ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Několik slov o Semitech a jak se dělí. — Arabové před islamem. — Zbytky snubních poměrů skupinových a mnohomužství. — Milostný život. — Mateřskoprávní snubní formy sadîqa, mot’a a beena. — Patriarchální manželství. — Obyčeje svatební. — Aramejci. — Babyloňané. — „Náboženská prostituce“. — Nudunu. — Zbytky poměrů mateřskoprávních. — Poměry patriarchální. — Manželství kupem. — Dražby na ženy. — Mnohoženství. — Manželská věrnost. — Rozvod. — Feničané. — Kmeny kanaanské. — Hebrejci, Israelité, Židé. — Konnubium. — Nedan a stopy poměrů mateřskoprávních. — Mnohomužství. — Levirat. — Patriarchální manželství a mnohoženství. — Harem z královské doby. — Manželství lupem, kupem a smlouvou. — Obyčeje svatební. — Noci cudnosti. — Židé a prostituce. — Novodobé Arabky, Beduinky a orientální Židovky.

Semitské národy dělíme na Semity východní a západní. Východní Semité čili Babyloňané představují lid smíšený s nesemitskými Sumeřany^[11] a západní Semité tvoří tré velikých skupin: Araby, Aramejce a Kanaance. Tito dělí se hlavně na Feničany, Kanaance v užším slova smyslu a Hebrejce. Jádro bylo asi arabské. Z něho v předhistorické a ranné době historické vyšly ostatní skupiny.

Východní Semité byli již 3000 let př. Kr. usedlí v Babylonii a mísili se tu se Sumeřany. Tito patrně v nejstarší době obývali pevná města, kdežto Semité kočovali se stany, až pak vešli v snubní styky (konnubium) s městským obyvatelstvem. Po té přelili se Kanaanci první západosemitskou vlnou po Přední Asii ve dvou vrstvách: nejprve Feničané a kanaanské kmeny palestinské, pak Hebrejci. Z hebrejských, aramejských, kanaanských a roztroušených indogermanských kmenů, jakož i ze zbytků říše chetské (hetejské)^[12] vznikli pak Israelité, spojeni byvše kultem Jahveho. Přijali kanaanskou řeč. Druhou vlnou, která se 2000 let př. Kr. přelila po Přední Asii, byli asi Aramejci jako druhá skupina západosemitská. Zdá se dokonce, že z nich byl proslulý babylonský král Hammurabi (asi 1900 př. Kr.), od něhož pochází slavný zákoník, jejž prý obdržel od boha slunce. Podle tohoto zákoníka zpracován byl zákon mosaický, při čemž zároveň pověst o jeho přímém původu božském přenesena byla na Jahveho, poměrně mladého boha různých kmenů hebrejských, boha bouře a větru ze Sinaie. Později přišli Aramejci do Mezopotamie, kde se usadili kolem Harranu; část asi 1000 let př. Kr. překročila Eufrat a založila v Syrii po zániku Hetejských vlastní říši s hlavním městem Damaškem. Zůstali tudíž jen Arabové sami, rozdělení na kmen severní a jižní. Kmen jižní honosil se velmi starou kulturou, založenou v dnešním Jemenu. V době po Mohamedovi vznikla třetí západosemitská (arabská) vlna stěhovací. Původním domovem semitských kmenů byla patrně východní Arabie.

Z řečeného jde na jevo, že vlastní kultura semitská musí býti hledána u Arabů, pročež jimi počínáme.

Arabští obyvatelé poloostrova podle nich pojmenovaného dělili se od nejstarší doby na kočovné pěstitele dobytka, Beduiny, a usedlé rolníky Hadesi, kteří obchodovali také ve městech. Nehledíc k islamu, byla beduinská kultura před 3000 lety téměř právě taková jako dnes. Mezi Araby jižními a východními jest více Hadesiů než mezi Araby na severu, kteří jsou nazýváni Ismaelity. Na jihu vznikly dokonce státy: nejméně 700 let př. Kr. počala tu říše sabejská, která vystřídala říši minejskou (Ma’in), trvající aspoň 500 až 600 let. V druhé polovině 2. tisíciletí př. Kr. stěhovali se nejspíše minejští národové z východní Arabie na jih. Vývoj jihoarabský byl asi 500 let př. Kr. zničen severoarabským vlivem, který dal podnět ke vzniku bohaté poesie a na konec vytvořil také koran. Dodejme k tomu, že Mohammed může býti právě tak málo považován za původce islamu, jako Ježíš Nazaretský za původce křesťanství. Ostatně již před tím, v 2. stol. po Kr., byl jihoarabský rozkvět zaražen Římany, jimž se podařilo odníti Arabům meziobchod do Indie a prováděti jej po moři.

U Arabů, nehledíc k vlivu babylonského zákonodárství, mohly se tudíž udržeti nejčistěji také starosemitské poměry snubní.

Povšimněme si nejprve oněch snubních forem, které představují zbytky prastarého snoubení skupinového. Podle klasického podání nalézáme je u Minejců, u nichž opíralo se o hospodářská družstva (raht) a svazy spojené povinnosti krevní msty (hayg). Představíme-li si nejprostší formu, že totiž kmen má jen dvé rodů, jsou ženy kmene A manželkami mužů kmene B a naopak. Při tom všichni muži kmene A i B, rovněž všecky ženy kmene A i B jsou vždy navzájem pokrevně příbuzní (’am), kdežto sňatkem nastane poměr ham.

Tato snubní forma musila sama vésti jednou k mnohomužství, t. j. k snoubení jedné ženy s několika muži, hlavně nebyl-li v nekterém rodě nadbytek žen. Skutečně také najdeme mnohomužství (polyandrii) u Arabů v různých formách, i z poměrů majetkových vyplývajících. Dovídáme se na př. (Bochâri III.206.),^[13] že několik mužů tvořilo svazek a měli jednu ženu; porodila-li, bylo všem mužům objeviti se, aby mohla označiti otce. Strabo mluví o této formě u obyvatelů země, která je nazývána Arabia felix. Svazky ty vytvořeny byly společnými zájmy majetkovými, právo na soulož měl člen svazku; kdo k svazku nepatřil, byl eventuelně cizoložník. Muž, který vešel k ženě, zanechal před vchodem svou hůl na znamení, že jest obsazeno. Zřetelně vyplývá tato forma ze starého snoubení (manželství) skupinového, ale v přiřknutí dítěte třeba viděti již krok k manželské formě patriarchální. Také o větším družstvu podobném se dovídáme (Bochâri III. 206), kde po otci narozeného dítěte pátrá zvláštní „slídil“. Nešlo tu však o jednu ženu, nýbrž o ženy rodu (genty). K polyandrickým poměrům ukazuje také slovo kanna, které znamená původně ženu synovu nebo bratrovu. Ale stejně nazývá svou vlastní ženu básník Jahdar (Hamâsa), a po hebrejsku znamená kalla stejně neť jako manželku. Při tom kanna znamenala ženu rodu v jejím poměru k ženám jiným, neboť jen v tomto poměru mohl se s ní stýkati otec, bratr i syn.

Volný život milostný a volné formy manželské opřeny byly u Arabů o matriarchální tradici velmi živou, z které také až do historické doby udrželo se i úplné manželství mateřskoprávní. Stručně zmínili jsme se o těchto výmluvných zjevech, již v prvním svazku tohoto díla, třeba o nich však pojednati poněkud podrobněji.

Složitější život milostný, který překročuje původní pravidlo: Láska jest pohlavní styk, a pomýšlí již na jakýsi výběr, vzniká u zámožných tříd jako kulturní důsledek bohatších forem hospodářských. Neznáme ovšem přesného vývoje snubních forem a jejich posloupnosti ve světě arabském, můžeme jen dohadovati se jejich původu podle všeobecných linií, které jsme již získali a o nichž bylo všestranněji pojednáno v prvním svazku. První volné formy manželské, které právě u Arabů možno dobře pozorovati, předpokládají dlouhý vývoj z původních poměrů skupinového snoubení a mateřskoprávních řádů. Polyandrie, o které jsme tu mluvili, je také již jen zbytek poměrů volnosnubných. Právě u Arabů jest nikâh (manželství) pojem náramně široký (téměř jako u novodobých badatelů, kteří slovem manželství označují také všemožné snoubní formy). Hranice mezi milostným, snubním poměrem a manželstvím jest velmi mlhavá a tomu se nepodivíme, když se dovídáme, jak dlouho udržely se u nich formy prastarého původu vedle forem novějších, a jak tradičně zakořeněny byly u nich představy mateřskoprávní a smysl pro ženinu pohlavní svobodu.

*

Hind, manželka Abu Sofyâna, odpověděla ještě Mohamedovi, když jí upozorňoval na předpisy proti kurevnictví: Svobodná žena nespáše kurevnictví, čímž řekla hlubokou pravdu, chtějíc prostě říci, že svobodné ženě dovoleno jest míti pohlavní styk podle její chuti. Volný pohlavní styk ženin byl u starých Arabů při jejich mateřskoprávní tradici prostě tak dlouho věcí přirozenou, dokud nevznikla u nich jasná představa o potřebě manželské věrnosti. A ta vzniká tehdy, když zavládne systém, ve kterém takové věci, jako jest manželská věrnost, jsou kupovány. Ženin volný pohlavní styk (zinâ), jak jej známe u Arabů, nebyl polyandrií v užším smyslu slova, nýbrž zbytkem ženiny volnosnubnosti z doby matriarchální. Její děti nebyly „nemanželské“, nebyla za takové mateřství ani trestána ani kárána. S přibývajícím smyslem pro hlubší život milostný a patrně i z různých důvodů hospodářských vyvinuly se z tohoto volného styku pohlavního pak dvě snubní formy sadîqa a mot’a.

Ještě Mohamed dovoloval tato „volná manželství“. „Když muž a žena za jedno jsou, nechť jejich spolubytí trvá tré nocí. Chtěli-li by pak rádi v něm pokračovati, jest jim to dovoleno; dají-li však přednost jinému, mohou také svůj poměr přerušiti.“ Mot’a opírala se pouze o dohodu muže se ženou, byla často jen krátkého trvání, někdy trvala déle, byla však sama o sobě neomezena. Žena dostala za svůj souhlas dar, po jistou dobu nemohla muže propustiti, ale jinak měla k tomu právo.

Tak Hâšim, předek Mohammedův, vcházel prý na svých cestách, v několikerá „manželství“. Když se loučil, zanechal ženě zástavu, kterou mu mělo později přinésti dítě, případně z jeho styků narozené. Tato „manželství“ děla se právě formou místa a lišila se úplně od prostituce.

Vyšší formou bylo manželství sadîqa. Spočívalo pravidelně na poměru skutečně milostném. Milenec nazýván byl chalîl nebo chadîn, chida (přítel) a milenka chalîla, chulla nebo sadîqa. Těchto jmen užíváno bylo ovšem také při prostých poměrech milostných, hlavně s vdanými ženami, jež měly na ně do jisté míry právo, meškal-li jejich manžel mimo tábor. Jméno sadîqa vzniklo ze sadâq, t. j. dar, který žena dostává, zůstávajíc při tom úplně nezávislá a své děti rodíc svému kmeni. Tedy mateřskoprávní původ této instituce je zcela zjevný. Nejčastěji vyskytoval se tento poměr u středního stavu, pak u básníků, mladíků a lupičů (neposuzovaných u Arabů tak zle jako u nás). Sadîqa bydlí doma a přijímá tu a tam svého milence.

Mateřské právo zachovalo se však u Arabů, jak již víme, i ve formě velmi čisté, a jeho formou manželskou byla beena. Tu žena ponechávala si úplnou svobodu, ale od muže žádala často, aby neměl ženy jiné. Měla právo dáti se rozvésti. Tak čteme, že jistá žena složila svůj stan a odešla od muže, protože přestoupil k islamu. Salmâ z Mediny porodila Hâšimovi z Mekky syna, který zůstal ve kmeni matčině. Matčina sestra byla dítěti bližší než otec; také při zasnoubení hrál významnou úlohu především bratr nevěstin. Sňatek byl velmi prostý, ženich řekl khitb (= uchazeč) a žena, svolovala-li, odpověděla nikh (= vdávám se), a věc byla odbyta. Poněvadž v patriarchální době moslimské bylo toto mateřskoprávní manželství velmi potíráno, přešlo pomalu v manželství mot’a.

Islam z politicko-patriarchálních důvodů snažil se všecky manželské svazky pro ženu volnější zatlačiti svou oteckoprávní formou ba’al. Ba’l ba’al nebo be’el znamená pána, vlastníka, a v tomto manželství stala se žena úplným vlastnictvím mužovým, šla za ním a děti plodila jeho kmeni. Veškerá práva ženina přecházejí na muže, pročež její jméno jest be’ulah: žena podmaněná.

Toto manželství jest podobno egyptskému hem-t, jenže u Arabů vyvíjely se poměry stále více na prospěch mužův. Mohl dokonce svou ženu poslati na soulož k jinému nebo hostu ji zapůjčiti, aby dosáhl mocného potomstva. Známe tyto věci již od přírodních národů vůbec, jsou, jak víme, důsledkem neznalosti erotické žárlivosti, ale, dějí-li se na komando a eventuelně proti vůli ženy, jsou ovšem znamením zotročení ženina, možného právě jen v poměrech patriarchálních. Tu si člověk bezděky vzpomene, jak často dodnes lidé konservativní velebí patriarchální mravy jako vzor počestnosti a pořádku! Vidno z toho, jak některé pojmy rodily se a až do dnešní doby se udržely vlivem mužské převahy ve vědomém i bezděčném „dělání historie“.

*

Patriarchální forma manželská vznikla, to víme již rovněž, z manželství lupem. Také u Arabů. V lehčích šarvátkách mohli ukořistiti jen velbloudy, ale v bitkách těžších loupil i ženy. Patrně však s počátku i přímo k vůli ženám vyjížděli na lup k druhým kmenům, neboť jinak nemohli nabýti žen, vyskytl-li se jejich nedostatek. Proto žena z cizího kmene nazývána je nazî’a, což jest ženský rod slova nazî, t. j. syn zajatého muže. Ale muž, který ženy lupem získal za velkého nebezpečí pro sebe, nepředal-li ji náčelníkovi, nechal si ji pro sebe jako svůj majetek. Tato loupež stala se tedy základem patriarchátu, tento majetek — krádež zdrojem tolika dalších zotročení a neplech, sociálně tak zhoubných.

Velmi pozdní obyčej svatební připomínal tento původ patriarchálního manželství ba’al. Když přivedli nevěstu k ženichovi, poklekla a ženich přitáhl ji k sobě za vlasy. Děje se prý ostatně dodnes. Ale ještě zřetelnějším zbytkem starého manželství lupem je mečový tanec beduinský. V jistém Ríšskoněmeckém deníku vypravoval před lety jistý jeho čtenář, který zúčastnil se v Palestině, nedaleko Jericha, beduinské svatby, při níž předveden byl mečový tanec, o věci asi toto:

„Mladíci přicházejí na námluvy, panna dělá drahoty a vzdorovitě je odmítá. Tu sáhnouce k násilí, utvoří řetěz, zastaví jí cestu a zatlačují ji do kouta, z kterého nelze uniknout. Napadená bránila se se silou a opravdovostí opravdu pozoruhodnou v této divoké hře. Nebyla to osoba velikého vzrůstu, jež tu tančila v dlouhém, modrém rouchu s kapuci, která ji ustavičně padala s hlavy a kterou stále znova návlékala na hlavu pohyby nenapodobitelně krásnými a energickými, jakoby znázorňovala zastírání závojem. A kdykoli popřála ruce oddechu, aby se bránila proti tomu nebo onomu, zdálo se, jakoby onoho útočníka odrážela pouhou silou své mocné vůle. Nic však nepomohlo, teď byla konečně zatlačena do kouta a tu stála, krčíc se a chvějíc v kolenech, obklíčena řetězem tanečníků. Tu, náhle skok, a vytrhla jednomu ohnutou šavli, kterou měl za pasem, a nyní stala se sama útočnící. Jako blesk ohrožovala hrotem hned toho, hned onoho, spěchajíc podle řady, a se zuřivou rychlostí otáčel se meč kolem její hlavy, hned tam se skláněje. A čím zuřivěji si počínala, tím úchvatnější byly její pohyby, dlouhé, řasnaté rukávy, které s roucha visely až k zemi, poletovaly ve víru prudce se měnícím jako ptáci ve větru — byl to neporovnatelný tanec serpentinový, a všecko rodilo se ze situace a bylo pravé! Získavala také stále více půdy a konečně obrátila útočníky na útěk, to jest, zatlačila je do protilehlého kouta. A nyní, v poslední chvíli, vyšel první a poslední výkřik z jejich úst, výkřik nevýslovného triumfu. A když naposled zdvihla meč do výše, aby nejdivočejšího hocha jím zasáhla, podržela jej vteřinu s jiskřícim zrakem ve vzduchu, jakoby se chtěla pásti na jeho smrtelné úzkosti, a pak odletěl velkým obloukem ven, a žena s jásotem vrhla se mladíku na prsa… ješte dlouho zůstali jsme na této svatební slavnosti. Když jsme se pak pozdě v noci vrátili do svého tábora, slyšeli jsme ještě v dálce rány z pušek a viděli radostné ohně pro tu svatbu zapálené…“

Manželství lupem bylo pak pomalu vystřídáno manželstvím kupem, koupí nevěsty, aniž však podřízená úloha ženy při tom zmizela. Zůstala již be’ulah. Kdežto manželství lupem děje se přirozeně exogamicky, t. j. se ženami s cizího kmene, jest manželství kupem pravidelně endogamické, s ženami kmene vlastního. Příslušníci stejného rodu měli nejdříve právo vzíti se, při čemž ženich musil si nevěstu odkoupiti od jejího poručníka (valiho), nebyl-li jím sám. Bylo to dosti výnosné, takže chudší lidé velmi vychvalovali přednosti svých dcer nebo sester, ba, posílali dokonce jistý druh žen tuto chválu roznášet. Později, když manželství kupem nabylo úplné převahy, i mravní, dělo se exogamně i s ženami cizími, uloupenými, na jejichž děti hledívalo se někdy s patra: nazî’a byla vracena svým příbuzným, načež teprve došlo k řádnému zasnoubení, aby její děti měly vztah k příbuzným po matce. Nebo manželství lupem bylo změněno v manželství kupem tím, že vali ženy dostal kupní cenu.

Kupní cena (mahr) byla velmi značná, obyčejně 50 — 100 velbloudů, a nebylo žertováno v této věci. Tak na př. chtěl otec básníka as-Simma zadržeti jednoho velblouda z padesáti, které tchán měl smluveny, ale nastávající tchán se nedal, prohlásil je za nejdarebnější lidi, které poznal, a přerušil s nimi všecky styky. Ve výjimečných případech mohla býti kupní cena nahrazena nějakým bojovným činem nebo službou. Vedle kupní ceny, kterou dostal poručník, dostávala žena ještě nějaký dar.

Námluvy děly se vždy v rayonu nevěstině; někdy byla nevěsta žádána za souhlas; islam toho vyžadoval vůbec. Jádrem zasnoubení (tazvîg, tamlîk, imlâk) bylo předání nevěstino z moci valiho do moci ženichovy. Nevěsta byla po té pěkně naparáděna, navoněna a nalíčena, také ženich se parfumoval. Pak byla přivedena k ženichovi (nevěsta = hadi = provázená), načež dávali si snoubenci navzájem hádanky. Nejdůležitějším obřadem bylo však přehození pláště a zřízení stanu. Ženichův příbuzný přehodil přes nevěstu mužský plášť (abba), zahalil ji do něho hlavu a zvolal: Nikdo nesmí tě přikrývati než… (následovalo jméno ženichovo)! To byl symbol přijetí. Pak postavili nad ní stan: to byl druhý, stejný symbol. Žení se, zní arabsky: bánâ ’alaihâ = staví stan nad svou ženou. V tomto stane žila původně žena se svými dětmi. Byl to její majetek, a slovo pro ženění z doby matriarchální jest dakhala = vešel k ní. Později ovšem byla žena přiváděna do stanu mužova.

Svatba slavena byla v příbytku manželově, aby mladá žena „nepřišla do něho jako zajatá v boji“. Svatba byla skvělá; konalať se na počest ženy, která mnoho stála.

Dodejme ještě, že u Arabů hoši i dívky byly obřezávány.

*

Arabská láska (wadd, wudd) byla samozřejmě láskou především fysickou a počala se jako všude vyvíjeti ve volném styku pohlavním, nikoli v manželství. Někdy bylo dokonce obtížno muži dostati za ženu dívku, s níž měl milostný poměr, protože příbuzní viděli v tom porušení svých práv. Neradi dávali dceru muži zamilovanému a dívky styděly se za veřejný styk milostný. A protože byly velmi brzy pro vdávány, již ve dvanácti letech, nemohly míti ani milostných poměrů před manželstvím. Proto milostný život kvetl hlavně se ženami vdanými.

Milostná poesie arabská je pravou poesií pouště, jinak často velice něžnou. Neopěvá manželství, ba pro manžela zbožňované má toliko posměch. Vůbec manžel byl pro arabskou ženu čímsi méněcenným, proti čemu spojovala se za jeho života skoro vždy se svým bratrem a co po smrti nestálo ani za to, aby bylo oplakáváno. V milostných písních arabských (které měly rozhodný vliv na básnické formy evropských minnesängrů, přijmuvších je od španělských Arabů), jest milenka palmou, gazelou a antilopou. Je-li jmenována, bývá to pravidelně pseudonym. Je-li popisována, běží vždy o její půvaby tělesné, nikoli o rysy povahové. Vyskytuje se hlavně v dojemných náladách loučení nebo ve vzpomínkách na vzdálenou. Scény rozchodu zahájeny bývají skřekem havranů, pak počíná pomalé vzdalování se ženy na velbloudích nosítkách (viz obrázek v čele této kapitoly). Jezdec vpředu zpívá jednotvárný a melancholický zpěv, velbloudi kráčejí v taktu tohoto zpěvu, nosítka kolébají se jako čluny, mizíce pomalu v dálce. Milenec pláče: „Měch s popraskanými stehy, patřící líné ženě, z něhož pachoval napájí dobytek, dříve než dal jej zatáhnouti, neteče tak jako ty, mé oko, slzami ráno i večer, pomyslím-li, kde nyní bydlí, a vidím-li, kde bydlila dříve.“ Lásku projevuje arabský básník těmito prostými a lapidárními slovy: „A já ji miluji a ona mě miluje, a její velbloudice miluje mého velblouda.“

Arabská žena chodila již v době předislamské zastřena; ale chtěla-li některého muže okouzliti, spouštěla závoj (ginâ). Podobně jako Egypťanka líčila si obočí tmavomodrým preparátem antimonovým, aby básník mohl opěvati její antilopí oko. Rty líčila si indigem, aby lépe vynikal úběl jejích zubů. Zjev arabské ženy byl velmi smyslný; zvláště oblíbena byla velmi silná zadnice s útlými boky. „Plnost ňader a hyždí nedovoluje něžnému rouchu přilnouti k tělu, přilnouti k zádům; když večerní vánky vanou jí v ústrety, vzbuzuje muka v žárlivých a údiv v závistivých zracích.“ (Reitzenstein.)

*

O Aramejcích není mnoho známo. Víme již, že jako druhá západosemitská skupina vnikli 2000 let př. Kr. do Přední Asie a později založili v Syrii damascenskou říši. V době ještě pozdější, dlouho po zániku této říše, přivedeni byli k novému rozkvětu v pustinném městě Palmyře. Ženy mohly sa u nich státi královnami, a byly patrně velmi svobodny, ne-li rovnoprávné. V pozdější Syrii poklesla také zde posice ženina; o mužích máme zprávu, že si příliš potrpěli na bohaté nevěsty. Věno a svatební dary počaly míti rozhodný význam.

*

Babyloňané představují postupný řetěz četných konnubií a nesmírného míšení.

Tři tisíce let př. Kr. vládli v Babylonu t. zv. městští králové (patesi), opření o svatostánek svého města (na. př. Nippuru, Uru, Erechu, Eridu, Larsy, Agadi-Sipparu ad.), z nichž někteří byli patrně Sumeřany, mnozí však již východními Semity. Nejmocnější král městský byl nejspíše také hlavním panovníkem (lugal kalama). Kolem r. 2800 podařilo se Sargonu I., městskému panovníku agadskému, nabýti převahy a založiti říši, sáhající až ke Středozemnímu moři, první známou říši světovou v dějinách, která se však dosti brzy rozpadla. Jejím hlavním dědicem bylo kněžské království lagaské, v němž velmi rozkvetlo umění. Zde měl převahu živel sumenský, s nímž východní Semité asi úplně splynuli. Čisté semitství udrželo se v Babelu, založeném patrně Sargonem a dosáhlo nadvlády, byvši posíleno přistěhovalými Kanaanci. Tak vzniklo asi 2600 př. Kr, království Ur, středisko kultury. Trvalo asi 400 let, kdy snad po druhém přílivu, kanaanském vznikla říše Isin is kulturním střediskem Nippurem. Kolem r. 2000 ovládla situaci nová dynastie elamitskéhó původu, která vládla v Larse. Vedle ní existovali patrně nástupci Sargonovi v severobabylonském Babelu. Proslulý Hammurabi, o němž jsme se již dříve zmínili a který vyšel asi z aramejsko-arabské vlny, dobyl Larsy a stal se před r. 1900 jediným panovníkem babylonským. Vládl i nad zemí západní až do Palestiny. Tím semitský živel úplně zvítězil. Noví národové ze severu a východu, kteří přelili se přes Přední Asii a založili mocné říše, mitanskou a hetejskou, mnoho na tom nezměnili. Byli to asi míšenci, vedení živlem indogermanským. Stejného původu byli také Asyřané, jenže u nich měl kulturní vedení živel kanaanský a aramejský ze sev. Arábie. Do jižní Babylonie vnikli ve 2. tisíciletí př. Kr. arabští Chaldejci, vůči Asyřanům zastánci staré lidové tradice babylonské a nápadníci prastarého trůnu v Babelu. Po rozkladu Asyrské říše využil chaldejský Nabopolassar (625 až 605 př. Kr.) poměrů, spojil se s mocnými arijskými kmeny východními, které bývají nazývány Medy, dobyl r. 607 hlavní město asyrské, Niniveh, a založil chaldejské panství nad Babylonem. Ale Chaldejci podlehli za nedlouho arijským Persům, a Kuras II. z Anzanu vtrhl na podzim 539 do Babelu. —

Historikové karakterisují Semity často jako lid velmi střízlivě myslící, ostře pozorující, s rozumem praktickým a vypočítavým, který drží na uzdě fantasii a nemiluje záletů ducha do dalekých končin; tací jsou prý Arabové i Feničané, Hebrejci i Asyřané. Ale ve skutečnosti nejvíce to platí o Babyloňanech. Proto nedovídáme se nic o jejich životě milostném, kterého ve vyšším smyslu skoro u nich patrně vůbec nebylo. Kdežto manželství mělo tu svou pravou podobu jako hospodářská instituce, jako obchod, vyřizovaný přesnou smlouvou o věně a podobných věcech.

*

Když jsme v I. svazku tohoto díla pojednávali stručně o t. zv. náboženské prostituci, řekli jsme, že oběť panenství, při ní se vyskytující, znamená vykoupení se z původní volnosnubnosti přírodnímu božstvu tak milé a tudíž posvátné. Tímto náboženským způsobem pojímali pohlavní akt zvláště také Semité a za klasickou půdu náboženské prostituce v kulturní oblasti starého světa považován byl od pradávna Babylon, odkud tento obyčej rozšířil se po přední Asii a po celé západní oblasti kulturní jako obyčej prastarý, který po celá staletí pak tu ještě trval a ještě v době Konstantina Velikého se vyskytoval.

Nejobšírnější zprávu máme od Herodota (I. 199), který píše: „Každá žena země musí jednou v životě usednouti u chrámu Afroditina a dáti se cizincem pomilovati. Mnohé, které nechtějí míti nic společného s ostatními, poněvadž jsou domýšlivy na své peníze, jedou ke svatyni v zakrytém voze a mají za sebou četné služebnictvo. Většina činí však toto: sedí v posvátném háji Afroditině a kolem hlavy věnec z provazů, množství žen; neboť jedny přicházejí a druhé odcházejí. A mezi těmito ženami vedou ulice jako podle šňůry všemi směry. Tudy jdou cizinci a vyhledávají si některou. A usedne-li tu jednou některá žena, nesmí domů dříve, dokud některý cizinec nehodí jí peníz do klína a nepomiluje jí mimo svatyně. Hodí-li peníz, musí říci: jménem bohyně Mylity. Neboť Mylitou nazývána je u Asyrských Afrodita. Nechť peněz je jakkoli mnoho, nesmí jich odmítnouti; to je zakázáno, poněvadž to jsou peníze posvěcené. A s prvním, který peníz jí hodí, s tím musí jíti, a nikoho nesmí odmítnouti. Když pak dala se pomilovati a tím bohyni se zasvětila, vrátí se domů, a kdyby jí bylo sebe více nabízeno, neučiní toho již. Ty pak, které pěkně vyhlížejí a dobře urostlé jsou, vracejí se domů brzy; ošklivým však dlouho tu bývá zůstati, aniž mohou zákon vyplniti, ba některé pobudou tré až čtvero let. Na některých místech Kypru panuje podobný obyčej.“

Z této zprávy, kterou podle dnešních ethnologických vědomostí nutno považovati za velice pravdivou, vysvítá úzký vztah náboženské prostituce k prastarému principu pohlavní volnosnubnosti. Mylita představuje princip přírodního života s jeho plnou tvořivostí, nepoškozenou žádným lidským pravidlem. Svazující pouto manželské jest proti mysli její povaze. Představujíc hmotné jus naturale (přirozené právo) požaduje od každé dívky svého lidu volného vzdání se každému muži, který vyzývá k souloži. Peněžní dar mužův jest mzda Mylitina a připadá chrámovému pokladu, provaz kolem hlavy jest znamením povinné oběti cudnosti, tato prostituce tudíž jest věcí kultu, skutkem, jejž ukládá náboženství. A praví-li se dále, že bohyně spokojuje se jediným vzdáním se ženy a odpouští jí pak, když následující její manželství projevuje se přísnou cudností, jasně tu vychází na jevo myšlenka vykoupení se pro matrimonium (manželství) odporující Militině povaze. (Bachofen.)

Zprávu Herodotovu potvrzuje také „Jeremiášův dopis“ v „apokryfické“ Knize Baruchově^[14] (6, 42, 43), kde jest zmínka o ženách opásaných provazy a sedících podle cest: pálí vonné dary obětní a vzdávají se každému cizinci, který je vyzve k souloži, což považováno jest za velikou čest, neboť sousedka, které cizinec nevyzve, strží posměch. Starověký geograf Strabo pak našel stejné poměry v Babylone 400 let po Herodotovi: jevištěm náboženské prostituce bylo širé místo kolem chrámu Mylitina, pokryté chýšemi, háji, rybníky a zahradami, posvěcená půda, na které ženy se vzdávaly.

Z této čistě náboženské prostituce jednorázové, kterou nelze ovšem považovati za prostituci skutečnou, vyvinula se brzy prostituce pravá a trvalá jako důsledek spekulace chrámu nebo soukromých kruhů. Prováděna byla chrámovými dívkami ve službách bohyně lásky, Ištar (Astarty), které nazývány byly posvěcenými nebo kněžkami, byly vydržovány chrámem a nemohly se tak snadno provdati. Podle zákoníka Hammurabiho byly jejich děti patrně vychovávány v královském paláci. O Sargonu I. dovídáme se, že byl takovým dítětem. Praví o sobě: Šarruk-înu, mocný král, král agadský jsem. Maje matka byla kněžna (?), svého otce jsem neznal, ale bratr mého otce bydlil v horách. V mém městě Azupirâni, které stálo na břehu Eufratu, otěhotnila mnou matka, kněžna, tajně mě porodila; položila mě do rákosové schránky, asfaltem uzavřela má dvířka, pustila mě do proudu, který se nezměnil nade mnou…^[15] Podobně napsal o sobě kněžský král lagaský, Gudîa, asi r. 2500: „Matky jsem neměl, mou matkou byla vodní hlubina, otce jsem neměl, mým otcem byla vodní hlubina.“ A tak tyto chrámové dívky staly se pravzorem matky — panny, z které učiněno bylo později mysterium, božské tajemství.

Podle Pausaniova popisu Řecka (I, 14.) rozšířila se náboženská prostituce z Babylonu na západ, kvetla později na Kypru, v syrském Askalonu, na Kytheře a v Athénách. Byli to prý hlavně Feničané, kteří ji všude šířili.

*

U Babyloňanů najdeme také stopy volnější formy manželské. V pozdější době jeví se sice tato forma podle smluv, které se zachovaly, jako jakési najímání děvčete, ale to jest aspoň u semitských obyvatelů Babylonie jistě již jen zbytek něčeho podobného, čím byla Arabům forma mot’a nebo sadîqa. Dívka nebo žena dostávala jakousi náhradu — nudunu — zůstávala však se svými dětmi ve svém obydlí a byla tu s nimi mužem živena. Nudunu ostatně dostávaly i pravidelné manželky.

Viděli jsme, že babylonská kultura povstala stálými přílivy semitskými na sumeřanství, takže nutně musí jeviti řadu stupňů. Sumerské zbytky nelze ani podceňovati, ani přeceňovati; pro posloupnost snubních forem neříkají ovšem nic rozhodného. Tak zvané sumerské zákony, o nichž však není jisto, jsou-li z doby předsemitské, mají povahu docela patriarchální: žena jest podle nich málo ceněna a téměř bez práv. Jistý pokrok v tomto směru znamenalo veliké zákonodárství krále Hammurabiho, které objevil Morgan při svých vykopávkách (prosinec 1901 až leden 1902) na Akropolidě v Suse,^[16] vtesané do velikého dioritového bloku, vysokého 2,25 m. Snažil se hlavně zmírniti téměř neomezenou moc mužovu na prospěch ženy. Vždyť to byl patrně aramejský Arab, tedy z kmene jistě proniklého mateřskoprávní tradicí. Tak na př. čl. 156. praví: „Zasnoubí-li někdo svému synu dívku, jeho syn jí nepozná, když pak onen v jejím klíně spí, nechť zaplatí jí půl miny ve zlatě a vrátí jí všecko, co si přinesla z otcovského domu.“

Přes to však nalezneme i v Babylonii hojné stopy mateřskoprávních poměrů. Čteme-li na př. v sumerském právu: „Odloučí-li se manželka od svého manžela a řekne: Nejsi můj muž, budiž do řeky hozena,“ kdežto, učiní-li to muž, zaplatí jen půl miny ve stříbře, vidíme později v důsledcích vlivů semitských vzrůst ženina významu. Bu’iti kupuje si dům, její muž jest při tom jako svědek; Ina-Esagila-Ramat půjčuje peníze na úrok (z doby Nabonassarovy), Hibta prodává svůj dům, jiná žena ručí za půjčku nebo svědčí před soudem (v době Dariově), jest žalobkyní, jest činna v obchodu, průmyslu a zemědělství atd. Poznámka z doby Nabonassarovy praví dokonce: „Já a můj muž činíme prodeje a nákupy z peněz mého věna…“ Žena jest jmenována napřed. Smlouvy asyrsko-babylonské, jakož i smlouvy z doby Philopatorovy ukazují, že žena byla muži rovna. Ženy přicházely také na trůn na př. asyrská princezna na trůn babylonský a naopak v 9. stol. př. Kr. babylonská princezna Sammuramat na trůn asyrský. Její jméno zachovali nám Řekové v pověsti o Semiramidě, ve které historická královna splývá s bohyní Ištar. V Suse přecházela panovnická hodnost jedné dynastie na dynastii další skrze sestru předchozího krále, a nový panovník byl označován za syna sestry předchůdcovy. Při tom obyvatelstvo suské bylo částečné arijského původu.

Ještě důležitější pro staré mateřskoprávní poměry jest, že žena velmi často zachovávala si své rodné jméno i po sňatku. Dělo se i, že manželka zůstávala v domě svých rodičů: spal-li některý muž v jejím klíně, nehledíc ovšem k manželi, propadal smrti, kdežto ženě nestalo se nic. Zůstala-li doma, mohl také její ženich nebo manžel bydliti v jejím domě (u jejího kmene) a zúčastniti se kultu předků v této rodině. Bratři ženiny byli, jak se zdá, jakýmisi poručníky jejími, když se provdala. Žena, společensky výše stojící neocitala se sňatkem eventuelně na nižšími stupni, děti, pokud běželo o stav, následovaly matku.

Zjevy patriarchální povahy vynikaly v Babylonii všem zcela zřetelně a obecně. Babyloňané potřebovali dělníků a získávali je hlavně v ženách a ženami. S počátku prováděny byly jistě loupeže žen. Zpráv z Babylonie o nich nemáme, za to od Asyřanů. Sinacharib unesl do Niniveh mimo jiné arabskou princeznu Tabuu. Assarhaddon na žádost arabského krále Chazâilu vrátil aspoň obrazy bohů, zároveň uloupené, a Tabuu, která byla vychována v jeho paláci učinil arabskou královnou.

Pověstná patria potestas (patriarchální moc otcovská) byla u Babyloňanů velmi ostře vyvinuta. Jak ještě uvidíme, konal otec námluvy za syna, přijímal dokonce věno nevěstino, mohl odepříti s úspěchem své schválení synově volbě ženy. Nabu-ahe-bullit oženil se s dívkou Tablutu bez vědomí svého otce a s pomocí jejího bratra, královského důstojníka. Otec šel s tím před soud, manželství bylo prohlášeno za neplatné, tabulky rozbity, a Tablutu, kdyby se nepodrobila, měla se státi služkou.

O babylonských trzích na nevěsty jsme psali v 1. svazku tohoto díla (str. 122 — 123). Manželství kupem trvalo ustavičně. Svatební smlouva z doby Nebukadnezarovy zní: Dagil-ilani, syn Zambubua, pravil k Hammě, dceři Nergal-iddina, syna Babutuova, takto: Dej Latubasinni svou dceru, aby byla mou ženou! Hamma vyslechla jej a dala mu svou dceru Latubasinni do manželství, a Dagil-ilani dal z potěšení srdce svého otroka Ana-eli-bel-amura, který byl koupen za půl miny ve stříbře, a 1 a půl miny ve stříbře Hammě za Latubasinni. Vezme-li si Dagil-ilani jinou za ženu, má Dagil-ilani dáti 1 minu ve stříbře Latubasinni, která může odejíti na místo podle své chuti. (Latubasinni byla nemanželská dcera). Také z doby asyrské existuje taková kupní smlouva mezi otcem a bratrem jako prodavači a ženichem a jeho matkou jako kupci ženy.

Také vedlejší ženy a služky byly kupovány, jak ukazuje smlouva z doby Hammurabiho: Šamašnur, dceru Ibi-shana, koupili Bunene-abi a Beli-shunu (jeho žena) od jejího otce Ibi-shana pro Bunene-abiho za ženu (asat), pro Belishunu za služku (amat). Tato asat-amat je tedy žena bez manželských povinností, netřeba jí dbáti ani manželské věrnosti, aspoň podle zákona. Jak uvidíme, nebylo v Babylonii také zasnoubení ničím jiným než ozvěnou kupování žen.

Vyhraněný patriarchát vedl přirozeně k mnohoženství, v té formě však, že jedna byla hlavní ženou a druhé ženami vedlejšími.

Velcí páni měli harem. Nejvelkolepější byla haremová zřízení králů asyrských, zvláště Senacheriba a Assurbanipala. Přiváděli si nejkrásnější ženy z válečné kořisti a zavírali je do nádherných paláců. Assurbanipal dal zvláště poznamenati, že do svých komnat dal si přivésti jako holdovací dary dceru krále tyrského s dcerami jeho bratří, dceru krále arvadského, krále tubalského a mnoha jiných, načež těmto svým tchánům milostivě odpustil. Miloval vůbec ženy, nechybělo tehdá galantních hudebnic na asyrském dvoře, a dal se dokonce na reliefu zobraziti se svou hlavní ženou, snad jediný z těchto panovníků.

U méně bohatých dělo se, že hlavní manželka (rabîtu), aby lépe ovládala ženu vedlejší (sugetu) a bezpochyby do jisté míry i manžela, přiváděla mu sama do manželství vedlejší ženu-služku (asat-amat). Tak čteme v jedné smlouvě: „Taram-Sagilu spolu s Iltani, dcerou Sin-abusu, vzal si Arad-Šamaš obě za manželky a ženy.“ A dále: „Iltani, sestru Taram-Sagily (po svatbě takto nazývanou) vzal si za ženu Arad-Šamaš, syn Kiennama od Šamaš-šatu-a, jejího otce. Sestra Iltani bude ji (Taram-Sagilu) česati, o její blaho se starati a její židli do chrámu Mardukina nositi. Všecky děti, které se již narodily a které se ještě narodí, jsou děti jich obou. Řekne-li ke své sestře Iltani: ,Nejsi má sestra‘, tedy půjde (Iltani) z domu, a řekne-li Iltani Taram-Sagile: ,Nejsi má sestra‘ bude vyplísněna a za peníze prodána. Řekne-li Arad-Šamaš svým ženám: ,Nejste mé ženy‘, zaplatí minu ve stříbře. Řeknou-li však obě svému muži Arad-Šamašovi: ,Nejsi náš muž‘, buďtež zardouseny a do vody hozeny.“ Tedy v tomto velmi patriarchálním poměru jsou obě ženy rovnocenny před svým mužem, ale asat-amat vůči hospodyni je v poměru služebném. Podle zákoníka Hammurabiho, který se snažil počet vedlejších žen pokud možno omeziti, neměl si muž již bráti jiné ženy vedlejší, jakmile asat-amat porodila mu děti. — V jiné smlouvě čteme o ustanovení syna: „Šachira spolu se svou ženou Belisunu vzal si Azutu (za vedlejší ženu), ana porodila 5 dětí. Z těchto 5 dětí, které Azutu porodila Šachirovi, uznal Šachira svého nejstaršího, jménem Jamanu, za syna. Budoucně Azutu a její bratří nemají spor míti se Šachirou.“

Jinde konečně další podrobnost: „V 2. roce Nabupolassara, krále babylonského, pravil Nabu-zer-kit-lisir, syn Bel-igîsaův, syna… k Bel-igîsa-ovi, synu Kudurru-ově syna… takto: ,Nemám dítěte; chtěl bych míti dítě. Kullâ-u, svou dceru, dej mi, aby byla mou ženou. Bel-igîsa vyslyšel Nabu-zer-kit-lisira, Kullâ-u, svou panenskou dceru, dal mu v manželství. Jakmile Esagila-ba-nâta, jeho první žena, porodí dítě, bude míti právo na 2/3 jmění. Jakmile Kullâ porodí dítě, bude míti právo na 1/3 jmění Nabu-zer-kit-lisirova. Jakmile Esagila-ba-nâta (bezdětna) zemře, kdežto Kullâ (děti) míti bude, připadne Kullâ-i a jejím dětem celé jmění Nabu-zer-kit-lisirovo ve městě i na venkově, jak tu jest.“ Tedy později zhoršila se situace vedlejší ženy poněkud, i pokud šlo o mužovo jmění. — Vedlejšími ženami stávaly se, jak se zdá, velmi často adoptované propuštěnky (z otroctví), neboť oba akty (propuštění i sňatek) vyskytují se v četných dokumentech zároveň.

Pokud běží o věno, nutno rozlišovati při babylonských sňatcích:

1. tirhâtu, původně kupní cenu, kterou muž platil za ženu, pak peníz placený mužem nebo jeho rodinou nevěstinu otci jako počátek zasnoubení; později stává se věnem;

2. seriktu (dar), peníz, jejž otec posílá s dcerou, vlastní věno;

3. nudunnu, dar, jejž muž dává ženě.

Tirhâtu byla placena u všech manželství rázu čistě patriarchálního; zůstala otci děvčete, i když ženich si je po zasnoubení nevzal; musila však býti vrácena, odepřel-li otec dceru po zasnoubení vydati. Velikost věna řídila se zámožností rodiny, a věnem bývaly peníze, majetek pozemkový, domácí nářadí a otroci. Za zvláště velké věno byly považovány 24 miny; otrok stál často 1 až 1 a 1/2 miny. Placeno bylo rodiči nebo bratry, naráz nebo ve splátkách, byl to rozhodně právní závazek. Muži bylo je zajistiti ženě (na př. na pozemcích), ale užívání měl on.

Sňatek předcházelo zasnoubení, spojené s námluvami, při němž patrně vypláceny byly tirhâtu i věno a sepsány smlouvy. Dary (nudunnu) manželovy dostávala žena po svatbě. Novomanželé upozorněni byli na následky nevěry a rozluky. Smlouvy byly poté dupsarem napsány na tabulky. Tak hlavní žena (rabîtu) stala se zákonnou manželkou (assatu).

Až do svatby nazýván byl muž ha’iru (vyvolený), žena pak kallat. Toto slovo je téhož kmene jako arabské kanna a hebrejské kalla, což znamená neť i manželku, a je to pojem z oné doby mnohomužského snoubení, kdy otec, bratr a syn měli jednu ženu. Tak tomu bývalo patrně i v Babylonii. Proto o ženu ucházel se otec, dostával často věno, a proto zákoník Hammurabiho v několika článcích zakazuje otci spáti s netí. Při tom rozlišuje, spal-li již syn se svou nevěstou čili nic. Spal-li již, má býti tchán utopen, ne-li, má tchán vyplatiti dívce půl miny ve zlatě a vrátiti její věno, načež dívka může se podle libosti provdati. Byly tudíž ještě v době Hammurabiho (tedy asi 1900 př. Kr.) silně zakořeněny snubní obyčeje mnohomužského rázu.

Kult předků, první to zdroj náboženských pověr, byl v nejstarších dobách Babylonie velmi vyvinut, což jen posilovalo v patriarchálních poměrech přísný názor na nevěru manželčinu: šlo o čisté potomky a pravé dědice rodu. Cizoložství patřilo tudíž k nejtěžším zločinům, žena byla pravidelně strašlivě trestána. Ve smlouvě z doby Nabukudussurovy čteme: Bude-li Banat-Esagila přistižena s jiným mužem, budiž zabita železnou dykou. Pravidelně bylo používáno trestu uškrcením nebo utopením. Podle zákoníka Hammurabiho čekal oba vinníky trest utopením, ale manžel mohl dáti milost své ženě, kdežto „svůdce“ mohl dostati milost jen od krále. Podle téhož zákoníku jest při zprznění snoubenky trestán jen muž, a dítě, narodí-li se, není stiženo hanou.

*

Nicméně, aspoň ke konci říše babylonské, nebylo to s manželskou věrností příliš slavné. Quintus Curtius^[17] vylíčil nám babylonské ženy z doby Alexandra Velikého takto: „Nic zkaženějšího není nad tento lid a nic rafinovanějšího v uměních smilstva a smyslnosti; otcové i matky trpí, aby jejich dcery za peníze propůjčovaly se jejich hostům, a manželé nebyli méně shovívaví vůči svým manželkám. Babyloňané oddávali se hlavně prostopášnosti a neřestem, z ní pocházejícím. Na počátku svých orgií zdály se ženy skromnými, pak odkládaly však kus po kuse svůj šat, až na nepatrný zbytek, a konečně, když stud pomalu zmizel úplně, byly zcela nahé. Nebyly to však veřejné holky, které se takto vzdávaly, nikoli, byly to ženy nejušlechtilejšího rodu a jejich dcery.“ Toto svědectví nezní ovšem zcela prozíravě a nezaujatě, spíše z nepochopení pro kořeny cizích zvyků a mravů.

Rozlukové zákony — aspoň pokud běží o zákoník Hammurabiho — byly přes jistou ochotu k ženě rázu zcela patriarchálního. Muž mohl se kdykoli rozejíti: Zamýšlí-li někdo zavrhnouti vedlejší ženu, která mu děti porodila, nebo manželku, která mu děti darovala, má své ženě vrátiti věno a dáti jí podíl na užitku z pole, zahrady a domu, aby mohla vychovávati děti. Když děti své vychovala, tedy má jí býti dáno ode všeho co její děti dostanou, podíl, jako podíl synův. Může se provdati za muže svého srdce. Zavrhne-li někdo ženu, která mu dětí neporodila, nechť dá jí hodnotu tirhâtu a vrátí věno, které z otcovského domu přinesla, a propustí ji. Nebyla-li tirhâtu, má ji muž za ni dáti 1 minu ve stříbře; jako propouštěcí dar. To nebylo by tedy nejhorší. Ale žena lajdácká, byla-li k soudu předvedena, nedostane nic; nechce-li ji muž propustiti, může si vzíti ženu jinou a z oné služku udělati. Pro nemoc nemohla býti žená zavržena, ale muž mohl si k ní vzíti ženu jinou. A v jiném článku čteme: Hádá-li se žena s manželem a praví: Neobcuješ se mnou, necht předloženy jsou její důkazy toho, že jest jí ubližováno: je-li bez viny, není-li chyby u ní, její manžel se toulá, ji velmi zanedbává, pak nemá tato žena míti viny, nechť vezme své věno a vrátí se do otcovského domu. Není-li však bez viny, t. j. toulá-li se a zanedbává svého muže, budiž do vody hozena. — Rozlukový list byl zcela stručný. Na př. Šamaš-rabi zavrhl Naram-tu. Své věno odnáší si a náhradu dostala. Vezme-li si nyní Naram-tu jiný, nemůže Šamaš-rabi odpor proti tomu ohlásiti.

Babylonské poměry snubní a manželské byly tedy, vlivy semitskými, do jisté míry zlepšovány ve prospěch ženy, ale k stanovisku egyptskému nikdy se nepovznesly. (Reitzenstein.)

Také Feničané byli národ míšenců, vzniklý z delšího konubia s cizími kmeny, tedy nikoli národ čistě semitský. Patřili k první vlně kanaanských národů, která kolem r. 2600 př. Kr. přelila se z Arabie do zemí na Eufratu, do Syrie a Palestiny. Feničané usadili se na mořském pobřeží, kde našli již určitou kulturu a opevněná města a mohli se tudíž z prostých Beduinů vyvinouti v národ, který byl schopným zámořské činnosti kolonisační.

Jak víme již, považováni jsou Feničané za hlavní šířitele „náboženské prostituce“, která kvetla v Babyloně. U nich zvláště vypěstěna byla představa, že žena nemůže nabídnouti božstvu vítanějšího daru, než jest mzda, kterou obdrží za vzdání svého těla. A ranná představa náboženská, že božství patří prvňička všeho, co jeho přízni děkuje za svůj vznik, vedla patrně brzy k názoru, že dívka dospívající v ženu jest jaksi tabu (zakázána). Nesmí přejíti do majetku muže, patřícího k témuž rodovému společenství, dokud se nevykoupila náhradní obětí z poddanství boha. Pro oběť jest nejpřiměřenějším muž s cizího kmene.

Ale peníz, kladený do klína panně nebo kněžce, vzbudil brzy také u všech činitelů chuť na peníze další. Z jednorázové oběti panenství bohu, vznikla, jak víme, trvalá prostituce chrámová, pro delší dobu nebo na celý život, podporována hrabivostí kněžskou. Jednorázovou oběť přinášely ženy všecky, kdežto pro trvalou prostituci chrámovou vznikla nutně zvláštní kasta dívek (hierodulek, kněžek), která pak tuto oběť přinášela za ženy ostatní a byla božstvím zvláště milována, takže těchto dívek používáno bylo i jako orodovnic v době nebezpečí. Na druhé straně vznikl u dívek obyčej, vydělávati si chrámovou prostitucí na věno.

Feničané roznesli pak chrámovou prostituci po všech zemích u Středozemního moře. Na Cypru byla zvláště proslulá, a po ní kvetl prý tu značný obchod s děvčaty. Podle Justina^[18] (2. stol. po Kr.), chodívaly prý tyto cyperské dívky večer po pobřeží, vzdávaly se tu za peníze cizincům a střádaly takto na věno. Fénická dcera královská Elisa či Dido, zakladatelka Kartaga, odvedla prý z Cypru 80 milostných dívek, které pak ve svatyni Sicca Venerea (jihozáp. od Kartaga) pěstovaly obřadnou prostituci. Takové svatyně nazývány byly v semitské řeči succoth benoth, t. j. dívčí chaty.

Ženy neztrácely tím nikterak na cti; naopak, když bohyni horlivě sloužily a hodně peněz si ušetřily, provdaly se snadněji a lépe než jiné. Při tom však neměla u Feničanů ani manželka úlohu podřízenou, třebaže ráz manželství byl tu patrně patriarchální, neboť děti měly jméno podle otce. Jistá svoboda pro ženy vyplývala tu nemálo z toho, že Feničané svým námořnickým povoláním byli často a dlouho zadržováni mimo domov. (Reitzenstein.)

*

Pomineme nyní kmeny kanaanské, jejichž pohlavní poměry byly patrně velmi podobny poměrům arabským; chrámová prostituce byla u nich velmi rozšířena, a vyskytovalo se u nich hojně odkládání dětí ženského pohlaví. Vykopávkami objeveny byly mrtvolky takových dětí, hlínou prostě udušených a nikoli starších než týden.

Za to však podrobněji nutno nám zabývati se pohlavními poměry u tří důležitých skupin, o nichž od mládí jsme slýchali a jejichž velmi zkreslenou a často úplně zfalšovanou historii podává t. zv. Bible, hlavně Starý Zákon. Jsou to Hebrejci, Israelité a Židé, tři semitské stupně velmi navzájem odlišné. I tu jest nám počíti stručným a přibližným náčrtkem jejich vývoje.

Žádný ze soudobých pramenů, umístěných v bibli, není starší než nejvýše 800 let př. Kr., což jest doba poměrně velmi nepatrná pro tyto staré národy kulturní. Doba hebrejská byla úplně před tímto datem, rovněž počátek a rozkvět Israelitů. Vlastní israelitství, toť t. zv. doba soudců, která existovala kolem r. 1200 př. Kr., náběh k ní představuje patrně Mojžíš; v pověsti o něm, jak jsme již řekli, jest nějaká historická, skutečnost: mohl žíti nejpozději asi 1300 př. Kr. Co bylo před tím, to jest hebrejství.

Hebrejci představovali řadu kanaanských kmenů z druhé periody stěhovací, promísenou aramejskými a jinými živly, na něž uchovali si nejednu historickou vzpomínku. Tak na př. v polomythickém vypravování o Abrahamovi, (hlavně v 14. kap. Genese), běží patrně o rodového knížete aramejských hord, které ohrožovaly spojení mezi Palestinou a Babylonií. Hebrejcem nebyl a do bible dostal se jen proto, že kmeny aramejské velmi záhy se smířily s kmeny kanaanskými. Podobně kmen Jakubův nepatřil ke druhé vrstvě kanaanské. Podle jedné pověsti bojoval bůh jeho kmene úspěšně s Jahvem (Jehovou), který jest představován jako příšerný a vraždivý démon noční, který před jitřenkou prchá. V textech o Abrahamovi a Jakubovi vězí vzpomínka na mocné kmeny a kmenové útvary, jakými Izraelité nikdy nebyli, leda snad v době Davidově a Šalamounově. Toliko trosky těchto kmenů připojily se k hordám hebrejským. Kmen Jakubův a Josefův byly již v Palestině, když ještě tu nebylo vůbec Hebrejců. Na pylonech karnackých^[19] z doby Thutmosa III. jsou již jmenovány jako města kanaanská (Ja’kob-el, Jašup-el). Kmen Jašupův (Josefův) byl asi částí těch, kdož táhli s Hiqsy a s nimi byli vyhnáni z Egypta: to je původ egyptských vzpomínek ve Starém Zákoně, které zřejmě nemohou býti pouhou bájkou. Mojžíš při tom ovšem nebyl, neboť nežil před 1300, kdežto vypovězení z Egypta stalo se za A’ahmesa asi 1500 př. Kr.

Egyptská říše Thutmosa III. sáhala až k Eufratu, ale již za Thutmosa IV. počal národ, přicházející z hor maloasijských a později nazývaný hetejským (Cheta), zatlačovati Aramejce a Kanaance ze severní Syrie k jihu, a po několika letech již se dovídáme, že syrské a palestinské kmeny vasalské žádají o pomoc egyptského krále proti vpádu Chabirů, kanaanských to patrně kmenů druhé vrstvy. Sídlili vedle Aramejců na Hebronu a odtud bojovali proti Palestině. K nim patřily jistě kmeny, které později vyskytují se mezi Hebrejci, vedle Edomitských a Moabitských. Usadily se pak také v Palestině, kde sídlily již kanaanské kmeny z prvního stěhování spolu s Feničany. Běží tudíž z počátku o smíšený lid aramejsko-kanaanský, a tyto severní kmeny, sjednoceny stejnou základnou hospodářskou, jazykem a náboženským kultem, představují patrně již kolem r. 1277 pr. Kr. Israel.

Řada jiných kmenů kanaanských (Ruben, Simeon, Levi a Juda) tábořila u Sinaje spolu s Kenitskými a přijala také jejich boha větru a bouře, Jahveho. Jejich zákonodárcem byl Mojžíš, ale jeho zákon byl sotva větší deseti přikázání. Před r. 1200 odtáhli na sever z důvodů neznámých. V bojích z toho vzniklých zahynul kmen Levi, kdežto kmenové Efraim a Manasse se k nim připojily; byly to možná beduinské kmeny ze země gosenské. Obdržely krajinu sichemskou, kde dříve sídlil kmen Jašupův. Tak kmeny kočovné zvolna se usazovaly a vešly v konubium s kmeny a národy usedlými. Tyto boje vyplňují t. zv. dobu soudců: kočovné kmeny v nich sice zbraněmi zvítězily, ale podle obecného zákona sociálního podlehly na konec kulturně lidu výše stojícímu.

Kult Jahveho utrpěl sice zřízením království, ale nahradil si to opět tím, že dosadil za krále israelského Davida, jahvistického knížete kmene Juda. David však později nemohl se již opírati pouze o jahvism; kněží Jahvovi brzy pocítili, že jejich náboženský kult jest ohrožen kanaanskými Ba’aly a jinými bohy, ba, sám divoký Jahve stával se pomalu kulturnějším bohem podle vzorů „pohanských“ Ba’alů. Tím vznikla horda divokých ctitelů Jahvových, kteří v žíněném šatu, s Jahvovým znamením na čele, tančíce a běsníce procházeli zemi, aby propagandu činili pro své náboženství. Tak počala doba proroků.

Jahvovi proroci byli sice rovněž nápodobeninou kultu ba’alského, ale „vynikali“ nad něj fanatickou zuřivostí. Živili se žebrotou a byli tudíž nezávislí: jejich bojovný fanatism vyvrcholil za Eliáše a Elizea. „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupův,“ pravil Eliáš sám o sobě. Byli protivníky království, protože stálo v cestě kněžovládě, theokratické státní formě, kterou si přáli. Neboť králové neměli důvodů k tomu, aby byli stoupenci Jahvea, když obyvatelstvo palestinské bylo tak smíšené. Tak strojil Eliáš krvavé vyhlazení královské rodiny, která měla určité zásluhy, a hlavně měl spadeno na královnu Jezábel (jejíž jméno znělo patrně jinak), která byla velmi podnikavá. Později potírali proroci království spíše jen intrikami a spisy, obsahu často mystického. Ale na konec přece se jim podařilo zabezpečiti kultu Jahvovu převahu za tu cenu, že zároveň přivodili sociální a kulturní zánik Israele a Judy. Po vyhnanství znovu se objevili jako vášniví theokraté, znemožňující jakýkolivěk zdravý vývoj Židovstva; zpátečnická theokracie musila to nutně prohráti v boji s reelní a kulturní mocí římskou.

Třeba se zmíniti ještě o dvojím důležitém pomíšení Israelitů. Badatelé, kteří zkoumali původ plavovlasých Židů, shledali, že již uprostřed druhého tisíciletí vyskytuje se na egyptských malbách nástěnných mezi Amoritskými, v severní Palestině a Syrii, lid plavovlasy a modrooký se světlou pletí. To byli Indogermané. Také Filištínští byli původu indogermánského. Konečně bylo nápadno, že dnešní Židé jsou krátkolebí, kdežto Semité naopak dlouholebí. Také původ těchto krátkých lebek dlužno hledati v dávné době, neboť velmi krátkolebí byli praobyvatelé Malé Asie, příbuzní Arméncům, k nímž patří také Hetejští. Víme, že Israelité s oběma národy udržovali tu a tam konubium, a některé kmeny snad ještě blíže s nimi žily. Tak možno říci, že dnešní Židé evropští sotva již vykazují nějakých znaků semitského původu; semitské živly jejich předků zašly ve skupině národů alarodických^[20] (armenoidních), k níž dnešní Židé patří.

Věda tudíž rozděluje tento svérázný svět semitského původu takto:

1. Hebrejci, až do doby soudců, t. j. k počátku boje mezi Jahvem a Ba’aly. (Doba bezpodmínečného konubia s ostatními kmeny).

2. Israelité, odlučují se od Hebrejců jako přívrženci Jahveho; perioda boje, který chce z Jahveho učiniti jediného boha. (Doba podmínečného konubia).

3. Židé, počínající po vyhnanství, doba obezdívání a uzavírání měst, přechod kultu Jahvova na směsici národů alarodského původu. (Doba absolutně zakázaného konubia).

Vidno tudíž, že biblických spisů, které v dnešní své podobě jsou z doby po vyhnanství, třeba užívati velice opatrně. Jsou v této podobě dílo, zredigované theokratickou společností (Esra a Nehemia), která všecky obyčeje vykládala v duchu svého učení a vše, co se jí nelíbilo v životě minulých dob, představovala jako špatnost. Bible poskytuje nám prameny, které však nejsou směrodatny pro to, co platilo kdysi za dobré nebo nedobré, za mrav nebo nemrav. Jednotlivé prameny biblické jsou podle svého sepsání velmi mladé, z 9. — 6. století předkřesťanského.

*

Čistě smyslný život milostný projevoval se u Hebrejců poněkud výrazněji jen ve stycích, vyplývajících z konubia s různými kmeny, jež jest také hlavní věcí v dějinách hebrejského manželství. Izraelité byli, jak jsme viděli, právě tak málo národem jako Hebrejci; byly to jen kmenové útvary více nebo méně soudržné, jako u Arabů. Tedy také u Israelitů přicházelo manželství hlavně v podobě arabské snubní formy sadîqa velmi matriarchálně uzpůsobené. Hebrejci neměli pevného území, bydlili mezi jinými kmeny a tak přecházeli často do domu i kmene tchánova. Velká část těchto kanaanských kmenů splynula později s Israelity a Židy.

Pro konubium hebrejské periody máme doklady v bibli: „Bydlili tedy synové israelští uprostřed Kananejských, Hetejských a Amorejských a Ferezejských a Hevejských a Jebuzejských a brali sobě dcery jejich za manželky a dcery své dávali synům jejich.“ (Kniha soudců, 3, 5). O Gedeonovi čteme: „Měl pak Gedeon sedmdesáte synů, kteří pošli z beder jeho, nebot měl žen mnoho. Ženina také jeho, kterou měl v Sichemu, i ta porodila jemu syna a dala mu jméno Abimelech. A když umřel Gedeon… odešel Abimelech… do Sichemu k bratřím matky své…“ (Kniha soudců 8, 30 — 32; 9, 1.), z čehož vyplývá, že muž chodil k ženě a syn z tohoto svazku patřil ke kmeni matčinu. Podobně Samson chodil rovněž do Tamnaty za svou první vyvolenou Filištinskou, za Delilou. První soulož měla se státi v domě tchánově; svatba měla trvati sedmero dní. (Kniha soudců, kap. 14. a 16.). Naopak však vidíme také cizí muže u Israelitek. Tak hetejský Uriáš byl zasnouben s Israelitkou Bathsebou a prodléval v jejím domě; asi v téže době kovotepec tyrský byl mužem ženy z kmene Natali (I. Kniha královská, 7, 14.). Podrobnější stopy byly z biblických pramenů odstraněny, překrouceny neb zmateny. Dovídáme se na př., že 24.000 mužů israelských žilo v konubiu, nebo že po pobití Madianských ukořistěno bylo 32.000 panen, „kteréž mužů nepoznaly“! (IV. Mojžíš, 31.). Ale toto fanatické překrucování vedlo ještě dále. Tak podle talmudského vypravování, souložil prý Zambri, kníže kmene Simeon, jednoho dne 424-krát s Cozbi, dcerou madianského náčelníka Sura!

Podle manželské formy, jak jsme řekli, zůstávala tedy žena ve svém kmeni a také její děti mu patřily, kdežto muž ji buď jen navštěvoval nebo také se k jejímu kmeni připojil. Přešel-li muž do kmene ženy, stal se v poměru k němu gâr, jakýmsi povolaným ochráncem. Bylo mu pak, právě tak jako u Arabů, bojovati pro kmen její matky. To jde na jevo i z vypravování o Uriášovi Hetejském.

Ale tyto poměry nebyly příznivy slabším kmenům jahvejským, ohrožujíce jejich svéráz, poněvadž kmeny ty vedle Kanaanských a jiných národů byly v rozhodné menšině, a proto jahvisté vystupovali proti konubiu. Jahvejští kněží, později prorokové a zastánci theokracie, potírali zuřivě konubium, jež jediné mohlo učiniti z Hebrejců mocný a poněkud kultivovaný národ. V těchto bojích proměnily se dřívější snubní formy, ničím se nelišící od snubních forem arabských Beduinů, pomalu v manželství specificky israelitské a později židovské, a theokraticko-jahvejský směr podporoval ve všech směrech patriarchální formy.

Tak vidíme konečně (V. Mojžíš, 7, 1 — 4), že zakázáno jest snoubení s Hetejskými, Gergesitskými, Amorejskými, Kanaanci, Ferezejskými, Hevejskými a Jebuzejskými, tedy právě s oněmi kmeny, s kterými dělo se konubium ještě v době soudců. „Nikoli nespřízníš se s nimi, dcery své nedáš synu jejich a dcery jejich nevezmeš synu svému. Neboť by odvedla syna tvého od následování mne, a sloužili by bohům cizím…“ Rovněž platil tento zákaz i o kmenech, které nemohly býti přijímány do israelitské obce, totiž o Amonitských, Moabitských, Egypťanech, Edomitech a patrně i Amalekitech.

Toto poblouznění vedlo později k čistému kastovnictví. Nejprve byl kněžkám ve městě zakázán styk s jejich muži, pokud město bylo obleženo, ač-li aspoň pacholci nebo děvečky nedosvědčili, že knežky nedotkl se nepřítel. Svědectví vlastního muže nestačilo! Po návratu z babylonského vyhnanství rozděleno bylo obyvatelstvo na deset tříd, podle domnělé čistoty krve, z nichž jen určité skupiny směly se snoubiti. Podle toho také rabínské právo stanovilo čtvero stupňů trestnosti za nedovolený styk pohlavní, čímž dosáhlo rekordu, že Židům zakázáno bylo konubium se všemi Nežidy („pohany“).

Tak již israelitské zákony označovaly volnější formu manželskou (podle talmudu nedan, což jest totéž, jako babylonské nedunnu) za smilstvo a kurevnictví a přísně ji trestaly. Co platilo však původně pro poměry s Neisraelity, bylo pak přeneseno i na vlastní dcery a z vysokého hodnocení panenství vytvořena nejlepší hráz proti neoprávněným stykům mimomanželským, neboť také nad manželstvím provozován byl dozor.

„Nebude vzdávající se (gedešah) z dcer israelských ani vzdávajícího se (gadeš) ze synů israelských.“ (V. Mojžíš, 23,17).

„Jestliže by kdo namluvil si pannu, kteráž není zasnoubena, a spal by s ní: dáť jí věno a vezme ji sobě za manželku. Pakli by otec její nechtěl jí dáti jemu, odváží stříbra podle obyčeje věna panenského.“ (II. Mojžíš. 22, 16 — 17).

„Jestliže by nalezl někdo děvečku pannu, kteráž zasnoubena nebyla, a vezma ji, souložil by s ní, a byli by postiženi; tedy dá muž ten… otci děvečky padesáte stříbrných, a bude jeho manželka, protože ponížil ji; nebude moci ji propustiti po všecky dny své.“ (V. Mojžíš 22, 28 — 29).

Podle rabínského práva, kdo řečmi svede dívku, kteráž jest pohlavně dospělou (v 12. letech), zaplatí:

1. Kenas, pokutu, stanovenou zákonem,

2. bošeth, za způsobenou hanbu,

3. pegam, za sníženou osobní hodnotu svedené,

4. zaar, bolestné, učinil-li jí násilí.

Kněžská dcera, která se vzdala pro „smilstvo“, byla podle israelitského práva upálena; podle práva rabínského byla i se svým svůdcem ukamenována, byla-li právě zasnoubena; falešný udavač byl však uškrcen. Muž však, který byl přistižen u milostnice, dostal 40 mrzkanců.

Tak — jako prostředek k účelu — byl z panenství učiněn ideál svobodné ženy a patriarchální myšlence poskytnuta důležitá opora.

Starší doba hebrejská panenství ještě necenila, stejně jako jiní národové. Lot, aby zachránil hostí svých, nabídl Sodomským své dcery: „Aj, mám tu dvě dcery, kteréž nepoznaly muže; vyvedu je nyní k vám, čiňte s nimi, jak se vám líbí; toliko mužům těmto nic nečiňte, poněvadž vešli pod stín střechy mé.“ (I. Mojžíš. 19, 6 — 8).

U Rebeky jest později jako zvláštní přednost zdůrazňováno, že to byla „děvečka na pohledění velmi krásná, panna, a muž nepoznal jí.“ (I. Mojžíš, 24, 16). — Ještě na počátku doby proroků (kolem 800 př. Kr.), těšily se ženy svobodě, kteráž byla nejednou předmětem útoků fanatických jahvistů.

Sama snubní forma nedan ukazuje k předchozím poměrům mateřskoprávním, které byly jistě u Hebrejců, a jejichž zbytky zachovaly se až do doby židovské; stopy ty jsou podobné jako u Arabů, jenže v biblických spisech často překrouceny.

Předně jsou tu stopy snubních styků mezi sourozenci. Slovo chesed znamená lásku a něžnost, ale později „smilstvo se sestrou“. Manželstvím mezi polosouřozenci bylo manželství Abrahamovo se Sárou: „A také v pravdě jest sestra má, dcera otce mého, však ne dcera matky mé; a pojal jsem ji sobě za manželku.“ (I. Mojžíš, 20, 12). Také mezi Amnonem a Támar byl patrně původně takový snubní poměr („Raději tedy mluv medle s králem, neboť neodepřeť mne Tobě,“ II. Samuel 13, 13), z kteréhož pak názory doby pozdější učinily zločin.

Že žena zůstávala doma u svého kmene, o tom jsme se již zmínili. Levíta z Efraimu, který pojal sobě ženu z Betléma Judova, pobyl po delší dobu v domě otce jejího. (Kniha soudců 19.) Abrahamův služebník, vyslaný pro Rebeku, ptá se, co má činiti, kdyby žena ta nechtěla s ním jíti do země jejich, (I. Mojžíš, 24, 5) a při námluvách příbuzní Rebekčini zavolali děvečku a řekli jí: Chceš-li jíti s mužem tímto? I řekla: Půjdu. (I. Mojžíš. 24, 58). Tento obyčej byl tak zakořeněn, že přešel i do práva rabinského: Palestina rozdělena je tu na tré krajin: Judsko, Zajordánsko a Galileji. Žena není nucena se svým mužem přejíti s jedné krajiny do krajiny druhé, ba netřeba jí ani jíti s ním z většího a příjemnějšího místa do místa menšího nebo naopak.

Také se ženským stanem zřejmě se tu setkáváme. Již u Arabů mohla žena ochrániti cizince, který se utekl do jejího domu. Tak prchal Sisara, vojevůdce kanaanského krále Jabina, po své porážce do ženského stanu Jahelina, kdež byl ovšem ženou zákeřně zabit. — Isaak uvedl Rebeku do stanu Sary, matky své. (I. Mojžíš, 24, 67). Jistě původně nejdůležitější věcí při svatbě bylo postavení stanu, neboť „vešel“ znamená „oženil se“. Ze stanu vzniklo na konec éres (arabsky: ’arsh), pokryté lože snubní, které dosud existuje jako chuppa, snubní baldachýn, a přešlo dokonce do křesťanských obřadů jako velamen coeleste.

Důležito je pojmenování. Rebeka praví: „Dcera jsem Bathuele, syna Melchy, kteráž porodila Náchorovi.“ (I. Mojžíš, 24, 24). Lea dávala jméno svým synům (tamtéž, 29, 32 — 35), rovněž Rahel, a obě pojmenovaly i syny děvek svých, Bilhy a Silpy (tamtéž, 30, 6 — 13).

Později platily mateřskoprávní zásady jen tehdy, šlo-li o matku nevolnou. Přechodem k patriarchálnímu právu bylo pak otcovo právo vyvazovací. Tak Jakub adoptoval své vnuky Efraima a Manassea, poněvadž jinak byli by připadli gentě mateřské.

Tedy stopy mateřskoprávních poměrů zdají se býti v Israeli slabší než u jiných národů; nesmíme však zapomenouti, že naše prameny byly právě měněny a upravovány těmi, kteří hlásali názory patriarchální.

*

U Hebrejců bylo původně velmi rozšířeno mnohomužství, aspoň ve formě prastarého pokrevního bratrství, podobného arabskému hayg. Upozornili jsme již na slovo kalla (= arabské kanna), které znamená stejně neť jako manželku. Tak jmenuje se žena, která patřila tehda k takovému pokrevnímu bratrství. Muž sem patřící jmenoval se goel. Tomuto pokrevnímu svazku, přináležela povinnost krevní msty (goël haddam); patřili k němu všichni příbuzní, hlavně však bratři a jejich synové. Měli společné ženy. (Matka ovšem nesouložila s vlastním synem, ale pohlavní styk otce s dcerou byl dovolen, poněvadž také nebyl skutečný otec pravidelně ani znám.) Všickni členové jedné generace nazývají se bratry a tvoří gens (snubní soudružství); starší generace jest generace otců.

Později, když těchto dvé hlavních povinností nebylo již zákonem dovoleno, měl goël povinnosti tyto:

1. „Jestliže by ochudl bratr tvůj, takže by prodal něco ze statku svého, tedy přijde příbuzný jeho nejbližší a vyplatí věc prodanou od bratra svého“ (III. Mojžíš 25, 25.)

2. „Jestliže by bratr tvůj na chudobu přišel…, takže by se prodal… někdo z bratří jeho vyplatí ho. Buďto strýc jeho nebo syn strýce jeho vyplatí jej, nebo někdo z přátel krevních jeho, z rodiny jeho vyplatí ho…“ (tamtéž, 25, 47 — 49.)

3. Jestliže bratr bezdětný zemřel, bylo povinností goëla vzíti si jeho ženu za manželku, aby potomstvo mu zplodil. (Levirat.) „I řekl: Kdo jsi ty? A ona odpověděla: Já jsem Ruth, děvka tvá. Vztáhni křídlo pláště svého nad děvkou svou, nebo příbuzný jsi“ (Ruth, 3, 9).

Levirat je tudíž teď jediný živý zbytek prastarého společenství žen mezi otcem, bratrem, synem atd., zákonem uznaný, ovšem s tím omezením, že bratr nebo jiný nejbližší příbuzný béře si vdovu za tím účelem, aby zemřelému zplodil potomky.

Pro plození potomků otcem s dcerami zaznamenán jest jen jeden příklad. Když totiž Sodoma byla spálena, řekla prý prvorozená dcera Lotova k dceři mladší: Otec náš jest již starý, a není žádného muže na zemi, aby vešel k nám podle obyčeje vší země. Pojď, dejme píti otci našemu vína a spěme s ním, abychom zachovaly z otce našeho símě. I daly píti otci svému vína té noci a vešedši prvorozená, spala s otcem svým, kterýž necítil ani když lehla, ani když vstala. Nazejtří pak řekla prvorozená k mladší: Aj, spala jsem včerejší noci s otcem svým, dejme mu píti vína ještě této noci, potom vejdouc, spi s ním, a zachovejme símě z otce našeho. I daly píti ještě té noci otci svému vína, a vstala ta mladší a spala s ním; on pak necítil, ani když lehla, ani když vstala. A tak počaly obě dcery Lotovy z otce svého. I porodila prvorozená syna a nazvala jmeno jeho Moab; onť jest otec Moabských až do dnešního dne. I mladší také porodila syna a nazvala jméno jeho Ben Ammon;^[21] onť jest otcem Ammonitských až do dnešního dne.“ (I. Mojžíš 19, 31 — 38.)

Ve skutečnosti běželo však o Lotovu snahu zachovati rod, a teprve pozdější doba překroutila věc v ten smysl, že toliko dcery jeho pojaly tento úmysl a za tím účelem svého otce opily. (Podobně překrouceno je vypravování o Judovi a Támaře.)

Dodejme, že toto vypravování o Sodomě a Gomoře, jakož i kapitola 14. první knihy Mojžíšovy patří k nejstarším vzpomínkám, obsaženým v bibli.

Doklady o společných stycích ženy otcovy se synem jsou hojnější. Sáhaly tyto styky až do doby israelitské aspoň potud, že ženy muže přecházely na jeho dědice. „I vešel Absolon k ženinám otce svého před očima všeho Israele (ve stanu na Davidově paláci)“ (II. Samuel 16, 22.) Absolon stýká se tu s vedlejšími ženami svého otce, ale jest mu to vytýkáno za zločin, protože David ještě žije. — Podle I. knihy královské (kap. 2.) požádal Adoniáš, bratr Šalomounův, Bethsabu, matku Šalomounovu, aby mu vymohla na Šalomounovi Abisag Sunamitskou, vedlejší ženu jeho otce. Šalomoun však dal jej zabíti, poněvadž zřel v tom i nároky na ostatní dědictví. Proti takovým poměrům (podobným jako u Arabů) vystupovali nejprve proroci: „Syn i otec vcházejí k jedné a téže mladici, aby poskvrnili jména svatosti mé“ (Amos 2, 7.), a ženy ty nazývali nevěštkami.

V I. knize Mojžíšově (35, 22) čteme krátce: „… Ruben šel a spal s Bilhou (Rahelinou služkou), ženinou otce svého…“ Tato věcná poznámka zavdala jahvisiticko-židovské literatuře podnět k celému proudu mravokárných řečí. „Kniha jubilejí“ líčí věc jako důsledek palčivé choutky smyslné a za příčinu její udává, že ji viděl koupati se. V „Závěti dvanácti patriarchů“ rozmazávána jest věc ještě více, činí se z ní otázka nahoty, jejíž nebezpečnost jest zdůrazňována. Israelitské zákonodárství vydalo pak na věc celý paragraf: „A kdož by koli obcoval s ženou otce svého, hanbu otce svého odkryl. Smrtí umrou oba, krev jejich bude na ně“. (III. Mojžíš. 20, 12.) Jak vidno, běží tu o velmi čistou práci kněžskou.

Pro společné styky neteře s jejím manželem a jeho otcem máme také doklady. Tak Juda měl dvojčata s Thamar, vdovou po svých dvou synech. Pozdější „zpracování“ překroutilo věc tak, jako by Juda byl Thamar nepoznal, nýbrž považoval ji za nevěstku, kdežto nicméně o ní jest přiznáno, že se k němu uchýlila k vůli potomstvu. (Viz I. Mojžíš, kap. 38.) Podle israelitského zákona trestáni jsou oba smrtí.

V pokrevním bratrství, o němž jest řeč, stávalo se ovšem také, že člen jeho stýkal se pohlavně zároveň se ženou a jejími dcerami; israelitský zákon trestal všecky tři upálením.

Nejdůležitějším zbytkem starých poměrů polyandrických v pokrevním bratrství byl ovšem levirat. Juda dává Thamar po řadě oběma nejstarším synům a na konec souloží s ní sám, aby svému prvorozenému zplodil potomstvo. Kult mrtvých toho vyžadoval. V pozdější formě děje se levirat podle zásady, že po smrti bezdětného muže má si vzíti vdovu nejbližší goël, tedy pravidelně bratr.

„Když by bratři spolu bydlili, a umřel by jeden z nich; nemaje syna, nevdá se žena toho mrtvého za jiného muže ven; bratr jeho vejde k ní a vezme ji sobě za manželku a právem švagrovství přižení se k ní. Prvorozený pak, kteréhož by porodila, nazván bude jménem bratra mrtvého, aby nebylo vyhlazeno jméno jeho z Izraele. Nechtěl-li by pak muž ten pojmouti příbuzné své, tedy přijde příbuzná jeho k bráně před starší a řekne: Nechce příbuzný můj vzbuditi bratru svému jména v Israeli a nechce podle práva švagrovství pojmouti mne. Tedy povolají ho starší města toho a mluviti budou s ním. A stoje, řekl-li by: Nechci jí pojmouti, přistoupí příbuzná jeho k němu před staršími a szuje střevíc s nohy jeho a plivne mu na tvář a odpoví řkouc: Tak se má státi muži tomu, kterýž by nechtěl vzdělati domu bratra svého. I bude nazváno jméno jeho v Israeli: Dům bosého.“ (V. Mojžíš. 25, 5 — 10.) Tento akt jmenoval se chaliza.

Vdova byla pak prohlášena za svobodnou a mohla se jinak vdáti. Měl-li zemřelý několik žen, stačilo vzíti si jednu.

Podle práva rabínského plivala žena toliko na zem. Leviratem povinná žena, která vezme si jiného než goëla k tomu příslušného, dostane 40 mrskanců. Později pronikala snaha levirat vůbec odstraniti. Dnes zbyla ze všeho jen chaliza jako obvyklá formalita.

Klasickým příkladem provedení leviratu jest Kniha Ruth. Bóz v poměru k Ruth je goël. Ruth jednala podle pokynů své švegruše:

„Když pak pojedl Bóz a napil se, a rozveselilo se srdce jeho, šel spáti vedle stohu; přišla i ona tiše a pozdvihši pláště u noh jeho, položila se. A když bylo o půlnoci, ulekl se muž ten a zchopil se, a aj, žena leží u noh jeho. I řekl: Kdo jsi ty? Ana odpověděla: Já jsem Ruth, děvka Tvá. Vztáhni křídlo pláště svého na děvečku svou, nebo příbuzný (goël) jsi. A on řekl: Požehnaná jsi ty od Hospodina, dcero má. Větší jsi nyní pobožnosti dokázala nežli prvé, že jsi nehledala mládenců bohatých nebo chudých… A také jest to pravé, že jsem příbuzný tvůj, ale jestiť příbuzný bližší nežli já… Pakliť nebude chtíti práva příbuznosti k tobě, já právem příbuznosti pojmu tebe… Tedy (ráno) Boz vešed do brány, posadil se tu. A aj, příbuzný ten, o němž on mluvil, šel tudy. I řekl jemu: Pojď sem a poseď tuto. Kterýž zastaviv se, sedl. A vzav Bóz deset mužů ze starších, města toho, řekl: Posaďte se tuto. I posadili se. Tedy řekl příbuznému tomu: Díl pole, kteréž bylo bratra našeho Elimelecha, prodává Noemi, kteráž se navrátila z krajiny moabské… Ujmi pole to před přísedícími těmito a staršími lidu mého. Jestliže chceš koupiti, kup, pakli nekoupíš, oznam mi. Nebo vím, že kromě tebe není žádného, kterýž by měl právo koupiti je, a já jsem po tobě. Tedy on řekl: Koupím. I řekl Bóz: Když ujmeš pole to od Noemi, tedy i Ruth Moabskou, manželku mrtvého, sobě pojmeš, abys vzbudil jméno mrtvého v dědictví jeho. Odpověděl příbuzný ten: Nemohuť koupiti, abych snad nezahladil dědictví svého. Užij ty práva příbuznosti mé, nebo já nemohu užíti… I szul obuv svou. Tedy řekl Bóz starším těm a všemu lidu: Vy svědkové jste… A tak Bóz pojal sobě Ruth, a byla manželkou jeho.“

*

Také patriarchální poměry známy jsou z velmi staré doby. Mužská hlava rodiny měla jen jednoho dědice, který platil jako syn. Zasnoubení dědicovo bylo věcí otcovou. Ba, ženatý syn zůstával pod mocí otcovskou stejně jako manželka. Žena byla tu jen, aby rodila a pracovala, za což dostávala oděv a stravu. Zákony chránily tuto otcovskou moc velmi energicky. Zpurný syn, který neuposlechl ani, jsa trestán, mohl býti předveden k bráně před starší města, kteří jej dali ukamenovati. Rabínským zákonem bylo to pak velmi omezeno četnými klausulemi, takže trest ten nebyl téměř prováděn.

Patriarchalního rázu bylo i manželství vysloužené; sloužení nahrazovalo kupní peníz za ženu. Výmluvný příklad máme ve vypravování o Jakobovi: „I miloval Jakob Rahel. Řekl tedy: Buduť sloužiti sedm let za Rahel, dceru Tvou mladší. Odpověděl Laban: Lépeť jest, abych ji tobě dal, nežli bych ji dal muži jinému; zůstaniž se mnou. Tak Jakob sloužil za Rahel sedm let; a bylo před očima jeho jako něco málo dnů, protože laskav byl na ni. Potom řekl Jakob Labanovi: Dejž mi ženu mou, neboť vyplněni jsou dnové moji, abych vešel k ní. Tedy sezval Laban všecky muže místa toho a učinil hody. U večer pak vzal Leu, dceru svou, uvedl ji k němu, a on vešel k ní… A když bylo ráno, poznal, že to jest Lea: I řekl k Labanovi: Což jsi mi to učinil? Zdaliž jsem za Rahel nesloužil u tebe? Pročs mne tedy oklamal? Odpověděl Laban: Nebývá toho v kraji našem, aby vdávána byla mladší dříve než prvorozená. Vyplň týden této; dámeť potom i tuto za službu, kterouž sloužiti budeš u mne ještě sedm let jiných. I udělal tak Jakob a vyplnil týden její. Potom, dal mu Rahel dceru svou za manželku… Tedy vešel také k Rahel a miloval ji více než Leu; i sloužil u něho ještě sedm let jiných.“ (I. Mojžíš. 29, 18 — 30.).

Manželství hebrejské stejně jako israelitské a židovské bylo v jádru polygamické (mnohoženské). V dávné době soulož se snad střídala, neboť Rahel přepustila ji na jednu noc Lei. „Vyšel pak Ruben v čas žně pšeničné a nalezl pěkná jablíčka (dudaim = snad mandragora) na poli a přinesl je Lee, matce své. I řekla Rahel Lee: Dej mi, prosím, těch jablíček syna svého. Odpověděla jí: Málo se ti snad zdá, že jsi vzala muže mého; chceš také užívati jablíček syna mého? I řekla Rahel: Nechť tedy spí s tebou této noci za jablíčka syna tvého. Když pak navracel se Jakob večer s pole, vyšla Lea proti němu a řekla: Ke mně vejdeš, nebo ze mzdy najala jsem tě za jablíčka syna svého. I spal s ní té noci.“ (I. Mojžíš. 30, 14 — 16.) — Zvláště bigamie (dvojženství) vyskytuje se velmi často v době nejstarší. Po dvou ženách měli Lamech, Esau, Jakob, Elkana atd. Samému Jahvemu byly ještě v době prorocké připisovány dvě ženy: Israel a Juda. „Synu člověčí, dvě ženy, dcery jedné mateře byly. Ty smilnily v Egyptě, v mladosti své smilnily. Tam jsou mačkány pusy jejich… Jména pak jejich: větší Ahola, sestry pak její Aholiba. Tyť jsou byly mé a rozplodily syny a dcery.“ (Ezechiel 23, 2 — 4; rovněž Jeremiáš 3, 6 atd.) — O Gideonovi praví Kniha Soudců: „Měl pak Gideon sedmdesáte synů, kteří pošli z beder jeho; neboť měl žen mnoho“ (8, 30.) Mojžíš zredugoval polygamii na žen čtvero, ale počet souložnic ponechal neomezeným. Přes to v době Davidově na př. kvetla polygamie velice. David sám měl sedm žen a mnoho žen vedlejších, k nimž přibyla pak ještě Bethsaba a Abigail; tato ovšem v době, kdy nemohl s ní již souložiti. V 5. stol. př. Kr. asi počínala polygamie ubývati, a r. 393 zakázal zákon Theodosiův^[22] Židům snoubiti se podle jejich obyčejů, což mohlo směřovati jen proti polygamii. Nicméně zákaz příliš neúčinkoval, neboť definitivně ji odstranil teprve synod za rabbiho Gersona,^[23] konaný 1060 po Kr. ve Wormsu, ač zákaz musil býti v 1340 znovu opakován, poněvadž mnohé země nevzaly ho na vědomí.

Pro vedlejší ženy platilo ve starší době patrně totéž, co v Babylonii. Manželka ať byla plodná nebo nikoli, mohla podle libosti dáti manželu za souložnici také služku (’am’a), aby rozmnožila svoje potomstvo, poněvadž děti těchto služek platily za děti jejich velitelky, ač neměly práva docela stejná. Tak neplodná Rahel přivedla Jakobovi Bilhu a plodná Lea Silpu. Zákonodárství israelitské snažilo se jejich práva co nejvíce rozšířiti, poněvadž instituci souložnic nebylo příznivo, ale odstraniti ji nemohlo. Vedle služek-souložnic byly však také skutečné ženy vedlejší, jak vidíme u Davida. Rozdíl mezi hlavní ženou (gebîrah) a vedlejší ženou (pilegeš) není dosud zcela jasný. Jisto zdá se býti, že se ženou vedlejší nebylo obřadné svatby, a nebyl jí dáván svatební dar. O Saulovi dovídáme se, že měl jednu manželku, Achinoam, dceru Achimaasovu, a jednu „ženinu“, Rizpu, dceru Ajovu. (I. Samuel. 14, 50. a II. Samuel. 21, 8. a 11.) V rabínském právu znamenaly pilegeš ženy, které muži si brali bez formalit, bez manželské smlouvy a sňatku.

Harem většího slohu mohl se vyskytnouti v Israeli ovšem jen v době jeho největšího rozkvětu, v bývalém království. Nepřemršťují-li zprávy, měl v té době mocný rozsah. Saul neměl ještě nic, ale David měl již harem řádný, v němž ženy a dcery měly vlastní domy. (Podle 2. Knihy Samulovy 13, 7. poslal David vzkaz Thamar do jejího domu.) Mohutný byl harem Šalomounův, neboť bylo v něm 700 „královen“ t. j. řádných manželek (gebîrah) a 300 žen vedlejších (pilegeš). Podle „Písně písní“ bylo tu ovšem jen „šedesáte královen, osmdesáte ženin, a mladic bez počtu“ (6, 7.). Hlavní královnou, byla egyptská dcera královská. Před nastoupením na trůn byl Šalomoun ženat s Ammonitkou Naamou; vůbec manželkami jeho byly většinou dcery cizích kmenů a národů. Bylo to v době, kdy říše israelská dosáhla největšího rozsahu, avšak byla brzy znemožněna fanatickou horlivostí jahvistické strany, vedoucí dokonce k rozdělení kmenových oblastí. Je pochopitelno, že mezi těmito četnými ženami nebylo právě jednoty. „Moli pocházejí ze šatů a ze žen zloba,“ praví kdesi Šalomoun. Takové, ostatně nutné, musilo býti haremové hospodářství patriarchální. Za dalších králů dílčích ubýval počet žen haremových: Roboam měl jen 18 žen hlavních a 60 žen vedlejších, které mu porodily 28 synů a 60 dcer. Abia měl 14 žen, které mu daly 22 synů a 16 dcer.

Manželství u Hebrejců dělo se lupem, kupem a smlouvou. O exogamním loupení žen čteme v IV. kn. Mojžíšově: „I zajali synové israelští ženy Midianské i děti jejich…“ (31, 9.) Zvláště pozoruhodné jest, jak Benjamité znova se dali na loupení žen u sousedních kmenů, když v důsledku jakési krvavé pře odřekli jim sousedé konubium: nejprve uloupili ženy jabesské se zbraní v ruce, pak ženy tančící na slavnosti v Silo. Pozdější doba pokusila se vylíčiti věc tak, jakoby to byly okolní kmeny israeliské Benjamitům dovolily.

„Nadto každý z mužů israelských přísahou se byli zavázali v Masfa, řkouce: Žádný z nás nedá dcery své Benjaminským za manželku… A velice se zapřísáhli proti tomu, kdož by nepřišel k Hospodinu do Masfa, řkouce: Bez milosti ať umře. A litujíce Benjamina bratra svého, řekli: Dnes vyhlazeno jest jedno pokolení z Israele. Jakž tedy učiníme s ostatky jeho, aby ženy měli, poněvadž jsme přísahou se zavázali skrze Hospodina, že jim nedáme dcer svých za manželky? Řekli tedy: Jestli kdo z pokolení israelských, kterýž nepřišel k Hospodinu do Masfa? A aj,… nebylo tam žádného z obyvatelů Jabes Galad. Protož poslalo tam shromáždění to dvanácte tisíc mužů nejsilnějších a přikázali jim řkouce: Jděte a pobijte obyvatele Jabes Galad ostrostí meče, ženy i děti. Toto pak učiníte: Všecky mužského pohlaví a každou ženu, kteráž muže poznala, zamordujte. Nalezli tedy mezi obyvateli Jabes Galad čtyři sta děveček panen, kteréž nepoznaly muže, a přivedli je… Tedy poslalo všecko to shromáždění a mluvili k synům Benjamin, kteří byli ve skalách Remmon, a povolali je k pokoji. Tedy navrátili se Benjaminští toho času. I dali jim ženy, kteréž živé zachovali ze žen Jabes Galad, ale ani tak se jim nedostávalo jich… Řekli tedy starší shromáždění toho: Jak učiníme s těmi pozůstalými, aby měli ženy?… Dědictví Benjaminovo pozůstalým, aby nezahynulo pokolení z Israele… Potom řekli: Aj, slavnost Hospodinova v Silo každého roku… Přikázali tedy synům Benjamin, řkouce: Jděte a skrejte se ve vinicích. A šetřte, a aj, když vyjdou dcery Silo plesati v houfích, tedy vyskočíte z vinic a pochytíte sobě každý manželku svou ze dcer Silo a odejdete do země Benjamin… Tedy učinili tak synové Benjamin a přivedli sobě manželky vedle počtu svého z těch plesajících, kteréž uchvátili…“ (Kniha Soudců 21).

Israelitský zákon nedovedl také potlačiti úplně tento obyčej, pročež vznikl zákon kompromisní:

„Když bys vytáhl na vojnu proti nepřátelům svým, a dal by je Hospodin Bůh tvůj v ruce tvé, a zajal bys z nich mnohé; uzříš-li mezi zajatými ženu krásného obličeje a zamiluješ ji, tak abys ji sobě vzal za manželku: Uvedeš ji do domu svého, i oholí sobě hlavu a obřeže nehty své a, složíc roucho své se sebe, ve kterémž jest jata, zůstane v domě tvém a plakati bude otce svého i matky své po celý měsíc; a potom vejdeš k ní a budeš její manžel, a ona bude manželka tvá.“

„Pakliť by se nelíbila, tedy propustíš ji svobodnou, ale nikoli neprodávej jí za peníze, ale nekupči jí, poněvadž jsi ji ponížil.“ (V. Mojžíš, 21, 10 — 14.)

Manželství lupem přecházelo již velmi brzy v manželství kupem. Již v době hebrejské koupil Abraham pro svého syna Isaaka Rebbeku za náramky a naušnice v ceně 12 zlatých šekelů (= 145.6 g zlata). Rovněž trhy na nevěsty byly jim známy jako Arabům a Babyloňanům. Až do r. 70 př. Kr. tančily o 15. abu a Den smíření (září — říjen) panny ve vinicích, aby se mužům ukázaly. Podle talmudu dělily se na tré skupin: 1. krásné dívky, které se nabízely se slovy: obraťte zrak svůj na krásu, neboť jen krása činí ženu milostnou; 2. vznešené dívky, které hovořily: obraťte zrak svůj na rodinu, abyste dítkám zabezpečili vznešený původ; 3. ošklivé dívky, jejichž slova zněla: „Čiňte kup svůj jako zbožné dílo, jste-li hotovi ozdobiti nás šperky.“

Manželství kupem přešlo rychle v manželství smluvní. Kupní cena mohla býti nahrazena službou. Zdá se také, že kupní cena mohla býti nahražena vynikajícím výkonem. „I řekl Saul: Takto rcete Davidovi: Není žádostiv král věna, toliko sta předkožek Filištinských, aby byla pomsta nad nepřáteli královskými… David odešel, on i muži jeho, a zbil z Filištinských dvě stě mužů, jejichž předkožky (obřízky) přinesl David, a zúplna je dali králi, aby byl zetěm královým. I dal jemu Saul Mikol, dceru svou, za manželku.“ (I. Samuel. 18, 25. — 28.).

*

Námluvy zahajovány byly tím, že otci nevěstině vyplacen byl peníz (mohar), zbytek to bývalé kupní ceny, představující přesně totéž, co babylonské tirhâtu. Vyplacením tohoto peníze stávala se žena vlastnictvím mužovým. Později připadal mohar nevěstě. Tak pravily Rahel a Lea o svém otci: „Zdaliž nejsme počteny před ním za cizí? Nebo prodal nás, ano i peníze naše dočista utratil.“ (I. Mojžíš. 3/1 15). Bohatí otcové vzdávali se moharu docela. Nevěstini příbuzní dostávali jakýsi dar (migdanoth). Tak bratr a matka Rebekčini dostaly drahé koření. (I. Mojžíš, 24, 53).^[24] Rovněž nevěsta měla dostati dar. Později, v době rabinské, dostávala nedan, nudunjah, představující totéž, co babylonské nudunnu. Zůstalo vlastnictvím ženy. V manželské smlouvě (ketuba) zavazuje se manžel zaplatiti své ženě 200 zucimů za její panenství, vedle darů dobrovolných. Žena, která obdržela peníz, ve smlouvě zanesený, považována byla za zasnoubenou. Peníz ten činil, šlo-li o pannu, nejméně 200, šlo-li o vdovu, nejméně 100 denarů; byla to náhrada za mohar. Otec nevěstin dával však své dceři rovněž dar, věno (kaleb).

I řekl Kalef: Kdo by dobyl Kariatsefer a vzal je, dám jemu Axu, dceru svou, za manželku. Dobyl ho pak Otoniel, syn Cenezův, příbuzný Kalefův, i dal jemu Axu, dceru svou za manželku. Stalo se pak, že když přišla k němu, ponukli ji, aby prosila otce svého za pole; i ssedla s osla. A řekl jí Kalef: Cožť jest? A ona odpověděla: Dej mi dar; poněvadž jsi mi dal zemi suchou, dej mi studnice vod. I dal jí Kalef studnice v horních i dolních končinách.“ (Josue 15, 16 — 19; Kn. Soudců 1, 12 — 15).

Všecky tyto peníze staly se pak pomalu vlastnictvím ženy a tvořily její přínos, v němž právo rabinské rozlišovalo nichse melog, o němž rozhodovala žena bez odpovědnosti mužovy, a nichse zon barsel, o němž rozhodoval muž s povinností náhrady.

Sňatky (qiddušim) uzavírány byly jako u všech národů východních velmi brzy: dívka vdávala se ve dvanácti, hoch ženil se ve třinácti letech; osmnáctiletá mládež platila již za velmi starou pro manželství.

Námluvy konal otec, ženich nebo jeho zástupce. Elieser ucházel se o Rebekku pro Isaaka u jejího otce a bratří a přinášel dary pro nevěstu a příbuzné. Přípověď (šitre-erusin) dávána byla také písemně a obsahovala vše, co ujednáno bylo o věně a věcech ostatních. Vlastní zasnoubení dělo so teprve požehnáním pod chuppou, načež následoval sňatek.

Nekonal-li se sňatek ihned, zůstala nevěsta (orasa) v domě rodičů, byla však již mužem svým živena; což představovalo snad zbytek manželské formy nedan. Sňatek jevil stopy po manželství lupem. Nejprve pořádána byla veliká hostina ženichem nebo tchánem. „I šel otec jeho k ženě té (Filistinské do Tannata) a učinil tam Samson hody, nebo tak činívali mládenci,“ vypravuje Kniha Soudců o ženění Samsonově (14, 10). „Tedy sezval Laban všecky muže místa toho a učinil hody,“ čteme v citovaném již místě I. knihy Mojžíšovy o služebním manželství Jakubově.

K nastávající noci vytáhl ženich se svými přátely k domu nevěstině. Byl svatebně oblečen („… pláštěm spravedlnosti přioděl mne jako ženicha, kterýž se strojí ozdobně…“ Izaiáš 61, 10), svatební korunu měl na hlavě („… kterouž ho korunovala matka jeho v den oddávání jeho a v den veselí srdce jeho…“ Píseň písní 3, 11). Přátelé ženichovi provedli pak svatební rej, pozdraveni jsouce průvodem dívek s hořícími pochodněmi. Za jásotu přivedena byla zastřená nevěsta, otec držel ji za ruku a předal ji ženichovi se slovy: „Vezmi ji podle zákona Mojžíšova“, načež ženich napsal svatební smlouvu. Pak doprovázen byl pár do nevěstina stanu. V pozdější době očekávala nevěsta svého budoucího chotě, ozdobena a slavnostně opásána pod chuppou, snubním baldachýnem, zbytkem to starého stanu. Tu přečteny jí byly žehnací průpovídky, nařízené talmudem. Pak pod chuppou navlékl jí muž prsten se slovy: „Buď mi zasvěcena podle ustanovení Mojžíše a Israele.“ A přečtena byla kelubâ.

Zdá se, že v době nejstarší patřila k svatebním obřadům také obřízka, kterou přijímán byl mladý muž do náboženské obce mužů; to mělo patrně smysl jen, dokud chodili nazí, a obřezaný úd byl viditelný. Dnes u mnoha Semitů postřikují práh ovčí krví, a nevěsta musí ji překročiti, což je snad vzpomínka na tuto obřízku.

Manželská práva získávána byla trojím způsobem:

1. Předáním penízu se slovy: „Staniž se tím mou ženou.“ Později nahrazen byl peníz prstenem.

2. Vyhotovením písemné smlouvy, která musila býti vystavena s tímto úmyslem.

3. Provedením soulože — původně před dvěma svědky — se slovy: „Staniž se skrze tuto soulož mou manželkou!“ Tato forma byla později prohlášena za platnou sice, ale přes to nemravnou, byla zrušena, ba ten, kdo se provinil proti tomuto zákazu, byl tělesně potrestán.

Podstatnou podmínkou každého sňatku byla nicméně manželská soulož, při které žena musí dobrovolně spolupůsobiti, jinak může býti sňatek zrušen. Prohřešila se nevěsta na věrnosti, bylo to totéž, jakoby se cizoložství dopustila, poněvadž muž nabýval práva nad ženou již zasnoubením. Nevěsta byla hosty doprovázena do ložnice, a v době israelitské zjišťováno bylo její panenství.

„Když by pojal někdo ženu a vešel by k ní, a potom… dal by příčinu k řečem o ní… mluvě: Ženu tuto vzal jsem a, vešed k ní, nenalezl jsem ji pannou: Tedy otec děvečky a matka její vezmouce přinesou znamení panenství děvečky k starším města svého k bráně… I roztáhnou roucho to před staršími města. Tedy starší města jmou muže toho a trestati ho budou… že vznesl zlou pověst proti panně israelské. I bude ji míti za manželku, kteréž nebude moci propustiti pro všecky dny své.

„Jináč byla-li by pravá žaloba ta, a nebylo by panenství nalezeno při děvečce: Tedy vyvedou děvečku ke dveřím otce jejího a uházejí ji lidé města toho kamením, a umře, nebo dopustila se nešlechetnosti v Israeli, smilnivši v domě otce svého.“ (V. Mojžíš 22, 13 — 21).

Ruth řekla Bózovi, když se probudil: „Vztáhni křídlo pláště svého na děvku svou, neboť příbuzný (goel) jsi.“ A u Ezechiela (16, 8) čteme: „Protož jda mimo tě a vida tě, an čas tvůj čas milování, vztáhl jsem plášť svůj na tě a přikryl jsem nahotu tvou a přísahou zavázav se tobě, vešel jsem ve smlouvu s tebou,… a tak jsi má učiněna.“ — Tu běží patrně o prastarý obyčej přehození ženy pláštěm mužovým, obyčej semitský (a nejen semitský), který musil býti znám i Hebrejcům a Israelitům, a který byl aktem, symbolisujícím přijetí ženy mužem. Také u Egypťanů žena nazývána byla „oblečenou“, ač víme, že dívky tu chodily nahé, bylo tudíž toto přehození ženy pláštěm, toto oblečení ženy zevnějším znamením jejího přechodu do vlastnictví mužova.

Manželka netěšila se u Israelitů, t. j. u jahvistického směru velké vážnosti; mezi příbuznými, po nichž kněžím dovoleno truchliti, chybí manželka. (Na př. Ezechiel 44, 25). Israelitské zákony, pokud běželo o milostný život mimomanželský, byly čistě patriarchální; snažili se všemi prostředky dosíci čistého potomstva, a jahvisté ve své bláhové snaze, odříznouti Israel od celého světa, podporovali je v tom nejúčinněji. Při cizoložství s manželkou oba viníci trestáni byli smrtí. „Muž pak, kterýž by se cizoložství dopustil se ženou něčí, že zcizoložil se ženou bližního svého, smrtí umře cizoložník ten i cizoložnice.“ (III. Mojžíš 20, 10). „Kdyby kdo postižen byl, že obýval se ženou manželkou cizí, tedy umrou oni oba dva, muž, který obýval s tou ženou, i žena také…“ (V. Mojžíš, 22, 22). Také, jak jsme řekli, považován byl již za cizoložství styk nevěstin s jiným mužem; činěn tu byl však rozdíl: „Byla-li by děvečka panna zasnoubená muži a nalezna ji někdo v městě, obýval by s ní: Vyvedete oba dva k bráně města toho a uházíte je kamením, a umrou, děvečka, protože nekřičela, jsouc v městě, a muž, protože ponížil ženy bližního svého… Pakli na poli nalezl by muž děvečku zasnoubenou a násilí jí učině, obýval by s ní: smrtí umře muž ten sám. Děvečce pak nic neučiníš… Na poli zajisté nalezl ji; křičela děvečka zasnoubená a žádný tu nebyl, kdo by ji vysvobodil.“ (V. Mojžíš, 22, 23 — 27). Cizoložství s vedlejší ženou mohl muž napraviti očistnou obětí.

Také „boží soud“ ve věcech nevěry znám byl Israelitům. Čteme o tom (IV. Mojžíš, 5, 12 — 31): „Kdyby od některého muže uchýlila se žena a dopustila by se přestupku proti němu, takže by obýval někdo jiný s ní,… a svědka by nebylo proti ní, ana nebyla by postižena; pohnul-li by se duch muže horlivostí velikou, takže by horlil proti ženě své, kteráž by poskvrněna byla, aneb… kteráž by poskvrněna nebyla: Tedy přivede muž ženu svou ke knězi a přinese oběť její při ní; desátý díl efi mouky ječné… I bude ji kněz obětovati a postaví ji před Hospodinem. A nabere vody svaté do nádoby hliněné a, vezma prachu, kterýž jest na zemi v příbytku, dá do té vody. Potom postaví kněz ženu tu před Hospodinem a odkryje hlavu její a dá jí do ruky oběť… v ruce pak kněze bude voda hořká zlořečená. I zaklínati bude ji kněz a řekne k ní: Jestliže neobcoval s tebou žádný, a jestliže jsi se neuchýlila k nečistotě od muže svého, budiž čista od vody té hořké zlořečené. Pakli jsi se uchýlila od muže svého a nečistá jsi, a obcoval-li někdo jiný s tebou kromě manžela tvého…: Dejž tebe Hospodin v zlořečení a prokletí uprostřed lidu tvého… Vejdiž voda zlořečená tato do života tvého, aby oteklo břicho tvé a lůno tvé shnilo. I odpoví žena ta: Amen, amen. Napíše pak všecko zlořečení toto na tabulku a smyje to vodou hořkou. I dá ženě, aby pila vodu hořkou a zlořečenou… Potom vezme kněz z ruky ženy oběť… a bude ji obětovati na oltáři… A když jí dá píti tu vodu, stane se, jestliže nečistá byla a dopustila se přestupku proti muži svému, že… odme se břicho její, a vyhnije lůno její, a bude žena v zlořečení uprostřed lidu svého. Pakli není poškvrněna žena ta, ale čistá jest, tedy bez viny bude a roditi bude děti…“ Nebyla-li pak těhotnou do 10 měsíců, shnilé bylo její lůno a byla ukamenována. Podle rabínského práva byl to prostředek k obnovení manželského společenství, poněvadž „nečistá“ byla muži zakázána. Nicméně bylo muži předem varovati ženu přede dvěma svědky, a rovněž dvěma svědky mělo býti potvrzeno, že přes to odebrala se s jiným mužem na osamocené místo a byla tu s ním přiměřenou dobu.

Rozluka byla poměrně snadná. Nepatrné námitky proti ženě stačily k ní, a což nejhorší bylo, žena mohla při tom ztratiti své věno atd. Věno ztrácela žena již, šla-li veřejně do koupele, hrála-li s neženatým mužem, vyšla-li s nepokrytou hlavou nebo šla mimo dům příst. Odepřela-li manželskou povinnost, ztrácela polovinu, odpírala-li i pak, ztrácela věno celé. Dopustila-li se cizoložství, musil ji muž zavrhnouti pod trestem zmrskání.

O propouštěcím lístku u Mojžíše víme již z kapitoly o poměru ranného křesťanství k životu pohlavnímu. (Sv. III.) Čteme v V. knize (24.): „Pojal-li by muž ženu a byl by manželem jejím, přihodilo by se pak, že by nenašla milosti před očima jeho pro nějakou mrzskost, kterouž by nalezl na ní, i napsal by jí lístek zapuzení a dal v ruku její a vyhnal by ji z domu svého; a vyšedši z domu jeho, odešla by a vdala se za druhého muže: a ten také muž v nenávisti maje ji, napsal by lístek zapuzení, a dal v ruce její a vyhnal by ji z domu svého, aneb umřel by muž její poslední, kterýž vzal ji sobě za manželku: Nebude moci manžel její první, kterýž ji vyhnal, zase ji vzíti k sobě za manželku, když již poskvrněna jest…“

Jak vidno, svědčí tyto názory znovu o nízké hodnotě ženy v pořádku patriarchálním. Žena nemohla se domáhati rozluky. Jediný případ jest zaznamenán, kdy žena se rozluky domáhala, a to jest rozlukový lístek, jejž Salome, sestra Herodova, poslala svému manželi Costobarovi. Ale o tom již římský spisovatel praví, že se to příčilo zákonu mosaickému. V právu židovském může žena rozluku navrhnouti, neplní-li muž přes výstrahu svých manželských povinností nebo je-li impotentní. Někteří rabíni jsou však toho mínění, že k tomu stačí již manželova vyrážka, pach z úst nebo nosu, nebo polyp. —

Můžeme tedy říci, že Hebrejci zůstali celkem v rámci semitské skupiny národů a že také u nich s nepatrnými změnami platily snubní formy kočovníků a Beduinů. Israelité ovšem, a tím spíše Židé uchylovali se stále více napravo, byvše kněžskou politikou zatlačováni v nepříznivé poměry hospodářské a sociální.

*

Milostný život, který u Hebrejců nelišil se původně ničím od milostného života arabských Beduinů, vznikal později toliko ve stycích, k nimž dávalo podnět konubium s různými kmeny, hlavně kanaanskými a fenickými, ve kterém převládala volnější snubní forma. Jediná skutečná báseň milostná, která se zachovala z tohoto semitského a polosemitského světa, Píseň písní, jest zřetelným příkladem snubní formy nedan. Israelitští jahvisté a později proroci a židovští theokraté, vypověděvše boj konubiu, pronásledovali ovšem i milostný život po způsobu „pohanském“. Celé dějiny Israele od obsazení Kanaanu až do babylonského vyhnanství představují zevně ustavičný boj klerikálního boha patriarchálního, protivného celému rázu oněch krajů, s neodolatelnými půvaby náboženství přírodního, s jeho kultem zdravé smyslnosti, k němuž lid Hospodinův stále znova, se vracel. I v israelitských hrobech nalezeny byly t. zv. astarty, sošky souložnic pro mrtvé.

Prostituce všeho druhu byla patrně velmi hojná, třebaže zákony israelitské i talmud byly proti ní.

V I. knize Mojžíšově (kap. 38.), ve výpravování o úskoku Tamařině, vylíčen je z doby nejstarší způsob nevěstek, sedících na rozcestí, „u studánky“ na cestě karavan, jako tomu bylo v Babylone. „Kteroužto uzřev Juda, za to měl, že jest nevěstka… Protož uchýliv se k ní s cesty, řekl: Dopusť medle, ať vejdu k tobě. I řekla: Co mi dáš, jestliže vejdeš ke mně? Odpověděl: Pošlu ti kozla ze stáda. Dí ona: Kdybys něco zastavil, dokavadž nepošleš. I řekl: Co mám dáti v zástavu? Odpověděla mu: Pečetní prsten svůj a halži a hůl, kterou máš v ruce. I dal jí a vešel k ní…“

Místo takové „u studánky“ bylo buď místem odpočinku, kde bylo možno počítati se zákazníky-cizinci, anebo běželo o posvátnou studnu, při které dívka jako kněžka pracovala ve službách boha.

Také s hudbou a zpěvem chodily nevěstky po městech. „Vezmi harfu, obcházej město, ó nevěstko v zapomenutí daná, hrej dobře, zpívej dlouho, abys v pamět uvedena byla.“ (Izaiáš 23, 16.)

Ale jahvisté pracovali horlivě proti prostituci chrámové i jiné, nikoli ovšem z důvodů mravních, nýbrž aby prosadili svůj monotheism, pramenící z patriarchálních názorů a posilující je proti kultu Ašerah (Astarty) a ba’alů, v nichž žily představy matriarchální, přírodní a svobodnější.

„Nebude prodejné holky z dcer israelských, ani prodejného chlapce ze synů israelských. Nepřineseš mzdy nevěstčí a peněz psích do domu Hospodina, boha svého, z jakéhokoli slibu, neboť obé ohavnost jest…“ (V. Mojžíš, 23, 17 — 18.) To je zřetelně namířeno i proti prostituci homosexuelní.

Král Jošijahu z uvedených důvodů přikázal nejvyššímu knězi Chilkijahu a ostatním kněžím, aby „vymetali z chrámu Hospodinova všecko nářadí, kteréž uděláno bylo Bálovi a Ašerah a všemu vojsku nebeskému.“ „A strhl také domky prodejných chlapců, kteří byli při domě Hospodinově, kde ženy tkaly stany Ašerah (pro háj Astartin).“ (II. Královská, 23, 4, 7.).

A prorok Hosea (Ozeáš) horlil: „Na vrších hor obětují a na pahrbcích kadí, pod doubím a topolím a jilmovím, nebo jest příhodný stín jejich; protož smilní dcery vaše a nevěsty vaše cizoloží. Nevzhledával-liž bych na dcerách vašich, že smilní, a na nevěstách vašich, že cizoloží, že tito s nevěstkami se oddělují a s ženkami obětují?“ (4, 13, 14.)

V pozdější době byla chrámová prostituce provozována hlavně cizinkami. Bible nazývá prostitutku nochrija (= cizinka). „Prozřetelnost vysvobozuje tě od ženy postranní, cizí, kteráž řečmi svými lahodí.“ (Přísloví. 2, 16.) „Nebo proč bys kochal se, synu můj, v cizí, a objímal život postranní?“ (5, 20.) „Nebo nevěstka jáma hluboká, a studnice těsná žena cizí.“ (23, 27.) Nazývána je také zona (= která se lepí na muže), nebo naphkath bara (= venku bloumající).

V II. knize Královské (17, 30) čteme, že „muži zajisté babylonští udělali dívčí chaty (sukkôt benôt).“ Tyto dívčí chaty, podle mravu babylonského tedy zřízené, byly stany v chrámovém obvodu jerusalemském s obrazy Astartinými, kde israelské dívky vzdávaly se na počest bohyně. Podle IV. knihy Mojžíšovy, (kap. 25.) sváděly prý také ženy moabské Israelity k „náboženské“ prostituci. „… počal lid smilniti s dcerami moabskými, kteréž pozvaly lid k obětem bohů svých; i jedl lid, a klaněli se bohům jejich. I připojil se lid israelský k ba’alovi Peor (Belfegor)…“ Talmudská pověst líčí věc ještě přesněji: V Midianu byly postaveny boudy s pekařským zbožím; venku stála stařena, která žádala skutečnou cenu, uvnitř pak dívka nabízela zboží levněji. Vstoupil-li k ní muž, nabídla mu sklenici vína Amoni, které tělo ke smilství dráždí; napil-li se a dožadoval se pak její osoby, tu vytáhla obraz modly ze záňadří a vyzvala jej, aby se mu klaněl, chce-li ji dostati.

Rovněž Šalomoun trpěl chrámovou prostituci k poctě Aštoret, Molocha a Milkoma, — vždyť, jak víme, byli Israelité v říši menšinou, — a I. kn. Královská o tom praví (11, 4), že prý ženy jeho cizí naklonily jeho srdce k cizím bohům. Stejné jednal i král Achab, prý vlivem fénické princezny Isebel.

Bordelová prostituce u Židů vyvinula se pak pod vlivem prostituce helenské a římské. (Bloch.)

*

Pohleďme nyní krátce na ženy a milostný život novodobých zbytků semitských národů, o nichž jsme právě pojednali s hlediska tohoto díla. Především poběží nám o Araby.

Novodobí Arabové asijští i afričtí jsou vyznavači islamu, a my víme již (z I. kapitoly, III. svazku t. d.), že islam značně pokazil původní zdravější názory na ženu a milostný život. Vycházeje z křesťansko-antické ideologie pohlavní, zesílil ženinu nesvobodu a trudný ráz prostituce.

Čeho všeho nepožaduje koran od řádné ženy! Vybírejte si za družku ženu veliké postavy, ani hubenou, ani tlustou, s kostmi pěkně pokrytými masem. Černý vlas její nechť se podobá peří pštrosího samečka; čelo buď vysoké, obočí hustá a klenutá; černé oči nechť jako oči gazelí prodlužují se ke spánkům, nos budiž jemný a přímý se širokými chřípěmi; tváře jako kytice růží, ústa malá jako šperk; zuby jako perly zasazené do korálů, rty tenké a rudé; krk bílý, dlouhý a silný u kořene, ramena široká, prsa prostranná, ňadra tvrdá a pěkně vzdálená jedno od druhého. Nechť se přívětivě usmívá, nezlobí ani manžela ani jeho sousedů, nechť má krátký jazyk, lehce se zardívá, dům dobře opatruje a rozumu užívá. Najdeš-li takovou ženu, hlavu ti poplete. Opustí-li tě, bude to tvá smrt!

Přes patriarchální a haremové nevolnictví své udržela si arabská žena, zejména v prostředí bohatém, ještě ledacos ze svého bývalého významu i ze své svobody milostné, tak jako většinou v každém prostředí uchová si svůj ušlechtilý typ, třebaže lid její rozšířen jest od atlantického pobřeží marockého až k Sundským ostrovům a od hranic Malé Asie až ke Kongu, a všude se mísí s domácími kmeny.

Pleť pravé Arabky je bílá nebo lehce snědá, hlavně ovšem ve východních městech, kde chodí zahalena. Arabky kočovných kmenů, které zřídka se zahalují, bývají tmavší, kdežto na př. v Zanzibaru jsou Arabky zcela černé a v indickém archipelu mají zase pleť žlutočervenou.

Velká je také různost poměrů, ve kterých arabské ženy žijí.

V Mekce, posvátném městě Kaaby, kde schází se odedávna přepestrá společnost pravověřících z celého moslimského východu, poutníci všemožných ras a barev, je také veliká pestrost u arabského lidu, vycházejícího z krátkodobých manželství, která tu jsou uzavírána moslimskými kněžími stejně na půl hodiny jako na 99 měsíčních let. Mekka byla od dob Mohamedových střediskem prostituce heterosexuelní i homosexuelní, a tato krátkodobá snubní forma má tu ten účel, aby v posvátném městě prorokově poskytovala prostituci jakýsi pláštík. — Arabky v Mekce bývají velmi vyšňořeny na povrchu šperky a drahocennými šálami kašmírovými, kdežto jejich kalhoty jsou často z látky nejobyčejnější a ve špatném stavu, což má hospodářské pozadí v tom, že pravověrnému moslimu není dovoleno bráti úroky z kapitálu, kdežto z nahromaděného jmění mrtvého musí platiti velké daně. Poněvadž pak šperky, hlavně zlato a drahokamy, neztrácejí na ceně, aniž jsou zdanitelny, ukládá do nich Orientálec rád část svého jmění a ověnčuje jimi své ženy.

Za ráj východních žen považován bývá sultanát omanský v nejvýchodnější Arabii, kde příkazu nositi závoj není dbáno. Arabky jsou tu nejkrásnějšími ženami ztepilé postavy, ohnivého zraku a skvělých kadeří, a platí některým cestovatelům za nejhezčí ženy asijské. Cizinec smí je osloviti, samy mohou navštěvovati karavany evropských cestovatelů. Hlavní město krajiny, Maskat, je „malou Paříží“ orientální. Na takzvaných „květinových člunech“ a na ověnčených terasách „zrcadlových sálů“ prodávají galantní krasavice za drahé peníze svou přízeň. Jsou to však většinou ženy cizí, Habešanky, Indky, Peršanky atd.

V jižní Arabii žije kmen Asra, o němž Heinrich Heine napsal známé krásné verše. Není prý to legenda, že „umírají, když milují“.

U kmene Šemmar, žijícího v Mezopotamii, je žena poměrně nejsvobodnější. Nosí modré roucho, v bocích opásané, a líčí si obličej, ruce a hlavně nohy modrou barvou. Muži berou prý si za ženy nejraději vdovy nebo ženy rozvedené, kdežto mladé dívky jsou s oblibou provdávány dříve za cizince, kteří při svém odchodu se s nimi rozcházejí.

V Bagdadu, kdysi proslulém městě chalifů na Tigridu, vládne dnes úplně tupé hospodářství haremové a nic tu nezbývá ze staré poesie romantické, v jejímž ovzduší kdysi nádherné ženy měly tolik vlivu. Na ulicích objevují se ženy v přepychových oděvech, plné skvostů, zejména na hlavě, která je ozdobena i falešnými pletenci vlasů.

Vznešená Arabka městská, na ulici podle předpisů koránu vždy přísně zastřená, pokud běží jak o obličej, tak i o půvaby postavy a bohatou výzdobu, baví se v domácnosti jen hovorem o šatech, špercích a parfumech, zpěvem, tancem a hudbou, pohádkami a „neslušnými“ anekdotami. Žena chudého Araba žije ovšem životem tvora podřízeného.

Kočovní Beduini jsou čisté krve arabské a dvojího druhu: jednak zámožnější a usedlejší, tedy „ušlechtilejší“, jednak chudší, potulní a loupeživí, t.zv. „vyvrhel pouště“. Kočovný život u kmenů usedlejších znamená, že půda opouštěna je teprve tehdy, když pastviny neposkytují již výživy dobytku a nutno hledati pastviště nová. Tu shromáždí se celý kmen a odtáhne: napřed kozy a ovce, pak velbloudi a koně a na konec lidé na svých zvířatech. Uprostřed průvodu, který má někdy délku několika hodin cesty, trůní na velbloudu pod baldachýnem nejoblíbenější žena šejkova. Ženy bohatých jsou ovšem vůbec v sedle se svými dětmi, kdežto žena chudého cupe za velbloudem, na kterém sedí její muž, nesouc na zádech kuchyňské a ložní nářadí a na něm děcko. Také zde jako všude jen bohatí, jen ti, kdož mají na řádný kalym (kupní cenu ve velbloudech a koních), mohou těžiti z toho, že polygamie je dovolena. Jejich ženy bydlí pak v ženském oddělení, rohožemi odděleny jedna od druhé. Velmi zámožní šejkové staví každé ženě zvláštní stan po pravé straně svého hlavního stanu.

Městský Arab liší se od Beduina světlou pletí, svadlým tělem a netečným vzezřením: to jsou důsledky pohodlného života městského, který ženám dodává ovšem něžné pleti a jemných rysů, kdežto kočovné Beduinky jsou opálené a prachem pustním zhrublé. Nicméně šerifové rádi si berou dcery pouště za manželky, aby udrželi ve svém rodě čistou krev.

Sňatky jsou ovšem ranné a mnohdy jsou podnikány z ohnivé lásky. „Vezměte se brzy, neboť manželství krotí odvahu mužovu a na uzdě drží zvůli ženinu.“ Manželství je patriarchální: manželka, když líbánky pominuly, ustupuje na místo podřízené, aspoň po zevní stránce. Zatím co muži sedí zahálčivě u táborového ohně, obstarávají ženy stravu a snášejí palivo. Na nich jest vodu nositi, ječmen mezi dvěma kameny mlíti, dojíti kozy, ovce a velbloudy a tkáti látky. Šaty, koňské pokrývky, koberce, na nichž velitel jejich usedá, ba i látky stanové jsou jejich dílem. Nejedí spolu s muži, nýbrž ve městech i venku na místě odděleném, čekajíce, až co zbude. Je-li někde pořádána hostina, plíží se chudší ženy kolem, aby ulovily nějaké dobré sousto. Cizoložství jest trestáno a pronásledováno krevní mstou. Děti do čtyř let běhají nahé a hoši bývají brzy ponecháni sami sobě.

V dřívější době měla žena zvláštní úlohu v bitvách. U některých kmenů vybrán byl zvláště cenný velbloud jezdecký s nosítky (dulla, merkab) slavnostně vyzdobenými, do nichž posazena nejkrásnější panna, aby rozohňovala k boji. To bylo palladium: bylo-li ztraceno, byla ztracena čest kmene. Padlo-li do rukou nepřátel, ztrácel kmen právo s jiným palladiem jíti do boje, neboť žádná žena již se k tomu nepropůjčila. Dosud je zvykem bráti ženy do boje, aby výkřiky povzbuzovaly své otce, muže a bratry.

Arabové afričtí, kdysi páni celé severní Afriky, jsou dosud převládajícím živlem v Maroku a západním Alžíru, nalezneme je po celém pobřeží od Mysu magadorského až k Nilu. Jsou tu zřídka čisté krve, nýbrž promíšeni jsou s okolními kmeny berberskými, kabylskými, černošskými atd., jsouce často totéž jako Mauři.

Ověšena šperky všeho druhu, podle zámožnosti pravými nebo falešnými, v širokých, nabraných kalhotech po způsobu tureckém a v pěkných střevících vyšívaných, podobá se africká Arabka, na př. alžírská, poněkud živému pytli ozdobenému, jehož pohyb vyvoláva jemmé chřestění různých klenotů.

Pro manželství jest vyžadováno přísně její panenství. Ráno po svatební noci přijde její tchýně prohlédnout si její ložní prádlo. Najde-li důkazy, že byla pannou, oznámí to s jásotem sousedům; nenajde-li jich, následuje pravidelně okamžitý rozvod a trvalá zášť mezi oběma rodinami. Jinak africká Arabka je méně zotročena než většina Orientálek. Podle moslimského mravu je třeba jejího souhlasu k sňatku, a v manželství bývá spokojena. Méně spokojen bývá patrně její manžel.

Mladá žena arabská je koketní, roztomilá od přírody, mysli lehké a lišácké. Kdežto Beduin dává si dobrý pozor, aby se nestal tahan (paroháčem) a považuje za největší urážku, je-li takto nazván, arabský manžel v Africe nosí parohy pravidelně a shovívavě. Zde arabské ženy, kdykoli se jim zachce, a chce se jim často a ochotně, najdou tisíc cest a prostředků, aby se sešli se svým milencem, který dovede býti i tak odvážný, že vyhledá v noci svou krasavici na lůžku vedle spícího manžela. O těchto poměrech až dosud se zálibou pojednává milostná poesie arabská. Manžel má často pochopení pro slabosti ženiny. Hledí především, aby řeči z toho nebyly. „Naše ženy jsou slabší než my a přece stejnému pokušení jsou vydány. Jest nám tudíž chrániti je a plášť svůj nad nimi roztáhnouti.“ Dojde-li však ke skandálu a je-li opravdu nespokojen se svou ženou, pošle ji k rodičům s jejím věnem. Rozluka prováděna je bez obtíží, a manžel má brzy jinou.

O tanečnicích z kmene Uled Nail jsme se již dříve zmínili. Je to kmen z alžírského vnitrozemí Biskury, jehož ženy jako almeh nebo lepší nevěstky, jsou známy po celé severní Africe. Vlastní otcové posílají své dcerky do kaváren a šantánů velkých měst, aby si tu vydělávaly svým uměním i tělem, a dívky odcházejí rády, neboť vědí, že tím lépe se vdají, čím dříve se vrátí s nastřádaným jměním. Ale muž nebere si ji pro peníze, které patří jejímu otci, nýbrž pro hodnotu, které v cizině nabyla. Nicméně děje se i, že manžel, oceňující výdělkovou schopnost, která se dříve tak osvědčila, sám ji nabízí cizincům nebo pošle ještě do světa na vlastní účet. A nailija znova odejde v dál, kde živá a veselá města se svými zlatými poklady jsou pro ni rozhodně lákavější než stany na kraji pouště. Nechodí nikdy zastřena.

Africké Arabky patří k nejkrásnějším ženám světa; v tomto směru před alžírskými krasavicemi dávána jest ještě přednost kráskám tuniským a tripolským. Ovšem jen tehdy, nejsou-li vykrmovány za tím účelem, aby dosáhly proporcí, oblíbených u orientálních labužníků.

Měli bychom snad na tomto míste pojednati aspoň krátce o ženách a snubních poměrech i u jiných národů severní Afriky, patřících k středozemní rase, třebaže nejsou semitského původu: na př. o kmenech berberských, kabylských, o Maurech atd. Jednak však nezbývá nám již tolik místa, jednak mohli bychom se tu zabývati jen drobnými odstíny stejné věci, které neposkytly by nám již nic zvláště poučného a zajímavého.

Stručně jen chceme ještě ukázati na rozdíl mezi haremovým hospodářstvím a prostou domácností u Maurů.

Maurové jsou městské obyvatelstvo, vzešlé z Arabů a Berberů. Maurové maročtí, potomci oněch Morisků, kteří pod praporem Mohammedovým rozvinuli své doby orientální nádheru na poloostrově Iberském (ve Španělsku), mají v sobě jistě tu i tam i hojně krve španělské.

Nuže, v marockých haremech jest uzavřenost mnohem přísnější než v Turecku nebo Egyptě. Je naprosto vyloučeno, aby cizí člověk, byť nejdůvěrnější přítel domácího pána, mohl jen pohlédnouti do ženského oddělení. Vznešená Maurka vůbec nepřijde za svého života na ulici. Když jest asi ve 12 letech přiváděna k muži jako manželka, je to jediná její vycházka. Ani mladým služkám není dovoleno vycházeti z domu. Zahalené ženy, které potkáme v spletitých uličkách marockých měst, jsou buď ženy nejchudší nebo staré služky. Domácnost je veliká. Při slavnostech anebo různých pouličních podívaných zpozorujeme na plochých střechách domů řadu zahalených postav, pohlížejících do ulice, dvacet i více na domech, jichž majitelé nepatří ani k nejbohatším. Bohatý Marokán má jen zcela výjimečně jednu ženu, obyčejně tři nebo čtyři a třeba šest otrokyň. Domy jsou zevně zcela prosté, uvnitř však pěkné a jasné, až to překvapí. Tu tkány jsou koberce, vyšíváno hedvábí, zhotovovány záclony, náhrdelníky a sáčky; dcery i služky stejně pracují, žertujíce a se smějíce. Stolic, stolů a skříní neznají, šaty a roucha ukládány jsou do truhlic. Odpoledne, po práci, vynesou koberce, rohože a podušky na plochou střechu, pijí horký, jako cukr sladký a mátou peprnou kořeněný nápoj, a stará služka vypravuje všeliké hrůzostrašné historky z harémů a ulic. Také o francouzských důstojnících v lesklých uniformách nebo o anglických dámách, kterým Žid ukazuje město a které bázlivě zdvihají sukně a krčí nosíkem. Tu malé Maurky ohýbají se smíchy. Smějí se vůbec rády, ale přes to jejich život je prázdný a smutný. Ze skleníkového vzduchu takového harému nemůže vzrůsti zdravé a silné pokolení.

Zato však u nebohatých, u nichž pravidlem jest jedna manželka a kteří nejvýše přibírají si pro ni kupem jednu otrokyni, jest Marokánka starostlivou a věrnou družkou, s kterou muž sdílí všecky své starosti a radosti, počítaje také s jejím rozumem a nepodnikaje nic, aniž vyslechne její rady.

A nyní pozastavme se ještě u soudobých Židů.

Dvěma proudy rozešlo se Židovstvo po Evropě a celém světě. Jeden proud, na němž nebylo téměř nic semitského již, vystěhoval se ze zemí na Eufratu přes Kavkaz do sarmatské roviny a pak pomalu rozlil se po Rusku, Polsku, Německu a Rakousku. Druhý proud, poněkud čistší, vystěhoval se ze sev. Arabie, Palestiny a Syrie, vypuzen koloniálním hospodářstvím římským, rozlil se přes severní Afriku a země jihoevropské a našel nové domoviny ve Španělsku, Portugalsku, Italii, Turecku, Francii, Holandsku a Anglii. Také v Německu jižním a na Rýně byly četné židovské kolonie již v 8. stol. křesťanském. Dnes jest ovšem mosaism odbyté vyznání, ale kdysi, hojně jsa propagován, přibíral vyznavače mezi Gally ve Francii, Římany na půdě italské, Řeky v Antiochii a Alexandrii a pak mezi křesťany na iberském poloostrově. V již. Rusku dokonce v 16. stol. přidal se k mosaismu tatarský chán s většinou svého kmene. Tak k míšení dávnověkému přistupovala míšení další. Ale po staletí trvající uzavřenost, vnucená Židům lidskou zpozdilostí i zaviněná vlastním fanatismem, udržovala jejich specielní typy, které v ghettech rychle absorbovaly cizí elementy. Kdežto svobodnější život jejich dnešní vedl (na př. v Americe) a povede rychleji ke změně jejich fysických vlastností, které nejsou vždy výhodné. Chtěné i vnucené vnitřní plemenění vytvořilo u nich mnohdy četné formy chybné (křivý nos, kulatá záda, krátké a křivé nohy, ploská chodidla) a zahnízdilo u nich četné choroby (dnu, rheumatismus, krhavé oči atd). Na svobodě se tělesný jejich vývoj pomalu uzdraví.

Kulturní Židovky v zemích západoevropských neliší se povahou a duševním vývojem většinou od svých křesťanských sester. Ve velkých městeeh jsou Němkyněmi v Německu, Francouzkami ve Francii, Angličankami v Anglii. Za to však jejich postavení vedle muže a v rodině jest všeobecně vyšší než u příslušníků indoevropských plemen, v praksi je žena muži rovna a podporuje jej pravidelně v jeho činnosti. Rodinný život židovský vyznačuje se pozoruhodnou vřelostí a konservativní houževnatostí rázu mírně patriarchálního. Ta okolnost, že povšechně, i v chudých rodinách, není ženě trpěno, aby vlastní prací výdělečnou přispívala k výživě rodiny, je důsledkem bývalé méněcennosti ženy v patriarchálním hospodářství, třebaže dnes bývá považována za projev úcty k ženě.

V Rusku a Rumunsku, jakož i všude tam, kde židovské kolonie tvoří dosud uzavřené celky povahy hodně středověké, jest Židovka zevnějškem i povahou více nebo méně Orientálka se všemi přednostmi i nedostatky.

A ještě jinaký jest její zjev v severní Africe a v Orientě, kde islam dávno ztratil svůj fanatický ráz a, stav se tolerantnějším než křesťanství, poskytl i Židům úplnou možnost svobodného vývoje. Severoafrické a hlavně tunisské Židovky, právě proto, že vyrůstají na svobodě, patří k nejkrásnějším ženám. Jejich rysy mají dokonale měkké a oblé linie, ústa jsou jemně řezána, ale přes to smyslně opojných rtů, nos přímý tvaru ušlechtilého, krásné oči tmavé tu inteligentně vyzírají, tu opět žádostivě zaplanou, zastíněny dlouhými řasami a pěknými, hustým a temným obočím. Pleť mají čistou buď jako slonovina nebo sněhobílou a černé vlasy lesklé. Jen postava jejich není vždy pěkná, poněvadž také ony rády se vykrmují, „aby byly hezčí“. Nad moslimky vynikají určitým vzděláním, šatí se barvitě a vkusně, v Tunisu a Alžíru pohybují se volně s veselým temperamentem. Jen v Maroku je domorodá Židovka, když opustí své ghetto, vydána dosud různým ústrkům.

Severoafrické Židovky vdávají se v 13 až 15 letech. Rozvody jsou vzácné, nicméně manželská jejich věrnost není povznesena nad veškeru pochybnost. K prostituci odhodlávají se jen ženy a dívky nejchudší. Židovky marocké nesmějí se vdávati za hranicemi; vykrmují se stejně jako Marokánky, hlavně v době mezi zasnoubením a svatbou.

Španělské Židovky mají obdivuhodně veliké a teplé oči. Spojují ve své osobě španělskou krásu s tureckou leností, židovskou citlivost se španělskou pýchou, tureckou citovost se židovskou vášnivostí, španělskou půvabnost s tureckým vkusem a židovským duchem. Všecky čtou modlitební knihy, jinak jsou nevzdělané. Netančí, zřídka vycházejí z domu. Cizoložství je vzácné.

Celké vzato, přizpůsobují se Židovky svému okolí niterně i zevně; v Persii vyskytuje se tu i tam polygamie, v Mezopotamii chodí na veřejnosti zastřeny jako moslimky.