ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Přástky. — Lázeňský život. — Koupel svatební. — Domácí koupelna. — Lázně léčivé, přírodní a módní. — Společenské hry. — Tanec. — Lidové slavnosti. — Divadlo. — Slavnosti soukromé. — Svatební obyčeje. — Renezanční mluva. — Přísloví, rčení, hádanky, šprýmy. — Volná mluva žen. — Renezanční literatura. — Satira. — Dvorní šašci. — Výtvarná erotika. — Náboženská erotika.

Společenské zábavy byly ve středověku a nejvíce v renezanci velkou příležitostí k lásce, neboť vedle jídla a pití jen ještě láska poskytovala v těch dobách požitek většině. Jiných požitků dav neměl, neznaje intensivního myšlenkového a politického života, který dnes vyplňuje značnou část života pracujících tříd.

Přástky, lázně, hry, tance a veřejné i soukromé slavnosti byly hlavními společenskými zábavami a hlavní příležitostí pro milostný požitek, jenž mezi jmenovanými třemi požitky měl vždy vrch.

Přástky patřily ve všech zemích k prvním formám družného života společenského v městě i na venkově, a byly nejčastěji jen pláštíkem společné a pravidelné zábavy erotické. Do přásteven — nikoli ovšem domácích, nýbrž poloveřejných — scházelo se někdy půl obce, pravidelně značný počet mladších i starších žen z okolí, které tu jednou nebo dvakrát týdně společně předly a rozprávěly za dlouhých zimních večerů. Poněvadž však měli sem přístup i místní mladíci, stalo se z přástek veselé zařízení a místo, kde bylo horlivě slouženo paní Venuši a jejímu protějšku z druhého pohlaví.

Již ve čtvrté kapitole tohoto dílu popsali jsme stručně obyčej, který na přástkách sbližoval mladíka s dívčicí pro milostnou hru, která počínala odstraňováním konopného prachu s dívčina klína a končila nejsmělejšími doteky, pro něž často nebylo vůbec mezí. Staří tvářili se, jako by toho neviděli, a velmi často se dělo, že skutečně nic nespatřili. Osvětlení bylo v přádelnách pověstně špatné. Jedinou loučí jen byla často místnost osvětlena, a ta nejednou v průvanu nebo jinak zhasla, a nechtěla-li shasnouti náhodou, dopomohl jí k tomu některý chlapec čilý. Pravidelně několikrát za večer zůstali tak potmě a dovedli toho náležitě využitkovati pro svou tělesnou bujnost.

Přástek nenavštěvovaly však jen ženy svobodné, nýbrž i vdané a vdovy, jedny, aby poskytly své dceři příležitost najít hocha a snad i ženicha, jiné však a mnohé, aby se stejně pobavily jako mladice. To dokazují věčné žaloby manželů na to, že jejich ženy chodí často do přásteven.

Na mnoha místech končila schůzka rozpustilým tancem, k němuž chlapci přivedli muzikanty. Tu podráždění chlapci a stejně rozdováděné ženy teprve řádně k sobě navzájem se tiskli a hmatem milost si projevovali.

Ale poněvadž jednak v přádelnách samých, jednak a hlavně cestou domů dosáhli mladíci pak od žen všeho, po čem toužili a nejednou se přičinili tak, že děvečce „boule narostla, které doktor nemůže vyléčiti, dokud v kolébce to nezapláče“, a poněvadž vyskytla se i žárlivost a s ní rvačky a bitky, ba i zabití mladíci, a konečně přástky proměňovaly se v „noci páření“, jakž se leckde veřejně říkalo, přišly úřady na pomoc s výnosy plnými výstrah a hrozeb tresty. Vždyť, jak praví výnos norimberský z 1572, často při takových schůzkách dcery rodičům byly svedeny, za zády otců k nevhodným sňatkům přemluveny, také zkaženy a do hanby přivedeny. Také chasníci pro to jedni na druhé čekají, zraňují se a zabijí… Na mnoha místech byly přádelny dokonce vůbec zrušovány, poněvadž vznikalo v nich i sociální nebezpečí, když neopatrné jednání se světlem stalo se tu příčinou požárů. Ale zákazy — jako obyčejně mnoho nepomáhaly, poněvadž trvala příčina, pro kterou chlapci i děvčice do přásteven běhaly, a tak v různých výnosech proti obecné nedobrotě vždy znova jmenovány jsou přádelny jako ohniska neplechy.

*

O středověkém životě lázeňském umínili jsme se již pojednávajíce o jeho souvislosti s prostitucí. Zde třeba dodati něco k všeobecné jeho karakteristice.

Čistota a zdraví byly v lázních předstírány jako na přástkách práce; především i tu běželo o systematickou zábavu erotickou, při které zrak a hmat měly hojnou a ochotnou kořist jako při dostaveníčkách u okénka, nocích na zkoušku a přástkách. Jenže, šlo-li v těchto spíše o individuelní věci milostné, poskytoval život lázeňský příležitost k hromadnému a všeobecnému konání erotickému.

Středověká záliba v koupeli — vůbec velmi stará — opírala se hlavně o názor tehda všeobecně rozšířený, že časté a dlouhé koupání je nezbytno pro zdraví. A poněvadž dlouhý pobyt ve vodě vyvolal u mnoha lidí kožní zánět, vyrážku, která při styku s oblekem působila velikou bolest, ale považována byla také za nezbytný důsledek zdravotního účinku koupele, koupali se nazí, obě pohlaví ovšem společně. To byl prastarý zvyk; vždyť stud měl tehda ještě meze. V renezanci nosili muži nejvýše malou zástěrku nebo dokonce jen věchýtek v ruce, kterým si zakrývali své pohlaví, když vystupovali z vody; ženy pokrývaly se rovněž jen velmi nedostatečně jakousi zástěrou a ukazovaly se i úplně nahé častěji než muži. Dokonce zdůrazňovali svou nahotu pečlivým účesem a mnoha šperky. To trvalo v plném rozsahu až do 13. a 14. století, kdy teprve společné koupání obou pohlaví počalo býti zakazováno.

Je velmi přirozeno, že z původních koupelí pro zdraví a čistotu stala se společenská zábava, když koupání bylo často opakováno a prodlužováno. Koupali se obyčejně dvakrát denně, v lázních léčebných ovšem denně, a prodlévajíce v lázních parních i vodních po několik hodin, přijímajíce tu tedy i potravu a nápoje, bavili se zpěvem, hudbou a žerty.

Rovněž přirozeno je, že v bavící se společnosti obou pohlaví vznikal styk povahy galantní. To vyplývalo zcela logicky ze situace. Lázeňské místnosti byly ostatně velmi neprostorné. I tam, kde pohlaví koupala se odděleně, byla oddělena toliko nízkým pažením, které sotvaže ruce překáželo, natož pohledu. V koupeli vanové bavil se pravidelně pár. K jídlu, pití a zpěvu přidružila se tudíž nutně kratochvíle milostná, a v dalším vývoji stal se z účelu prostředek: chodili se koupat, aby se mohli příjemně pobavit.

Koupel bývala také významným číslem zábavního programu různých slavností, na př. koupel svatební. Před svatbou koupali se jako před každou slavností, ale nebyla to jen koupel očišťovací, nýbrž někdy téměř vrchol slavnosti. Ba, později děla se až po vlastním sňatku. V průvodu svatebčanů a hudebníků táhli mladí manželé do lázní, aby se tu společně vykoupali, umyli a pobavili jak je pánbu stvořil, hostinou, zpěvem a veselím. Pravidlem byl při tom erotický vtip a žert. I když se koupala později obě pohlaví odděleně, sešla se pak v lázních ke společné pitce, k hrám a tanci. Velmi často bez zbytečného obleku, který by byl jen překážel. Václav Hollar^[55] znázornil takovou svatební lázeň velmi zřetelně na jedné menší své rytině. Vyvrcholila někdy intimní orgií, zase k nemalé mrzutosti bdělých úřadů, které považovaly i tu za svou povinnost vydávati výnosy a zákazy. Podle různých městských práv směly novomanželé býti provázeni do lázní jen určitým počtem svatebčanů. Tak Mnichov nařizoval na počátku 14. stol., že každá strana smí pozvati k slavnosti postelí a koupelí jen šest žen, tedy společně dvanáct žen. Řezno dovolovalo ve 14. stol. ženichovi 24 soudruhy do lázní a jemu i nevěstě osm žen a žádnou více. Jinde směřovaly zákazy proti tomu, že mnozí muži při takových příležitostech v lázních i jinde tančili bez kalhot a jupek jen v koupacích čepicích.

Ještě na konci 16. stol. čteme v kterémsi mravokárném spisu o lázeňském životě v Halle (v údolí Innu): „Klíčem panenství je stydlivost, neboť právě pro stydlivost jest mnohá proti své vůli odvrácena od smilstva, těmito lázněmi však ztrácí pomalu stydlivost a učí se objevovati se pěkně obnažena před muži. V mnoha není vůbec rozdílu, oddělených světnic pro svlékání a koupání, ba, koupací vany, v nichž sedí, úmyslně směšují muže a ženu, aby jeden druhého mohli lépe a pohodlněji viděti a učiti se ztrácet vzájemnou stydlivost. Kolikrát vidím (nejmenuji proto města) dívenky deseti, dvanácti, čtrnácti, šestnácti a osmnáctileté zcela obnažené a pouze krátkým lněným, často vlečeným a roztrhaným pláštěm koupacím nebo, jak se tu v zemi říká, pouze badehrou vpředu zakryté a vzadu přes záda. Tak a na boso a ruku držíce si náležitě na zadnici běží z domu přes celou ulici za jasného dne do koupelny. Kolik běží vedle nich zcela malých, deseti, dvanácti, čtrnácti a šestnáctiletých hochů a doprovází počestný houf!“

Leč i tam, kde později nemohla se obě pohlaví společně koupati a byla pro každé pohlaví určena jiná doba nebo zvláštní koupelna, byly ženské lázně sotva příliš hermeticky zavřeny. V renezančním umění výtvarném vyskytuje se neobyčejně často motiv Batseby, ženy pozorované v lázni, a o Dürerovi víme, že tu provedl nejeden dobrý náčrtek podle skutečnosti. Vedle toho byly ženy i ve svých zvláštních koupelnách obsluhovány lázeňskými sluhy, kteří měli na sobě jen obvyklou zástěrku kyčelní, kdežto ženy zde odkládaly veškeren šat; nejeden drsný šprým vznikl při tom pro oboustranné obveselení, nehledíc k věcem, které patří do kapitoly o prostituci.

Dodejme, že veřejné lázně nebyly v renezanci jen zařízením městským, nýbrž i venkovským: většina dědin měla své koupelny, větší vesnice i dvé. Ve větších městech bylo jich ovšem více; tak ve stejné době měl jich Curych 5, Ulm 10, Basilej 11, Norimberk 13, Frankfurt n. M. 15, Vídeň 21 atd.

O jejich souvislosti s prostitucí pojednali jsme již dříve a vrátíme se k ní ještě v další kapitole.

Vedle lázní veřejných byla však i domácí koupelna do jisté míry místem společenské zábavy, neboť sem přiváděn byl nejdříve host, při uvítací koupeli zde poskytovali mu společnost a nejhezčí děvečky posílali mu pak k obsluze; zde také scházeli se s přáteli ke společné koupeli a bavili se jídlem, pitím, hrou a žerty. Také byla domácí koupelna nejčastěji útočištěm cizoložné lásky, v ní dávala se záletná paní domu nejraději překvapiti svým nápadníkem, sem zvalo milostné psaníčko vyslyšeného ctitele k milé a veselé koupeli. Tu však také mnohdy odehrálo se drama, když milenci překvapeni byli žárlivým manželem.

Domácí koupelna byla obyčejně jen improvisována: vana postavena byla pro tu chvíli jen do některé sednice. Ale v domech bohatých měšťanů a v palácích šlechticů a církevních knížat byla to síň skvostně zařízená, mramorem obložená, malbami vyzdobená s drahocennými vanami a měkkými polštáři na lavicích. Takovou koupelnu měl na př. kardinál Bibbiena ve Vatikáně, proslulou Rafaelovými^[56] freskami, a v ní pořádal světácké zábavy se svými milenkami a s krásnými kurtisánami papežského paláce.

Ještě ve dvanáctém století navštěvovaly některé knížecí osoby koupelny veřejné. Ale v 15 a 16. stol., když bohatství buržoasie vzrůstalo a třídy počaly se přísně rozlišovati, množily se i domácí koupelny a lázně veřejné byly navštěvovány jen lidem.

Byla však ještě jedna příčina toho, že majetné třídy opouštěly veřejné koupelny a jejich zábavy. Našly za ně náhradu, svým choutkám mnohem přiměřenější: v 13. století počaly vznikati četné lázně léčivé a přírodní a brzy nabývaly podoby módních a luxusních podniků zábavných pro „lepší společnost“. V těchto lázních, do nichž se jezdilo, jako dodnes „do lázní“ jezdí typická buržoasie, scházeli se bohatí lidé, mezi nimiž skutečně nemocní tvořili stále menší počet, aby příjemnou zahálkou se „zotavili“. Tak staly se tyto lázně středisky společenského života patricijského a prosluly i bujným životem erotickým.

Námi již dříve připomenuté proslulé vylíčení badenských lázní, jež zanechal Francesco Poggio ze 16. stol., stůjž zde nezkráceně místo dalších výkladů:

„Píši Ti tento dopis ze zdejších lázní, do nichž zahnala mě dna v rukou a myslím, že si toho zaslouží, abych Ti vylíčil jak jejich polohu a půvab, tak i mravy hostí zde prodlévajících a jejich lázeňský způsob.

Staří mnoho namluvili se o lázních v Potuoli, do nichž sbíhal se téměř celý Řím, aby se tu pobavil. Po mém soudu však, nevyrovnaly se ony v tomto směru lázním zdejším a nesnesou vůbec srovnání s nimi. Tam krása krajiny a nádhera okolních letohrádků přispívaly k půvabu místa více než koupání a veselá společnost. Zde naopak neposkytuje poloha duchu žádného potěšení nebo jen velmi nepatrného; všecko ostatní má však takový půvab nekonečný, že se mi častěji zdáti mohlo, jako by sama Cypria,^[57] a co vše má však ještě svět v sobě krásného sešli se v těchto lázních; tak velice dbají tu obyčejů bohyně, tak velice najdeš tu opět její mravy a rozpustilé hry, a třebaže ti dobří lidé sotva četli řeč Heliogabalovu, přece matkou přírodou zdají se býti úplně o tom poučeni.

Asi čtvrt hodiny od města, těsně u řeky, zřídili pro potřebu lázní pěkný dvůr, v jehož středu je veliké místo, obklíčené skvostnými hostinci, které mohou pojmouti spoustu lidí. Každý dům má svou vlastní koupelnu, které mohou použíti jen ti, kdož v domě bydlí. Veřejných i soukromých koupelen počítá se tu ke třiceti. Pro nejnižší třídu lidu jsou však určena dvě zvláštní místa, na všech stranách otevřená, kde muži, ženy, mladíci a nevdané dcery, krátce vše, co z davu sem se sejde, zároveň se koupají. Tu je přehrada, oddělující obě pohlaví, která však jen lidi pokojné zadržeti by mohla; a veselo jest dívati se, jak tu zároveň staré odložené maminky a mladé dívky nahé sestupují přede všemi zraky a to, co jinak každá pečlivě skrývá, vydávají na pospas mužským pohledům. Více než jednou obveselila mne tato rozkošná podívaná; vzpomněl jsem si při tom na hry floralií a u sebe obdivoval jsem prostou mysl těch dobrých lidí, kteří stejně málo na to hledí jako ošklivého o tom si myslí nebo říkají.

Nyní, pokud běží o zvláštní koupelny ve dvorech hostí, jsou velmi krásně vyzdobeny a — oběma pohlavím společny. Jsou sice rozděleny pažením, ve kterém však jsou umístěna různá propouštěcí okénka, jimiž možno společně píti a mluviti a navzájem se tedy nejen viděti, nýbrž také dotýkati, což všecko se také často děje. Vedle toho jsou nahoře pavlače, na něž chodí mužští dívat se a hovořit, a rozuměj, je tu každému volno, vykonati návštěvu v druhé koupelně, žertovati tu, obveselovati si mysl, a při sestupu do koupele jako při výstupu dívati se na krásné ženy na větší části těla nahé. Tedy nikdo tu nehlídá vchodů, žádné dveře — hlavně strach před neslušností — jich nezavírají. V mnoha koupelnách vcházejí dokonce obě pohlaví týmž vchodem do lázně, a nezřídka se děje, že mužský potká nahou ženskou nebo naopak. Nicméně muži uvazují si jakousi zástěrku, a ženy mají lněné roucho, které však shora až doprostřed nebo po obou stranách je otevřeno, takže nepokrývá ani krku ani prsou ani paží ani ramen. V koupeli samé jedí často společně pokrmy ze všech stran snesené u stolu, který pluje ve vodě, čehož ovšem i muži se zúčastňují. V domě, kde jsem se koupal, byl jsem také jednou pozván k takové hostině. Dal jsem svůj příspěvek, ale nešel jsem tam, ač na mě velmi naléhali, — a sice nikoli z plachosti, která se tu považuje za lenost nebo sedlácký způsob, nýbrž proto, že jsem řeči nerozuměl; neboť zdálo se mi nevkusno, abych jako Vlach němčiny neznalý — ztrávil celý den v koupeli v němotě a mlčky mezi krasavicemi pouze jídlem a pitím. Dva přátelé moji však dostavili se opravdu, jedli, pili, žertovali, mluvili s nimi tlumočníkem, ovívali je vějířem, a krátce bavili se náramně. Neboť nic nechybělo při této podívané než představení Jupiterovo, jak zlatým deštěm účinkuje na Danae^[58] atd., a moji druzi byli ovšem lněným rouchem oděni, jež také muži oblékají, jsou-li pozváni do lázní ženských. Viděl jsem pak všecko z galerie, mravy a zvyky těchto počestných lidí, jejich dobré jídlo, jejich příjemné, nenucené chování. Podivuhodno jest viděti, v jaké nevinnosti žijí a s jakou nepredsudečnou důvěrou muži přihlížejí, kterak cizinci volně si počínají vůči jejich ženám; nic jich neznepokojovalo, všecko vykládali si nejlépe nebo spíše jen si toho nevšímali. Neboť nic není tak těžké, aby podle mravu těchto dobrých lidí nebylo to lehké jako pírko. V Platonově republice, jejíž mravy činí všecko společným, byli by se znamenitě chovali, poněvadž, aniž znají jeho nauky, kloní se již takto k sektě.

Některých těchto koupelen užívají, jak jsem řekl, zároveň mužští i ženské, jsou-li navzájem spojeni svazkem krve nebo přátelství. Mnohý navštíví denně tré až čtyř takových koupelen a ztráví tu většinu dne zpěvem, pitím a po koupeli tancem. I ve vodě někteří usednou a hrají na nástroje. Nic není však půvabnějšího pro zrak a sluch, než když dospělé nebo již plně rozkvetlé panny s nejkrásnější a nejupřímnější tváří, postavou a chováním podobny bohyním, zpívají k těmto nástrojům, zatím co jejich lehký, dozadu odsunutý šat pluje po vodě, a každá jest jinou Venuší. Pak mají způsobný obyčej, když muži se shora dolů k tomu přihlížejí, žertem je prosit o almužnu; tu házeny jsou, hlavně těm hezčím, malé peníze, které chytají rukou nebo nastaveným rouchem, jedna druhou při tom odstrkujíc; a při této hře odhalovány jsou právě nezřídka také nejtajnější půvaby. Rovněž věnce z různých květin jsou jim házeny, jimiž si zdobí hlavinku.

Tato mnohonásobná příležitost potěšit oko a rozveselit ducha měla pro mě tolik půvabu, že, nehledíc k vlastnímu koupání dvakrát denně, i ostatní čas trávil jsem návštěvami druhých koupelen a stejně mincí a věnců jsem naházel jako druzí. Neboť uprostřed tohoto ustavičného povyku hudby a zpěvu nebylo kdy ke čtení nebo přemýšlení; a chtíti tu být jediným moudrým, bylo by bývalo největší hloupostí, hlavně pro toho, kdo nemá zálibu v sebetrýzni a jemuž nic lidského není cizím. K nejvyšší rozkoši chybí ovšem ještě zábava hovorem, která přece je ze všech nejvýtečnější. Mně nezbylo jiného, než pásti svůj zrak na těch kráskách, choditi za nimi, voditi je ke hře a doprovázeti zase při návratu. Také tu byla příležitost k bližšímu styku a při tom taková svoboda, že člověku nebylo pečovati o to, aby dodržel obvyklé stupně ucházení se o přízeň a příchylnost.

Vedle těchto zábav byla tu pak ještě jedna neméně půvabná. Za dvory, docela u řeky, jest totiž veliká mnoha stromy zastíněná louka. Sem po jídle sejdou se všichni a obveselují se zpěvem, tancem a všelikými hrami. Většina hraje míč, ale nikoli jako u nás, nýbrž mužští a ženské házejí si každý tomu, koho má nejraději, takový míč, v němž je mnoho rolniček. Všichni běží, aby jej zachytili; kdo jej dostane, vyhraje a hodí jej opět svému miláčkovi: Všichni zdvihají ruce, aby jej chytli, a kdo jej drží, tváří se, jako by jej chtěl hoditi hned té, hned jiné osobě. Tak mnoho jiných zábav podobné veselosti musím, abych stručný byl, přejíti a poskytl jsem Ti jen malou ukázku z několika, abys mohl učiniti si představu, co tu vše jest pro velkou společnost epikurejskou. Málem jsem toho mínění, že toto jest místo, kde první člověk byl stvořen, jež Hebrejci gan eden t. j. zahrada rozkoše jmenují; neboť může-li ono nám jinde opatřiti blaženost, nevidím, co chybí místu tomuto, aby mohlo také úplnou blaženost poskytnouti.

Ptáš-li se mně, příteli, dále, hlavně, jaká jest síla zdejší vody, jest ona právě velmi různá a rozličná; v některých věcech však zvláště veliká a téměř božská; neboť na celém světě, myslím, není lázní, které by více podporovaly ženskou plodnost. Přijde-li sem některá ženská, jejíž tělo je uzavřeno, pocítí ihned obdivuhodný účinek těchto lázní, jen když pilně užívá prostředků, které umění předpisuje neplodným.

Nesčetné je ostatně množství vznešených i sprostých, kteří, nikoli pro léčení, ale pro zábavu sejdou se sem z dálky 100 mil. Všichni, kdož milují, všichni, kdož se zasnoubiti chtějí, nebo kdož ještě život hledají v požitku, proudem se sem valí, nalézajíce tu, čeho si přáli. Mnozí předstírají tělesné choroby a jsou jen na duchu nemocni. Tu možno spatřiti množství hezkých žen, které bez manžela a bez příbuzných, jen v průvodu dvou služek a jednoho sluhy sem přicházejí — nebo v průvodu stařenky tety, která se dá snáze ošiditi než podplatiti. Každá však, jak jen možno, ukazuje se v rámci ze zlata, stříbra a drahokamů, takže bys řekl, že nepřišly do lázní nýbrž na nejskvělejší svatbu. Také jeptišky, nebo, lépe řečeno, floralské panny, opati, mniši, řádoví bratři a kněží žijí tu ještě svobodněji než všichni druzí; koupají se spolu se ženami, zdobí jim vlasy věnci a zapomínají na veškery závazky svého slibu. Všichni totiž mají stejný úmysl: — smutnost vypověděti, zábavu hledati, jiné myšlenky nemít, než jak by užili života a jeho radostí. Nikdo se nesnaží společnému něco odníti; spíše hledí každý, aby zvláštní společným učinil. A úžas budí, že při takovém množství (bývá tu vždy na tisíc lidí), při tak rozličných mravech ve směsici opilé veselím nevznikne hádka, spor, nadávka, ba ani mručení ani stížnost jednoho na druhého. Tu vidí muži, jak s jejich ženami jest laškováno a zastihnou ji o samotě s člověkem úplně cizím; to vše jimi nepohne, nediví se ničemu a myslí, že to vše děje se nejzpůsobněji, s důvěrou v nejpoctivějšího domácího přítele. Tak čert žárlivosti, který jinde brzy sužuje muže, je zde neznámým hostem, jehož jména neznají, neznajíce věci. Těch mravů, tak málo podobných mravům našim! My Vlaši hledíme na všecko s nejhorší strany a máme zálibu v pomluvě a snižování, takže tam, kde je nejslabší zdání zlé vůle, přísahátme ihned na nejčernější zločin.“

Společnost, která se sjížděla do tehdejších lázní módních, byla velmi pestrá a někde téměř mezinárodní. A spěchali sem hlavně ti, kdož doma tísněni byli přísnějšími mravy a zvyky. V koupelničkách mnohá počestná žena počínala prý si s mladíky mnohem horlivěji než lázeňská služka, poněvadž doma by se byla bála muže nebo pomluvy.

I tu staraly se úřady hojně o zlepšení mravů mnoha výnosy, řády a zákazy. V lázeňském řádu würtemberských lázní Boll z 1594 čteme: „Nestoudné, smilné řeči a jiné ponižující pomluvy, jakož i pohoršlivé písně a zpěvy buďtež pod trestem jednoho zlatého zakázány, rovněž nemravné posuňky a projevy vůči počestným paním a pannám pod neprominutelným trestem jednoho zlatého, kdykoli se to stane.“

Nikoli však úřední horlivost, nýbrž jiné příčiny vedly i tu k pomalému zániku tohoto veřejného života lázeňského, příčiny, které již známe: všeobecná sociální bída a syfilida. Při tom nemálo působil silný vzestup cen dříví v 16. stol., neboť lázně vytápěny byly jen dřívím, muselo tudíž dojíti k jejich zdražení, jehož chudá doba již nesnášela. Paní Venuše se svým toporným soudruhem se stěhovali, jak později uvidíme, do ovzduší mnohem méně zdravého a čistého.

Společenské hry dospělých mívaly vždy nějaký základ erotický nebo aspoň erotický příměšek. Tedy nelze se diviti, že ve středověku a v renezanci erotický obsah hlavně je naplňoval a nezastřeně dáván byl najevo. Jakého druhu byly tyto společenské hry středověké, vysvítá již s ukázky, kterou jsme uvedli ve čtvrté kapitole. Vzájemné ukrádání hubičky bylo pointou mnoha her, koketní obnažování se nejčastějším jejich účelem, a to, jak jsme rovněž již řekli, u všech tříd a vrstev stejně. Jen selské hry byly často o něco drsnější.

K těmto hrám dlužno ještě počítati také ve všech zemích četné obyčeje příležitostné, spojené s určitým datem nebo událostmi pravidelně se opakujícími. Sem patří na př. žerty „aprilové“. Mnohé tyto obyčeje měly a leckde dosud mají erotickou povahu již proto, že kdysi souvisely s kultem plození a rození. U jiných erotická stránka vyplývala ze situace. V některých krajinách na příklad v den rovnodennosti, ve Francii na Sylvestra, bylo zvykem, že chlapci vyháněli ráno březovými metlami z postele nahá děvčata, která byla známa, že dlouho spí. Jinde naopak v určitý den ráno vnikaly ženy a dívky do sednice hochů a braly jim pokrývku a šaty atd; takové žertovné obyčeje byly i na dvorech oblíbeny.

*

Nejoblíbenější hrou dospělých byl však všude a za všech dob tanec. Jeť právě tak jako oblek především otázkou erotickou, jak již víme, kterou každá doba znova po svém řeší.

Tanec nebyl a není nikdy nic jiného než erotika přeložená do stylisované rytmiky. (Fuchs.) Symbolisuje erotické touhy, námluvy, drahoty, sliby a akty, celek nebo části. Řada národních i módních tanců představuje nejzřetenějším způsobem provádění milostného aktu; z prvního svazku, kde jsme pojednali o erotickém původu tance, víme to také o mnoha tancích národů přírodních. Nejsou nic jiného než stylisované opojení milostné. Takový valčík pak je pouze snivější formou téže věci, a o jeho erotické povaze netřeba vůbec se šířiti, poněvadž je všeobecně známa a vyzkoušena. V tanci je všecko prosyceno smyslností, a poněvadž při tom je dokonce stylisovanou rytmikou pohlavních rozkoší, byl tanec vždy největším rozněcovatelem smyslné fantasie, nejvyhledávanějším svůdcem a nejnebezpečnějším kuplířem.

Tance z konce středověku a z renezance projevují tyto staré tendence docela nezastřeně, stupňujíce jen pohlavní stránku ostatních her společenských. Nejoblíbenější a nejčetnější tance renezanční představovaly divoké skákání, víření a točení tanečnice, aby sukně byly co nejvíce pozdvihovány, a muž to provázel ustavičným dupáním a růjným jodlováním, jako se dosud děje při některých tancích horáckých. Jak jsme již dříve řekli, byl nejoblíbenějším tanečníkem hoch, který dovedl nejsměleji s tanečnicí zatočit.

Za hlavní obveselení považován byl pád některého páru, který strhl s sebou pravidelně i jiné páry a vytvořil na podlaze pěkné klubko lidské, ozdobené nejednou smělou nahotinkou ženskou i mužskou, na kterou již čekali mnozí diváci. Říkalo se také o divácích, že jsou horší než tanečníci.

Bylo by zbytečno vypočítávati nebo ukázkami karakterisovati tu kazatelské a úřední zákroky proti bujnosti lidového tančení. Z těchto opatření zajímavé jest jen jediné: vrchnost posílala do tanečního sálu městské biřice, městskými barvami označené, aby kontrolovali slušnost tance; stalo-li se něco úmyslně neslušného, měli právo zakázati muzikantům další hudbu a tak zaraziti další veselí. To připomíná nám na př. moderní strážníky ve velkých tančírnách pařížských, kteří napomínají holky, příliš nohy vyhazující a spodní prádlo ukazující, slovy: „Dansez plus poliment!“ (tancujte slušněji!) a mohou vyvésti osobu neposlušnou. —

V „Orchesiografii“ Tonia Arbeau z 1588 čteme: „Tance jsou provozovány, aby bylo seznámo, zda milenci jsou zdraví a schopní; že jim dovoleno tímto způsobem obejmouti své milenky, aby slušně mohli pocítiti a čichati jeden druhého, mají-li svěží dech, a tak toto místo vedle jiných příjemností, které poskytuje tanec, považováno je za nutné k dobrému uspořádání společnosti.“

Možno ovšem pochybovati o tom, že většina renezančních tanečníků a tanečnic uvažovala takové momenty hygienické a sociální, za to však jest jisto, že využívala tance k důkladnému vzájemnému seznámení se tělesnému, pokud ono rozkoš přináší.

Především se při tanci horlivě líbali. A tanečnice byla líbána nejen na ústa a tváře, nýbrž nejraději na ňadra ochotně na pospas vydaná, a takové polibky platily za hold, jejž každá žena a každá dívka směla dovoliti bez nebezpečí pro svou pověst. A ještě horlivější byly při tanci ruce. „Muži sáhají děvčicím přede vším lidem do šněrovačky a pevně chopí se toho, co tu najdou. V čemž většina holek má tajné zalíbení.“ Prý jen ty, které ješitnými hadry vycpaná měly ňadra odpíraly tomu a tvářily se rozhořčeně. Ostatně i v přestávkách mezi tancem bylo zpytování obsahu šněrovačky hlavním zaměstnáním tanečníka, který podle zvyku buď klečel před svou dívkou nebo se jí posadil na klín.

Oblíbeným tancem hromadným byla kola, provázená společným zpěvem, při nichž všichni tanečníci drželi se za ruce a jeden muž byl vždy mezi dvěma ženami. Kolové písně taneční měly vždy povahu erotickou a u lidu prostného a selského byly všeobecně obscenní. „Tu slyšeti hanebné a nepočestné písně milostné a zpěvy a podle nich tančí holky i hoši,“ napsal Erasmus Rotterdamský^[59] o kolových tancích.

Se vzrůstající náladou vzrůstala ovšem i taneční rozpustilost, žádostivost jedněch a ochota druhých. Mnoho milostného zboží bylo tu dáváno a přijímáno zálohou, a co přislíbily zraky a ruce ve víru tance, to plnila omámená těla, když se šlo domů. „Kde je taneček, tam čert má koneček.“

Vypravuje-li nám však jistý druh mravokárců, že drsné mravy taneční vládly jen na venkově a v městech jen u nižšího lidu, nutno zdůrazniti, že u prostého lidu měl tanec sice naivnější a upřímnější formu, ale v salonech bohatého a vznešeného panstva běželo při tanci o tytéž věci jako na louce pod lipou nebo v temné hospodě.

Počestné měšťáctvo bouřilo sice proti večerním tancům lidovým, ale nikdy nedalo si vzíti svého „počestného tance občanského“, bez něhož nemohlo si představiti svůj kalendář zábav a požitků. Vedle toho tehdy jako dnes představoval každý ples a věneček důležitý trh kuplířský, na němž počestné matky vystavovaly své mladé zboží a hleděly je udati. „Naši předkové pořádali takové tance veřejné také z té příčiny, aby jejich děti mohly býti sousedy spatřeny, zasnoubení prováděna. Proto v Míšni i jinde ročně v určitých dnech dnes v této, pak v jiné vesnici podle vrchnostenského nařízení zásnubní tance jsou pořádány,“ píše Cyriakus Spangenberg^[60] ve svých kázáních pro nevěsty.

S tímto kuplířským cílem nedala se ovšem spojiti, hlavně v renezanci, velká upejpavost panen. Mladíci měli pořekadla: „Chceš-li věděti, jak žena v posteli se činí, veď ji k tanci“, nebo „Každá žena miluje tak, jak tančí.“ A chytrá děvčata — selská stejně jako měšťanská — horlivě se podle nich řídila.

Jen u dvorů vznikaly tehdá slavnostní tance, podobné dnešní polonéze, při nichž erotická symbolika utajena byla pod konvenčními formami. To byla však obyčejně jen předehra k oficielním slavnostem.

Tanec jako příležitost k smyslné činnosti byl v renezanci také hlavní věcí při všech slavnostech.

Z lidových slavností nutno na prvním místě jmenovati posvícení, hlavní slavnost každého roku. Tu již při jídle hráli muzikanti taneční kousek, a sotva vstalo se od stolu, již chlapec chopil děvče, soused sousedku, a v prudkém víru smísily se páry do kola. Muži dupali, a směsice pestrých sukní ženských vířila ohnivými kotouči. Hlavy, předem již rozpálené vínem, nezadržovaly dlouho rozpoutání všech smyslů. Nikdo nedbal, vidí-li jej druhý; muži nečinili okolků a ženy tím spokojeněji se hihnily, čím pevněji hoch je k sobě tiskl. Nálada vzrůstala, stále bouřlivější bylo všeobecné veselí, a stále častěji tanec dovršoval svou úlohu, a pár za párem tajně mizel v křoví, aby za chvíli stejně tajně se opět objevil v kole. Statná měšťanka byla tu stejně ochotna ke svému ctiteli jako vznešená dáma ke svému něžnému rytíři nebo venkovská děvčice o širokých bocích k růjnému pacholkovi. A když pak slunce konečně za obzor zapadlo, a šero odzbrojilo poslední rozvahu, ústa k ústům přilnula, a ruce navzájem zatínaly se do bujného masa, tu již nešli ani do křoví, ale vypíjeli svůj divoký doušek na místě všeobecné růjnosti. Rubens to velikolepě namaloval a symboly vyjádřil ve svém „Selském posvícení“.

Lidová slavnost renezanční byla ještě něco podstatně jiného než jest a může býti dnes kterákoli slavnost hromadná. Masa všeho lidu tvořila tehdy při slavnostních příležitostech opravdu jednu rodinu, nejsouc zevně ještě roztrhána třídními zájmy, jako je tomu dnes ve všech kulturních státech, kde každá hromadná slavnost může býti jen slavností určitého stavu nebo určitých vrstev. V renezanci vytvořené rozdíly třídní nevyvolaly ještě obecně jasného vědomí třídního, a převaha církve nad státem a obcí, jakož i náboženství sjednocovaly všecky vrstvy aspoň v den sváteční. Lidová slavnost měla tudíž v této době širokou povahu opravdu všeobecnou a plynula bujně po svém prostranství vlnami jednotného veselí, napojeného stejnou smyslností všech stavů.

Masopustni noc byla druhou slavností lidovou, nejen pro svůj rozsah, nýbrž i tím, že pokud o dospělé běželo, byla rovněž úplně erotikou prosycena, jsouc patrně pokračováním antických saturnalií. Na některých místech nošen byl v procesí obrovský falus jako symbol dne, jemuž všichni v té chvíli sloužili, majíce to usnadněno maskou, kterou byli zakukleni. Dovolovala muži formu útoků, před níž žena i pod maskou se rděla, a ženě dovolovala slova, kterých by byla dne všedního nikdy nepronesla. Proto také lidový vtip podle masopustní noci jmenoval děcka narozená v listopadu a dodával ještě jizlivěji: „Listopadová děcka mají vždycky dvé otců.“

Ale maskování dovolovalo i jiné kousky; bývalo úspěšně využíváno i politickými oposicemi, a tak již velmi brzy zakazováno bylo na veřejnosti buď vůbec nebo bylo vyhrazeno jen určitým skupinám nebo cechům. Benátčané na př. zakázali již v r. 1400, že nikdo nesmí v masopustni noci choditi se zakrytým obličejem.

V soukromí ovšem masopustni mrav zachováván byl dále a vítán byl stejně patricijským a šlechtickým kruhům jako dvorní společnosti. Mravy a obyčeje všech tříd lišily se tu navzájem jen větší nebo menší upřímností, větší nebo menší rafinovaností. V r. 1639 pořádala vévodkyně z Mediny maškarní ples karnevalový, na němž s dvacetitřemi dámami dvorními vystupovala jako Amazonka a v kroji tak mythologicky jednoduchém, že došlo při slavnosti k několika skandálům. Zmíněné námi v minulé kapitole zápasy nahých kurtisán se statnými lokaji na dvoře papeže Alexandra VI. byly rovněž zábavou karnevalovou.

Řada masopustních obyčejů a masopustní frašky, jichž velmi mnoho jest zachováno, rovněž dokazují očividně erotickou a pohlavní povahu této lidové slavnosti. Hlavně masopustní frašky jsou obsahu i výrazu tak drsného a drzého, že v našem světě, na povrch tak ulízaném, patrně nejen censor byl by jimi pohoršen. —

*

Vážné divadlo přestavovaly v té době hry pašijové a mysterie, pořádané pod protektorátem církve a hlavně církví inscenované. Bylo v nich hlavně mnoho naivně realistického, co připomínalo přirozenou smyslnost doby. Heinrich Bebel vypravuje příhodu, která ve skutečnosti nebyla prý příliš vzácná. V kterémsi městečku hráli pašije. Silný mladík představoval Krista a byl úplně nahý pověšen na kříž. Když tak chvíli na kříži visel, zpozoroval pod křížem sličnou dívku, kterou vřele miloval a která hrála Marii Magdalenu tak půvabně a svou pěknou postavou dráždila „ukřižovaného“ tak mocně, že účinek toho počal se u mladíka jeviti a zpozorován byl i obecenstvem. Věc byla stále horší, a dívka musila býti vyvedena, čímž pohoršení prý se jen posílilo. — Při jiném představení, znázorňujícím mučení svaté Barbory, byla dívka, která hrála tuto úlohu, za nohy pověšena a visela tak po nějakou dobu k velké zábavě diváků. Hlavně francouzská mysteria vynikala drsnými náměty erotickými: na příklad panna Maria pomáhá v poslední chvíli abatyši, kterou její zpovědník učinil těhotnou, nebo odejme ruce nevěřící ženě, která se chce přesvědčiti, je-li matka boží dosud pannou.

Ve světských dramatech a komediích měla ovšem erotika nejsmělejší formy, a čím více divadlo později stávalo se hlavním prostředkem světské zábavy společenské, tím více pak, za dob absolutismu, nabývalo povahy úplně pornografické, v Německu jako v Italii, ve Francii jako v Anglii.

*

Také při slavnostech soukromých, hlavně na křtinách a svatbách, trvajících často mnoho dní a vyplněných především pravými žranicemi a chlasty, byla paní Venuše ochotně a obecně přijímána a obsluhována. Na svatbě byly drsnou erotikou prošpikovány všecky vtipy, hry, proslovy a divadla, svatební průpovídky i svatební písně, k poctě novomanželů složené. Nejzřetelněji mluvilo se v nich o tom, nač je ženich v budoucí noci nejzvědavější, jaký těžký úkol na sebe vzal a jak nevěstě jest podporovati jej při tom… Ke každé svatbě patřil nějaký hodně nestydatý šprýmař. V různých zemích provozovány byly všeliké obyčeje žertovné a erotické. Na př. loupež podvazku. Za svatební hostiny zmizel jeden mládenec tajně pod stůl a pokoušel se vzíti nevěstě podvazek, aniž ženich by toho viděl. Nevěsta se tomu nebránila, nýbrž byla naopak s mládencem spojena. Podařila-li se „loupež“, bylo ženichu vykoupiti se zvláštní dávkou vín. Třebaže bylo zvykem, že nevěsta „loupež“ usnadňovala, davši si podvazek co nejníže a často uvolnivši jej poněkud předem, přece jen tento obyčej poskytoval odvážnějšímu příležitost, aby si při tom s nevěstou nějak galantně zažertoval, což nevěsta ráda odpouštěla. A to byla právě ta okolnost, pro kterou dostalo se ženichovi posměchu: „že si ještě v poslední chvíli dává panenství před nosem vzíti.“ — Popisem podobných obyčejů při svatbách a jiných příležitostech dala by se vyplniti snadno celá kniha. O společné koupeli, jako vrcholu svatebního veselí, jsme již mluvili, a částečně i o tom, že — jak praví jeden vrstevník — „při slavných svatbách mnoho oděvu odhazovali a teprve pak tančili a že pilně se snažili, aby ženy neslýchaným způsobem padaly.“ —

Dodejme ještě, že pověst rozpustilých zábav erotických měly na příklad i vyjížďky na saních, které v 15. stol. staly se módou, a že vůbec každá slavnost platila podle lidového rozumu za místo, „na které muž nemá ženy pravidelně pouštěti, nechce-li míti kurvy v posteli“.

Taková tvůrčí doba revoluční, jako byla renezance, plná rašících sil a brutální chuti k životu, projevuje i ve své mateřštině nevyčerpatelné bohatství nově tvořených slov, šťavnaté obrazotvornosti a nezastírané přímosti a syrovosti výrazu. Pro každou myšlenku jest hledána nejvěcnější forma, každá věta má zníti jako rána obuškem.

Taková byla také řeč Münzerova, Huttenova, Husova, Lutherova, Rabelaisova, Morova, Shakespearova, taková byla také řeč společenského obcování ve všech vrstvách. Byla krásná nikoli s hlediska nějakých dnešních schöngeistů, jak se zdá, rychle již vymírajících, ale byla krásná, protože byla silná, zralá a přirozená.

Zní z ohromné literatury renezanční, zněla jistě mnohem šťavnatěji a upřímněji v ústech lidu. O tom nás nejlépe poučují nesčetná přísloví, v nichž mravní názory doby nabývají nejzřetelnější formy plastické.

V renezančních příslovích vyslovovala nová doba své nové zákony života, výsledek tisícerých nových postřehů a zkušeností. Činila to směle a drsně, ničeho se nelekajíc, poněvadž věděla, že vítězství jest již její. A poněvadž fysická rozkoš milostná byla programovým požadavkem většiny lidí, vyhledávala také přísloví toto thema pro nejrůznější mravní úvahy, načež literatura zase nejobecnější a nejnevinější přísloví pokoušela se vtipně spojiti s milostnými představami a erotickými dobrodružstvími. A to všecko s drastickou drsností, protože řeč sama nechtěla býti jen pouhým zvukem, nýbrž něčím téměř tělesným, něčím všemi smysly uchopitelným, na všecky smysly účinkujícím.

Převádíme sem několik renezančních přísloví původu lidového i literárního a z různých jazyků, aniž ovšem můžeme zde poskytnouti čtenářům ukázky právě nejkarakterističtější — poněvadž nežijeme v „temném“ středověku a pod mocí papežskou, nýbrž v „osvíceném“ věku dvacátém, kdy nás censuruje čsl. úředník republikánský.

K těmto příslovím netřeba dalšího vysvětlení:

Jsme všichni lidé až ke kolenům, pak počíná neřád. (Něm.)

Malá nožka, velký klín. (Franc.)

Na panně a rybě nejlepší je prostředek. (Něm.)

Obratná žena neumře nikdy bez dědiců. (Špaň.)

Rozzuří-li se mistr Bernardo, řezník, nezná žádného zákona a neušetří žádné ženy. (Vlaš.)

Myš má hledati díru, nikoli díra myš. (S. Frank.)

Máš-li dům, jest už hotov, máš-li ženu, musíš ji hotovou udělat. (Něm.)

Za čtyřicet neděl bude poznáno, co to na tvých houslích bylo zahráno. (Něm.)

Kdo má štěstí, přivede si nevěstu, a kdo může — spí s ní. (Něm.)

Kdyby žena znala užitečnost celeru pro muže, nasázela by ho z Paříže až do Říma. (Franc.)

Z upejpavé zadnice nevyletí veselý prd.

Na světě je více pochev než dýk. (Lehman.)

Lže přísloví, není-li kurvou žena, která v běhu vrtí zadnicí. (Vlaš.)

Vola uchop za roh, muže za slovo a ženu za sukni. (Něm.)

Ženy jsou bázlivé a proto brzy volají: Petře, zastrč meč!

Chcete chleba? ptal se šedivý opat dvou dívek. — Máme, odpověděla jedna, plesnivého chleba dost doma. (Heinrich Bebel.)

Doktorova žena chce být knihou, nad kterou by její muž stále ležel. (Něm.)

Mouřenín mouřenína nezačerní, řekla jeptiška popovi, když s ním ležela.

Podobných přísloví a rčení nepoužívali však jen drsní sedláci, nýbrž, jak z některých našich ukázek již patrno, i spisovatelé a kazatelé nejvážnější, a rovněž t. zv. společnost vznešená, a všichni byli velmi daleci také toho, aby se vyhýbali přímým názviskům, která dnes promíjena jsou na veřejnosti nejvýše „spodním“ třídám společnosti. Ale srovnání veřejné mluvy vzdělanců našich s všeobecnou mluvou renezanční dokazuje jen, že jsme ztratili sice svěžest, přímost, výraznost, šťavnatost a prostotu řeči, získali však hlavně rafinovanost, „hadí jazyk“, mrštnost v provádění surovostí, podlostí, ničemností a urážek „korektním“ způsobem. O čem lze se přesvědčiti z každého čísla novin, jejichž pisatelé nahrazují sice zadnici zadkem, ale povahou útoků a kalumnií jsou často hluboko pod lidmi nejsprostějšími…

Jako přísloví obsahovaly také žertovné hádanky, které byly oblíbenou společenskou zábavou v renezanci, téměř výhradně erotické a „sviňácké“ motivy; upřímná radost z erotické drsnosti úplně tu triumfovala. Ani zde nelze nám podati mnoho ukázek opravdu typických a karakteristických. Nejpopulárnější a nejproslulejší německá sbírka šprýmů renezančních: „Die Schildbürgerstreiche“, má na příklad kapitolu, líčící pijácké sezení v přítomnosti císařově, při kterém dávají si hádanky, vesměs náramně „chlupaté“, z nichž jediné nelze sem přeložit, aniž by nutná úprava nesetřela jejich dobového rázu. Ostatně i konec této kapitoly je příznačný pro soudobou upřímnost, třebaže nemá nic společného s našim thématem: „Když vstali od stolu, ptali se císaře, nechce-li se vy… (močit) a pak se podívati na jejich měšťanské veselí. Císař řekl, že netřeba mu… (močiti), že se však rád podívá na jejich měšťanské veselí.“

Z jiných sbírek aspoň tyto hádanky:

Hádej co to je: U mých nohou bílých stojí kolík, je dlouhý a hubený a pěkně chlupatý: A, co z něho prýští, to měj si? — Kužel přadleny.

Hádej co to je: Červené visí, drsné visí, jak rádo by drsné vidělo, kdyby v něm dlouhé vězelo? — To je kočka, která by měla ráda vuřt, před ní visící.

Hádej co to je: Opásáno jako děvka, ve střevících jako kluk a vzadu to má zobák? — To je mnich s kapucí.

Dole je černá díra, nahoře modré nebe, chlapík je tlustý, musí tam přec? — Kominická štětka.

Pro pána, pro pána, ta díra je plesnivá, v té sedm let nebylo mužského masa? — Bota.

Také hádankové šprýmy pěstovány byly všemi stavy a vrstvami: byly-li selské neomalenější a kněžské ještě silnější, vznešené měšťáctvo a šlechta měly zase zálibu v „pikantnějších“. Ale podstata byla stejná.

Pravými mistry „nemravných“ šprýmů byly církevní sluhové v 15. a 16. století. Především ve svých zpovědních předpisech a morálních theologiích, jak jsme již dříve uvedli. Zde vybíjela se jejich růjnost, když nenašla přirozeného ukojení. Na př. španělský mnich Sanchez, nazývaný ingens cloaca impuritatum (geniální kloaka nečistot), bibliotheca Veneris (Venušina knihovna), Ilias impuritatum (Iliada nečistot), docteur en paillardise (doktor sviňáčtiny) nebo hovnival, po 30 let seděl nad svým foliantem „De S. matrimonii Sacramento“ (O svátosti sv. manželství. Vyšlo v Antverpách 1607), a tento jeho priapický kodex schválen byl theologickým censorem: „Četl jsem to a znova četl s největší rozkoší!“, týmž censorem, který titul geometrické knihy „Des sections coniques“ mění z mravní opatrnosti v sections chroniques, protože con může znamenati také ženský klín. V klášterních knihovnách zřídka tato kniha chyběla, a listy „nejchoulostivější“ četby jevily nejzřetelněji stopy pilné četby. (Dufour.) Takových spisů a spisovatelů byla hojnost. Ale zde běželo vlastně o zakrytou, nemocnou radost z nekalé erotiky; prává kněžská šprýmovnost erotická pěstována byla při veselých pitkách, nedbajíc vůbec studu. Dokonce se sedláky o to se sázeli při nočních hodokvasech, která strana opatřena je mohutnější mužskou výzbrojí.

Podobně činila se i společnost na zámcích a hradech. V kroužku, v němž vznešené dámy zavázaly se vylíčiti své důvěrné půvaby, když páni rovněž upřímně řeknou, kterým přednostem svým děkují za své úspěchy u žen, chválila se královna Kateřina Medicijská, že má na témž míste zároveň tré krásných barev: červenou, bílou a černou; ústa červená jako korale, kučerky černé jako eben a pleť bílou jako alabastr. A tato královna, když se byla jednoho dne otázala mladého šlechtice, proč má tak bílé ruce, a ten ji žertem odpověděl: poněvadž si je myje milostnou rosou, odvětila rychle: To mně se vede hůře, myji se jí teď již po šedesát let a jsem právě tak černá jako dříve. A přece se jí myji denně. A řekla to ve skutečnosti mnohem drastičtěji a zřetelněji. — Jiná vznešená dáma se vyslovila, že má povahu krásné zahrady, které nestačí vláha nebeská, nýbrž která potřebuje též péče zahradníkovy, má-li dávati ovoce.

Tehdy nebylo šlechtici hovořícímu s dámou o věcech milostných obávati se, že ji rozhněvá necudnými slovy, naopak byl však v nebezpečí, že bude hloupým nazván a posměchu vydán, bude-li jen naznačovati a obalovati. Většina nejkrásnějších a nejvznešenějších žen renezančních slyšela ráda právě slova nejvíce kluzká a sama jich užívala. Také ve svých spisech, jako královna Navarská, která svým Heptameronem dostihla Boccaccia aspoň smělostí motivů, nebo Markéta z Valois, manželka Jindřicha IV., která popsala i vlastní dobrodružství milostná.

V jistém popisu španělského dvora z druhé poloviny 16. stol. zaznamenána je tato příhoda: Ctitel jisté dámy pozdravil ji při setkání: „Líbám vám ruce i nohy, seňoro.“ Načež dáma odpověděla: „Seňore, uprostřed najdete to nejlepší.“ — Podobný ton společenský panoval i na anglickém dvoře v době Shakespearově, rovněž u dvorů německých i italských. Sestra císaře Maxmiliána odpověděla prý, když s ní bylo sděleno, že její ženich, vévoda z Mantovy, jest hrbatý: Nevadí, že zvon má nějakou chybu, jen když jeho srdce (vlašsky ovšem il sonaglio = zvonítko) je dobré. —

Stejně zřetelnou a typickou byla mluva žen v dopisech:

„Když také Vaše Láska s námi pro smrtelný odchod naší nejmladší dcery srdečný soucit má, děkujeme V. L. za to přátelsky a v Bohu utěšujeme se nadějí, že po takovém zármutku nás mladým dědicem opět milostivě potěší a podaruje, neboť našeho pána a manžela, který nástroje svého hojně užívá a nezahálí, z ničeho viniti nemůžeme“ — píše naivně vévodkyně Dorota, manželka vévody Albrechta Pruského, v roce 1512, přítelkyni-kněžně, která jí vyslovila soustrast nad smrtí její dcerušky.

„Madame Alda líbá Vaší Výsosti ruku. Nocenzia a já, Brogna, líbáme stehna a onu část, která nejvíce na nich se líbí. Prosíme Vaši Výsost, aby se ráčila dotknouti těla paní vévodkyně a nás paní vévodkyni a jejímu maličkému doporučila“ — píše sličná dvorní dáma proslulé Isabelly Gonzagové jejímu synu, a této vévodské výsosti bylo tehdy sotva — — deset let.

*

Ve slovesném umění renezančním právě tak jako v literatuře lidové — šprýmech, písních světských i náboženských, masopustních hrách, mystériích, kázáních — točilo se rovněž všecko kolem tělesného aktu jako hlavní věci milostného života. To je samozřejmá věc po všem tom, co již víme. Ale t. zv. krásná literatura sloužila v té době již potřebám nové měšťácké společnosti, a tím nabyla zvláštního odstínu. V zralých dílech uměleckých lidová naivnost měnila se již v rafinovanost. Život vládnoucí třídy stával se složitějším, majetní měli stále více prostředků a tudíž i možností užívati světa a zjemňovali se. Dělo se to ovšem i tehdy většinou na účet lidových vrstev neúprosně vykořisťovaných, a takový materielní zdroj blahobytu nemohl zroditi ideálnějších hodnot duchovních. Umění renesančního měšťáctva bylo uměním cizopasníků, a proto, nejprve v literatuře francouzské a vlašské, které vzrůstaly z půdy nejdříve pro kapitalism a absolutism připravené, objevila se nekalá chlípnost. Naivní, zdravá a drsná smyslnost ustupuje smilnému pojetí lásky, chtivému kutání v jednotlivých požitcích; neběží již tak o milostný výboj a zdravý úkoj jako spíše o požívačné kolébání se na teplých vlnách pohlavního hýření.

V roce 1539 vydal v Utrechtu Johannes Sekundus poprvé své „Polibky“. Vydal je latinsky, protože latina byla tehdy nejvyvinutější a nejbohatší jazyk, kdežto jeho rodná hollandština neměla ještě tolik ohebnosti, kolik jí potřeboval básník smilného žáru.

„Mnozí praví, že moje polibky jsou zcela neslušné, a praví, že tak přece nikdy nelíbali naši otcové — tak vidíš, milenko! Ach, ležím-li u tebe a umírám-li při tvých polibcích, tu sotva vím, kde jsem! Jak mohl bych se zajímati o to, co lidé říkají o mých polibcích? — Tu směje se, ona, kterou miluji, a ovijí mi kolem krku bílou přítulnost svých paží… a líbá… a líbá… A dí pak: Což pak se bojíš přísného úsudku spořádaných? Před můj soud pouze patří tato věc.“ (Jedenáctý Polibek.)

Jak jsme řekli, počala nová měšťácko-kapitalistická literatura nejprvé v Italii. Jejím nejpříznačnějším a ve světové literatuře nejpopulárnějším, dílem je stero povídek Boccacciových. Přes satirický obsah a velkou hodnotu uměleckou zůstává toto dílo ustavičně pochoutkou nejširších vrstev měšťácké společnosti právě pro labužnickou chlípnost mnoha novel. V Boccacciově vlasti dosáhla také čistě erotická literatura nejvyššího stupně; mezi jejími autory najdeme pak i jména i nejvyšší hierarchie katolické, aby nebylo pochyby o zvláštní povaze renezanční erotiky. Sekretář papeže Lva X. kardinál Pietro Bembo napsal latinsky pověstnou odu „Priapus“ a o kardinálu Bibbienovi a papežském sekretáři Fransescu Poggiovi mluvili jsme již dříve. Vrcholu této literatury dostihl však „božský“ Pietro Aretino, nejnadanější opěvatel milostné mechaniky a vystupňovaného požitku erotického. V jeho „Rozhovorech“, z nichž nic příznačného nelze tu citovati, uplatňuje se vedle smělosti a chlípnosti i nejvyšší potence tvůrčí, pravá síla renezanční.

Podobně vítězila erotická smělost i v literatuře francouzské. Její nejzářivější trojhvězdí renezanční: François Villon, Clement Marot, François Rabelais, stavši se hromadným otcem novodobé literatury francouzské a zdrojem zvláštního ducha francouzského, espritu, znamená erotický program. François Villon, první lyrik novofrancouzský, pasák, lupič a vrah, chlapík úžasné síly výrazové, napsal kovové sloky ke chvále nevěstky a bordelu. Clement Marot, kterého jsme již několikráte měli příležitost citovati (pokud censura nám to dovolila), byl dvorním básníkem Františka I. a jeho erotické epigramy mají klasickou formu pro všecky doby. A třetí z tohoto souhvězdí, Rabelais, byl největším francouzským tvůrcem slov a nejsmělejším satirikem renezance. Jeho světový román „Gargantua a Pantagruel“ (do češtiny částečně a dobře přeložený) věnován je nejdůkladnějším pijanům a lidem, kteří jsou postiženi „španělským ohněm“ (syfilidou). Netřeba podotýkati, že kolem tohoto souhvězdí, dosud plně zářícího, byly četné hvězdy druhého řádu, které svítily stejnou smělostí erotickou.

V Německu byly tehdy, jak víme, poměry mnohem maloměšťáčtější, a nebylo tu skutečných velkoměst. Nový politický činitel mocenský, absolutism, vytvořil se tu teprve v druhé polovici 17. století. Pravá literatura erotická mohla tudíž v Německu vzniknouti až později. Za to kvetl tu politický pamflet. Německo překonávalo politickou satirou všecky země jiné, jsouc samo hlavním předmětem politických sporů, předmětem rvaček všech světských i duchovních mocností.

*

Satira měla v renezanci všude velikou úlohu a byla ovšem podle dnešních názorů svrchovaně neslušná a hrubá. Německá řeč platila za neomalenou řeč, ale, celkem vzato, nejedna řeč jiná dovedla ji tehdy přetrumfnouti v tomto směru. Benátský šlechtic Lorenzo Venieri napsal na př. satirickou báseň „Potulná kurva“ o stu stran: byla to parodie na hrdinské zpěvy tehdy oblíbené, ale při tom byl to i útok na určitou nevěstku, která spisovatele okradla. — Anonymně vyšel v polovině 16. stol. v Benátkách „Tarif benátských nevěstek“, který byl rovněž satirou a sice na všecky benátské holky. Ve Valencii vyšla v 1520 podobná satira španělská, obsahující také kroniku skandálů z kastilských měst. V jakém slohu je psána, ukáže jediný úryvek:

„Isabella Válečnice, která přichází z Asie.“ Isabella je kurtisána a je hezká; jmenuje se Isabel Guerra, ale básník změnil poněkud její jméno a právem, neboť jistě válčila nejméně s tisícem mužů a všem dala co proto; „znám ji dobře. Slovo Asie chce říci, že je největší kurvou naší doby. Jest ještě jiná Isabella, Ysabel de Torres ve Valladolidu, a šel jsem se na ni podívat, abych mohl něco pověděti. Je to tučná žena s dobráckou tváří, tak ke čtyřiceti. Snadno poznáš, že dříve dobře užívala svého času. Dnes počíná žíti trochu pořádněji. Bůh ji při tom zachovej!“

Proslulé Meursiovy „Rozhovory Aloisie Sigaee“, pravá učebnice světácké erotiky, vyšly poprvé v Lyoně v 1659 a byly v jádru rovněž satirou na mravy „nejlepší“ společnosti grenobleské. Jejich autorem byl Andreas Chorier, advokát grenobleského parlamentu, který tu patrně prozrazoval věci, s nimiž se seznámil ve své praksi obhájce; celý ráz jeho spisu je však čistě pornografický. Hlavní hrdinkou knihy, rafinovanou a nenasytnou, umělkyní milostnou, byla slečna Anastasie Sermentová, pro svého ducha a pro svou krásu dokonce Corneillem v Paříži zbožňovaná dáma z Grenoblu. V této knize doporučována byla ženě tato manželská morálka: „Každá žena, která má srdce na pravém místě, musí býti přesvědčena, že je stvořena pro rozkoš svého manžela a že všichni muži ostatní jsou stvořeni pro rozkoš její. Máš určité povinnosti ke svému manželu, máš však také určité povinnosti k sobě. Čiň vše, čeho žádá tvůj manžel od tvé ochotnosti; co zdá se mu příjemno, nesmí se ti nikdy zdáti potupným. Proměňuj se jako Proteus ve všemožné postavy, káže-li ti to. Napadne-li jej, baviti se s tebou poněkud volně, buďtež ti vhod všecky žerty, které si dovede vymysliti. Ukoj ráda a ochotně jeho vášeň: druzí ukojí vášeň tvou.“

U dvorů kvetla nejbujnější osobní satira erotická, erotický pamflet, neboť bujela tu divoce závist a záliba ve skandálech. A čím byla tato satira anonymnější a čím tajněji byla rozšiřována, tím byla také neomalenější nebo zřetelnější. Brantôme vypravuje o francouzském dvoře: „Známý mně šlechtic daroval jednou své milence knihu s obrázky, které představovaly třicet dvě velké a prostřední dvorní dámy, kreslené věrně podle přírody, kterak holdují lásce se svými ctiteli… Byly mezi tím dámy, které měly dvé nebo tré milenců, některé i více, a těchto třicet dvé dam ztělesňovalo asi dvacet sedm posic Aretinových. Osoby byly si podobny, jen mluvit, některé úplně nahé, jiné s týmž přesně oblekem, účesem atd., jež obvykle nosily. Stejně bylo tomu i u mužů. Krátce, tato kniha byla velkolepě udělána; stála 8 — 900 tolarů, a kresby byly kolorovány.“ Literárním protějškem této knihy byly satiry vévody Rochestera na výstřednosti Karla II. Anglického a jeho dvora.

*

Velmi oblíbenou a často zobrazovanou byla za renezance ve všech zemích bajka o pomstě kouzelníka Virgila: Římský kouzelník Virgil musil jedné noci náhle opustiti místo po boku své milenky, poněvadž její právoplatný milenec nenadále domů i se vrátil. Žena nemohla Virgilovi dopomoci jinak k nepozorovanému útěku, než že by jej byla v koši spustila na ulici. Ale žena ta poťouchlá neprovedla této věci, nýbrž spustila koš s Virgilem jen napolo, načež přivázala jej tak pevně, že Virgil po celou noc visel bezmocně mezi nebem a zemí a druhého dne byl na posměch celému Římu. Z toho poznal Virgil, že ženě hned z počátku běželo o podvodnou hru a že mu přízeň svou přislíbila jen proto, aby našla příležitost vydati jej veřejnému posměchu, což se jí také podařilo. Ale Virgil pomstil se krutě za svou hanbu. Svými kouzly oloupil Římany o posvátný oheň a zároveň jediné ohniště učinil z klínu oné zlomyslné ženy, na němž si Římané mohli teprve opět posvátný oheň zapáliti. —

*

Dodejme ještě několik slov o dvorním bláznu. Dvorní blázen nebyl ani v předchozích staletích středověkých jakýmsi druhem veřejného svědomí, které mělo tu a tam také mocným světa říci pravdu, jak to líčí někteří kulturní historikové, nýbrž byla to pravidelně vtipná hlava, která dovedla nevinná slova a nevinné příběhy obratem zahrotiti eroticky. Dvorní blázen byl tím oblíbenější, čím produktivnější a cyničtější byl v takových nápadech. Byla-li Výsost nebo Veličenstvo ve špatné náladě, dostal za to někdy výprask, ale to nesmělo ho odstrašit. Ale každá pravda, které se odvážil, musela býti náležitě „opepřena“, měla-li býti přijata s uspokojením. K řemeslu dvorního šaška propůjčovali se pravidelně jen špinaví příživníci, v nichž svědomí vůbec nebylo; někteří stali se příslovečnými svou sprostotou. Jeden dvorní blázen, z více než padesáti, kteří byli zaměstnáni u saského dvora v letech 1485 — 1679, Karel Fröhlich, vyžebral si u kurfiřsta Bedřicha Augusta II., aby jej povýšil. V dobré náladě jmenoval jej tedy jeho pán „hrabětem von Saumagen (= sviňský žaludek)“; s tímto titulem uveden byl šašek zcela vážně i v Saskem dvorním a státním kalendáři (1740 — 1743). Tento titul byl také mnohem přiléhavější než obvyklé označení „náš veselý rada“.

K nejvtipnějším dvorním bláznům evropským patřil wittenbergský profesor Bedřich Taubmann, narozený v 1566 a přijatý za „našeho kratochvilného radu“ ke dvoru saského kurfirsta Kristiána II. Platil za nejslušnějšího. A poněvadž jeho životopisec (Ebeling) shromáždil řadu jeho kousků a vtipů, můžeme si učiniti představu o tom, co v renezanci platilo ještě za slušné a jací byli asi teprve ti neslušní dvorní blázni. Taubmann takto se pomstil jistému dvořanu, kterého nenáviděl: Bylo to v době, kdy zrály jahody, Taubmann po dobrém obědě zašel do zámeckého parku a položil se k odpočinku na kraji hustého křoví. Tu zaslechne náhle hlasy a spatří mladého dvořana horlivě hovořícího s dámou. Pár zajde na druhou stranu křoví a zde se milenci dohodnou, že budou hledat jahody, a ten, kdo najde nejkrásnější, že dostane od druhého polibek za odměnu. Po té se rozejdou, dáma směrem, kde jahody nerostou, kdežto dvořan hledá v Taubmannově dohledu, aniž ho pozoruje. Po chvíli vzkřikne náhle radostně, pokryje něco na zemi kloboukem a odchází vyhledat dámu. Taubmann ihned běží na to místo, najde pod kloboukem jahodu opravdu krásnou, kterou ihned sní. A poněvadž je právě naladěn a schopen přispěti také k pohnojení lesa, pospíší si s tím a místo pokryje opět kloboukem. Pak vrátí se rychle do svého úkrytu a očekává, co se bude díti. Za krátko také vrací se dvořan se svou dámou rychlými kroky, mladík vychvaluje svůj nález a prohlašuje že považoval za radno pro věc, aby jeho zbožňovaná jahodu sama si utrhla. Tu dáma zdvihne rychle klobouk, ale ihned rozhořčeně jej odhodí a uteče. Milostný poměr těch dvou byl tím nenapravitelně zničen. — A podobné byly i jeho vtipy slovní: Jsa povolán kurfirstem Kristiánem na určitou dobu do Drážďan, vešel do přijímací komnaty, kde kurfirst seděl tak, že Taubmann, chtěje ho podle zvyku pozdraviti políbením ruky, musel se ke všem dvorním dámám zády obrátiti. — K něžným proč pannám zadní svou část jen obracíš vždycky? — otázal se jej kurfirst latinským hexametrem a se zdánlivou přísností. Taubmann nepřišel však do rozpaků a na velitelův hexametr odpověděl ihned svým pentametrem: — Chtějí-li, mohou také dostati přední mou část. Za tuto odpověď dostal zlatý řetěz. —

Zašli bychom příliš daleko od vlastního předmětu našeho díla, kdybychom chtěli sledovati a na příkladech ukazovati erotické vtipy, kousky a šprýmy renezanční, lidové i panské, ještě podrobněji.

*

K živelní erotice všednodeního života renezančního patřila také obrazová a plastická výzdoba předmětů různé potřeby, mís, džbánů, pohárů, talířů, výšivek, zbraní, nábytku, karet, kostek atd. i umělecko-řemeslných výrobků parádních. Tu najdeme nekonečné bohatství vyšívané, pletené, malované, tepané, tesané, lité erotiky, srostlé s děním životem. Čeho dnes užívají a ukazují světáci a šprýmovní lidé jen důvěrně, to tehdy sta umělců a řemeslníků tvořilo pro život společenský, pro domácnost i klášter, a byly mezi tím předměty skutečně drahocenné, které jistě pozornosti a úctě se těšily.

Výstroj a výzbroj lovecká i válečná byla opatřována vykládáním, řezbami a rytinami, často velmi drahocennými, u nichž převládaly erotické motivy mythologické i realistické, dvojsmyslnosti a necudnosti. Erotické náměty jako „Josef a Putifarka“, „Lot a jeho dcery“, „Suzana a starci“, „Abraham a Hagar“, „David a Bathseba“, „Leda a labuť“, „Mars a Juno“, „Tři gracie“, „Jupiter a Jo“, „Paridův soud“ atd. nalezneme na džbánech ze 16. stol., na výplních dveřních, na štuku nástěnném i nástropním. „Leda s labutí“ je dokonce ve figurální výzdobě dveří římského chrámu petrského. Pomalované talíře, skříně a truhly poskytují nejeden pohled na bezděčnou nebo úmyslnou nahotu a chlípnou scénu milostnou. Erotické a necudné skulptury chrámové nebyly, jak již víme, žádnou vzácností. Vykládaná a malovaná okna poskytovala rovněž příležitost k erotickým vtipům. V Germánském museu norimberském uloženo je několik takových tabulek. Na jedné na př. spatřujeme nahou dívku právě dozrálou, která jinochu, držícímu konev, podává pohár se slovy: Tovaryši dobrý, nalej mi sem něco. Vedle nich stojí děvčátko s malým pohárkem a vysílá z úst skromná slova: No, moje konvička jest ještě příliš malá.

Nejsoustavněji a nejurčitěji projevoval se však erotický šprým na předmětech pro společenskou zábavu a sváteční příležitost. Zvláště byly oblíbeny a hojny erotické a necudné karty, pro hru v krčmách a šenkovnách. Ale v podobné, jenže mnohem zřetelnější a divočejší karty hrávali i vladaři se svými dvorními dámami a milenkami. Stejně zdobeny bývaly kostky, šachy, domina. V Londýně viděl Fuchs drahocenné šachy renezanční, jejichž figurky představovaly čtyřicet osm různých necudných žertů erotických.

Krčmy byly v 15. a 16. stol. samozřejmě stálými pařeništi drsného vtipu erotického. Na stěnách byly necudné obrazy a průpovídky, erotické řezby a především užíváno bylo erotických motivů k výzdobě džbánů soukromých i cechovních. Z jihoněmecké cechovní krčmy zachována byla dřevěná soška, ze 16. stol., představující sedláka na bobku, an se onanuje. Mistr Peter Flötner, veliký umělec, zhotovil na objednávku pro norimberskou patricijskou rodinu Holzschuherů pohár, vyřezávaný kokosový ořech do zlata zasazený, jehož užívali při pitkách v pánské sednici. Celý pohár jest samý silný šprým erotický. Je většinou nemožno reprodukovati dnes na obrázcích něco z těchto prací a předmětů v díle populárním.

Při hostinách většiny dvorních společností bylo nejoblíbenějším žertem, že dámy při desertu byly častovány pečivem a cukrovím necudných tvarů a podob. Byla to nějaká zábava, když červená ústka vznešené dámy byla nucena okusovati velkého cukrového phalla. Dívkám, které po prvé účastnily se důvěrné hostiny, byly obvyklé číše zaměňovány za vinné sklenice falického tvaru. Stejně dělo se často dámám, které po svatbě objevily se opět po prvé u dvora.

Podle Dufoura zářila na tabuli Filipa Burgundského krásná Venuše nahá, celá ze zlata, a stolní víno močila do podstavené konvice. Při důvěrných hostinách Markéty z Valois měl tuto úlohu stříbrný Priapus, stojící na podstavci a poskytující víno na způsob mocného vodotrysku. Častěji podáváno bylo víno, prýštíc z obou prsů krásné bujné ženy: z jednoho prsu červené, z druhého bílé. Brantôme vypravuje dlouze o poháru jistého knížete, uvnitř i zevně rytecky vyzdobeném mnoha posicemi aretinskými a zvířecími, z něhož kníže dával píti pozvaným paním a dívkám dvorním. A dodává: Některé dámy s nejvážnější tváří přísahaly, že se již nikdy nezúčastní těchto hostin, nicméně vždycky zase přišly, neboť u tohoto knížete bývalo velmi veselo. Jiné říkaly, když byly zvány: „Přijdu, ale jen s tou podmínkou, že nebudeme napájeny z onoho poháru.“ A když tu byly, pily z něho více než kdy jindy… Tento pohár se svou obrazovou výzdobou měl obdivuhodné účinky…

Dlouho ještě mohli bychom takto pokračovati, zastavujíce se u nesčetných důkazů tohoto erotického bláznení renezančního, počínajíce pomalovanými stěnami zámků a končíce třeba jen pečetítky světaček, vypočítávajíce jména a díla, umělecká od mistrů populární rytiny až po erotiku Rembrandtovu.^[61] Tyto podrobnosti nemohou však již ničím podstatným doplniti široké obrysy našeho díla, a vzrůstající rozsah tohoto svazku nutí nás, abychom se mírnili poněkud ve své snaze, poskytnouti čtenářům co nejvíce poutavého.

*

Nyní jen ještě několik slov o erotice náboženské, pokud jsme o ní již nemluvili. Tu běží hlavně o ten fakt, že v renezanci také provozování náboženství spojeno bylo ustavičně a důvěrně s erotikou, kterou dnes považovali bychom za hrubou. A to je také jeden dobrý důkaz, že to, co se nám dnes zdá neslušným, necudným, nemravným, tehda bylo většinou jen přiměřeným výrazem přírodního ještě v jádru nazírání na věci pohlavní.

Již v nejstarších, částečně ještě docela středověkých miniaturách, jimiž pilná ruka mníšská zdobila náboženské knihy rukopisné, zobrazována je neřest, proti které křesťanský moralism táhl tu boje, zcela nenucené. Vidíme tu mnicha, kterak v klášterní kuchyni sahá děvečce do živůtku, nebo opata sedícího na klíně krásné panny. V modlitebních knihách z té doby najdeme obrázky k biblickým povídkám o obnažení opilého Noea jeho syny, o Lotovi smilnícím s dcerami, o Šalomounových souložnicích, o Davidovi pozorujícím vnady Bathsebiny atd., a na nejednom obrázku takovém vykreslena je neřesť tak svůdně, aby jen její nebezpečí tím více vyniklo. Ilustrace k legendám zobrazují nám náramně živě všecka ta pokušení, která ďábel na světce posílá, a zřetelně i ilustrováno je také Desatero, hlavně ovšem „Nesesmilníš“ a „Nepožádáš manželky bližního svého“. Lidová vydání pověsti o Antikristovi opatřena bývají i obrázky tak naivními a názornými, že censura nám dvé z nich zabavila. Takové zřetelné obrázky byly i v pobožných knihách židovských. V mravokárných knížkách a letácích ostatně i řeč byla takto zřetelná a prostá, jmenujíc vždy všecko pravým jménem. Ještě v 17. stol. zachovávaly četné ilustrované letáky tento způsob mravní výchovy.

V knížce „Dialogus miraculorum“, spisku to pro mravní povzbuzení vzdělanců, čteme na př. tento příběh:

Jak zámecká šlechtična chtíč těla ve vodě usmrtila

Jistá vznešená paní byla jednoho dne, jak mi vypravoval jistý řádový kněz, sama v zámku, kde bydlila; nevím, co dělala nebo si myslila, ale duch smilstva nechtěl, aby byla sama. Neboť pojednou vzplanula takovou smilností, že s místa na místo pobíhala a nemohla ani státi ani seděti, nejinak, než jako kdyby žhavé železo v klíně měla. A poněvadž plamen chtíče snésti nemohla, seběhla, cudnosti své zapomínajíc, k zámeckému fortnýři a žádala od něho naléhavě a neomaleně, aby s ní souložil. Fortnýř však, jako muž spravedlivý, odpověděl jí: „O paní, co znamenají Vaše slova? Kde zůstal Váš rozum! Pomněte Boha a dbejte své cti!“ A dáma, nedbajíc takových myšlenek, opustila po tomto pořízení zámek, běžela k řece tu mimotekoucí, vstoupila do studené vody a zůstala v ní tak dlouho, až dráždění palčivého chtíče přestalo. Pak se vrátila k fortnýři, poděkovala mu za jeho odepření a pravila: „Kdybys mi nyní tisíc zlaťáků dáti chtěl, nedovolila bych toho, čeho dříve od tebe jsem požadovala, abys mi učinil.“ A vrátila se do své komnaty.

V křesťanském umění zvláště oblíben byl dogmatický motiv o početí a těhotenství Marie. Jak naivně býval zpracován, dokazuje na př. portálový reliéf mariánské kaple ve Würzburku. Bůh-otec trůní v oblacích, a početí Marie prováděno je hadicí, kterou sune se malé embryo Ježíš a která vniká uchem do modlící se Panny. To však jest již po novodobé korektuře. Původně sváděl prý umělec božskou vůli správnou cestou do Mariina těla.

Na proslulém tabernaklu v římském chrámu petrském, který je dílo velikého umělce Lorenza Berniniho, spočívá u paty čtyř sloupů osm různých tlam lvích, které představují proměny ženských genitalií v době porodu. Dlouhý by byl ostatně výčet podobných výtvorů na církevních stavbách a na kostelních inventářích. Už jsme se o tom dříve zmínili, a věc sama je dosti známa, neboť podobné památky jsou všude.

Erotický živel nalezneme konečně také v nábožných a kostelních písních a modlitbách, katolických i evangelických. V katolické písni přichází s motivem zvěstování a navštívení Marie, v písni evangelické se vyskytuje se snubním poměrem Krista s jeho obcí. Tyto věci bývají tu přetřásány docela pozemsky a smyslně. V nábožném zpěvníku drážďanském z 1589 čteme na př. tyto sloky (v originále ovšem pěkně rýmované):

Době zkrátka nepomáhala ani náboženská ideologie k tomu, aby neviděla pouze živočišné jádro pojmu lásky. A když doba měkla, a pozemská láska, ztrácejíc svolí drsnou živelnost, stávala se chlípnou, i láska nebeská, vřelost, s kterou veřící mysl modlila se k Ježíši a Marii, pronášela vilné vzdechy a v dusném ovzduší, roztomilého Emanuela volajíc do komůrky duše a na postel srdce. Také toho najdeme velmi krásné doklady v kostelních písních. (Fuchs.)