ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dějinné procesy revoluční. — Renezance obrodou evropské kultury. — Její nová zásada hospodářská. — Peníze, revoluční činitel. — Vznik třídy kupecké. — Od kolektivisty k individualistovi. — Smyslnost revolučních dob. — Renezanční znovuobjevení člověka. — Renezanční ideál tělesné krásy. — Ideály krásy podle různých zemí. — Kodex ženské krásy. — Kult krásných ňader. — A kult toho druhého. — U muže jedna věc přede všemi. — Zralý věk předností. — Krása těhotenství. — Kletba stáří. — Stanovisko k nahotě, honosení se nahotou, kult nahoty. — Renezanční zvláštnosti soukromého života. — Tendence renezanční módy. — Mužské výzvy a ženské odpovědi. — Stydký váček.

Dějinné lidské myšlenky a názory, jak jsme i v tomto díle již častěji pozorovali, nevnikají do života odněkud z vnějška, nýbrž jsou produktem plynoucího života samého, společenského bytí lidského. Plynoucí život společenský pak sám, linie jeho pohybu určovány jsou v podstatě jedině hmotnými zájmy lidskými, stále se měnícími. Výrobní mechanism, ustavičně podrobený převratům, probouzí u jednotlivých tříd i v celých národech mnohé potřeby nové a zatlačuje mnohé potřeby dosud vládnoucí, a v důsledcích toho veliké převraty v hospodářském životě vedou v dané společnosti i k velikým změnám v životě myšlenkovém a citovém. Život společenský se přerozuje a společnost touží po nové organisaci. Nové zásady hospodářské stávají se revolučním činitelem, který ruší nebo mění staré třídy společenské a tvoří třídy nové s novými potřebami a zájmy a tudíž i novými názory. A tento revoluční proces, trvající několik desetiletí nebo celá století podle toho, jak hluboce zabírá jeho pluh a jak ostře odděluje minulou dobu od doby nové, děje se tak dlouho, dokud všecky oblasti života nejsou přizpůsobeny nové zásadě. Nový dějinný stavitel buduje novou tvářnost doby, a taková revoluční epocha představuje pravidelně nejvelkolepější podívanou, jakou dějiny mohou poskytnouti. Všeobecná tvořivost se probouzí, nastává všude prudký a smělý pohyb, nenávist i láska nabývají obrovských rozměrů, zděděné předsudky zašlapávány jsou do prachu. Tu také zcela přirozeně především panující zákony života pohlavního a milostného jsou podrobeny útočné revisi a pouta jejich jsou lámána.

Takovou dobou byla renezance, taková obroda nastala v evropské kultuře, když ve 14. a 15. století počal se ve světových dějinách uplatňovati nový hospodářský vývoj k výrobě zboží a peněžnímu hospodářství, z ní vyplývajícímu. Z úzkého rámce rolnické a řemeslnické výroby nastoupena byla smělá cesta k světovému obchodu, k prvnímu stupni moderního kapitalismu.

Dělba práce, přirozená a ustavičná snaha zjednodušiti a rozumnějším učiniti výrobní proces, vedla konečně k rozrušení naturálního hospodářství, které bylo hospodářským základem středověku, a znamenalo, že rodina a úzké výrobní společenství vyrábí jen pro sebe a pravidelně všecko, čeho potřebuje: potravu, šatstvo, obydlí, nářadí, při čemž feudální pán, dostávající povinný tribut, poskytoval za to výrobcům ochranu před každým nepřítelem. Vznikla samostatná řemesla, vyrábějící nad vlastní spotřebu a ohlížející se po výměně s jinými skupinami. Tak vznikly na přirozených křižovatkách dopravních trhy, a poněvadž zboží, zde hromaděné, potřebovalo ochrany před loupežnými živly, bylo nutno dědinu proměňovati v opevněné město. Stálý vzrůst výrobnosti a řemesel vedl pak k tomu, že bylo vyráběno výhradně pro výměnu, pro obchod, a peníze staly se závažným činitelem.

„Čím více rozvíjela se výměna zboží, tím větší mocí stávaly se peníze. Peníze byly zboží, které každý přijímal a každý potřeboval, za které bylo lze všecko obdržeti: všecko, co poskytoval feudální způsob výrobní, osobní úsluhy, dům a dvůr, pokrm a nápoj, ale i přehojně předmětů, které nedaly se vyráběti doma v rodině, předmětů, jejichž vlastnění stávalo se stále více potřebou a jež nemohly býti jinak získány, než za peníze. Třídy vydělávající peníze, vyrábějící zboží nebo se zbožím obchodující nabývaly stále většího významu. A cechovní mistr, který mohl dosíci jen prostředního blahobytu, poněvadž počet tovaryšů byl zákonem omezen, byl brzy předstižen kupcem, jehož ziskuchtivost neznala míry, jehož kapitál byl schopen neomezeného rozpětí a, což nebylo proň nejméně příjemno, jehož obchodní zisky byly ohromné.“ (Kautský.)

Nuže, peníze rozložily a zničily feudální výrobní způsob středověký, zničily půdu, po které se lidé dosud pohybovaly, postavily společenské bytí na půdu novou a určily mu nové kořeny. Všecky názory se změnily. Kupec vynořil se v dějinách jako zakladatel nové třídy, první to formy dnešní buržoasie, ostatní třídy důkladně se změnily, a zcela nové energie poháněly dějinný vývoj. Starý středověk měl jen nepatrnou chuť k expansi, poněvadž výrobě pro vlastní potřebu stačily úzké hranice, kdežto výroba zboží pro světový obchod neznala mezí, jednotlivec i obecnost mohli býti puzeni k rozmachu nejsilnějšími pohnutkami, mohli se duchem do nekonečna povznášeti nad všecky šraňky skutečnosti, sršeti rozpínavostí. Středověký člověk kolektivistický byl nahražován člověkem novým, individualistou, kterému šlo hlavně o to, aby rozvinul všecky své síly a mnoho vydělal a získal.

Počalo to nejdříve v jižní Italii, kde velmi brzy vznikly, jak již víme, obchodní styky mezi Východem a Evropou. S Cařihradem byl první zámořský obchod. Pak následovala severní Italie a po řadě dále Španělsko, Francie, Německo, země středomořské atd.: Krok za krokem vycházelo lidstvo z „idylického“ středověku. Zájem vzrůstajícího kapitalismu o drahé kovy a nová odbytiště vedl pak evropský svět ke slavným cestám objevným a výzkumným, civilisace překročovala přirozené hranice Evropy; jako církev chtěla býti všeobecnou, tak kapitalism stával se ve znamení velkoobchodu kosmopolitickým: kapitalismu již v jeho počátcích bylo lhostejno, je-li někdo pohan, Žid nebo křesťan, jen když dalo se s ním obchodovati. (Fuchs.)

*

Každá tvořivá a revoluční doba je prosycena milostnou smyslností. Je v ní nejskutečnější život. A čím mocnější je smyslná schopnost doby, ve které vznikají veliké věci, tím mohutnější a nesmrtelnější jsou její výkony. Renezanci možno přes všecky protivné snahy v ní se křižující nazvati jedinečným věkem smyslnosti.

Poněvadž všecky představy, které renezance si tvořila, byly z důvodů dříve stručně naznačených velkorysé, nechyběla přirozeně mohutnost ani jejím všeobecným představám o věcech tělesných, kteréž pak našly svůj nejvyšší výraz v uměleckém zobrazování lidského těla. Renezance si pro své potřeby tělesného člověka znova objevila: není to náhoda ani jiné věci důsledek, že tolik malířů oné doby zobrazovalo Adama a Evu, vytvářelo znova a znova fysického člověka v duchu nových představ.

Podle starého středověkého názoru všude, kam sáhala moc katolické církve, bylo tělo jen přechodní a pomíjející schránkou nesmrtelné duše. Jak jsme viděli, neznamenalo to ovšem, že milostná smyslnost byla ze starého středověku vypuzena. Za všech dob „je tělo silnější ducha“. Vedle toho asketická ideologie hlásaná církví a vládnoucí třídou feudální davům, nebyla ideologií dvorské šlechty feudální: romantická milostná služba rytířská měla, jak víme, přes veškeru svou zvrácenou strojenost velmi realistické jádro. Rytíři nemluvili o nesmrtelné duši, nýbrž o velmi milostném těle. Přes to však, že v tomto kultu nalézáme první hromadné zárodky individuelní lásky heterosexuelní, nebyla jeho smyslnost zdravé povahy, nýbrž byla to spíše úpadková rafinovanost třídy, odsouzené k brzkému zániku.

S tím musila se renezance ocitnouti v příkrém rozporu. Musila proti rafinovanosti zanikající třídy postaviti zdravý svět sršící silou, ideologii třídy přicházející. Především člověka stáhla s nebe na zemi a zbavila ho každé mystické povahy. Nová situace vytvořila nový ideál. Člověk, který podle středověku byl toliko nástrojem nadpozemské duše, stal se nyní nástrojem pozemského života a měl býti ideálním nástrojem pozemské radosti.

Zrodil se ideál nové krásy. Krasocitné pojmy každé doby jsou závislé na její základní povaze. Jako není věčných názorů mravních, není ani absolutních pojmů krasocitných: na sta jest jich a měřítkem jest vždy jejich doba, poněvadž jsou nutnou a neodlučitelnou součástí její kultury. Renezanci platila za dokonalost nejvyšší míra krásy zdravé a účelné, tedy vyhraněnost všech fysiologických znaků, jimiž muž se liší od ženy a žena od muže, nejzřetelnější vyjádření pohlavní povahy u muže i ženy. Renesanční pojetí tělesné bylo úplně smyslné, poněvadž účelná krása lidského těla může býti jen krásou erotickou. Ideálním typem člověka byl člověk nejschopnější probouzeti lásku ve smyslu přísně živočišném. Tedy muž vyznamenávající se znaky samčí síly a energie, pohlavní aktivnosti. Tedy žena tělesně nejzdatnější jako samice: mocná ňadra, široké boky, plný zadek, pevná stehna. Poněvadž každá revoluční doba puzena je svou tvůrčí chutí nad normál (a musí chtíti mnoho, aby dosáhla aspoň něčeho v zápasu se starým světem a nepříznivou částí skutečnosti), bylo fysickým ideálem renezance vskutku plemeno heroické: muž, Apolo a Herkules v jedné postavě, žena, Venuše a Juno zároveň. Podle Brandesa byl mladý anglický lord z doby anglické renezance „nejušlechtilejším produktem lidstva, čímsi mezi Belvederským Apolonem a cenou poctěným hřebcem v lidské postavě; cítil se stejně mužem činu jako umělcem“. A Brantôme^[14] v „Galantních dámách“, když byl pověděl jakési milostné dobrodružství s dámou majestátní postavy, velmi chválí půvaby statných žen a jejich hodnotu, porovnávaje ji s hodnotou velkých a krásných ořů.

Tato základní snaha, pro kterou tělesnost byla středem zájmů a tělesná krása ve smyslnosti zdravě zdůrazněné, byla společna všem zemím, kde se rodil renezanční člověk. A ještě jedno bylo jim společno: že používaly všude pro svůj účel krasocitného ideálu antického, svým vznikem a obsahem tak blízkého této době. Jinak však podle dějinné situace každé země, všeobecný ideál renezanční se měnil, pokud šlo o obecné pojetí rasové krásy. Neboť nejen každá země, nýbrž dokonce i každá třída vytváří si svého Apola a svou Venuši (tak jako ostatní představy a ideály) podle svých zvláštních zájmů.

V Italii, Španělsku a Francii vedl celý vývoj těchto zemí k ideálu aristokratickému, k představě božského pokolení, oproštěného ze vší malichernosti všedního života. Nejvyšší forma vznikla v Italii, protože tu byla jednak příroda tomu nápomocna, jednak napomáhaly tomu i hojné zbytky antiky a její tradice. Kdežto v Německu maloměšťáckém a řemeslnickém také typická krása byla maloměšťácká. (Fuchs.)

*

Krasocitný ideál renezanční byl ovšem provázen kultem tělesné krásy, který povšechnou představu propracovával do podrobností a sestavil kodex tělesných půvabů.

Poněvadž pak tvůrčí činnost je především projevem mužské činorodosti a muž je povšechně živel, který si namlouvá, byly v popředí tohoto kodexu krásy půvaby ženské. Podle nejvyššího čísla více než třiceti šesti určitými krásami, podle jiných jen osmnácti, dvaceti třemi nebo dvaceti sedmi, „má býti opatřena ženská, chce-li býti podařená a velmi chutná na pohled.“ Názornějšími činěny byly tyto různé požadavky krasocitné poukazem na ženy určitých měst a zemí. A ve všech zemích byl kodex ženské krásy dáván do veršů a rýmů, písniček, často ilustrovaných.

Tak z písniček německých se dovídáme, že krásná žena má míti hlavu z Čech (z Prahy), hrdlo, záda a paže z Brabantu, prsa švábská, ale obě cicinka z Rakouska (z Korutan nebo Krajiny), ruce z Kolína n. R., břicho z Francie, skulinu z Bavor, nohy od Rýna, zadnici ze Švábska nebo Polska, řeč švábskou a mravy bavorské.

Leč ve všech těch písničkách svatebních, serenádách a epigramech mluví se tak málo o duchovní kráse: vůbec není v nich řeči o tomto choulostivém předmětu, tak závažném v dobách úpadkových.

Při masopustních hrách lidových bývalo závoděno o to, kdo nejlépe poví něco vtipného ke chvále ženy. Že tu běželo vždy o milostné tělo, lákající různými půvaby svými muže k lásce, a že tu nechyběla upřímná drastičnost, o tom svědčí všecky ty zachované rýmovačky, z nichž nelze nic přeložiti na tomto místě, nechceme-li se namáhati jen pro censuru.

Nejnadšenější zpěvy věnovány byly v renezanci kráse ňader; bělostných jako slonová kosť, Venušiných pahorků, cukrových koulí, jevících se na šněrovačce jako vycházející slunce jarní a trčících směle dvěma bodly. Kde zazněla píseň ke chvále ženy, tam nejprvé a nejhlasitěji chválena byla ňadra. Již Hans Sachs,^[15] švec-poeta, rýmoval:

Ukázky literárnější nemůžeme na tomto místě přinésti, poněvadž censura snaží se nám znemožniti pokračování v tomto díle stálými konfiskacemi.^[16] Bude však patrně možno v jiných publikacích dobré překlady uveřejniti, poněvadž na mnoha není zhola nic „závadného“ ani podle názorů nejběžnějších.

Nutno nám tudíž opustiti tento libý předmět renezančního kultu milostného a postoupiti k dalšímu, ještě „choulostivějšímu“ pro bezednou hloupost určité části společnosti.

Kultu ženských prsů podobalo se v renezanci jen nadšené velebení nejintimnější vnady ženiny ve všech jazycích. Zdravá robustnost renezanční povahy vedla tu ovšem k upřímnosti a zřetelnosti, která by patrně censora z r. 1925 přivedla k třeštění, kdybychom sem předložili nějakou ukázku. Velmi často se diskutovalo tehdy o tom, která polovina ženského těla je krásnější zda horní nebo spodní, a většinou rozhodovali se pro polovinu spodní, jsouce také toho názoru, že ženská ňadra jsou tak krásná právě jen proto, že vzbuzují touhu po dalších intimních půvabech ženy. Renezance chápala velice dobře onen vztah mezi ňadry a pohlavím, o kterém jsme obšírně mluvili v prvním svazku svého díla, a viděla v ňadrech eminentní orgán milostný z vůle přírody.

Velmi stará a v původních zněních francouzských, německých, vlašských a španělských velmi také drsná povídka vypravuje o jisté bylině, že klín ženy, přijde-li s ní do styku, dosáhne řeči. A tu tedy se stalo, že sličná panna při koupání dotkla se svým tělem přiměřeně této byliny, a její klín promluvil. Jal se posmívati se jí, že je pyšná na svou krásu: všichni ti dvořící se muži jdou prý jen za klínem a všecka ostatní krása není pro ně ničím. I vznikl spor, a panna rozešla se se svým klínem. A tu se opravdu ukázalo, že muži přestali se o pannu zajímati přes všecky její vnady. Ale ani druhé části nevedlo se lépe. Všude ji odháněli s odporem. A tak se panna opět sešla se svým klínem, požalovaly si a byly rády, že se mohou opět spojiti.

Symbolika této povídky je opravdu hluboká: všecka ženská krása má živou hodnotu jen tehdy, je-li prozářena skutečnou erotikou, ale holá erotika je protivná.

*

Stejně smyslné renezanční pojetí krásy mužské bylo poněkud skromnější, pokud šlo o počet krasocitných požadavků. Až třicet šest různých krás bylo požadováno na ženě; u muže dovedli se spokojiti v nutném případě s jedinou. Tato jedna krása, náležitá vyzbrojenost k milostnému dílu, byla však nade vše ceněna a — jakož až do dnes — vyrovnávala někdy i třídní protivy, činila sluhu hodným kněžny a chudého hodným nejbohatší nevěsty. Renezance proti všem dobám ostatním považovala tuto vlastnost mužovu za požadavek skutečně nejvyšší, a ze soukromé touhy ženiny učinila všeobecný zákon. Zdůraznila jej také zvláště svérázně a upřímně i v mužské modě.

V každé zemi za renezance milostná výzbroj mužova byla zvláště ceněným předmětem nesčetných rozhovorů, básní, přísloví, hádanek, frašek a povídek. Ale bylo by omylem mluviti tu jen o hrubé rozpustilosti erotické, a neviděti, že toto pojetí muže bylo logickým a nezbytným důsledkem všeobecného tvořivého pudu renesančního.

A jen důsledně s tím vším ceněna byla v renezanci také tělesná zralost, muž a žena v posledním rozkvětu sil, muž na vrcholi fysické síly a pohlavní schopnosti, žena, nikoli jako pučící poupě, nýbrž ve věku, kdy její tvary jsou plně rozvinuty a uvědoměle poskytují nejžhavější splnění touhy. Za nejlepší věk ženy považovala renezance léta od třiceti pěti do čtyřiceti. Zralé matce dávali přednost před dcerou teprve rozkvétající. Prsy, z nichž tryskaly již praménky života, nejvíce zajímaly muže.

Z takových názorů a citů zrodilo se pak také krasocitné pojetí, které fysiognomii ženy těhotné považovalo za esteticky krásnou, a sice nikoli jen v přeneseném smyslu, z úcty k mateřství, nýbrž přímo smyslně krásnou. Těhotná žena nebyla nikterak vzácný předmět renezančního zobrazování uměleckého, a postavám nahých žen byl tu nezřídka dáván zvláštní půvab tím, že jejich život byl vytvářen v počátcích těhotenství. Zralost, nesoucí již ovoce, stávala se bezděčně nejvyšším výrazem tvořivosti, symbolem doby.

Vidouce u muže i u ženy především a nade vším jejich pohlavní povahu, nenáviděli renezanční lidé ze všeho nejvíce stáří a báli se ho. Proto nejvyšší touhou obého pohlaví bylo, jakmile počali stárnouti, aby „omládli“. V umění 15. a 16. století setkáváme se často s motivem omlazovací studny; Lukáš Cranach^[17] namaloval snad nejumělečtější. S levé strany hrnou se stařeny na vozech, koňmo, na nosítkách, karách, ba i na zádech muže-starce. Chtějí ještě jednou vrátiti se do dnů své mladosti, ještě jeden život prožíti, ještě jednou okusiti všech sladkostí lásky. Voda krásné kašny má provésti tento zázrak. Sehnuty stářím, s vyhublým tělem a se svadlými prsy sestupují na jedné straně do zázračné vody a na druhé straně po koupeli vystupují: nový život bije jim v cévách, jsou již zase mladistvými tvory okrouhlých tvarů a pevných ňader, schopných znova probouzeti mužskou žádostivost. A nový život skutečně vpravo ihned počíná: tanec, milkování, žerty. A ve křoví dokazují to nejdůležitější: že se jim vrátila schopnost k dílu lásky.

Na proslulém velkém dřevorytu H. S. Behama^[20] ze 16. stol., kterého po padesáti letech použil Johann Theodor de Bry^[21] ke skvělé rytině, je tato myšlenka rozvinuta do největší šíře, v pravou velepíseň smyslnosti. Je-li i toto velmi cenné dílo umělecké především rovnocenným kulturně-historickým dokumentem o mravech ve středověkých lázních a koupelnách, přece jeho základní myšlenkou je omlazovací studnice, a neběží tu jen o ženy jako u Cranacha, nýbrž i o muže. A obrození počínají se ihned také jako pravá mládež, zdobí se, září a smějí se, hrají si, laškují, dovádějí, milují se v důvěrném společenství obou pohlaví, a obě pohlaví stejně horlivě. Je tu znázorněna bohatě představa „zlatého věku“, po kterém všichni toužili jako po věku rajských požitků smyslných.

Omlazovací kašna byla ovšem tak jako „zlatý věk“ vzpomínkou na ztracenou dobu původní volnosnubnosti, pouze představou pohádkovou. Skutečných výsledků omlazovacích chtěli dosíci sterými prostředky, které jim podávalo „vědění“ mastičkářů, cikánů a stařen, buď tajně poskytované nebo veřejně lehkověrným ke koupi nabízené dryáčnicky po ulicích a na trzích. I lidové pověry, velmi rozšířené, doporučovaly různé omlazovací metody, při nichž pomilování hrálo hlavní úlohu. „Nejlepším omlazovacím prostředkem pro ženu je milostná rosa,“ napsal kterýsi soudobý spisovatel francouzský, Brantôme vyslovil stejnou věc svým drastickým způsobem, a lid zkrátka mínil, že žena udrží si mladost, když denně zakusí objetí silného muže. Muži doporučovala lidová tradice koupel, kterou mu připraví deset panen, okořeněnou jistými vonnými bylinami a drogami. A když pak po této koupeli půjde na lože s neposkvrněnou pannou, probudí se druhého dne zcela jistě jako jinoch. Podle jiné verse má po koupeli ležeti jednu noc mezi dvěma pannami.

*

Poměr středověku k nahotě byl vůbec stále ještě v jistém smyslu nezaujatý. Ještě hluboko v 16. stol. chodili lidé úplně nazí spát, obě pohlaví v každém věku, a nikoli jen sedláci a lidé tříd porobených, nýbrž i bohatí měšťáci a šlechtici. I host spával nahý mezi nahými ve společné ložnici. A nebylo věcí vzácnou, že muž, žena i dívky běželi nazí přes ulici, když lázeňský zvonil do koupele.

Tato nezaujatost před nahotou podporovala jen v renezanci ono hrdé honosení se tělesnou krásou, která byla celému světu odhalována, byla pokladem, jenž nebyl pečlivě skrýván před „nepovolanými zraky“, nýbrž zářil v sálech a byl na ulicích i na trzích ukazován všemu lidu.

Pokusme se zapomenouti na okamžik na temný svět předsudků a mravů, který nás obklopuje, pokusme se setříti se svých očí podivné bělmo, kterým nás uměle opatřily církev a orgány měšťácké třídy, a pohleďme rozjasněným zrakem na svět, ve kterém rodí se lidská nahota ze stejných zdrojů jako nahota byliny nebo zvířete. Obléci růži bylo by bláznovstvím, je-li oblečena cirkusová opice, je to směšně nevkusná věc, člověk však, protože má složitější a vyšší aspirace, v dlouhém procesu vývojovém zmocnil se obleku, jednak aby se bránil nepříznivým poměrům klimatickým, jednak z eroticko-krasocitných důvodů. Ale člověk, tak pyšný na svou povýšenost a vynalézavost, dal se pojednou úplně zotročiti vlastním vynálezem: stal se nejen otrokem mody, nýbrž nevolníkem oděvu vůbec a v novověku t. zv. osvíceném, vykázal pomalu živou nahotu tělesnou téměř úplně z veřejnosti a jen z nutnosti strpěl ji ve výtvarném umění. Možno spočítati, o kolik krásy olupován je život civilisovaného lidstva tím, že krásná nahota lidského těla zmizela z veřejnosti a smí toliko stínem přeletěti jeviště nebo pokažena polozahalením koketovati v lázních nebo sálech rafinovanou dekoltáží! Možno spočítati, kolika čistým hodnotám mravním zabraňován jest nezbytný příchod, lépe řečeno návrat do sociálního života tím, že přirozená nahota stala se zločinem a dekoltáž společenským zvykem!

A černý pařát církevního křesťanství, spolčený s reakčními choutkami hynoucí třídy, v jejich zájmu pracují také na povel ruce, které toto naše dílo literární olupují ustavičně o nejcennější ukázky kulturního a uměleckého cítění minulých dob, při čemž ani výroky svatých otců velmi nesvaté církve nejsou ušetřeny, spočívá na našich ohyzdných mravech i v tom směru, že zase je to především nahota ženy, která je považována za nečistou a pro veřejnost nebezpečnou. Mužská a jinošská těla odhalují se aspoň v lázních a koupalištích a při některých sportech: tělo ženy a dívky je však pro veřejnost navždy zakleto v obal. Představme si tu, mnoho-li živé krásy ustavičně hyne nepoznáno, poněvadž sta a tisíce krásných dívek a žen nejsou spatřeny v nejskvělejší době svých tělesných půvabů buď vůbec nikým anebo jen sobeckým jednotlivcem, který se pravidelně velmi rychle přičiní, aby vzaly za své! Nikoli živá krása, jejich bohem prý přece stvořená, ale krejčovské výrobky nejpitomějšího a nejzvrhlejšího druhu jsou veřejně vystavovány na odiv. Krása povznášející a osvobozující je zatracena a vyhnána, provokativní honosivost a zkaženost smí kdekoli se roztahovati…

Renezance naopak chlubila se především nahotou ženskou. Manželky a milenky byly portrétovány buď úplně nahé nebo skvěle dekoletované. Tizian^[22] namaloval úplně nahou vévodkyni z Urbina jako Venuši, rovněž kněžnu Eboli, milenku španělského Filipa II. Několikráte dala se nahá portrétovati Diana de Poitiers,^[23] milenka francouzského Jindřicha II., rovněž Gabriela d’ Estrée,^[24] milenka Jindřicha IV. Podobně poloobnaženou namaloval Rafael Fornarinu, Tizian svou dceru Livinii, Rubens Marii Medicejskou: jsou to především chvalozpěvy na lepá ňadra ženská, jakých, vytvořeno bylo za renezance nesčetně. Muž jako by dával portrétovati především ňadra své manželky a milenky, a žena uvolňovala svou šněrovačku a odsunovala všecky roušky, jako by každý měl do syta potěšiti se vnadami jejího bohatého pokladu, který byl okázale veleben.

Podle renezančního pojetí kráskou krásek byla Panna Maria. Zbožní lidé poklekali před boží matkou s vědomím, že tu uctívají i nejvzácnější zázrak tělesné krásy. To byla ovšem pěkná příležitost pro ctižádostivost žen společensky vynikajících, aby daly zazářiti své kráse ze svatého obrazu. Nejproslulejší je příklad Anežky Sorelové,^[25] milenky francouzského Karla VII., která dala se Jeanem Fouquetem namalovati jako Marie s Ježíškem, která dítěti na klíně podává svůj nádherný prs. Také nejedno mocné kníže církevní dávalo do chrámu postaviti po vzoru antickém sochu své milenky v podobě světice; na př. Sigismondo Malatesta, který v 1445 — 1450 dal postaviti v Rimini skvostný chrám sv. Františce a v něm umístiti sochu své krásné milenky Isotty. Mnoho nadpozemských myšlenek renezanční lidé při tom neměli: model i umělec měli i tu na mysli věci nejpozemštější.

Ale renezance milovala nahotu před zraky tisíců i v nepřenesené formě, živou nahotu na ulici. Dříve již zmínili jsme se o tom, že mocní panovníci dávali se rádi vítati a obveselovati nahými krasavicemi, když navštívili některé město. O vjezdu Karla V. do Antverp zaznamenal takové podrobnosti proslulý německý malíř a dřevorytec Albrecht Dürer, který byl při tom a ochotně doznává svému příteli Melanchtonovi,^[26] že pozoroval ty nahé dívky velmi bedlivě a z blízkosti poněkud nestoudné, „poněvadž je malíř“. Za vjezdu Ludvíka XI. do Paříže r. 1461 stáli u fontány du Ponceau diví muži a ženy, aby spolu zápasili, při tom tré nahých dívek krásných, představujících sirény, mělo prý tak nádherná ňadra a nádherné tvary tělesné, že se nikdo nemohl do syta na ně vynadívati. Po řadě pak přednášely verše před králem, jej oslavující. Za vjezdu burgundského Karla Smělého do Lillu v 1468 předváděn byl před králem „Paridův soud“ s třemi krasavicemi úplně nahými, a podle soudobého kronikáře „nic z mnoha podívaných netěšilo se takové pozornosti a takové pochvale lidu jako právě toto představení“. Samozřejmě každý divák hrál spolu úlohu Paridovu a odvažoval bedlivě půvaby nahatých bohyň. Anglická královna Alžběta navštěvovala prý jen ty zahrady, v nichž uvítána a přijata byla nymfami, nereidkami, tritony a bohy lučin i lesů, jimž pohanská povaha dovolovala „skleněné šaty“, t. j. lehká roucha z průhledných látek.

Víme již, že k slavnostem a produkcím tohoto druhu vybírány byly nejkrásnější nevěstky z města. Podle Plosse však nebyly to vždy jen veřejné holky, nýbrž také dcery bohatých patricijů, které považovaly za velikou čest pro sebe, mohly-li úplně nahé kráčeti před císařem. Vzpomeňme si na žádost markraběte Bedřicha Braniborského, který chtěl uspořádati podobnou slavnost se ženami počestnými, ale byl frankfurtskou radou odmítnut, poněvadž to zde nikdy zvykem nebylo, a pravdivost tvrzení Plossova stane se nám pravděpodobnou, protože, co nebylo zvykem ve Frankfurtě, bylo asi obyčejem jinde, když Bedřich Braniborský vyslovil takové přání.

Na jednu věc třeba tu ovšem upozorniti. Poznáme později renezanční erotiku lidovou; tyto slavnosti však především byly dvorské, tento kult tělesné krásy pěstován byl především aristokracií světskou i církevní. Bylo ho poměrně nejméně v maloměšťáckém Německu, byl nejbujnější a nejokázalejší v zemích, kde knížecí absolutism převládal již politicky i společensky. Proto se chlubili hlavně krásou ženy. Pro vladaře a boháče je žena drahocenný předmět luxusní, kterým možno se nejlépe honositi na důkaz své hodnosti nebo úlohy společenské. To je panská morálka v dobách finančního rozkvětu a zvůle, známka frivolního názoru a blízkosti úpadku.

Jak hluboko později tato frivolnost pronikla dvorské kruhy, toho dobrým, byť poněkud neomaleným svědkem je seigneur de Brantôme, jehož spisy jsou zvláště cenny pro dějiny lásky a mravů renezančních. (Do češtiny přeloženy byly „Galantní ženy“.) Všecky ty „pikantní“ a erotické historky, které Brantôme zaznamenal pro potomstvo, jsou psány podle skutečnosti z nejvyšší společnosti francouzské, jak sám spisovatel zdůrazňuje. Běží pravidelně o život na dvoře Kateřiny Medicejské a mnohá milostná dobrodružství královny a královských princezen.

Se zvláštní zálibou bavila se vyšší společnost vzájemným líčením a chválením intimních tělesných vnad vlastních milenek a žen; byli dokonce ochotni příteli poskytnout příležitost, aby vlastním zrakem mohl se přesvědčiti o velebené kráse. „Mnoho najdeme bláznů, kteří své ženy před každým chválí a velebí. Ba, říkají, mám ženu tak krásnou, že bys podivil se její kráse, kdybys ji uviděl,“ napsal Murner.^[27] A Brantôme na př. vypravuje: „Chci se ještě zmíniti o muži, jejž jednoho jitra přítel navštívil, když se právě oblékal. Při této příležitosti manžel ukázal mu svou paní zcela nahou, spící na posteli bez jakékoliv pokrývky, neboť bylo velmi horko. Odhrnul na polo záclonu, takže vycházející slunce ozářilo její krásu. Přítel pokochal se tímto pohledem a pak odešli oba muži ke králi.“ U Boccaccia, Straparoly,^[29] Fiorentina a jiných novelistů najdeme hojně příběhů, v nichž věc táž nebo podobná se vyskytuje v rámci žertovných anekdot.

Toto vychloubání dělo se však i se strany ženské, i ženy honosily se rády tělesnými přednostmi svých milenců a manželů, aniž ovšem muži samému byl cizí jistý druh sebechvály: honosil se vůbec rád atletickými výkony, tanečními kousky, při nichž hravě kroužil ve vzduchu svou partnerkou, pružností a neúnavností svých svalů, honosil se především svou výzbrojí milostnou, jejíž existenci směle a nápadně zdůraznil na svém kroji.

*

Jak víme již, jest šat a kroj už svým původem otázkou erotickou, zdůrazňuje erotické části těla: pro ženu je moda nejdůležitějším prostředkem namlouvacím, u muže objevuje se pak erotická její povaha zřetelně v dobách smyslnosti silně se projevující. Podle společenského bytí každé doby vytváří se pak zvláštní ráz mody v mezích její všeobecné povahy. Poněvadž tedy renezance byla povšechně dobou silné a účelné smyslnosti, byla účelná smyslnost a honosení se tělesnou krásou hlavním znakem i renezanční mody ve všech zemích. Renezanční moda zdůrazňovala u ženy hlavně rozpjetí pánve a velikost prsů, u muže svalstvo, šířku ramen a objem prsou.

Mužský kroj renezanční hleděl s počátku rozřešiti svůj úkol těsnou přilehavostí šatu, který byl již jen jakousi druhou kůží umělou a dával vyniknouti každému svalu; kabát byl při tom zkrácen, že sotva něco ze zadnice zakrýval. To se stupňovalo až téměř do konce 14. stol. a trvalo až hluboko do stol. 15. Ale, když dosažena byla krajní míra těsnosti, omezující pohyblivost až k nemotornosti, musel nastati obrat. Aby se muž mohl snadněji pohybovati, prostřiženy byly kalhoty a rukávy několikráte na kloubech, a výstřihy na rukávech ozdobeny byly hedvábnou košilí náběrkovitě z nich vystupující a na kalhotech hedvábnými náběrkami výrazné barvy. Tak povstala první forma náběrkové mody koncem 15. stol., plná možností pro dosavadní tendenci a zároveň velmi vhodná k rozvoji nádhery.

Všecky tvůrčí doby milují nádheru a jsou marnotratné. Renezanci upravil v tomto směru cestu věk světového obchodu, vznikalo nesmírné bohatství, byla tu možnost snadného výdělku. V mužském kroji konečným výsledkem tohoto shonu po luxu a nádheře byly pověstné naběračky, kalhotová moda, plýtvající nesmyslně látkou, která nejvíce bláznila v první polovině 16. století. Jediný muž měl na sobě často až šedesát loktů sukna.

Rovněž v ženském kroji postupovala celková tendence podobným způsobem. Zprvu přiléhající šat poskytoval zraku příležitost k ocenění všech ženských vnad erotických, plných prsů a boků, krásných linií nohou; později byly eroticky zdůrazněny oba hlavní znaky účelné krásy ženské: ňadra a pánev způsobem, který ovšem nikterak by nevyhovoval našim názorům krasocitným a hygienickým, ale ve své době byl povšechně projevem tendence zdravé a živelné. Vyskytovala-li se v předchozím středověku často snaha šněrovačkou potlačiti ňadra v duchu asketického názoru světového, snažila se renezance naopak v duchu svého pojetí co nejvíce prsy zdůrazniti. Kde k tomu nestačila šněrovačka, používáno bylo jako v antice ňader umělých. A honosila-li se žena prsy opravdu krásnými, tu je obnažovala nejrozhodněji, a smělá, demonstrativní dekoltáž byla kategorickým požadavkem doby. Boky zdůrazňovány byly t. zv. špekem, obkládáním širokými vycpávkami, často až dvacet pět liber těžkými, čímž přečetné ženy vyhlížely jako těhotné, tím spíše, že obuv byla bez podpatků, a tím trup prohnut byl vzad a břicho vystoupilo.

Renezance, znamenající vzestup nové třídy, cítila se příliš silnou, než aby byla mohla považovati nejvýstřednější upřímnost za povážlivou nebo neslušnou.

I krojem hleděl proto muž směle a bez okolků vyzývati ženu, snaže se jeho zvláštnostmi zdůrazniti, že jest co nejlépe vyzbrojen k milostnému dílu, a žena zase zvláštnostmi svého kroje odpovídala na jeho výzvu, že jest důstojným předmětem, na němž může dokázati svou sílu.

Žena namlouvala si především nahostí prsů, pokud měla je skutečně krásné. Silná dekoltáž ňader byla hlavně uznaným právem dívek, jak přirozeno, když prsy jsou považovány za hlavní namlouvací prostředek ženy. Vdaná paní, která cíle svého již dosáhla, neměla míti již výstřihu tak hlubokého. Méně jí slušelo ukazovati ňadra i s jejich poupaty. Vdova pak, hlavně po dobu smutku, měla míti šaty až ke krku uzavřené, a teprve, když tato doba uplynula, mohla opět tu a tam závoditi s dívkami v odhalování vnad.

„Ženy nosily a nosí své šaty nahoře u krčního otvoru tak vystřižené a široké, že téměř do poloviny obnažených prsů může všude každý spatřiti přímo jejich zářící kůži, v chrámech Páně před kněžími a duchovními právě tak jako na trhu, ale ještě mnohem více doma, a ostatek prsů, který zůstal ještě pokryt, jest, jak bylo dříve řečeno, tak k vyniknutí uměle zvětšen a vpřed posunut, že to vyhlíží téměř jako dvé rohů na prsou,“ praví Jan Hus v 48. kapitole svého latinského díla O kněží a mnichů tělesné zvrhlosti.

A v téže kapitole klasické věru místo o modě mužské zní v dnešní češtině asi takto:

„Item, jako ženská bujnost nahoře hřešila, tak také docela podobně vystupovali muži dole v bedrech příliš chlípně a nestydatě. Mužský oblek byl na zadnici a zvláště na moudí těsný a krátký, kdežto pyj nemohl vyčnívati dosti daleko. Směleji než ženy, oddávali se muži nemravnosti, a když jejich tělesné části zůstávaly jakž takž pokryty tunikou nebo pláštěm nebo, jak tomu lid říká, jupkou, přece jen úhonu činili počestnosti; neboť, třebaže nechtěli svůj pyj a moudí lidem přímo nahé ukazovati, dávali si naň dělati zvláštní potah z téže látky, z jaké měli podvlékačky. Nečetní činili to z počestnosti a studu, spíše svůj vypouklý poklopec vycpávali suknem nebo bavlnou, a to pilně, aby před ženami na ulici a hlavně v kostele měli ohromný úd, na oplátku asi za jejich vlastní neslušnost. Častěji však bylo mi tyto nezvedence litovat; když tak táhli ve svém krátce přistřiženém kabátci s holou téměř zadnicí a právě jen sukno jejich podvlékaček pokrývalo tajný odchod jejich tělesných nutností, tu stávalo se, že látka praskla nebo steh se přetrhl, aniž toho pozorovali, protože byla hladce napiata jako teletina na kotlech a pak mohl každý, kdo měl chuť, pozorovati podle libosti na ulici nebo v kostele jejich nahou zadnici a moudí, hlavně když se sehnuli nebo jedno nebo také obě kolena k zemi sklonili v přítomnosti žen nebo boha v kostele. Podvlékačky byly právě na moudí příliš silně napiaty, množstvím nacpané látky roztahovaly se stehy, a objevil se na čisto nahý pyj nebo řiť nebo také obé, někdy však jen pouhá hanba.“

A z kapucinády Montrandovy z r. 1581: „Když na mši jdou, aby odpuštění dosáhly, nebo v městě navštěvují stromovky a parky nebo jiná místa tajná, kterých jmenovati není slušno, a pročež ukazují otevřená prsa, bránici, srdce, plíce a jiné části prsou, které jsou v ustavičném pohybu, takže dobré ty paní chodí podle kompasu nebo odměřeně jako hodinový stroj, nebo, lépe řečeno, jako měchy kovářovy, které oheň rozdmýchati mají na ohništi: stejným způsobem chodí naše panny, které svými měchy nebo dýcháním svých plic rozdmychují oheň v srdcích heliogabalistů našeho dvora, kteří beztak již dosti jsou zženštilí a rozpálení tělesnou chlípností; nicméně naše dvorní Medee, aby ještě více je rozohnily a úplně je rozpálily, vynalézají všecka umění, která příroda mohla vydati, aby lidský rod dobře jich užíval, a aby je k chlípnosti měly, užívají věcí neslušných a hanebných.“

Moralisté a kazatelé marně se namáhali: toto „dílo Satanovo“ muselo dozráti a překonáno mohlo býti jen činiteli materielnějšími kněžské ideologie.

Také přečetné soudobé zákony proti luxu a různá nařízení o věcech kroje a šatu, ač byly ustavičně opakovány, nemohly býti brzdou živelné smyslnosti a marnotratnosti (nehledíc ani k tomu, že byly vydávány především z hospodářských příčin ochranářských nebo pro zachování třídních rozdílů): ani zákazy vrchnostenské, ani ideje reformační nepotlačily dekoltáže a modního luxu, dokud v druhé třetině 16. stol. neobjevila se těžká tíseň hospodářská, která donutila na několik desetiletí široké vrstvy k šetrnosti.

*

Ženská dekoltáž nebyla však největší výstředností renezanční mody. Nejodvážnější výstřelek objevil se u kroje mužského: stydký váček (poklopec, něm. Latz, franc. braguette).

Technicky byla zvláštní schránka pro mužské pohlaví odůvodněna, pokud muži nosili kalhoty těsně přiléhající a spolu nahoře nesouvisející a jakmile kabátec stával se stále kratším a kratším. Ovšem nebyla vynalezena ihned, když již skutečně počínalo býti jí třeba. Po jistou dobu muži koketovali dokonce směle s nahotou oné tělesné části. Duryňská kronika z roku 1444 praví: „Nosili také muži v této době tak krátký šat, že sotva ukrývali své ohanbí.“ U jiného kronikáře čteme: „Tančili tak sviňsky, že panny musily viděti jejich ohanbí.“ A třetí kronikář dodává: „Jen po zásluze děje se pannám, poněvadž tolik toho dávají mužům spatřiti ze svých prsou.“

Později, když mužský kabátec končil hned pod pasem, stal se stydký váček již z bezpečnostních důvodů nutností, neboť v těsných kalhotech nebylo opravdu místa pro pohlavní úd mužův. Ale nebylo v duchu renezance, činiti z nouze cnost: úmyslně a demonstrativně učinila z této nezbytné schránky hlavní kus mužského obleku, nošený ve všech zemích vítězně po všech ulicích, a proměněný v pravý výstavní kus modní, k němuž měly býti obraceny všecky zraky. Několikerým způsobem snažili se dosíci této poutavosti. Předně poklopec byl pravidelně z látky jinak zbarvené než kalhoty a krátké podvlékačky, byl na př. červený nebo modrý, byly-li kalhoty žluté. Vedle toho zdobili jej stuhami, a boháči dokonce zlatými výšivkami a drahokamy. Po druhé snažili se z téže příčiny váček nápadně zvětšiti, vycpávajíce jej vlnou, že byl jako „telecí hlava“, a jeho tvarem nápodobili hrubě skutečnost jím skrytou. Tohoto prostředku užívali ovšem hlavně lancknechti a válečníci, ale v mírné formě i muži méně drsní a hrubí. Konečně dávali stydkému váčku nejen formu oné skutečnosti vůběc, nýbrž muž předstíral jeho tvarem přímo pohlavní svou aktivnost, chlubil se pomocí tohoto módního artiklu svou ustavičnou pohotovostí k lásce. V Ensisheimerské kronice z roku 1492 čteme na příklad: „A nosil mladý lid kabátce, ty nepřesahovaly pás více než na šířku jedné ruky, a bylo mu viděti bruch — krátké podvlékačky — vzadu i napřed, a byly tak těsně zhotoveny, že kalhoty rozděleny byly rýhou v zadnici, to byla pěkná věc, a měli před sebou vystupující coul, veliký a špičatý, a stál-li některý u stolu, vystupující tu coul mu ležel na stole. Tak chodili před císaře, krále, knížata a pány i ctihodné paní. A tak nestoudně dělo se mezi ženami i muži, až bůh bránil. Ženské nosily kabátce, že jim cecy bylo viděti vpředu mezi pufnami a vzadu doprostřed zad.“ Nejsmělejší spojili pak na svém stydkém váčku všech tré metod: barvu, velikost i tvar.

Nutno tu zdůrazniti, že stydký váček se všemi přemrštěnostmi, nápadnostmi a vyzývavostmi své formy nebyl nikterak modou jednotlivců, nýbrž značně trvalým zjevem davovým, všeobecnou krojovou zvláštností renezanční, která byla muži stejně fanaticky pěstována jako největší dekoltáž prsů ženami. Nejen drsný lid prostý, pacholci, sedláci a vojáci, nýbrž i všecky vrstvy lidové i třída šlechtická, měšťanská a řemeslnická holdovali této modě. O tom nás poučují vedle kazatelů nejen soudobí kronikáři a díla obrazová, nýbrž i přečetné zákazy a přečetná nařízení, směřující hlavně k tomu, aby mužské kabátce byly náležitě prodlouženy přes choulostivá místa. O jejich účinnosti a o tuhém životě kaceřované mody svědči pak ta věc, že zákazy byly stále znova opakovány. Tak na příklad rada města Bernu vydala zákaz nositi krátký oblek, nezakrývající ohanbí mužovo, v jedenácti letech (1476 — 1487) — šestkrát. Demonstrativní a dekorativní poklopec udržel se v mužské modě ještě padesát let po té, když už nebyl ani trochu technickou nutností.

Vzájemný poměr obou pohlaví k typickým zvláštnostem jejich mody, poměr mužů k dekoltáži ňader a poměr žen k stydkému váčku, k těmto dobovým demonstracím erotickým, byl jistě nejlepší. Rádi se chlubili vlastní výzbrojí erotickou, rádi obdivovali milostnou výzbroj pohlaví druhého: vždyť to byl znovu objevený člověk tělesný, z kterého měli bouřlivou radost. A jistě renezanční všeobecnost neviděla v těchto zvláštnostech modních věci groteskní, jakými nám dnes se zdají, ani věci nepřirozené a nepatřičné, jaké v nich zřeli moralisté a kazatelé, ideologičtí mastičkáři. Tyto modní zvláštnosti renezanční jsou organickou částí své doby, částí nepatrnou, ale přece pronikavě objasňující milostné ideály této epochy. (Fuchs.)