Zlatý fond > Diela > Dějiny lásky 4


E-mail (povinné):

Stanislav Kostka Neumann:
Dějiny lásky 4

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Marián André, Jaroslav Geňo, Zuzana Berešíková, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 28 čitateľov

Kapitola šestá. Pohlavní život a snubní instituce v Číně a Korei

Stará Čína. — Postavení ženy v Číně. — Láska vedle manželství. — Modré domy a květinové čluny. — Čínská prostituce. — Opium a pohlavnost. — Čínské manželství. — Manželství duchů. — Snubní formy. — Polygamie. — Svatební ceremonie mandžuské. — Sňatky čínského lidu. — Sňatek korejského prince. — Rozluka. — Vdovy.

Kultura čínské říše, v jejíchž hranicích bydlí pětina lidstva, trvá téměř nepřetržitě asi pět tisíc let. Jest jisto, že měla styky s kulturou předoasijskou: podle čínských pramenů, přišlo za dynastie šangské (asi 1776 — 1122 př. Kr.) do Říše středu mnoho poselství ze Západu. Za další dynastie čóuské, která skončila v 3. stol. př. Kr., tyto styky asi přestaly, poněvadž těžiště říše bylo více na severu. Po té následovala dynastie tsinská, jejíž největší muž, proslulý Tsin-ši-hwang-ti (221 — 209), vystavěl pověstnou čínskou zeď. V r. 205 založil Liu-pang jako Kau-hwang-ti slavnou dynastii hanskou (205 př. Kr. až 221 po Kr.), za které čínská říše poprvé rozkvetla. Hlavně za císaře Wuti-ho rozšířila se říše na jihu až do Birmy, a staré styky se Západem byly obnoveny ve formě větších styků obchodních. Za Ming-ti-ho (57 — 75 po Kr.) uznán byl v Číně budhism. Důležitá byla také doba vlády Ho-ti-ho, kdy vojevůdce Pan-čan podnikl cesty až do území Parthů.[47] Dále na západ Číňané nemohli, poněvadž Parthové se báli, že ztratí svůj meziobchod s hedvábím. V této asi době, ve 3. stol. po Kr., počali však cestovati do Číny kupci ze zemí helenské kultury. Po hanské dynastii nastaly veliké zmatky, které ukončeny byly teprve prvními panovníky dynastie tangské (618 až 906), hlavně Taitsungem Velikým (627 — 646). Čína v té době dosáhla největší rozlohy, její obchodní lodi jezdily až do Adenu v Arabii, a zároveň oživen byl čínský vliv ve Vých. Turkestanu, který byl mostem mezi Dalekým Východem a kulturou kolem Středozemního moře. V té době bylo v Číně již křesťanství, které se dosti rychle šířilo a mělo tu již své biskupy. Byla to vina misionářů samých, že tento postup křesťanství byl později krutě potlačen. Čína byla nejtrpělivější stát, který posly křesťanského náboženství přijímal bez jakékolivěk nedůvěry, ale misionáři domnívali se, že mohou v Číně brutálně ničit staré kulturní hodnoty, a ukázali se stejně málo hodnými důvěry, jako jest jím dnešní klerikalism u nás. Zatím byla Čína podmaněna Mongoly, právě v době, kdy počali se znova objevovati v Číně velcí cestovatelé západní, na příklad Piano de Carpine, Ruysbroeck, Marco Polo a Montecorvino, který v sídelním městě Khambaliku vystavěl křesť. kostel a byl také biskupem. Mongolská dynastie juenská byla r. 1368 zbavena trůnu posledním panovnickým rodem domácím, dynastií mingskou. Ale již r. 1618 počala růsti moc kmene Kin, jejž si Číňané povolali na pomoc při vnitřní revoluci: z něho vzešli Mandžuové, další vládci Číny, jejichž dynastie tsingská poražena byla teprve revolucí republikánskou.

*

Starosvětští Číňané nám valně nerozumějí, když považujeme jejich ženy za velice nesvobodné a utištěné; nicméně není tomu jinak. Čínská dívka vyrůstá jen v domácnosti a netěší se zvláštní úctě. Má-li se vdáti, není tázána po svém souhlasu, uzří svého ženicha teprve po svatbě, ba, nedoví se často ani jeho jména předem. V rodině nesmí jísti spolu s manželem, ani se synem, jest jí oba obsluhovati a pojísti někde v koutku. Manžel smí ji bíti. V jižní Číně jsou tyto poměry poněkud lepší a dívky učí se tu aspoň psáti. Nemá-li jako manželka dětí a jest první ženou, nejsou její rodové tabulky stavěny na domácí oltář, nýbrž jsou položeny do komory; je-li druhou ženou, nesmí v domě manželově ani umříti. Málo důstojnou ceremonii jest jí prodělati již při svatbě. Je tu vystavena jako pěkné zboží v saloně za stolkem s hořícími světly a jest se jí dáti obdivovat, a každý má sem přístup.

Čeng-Ki-Tong, čínský spisovatel knihy „Čína a Číňané“, spisu to obhajovacího vůči Evropanům, které zajímavě kritisuje, ač nevyvaroval se dějepisných omylů a pro svou tendenci není vždycky spolehlivý, napsal sám o čínských ženách toto: „Naše tradice dovolují nám, učiniti ženu šťastnou, neboť u nás mužské představováno je sluncem a ženské měsícem. Ono září, tento jest ozařován. Jedno svítí oslepujícím jasem, druhý děkuje mu za svůj bledý odlesk.“ Časté sebevraždy dívek, majících se vdáti, jsou také důkazem, že v čínském manželství nevede se ženě nejlépe.

Takové názory na ženu panují v Číně od té doby, co Konfucius provedl svou náboženskou reformu, pro Čínu velmi zhoubnou. Nařizoval asi toto: Muž a žena mají bydleti ve dvou rozličných odděleních domu, nemají míti vůbec nic společného; muž nemá mluviti o vnitřních věcech, žena o zevnějších věcech. Když muž a žena jeden druhému odpovídají, mají se sobě navzájem pokloniti. — Taková pravidla mohla ovšem platiti jen u vládnoucích a bohatých tříd. Prosté ženy městské a selské jistě vždy obstarávaly domácnost a pole spolu s muži. Konfucius žádal však výslovně, aby žena byla muži podrobena; neměla také nad ničím moci. — Jinak novodobé ženské hnutí emancipační jest také v Číně již silně rozvětveno a organisováno. Bylo by jistě velmi zajímavo, kdyby sneseny byly výsledky moderního hnutí emancipačního v zemích nezápadní kultury a u národů nebělošských a vyšetřeny jejich důsledky pro pohlavní život. Ale toto hnutí, v podstatě jistě cenné a nezbytné, vedeno jest myšlenkami západními a směruje k vytvoření universálního typu ženy, který se teprve rodí a o němž pojednáme v posledních kapitolách svého díla. Nyní však běží nám především o předchozí vývoj dějinný, o to, abychom získali podstatná fakta biologická, ethnologická a kulturně-historická, osvětlující pravou skutečnost pohlavního života a podmínky jeho zdraví a jeho svobody.

Dívka ostatně je v rodině tak málo vítána, že bývá po porodu často zabíjena, hlavně v rodinách chudých, jejichž dcery mohou se státi jen otrokyněmi. V provincii fokijské, která je silně zalidněna, není prý v nižších třídách snad rodiny, která by se nebyla již zbavila jednoho nebo několika kojenců ženského rodu. (Ruhstrat.)

Při tomto postavení ženy v rodině jest jasno, že láska v manželství jest bílou vránou. Čeng praví: „U nás — jako všude — jest sňatek věcí šťastné náhody a to tím spíše, že manželé poznají se teprve po zasnoubení“ — to ovšem nikoli „jako všude“, třeba dodati. Vedle toho řídí se rodiče při výběru nevěsty výhradně zřetely a předsudky stavovskými. Dívku tominskou, kdyby byla sebe sličnější a hodnější, nevezme si ani roztrhaný kuli. (To-min jsou potomci lidí, kteří při vpádu Japonců do Čai-kinu (1555 až 1563) jim pomáhali.) Rovněž mezi Číňany a Mandžui není konubia. „Chceš-li si ženu namluviti, k rodičům musíš pro ni jítí,“ praví čínské přísloví.

Za těchto poměru vzniká v Číně — jako u Řeků — milostný život vedle pravidelného manželství, s dívkami nevolnými, otrokyněmi a, byly-li dívky vzdělány, s hetérami.

Veřejné dívky čínské bývají často z „dobrých rodin“, z nichž byly při nějaké příležitosti uloupeny, nebo z rodin chudých, od nichž byly odkoupeny. Jest jim prodělati výchovu dosti pečlivou: od šesti nebo sedmi let posluhují svým starším družkám a přátelům, od deseti až do jedenácti let učí se zpívat, hrát, malovat, psát, číst, od třinácti do patnácti účinkují mimo dům za peníze a později jsou v domech. To je tedy kariéra v jádru velmi podobná kariéře hetér řeckých. Nepodaří-li se děvče prodat za větší peníz nějakému milovníku, stává se příslušnicí „modrého domu“ (tsing-lao, protože má modré žaluzie) nebo „květinového člunu“ (hoa-thing) jako čang-ki. Nazývána bývá také hoa-niu, květinová dívka, poněvadž nosí s sebou ustavičně kvítí.

Čeng, pravý čínský vzdělanec, líčí život na květinovém člunu velmi názorně, aniž kroutí jesuitsky očima: „Je to zamilovaná zábava čínské mládeže. Jsou pořádány partie na vodě, hlavně večer ve společnosti žen, které přijmou pozvání. Tyto ženy nejsou vdány; jsou hudebnicemi a z té příčiny jsou zvány. Má-li býti uspořádána partie, jsou na palubě k disposici pozvánky, v nichž vyplní člověk jen své jméno, jméno umělkyně a dobu schůzky… Na lodích najdeme vše, čeho si labužník může přáti, a společnost žen, jejichž harmonické hlasy spolu s melodickými tóny nástrojů oživují večerní svěžest při šálku čaje skvostně vonícího. Pozvánky platí jen na hodinu. Dobu možno však prodloužiti, není-li žena jinde angažována, — honorář musí býti pak ovšem zdvojnásoben. Tyto ženy nejsou v naší společnosti posuzovány podle svých mravů, mohou v tomto směru býti čím chtějí, to jest jejich věc. Verše jsou dělány na ty, které mají rovněž básnický talent, a jednotlivé ženy jsou dosti vzdělány, aby na poetické galanterie učenců mohly stejně odpověděti… Hudebnické dívky bývají často i do rodin zvány… rovněž na přání přijímají umělkyně návštěvy i ve svém domově; člověk je požádá, aby směl u nich pojísti… stejně může je pozvati do divadla, a u vchodů do divadel v Šanghaji lze spatřiti často sta skvostně nazdobených a navoněných nosítek, která čekají na konec představení, aby pojala pozvané dámy… S počátku bylo to jen přání, hudbu poslechnouti, ale tato hudba je tak svůdná!… Román pokračuje a stojí na Východě právě tak jako na Západě neobyčejně mnoho peněz. Ostatně, taková věc není nikdy dosti drahá, neboť jen zábavy, které nás ničí, mají skutečný půvab…“

Knochenhauer vylíčil (1908) zábavu tuto jako očitý svědek: „Známy nebo aspoň často uváděny jsou proslulé čluny květinové v Kantoně. Jsou to plovoucí hostince a nevěstince, které večer jsou osvětleny slavnostně všelikými lampiony, kotví v řece řadou jeden vedle druhého a se svým odleskem tisícerých světel ve vodě poskytují pohled opravdu pohádkový. Spodní patra těchto vysokých plavidel jsou pro lid, nevěstince nejnižšího druhu, v nichž odehrává se neobyčejně živý a nenucený styk. Pokojíky pro párky nejsou větší ložnic ve spacích vagónech železničních. Ale nahoře v saloně baví se elegantní svět, zlatá mládež kantonská, při hostině a hudbě. Vnitřní zařízení je velice skvostné, s mnoha řezbami jednak pozlacenými, jednak skvěle lakovanými, a s nádhernými látkami hedvábnými. A to vše v hojném světle, které vydává více než tucet velikých a jasně hořících lamp petrolejových. Cizinec nemá opomenouti navštíviti květinový člun, a tyto salonní restauranty jsou také zařízeny pro evropské hosty. Byl jsem tu s několika evropskými dámami a pány z hongkongské společnosti. Seděli jsme na volné zadní palubě, odkudž měli jsme skvostný pohled na řeku oživenou tisíci plavidly, na četné květinové čluny slavnostně osvětlené a na milionové město Kanton s jeho pagodami a chrámy. Zadní paluba nemá totiž střechy, salon je v tomto směru otevřen, a tak viděli jsme přímo dovnitř. Za kulatým stolem sedělo několik vznešených Číňanů, horlivě zaměstnaných jídlem. Za každým seděla na téže židli zpěvačka, která zase měla za sebou služku. Ale toliko mužská honorace užívala pokrmů a nápojů, spanilá část ženská směla jen přihlížeti a tu a tam měla za úkol ječivým zpěvem, doprovázeným kvičícím nástrojem jednostrunným, obveselovati společnost. Ale v celé společnosti panovala neobyčejná veselost. Sotva uvěříš, jak rozpustile veselým dovede býti Číňan při pitce a rozmarné zábavě. Číňan je nejlepší společník na světě, milý a zábavný, vždy ochoten k žertu a vtipu.“

Rovněž z vlastního názoru líčí takové volnosnubné večery moderní básník německý Max Deutheudey. Lyrické strofy jeho zvláštní prósy básnické přeložené formou prostého vypravování praví asi toto: „…A krajinou mlžných par poletují teď ohně světle stínované a z mlžného kouře vystupují bárky a vynořují se se svými červenými domky zasklenými, se zelenými a modrými prismaty ve dveřích. Cítíš pach čaje a voňavek, a jako z barevné knížky obrázkové objevují se slavené a velebené květinové čluny kantonské a vrhají modré a červené svity. Kolovrátkové zpěvy a hudba a nejeden rychlý pohled dívčích skupin bíle nalíčených padají jako létavice do mého temného člunu. Skleněné růže oblých dveří byly otevřeny, a uvnitř seděly se svými proslulými jmény nevěstky, které přišly sem se svými přáteli k večeři. Zářilo to tu modrými látkami hedvábnými a hedvábnými kalhotami jako měď červenými. Pln skleněných lamp a zlatých ozdob stál tu člun vedle člunu, barevná stěna skleněná vedle stěny, a zrcadlily se v noční řece… Vnikl jsem do úzké uličky, nebyla širší dvou loktů. Číňané jako kočky nebo krysy plížili se tudy s úšklebkem a tiše. Byly tu řady otevřených oken, jasných docela u země, a uvnitř seděly půvabné dívky, těsně namačkány jako jehněčí stádo na pastvě, všecky v blankytném hedvábí, ověšeny skvosty a voňavkami postříkány a s napudrovaným obličejem a bílýma rukama, seděly jako malincí, blankytní andílkové bez křídel, v řadách podle holých stěn. Smály se, povídaly, dávaly znamení a čekaly, vezme-li je někdo do čajovny, aby nosily pokrmy a rýžové víno, říkaly verše, legendy o čínských hrdinech a z nejstarších dějin země. K tomu hrají také na loutnu a půvabně se chovají stále křehké jako porculán… Ze všech přízemních oken zaznívá chichotání dívek a všude je půvabná tlačenice, jako by to byl těsný trh pod lampami a světly a všude stejné čekání nalíčených obličejů s černou pěšinkou… A podobné blankytným hvězdám sedí několik žínek, poloviční děcka ještě, v sále čajovny. Je podáván čaj a mandlová jádra k tomu. Z pestrého houfu nejeden posadí si žínku na klín; koflíkem čaje ještě jednou se pozdraví, než pozdvihnou nápoj k ústům. Nejstarší malá ženka mladá uprostřed dívek nejmladších drží v ruce bílý kapesník hedvábný. Zpívá s vášnivými posuňky, a kolem ní sedí loutnařky ma bobku na hedvábných poduškách přímo na podlaze. Je opojena jako náměsíčnice, pohřížena hluboce do své vášnivé písně, opěvá skutky a lásky velikých hrdinů… A lomí bílýma ručkama. A tato ženská ústa třešňově červená opěvují všecku mrtvou lásku z pověstí tisíce let starých… Usmívají se počínajíc copem až k patám, a ve svém tenkém hedbáví, v němž dotýkají se navzájem elektricky, cítí se ještě více nahými než my, když do naha se svlékneme…“

V Pekingu provozují prostituci již 40 — 50 let hlavně tlupy zpěvaček (čin-pan-ce) za vedení jakéhosi impresaria (čang-pan-ti), individua pravidelně zpustlého. Koupí od chudých rodičů dvanáctiletá nebo třináctiletá děvčátka, hezkého zevnějšku, dá je vyučiti zpěvu a hudbě a stará se, aby byla elegantně a vkusně oblečena. Dívky dostanou jen stravu a šaty, jsou vlastnictvím impresaria a kdykoli k dispoisici pro každého kupce lásky. (Grube.)

V severní Číně, hlavně v Mandžusku jsou veliké nevěstince podobny poněkud evropským šantánům. Vedle ústavu, ve kterém dívky žijí, je veřejné jeviště, každému přístupné; za několik grošů může tu i chudý po celý den přihlížeti pantominám a naslouchati zpěvu a hudbě. Na tomto jevišti vystupují nevěstky z ústavu a zpívají kuplety nejrůznějšího druhu. Bohatý host může si prohlédnouti zboží v pěkném kostýmu, jeho vzhled, půvab, hlas, aniž vzbudí nelibost, že jest v nekalém domě. Není and neslušno navštíviti ústav, neboť běží snad o milovníka hudby, který si chce dáti předvésti zvláštní kousek. Nechybí tu oddělené místnosti a různá občerstvení. Možno tu i přenocovati. (Budberg.)

*

Ani homosexuelní prostituce čínská (podobně jako japonská) není prosta uměleckého živlu. Podporována jest do jisté míry divadlem, na kterém téměř bez výjimky jsou ženské úlohy hrány muži, pravidelně nalíčenými mladíky v ženském obleku. Tito zženštilí herci, od mládí cvičení v ženských dovednostech, jsou horlivě vyhledáváni homosexuelními milovníky. „Bezvousí chlapci, kteří tu (v Pekingu) hrají ženské úlohy a dosahují v tom obdivuhodné dokonalosti herecké, nemají většinu svých příjmů za tyto umělecké výkony, nýbrž za jistou ochotu osobní. Neboť nezřídka přijímají tito mladí kněží Thalie, bydlící ve vajločském předměstí nedaleko svého divadla, návštěvy zámožných ctitelů. Je-li tedy již jeviště pastvou pro oči pederastů, poskytuje hlediště obraz ještě výraznější: sál, přízemí, lože jsou naplněny zástupy mladých lidí chůze často ženské, ale šatu mužského z jemných látek svítících barvami; chodí stůl od stolu, rozdávají sem úsměv, tam pokyn, přijímají od jednoho pochoutku, od druhého žert pochybného druhu a usednou na konec za stůl s lidmi, s nimiž jsou známi nebo kteří činí dojem lidí bohatých.“ (Karsch-Haack.) Zženštilí jinoši chodí také po dobu představení do loží bohatých mužů a umlouvají tu s nimi dostaveníčko k večeři v jídelně, kde volí si pak nejdražší jídla, aby od majitele dostali předem smluvenou provisi.

Řemeslná prostituce mužská, nenáležijící k divadlu, má v Číně pravou školu vysokou. Uloupení nebo koupení hoši jsou tu cvičeni ve zpěvu, hudbě, přednesu, veršování, kreslení a krasopisu, v Číně a Japonsku zvláště ceněnému. V starojaponských bordelech chlapeckých dělo se něco podobného.

V erotickém životě čínském má, jak známo, nemalou úlohu opium; je tu toto narkotikum podkladem a hybnou silou všech bujných orgií. Proto také většina nevěstinců jest zařízena i pro kuřáky opia, a naopak mnoho domů opiových poskytuje svým hostům příležitost k pohlavnímu požitku. V každém pokoji čínského bordelu najde zákazník opiovou dýmku, kterou mu děvče připraví. Opium dráždí pohlavní pud silněji než alkohol. V Bombayi zdržují se prý prostitutky z tohoto důvodu raději u opiových doupat než u krčem a kořalen. Podle odborného úsudku seslabuje opium ve velkých a častých dávkách pohlavní orgány, ale v dávkách malých sexuelně dráždí. Mírné dávky t. j. 10 — 20 dýmek účinkují takto: Vlivem přímého nebo cerebralního rozčílení pohlavního nastane rychleji silné ztopoření, ale nervy pohlavního orgánu, hlavně v žaludu ztrácejí citlivost. Tím přes prudké podráždění, zadržovaná jest ejakulace, která nastává až po delším trvání koitu. Podobný účinek má opium i na pohlavní ústrojí ženské. Pohlavně dráždící účinky opia přestávají po 10 až 20 dýmkách, po 25 až 30 dýmkách není již erekce žádná a po 40 dýmkách vůbec nenastane, i když jest prováděno energické dráždění přímé. Notoričtí kuřáci opia stávají se pravidelně impotentními.

Starým kuřákům opia běží však nejčasněji spíše o bujné sny než o místní podráždění pohlavní. Tato „paresse voluptueuse“ (rozkošnická lenost), jak říkají Francouzové, objevuje se po 10 — 20 dýmkách, kuřáka obklopí skvostné vidiny erotické, tělo zdá se mu lehkým, myšlenky splývají mu v sladkém opojení. „Všecky radostné pohlavní příhody života míjí mimo něj ve zvláštním úprku a zmatku. Půvabné postavy, k nimž mohl se člověk jen z povzdálí přiblížiti, představují se v nejrozkošnějších posicích. Sám kuřák není často při tom zúčastněn; krásné ženy, které viděl jednou kdesi ve světě, na divadle atd., setkávají se před jeho zraky s nejmilejšími druhy jeho mládí. Všecko, co vzpomínka nebo polosnění přináší, jest nahé, zářivé, něžné, lichotné, — a pouze pro nás; jen pro mě tato seskupení, tyto studánkové břehy s koupajícími se postavami, tyto pokyny, tato objetí.“ Opiové snění může trvati 8 až 10 hodin.

Také na „květinových člunech“ jsou lavice pro kuřáky opia. A rovněž v bordelech pro prostituci homosexuelní jest opium obvyklým zjevem a přispívá možná k rozšíření pedikace, pokud neběží o původní povahy homosexuelní, poněvadž příslušné svaly zadní činí pružnějšími a akt snadnějším a nebolestným i tehdy, když běží o proporce orgánů, vzájemně nepřiměřené. (Bloch.)

*

Náboženská prostituce“ v Číne známa není, ač u Japonců se vyskytovala. Čínské náboženství nezná božstev smyslnosti, božstev pohlavních, jako byla Venuše nebo Mylitta, čínská spekulace náboženská o mužském a ženském principu (Jin a Jang) nevedla nikdy ke kultu, jako jest indický kult lingam-joni. Zdá se nám však, že otázka sakralní prostituce není zde dosud pro veliké obtíže dostatečně probádána. Znalci východní Asie shodují se v domněnce, že dnešní Číňané povstali smíšením nejrůznějších živlů nám zhola neznámých; možno tedy říci, že přírodní náboženstva těchto živlů zanikla beze stopy v Říši Středu již v předhistorické době jako živly ty samy v Číňanech. Jinak někteří starší cestovatelé považují ženské kláštery budhistické za sídla prostituce, hlavně v Číně jižní. Boncka s ostříhanými vlasy není úplně připoutána ke klášterní budově a objevuje se naopak často na ulici.

Čínské manželství, aspoň s hlavní ženou, nebylo tedy rovněž původu milostného. Čeng definoval je správně takto: „Manželství jest v Číně považováno výhradně za rodinnou instituci, jeho jediným účelem je zvětšení rodiny.“ Liki, kniha obyčejů, jedna z pěti posvátných knih čínských definuje manželství slovy jemnějšími, ale ve stejném smyslu: „Manželství jest spojení zástupců dvou rodinných jmen v přátelství a lásce, aby pokračováno bylo v potomstvu dřívějším způsobem a zplozeni byli ti, kteří konati mají oběti pro nebesa.“ A poněvadž tuto oběť — právě tak jako u Indů — může vykonávati toliko syn, je čínské manželství výronem kultu předků, spojením muže a ženy pro zplození syna. Proto jedním nejvíce nedětinným skutkem jest, nezanechati potomků. Nezbytným požadavkem jest udržení naprosté čistoty rodové, pročež cizoložství jest velmi přísně stiháno, a aspoň u hlavní ženy vyžadováno jest panenství. Stav svobodný není trestný. Překážkou manželství je nedospělost, choroba nebo tělesná vada a — společenská nerovnost, na př. poměr úředníka k herečce, tanečnici, zpěvačce. Rovněž zakázáno je každé manželství mezi pokrevními příbuznými všech stupňů a manželství mezi lidmi stejného jména. Tento předpis je tím podivnější a nesmyslnější, poněvadž v Číně jest jen 438 rodových jmen při 360 asi milionech obyvatelů. Běží tu tedy o zřetelné manželství exogamické, vzniklé možná na základě prastarého totemismu. Různost náboženství není překážkou manželství.

Z tohoto zakořeněného kultu předků vznikl velmi podivný obyčej, manželství duchů. Zasnubováni jsou totiž duchové všech za mlada zemřelých dětí mužského pohlaví s duchy za mlada zemřelých dívek. „Zprostředkovatel sňatků předloží rodičům zemřelého hocha asi šestého nebo sedmého roku po jeho smrti seznam dívek ve stejné době zemřelých. Šťastnou noc vyberou si za noc svatební. Papírovou podobu ženicha v úplném kroji svatebním posadí v jeho otcovském domě na židli, a v prvních hodinách nočních pošlou jeho rodiče do domu nevěstina papírová nosítka svatební, do nichž ,duch‘ dívky usedne. Položí do nosítek její tabulku předků (podle čínské víry má člověk tré duší; jedna zůstává v domě u tabulky předků) a papírovou podobu nevěstinu, někdy také šaty, které nosila. Svatební průvod s hudbou přinese tuto representaci nevěsty do domu rodičů zemřelého ženicha, kde dívčina tabulka předků postavena je na domácí oltář — tedy její duch vstupuje mezi předky jejího muže. Papírová postava posazena je vedle papírového ženicha, a před pár postaven je stůl s pokrmy, načež kněží provedou sňatek. Poté papírový pár s mnoha papírovými sluhy, nosítky, nápodobenými penězi, šaty atd. jest spálen.“ (Katscher.)

Mateřskoprávní poměry byly v Číně kdysi jistě velmi vyvinuty. Nejvýraznější jejich stopou je významné postavení tchýně, zbytek to jejího bývalého panství v rodinném společenství. Při svatebních obřadech jsou v popředí vždy příbuzní se strany matčiny, kdežto příbuzným se strany otcovy jest se spokojiti s posledními místy.

Patriarchát nabyl však brzy úplné převahy. Rodina (čia), vybudovaná na otcovské moci, je základní pojem čínského života. Otec rodiny (čia čang) má právo své děti prodat nebo zastavit; vybírá také hlavní ženu pro svého syna.

Proto také polyandrie je v Číně vzácná, kdežto mnohoženství časté. Polyandrické poměry vyskytují se prý již jen v okresu T’ing-ču, v provincii fukijské. Obyvatelé jsou tu velice chudí, takže zbytek skupinového manželství mohl se tu udržeti pro svou hospodářskou výhodnost: bratři jsou manžely téže ženy a periodicky se střídají u ní, což jest jen novější forma bývalého úplného společenství. Přísný trest, — muž je zardousen, — kterým trestán je sňatek s vdovou po bratru, jistě má původ v tom, že dříve rozšířeny byly sňatky leviratové a nemohly býti tak snadno odstraněny. Podle některých cestovatelů existuje prý levirat dosud v jistých krajinách.

Mnohoženství jest naproti tomu vlastním způsobem čínského manželství; mezi hlavní ženou a ženami vedlejšími je ovšem rozdíl dosti značný. Čím dále k severu, tím více podobá se však čínské manželství monogamii. Vůbec mezi jižní a severní Čínou jest značný rozdíl zeměpisný, hospodářský a kulturní. Severní Číňan jest jakýsi „kulturní“ sedlák z roviny, racionelnější, pomalejší, jižní Číňan z drsnější přírody je pohyblivější, citovější, temperamentnější.

Hlavní žena (t’či) má nadvládu a děti žen vedlejších (t’čié) jsou považovány za děti její. V nové době béře si muž vedlejší ženy povšechně jen tehdy, je-li hlavní žena bezdětnou. Také rychlé stárnutí Číňanky, která kojí své děti pět až šest let, podporuje polygamii. Přeje-li si muž takové vedlejší ženy, dá mu sprostředkovatel sňatků adresu rodiny, která má otrokyně na vdávání, a jde s ním k rodině na obhlídku. Očitý svědek vylíčil takovou obhlídku z r. 1864 takto: Kupec in spe pozoroval zardívající se dívku z úplné blízkosti. Bylo jí obnažiti paže až po ramena, nohy až ke kolenům; aby ukázala, že není chromá, dali jí projíti celým sálem; aby dokázala, že nemá vady řeči, bylo jí hlasitě vysloviti několik vět. Krátce, prohlížel si ubohé stvoření jako obchodník s dobytkem vola a byl při tom poznámkami dvou průvodců o zevnějšku otrokyně jednak povzbuzován, jednak ochlazován. Na podlaze stála krabice se sladkými koláčky, červeně lakovaná, kterou uchazeč dívce daroval. Muž toho „obchodu“ neučinil. Podaří-li se však některému pánu prodati otrokyni za druhou nebo třetí ženu, dá jí pravidelně den před svatbou malou výbavu: letní oblek, zimní šat, pár vyšívaných střevíců, ložní pokrývku, ložní záclony, noční skříňku, slunečník a kufřík. (Katscher.)

Počet vedlejších žen nebyl omezen. Jsou brány pravidelně z chudobných rodin a nižších vrstev, poněvadž „lepší“ rodiny nedávají svých dcer za ženy vedlejší, a dívkám mandžuským není to vůbec dovoleno. Velmi často brány jsou za vedlejší ženy dívky ze světa tanečnic, zpěvaček a dívek pro rozkoš, a skutečná láska bývá pohnutkou k tomu.

Nejkrásnější čínské básně milostné líčí taková „nerovná“ manželství mocných tohoto světa s galantními krasavicemi, jejichž osud v tomto poměru milostném nebývá však závidění hodný. Neboť Číňan z těchto kruhů nezná lásky obětavé; má-li se rozhodnouti mezi konvenční nutností a svou láskou, obětuje vždycky lásku a pak naříká v cituplných a poetických větách. Tak čteme v čínské poesii o císaři Ming-Noangovi, jehož čarokrásná milenka zalíbila se závistivému sousedu mocnému, a císaři nezbylo než zabíti ženu tu, aby se vyhnul válce. Podobně císař Čao-k’uang-jin, zakladatel dynastie sungské, vykoupil si prý mír svou milenkou Han, kterou se zdi shodil a na kusy rozsekal. Rovněž císař Yüan-Ti (48. — 33. př. Kr.) vykoupil si odchod Hsiungnuů (Hunů) tím, že jim nabídl nejkrásnější dámu svého harému, Čao-Čüm, kterou velice miloval.

Čínská poesie nezabývá se vlastní, hlavní manželkou, která je pouhou oficielní roditelkou, nýbrž ženou nevolnou, galantní dívkou, která byla v Číně nositelkou kultury právě tak, jako hetéra u Řeků.

Není pochyby, že Číňané znali kdysi také lup žen. V různých ústních podáních, která se později stala fabulemi pro dramata, najdeme jeho stopy. Tací loupežní rytíři jmenovali se h’ua-h’u-tieh (prznitel dívek), nebo jin-cei (lupič žen). Později byl únos ženy před určenou dobou přísně trestán; rovněž ten, kdo ženu nebo dceru volného muže nutil k manželství. Dnešní manželství jest v podstatě založeno na kupu, a Čína měla jistě periodu čistého manželství kupem.

Ačkoli menstruace objevuje se u Číňanky jako u žen našich mezi 13. a 15. rokem, provdávány jsou čínské dívky velmi často již ve 14. roce; jinoch v 16. Čeng podotýká: „Marně hledali bychom příčinu tohoto mravu v poměrech klimatických. Jest právě důsledkem našeho rodinného zřízení a kultu předků.“

Svatební ceremonie čínské jsou velmi rozsáhlé, a Číňané se jimi velice pyšní. Poněvadž vládnoucí třídou jsou Mandžuové, udávají také tón pro tyto ceremonie, třebaže téměř všecky podrobnosti převzali od Číňanů. Pozastavme se tedy nejprve u svatby mandžuské.

Víme již, že popud k sňatku vzchází od rodičů ženichových. Vyšlou zprostředkovatele (mei-džen), aby našel vhodnou družku pro jejich syna. Také příbuzní jsou někdy požádáni o radu. Vyhovuje-li některá zpráva o dívce a její rodině, zahájeno jest zasnubování výměnou „osobních listů“ (men-hu-tieh), genealogických to legitimací malých nebo velkých. Na malé (hsiao—) zaznamenána jest jen korouhev, k niž syn patří, jeho hodnost úřednická, jeho rodné jméno a příjmení, jakož i věk. Na velké (ta—) jest vedle toho ještě, jméno otcovo, dědovo i pradědovo, jakož i jejich karakter úřední. Rodiče ženichovy pošlou jeho „osobní list“ rodičům dívky, načež rodiče dívky jim to oplatí: příznačno jest, že na „osobním listě“ dívčině není ani jména jejího, za to však jméno jejího otce, po případě jméno jejího děda a praděda. Tato výměna jmenuje se huan-men-hu-tieh. Nyní hledí také rodina dívčina zvěděti, není-li mladík kuřákem opia, pijákem, hráčem a zpustlíkem. Pak ustanoven je den, kdy ženich — aniž je mu řečeno, oč běží — bude představen dívčiným rodičům. To se jmenuje hsiang-kan-hsiao-džen’rh (= seznámení s mladým mužem). Při tom jest podroben pravé zkoušce, a všichni příbuzní nevěstiny mají právo vyptávati se jej v tom nebo onom směru. Při této příležitosti bývají vyměněny také rodné listy páru, z nichž pak hvězdopravec sestaví horoskop. Hrozí-li manželství podle horoskopu bezdětnost, nemoc nebo chudoba, nedocházívá k sňatku. Nyní přijde rozhodný okamžik. Dívka jest představena matce, bábě a nejstarší švegruši ženichově, a na svolení ženichovy matky závisí rozhoudnutí. Svolí-li, jest névěstiným rodičům oznámeno, že manželství jest sjednaná věc (čieh-ji-men-čin) — aniž dosud oba snoubenci něco jeden o druhém vědí. Pak, opět bez vědomí snoubenců, určí rodiče ženichovi den, kdy mají býti poslány „malé kusy snubní“ (fang-hsiao-ting), které dává strýc a bratři ženichovi. Jsou to dvě malá žezla (džu-i), zlaté a stříbrné, v hedvábném váčku, pak pár zlatých a pár stříbrných prstenů (čie-čih), kdežto velké dary snubní (fang-ta-ting) dávají ženichovi rodiče: není to nic jiného než zbytek původní kupní ceny. Tyto velké dary jsou: dvé velkých žezel; dvé párů jakýchsi svatebních korun z umělých květin, (viz čínskou, obr. na str. 383; mandžuská má jiný tvar), dvé zlatých a dvé stříbrných náramků (čo-ce), pár zlatých a pár stříbrných prstenů.

Zasnoubení samo slaveno je v domě ženichově s hudbou a jinou zábavou. Mezi pozvanými jsou čestné dámy, jimž svěřeno je předání svatebních darů; především k nim patří matka ženichova. Jedou na karách, tažených mezky, provázeny služebnictvem, k domu nevěstině, kde otec nevěstin je mlčky přijme. Ve vnitřním dvoře domu pozdraveny jsou nevěstinou matkou a čestnou dámou. Zatím sluhové donesou dary do bytu, kdežto hosté sesednou se k šálku čaje. Nevěsta sedí již v červeném rouchu (červená barva má vůbec velikou úlohu při čínské svatbě) a bohatě ozdobena, s nohama podloženýma na kangu, vyvýšené podlaze ve velikém výklenku. Čestné dámy kladou jí dary, hlavně žezla, do klína, přednášejíce při tom různé průpovídky, z nichž poslední zní: Řiď se vždy podle přání své tchýně! Také otec nevěstin vejde na chvíli do komnaty a jest představen čestným dámám. Dámy vrátí se pak do domu ženichových rodičů, kdež pak při čaji a dýmčičce tabáku — Číňanka kouří stále — vypravují, co zažily. Zatím vystrojena jest hostina (fan-či), při které objeví se konečně také ženich. Má na sobě státní oblek a jest mu v kleče nabízeti čestným dámám pohár vína, plněný matkou. To je spojeno s mnoha konvenčními poklonami, které jest ženichu od nynějška až do svatby několikráte odříkávati. Večer toho dne jest mu také pokloniti se před tabulkami předků. Tím končí zasnoubení. Od té chvíle mohou obě strany podati případnou žalobu, aby manželství bylo provedeno. Je-li zasnoubení zrušeno smrtí jednoho snoubence, dohodou nebo manželskou překážkou, ponechává si strana neprovinilá dary. (Grube.)

Sňatek musí býti proveden ještě toho roku, kdy dodány byly snubní dary. „Žádný kněz, žádný veřejný úředník není při sňatku přítomen. Není při něm církevního požehnání, aniž jiného aktu náboženského“ — praví chlubně Čeng. A Reitzenstein míní, že tedy v této věci předešlo čínsko-mandžuské manželství téměř všecky národy země. Má jistě pravdu, pokud běží o nepřítomnost církve při sňatkových ceremoniích, možno-li však také nepřítomnost státu při nich považovati jen za světlou stránku věci, není již tak jisto. Manželství v mandžuském vydání je věcí výhradně rodinnou, důsledkem bujného vzrůstu patriarchální rodiny nad organisací sociálního svazku, a my již víme, že čím silnější a svéjprávnější je rodina, tím nižší a mělčí je tato organisace sociálního svazku. Čína přes starého ducha kolektivistického v rodových a stavovských institucích a tajných spolcích politických nemá ve skutečnosti zdravé organisace sociální, která v přírodní své podobě zde jako všude zanikla s poměry mateřskoprávními a může býti obnovena jen budováním pravé demokracie ze zdola.

Svatba jmenuje se po čínsku hun-jin, t. j. „vzíti muže“. Měsíc a den určí geomant; svatební dary nutno odeslati nejméně dvacet dní předem, a jsou tyto: svatební šaty pro nevěstu (zelené kalhoty vatované, červená sukně dlouhá a krátká a červený límec), pak ložní prádlo a skvosty. K tomu patří ještě dvé párů prasat, skopců, hus, kachen a čtvero sudů vína. Tyto předměty neseny jsou jednak na stolech, jednak v koších. Dary jsou připevněny ke stolům červenými pruhy hedvábnými a tak jsou neseny do nevěstina domu. U stěn komnaty stojí nářadí pro svatební průvod a visí jakési plakáty s nápisem hsi (= štěstí), kterýžto nápis mají také sluhové na zádech a prsou. Zprostředkovatelé sňatku předají pak nevěstinu otci seznam darů a tím jest jejich úloha u konce. Nyní počne v obou domech horlivá činnost. Jest rozesláno hojně pozvánek, vrata domu jsou ozdobena nápisem hsi, příbuzní a přátelé posílají dary. Ženich zůstává nyní úplně skryt, kdežto jeho matka vyhledá čestnou dámu, matku četných dětí, aby provedla přivedení nevěsty. Nyní také jsou najata nosítka, nosiči atd. Do domu nevěsty poslán je červený závoj svatební, dřevěná váza, malé sedlo, luk a tré malých šípů. (Luk a šípy mají podobný význam jako u Indů, sedlo je patrně zbytkem původního kočovného života mandžuského.) Ze závoje jsou předem odstraněni zlí duchové vykuřováním. V dřevěné váze jest patero druhů obilí, zlaté a stříbrné žezlo, zlaté a stříbrné náramky. Zatím několik pánů přinese věno ze snubních darů a darů nevěstiných rodičů, jimž zůstanou jen zvířata a sudy vína. Matka ženichova přichystá svatební lože (pu-pu-kai), zatím co před domem řadí se svatební průvod z nosičů svítilen a nosítek, a malý hoch položí čtvero jablek do rohů kangu jako symbol manželského míru. Tato jablka měla původně za účel oplodniti nevěstu. U mnoha národů byla rozšířena víra, že žena může býti oplodněna snědeným jablkem, a v Přední Asii, jakož i u Řeků bylo jablko zasvěceno Astartě a Afroiditě. (Reitzenstein.)

Na znamení gongem zazní před domem hudba. Opona před svatební komnatou je zatažena, a položeno sem dvé kusů dřevěného uhlí, svázaných červenou šňůrou na obranu před zlými duchy. Nyní odebéře se ženich do tchánova domu, aby se nevěstiným rodičům poklonil za věno. Poté vyjde z domu ženichova otce druhá část svatebního průvodu s červenými nosítky nevěstinými: nosiči svítilen mají na sobě při svatbě nejvyšších tříd zelené kabáty s červenými tečkami, u ostatních tříd kabáty černé. Trubkový signál oznámí blížení se průvodu, a čestná dáma pokryje nevěstu ihned závojem. Průvod najde však bránu uzavřenu a jest mu vykoupiti si vstup penězi a balíčky čajového listí, na něž za vraty čeká zástup dětí a které podávány jsou štěrbinou v bráně. To je patrně slabá ozvěna bývalého lupu žen. Vcházejíce, vrhají drobné peníze do vzduchu, aby zahnali zlé duchy. Konečně doneseny jsou do domu ženichova misky s jídelními hůlkami, a čestné dámy přinesou do domu nevěstina krabici s koláči potomstva (ce-sun-po-po), zabalenou do šátků z červeného hedvábí. Pak donese otec svou dceru do nosítek, a matce i dceři jest se dáti při tom do pláče. Nosítka jsou tak uzavřena, že nikdo nemůže nevěsty spatřiti. Domovní dveře ženichova domu jsou při příchodu nevěsty uzavřeny, a teprve po nějaké chvíli může nevěsta vejíti: nosítka při tom přenesena jsou nad kotlíkem žhavého uhlí, aby zlé vlivy byly zaplašeny. Pak jsou s nevěstou vnesena do hlavní komnaty. Zde je ženich, jeho matka, obě čestné dámy, jeden příbuzný a dvé hochů.

Nyní položí na podlahu sedlo, ženich si naň sedne a vystřelí z meruňkového luku tré vrbových šípů — je to snad zbytek bývalé zkoušky zdatnosti, spojené s kouzlem proti zlým duchům. Pak podána je nevěstě dřevěná váza a jablka: do jednoho jablka musí kousnouti pod závojem, načež opustí nosítka; po červeném koberci, jejž hoši natáhli, je vedena ke kangu, při čemž jest jí překročiti sedlo. Tu jest ozdobena také květinami, na nichž visí dvě chlapecké loutky, jedna zelená, druhá červená, nesoucí v rukou tykev, symbol plodnosti. Teď přistoupí ženich a usedne vedle nevěsty. Dvě čestné dámy přinesou dvé pohárů vína, spojených červenou stuhou. V jednom je bílé víno (čin-čin), v druhém červené (jin-čin). Snoubenci napijí se střídavě z obou pohárů, čímž manželství je uzavřeno. Zatím jsou koláče potomstva ve vodě napařeny a pak ještě nevykvašené po malých soustech podány novomanželům. Při tom posláno je ven heslo: „hojnost dětí“, načež zazní hudba. Nezbytno je poté pronésti modlitbu k nebi i zemi, při čemž spalovány jsou obětní papíry. Nevěsta zůstane nyní sama ve svatební komnatě, svlékne si střevíce a zastrčí je do pásu kalhot, kdežto ženich jde činit nové poklony čestným dámám. U Mandžuů koná se nyní společná hostina, skopové kýty s rýží, při které čestné dámy dají do úst nejprve ženichovi trochu žluté a pak nevěstě trochu bílé rýže; tato ceremonie jmenuje se po mandžusku akabumbi (= býti spojenu) a byla dříve asi vrcholem svatby. Nyní většina hostí odejde, kdežto ostatní dostanou k večeři „nudle dlouhého života“ (čang-šu-mien).

Také provedení manželství vyžaduje mnoho příprav. Nejprve jsou ve svatební komnatě rozsvíceny pestré svíčky; hoří tu také „lampa dlouhého života“ (čang-ming-teng), jejíž knot je s červené bavlněné šňůry, jakou mívají děti zapletenu do copu. Poté obdrží nevěsta i ženich několik nudlí, načež ženich opustí komnatu. K desáté hodině večerní podá čestná dáma nevěstě nočník — tuto příležitost má teď nevěsta po prvé za celý ten namáhavý den, pročež dostává ráno dne svatebního prostředek uklidňující moč; je z plodů jisté rostliny (salisburia). Pak jsou zataženy záclony kangu, a nevěsta svlečena až na punčochy, kalhoty a pás, v jehož kapse má bílý šátek. Vstoupí nyní na svatební lože, a ženich je zavolán. Je mu nejprve konvenčně se zdráhati, vejde však přece, když mu byl strýc se strany matčiny vyložil manželské povinnosti. Ženich vezme nyní nevěstě květiny z vlasů, nesmí jí však svléci kalhoty a punčochy. Květiny jsou dnes symbolem panenství; původně byly zbytkem sňatku s rostlinou k oplodnění. Když nevěsta květiny odložila, vezme ženich bílý šátek z kapsy jejího pásu a rozestře jej pod nevěstu. Mají se na něm objeviti stopy krve (hsi-hung = šťastná červeň). Chybějí-li, je to považováno za neštěstí a hanbu, a měla by ihned veškera sláva pominouti, a hosté měli by se nejrychleji rozejíti. Nemůže-li matka novomanželčina dobře vysvětliti, proč krev se nevyskytla, má muž právo ženu vrátiti nebo druhou ženu hlavní si vzíti. Dvé manželek rovnoprávných jmenuje se ciang-tou-ta. Může však také mlčky přes tuto věc přejíti. Jsou-li na šátku stopy krve, pošlou si proň rodiče mladé ženy ještě v noci a zařadí jej do rodinného archivu.

Ráno po svatbě blahopřeje novomanžel svým rodičům, a jeho otec nyní teprve spatří poprvé mladou ženu. Novomanželka obdrží nyní účes vdaných, při čemž vlasy nad čelem jsou jí klíštkami vytrhány (kai-lien = tvář otevříti). Pak pojídá mladý pár společně a přijímá blahopřání přítomných. Přátelé a druzi činí při tom často vůči ženichovi dvojsmyslné vtipy. Říkají mu na př., když podáno jest kuře: ni č’č či-pa, jez kuře!, neboť či-pa znamená také ženské genitalie. Po jídle obětují domácímu bůžkovi, uctí tabulky předků, a teď mladá žena stává se podle theorie paní v domácnosti.

Svatba končí však vlastně teprve dozvuky, při nichž hlavní věcí jest či-čin (= pití vína). Jsou k němu pozvány opět všecky dámy, které se zúčastnily svatby, a zatím co ženichu jest stále jim poklonkovati, jest mladá žena poučována o svých povinnostech. Když čestné dámy odešly, rozdílí mladá paní malé dárky zbylým přítomným. Sváteční šaty jsou pak odloženy, a počíná vláda tchýně a ostatních příslušnic domu nad ubohou ženou mladou. Teď již nesmí s nimi obědvati, nýbrž jim posluhovati. Bývá jí to někdy po měsíci prominuto, jindy však trvá celý rok. Třetího dne ráno sedne si pár, svátečně oblečený, do kangu, a žena s hojnými dětmi vysype jim do klína obsah pao-pingu, dřevěné vázy, což jest zase oplodňovací kouzlo. Šestého dne vstane novomanželka před svítáním a jde na návštěvu ke svým rodičům. Tu očekávají ji všichni obyvatelé domu, a matka podá jí jablko, do něhož jest jí kousnouti. Po několika hodinách, přijde také její manžel na obřadnou hostinu, po níž opět odejde, kdežto mladá žena zůstane až do odpoledne. Po návratu jest jí obřadně se pokloniti své tchýni, kdežto její průvodce dostane pohár vína. Sedmého dne vede ji tchýně k rodinným hrobům a představí ji zemřelým; poté jest konečně ještě povinna navštíviti postupně svatební hosty.

Císařská svatba jest ovšem mnohem slavnější. Císař vybírá si z vdavek chtivých dívek korouhevních, jimž po delší dobu před tím zakázáno jest prostě vdáti se. Sejdou se později v paláci, kde císař osobně si vybírá. Dívky defilují mimo něj, a eunuch podává mu tabulku s jejich jménem; tabulka hozena jest do připraveného koše, zalíbí-li se dívka panovníkovi. Této cti, jak se zdá, rodiny si příliš necení, neboť mnohdy ohlásí dívku jako nemocnou.

Dcery císařské bývaly provdávány za mongolské prince s tou nevyslovenou podmínkou, že zůstanou bez dětí.

U čínského obyvatelstva na severu oblíbeny jsou sňatky do rodu matčina, protože tak sestřin syn je vracen rodovému domu; to je zřetelný zbytek mateřského práva.

U jižních Číňanů vedle zprostředkovatele sňatků vystupuje ještě lao-man, stařena, která se stará o svatební oblek nevěstin. Nevěsta je nalíčena. Lao-man se svatebním oblekem přinese do nevěstina domu také trochu vlasů z copu ženichova. Pozdraví nevěstu s pai-pai, t. j. přitiskne obě ruce dívce na prsa. Dívka obleče si ihned svatební šaty a jde se poklonit rodičům. Druhého dne provede ji kai-lien a při tom udělá ze ženichových vlasů malý uzel (čua-či), jejž upevní na hlavě nevěstině, ustřihnuvši zároveň také nevěstě trochu vlasů, které vezme k sobě, zavinuté do červeného papíru. Pak posazena je nevěsta na stolici, ověšenou červeným suknem. Lao-man jde zatím k ženichovi, dá mu nevěstinu kadeř, aby si ji zastrčil do copu. Toto „spojení manželů vlasy“ zakončuje zasnoubení.

Sňatek je rovněž prostší. Lao-man vrátí se k nevěstě, zahalí ji krepovým závojem a pozve ji do nosítek. U ženicha vede slavnost pořadatel tsan-li-kuan, který odříkává blahopřejné verše, když nevěsta vystupuje z nosítek, k čemuž vyzve ji otec ženichův slovy: Prosím nevěstu, aby opustila drahocenná nosítka. Také tchýně a ženich pronesou tuto žádost. Pak objeví se starý příbuzný s holí zdobenou dračí hlavou a dotkne se jí třikrát nevěstina čela. Představuje boha dlouhého života a má poskytnouti nevěstě štěstí, bohatství a dlouhý věk. Původně znamenala tato hůl možná oplodňovací kouzlo. Pak předstoupí pár před jakýsi oltář, postavený uprostřed dvora, s vázou, kaditelnicí a dvěma svícny. Na pravé straně je červená svíčka se zelenou stuhou, ma levé straně zelená svíčka s červenou stuhou. V levo stojí chlapec, v pravo dívka, uprostřed oltáře: obraz nebe a země. Když se byl pár pomodlil, vezeme hoch svícen s červenou svíčkou a dívka svícen se svíčkou zelenou, ženichův pořadatel dá ženichovi červenou stuhu do levé ruky a lao-man nevěstě do pravé ruky stuhu zelenou. Pak oba, vedeni dětmi, jdou do svatební komnaty (tung-fang). „Božský hoch a nebeská dívka zavádějí do svatební komnaty.“ Zde sejme ženich nevěstě závoj, připijí si navzájem v přítomnosti lao-manině, pak nejprve jedna panna a jedna vdova jako představitelky cudnosti, a za nimi ostatní osoby vejdou do komnaty. Večer novomanželé jedí společně v kangu, při čemž všichni přítomní předstihají se dvojsmyslnými a erotickými vtipy. Při tom mohou také vypleniti nevěstiny bedny. Příštího rána rozdílí nevěsta různé dárky, a lupiči vrací za to uloupené věci.

*

Na Formose, v Hainanu, v provincii kvangtungské a kvangsiské i v horách a nížinách kvaitšuských žijí zbytky praobyvatelů Číny a bývalých obyvatelů, jichž Číňané nepovažují za rovnocenné. U nich jest zprostředkovatel sňatku většinou neznám; každý mladík může si volně vybrati ženu, hlavně při výročních trzích na chrámových dvorech. Jde za dívkou, pokusí se o rozhovor a zasnoubení případně ihned dokoná. Pak u nevěstiných rodičů jsou vyhotoveny listiny a konána šestidenní slavnost. První dítě dostanou darem rodiče mužovi, druhé rodiče ženiny. Existuje při tom zbytek služebního manželství, neboť manželi jest sedm až deset let žíti u tchána a tchýně a teprve pak může se vrátit do otcovského domu, při čemž manželka dostává věno v hotových penězích.

*

Korejci nejsou čínského původu, nýbrž je to směs praasijskýoh kmenů, ale kulturně jsou úplně závislí na Číňanech, hlavně pokud běží o rodinné zákony. Hlavní rozdíl je v tom, že v rodinách šlechtických nemohou synové vedlejších žen zděditi otcovy hodnosti, a že muž po svatbě žije po jistou dobu odloučen od své ženy (jakési „noci cudnosti“). V roce 1907 konala se v Söulu svatba korunního prince korejského, kterou zpravodaj „Kölnische Zeitung“ vylíčil takto:

„Slavnostní shon kolem svatební slavnosti korunního prince, která trvala od 20. do 30. ledna, dozněl. Nynější korunní princezna, dvanáctileté dítě z vlivné rodiny Yü, vtáhla již počátkem ledna do t. zv. paláce korunního prince, který nebyl však dosud nikdy obýván. Odtud byla ve svatební den, 24. ledna, odvedena do paláce nového. O 2. hodině odpolední poslal korunní princ obrovská nosítka s nádherným baldachýnem, uvnitř i zevně úplně lemovaná a ověšená drahocenným hedvábím červeným, provázená vojskem a mnoha dvorními úředníky. Za vrchním ceremoniářem následovalo žluté křeslo císařovo, které bylo ovšem prázdné. Ke 3. hodině pohnul se svatební průvod, který použil hlavních tříd, napřed jistý počet služek, k nimž družily se kissangy (zpěvačky); po obou stranách nevěstina křesla, jež spočívalo na ramenem padesáti nosičů v pestrých šatech hedvábných, jely na koních dvorní dámy, zcela zahalené černým gázovitým hedvábím; poté dvorní úředníci ve skvostných oblecích a se zvláštní pozlacenou pokrývkou hlavy, která smí býti nošena jen při velkých ceremoniích dvorních. Před průvodem táhla pěchota s dvorní kapelou v čele; konec tvořilo rovněž vojsko. U hlavní brány nového paláce očekávali ceremoniáři a důstojníci nevěstu a pozdravili křeslo — poněvadž dívka sama zůstala neviditelna — několikerou poklonou. Vlastní slavnost svatební, která se konala v přítomnosti císaře, ministrů, mnoha dvorních dam a úředníků, nespatřil žádný Evropan ani Japonec. Večer o 6. hodině přijímal císař konsuly cizích mocností; při této příležitosti stál zastupující místodržitel, generál Hasegawa, po boku císařově. O 9. hodině byla hostina, k níž pozváno bylo více než 400 osob. O zábavu pečovaly roztomilé dvorní tanečnice, pokud běží o pokrmy a nápoje, poskytnuto bylo to nejlepší, naše krajanka, slečna Sonntagová, která již po mnoho let je palácovou intendantkou ve službách korejského císaře, je v této věci nepřekonatelná. Dvorní kapela, jejímž osvědčeným správcem je pruský ředitel hudby F. Eckert, poskytla výborné věci, a tak panovala brzy povznesená nálada. Na konec dostal každý host vkusně provedenou, stříbrnou medaili pamětní, jejíž přední stranu zdobí pár cukrujících se holubů, a na zadní straně jest korejským písmem poznamenáno: Na památku svatební slavnosti korunního prince, 24. ledna 1907. Osud korunní princezny není záviděníhodný. Jsouc ještě dítě, musí svůj život smutně stráviti za tlustými zdmi palácovými.“

*

Čeng se honosí: „U nás vdává se žena bez věna… Toto zařízení je z nejšťastnějších a nejvýtečnějších, která v Číně máme; sňatků pro peníze n nás není.“ Skutečně také nelze mluviti o tom, že by čínský otec dával své dceři věno. Neznamená to ovšem, že by čínské manželství bylo vyšší formou pohlavního soužití.

Těžce trestáno je v Číně cizoložství, což jako v Indii dá se vysvětliti především kultem předků. Čeng praví: „U nás je dovoleno, aby muž sám ženu zabil, dopadne-li ji in flagranti. Tím jest zodpověděna otázka rozluky.“ V dramatě „Perla mořských vod“ (Hai-čao-ču), které se odehrává uprostřed 6. století př. Kr., navázal kníže Č’i intimní poměr milostný se sličnou a koketní Tang-Čiangou, manželkou svého poddaného Tsui-Ču, kterýžto poměr skončil tím, že manžel, když se byl na vlastní oči přesvědčil o jejich vině, probodl svou ženu i knížete. Že tu běží zároveň i o vlastnické cítění patriarchální, tak milé jistým kruhům v naší době, ale přes to „barbarské“, jako téměř vše, co si vymyslily v řádu mravním doby rodinné a soukromovlastnické epochy, jest zjevno. Jemné kudrlinky, jimiž tu a tam rodinná epocha ozdobuje toto své „barbarství“, nemohou nic změniti na vnitřní krutosti jejího jádra.

Rozluka v Číně existuje. Musí býti dokonce provedena, byla-li objevena překážka manželství nebo spácháno cizoložství. Může nastati, když oba manželé přejí si manželství rozloučiti nebo když žena opustí dům bez vědomí svého muže, bije-li svého muže anebo když manželská smlouva obsahuje falešné údaje. Manžel má právo na rozluku, je-li žena neplodná, smyslná, nedosti dětinsky oddaná jeho rodičům, žvatlavá, zlodějská, žárlivá nebo nevyléčitelně nemocná. Tím rozmar mužův má cestu příliš uvolněnou. K rozluce nemá dojíti, nemá-li žena příbuzných, k nimž by se mohla uchýliti.

Není oblíbeno, aby se vdova (kuafu) znova vdávala, není to slušné, ač to není také zakazováno. Na počest vdov, které všecky návrhy odmítly a věrnost svému prvnímu muži zachovaly, postavena byla dokonce císařem slávobrána. Svatební dary atd. při takovém sňatku připadnou vládě. Ale vdova, aniž nutno ji vyloučiti z rodiny zemřelého manžela, může s jiným mužem bezdětným učiniti na několik let smlouvu za účelem zplození syna. Zdá se dokonce podle nepatrných stop, že také v Číně byly dříve vdovy usmrcovány.

*

Stratz vypravuje: „Dne 11. dubna 1892 večer opustil veliký říční parník americký ,Fatšau‘ za silné mlhy Hongkong. Příštího jitra o 5. hodině vyhodila loď kotvu před Kantonem, městem milionovým. V ranní mlze zdvihaly se podivné, zobákovité střechy, převyšované pagodami a strážními věžemi, na nizkých pahorcích si-tjengského pobřeží hustě natlačeny, v pestrých barvách, a na vodě houpalo se jiné město lodí, džunek a dřevěných skříní, upomínajících na archu nebožtíka Noea, spojených provazy, prkny, mosty a lávkami. V plochém člunu s černou střechou přede mnou otevřena byla vyhlídka, nahé paže natáhlo se ven, za ním ospalý obličej dívky, s vlasy ovinutými černým šátkem. Mnula si šikmá očka a zívala, při čemž ukázala řadu skvostných zubů. Opírajíc se rukama, zdvihla se dívka, a jako zažloutlá figurka ze slonoviny vynořil se její vrchní trup nahý z temných, zvětralých prken. Bylo to ještě stvoření docela mladé; malá a červená byla ústa, která jako třešně zářila pod ohrnutým nosíkem. Spodní tělo vězelo v širokých kalhotách černých; ktetré sahaly až do poloviny lýtek. Pod tím vykukovalo dvé podivuhodně malých, pravidelně utvořených nohou.

To bylo po prvé a naposled, kdy jsem u čistokrevné Číňanky spatřil více než obličej, ruce a nohy, a poněvadž nemohu se domnívati, že tato chudá malá dívka rybářská představovala vzácnou výjimku, jsem snad oprávněn k závěru, že mezi čínskými ženami a dívkami jest ještě nejedna bytost tak pěkně rostlá. Největší půvab čínský, obdivuhodně stavěnou nohu, lze najíti jen u nižších tříd, poněvadž, jak známo, jest u dívek z vyšších kruhů od mládí komolena…“

Možno se zamysliti nad pozorováním Stratzovým. Mohli bychom říci poněkud aforisticky: Práce zachraňuje dívku z lidu před kulturou a tím zachovává jí přirozený půvab. V pracujících třídách čínského lidu nemrav zmrzačených nohou nikdy se neujal, ujati nemohl. Potřebovaly zdravých nohou k práci a při chůzi na boso. Jen bohaté a vznešené třídy snažily se mrzačením ženské nohy, od přírody drobné a sličné (jako jsou i jejich ruce), dokázati, že jich nepotřebují k práci a chůzi, nýbrž jen k nicotnému šourání se. Vznešené Číňanky posunují se ve skutečnosti jen po prstech, od mládí uměle smačknutých a zmrzačených, při čemž pata, dovnitř sražená, nikdy se nedotkne půdy, takže svisle upravené chodidlo tvoří téměř jednu linii s nohou. Trvá to velmi dlouho, než se nohy takto zmrzačí, a malá stvoření ženská je prý při tom po celých ulicích slyšet bolestně naříkati. Zmrzačení nohou má vliv na celé tělo: střed těla posunován je zvláště vysoko, přes široká ramena jsou prsa plochá se špatným svalstvem, a taille se ztrácí. Trup zdá se nepřirozeně dlouhým a krátké nohy mongolské jsou ještě více zkráceny a dole nápadně hubené; lýtka téměř mizí, neboť činnost jejich svalstva je zastavena. — Emancipační myšlenky dnes ovšem odstraňují pomalu tento zlozvyk panujících tříd.

V našich dnech počíná v Číně ohromné hnutí obrodné, jehož důsledky budou jednou nesmírné a také pro nás nevypočítatelné. Přirozené hodnoty života, zachované, jak jsme — aspoň po jedné stránce — právě viděli v pracujících třídách lidových, zjednávají si přístup na světlo, podníceny emancipačním hnutím, které sice vzniká mezi příslušníky kultivovaných tříd zámožných, ale obracejíc se proti nerozumné kulturní lethargii, v které byla pohřížená vládnoucí třída, nahražuje starožitné hodnoty kulturní moderními hodnotami rozumovými, přišlými ze západu. Tak zmrzačená noha vznešené Číňanky, ustupující před rozumem, jest symbol nezdravé třídy s mrtvou tradicí, jež bude nutně odstrčena a zahlazena velkou revolucí čínskou, kterou počal její „otec“, Sun-jat-sen, a která ovšem nespokojí se jen s jeho myšlenkami a požadavky. Osvobozena bude touto revolucí v Číně dříve nebo později nejen žena a láska, nýbrž i miliony čínských kuliů…



[47] Parthové — starověký národ kočovný v Iranu. Kolem r. 250 př. Kr. založili říši, která trvala téměř 500 let. Po porážce Peršany r, 224. po Kr. zanikla v dějinách. Udržovala spojení mezi řeckou, a iranskou kulturou; její vadou bylo feudalní zřízení.




Stanislav Kostka Neumann

— český novinár a básnik, literárny a výtvarný kritik a prekladateľ z francúzštiny a ruštiny Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.