko a Amerika.

Vynikající španělský lékař, Ruy Diaz de Isla, (1462 — 1542) byl přes třicet let stár, když byl svědkem toho, jak syfilis byla do Evropy zavlečena. Prováděl lékařskou praksi v Barceloně (1493), pak v Seville a deset let byl chirurgem v „Nemocnici všech svatých“ v Lisaboně, kde seznámil se zvláště dobře s příjicí a o svých zkušenostech pak napsal zvláštní spis. Nebyl ovšem prost některých naivností, jež najdeme hojně u všech spisovatelů minulých věků, ale praktik to byl znamenitý. Byl patrně první, který poznal veliký význam rtuti pro léčení syfilidy v souvislosti s ostatními prostředky. Měl skvělé názory na to, jak stát má pečovati o profylaxi. Nuže, tento důvěryhodný lékař a očitý svědek popisuje takto původ a vznik „serpentinské nemoci z ostrova Espaňoly“:

„Zlíbilo se božské spravedlnosti na nás seslati a nás poděliti neznámou chorobou, nikdy nespatřenou, nikdy nepoznanou a nikdy nenalezenou v knihách lékařských, jako byla tato serpentinská nemoc. Objevila se a spatřena byla ve Španělích Léta Páně 1493 v městě Barceloně, kteréžto město bylo nakaženo a následkem toho celá Evropa a celý svět ve všech známých a přístupných částech. Toto zlo má svůj počátek a vznik ode dávna na ostrově, který se nyní Espaňola jmenuje, jak bylo zjištěno velmi bohatou a bezpečnou zkušeností. A poněvadž tento ostrov objeven a nalezen byl admirálem donem Cristobalem Colonem, který při svém pobytu hovory vedl a styky měl s oním lidem, a poněvadž ono zlo podle své povahy nakažlivé jest, snadno bylo s nimi sděleno a objevilo se pak u samého mužstva. A poněvadž to byla choroba, které Španělové nikdy neviděli aniž poznali, pocítili však přece bolesti a jiné účinky zmíněné nemoci, připisovali je námahám na moři nebo jiným příčinám, každý podle svého dobrozdání. A v době, kdy admirál Cristobal Colon do Španěl přišel, sídlili katoličtí králové v městě Barceloně, a když byl vydán jim počet o cestě a o tom, co bylo objeveno, počala brzy po té zmíněná nemoc město infikovati a šířiti se, jak dále z velké zkušenosti bylo zřejmo; a poněvadž to byla neznámá a tak hrozná choroba, počali se ti, kdož ji spatřili, silně postiti, sliby činiti a almužny dávati, aby Pán je ochránil, by takové nemoci nepropadli. A po té následujícího r. 1494 sebral velmi křesťanský král Karel Francouzský mnoho lidu a šel do Italie, a v době, kdy táhl se svým vojskem, mnoho Španělů v něm šlo s ním, kteří touto nemocí byli nakaženi a tak počal tábor touto nemocí býti nakažen, a poněvadž Francouzi nevěděli, co by to bylo, myslili, že výpary zemské na nich lpějí a nazvali to ,nemocí neapolskou‘, a Italové a Neapolci, poněvadž nemoci takové nikdy nepoznali, nazvali ji ,nemocí francouzskou‘, a odtud dále jak se šířila, dával jí každý jméno podle místa, odkudž nemoc zdála se mu míti počátek. A pokud běží o jméno ,morbus serpentinus‘, podle ošklivosti její nebyl nalezen lepší předmět srovnávací než jest had. Neboť jako had je zvíře ohyzdné, strašlivé a hrozné, je také nemoc tato ohyzdná, strašlivá a hrozná. Je to těžká nemoc, která tělo rozežírá a vředy tvoří, kosti štěpí a ničí, šlachy zkracuje, a proto dávám ji toto jméno. A poněvadž vím, že tato nemoc měla svůj počátek od pradávna na ostrově Espaňola a odtud se také rozšířila, přidávám ji také to druhé jméno: Serpentinská nemoc z ostrova Espaňoly. Odtud svět byl nakažen…

… V první kapitole bylo vypravováno, jak tato nemoc z ostrova Espaňoly přišla, a mnozí o tom pochybují a míní, že po prvé objevila se ve vojsku krále Karla Francouzského v roce 1494, a o tom jsem dosti pověděl v téže kapitole, chci však ještě, aby rozumní jasně viděli, dodati, že v roce 1504 byla mi dána písemně celá kura indiánská této nemoci, i kura guajakem i kura mapuanem a tunou. Z tohoto přesného a rozvážného léčení musí býti vyvozeno, že nemoc již dlouho předtím u nich byla rozšířena, dávali přesné předpisy o požívání vody, o dietě, o době pohlavní zdrželivosti, o zřetelech k vodě a vzduchu, což jsou věci, které od rozšíření nemoci u nás rozhodně nebyly námi až dosud podrobně oceněny. Onen tak necitelný lid měl úplně vypracovanou a odstupňovanou léčebnou methodu nemoci, z čehož jasně vysvítá, že nemoc tak vždycky u nich panovala, proto kura u nich tak vypracována byla jako od osob velmi zkušených. O tom všem mám velkou zkušenost, protože osoby, které tu nemoc měly, ošetřoval jsem na zmíněném loďstvu, které onu zemi objevilo, a na něž přišli mnozí takto nemocní, a protože nemocné v Barceloně jsem ošetřoval, kteří tímto zlem trpěli dříve než král Karel Francouzský do Neapole táhl, a mohl bych ještě mnohem více důkazů toho poskytnouti, což však zbytečné jest…“

A v rukopise spisu jest ještě toto místo, v tištěné knize potlačené:

„Z velmi velké a bezpečné zkušenosti vyšlo najevo, že, když onen ostrov byl objeven a nalezen admirálem Cristobalem Colonem, a vyvinul se styk a společenství s Indiánkami, nemoc, protože jest povahy nakažlivé, snadno přenesena byla na mužstvo, a byla na loďstvu pozorována u pilota z Pala, jenž Pinçon se jmenoval, a u jiných, kteří zlem tím byli postiženi.“

Prostá zpráva Diaza de Isla tedy znamená: Syfilida byla v Evropě neznáma před rokem 1493. Její pravlastí jest Amerika, t. j. pro Evropu vlastně ostrov Espaňola (Haiti), odkudž Kolumbovo mužstvo ji na první výpravě přineslo. Nemoc byla námořníkům úplně neznáma. Po příchodu Kolumbově do Barcelony v roce 1493 rozšířila se tu syfilis také v obyvatelstvu, ještě dokud tu byl Ferdinand Katolický s Isabellou. Když Karel VIII. sbíral vojsko pro svou neapolskou výpravu, přišli k němu také španělští žoldáci, syfilidou již stížení. Tak mohla se příjice za pobytu Karlova vojska v Italii tu rozšířiti a za součinnosti mnoha příznivých okolností státi se hroznou epidemií. — Na Espaňole panovala syfilis jistě od pradávna, neboť Indiáni znali již při příchodu Kolumbově složitý, vypracovaný a odstupňovaný způsob jejího léčení.

Není vážných důvodů pro to, abychom zkušeného a věcného Diaza de Isla považovali za lháře. Jiné soudobé zprávy, kterými se zde nemůžeme již obírati, potvrzují, že mluví pravdu.

Kolumbus přistál se svými třemi loděmi a stodvaceti muži dobrodružné chásky 28. října 1492 na Kubě, kde zůstal až do 5. prosince, aniž vznikl bližší styk mezi Španěly a Indiány, poněvadž Kolumbus ostrov pouze obeplul. Šestého prosince přijel na Haiti (Quizquella, Espaňola), na kterémžto ostrově zůstal celých šest neděl.

Jako všichni námořníci po dlouhých cestách vrhli se vznětliví Španělé na bezuzdný pohlavní požitek, našedše u karaibských žen antilských velmi ochotné porozumění. Zvláště vznešené ženy domorodé považovaly ochotu k mužům za šlechtický rys. Vedle toho nutno Karaibky počítati k ženám velmi smyslným, velmi chtivým a vynalézavým v ars amandi. V r. 1505 vydáno bylo dokonce královské nařízení, ustanovující opatření proti zuřivým pohlavním choutkám antilských domorodek a napomínající Španěly k určité zdrželivosti. Originál je v „Archivo de Indias“ v Seville. Po šest neděl měli tudíž Španělé přehojnou a vydatně používanou příležitost nakaziti se.

Patnáctého března 1493 vrátil se Kolumbus do přístavu palosského, 31. března byl v Seville, kdež pobyl nejméně čtyři neděle, a 7. května konal se slavnostní vjezd do Barcelony, kdež Kolumbus i jeho mužstvo zůstali po několik měsíců.

Další cesty Kolumbovy jsou již méně důležité pro naše thema a netřeba se tu o nich zmiňovati. Pravděpodobně přispěla však i Kolumbova druhá cesta (25. IX. 1493 — 10. III. 1496) k dalšímu zavlečení syfilidy do Španělska, neboť Kolumbus již 2. února 1494 odeslal do Evropy zpět dvanáct lodí s muži, ženami a dětmi, uloupenými na Karaibských ostrovech, hlavně na Haiti. To se stalo téměř rok před vstupem Karla VIII. do Italie!

*

V předchozích řádcích vylíčili jsme zhruba dvé hlavních momentů z historie příjice, příčiny jejího vpádu do Evropy a rychlého rozmachu po „starém světě“. Kolem těchto dvou momentů existuje pro vědu dlouhá řada specielních otázek, jimiž se ovšem v díle našem obírati nemůžeme. Tolik jen třeba říci, že důvody tu a tam snášené pro existenci syfilidy na př. v klasickém starověku jsou opravdu nicotné, a že pravlastí příjice zdá se býti skutečně jen střední a jižní Amerika, jejíž ostrovní součástkou jsou právě také ostrovy antilské.

Otázka, zda-li syfilis jest nemoc stará nebo nová, zdali má svou rodnou zemi nebo jest odpradávna domovem u všeho lidstva, není otázkou významu nepatrného. Naopak. Zjišťuje-li moderní bádání, že nebyly dosud a nebudou patrně nikdy podány vážné důkazy pro její prastarou existenci ve starém světě, a dokazuje-li, že příjice byla k nám zavlečená, znamená to, že syfilis není s lidským rodem nerozlučně spojena a že toto „pohlavní strašidlo“ bude jednou lékařskou vědou úplně potlačeno. A každé potlačení některého strašidla (jichž duchovních i fysických jest v lidstvu ještě tolik!) znamená nový úspěch člověka na cestě k tomu, aby se zmocnil pravé skutečnosti. Syfilida pak není strašidlo malé. Její význam byl a jest mnohem větší a hlubší, než si ho představuje průměrný laik.

*

Schopenhauer praví ve svých „Aforismech k Životní moudrosti“: „Dvé věcí především odlišuje společenský stav nové doby od společenského stavu starověkého ke škodě onoho, poněvadž mu dodávají vážného, temného, příšerného nátěru, kterého starověk neznal a proto stojí tu veselý a nepředpojatý jako jitro života. Jsou to: zásada rytířské cti a pohlavní nemoc… Pohlavní nemoc totiž sáhá svým vlivem mnohem dále, než by se zdálo na první pohled, poněvadž její vliv není rozhodně pouze fysický, nýbrž také morální. Od té doby, co toulec Amorův obsahuje také otrávené šípy, vmísil se do vzájemného poměru pohlavního cizí, nepřátelský, ba ďábelský živel, následkem čehož prostupuje jej temná a bázlivá nedůvěra, a nepřímý vliv takové změny v jádru každé společnosti lidské působí více nebo méně také na ostatní družné poměry.“

Hle, proč jsme věnovali celou část této kapitoly „Dějin lásky“ syfilidě!

Kdo si dovedl vytvořiti obraz společenského obcování a pohlavních poměrů starověkých a středověkých podle toho, co jsme o nich napsali na stránkách tohoto díla a dočetl až sem, ten snadno pochopí, že syfilis v těchto dobách nebyla by zůstala skryta, kdyby byla ve starém světě již existovala nebo projevovala se aspoň tak jako dnes. Pohlavní život byl v antice i ve středověku tak bujný a neopatrný, že by se byla naopak rozšířila rychle u většiny lidu. Také společné nádobí při stole, časté používání cizích obleků a lůžek, veřejné a společné koupání, obecné líbání jako pozdrav a četné jiné věci a formy byly by k tomu nemálo přispěly. Anebo naopak všecky věci tyto nebyly by bývaly tak dlouho možny, kdyby tu byla syfilis existovala.

Pohlavní nevázanost starověká a středověká byla na rozdíl od doby dnešní právě proto rázu tak naivního, že syfilidy ještě nebylo. Vpád syfilidy změnil všechny tyto poměry. „Obyčejného kurevnictví se středověk, jak známo, neštítil, dokud nepřišla syfilis,“ praví Burckhardt, a Rudeck dokázal, že syfilis byla hlavní příčinou úpadku středověkých nevěstinců. Stejně tomu bylo, jak víme, s veřejným lázeňstvím.

Syfilis tedy znemožnila v nemalé míře volné a družné mravy, aniž, jak později uvidíme, mohla zničiti pohlavní výstřednost a korupci. A vzbuzujíc v lidech strach před pouhým podáním ruky, zároveň s moderní civilisací, byla příčinou větší vzdálenosti mezi jednotlivými lidmi, pomáhala vytvářeti individualism s jeho dobrými a špatnými vlastnostmi. To jest její kulturně-historický význam pro novodobé lidstvo.

*

Dotkněme se nyní ještě stručně bludů, jimiž byla syfilis opředena a které až do dnešní doby mají jistý vliv i na lidi vzdělané.

Je to především blud theologický: syfilis je prý „dcerou smilstva“. Najdou se i lékaři, málo seznámení s kulturní historií a etnografií, a proto nakloněni mravním předsudkům, kteří podléhají této svůdné myšlence, jež není nic jiného než zbytek prastaré pověry, vidoucí v každé nemoci trest za nějaký hřích. Mezi těmito náboženskými nebo polonáboženskými moralisty je také nejvíce zastánců theorie o starověké syfilidě ve starém světe. Protože vždycky bylo na světě smilstvo, byla tu také vždycky syfilis. Kněží za všech dob doporučovali proti morům a pohromám kajícné prostředky, theologickou mystiku místo hygienických a věcných opatření.

Náhlý vpád syfilidy musil býti na konci 15. stol. samozřejmě ještě mnoha lidmi považován za trest boží. Ale již tehdáž lékař Antonius Musa Brassavola ve svém spise „De morbo Gallico tractatus“ (Traktát o galské nemoci) pravil: „Někteří hledají příčinu této nemoci v bohu, který tuto nemoc poslal, poněvadž chce, aby lidé vyhýbali se hříchu smilstva. Proto spojil se souloží taková nebezpečí, takže mnozí tuto nemoc božskou pojmenovali, jiní saturnskou, poněvadž Saturna považují za jejího původce. Říkají tedy, že je to úmysl boží, aby smilstvo bylo tím potrestáno. Ale taková úvaha pro každou nemoc platiti může, která se smilstvem je ve spojení a z něho pochází. Pročež všem by bylo býti božského původu. A proč, když bůh proti smilstvu do boje vytáhl, nevztáhl proti lichvářům, loupežníkům, lupičům, rouhačům, vrahům, kteří přece mnohem strašlivější zločiny pášou než ti, kteří soulož provozují, než bezuzdný když s bezuzdnou se spojuje? Neboť pohlavní požitek je každému věcí přirozenou, a volba krásky děje se po úřadě a předpisu. Ale nepřirozené je v každém směru člověka zabíjet, olupovat, okrádat, hanobit. A kdyby bohu se tak velmi nelíbilo, že lidé Venuši holdují, tu mohl by jim vzíti touhu po tom, a nikdo by nebyl nalezen, kdo by lásky užíval. Co konečně zlého spáchali a jaké smilstvo chlapečkové, kteří v těle mateřském jsou nakaženi syfilidou. Řekněme tedy jako Hippokrates ve své knize o svaté nemoci, že tato nemoc není světější než všecky nemoci ostatní.“

Jak naproti tomuto věcnému úsudku lékaře téměř ještě středověkého zní komicky výklad jakéhosi dekadentského spisovatele moderního, který původ syfilidy svádí na samootravu, vznikající v těle nervovým otřesem, důsledkem to — ošklivosti, kterou prý koitující vědomě nebo nevědomky mají navzájem jeden před druhým!

Příčinou syfilidy jest jen syfilis. Je to určitá, zcela zvláštní nemoc nakažlivá, ode všech ostatních nemocí pohlavních úplně odlišná, jejíž povaha není nikterak spojena s pojmem smilstva a připouští místně a časově nákazu každým způsobem.

Podobného druhu jako pověra o smilstvu byla pověra, že syfilis vzniká nepřirozeným stykem člověka se zvířetem, t. zv. sodomií. Dalo by se nejvýše mluviti o tom, že zvíře může člověka nakaziti. Ale do nedávné doby nejlepší znalci syfilidy shodovali se v tom, že skutečný případ syfilidy u zvířat se nevyskytuje, a teprve po mnoha pokusech předchozích, podařilo se r. 1903 Mečnikovovi přenésti syfilidu s člověka na opici a tím zároveň položiti základ k objevu pravého původce nemoci.

Konečně také pověra astrologická (hvězdopravecká) zatemnila dějiny původní syfilidy. Většina soudobých spisovatelů se domnívala, že veliká konjunkce Saturna a Jupitera ze dne 25. listopadu 1484 ve znamení Štíra a posice, ve které byl Mars, byly příčinou přijíčného moru. Dobrý Jupiter podlehl prý zlým planetám, Saturnu a Martovi, a znamení Štíra, jemuž podléhají části pohlavní, vysvětluje, proč genitálie byly místem prvního útoku nové nemoci. Proto také lidé, kteří se narodili ve znamení Štíra, považováni byli za předem propadlé syfilidě, kdežto ostatní lidé byli mnohem méně nebo vůbec nikoli ohroženi…

Tyto bludy jsou celkem mrtvy; mění dosud, bohužel, mrtva syfilis, také „ekonomická“ příčina novodobého „umravnění“, rozhodně důležitější a pronikavější než t. zv. reformace se svými traktáty a kazateli. Syfilidou byla láska ještě hlouběji pokořena a zneuctěna než buržoasní monogamií a kněžskou pověrou. Osvobození lásky, které v nové době aspoň theoreticky jistě velmi pokročilo, bude možno a nadejde přirozeným způsobem teprve tehdy měrou konečnou, až lékařské vědě podaří se potlačiti syfilidu aspoň tak, jako to učinila s neštovicemi.