ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Smysl indického manželství. — Jeho důsledky pro názory na cudnost. — Stopy mateřského práva. — Patriarchální systém. — Polygamie. — Polyandrie. — Příbuzenské sňatky. — Žena na tržišti. — Gandharva. — Manželské formy za kněžské vlády. — Kastovní formy manželské. — Sňatkové obyčeje. — Couvade. — Osud vdov.

Náboženská prostituce. — Řemeslná prostituce. — Hetéry. — Dnešní tanečnice. — Prostituce v Holandské Indii. — Mužská prostituce. — Jedovaté ženy.

„Chytrý muž zvolí si dívku z ušlechtilého rodu, i kdyby byla ošklivá, nikdy však hezkou dceru sprostého muže: máš se oženiti do stejné rodiny.“ V tomto indickém pořekadle jest uložena moudrost těch, jimž jde o čistokrevného syna především. Podle Mitaksary má manželství trojí cíl: 1. milostný požitek, 2. plození synů, 3. splnění svaté povinnosti. Věc prostřední je hlavní, ostatní je okrasa. Dcera jest považována téměř za neštěstí, Vedy ani jednou o ni nežádají: veškera budoucnost domu je v synech. Syn rozmnoží slávu rodin, komu chybí synové, ten žije v jistém druhu chudoby. Zároveň najdeme stopy toho, že děvčata po narození byla odkládána.

Vedy praví, že (mužské) potomstvo člověkovo jest jeho nesmrtelností: „Ve svém potomstvu znova se narodíš; smrtelné je tvou nesmrtelností.“ Tedy člověk jest povinen synem i svým předkům, a kdo dosáhne syna, zachrání mnoho předků i budoucích generací. Tento druh víry v nesmrtelnost vyvěrá z kultu předků, původního zdroje náboženských představ, a jest obecnou ideologii arijskou, která podnes straší i v hlavách četných civilisovaných a kultivovaných Evropanů. Tak primitivní pověry praobyvatelů země objevují se, náležitě přehněteny ovšem a okořeněny všemožným filosofickým kořením, i u novodobých ideologů, jimž pravá skutečnost zdá se příliš prostá.

*

Má-li však otec z mrtvých vstáti ve svém synu, k tomu podle indického hlediska, kněžstvem do krajnosti zostřeného, je třeba nezbytně, aby v manželství zachována byla „čistá krev“, ovšem čistá nikoli snad ve smyslu eugenickém, nýbrž podle kasty. „Pečlivě střežte plození svého potomstva, jinak cizí sejí na vaší půdě; v příštím světě patří syn ploditeli; svou nedbalostí učiní manžel vlastnictví potomstva marným.“ Poněvadž tedy na onom světě znám je pokrevní otec, jest syn z cizoložství pro manžela ženy bezvýznamný. Proto Indové, podobně jako Peršané a Číňané velmi pečovali, aby jiní muži zůstali vzdáleni jejich manželek. Toto stanovisko najdeme již v zákonech Manuových, a je zdůrazněno i míněním, že menstruace očišťuje ženu od nevěry, poněvadž dokazuje, že nevěra zůstala bez zlých následků.

To znamená, že požadavek cudnosti není opřen o mravní požadavek, nýbrž o požadavky sociálně-náboženské. Odtud vede přímá cesta k hodnocení panenství. Jádrem těchto požadavků není tedy pohlavní styk sám, nýbrž velká pravděpodobnost, že pohlavním stykem bude znečištěn rod. Proto bylo za velký zločin považováno, když otec svou dceru co nejrychleji neprovdal a tím s každou menstruací ztracen byl potomek a oklamáni předkové.

Jako rubem přísné monogamie je prostituce, tak rubem přísně požadovaného panenství je potrat. Indka je horkokrevná a proto již v době vedské sáhala k tomuto prostředku. Později patřilo vyhnání plodu (bhrunahatya) k nejhorším zločinům. Nemanželský syn, který zůstal na živu, nazýván byl syn panny, kânîna. Panenství tedy samo o sobě, právě tak jako cudnost, nebylo považováno za zásluhu. Neprovdaná dívka (pitrshad) v domě otcovském znamenala příšernou věc a stará panna (amajus) byla v opovržení, dokonce z kasty vyháněna: dívka byla krátce prostředkem k účelu; zmařila-li účel, byla bezcenná.

*

Po poměrech mateřskoprávních nezbylo u Indů mnoho stop, ač předarijské obyvatelstvo Indie podává pro matriarchát nejvíce důkazů. V Assamu (sev.-vých. Přední Indie) udržel se výrazně u Khasiů. Žena jest u nich jedinou vlastnicí majetku, a děti patří k jejímu rodu, kdežto příbuzenství s otcem tu neexistuje. Také kult předků soustředěn je na many ženy. V Jowai nežije otec vůbec v domácnosti a navštěvuje svou ženu jen za noci. Ba, v Khyrimu jest s matriarchátem spojena také gynaikokracie (ženovláda), neboť arcikněžka je tu zároveň náčelníkem politickým.

Šantalové (jih.-záp. od Kalkuty) mají snubní formu nirbolok. Nedostane-li totiž dívka muže normální cestou, vezme hrnek rýžového piva (handia) a vejde s ním do domu muže, který se jí líbí; tu stane. Slušnost žádá, aby nebyla násilně vyháněna. Mužova matka může se pokusiti ji „vykouřit“, když hodí do ohně červený pepř. Nehne-li se dívka přes to, musí ji rodina uznati za snachu. — Sousední Mundové mají podobnou formu snubní, při které vybírá si nevěsta; děti z takového manželství jsou však společensky méně cenné. — O Nairech vypravoval César Frederick, který byl v Indii r. 1563, že mají společné ženy, a na trůn nastupují vždy synové králových sester.

Jest, jak víme, jisto, že všichni původní národové v normálních životních podmínkách procházeli po nějakou dobu nějakými matriarchálními poměry, poněvadž toliko mateřství bylo očividnou věcí. V Australii ještě v nové době byli národové, kteří nevěděli, že oplodnění ženy souvisí se souloží. Otec teprve tehdy nabyl významu, když si ženu přisvojil a stal se pánem svých dětí. Indové přicházejí však do dějin již jako kulturní národ, který matriarchální periodu má za sebou a jest zpracován již v patriarchálním smyslu. Tak jen ve starší formě manželství kupem (azura) nalézáme ještě zbytek mateřskoprávhích poměrů, neboť jmění ženino dědí tu její příbuzní, a žena jest vůbec v úzkém spojení se svou rodinou.

Patriarchální systém byl tedy u Indů brzy proveden. Pán domu (grhapati, viçpati) stává se absolutním pánem všech žen, které jsou v jeho vlastnictví. Počet žen nebyl v Indii nikde omezen. Dokud byla manželka sama, jmenovala se ekacarini, a další ženy stály pod ní, porodila-li syna. Ženě ze stejné kasty dávána je přednost. Měla-li některá jiná žena nastoupiti na místo první ekacarini, což znamenalo jakési zavržení a bylo k tomu třeba důvodů, musela býti „převdána“. Později počali kněží theoretisovat i v této věci, a bylo na př. určeno, že brahmínovi dovoleny jsou čtyři ženy, členu válečnické kasty tři ženy, „muži z lidu“ dvě ženy a sudrovi jedna žena. V praksi ovšem řídil se počet žen podle hmotných prostředků mužových. Zdá se ostatně, že jedna žena bývala z vlastní kasty mužovy, ostatní z kast nižších. O polygamických poměrech u Indů dočteme se již v Rigvedě. „Jako manželky k manželi, žádostivé k žádajícímu blíží se milostně, tak k tobě, o Silný, písně pobožnosti.“ (Manu 1, 62, 11.) O životě v haremu (purdah, zenana) již jsme pojednali.

Polyandrie existuje v novodobé Indii jen u nearijskýeh kmenů, ale s jistotou možno říci, ze pochází z arijské periody. Mnoho dokladů a obyčejů to dokazuje. Podle Apastamby, byla ve staré době nevěsta předávána celé rodině mužově, nikoli jen muži samému. Manu prohlašuje, že, má-li z několika bratří jeden syna, mají všichni bratři bytí jeho otci. To je tedy zřetelná známka „skupinového manželství“, domácího společenství: žena nebo spíše ženy jsou společný všem členům jedné skupiny. Brihaspi později zakazuje, aby dívka nebyla dávána za manželku celému rodu; tento obyčej trval ještě v Dekanu. Z Mahabharaty dovídáme se, že Krišnâ či Dranpadî vdala se za pět synů Pandu, že Gotama vzala si sedm a dcera jednoho asketika deset bratří, kteří měli částečně i jiné ženy. V Rigvedě (10, 85, 36 atd.) čteme: „Pušan nechť přinese sem krasavici, do které muži semeno sypou, která žádostivě pro nás rozvírá své nohy, s kterou růjně souložíme…“ A Atharvasamhitâ (IV, 14.): „Jako úrodné pole přišla sem tato žena, duchem oživené! Zasévejte do ní, muži, nyní semeno své! Porodí vám děti, v prsou svých nesouc mléko, které jsou z mužova semena.“

Skupině přiváděny byly nové ženy patrně tak, jako se to děje u Reddiů v Již. Indii, kde zasnubují nezletilé hochy dívkám právě dorostlým, které, dokud hoši nedospějí, mají pohlavní styk s ostatními rodovými druhy, hlavně s tchánem.

Hlava skupiny měla právo na „první noc“, defloraci. U různých kmenů, sudrických děje se, že otec zasnoubí nezletilého syna s děvčetem, s kterým pak žije až do synovy dospělosti.

Z tohoto starého společenství žen ve skupině zbyly pak tyto zjevy: pohlavní styk otce s dcerou, žena společná všem bratům a manželství mezi sourozenci. Snaha udržeti v rodě čistou krev patrně tu spolupůsobila. Společenství žen mezi bratry jmenuje se fratrogamie. U Todů stává se žena zároveň manželkou bratrů svého muže. U Šantalů má ještě aspoň mladší bratr podíl na ženě bratra staršího, nikoli však naopak. U Sikkimů na Himalaji může žena staršího bratra — chce-li — míti pohlavní styk s mladšími bratry. Zemře-li její manžel, zvolí si z těchto mladších bratrů nového manžela, a opět mají druzí bratři, kteří jsou mladší než vyvolený, možnost s ní pohlavně obcovati. U Nairů, kteří měli snad nejzajímavější polyandrické obyčeje v Britské Indii, zůstává každý bratr u ženy od jednoho poledne do druhého poledne, načež je vystřídán.

Později se vzrůstem patriarchálních názorů byly tyto styky zakazovány a činěna byla nálada proti příbuzenským sňatkům vůbec. Indové mají tré příbuzenských stupňů: sapinda, sakulyâs a samanodakas. V manželském právu (podle Dharmaçastry) byl zakázán jen příbuzenský poměr do sedmého kolena otcovského a do pátého kolena mateřského.

Nejdůležitějším zbytkem polyandrie byl však indický levirat, niyoga, později spjatý s podmínkami tak obtíženými, že vymizel. Plození syna manželovým bratrem ještě za živobytí manželova, které ovšem mohlo se díti jen potud, dokud žena nebyla těhotná, dokazuje, že tato nioyga byla důsledkem polyandrických poměrů a nikoli jen pouhou snahou zabezpečiti otci dědice, vykonávajícího kult předků. Vedle ní vyvinula se z těchže příčin ještě putrikaputra, instituce syna dědičné dcery: dívka jest provdána s tou podmínkou, že hoch, jejž má poroditi, bude platiti za syna svého dědečka po přeslici. Původně běželo asi o bližšího příbuzného.

Dnes ani to již neexistuje, a za legitimní platí jen dvé synů z třinácti, které zná indické právo: aurasa, legitimní syn, a dattaka, adoptovaný syn. Jiné druhy synů byly na př.: sahodha, syn, kterého nosila žena již před sňatkem, khsetraja, syn z niyogi, putrikaputra, syn dědičné dcery, paunarbhava, syn ženy podruhé zasnoubené, kânîna, syn neprovdané, gudhaja, tajný syn manželčin.

*

V indickém manželství třeba rozeznávati hrdinskou periodu starší, končící v době sepsání Véd, ve které vládla válečná kasta, a periodu mladší, v podstatě ještě trvající, dobu kasty kněžské.

Ve starší periodě získávána byla žena lupem a kupem podle povahy celé doby a pokud běželo o ženy cizích kmenů; vedle toho vyvinuly se zvláštní svazky milostné se ženami vlastního kmene. V epické literatuře indické najdeme hojně příkladů loupení žen, a v různých obyčejích doby pozdější jeho ozvěnu. Nevěsta při odchodu z rodného domu jest povinna plakati (o tomto pláči je dokázáno, že jest ozvěnou doby, kdy ženy byly loupeny), tvářiti se, jakoby muž byl pro ni nejnenáviděnější osobou, jako by ho nepovažovala za hodna pohledu, a nejísti v jeho přítomnosti.

Nejvíce udržovalo se manželství lupem neb únosem v Indii na ostrově Bali. Vedle obvyklého manželství se souhlasem rodičů existuje tu merangkat, únos mladé dívky nebo vdovy s jejím souhlasem a melegandang, únos či loupež dívky nebo vdovy proti její vůli. Při první formě ujednají obě strany všecko předem, vyberou si íznivý den, aby rodiči nevěsty nemohli býti pronásledováni a zabiti. Pak skrývají se u některého přítele, až ochladne hněv pokrevního příbuzenstva nevěstina, zaplatí pokutu, a manželství jest uznáno. — Melegandang není tak snadný, poněvadž běží o ženu, která se brání, svého únosce snad ani nezná nebo jest právoplatně zasnoubena jinému. Děje se tak, že zamilovaný se svými přátely nebo příbuznými čeká v záloze, až žena vyjde z domu, načež násilím ji unesou do domu některého člena obce, který jest povinen lupiče přijati, ať jej zná či nikoli. Pokutou, o hodně větší než v případu předešlém, jest pak věc vyřízena a žena přejde v úplný majetek únoscův; ovšem, pokud pokutu nezaplatil, jest se mu míti na pozoru, aby nevyšel neopatrně ze svého úkrytu, poněvadž pokrevní příbuzní ženy mají ještě právo jej zabíti. — V indickém archipelu jest vůbec manželství únosem dosud věcí velmi obvyklou.

Velmi brzy vyskytlo se kupování žen. Byly patrně kupovány i ženy vdané, neboť zákoník Manuův a Vajnavalkya to zakazují; počítají to nicméně jen k malým prohřeškům. U nearijákých Todů existuje podnes teresthi: ženy jsou ustavičně předávány od manžela k manželi nebo od skupiny manželů ke skupině druhé, při čemž noví manželé platí ter, peníz, jehož výši určuje zvláštní komise.

Šebastian Münster (1489 — 1552), známý učený spisovatel „Kosmografie“ (1544) připomíná také tento pozoruhodný zjev: „Najdeme také četné Indiany (rozuměj Indy), kteří mají tenhle obyčej. Nemůže-li některý pro chudobu vybaviti svou dceru, a ona se stala dospělou, vezme bubínky a píšťaly a táhne se svými dcerami na trh, jakoby do vojny táhl, a když lidé se k tomu sběhnou jako k nějaké veřejné podívané nebo divadlu, zdvihne dcera své šaty vzadu až po ramena, aby se na ni ze zadu podívali, a pak je zdvihne také vpředu až přes prsa, a ukáže také zpředu své tělo, a je-li tu někdo, komu se líbí, vezme si ji za ženu a nekoupí zajíce v pytli.“ Tu běží zřejmě o zbytek sňatkových trhů, které byly patrně obvyklé u lidu.

Ještě pozoruhodnější bylo manželství gandharva, manželství z lásky. Tyto gandharvy, které později vystupují jako nižší božstva, byly původně patrně lásky arijských hrdinů ve snubní formě podobné israelitské nedan a perské parika na základě mateřskoprávním. V pozdější době označováno bylo jako gandharva každé manželství, do něhož obě strany volně se vzájemným souhlasem vstupovaly, jako na příklad manželství Sakuntaly.

*

V mladší době když na sklonku hrdinské doby rytířské nabylo kněžstvo převahy a počal rozklad Indie, snažilo se brahmínství úplně ovládnouti snubní poměry. Podařilo se mu to potud, že manželské formy jím protěžované staly se dharmya, t. j. legitimní, ale v ostatních kastách nebylo odlišné cítění úplně potlačeno. Všeobecně žení se a vdávají Indové jen s příslušníky své kasty; muž může se oženiti však se ženami svého nebo nižšího stupně uvnitř kasty, kdežto žena může se vdáti jen za příslušníka stupně svého nebo vyššího. To je tak zvaná hypergamie, která existovala v Indii nejspíše již v 5. nebo 4. století předkřesťanském.

Základní zásadou dharmické periody bylo umístění ženy v domácnosti, za účelem zplození plnoprávného syna. Víme již, že otec byl povinen svou dceru co nejdříve provdati. K přípravám patřila především zkouška rodiny. Již Manu (III, 6 — 7.) předpisoval, že deseti rodin, třeba se vystříhati i když jsou vážené a bohaté: předně rodiny, která nekoná posvátných skutků, podruhé rodiny, ve které nepřicházejí na svět chlapci, potřetí rodiny, ve které nejsou studovány Vedy, počtvrté rodiny, jejíž členové jsou na těle hustě chlupatí, a konečně rodiny, ve které se vyskytují určité nemoce (různé vyrážky, padoucnice atd.). Zvláště bylo vítáno, když dívka byla ještě nagnika, t. j. nejevila dosud známek dospělosti. Vedle toho měla býti hezká, karakterní a zdravá. Rezavé vlasy nebyly doporučením. Muž byl zkoušen hlavně pokud běželo o jeho potenci. Bylo-li v rodině několik sourozenců, platilo za hřích, vcházeli-li mladší nejdříve do manželského stavu.

Obvyklým obřadem byla také zkouška nevěsty. Ženich předložil dívce několik (4, 5, 8 nebo 9) hrud hlíny, do nichž zastrčil semena, nebo prach s oltáře nebo kravský hnůj — nebo vzal je z pole, hřbitova, zpod ovocného stromu, z cesty, nevysýchajícího rybníka nebo mraveniště; podle toho, kterou hroudu nevěsta si vybrala, usuzováno bylo na budoucí jejich štěstí nebo neštěstí a nápadník mohl se pak rozhodnouti. Praktického významu však tento obřad neměl.

Vlastní sňatek jest úplně různý podle toho, o kterou kastu běží. V popředí jest ovšem sňatek brahmínský, spočívající na zásadě, že manželé mají společné zásluhy náboženské; všecky jeho druhy předpokládají předchozí námluvy. Nápadník smí se jen ve výjimečných případech sám o nevěstu ucházeti — jen tehdy vlastně, když je bohat přednostmi, nemá však peněz. Tu jest mu již v dětství dívku k sobě přivábiti. Dívky mají za povinnost činiti se nápadnými, hlavně mnoha šperky — původně chodily až do zasnoubení nahé — jinak však jest jim chovati se pasivně, a mladík jest pravidelně jen potud aktivní, že vyšle uchazeče (vara), aby upravili s rodinou nevěsty cesta k zasnoubení. „Několik přátel, pokud možno véd znalých (brahmínů), má nápadník vyslati jako uchazeče.“ Není to zaměstnání nevýnosné, a proto kněží pamatovali tu hlavně na sebe. Uchazeči vejdou se slovy: „Pane, jsem zde,“ do domu dívčina a požádají ihned o její ruku. Jsou-li obě strany spokojeny, dotknou se plné nádoby, do které jsou zastrčeny květiny. Nejvhodnější dobou pro námluvy jest doba přibývajícího měsíce. Byli-li uchazeči příznivě přijati, jest jim dívka ukázána a svolení otcovské oznámeno. Tím zasnoubení (vagdana) je provedeno, ženichovi rodiče mají po té již přispívati na nevěstu, a jest velmi vděčně přijímáno, navštěvuje-li ženich svého budoucího tchána a tchýni. Mezi snoubenci nesmí se však zhola nic díti, nesmějí se ani navzájem spatřiti. Dívka jest uzavřena v zenaně (ženském oddělení) a starší ženy bdejí nad vývojem její pohlavní zralosti. Některý příbuzný provádí s dívkou různé ceremonie, zbytky to starých kouzel oplodňovacích. Manželství, hlavně manželství vara, jest božskou institucí. „Na počátku bohové položili se ke svým manželkám, a těla těl se dotýkala.“

Ve staré době byl také vzájemný poměr manželů jiný, byli rovnocenni, grhahati (pán domu) stál tu vedle grhapatai (paní domu), a novomanželka přijímána byla se slovy: „Buď paní nad švagrem, buď paní nad švagrovou, buď paní nad mou sestrou, buď paní nad mým bratrem!“ Na vzájemné, láskyplné úctě měl býti založen jejich svobodný poměr: „Jedno srdce, jednu mysl, sporu prostý den vám zjednávám: jeden milujž druhou jako kráva tele právě narozené.“ „Manželka k manželi mluv přívětivá slova, sladká jako med.“ A ještě Mahabharata dí: „Nejlepší lék lékařů není pro muže přece tak dobrý (v každém žalu, v každé strasti) jako věrná žena milovaná.“ Ale kněžstvo učinilo z indického manželství žalostnou karikaturu, odstraňujíc z něho vše, co upomínalo na doby ženiny svobody a volnější formy snubní.

Uchazečské manželství (vara) mohlo býti dříve zjednáno třemi způsoby, dnes existuje ve skutečnosti toliko jeden způsob, brahma; je to jediná orthodoxní forma manželská. Původně bylo to manželství vzdělanců, kteří studovali Védy. Muž byl pozván kmotrem, který vedle vědění měl míti také dobrou povahu, kdežto dívka musela býti co nejlépe oblečena. Druhý, podobný způsob byl prajapatya: také zde byla dívka oblečena a uctivě muži předána, při čemž kmotr zdůrazňoval hlavně plnění posvátných povinností a zákonů. Tyto dvě formy možno považovati za civilní akty, kdežto třetí forma varaická, daiva, byla formou sakralní: byl to hlavně sňatek kněžský, při němž dívka, rovněž okrášlená, předána byla knězi v době oběti, jako část odměny za obět.

Vedle těchto, podle kněžských názorů nejlepších způsobů sňatků, udržovaly se ze starší doby zbytky forem, které nedaly se úplně vyhladiti, ale platily za méněcenné, různé obměny starého manželství kupem a svayamvary, t. j. vlastní volby dívčiny.

Manželství kupem prodělávalo v Indii vývoj velmi zřetelný. Nejdrsnější způsob byl, když nápadník, učiniv s otcem dívky obchod, vzal si dívku za ženu přímo ji koupiv za peníze (manuša). Mírnější způsob byl, když nápadník dal za nevěstu peníze, podle svých prostředků a pak se s ní oženil (asura). Později toto kupování dívky za peníze nebo ještě starší výměna za sto krav a povoz, nezdály se již slušné, poněvadž žena rodu svobodného stavěna tu byla na roveň otrokyni. Zákony, nemohouce odstraniti platnost takového manželství, odepřely aspoň takovým manželkám možnost zúčastniti se obětí a ustanovily, aby kupní cena byla s dcerou vrácena v podobě výbavy. (Snubní forma çulka.) Ženich měl dáti 100 krav vedle jednoho povozu, tento dar neměl býti však zdrojem zisku, t. j. měl býti navrácen jako výbava. To potvrzuje jen novodobu domněnku, že věno vzniklo z kupní ceny. — Dalším pokrokem, byla zdánlivá kupní cena: ženich nabídl hovězí pár nebo dva páry tomu, kdo měl poručenství nad dívkou; to bylo považováno za čestný dar, který nemá již nic společného s předmětem kupu. Tento sňatek — arša — stal se pak nejobecnějším v lidu, a kněžím nezbylo, než uznati jej vedle forem „nábožensky cennějších“.

Svayamvara, vlastní volba dívčina, jako zbytek bývalé svobody ženiny, byla již v době védské velmi podmíněna. Atharvaveda (1, 171) praví: „Čile se obrací k mužům panna, jež nemá bratrů.“ To znamená, že dívka mohla si najíti jen tehdy sama ženicha, když neměla otce ani bratra. Později mohla býti svayamvara také prováděna, když kmotr zanedbal svou povinnost provdati dívku před první menstruací (později byla lhůta ta poněkud delší). Běželo o dvé druhů: předně o „privilej vznešených kruhů“, kde domácí dcerka mohla si vybrati z jinochů, z okolí sezvaných, a volbu svou dáti najevo ověnčením vyvoleného, podruhé však o vlastní volbu z nouze.

Jali jsme však řekli, měly také nekněžské kasty své zvláštní snubní formy, na ně původně jako by ušité. Šlechta (válečná kasta) přidržovala se snubní formy lupem (rakšasa, ksatra); u ní platilo za nejvznešenější, mohla-li „za vraždění a poltění lebek plačící dívku uloupiti plačícím příbuzným.“ Ale již Mahabharata označuje tento způsob za nedůstojný. Vedle něho vynutila si šlechta pro sebe také uznání snubní formy gandharva. „Když dívka a milenec spojí se láskou, nazývá se to ritus gandharvy.“ (Atharvaveda II 5, 11, 20.) Různí indičtí právníci viděli v této formě věc doporučitelnou všem kastám, poněvadž je zbudována, na vzájemné náklonnosti; tušili snad tehdy, že běží o jedinou formu schopnou vývoje. Kněžstvo snažilo se dosíci aspoň toho, aby při této formě držela se šlechta v mezích své třídy, ale přes to nedělo se to vždy. Podle Kamasutry béře si milenec dívku, kterou vlastním přičiněním získal, tím způsobem, že přinese z domu brahmínova oheň, rozestře posvátnou trávu, obětuje podle předpisu a třikrát oheň obejde. Poté oznámí to otci a matce. Sňatky před ohněm provedené jsou totiž nerozlučitelné. Pak s dívkou pohlavně obcuje a tak dosáhne toho, že příbuzní jsou nuceni dáti mu ji. Tento způsob sňatku z lásky dokazuje již, jak se později kneží snažili i tuto formu nějak přizpůsobiti svému schematu.

Indické kasty (dzâti = stav, nebo warna = barva) — dosud jsme toho neřekli — roztříděny jsou na dvé hlavních skupin: 1. dvakrát narozené, k nimž patří brahmíni (brahanana), šlechta (kšatrija) a lid (vaiçya), 2. utlačené kmeny cizí, zbytky původního obyvatelstva, çudra. Živel arijský udržel se prý čistý jen u brahmínů. Dnes dvě hlavní skupiny dělí se v nesčíslný téměř počet kast.

Třetí kastou, která tu přichází v úvahu, je tedy çudra, k níž přidružila se velká část lidu obecného. Nemají nic společného s panskými formami manželskými. Vedle sňatku kupem je tu prováděn jakýsi druh sňatku lupem, jehož podstatou, jest omámení dívky drážděním nebo opojením, aby byla povolnou k pohlavnímu styku, pak deflorována a za ženu podržena (paišaca). Dělo se to hlavně při určitých slavnostech, a souvislost toho s obyčeji přírodních národů je patrna.

*

Přejděme nyní k zajímavějším indickým obyčejům svatebním. Jsou velmi spletité a důsažné, aniž možno posud všech vysvětliti, nicméně můžeme je rozlišiti ve dvě skupiny, z nichž jedna je povahy právní a druhá povahy náboženské.

Svatba počíná již složitou přípravou nevěsty (indranikarman) na příchod ženichův. Ženich vejde do jejího domu, provázen sličnými družičkami, které cestou jej rozmarně škádlily. Je slavnostně přijat, usedne na otep trávy a dostane směs kyselého mléka, medu a másla. Při té příležitosti jest poražena kráva, ač-li jí nedá milost. (Druhá kráva bude pak poražena v domě ženichově k poctě osoby, které si zvláště váží: jsou to krávy madhuparka.) Nejprvé jest ženichovou povinností, aby nevěstu obdaroval. Dary bývají tyto: oblek, skřínka s masti, osten dikobraza, třikrát rozštípnutý, kterým si má provléci kštici, jakmile počla, a zrcadlo. Příbuzní ovinou jí krk červenou nebo černou šňůrou vlněnou nebo lněnou s třemi kuličkami. Pak nastává hlavní věc: předání nevěsty (sumpradica) ženichovi se slovy: „Tuto… z rodu… předávám tobě,… (jméno ženichovo) z rodu…, abys děti s ní plodil a oběti přinášel.“ Poté přijde koupel: Nevěsta sedí na dvoře na bobku (tak se totiž Indové koupají), ženich položí jí na hlavu věnec z trávy darbha, a přijede vůz, načež polokruhový otvor jha, určeného pro krk volský, jest položen na hlavu nevěstě, zlatý peníz je v otvoru, držán patrně na její hlavě dřevem otvor tvořícím. Pak se nevěsta koupe, t. j. vylévána jest na ni koupelová voda, přinesená brahmíny, načež vstane, a ženich ji zahalí do roucha a dá jí pás. (Winternitz.) Touto koupelí očišťuje se nevěsta od všeho zkázonosného, co snad na ní lpí. U pariů vykoupe nevěstu sestra ženichova. Každý tento akt provázen jest ovšem náboženskými a jinými průpovídkami. Tím jest manželství spojeno: snoubenci mohou již jen tehdy ustoupit, kdyby objevili nějakou chybu. Pak provedena je panigrahana, spojení pravic. Ženich uchopí nevěstu za ruku se slovy; „Pro spásu a štěstí beru tě zde za ruku. Se mnou jako s mužem kéž sestárneš. Sem teď blaženou přines, o Pušan, do které lidé semeno kladou! Žádostivě nechť roztáhne boky, abychom ponořili se tam žádostivě. Bhaga uchop zde tvou ruku, Savitar uchop zde tvou ruku: tys nyní právem, mou paní a já jsem teď tvůj pán domů.“ Podle svého přání, chce-li zploditi děvče nebo hocha, uchopí ji buď za čtyři prsty nebo jen za palec; uchopí celou její ruku, nemá-li zvláštního přání.

Nyní přistupují k uzavření sňatku (kuçandika). Sumpradica znamenala občansko-právní předání nevěsty ženichovi, nyní běží o odpoutání ženy od dosavadních předků a její uvedení do nového svazku rodinného, k domácímu krbu, s nímž spojen jest kult předků mužových. Stane se tím, že snoubenci obejdou třikrát (nebo čtyřikrát) obětní oheň, při čemž obráceni jsou k němu stále pravou stranou. To jest parinayana, obřad pro Indy tak důležitý, že podle něho nazývána je svatba vůbec. Brahmín je při tom vede a mezi jiným říká: „Dívka pryč od svých předků.“ Obětní oheň hoří před domem nevěsty. Řada dalších obřadů, obyčejů a průpovídek doplňuje akt, oběť zrn, oběť lajahoma (pečeného zrní obětního), pláč nevěstin. Pak následují další dva významné obřady: asmaropana (vstoupení na kámen) asaptapadam (sedm kroků). První znamená, že uzavřeno bylo vroucí přátelství a spojení pro boj s nepřáteli a protivníky, druhý znamená totéž, ale zároveň předává ženě zvláštní požehnání bohů. Tyto dvě ceremonie činí ze ženy mužovu družku v plném smyslu slova, a manželství je nyní nerozlučně spojeno. Vstoupení na kámen děje se třikrát. Když byl učitel (brahmín) postavil severně od obětního ohně kámen, vybídne ženich se slovy: „Pojď, o šťastná!“ nevěstu, aby vstala, a pak pokyne jí, aby pravou nohou vystoupila na kámen, volaje: „Pojď, vstup na kámen, jako ten kámen buď pevná, zašlápni nepřátele, potři protivníky.“ Ceremonie sedmi kroků prováděna jest rovněž na sever nebo severovýchod od obětního ohně, nevěsta vykročí pravou nohou. V indických příslovích znamená sedm kroků uzavření dobrého přátelství. Pak jdou novomanželé domů. Cestou zastaví se ještě v domě brahmínském, kde podrobí se dalším ceremoniím. Hoří tu obětní oheň, nevěsta usedne na červenavou kůži býčí, krkem obrácenou k východu, kdež musí mlčky vytrvati, dokud hvězdy nevyjdou. Novomanžel obětuje pak šest obětí přeškvařeného másla a rozváže pouto, kterým nevěsta byla před tím svázána: znova ji ještě odpoutává od otcovského domu. Pak se jdou podívat na Polárku a Alkora, a počne svatební průvod s různými drobnými obyčeji a průpovídkami. Vůz je ozdoben květinami a tažen dvěma bílými býky. Přes cestu kladeny jsou různé šňůry.

Když došel mladý pár domů, počne třetí část svatebních obřadů, provedení sňatku. Podle některých pramenů, konány jsou ceremonie z brahmínského domu teprve zde. Když vcházejí, snášejí se na ně žehnací průpovídky, které přejí nevěstě hlavně plodnost (10 dětí), někde příbuzní pohazují je zelenými stébly ječmennými, která patří rovněž k prastarému inventáři oplodňovacích kouzel. Svatební oheň byl sem přenesen. Pak sedne si pár na červenou kůži býčí, a manžel posadí mladé ženě do klína hocha ze ženy, která rodila jen mužské potomky; hoch má prý v ruce lotosové květy na bahně vykvetlé. Teď mohou novomanželé říci: Konečně sami! Ale ještě zbývá několik obřadů. Nejprve tři noci (snad také až deset nocí) zdrželivosti, kdy třeba jim zachovati cudnost, spáti na zemi a nejísti kořeněných pokrmů. V těchto třech nocích (cathurthikaman) jest mezi jejich lůžky hůl, navoněná a obalená šatem nebo nitěmi. Ve svatební noci konána jest veliká obět smiřovací, a před souloží nasypou novomanželce do nosního otvoru roztlučený kořen rostliny simphi.

Baudhayana (I, 9.) líčí svatební komnatu: Nyní dá jí vstoupiti se džbánem a zrcadlem, s hlavou vztýčenou, do krásné komnaty, která jest umetena a kravským hnojem potřena, voňavkami, květinami, kadidlem, lampami a manželským ložem opatřena a voní ve všech koutech a jest jasně osvětlena ghi-m,^[43] knoty i loučemi. Na lože vstupovali snad v přítomnosti kněze jako svědka. Nevěstina košile s deflorační krví platila za velmi nebezpečnou; dostal ji jakož i košili ženichovu, ráno kněz. „Tmavočervená jest: kouzlo, nákaza jest do ní vetřena. Palčivá jest, ostrá a plná odpornosti a také jedovatá; není k užitku. Kněz, který zná zpěv Suryâ, ten zaslouží si svatební košile. Kdo ji daruje vědoucímu knězi, zažene démony svatebního lože.“

V dalších dnech bylo povinností manželovou, aby se svou ženou souložil vždy ihned po menstruaci, neboť tato doba platila za nejpříznivější pro početí. Po první souloži následovala sthalipaka, slavnostní první příprava pokrmů, a pak, pátého dne po svatbě, stromová oběť, napitakarma. Když novomanželé ostříhali si nehty a vlasy, vyšli k nejbližšímu stromu udumbara, kterému obětovali a prosili o četné potomstvo. Pak vstoupili až po kolena do vody a novým rouchem chytali ryby, které pak pod stromem udumbara obětovali ibisům, kdežto šaty upevnili na strom. Tyto stromové oběti, které jsme již poznali v 1. svazku tohoto díla a které vyskytovaly se nebo vyskytují také u Japonců, Slovanů, středoaustralských kmenů a Mexičanů, jsou ozvěnou původních věr, že rostlinný duch oplodňuje ženu nebo pták, poletující po určitých stromech, jest budoucím děckem.

U brahmínských sňatků vyskytují se ještě jiné obřady četné, o nichž nemůžeme se již na tomto místě šířiti. Nejzajímavější z nich je obřad sedmi světel. Sedm vdaných žen, slavnostně oblečených, mezi nimi nevěstina matka, drží pochodně z nití a bavlněných odpadků, a matka má vedle toho ještě na hlavě plochou mísu s dvaceti a jedním světélkem. Sedmkrát obejdou ženicha a všecky se snaží světla v míse postavit na jeho hlavu, při čemž voda vystřikuje, jedna troubí na lasturu a ostatní volají: Ulu, ulu!

Moderní sňatky indické různí se poněkud od těchto starších obřadů. Také sever. kmeny indické činí ledacos jinak. Tak na příklad opatřena je tu kadeř nevěstina červeným znamením, původně to znamením krve, jímž prováděn jest přechod k rodu mužovu. U Kevatů v Bengalsku přimísí skutečně trochu krve obou snoubenců do pokrmů. Také stromové sňatky severní jsou pozoruhodné. V Pendžabu nesmí se Ind potřetí oženiti; chce-li to přece učiniti, ožení jej napřed se stromem babulem (acacia arabica) nebo s rostlinou akh (asclepia gigantea) a pak teprvé se ženou, takže tato představuje jeho čtvrtý sňatek. Rovněž prostitutky, nejsou-li považovány za zasnoubené bohům, jsou vdávány za platany. U Kudva-Kunbisů jest dívka, která dospěla, ale ženicha nenašla, provdána za kytici květin. Když kytice uvadne, považována jest dívka za vdovu a najde pak již snadno muže. V již. Indii je téměř všeobecným manželství kupem. Také zde najdeme stromový sňatek, na př. u Dhobisů v Mysore. Dívka vdává se tu pravidelně před dospělostí, nejprvé za strom nebo meč, pak teprve za muže. U některých kmenů, na př. v Maduře, nahražován je strom dykou nebo idolem nebo mečem. U všech kast Oriyů jsou dívky provdávány za šíp, není-li vhodného manžela, dokud nedosáhly puberty. Pak může skutečný sňatek nastati později. Podobné zdánlivé sňatky (gando bibalio) dějí se jinde konečně s holí, lukem nebo také se sluncem. Jsou to vlastně manželstva s božstvím, a meč, luk, šíp, idol zastupují jen toto božství. Od božství očekávány byly také děti v oné době, kdy souvislost mezi souloží, a početím nebyla ještě známa.

Velmi zajímavé jsou ozvěny polyandrie při sňatcích. Na př. u Kambalattarů: Když se dohodli o svatbě, jsou mimo vesnici postaveny dvé boudy, pokryté listím stromu pongu. Do každé boudy postaveno je volské sedlo, na němž sedí ženich i nevěsta, dokud kněz všecko nevyřídí. Po svatbě jest obyčejem, že žena souloží s bratry svého muže a s jeho blízkými příbuznými, jakož i se svým strýcem. — U nilgirských Todů, stane-li se dívka ženou chlapce, je zcela samozřejmo, že je také ženou jeho bratra. Někdy sice nejde o bratry, ale aspoň o příslušníky téhož kmene. Najzajímavější jest zjišťování otce. Pro účely sociální a zákonné je totiž otcem dítěte ten, kdo k sedmému měsíci těhotenství provede jistou ceremonii, při které podán jest ženě napodobený luk a šíp. Jsou-li manželé bratry, podává luk a šíp obyčejně nejstarší bratr a stává se tak otcem dítěte; dokud však bratři žijí pospolu, jsou také ostatní považováni za otce. Tehdy však, nejsou-li manželé bratry, nabývá tato ceremonie (punsütpimi) u Todů sociální důležitosti. Jest obvyklo, aby jeden z manželů luk a šíp podal, a ten jest pak otec a to nejen otec dítěte, které jest právě na cestě, nýbrž také všech ostatních, dokud jiný manžel neprovede ceremonie. Otectví je tímto obyčejem tak pevně určeno, že i muž, několik let mrtvý, považován je za otce všech, dětí, které vdova po něm porodí, ač-li zatím některý jiný muž nepodal ženě luku a šípu. (Thurston.) Dokonce tento obyčej platí i tehdy, je-li dívka již v dětství provdána, ale se svým manželem není dosud spojena a otěhotní. Tu jest manžel přivolán, jest mu dáti luk a šíp a stává se otcem dítěte, i když očividně tak mlád, že skutečným otcem býti nemůže, nebo i když jest o něm jinak známo, že otcem ve skutečnosti není. Jest však již vlastníkem ženy a tudíž i vlastníkem jejích dětí. — Polyandrie panuje ostatně u mnoha různých kmenů; u malabarských Pulluvanů vyskytuje se prý i manželství mezi sourozenci. Pojem otec vyvinul se tedy z vlastnění ženy.

U Todů vyskytují se ještě jiné obyčeje zajímavé, tak na př.: putkuli tâzâr ütiti, plášť na ni položiti. Muž přijde do dívčiny vesnice, položí se vedle dívky a rozestře svůj plášť tak, že oba přikrývá. Zůstanou takto po nějakou chvíli. Asi po čtrnácti dnech přijde muž z jiného kmene, fysicky silný, zůstane u dívky přes noc a pohlavně jí použije. Tento obyčej musí se státi před dívčinou dospělostí, a nikdo si nevezme dívky, která nebyla takto zbavena panenství.

Originelní a poněkud groteskní obyčej našel Graul u Tamulů:^[44] Jakmile dívka najde ženicha, je to oznámeno náčelníkovi kasty nebo kmene, načež příbuzní s obou stran sejdou se v domě vyvolené, a upravena jest jakási svačina z různých semen, která hosté přinesli. Ženy usednou uvnitř domu na malé rohožky a muži usednou na verandě. Tu jest ženichovi i nevěstě ze všech sil jísti, a poněvadž semena, z nichž složena je tato účelná hostina, mají všecka nadýmací povahu — nastane na konec scéna, kterou by nejsnadněji vystihli snad hudebníci. Nenastane-li však nebo není-li náležitá, je to špatné znamení pro budoucnost, takže příbuzní povstanou a řeknou: Nemůžeme dívku dáti tvému synu. Stane-li se však všecko podle přání, dají ženichovi 10 — 40 ponů (po 12 dobrých groších), do ruky, s nimiž musí na 4 — 5 měsíců do světa za obchodem a provésti svůj mistrovský kousek obchodní, jehož hodnota posuzována je podle penízu, s nímž se vrátí domů vedle původního kapitálu a nehledíc k nutné útratě. — Zdá se, že pokřik, kterým vítáni jsou snoubenci u Kurumbů: „Amma, dej vítr, dej vítr, dej ubohému břichu vítr!“ má podobný původ.

U Nayarů prochází každá žena dvěma formami manželskými. Předně obřadem tali ketu, který se děje před její dospělostí tím, že jest jí kolem krku ovázán tenký proužek zlata (tali). Z úsporných důvodů provede to obyčejně jeden muž na větším počtu dívek od 3 měsíců do 12 let. Pak jde po svém. Když dívka pohlavně dospěje, vejde do vlastního manželství — sambandham (spojení), pudavamari (dání látky) nebo kitakoram (ložní manželství) —: ženich, v přítomnosti ženských příbuzných nevěstiných daruje v snubní komnatě své vyvolené betelové ořechy, látku a peníze.

U Šantalů mají pravidelné manželství (bapia nebo kiring behu), při němž dívka jest koupena a snoubenci odejdou spolu do lesa a po návratu uzavřou se do nějaké místnosti. Když odtud vyjdou, platí již za manžele. Nemá-li dívka pro svou ošklivost naděje, že si ji někdo koupí, provdají ji formou ghardijawae. Ženich může si jí vysloužiti v domě tchánově a po pěti letech dostane dívku, pár volů, rýži a polní nářadí. — Zde také udržel se zbytek manželství lupem, itut. Nápadník vyjde se svými přáteli a pomaže dívčino čelo růmělkou nebo hlínou. Manželství jest platné, a není-li s ním dívka spokojena, musí se dát zcela formálně rozvésti. — Otěhotní-li dívka a její „svůdce“ nemůže si jí vzíti, najde jiného muže, jejž náčelník prohlásí za manžela. To jest kiring jawae.

Dnešní svatební obřady indické liší se dosti značně také od svatebních obřadů mohamedánských živlů indických. Vůbec panuje v Indii náramná různost v této věci, a kdybychom chtěli a mohli vzíti zřetel ke všem rasám, národům a kmenům, bydlícím v různých zemích počítaných k Indii v širším smyslu slova, bylo by nám vyplniti jimi nejméně jeden svazek našeho díla. Pro zajímavost a jako skutečný zážitek uvedeme tu jen ještě novodobé vylíčení bohaté svatby na Javě:

„První věc, která mi byla nápadna, bylo množství světel, pochodní a svítilen, které, aby noční temnota tím lépe byla zaplašena, držány byly vysoko, a tak táhlo se pomalými kroky k domu. Za tím šel veliký počet tanečníků, bubnů a jiných nástrojů, jako na příklad dud, píšťal a mosazných kotlů, které společně nezněly špatně. To byla zároveň předehra k svatební slavnosti. Po těchto obveselovačích následovali dva mouřenínští kněží bíle oblečení a po té obojí příbuzní snoubenců. Kráčeli však tak pomalu a vážně, že mne přešla všecka trpělivost. Konečně objevil se ženich na krásném koni perském; tvářil se však náramně ctihodně a ustavičně klopil zrak. Nad jeho hlavou držán byl skvostný slunečník, lemovaný dlouhým třepením hedvábným, který při svitu pochodní činil opravdu zvláštní dojem, neboť jím ustavičně otáčeli. Dvé mouřenínů drželo otěže jeho koně. Dvé jiných mouřenínů postřikovalo ženicha růžovou vodou a naplňovalo vzduch vůní různých drogů, které měli s sebou v bavlněných kapesnících. Za ním jelo několik mladíků jeho věku a ukončovalo průvod.

„Za průvodem běželo veliké množství lidí, kteří podobnou výpravu jistě již stokrát viděli a přece byli na ni opět zvědavi. Z obydlí ženichova šel průvod mimo bydliště nevěstino a pak dále nejvznešenějšími třídami Javy. Konečně vrátili se k bytu nevěstině. Tato obchůzka byla nyní již po čtrnáct dní každého večera prováděna. Za této jako poslední sestoupil ženich s koně za pomoci mládenců a celým houfem byl veden do stanu skvostně vyzdobeného, který byl před domem postaven a představoval zároveň předsíň. Ihned rozprostřeli místo ubrusů několik koberců na zem a položili k nim polštáře pro hosty, na které se tito podle obyčeje země posadili se skříženýma nohama. Dvé dívek černých jako smola, ale bíle oblečených, přinášelo množství pokrmů v dřevěných mísách. První byl z betelu a areku a měl jen dodati chuti k jídlu. Po té objevila se pečená kuřata, rovněž různá jiná drůbež s karri, to jest s jakousi kaší připravená, kterou Javanci mají ve veliké oblibě. Při jídle nepromluvil nikdo ani slova, za to však pojídáno bylo tak dlouho a tak statečně, až všecky mísy byly prázdny. Mužští byli zbaveni povinnosti ženským předkládati nebo jiné zdvořilosti jim prokazovati, neboť ženské jedly ve zvláštním sále a to, což podivuhodno jest, aniž při tom sebe méně se ozývaly. Ke konci hostiny pila se čerstvě kolem, rozumí se, nejlepší voda, konec celého hoštění nastal k půlnoci a byl podoben počátku: žvýkali totiž betel.“

„Po té dáno bylo hostům na srozuměnou, že teď přijde na řadu sňatek. Za tím účelem postavilo několik nevolníků krásně oblečených doprostřed stanu lavici šest střevíců dlouhou a střevíc vysokou, na kterou ženich vystoupil a po každé straně měl vedle sebe jednoho mládence. Byl oblečen v nejjemnější katun. Nahoře na turbanu měl kovový třapec zlatý a vpředu ještě jeden; oba narážely na sebe navzájem a řinčely. Kolem turbanu byly zastrčeny bílé květiny a růže. Po každé straně visela ženichu po obličeji dlouhá stuha až dolů na břicho. Jak se nyní pohyboval, poletovaly stuhy semotam, což vyhlíželo velmi pěkně. Kolem krku měl zlatý řetěz, kroužky v uších a na prstech z téhož kovu a kolem těla několik hedvábných pásů. Jeho věk činil asi šest a třicet let.“

„Po té vyzdvihli dva otroci oponu, která jej a jeho oba mládence od hlavy až k patě zakrývala. Když se to stalo, vstoupil do stanu nevěstin otec se svou dcerou v náručí. Dívka byla mnoha stuhami ovázána jako malé dítě povijanem a nebylo lze ani její tvář spatřiti: nicméně pozorovali jsme podle pohybu stuh, které pokrývaly její obličej, že prudce pláče. Otec postavil se nyní s nevěstou v náručí před oponu, za kterou vězel jeho zeť. Dvé kněží přišlo sem s pokrytou hlavou, a proneslo krátkou modlitbu za šťastný výsledek věci, načež zeptali se mouřenína, zda-li chce přítomnou pannu za svou manželku. Jeho odpověď zněla, že se pro to zcela rozhodl. Když však stejnou otázku dali také panně, učinilo se dobré dívce velmi zle: Neboť plakala nejen hůře než dříve, nýbrž tím prudkým vzlykotem pod mnoha stuhami byla by se dokonce zadusila málem; opravdu nebo aspoň skoro omdlela, a museli jí čerstvou vodou opět křísiti. Napila se maličko, a při této příležitosti spatřili jsme její půvaby nepokryté. Měla jak v nose, tak i v uších kroužky, všecky prsty byly jich plné. Hlavu měla ozdobenou stejně jako ženich květinami a kovovým třapcem zlatým. Podle věku byla asi patnáctiletá: ale její barva, nehledíc ke vší chvále přítomných, připadala nám jen podobnou krtkovi.“

„Jakmile se zotavila, opakovali kněží otázku a tentokrát odpověděla nevěsta, třebaže velmi neradostně, ano! Po tomto slově zaznělo všeobecné volání přítomných; zvláště vynikaly mladé dívky a zpívaly na počest snoubenců několik písní, neznějících špatně, jako blahopřání. Náhle všecko stichlo. Spustili oponu, a v té chvíli hodil ženich na svou nejmilejší bílou květinu. Po tomto činu byla opona znova vztýčena a zpěv znova zanotován. To vše dělo se čtyřikráte po sobě. Pak přišla řada na nevěstu, to jest, čtyřikrát přestali zpívat, čtyřikrát stáhli oponu a nevěsta právě tolikrát hodila na hrdinu tohoto výstupu bílou květinu. Po této kratochvíli zůstala opona déle odhrnuta. Ženich stáhl s prstu prsten a navlékl jej na prst nevěstě. Ona rovněž jeden prsten si stáhla a ženichovi jej navlékla. Zpěv znova zazněl a opona byla vztýčena, ale naposled, a ihned byla zase sundána. Ženich uchopil věnec z bílých květin a pověsil jej své černé milence na krk, která tuto zdvořilost vlastní rukou oplatila. Po té odstranili oponu vůbec, ženich se posadil a vzal nevěstu z náruče otcovy do náruče svého. V té postoji podali jim pohár plný mléka, z něhož střídavě čtyřikrát se napili. Jeden podával pohár druhému a po napiti vypláchl si pokaždé vodou ústa.“

„Když se to odbylo, vyběhl ženich se svou nevěstou v náruči ze stanu, a nepouštěje jí, sedl na koně za pomoci svých mládenců. Poněvadž měl býti vzbuzen dojem jako by mu pomáhali nevěstu unésti, ujížděli s velikou vážností, nicméně však poněkud zhurta, až k domu ženichově, kde rychle sestoupil a svou nevěstu dovnitř zanesl, aniž slova řekl nebo svým průvodcům aspoň trochu poděkoval. Ti odebrali se tiše domů. Ba, při této celé veselce nezaslechl’s ani nespatřil’s jediného zajásání aniž jiné známky zvláštní veselosti. Dělo se všecko s největší počestností a klidným způsobem. Zdá se, jako by tito lidé nevěděli nic o Bacchovi ani o Venuši“ (Reisebeschreibungen XII, 319).

*

Pozastavme se ještě u mužského šestinedělí (couvade) nám známého již z prvního svazku. U Kukků (košíkářů) v Gopale dá si manžel od své ženy oznámiti přibližnou dobu jejího šestinedělí a pak čeká na její slehnutí. Jakmile se stalo, lehne si na tři dny na lůžko, léčí se kaší z kuřat a jehněčího, kořeněnou zázvorem, pepřem, cibulí, česnekem atd. Pije arak a jí tak dobře, jak jen možno, kdežto jeho žena dostane vařenou rýži, zcela málo osolenou, poněvadž jest obava, že z větší dávky soli povstane nemoc. Spolužena jest jí nápomocna, kdežto muž nedělá nic než jí, pije a spí. Šaty manžela, ženy a spoluženy putují k pradláři, který je čtvrtého dne vypere, a osoby samy jsou povinny očistiti se. Po té dá rodina lidu kasty najísti, čímž ceremonie, spojené s narozením dítěte končí. — U Kosovarů říkají, když žena je v šestinedělí, že „muž dostává lék.“ V Travancore postí se muž sedmero dní a nejí ani rýže, aniž čeho jiného, kromě kořínků a ovoce; pije při tom arak a rum. Těmito fakty doplňujeme příslušný odstavec 1. svazku tohoto díla (str. 199 — 202); dodati dlužno, že odborné označení, slovo couvade, jest původem z Bearnu v již. Francii, kde tento obyčej byl také domovem. —

Pojmy vlastnictví ženina, věna atd. nejsou u Indů příliš vyvinuty. V podstatě běží o dvě věci: Předně strîdhanu, „ženský statek“ t. j. o všecky ony předměty, které jsou pravidelně majetkem ženy. Apastamba počítá k nim skvosty, které měla nevěsta a dary, které dostala od příbuzných. Také svatební dary bývají sem zařazeny. Podle Manu pak ještě to, co dostala od manžela, otce, bratra a matky. Podruhé je to çulka podle uvedené dříve snubní formy, původně kupní cena za dívku, která jako čestný dar připadne dívce. Největší peníz tohoto druhu bylo prý 2000 karšapanů. —

Po všem, co jsme řekli o indickém manželství, nepodiví, že cizoložství bylo — aspoň podle litery zákonů — přísně trestáno. Cizoložník měl býti za živa pečen nebo ztrátou genitalií potrestán, cizoložnice měla býti psy roztrhána. I když tohle bylo popsky přemrštěno, přece ještě na př. v 1851 v Nepalu byly cizoložníku uřezány jazyk, nos a uši, a manžel měl právo na místě jej zabíti, ač-li neprolezl mu mezi nohama, což byla nečestná ceremonie, která znamenala vyloučení z kasty. Žena mohla jej zachrániti tím, když prohlásila, že má styky s několika. Rozluka nebyla, jak víme již, oblíbena, za to častěji vyskytovalo se odstavení ženy (âdhivedanika), při němž měl manžel povinnost o ženu se starat a podle oprávněnosti důvodů stálo, jej to větší nebo menší část jmění. Důvody k odstavení ženy vedle cizioložstvi mohly býti tyto: neplodnost, vyhnání plodu, trvalé plození děvčat, nedostatek manželské lásky, hašteřivá, pijácká, podvodná nebo rozmařilá povaha a chorobnost.

Pověstným u nás obyčejem indického života manželského bylo t. zv. spalování vdov, sati (= výborná manželka), podle něhož platilo za dobrý mrav; když vdova šla také na hranici, na které byla spalována mrtvola jejího manžela. Ve dřívější době bylo to její povinností, jako to bylo povinností jeho otroků a jeho jezdeckého koně. Prý ještě v létech 1815 — 1823 bylo v Bengalsku za živa upáleno 5452 vdov. Souviselo to s vírou, že mrtví mají na onom světě podřízenou úlohu, když nejsou opatřeni vším, co měli na zemi. Později byly také vdovy jako všecky ostatní přílohy mrtvého pomalu nahražovány symboly nebo obrazy. Anglická vláda, která z opatrnosti je dosti snášelivá k obyčejům indickým, zakročovala v této věci od r. 1828 velmi důrazně, považujíc tento obyčej, pro novodobé evropské nervy poněkud krutý, za vítanou příležitost k zákrokům, upevňujícím britský vliv. Původně tohoto obyčeje v této formě v Indii patrně nebylo, ani Eranci ani Védy ani Manu ho neznají; víme přece již, že vdovy mohly se znovu provdati, a byly-li již deflorovány, považováno bylo manželství s nimi za neslušné.

Mandeslo, jehož cestopis vyšel v r. 1668, popsal sati, kterou skutečně viděl. Jeho řádky jsou dosti stručné i zajímavé, abychom mohli jimi ukončiti tuto kapitolu: „Mnoha indianských pohanů obyčej, ba náboženství žádá, aby, když muž zemře, jeho pozůstalá vdova spálila se s mrtvým tělem, což jsem dne 24. října tady v Cambaji poprvé s velkým údivem spatřil, u jisté Rassbutin, vznešené ženy krásné, nikoli asi více než 20 let staré. Poněvadž její muž, který jako hejtman zabit byl za Lahorem, asi 200 mil od Cambaji, tedy nemajíc jeho těla, chtěla sama pohřeb ohněm vykonati. Žádala již dlouho před tím o tuto smrt u sultána nebo gubernatora tohoto města, který ji toho z počátku dovoliti nechtěl, poněvadž tělo jejího muže nebylo na místě, když však dovolení konečně dostala, s velikoti radostí šla na hranici. Myslím, že vezmou asi offion čili opium…, které je činí tak radostnými a potěšenými, že jsou tak ochotny k tomu, čeho jinak příroda se děsí. Počátek tohoto procesí tvořilo hojně hudebníků s dvojím druhem bubínků a šalmají, po té následovaly četné panny a ženy, které před tou živoucí mrtvolou hrály a tančily, za nimi šlo také mnoho mužského a ženského lidu vedle mnoha dětí. Ona vdova byla oblečena ve skvostné šaty, prsteny, náramky na rukou, pažích, kotnících a nohou podle jejich způsobu ozdobena, když přišla k hranici, rozloučila se se všemi svými přáteli, podělila je nejlepšími svými klenoty a šperky, z čehož nepředvídané štěstí také něco mi poskytlo. Neboť, protože jsem vedle dvou Angličanů na koni nedaleko ní zastavil, zpozorovala asi na našich posuňcích, že jí litujeme, strhla několik náramků s paže a hodila je k nám, z nichž jsem jeden chytil a na památku podržel. Po té posadila se na hranici náramně vysoko navršenou, která byla hlavně z broskvoňového a meruňkového dřeva skořicí a sandálem proloženého a vonným olejem polita, když pak byla na její rozkaz zapálena, vylila na svou hlavu a celé tělo z velikého džbánu skvostně vonící olej, který množil plameny ohně a k ní přivedl, takže bez jediného výkřiku nebo ošklivého posuňku muky ve mžiku a rázem, jako bleskem usmrcena byla. Bylo tu mnoho jejích přátel, kteří také celé džbány plné oleje do žáru lili, aby oheň tím spěšněji všecko strávil, načež popel byl vysypán do vody.

„Tento obyčej, že ženy dají se spolupáliti, z toho prý vznikl: poněvadž Indiáni berou si více než jednu ženu, děje se, že, když pro velkou vilnost svou nejsou muži tak často, jak by si asi přály, navštěvovány, nebo muž s jednou více drží než s druhou, na muže se rozhněvají a jedem jej se světa zprovodí, takže za rok je čtyřikrát více mužských než ženských mrtvol. Pročež král indický toto nařízení učinil, že, které ženy počestné jsou, mají se spáliti s mrtvolou svého muže, aby ženy nepodporovaly smrt svých mužů, nýbrž, jak jen možno, pomáhaly ji odvraceti. Nechce-li se však žena spáliti, není k tomu sice nucena, ale za kurvu je považována a v žádné počestné společnosti není jí dovoleno mezi nimi seděti, nýbrž obyčejně, jsou-li schopny, tanečnicemi mají se státi. Angličané pravili: Že je ženských a takové druhu dost v Indii, neuškodí, když trochu toho bejlí bude spáleno.“

Mandeslo ovšem udává důvod velmi naivní, za to prozrazuje pozoruhodné mínění Angličanů, kteří patrně ani v této věci — jako nikde — nezakročovali z křesťanské útlocitnosti, ctnosti to zvyklé ostatně na stravu tak silnou, jako bylo šílensví čarodějnické, jehož hranice dohořely také až v novověku.

U brahmínů byl druhý sňatek vdovy zcela vyloučen. Na druhý sňatek (natra) žen rozvedených hleděno bylo rovněž s patra. (Reitzenstein.)

Ženy, které se podruhé provdaly, jsou zvláště terčem nevlídných útoků předešlého manžela. Onemocní-li v Bombaji žena podruhé provdaná nebo její muž, je to považováno za dílo ducha muže zemřelého. Někde je tato bázeň před žárlivým duchem mrtvého u žen tak zakořeněna, že v případu onemocnění uchylují se k exorcismům. Žena nosí pak v malé měděné krabičce na krku trochu posvěcené rýže, květů a bazalkových listů nebo jest denně povinna pokloniti se posvěcenému ořechu kokosovému nebo měděnému nebo stříbrnému obrazu zesnulého manžela. V severní Indii nosí vdovci znova ženatí na krku stříbrný amulet, saukan maura, korunu druhé ženy, s vyrytým obrazem devî.^[45] Všecky dary, které dává své druhé ženě, zasvětí předem jemu. Znamená to, že druhá žena uznává superioritu ženy předešlé a tím snaží se ji usmířiti. Také zde nemoc nebo smrt jednoho z manželů brzy po svatbě považována je za dílo žárlivého ducha předešlé ženy, který nebyl náležitě usmířen. (Schmidt.)

Nehledíme-li k „chrámovým služebnicím“, devadâsî (bajaderám podle balladeira, původního označení portugalského), které se ovšem vzdávaly cizincům v chrámovém nádvoří, jako to činily jejich sestry babylonské, zbývají po nucené „prostituci náboženské“ v Indii již jen stopy, ale stopy hojné. Tak na př. u Šantalů jsou dívky povinny aspoň jednou v životě podrobiti se tomuto obyčeji v Telkupi Ghât.

O t. zv. „prostituci pohostinské“ vypravoval Marco Polo z Khamilu, na východ od pohoří Thian-Sjan, že tu cizinci jsou velmi přátelsky přijímáni, a když muži odejdou, jsou ženy a dívky k disposici pro hosty. Přijme-li host toho pohostinství, prokazuje tím rodině velikou čest a božího požehnání se jí dostává. Že při tomhle neběží vůbec o prostituci, jest jasno. Ženou hostitele je host hoštěn také v dardistanské Hunse. U billitonských Orang-Sekahů, bydlících na prauwech (lodích) jest obyčej, že přijdou-li do místa, kde bydlí rovněž Orang-Sekahové a jejich loď musí tu zůstati pro jednu nebo několik nocí, uspořádají vdaným ženám místním slavnost bělontjong: sezvou mladé ženy, které přijdou večer pěkně naparáděny a zůstanou tu až do rána; při slavnosti jedí, zpívají s doprovodem bubínků a pak jsou veselí. Jejich manželé nikterak se proto na ně nezlobí. Na Timoru poskytováno jest toto pohostinství jen osobám, s kterými uzavřeno bylo krevní přátelství.

Prostituce řemeslná jest v brahmanství zařízením prastarým. Již v době vedické měly nevěstky velmi důležitou úlohu kulturně-historickou, a hetérství bylo velikolepě vyvinuto. V budhistických povídkách jataka vystupuje „městská kráska“ náramně často a dovídáme se tu, že žádá někdy 1000 zlaťáků za noc! Klasická literatura indická hemží se potulnými ženami, které až do dnes provozují v Indii své svůdné řemeslo, nikterak neubývajíce.

Jataky doplňují vítaným způsobem údaje Kamasutry. Čteme tu, že městské krasavice v nedělním hávu sedaly na březích posvátné řeky, do které muži se hroužili, aby se očistili od hříchů. Veřejné háje a zahrady, procesí a pouti, vůbec slavnosti všeho druhu byly vítanou příležitostí k obchodům prostituce. U posvátných vod procházely se ulicemi v košenilových šatech, s vonnými věnci v rukou, obklopeny voňavkami a orientálně okrášleny, nešetříce milostnými pohledy a slovy.

Vynikající kurtisany těšily se velké vážnosti u knížecích osob, konaly tu a tam hostovské cesty a měly titul ganika.

Kamasutra rozeznává tyto druhy veřejných žen: nosičku vody (kumbhadasi), služku (parikarika), nevěrnou (kulata), volnou (svairini), tanečnici (nati), řemeslníci (šilpakarika), zřejmě zkaženou (prakašavinasta) a konečně zmíněnou ganiku. Kult hetér byl v Indii podobný jako v Řecku: byly pečlivě vychovávány, a čím žačka byla vnímavější, tím hledanější mistryní byla později.

*

První věc, které indická hetéra potřebuje, nehledíc k „matce“, nezbytné kuplířce, jest přechovávač, pasák, ochotný přítel, který pomáhá zjednávati milence, přebírá je jiným hetérám, čelí nehodám, pomáhá vzdělávat a chrání ji před urážlivými mravy návštěvníků. O jeho důležitosti přesvědčeni jsou všichni spisovatelé. „Všeobecná koketa má nejprve mysliti na to, aby získala přítele, neboť blahobyt hetér a denních lotosů závisí na příteli. Přátelé dopomohou jí k bohatství, přednostem, prostředkům k získání srdcí, karakteru, náklonnosti i odporu milovníků.“ Podle toho má se díti také výběr těchto přátel. Vatsyayana doporučuje: vazače věnců, obchodníky s voňavkami, výčepníky, holiče, astrology, odvážlivce, hrdiny, lidi zkušené ve vědách a uměních, učitele hetér (pithamarda), příživníky, vtipkaře a — strážníky i osoby od soudu!

Theorie připouští ovšem i pro hetéry lásku jako pohnůtku. Rudrata ptá se dokonce ironicky, domníváme-li se, že volavky snědí její milostnou potřebu. Nevěstky mohou se stejně zamilovat jako ženy jiné, nehledíc k rozmaru, který veřejnou krásku vede k tomu, že propustí výnosného zákazníka k vůli špinavému chlapovi, jejž obšťastní svou něžností.

Poněvadž však, ve většině případů, běží o výdělek, má býti prodavačka lásky „opatrna ve své volbě a pátrati po živých stromech kouzelných,“ jak říká Vatsyayana. Tací jsou: neodvislí, v prvním květu mládí jsoucí, bohatí, snadno si vydělávající, cizoložníci, lidé, věřící ve své štěstí, vychloubači, impotentní, kteří chtějí platiti za muže, soupeřící, povahou štědří, u krále a ministrů vlivní, fatalisté, na bohatství pyšní, z pravomoci rodičů vyrostlí, pro své příbuzné důležití, bohatí jedináčkové, členové řádu, tajně milující, hrdinové a lékaři. A řadu možno ještě doplniti: opilými, syny králů, sedláky, zpěváky, vůdci karavan, kteří právě přišli, učenci, domýšlivými na své vědomosti atd.

A vyhýbati se má hetéra souchotinářům, malomocným, trpícím červy, lidem, jimž páchne z úst, mužům s milovanými manželkami, hrubým řečmi, bručivým, tvrdým, rodiči opuštěným, loupežníkům, pokrytcům, čarodějům s kořeny, netečným ke cti nebo necti, za peníze prodejným dokonce svým nepřátelům a nestydatým.

Netřeba nám tu popisovati manýry, které indičtí erotikové doporučují hetérám, chtejí-li míti úspěch. Všecky ty rady a pokyny Kamasutry i jiných děl jsou celkem velmi dobře známy i v naší době, hlavně pokud běží o to, co nejvíce peněz vytlouci z příznivého poměru. „Nasycený nevšimne si pravidelně ovoce mangovníku, ani když uzrálo na větvích nízko visících. Ona tudíž pevně drž obdařeného jměním, dokud peníze jeho nejsou ještě spotřebovány, právě tak jako knot lampy, jenž dává světlo, když jeho konec vždy znova, jest navlhčován trochou oleje.“ (Ksemendra.) To jest jen malá ukázka.

A běda těm, kteří jsou na konec „jako vymačkaný kus cukrové třtiny!“ Nepomůže-li nic z toho, čím hetéra dala mu najevo, že je syta jeho přízně, která je nyní z laciného kraje, vysvětlí mu věc s posměchem služka: „Co dělá eunuch, neznající štěstí požitku, v domě hetéry? Což vstupuje na loď ten, kdo nemá peníze u sebe za přeplavbu? Co činí hetéra s mužem, který je sice sličný, ale jmění své utratil a nemůže si již pomoci? Kdo považuje za užitečnou krávu, které mléko vyschlo a která se již nevyplácí? Marně namáhá se vybrakovaný získati hlupáky milostnými řečmi: což snad kojná, když mléko se jí zastavilo, nakrmí zdárně dítě polibky a mazlením?“ (Ksemendra)

Ksemendra zaznamenává také tuto Povídku o kurtisaně Vilasavati.

Jednou přišel hrdý král Vikramasimha, přemožený mocnými zeměpány, provázen svým ministrem Gunayašasou, do Vidarbhy. Zde vstoupil do domu jedné hetéry, a ačkoliv měl jmění jen nepatrné, užil přece proslulé kurtisány Vilasavati, která jinak mohla býti navštěvována jen velmi bohatými. Když viděla, že král ten jest mocnou osobností, která musí míti požitky podle svého královského odznaku, dala mu svůj poklad zlata a rozličných drahokamů, aby ho používal pro svou potřebu. Kníže země, vida její přirozenou náklonnost a podivuhodnou obratnost, a nad touto láskou údivem jat, pravil důvěrně svému velikému ministru: „Podivuhodno, že ona, ač jest hetéra, rozhazuje k vůli mně své velké jmění jako trávu! Vždyť přece vášní hetér jsou jinak jen peníze, any vyhýbají se pěšině lásky, šalebně projevují potulné ženy svou náklonnost z touhy po troše peněz, ale dává-li některá při tom své peníze, jaká pochybnost mohla by ještě vzniknouti o její lásce?“ Ministr zasmál se mrzutě, když uslyšel tuto řeč zeměpánovu, a pravil mu: „Kdo by věřil tomu, co hetéry tropí, o králi? Tyto hetéry, jimž pravdivost chybí, jež po penězích, lační, jen chvilku rozkoše poskytnou a v ústech med mají, ty vnikají do srdcí těch, kteří rozvahy nemají. Naděje a hetéry přinášejí muži rozkoš jen při prvním setkání, v dalším dávají nezdaru zráti, nakonec vydají ovocem neštěstí. Až do dnešního dne ani Hari, Hara a ostatní nesmrtelní nepoznali podle jejich povahy těch, které blud, klam a hluboké poblouzení plodí: hetéry totiž a šalebné obrazy bytí!“ Když kníže mužů uslyšel tuto řeč ministrovu, učinil s ním úmluvu a stavěl se mrtvým, aby hetéru vyzkoušel. Když pak bezduché tělo bylo ministrem na hořící hranici položeno, přišla ihned Vilasavati, vyšňořená na pohřebiště a když se chtěla vrhnouti do plamenů jasného, mohutně hořícího ohně, objal ji kníže oběma pažema a pravil potěšen: „Žiji!“ Král, pln lásky a přesvědčen, že láska její pevná jest a pravá, káral velice ministra, jsa získán ctnostmi hetéry. Pak vládce země vzal mohutné množství peněz hetéry a najal za ně vojsko, mohutně veliké počtem pěších, jezdců i slonů, a když vládce země potřel panovníky světa, zástupy sebraného vojska velikého, vstoupil do své říše, jako úplněk, který rozkoš poskytuje. Vilasavati, kterou pán země postavil v čelo svých harémových milenek, něžná, zářila jako Šri, a kadeřemi, ovívanými kolébáním vějířů.

„Tu jednoho dne pravila důvěrně ke knížeti mužů ruce pokorně složivši: ,Pane, jako otrokyně uctívala jsem tě dlouho jako kouzelný strom. Stala-li jsem se pak nějakou příčinou tvého bohatství, veliteli, splníš mi jistě milostivě mou naději. Nemít neužitečno spojení s dobrými, kteří jako místa poutnická dosažitelní jsou jen jako výsledek zbožných skutků, odnímají cizí prach a od přírody jsou bez poskvrny. Měla jsem mladého miláčka, příchylného a dražšího mi nad život a peníze, který řízením osudu jako zloděj leží ve vězení města Vidarbhy. Pro toto osvobození sloužila jsem ti jako nejmocnějšímu vládci země: dnes proveď, co jest přiměřeno tvé povaze, tvému rodu a tvé hrdinnosti!‘ — Když kníže mužů uslyšel tuto její řeč, hleděl dlouho k zemi, ztrnuv zároveň, že takto byl podveden, a myslil na slova ministrova. Pak se však král s tím smířil, porazil ve Vidarbhě panovníka země a spojil hetéru se zlodějem, vysvobozeným z vězení.“

*

Dnes jsou v Indii hlavními prostitutkami proslulé tanečnice, nautsch girls, devadâsî. Nutno nám ovšem činiti rozdíl mezi tanečnicemi světskými a náboženskými. Obyčejné tanečnice na všech ulicích nebo při večerníeh zábavách provozující své umění, nesmějí prováděti slavnostní tance kolem soch bohů. Pro tyto slavnostní tance vybírají si brahmíni dívky z místního obyvatelstva, které se jim zdají býti hodný toho, aby se staly chrámovými tanečnicemi. Poněvadž však žádná Hindka nesmí zůstati podle jejich mínění neprovdána, jsou všecky devadâsî zasnoubeny bohu, a brahmíni konají za boha manželské jeho povinnosti a starají se božským tanečnicím o živobytí.

I tyto chrámové tanečnice třeba rozděliti na dvě třídy: předně na tanečnice, jsoucí ve službách velikých bohů, hlavně Višnu a Šivy, které mohu vyjíti z chrámových zdí jen se svolením velekněze, který je také při přijetí posvěcuje. Mohou si však vyvoliti milence z dvou vrchních tříd. Bajadery druhé třídy, pro menší okresy chrámové, jsou volné. Bydlí podle libosti ve městech a vesnicích a tančit chodí na chrámové slavnosti za plat.

„Ke každému chrámu, který má nějaký význam, přidělen jest v Indii zástup nautsch girls, tanečnic. Jsou pravidelně opatřeny, dokud jsou ještě docela mladé, a brzy zasvěceny jsou do všech tajemství svého řemesla. Jsou vyučovány tanci, vokální i nástrojové hudbě, poněvadž jejich hlavní úkol vězí v tom, aby zpívaly posvátné hymny a tance před bohem prováděly, když jsou slaveny velké slavnosti. To však není jediná služba, která jest od nich požadována, neboť, nehledíc k tomu, že jsou uznanými milenkami chrámových kněží, jest také jejich povinností, v chrámových předsíních vzdávati se každému návštěvníku, a tak shromažďovány jsou fondy, z nichž ozdobovány jsou svatyně, ke kterým náležejí. Poněvadž jsou to vždy ženy pozoruhodných půvabů tělesných, které jsou ještě zvyšovány všemi svody obleku, ozdoby, vzdělání a opravování přírody, dostávají často velké peníze jako odměnu za přízeň, kterou poskytují, a je známo, že těmto sirénám placeno jest padesáti, stem i dvěma sty rupií za noc. Tomu netřeba se příliš diviti, poněvadž jsou mezi nimi snad nejlíbeznější ženy na světě.“ (Sellon.)

Velmi proslulý svými balladeirami byl Surat:^[46] brahmíni, kteří patří ke chrámu, utrhnou prý jim růžové poupě panenství, a na konec jsou z nich veřejné kurvy. (Sonnerat.) Také Lucknow má pověst, že vychovává nejlepší tanečnice: jsou tu příslušné školy, kde se učí úsměvům, posicím a manipulaci s draperiemi… Ale snaha radžů a bohatých lidí, kteří byli dříve nejlepšími patrony tanečnic a jejich řemesla, přisvojiti si evropské způsoby, odvádí vkus jiným směrem. V Madrasu založena byla na př. „Society for the Suppression of Nautch parties“ (společnost pro potlačení nautchových partií), která se tvářila velmi důležitě. (Billington.) Nelze ovšem očekávati, že mravy radžů a bohatých lidí budou napraveny potlačením veřejného vystupování tanečnic: s evropskými mravy táhne přetvářka, evropský pořádek ničí půvab živelnosti a malebnost východních zvyků, „mravnost“ však, kterou si přejí potměšilci v kněžských šatech a ideologové žabomyšího rozhledu, nebude ani zde ani tam, a v tomto směru může Evropa jen pokaziti to, co na Východě zachovalo se ze zdravé mysli přírodní. —

Starší cestovatelé vypravují ledacos veselého i zajímavého o indických tanečnicích, třebaže vězí, nebo aspoň staví se; jakoby vězeli, až po uši v předsudcích křesťanské společnosti. Mandelsloo uvádí mezi jiným také tuto příhodu z Ahnedabadu: Hostinský totiž, aby mu poskytl zábavu, dal podle domácího zvyku zavolati šest nejhezčích tanečnic, které bylo lze v Ahnedabadu najíti, a těm bylo zpívat a tančit; činily také s milostnými posuňky různé veselé skoky a šprýmy. Hostinský pak mu nabídl, kdyby se snad v sednici cítil příliš osamělý a nechtěl spáti sám, že si může nejhezčí vybrati za společnici na noc. Host to s díky však odmítl, nejen proto, že nebyl zcela zdráv, nýbrž hlavně ze svědomitosti, „aby se s pohankou tělesně nepošpinil.“(!) „Jinak bylo mezi nimi několik, které snadno mohly vzbuditi v člověku chuť; ač nebyly bílé v obličeji, byly nicméně mladé a dobré proporce, a také k Němcům a Angličanům velmi příchylné.“ —

*

Tam, kde pohlavní, styk jest volný, dívky nejsou držány k cudnosti a dokonce vdané ženy mohou míti se svolením svých manželů styk s muži jinými, tam jest prostituce, jako řemeslo za plat provozované, určitou třídou společenskou, neznáma. Proto na př. u většiny národů indického archipelu řemeslná prostituce neexistuje.

Prostituce v nejširším smyslu slova jest však v Indii všude, nejvíce snad na Javě. Schmidt třídí indickou prostituci na čtvero druhů: 1. ronggengs na Javě a balians na Borneu, 2. vlastní prostitutky řemeslné, 3. ženy vojáků a 4. t. zv. hospodyně (huishondsters). Většinou jsou domorodé ženy vedeny k prostituci jednak svou smyslností, jednak snahou vydělati si na parádu a míti pohodlnější život, při čemž ovšem nesmíme zapomenouti, že u většiny domorodců neznamená nevěstka vyvržence, takže přechod z prostituce do manželství a naopak není u nich ani nesnadný ani vzácný. Vedle domorodek vyskytují se u řemeslné prostituce tu a tam také ženy barevných ras, hlavně pak nevěstky japonské a čínské.

Tanečnice javanské (ronggeng, taledek) jsou nejspíše také původu náboženského, vnučkami kněžek Šivových, jehož kult byl často falický a volnosnubný. Tu a tam najdou se mezi nimi i muži v ženských šatech. Mnohem častěji vyskytuje se to na Borneu, kde, jak již víme, tanečnice jmenují se balian a tanečníci basir. V středním Kahadžanu bývají tito mladí homosexuelní prostituti zcela formálně vdáni za muže a spějí s ním. Jsou nicméně ve velké vážnosti, a jejich služeb používáno jest raději než služeb tanečnic ženských, a jsou také lépe placeny.

Vlastní prostituci řemeslnou najdeme v celé Holandské Indii, hlavně v místech, posádkových, a na Javě také v menších vesnicích, kde v sousedství jsou veliké plantáže. V prvních letech našeho století bylo v Surabayi zapsaných prostitutek 600, v Batávii 400 a v Semarangu 200. Většina nevěstek však kontrole uniká. Zapsané žijí většinou v bordelech, které na Javě jmenují se sundelan. Do těchto nevěstinců je dopravováno také mnoho žen japonských, jejichž průchodní stanicí je Singapur. Provozován je s nimi obchod pod různými záminkami. Taková žena stojí 200 — 500 zlatých; čínské nevěstky jsou dražší, bývá za ně placeno až 1300 zlatých. Singapur je také průchodní stanicí pro „živé maso“ indické ze Semarangu a Deli.

Zvláštní druh řemeslné prostituce jsou pandžeroan z ostrova Bali. Jsou to dcery nebo ženy mužů z nejnižší kasty (sudra), zemřelých bez dědiců, nebo mužů, prohlášených za psance. Přecházejí do vlastnictví knížete, jenž je může buď do svého vlastního harému přijati anebo na venkov poslati, aby tu provozovaly prostituci jeho jménem, s tím závazkem, že část svého příjmu mu odvedou. Tyto ženy podporují velmi šíření venerických nemocí.

Ženy vojáků, které žijí „na divoko“ s vojenskou osobou, nutno počítati k nevěstkám, pokud se tu a tam tajně v kasárnách prostituují. Jinak mají tyto ženy v kasárnách a jejich soužití s vojáky velmi příznivý vliv na indické vojsko, takže se projevuje snaha, aby stát o ně více pečoval, zvláště v nepřítomnosti vojínově, kdy bída především je dohání k prostituci, a rovněž o jejich děti, které jejich neurčité příslušenství zavádí často mezi pochybné živly.

Zvláštním zařízením v novodobé Indii jsou tak zvané loll-bazary, bordelové hostince pro domorodé i evropské vojáky, v nichž podávány jsou alkoholické nápoje a připraveny prostitutky pro vojáky. Ženy z těchto podniků doprovázejí prý vojsko i na dlouhých a namáhavých pochodech, sedíce často dvě na jednom koni. (Lever.)

Lékařský a policejní dozor nad prostitucí po starém způsobu evropském je poměrně primitivní; zdravotní stav prostitutek je většinou smutný. Novější data nám chybí. Ale r. 1893 z 515 veřejných žen, prohlédnutých v Surabayi, bylo zdravých jen 2%; pohlavně nemocných, nesyfiliticky, bylo 19%, syfilitických 10%, syfilitických a ještě k tomu jinak pohlavně nemocných — 69%! Tenhle malý obrázek stačí. Na štěstí tělesná konstituce domorodců lépe vzdoruje těmto nemocem než konstrukce naše, a průběh jejich bývá mírnější než v Evropě.

Potírání prostituce, velmi marné ovšem, datuje se již od dob jesuitské Compagnie. Ve statutu Batavie z 1642 jest zákaz pro všecky křesťany, že nesmí míti domorodých „hospodyní“ pod trestem 100 realů za první, 200 za druhé a 300 za třetí jeho přestoupení, a také ženám hrozí se tu trestem, když bez dovolení navštíví loď na rejdě. (Schmidt.)

Smutné jsou konce volnějších a přirozenějších poměrů pohlavních a milostných u národů, více nebo méně podrobených a vykořisťovaných Evropany. Upřímnost a čistá naivnost nahražována je pokrytectvím a chytráctvím, sebeobranou slabých a pokořených, a co neubili západní kněží a kulturtraegři, to doráží syfilida. Je konec pohádce a rajským poměrům i v zemích, kde býval skutečný ráj aspoň na pohled — a jen střízlivý rozum, oproštěný z náboženských pověr a starých ideologií, jen revoluční rozum může obroditi nejlíbeznější končiny světa, zkrušené bělošským imperialismem. Tento rozum jistě přemůže konečně i syfilidu, dnes nejvydatnějšího pomocníka reakce v oboru života pohlavního a zároveň nejsilnější oporu řemeslné prostituce. Řemeslnou prostituci odstraní jen vysvobození pohlavního života z náboženské morálky a vlastnických zájmů, ale toto vysvobození nenastane dříve, dokud syfilis nebude zatlačena do bezvýznamnosti. —

*

V mnoha indických krajinách, jak jsme již řekli, byla závazným obyčejem deflorace dívky před sňatkem, prováděná knězem nebo sochou boha. S tímto obyčejem, který trval místy až do nové doby, a v němž vedle představ náboženských měla úlohu i domněnka, že deflorační krev je nebezpečná, souvisela víra v jedovaté dívky a ženy (visakanya a visanyana). Domnívali se, že ustavičným požíváním určitého jedu může býti žena tak nakažena, že styk s ní, ba pouhý dotek, dech a pohled, zabijí muže, kterého postihne. V této domněnce pěstovali dívky zvláště krásné, krmíce je od dětství jedem, aby je pak jako milostný dar poslali některému nepřátelskému vojevůdci a tak jej jejich objetím zničili i s jeho předky. Šlo-li na př. o jedovatou bylinu el-bis, která prý jen v Indii roste a jest smrtelně jedovatá, rozházeli ji nejprvé narozenému děcku pod kolébku, pak mu ji dávali pod polštář, později mezi šaty a konečně dávali mu ji pomalu s mlékem, takže dospělá dívka mohla ji už bez nebezpečí pojídati. Tento jed není však nic jiného než aconitum ferox (oměj), v sanskrtu nazývaný visa.