ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Státní zařízení. — Spojitost mezi prostitucí antickou a středověkou. — Poloha středověkých nevěstinců. — Lucerna přede dveřmi. — Vnitřní zařízení nevěstinců. — Úřední péče. — Příjmy z nevěstinců. — Výdělková daň nevěstek. — Dozorčí úředníci. — Bordeláři. — Domácí řády nevěstinců. — Počet nevěstek v domě. — Jména a přezdívky nevěstek. — Nezletilé a velmi staré prostitutky. — Zbožnost nevěstek. — Obyčeje nevěstek. — Hosté nevěstinců. — Skandály. — Prostitutky neprivilegované. — Tančírny a krčmy. — Lázně. — Pouliční prostituce. — Kočovné nevěstky. — Vojandy. — Kurtisány. — Mzdy nevěstek. — Středověké zákonodárství prostituční. — Kontrola. — Tresty. — Sociální opovržení nevěstkou. — Krojové předpisy pro nevěstky. — Hygiena. — Domy a kláštery kajícnic.

Nikdy nebyla prostituce tak určitě prohlašována za státní zařízení jako ve středověkých zemích západních. Řekli jsme již, že na západě převládala prostituce bordelová, kdežto na východě prostituce volná. Na kulturním západě křesťanském teprve v době renezanční měla význam hetéra; až do té doby byla tu snaha potlačovati prostituci volnou nebo domáckou, všecky nevěstky zařaditi do veřejných domů, dáti jim cechovní výsady, aby netrpěly konkurencí. Středověký nevěstinec stal se takto skutečnou státní budovou, která byla majetkem městské rady nebo vladaře a hospodařila na jejich účet. Všecka zákonodárná a policejní opatření a nařízení té doby směřují k tomu, aby byla prostituci zachována rozhodná povaha zařízení státem privilegovaného a střeženého, cechovně organisovaného a přísně lokalisovaného na úkor každé prostituce volné, radikálně potlačované.

*

Spojitost mezi prostitucí antickou a středověkou jde najevo také z tohoto evropského bordelářství. Možno tu zjistiti četné přímé vlivy římských vzorů a někdy také jen další trvání nevěstinců, původně v některých městech Římany založených. Na druhé straně možno odvoditi západní nevěstince z podobných zařízení z doby karolinské, kdy tvořila se města u královských a biskupských dvorů, které byly středisky komunikace a života řemeslnického. Na půdě staré říše francké je mnoho měst, jejichž jména — Colmar, Colombe, Colombette, Colombes, Colombier — vznikla z latinského columbaria, holubník, což byla přezdívka genicia (z latinského gynaeceum) t. j. domu služek na velkých statcích panských, který již v 6. a 7. století býval pravým bordelem, v němž služky se prostituovaly nebo byly prostituovány svými pány. O něčem podobném svědčí také longobardský zákon, nakazující, aby dívka pro smilstvo odsouzená k nevolnictví byla dána do královské přástevny, kde bude míti teprve pravou příležitost k prostituci. Dobou rozkvětu těchto prostitučních domů u klášterů a vil i dvorců franckých pánů a králů bylo asi 9. století.

Nelze-li pochybovati, že již dlouho před 14. a 15. stoletím existovaly na západě různé druhy bordelů, vzniklých římským a pak franckým vlivem, o nichž zmiňují se i anglická akta parlamentární z r. 1161 nebo nařízení Ludvíka IX. z r. 1256, přece byla to právě obě poslední století středověká, která podporovala plánovitě nevěstince a systematicky je organisovala. Již ve 13. století byly existující nevěstince plánovitě sestátňovány; ve 14. a 15. století pak, když jich rychle přibývalo s velkolepým rozmachem měst a také v důsledku křižáckých výprav, rozmohly se tak, že i četná města malá tuto „státní nutnost“ zavedla. Dr. Bloch napočítal podle archivalných pramenů 75 měst německých, rakouských a švýcarských, 42 města francouzská, 14 měst italských a 12 španělských, ve kterých byly nevěstince v době od konce 13. do konce 15. století, ale tato čísla znamenají jen část evropských měst s oficielními bordely, třebaže v seznamu tom najdeme i malá města venkovská.

Pokud běží o polohu středověkých nevěstinců, vyhovovala celkem předpisům pro usídlení nectných lidí vůbec, kteří hlavně ve 14. století byli vykazováni na periferii města a před bránu. Většina nevěstinců byla tudíž nedaleko brány, u městských hradeb, příkopů nebo také u řeky za městem. Z dřívější doby vyskytovaly se nevěstince také nedaleko tržiště nebo komunikačních tepen, jako tomu bývalo za starověku, ale tato jejich poloha ve středu města byla vzácnější, poněvadž všeobecně bylo dbáno toho, aby nevěstince u živých tříd a kostelů nebyly, nýbrž zatlačeny byly na místa odlehlá a osamělá. Příslušná nařízení městských rad známá jsou na př. ze Štrasburku (kde na př. podle protokolu z 20. dubna 1409 ostrými slovy nakazuje se jedné majitelce nevěstince, že svou živnost smí provozovati jen za hradbami, kde také ostatní krčmářky a prodajné ženy sídlí a nikde jinde), z Altenburku, Frankfurtu, Mnichova, Norimberku, Pasova, Drážďan, z Curychu a Toulousu. Podobně tomu bylo i ve městech španělských. Někdy bylo pro nevěstinec zvláště určeno místo „na příkopech“ nebo „na valech“. Nejstarší nevěstince vídeňské byly před Widmertorem u Vídeňky, v Londýně u Temže, v námořních městech na mořském břehu (na př. v Neapoli). Ve Vídni vedle zmíněných nevěstinců u Vídeňky byl však ještě jeden „gemaine Frauenhaus in der Stadt“ ve vnitřním městě. Malaga lišila se tu od jiných španělských měst tím, že měla ve středu města obrovský nevěstinec, a středověká Paříž měla snad ve vnitřním městě ještě více nevěstinců a veřejných míst k prostituci než na periferii. Poloha nevěstince u městských kašen nebyla rovněž vzácná.

Všeobecně — a často nezřídka marně — bylo ve středověku zakazováno, zřizovati nevěstince v sousedství kostelů, hřbitovů a klášterů. Z mnoha příkladů uveďme jen, že ve smlouvě z 28. listopadu 1489 mezi mnichy kláštera San Pietro a Majella v Neapoli a vévodou kalaberským jest podmínka: „Rovněž jest z okolí jmenovaného kláštera odstraniti všecky veřejné dívky, poněvadž uvádějí klášter do špatné pověsti“. Nicméně na př. podle zpráv biskupa Guillauma Duranda byly v Avignone v r. 1311 nevěstince u všech kostelů a papežských paláců.

Ve středověku byly také tu a tam celé bordelové uličky a bordelové čtvrti, na př. ve Štrasburku, Paříži, Brusselu, Hamburku, Narbonnu, Neapoli, Benátkách. Prostituční čtvrt ve španělské Valencii byla podle popisu francouzského cestovatele v 15. století jakési městečko zdmi obklíčené, které mělo tré nebo čtvero ulic, kde v každém domku jedna nevěstka bydlila, celkem 200-300 prostitutek. — Také na moslimském Východě a v Indii bydlely prostitutky na určitých místech, vrchností vykázaných. Indické nagarasobhini (=krásné dívky [krasotinky] městské) sedávaly u řeky a tu lákaly muže.

Také zvláštním znamením středověkých nevěstinců byla obvyklá a pověstná hořící lucerna přede dveřmi, převzatá z klasického starověku, pak pestrá mříž laťková před oknem, tehdy červená (dnes zelená). Vedle toho však měly nevěstince jako hostince často své emblemy a své názvy, na př. U anděla, U jednorožce, U zajíce, U lišky, U kohouta, U osla, U lva, U medvěda, U koně (vesměs v Kolíně n. R.). U štvanice na kance (v Bernu) U kardinálského klobouku (v Southwarku) atd. Anglický král, Jindřich VII. dal v 1442 povolení k 12 nevěstincům v Londýně, a znaky na zdích namalované rozlišovaly je od domů jiných a zvaly mimojdoucího.

Vnitřní zařízení obsahovalo pravidelně ložnici děvčat, sednici pro schůzky a pitky, kuchyni a koupelnu. Některé nevěstince byly zařízeny luxusně, na př. bordel v Montpellieru se skvostnými lázněmi. Městské účty mnoha středověkých měst prozrazují roční náklady spojené s opravami a novými zařízeními nevěstinců. Usnesení rady města Winterthuru praví, že Hansenovi, krčmáři nevěstince, jest zapůjčena postel ze špitálu a bez poplatku, že ji má v úctě míti a nesmí na ní nic měniti, zastaviti ji nebo prodati; pak kdyby nebyl již krčmářem nebo nechtěl zde zůstati, má ji špitálu vrátiti. — Würzburský nevěstinec U osla měl 9 postelí, které tehdejší krčmář při svém eventuelním odchodu měl vrátiti městu.

*

Jak jsme již řekli, staly se ve středověku nevěstince téměř všude majetkem města nebo knížete a byly k jejich užitku spravovány a vedeny městskými úředníky nebo pachtýři. Soukromé nevěstince byly výjimkou a vzbuzovaly stejně jako jednotlivé volné a domácké nevěstky nelibost úřadů. Byly nejvýše trpěny, nejčastěji však potírány. Všecka mravnostně-policejní opatření měst a zeměpánů snažila se co možná přísně lokalisovati a kasernovati prostituci v státních nevěstincích, a bylo důležitým úkolem městských úřadů, nad nevěstinci míti dozor, udržovati je v pořádku a hospodářsky z nich těžiti, o čemž svědčí stavitelské účty, nájemní smlouvy a bordelové řády. Nevěstinec a jeho holky byly cenným vlastnictvím města. Proto úřady velmi pečovali o „krasotinky“, a, byly-li ženy ty zraněny nebo usmrceny, vystoupilo město z hospodářského zájmu svého jako žalobce. Chtěla-li však některá bordelová nevěstka něčím poškoditi hospodářský zájem města, na př. nezištnou a nic nevynášející láskou, zakročilo se proti ní úředně. Tak byla r. 1344 z Aukšpurku na tři léta vypovězena nevěstka, Kottig Metzlin, poněvadž měla poměr s jakýmsi Berchtoldem, a Ševcova Greta byla vypovězena dokonce na deset let bez milosti, aby se nepřiblížila k městu na 5 mil, a kdyby se toho dopustila, měly jí býti bez soudu oči vypíchány, a to proto, že měla poměr s jakýmsi Bartolomějem proti vůli všech jeho přátel a že s ním ujela z města a vzali s sebou peníze, které mu jeho matka dala, aby s nimi pracoval.

Příjmy z nevěstinců byly nezřídka městem nebo zeměpánem pronajaty podnikavým jednotlivcům. Zachovala se na př. pachtovní smlouva neapolská z r. 1493, podle níž najal Anellus de Bonello a Johannes Lamerus důchody z veřejných dívek města Neapole a jeho obvodu se všemi jednotlivými právy a výhodami, které k těmto důchodům patřejí a bývají přijímány, jak tomu bylo dříve, vyjímajíc vězení a policii, pro přítomný rok za 50 uncí zlatých karlinů a jednu unci jako dobrovolné zpropitné. (S. di Giacomo.) Pacht býval na 1 až 4 léta s výpovědí čtyřnedělní před uplynutím nájemní doby pro případ, že krčmář tak by se choval k městu, až by byl propuštěn, nebo měl by tak výtečný úmysl, že by nemohl zůstati.

Nebyly-li nevěstince vlastnictvím městským, byl jejich výnos právem vrchnostenským nebo lénem duchovních nebo světských vladařů. Tak opatství Seligenstadt na Mohanu bralo 8 denárů činže z nevěstince, mohučský arcibiskup měl z nevěstinců roční příjem až do poloviny 15. století a stěžoval si r. 1442 na nespravedlnost mohučských měšťanů, kteří mu chtějí vzíti světská práva na vdané a také veřejné ženy a děvečky. Zeměpanským vlastnictvím byly s počátku nevěstince vídeňské, které později přešly do režie městské. V některých městech byl výnos daně z nevěstinců rozdílen buď mezi kláštery a město nebo mezi šlechtu a měšťanstvo. Ve francouzských a mnoha španělských městech byla rozlišován činže z bordelů a daň nevěštek. V některých městech italských, jako na př. v Neapoli, spojeno bylo zdaňování nevěstek se soudní pravomocí nad nimi a s dávkou z her. Nezřídka pronajímali hlavní pachtýři dávky několika dalším osobám a pachtýři se často měnili. Správa daně z nevěstek stala se věcí tak složitou, že byla pro ni zřízena zvláštní administrační budova. Daň z prostituce a daň ze hry byly takto spojeny, poněvadž hráči a holky byli nejčastěji pospolu v nevěstincích i krčmách. (S. di Giacomo.)

Také volným nevěstkám a kočovným ženám bylo v některých místech platiti výdělkovou daň. Tak ve Frankfurtě nad Mohanem platily nevěstky volně bydlící týdně šilink a cizí nevěstky kočovné v době veletrhu zlatník, pokud bydlily ve čtvrti nevěstek. Bydlily-li v jiné končině městské, platily více, poněvadž výběrčí měl k nim dále. V některých městech francouzských musela nevěstka, vcházející do města, zaplatiti daň na mostě. V jiných bylo jí buď daň zaplatiti nebo městským šlechticům „dáti“. — V mnoha městech však používáno bylo části výnosu této daně z nevěstek k jich léčení a ošetřování, když onemocněly.

Správcem středověkých nevěstinců byl buď městský úředník nebo soukromý podnikatel, bordelář nebo bordelářka, za dozoru městských úřadů. Přímý dozor svěřován byl často radničním pacholkům nebo také katu, kteří vybírali také od bordelářů a holek týdenní dávku, kdežto vrchní dozor měl pravidelně starosta nebo, radniční výbor s neomezenou mocí. Radou ustanovený úředník, takový magister nebo prefekt nevěstek byl ovšem osobou výše postavenou než bordelář. Tuto funkci měla někdy také žena, dohlížející nad pořádkem a mravem ve všech nevěstincích, kdežto bordelářka nebo bordelář starali se toliko o finanční a hospodářskou stránku svého podniku. K těmto dozorčím úředníkům patřil ve Vídni také zvláštní soudce, jmenovaný dvorem a podřízený dvornímu maršálovi. V Rouenu měl v druhé polovici 12. století za vlády anglického krále Jindřicha II. dozor nad nevěstkami jistý Balderic, který měl rovněž titul dvorního maršála a byl zároveň vězeňským a zámeckým velitelem. Ještě v 16. století měly na dvoře krále Františka I. tuto funkci dvě paní, které obdržely od krále určitý peníz, pomáhaly děvčatům žíti a hradily výlohy spojené s tím, že pravidelně šly s dvorem. Byl to tedy pravý bordel palácový, patrně pro potřebu královu. — Jindřich II. vydal v r. 1558 nařízení, kterým byla upravována práva dámy nad dvorními holkami (dame des filles de la cour) a ve kterém jest mluveno výslovně o palácových holkách a zakazováno je prostitutkám nepatřícím ke dvoru vstupovati do paláce.

Přímé vedení středověkého nevěstince měli ovšem bordelář nebo bordelářka, vzatí pravidelně do přísahy, kterou se zavazovali, že budou dům v pořádku udržovati, také ženy opatřovati přiměřenou stravou, oblekem a jinými věcmi, že inventář domovní, zvláště postele, kdyby odešli, odevzdají, že nebudou trpěti v nevěstinci odvážnou hru a vůbec nic nového nepodniknou bez dovolení, vědomí a vůle starosty a rady. Jednal-li bordelář proti této přísaze, byl přísně potrestán; dělo se to častěji u krčmářek než u krčmářů. Bez dobrého doporučení nestal se nikdo bordelářem, někdy však tato funkce přecházela s otce na syna.

Mnohá města vydala — hlavně v 15. století — zvláštní domácí řády pro nevěstince, které byly sice zpracovány úplně pod vlivem středověkého názoru na „nutné zlo“, státem uznané, ale celkem zaujímaly k nevěstkám i stanovisko aspoň trochu lidské. Hlavní předpisy byly tyto: Přísný zákaz připouštěti ženaté osoby, buď jako nevěstky nebo jako jejich mužské zákazníky. Zákaz přístupu klerikům, nekřesťanům a dětem. Přednost dívkám v městě cizím při přijímání do nevěstince. Zákaz příliš velkého omezování svobody a zkracování děvčat krčmářem nebo krčmářkou. Zřetel ke zdraví děvčat a jejich zákaznictva zákazem styku v době těhotenství, menstruace a nemoci. „Nedělní klid“ v nevěstincích ve dnech nedělních a svátečních, v jejich předvečer a v týdnu velikonočním. Péče o pořádek a klid v domě. Snaha co nejvíce usnadniti návrat k počestnému, životu.

Jako příklad takového domácího řádu nevěstincového sloužiž nám řád ulmský. Podle něho zavazoval se krčmář při přísaze, že bude nevěstinec v dobrém stavu udržovati, schopnými, čistými a zdravými ženami podle potřeby opatřovati a nikdy méně než 14 žen míti, ledaže by jedna nebo druhá odešla z domu pro nemoc nebo z jiných důvodů. Tu jest mu v měsíci jejich místa obsaditi čistými, obratnými a zdravými ženami. Každé ženě v jeho domě bydlící má dávati jídlo za 6 feniků a nesmí požadovati více. Při každém jídle, při kterém je maso, má právo na dvé chodů, totiž polévku a maso a řepu nebo zelí a maso, co lze právě koupiti, a kousek pečeně nebo pečiva, nelze-li onu dostati. Není-li k jídlu maso, jako na př. v době postní, má krčmář ženě ke každému jídlu dáti slanečka a k tomu dvé pokrmů, mimo dobu postní pak několik vajec a k tomu dvé pokrmů. Nechce-li žena jídla, má dostati něco jiného za svých 6 feniků. Také musí jí býti přineseno víno za její peníze, kdykoli a mnoho-li chce. Otěhotní-li některá žena, jest třeba ji z domu odstraniti. V nevěstinci byla pokladnička pro společenské účely a cechovní pokladna pro přesné účtování krčmáře s nevěstkami. Každá žena, která měla v noci u sebe muže, byla povinna zaplatiti krčmáři krejcar za nocleh, a to, oč muž jí dal více, bylo jejím vlastnictvím, jež nebyla nucena dávati do pokladny. Dále bylo děvče povinno v noci zaplatiti za celé světlo halíř a muž u ní přenocující fenik. Co však každá žena ve dne nebo vedle vydělala, to musela ukládati do pokladny. Třetina z toho patřila předem vždy krčmáři, z ostatního bylo ženě strhováno to, čím se v týdnu u krčmáře zadlužila. V nevěstinci byla zvláštní výběrčí nocležného. Aby nedošlo k šizení, bylo k pokladně tré klíčů. Jeden klíč měl krčmář, druhý klíč výběrčí a třetí zvolená nevěstka. V sobotu byla pokladna otevřena v přítomnosti dvou děvčat, která spolu s krčmářem a výběrčí dávala pozor, aby si krčmář nevzal více než třetinu a každé ženě bylo odpočítáno z jejího týdenního výdělku, co dluhovala krčmáři.

*

Dostala-li některá žena od svého „miláčka“ nebo některého chlapíka něco darem, na př. oděv, závoj atd., patřilo to pouze jí. Ani krčmář ani krčmářka nesměli ženám prodávati šaty, závoje nebo něco jiného bez svolení a vědomí dozorců nad chudými, kteří byli členy rady, kteří starali se o chudinství a spravovali mravnostní policii, měli tudíž i dozor nad nevěstinci. Krčmáři bylo míti kuchařku nebo služebnou pro ženy, ale nikoli na jejich útraty. Bordeláři mohly býti dokonce ženy nebo dívky pro dluhy v zástavu dány jejich rodiči nebo muži, dělo-li se to s jejich svolením. Byla-li mu však v zástavu dána žena nebo holka proti své vůli a chtěla-li nebo její přátelé, aby nevěstinec opustila, musel ji krčmář z nevěstince propustiti bez překážek a aniž dostal vráceny peníze, za něž ji vzal v zástavu. Uspořila-li si některá nevěstka nějaké peníze a přála si zanechati života zřejmě hříšného a odejíti z nevěstince, bylo ji krčmáři peníze odevzdati a mohla pak opustiti bordel v oněch šatech, ve kterých sem přišla, nebo, kdyby jich již neměla, tedy v šatech, ve kterých obyčejně dne všedního chodila. Šla-li však po svém odchodu znova do některého veřejného domu, mohl ji krčmář zažalovati pro případné její dluhy další. Každá nevěstka musela v pondělí dáti do pokladničky fenik, a krčmář feniků dvé. Za tyto peníze zapalována byla v neděli večer svíčka k poctě panny Marie ve velechrámu. Onemocněla-li některá nevěstka nebo nemohla-li již najíti živobytí, bylo obsahu pokladničky užito k jejímu nutnému zaopatření. Konečně byla každá nevěstka povinna denně jisté množství příze krčmáři upřísti nebo, nechtěla-li toho, dáti mu denně za to 6 haléřů. V sobotu, o některých mariánských svátcích a po celý velikonoční týden měl krčmář míti zavřeno. Přestoupil-li některý článek řádu, mohl býti kdykoli radou propuštěn. Dozorcům nad chudými bylo podle přísahy o každém kvartále nevěstinec podrobiti důkladné revisi, domácí řád děvčatům přečísti a našli-li nepřístojnosti, udati to radě. Jinak byl nevěstinec domem pokoje. Kdo v něm páchal zlo slovy nebo skutky, propadal trestu dvojnásobnému, a vedle krčmáře a krčmářky byly i pacholci a nevěstky samy povinny pokárati každou nepřístojnost. Ač krčmář mohl míti v domě víno, bylo mu zakázáno pořádati pitky. Směl jen nevěstkám za jejich peníze dáti vína, kdykoli si ho přály. I když jeden nebo několik chasníků v domě s ním nebo s děvčaty jedlo nebo v noci se ženami spalo nebo po zavření domu píti chtělo, mohl jim dáti vína jak k jídlu tak po zavření. Zisku však nesměl z něho bráti většího než jeden fenik z mázu, a nesměl také nikoho do pití nutiti. — Ve většině nevěstinců byla krčmářka také prostitutkou, která na požádání byla návštěvníkům po vůli, jako dodnes mnohá madame v bordelu. Rovněž výběrčí. Proto obě byly počítány k nevěstkám domu.

Všeobecně vládla zásada přijímati do nevěstince jen ženy v městě cizí, svobodné a křesťanky. Počet nevěstek v nevěstinci kolísal povšechně od 1 až k 15, v době velkých slavností, veletrhů a koncilů dosahoval i přesahoval počtu 30. O nevěstincích v Kostnici v době koncilu z r. 1414 praví generální ubytovatel vévody Rudolfa Saského, který na rozkaz svého pána měl spočítati nevěstky: „Tak jeli jsme od jednoho nevěstince k druhému, ve kterém byly takové ženy, a našli jsme v jednom domě asi 30, v jednom méně, v druhém více.“ (Scheible.) — Malaga mívala prý ve svém velkém nevěstinci až 100 holek.

Děvčata mívala jména nejčastěji podle svého rodiště nebo původu, vzácněji podle vyznání (když povšechně křesťankám bylo dávati přednost); tak nalezneme v úředních listinách na př.: Els von Regenspurg (řezenskou Elsu), Die Baslerin (Baselačku), Des rittmeisters dirn (rytmistrovu holku), Sophy die iüdin (Žofii Židovku). Příznačnější jsou však přezdívky, které ve středověku nebyly jiné než dnes, a kterých užíváno bylo rovněž v úředních listinách, na př.: tlustá Hedva, namalovaná Anna, malá Anča, Kačka kulička; městská kniha berlínská z r. 1442 jmenuje dokonce Elsu s dlouhými cecy. Z Villona známe tlustou Margot, z Aukšpurku beznosou Annu, z jednoho italského nevěstince „markýzu“.

Nedospělá děvčata do nevěstinců přijímati bylo sice zakázáno, přes to však, soudíme-li podle aukšpurského nařízení z r. 1493, nalezena býti v nich mohla nejedna „dceruška, která svým tělem k řemeslu se nehodí, nýbrž je příliš mladá, tedy nemá ani prsů ani jiného, co k tomu patří“. (Brucker.) Ve Štrasburce byly takové nezletilé prostitutky tak dlouho metlou trestány a z města vypovídány, dokud nedosáhly přiměřeného věku. V Norimberce nesměly býti do bordelu přijímány panny. Naopak dočítáme se také o mnoha prostitutkách velmi starých. V seznamu mohučských nevěstek bordelových z 20. června 1402 nalezneme na př. jedenačtyřicetiletou, šedesátiletou a sedmdesátiletou, které své řemeslo provozovaly již 30-40 let.

*

Celkem se zdá, že bordelový život středověký byl s hlediska zdravotního mnohem příhodnější než nevěstinec moderní. Rady měst hleděly, aby zamezeno bylo každé očividné otroctví a nevěstky měly se jakž takž dobře, pokud běželo o stravu a nápoje, o koupele a čerstvý vzduch. Norimberský řád praví, že krčmář jest dále povinen ženám, v jeho domě bydlícím, na své útraty a nikoli na útraty žen opatřiti týdně nejméně jednou koupel a míti ji ve svém domě. Úřední návštěvy chovaly se k nevěstkám vlídně a dávaly jim někdy dokonce zpropitné z městské pokladny. Nevěstky směly také choditi do kostela.

V kostele vyhraženo bylo ovšem prostitutkám zvláštní místo. Středověká prostituce měla ostatně také své světice a patronky, bývalé prostitutky a kajícné holky, jejichž svátek nevěstky světily a k nimž se v bídě a nemoci modlily. Byla to především Maria Magdalena, stotožňovaná s velkou kajícnicí evangelickou, která prý na svém zámku Magdalonu vedla po 14 let hrozně hříšný život a po smrti Ježíšově prchla před Židy do Marseille a kála se tu po dlouhá léta v jeskyni. Pak Marie Egyptská, která o sobě řekla: „Všecko činila jsem, co hanebné jest“, ale při vstupu do chrámu v Jerusalemě byla neviditelnou mocí proměněna a činila pokání v poušti. Dále Marie Kajícnice, Pelugie, výstřední herečka z Antiochie, Lucie, vznešená panna ze Syrakus, která měla býti zavlečena do nevěstince, leč ani voli neodvlékli ji s místa, Thasis, Afra, bývalá prostitutka aukšpurská, a konečně Markéta z Cortony, která přivedena byla ke kajícnosti pohledem na mrtvolu svého milence, prožranou červy. Ale snad více než pobožnost prospívala středověkým nevěstkám práce, ke které byly v mnoha nevěstincích přidržovány, jak jsme viděli v domácím řádu ulmském.

Pro zajímavost dodejme, že v Lipsku nevěstky na masopustní úterek „vynášely smrtku“. Uvázaly slaměnou loutku na dlouhé bidlo, které jedna holka nesla v čele, ostatní táhly za ní po párech a zpívaly píseň o smrti. Tak to šlo až ven k řece, kde loutku hodily do vody. Tím mínily očistiti město, aby po celý rok bylo prosto moru. — V Avignonu býval na masopustní úterek jiný obyčej. V ten den měli studenti t. zv. „droit de batacule“ na nevěstky, právo šlehati je na zadnici, tedy jakési pomlázky. Měli dovoleno zdvihnouti každé nevěstce, kterou potkali, sukně, a našlehati jí. Děvče mohlo se vykoupiti tolarem. —

*

Přes veškeru kázeň, která měla v středověkých nevěstincích panovati, a přes všecky domácí řády bývalo tu velmi hlučno. Do nevěstince nebylo mužské pokolení středověké lákáno toliko vnadami dívek a jejich povzbuzujícími hlasy, nýbrž i různými kratochvílemi, které je tu čekaly. Dobrý doušek, hudba, zpěv, veselá zábava, povyk, rvačky a hazardní hry sváděly do nevěstinců všecky vrstvy obyvatelstva. Císařové a knížata, šlechtici, radní páni, měšťané, studenti, spisovatelé, kněží, tovaryši, nižší úředníci městští, zločinci a pasáci, ba i ženy v hustých závojích, vyhledávající pohlavní styk buď s druhým nebo s vlastním pohlavím — to byla pestrá klientela středověkých bordelů, v nichž nechyběli ani „denní hosté“.

O císaři Zikmundovi jako soustavném návštěvníku nevěstinců jsme již mluvili. Také však o císaři Maxovi říkal norimberský lid v roce 1489: „Císař už zas vězí v uličce holek (Frowengässlin)“. Také markrabě Joachim Brandeburský nazýván byl „velikým kurevníkem“. — Hrabě Lodovico Moro, který byl s milánskými vyslanci r. 1461 v Lucernu, tak dobře se bavil v tamějším nevěstinci, že to o něm do Milána psali, a tento bordel měl i později velkou přitažlivost pro šlechtice a měšťany, neboť v lucernském nařízení z roku 1539 se praví, že cizí tovaryši jen tehdy smějí do nevěstince, když v něm není návštěvou, žádný zeman nebo měšťan.

Přes přísný zákaz byli také kněží stálými návštěvníky nevěstinců. Nördlingenská rada vydala r. 1472 nařízení, poněvadž zvláště kněží nevěstinec hojně navštěvují, aby ve dne se jim to trpělo, ale noci aby v nich netrávili. —

Výběrčí bordelové dávky jako jiní městští úředníci využívali hojně příležitosti: dobrý příklad podal však jeden výběrčí štrasburský, který do své účetní knihy o místním nevěstinci napsal s bodrou poctivostí: „hab’ a gebickt, thut 30 Pfenning“ („také jsem…, činí 30 feniků“). (Hüllmann.) O jednom freiburském ponocném praví úřední zpráva, že předepsanou pouť městem pravidelně u nevěstince přerušil a do něho vešel. — Z básní Villonových poznáváme, co zločinci a pasáci tropili v středověkých bordelech, které byly jako dnes často útočištěm podezřelých lidí, na něž konána byla nezřídka „šťára“.

Kromě zmíněných již výjimek byly nevěstince přístupny ve dne i v noci. Byla pro ně sice pravidelně určitá „policejní hodina“, na př. jedenáctá v Norimberce, ale muži mohli u nevěstek ztráviti celou noc, ovšem za honorář přiměřeně vyšší. Norimberské nařízení praví: „Také krčmář, krčmářka nebo jejich zástupce má hleděti a postarati se, aby každé noci hodinu před půlnocí byly jejich domy zavřeny, všichni muži z nich vypuzeni a po této určené době nebyli ani vpouštěni ani vypouštěni, vyjímajíc mužů, kteří u objednaných žen přes noc chtějí zůstati.“ Tráviti noc s bordelovou nevěstkou mimo nevěstinec bylo pravidelně přísně zakázáno.

*

Povyk, rvačky a skandály, v středověkých nevěstincích zvláště hojné přes všecka napomenutí a všecky zákazy, tropili ovšem především mladí synkové měšťanští, tovaryši a studenti, alkoholem rozjaření. Při opravách, které městské rady byly nuceny dáti v nevěstincích provádět, nejčastěji běželo o kamna a okna, která pochopitelně nejvíce trpěla častými rvačkami. Pak to byly také nevěstky samy. R. 1403 byla na př. v řezenském nevěstinci jedna „ubohá děvečka“ dvěma měšťanskými synky žalostně potrhána a zbita; r. 1451 byl z Lipska vypovězen student, protože jedné veřejné dívce rozřízl lýtko, r. 1463 jiný student zabil dokonce nevěstku. V Toulousů ztropila roku 1424 „zlatá mládež“ v nevěstinci veliký skandál, vynadala dívkám a zbila je, rozbila nábytek na padrť a demolovala celý dům. Velmi často vznikaly rvačky ze žárlivosti, při nichž pracovalo se i noži; krádeže s obou stran nebyly vzácné.

Přes úsilí úřadů, aby omezily prostituci na bordely úředně kontrolované a spravované, byl počet volných nevěstek ve středověku velmi veliký, a koncentroval se jednak do soukromých bytů, tajných bordelů, krčem a tančíren, lázní, holíren, mlýnů a sklepů, jednak dával přednost volné ulici.

Citovaná námi již zpráva generálního ubytovatele vévody Rudolfa Saského o poměrech na kostnickém koncilu v r. 1414 mluvíc o počtu nevěstek v bordelích, praví, že napočítali k 700 veřejných holek bez oněch, které ležely ve stájích a koupelnách. „Tu nechtěl jsem již dále hledati. Když jsme pak počet pro svého pána přinesli, tu pravil, že mu máme také tajné nevěstky vypátrati. Tu odpověděl jsem mu, aby jeho milost prominula, že nejsem schopen toho udělati, že bych byl třeba pro tu věc zabit… Tu řekl můj pán, že mám pravdu. A při tom zůstalo.“ (Scheible.) Povšechně bydlívaly volné (tajné) nevěstky v těchže ulicích, ve kterých byly i privilegované nevěstince, poněvadž obecně bylo jim zakazováno bydliti v sousedství lidí počestných a poněvadž úřady měly snahu soustřediti prostituci na určité místo. Tajné prostitutky bydlily buď několik společné s jednou hospodyní v čele, nebo provozovaly své řemeslo na vlastní pěst. Neprivilegované prostitutky byly také bordelovými nevěstkami pronásledovány jako fušerky. V Norimberské Kronice (1488 —^[62]

renční boj:… Toho dne v poledne přišlo sem také osm veřejných ženských z veřejného domu k purkmistru Markhartu Mendelovi a pravily, že pod hradbami dům Kolbenův je pelech plný tajných kurev a hospodyně že má v jedné sednici holky a v jiné sednici mladé tovaryše ve dne i v noci a nechává je tropit kousky, a prosily ho, aby jim dal dovolení, že chtějí dům ten útokem vzíti a domácí peleš vylomiti a zničiti. Dal jim dovolení; tu vzaly dům útokem, vyrazily dveře a rozbořily kamna a rozbily skla v oknech a každá si něco odnesla, a ptáčkové byli vyletěli, a zbily starou hospodyni náramně hrozně.“

Mnohé hospodyně pronajímaly také jednotlivé sednice jako hostinské pokoje nevěstkám nebo i počestným dívenkám a paním; ve velkém slohu dělo se to ve španělských domech pro dostaveníčka, kde se hlavně prostituovaly vdané ženy. (Guardia.)

*

Západní tančírny a východní zpěvácké síně byly často ve stejném poměru k prostituci jako středověké krčmy a kabarety. Tančírny, navštěvované především studenty a tovaryši, kvetly hlavně v 15. století; veřejné holky objednával sem krčmář. Ve Frankfurtě byla účast nevěstek v tančírnách r. 1493 zakázána. V moslimském Orientě byla zpěvácká síň, zařízená otrokářem a podobající se modernímu šantánu, hlavním místem prostituce. V Bagdadě a ve velkých městech irackých byly tyto síně nejoblíbenějším dostaveníčkem světáků. Zachovalo se vylíčení takového orientálního bordelu hudebního v Kufě, jenž za vlády kalifa Manšura patřil bohatému otrokáři, který se jmenoval Ibn Zâmyn. Měl na skladě stále hojnou zásobu prodajných dívek, a návštěvy četných a bohatých milovníků končily vždy tím, že dívky se prostituovaly a shrábly bohatou žeň zlaťáků. Jeho otrokyně, jedna hezčí druhé, obcovaly tu nejvolnějším způsobem s hosty, produkovaly se před nimi zpěvem a hudbou nebo v jejich přítomnosti byly hudebně vzdělávány. Primadonou domu byla modrooká Salâma. Všecko bylo dovoleno, jen když to vynášelo zlaťáky. V Kufě byl v téže době ještě konkurenční podnik Zoraikův, jehož primadona jmenovala se Sohaika. Tyto hudební síně hrály v moslimském Orientě značnou úlohu a sloužily především k navazování volnosnubných styků.

O lázních pojednali jsme již obšírněji dříve. Lázně vyvinuly se patrně pomalu z vesnické koupelny a přizpůsobujíce se přáním koupajících se, stávaly se krčmou se ženskou obsluhou. To dělo se již ve 12. a 13. století. Z latinské básně kočovného studenta dovídáme se, že v erfurtských lázních r. 1300 „hezké panenky vykoupaly příchozího a masírovaly jej. Když vyšel z koupele, přišel přívětivý lazebník a oholil jej; pak položil se host na pohovku, a opět vstoupila hezká slečna, a učesala a nakadeřila mu vlasy.“ Později vyrostly lázně v typické bordely. U Troucatského mostu v Avignoně měly lázně r. 1453 celých 16 ložnic, kuchyni, veliký sál koupací a zahradu s okolím. Všecky pokoje byly opatřeny hojně peřinami. — V benátské listině z 30. března 1490 výslovně se praví na žádost lázeňského pachtýře Enrica Squammicy, že jeho lázně jest považovati za veřejný nevěstinec, v němž všecky veřejné holky smějí se zdržovati a bydliti. — Stálou konkurenci bordelům činily holírny. Paříž a jiná francouzská města zakazovala lazebníkům míti u sebe prostitutky a hospodářsky je vykořisťovati. Konečně jako ve starověku také ve středověku sídlila prostituce ve mlýnech a pak, jak staré zprávy dokazují z Hamburku, Paříže a jiných měst, i ve sklepních místnostech, které za noci byly sice zavřeny, aby se nestaly útulkem zločinců, ale v určitých hodinách denních sloužily nevěstkám a jejich řemeslu.

*

Pouliční prostituci středověkou možno považovati rovněž za rozsáhlou. Norimberský řád z roku 1437 mluví výslovně o tajných ženách a dívkách, které městem přecházejí a nejsou ve veřejných domech, které stojí na příkopech nebo na nárožích. O výstředních kouscích pouličních prostitutek janovských byla napsána satira; nařízení nîmesská z let 1350 a 1353 zakazovala nevěstkám choditi ulicemi po dvou. — V Indii byly veřejné dívky považovány za nejhezčí ozdobu ulic. Procházely ulicemi v šatech košenilově červených, nosily vonné věnce, byly samy navoněny a orientálně ozdobeny, nešetříce milostnými pohledy a slovy. S počínající nocí počínal také v ulicích rej kuplířek, milovníků a kněžek lásky. — Kytic ostatně užívaly rády i prostitutky západní jako lákadla a znamení. V deníku Fritze Schickera o říšském sněmu kostnickém z roku 1567 čteme: „Jednoho dne šel jsem do přírody a potuloval jsem se u jezera. Tu potkal mne písař vévody Jiřího, vzal mne za ruku a pravil: Nechceš jíti se mnou? Ptal jsem se: Kam? Odpověděl: Půjdeme někam, kde jsou hezké dívky. Nevěděl jsem, co bych odpověděl, a šel jsem: Přišli jsme do hostince; tu sedělo mnoho rozličných holek, pěkně oblečených, a měly květiny v rukou a hleděly na nás s úsměvem. My však dali si víno, a já se zahloubal v myšlenky. Tu přišli muzikanti aukšpurského biskupa a hráli docela vesele k tanci. Tedy holky byly brzy rozehřáty a jaly se tančiti. Mladí tovaryši volali na mne, abych také tančil, ale já řekl: toho neumím. Tu posadila se ke mně jedna holka, podala mi květinu a pravila: nemiluješ-li tanec, co miluješ? Řekl jsem: pannu. Děla: jen jednu? To není správné. Ty ostatní nechtějí býti také pomíjeny. A zde jsi v cizině, neví o tom. Až se vrátíš, bude zase všecko dobré. Tu zpozoroval jsem, co chce, a objednal jsem ještě více vína, jako bych chtěl zůstati, vyšel jsem však a již se nevrátil. Přitáhlo takových holek velmi mnoho na říšský sněm.“

Aukšpurský radní dekret z 15. století, aby čelil nočním neplechám a povykům nevěstek na ulicích, nařídil, že napříště od Jiřího do Michala jest jim býti doma v 9 hodin a od Michala do Jiřího o 7. hodině. Dodává však: vyjímajíc, kdyby tu bylo panstvo, anebo panská osoba chtěla některou do svého domu, to že mohou udělati! A středověká kázání rovněž brojila proti těm, které své panenství na prodej nosí a zdobí se barvami a květinami, jdouce tancovat, aby bylo vidět, že jsou prodejné, jako když člověk koně prodati chce, zastrčí mu znamení nějaké, listí nebo něco podobného, nebo zaplete mu je do ocasu, tedy je vidno, že ho má na prodej. —

Kočovné nevěstky jsou velmi starou formou prostituce. Zejména v severních zemích evropských byly to nejdříve kočovné a cizí prostitutky, které provozovaly své řemeslo, táhnouce s místa na místo, a teprve později zřizovány byly nevěstince. V pozdním středověku hrály ještě dosti značnou úlohu vedle prostituce usedlé, hlavně při slavnostech, v době sněmů a trhů. Rovněž na moslimském Východě byla kočovná prostituce velmi rozšířena.

*

I na starověkém západě byly ostatně různé stupně nevěstek a prostitutky bordelové i tajné snažily se různými prostředky krášlícími napodobiti elegantní dámu. Francouzské fabliaux^[63] a mravnostní kázání středověká často se o tom zmiňují. Nevěstky lipské sedávaly prý téměř po celý den u dveří nevěstince, vyparáděny jako na prodej, a lákaly muže lichotivými slovy. Přes to, že byly určité krojové předpisy pro nevěstky, měla přece prostituce silný vliv na módu. Hrabě Eberhard Würtemberský pravil prý při jisté příležitosti: Mezi ctnými ženami a kurvami není teď rozdílu v obleku. Buď naše ženy naučily se tomu od kurev, nebo kurvy naučily se tomu od našich žen, neboť chodí stejně.

Ostatně někde nebylo věru třeba tohoto krojového rozdílu. Když papež Inocenc IV. loučil se s Lyonem, kde v letech 1241 — 1251 vládl, pravil kardinál Hugo de St. Oaro k měšťanům velmi cynicky: „Přátelé, jste nám povinni velikým díkem. Byli jsme vám užitečni. Když jsme sem přišli, našli jsme tu tré nebo čtvero bordelů. Nyní však, při svém odchodu, zanecháváme jen jediný, který sáhá od východní brány městské až k bráně západní.“

Vedle takových lepších prostitutek patřily nevěstky sklepní a mlýnské k nižšímu druhu, k němuž v některých městech počítány byly také pradleny. Již ve 13. stol. byla v Paříži nekalá ulice, kde bydlilo mnoho pradlen.

Specialitou středověké prostituce, která však udržela se až hluboko do stol. 18. byly vojandy, nevěstky lancknechtské a válečné, o nichž jsme se zmínili již ve druhé kapitole tohoto dílu. O jejich množství svědčí ještě tyto zprávy: K vojsku, které v 1570 měl francouzský vojevůdce Strozzi dovésti do Italie, přidružilo se takové množství galantních a lehkých ženštin, že tažení vojska bylo tím úplně ochromeno. Podle Brantôma pomohl si tedy vojevůdce způsobem velmi brutálním, nechav při jakési příležitosti neméně než osm set těchto nešťastnic — utopiti. — S vojskem, s kterým krvavý Alba do Holandska táhl, putovalo 400 vznešených kurtisán na koni a více než 800 obyčejných holek pěšky.

Vojanda nebyla však původně pouhý příživník, tyjící lenošně z nadbytku, nýbrž naprosto nezbytná součástka vojenské organisace, budované pro dlouhá válčení. Jednotlivý voják potřeboval pomocné síly, která za ním nesla zbraně, jichž právě nepotřeboval, a náčiní k vaření, která se starala o jeho výživu a pomáhala mu kořist vléci a která jej konečně ošetřovala, byl-li nemocen nebo raněn. Takovou úlohu měla vedle kluka i holka. Její úloha pohlavní ustupovala při tom do pozadí. V písničce, kterou vojandy zpívaly v 15. a 16. století, není vůbec řeči o lásce, za to však o mnoha pracích a povinnostech, pro něž, když jich opomněly, bývaly bity.

Počet žen, které táhly s vojskem, vzrůstal v té míře, v jaké válka nabývala lupičské povahy a rostly nadějí na kořist. Do krvava prsty předením si rozedírati, nebylo věru nikterak příjemno a nic z toho také nekoukalo, proto přes veškero risiko a přes veškeru brutálnost chlapů zkoušely to raději s lancknechtem.

Když tedy příliv žen k vojsku byl veliký, počli je velmi brzy organisovati, organicky do vojska zařazovati a pro válečné účely co nejvíce používati. Dozorce a vůdce jejich jmenoval se hurenweibel, veškeren průvod holek a kluků byl mu bez výjimky podřízen. Ve válečném řádu Frondsbergrově, platném všeobecně v 16. stol. zabývá se zvláštní oddíl úřadem tohoto hurenweibla. Také zde dovídáme se, že práce je pro tyto ženy a chlapce věcí hlavní. Mají věrně očekávat svého pána, zavazadla nositi mu na pochodu, v táboře vařit, prát a nemocné ošetřovat, a kdykoli v poli jsou, ochotně běhat, nalévat, potravu, jídlo i pití nosit, vedle jiných věcí potřebných, a skromně se chovat.

V soudobém válčení představovala tedy holka velmi důležitou dělnici, což nebránilo jí ovšem, aby neprovozovala při tom horlivě svého povolání nevěstčího, neboť tím lákala z měšce lancknechtova ukořistěné dukáty, oč konečně především jí šlo…

*

Jak jsme již řekli, byla hetéra v evropském středověku nejen neznáma, nýbrž i nemožna. Teprve v renezanci objevuje se u městské a dvorní šlechty světské i duchovní jakási kurtisána, jako luxusní předmět života. Bohatí a mocní mají své cortesanae honestae (počestné kurtisány, jak se říkalo v Italii na rozdíl od meretrices, obyčejných nevěstek), jimž najmou nebo koupí dům, služebnictvo, koně a povoz, drahé šaty a skvosty, s nimiž veřejně se stýkají a společně s nimi a přátely konají slavnosti. Moc a bohatství stavěny jsou takto nejlépe na odiv. Muži zvláště bohatí vydržují si celé harémy, hlavně v Italii a Francii. Proslulé kurtisány měla Florencie, Benátky a Řím, tato tři střediska, do nichž především plynuly proudy zlata. Ve Florencii panovala v těch dobách největší nádhera, v Benátkách největší bohatství, v Římě největší rozmařilost.

Někdy také několik přátel hradilo společně útraty spojené s takovou kurtisánskou domácností. Phillipo Strozzi, manžel Clarice z Medici^[64] měl na př. ve Florencii takovou domácnost pro sebe a své přátely, mezi nimiž byl Lorenzo de Medici, vévoda z Urbina, Francesco degli Albizzi a Francesco del Nero. K domu patřily průměrně čtyři kurtisány, Camilla de Pisa, Alessandra, Beatrice a Brigida, které milovaly se se všemi, kdož patřili k tomuto kroužku. Měla sice každá mezi nimi svého „skutečného“ milence, ale přes to vytvářely se tu mnohonásobné poměry milostné, a milenci byla tu a tam kuplířsky opatřena přítelkyně, o kterou se zajímal. Camilla psala na př. Strozzimu: „Miláčku! Jsi blázen, domníváš-li se, že dovolím, aby Lessandra měla jiný poměr, neboť tobě jsem ji povolila a darovala s tělem i duší; hleď, abys ji měl v teple, neboť nezbavuji se svých věcí, abych je zase nazpět brala. Přijmeme-li jej však (nějakého kavalíra) do svého kroužku, tedy dám mu Brigidu. Neučiním ostatně nic bez vašeho svolení.“ Sama Camilla nebyla však rovněž srdce tvrdého a přijímala ve své ložnici přátely svého miláčka. Jednomu svému ctiteli na př. psala: „Přijdete-li, dejte znamení nedaleko pokoje, kde nyní opět spím, aby vám nebylo dlouho čekati.“ Ale luxusní nástroj požitku jest rychle odkládán, jakmile dohrál svou úlohu, přestal se líbiti. V třetím dopise táž dáma si stěžuje: „Ať mi dá pokoj v mém neštěstí a nevstupuje a darem mě nedává jiným, neboť myslím, že jsem se narodila jako svobodná žena a ničí služka nebo otrokyně. Ví, jak často zakazovala jsem mu, aby se neopovažoval jiné sem voditi a mě přenechávati jim za kořist… K čertu, má přece tolik žen, mladých lidí, hochů a chlapečků všeho druhu, že bych řekla, že již dávno ztratil chuť starati se o zdejší věci.“

Nejprve v Italii pak — protože zde byly pro to, jak víme, hospodářské poměry nejzralejší — objevila se la grande puttana, kokota velkého slohu, která z otrokyně stala se velitelkou, o jejíž přízeň žebrali nejmocnější a nejbohatší. V Benátkách, Florencii a Římě, kde soustřeďovalo se nejvíce mobilního kapitálu, kde byly velkoměstské podmínky pro knížecí dvory kněžek Venušiných a kudy ustavičně procházelo množství vladařů šlechticů a bohatých kupců, byla pravá půda pro vznik renezanční hetéry.

Podle Montaigna^[66] bylo pouze v Benátkách sto padesát kurtisán prvého řádu, které mohly nádherou závoditi s kněžnami. Za nejslavnější byla považována Benátčanka Veronica Franco, jejíž lože bylo grandhotelem na největší křižovatce evropské, kudy se jezdilo do Říma a do Orientu, a jejími zákazníky byli postupně všichni lidé vznešení rodem nebo duchem v druhé polovici 16. stol. Veronica Franco byla zároveň po delší dobu přítelkyní velikého Tintoretta^[67] a ve svém saloně přijímala nejslavnější spisovatele a umělce vlašské, a i německé a francouzské, pokud přišli do Italie.

Pro takové ženy napácháno bylo ovšem mnoho hloupých kousků a utracena byla celá jmění. Vojevůdce Giovanni de Medici unesl prý násilně jistou Lucrecii z majetku Giovanna della Stufa, který ji měl u sebe na jakési slavnosti v Recanati. R. 1531 vyzvalo ve Florencii šest rytířů každého k utkání, kdo by nechtěl jistou Tullii d’Aragona „uznati za nejobdivuhodnější a nejcennější dámu na světě“. Zpráva ze 17. stol. o vypovězení takové kurtisány praví: „Rovněž také vznešená milovnice, Leonora Contarina, byla na papežský rozkaz z města vypovězena, nehledíc k přímluvám mnoha vznešených pánů, poněvadž mezi všemi ostatními jí podobnými měla největší příliv vznešených pánů, takže dokonce k vůli ní mnozí dáváním nemírných darů citelně utrpěli na svých prostředcích.“ Taková zakročení neděla se ovšem nikdy z mravních důvodů, nýbrž na popud mocných příbuzných, o rodinné jmění se strachujících.

Renezanční grande puttana často hojně koketovala s uměními a vědami. Tak zmíněná již Benátčanka Veronica Franco psala svému milenci, který jí posílal své madrigaly: „Víte velmi dobře, že mezi všemi, kteří dovedli se vlouditi do mého srdce, jsou mi zvláště drazí ti, kteří snaží se pěstovati discipliny a svobodná umění, pro něž, ač jsem jen žena malých vědomostí, podle přání a náklonnosti tak velice horuji. A s největší radostí bavím se s oněmi, jimž jest známo, že, kdekoli jen kdykoli naskýtá se příležitost ještě se učiti, činila bych to po celý život, a že, kdyby postavení mé mi to dovolovalo, trávila bych veškeren svůj čas ve škole cenných mužů.“ — O jakési Lucrecii řekl Aretin: „Zdá se mi býti Ciceronem, umí z pamětí celého Petrarcu a Boccaccia a nesčetné krásné verše Virgilovy, Horácovy, Ovidovy a mnoha jiných básníků latinských.“ To však nás nesmí mýliti: přes tyto ornamenty na svém řemesle nepodobala se renezanční kurtisána již řecké hetéře více než povrchem. Nemohla se státi tím, čím byla v antice. Doba byla již zcela jiná, manželství bylo jiné. Legitimní žena v majetných a vládnoucích třídách nebyla již pouhou nudnou roditelkou legitimních dětí, nýbrž sama stala se luxusním předmětem. Žena nestávala se „svobodnou“ jen oklikou skrze hetéru. A proto kurtisána mohla býti již jen nahrážkou, na které není celkem nic skutečně pravého. (Fuchs.)

Za to v Orientě, v Byzancii, Bagdadě a v indických městech — jak ještě uvidíme ve 4. dílu — platila krásná a duchaplná, umělecky vzdělaná hetéra za chloubu města, půvabná zpěvačka byla váženější než počestná žena, vzácná kurtisána některého města byla předmětem žárlivosti měst jiných. V indické povídce „Muladeva“ nazývá sám král hetéru Devadatta perlou města; šperkem města nazývána je také hetéra v románě „Vasavadatta“. Arabská zpěvačka byla ozdobou každé hostiny. Při hostinách a slavnostních hodech seděli hosté, oblečeni v křiklavý sváteční šat červený, žlutý nebo zelený, na pohovkách posetých myrtovím, jasmínem a jinými bylinami a květinami vonnými, ve stříbrných a zlatých nádobách hořelo pižmo, ambra nebo dřevo aloe a vůní svou povznášelo náladu hostí, zatím co kolovaly poháry vína z drahého kovu nebo taženého skla a zpěvačky přednášely své nejkrásnější písně. S počátku byly tyto zpěvačky ještě byzantské hetéry, které zpívaly řecky, teprve později povstala v Mekce čistě arabská škola zpěvácká. —

*

Mnoho bylo ve středověku těch, kteří za nevěstkami běhali, mnohého svedly holky samy pěknými slovy a malými násilnostmi, po nichž však a po zaplacení honoráře (všeobecně dosti nepatrného) následovalo často příkré chování. Avignonské nařízení z r. 1458 přísně zakazovalo prostitutkám každé nucení muže taháním za šaty, odnětím klobouku atd. Mnoho nevěstek shánělo se hlavně po kněžích a Židech, jimž styk s prostitutkami byl zakázán. V jistém neapolském rukopise uchovaném v Národní knihovně pařížské líčena je změna v chování nevěstčině po zaplacení, které bylo pravidelně předem vymáháno, a jako běžná jejich slova, jest zaznamenáno: „Rychle, rychle, a vstaň! Čert tě vem’, bude to?“

Mzda středověkých nevěstek, byla, jak jsme řekli, nepatrná, takže i muži nízkého stavu mohli navštěvovati nevěstince. Podle kroniky děkana saint-thiébautského stála roku 1420 soulož se čtyřmi prostitutkami jen tolik, co jedno vejce. V Norimberce platilo se poněkud více, neboť nevěstincový řád určoval, že nevěstka má krčmáři dáti „za každé svezení, kdykoli s někým koná tělesný skutek, jeden fenik, a zůstane-li někdo ležeti u ní přes noc, za každou noc tři feniky jako nocležné a nikoli více.“ (Baader.) Při zvláštních příležitostech, říšských sněmech, koncilech a veletrzích, když sešlo se mnoho bohatých pánů, byly ovšem honoráře a zisky mnohem větší. Podle kronikáře von der Haardta vydělala prý jedna nevěstka za koncilu kostnického dokonce 800 zlaťáků. (Scheible.) V prostituční čtvrti Carampane v Benátkách existovalo kolektivní hospodaření: matrona nevěstince spravovala a sbírala všecky příjmy bordelu a koncem každého měsíce rozdílela je děvčatům stejným dílem. Poněvadž, jak již víme, neodváděly holky všecky své příjmy krčmáři nebo krčmářce a byly vůbec poměrně chráněny před hrubým vykořisťováním, mohly vyzískati volného, zůstavitelného jmění. Právoplatné závěti a legáty, prodeje z pozůstalosti nevěstek nebyly nic zvláštního.

O hrabivosti nevěstek východních zachovala se tato anekdota z 15. století: Potomek Aliho, zetě prorokova, zavolal si jednu bagdadskou nevěstku, která však chtěla od něho mzdu v dinarech a dirhemech,^[68] načež on řekl: Což nemáš dosti na tom, že člen rodiny prorokovy chce s tebou míti styk? Odpověděla: Tuto bajku povídej kurtisánám v Kulshânahu, ale s kurtisánami bagdadskými snaž se ukájeti své žádosti jen pomocí dinarů a dirhemů. — Velké mzdy dostávaly nevěstky indické. Často čteme o heterách, které dostávaly za noc 1000 penízů; 400 — 500 zlatých dinárů byla pravidelná mzda hetéry za noc. O jedné krásce se vypravuje, že se vzdávala muži jen za 500 slonů; o jiné ovšem, že se spokojila se 16 drachnami. Indické hetéry obyčejně velmi bohatly a bydlily ve skvostných palácích. To však patří již do dalšího dílu našeho díla.

*

„Veřejné ženské jsou pro veliké město obchodní, jako jest naše, nezbytny. A poněvadž také církev svatá je trpí, nechceme ani my úplně je zakazovati.“ Tak praví amsterodamská listina z 15. století, která nařizuje určiti pro zřízení nevěstinců dvě ulice, Pijlsteeg a Halsteeg. Tento názor jest základem všech zákonných a policejních opatření ve věci prostituce, která činil středověký stát křesťanský. Středověké zákonodárství prostituční, nehledíc k národním a místním podrobnostem, bylo tudíž jednotné. Všude snažilo se prostituci přísně lokalisovati do kontrolovaných nevěstinců a určitých ulic nebo částí a vzdalovati ji počestného obyvatelstva. „Tajná“ prostituce byla přísně potírána, rovněž kuplířství a prostituce žen počestných i veřejné pohoršení se strany prostituce. Reglementace a kontrola, jak ukazují zachované seznamy daňové (Besançon) a seznamy holek (Mohuč, Štrasburk), byly vypracovány v systém velmi podrobný, obírající se každým nevěstincem, každou prostitutkou, jejím věkem, zdravím, obydlím, příjmem atd. Přísná nařízení o obleku prostitutek a tu a tam systematické „šťáry“ v celém městě doplňovaly toto reglementační úsilí.

Dělo se především podle všeobecných zákonů zeměpanských a pak podle zvláštních zákonů a nařízení různých krajů a měst. K oněm patří visigotský zákon jako nejstarší, trestající prostituci žen svobodného rodu, pak kapitularie Karla Velikého, absolutně potírající prostituci, zákony různých císařů byzantských, anglické zákony Jindřicha II. (z roku 1161), neapolské zákony, francouzská nařízení Ludvíka IX. Svatého, portugalské zákony z 15. století, perské zákony Gazana Chana z 13. století atd. Pozoruhodnější nařízení městská vydala města Avignon (první z r. 1243), Benátky (první z r. 1232), Valencie, Besançon, Vratislava, Mnichov, Hamburk, Norimberk, Štrasburk atd. Ve většině měst provádění těchto nařízení a zákonů a dozor nad jejich plněním byly přeneseny na zvláštní úřad nebo policejní orgán, který měl svoje specielní jméno nebo razítko. V Mohuči a Kolíně n. R. byli to na příklad gewaltboten (waltpoden, walpoden, poslové moci), nebo gewaltmeistern, arcibiskupští úředníci se soudní a policejní pravomocí; měli dozor nad veřejnými ženami a rozsuzovali u nich ve všech věcech, kromě majetku a dědictví. Nevěstkám bylo waltpodovi platiti týdně 1 šiling halířů daně. V Lipsku byli to „pouliční mistři“, Gassenmeistern, v Ulmu „páni nad žebrotou“, Bettelherren, jimž podřízený Hurenschneider (střihač kurev) vodil provinilé nevěstky k úřadu. Nazýván byl tak, poněvadž bylo mu často prováděti na těchto dívkách trest: ustřižení vlasů. V Avignone a Římě měl tuto prováděcí a dozorčí funkci papežský „maršál“, v Benátkách úřad ten jmenoval se capita sexteriorum nebo domini de nocte (noční páni), dvé to Radou deseti dosazených orgánů mravnostní policie, vedle nichž collegium sodomitarum bdělo nad homosexuelní a mužskou prostitucí. V Neapoli měli dokonce zvláštní soud pro prostitutky, atd. V mnoha městech bděl nad těmito podřízenými úředníky a orgány ještě vyšší úřad, rovněž radou města ustanovený, neboť kontrola nebyla zbytečna: vždyť nejeden nižší úředník, šlo-li o nevěstky, dovedl přimhouřiti oko nebo dal se dokonce podplatiti krčmářem nebo holkami.

Mravnostní policejní kontrola středověká hleděla si v jistém směru i mužů. Jednak byla návštěva nevěstinců zakázána mužům ženatým a osobám stavu duchovního, jednak neměli s nevěstkami stýkati se také nekřesťané, Židé, Turci, Maurové.

Provinění proti nařízením mravnostně policejním trestána byla jednak na cti, jednak na těle. Nejvíce trestány byly kuplířky a pak nevěstky, které vzbudily veřejné pohoršení. Tu třeba především jmenovati veřejné vystavení na pranýři, obyčejně v železném „nákrčníku“, při němž odsouzená vydána byla na pospas posměchu luzy. V jižním Německu vezeny bývaly městem na tak zvané „kurví káře“; v Anglii chodívali před touto károu dva hudebníci, a ze zadu hulákající dav pohazoval nevěstky nečistotou. Ve Vídni bylo jim nositi městem těžký náklad kamenný, v některých městech francouzských byla obvyklým trestem jízda na oslu nebo koni, při které nevěstka seděla na zvířeti opáčně, předkem k ocasu. V Benátkách pasák své ženy musil jeti celým městem na oslu, oblečen ve žlutý oblek a s rohy na hlavě. V Toulousu byly provinilé nevěstce svázány ruce, a na hlavu byl jí posazen klobouk z cukrové homole, který měl vzadu nápis o jejím provinění. Pak byla zavřena do železné klece a třikráte potopena do vody se skály uprostřed řeky. Tyto tresty byly často spojeny s tresty peněžními nebo s vězením nebo s velmi oblíbeným vypovězením. Peněz získaných takovými pokutami užívala města k udržování nevěstinců; část obdrželi úředníci mravnostní policie. Z tělesných trestů nejčastější bylo mrskání (na př. v Ženevě, Avignoně, Lisaboně), vypálení cejchu (na př. v Bordeaux, Neapoli) a uříznutí nosu (na př. v Aukšpurku, Neapoli); pak trestány byly nevěstky, kuplířky a pasáci uříznutím rukou a nohou (v Avignoně, Nîmes), uší (v Paříži), upálením vlasů (v Paříži) a různým jiným způsobem. Těžké zločiny kuplířství byly trestány i oběšením, stětím nebo upálením.

Sociální opovržení nevěstkou vyslovovaly středověké zákony svými předpisy určitého obleku nebo znamení, které nevěstčí řemeslo také zevně označovaly tak, aby prostitutka na první pohled lišila se od ženy počestné. Středověk přejal tuto myšlenku z antiky. Zvláštní obleky nevěstek možno zjistiti již v 11. a 12. stol. Tehdy nosily prostitutky v Německu a Anglii „kalhotovou sukni“, t. j. svrchní šat otevřený téměř až k bokům, takže byly viditelny nohy v přiléhavých kalhotech. Takové předpisy měly však také ten důvod, aby předepsáním určitého, co možná jednoduchého obleku omezena byla nemírná parádivost nevěstek, kterou středověcí kazatelé líčívali nejpestřejšími barvami, luxus drahocenných závojů a prstenů, korálových řetězů, drahokamů a perel, ohromných vleček, bohatě vyzdobených pásů a vzácného prádla spodního. Tak povstaly přečetné krojové předpisy různých měst. Ve 14. a 15. století byl oblek nevěstek karakterisován hlavně tím, že pravidelně jediný jeho kus nebo některé kusy musily vynikati nápadně barvou zdaleka viditelnou.

Dr. Bloch sestavil tento přehled nejdůležitějších předpisů takových podle nejzávažnější odborné literatury. Nařizovaly:

Aukšpurk: závoj se zeleným pruhem, dva prsty širokým.

Bern a Curych: červenou čepičku.

Vídeň: žluté sukno na rameni, jako ruka široké a píď dlouhé.

Lipsko: žlutý šátek; tajným nevěstkám pláštík na hlavu.

Hamburk: čepec na hlavu, žádné šňůry korálové ani náramky.

Frankfurt: žluté lemování, žádné zlaté řetězy, sametové, atlasové a damaškové látky.

Meran „gerwez vänle“ na střevících.

Berlín: krátký pláštík.

Štrasburk: černobílý klobouk.

Avignon: na světlém šatu černou pásku, na tmavém šatu bílou pásku na levé ruce mezi ramenem a loktem.

Nîmes: rukávy jiné barvy než ostatní oblek.

Besançon: červenou pásku na rukávě.

Lyon: červenou stuhu na levém rameni.

Nevers: červenou pásku na pravém rameni.

Toulouse: na rukávě obrubu jiné barvy.

Marseille: žádné červené kusy oděvu.

Paříž: žádné hedvábné, gázové, kožešinové šaty se stříbrnými nebo perlovými ozdobami.

Milán: černý plášť barchetový.

Bergamo: žlutý plášť bez límce, červenou kapuci.

Padova: tři lokte dlouhý límec, červenou kapuci.

Mantova a Parma: krátký plášť bílý.

Benátky: pestrý šátek na krku.

Faënza: žlutý závoj, ruční košík na pravé ruce.

Bologna: kápí s rolničkami.

Piemont: veliký čepec s dvěma rohy na stranu vybíhajícími a půl stopy dlouhými.

Anglie: žádné hedvábné a kožešinové látky.

Dánsko (Aalborg): čepici z polovice červenou a z polovice černou.

Obvyklý kroj italských nevěstek byl podle S. di Giacomo koncem 15. století tento: dlouhá sukně, jejíž vlečku nosily dívky vždycky v ruce, hluboce vystřižený živůtek, několik pér v nakadeřených vlasech, jinak žádný odznak. Tento oblek znamenal již přechod ke kroji renezanční kurtisány. Přes přísná nařízení oděvní a krojová dovedly se však středověké nevěstky rafinovaně oblékati, měly-li podle toho příjmy a určovaly také nemálo rozmary módy, poučujíce nepřímo ženy počestné, jak jsme již řekli.

*

Ač před příchodem syfilidy nestaral se středověk příliš o nemoce pohlavní, přece podle předpisů městských odstraňovány byly nevěstky zjevné nemocné z nevěstinců a dívkám zdravým ukládána byla přísná čistota za povinnost. Nebylo-li dříve pravidelné lékařské prohlídky, aspoň dostávali krčmáři v nevěstincích všeobecné zdravotní pokyny. V řádu nevěstince kostnického čteme: „Která žena onemocní nebo má svůj čas, ta budiž od zdravých oddělena, a jen zdravé buďtež v domě užívány.“ Ulmský řád předpisoval krčmáři, že smí míti jen ženy čisté a zdravé a také těhotných že nesmí v domě trpěti. Nedaleko hlavního chrámu měly nevěstky své vlastní lázně. Podle usnesení řádu norimberského byl bordelář povinen poskytnouti nevěstkám koupel nejméně jednou týdně a to v domě samém a na své útraty. A kdyby byly těhotné nebo ženskou dobou stížené nebo jinak nevhodné a chtěly se zdržeti tělesného styku, nesměl je nižádným způsobem nutiti nebo přidržovati k tomu, aby byly mužům po vůli. Středověcí lékaři (Trotula, 11 stol.; Jindřich de Mondeville, 14. stol.) podávali ostatně nevěstkám i ženám počestným dosti podrobné rady, kterak mají pěstovati i hygienu svého pohlavního ústrojí. Trotula radí ženě, aby před souloží dobře se vymyla s použitím prstů, pak stisknutím vytlačila všecku vlhkost a dobře zevně i uvnitř se osušila, ústa si vypláchla, vůbec celé tělo dobře opatřila a růžovou vodou pokropila a pak teprve pěkně ozdobena přišla k muži. A de Mondeville praví: „Pohlavní části (ženského těla) vyžadují dvojí péče: vnitřní a vnější: vnitřní péče potřebují hlavně nevěstky, které mají delší zkušenost ve svém řemesle, a hlavně ty, které od přírody mají širokou a následkem časté soulože kluzskou a měkkou vulvu, aby u těch, s nimiž souloží, podobaly se pannám nebo aspoň nikoli veřejným holkám.“

Všeobecně obával se středověk malomocenství, a proto byla i v nevěstincích kontrola po této stránce. Pařížské nařízení z r. 1268 zakazuje přímo, aby malomocní mužského i ženského rodu nebyli přijímáni do lázní, londýnský magistrát nařizoval týdenní prohlídku bordelů k odstranění malomocných. R. 1445 stala se Alizona, „abatyše“ městského nevěstince oranžského, podezřelou z malomocenství. Rada vyslala k ní tudíž čtvero lékařů (dva z nich byli Židé), lazebníka a chirurga, aby ji dobře prohlédli od hlavy až k patě. Výsledek prohlídky byl záporný. Podobná prohlídka nevěstky vykonána byla ve Frankfurtě r. 1354 a lepra skutečně u dívky zjištěna. — Bylo-li v některých městech, na příklad v Avignoně a městech katalonských, zakázáno nevěstkám dotýkati se zboží na prodej nebo líbati počestné osoby, nestalo se to ze strachu před nějakou nákazou, nýbrž spíše z nechuti k dotekům osoby, jsoucí ve veřejném opovržení. Stejné příkazy postihovaly i Židy.

*

Jak jsme již obšírně dříve ukázali, považovala vedle státu i středověká církev nevěstku za nutné zlo, které třeba trpěti a z něhož možno případně i těžiti, ale zároveň v důsledcích podivné logiky viděla církev důležitou svou úlohu i v tom, aby také zde konala dílo křesťanské lásky k bližnímu a „zachraňovala“ ubohé bytosti padlé. Kanonické právo dokonce vyhlásilo za zbožný skutek sňatek s oblíbenou nevěstkou; koncil toledský z r. 750 to přesně vyslovil. Hlavně však konala církev toto zachraňovací dílo v tak zvaných domech kajícnic, domech Magdalen, v ústavech, jejichž původ byl antický. Již Basileus, biskup v kapodocské Caesarei, zřídil ve svém velikém ústavu dobročinném asyl pro padlé dívky, a víme také již, že podobný ústav pro 500 prostitutek založila byzantská císařovna Theodora. Ze středověku jsou první zprávy o takových domech s počátku 12. století, ale systematicky zakládány byly domy ty teprve na počátku století 13. V prvních letech 12. století založil výmluvný kazatel, Robert de Arbrissel, fontevraudský řád v Poitiers, jehož úkolem bylo obraceti k řádnému životu svobodné ženy a tedy i nevěstky. Svými kázáními rušil celé bordely a jejích obyvatelkám dával návod k „duchovním stykům milostným“. V roce 1198 měli v Paříži kazatelé Fulcon a Pierre de Rossiac takový úspěch, že množství prostitutek bylo obráceno, a mohl býti pro ně nedaleko Paříže založen klášter sv. Antonína. Veřejnější hnutí pro nápravu prostitutek a zakládání „magdalenských domů“ počalo asi r. 1220 v Německu a Francii a rozšířilo se pak i do jiných zemí křesťanských. Tehdy kvetl řád kajícnic sv. Marie Magdaleny, vzniklý původně v Německu. Na Rýně zakládal magdalenské domy jakýsi kněz Rudolf. Z Wormsu přišel r. 1225 do Štrasburku, aby také zde nevěstky obracel. „Pane,“ odpověděly prý mu, „jsme slabé a chudé, nedovedeme se jiným způsobem uživiti, dejte nám jen vodu a chléb, a rády vás uposlechneme.“ Tedy shromáždil jich pět v jakési cele u Židovské brány, a z té pak vznikl klášter sv. Marie Magdaleny. Když však Rudolf chtěl podobný asyl zříditi také v Kolíně n. R. na pozemcích opatství sv. Pantaleona, protestovalo opatství proti tomu a věc nemohla býti provedena. Papež Řehoř IX. podporoval toto kajícnictví všemožně, vydal r. 1246 bulu, která dávala kajícím nevěstkám právo stavět kláštery, a řádu dal četné privileje. Biskupové pořádali ve svých diecesích sbírky pro tyto chudé sestry. V polovici 13. století byly magdalenské domy, nazývané také domy bílých žen, již v celém Německu, ve Vídni, Praze, Lucernu atd.

Řád nebyl příliš přísný. Půsty měl mírné, ale velmi zdůrazňoval práci a uzavření bylo úplné. Vyučováno bylo toliko čtení a zpěvu. Sestrám starším 26 let, neznaly-li žaltář, nebylo třeba již učiti se mu. Byla-li spása některé duše ohrožena, bylo slevováno s podmínek přijetí. Klášter měl býti útočištěm padlých, aby je chránil dalších pokušení a pokáním zahladil napáchané hříchy; ale pro ctný život ve světě nevychovával. Žena, která do něho vstoupila, stala se a zůstala jeptiškou.

Později přijímaly magdalenské kláštery i počestné ženy a pak se rychle kazily. Wormské Magdaleny nazývaly se r. 1254 ještě „chudými sestrami kajícnými“, v r. 1285 však již dominae penitentes (kajícné paní). Již r. 1251 nařídil papežský legát Johannes, biskup turkulský, visitaci provinciála dominikánů, poněvadž poměry v mnoha klášterech magdalenských budily pohoršení. — Ve Francii vznikaly magdalenské domy ve stejné době. První založil r. 1226 arcibiskup pařížský jako klášter „božích dívek“ pro 200 kajícnic. V Italii znám jest jako první magdalenský dům boloňský z r. 1257. Podobně i v jiných zemích.

Z popudu spíše soukromého vznikaly vedle kajícnických klášterů ženských počínajíc 14. stoletím a hlavně v Německu domy kajících sester, které neměly klášterního rázu a chtěly býti spíše skutečnými asyly a polepšovacími ústavy. Zámožní muži sdružili nevěstky a herečky stejně rozkřičené ve zvláštních budovách, kde je šatili, krmili, k práci přidržovali a pod dozor postavili. Heinrich von Hohenberg, mladý učenec kolmarský, zřizoval od r. 1303 takové asyly v různých městech, do každého přijal 10 až 20 dívek, které vydržoval z malých příspěvků. Také ve Štrasburku založil takový spolek kajícných sester za souhlasu biskupova. Dívky z jeho domu prohlášeny byly za prosté vší hany a nosily sukně a pláště z pytloviny, pročež nazývány byly také pytlovými bekyněmi.^[69] V době moru, již r. l315, proměněn byl ústav v nemocnici, kde sestry konaly službu ošetřovatelek. — Ve Vídni zřídili podobný dům tři měšťané roku 1348 pro „chudé ženy veřejné, které se od zřejmého neřádného života hříšného k všemohoucímu bohu a polepšením obrátiti chtějí.“ Vévoda Albrecht III. dal domu různá privilegia a nařídil, že nikdo nesmí utrpěti na své cti a cechovních právech, kdo by si některou z jeho obyvatelek vzal za ženu. Opustila-li některá dům, byla potrestána vězením a pak vypovězena. Vrátila-li se ke svému hříšnému životu, byla utopena v Dunaji. Podobné ústavy středověké známy jsou z Florencie, Kolína n. R., Belgie (z Brug, Doornyku), Avignonu, Amiensu, Valencie atd.

Za skutek zvláště bohulibý považoval středověk oženění se s prostitutkou; Inocenc III. udělil r. 1198 všem mužům, kteří takto jednali, úplný odpustek. Existovaly také nadace (na př. v Halle) „pro zbožné tovaryše, kteří láskou boží byli pohnuti, aby ubohou hříšnici za manželku si vzali“.

Trvalých úspěchů tyto domy magdalenské pravidelně neměly. Daly-li se mnohé nevěstky výtečnými kazately dojmouti a pohnouti k dobrým úmyslům; po čase většina vracela se k dřívějšímu životu. Domy samy dávaly popud k smilstvu. Tak biskup Simon ze Champigny, který sestavil v 1497 stanovy pro pařížský dům kajícnic, nakazoval, že do domu smějí býti přijímány toliko ženy mladší 30 let, o nichž je dokázáno, že vedly nepořádný život, a učinil různá opateřní, aby mladé dívky nestávaly se nepořádnými s tím úmyslem, aby pak do domu byly přijaty. Dělo se patrně často.

V 15. století konečně vynořily se skutečné „falešné Magdaleny, které chodily po světě a říkaly, že veřejnými holkami byly a chtějí se od takového života odvrátiti a žebraly o almužnu k vůli svaté Marii Magdaleně a tak lidi podváděli“. (Bloch.)