ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Instituce mnišská a klášterní. — Instituce celibátová. — Mnišský celibát nebyl s počátku otázkou pohlavní cudnosti. — Zpanštělé kláštery. — Církev stavší se institucí vykořisťovací. — Odpustky. — Pohlavní bujnost církevních sluhů. — Farské kuchařky. — Kněžská manželství. — Kněžské svatby. — Kněžské děti. — Mocenský prostředek, hlas krve a zdroj příjmů. — Komu ženy bohu zasvěcené mohou věnovati svou pozemskou lásku. — Vyhánění plodů a zabíjení novorozeňat v klášteřích. — Běda neopatrným! — Záletnost kněží neřeholních. — Ryba hnije od hlavy. — Zpovědnice a erotika. — Farářský desátek pohlavní.

Římsko-katolická církev, jejíž panství rozprostíralo se nad všemi tehdejšími státy křesťanskými, nad celým křesťanstvem, byla nejmohutnější a nejvlivnější organisací, jaká kdy v dějinách evropské kultury ovládala veškerý veřejný i soukromý život všech tříd. Zásady církví protestantských mohly teprve mnohem později nabýti většího vlivu na lidové vrstvy, a trvalo to celá staletí, než mohly se celé státy vymaniti z vlivu katolického.

Byla to především instituce mnišská a klášterní, která byla hlavním sloupem římské moci nad křesťanstvem. Této moci nedosáhli mniši ovšem modlitbami a propagandou víry, nýbrž tím, že kláštery byly prvními a dlouho jedinými kulturními ohnisky středověkými. Mniši byli prvními profesionelními řemeslníky, na př. prvními tkalci, sládky, racionelními zemědělci atd. Nebyla to ovšem milost boží, která je k této úloze povolala, nýbrž přirozená příčina všeho technického pokroku v dějinách: koncentrace práce. Protože v klášteřích byla práce nejdříve a nejdůkladněji soustředěna, proto také stali se mniši prvními výrobci zboží a tudíž i prvními kupci, kteří po staletí byli nejschopnějšími placení. „Klášterní práce“ měla pověst lepší kvality, což nebyl rovněž důsledek zbožné mysli mnišské, nýbrž spíše důsledek práce, prováděné: komunisticky. Mnich měl osobní zájem na svém výrobku, zájem práci i výrobek zušlechťující, a nebyl netečným nástrojem kapitalistického vytváření nadhodnoty. Životní zájem mnichů velel jim často, aby stavěli první silnice a vzdělali divočinu; za pevné zdi klášterní uchylovali se okolní obyvatelé se svým majetkem za nepřátelských vpádů. Povšechně můžeme říci, že s mnišskými řády přicházel do středověkých krajin živel pokroku.

Kláštery byly ovšem také s počátku jedinými sídly středověké vědy. V klášteřích bydlili první lékaři, kteří věděli poněkud více než mastičkáři či kořenářky, v klášteřích bylo vyučováno čtení, psaní a počtům, ba, v klášteřích objevily se také první emancipované ženy křesťanského světa, učené abatyše. V klášterech byly krátce pro tyto věci hospodářské podmínky právě tak jako pro rozkvět umělecký: nejmocnější umělecké projevy ranného středověku vznikly v klášteřích a pro kláštery.

A jako výrobní, hospodářské podmínky vysvětlují nám přirozeně příčiny rozsáhlého vlivu mnišské a klášterní instituce, půjdeme rovněž k tomuto základu životního dění, abychom poznali původ instituce celibátové, s mnišským životem nerozlučně spojené. Nemůže nám stačiti pouhý tlach o „poblouzení lidského ducha“ a podobné svobodomyslné „objevy“, v nichž libují si „osvícení“ kulturní historikové.

Celibát klášterních obyvatelů dokazuje toliko, že hospodářské poměry mohou býti za určitých okolností silnější než t. zv. přírodní zákony. Kláštery vznikly zřejmě z velmi různých důvodů a popudů, ale jistě většina klášterů nebyla původně ničím jiným než sdružením chudých lidí, kteří se takto spojili, aby se lépe mohli protlouci životem. Byly v prvé řadě organisací hospodářskou, pokoušely se pro menší kroužek rozřešiti sociální otázku své doby vlastními silami účastníků. Proto manuelní práce byla v nich tak často přísnou povinností. Tehdejší společnost rodila, jak jsme viděli, stále nové proletáře a tudíž i vzpomínku na komunistické zásady a pokusy prvotního křesťanství, nábožensky ovšem zabarvenou. Společná domácnost klášterní vyžadovala sespolečenštění prostředků výrobních i spotřebních, neboť každá taková domácnost nezbytně se rozpadne, je-li v ní v jakékoli formě udržováno soukromé vlastnictví jednotlivcovo. A společná domácnost klášterní byla produktem sociální bídy a proto z nutnosti podřizovala komunistické zásadě veškeren život svých účastníků. Poněvadž pak kláštery vznikaly v době, kdy vlastnické a dědické právo bylo již úplně vyvinuto, nebylo možno s touto institucí spojiti monogamickou instituci manželskou, která byla by vnesla do klášterů příbuzenské zájmy pokrevní, existenci umělé obce jistě ohrožující. Společná rodina klášterní dala se jen tehdy udržeti, když ani mnich ani jeptiška neznali rodiny jiné.

Tento mnišský celibát neměl však s počátku zhola nic společného s otázkou pohlavní cudnosti. V zájmu společné domácnosti, usnadňující život těmto chudým, byla z klášterů vyloučena toliko společenská forma pohlavního styku, která, jak víme, ani nevznikla ani nikdy neexistovala, aby pohlavní styk úplně pohltila. Tisíce prvních mnichů ukájely volně a bez překážek přirozenou svou potřebu pohlavní. A požadavek cudnosti vyvíjel se v klášteřích tak, jako se v církvi vůbec vyvíjely názory asketické, rodíce se především z těžkých hospodářských a sociálních poměrů doby.

Poznavše takto původní základ mnišství a klášternictví, příčinu jeho rostoucího vlivu, dojdeme stejným směrem i k onomu vývojovému stadiu této instituce, jež z mnišství učinilo činitele brzdícího pokrok a z klášterů ohniska páchnoucí neřestí, otravující po celá staletí křesťanství.

Tato komunistická organisační forma života poskytovala účastníkům tolik hospodářských výhod před domácností a dílnou jednotlivcovou, měla takovou hospodářskou převahu nad jinými hospodářskými podniky, že dříve nebo později pomohla každému klášteru k bohatství a moci. Tu mnichům a jeptiškám nebylo již třeba živiti se vlastní prací, nýbrž byla jim naopak poskytnuta možnost žíti z práce druhých, možnost, které ovšem použili, a tak výrobní společenství klášterní se proměnilo pomalu ve sdružení vykořisťovací. Emancipace z manuelní práce dovolila mnichům a jeptiškám nejprve, aby se mohli věnovati vědě a umění, a vytvořila z klášterů nejdůležitější východiska duchovní kultury. Jakmile však bohatství, bez vlastní práce rostoucí, stalo se pro kláštery jediným životním zdrojem, zahnízdily se v klášteřích lenost a smyslné požitkářství.

Když znova se vynořivší hospodářství peněžní a s ním vyspělý obchod vtrhly i do klášterů, učinily také ze soucitných dobrodinců hrabivce a lakomce. Dříve, v době naturálního hospodářství, dávaly kláštery své přebytky chudým lidem a poutníkům, stavše se takto důležitou sociální institucí středověkou. Vždyť nemohly ani svých přebytků jinak použíti. Nyní však počaly z přebytků dělati peníze a peníze možno tak krásně hromaditi.

Bývalá proletářská sdružení zpanštěla. Chudáky držela daleko od těla. Za členy přijímala nejraději lidi bohaté a vlivné. Snažila se dostávati dary, nadace, odkazy, a kláštery, bývalá útočiště chudých, stávaly se zaopatřovacím ústavem pro neprovdané dcery a druhorozené syny.

Tak z klášterů jako z celé církve mizel pomalu jejich sociální obsah, který byl dříve jejich dějinným povoláním a existenčním kořenem. Z organisace všeobecně užitečné stala se světová instituce vykořisťovací, nejstrašlivější, jakou svět poznal. Z dějinného hlediska byla římsko-katolická církev v té chvíli překonána a její další existence, z různých důvodů udržovaná, mohla býti jen existencí příživnickou. Čím větší byl rozpor mezi původním smyslem církve a její nynější skutečností, tím rychleji také vyvíjely se v ní vlastnosti příživníkovy. V 14., 15. a 16. století dál se tento proces v církvi v rozměrech tak obrovitých, že jen rozklad moderního měšťáctva v době naší jej překonává.

*

Nejlepším a nejspolehlivějším zrcadlem každého dějinného zjevu bývá lidové přísloví a lidový vtip. Nuže, nebylo snad v kulturních dějinách národů dějinného stavu, který by se tak mocně a všestranně zrcadlil ve výtvorech lidového ducha, jako rozklad církve v renezanci. Podle Fuchse bylo by prý možno celé dějiny tohoto rozkladu napsati v lidových příslovích. Tak říkali: V Římě je všecko na prodej: boves et oves (t. j. velcí i malí páni). — V Římě není nic hříchem, leda nemíti peněz. — V Římě můžeš činit, co ti libo, jen nepomůže ti mnoho, jsi-li zbožný. A konečně: Tré věcí přináší si člověk obyčejně z Říma: zlé svědomí, zkažený žaludek, prázdný pytlík.

*

Historie odpustků potvrzuje pravdivost lidového vtipu. Jejich nejkarakterističtějším příkladem byly odpustkové ceníky, které papežství vydávalo od 15. století a v nichž přesně bylo vypočítáno, za kolik zlaťáků lze si koupiti odpuštění provedených kousků, nebo koupiti právo na zamýšlené zločiny, aby člověk byl chráněn před nebeskou a hlavně pozemskou spravedlností. Uvádíme tu několik cifer z takového ceníku, zajímavých v rámci našeho díla. Za incest, krvesmilství, t. j. pohlavní styk s matkou, sestrou nebo synem placeno bylo 5 grošů (6 grošů bylo něco přes 100 předválečných korun); za vyhnání plodu, rovněž 5 grošů, kdežto za defloraci panny 6 grošů, poněvadž pachatel měl z toho větší požitek. Klerik, který měl souložnici, platil za to 7 grošů ročně; klerik, který prováděl pohlavní styk se ženou v kostele, zaplatil jen 6 grošů (ač za tajnou lichvu na př. bylo mu platiti 7 grošů a za církevní pohřbení lichváře dokonce 8 grošů); bylť tento kostelní styk pohlavní tak častý, že církev nechtěla patrně snižovati jeho výnos svou přísností. Činěny byly rozdíly náramně jemné, platil na př. ten, kdo znásilnil ženu nebo pannu jdoucí z kostela, tedy očištěnou, více než ten, kdo ji znásilnil jdoucí do kostela, tedy plnou ještě čertoviny.

Říkali také: Je-li peklo, stojí Řím na něm. Anebo: Když jest volen papež, nejsou čerti nikdy doma.

Lenost, hloupost, hrubost, potměšilost a požitkářství tehdejších kněží byly pověstny. Říkali: Mnich se bojí práce jako čert kříže. Nebo: Psi štěkají, vlci vyjí a mniši lhou. Používali úsloví: Bibit papaliter (chlastá jako papež), a dobré papání nazývali „prelátským jídlem“. O jeptiškách říkali, že se postí, až jim břicha napuchnou. Nejobsáhlejší materiál, cifry a data, klasická díla literární i nejlepší karikatury dosvědčují nezvratně tuto povahu zpychlé církve.

Ale všecko to není nic vedle kapitoly o pohlavní bujnosti církevních sluhů. Renezanční napětí erotické našlo v klášteřích půdu, na které mohlo vydati nejvybranější formy, nejvýstřednější květy.

Řekli jsme, jaký byl dějinný předpoklad celibátu, všeobecněji však je známo, že z celibátu stal se časem nejdůležitější mocenský prostředek církve. Kněz, jemuž církev nedovolovala oženiti se, neměl příbuzenských a lokálních zájmů a stával se povolným nástrojem hierarchie, jejíž moc rostla s jejím bohatstvím v klášterech nahromaděným, které se nezmenšovalo dědickým dělením. Tak z dobrovolného rozhodnutí stal se kategorický příkaz řádový. Manželské zákony Řehoře VII., vydané v 11. století, zakazovaly manželství i kněžím, Kalixt II. v 1129 prohlásil v Remeši manželství kleriků za neplatné, a také z dobrovolné askese stal se slib cudnosti, považovaný za nejvyšší cnost.

Ani husitské hnutí náboženské nezavrhlo ostatně kněžského celibátu čili „samotnosti“. Kněžský synod r. 1421 zašel až tou měrou, že zapověděl nejen spolubydlení se ženskými, než jakýkoli styk s nimi; na smilství ustanovil rok vazby, za opětné prohřešení měl kněz býti vyvržen docela. (Winter.)

Ale hlas krve byl silnější než mocenské zájmy. Přísná nařízení a přísné tresty byly jednak marny, jednak podporovaly rozsah pohlavních styků homosexuelních a nepřirozených. Jeden koncil pařížský nařizoval, že mniši a kanovníci nesmějí spolu v posteli ležeti a sodomství páchati, že podezřelé dveře k ložnicím a jiné nebezpečné prostory mají býti biskupy zahraženy, že také jeptišky spolu ležeti nemají a tak dále. Homosexuelní mniši ostatně ospravedlňovali svůj milostný způsob tím, že se dovolávali oněch církevních otců, kteří ženu prohlašovali za nástroj ďáblův.

Již ve druhém svazku svého díla, pojednávajíce o antickém konkubinátu, měli jsme příležitost upozorniti na to, jak dlouho církev držela rozumný antický náběh k podstatné reformě v otázce pohlavní a že teprve v 16. století moc církevní i světská proti konkubinátu vystoupily. Církev, nemohouc a především ovšem nechtějíc vzdáti se svého mocenského prostředku — celibátu, měla aspoň při tom porozumění pro „hlas krve“, jehož zároveň, jak jsme viděli, použila při odpustcích také k tomu, aby si zachovala ustavičný zdroj příjmů.

Když ve 14. století znova se rozzuřil boj o kněžské manželství a také mnozí kněží energicky se ho domáhali, učil proslulý francouzský učitel církevní Gerson^[50] toto: „Porušuje kněz slib čistoty, dopouští-li se nemravného skutku? — Nikoli! Slib čistoty vztahuje se toliko na to, že nevejde v manželství. Kněz, který tedy proviní se nejtěžšími delikty proti mravnosti, činí-li to jako neženatý, neporušuje slibu čistoty.“ A dodává: „Dbejte, aby se to dělo v tajnosti a kromě dne svátečního a místa posvátného, s osobou bez závazku.“ A ještě praví: „Je to sice velké pohoršení pro farníky, když farář se svou konkubinou soulož provozuje, ale mnohem větším pohoršením jest, prohřeší-li se na cudnosti ovečky sobě svěřené.“ A když štrasburský senát dovolil kněžím ženiti se, aby odstranil pohoršení, jež v obyvatelstvu vzbuzovaly kněžské souložnice, prohlásil kardinál Lampeggi, papežský legát, k senátu toto: Že senát jistě ví, že němečtí biskupové dovolují svým duchovním mimomanželský pohlavní styk za uloženou pokutu, leč to že není důvodem, aby kněžské manželství bylo dovoleno, neboť žení-li se kněží, je to mnohem těžší hřích, než kdyby doma měli několik nevěstek: neboť ženatí domnívají se, že nehřeší, kdežto tito uznávají aspoň svůj hřích.

Benedikt VIII. stěžoval si na synodu v Pavii (asi r. 1020), že duchovní nehřeší tajně, nýbrž veřejně a způsobem pozornost vzbuzujícím. A biskup Damiani rovněž v 11. století napsal: „Kdyby kněží necudnost tajně provozovali, dalo by se to strpěti, ale veřejné souložnice, jejich těhotné životy, křičící děti, to je pohoršení církve.“

Kněžský konkubinát nabyl v důsledcích toho ohromného rozsahu. Je na příklad zjištěno, že visitace, konaná roku 1563 v pěti dědičných zemích dolnorakouských, zjistila téměř ve všech klášteřích souložnice, manželky a děti. V benediktinském klášteře Schotten mělo devět mnichů u sebe 7 souložnic, 2 manželky a 8 dětí s nimi zplozených, 18 benediktinů v Garstenu 12 souložnic a 12 manželek a 19 dětí; 7 řeholních pánů klosterneuburských mělo 7 souložnic, 3 manželky a 14 dětí, a konečné 40 jeptišek v Aglaru 19 dětí atd. Při podobné visitaci v Bavorsku nebylo nalezeno ani čtvero duchovních, kteří by neměli souložnic nebo nežili v tajném manželství.

*

Neuškodí jistě, vsuneme-li do tohoto povšechného obrazu i trochu podrobností o farských kuchařkách a kněžském manželství podle zkušeností v zemích českých. (Winter.)

Dokud bylo kněžím na farách vésti hospodářství domovní, dvorní i polní, těžko by se byli obešli bez hospodyně. Vedle toho nejeden nový farář katolický stejně jako husitský vedl život sociálně dosti smutný. Horšovotýnský farář, Ondřej Bodziminus, naříkal si na příklad r. 1575 arcibiskupovi:

„Půl léta jsem žádné kuchařky neměl, naději tu majíc, že na zámku jako někdy předkové moji stravu míti budu, ale na to dlouho čekajíc a po hospodách se toulajíc, jsem nemalý groš utratil a velmi se zadlužil; i psal jsem do Prahy jednomu příteli, aby mi jaké dobré a věrné kuchařky dohodil, i trefila se mi ta, jež byla prve u kněze pod obojí a s ním oddána byla, a ten jest jí náhle umřel, a ta mi jest poslána. Když J. M. pán na Týn ráčil přijeti, jsem jemu suplikoval, abych stravu na zámku měl, poněvadž jen půl desátka z fary beru a z panského dvojího popluží nic; kdež pak J. M. ráčil mi stravu na zámku dáti, kuchařku jsem propustil, ale jak potom z Tejna ráčil odjeti, hned mi hejtman vypověděl… opět jsem se jako prve po hospodách toulal a jako od polu žebrotou živil. Zjednal jsem pak sobě jakousi ženu, aby mi k hospodářství přihlédla, ale ta mi zámky falešným klíčem otvírala; čeho dopadla, to kradmo vynášela a v ožralství topila i mi ještě víc se dlužiti pomáhala…“

Tento malý obrázek dobře naznačuje hospodářskou stránku instituce farských kuchařek a zároveň dává tušiti i jejich sociální původ a postavení.

V normálních případech nebylo živobytí farské kuchařky hodno závidění. Vždyť bývala od světských lidí i od úřadů duchovních snižována, často proti všemu rozumu. Sousedky nepřály jí lepšího šatu; nešla-li do kostela, bylo pohoršení, šla-li, nechtěly vedle ní seděti; měla-li stolici zvláštní, žalováno, že je jako vrchnost; vůbec a vždycky podezírali ji ze zlého chování. Vrchnost světská i církevní nejhorší často jí prováděla, sedláci, proti ní poštvaní, nejednou ji honili a týrali. Proto dávaly se ke kněžím často osoby ledajaké, ke všemu odhodlané nebo zoufalé, s nimiž bylo nebezpečno žíti, a které pověst farské kuchařky tím více pokazily. „Kněžská kuchařka bude po smrti čertova kobyla,“ zaznamenal Šimon Lomnický^[51] jako lidové pořekadlo.

Když osazeno bylo arcibiskupství pražské, nastalo veliké pronásledování kuchařek na farách katolických i kališnických. Arcibiskup Antonín nazýval je flundrami a přes tu chvíli je vypovídal; nejednoho kněze pro kuchařku degradoval, zavřel do vazby své nebo poslal na čas do kláštera.

„Za zmínku stojí, kterak v době arcibiskupského kuchařek pronásledování snažil se pověstný šprýmovný kněz Kožka v Borovanech rozkazy vrchnosti své duchovní uvésti v nic. Když totiž arcibiskup nařídil, aby faráři nechovali kuchařek, než ty, kterým nad čtyřicet roků, najal si Kožka dvě mladé, jichž léta dohromady vydala stáří nařízené arcibiskupem. Světská vrchnost, Vilém z Rožmberka, dověděv se toho posmíšku, nařídil přísně, aby Kožka mladé kuchařky odbyl. Tedy je odbyl; ale vyčíhav, až pojede vrchnost s „fraucimorem“ ze Svinů Trhových k Borovanům, vešel do řeky po kolena a dal se do praní svých košil. Když jej pán z Rožmberka s mostu spatřil, ptal se, co by to znamenalo; lokaj vyzvěděv, dal pánu zprávu, že kněz Matěj Kožka sobě košile pere, poněvadž se mu brání kuchařku chovati. I povolil mu pán, aby sobě mohl kuchařku chovati, která by mu košile prala a jídlo strojila. Od toho času měl kněz Kožka pokoj.“

Konsistoř husitská proti kuchařkám sama nic nenamítala, varujíc jen občas před kuchařkami mladými, nebylo-li veřejného pohoršení.

Tu a tam farář některý za kuchařku ženu od muže si koupil, tak na příklad farář Kaka ze Skur za 6 kop. Celkem zdá se však podle všelikých záznamů, že trápení větší měli kněží se svými kuchařkami než slast. —

Manželství kněžské rozmohlo se v českých zemích znamenitější měrou teprve s protestantstvím. Hned v prvních létech jeho kněží pod obojí se ženili, hromadně na Moravě, a přes všecky zákazy vrchnosti církevní i světské. Hlavně Ferdinand I. „jakožto král křesťanský a milovník sv. víry křesťanské“ stíhal ženaté kněze. Čeští Bratří přáli sice straně pod obojí toho pronásledování ženatých kněží, jež se „vpravdě hodně z božího na ně dopuštění stalo“, sami však kněžského celibátu valně si nevážili. R. 1541 psal na př. kněz Augusta Kalvínovi, že kněze bratrské, kteří nemají daru zdrželivosti, nechávají ženiti se, a o celibáte praví, že v jejich krajinách kláštery dávno jsou pusty a zbořeny, takže stav svobodný nikde vážen není, leda poněkud u kněží, kteří se papeže ještě nezhostili, ale slávy celibát nějaké vůbec již nemá. S rostoucím lutherstvem množily se kněžské svatby přes všecka nařízení a všecky tresty, a očividně také nejeden kněz jen k vůli ženě přestoupil k evangelickým, tak jako dnes se děje, že k vůli ženě a maloměšťácké touze po rodině vystoupí z církve a dá se k socialistům (k nijakému ovšem prospěchu věci dělnické). Protestanští kněží říkali místo celibát — kolíbat a posměšné skládanky vymýšleli si na papeže Kalixta.

Český lid, náboženskou ideologií k veliké své škodě velmi proniknutý, dlouho nemohl uvyknouti kněžským svatbám. Když malostranský farář Martin r. 1562 požehnal manželství kněze mistra Jakuba, bylo z toho v samé Praze veliké pohoršení, ač oženělý mistr, zanechav kněžství, dal se mezi měšťany. Kněz sotva k manželství obdržel děvče z rodiny spořádané a zámožné. Linhart Starejch v Touškově odpověděl r. 1576 faráři Kašparu Mužíkovi, když požádal ho za ruku dcery jeho, že mu ji nedá, poněvadž to obyčej ani o tom slýcháno není v městech a městečkách českého království, aby městští lidé poctiví a zachovalí dcerky své kněžím dávali; byl by prý k posměchu svým přátelům; kněz ať si v jiných místech manželky najde, potřebuje-li jí, a neustane-li, že ho z domu kyjem vypere.

Ostatně ani v Němcích nebylo lépe. Luther naříkal, proč sluhové boží, kteří se oženili, mají býti neváženi, a braniborský kurfirst Jan Jiří byl ještě r. 1573 nucen naříditi, aby práva ženatých kněží a jejich rodin měla stejnou váhu jako práva jiných lidí, manželsky oddaných.

A tak brali si kněží za manželky často osoby služebné nebo zase „mošny vymrskané, cejchované, poběhlé“. „Veřejné mínění“ obé ovšem těžce neslo: jemu se nikdy nezavděčíš. Sixt Kandidus, děkan v Hoře, způsobil r. 1592 veliké pohoršení svou svatbou s děvečkou. Nikterak za to se nepodivíme, že kněží bohatí snáze nevěsty našli. Celkem však pokládáno bylo později za nejpřirozenější, když kněží hledali si nevěsty v rodinách kněžských.

Kněžské svatby za zmíněných poměrů byly tudíž pravidelně nehlučné; teprve později děly se slavněji. Tu a tam však i rozpustilost při nich se objevila. Lišanský farář Václav Krušina Nepomucký, sám ženatý, napsal „panu konsistoři“ knězi Jiříkovi, faráři u sv. Michala v Novém Městě Pražském, udání, v němž se praví: „Oznamuji Vám, co se nyní v městě Rakovníku stalo, že nějakého kněze Michala z Kněžovsi pan děkan rakovnický (Cerasyn Litoměřický) jest s jednou děvečkou voddal. Kněz Michal přijel na mnohých vozích a na koních pro nevěstu; nejprve byly smlouvy; děkan při tom byl a jiní čtyři kněží; když bylo po večeři, po páté hodině na noc, kněz šel napřed ležet, nevěsta za ním nechtěla jíti, až ti kněží vtáhli ji k němu. Na ráno nevěsta… vstáti nechtěla, až ti kněží… dvéře vyrazili. Když pak ten přínos byl do Kněžovsi, děkan rakovnický seděl s nevěstou, a diváků bylo co vo posvícení, a někteří dobří faráři z vozů vyrazili zákolníky, tak že právě před rathouzem na rynku z vozu vypadli; jaký jsou tu smích splodili! Tak notně ty kněze chválili, až někteří na zem plili, lotrů nadávali; nemohu pochopiti, več se dává ten děkan rakovnický. Pravil mi jeden měšťan, že von ze všeho vyjde, když panu administrátorovi a paní jeho některým zlatým podmaže i některou pintou vína. Není v tom kraji většího rúhače…“ Ale tento udavač, lišanský farář, měl sám ženu pití oddanou. Roku 1590 pokrývač Jakub, vida ji v rakovnické hospodě, ana sotva na nohou stojí, řekl jí: „Paní, v tom červeném puntu, málo jsi se napila!“ K čemuž ona hned začala tuze láti a zlořečiti. A pan otec, manžel její, jeda pak domů do Lišan na koni, zastavil se před domem pokrývačovým a míně obhajovati své ženy, nadal Jakubovi lotrů. Aby pohoršení bylo dokonalé, křičel za ním pokrývač: „Sám musíš lotr býti, když se užereš, že dobrým lidem pokoje nedáš; nejsi hoden na dobrý faře býti, než u šibenice!“ —

O povaze kněžského manželství nelze ovšem říci ani nic lepšího ani nic horšího než o povaze manželství tehdejších lidí světských, ba o povaze manželství vůbec. S mnohou manželkou přivedl si kněz peklo do domu, nejedna byla od svého posvěceného manžela bita; jedni starali se o svou ženu a děti více než o církev, druzí v přísnosti žili jako trutnovský farář Hinz (od r. 1563), který nepustil ženy své ani na faru; vystavěl rodině byt mimo faru, dva dni v témdni trávil s rodinou, ostatní čas pobýval sám na faře v studiu a rozjímání. Pokračovati o tom bylo by zbytečno.

Dodejme jen ještě, že kněžské děti bývaly posmívány, dcery kněžské od mládenců úmyslně pomíjeny. Takové a jim podobné zjevy lidové nechuti ke kněžskému snoubení a jeho prostředkům a následkům vyplývají ovšem především z předsudků, vštípených širokým vrstvám křesťanskou ideologií; nicméně ozývá se v nich patrně i onen nejasný a bezděčný odpor, jejž zdravý světský člověk prostý pociťuje k fysické osobě božího sluhy, a který dodnes vede sta lidí k různým pověrám, jako je na př. ta, že potkati jeptišku znamená nějakou nehodu. (Viz také Dějiny lásky, díl II.)

*

Kněžský konkubinát přestal brzy znamenati prosté ukájení přirozené potřeby a čistší formu pohlavního styku, než je ta, kterou nalézáme ve většině konvenčních manželství. Celá situace napomáhala k tomu, aby systematická výstřednost, neznající mezí, mohla se mezi kněžími všeobecně rozšířiti. Z tisícerých klášterů stala se rozmařilá místa, na nichž holdováno bylo Priapovi a Venuši jako nikde jinde, a mnohé počaly se podobati skutečným nevěstincům. V Německu, ve Španělsku, ve Francii a ovšem i v Itálii bylo nesčetně klášterů, kde snad nebylo noci, v níž by byla bývala některá cela bez mužského nebo ženského hosta. V mnoha krajinách byly ženské kláštery a jejich pohostinné obyvatelky s oblibou vyhledávány mladými šlechtici. Nikde nebýval statný rytíř přijímán s takovou laskavostí jako zde, nikde také neposkytla mu paní Venuše tolik kratochvíle. A nic to chlapíka nestálo kromě milostné schopnosti. Celá horda takových junkerů usídlila se někdy v klášteře na celé dny, aby se bavila tancem, hrou, hudbou a erotikou. Nezřídka zakončovány byly tyto zábavy všeobecnou orgií. Historické listiny, kroniky a zprávy poskytují pro to tolik usvědčujícího materiálu, že dnes každý pokus zastříti tuto skutečnost nebo zkresliti ji jest směšný a marný.

Hrabě Eberhard z Würtembergu napomíná takto v dopise svého syna: „Nedávno do Kirchheimu jsi přišel a tanec v klášteře počal dvě hodiny po půlnoci. Dovolil’s také, aby chlapci tví i jiní do kláštera v noci vešli s tvým vědomím a vůlí. A nestačily ti hříšné hanebné kousky, které jste ty a lidé tví tropili, nýbrž také bratra tvého s sebou jsi vzal a takový tanec a křik jste tam měli, že by to příliš bylo, kdyby se to dělo ve veřejném nevěstinci.“ — „Zimmersche Chronik“^[52] vypravuje o jiném virtemberském klášteře: „Byl před lety takový klášter, ročními rentami a hojnými zlaťáky opatřený, a uvážíme-li, že k tomu ještě kolem po vší německé zemi, hlavně však na Neckaru, bylo docela lacino, vždyť kdosi před lety panský oběd pojísti mohl v Oberdorfu za 3 krejcary, mohly se tu zdržovati až 24 klášternice, povětšině ze šlechty, a neměly nedostatku, nýbrž, jak se říká, všeho dost. Jaký v tomto klášteře dobrý život byl, ačli jinak za dobrý život lze to míti, vidno zvláště z toho, že mnoho šlechty ze Švarcvaldu a od Neckaru mělo přístup do tohoto kláštera, a mohl býti tehdá s dobrým svědomím a vpravdě spíše nazýván šlechtickým nevěstincem než špitálem šlechty.“

*

Také v českých zemích v 15. a 16. století byl klášterní život na hony daleko od svého prvotního stavu. Jacobus de Paradiso, cistercianský doktor, pobývající kdysi na Zbraslavi, psal na počátku husitské bouře proti nemravnosti a lenosti mnišské prudčeji než Hus. I zde řehole kynuly nadbytkem bohatství. Husitská bouře je bohatství ovšem zbavila; poněvadž však klášterní život dohrál svou dějinnou úlohu, náprava v klášteřích již nenastala, a luterský útok v 16. stol. srazil klášternictví úplně.

Nejhorší pověst měli v českých zemích dominikáni: vynikali prý vždy nepatrnou stydkostí, protože to byli hlavně příslušníci vlašského národa. R. 1565 psal arcibiskup Brus s velkým rozhořčením generálovi dominikánskému, že členové jeho řádu vůbec řehole se nedrží a svobodnější život vedou než kněží světští. Po třiceti letech stejně psal arcibiskup Zbyněk. U sv. Anežky v Praze postavili si dominikáni kolem r. 1540 v klášteře domky, osadili je „neřádnými lidmi“ (hlavně vlašskými řemeslníky), kteří prodlabavše zeď městskou, za noci vylézali z kláštera jako syslové. S těmi lidmi a hlavně s jejich ženskými mívali mniši v klášterním pivovaře stálá veselí. Převor Bonifác vyhnal r. 1570 z jedné chalupy klášterní poddané lidi a zřídil tu hampejs, v němž ve dne v noci „cháska vlašská, z řemeslníků, dvorních sluhů i mnichů a všelijakých kněží divoce a bez ostychu se bavívala.“

Hnutí lutherské způsobilo pak obecné utíkání z klášterů, šířící se jako nakažlivá nemoc. Mnoha vyběhlým mnichům cílem bylo ženění; nejeden vyběhl, pobrav s sebou peníze a klenoty. Nejraději mniši vyběhlí tiskli se k farám podobojích a protestantů. I konsistoř pod obojí přijímala mnichy ty za své kněze dosti ochotně. Rovněž jeptišky dávaly se na útěk a vdávaly se. (Winter.)

*

V latinské básni satirické „Koncil lásky“, nalezené v trevírském rukopisu z 12. století, vypravováno jest asi toto: Abatyše jihofrancouzského kláštera pozve na počátku jara všecky své kanonické sestry k sobě na poradu o otázce, zda a komu ženy bohu zasvěcené smějí věnovati svou pozemskou lásku. Několik mladších jeptišek přísnějšího smýšlení vysloví mínění, že slib čistoty dovoluje jim vzdáti se toliko svým řádovým bratřím, tedy dominikánkám jen dominikánům. Tento názor je zavržen. Všichni klerikové mají prý právo na jejich lásku. Neboť jsou mlčeliví, mírného chování a dávají dary. Naproti tomu jiné mínění, že právo na jejich přízeň má býti rozšířeno také na rytíře a jejich průvod, jest odmítnuto s rozhořčením, neboť tito lidé, ač stateční a silnější, jsou chlubilové a všecko vyžvaní. V tomto smyslu jest pak učiněno formální usnesení, vyřčena je kletba nad jinak smýšlejícími a nařizeno, aby nová usnesení oznámena byla všem ženským klášterům. — Něco podobného prohlásil také mistr Jindřich z žebravého řádu štrasburského v r. 1261: „Je-li jeptiška, přemožená tělesným pokušením a lidskou slabostí, dohnána k porušení čistoty, menší vinu má a více shovívavosti si zaslouží, vzdá-li se klerikovi, než vzdá-li se laikovi.“ — Byl to tedy jistě především strach před veřejností, velmi materielní zájem církve, který vedl k této ideologii, vyvrcholující v jezuitském názoru, že posvátnost knězovy osoby přechází i na ženu, která se ocitla pod ní.

Bujný život pohlavní v klášteřích byl tudíž věcí pro všecky zcela všední. Říkali: „V klášterních zdech ozývá se více dětského křiku než žalmů.“ Vypravovali si o jeptišce, která se divila, že její chlapeček není černý benediktýnek, a usoudila pak, že i černé slípky snášejí bílá vejce. — Říkali také: Ženský klášter bez porodní stolice je selský dvorec bez chléva. — Poněvadž však běželo konec konců i tu hlavně o to, aby byla zachována aspoň jistá míra zevního zdání, byly také v klášteřích — tak jako všude, kde je pěstována „nedovolená láska“ — nejméně vítány následky lásky. Vyhánění plodu a zabíjení novorozeňat nebylo v klášteřích ničím vzácným. „Ba denní zkušenost nás učí, že svatá církev římská raději strpěti chce, když její milé sestřičky svaté v klášteřích jako jeptišky nebo bekyně plod si vyhánějí lektvary a léčivy, dříve než jej porodily, anebo také zločinně jej zaškrcují, když na světlo donesen byl,“ praví Fischart.^[53] Jako jsme pak viděli, pojednávajíce v minulé kapitole o životě šlechtickém, že potupa stíhala vilnou aristokratku nikoli pro její pohlavní styk, nýbrž pro neopatrnost, kteráž dala dojíti k následkům nedovoleného styku, tak podobně nebyly to hříchy jeptiščiny, nýbrž následky hříchu, poškozující reputaci kláštera, pro něž byla často stíhána. S počátku měla sice církev větší soucit s matkou, a avignonský koncil přímo kněžím zakazoval poskytovati ženám jedy a vražedné byliny k vyhnání plodu, ale když pak s církevní mocí vzrůstala i kněžská prostopášnost, a požadavek, aby kněží mohli se ženiti, tlačil se výbojně na veřejnost, tu soucit zmizel z programu církve, a také neopatrní milenci byli často krutě trestáni.

Theiner zaznamenal: V klášteře wattunském zamilovali se do sebe jeptiška a mnich. Jeptiška obtěžkala. Přiznala se ke svému těhotenství, když ho nemohla již skrýti. Jeptišky se na ni ihned vrhly, jedny radily, aby jí byla kůže s těla stržena, jiné aby byla upálena, jiné aby byla na žhavé uhlí položena. Starší jeptišky, zkušenější, tomu zabránily, daly ji však do vězení uvrhnouti a spoutati. Dostala jen vodu a chleba a bylo s ní nejpotupněji jednáno. Mnich po prozrazení z kláštera ihned utekl. Když se přiblížila doba k porodu, prosila jeptiška úpěnlivě, aby ji z kláštera propustily. Ujišťovala, že mnich slíbil vzíti ji s sebou a že, jakmile obdrží zprávu, odvede ji v noci na určité místo. Jeptišky, potěšeny nadějí, že budou moci ukojit svou pomstychtivost, stavěly se, jakoby svolovaly, a vylákaly na ní místo schůzky. Na místě ní postaven byl na ono určené místo mnich, závojem zahalený, který měl za sebou několik jeptišek s obušky. Když zpravený mnich v určenou hodinu přišel na místo světsky oblečen, vrhl se radostně k zastřené postavě, ale byl ihned uchopen. Zuřivě vrhly se naň jeptišky. Přivlékly uvězněnou a přinutily ji, aby povaleného mnicha vykleštila. Jiná jeptiška vzala pak tu krvavou věc a vrhla ji hříšnici do úst. Oba, ustavičně týráni, byli pak zavlečeni do vězení.

*

Kněžstvo neřeholní nežilo povšechně asketičtěji v té době. Postačí, zajdeme-li si pro příklady do zemí českých. Šimon Lomnický ve své „Kupidově střele“ rýmuje hned v úvodní promluvě k českému čtenáři (1590):

Záletnost byla zkrátka již hříchem obecným, z něhož kněží nečinili výjimky. Kaplani bývali nejčastěji postiženi v smilstvě i v cizoložstvě. Mladý kněz Jan z Netolic unesl r. 1563 kuchařku do Tišnova. Kaplan Vít způsobil v Jindřichově Hradci roku 1610 veliké pohoršení, poněvadž jej přistihli s Alžbětou Krejcarkou, a všecko město bylo vzhůru. Matouš, kaplan v Litoměřicích, loupil ornáty trhaje z nich perly, z kterýchž robil pannám prstýnky. Jedna takto podarovaná panna byla r. 1565 konšely za dva prstýnky zavřena. Co se stalo s kaplanem, nevíme.

Podrobnější obrázek může nám osvětliti důkladněji tehdejší život. Za farářem Benešem u sv. Havla v Praze chodívala jakási vdaná Důra v mnišské kápi šedivé. Jednou kázal kněz své mateři, aby slepici zadělávanou tajně připravila, ale matka, když slepici uvařila, přede všemi řekla, že je hotova. Tu kněz na ni se rozhněval, lál jí proto, bil ji a nazýval ji svým zrádcem. Tu slepici poslal pak Beneš Důře. Václav, Důřin muž, když domů přišel, řekl: Důro, co to tak pěkně voní? A tu synek Důřin, malý hošík, odpověděl za matku: Táto, to kněz Beneš poslal naší mámě! I nemeškal Václav, vzal ten hrnec a hodil jej po ní, a vůbec ji pobil, takže odešla od něho k Benešovi. Choval ji na faře u sv. Martina i pak u sv. Štěpána, a chtěl, aby se chovala tajně. Ale žena vylezla často na světlo, v čechli a na pavlač chodila k obecnému pohoršení, a když sešlo se jednou mnoho kněží k pohřbu Benešovy matky, Důra na okna prý se posadila, aby ji viděli. Sousedky na špehy chodily ke knězi a roznášely ho po městě klepem. Když se mu narodil synek, přišla k nim bába, rovněž zahalená mnišskou kuklou. Muž Důřin pohaněl kněze Beneše na radní dům, nazýval jej zrádcem a zlodějem své ženy. Bylo to veliké pohoršení, jemuž kněz Beneš konec učinil, když r. 1527 umřel.^[54]

Na pražského faráře, kněze Jana z Týna, pokřikovali: Haha vopalač, haha!, protože chodíval za pekařkou Hanelovou. Nejeden farář, vikář, děkan unesl váženou měsťanku. Plzeňský kněz Blažej, v 1598 farář u sv. Mikuláše v Staré Praze, prošel Čechy a Moravu, za rok býval druhdy na třech i čtyřech farách, byl jednou katolík, po druhé pod obojí, dostal se politikou do konsistoře, z které však byl ještě téhož roku pro veřejné pohoršení vyloučen. Při zpovědi namlouval si ženy; jeho manželka Zuzana vyšpehovala jednu takovou jeho milostnici a vypolíčkovala ji veřejně z kostela. V 65. roce svého věku „zmařil“ děvečku Voršilu, dceru ševce Trnky z Nepomuka, a chtěl jí dáti falešný list oddací, jako by byla vdána za mládence odešlého na vojnu. — Nymburský kněz Vít a poděbradský farář Jan, oba pod obojí, převlékli se (1573) do světských šatů, vyšli přes pole a vydávajíce se za úředníka a písaře protloukali hospody vesnické a znásilnili několik ženských. V „domek lehkých paní“ vcházela nejedna osoba duchovní; i „nemoc nepoctivou“ si ulovili.

Sincerus Choceňský, farář na Zderaze, byl obviněn v r. 1595 konsistoří až u císaře, že „mládence zle užíval“. Měl prý po 8 let zvoníka-mládence, když ho chtěly panny odlouditi, koštětem je vyhnal; jednomu děvčeti ze žárlivosti naplil do očí, protože s jeho zvoníkem mluvila, z téhož důvodu o pohřbu s jiným děvčetem a jeho matkou se pral. Když byl konsistoří uvězněn, císaři napsal, že na sebe jiné viny neví, než tu, že se nechce ženiti. — Běželo tu ovšem asi o případ čisté homosexuality, nikoli o zvláštní prostopášnost.

Potvrzuje to jen hlavní myšlenky této kapitoly, dodáme-li, že také u nás posuzovala a trestala církevní vrchnost kněžskou rozpustilost mnohem mírněji než kněžské manželství. Když kněz Jan z Jirčan vzal si v 1573 na faru nevěstku a k nemalé zlosti své kuchařky měl ji tu tak dlouho, dokud sedláci mu jí nesebrali, podniknuvše na faru útok, byl konsistoří zavřen, ale když položil administrátorovi pět kop, hned vypuštěn. (Winter.)

*

Ryba hnije od hlavy. Nesčetná církevní knížata, papežové a kardinálové, vrcholky církevní hierarchie, byly pravými syny bujné renezance a výstřední rozmařilost provozovali do krajnosti. Historie papežů té doby na nesčetných listech popsána je, jak známo, přepestrým seznamem jejich divokých kousků v oboru života pohlavního. Jan XXIII. podle Dětřicha z Niemu „zneuctil“ prý jako kardinál boloňský dvě stě manželek, vdov a panen a mnoho jeptišek. Pavlu III., když byl ještě papežským legátem v Ankoně, bylo prchnouti, poněvadž znásilnil mladou dámu ze vznešeného rodu šlechtického. Za kardinalský klobouk zašantročil svou sestru Julii Alexandru VI. a sám měl pohlavní styk s mladší sestrou svou. Bonifác VIII. měl za milenky dvě vlastní neteře. Alexandr VI. proslavil se již jako sienský kardinál tím, že s několika preláty a jinými hodnostáři duchovními pořádal plesy a večeře se vznešenými paními a dívkami městskými, při čemž jejich manželé, otcové nebo mužští příbuzní byli výslovně vyloučeni. Pius III. měl se svými milenkami 12 synů a dcer. Julius II. měl pohlavní styk s dvěma mladými šlechtickými hochy francouzskými, které královna Anna francouzská poslala do Itálie na vychování. Julius III. učinil kardinálem svého miláčka, 16 letého hocha Inocence, a proto jej v Římě nazývali „Jupiterem, který si hraje s Ganymedem“. Na Sixta V. volával prý lid: Laudate, pueri dominům (chvalte, hoši, pána). Homosexuelní skutečnost, ve vyšším zejména kléru, vzala církev ostatně oficielně na vědomí tím, že Sixtus IV. na žádost kardinálů — jak vypravuje jistý jeho přítel, holandský theolog, — zařadil pohlavní styk s hochy mezi ony hříchy, pro něž bylo možno získati odpustky za určitou taxu. Také nejvznešenější a nejkrásnější kurtizány italské byly častými hosty na slavnostech papežského dvora a kardinálských sídel. Jistý renezanční dopis praví, že na jedné kardinálské hostině bylo „více španělských kurev než římských mužů“.

Byla-li výstřední forma církevní rozmařilosti a sexuelní bujnosti typicky renezanční, byla také, jak jsme již naznačili, důsledkem dějinné situace, která z církve, ovládající duchovně i politicky křesťanský svět, učinila líného příživníka a špici soudobé bujnosti. Z božího sluhy a člena této hierarchické organisace stal se nutně požitkář, který mocenských prostředků církve používal k ukájení osobních choutek.

Z těchto mocenských prostředků nejzávažnější byla zpověď. Zpovědnice byla neobyčejně příznivé a vhodné místo pro svádění žen, neboť zpovědník měl nejen právo, nýbrž i svatou povinnost snažiti se všemožnými otázkami proniknout intimní život pohlavní: to, co se dověděl ve zpovědnici, mohlo pak býti prospěšno nejen jeho osobě, nýbrž i politickému vlivu církve. Po staletí denně statisíce kněží používalo vydatně tohoto prostředku a korumpovalo pohlavní život nesčetných lidí přirozených a zdravých. Netoliko však slovem a fantasií svou. Nesčetné ženy ztratily ve zpovědnicích i svou fysickou nevinnost, uvěřivše ve své nevědomostí, že dílo bohulibé konají. Zpovědnice mnoha kostelu staly se zákoutími temné erotiky tak obecně, že církev sama pokoušela se proti tomu zakročovati. Oxfordský koncil v 1322 zakázal kněžím zpovídati ženy na místech temných. A ještě za 300 let (1617) arcibiskup cambraiský nařizoval, že ženy nesmějí býti zpovídány v sakristii, nýbrž na volném místě v kostele, a že světlo má býti rozsvíceno, je-li temno. Což neměl však zpovědník právo, pozvati si ovečku do svého bytu nebo kdykoli ji navštíviti — k veliké cti domu? A tak bylo přemnoho obcí, kde nejen každá dospělá dívka, ale vůbec každá žena poněkud ještě půvabná patřila k tajnému harému místního pastýře duchovního, a kde bylo kolébáno nejedno děťátko, jež přišlo na svět z aktivní účasti knězovy na blahu oveček ženského pohlaví. Svůj desátek požadovali tedy faráři od žen, i pokud běželo o jejich pohlavní styk, a nedělo se zřídka, že užívali násilí, když žena po dobrém nechtěla „pod kutnou se zpovídati“.

Všecky třídy lidu a všecky hodnosti církevní hierarchie byly účastny tohoto erotického kola; v měkkých biskupských postelích stejně jako na tvrdých pryčnách klášterních byla pěstována knězská láska se šlechtičnami, měšťačkami i děvečkami z lidu. A lidové přísloví dělo: Pustíš-li mnicha do domu, přijde do sednice; pustíš-li jej do sednice, přijde do postele. (Fuchs.)