ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Živelnost pohlavní lásky renezanční. — Plodnost cností. — Důsledky předchozí neznalosti romantické lásky. — Konvenční povaha zámožných manželství. — Individuelní láska zesiluje její základní živočišný rys. — Vyšší forma lásky počíná cizoložstvím. — Povaha smyslné lásky renezanční. — Svatba. — Věcnost renezanční lásky. — Mladistvá láska. — Sňatky vdovců a vdov. — „Formanský“ hlad milostný. — Hodnota fysického panenství. — Předmanželský styk pohlavní. — Pokoutní manželství. — Umělé panenství. — Těhotenství nevítané a strach z něho. — Umělé potraty. — Noci na zkoušku. — Jak se lidé v renezanci namlouvali. — Láska a peníze. — Smělost žen. — Příležitost dělá zloděje. — Manželská věrnost. — Boj o muže. — Trestnost pantoflového hrdinství. — Manželství v nižších třídách. — Asketičnost komunistických obcí v 15. a 16. stol. — Manželská nevěra. — Přednosti milencovy. — „Pohlavní svoboda“ ve vyšších třídách. — Milostná služba rytířská. — Dvorní mravy. — Korupce. — Pohlavní mravy selské. — Lancknechtovská a silniční erotika. — Pás cudnosti.

Pohlavní láska v renezanci byla přírodní silou, bouřlivě rozpoutanou a zjevem všeobecně zdravým. První cností byla v této době mocná vášeň pohlavní u obou pohlaví; u muže vážena byla plodivá potence až do vysokého věku, u ženy rodivost do stejného stáří. Hojné děti byly ctí a proto obvyklým zjevem; bezdětnost, poměrně vzácná, platila jako boží trest za nějaký spáchaný hřích. A renezance mohla se tím volněji věnovati zvýšené činnosti smyslné, že předchozí středověk poskytl k tomu předpoklady: středověké pohlavní styky byli jak jsme je již v hrubých rysech poznali, velmi živočišného ještě a primitivního rázu, fysiologické jádro lásky nebylo ještě všeobecně obaleno psychologickými vymoženostmi: tělesný akt byl všecko, byl počátkem a koncem lásky.

Tělesný akt manželský měl ve středověku povahu téměř úplně konvenční. Šlechtic vstupoval do manželství z důvodů politických, aby zvětšil svůj vliv a svou moc; zájmy domu, nikoli libost jednotlivcova, rozhodovaly o volbě manželství. Stejně jednal cechovní občan středověkého města. Zájmy cechu a zájmy rodiny, pravidelně nerozlučně spojené, určovaly jeho volbu. Když se v městech vyvinulo kupecké patricijství, zatlačily vlastnické zájmy všecky osobní náklonnosti. Sňatek byl pro tuto třídu nejprostší formou hromadění kapitálu, nejrychlejším způsobem zvýšiti si trvale příjmy a zisky.

Podobně bylo tomu u stavu selského. Citované námi již dříve zemské právo bochumské praví:

„Item muž, který ženu pravou má a nemůže jí býti dosti nápomocen při jejích ženských právech, má ji k sousedu vzíti, a nemohl-li by ten pak jí dosti pomoci, má ji mírně a jemně přijmouti a bolest jí nečiniti a přes devět lánů ji zanésti a jemně ji usaditi a bolest jí nečiniti, a tu ji držeti po pět hodin, aby to zkusil s voláním, že lidé mají na pomoc mu přijíti: a nemožno-li jí přesto pomoci, má ji mírně a jemně přijati a mírně ji usaditi a bolest jí nečiniti a dáti jí nové šaty a pytlík s útratou a poslati ji na jarmark, a nebude-li jí ani potom dosti pomoženo, tak ať jí pomůže tisíc čertů.“

*

Podobně mluví všecka stará práva selská, a to znamená, že muž, který má zdravou ženu a nemůže ji učiniti těhotnou, má ji k tomu cíli zapůjčiti souseda, a nepomůže-li ani ten, tedy druhému, třetímu muži, aby splnil svou povinnost, usnadnil své selské manželce její první a nejdůležitější úlohu: roditi. Neboť v tom je jádro pohlavní morálky selské, shodné s hmotnými zájmy selského stavu. Pro žádný stav nejsou a nebyly děti kapitál tak důležitý, jako pro stav selský, představujíce nejlacinější a nezbytnou sílu pracovní. Děti jsou pracovní síla, kterou sedlák v primitivních dobách jistě najde a kterou může si při nepatrném poměrně výnosu svého podniku dlouho podržeti: je pak i hodně lhostejno, jsou-li to děti skutečně vlastní. Proto však osobní city milostné nemohou se tu rozvíti: hlavní je, aby muž byl pohlavně zdatný a žena byla dobrá na plemeno. Tedy také středověké manželství bohatých a zámožnějších tříd bylo institucí k plození a rození zákonných potomků, sklíženou peněžními, třídními a stavovskými zájmy. Jen chudý lid, třída chudá, přijímajíc volky nevolky instituci tu shora, činila tu jakousi výjimku, protože 0 + 0 = 0: majetkových zájmů, které by rozhodným způsobem určovaly volbu manželskou, neměla, a proto osobní vztah milostný více tu někdy platil.

Na druhé straně byl renezanční smyslnosti nápomocen ten fakt, že v předchozím středověku počala se, jak víme, rozvíjeti individuelní láska pohlavní mezi mužem a ženou, láska romantická, že již před renezancí počínal důležitý proces emancipační, lépe řečeno důležitá část emancipačního procesu dějinného, která slepou lásku pudovou mění v uvědomělou lásku pohlavní. Láska stávala se obsažnější, „oduševnělou“, vzájemný akt milostného oddání se nebyl již vždy jen důsledkem slepého pudu nebo studené obchodní kalkulace s ukájením tohoto pudu spojené, nýbrž důsledkem vzájemné osobní náklonnosti a vášně. O tom svědčí nejen literární doklady středověké ze všech zemí, nýbrž je to logický důsledek příčin, o nichž jsme pojednali v první kapitole tohoto svazku, důsledek křesťanské revoluce, která přes svou závislost na dvojjaké morálce antické zrodila nicméně v nové společnosti první náběhy k novému hodnocení ženy. Ale poněvadž právě zdravé a dějinně, vývojově nutné „oduševnění“ a „produševnění“ lásky může znamenati toliko více obsahu v lásce a žádné ochuzení její smyslné povahy, znamenal vznik individuelní lásky mezi mužem a ženou i zesílení jejího živočišného jádra: konvenční akt nemá nikdy té vnitřní síly, jako akt z osobní vášně.

Řekli jsme však již několikráte, že manželství jako instituce má povahu hospodářskou, reguluje plození dětí, a s láskou má pravidelně málo společného: na konvenční povaze manželství středověkého nemohl nový obsah lásky pranic podstatného změniti. Pronikající právo na individuelní náklonnost nemohlo u majetných a vládnoucích tříd proraziti zeď třídních, peněžních a stavovských zájmů: bylo mu tedy zeď obejíti.

První hromadné objevení se individuelní lásky v dějinách^[30] nedělo se rozhodne v žádné zemi formou lásky manželské, nýbrž formou milostné služby rytířské, jejíž první zásadou dokonce bylo, že pravá láska (minne) je vůbec neslučitelná s manželstvím. Jinak řečeno: vyšší forma lásky počala dějinně cizoložstvím, cizoložstvím oběma stranami a jednou třídou celou soustavně organisovaným a prováděným. Nebylo muže této třídy, který by se nebyl po celou dobu ucházel také o nejvyšší přízeň jiných žen vedle své manželky, nebylo ženy, která by byla nedovolovala také jinému muži veřejně přede všemi usilovati o největší odměnu lásky, takže nakonec celá společnost rytířská byla jen hotovou společností pro vzájemné cizoložství. (Fuchs.)

Jako v antice opojný styk s hetérami, tak ve středověku milostná služba rytířská byla protestem proti konvenčním a povinným formám pohlavního života, byla vzpourou bujné přírody původní proti tyranii třídních zájmů a řádů. Středověká romantika obklíčila ovšem tento nový poměr mezi mužem a ženou pitvornými překážkami, ale tím sladší a také zesílenější bylo konečné dosažení, při němž z lásky a vášně poskytováno bylo nepočítaně toho, co pociťováno bylo jako oběť, když toho vyžadovala povinnost, a při čemž bylo dokazováno, že objetí milencova (milenčina) jsou nekonečně lahodnější, než objetí manželova (manželčina).

Toto nové právo na lásku mohlo býti ovšem proklamováno jen třídou, které hospodářské poměry dovolovaly zbaviti ženu domácího otroctví, a ve které manželská instituce projevovala nejupřímněji svou pravou povahu. V rytířstvu bylo manželství opravdu jen nahou konvencí, — děti byly vzájemně zasnubovány v nejútlejším věku výhradně z důvodů rodinných, což, jak víme, je podstatná vlastnost vyhraněného manželství konvenčního, — ale majetkové poměry, zbavujíce ženu starosti o domácnost, ponechávaly ji kdy k tomu, aby mohla rozšířiti svůj obzor a učiniti náběh k uvědomělé osobnosti. V 15. a 16. století vznikl právě v těchto kruzích jistý druh mužatky, závodící s mužem ve vědě a všeobecném vzdělání.

*

Živočišná smyslnost v renesanční lásce karakterisována je nesčetnými mravy, zvyky, názory všeobecnými i právními, které se zrcadlí v příslovích, skutcích a rozsudcích, a především dokumenty literárními a uměleckými, jejichž vůdčí myšlenkou i pointou je milostná technika.

Mistři největší potence umělecké libovali si v erotických výtvorech, nic neskrývajících: Rembrandt, Rubens, Jan Steen, Brouwer, Ostade^[31] atd. Pohlavní akt byl nejmilejším uměleckým motivem této doby, nejen však v symbolické podobě motivu Ledina nebo Danaina, nýbrž nejednou i bez tohoto závoje: dlouhá je řada obrazů, jež nepředstavují nic jiného, než renezanční „figurae Veneris“, jak je známe z antiky: poslední závoj padl, aspoň na obrazu děje se tu láska před zraky všech, láska přírodní a silná jak letní bouře. A sunou-li se před námi všecky ty milostné posice, různé variace jediné věci, plné živelné přírody a tak nesmírně odlišné od podobných erotických výtvorů doby naší, tu znova poznáváme fakt, o němž jsme již podrobněji pojednali v „Lásce primitivní“: že erotická vynalézavost je organickou součástkou lásky a nikoli jen důsledkem pohlavní korupce; zdravím sršící výtvory renezanční jsou dokumenty pohlavního zdraví, jako tak mnohé erotické obrazy a knihy dnešních umělců i velmi čelných dokazují jen skutečnou korupci hynoucí třídy. A napadne snad někoho fráze o zvrhlosti před známou rytinou Rembrandtovou, na které zobrazil svou milostnou chvilku na loži se Saskií? — Pro renezanci karakteristická jest ostatně i početnost výtvarných znázornění aktu zvířecího, nejen v grafice, nýbrž i na obrazech tabulových, k nejvyšším cílům směřujících. A je to především kůň a jelen a pak labuť, jejichž akt je kreslen a malován: kůň, jelen, labuť, symboly síly, elegance, krásy, symboly renezanční.

Z renezančních obyčejů, spojených se svatbou, zasluhuje především pozornosti dvé mravů nejkarakterističtějších: žehnání manželského lože knězem a veřejné souložení novomanželů.

Světí-li kněz, u knížecích osob biskup anebo arcibiskup, manželské lože, nežehná jistě místu, na němž se odpočívá po denní práci, nýbrž naopak místu, kde se pracuje — dílně milostné, z které mají vyjíti očekávaní dědicové jména, rodu a majetku. Toto svěcení manželského lože bylo také zprvu hlavní účastí církve při svatbě. S počátku neviděl středověk ve sňatku akt náboženský, nýbrž úmluvu právní. Manželství platilo ve většině zemí za ujednané, když nevěsta a ženich byly společně „touž pokrývkou pokryti“. „Na postel vstoupili, práva si dobyli“, praví staré přísloví. A na důkaz, že se to stalo, bylo toto první souložení prováděno vždycky veřejně. Vždyť všeobecně platilo, že právní výkony mají býti veřejné. Tento mrav existoval až do začátku 17. století ve většině evropských zemí a téměř u všech tříd, mizel velmi pomalu a zmizel úplně teprve tehdy, když se církvi podařilo — velmi těžce a jen velmi pomalu — prosaditi církevní sňatek jako jediný akt manželství odůvodňující. Lid lpěl všude na starém zvyku a nechtěl nic slyšeti o církevních oddavkách.

Veřejné souložení, mrav původně germánský, bylo prováděno nejrůznějším způsobem, někdy úředně s velikou pompou, jindy s náboženskou vážností spolu se svěcením manželského lože, jindy konečně žertovně. Hojně známa je dvorská forma souložení. U vladařských dvorů bylo manželské sjednání zároveň státní smlouvou, k druhému státu připojovány byly určité statky, části země a vládní nároky, představovány jsouce v té chvíli ženou, a proto snoubencům nebylo vůbec třeba předem se spatřiti. Obchod uzavřen byl souloží, k níž ženicha nebylo rovněž třeba: stačil jeho zástupce s plnou mocí, který zkrátka položil se na místo svého pána do parádní postele ke „šťastné panně mevěstě“, a obchod byl hotov, manželská smlouva právoplatně sjednána.

Lidové způsoby tohoto mravu byly ovšem žertovnější a drsnější. V Horní Falci, když přijel vůz s nevěstinou výbavou před dům ženichův, snesl ženich manželskou postel, nahoře stojící, a postavil ji do ložnice. Pak před zraky všech hodil nevěstu na postel, lehl si k ní a dal ji hubičku. Podobnými obyčeji karakterisován byl symbolicky hlavní účel manželství, plození dětí; jinými zvyky při tom byl zdůrazňován však i pohlavní akt sám o sobě jako denní pokrm, pro který vstupuje se do manželství. Před komorou, kde se konala svatební noc, zpívali svatebčané erotické písničky a tropili šprýmy.

Řekli-li jsme, že renezance měla povšechně zdravou fysiologii milostnou i zdravé názory na pohlavní život, řekli jsme tím již také nepřímo, že uznávala právo muže i ženy na provádění jejich pohlavní funkce, jakmile dosáhli pohlavní zralosti. To patří k abecedě zdravého nazírání na věci pohlavní. V přečetných rčeních a příslovích renezančních bylo to vysloveno, pravidelně velmi drsně a po lopatě:

„Panenské maso není skladné ovoce,“ usuzovali a ranný pohlavní styk jinochů i dívek odůvodňovali jako jedna dáma v Boccaciovi: „Přírodní zákony jdou v čele; příroda nic nestvořila nadarmo, a propůjčila nám tyto ušlechtilé části, aby byly uvedeny v činnost, nikoli aby lenivě zahálely.“ A dále: „Nedostatek činnosti může této tělesné partii způsobiti velikou škodu a zploditi hysterii, kterou již mnoho krásných žen zahynulo. Nejlepší prostředek proti tomu, říkají lékaři, je tělesné obcování a to s muži silnými a urostlými.“

Milostná touha obou pohlaví byla tudíž co nejvěcnější. Neblouznili, věděli dobře, co chtějí. Muž netoužil rozhodně po nějakém „rovnocenném druhovi“, s nímž společně usiloval by o vyšší cíle života; žena stejně málo toužila po nějakém „osvoboditeli“ a „vychovateli své duše“ — chtělo se jim prováděti nejsilněji milostný akt. K tomu směřovala, v tom byla soustředěna jejich láska.

Přečetné písně lidové, karakteristické pro názory širokých davů, stejně jako umělá poesie opěvující lásku ve vyšších třídách společenských, poskytují stejný pohled do milostných poměrů renezančních, prozrazují stejnou touhu po stejné věci. „Romeo a Julie“, tato dramatická velepíseň smyslné lásky, je nejkrásnějším a postačitelným příkladem toho.

Johannes Secundus, básník proslulých „Polibků“, takto hýřil milostnou fantasií smyslnou:

Poggio, proslulý renezanční anekdotář vlašský, má ve své sbírce tuto povídku o chuti, která roste jídlem:

„V našem městě Terranuova žil tesař jménem Guglielmo, který byl opatřen velmi objemným nástrojem milostným. Jeho žena svěřila se s touto věcí svým sousedkám. Když umřela, přivedl si tesař nevinnou dívku, jménem Antonii, která po zasnoubení zvěděla od sousedek, jakou zbraň mohutnou má její muž. Když pak v noci svatební ležela se svým manželem, chvěla se po celém těle a nechtěla se dáti obejmout, neřku-li se mu oddati. Konečně zvěděl muž, čeho se mladice bojí: uchlácholil ji řka, že je sice pravda to, co slyšela, ale že má nástrojů dvé, malý a velký. ,Aby tě to nebolelo, použiji dnes v noci malého, ten nebude ti ani trochu překážet, později, budeš-li míti chuť, zkusíme to s velikým.‘ Mladé ženě bylo to vhod, a oddala se svému muži bez nářku a škody. Po měsíci, když se stala volnější a smělejší, prosila svého muže mezi polibky: ,Miláčku, nechtěl bys to teď zkusiti jednou se svým velkým přítelem?‘ Tu muži, který byl skoro tak dobře jako osel vyzbrojen, bylo ze srdce smáti se dobré chuti své ženy. On sám vypravoval tuto povídku ve společnosti, a já ji slyšel.“

„Noční hlad“ trápil jinochy a panny velmi brzy. V básni Nienhardta z Reuenthalu, která popisuje milostný život na vesnici, čteme rozhovor matky s dcerou o právu na lásku tohoto obsahu: Šestnáctiletá dcera domnívá se, že její tělo jest již dávno schopno k milostnému dílu, matka však jest jiného mínění. Ale dcera zná matčinu minulost i přítomnost. „Vám bylo teprve dvanáct let, když jste ztratila panenství.“ „Tak tedy si pro mě za mě najdi milenců, kolik chceš,“ odpoví poražená matka. Ale teď teprve se ukáže, proč matka považuje svou dceru ještě za příliš mladou k lásce. „To bych také ráda udělala,“ praví dcera, „jen kdybyste mi neodváděla všecky muže před nosem. Čert vás vem’, máte přece muže již, nač potřebujete ještě jiných.“ Tu matka, byvši takto odhalena, svolí ke všemu: „Pst, dceruško, pěkně mlč. Miluj mnoho nebo málo, nic proti tomu nemám již, i kdyby ti bylo děťátko kolébat. Buď však také mlčelivá, když mě vidíš chodit za láskou.“ — Podobný rozhovor o nedočkavé lásce najdeme na př. v populární sbírce německých písní: „Venušina zahrádka“, rovněž renezanční literatura francouzská a vlašská není chudá takovými dokumenty.

O „ložní sousto“ (das Bettfutter byl nejmírnější německý výraz), byl často spor mezi matkou a dcerou, hlavně byla-li matka mladou ještě vdovou. V jedné norimberské hře masopustní spor předložen jest soudu, aby rozhodl, která z obou žen má právo napřed se vdáti. Matka odůvodňuje své přednostní právo tím, že je mladá a nemůže již bez muže žíti, protože si na mužské maso zvykla, kdežto dcera dovolává se svých žárných citů, které se ji zmocňují, když jejich pacholek ji obejme nebo políbí: všemi údy jí to projede a všecko peří se jí rozčepejří, neboť kůže je sice mladá, ale sporá… Když všech deset pánů radních pronese o věci svůj úsudek, vychází najevo, že obě ženy mají stejné právo na muže, protože ,noční hlad‘ trápí panny i ženy.“

A tímto hladem po ložním soustě odůvodňovali také svůj odpor proti tomu, aby oblékali šat mnicha nebo jeptišky.

deklamuje jinoch v jedné masopustní hře. A dívka se podobně ohražuje:

Takové písničky byly zpívány ve čtrnáctém stol. (1359). Byla-li dívka již v klášteře, opustila ji zbožnost, když ňadra naplnila jí šaty „jako dvé pyšných hrušek“, myslila jen na to, aby chlapci ji objímali, líbali, a „na ty hrušky sáhali“.

Sociální skutečnost nedovedla se ovšem vždycky úplně přizpůsobit všeobecnému a zdravému názoru. Ranné sňatky byly sice hojné jak u šlechticů, tak u měšťanů i sedláků, mravokárci si stěžovali, že teď dva berou se tak rychle, že jim není ještě (společně) třicet let, ženě přiznáváno bylo právo k snoubení ve 14 letech, ale třídní zájmy čelily přečasto obecnému duchu. Hlavně celé třídě tovaryšů byl ranný sňatek a sňatek vůbec, jak víme již, znemožňován anebo nesmírně stěžován. V cechu směl se pravidelně ženiti jen ten, kdo byl samostatný. Ale většina cechovních zřízení znemožňovala tovaryšům proletářského původu, nemistrovským synkům, aby se stali mistry, zakazovala jim tudíž manželství. Kde však tovaryši směli se ženit, tu zase ženatí tovaryši nemohli se státi mistry. Nicméně vyskytovali se i ženatí učedníci, kde živelnost života vítězila nad třídními řády. —

Druhé sňatky vdovců a vdov byly rovněž velmi četné. Hlavním kořenem tohoto zjevu byla ovšem hospodářská důležitost řádné domácnosti pro malořemeslnickou výrobu. Ale silným popudem k dalším sňatkům byla i smyslnost doby, při čemž hojně se vyskytovaly také sňatky, při nichž rozdílnost věku mezi mužem a ženou byla velmi nápadná.

Cíle lásky, jak si jej vytyčovala renezance, snažili se dosíci co nejčastěji, to je samozřejmé po tom, co o této době již víme. Od španělského jihu až vzhůru k severu anglickému a holandskému, od Francie na západě až na německý jihovýchod, měli lidé v lásce ustavičně pravý hlad formanský, jak říká Fuchs. Toužili v této věci po stejně veliké mnohosti i jakosti; nesčetné hádanky, šprýmy, přísloví, básně, dialogy, povídky, frašky atd. jsou věnovány tomuto předmětu nade vše oblíbenému, hlavně otázce po počtu chodů při hostině lásky; celá literatura existuje v renezanci o tom, co v lásce jest pravá míra, co příliš málo a co příliš mnoho, dokonce prý i svědomité rozpravy právnické.

Martin Luther usuzoval, že dvakrát do týdne patří to ženám a stočtyřikrát do roka nikomu neškodí. To byl požadavek velmi mírný. Řádný muž renezanční neodcházel nikdy od stolu paní Venuše po prvním chodu. Podle Clementa Marota jest jeden chod zvykem nemocných, není to ani počátek, je to (podle jiných) jen vzorek, panenský předkrm, slib; dvé chodů pěstuje šosák zdravý, sytý a spokojený, světák nepřekročuje chodů tré, čtvero i patero miluje mnich, šestero, sedmero není již cílem rytířského muže: tolik dělá rajtknecht. Němci nerozlišovali v této věci jako Francouzi. Co tu bylo považováno za cnost formanovu, to také šlechtici bylo ke cti. Hojně rozšířené říkánky o milostném ajmulanci počítaly až do dvanácti.

Podle Montaignea (Essay III, 5.) stěžovala si v Katalonii Navarské královně jistá žena na příliš vytrvalé požadavky svého muže, který byl skutečně brutální a nepřirozený a tvrdil, že již v mládí nestačilo mu méně deseti chodů; tu královna aragonská, porokovavši o věci důkladně se svými rádci, aby vydala pro všecky časy řád a pravidlo umírněnosti a skromnosti v řádném manželství, stanovila za oprávněnou a nutnou míru počet šesti za den, nehledíc k velké potřebě a touze svého pohlaví… Také Brantôme píše o této věci: „Jednoho dne, když veliký Alfons, král aragonský, konal vjezd svůj do Saragosy, vrhla se králi k nohám žena a prosila o spravedlnost. Když král projevil ochotu ji vyslechnouti, prosila, aby s ním o samotě mluviti mohla, k čemuž svolil. Tu stěžovala si, že její muž pokoje jí nedá a třicetkrát dvakrát za den i noc ji znepokojuje. Král zavolal si toho muže, a pravdivost byla mu potvrzena. I svolalo veličenstvo o věci radu a rozhodlo, že muž má se jen šestkráte k ní přiblížiti. Divil se velmi, jak pravil, i veliké horkokrevnosti a schopnosti mužově i veliké studenosti a zdrželivosti ženině.“

Častěji však než muž jest žena líčena jako nenasytnější partner v lásce. Jeden epigram Marotův vypravuje — v překladu poněkud učesán — asi toto:

Také lidová moudrost činila tu ženu nejschopnější spláceti dluhy: „Jak ty mně, tak já tobě,“ řekla žena muži ve svatební noci, nebo: „Teď je řada na mně,“ řekla žena muži, když ji byl třikráte objal a chtěl spáti. A Poggio dokonce vypravuje: „Když jsme si tak povídali, vypravoval kdosi druhý něco podobného, co se přihodilo jeho krajanu ve Valencii. Mladá dívka vdala se za zcela mladého notáře. Za nedlouho po svatbě těžce onemocněla, takže všichni se domnívali, že zemře; neboť již mrtvé podobala se mladá žena, která řeč ztratila a se zavřenýma očima nehybně ležela, a lékaři vzdali se každé naděje, že by se uzdravila. Notář byl všecek zoufalý, že má ztratiti ženu, které ještě tak málo užil a kterou, jak pochopitelno, nad míru miloval. Umínil si tedy, že svou ženu ještě jednou obejme, dříve než ona duši vypustí. A když byl všecky přítomné (pod záminkou, nevím jakého tajného úmyslu) odstranil, zmocnil se své ženy. Ihned, jako by muž jejímu tělu novou sílu vdechl, počala opět dýchati a brzy po té s očima polootevřenýma mluviti a tichým hlasem svého manžela jménem volati. Rozradostněn ptal se, co si přeje. Chtěla píti, a když pak ještě jídlo jí podali, uzdravila se opět. Tento úspěch přičítán byl výkonu manželské povinnosti. Z čehož možno usouditi, že tento prostředek největší cenu má při ženských nemocech.“ Radosti Venušiny opravdu platily za spolehlivý lék u žen.

Ženská touha po milostném soustě karakterisována byla také četnými šprýmy a novelami, při nichž použito motivu naivnosti: nevinnost svedená předstíráním čehosi nezávadného nebo bohulibého, nemůže se na konec nasytiti půvabné hry; zbožná bytost mladá, věřící v pravdivost slov svého svůdce, považuje pak za svoju povinnost, konati bohulibé dílo stále znova a bezodyšně, když jest při tom tak sympatické. Známá novela z Boccaciova Dekameronu o posílání čerta do pekla, je klasický příklad.

Dodejme ještě příklad ženské nenasytnosti milostné z Brantôma: „Slyšel jsem o jedné francouzské dámě z města, slečně velmi krásné, která v době občanské války byla v dobytém městě znásilněna množstvím vojáků. Později ptala se hezkého kněze, když mu byla příhodu svou vypověděla, zdali spáchala veliký hřích. Řekl nikoli, neboť byla nevolky a proti své vůli znásilněna. Načež odpověděla: ,No, bohudíky, že aspoň jednou v životě mohla jsem se nasytiti, aniž jsem hřešila a boha urazila!‘“

Nejvíce v tomto směru pomlouvány byly vdovy. Předepsaný rok smuteční zdrželivosti byl prý zřídka dodržen: středověk považoval dokonce za nutné trestati ženy, které se znova vdaly do měsíce, a na druhé straně vypisoval odměny pro ty, které mrtvého manžela po celý rok cudně oplakávaly. Němci o nich říkali, že kdo vdovu si vezme, stane se jistě paroháčem. Španělské přísloví dělo, že vdovství trvá jen den, a francouzská moudrost lidová tvrdila, že vdovský smutek jest vždy jen ve svrchním šatě.

Ženy také neméně než muži chlubily se svou milostnou zdatností. Markéta z Navary,^[32] která napsala pověstný „Heptameron“, hrdě nazývala se nejženštější ženou v celém království, a že tím se vydávala jen za pravé ztělesnění renezanční pohlavnosti, o tom svědčí bujná živočišná fantasie její knihy.

V renezanci ostatně svědčil o povaze doby také kvetoucí kult falický, převzatý ze starověku, o němž bude ještě řeč a s jehož četnými symboly a formami setkáváme se za renezance ve všech zemích, hlavně ovšem v Italii.

*

Jak víme, vedla monogamie všude tam, kde se počaly vyvíjeti druhotné vlastnosti lásky, k mužskému požadavku ženské „čistoty“ před sňatkem. Kupec chtěl neporušené zboží, pán úplné vlastnictví, čekatel legitimních dědiců považoval panenský stav nevěsty za záruku její budoucí věrnosti, potřebné k tomu, aby děti z ní narozené byly skutečně jeho vlastní. Pro renezanční mínění veřejné, ovládané hlavně cechovním maloměšťáctvím, potřebujícím z hospodářských důvodů solidního manželství, mělo ženino panenství fysické velikou cenu.

Neporušená panna šla k oltáři, ozdobena věnečkem z čerstvých květin, „čestnou korunou cudnosti“. Kdežto ženě, o které bylo známo, že měla pohlavní styk před svatbou, třeba jen se svým ženichem, bylo spokojiti se s pouhým závojem. V Norimberce musely „padlé“ dívky jíti do kostela ve slaměných věncích ve vlasech a zakoušely mnoho posměchu. Jinde trestala církev „chybné nevěsty“, které „ztratily již jednu podkovu“, tím, že jim bylo se slaměným copem státi přede dveřmi kostelními, kdežto svůdce musel po tři neděle objeviti se v kostele ve slaměném plášti. Rovněž bylo mu milenku na káře po obci voziti za posměchu obecenstva.

Kde maloměšťáci vládli i politicky, tedy ve městech zbudovaných na kvetoucím řemesle, vtělili tyto své požadavky a názory i do zákonů, jako to činí všechny vládnoucí třídy. „Manželé, kteří se zapomněli“, směli míti při svatbě jen určitý počet hostí, při hostině jen určitý počet jídel a svatba nesměla trvati tak dlouho, jako svatba lidí „ctihodných“. Také obřad nesměl se konati v den pro svatby obvyklý.

Norimberští radní páni vydali v 16. stol. výnos nejčistší ráže maloměšťácké, jejž bylo jim stále opakovati až do stol. 17., a který byl výslovně namířen proti neřesti hanebného „prznění panen“, aby tací snoubenci poznamenáni byli citelnými tresty tělesnými i peněžními, tím většími, vyšel-li pohlavní styk předmanželský najevo až po svatbě, buď předčasným porodem nebo udáním, neboť „církev a obec boží oklamali svým zamlčením“. Udavači byla zajištěna třetina uložené pokuty. Jiné výnosy dokonce nařizovaly, že při „odůvodněném“ udání má býti nevěsta tělesně prohlédnuta dvěma moudrými ženami, které určí rada, „zdali jest ještě v počestném stavu panenském“. Pokud nevěsta odpírala podrobiti se takové prohlídce tělesné, neměla práva na důstojnou svatbu. Týmž způsobem mohla se však také dobrovolně očistiti z vysloveného podezření.

V různých zemích a krajinách byl svatební obyčej, že každá nevěsta veřejně dokazovala nebo dokázat byla povinna, že jako cudná panna vstoupila na svatební lože. Dělo se to tím, že den po svatbě vyvěsila do okna prostěradlo nebo svatební košili poskvrněnou stopami deflorace. Čím skvrny byly větší a zjevnější, tím honosněji bylo zakrvácené plátno ukazováno sousedům. Takový obyčej panoval na př. ve Španělsku a Italii. Ve Švábsku, když muž obvinil ženu, že na svatebním loži ji neshledal již pannou, bylo povinností ženiných rodičů provésti protidůkaz, předložiti soudu „její panenské znamení“, zakrvácené prostěradlo z noci svatební. Měl-li muž nepravdu, byl odsouzen k pokutě a čtyřiceti ranám, měl-li však pravdu, byla nejen svatba nadarmo, nýbrž nevěsta byla i vypuzena z domu otcovského, poněvadž tu „provozovala kurevnictví“.

V některých krajinách rumunských ještě dnes děje se toto: Muž vezme k sobě důkazy dívčiny počestnosti ze svatebního lože. Po třech dnech ženiny příbuzní nastoupí „velkou cestu“, jdou na návštěvu k novomanželům, která vynese jim buď mnoho hanby nebo mnoho cti. Byla-li dívka shledána neposkvrněnou, panuje z toho rozpustilá radost, rodiče její jsou dobře pohoštěni, při čemž nevěstina košile s viditelnými známkami jejího předchozího života jest podávána dokola na míse, a každý poctí ji tím, že do mísy vhodí nějaký peníz. Tak děje se mezi lidem; u panstva jen tchán a tchyně prohlédnou si košili.

Hodnota panenství jevila se i v tom, že mnohde podle obecného mínění stávala se žena po ztrátě panenství méněcennou. Mohla tudíž požadovati odškodnění od muže, který ji zbavil jejího pokladu, aniž si ji vzal. Na druhé straně muž mohl požadovati většího věna u dívky, která nebyla již pannou.

*

Třebaže však takové bylo veřejné mínění renezanční, doba smyslné expanse podporovala rozvoj pohlavního styku předmanželského. Počestné panny, i když jejich strach byl veliký před veřejnou hanbou, poněvadž v těsném světě, ve kterém žily, do smrti se jí nezbavily, přece jen přečasto podlehly hlasu krve a života. Zájmy maloměšťácké morálky pohlavní byly pak zachráněny jen tím způsobem, že „slušnost“ byla aspoň zjevně zachovávána.

Mezi šprýmy Heinricha Bebela^[33] čteme toto o ztraceném panenství: „Zpovídalo se jedno děvčátko a vyznalo, že také panenství ztratilo. Nad tím zpovědník velmi se rozlobil, huboval a hřímal a srovnával s tím na druhé straně skvostnou korunovaci panenství na nebesích. Dlouze a široce o tom mluvil, vypravoval mnohé o ušlechtilém hradu panenském, a jak se stalo, že tak ušlechtilý a výborný zámek tak snadno dal se otevříti. Zpovídající se dívka byla již celá netrpělivá a povídá: ,Nemyslete, důstojný otče, že to byl tak tuze pevný zámek! Každý pacholek ze vsi mohl jej otevříti a také jich nebylo málo, kteří jej otevřeli.‘“ — Italský novelista, Antonio Cornazano, dává v jedné novele tato slova do úst biskupových: „Než jsem se stal biskupem, byl jsem zpovědníkem, a nikdy se nestalo, aby dívka, které bylo více než deset let, mi nevyznala, že jich měla již nejméně dvé!“ — O Francii vypravuje jedna povídka: „Německý šlechtic, který mluvil dosti slušně francouzsky, jel po avignonském mostě do města. Poněvadž jeho kůň byl již velmi unaven, počal poněkud kulhati, když jeli po mostě. Tomu smála se dívka mravů očividně nevázaných a tropila si hojné šašky z rytíře. ,Ach, madame,‘ děl napadený jizlivě, ,nedivila byste se, že můj kůň kulhá, kdybyste věděla, že toto zvíře dělá to vždy, když potká nevěstku!‘ ,Hola!‘ odvětila po té holčice, ,je-li to takové, pak nečiňte již ani krok do města, neboť si jinak zlomíte vaz.‘“

Proslulá jest také povídka o slavíku, známá u nás z novely Boccaciovy a rozšířená po světe v nejrůznějších variacích. Německá verse ve formě básně je z 15. stol., rovněž v rýmech zpracoval tento motiv Vlach Casti a španělský Lopez de Vega ve veselohře. Fabule příběhu je tato: Mladá dívka s velikou chytrostí vymůže na rodičích dovolení, aby směla jednou spáti na balkoně, a sice z toho důvodu, že chce naslouchati slavičímu zpěvu. Do opravdy však chce se sejíti s milencem. Když ráno pak otec poohlédne se po dceři, najde ji spící v milencově objetí a to v takové situaci, že nemůže býti pochybnosti o tom, o kterého slavíka dívce běželo.

Předmanželské snoubení bylo také podporováno snadným sňatkem v oné době. Nebezpečí veřejné hanby bylo tím do značné míry odstraněno. Víme, že dlouho a silně bránil se všude středověk povinnému sňatku církevnímu: ke sňatku stačil prostý vzájemný slib manželský, a následovala-li po něm soulož, platilo manželství za uzavřené. Pro právoplatnost sňatku nebylo třeba veřejné ohlášky, ani sepsané smlouvy, ba, mladým lidem nebylo nezbytně třeba k tomu ani souhlasu rodičů nebo poručníků. Vznikala jakási „pokoutní manželství“, která byla zkrátka formou, jež poskytovala muži a ženě příležitost, bez nebezpečí pohlavně se vybouřiti v rámci společnosti. Jejich důsledkem byly pak ovšem přečetné žaloby žen proti mužům pro zlovolné opuštění.

Jiným důkazem pro hojnost předmanželských styků pohlavních bylo kvetoucí řemeslo, vyrábějící umělá panenství. Všichni lékárníci a kořenáři prodávali masti a jiné prostředky, které měly zastříti porušené panenství a oklamati manžela, a bohatli právě z tohoto obchodu.

V Rozhovorech „božského“ Aretina^[34] vypravuje Nanna, jak se to dělá, když nevěsta zná již celou abecedu lásky a přece chce býti považována za vzor cudnosti. Matinka v den svatební poskytla jí k tomu krve z jednoho svatebního kapouna a o dalším podrobně ji poučila.

Poněvadž však poptávka po podobných prostředcích byla veliká, vrhli se na tento výnosný obchod i přečetní mastičkáři, zařikávačky, potulní žáci, učinivše různé ty machinace velmi populárními, takže většina mužů je znala a hleděla dosíci jistoty jinými cestami. Používali různých kouzel, která měla neomylně vyjeviti, je-li dívka ještě pannou nebo nikoli. Přišli při tom ovšem z deště pod okap. Všecky ty „zkoušky cudnosti“ byly holou pověrou, někdy velmi starou. Již z nejstarší doby najdeme u Ploss-Bartelse její příklady: Zdvihne-li dívka s ohně hrnec vařící vody a voda se přestane vařit, její panenství jest již ztraceno. — Dáme-li dívce prášek ze spáleného kořene břečťanového, není-li již pannou, neudrží již svého moče.

Tak se tedy zdá, že chytrá a obratná žena dovedla si udržeti ve veřejném mínění pověst panny aspoň tak dlouho, dokud „břicho nepromluvilo“. Pročež jako po svatbě bylo časově normální těhotenství vítáno a uctíváno, tak před svatbou bylo věcí nejobávanější. Tento strach z těhotenství projevil se dojemně v mnoha lidových písních. Jedna taková píseň z 15. stol., která se udržela po celý věk, mohla by po česku zníti asi takto:

Ba, za oněch „starých časů zlatých“ bylo ještě častějším zjevem než dnes, že děvče zůstalo seděti s dítětem v náručí, a milenec odtáhl do širého světa neznámého! Proto mistři cechovní tolik hleděli, aby jen hoši manželsky zplození přijímáni byli za učně, chtějíce krátce čeliti velmi nepohodlné a veliké konkurenci, a proto také vedle umělého panenství kvetlo i vyhánění plodu.

Nekonečný byl v renezanci seznam „nepochybných“ prostředků proti „zaražené krvi“. Fuchs našel v takovém seznamu dvěstěpadesát abortiv. O některých se bájilo, že nesmějí býti ani položeny těhotné ženě do postele, jiné, a právě ty nejčastěji používané, byly skutečně nebezpečny i zdraví a životu. Nejznámější byly ovšem odvary různých bylin a lektvary, o jichž domnělém účinku zvěděla každá dívka co nejdříve od svých družek, aby byla připravena na všecky případy, poněvadž „člověk nikdy neví“, nezapomene-li se miláček a „neodejde-li někdy z kostela až po požehnání“. A nepomáhaly-li lektvary, přikročily k prostředkům radikálnějším, horkým koupelím, bláznivému tančení a k jiným ztřeštěnostem, diktovaným nouzí srdce a břicha. „Ta holka tančí, jakoby zítra měla být šestinedělkou,“ říkávaly o horlivých tanečnicích.

U Brantôma čteme o dívce, která princem byla obtěžkána a nemanželsky porodila, kterak odpověděla na výčitky: „Nesprávno vytýkati mi můj poklesek, nýbrž nejvýše to, že jsem včas nezakročila. Neboť kdybych byla bývala tak chytrá, jako většina mých kamarádek, které právě tak jako já, ba hůře jednaly, byla bych si pomohla od následků a nebyla bych nyní v nesnázích.“ Neboť nerozčilovali se nad tím, že věnovala princi více než předehru: nemravnost vězela v tom, že dostala dítě, že nedbala pravidel hry; všecko možno riskovat, jen sázku nikoli — zdání ctnosti.

Ve dvorských kruzích nebylo vůbec sličné ženy, která by nebyla bývala několikráte do roka v nebezpečí, že porodí.

Jistý francouzský autor anonymní napsal o této věci také tato pozoruhodná slova: „Od té doby, co také slečny tak dobře se vyznají v prostředcích lékárenských, že jim netřeba se již obávati nebezpečí, do nichž přivésti je může bouřlivý milenec, upadá stále více řemeslo kurtisán. Neboť kavalír má mnohem větší požitek, může-li se bezstarostně baviti s dámou vznešenou. Také od té doby ani nejcudnější slečny nejsou bez útěchy, když milenec žádá od nich větších práv než jest něžné ujišťování a pohled na jejich sličnou tvář a krásná ňadra.“ Přímý poměr mezi prostitucí a strohou monogamií, vyžadující předmanželské „čistoty“, je tímto úsudkem bezděčně, ale pronikavě osvětlen.

Za účelem umělého potratu činěny byly v renezanci ovšem i zákroky chirurgické. Používáno bylo bezpochyby i přístroje, který připomíná poněkud onen přístroj divošský, o kterém jsme podrobněji pojednali v prvním svazku tohoto díla. Jeho vzhled je ovšem již civilisovanější. Podle Fuchse je to pouzdro 19 cm dlouhé, v němž skryta je dlouhá jehla, která dá se z pouzdra vytáčeti, takže přístroj lze zavésti bez nebezpečí, že matka bude poraněna.

Umělé vyhánění plodu nebylo ve středověku povšechně trestné, takže i abortivní prostředky mohly býti veřejně nabízeny. Kde trestné bylo, bylo jen zřídka trestáno skutečně.

*

Jak jsme viděli — odsuzoval mravní řád renezanční společnosti velmi rozhodně a všeobecně předmanželský styk pohlavní v zájmu samozřejmě třídním a stavovském; přes to, jakž nezbytno bylo více nebo méně v každé dosud době a zvláště pochopitelné jest v renezanci, existoval při tom tento styk v míře přehojné. Pouta třídních zájmů nesnesou pravidelně útoku smyslné přírody lidské, tím méně v takové pohlavně bouřlivé době, jako byla právě renezance.

Ale i v renezanci byly obyčeje a vrstvy, kde ženin předmanželský styk pohlavní byl mravním řádem dokonce schválen. Běží o tak zvané „noci na zkoušku“, které především — nikoli výlučně — zdomácněly v kruzích selských, rozšířily se po celé Evropě a dosud jsou leckde zachovány v nezkrácené nebo jen okleštěné podobě. Okénko dívčí komůrky, tak často se vyskytující v lidové poesii písňové, je takový jeden populární ukazatel k tomuto obyčeji.

Nejpodrobnější jeho vylíčení Fr. G. Fischerem, omezené hlavně na obyčej švábský, jest z 18. stol. „Téměř v celém Německu — píše — a hlavně v krajině švábské, která se jmenuje Černý Les, jest u sedláků obyčej, že děvčata poskytují svým ctitelům dlouho před svatbou již ony svobody nad sebou, které jinak jsou jen přednostním právem manželů. Velmi bychom se však mýlili, kdybychom o tomto mravu činili si tu představu, jako by ony dívky zanedbávaly veškeru ženskou mravopočestnost a prokazovaly svou přízeň svým milencům marnotratně beze vší zdrženlivosti. Rozhodně nikoli! Venkovská kráska dovede se svými vnadami hospodařiti způsobem stejně chytrým a hospodárný požitek kořeniti stejným množstvím zdráhavosti jako kterákoli naparáděná slečna.“

„Sotva počíná býti selská dívka pohlavně dospělá, již podle toho, je-li více nebo méně dokonalými vlastnostmi obdařena, vidí se býti obklopena jistým počtem ctitelů, kteří tak dlouho se stejnou horlivostí ucházejí se o její přízeň, dokud nezpozorují, že jeden jest šťastnější. Tu všichni ostatní náhle zmizí, a vyvolený má svolení, aby krásku v noci navštívil. Špatně by však dbal dobrého mravu romantického, kdyby chtěl přijíti rovnou dveřmi domovními. Vesnická etiketa nutně vyžaduje, aby své noční návštěvy podnikal okénkem na střeše…“

„Tento namáhavý podnik neposkytuje s počátku milenci jiných výhod kromě té, že smí po několik hodin se svou milou povídati, že ona jest v té době v posteli úplně oblečená a dobře se chrání před všemi uskoky Amorovými. Jakmile usnula, jest mu ihned odejíti, a teprve pomalu stávají se jejich zábavy živějšími. Pak při různých venkovských žertech a pokušeních poskytne děvče svému ctiteli příležitost, aby získal znalost jejích tajných vnad, dá se jím překvapiti, když jest v lehkém obleku a konečně dovolí mu všecko, čím může ženská ukojiti smyslnost mužského. Nicméně i tu zachováváno jest jisté stupňování…“

„Velmi často odpírají dívky vyhověti poslednímu přání svého milence tak dlouho, až užije násilí. Děje se to vždy, když dívka má nějakou pochybnost o jeho síle tělesné… Přijde tudíž takový zápas chlapci často hodně draho, protože není snadné přemoci selskou bytost, která nemá té smyslné podrážděnosti, jež urozené ženské náhle odzbrojuje…“

„Noci na zkoušku dějí se denně, hromadné schůzky jen v neděli a ve svátek a večer před tím. Noci na zkoušku trvají tak dlouho, až se obě strany přesvědčí vzájemně dosti o fysické schopnosti k manželství, nebo až dívka otěhotní. Teď teprve provede sedlák formální námluvy, a zasnoubení i svatba rychle následují. U sedláků, jejichž mrav je dosud velmi prostý, není snadné, aby někdo opustil dívku, která s ním obtěžkala. Zakusil by jistě nenávisti a opovržení celé vesnice. To však děje se velmi často, že se po první nebo druhé noci na zkoušku zase rozejdou. Dívce nehrozí nebezpečí, že bude míti špatnou pověst, neboť brzy objeví se jiný, který počne s ní román znova. Jen tehdy jest předmětem dvojsmyslných poznámek, když prodělává dobu na zkoušku po několikáté. V takovém případě považuje se vesnické obecenstvo za oprávněné, obviňovati ji z ukrytých nedostatků. Venkované považují svůj obyčej za tak nevinný, že často se stane, když místní kněz ptá se sedláka, jak se vede jeho dcerám, vypravuje mu sedlák na důkaz, že dobře vzrůstají, se vší upřímností a s otcovským uspokojením, že již počínají míti své noční schůzky…“

Quardus z Cambridge praví ve svém popisu Wallisu, „že dříve neženili se rádi bez předchozí soulože, ježto bylo zvykem, že rodiče dávali své dcery mladým mužským na zkoušku za jistý peníz, který propadl, když dívka byla vrácena.“

V hospodářské nutnosti selského stavu míti děti a ve zvláštnostech selských poměrů vlastnických jest klíč k porozumění tomuto obyčeji, který jinak tak odporuje monogamické ideologii renezanční. A každá krajinská zvláštnost v tomto obyčeji, různost jeho právních důsledků jest důsledkem zvláštních poměrů vlastnických, především práva dědického. Sedlák zkrátka nekupuje žádného zajíce v pytli.

Při tom spolupůsobily ovšem ke vzniku a podpoře obyčeje nocí na zkoušku i různé okolnosti jiné. U horalů na př. byla a jest dosud takovou okolností ta skutečnost, že jinoši a děvčata jsou v pracovní době daleko a dlouho od sebe vzdáleni. Mladý horal jest ve dne zaměstnán často kácením dřeva v odlehlých lesích, děvče stejně často pracuje na vzdálené louce. Mohou se shledati a pobaviti toliko v noci, kdy nemají nic na práci, a k tomu nejlépe se hodí dívčina komora, kde hoch dívku vždy najde. Přirozená potřeba družného styku připojila se v horských krajích k hlavním zájmům selského ženění a z výhodného obyčeje učinila trvalou a pevnou instituci.

V 15. a 16. stol. byly „noci na zkoušku“ však i častým obyčejem u měšťáků, rovněž po celé Evropě. O Vlaškách ve městech čteme u jednoho kronikáře, že poskytují svým milencům zdrželivé noci takové, a starofrancouzská báseň mluví o tom obyčeji v severní Francii; běží v ní o toto: Dáma dovolí svému milenci, aby s ní jedné noci ležel v posteli. Oba jsou, jak je pánbu stvořil. A dáma ztráví noc v jeho objetí s tou podmínkou, že bude zdrželivý. Teď naskytá se otázka: Je-li podmínka dodržena, kdo z nich, muž nebo žena, přinesl větší oběť? — Z Německa existuje zpráva, ověřená soudními protokoly a o skutečných osobách pojednávající.

Siegmund Stromer u Zlaté růže žaloval Barboru Löffelholzerovou, později matku proslulého Willibalda Pirkheimera,^[35] na dodržení manželského slibu. Bývalá jeho milenka věc později si rozmyslila a zapřela svůj slib, že si jej vezme. Pře byla zdlouhavá, obě strany operovaly objemnými úsudky znaleckými. „Barbora musila doznati, že vpustila žalobce v noci do své komory, a ač s počátku chtěla jej míti u sebe toliko dvě hodiny, přece jí napočítali aspoň šest úplných nocí, ve kterých se žalobcem ležela. Žalovaná nemohla toho popříti, ale tvrdila, že se to dělo se vší počestností… Paul Imhoff a jeho žena — blízcí příbuzní Barbory Löffelholzové, v jejichž bytě Barbora přijímala noční návštěvy Siegmunda Stromera — vcházeli podle naivního mravu oné doby volně do Barbořiny komory, usedali na její postel, spali s ní v téže sednici, s ní a se žalobcem. Zdá se téměř, jako by aspoň jeden ten mladý manžel zúčastňoval se nočních návštěv Stromerových jako ochránce slušnosti; toho důkazem mohla by býti ta věc, že Uršula (Imhoffová) chtěla míti sama klíč od komory obžalované. Nicméně chtěla žalobce a obžalovanou ponechati také o samotě.“ (Reiche.) To dělo se v domě Holzschuherově, který patřil k nejlepším patricijským domům norimberským. Martin Holzschuher byl strýc Barbory Löffelholzové, která byla sirotek, a Paul Imhoff byl zeť Martina Holzschuhera. Soud ani znalci neviděli v častých intimních schůzkách těch mladých lidí nic závadného a rozhodně z nich nevyvozovali, že Barbora měla pevný úmysl Stromera se vzíti, a Stromer byl se svou žalobou odmrštěn.

Zkušební noci měšťácké lišily se zevně od selských celkem jen menší romantikou; nápadník nechodil ke své milé po cestách krkolomných, nýbrž nejvýše zadními dveřmi. V podstatě byly však přece něco jiného.

U stavu selského šlo pravidelně o skutečnou zkoušku, a při nočních schůzkách nebyla pěstována stydlavost a upejpavost. V mnoha krajinách, když selští rodiče zpozorovali, že jejich dcera dostává „chuť na mužské maso“, odstěhovali ji do odlehlé komory. Věděli, co se bude teď díti, protože sami to kdysi také tak provozovali, a věděli, že Honzík nepoleze za Baruškou do postele, aby se s ní modlil otčenáš. Líčí-li dnešní lidoví spisovatelé a kronikáři známého druhu věc jinak ze zbabělosti nebo z nerozumu, falšují prostě dějiny.

Selský chlapec, plný milostných citů primitivní povahy pudové, přijde pod okénko a škádlí i opěvá svou vyvolenou písničkami a verši, jež neznají sentimentální zamilovanosti ani obrazné řeči, ale jsou přímé a drsné, že „počestnému Evropanu“ dnešnímu zježily by se vlasy hrůzou. To je však úvod, po němž nepoleze přece do komůrky s úmysly cudného Josefa. Veliký počet nemanželských porodů na venkově, který tehda byl mnohem větší než dnes, to dokazuje.

U měšťáků běželo však naopak o jakýsi druh pouhého flirtu: prováděli spolu cudný nocleh nebo spali spolu na věrné a dobré slovo, jak říkali, snad dokonce za přítomnosti gardedámy. To ovšem nevylučovalo jistě dosti častého případu, že i „v nejlepších rodinách“ skončil tento flirt konečným zápasem milostným. Byl-li však tento konec u selských milenců hlavním cílem jejich zkušebních nocí, u milenců městských byl toliko důsledkem hry, která dlouho trvala. Nutno tudíž o tehdejší cudnosti a „počestnosti“ ženské smýšleti poněkud střízlivěji, než to činí romantikové: vždyť ti milenci tehdejší věděli již také, co to jest, „odchází-li se z kostela před požehnáním“, nebo „vystěhuje-li se člověk před Michalem“. Říkali rovněž: „Ploditi děti, to není umění, ale nedělati jich.“

Také šlechta znala noci na zkoušku a spojovala při nich městský flirt se skutečnou selskou zkouškou. Píseň o Gudrun,^[36] Parsifalu, pověst o Lohengrinovi,^[37] písně francouzských truvérů a německých minnesängrů,^[39] španělské romance, a vedle toho i lidové písně, jsou plny příkladů z kruhů rytířských. Nahé nebo polonahé přijímaly láskou jaté slečny svého rytíře do své postele nebo ochotně vstupovaly do postele jeho, aby po vykonané zkoušce se s ním zasnoubily.

Císař Bedřich III., který se zasnoubil s portugalskou princeznou Leonorou, obdržel od nevěstina strýce, neapolského krále Alfonsa, psaní, v němž král vyzýval císaře Bedřicha, aby ihned na místě provedl „prubu“ s jeho portugalskou neteří, poněvadž kdyby neshledal mladou dámu po své chuti, ušetřilo by příbuzenstvo aspoň drahou „zpětnou dopravu“ do Italie, kdyby obvyklá pruba děla se teprve v Německu. „Ty tedy mou neteř dovedeš do Německa, a nezalíbí-li se Ti tam po první noci, vrátíš mi ji zase, nebo budeš ji zanedbávat a s jinou se zasnoubíš; měj proto svatební noc s ní zde, abys, zalíbí-li se Ti, vzal ji s sebou jako příjemné zboží, a ne-li, abys mohl břímě nám zanechati.“

Hrabě Jan IV. habsburský prováděl v r. 1378 „prubu“ s urozenou slečnou Herzlandou z Rappolsteinu. Zkouška byla bezvýsledná. Podle údajů dámy, jejímž manželem měl se habsburský hrabě státi, ukázal se hrabě ve zkušební době více než šestiměsíční úplně zbaveným mužských hodnot. Tento záporný výsledek byl dámě písemně potvrzen, patrně proto, aby měla plnou cenu pro jiné nápadníky.

„Pruba“ udržela se u šlechty a knížecích rodin dodnes, ovšem provádí ji nyní věda, lékařské konsorcium. Bezpečné potomstvo je pro šlechtu a vladaře v zájmu následnictví; nejhlavnějším účelem manželství je udržeti rod.

*

Lásku vyznávali si — v renezanci a ve středověku vůbec — očima a rukama. Ve všech třídách a ve všech zemích. Sedláci byli při tom ovšem přímější a drsnější než méšťáci a šlechtici, a německá šlechta na př. byla zase neomalenější než šlechta vlašská nebo španělská, ale to byly jen různé odstíny stejné barvy, různé stupně stejné podstaty. Ve všech stavech milovaly obě strany zkrácené řízení a co nejrychleji usilovaly o konečný cíl zraku i hmatu.

Rafinovanější formy milostného styku objevily se nejprve u kurtisán, které o této své přednosti dobře věděly a neomaleným ženám ctihodným rády se posmívaly.

Později ovšem, když peněžní hospodářství vítězně proniklo a vzrostla třída, která žila hlavně pro požitek, stala se žena v těchto kruzích rychle luxusním zvířátkem a, jak jsme již seznali z jednoho předchozího citátu, poznala, co to jest umění milovati, soutěžila svou milostnou rafinovaností s nevěstkami.

Brantôme napsal: „Pokud běží o naše krásné Francouzky, byly v dřívějších dobách velmi neobratné a stačil jim neomalený způsob lásky; ale od padesáti let naučily se u jiných národů tolika jemnostem, půvabnostem, tolika lascivním svodům a zvykům, nebo také samy se vynasnažovaly vzdělati se v tom, takže možno říci, že předstihují dnes všecky ostatní každým způsobem. Slyšel jsem také cizince tvrditi, že zasluhují přednost před jinými; k tomu pak necudná slova ve francouzské řeči jsou mnohem chlípnější, zvučnější a dráždivější než v jiné řeči.“ — Francouzky učily se u Španělů a Vlachů; Francouz pak byl učitelem Němců.

Nebylo tehda ničím neslušným, sáhnouti krásné ženě veřejně do zaňadří; dělali to při družných zábavách, při tanci; byl to oblíbený žert nebo dvornost, nepředpokládající intimnějších styků předchozích: naopak počínaly tak bližší známosti. Ženám to lichotilo, a měly-li ňadra skutečně krásná, ani naoko se příliš nebránily, nechtěly-li ovšem zdráháním způsobiti situaci, která by jim poskytla příležitost ukázati nebo okusiti více. Zmocnili se znova pozemského života, proto pěstovali kult těla; pěstujíce kult těla, musili na straně ženy pěstovati kult ňader, z kultu ňader vyplýval smysl pro jejich obnažování, kult obnažování konečně vyvolával u muže přiměřený způsob uznání. Žena měla z toho radost, a každý to považoval za věc nevinnou.

Marotův epigram praví:

Brantôme věnoval celý odstavec milostným dotekům a počíná jej těmito slovy: „Pokud o doteky běží, nutno rozhodně uznati, že jsou velice rozkošné; neboť dokonáním lásky je požitek, a požitek není možný, když se milovaného předmětu nedotýkáme.“ A vypravuje: „Znal jsem dívku z dobrého domu, která měla komorníka, jemuž bylo čtrnáct let, jejž měla za svého šprýmaře a s nímž provozovala různé žerty. Dávala se jím bez okolků líbati a ohmatávati, často přede všemi lidmi, a omlouvala to tím, že je to právě veselý blázen.“

Samozřejmě nebyla jen ňadra cílem doteku; při nejbližší vhodné příležitosti šlo se dále, hlavně mezi milenci. Také tyto další doteky byly všeobecně ve všech kruzích oblíbeny. Malířské a kreslířské umění z té doby, především holandské, ale i německé, francouzské a vlašské prozrazuje nejlépe, s jakou zálibou pěstována byla hra rukou, zkoušejících pevnost, plnost, velikost a tvar ženských vnad.

*

Jedna německá píseň lidová zní po česku asi takto:

Smysl této písničky je týž jako smysl mnoha a mnoha satyrických obrázků z té doby: nejedna žena dávala se ochutnávati, poněvadž mohla při tom nejpohodlněji drancovati mužskou kapsu. I v renezanci byla často láska v podezřelé blízkosti peněz. Ale přihlédneme-li, kterak moralisující nebo satyrické šlehy udílející malíř a kreslíř znázorňuje plnost a nádheru lehké ženy, obírající „ztraceného syna“ nebo bezmocného starce, tu je nám jasno, že umělec představuje ženu a její vnady s takovým nadšením, aby bylo samozřejmo, že jednání „ztraceného syna“ nebo starce je věcí zcela samozřejmou, které jen blázen by opomenul.

Bylo by však naivní, kdybychom se domnívali, že v renezanci jen ženy více nebo méně prodajne dovedly nejen pasivně, nejen tím, že svolovaly a podrobovaly se, nýbrž také aktivně usilovati o polapení muže. Již smělá dekoltáž ženská shora dolů, obvyklá u žen všech tříd a stavů, svědčí o tom, že všecky ženy snažily se co nejčastěji a přímo vyprovokovati situace pro muže velmi nebezpečné. A kde mohly, provázely dekoltáž shora dolů stejně smělou dekoltáží zdola nahoru. Hlavním půvabem a smyslem oblíbených tanců a společenských her bylo velmi často chytré obnažování se žen. Renezanční žena projevovala v tomto směru individuelní smělost, neznámou v jiných dobách. Dosti často — podle Brantôma — činilo jim radost, když mohly se dáti bez překážek spatřiti a ukázati, že jsou bezvadné a přesvědčeny o tom, jak roznítí naši žádostivost. O dámách z francouzského dvora máme zprávy, že jejich rytíři konali jim služby komorníků, že jim na příklad oblékali punčochy a střevíce, poněvadž tím poskytovaly jim dámy nejlepší příležitost spatřiti ony půvaby, které není jinak možno vyjeviti. Činily prý to také z toho důvodu, že muži, poněkud temperamentnější, nedali si takové příležitosti ujíti, aby jí nepoužili k jistým smělostem. Při tom bylo pro ně v takové situaci velmi snadné, kdykoli zameziti každý galantní pokus, jejž zakazovala jim v té chvíli ještě jejich čest nebo jejich svědomí. Domnívaly se tehdy také, že oči a ruce přátel nečiní z manžela paroháče, a podle soudu doby právem, poněvadž tím svých manželů neponižovaly, nýbrž jen stupňovaly závist druhých, jimž bylo umožněno nejvýše spatřiti ony neskonalé půvaby, jichž manželé mohli kdykoli užívati podle své chuti.

Zvláště ženy svobodné poskytovaly svým rytířům takovou svobodu, poněvadž „pohledy ještě nikdy neotěhotnily žádné panny“, kdežto mnohá slušná dáma tím, že dovedla obratně svému ctiteli poskytnouti příležitost, aby dobře se seznámil s jejími vnadami, upoutala jej k sobě mnohem pevněji, než by to byly učinily nejzamilovanější pohledy a nejduchaplnější řeči. Vyhlídky žen byly také mnohem lepší, když se šířila pověst o jejích půvabech. Kdežto ženy, které odpíraly věci tak nevinné, i když o ně byly výslovně požádány, měly naopak pověst, že skrývají tajné chyby, schopné vzbuditi odpor mužů.

Dívky z lidu nebyly v tomto směru přísnější než šlechtičny. Na přástkách vyžadovala toho čest hocha i děvčete, aby této příležitosti použito bylo co nejhorlivěji k drsným a makavým projevům přízně. Tu seděl hoch za svou dívkou a věrně konal svou povinnost, vězící v tom, že mu bylo s klína dívčina stále sbírati a smetati konopné odpadky. A čím chlapec počínal si při tom směleji a rozpustileji, tím více stoupal u dívky v ceně a tím více druhé dívky jí ho záviděly, nebylo-li jim stejně horlivě slouženo.

Oblíbenou středověkou a renezanční hrou společenskou bylo vedle jiných t. zv. „porážení“. Byl to žertovný zápas mezi mužem a ženou, při kterém obě strany zdviženou nohou navzájem tak dlouho vrážely si do chodidla, až jeden účinkující ztratil rovnováhu a upadl. Žena seděla při tom na zádech jiného muže klečícího, muž stál volně. Poněvadž ženy tehda nenosily kalhot, znamenala hra ustavičné obnažování se ženy zdola nahoru; dosáhlo vrcholku, když muž zvítězil a žena svalila se na zem. Takové hry provozovány byly ve všech třídách a u všech byly stejně oblíbeny, takže i z toho vidíme, že vládnoucí mrav dovoloval ženám, všeobecně smělé koketování nahotou, ve které muži i ženy měli stejné zalíbení erotické a v jádru nezkažené.

Podobně dělo se při tanci. Nejoblíbenějším tanečníkem byl ten mladík, který svou partnerku nejvíce vyhazoval do vzduchu a nad zemí jí kroužil. Ženy samy — děvčata, vdané ženy i vdovy — k tomu tanečníka povzbuzovaly a nerady tančily s tím, který si při tanci příliš jemně počínal, a všelijak mu přezdívaly. A když tanec byl nejdivočejší, živůtek se rozvíral, byv tajně nebo i bez okolku tanečnicí samou rozpínán.

Muž ovšem, který nedovedl použíti příhodné chvíle a příležitosti, který nepochopil, kde sličnou ženu „střevíc tlačí“, když mu galantně podala nohu, aby jí posloužil, býval vydán zlomyslnému posměchu.

Středověký život poskytoval ženám i mužům stero příležitostí, při kterých se mohly uplatniti takové formy námluv a milkování. Životní poměry byly těsné, žilo se společně v úzkých místnostech a všecky společenské potřeby ukájeny byly primitivními prostředky. Lidé tehdy na příklad, zejména ženy, necestovali mnoho. Bylo-li to však nutné, byli cestující po celou dobu cesty pevně k sobě připoutáni. Ženy cestovaly nejen s manželem nebo s bratrem, nýbrž velmi často i na krátkou vzdálenost s přítelem, ochráncem na nejistých silnicích. Drahých, pomalých a nemotorných vozů používali na špatných cestách jen lidé nejbohatší. Většinou, cestovalo se koňmo, obyčejně dáma se svým průvodcem na jednom koni, jakž také šlechtičny jezdily na lov. Dáma seděla buď před svým průvodcem nebo za ním, po celé hodiny jejich těla dotýkala se sebe navzájem důvěrně. Také jezdci bylo jezdkyni nejednou na špatné cestě zadržovati nebo opírati. Počínajíc minnesängry až po pozdní novelisty renezanční a kronikáře stále znovu se dovídáme, že této příležitostí bylo — jak příliš snadno lze pochopiti — hojně používáno k něžnostem, pro naši dobu ovšem poněkud drsným.

Na počátku povídky Augusta Tüngera z 15. století „Propter reverentiam“ čteme: „Mladá hezká holka selská jela jednou do Graye, jednoho to předního města v hrabství burgundském, ležícího vesele na Saoně. Cestou potkal ji před lesem tlustý páter. Propter reverentiam et securitatis causa (pro jeho důstojnost a bezpečnost) vybídla jej, aby si sedl za ni na mezka. Páter z toho měl radost. Netrvalo to dlouho, tu cítí páter — anžto to byl také spíše břicháček než zpovídáček — lahodu urostlé děvečky. In primis posteriosa atque plná ňadra mu udělala. Náhle sáhne děvčeti skrze ramena po prsech. Holka se tomu diví, ale neříká nic — propter reverentiam. „Musím se držeti, abych nespadl,“ mínil páter… Pokračovati v povídce na tomto místě nelze, byla by to jen práce pro sazeče a censora, ale čtenáři snadno pochopí, co se dělo dále na mezku před lesem a co bez mezka v lese. —

Rozpomeneme-li se nyní, co v prvním svazku tohoto díla bylo řečeno o naivním pohostinství erotickém, jež poskytovali mnozí národové přírodní, nepodivíme se nikterak, když v renezanci najdeme příbuzný zjev. Považovali často přímo za čest, když vítaný host již po krátké době oblíbil si ženu nebo dospělou dceru. Byla-li návštěva považována za zvláštní čest, dělo se nezřídka, že hospodyně pospíšila si poslati mu svou hezkou dceru jako společnici. A byla to rovněž čest pro rodinu, když dcera hosti se líbila a těšila se jeho makavé pozornosti, které nebylo třeba obmezovati se toliko na několik hubiček, aniž vzbuzovala pohoršení. Již v ranném středověku bylo zvykem posílati vznešenému hosti hezkou služku nebo dospělou dceru na noc do postele, ba někdy sama domácí paní měla tento úkol. Říkali tomu: ženu v dobré víře přiložiti. V jedné rytířské básni francouzské čteme: „Dvorné hraběnce bylo příjemno, že takový host k ní přišel. Dala mu tedy připraviti velikou husu a drahocennou postel postaviti do pokoje, kde se dobře odpočívalo. Když hraběnka šla spat, zavolala si nejkrásnější a nejzpůsobnější své děvče a řekla mu tajně: Milé dítě, jdi teď tam, lehni si k tomu rytíři do postele a služ mu, jak se patří. Ráda bych to učinila sama, kdyby mi v tom nebránila stydlivost a sice k vůli hraběti, mému pánu, který dosud neusnul.“

„Dobrou víru“ zasloužila si většina těchto hostí spíše od manželek než manželů, ač ovšem nechybělo takých, kteří „dobré víry“ manželovy nezklamali. Ale Hartmann^[41] von der Aue praví o svých německých zkušenostech: „Bůh ví, těch však není mnoho.“

*

Průmysl v 15. a 16. století se rodící potřeboval lidí, pracovních sil, kupců. Absolutní moc knížecí potřebovala vojáků. Lidského materiálu nebylo nikde dosti. Ale vzrůst obyvatelstva setkával se s nejhoršími překážkami. Zaviňovala-li v předchozím středověku stagnaci obyvatelstva ve zvláštní míře vzrůstající moc církevní, poněvadž s ní vzrůstal počet klášterů a tudíž i osob, odsouzených k celibátu, přišli nyní s novými hospodářskými řády na svět strašliví jejich průvodci: mor, jed kořalkový, syfilis… Obchod na všecky strany se rozpínající dodával pak těmto nebezpečenstvím povahy epidemické. Především počet mužů byl ustavičně decimován na cestách, v nevěstincích, v půtkách a válečných taženích. Proto celibát mužův stal se sociálním nebezpečím. A proto také objevili náhle, že manželství má tolik mravních předností a že jeho nejvyšší formou je nejplodnější pelech rozplozovací.

Hospodářské zájmy této doby souhlasily tedy s jejími potřebami smyslnými, proto také myšlenka doby souhlasila tak dokonale se skutečností. Myšlenkou 15. a 16. století bylo, že stav manželský je stav nejvyšší. Staromládenectví a staropanenství platilo stále za něco špatného. Ke chvále manželství pěli ustavičně hymny a soudili, že „v manželské posteli spí se nejměkčeji“. Proto nebylo nic zvláštního míti tucet dětí. Vilibald Pirkheimer měl s Barborou Loeffelholzovou, nám již známou, třináct dětí a augšpurský kronikář Burghardt Zink zplodil se svými dvěma ženami osmnáct dětí, Albrecht Dürer byl rovněž z osmnácti dětí svého otce, papežský sekretář Francesco Poggio^[42] zanechal osmnáct dětí jím uznaných, z toho čtrnáct nemanželských. Nebyla vzácná manželství o dvaceti i více dětech.

Ráz obecného manželství renezančního byl čistě patriarchální: muž byl nejen svrchovaným pánem a velitelem ve svém závodě, nýbrž i ve své domácnosti. Platila tu všecka mužská privilegia, jak je známe již z předešlých patriarchálních forem manželských: muž byl pánem ženina těla a statku, ženě bylo poslouchati mužovy rady a jednati podle jeho vůle, i případné hrubosti mužovy měla snášeti s pokorou jen tím větší, ba mlčky trpěti i panské právo mužovo na cizoložství. Točí-li se okolo ňader mladé děvečky, má se tvářiti, jakoby nic neviděla, dopadne-li jej však na děvečce a děje-li se to té po vůli, tedy má tu chlípnou osobu z domu vykázati, „aby se horší neštěstí nestalo“. Manžela má však dobrotivými slovy obrátiti k dobrému, neboť také tu ovšem vinen byl jen „chlípný člověk“. Pohlížeti však má pak, jako dříve, naň jako na svého pána. A je-li paličatá, tu nechť muž vzdá se své přívětivosti a vezme pořádný obušek, aby jí s ním přeměřil záda, čím více, tím lépe, se vší silou, aby ho uznala za svého pána a zapomněla na svoji zlobu. V 16. století velmi rozšířená rčení doporučovala takovou metodu, a ženy, nemajíce dosud sebevědomí a myslíce mozkem svého pána, považovaly ji většinou za samozřejmou. Rovněž podle zákona měl muž právo trestati ženu bitím.

Přes toto své poddanské postavení považovala i žena manželství za nejvyšší cíl svého života a hleděla úsilovně dostati se pod čepec. Vždyť tehdy především v manželství mohla žena přirozeným a trvalým způsobem ukájeti svou smyslnou potřebu, a poněvadž ženských povolání bylo tehdy nemnoho, bylo pro ni manželství také jediným ústavem zaopatřovacím.

Ale, jak jsme již dříve viděli, nebylo ženě tak snadno uloviti muže a tato její situace stále se zhoršovala. Řemeslnický stav městský na příklad byl ve skutečnosti třídou jednolitou. Ztrnulé řády cechovní roztrhávaly maloměšťáctvo na skupiny, přísně oddělené navzájem jednotlivými zájmy cechovními. Nemohla každá řemeslná živnost podle chuti měniti svého majitele, tedy býti dále prodána, nýbrž provozovací právo náleželo často rodině. Mohla tedy jediná dcera pekařova, krejčova, zlatníkova vzíti si vždy jen zase syna pekařova, krejčova nebo zlatníkova, neměl-li rodinný majetek přijíti v niveč. Podobnými hospodářskými šraňky byla tudíž žena při volbě manžela omezena na kruh opravdu nejužší. Proto zuřil tehdy mezi ženami nejrozhořčenější konkurenční boj o muže, plný pletich a utrhačství, „boj o kalhoty“, který se stal předmětem nesčíslných satyr literárních i výtvarných. Toho byli si muži také dobře vědomi, stávali se domýšlivými a vybíravými: ženě bylo míti opravdu všech pět p, chtěla-li ještě najíti muže.

Společnost, která měla takový názor na manželství a která dávala muži právo tělesně trestati „paličatou“ ženu, dospěla dosti logicky k tomu, že trestala muže, který se dával soustavně ovládati ženou čili byl pod pantoflem. Žena v takovém případě trestána však byla spolu s mužem. V právech jednoho německého městečka z roku 1594 čteme: „Která žena svého manžela pere nebo bije, budiž podle stavu a okolností potrestána pokutou nebo vězením, nebo, je-li majetná, dá radnímu biřiči vlněný háv na šaty. Poněvadž však výstraha má býti dána, když muž je tak zženštilý, že dá se od své ženy práti, bíti a sobě láti a takové věci, jak se patří, nezabrání nebo nežaluje, ten oblékne oba městské biřiče rady vlněným šatem nebo, kdyby toho nemohl, budiž potrestán vězením nebo jinak jakkolivěk, a nad to budiž mu snesena střecha na jeho domě.“ — Trest odkrytím střechy byl nejrozšířenější za pantoflové hrdinství a vyskytoval se v nejrůznějších zemích. Jinde bylo ženě, která se prohřešila na svém manželu, jeti obcí na oslu, muž pak vedl zvíře. Také tací pantofloví hrdinové byli oblíbeným předmětem literární a kreslířské satiry, jejíž nejlepší příklady však nejsou tu jen pro komickou stránku věci, nýbrž zdůrazňují často hlubší ironii osudu: že totiž to, co z muže boha činí a do nebes jej povznáší, co jest dovršením jeho bytosti, činí z něho zároveň otroka jeho otrokyně.

*

Kde manželství bylo tolik ceněno a mělo zároveň tak patriarchální ráz, tam ovšem ceněna a opěvována byla také manželská věrnost. Všeobecně však spíše opěvána a vynášena, než skutečně prováděna. Nesmíme zapomínati, že jako každá ideologie tak také široce rozvinutá myšlenka manželské věrnosti souhlasila se skutečným životem pouze tam, kde měla své kořeny v hospodářských podmínkách životních. Obecně prováděly manželskou věrnost toliko maloměšťáctvo, proletariát a část malorolnictva. Proč maloměšťáctvo potřebovalo řádné domácnosti, o tom jsme již mluvili. Podobně tomu bylo i u proletariátu, také z toho důvodu, že jeho zájmy byly těsně spjaty se zájmy cechovního maloměšťáctva a že proletariát nemaje dosud vyvinutého vědomí třídního, pohyboval se úplně v kruhu maloměšťáckých představ. Rovněž nutno míti na zřeteli, že rozklad společenského organismu feudálního nevysvobodil proletariát z běd, nýbrž zpočátku jeho situaci dokonce strašlivě zhoršil. Chudoba stala se zjevem hromadným a bída nesmírně vzrůstala, bída, z které nebylo východiska. Proto vznikl v proletariátu asketický názor světový, názor, kterému je cizí volnější život pohlavní, předpokládající radostný poměr k světu.

To platí i pro všechny komunistické sekty, které se tehdy v proletariátu tvořily. Jsouce výsledkem rozporu mezi bídou lidu a panskou požívačností a důsledkem asketického názoru na svět, tak přirozeného v té chvíli u proletariátu, nemohly tyto sekty propagovati erotickou volnost anebo dokonce skutečně zaváděti volnosnubnost ve smyslu rozmařilém. Jak podle logiky věci tak i podle vážného bádání historického byly právě tyto sekty v pohlavních věcech nejpřísnější a nejkrutěji trestaly cizoložství.

Tak padá historická pověra o novokřtěncích^[43] v Münstru, šířená po staletí. Za vlády novokřtěnců v Münstru nikdy nebylo nezřízeného života pohlavního ani kurevnictví ani pohlavního sespolečenštění žen. Edikt, kterým tato městská vláda zahájila svůj režim, trestal cizoložství a svedení panny smrtí. Stejného ducha byly všecky ostatní výnosy. To, co se v Münstru skutečně dělo, vzniklo z ducha zcela jiného a jako důsledek výjimečných poměrů v městě obleženém a znepřáteleném s celým světem. Poněvadž muži byli zdecimováni, bylo jich tu jen dvé tisíc, kdežto žen bylo osm nebo devět tisíc. Četné domácnosti, ženy, služky a děti, byly bez mužské ochrany. To vedlo k nesnázím, zvláště když mezi muži bylo mnoho svobodných válečníků. V Münstru provedli tudíž tu věc, že spojili v jednu domácnost několik žen pod ochranu jednoho muže. To bylo však mnohoženství rázu hospodářského, nikoli pohlavního, a nemáme nikde jediného důkazu, který by tomu odporoval, ale máme jich mnoho, které ukazují, že tu vládla středověce přísná mravnost. Ty pomluvy, šířené po staletí o novokřtěncích slovem i obrazem, jsou zjev, jemuž podobný prožíváme v naší době, pokud jde o poměr vládnoucích tříd k proletářskému Rusku. Obsah a logika novokřtěneckého hnutí v Münstru byly proto tak nesvědomitě falšovány, že toto mocné hnutí proletářské bylo hrdou vzpourou potlačovaného lidu oné doby proti jeho utiskovatelům. Kdykoli a kdekoli ukáže lid svou hrdinskou velikost, tam strážcové „pořádku“ snaží se jej a jeho památku poházeti blátem svých výmyslů a lží.

Podobně bylo tomu patrně také s táborskou sektou adamitů. Zde sice nelze dokumentárně zjistiti, jak byla jejich historie falšována z třídní nenávisti, ale z vnitřní logiky tohoto hnutí můžeme si učiniti úsudek také o jejich případu. Soudobý dějepisec a pozdější papež Eneáš Silvius^[44] praví ve svých českých dějinách o mnohoženství této sekty toto: „Žili majíce ženy společny, bylo však zakázáno bez dovolení jejich představeného Adama poznati ženu. Ale když některý, žádostí jat, ke druhé láskou zahořel, tu vzal ji za ruku a šel k představenému, kterému řekl: ,Pro ni duch můj vzplanul láskou.‘ Načež odpověděl mu představený: ,Jdětež, rosťtež a množte se a naplňte zemi.‘“ Eneáš Silvius dále vypravuje, že chodili nazí, a vedle toho byla rozšířena zpráva, že adamité podle své nauky nazí prý chodí do svých shromáždění, která jmenují Rájem. To byla však pouhá pověst a nic, oč bychom se mohli opříti. Adamité byli prostě přísnější směr komunistický, který patrně v teorii snažil se mnohá hesla domysliti a v praxi vyjadřoval příliš dusledně svůj odpor proti kaceřovaným řádům vládnoucích tříd a stal se na konec obětí husitských centristů a pořádkumilovných lidí. Požitkářská jejich ideologie jistě nebyla a proto nelze se ani na krajnosti jejich radikalismu dívati s hlediska pohlavního.

Na druhé straně nemůžeme ovšem mluviti o proletářském manželství jako o formě s ideálním obsahem, neboť hospodářské podmínky, ve kterých žila tato třída, nedovolovaly, aby tu vzniklo v tomto směru něco vyššího nad prosté páření.

*

Eroticky výbojná doba je vždycky spojena nejen, jak přirozeno, s větším nebo menším předmanželským stykem obou pohlaví, nýbrž také s porušováním manželské věrnosti poměrně hojným, a to i v těch společenských vrstvách, které v manželské nevěře vidí veliký zločin. Když ve společnosti děje se veliká přeměna, tu mnozí lidé odhazují pouta své třídní ideologie, poněvadž ztratili víru v jejich oprávněnost a počali je pociťovat jako zlo. V monogamii pak, založené na soukromém vlastnictví, je ustavičný rozpor mezi přírodou a konvencí, který v dobách společenské konsolidace je skryt pod povrchem, ale v době revoluční hraje nemalou úlohu. Tak stalo se cizoložství v renezanci hromadným zjevem i v maloměšťáctvu, jehož třídním zájmům odporovalo. Renezance uvědomila si brzy tu okolnost, že nejdůležitější její instituce politická kolísá a problém manželské nevěry stal se veřejným předmětem rozprav ve všech zemích. Zabývali se touto otázkou vážně i žertovně a možno říci, že snad stejně často cizoložství odsuzovali, jako nevěru vynášeli. Nicméně o jisté míře jejich zdravého smyslu svědčí to, že to byla téměř vždycky nevěra ženina, která byla oslavována, zřídka však jen nevěra mužova, a že nejčastěji projevovány byly sympatie k mladé ženě, násilně připoutané k neschopnému muži. S pravým nadšením líčena byla obratnost takových žen, překonávajících vítězně překážky. A nutno dodati, že toto oslavování ženské nevěry spojeno bylo sice vždy s posměchem, který uštědřován byl muži-paroháči, že však sesměšňování paroháčství nebylo pravidelně spojováno s oslavováním nevěrné ženy, nýbrž mnohem častěji s opovržením takovou ženou. To byla mužská logika. Pokud má muž nad ženou bezvýhradně právo panské, dopouští se každá žena při nevěře zároveň zločinu na všech mužích. Proto je paroháčství soustavně sesměšňováno. Napálený muž je proto tak nemilosrdně pronásledován, poněvadž se dal ošiditi o nejdůležitější své mužské právo, oloupiti o nejcennější právo vlastnické. Tajné vloupání se do jeho vlastnictví za jeho zády jest hlavní hanbou mužovou. Jakmile pohlavní styk jeho ženy s jiným mužem není takovým tajným vloupáním se — jako na př. při pohostinství — nejsou také smyslné rozkoše těch dvou považovány za hanbu. A proto také není čest ženina poskvrněna, stýká-li se muž pohlavně ještě s jinou ženou. Jen žena je vlastnictvím mužovým, nikoli však muž vlastnictvím ženiným; právně nemůže tedy býti žena nikdy poškozena.

Podle úsudků vrstevníků byla manželská věrnost dokonce nejvzácnější květinou. „Teď je cizoložství tak obecné, že ani zákon, ani spravedlnost nemohou je již trestati,“ řekl Petrarca.^[45] Muž omylem dostane se v noci do komůrky mladé, macaté služky nebo v příhodnou chvíli zastaví se u hezké paní sousedky, která je právě velmi soužena „nočním hladem“, poněvadž její manžel jest již tak dlouho na cestách, nebo pustí zlatku v zastrčené uličce u „korotvičky“, která se sem právě zdaleka přistěhovala. A žena zaučuje doma mladého hocha ve sladkých radostech milostné hry, aby důstojně se choval v zápase s paní Venuší, nebo utěšuje obratně opuštěného tovaryše, nebo vilnému páteru zpovídá se z tajné své touhy a za pokání modlí se s ním růženec po světsku. Kde muž potká paní, uráží její slušnost a mrav a ihned napadá ji neslušnými řečmi a hmaty, aby ji odvrátil od věrnosti k jejímu manželu, a mnozí násilím berou si, co po dobrém jest jim odpíráno. Ale není už také Lucrecií, které braly by si život pro hanbu, která jim byla proti jejich vůli učiněna, nýbrž většina je dokonce potěšena tajně necudnými slovy, která jim mnozí říkají, a za čest si považuje vilné žádosti, které probouzí u sousedů a přátel. „Jsou v srdci svém pyšny na sebe, není-li dbáno jejich odporu, a nezdá se jim býti hříchem, když proti své vůli jsou činěny kurvami.“

Svou nevěru omlouvaly ženy především svým právem, stejnou opláceti mužům. Nemohou přece trpně přihlížeti k tomu, když muž jich s jinými zanedbává, ač nemá k tomu jiného důvodu než svou mlsnost. Jiným důvodem byla jim nedostatečná vřelost a pohotovost manželova. Takový člověk má plnou hlavu starostí a obchodů, večer má rád klid, nebo je zase na cestách, a žena chudák má dlouhou chvíli, studenou postel a příležitost státi se kořistí všelijakých rozmarů.

Hlavně ženy měst přístavních, benátské, marseillské, amsterodamské, janovské, vyskytují se hojně v soudobých anekdotách o manželské nevěře. Po Italii byla dlouho vypravována anekdota o tom, jak Benátčané dovedou milovat své ženy na velikou vzdálenost, poněvadž i když jsou třeba za mořem, rodí se jim doma děti.

Původní, podrobnější znění této anekdoty, groteskně vtipné, bylo nám v tomto svazku spolu s jinými renezančními anekdotami konfiskováno. Doufáme však, že většina našich čtenářů a čtenářek je i v erotických vtipech (denně ostatně od vesnice ke vsi, nejen po městech, kolportovaných) dosti pocvičena, že dovede si svou duševní součinností s námi nahraditi to, co součinnost páně censorova jim snaží se odejmouti. „Veřejná mravnost“ státních zástupců, hrubě pohoršovaná dobrým vtipem o věcech nejpřirozenějších, existuje asi tak, jako existuje „veřejné mínění“ žurnalistů. Jedni i druzí vyrábějí je sami na rozkaz shůry v zájmu určité kasty, určité strany, určité třídy. Ale v každém vlaku, v každé vesnické hospodě i nejedné rodině (nehledíc ani k velkým i malým městům, která vždy jdou v těchto věcech příkladem napřed, třebaže s velkou dávkou přetvářky) jest žertováno s klidnou samozřejmostí o věcech lásky a jejích prostředcích i nástrojích. Snad naše dílo mohlo by tu a tam přispěti k tomu, aby se žertovalo někdy trochu vkusněji, ale pro dekorum, jehož potřebuje především každá shnilá společnost, nemá mu to býti dovoleno. Budiž. V moderním životě je tenhle druh censury pouhá šikana nebo špatný žert — vedle toho v našem případě kulturní dokument z republiky národa sedm let již „svobodného“. —

Pokračujme.

Šprým Jakuba Freye z r. 1566 vypravuje o lancknechtovi, kterému žena děti dělala, i když nebyl doma:

„Žil občan v Bretani, který měl hezkou ženu, mladou, a ta mu každého roku dítě rodila. Jednou dal se přemluviti a s jinými občany odtáhl do Milána a pobyl venku tři leta. Jeho žena byla v tě době doma, starala se nicméně, aby domácnost byla v pořádku a děti byly dělány jako dříve, neboť, když se jí něco přihodilo, svěřila se s tím faráři a jeho kaplanům, a k čemu ti ji měli, to činila. Po třech letech pak vrátil se muž z války a o dvě děti více tu běhalo, kterých nezanechal, a s jedním žena chodila. Podivil se, jak se to přihodilo: ,Tomu se nesmíš diviti,‘ řekla žena, ,jsem plodná sama sebou. Nepotřebuji muže, aby mi je dělal; jakmile se mi v noci zdá o tom díle, počnu ihned s dítětem choditi. Oznámila jsem to našemu faráři a jeho kaplanům. Řekli, že z vůle boží se to děje; pomahá-li mi bůh k mnoha dětem, dopomůže-mi také k tomu, aby byly vychovány. A tak jsem byla v té věci náramně trpělivá!‘ — ,Nu,‘ řekl muž, ,je-li tomu tak, nutno to pochváliti.‘ Ten dobrák, kdykoli pak mezi lidi přišel, honosil se, jakou plodnou ženu bůh mu uštědřil, která dovedla i děti dělati, když sám byl v Miláně; tři leta byl tam ve válce, ona zatím tři děti mu udělala, to je zvláštní milost boží.“

Nejméně milosrdny byly ženy i soudobá satira k mužům máloschopným. „Buď hanba muži v každé době, když s koněm neví rady sobě.“ Ale nejčastěji se ukázalo, že tuto chybu mívá nejen muž chorý nebo starý, nýbrž každý manžel vůbec. Antoine de la Sale praví ve svých „Patnácti radostech manželských“: „Ať však žena je taká neb onaká — v jedno manželské pravidlo věří každá a drží se ho, a to jest: můj muž je ten nejhorší na světě a ten nejneschopnější ve věcech lásky. To říká a věří každá žena o svém muži.“

Ve skutečnosti běželo pravidelně o lacinou výmluvu a pravou příčinou manželské nevěry byl veliký apetit milostný přečetných žen, jemuž nestačila síla jednoho muže nebo který prahnul po zněně v milostném kalendáři. Takováť jest konečně, jak víme, zdravá a silná příroda, ustavičně bojující s konvencí. Ostatně, znajíce již konvenční povahu manželství v této době, pochopíme, že Antoine de la Sale mluvil ze srdce svým vrstevníkům, když široce a podrobně dokazoval toto: Milenec je nekonečně vytrvalejší a schopnější k milostné službě a ukájí milostnou žízeň ženy vždy lépe než manžel. Kde manžel spokojí se s jediným polaskáním, je milenec ustavičně hladov a hotov k útokům vždy novým. A to proto, že milenec nemá jiné myšlenky, všecky jeho myšlenky směrují k dosažení toho jediného cíle. Žije ustavičně v naději, že bude vyslyšen. Jeho milostná zvědavost nebyla dosud plně ukojena, proto zahoří vždy, kdykoli spatří svou milenku. Jelikož jest mu využiti příhodné chvíle, je také stále podnikavý, k milostnému dílu připravený a nezanedbá vhodné příležitosti k tomuto dílu. Proto, když se ocitne u cíle, dokáže pravé zázraky, jakých manžel dovedl snad jen na počátku manželství. A považovala-li žena dříve svého manžela za slabého a špatného, je nyní přesvědčena o jeho úplné neschopnosti… A pak, ta imponující smělost milenců: Stane se, že milenec, chtěje s ní mluviti a nechtěje čekati, tajně uprostřed noci přijde a někde ve sklepě nebo ve stáji se ukryje, nebo ohnivě do ložnice vnikne, kde spí muž. Jsou ženy, které takové smělosti svých milenců nemohou nic odepříti a pro ni jen tím ohnivěji vzplanou v lásce své k nim, i kdyby měly tím zahynout.

Nejrozhodnějším důvodem porušení manželské věrnosti bylo však pravým ženám renezančním případné přesvědčení, že určitý muž vyniká neobyčejnou silou fysickou. Neobyčejná potence zušlechťovala otroka před kněžnou, nosiče před šlechtičnou, jeptišce dávala zapomenouti na její slib, pyšnou vedla k povolnosti drsnému formanovi a především dodávala duchu žen schopnosti vymýšleti si nesčetné lži. Podle nesčetných rčení ve všech jazycích nebylo pro nevěru lepšího důvodu.

Ariosto^[46] napsal na tyto ženy proslulou satiru, která vyšla jako ilustrovaný leták v řeči vlašské a francouzské zároveň; její jádro je toto: Šlechtic Giocondo je povolán ke dvoru. Smutně se rozloučí se svou ženou, o které si myslí, že je právě tak věrná jako krásná. Sotva však ujel několik mil, napadne ho, že zapomněl v posteli amulet, jejž mu jeho manželka na rozloučenou darovala. Vrátí se, a když vstupuje tiše do manželské ložnice, nechce téměř ani svým očím věřiti: spatří svou družku, za tak věrnou považovanou, v náručí jednoho svého sluhy. Poněvadž milenci, unaveni milostným zápasem, usnuli, není šlechtic pozorován a nepozorován opustí také znova svůj dům. Jeho bolest nemá hranic a není mu možno zapomenouti na pohanu, která se mu stala, až tu jednoho dne spatří královnu v náručí ohyzdného šaška-trpaslíka. Tu, když vidí, že krále stejný osud stihá, vrátí se mu opět chuť k životu. Také král opustí královnu pro svou pohanu a oba muži táhnou teď světem spolu doprovázeni společnou přítelkyní, o kterou se dělí. V noci spí tato společná manželka mezi oběma, tak jsou si jisti její věrností. A přece opak je pravda. Právě proto, že žena považuje se za bezpečnou, potěšuje se ještě s třetím milencem, který najde k ní cestu z nohou postele. Když pak šlechtic a král nakonec i to objeví, dojdou k přesvědčení, že každá žena jest nevěrná, přijde-li silné pokušení, a proto vrátí se každý opět domů…

Jak jsme viděli, odporoval volnější styk pohlavní i zájmům maloměšťáckým i povaze rodin selských a proletářských, a platil tu tudíž přes veškeru hojnost vzájemné nevěry manželské za osobní neštěstí. Jinak tomu bylo u stavu kupeckého a u městských stavů k němu přidružených, jakož i u dvorské šlechty.

Jak také již víme, osvobodily obchodní zisky ženu od práce v domácnosti, učinily z ní probudilejší a svobodnější osobnost. Kde je svoboda, tam je také kontrolován a revidován poměr ke společnosti, tam se také lidé zabývají posuzováním vztahů pohlavních a láskou pro lásku samu. Tak vznikly v těchto kruzích volnější názory a styky pohlavní, s mladistvou smělostí proráželo revoluční velkoměšťáctvo šraňky patriarchální rodiny a monogamie. (Kautsky.) Volnosnubnost mohla se v těchto kruzích projeviti a stala se tu samozřejmostí, poněvadž neznamenala již nebezpečí pro rodinu. Poněvadž však emancipace ženy v těchto třídách, početně poměrně nepatrných, znamenala jen, že ze ženy, ve výrobním procesu nutné, stal se luxusní živočich, nejevila se tu nová pohlavní volnost duchovním a mravním vzestupem, součástkou obecného procesu emancipačního, nýbrž spíše zásadní rozmařilostí. Proto také hleděla žena těchto tříd osvoboditi se nejprve od povinnosti povolání mateřského, nikoli však proto, aby měla kdy pěstovat vyšší stránky života, nýbrž proto, aby si zachovala dlouho vlastnosti luxusního živočicha.

Jak daleko zašel tento luxusní živočich za meze zdravé pohlavní volnosti a do pohlavní korupce, o tom jsme již všelicos při minulých příležitostech řekli. V renezančním velkoměšťáctvu počaly zkrátka ožívati mravy císařského Říma, poněvadž také hospodářská situace kulturních tříd této doby byla podobná. Ve svých Dějinách města Lübecku vypravuje Becker o patricijských ženách, eroticky ustavičně hladových, jimž okolnosti nedovolovaly míti veřejného milence a které proto jinak se odškodňovaly: „Proto hleděly se manželky jako na př. manželky v Lübecku v r. 1476 odškodniti tím, že zastřevše si obličej hustými závoji, odcházely večer do vinných sklepů, aby na těchto místech prostituce mohly se nepoznány oddati svým messalinským^[47] choutkám.“

*

U dvorů a dvorské šlechty byly ovšem luxusní mravy pohlavní nejostřeji vyhraněny. Každý vladař měl u dvora celý zástup svůdných nevěstek, které přišly sice většinou z dvorské šlechty, ale bývaly často i měšťáctvem dodávány do knížecích postelí jako ložní poklady. Jindřich VIII. anglický přivlastnil si po řadě dvé krásných dcerek pekařových, Ludvík XI. francouzský přivedl si přemnohé souložnice z měšťáckých pokojů, kurfiřt Joachym I. brandenburský vzal si krásnou Sydowin, vilnou vdovu po slévačském mistru — mohli bychom dlouho pokračovati, neboť v tomto směru sestupovali zeměpáni velice rádi k lidu nebo vyzdvihovali jej do lesku koruny.

Také dvorní dámy nebyly na mnoha dvorech nic jiného než oficielní harem příslušného vladaře. Stala-li se některá žena dvorní dámou, bývalo to zde toliko uznáním, že byla shledána vhodnou k tomu, aby tu a tam zdobila královské lože anebo přijala do svého lože vladaře nebo prince. O Františku I. francouzském praví historik: Král konal v noci rád nepředvídané návštěvy tu té a tu zase oné dámě… Dámy byly tudíž v zámku tak usídleny, aby král mohl kdykoli k nim přijíti, a měl klíč ke každé jejich ložnici. Uznanou logikou na absolutistických dvorech bylo, že není hanba spáti s králem. Nevěstkou je toliko ta, která malým lidem se vzdává, nikoli však ta, která miluje se s králi a šlechtici.

Muži se také podle této logiky zařizovali, nebo byli nuceni podle ní se zaříditi. Brantôme vypravuje: „Slyšel jsem o jedné vznešené dámě, která, když do manželství vstupovala, vymínila si, že její manžel ponechá jí svobodu, aby mohla na dvoře lásku vyhledávati, a vyhradila si právo na poražené dříví v lese. Jako odškodné dávala mu měsíčně tisíc franků na útratu a nestarala se o nic jiného než o svou zábavu.“ Podle jistého kronikáře přihodila se za Františka I. tato věc. Píše: „Slyšel jsem, že král František chtěl jednou se svou dvorní dámou, kterou miloval, stráviti noc. Našel jejího manžela s mečem v ruce, připraveného ji zabiti; ale král dal mu svůj meč na prsa a poručil mu, aby jí nic zlého nečinil, je-li mu život drahý, a kdyby jí jen sebe méně ublížil, že ho zabije nebo dá mu hlavu sraziti. Pro tu noc vykázal manžela a zaujal jeho místo. Tato dáma mohla se považovati za šťastnou, že našla tak dobrého ochránce, neboť manžel neodvážil se již říci jí ani slova a nechal jí na vůli, aby jednala po své chuti. — Slyšel jsem, že netoliko tato dáma, nýbrž i mnohé jiné požívaly stejné ochrany královy. Mnozí lidé v dobách válečných, aby své statky zachránili, dávají nad bránu zasaditi královské znaky. Právě tak také mnohé ženy zavěšovaly královské znaky vedle své svatyně lásky nebo nad ni, takže jejich manželé musili k tomu mlčeti, nechtěli-li přijíti do styku s čepelí.“

Za stejně logické považoval dvorní absolutism, že nejen bytosti nižší, nýbrž i nejvyšší státní hodnostáři kryli svou firmou skutky svých pánů. Přísloví o tom říkalo: Manželky velkých pánů rodí za tři měsíce. Také král měl ovšem přednost před manželem, a několikráte do roka třeba se přihodilo, že manželi bylo opustiti zaujaté již lože jeho ženy, poněvadž jeho královský pán oznámil svou návštěvu, anebo že jeho krásná manželka byla v noci pozvána náhle do postele královské. Při tom ovšem ledacos se přihodilo. O Dianě z Poitiers, oficielní milence Jindřicha II., vypravuje se tato věc zvláště cynická: „Jindřich zaklepal jednou večer na dvéře Dianiny, když u ní byl právě maršál Brissac. Maršálu nezbylo ve spěchu nic jiného, než aby se rychle skryl pod postelí. Král vstoupil a ulehl ke své krásné souložnici, aniž dal na jevo, že něco ví o návštěvě Brissacově. Když se byl s Dianou po nějakou dobu bavil, požádal o něco k jídlu a Diana přinesla plný talíř cukrovinek. Jindřich pojedl, ale pak hodil náhle část pod postel a volal: ,Tu máš, Brissacu! Každý musí žíti.‘“

Také nějaký ten mal d’amour (pohlavní nemoc) patřil k oněm nepříjemnostem, které dvorní služba přinášela šlechticům. O Františku I. praví historik, že po celý svůj život trpěl pohlavními chorobami a že následkem toho jimi ustavičně trpěl také celý dvůr, královny nevyjímajíc, poněvadž „jeho veličenstvo“ našlo také tu a tam i cestu do postele své manželky.

Dvorní výstřednosti stále se však stupňovaly. Brantôme na př. píše: „Znám vznešeného pána, který svou krásnou paní miloval před očima svého pána, prince, ale stalo se to na princovo přání a rozkaz, poněvadž princi činilo to potěšení.“ — To byl však jen počátek. Požitek jednotlivcův měl býti vystupňován v požitku hromadném, v orgii. Společně chtěli milovati, tak jako společně pili. Ale vrcholu těchto saturnalií nedosáhl některý světský dvůr v Madridě, v Paříži nebo v Londýně, nýbrž papežský dvůr v Římě. Řada nejvyšších knížat církevních a s nimi jejich dvůr kardinálů, arcibiskupů a biskupů, ustavičně kráčejíc v jasu bujného života, překonali pohlavní smělostí všecko, co se dělo na dvorech světských. Pyšná, zlatem zasypaná kurtisána, proslulá svým milostným uměním, sídlila oficielně ve Vatikáne, vedle papeže. Vanozza, Julia Farnese^[48] a tucet jiných hrdých nevěstek papežských dostaly skvělé paláce pro ně vystavěné a kostely byly jim zasvěceny. Na dvoře papeže Alexandra VI. byl hromadný akt milostný, prováděný krásnými kurtisánami a komorníky o silných bedrech, poprvé předveden jako veřejné divadlo, nímž bavila se celá společnost dvorská.

Paříž a Londýn následovaly pak brzy Řím. Na dvoře Karla II. anglického ještě po 125 letech bavili se po způsobu Alexandra VI. Hromadný akt prováděli tu na jevišti dvořané a dvorní dámy.

*

Angličan Wilson popisuje anglický dvůr z konce 16. století, podotýká:

„Mnohé mladé dámy šlechtické, které bujným životem svých rodičů přivedeny byly do nesnází, považovaly svou krásu za kapitál; přišly do Londýna, aby se nabídly, dosáhly tak velkých pensí doživotních, načež se provdaly za vynikající a bohaté muže a byly považovány za rozumné dámy, ba, dokonce za hrdinské duchy. To znamená, že láska, dostávši povahu zboží, stala se v době smyslné zbožím nejlépe placeným a zároveň nejoblíbenějším obchodním předmětem. Vlastnice tělesné krásy mohla tu za lásku získati nejen peněz, nýbrž vůbec všeho, peněz, moci, hodnosti, práva. A mohla toho všeho dosíci pro sebe, pro svého manžela, bratra, rodinu. Za ochotu ženy stávali se největší hlupáci strategickými nebo jinými veleduchy a byli odměňováni nejvyššími místy a nejvýnosnějšími sinekurami. Svůdná krása ženy, dcery nebo sestry usnadňovala soudcům rozsudek i v nejsložitějších přích. Přísloví děla: K soudu chodí se se ženou. — Mladé ženy mají nezvratné důkazy. — Co je duchaplnější než klín krásné ženy? Vyvrací důvody deseti učených právníků.

V měšťáctvu, poněvadž šlechtická konkurence byla v tomto směru veliká, zvláště byli pyšni na to, když žena z jejich kruhu zvítězila v této soutěži o ložní přízeň knížecí. Celá třída cítila se býti v takovém případě poctěna. Kronikář praví, že pařížské měšťanstvo bylo nadmíru pyšno na to, že Ludvík XI. je vyznamenal a z jejich stavu vzal si souložnice. A rovněž za vyznamenání považovali měšťáci dijonští, když král si přibral Huguettu Jacquelinovou, i měšťáci lyonští, když to učinil se slečnou Gigonou. Bylo ovšem také ctí býti souložnicí vévodskou, hraběcí, kardinálskou, biskupskou a mezi měšťáckými dcerkami byl ustavičně ušlechtilý a horlivý zápas o takové přízně.

To mělo také svou hospodářskou příčinu, to vyplývalo přirozeně z dějinné situace. Kde měl absolutism svá vladařská sídla, tam stalo se měšťáctvo velmi rychle hospodářsky úplně závislým na dvoře a podřízeným tudíž i jeho morálce. Dvorní luxus byl nejvýnosnějším zdrojem příjmů pro vyrábějící a obchodující měšťáctvo. Vedle toho značné vrstvy byly v přímých službách dvora; veškero úřednictvo státní a městské bylo jmenováno absolutním vladařem. A poněvadž dvůr potřeboval hojnou štafáž, byly v hlavním městě umístěny také všecky nejdůležitější úřady správní.

Poněvadž v sídelních městech vedl vývoj k tomu, že morálka dvorská stávala se všeobecnou morálkou společenskou, načichlo měšťáctvo všech těchto měst dvorským vzduchem a libovalo si ve stejných názorech, metodách a kalkulacích. Mnozí mužové byli nezřídka horlivými kuplíři svých manželek a dcer a mnohá manželství dodávala jen firmu kuplířskému podniku, kdežto ženy poznaly, jakou cenu má pro pány a kněze kapitál, uložený v jejich šněrovačce a sukni. A když muž nemohl splniti všechna jejich přání po parádě, tu běžely prostě k pánům a mnichům, aby se jim nabídly za pamlsek.

Nesmíme se nicméně domnívati, že nevěra a volný styk pohlavní v duchu těchto tříd, třebaže byl považován za něco samozřejmého, byl skutečně vždy snadnou a nevinnou věcí. Mnoho mužů bdělo s největší vášní a žárlivostí nad tím, aby v manželském loži zůstali samovládci. Tu nevěra byla pro ženu i jejího milence hrou, životu náramně nebezpečnou. Dokumenty všeho druhu poskytují nám příklady všemožných forem pomsty a trestu, jichž užíval zrazený manžel. Vášnivci trestali oba smrtí. Cynikové třeba tím, že milence v přítomnosti nevěrné ženy napřed zhanobili, než jej tělesně potrestali, nebo tím, že jej v její přítomnosti vykleštili.

Na dvoře neapolském žila dáma Maria z Avalos, jedna nejkrásnější princezna v zemi, vdaná za prince z Venusy. Zamilovala se do hraběte Adriana, který byl rovněž muž nejkrásnější. Milenci byli manželem při lásce překvapeni a na loži najatými lidmi ubiti. Druhého dne ráno byli oba tito krásní lidé nalezeni mrtvi na dláždění před domovními dveřmi, vydáni na pospas zrakům mimojdoucích. (Brantôme.)

*

Ale mravní uvolnění, blížící se zkaženosti, musilo zároveň nastati i v třídách, které se počaly rozkládati, ztrácejíce své dějinné právo na existenci, nebo aspoň byly důkladně přetvořovány. To byl jednak stav rytířský, jednak sedláctvo.

Rytířská služba milostná byla zároveň počátkem i koncem dvou různých dějinných procesů. Znamenala zrození individuelní lásky, znamenala však také rozklad zkomírající třídy. Kdybychom posuzovali rytířskou službu milostnou jen podle skvělých literárně-uměleckých dokumentů, které zplodila, a jaksi s ptačí perspektivy, byla by to věc náramně svůdná, kouzelná a poetická. Bylo to zdánlivě tak krásné, když věžní stráž, tento ochranný světec tajných milenců, zatroubila na věži ranní píseň, která měla probuditi spáče, unavené dlouhým zápasem milostným, aby vyslyšený ctitel mohl včas opustiti pohostinné lože krásné hradní paní než cizoložníci mohli býti překvapeni slídícím manželem. Jarní vánek individuelní lásky pohlavní, na svět právě přicházejícího nejzávažnějšího zjevu kulturního, vanul touto obdivuhodnou poesií. Toliko však tato poesie byla tak křišťálově čistá. V samotných pravidlech milostné služby nebyla věc již tak ideální. Na turnaji bojoval rytíř o dámu jemu dosud zcela neznámou, zápasil s jejími barvami o vítězství, za něž dostal milostnou odměnu. Hned potom, když se byl očistil a tělesně posilnil, směl vstoupiti do postele dámy, směl ukojiti svou i její milostnou žízeň, aby po dokonané noci milostné opět odtáhl — tak to několikráte líčí Wolfram von Eschenbach. Podlehl-li však, ztratil kýženou cenu. Ale jen sám vyšel na prázdno. Dáma, pro kterou se bil, měla svůj illegitimní požitek milostný přece, neboť místo rytíře, který nosil její barvy, směl vstoupiti k ní do postele ten, který jej porazil, a směl tu dokázati, že v zápasu se ženami je stejně zdatný jako v boji s muži.

*

Nejvyšší ctností milostné služby byla obratnost v záludném klamání manžela, jež vrcholilo tím, že manžel dostal nevědomky illegitimní dítě. V duchu celé doby ovšem bylo, že za nejvyšší odměnu milostné služby považován byl živočišný požitek pohlavní, ovšem cizoložný, ale tento požitek byl zároveň triumfem lásky nad konvenčním manželstvím a tento triumf byl jen tehdy úplný, když žena v milostné noci té otěhotněla. Po celá léta ostrovtip dámy a jejího rytíře směřoval k tomuto cíli.

A podle toho, nezapomínáme-li, že toto systematické podvádění nedělo se jednostranně, vyhlížel celý manželský a rodinný život rytířský. Poměr k dětem a rodinné city nepředstavovaly rytíři ideální svět, pro který se rozohňoval, nýbrž byla to jen čistě vnější organisační forma všedního života. Proto také na hradech nepanovala žádná romantická kázeň.

Ženské budovy na hradech, kde ženy pracovaly, byly většinou zároveň rytířským harémem. Stejný poměr měl k ženské části svých poddaných. Se ženami a dcerami poddaných mohl rytířský pán zcela po chuti jednati a také s nimi tak jednal. Když se mu zalíbily, nic nestálo mu v cestě za ukojením choutky. Poznáme ještě později jus primae noctis (právo na první noc), které bylo velmi popíráno, ale představuje zcela „přirozené právo“, přímo vyplývající z vlastnického pojmu.

Milostnou službu rytířskou provozovala však toliko šlechta vysoká a bohatá. Rytířský dav patřil ke šlechtě nižší, která nebydlela v hradech a zámcích, nýbrž v žalostných doupatech, a živila se většinou silniční loupeží. U tohoto rytířstva mohly se v pohlavních věcech vyvinouti jen takové poměry a názory, jaké najdeme dnes u řemeslných tuláků. Pán i jeho průvod znásilňovali každou ženskou bytost, která jim přišla do cesty, ať to bylo ještě dítě nebo již stařena. A podobně chovali se k ženám a dcerám svých kumpánů. Soudobé přísloví pravilo: Sedláci se vzájemně pobíjí, ale šlechtici dělají si vzájemně děti.

U usedlé nižší šlechty, která žila jen z dávek svých poddaných a neprovozovala ušlechtilého řemesla loupežnického, buď proto, že v kraji nebylo koho olupovati, anebo proto, že risiko takového podniku bylo příliš veliké, protože obce i města dovedly se dobře chrániti, u této šlechty nebyly pohlavní mravy tak zvlčilé, ale jejich robustní nedbalost karakterisuje dobře tato zpráva z kroniky wirtenberského hraběte von Zimmera, která nepředstavuje ani v literatuře různých zemí, ani jako skutečnost výjimečný případ.

„Šlechtic z Černého Lesa měl mladou paní sličnou, která putovávala do kilbergského kláštera k vůli několika příbuzným, které tu byly jeptiškami. Poněvadž muž v Kilbergu měl v konventu vlastní sestru, dovolil své ženě rád tyto pouti do kláštera a netušil, že mu budou nasazeny blechy do kožichu. Zklamal se, neboť jeho vlastní sestra a několik jejích nejbližších sestrenic svedly mu manželku. Tehdy dostalo se pánům z Geroltzecku u rakouské vlády Sulzovského panství na Neckaru. Mladší Geroltzeck, jménem Walter, byl ještě svoboden a tomu byla šlechtična zašantročena a nabídnuta s tou podmínkou, že jí nemá spatřiti. Řekli mu, že si má zahráti partii s paní v připravené cele, později že dámu někdy uvidí. Pan Walter chopil se věci dychtivě a určeného dne přišel v pozdní dobu do kláštera. Tu oznámil hospodáři, že již jedl, jest unaven a chce jen do postele. Hospodář byl rozumný muž, dal pánu ihned postel připraviti a přál mu dobré noci. Pan Walter měl s sebou jen mladého šlechtice Osvalda z Neunecku, jinak žádného sluhy. Oba šli ve vší tichosti k jeptišce, která již místo připravila. Zavedla dobrého pana Waltra do temné cely, kterou zavřela.

(Pan Walter našel tu zmíněnou manželku, a v sousední sednici p. Osvald její nejbližší přítelkyni. Bavili se mile až do půlnoci. Podrobnosti byly zkonfiskovány.) Pak ulehl p. Walter, když jej jeptiška byla zase odvedla, k odpočinku. Totéž učinil p. z Neunecku. Ráno, když se byli vyspali, dali osedlati koně a vesele odtáhli.“

Třeba ještě jednou zdůrazniti, že podobné případy při vší své „romantice“ byly povšechně karakteristické pro pohlavní život malé šlechty v století patnáctém a šestnáctém. V německých kronikách i u vlašských novelistů vždy znova setkáváme se s chtivými ženami, které mnoho důmyslu vyplýtvaly na to, aby si opatřily jemnější rozkoš cizoložnou, bez níž jejich život byl by býval patrní nesnesitelně pustý.

Většina těchto nižších hradních paní nebyla však takto opatrná a vyběravá. V nepřítomnosti svých manželů dávaly se obsluhovati sklepmistry, topiči a šašky, ba i poddanými sedláky. A rčení znělo: V kterém měsíci mají sedláci nejvíce práce! — V květnu, poněvadž tu jest jim spáti se ženami šlechticů. — Kdosi vysvětloval tím nápadný rozdíl mezi měšťanstvem a rytířstvem v tom směru, že mezi knížaty a šlechtici je tolik ohyzdných lidí.

Morliniho novella „O hraběti, který své manželce sám přivedl cizoložníka,“ vypravuje v hlavních rysech asi toto (doslovného překladu nemůžeme uveřejniti): Šlechetný hrabě zahořel láskou k jedné děvečce své, dívce velmi líbezné a urostlé. Chytrý mladík ze služebnictva dělal při tom prostředníka a dosáhl u dívky, že hraběti slíbila dostaveníčko. O věci dověděla se však hraběnka a ihned krutou lest si vymyslila, aby se manželi pomstila. V umluvenou noc vykázala své lože zmíněné děvečce a sama ulehla do její postele. Když nastala určená hodina, hrabě skutečně přišel, našel dveře neuzavřené a velmi se potěšil s domnělou služkou. Když odcházeli, vypravoval svému mladému průvodci na jeho otázku mnohé podrobnosti o své milence i o rozkoších, kterých s ní užil. Ale mladíku, který byl mnohem bujařejší než hrabě, zdálo se to všecko málo a odpověděl, to že on mnohem zamilovaněji a statečněji byl by si počínal. A tu hrabě dovolil mu k domnělé služce vejíti a horoucnost svou dokázati; sám pak hlídal u dveří. Mladík zobjímal domnělou služku tolikrát horoucně, že toho po celý život nemohla zapomenouti. Pak pán i sluha odešli. Ráno přišli domů, jako by z cesty nějaké a našli stůl skvostně pokrytý; počestná hraběnka vyšla jim v ústrety, uvítala svého velitele mnoha polibky, posadila oba za stůl a výbornými jídly i nápoji je občerstvila. Po snídaní darovala hraběti tři prsteny, sluhovi však sedm řkouc: „Dnes v noci byl’s ke mně velmi laskav, tento muž však ještě laskavější. Abych vám vděčnost svou projevila, jakož se vítězům činí, cenu mezi vás rozdílím a odměňuji každého podle jeho zásluhy.“ Touto řečí byl hrabě tak dojat a ohromen, že ještě u stolu ducha vypustil. A hraběnka vzala si mladíka, tak dobře jí známého, za manžela. — Novella ukazuje, že podvodník pocítí nejčastěji následky svého podvodu na vlastním těle. —

Tak tomu bylo v rytířské šlechtě, která stála ne pokraji zániku, poněvadž stala se hospodářsky zcela zbytečnou.

*

Nejblíže k feudální šlechtě mělo sedláctvo, které mělo se šlechtou velice mnoho společného a v oné době se úplně přetvořovalo. Vznikem peněžního hospodářství nestávalo se ovšem sedláctvo zbytečným, bylo mu však vnitřně se změniti, aby mohlo od výroby pro nejbližší spotřebu přejíti k výrobě zboží. Města potřebovala stále většího množství poživatin a zemědělských surovin, vlny, lnu, barviv, koží, dřeva atd. Tento radikální převrat ničil především dřívější patriarchální poměr v rodinném společenství a nejrychleji tam, kde vzrůstala hospodářská síla sedláctva, rostl počet pacholků a děveček a z těchto bývalých členů a pomocníků rodiny stávali se dělníci námezdní.

Kde nová šlechta byla sama výrobcem, ničila soustavně sedláky, potřebujíc půdy bez sedláků, a ničila je hlavně na základě římského práva, jehož sedláci neznali, kdežto půdychtiví junkři dovedli ho náramně dobře používati ke svému prospěchu. A tak tam, kde násilné zproletářštění sedláků vedlo k jejich hospodářské zkáze, veden byl selský proletariat, právě tak jako proletariat městský k názorům asketickým, kdežto jinde uvolňovala se rodinná pouta a pohlavní mravy sedláctva.

Literatura vyprávěčů i šprýmařů po celá staletí vozila se nejraději po sedláku jako nejlepším terči pro žert a výsměch, neboť tato literatura byla dílem vtipu měšťáckého a jaksi ze zásady stavěla sedláka před měšťákem v nejméně příznivé světlo. Bylo prostě v zájmu třídního boje měšťáckého, aby na bedra nepřátelské třídy selské naloženo bylo co nejvíce neřestí. Nejsilnější třídní protivník měšťáctva byl tedy líčen jako žrout, pijan, kurevník a brutální klacek.

Zkreslovala-li však měšťácká satira sedláka, líčíc jej jako pytel všech nectností a zároveň jako chlapa věčně za nos voděného — především ženskou, nutno nicméně na druhé straně protestovati, když z naivní romantičnosti nebo z úsilí reakcionářského provádí se s drsnou selskou skutečností té doby pštrosí politika. Selská skutečnost byla v té době hrubá a drsná, neboť sedlákovy primitivní prostředky hospodářské byly pochopitelnou příčinou jeho úplné nekulturnosti. Žil v nejhorší nevědomosti. Jediným světlem venkova byl nepatrný obzor stejně nevědomého kněze. Proto nejvyšší rozkoší jeho života bylo živočišné ukájení pudů.

*

Marny byly všecky mravní výnosy vrchnosti proti prznění panen, kurevnictví a cizoložství na vesnicích, nic nepomáhaly církevní hrozby těžkými tresty. Vždyť „prznění panen“ nedalo se v mnoha krajinách odstraniti již proto, že podle vládnoucího práva dědického sta chlapů nemohlo se oženiti, když starší bratr, dědic dvorce, neměl ještě určitých prostředků nebo když rodiče nechtěli jíti ještě na výměnek. Proto také nebyla v takových krajinách nemanželská děcka žádnou hanbou ani pro dívku ani pro hocha. Vždyť na venkově také neznali nebo jen nepatrně znali náhražku lásky, prostituci, která kvetla v každém městečku. Prostituce nemohla na venkově pevně zakotviti nikoli proto, že by byla prostituce veřejná nesouhlasila s mravními názory selskými, nýbrž proto, že láska je tu zbožím, jehož lze téměř vždy dosíci jen za peníze. Ale sedlák měl vždy jen málo hotových peněz a proto jimi šetřil a proto pěstoval pohlavní styk jen se selskými ženami a dcerkami, a v bohatších krajinách se selskými děvečkami.

Mezi čeládkou a v poměru k čeládce byly selské pohlavní poměry skutečně temné. Přes to, že nemáme o tom positivních zpráv, můžeme usuzovati podle poměrů z nejbližší minulosti. Ještě dodnes často pacholci a děvečky ve společné místnosti spí; oblečeni jsou pouhou košilí a spodky nebo košilí a sukní. Známe-li hlavní rysy tehdejšího života, dovede nás prostá logika k tomu, že veškera ženská čeládka venkovská byla vydána úplně na pospas selským synkům a pacholkům a nad to ještě i sedláku samému. Málo bylo jistě děveček, které ušly svému osudu. Většinou bylo jim snášeti objetí nesčetných mužů, ocitati se stále v těhotenství a nevěděti velmi často s kterým mužem, poněvadž ve skutečnosti byly společny všem mužům ve dvoře. Velmi přirozené příčiny vrhaly děvečku dnes do jednoho pelechu a zítra do druhého, a meze tvořila tu leda selčina žárlivost, která vyháněla sedláka z děveččiny komory, nebo samolibost svalnatého pacholka, který netrpěl souložníků u děvčete, které mu bylo sympatické. Nepovažovali toho za znásilnění a nebylo to jako znásilnění pociťováno. Nedovedli si toho vůbec jinak představit. Děvečky se jistě většinou domnívaly, že to tak musí býti, byly nejen sváděny a žádány, nýbrž samy také byly žádostivé a sváděly. Snad to dokonce byla nejpříjemnější stránka jejich těžkého života.

Vedle rytíře a sedláka třeba se zmíniti na tomto místě také o lancknechtovi, který v 16. století zatlačil úplně lenní vojsko rytířské. Představoval sice nový sociální útvar, ale vedl život tak podobný životu nižší šlechty, že i jeho pohlavní mravy byly podobné.

Lancknecht nebyl zjev nikterak hrdinský ani v oboru vojenském. Většina lancknechtů přicházela v 15. a 16. století z Německa a pak ze Švýcarska. Němečtí žoldáci tvořili hlavní kontingent všech žoldáckých vojsk, která bojovala v Italii, ve Španělsku, ve Francii, v Německu, zkrátka všude, často Němec proti Němci. V Německu bylo největší hospodářské kolísání, poněvadž byl tu také největší politický zmatek. Bylo tu stále množství lidí, kteří byli vyhnáni ze své hroudy nebo jinak vytrženi ze sociální půdy a octli se v dobrodružných poměrech. Hospodářská nejistota byla v Německu nesmírně posílena a na celá staletí prodloužena všeobecnou hospodářskou revolucí, která v Německu vznikla tím, že v důsledcích objevení Ameriky překládány byly všecky obchodní cesty.

Nutno zdůrazniti, že žoldáctvo se rekrutovalo hlavně z měst: byli to především tovaryši všeho druhu, písaři, zkažení studenti, zkrátka vytříděný lid městský. Zvyky žoldáctva a jeho názory upomínají proto na cechovní organisace. Tím si vysvětlíme, že žoldáctvo chovalo se vždycky nepřátelsky k sedlákům a ničilo nesmyslně zdroje selského života a tím také odůvodněna je jeho divoká morálka pohlavní: městská luza měla tu podobné praktiky jako chasa loupežných rytířů.

Lancknecht žil ze dne na den. Láska byla u něho vždycky výstředností. Nevěděl, co bude zítra. Pro selskou děvečku nebo ženu byla to ještě čest, když ji znásilnili hned v silničním příkopu nebo za nejbližším plotem, a nejvyšším vyznamenáním, když hned tucet lancknechtů se na ní ukojil a pořadí rozhodl kostkami. Stejný osud hrozil každé ženě, která nechráněna padla kdekoli do rukou lancknechtské hordě. O hanebnostech loupežného rytířstva v 15. století napsal jeden kronikář: „Ženské kláštery byly jim nejvíce vysazeny. Malé dívky nezůstaly ušetřeny a žena byla manželi brána z domu.“ Stejné zprávy máme o řádění lancknechtů v 16. a 17. století. Neušetřili žádné ženy, jednajíce při tom zcela rovnoprávně, nečinili rozdílu mezi tím, jsou-li v zemi přátelské nebo nepřátelské. Nejhůře ovšem počínali si, když vzali opevněné místo, neboť tu především cítili se v právu. Jistý kronikář vypravuje o tom, co tropili při drancování jednoho městečka: „Mnoho žen i svobodných ženských osob, ve městě i mimo město, dokonce ženy těhotné byly znásilněny. Jedné těhotné ženě byly prsy s těla utrženy. Dvanáctiletá dívka až k smrti zprzněna a dokonce žena téměř sto let stará znásilněna. Jedné vznešené ženě peníze hledali na tajném místě, takže hrůzou, strachem a hanbou zemřela. Jednomu občanu před očima manželku a mladou dcerušku znásilnili a odvedli, muže však k smrti utloukli, také jinému občanu ženu v jeho přítomnosti zneuctili, v kvartýře po tři dny si nechali… Jiné počestné ženě, která po slehnutí byla, dali za noc šestkráte nakoupiti…“

Z 30-leté války dalo by se na sta podobných líčení uvésti. Bodrý Simplicius Simplicissimus^[49] vypravuje o osudu žen na otcovském dvoře, přepadeném a vyloupeném hordou žoldáků: „O zajatých ženách, děvečkách a děvčatech nemohu nic zvláštního říci, poněvadž vojáci nedovolili mi dívati se na to, co s nimi dělali. Jen na to však pamatuji se ještě velmi dobře, že tu a tam z koutů slyšeti bylo částečně žalostný křik, a usuzuji z toho, že se mé matce a naší Uršule nevedlo lépe než druhým. Uprostřed této bídy obracel jsem pečeni a o nic jsem se nestaral, poněvadž jsem ještě dobře nechápal, co to všecko znamená; pomáhal jsem také odpoledne koně napájet, při čemž jsem se dostal do chléva k naší děvečce, která vyhlížela podivně rozházená. Nepoznával jsem jí, promluvila však na mne bolestným hlasem: ,Uteč, chlapče, nebo tě rejthaři vezmou s sebou! Už ať jsi pryč, vidíš přece, jak to tak zle…‘ více nemohla říci.“

A tyto poměry nemohly se tak rychle změniti, rychlý vývoj k lepšímu nebyl možný. Vždyť podobné věci jsou dosud znakem moderních válek koloniálních, vedených osvícenými mocnostmi.

Morálka lancknechtská byla ostatně také morálkou silnice. Z propuštěných žoldáků a lancknechtů stávali se zloději a lupiči, silnice byly plny hladových tuláků a syčáků všeho druhu. Ale ženám hrozilo jisté nebezpečí i v ulicích mnoha měst, jak můžeme souditi podle častých a přísných výnosů městské vrchnosti proti množícímu se znásilňování počestných žen a paní; nařizovaly také, že ženy, když nastala tma, nemají nikdy po ulici jíti bez světla a mužské ochrany.

V dnešní době poměrně málo lidí jen věří síle ideologických důvodů a mravních učení. Mluva skutečných fakt je pro nás mnohem přesvědčivější a hodnotnější, sháníme se ustavičně a horečně po faktech, jimiž bychom opřeli svůj názor nebo svůj program. A proto stala se také takovou velmocí žurnalistika, která podle své třídní povahy fakta sbírá a rozšiřuje anebo také ututlává, zkracuje, falšuje. Renezance zdědila však i po středověku míru víry v mravní kázání ještě hodně velikou, a proto také v této době přirozené necudnosti vyskytovaly se tak hojně chvalozpěvy na cudnost, jejichž účelem bylo ovšem zachovati co nejvíce neporušeného zboží pro panské kupce. Viděli jsme však právě, že renezanční ženy neměly mnoho smyslu pro cudnost: za nezpůsobné platily toliko očividné a neutajitelné následky necudnosti. Proto také muži hleděli pojistiti se proti nevěře žen solidnějším prostředkem, než jest pěkné kázání morální nebo ještě pěknější chvála cudnosti. Vědouce z vlastní zkušenosti, jak málo imponují fysickému pudu ideální slova, vynašli pojistku materielní, mechanický prostředek, „zavírající přístup do ráje pozemské lásky“ — pás cudnosti. Tak zajišťovali si klidnou mysl na cestách a poskytovali svým ženám příležitost, aby si mohly hráti na cudné s velkou opravdovostí.

Železný pás cudnosti čili také pás Venušin byl tak sestrojen, že klín ženin uzavíral mechanicky takovým způsobem, aby žena mohla konati své přirozené potřeby, nikoli však pohlavní akt. Zámek býval vždy velmi složitý, a klíč k němu měl jen manžel, ženich nebo milenec.

Fuchs domnívá se ostatně, že pás cudnosti nebyl asi jediným technickým prostředkem ochranným proti nevěře žen, že vynalézavost žárlivého vlastnického práva mužského, zejména v nižších třídách, byla stejně tvořivá a brutální, jako bývá dodnes, na př. (podle Fr. S. Krausse) na Balkáně, kde muži zavádějí do ženské pochvy různé předměty těžko odstranitelné nebo vstřikují do ní jisté kyseliny, které vyvolávají zápal, po několik neděl trvající a ženě způsobující velké bolesti při každém doteku. Nemáme však z renezance bližších zpráv o podobných metodách vlastnické ochrany, kdežto existence pásu cudnosti v té době byla zjištěna ve všech zemích, rovněž trvání její po celá staletí.

Romantičtí milovníci „starých zlatých dob“ snažili se ovšem popříti jeho existenci vůbec, anebo aspoň hleděli ji omeziti jen na dobu „nejtemnějšího“ středověku, na dobu křižáckých výprav, kdy prý rytíři byli nuceni tohoto brutálního prostředku používat, aby chránili své ženy před znásilněním. Ale nepochybně pravé exempláře těchto pásů, právě z renezanční doby pocházející a řada soudobých dokladů literárních a výtvarných nedovolují pochybovati již o tom, že pás cudnosti hojně existoval a u žárlivých mužů byl oblíben. V rakouských, mnichovských, benátských, madridských, londýnských a francouzských sbírkách a museích uchovány jsou pravé kusy, a byly to majetné a vládnoucí třídy, zvláště v okolí absolutistických dvorů vladařských, kde pás cudnosti byl používán, nikoli ovšem obecně, ale přes to asi hojně. Přesvědčí nás o tom drahocenné a umělecké provedení: mnohé kusy jsou ze stříbra, ba i ze zlata, a pravidelně jsou pěkně ryty nebo vykládány.

Podle nejčastější pověsti byl prý prvním vynálezcem pasu cudnosti paduanský tyran Francesco II.; vyráběny byly prý nejvíce v Bergamu: nazývali je „benátskými mřížemi“ nebo „bergamskými zámky“. Bylo to téměř oficielní zařízení. Matka ujišťuje nápadníka své hezké dcery důvěrně a pyšně, že holka nosí již od dvanáctého roku svého ve dne v noci „benátskou mříž“. Jiný milovník, který chce si vzíti za ženu dívku na pohled cudnou, ohmatává pozorně její boky a když cítí pod oblekem železný pás, je spokojen. Novomanžel — poněvadž svatba a svatební noc konány byly pravidelně v domě rodičů nevěstiných — dostává od své tchyně ve chvíli, kdy novomanželka odvádí si jej do ložnice, klíč k pásu, dříve po léta pečlivě uschovávaný. Jindy je „pěkný pás Venušin“ prvním dárkem, jejž novomanžel po svatební noci dává své mladé choti. Strojí-li se šlechtic nebo patricij na cestu do daleké země, objedná „své vilné manželce přítele, nejbezpečnějšího strážcu její věrnosti“, a tento spolehlivý přítel, toť „železný plot, který ženskou necudnost na uzdě drží“, i když manžel je v cizině.

Většina vyobrazení „Venušiných pásů“ je z Německa, ale povídky, básně, prupovídky, přísloví, šprýmy i záznamy kronikářů ze zemí všemožných. Brantôme píše o Francii: „Za doby krále Jindřicha přinesl obchodník se střižním zbožím na trh saint-germainský tucet přístrojů, sloužících k uzavření ženské části pohlavní; byly to železné pásy, které byly dolů připínány a na zámek uzavírány. Byly tak obratně zpracovány, že ženě tím opásané jest nemožno, opatřiti si onu sladkou zábavu, poněvadž je v tom toliko několik malých dírek pro močení.“ Podobně o Italii Morlini a ve svých novelách Cornazano atd.

Ale doba, která si vymyslila „pás cudnosti“, pomyslila ihned také — na druhý klíček k němu. A obchodník, který za drahé peníze prodával mužům pás cudnosti, stejně draho prodával jejich ženám zároveň druhý klíček. Neměla-li ho však žena, dovedl si jej opatřiti za krátko milenec: našel jistě obratného a mlčenlivého zámečníka.

V dopisech krásné kněžny Anežky z Navarry, manželky jednoho z proslulých hrabat de Foix a jejího milence Viléma z Macaultu najdeme tato místa: Anežka z Navarry píše svému milenci: „… Neračte ztratiti klíč kufříku, jejž mám, neboť kdyby byl ztracen, nemyslím, že bych ještě někdy byla dokonale šťastna, neboť bozi vědí, že nebude nikdy otevřen jiným klíčem, než tím, jejž vy máte, a že bude otevřen jen tehdy, když se vám zlíbí.“ A pan de Macault odpovídá: „… Pokud běží o klíč, jejž mám od pokladu velmi bohatého a rozkošného, jímž jest kufřík, v němž jest veškera radost, veškera milost, veškera sladkost, nepochybujte, že bude velmi dobře střežen, jak se jen bohu líbí a jak jen mohu, a přinesu vám jej, jak jen budu moci nejdříve, abych spatřil půvab, slávu a bohatství toho milostného pokladu.“

Jak jsme řekli, byla nejčastěji žena sama již vlastnicí druhého klíčku a o tom se také nejraději psalo a tak se to také nejčastěji kreslilo. Ale hlavní ironie této instituce byla v tom, že pás cudnosti uspával bdělost žárlivých manželů. Muž neobával se galantních hříček, které jeho žena pěstovala s jeho přáteli a hosty, a také častěji a na delší dobu odcházíval z domova. Tím bylo nevěrnosti poskytnuto mnohem více příležitostí nežli dříve, kterých dovedly ovšem ženy skutečně všech využíti. „Na zámeček pás cudnosti množí jen chuť k nevěrnosti,“ pravilo přísloví. Ve staré francouzské knížce „Le miroir des dames de nostre temps“ (Zrcadlo paní naší doby) čteme: „Znal jsem několik žen, které v celém světě obdivovány byly jako vzory manželské věrnosti a cudnosti, ač měly stále jednoho nebo více milenců a milence také za rok několikráte měnily. Některé z nich byly dětmi požehnány, jimiž různí milenci je obdařili, jakož jest, jak známo, mnoho žen, které se dají mnohem raději přítelem nebo milencem, ba dokonce cizím mužem obtěžkati než svým vlastním mužem. Pověst těchto dam neutrpěla nikdy ani v očích jejich mužů; to se dělo proto, že nosily ony benátské zámky, které jsou považovány za nejlepší ochranu proti nevěře žen… Četní muži ponechávají svým ženám ve styku s jinými muži úplnou svobodu a nemají jim za zlé ani vilné pohledy ani neslušné řeči, jimiž vyzývají i v jejich přítomnosti jiné muže k neslušným útokům. Ba, mají z toho dokonce radost, když smysly jejich přátel mocně vzplanou ve styku s jejich krásnou domácí paní. To vše zdá se jim bez nebezpečí, neboť považují se za dostatečně chráněny stříbrným zámkem cudnosti, jejž každého jitra dávají svým ženám kolem půvabného klína, před nebezpečími, která hrozí věrnosti jejich žen. Ženy rozumějí tomu ovšem lépe a také jejich přátelé. (Fuchs.)