Zlatý fond > Diela > Dějiny lásky 4


E-mail (povinné):

Stanislav Kostka Neumann:
Dějiny lásky 4

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Marián André, Jaroslav Geňo, Zuzana Berešíková, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 24 čitateľov

Kapitola sedmá. Láska a manželství v Japonsku

O japonských dějinách. — Postavení ženy. — Milostný život. — Vliv budhismu. — Manželství z lásky. — Upřímný poměr k věcem pohlavním. — Falický kult. — Autoerotism. — Estetický činitel v japonské prostituci. — Jošiwara. — Stopy práva mateřského a polyandrie. — Kořeny patriarchálních poměrů a polygamie. — Staré formy snubní. — Éra mejži. — Snubní ceremonie. — Cizoložství, rozluka, vdovství. — Novodobé Japonky.

Dějiny Japonska nejsou staré, ale jsou nejen zajímavé, nýbrž i velmi významné pro sociální poměry země. Teprvé od 5. století křesťanského máme historické zprávy o Japonsku; ostatek jsou pověsti. Země byla dříve obývána Ainy, kteří zatlačili trpasličí praobyvatele „Kororopokuguru“. Ainové byli pak zatlačeni na Jeso[48] přistěhovalci, kteří tvoří dnes lid japonský. Byl to hlavně kmen Jamato, který dodnes jest pádrem Japonců. Jiné kmeny přistály na Kiušu[49] (jižním ostrově) a jejich náčelník, který později obdržel jméno Žimmu Tenno, jest asi první skutečná osobnost. Bojovaly s Koreí, sblížily se s touto zemí, a tím asi v 3. nebo 4. století otevřely dveře silným vlivům čínské kultury a asi k 550. vlivům budhistickým. Tak mikado dostal také čínské jméno tenno a ocitl se v čele byrokratického státu podle čínského vzoru (v 7. a 8. století). Také taihorjo, zákoník s počátku 8. století, byl zpracován podle čínské předlohy. Vedle panovníka vládla dvorská šlechta, ve které vynikla hlavně rodina Fužiwara, která dodávala také vedlejší ženy císařskému dvoru. Ve 12. století podařilo se vojevůdcům proti Ainům, hlavně rodinám Taira a Minamoto, odstraniti panství dvorské šlechty. Ale důsledkem toho byla perioda bojů mezi těmito rodinami, která trvala 500 let. Když na jistou dobu Tairové nabyli vrchu, podlehli v námořní bitvě u Dan-no-ura (nedaleko Šimonoseki) Minamotům (koncem 12. století), jejichž náčelník Joritomo dal se provolati za dědičného šoguna a vytvořil rodinné vladařství vedle císaře, pouhého stínu.

Brzy však vedle šogunátu vzniklo druhé vladařství, zosobněné v prvních ministrech čili šikků, kteří omezili moc šogunátu. Po vymření domu minamotského podařilo se jim učiniti šoguny císařské prince a členy rodiny Fužiwara, po nichž následoval šogunát Ašikagů (1335 — 1573). V této době vznikla moc mečové šlechty, vystupující vedle dvorské šlechty jako územní páni čili daimjové.[50] Tak stalo se Japonsko ryzím státem feudálním.

V této době počaly také styky Japonska s Evropou (Portugalci) a křesťanstvím. V druhé polovici 16. století byli daimjové poněkud odstaveni Tairou Otou Nobunagou, a v 1600 zvítězil člen rodiny Tokugawa, Ijejasu, jako vůdce daimjů, usedlých na severu, u Sekigahary, nad daimji jižními. Založil tím šogunát rodiny Tokugawa, který zašel až v r. 1868. Vláda šogunská (bakufu) byla obsazována hlavně severní šlechtou, opírající se o rytířský stav samuraiů.[51]

Všecky tyto kasty — jejichž jména najdeme často v literatuře a v umění japonském — byly privilegované a vyznačovaly se právem nositi zbraň, čímž lišily se od obyvatelstva ostatního, jež bylo roztříděno na rolníky, kupce a řemeslníky. Tato doba řídila se 100 zákonů Ijejasových.

V 19. století stávaly se styky s Evropou a hlavně s Amerikou stále bližšími, a zároveň nastalo mezi samuraii hnutí k obnovení moci mikadovy. Řada smluv s evropskými mocnostmi a hlavně změna na trůně (v lednu 1867), kdy mikadem stal se Mutsuhito, učinily z tohoto panovníka skutečného pána Japonska. Dne 9. listopadu 1867 vzdal se šogun Hitotsubaši dobrovolně své moci ve prospěch mikada. Roku 1868 počíná pak nová éra japonská, perioda meiži (osvícenosti), doba bezpříkladného rozkvětu, který vážně byl zabržděn teprve tragickým zemětřesením z r. 1924.

Podle tohoto svérázného vývoje sociálního a politického, vytvářelo se také ženino postavení svérázně a bylo by bývalo velmi volné, kdyby se tu nebyly uplatnily brzdící vlivy čínské, hlavně vlivy učení Konfuciova, zhoubné jako každé čisté učení kněžské. Ve třech velikých periodách japonských dějin dosahuje žena nejen postavení volného a váženého, nýbrž částečně i silného vlivu kulturního. Předně v době nejrannější, po druhé v periodě heianské (podle Heianu čili Kjota, tehdejšího hlavního města), kdy kvetla milostná poesie, a konečně v periodě nyní se vyvíjející. Nová doba oddělena je od periody heianské dobou občanských válek (dobou kamakurskou a maromačskou), jakož i dobou tokugawskou, ve které se znova silně uplatnily vlivy čínské.

V době heianské požívaly ženy stejného vzdělání jako muži, kteří ostatně byli tehdy hodně zženštilí a oddáni smyslným požitkům. Při tom milostný život velmi se prohloubil a fysický požitek posunut v popředí. Doba tato bývá nazývána „nemravnou“, poněvadž jí ukazováno bývá zrcadlo asketické morálky západní, a také někteří Japonci moderní se domnívají, že jest jim opičiti se po Evropanech i v tomto směru. V takové době plné impulsivnosti jest ovšem také hojně všelikých přestupků proti tomu, čeho vyžaduje rozvoj lidu (neboť to jedině může býti zdrojem ethických představ, nikoli morálka kněžské nebo vládnoucí kasty), ale pohlavní volnost, jak víme, v takové době jest důsledkem revolučního rozmachu hospodářského, který umožnil v této době Japonsku jeho skvělý vývoj další: žádná rozkladná morálka pokrytecká neničila při tom jádra lidového života. Vedlejší ženy na císařském dvoře, vzaté z prvních rodin země, hlavně fužiwarské, obklopovaly se zase duchaplnými a často dokonce učenými dvořankami, a tak šířil se ode dvora život opřený o přirozený a estetický světový názor. Mezi muži a ženami byla ustavičná výměna krátkých básní, připomínajících dobu minnesängrů. Pohlavní styk byl při tom velmi volný.

„Ale jaký obrat nastal v době poměrně krátké! Za rozkvětu heianské periody udávaly ton veselé dámy dvorní jako nositelky literatury v okolí bujném a rozmařilém, v krásných palácích a zahradách císařského města, — teď v lese a na poli bydlící mniši a poustevníci melancholičtí.“ (Florenz.) To byl důsledek vpádu budhistického ducha do milostného života, který učinil konec ženině svobodě. Japonsko bylo by teď zbahnělo jako Čína, kdyby byla nenastala rekovná doba občanských válek a bojů s Mongoly, která jako zeď postavila se do cesty kněžskému vlivu. Japonsko bylo zachráněno, ale svoboda žen stala se obětí budhisticko-čínského přízraku.

Pomalu uznáno bylo toliko mužské následnictví, ač v dřívější době vládlo devět císařoven. Podle učení Konfuciova byla teď obě pohlaví oddělena, aspoň od šesti let, a to tak důkladně, že hoch starší sedmi let nesměl již ani v pokoji seděti s dívkou. Ženě podle čínského vzoru uložena byla sanjo, t. j. trojice nejsvětějších povinností: poslušnost vůči otci, muži a nejstaršímu synovi, při čemž byla zároveň podřízena absolutní moci tchýnině, což ovšem vedlo k mnoha třenicím. Naopak však nebyla instinktivně oblíbena častá návštěva žen v kostele, a právem byly varovány před kněžími. Jinak japonská dívka (musme) dostávala pečlivou výchovu. V důsledcích čínského vlivu však stávalo se také japonské manželství stále více institucí k pouhému plození synů, třebaže nesestoupilo až k nejhoršímu stupni ženina ponížení. Kult předků strašil ovšem a straší mnohde dosud i v Japonsku, vlastní syn je sháněn, aby předkové na onom světě věčně nehladověli a nežíznili, kdyby nebylo, kdo by jim obětoval. Proto také v Japonsku není starých mládenců.

Milostný život byl v Japonsku tak vyvinut, že nemohly jej potlačiti ani čínské vlivy na manželský život a snoubence. Ovšem způsobily, že láska mimo manželství nabyla nutné převahy. Japonská poesie je s oblibou milostná, plna radostí a žalů lásky, pohlavní lásky přirozené a naivní bez zvláštního blouznění a produševňování. Ve starší době byl sňatek z lásky více vyhledáván.

Ve slavném románě paní Murasaki Šikibu, dvorní dámy z heianské doby, „Genžimonogatari“ (Povídky o princi Genži), v znamenité kapitole „Kritika v deštivé noci“, ve které mladí lidé baví se o ženských povahách, čteme: „Učinil jsem konečně ten objev, jak těžko jest, najíti ženu, o které bylo by možno říci: Toť nyní ta pravá, ta je dokonalá! Jest jich velmi mnoho, které jsou snesitelné, mají trochu citu, obratný jsou se štětcem a dovedou dáti přiměřenou odpověď duchaplnou. Ale jak zřídka najde člověk mezi nimi jednu, o které mohl by říci, že tu a nikoli jinou jest mu si zvoliti!… Kdo zná ženy jen z doslechu, nemá tušení o jejich nedostatcích a věří tomu, co se o nich říká; poté při bližší známosti bude jistě více nebo méně zklamán.“ To je trochu jiná řeč než u Číňanů.

Podle jisté básně císař Ožin (202 — 310) zpozoroval, že jeho syn velice se zamiloval do dívky zvláště krásné, kterou si (císař) dal přivésti, aby si z ní učinil vedlejší ženu. Umínil si tedy, že mu ji přepustí, a pozval oba spolu do ženských komnat palácových. Princ pozdravil dívku těmito slovy: „O, dívko z Kovady, z nejvzdálenější země, jako o vzdáleném hromu poprvé jsem o tobě uslyšel — teď však spíme si v náruči. O, dívko z Kovady, z nejvzdálenější země, o, jak tě miluji, když tak bez odporu u mně spíš!“ — Medori, mladá manželka knížete Hajabusawake, šla s ním do vyhnanství, když císař Nintoku (313 — 399) jej pronásledoval. Když vystupovali na horu Kurahaši (v provincii Jamato), básnil: „Je sice velmi příkrá, schodovitá hora Kurahaši, ale s milenkou, stoupám-li na ni, nezdá se mi tak velmi příkrá.“ — Císař Kwazan (985 — 1009) stal se náboženským šílencem bolestí, když jeho oblíbená manželka Kokiden záhy zemřela po porodu, a šel do kláštera. — Podobně smutně končí pověst o dívce, která měla dvé nápadníků; poněvadž nevěděla, kterého si má vybrati, utopila se v řece Ikutě. Umínila si, že si vezme toho, který druhého předčí láskou, ale nejen zevnějškem, nýbrž i láskou byli si rovni. Rodiče děli: „Je to příliš smutné, že měsíce a léta míjí způsobem tak nevhodným a nelze snésti, jak marně ti lidé naříkají a vzdychají. Vezmeš-li si jednoho, uhasne láska druhého.“ Dívka odpověděla: „Také si to myslím. Ale stejná láska obou činí mé srdce zcela chorým.“ Oba muži, kteří ji chtěli zachrániti, utopili se rovněž.

Ale ve starší době byl milostný život vůbec velmi volný, a ani pohlavní styky nebyly skrývány. Jiná proslulá spisovatelka, Sei Šonagon (kolem 1000), vypravuje, že dvorní dámy přijímají v noci milence a císařovna sama tyto návštěvy podporuje. Ba, o sobě samé vypravuje takové příhody. A praví („Makura no Soši“ II.): „Poměr mezi mužem a ženou — zevní etiketa oddaluje zpočátku jednoho od druhého, ale milostný poměr mezi nimi překlene náhle všecky dálky.“

*

V milostné písni ujišťuje milenka svého hocha s veškerou upřímností:

Mně ovšem zakázala moje máti, oh, miláčku, o němž mi věštba řekla, že slavík budeš, a já třešeň zkvetlá, mně zakázala ve tvých loktech spáti. Však myšlenka má stále se jen tratí v snách o tobě, jak jeřáb v proudech světla, jak na rybníce voděnka, jež vtekla na lotosový list a musí státi. Jak rybník v Tsurugi je láska moje, jak voda rybníka je průhledná a jasně čistá až u srdce dna. Jak rybník v Tsurugi je láska moje, a opustím jen její hlubinu, až ve tvých loktech sladce spočinu.[52]

Již v nejstarší době zpíval císař Džimmu něžně a prostě jako pravý minnesänger. „V dusné chýši na pláni zarostlé rákosím, rozestřeli jsme vrstvy rohoží ze sítiny a dřímali ve dvou.“ Velmi proslulá je také milostná báseň z 13. povídky z „Isemonogatari“ (Povídek z Ise), kde mladík opouští podle zvyku milenku, když kohout vítá svítání: V české parafrási zní:

Zlý kohoute! Dnes v noci s myslí smělou můj přišel miláček. Tak slavík sletá v korunu třešně, která sněžně zkvétá, by zaklokotal lásky píseň vřelou. A jak mne v loktech držel rozechvělou, a laskala mne každá jeho věta, a hříčky daly zapomenout světa — oh, ještě ani nezlíbal mne celou, jen okamžik se u mne býti zdál, a sotva pohaslý byl asi západ, — když, nevděčníku, ošklivý měl’s nápad, bys v temné ještě noci kokrhal… Jen se vzpomínkou vyčkávám teď jitra. Však za to liškám předhodím tě zítra.

První stopy takové poesie milostné vedou do doby velmi ranné, do periody archaické, a volné poměry milostné přičítány jsou bohům. Bůh Ja-či-hoko uchází se o krásnou Nuna-kawa-hime, ale ptáci vyplaší mu křikem kýženou noc milostnou. Přijde v noci před obydlí své krásky a zpívá:

Teď stojím zde, bych námluvy své hlásil, teď obcházím tu, bych námluvy své hlásil, aniž jsem rozepjal dřív meče svého pás, aniž jsem rozvázal závoje šátek, do zadu vyrážím dřevěné dveře zavřené pannou, před nimi stojím a v před jimi lomcuji. A jak tak stojím, křičí již nuje na hoře zelené, volá již bažant planiny pták, kokrhá kohout nádvorní pták; Ach, jaká škoda, že ptáci tak křičí! Ach, tihle ptáci! Kdybych je mohl umlčet bitím.

A Nuna-kawa-hime mu pak z vnitřka odpovídá:

Když slunce se skryje za horu zelenou, v černé jak havran noci ven vyjdu. Jak ranní slunce přijdeš pak, úsměv a zář, a rámě tvá bílá jak provazy z kůry taku nechť něžně se dotknou mých ňader měkkých jak tající sníh. A spletené, makající chceme své paže skvostné, krásné své paže skvostné svým hlavám poduškou dáti a se stehnem u stehna chceme pak spáti…

Není-liž jádrem této milostné poesie rozkošná přirozenost a naivnost pohlavního cítění, svěží jako jitřní vzduch a nenahraditelná rafinovanými výlevy moderní posedlosti erotické!

Je jasno, že tyto volné poměry milostné byly často také požehnány potomstvem. Tak dcera Fužiwary-no-Motojasu zamilovala se r. 954 do Fužiwary-no-kane-ie, pozdějšího ministra. Vedle poetické korespondence, tehdy oblíbené, měli spolu důvěrný styk, a již za rok porodila mu syna, Mičitsunu, o němž matka psala si podrobný deník. (Florenz.)

Malý portrét tehdejší nenucené dívky japonské poskytuje nám tato báseň:

Líbezná dívka, Támana ze Suje, má ňadra, kypící a útlé boky jak tílko včelí, něžné písně sloky, a její líčko krásu vyzařuje, že člověk mimoděk se zastavuje neb obrací k ní nesmělé své kroky, když ňadra kypící a útlé boky na prahu stanou, oko poceluje. Jí muži veškeří se pobláznili. A soused, ženu opouštěje, pílí, by od domu klíč vtisk jí do dlani. Však sličná dívka, Támana ze Suje - ta s každým přítulně se pomiluje a rozkošnicky užívá svých dní.

Jakmile tato pohlavní volnost milostná byla podvázána budhisticko-čínským vlivem na manželství a snoubence, rozmohlo se pravé hetérství a na konec také prostituce. Nicméně, ani japonským dívkám veřejným, nejřemeslnějším, nelze upříti jistého ušlechtilého, jemného rysu. Morální pojmy Japonců byly ostatně zcela jiné, než morálka evropská — pokud si tito učenliví žáci v nové době nepospíšili také tuto evropskou neřesť přijati. Osoby různého pohlaví i sobě navzájem cizí mohly spáti v jednom pokoji, aniž to budilo pohoršení. Ve veřejných lázních koupala se obě pohlaví společně. Dnes jest to policejně zakázáno a proto to v hlavním městě vymizelo; na přirozeněji myslícím venkově to však ještě najdeme. Dříve také koupaly se ženy a dívky na ulici před svými domy zcela nahé v sudech na dešťovou vodu. Nahota nebyla považována za nic nemravného, ale ani za nic estetického, jak později ještě uvidíme. Teprve soustavný vpád Evropanů s pitomým úsměvem „poučil“ Japonce o nepřístojnosti nahoty. V horké době letní chodili také částečně nazí vůbec. Proto také stejně přirozeně soudili o věcech pohlavních.

Falický kult byl velmi rozšířen. I děti, jimž nikdo nevypravoval hloupé pohádky o tom, jak povstává člověk, prodávaly falické symboly. Schedel napsal r. 1896 malou brožuru ilustrovanou o falickém kultu v Jokohamě, kde vypravuje, že ještě dlouho po restauraci (tedy po 1868) prodávány byly na trzích při chrámových slavnostech matsuri papírové, někdy cukrovím naplněné faly, které byly často až stopu dlouhé. Prodavači volali při tom, že je to pro štěstí (Engi no joi no!) Podobné symboly zdobí také t. zv. maidama, tenké větve, ověšené koláči, hračkami, maskami atd., které jsou prodávány na trzích o novoročních a chrámových slavnostech. Dr. Takahaši podotýká, že při slavnosti boha Ebisu (10. ledna) byly v Nišinomiji v provincii settanské dříve prodávány kanzaši (ozdobné jehlice do vlasů), na kterých byl malý, hliněný a pozlacený falus, který při pohybech hlavy byl vymršťován spirálovým pérem. Přinášelo štěstí, mohl-lis v tlačenici ukradnout dívce takovou jehlici, ale neštěstí, byla-li ztracena.

I na jiné věci hleděno volně. V oboru autoerotismu přivedly to japonské ženy velmi daleko. Používají dvou dutých kuliček, velkých jako holubí vejce, které jsou z velmi tenkého plechu mosazného. Jedna je prázdná, druhá, t. zv. mužíček, obsahuje ještě menší, těžkou kuličku kovovou nebo rtuť, někdy také kovové jazýčky, které při pohybu vibrují. Jsou-li obě kuličky držány pospolu v ruce, ustavičně se pohybují. Do vaginy přijde nejprve prázdná kulička, až se dotkne uteru, pak teprve druhá. Nejmenší pohyb pánve nebo boků nebo také samostatné pohyby břišní způsobují kotálení kuličky nebo rtuti, čímž vzniká vibrace, vyvolávající ustavičný pocit lehtivý, cosi podobného ránám slabého elektrického aparátu indukčního. Tyto kuličky jmenují se rin-no-tama a jsou ve vagině zdržovány papírovými ucpávkami. Ženy houpají se při tom rády na visutých rohožích nebo houpacích židlích, neboť jemné pohyby kuliček vyvolávají pomalu a pozvolna nejvyšší stupeň pohlavního rozčilení. (Reitzenstein.)

*

Dívky více nebo méně veřejné rozlišovány jsou dnes jako herečky (jakuša), tanečnice (géša), číšnice (nesan), nevěstky (žoro) a pouliční holky (jotaka).

S úsměvy, okolky a žerty přijímá nesan, službu mající, přicházející hosty, s přívětivým „tadainia“ (ihned) odběhne brzy, aby vyhověla vysloveným, přáním, a není při tom nikdy mrzutá nebo unavená. Divadla (šibai) a nevěstince (žoroja) jsou ústavy státem nebo obcí privilegované, z nichž, velká města mají veliký zisk. Žoro jsou často z dobrých rodin, a v Japonsku jsou o nich psány romány, podobné románům, které jsou dnes také na Západě psány o nevěstkách. Často běží o dívku uloupenou a do nevěstince prodanou. Se svolením svého vlastníka mohou ze svazku bordélového vystoupiti a podle smlouvy pronajati se na měsíc nebo na dobu delší. Ve větších městech tvoří nevěstince (kaši-zašiki nebo jkaku) celé městské čtvrti, jejichž obyvatelky nejsou u t. zv. lepší společnosti nikterak zvláště opovrženy. Nejznámější jsou a nejpopulárnější géše, tancující a hrající v čajovnách i v rodinách.

Estetická stránka prostituce byla vůbec v Japonsku (jako v Číně) vždy ještě více zdůrazňována než v klasickém starověku a na mohamedánském východě. Zejména v Japonsku až dodnes je prostituce plna uměleckých elementů, a výchova k hetéře, t. j. k bytosti estheticky přetvořené, pokud běží jak o celý zevnějšek, tak také o zaměstnání, byla především zde skutečností. Proto znamenal tu styk mužů s prostitucí životní nezbytnost a odskok ze všedního života do volnějšího ovzduší.

Již koncem 17. století popisuje E. Kaempfer japonské nevěstince jako nejkrásnější domy z celého města a stejně hojně navštěvované jako chrámy. Mluví o prostituční čtvrti v Nangasaki, kde bydlely výhradně tyto rozkošnice, téměř všeobecně vynikající krásou. „Děvčata jsou již v dětství zakupována za jistý peníz na určitý počet let (10 nebo 20) a jsou po sedmi až třiceti, velká i malá vydržována v jednom domě podle zámožnosti majitele nevěstince. Všecka mají velmi pohodlné pokojíky a jsou denně cvičena v tanci, hře na hudební nástroje, psaní dopisů a v jiných zručnostech pro jejich pohlaví vhodných a podporujících bujnou smyslnost. Mladší jsou služebnými starších a vycvičenějších a zároveň jejich žákyněmi. Pokud pak stávají se obratnějšími a chováním příjemnějšími a hospodáři více vynášejí, jsouce hojně žádány a odváděny, jsou i povyšovány, mají lepší styky a stoupá jejich cena, kterou hospodář sám dostává. — V téže době byla také proslulá tokijská (jedská) Jošiwara již dostaveníčkem „elegantního světa“. Snem všech lepších mužů bylo, aby byli milováni nejvznešenějším druhem těchto veřejných dívek. Každá taková taju měla několik kaburo, dívenek, které vzdělávala ve všech uměních prostituce, ve 150 pravidlech slušnosti, kosmetice, elegantní a milostné hře mimické a v umění okouzlovati muže (Tresmin-Trémolieres). Se čtvrtí nevěstinců ode dávna spojeni byli vždy hokanové (zpěváci, tanečníci, hudebníci) a géšy, tanečnice, které nebyly vždy prostitutkami, ale měly s jejich životem úzké styky. Celé prostředí čtvrti veřejných domů činí svou barevnou nádherou tak esthetický dojem, že nejeden Evropan jat podivem, nepostřehl vůbec stinných stránek tohoto života. Tak líčí jistý německý spisovatel zevnějšek Jošiwary těmito nadšenými obrazy: „Branou, porostlou zelenou rýží, zdobenou hedvábnými vlajkami všech národů — té jemné narážky! — vcházíme na široký bulvar, který je toliko pro pěší. Uprostřed sad kvetoucích vonných keřů, v jejich vršcích tančí lampióny všech barev. Uchvacující, širá perspektiva se nám otvírá: Po obou stranách zářící krámy a čajovny, podle nichž plíží se tisícihlavý had pestře oblečených lidí. Do nekonečna ubíhá pohled dolů po roztomilém záhonu květinovém, jehož rudě žhnoucí střední řetěz přerušují bíle svítící světelné oblouky. To je předsíň ke chrámu lásky. Nikde na světě nezřídila si rozmařilá, lehkovážná bohyně smyslné rozkoše bujnějšího a důmyslnějšího chrámu než zde v Jošiwaře. Pohled do této skutečnosti postačí, aby obraz tohoto exoticky krásného světa nikdy nevymizel z naší vzpomínky. Ale zůstane marnou námaha, vylíčiti slovy tento nesmírný, oslňující lesk, třpytné roucho šumné radosti životní. Světlo, barva a krása spolčují se tu k podmaňující hymně. V temnu jsou postranní ulice veliké hlavní třídy. S rafinovaností divadelního dekoratéra zřekli se každého postranního světla, jehož reflexy mohly by rušiti oko. Pohled jest jedině poután pestrými obrazy zářícími, které tě pozdravují ze zvýšených přízemí domů.

„Tyto obrazy zasazeny jsou do skvělých rámů. Skvostných, tmavě zlacených dřevořezeb, které činí ve východoasijských chrámech takový nádherný dojem, je tu hlavně použito za dekorativní pozadí. Veliká zrcadla uprostřed a postranní kulisy mají úlohu reflektorů rozmařilé hojnosti světelné, která proudí sem ze zakrytých zdrojů. V tomto chvějném fluidu světelném a barevném sedí nejpůvabnější japonské ženy, odděleny od obecenstva tenkým mřížovím z hůlek. Vlasy mají v nádherném účesu, obličej podle domácího zvyku silně nalíčený a napudrovaný a zahaleny jsou nejkrásnějšími výrobky japonského průmyslu hedvábnického. Kimona v tmavých, sytých barvách, kolem štíhlé taille obi (pás) pikantního odstínu. Tak obraz překvapující krásy řadí se vedle obrazu, reliéf i stafáž mění se dům od domu. Zde scenerie v pestrém, moderním slohu secesním s dívkami v oblecích o velkých květech. Tam japonská garnitura ebenová, tmavé látky nábytkové i kobercové hlubokých barev, od nichž lichotivě se liší měkký heliotrop kimon. Jinde zase na zářícím pozadí zlatém lesklá čerň obleků, která jako tmavá lišta účinně rámuje bledou tvářičku něžných žóró. Po patnácti, dvaceti, třiceti sedí na bobku ve svých zlatých klecích, nehybně, jedna vedle druhé v dlouhé řadě na podlaze, pokryté koberci. Pozorně prohlížejí si ostrá očka mimojdoucí a šumící proud lidský. Zrcadélko s pudrátkem a líčidlem má stále u sebe; ustavičně vyprazdňuje maličkou hlavičku dýmky po obligátních třech tazích do úhelníku tepaného z mosazi. Mlčky sedí krásné pagodky. Zřídka vymění slovo spolu, ještě řidčeji s vnějším světem. Nic oplzlého neuráží pohled, nic neobtěžuje užaslého cizince, jejž často pozdraví usměvavý pokyn hlavy, přívětivé gesto štíhlé ruky. Také však ženská čest není tu špiněna hrubě a ošklivě. S nádechem onoho hellenského, antického pojetí lásky a rozkoše se tu setkáváme ve světě moderním, který spatřuje ušlechtilost pohlavního pudu, nikoli v zaknihované počestnosti, tedy ve stavovské otázce, nýbrž v osobni slušnosti, sdružené s krásou. Zde tento ideál je uskutečněn.

Podle zářné hojnosti světelné těchto věčně se měnících obrazů šine se množství četné do tisíců, žertujíc a jásajíc ve stínu ulice. Plujeme s proudem, křížem krážem spletí tříd, ulic, uliček. Nastala půlnoc a jásot davu vystupňoval se v dionysský dithyrambus. Z jasných, otevřených oken zaznívají zpěvy doprovázené kytarou. Z čajoven vystupuje ples veselé radosti. Přicházíme opět ke svému vozu a vracíme se divokým úprkem nočním Tokiem. V zamyšlení vzpomínáme na zvláštní svět, který jsme spatřili. Kolem nás neproniknutelná tma. Ale nahoře na oblacích nebes svítí slabý odlesk zářící hojnosti světelné z Jošiwary. A tichou nocí proniká sem šum hlasů, spojených v divoký temný křik bacchantské radosti. To není křik jednotlivců, to je pudová závrať celého národa ve smyslné veselosti, které nikdo nepřekáží.“

Podobně volá ve své „Procházce Japonskem“ Bernhard Kellermann: „Oh, Jošiwaro, tys pohádka z krásných dívek, zlata, hudby, květinové vůně a měsíčního svitu, tys Indie a ráj Turků, a žádná západní fantasie nedovedla by tě vysníti! Tys — úhrnem — cenou vyznamenaný nevěstinec!“ Rovněž básník Max Dauthenday v črtách „Noc v Nagoje“ a „Pět tisíc dívek v tokijské Jošiwaře“ v knize „Okřídlená země“, slovy podobně nadšenými a poetickými vyslovuje své silné dojmy zkušeného západníka, ocitnuvšího se ze smutných zemí křesťanského pokrytectví v kouzelném divadle pohanské upřímnosti. Třebaže nezapomínáme, že v pozlacených klecích takové Jošiwary vystaveny jsou na prodej ženy nesvobodné, nesvobodní lidé, přece jen převaha krasocitného činitele v této japonské prostituci povyšuje ji velmi vysoko nad život ve špinavých bordelech a brlozích západních měst.

*

O japonské géše mnoho pěkného napsal známý znalec japonského života a spisovatel několika poetických knih o Japonsku, Lafcadio Hearn, který ve svazku „Izumo. Pohledy do neznámého Japonska“ podrobně géšou se zabýval.

Její hlavní úloha je při veselé hostině. Když bylo již vyprázdněno několik mis a nejedná číš rýžového vína dopita, vejde diskrétně několik dívek s něžným úsměvem. Ukloní se obvyklým, způsobem až k zemi a počnou podávati víno se složitou líbezností a obratností, jakých nejsou schopny obyčejné služky, jež bosky přisluhovaly na počátku hostiny. Jsou hezké, jsou oděny v drahocenný hedvábný šat, opásány jako královny, a jejich pěkně načesaný vlas je okrášlen umělým kvítím, krásnými hřebínky, jehlicemi a podivnými zlatými ozdobami. Cizince pozdraví jako starého známého, žertují, smějí se, pípnou chvílemi jako malí ptáci. To jsou géše, tanečnice k hostině objednané. Zaznějí šámizeny a bubínek: to jedna část dívek utvořila malý orkestr. Druhé jednotlivě nebo v párech tancují. Někdy rychle a vesele, pak zase v líbezných posách nebo jen gesty provázenými zvláštními pohyby rukávů a vějířů a sladkou, něžnou, odměřenou, zcela orientální hrou ve tvářích. Při hostinách obyčejných a obřadných znázorňují zejména krásné, starojaponské pověsti a zpívají mezi tím staročínské písně, jež několika slovy líčí živě prosté city lidské. A vždy znovu a znovu naplňují poháry vínem — teplým, nažloutlým, omamným vínem rýžovým, jež blaze řine se tělem a zahaluje vše snivým závojem, který ze všednosti činí zázrak a z géš anděly. Hostina, na počátku tak tichá, rychle se mění ve veselý povyk. Tvoří se skupiny, a se smíchem a štěbotem gěše obcházejí a nalévají. I páni zanotují teď nějakou starou píseň rytířskou nebo čínskou; tu a tam některý zatančí si dokonce. Šámizeny zanotí veselou: Kompira fune, fune, a jedna géša s vykasaným šatem počne rychle opisovati 8; totéž jme se činiti mladík s lahví vína a pohárem. Jakmile oba se setkají v jedné linii, musí ten, jehož vinou se to stalo, vypíti pohár. Hudba je stále prudší, běh tanečníků stále rychlejší, neboť jest jim udržovati tempo. Jinde hrají hosté s géšami „ken“. Zpívají při tom a hledí si do obličeje a luskají prsty. Hráti s géšou, k tomu je třeba chladné mysli, dobrého zraku a velmi mnoho cviku. Neboť dívky jsou od mládí cvičeny ve všech druzích této hry. Géša prohraje jen ze zdvořilosti, prohraje-li vůbec. Hledíš ostatně do jejích zářících očí, na její hezké, přítulné ruce, a dáš-li se jen na okamžik uchvátiti, pomyslíš-li jen, jak je hezká, již jsi oblouzen a poražen.

Ale přes všechno zdánlivé kamarádství je při slušné hostině vždy zachováno jisté dekorum mezi géšami a hosty. Ať jsou přítomní muži sebe podrážděnější vínem, nepokoušejí se dotknouti se géš necudně. To dělají cizí turisté: géša strpí to sice s úsměvem odevzdanosti, ale považuje se to za sprosťáctví. Tak to aspoň povídá Lafcadio Hearn. Od jeho doby ovšem opět mnohé se změnilo vlivem evropským. Úloha géše zůstala stejnou, jen se bezpochyby přiblížila více vkusu novodobých hýřilů.

Jednu krásnou kapitolu věnoval Hearn japonskému úsměvu. Také géša se stále usmívá líbezně… líbezně, jak o tom píší všichni Evropané, kteří Japonsko navštívili.

Jaké tajemství však skrývá se za jejím úsměvem? Zná lásku někdy ještě dnes, znávala ji kdysi velmi často. Také romantiku. Sebevraždy z lásky nebyly vzácné u „lehké holky“ japonské, ať to byla géša nebo oiran či žóro ze „zeleného domu“. I moderní géša dovedla uprostřed hostiny před mnoha hosty nasypati popel ze spáleného milence do číše s vínem a vypíti jej, aby se naplnila slova vášnivé písně:

Miláčku, zemřeš-li; rovem tě neskryji V poháru vína popel tvůj vypiji.

V příbytku, kde bydlí skupina géš, bývá ve výklenku bůžek hliněný, zlatý nebo nej častě ji porculánový. Obětují mu sladkosti, rýži, chléb a víno, zapalují mu kadidlo, a lampička hoří pod ním jako u nás pod svatými obrázky. Má podobu kočky, jednou prackou kynoucí. Je prý to však také symbol géšy, hravé a hezké, něžné a mladé, ohebné a mazlivé, přítulné a ukrutné jako stravující oheň. Ještě horší věci se o ní říkají. Že v jejím stínu kráčí bůh nouze, a lišky, že jsou její sestry. Že je zkázou mládeže (o Phryné!), mrhačkou jmění, ničitelkou rodin. Že lásku zná jen jako zřídlo bláhovostí, jež jsou jejím výdělkem. Že obohacuje se na účet mužů, které vehnala v náruč smrti atd.

Každá zralá společnost potřebovala dosud žen, které by poskytovaly ilusi lásky plné půvabů a požitků, ale beze skrupulí a bez odpovědnosti. Známe již příčiny toho. Japonsko mělo odvahu podobně jako antika přiznati upřímně tuto sociální nutnost a nestyděti se za ní. Proto také jako antika provádělo ji co nejpůvabněji. Géša neliší se instinkty příliš od podobného dravečka evropského, ale koná svou úlohu jako bytost kulturní a nikoli jako temnotou, kletbou, opovržením, pokrytectvím stížená holka evropská.

Géša počíná svou životní dráhu jako otrokyně, hezké dítě chudičkých rodičů, odkoupené na základě smlouvy na 18, 20, ba i 25 let. Je živena, šacena a přísně vychovávána v domě jen géšami obývaném. Učí jí dobrým způsobům, líbeznosti, zdvořilé řeči, tanci, hudbě a písním. Také hrám a servírování při hostinách. A umění oblékati se a pěkně vyhlížeti. Pečlivě vychovává se každé její duševní nadání. Od osmi let asi počíná účinkovati při hostinách: hraje hlavně na bubínek. To počíná již býti nejrozkošnějším stvořením, jež si možno představiti. Opravdu a bez přehánění. Její hlas musí přestáti trpkou korekturu. V nejmrazivější zimní noci vystoupí na střechu domu, ve kterém bydlí, a zde zpívá a hraje tak dlouho, až ruce jí stuhnou a hlas v hrdle zanikne. Strašlivě se ovšem „nachladí“. Ale po periodě chraptivého šepotu sesílí hlas a změní barvu. Teď se může teprve státi veřejnou zpěvačkou. Asi ve třinácti vystoupí jako zpěvačka poprvé. Je-li hezká a obratná, je dobře placena a často vyhledávána. Teď teprve ti, kdož ji koupili, jsou odškodněni za výlohy, spojené s její výchovou. Po léta patří jim vše, co vydělá; nemá nic svého — ani šatů. To je pravidlo; jsou však i velikomyslné výjimky.

Nenajde-li se někdo, kdo ji vykoupí, nebo nezemře-li mladá, utváří se její osud ke staru dosti nevlídně. Její sláva bývá rychle zapomenuta. Je lidskou rostlinkou, pěstovanou jen pro krásný květ jako třešně sakura, v Japonsku tak milovaná. Nové sociální poměry a jed ze Západu zhoršily její osud stejně jako osud sester jejích v „zelených domech“. Za starých zlatých časů jmenovala se širabjoši a tančívala s meči v palácích knížecích. A oiran v „zeleném domě“ byla skutečnou princeznou lásky…

Turista, který přichází ze zemí, kde je milováno svlékání na jevišti, jakmile usedl do rikše, a lidský potah dal se do klusu směrem k jošiwaře, vysloví rád nedočkavě slovo džonkina a jeho fantasie hýří v nejsmyslnějších představách. Rikšaman je člověk chápavý, a také v čajovnách znají už vkus některých Evropanů. Zaplatí draze necudné divadlo orientální příchuti, ale džonkiny zpravidla neuvidí. Jen krásné dívky a výborné tanečnice mohou ji tančiti. Je to harmonická orgie krásné zvlněných gest a látek, při níž není nic necudného. Při zvucích šámizenu pohybují se tři, čtyři dívky nejprve gesty pomalými a zdobně odměřenými zpívajíce při tom. Pohyby stávají se však stále rychlejšími, zpěv hlasitějším a náhle na ráz zůstanou všechny státi. Padne krátká otázka na způsob hádanky. Pak smích. Ta, která neuhodla, odkládá skvělý svůj pás. Pak tanec pokračuje stejným způsobem, až všecky pásy jsou rozvázány. Přijde řada na kimona, jež jako třpytné, pestré vlny klesají k nohám tanečnic. Pak objeví se první červené kimono nejspodnější, pak druhé, třetí. Pod tenkou, poslušnou látkou rýsují se štíhlá těla s nekonečným půvabem. Tanec se znovu opakuje a napětí vzrůstá. S které dívky asi spadne nejdříve poslední roucho? Konečně první červený mráček slétá s nahého tílka. Pak druhý, třetí… až konečně všechny dívky nahé vznášejí se nad barevnou nádherou hedvábných rouch… Pak se opět ve stejných intervalech oblékají. Na konec přiblíží se drobnými krůčky svými k hodujícím, dotknou se čelem podlahy a zmizí… Po tanci hovoří se o každém pohybu, kritisují se gesta paží, rukou, prstů, sklony hlavy, figury tance. O nahých tělech se nemluví. Nahota není u Japonců přiměřený objekt pro esthetický rozbor.

Dr. Stratz viděl prý tuto klasickou džonkinu ve spořádané rodině, kde tančila ji domácí dcerka se svými přítelkyněmi. Jinak tančívaly ji géše při intimnějších hostinách. Teď jest již asi velmi vzácná. Za to tím častější jest její paškvil v přístavních a hlavních městech, třebaže je tu zakázán…

Stůjž zde ještě na konec této kapitolky o esthetickém rázu japonské prostituce česká parafráse japonské básně erotické, pohledu to do milostného života volnosnubného podle japonské chuti:

Dozněla kota, ztichly šámizeny, a géše, pestré můrky, křídla skryly, šly domů spát. Snad příliš rozjařeny jak hosté mí. Neb skvostné saké pily. Tož do zahrady otevřel jsem stěny, kde v rybníčku se chvěje měsíc bílý a voní kosatce. A tílko ženy, jež zůstala, teď svírám v noční chvíli. Noc mléčná vějířem svým něžně mává na horké tváře, rozjitřená čela, noc sladká… Ale sladší Takigawa. A proto ruka má pod rudý hedbáv sklouzla jejího kimona… Pro kouzlo těla já zapomněl jsem, noci, tvého kouzla!

Přes to, že japonští badatelé patrně ze strachu o prestyž mužského pohlaví popírají dávnou existenci matriarchátu u Japonců, nemůže býti sporu o tom, že také zde mateřskoprávní poměry kdysi byly. Předně najdeme tu jako u Arabů, Hebrejců atd. stopy obyčeje, že žena zůstává ve svém obydlí a jest svým mužem jen navštěvována. Shora citovaná ukázka milostné poesie archaické je jasný doklad pro to. Muž přichází jako nápadník k volné, samostatné ženě, nestaraje se o rodiče nebo jiné poručnictvo. Také však tam, kde uzavřen byl již pevný poměr snubní, byly ženy svými muži jen navštěvovány ve svém domově, a děti zůstávaly ti své matky. Tato snubní forma jmenovala se jobai (jobawari = hlasitě volati, o vstup volati). Sám císař Džimmu neměl všech svých žen u sebe; nejedna bydlela u svých rodičů. I japonským badatelům jest přiznati, že v této staré době měly ženy velmi vážené postavení, nežily ještě společně s manžely, ba často měly hlavní slovo v domě. V nejstarší době nezřizoval muž domu, nýbrž nevěsta nebo její rodiče, a poněvadž mnohoženství bylo tehdy dosti obecné, měl muž několik domů se ženami, u nichž střídavě bydlil. V této době povstal také název šinso pro manželku, který původně znamenal novostavbu. V některých rybářských dědinách, na př. v Hjogo, chodily dívky za krásných nocí měsíčních na lov ženichů. (Ostwald.)

Tyto mateřskoprávní poměry vytvořily zvláštní snubní formu, mukoiri. Muž přechází úplně do rodu nevěstina, buď právním aktem adopce, čímž stává se mukojoši (muko = ženich, joši = adopce), nebo tím, že si vezme nevěstu, která jest košu, t. j. hlavou rodiny. Ta může samostatně vzíti ženicha do svého domu, čímž on sám stane se košu. Takový ženich jmenuje se njufa nebo iri-muko (muž vcházející do ženina domu).

Japonci, jak se zdá, přistěhovali se v malých společenstvích pokrevních, ko-Uži, které se spojovaly ve větší svazy o-Uži. Jako národ rybářský a plavecký určovali velikost ko-Uži počtem těch, kteří se vešli do jednoho člunu, a každá taková skupina uctívala jednoho společného předka. Ko-Uži rozčlenila se později na několik ko (domů), jež nebyly totožny s jednotlivou rodinou, nýbrž obsahovaly všecky, kteří byli přítomni v domě, tedy také bratry a švagry s jejich potomstvem. V čele ko byl kačo, domácí pán. V ko-Uži panovalo patrně společenství žen, a tak ko, vlastně kačo dal podnět k patriarchálnímu systému, který vlivem Číny sevšeobecněl. Zbytek tohoto starého společenství jest příbuzenský sňatek a sňatek mezi sourozenci, jež byly v Japonsku původně velmi rozšířeny. Císařovou povinností bylo, aby si první manželku vybral z kruhu svých pokrevních příbuzných. V jisté době bylo samozřejmou věcí, že muž bral si za ženu svou mladší sestru, proto tehdy manželka jmenovala se imo (= mladší sestra). — Ještě v době heianské vyskytvaly se milostné poměry s nevlastními sestrami; o princi Genži vypravuje to pí. Murasaki Šikib’. Z prastarého rodinného společenství vznikla tudíž v Japonsku v nejstarší době mateřskoprávni snubní forma jobai spolu s krajní endogamií, která sice byla později, když patriarchát nabyl převahy, omezena, ale nikdy se neproměnila v úplnou exogamii jako v Číně.

*

Manželství mukoiri potrvávalo tam, kde otec rodiny neměl dosti prostředků k tomu, aby všecky manželské svazky svých synů mohl zařaditi do svého rodinného svazku. Tu hleděl, aby syn uchytil se v jiném domě. Byl-li však bohat, přistavoval ke svému hlavnímu domu (honke) vedlejší domy (bunke) pro zetě a snachy.

V japonském mnohoženství nebylo původně rozdílu mezi ženami. Byly přijímány do domu ženichova otce a jmenovaly se jome (snubní forma = jomeiri); sňatek děl se bez formalit souloží a byl také bez formalit rozlučitelný. Později rozeznávána byla hlavní žena (konami, nio-bo, oku-san) od žen dalších (uwanari), a tento rozdíl byl pomalu uzákoněn (v. 1. polovině 7. stol. po Kr.). V zákonech Ijejasuových jest určeno, že mikadovi dovoleno jest dvanáct, daimjovi osm, obyčejnému samuraiovi dvé žen vedlejších, což ovšem bylo jen na papíře, poněvadž počet žen řídil se v Japonsku jako všude podle finančních prostředků jednotlivcových. Poněvadž Japonky dlouho kojí své děti, nebyly jim souložnice nevítány. Práva vedlejších žen však stále více mizela a již paragraf 52. zákona Ijejasuova stanovil, že mezi ženou hlavní a ženou vedlejší má býti stejný rozdíl jako mezi paní a služkou; nicméně podle zákona z 1871 bylo cizoložství vedlejší ženy trestáno. Dnes není vedlejší žena již veřejně uznána a trestní zákoník jí tudíž nezná; zámožní muži mají svou vedlejší ženu ve zvláštním bytě (šotaku).

V nejstarší době, jak u rybářského národa je přirozeno, byla žena získávána částečně lupem, pokud se to nedělo dohodou s okamžitou souloží. Na ostrově Amakusa u Nagasaki nazýván je prý dosud sňatek: tanni no musume wo nusumu = bližnímu dceru ukradnouti. Táto forma jest prováděna, jsou-li příliš chudí k strojení svatby, nebo nechtějí-li rodiče svoliti, nebo i když ani rodiče ani nevěsta nedají souhlasu. V tomto případě musí však loupežník dívku pro sebe získati, jinak může se děvče vrátiti domů. — V okresu Sara dává se nevěsta na cestu s průvodem výstřelů z pušek. — V provincii čikuzenské ovážou si 2 — 3 přátelé mladíka, který si přeje některé dívky, hlavu modrobílým šátkem a přivedou příslušnou dívku při vhodné příležitosti násilím do přítelova domu, kde ještě téhož večera vykonán jest sňatek. Na trzích prováděny byly loupeže žen, když byl člověk příliš chudý, aby mohl zaplatiti cenu. Uzávěrky sňatků na velikých trzích nebyly patrně nic jiného než kupování žen.

Již z doby císaře Ožina (201 — 310) máme zprávy o jakémsi výročním trhu, při němž byly také zpěvácké a taneční zábavy. V určitých dobách scházeli se k volbě dívek. Můžeme míti za jisté, že při tom byly dívky kupovány buď za peníze nebo výměnou. Takové trhy bývaly konány v Yamato, Mino, Bingo, Suruga atd.

*

Když v éře meiži vystřídány byly vlivy čínské vlivy americkými a evropskými, byly také domácí obyčeje snubní silně postiženy příliš rychlým napodobením západních mravů. Staré obřady zaznamenány jsou však dosti podrobně v různých sbírkách.

V některých okresích oznamováno jest uskutečnění manželství úřadům teprvé později: v Takaigori teprvé, když žena jest těhotna, v Bitču, když porodila, v Mimasace a Kawači, když jest vyzkoušeno, že manželé jsou si navzájem přiměřeni, v Izumi a jinde někdy vůbec až po 3 letech. Běží tedy o jakési manželství na zkoušku. Nejzřetelnější jest v Mikawě. Zde dochází nejprvé k pouhému soužití, které, když žena ukázala se mírumilovnou, oznámeno jest jako manželství.

Národní japonské ceremonie a obyčeje sňatkové, které, jali jsme již naznačili, za nedlouho vůbec vymizí, vytvořeny byly za vlivů čínských: mají tu přednost však, že snoubenci mohou se aspoň již na počátku ceremonie spatřiti, mohou poněkud o věci sami rozhodovati, a postavení ženy jest poněkud samostatnější. Budiž hned podotčeno, že manželství bylo v Japonsku aktem čistě soukromým, aspoň v nižších třídách. Vyšší šlechta potřebovala svolení vlády v Jedu. Věk byl dříve pro mužské pohlaví 16, pro ženy 13 let; od r. 1898 jest pro muže 17, pro ženy 15.

Poněvadž pohlaví byla tu jako v Číně rozdělena, užívali rovněž zprostředkovatele (nakodo), dobrého známého nebo dobré známé, pár manželský, který měl již dítě a s novomanželi úzce se spřátelil, vedly-li jeho služby k zasnoubení. U vznešených sňatků býval zprostředkovatel hlavní a vedlejší. K prvním jeho úkolům patřilo sjednání setkání (miai). Dělo se buď tak, že mladík se zprostředkovatelem šel na návštěvu do domu dívky, která mu podala šálek čaje, nebo mladík a dívka setkali se v zahradě zprostředkovatele, aniž však směli spolu mluviti. Nejrozumnější jest však způsob třetí, když mladí lidé sejdou se v divadelní loži, která byla pro ně najata, a mohou se tu po celý den viděti a spolu hovořiti. (V japonských divadlech bývá hráno po celý den, a diváci v ložích tu i jedí a pijí.) To jest oficielní forma; na venkově bývají i jiné způsoby volnější; párek setká se na př. za krásné měsíční noci na verandě otcovského domu a může si popovídati. Velmi originální forma vyskytuje se na ostrově Hačijo-Ošima. Zde přidělí nápadníkovi na několik neděl kout v domě nevěstině. Jest mu vždy večer přinésti si sem na zádech své lůžko, aniž však smí se s dívkou sblížiti nebo oběda se tu zúčastniti. Když se mladí lidé takto poznali, jest svolení rodičů nezbytnou podmínkou; zprostředkovatel předem s nimi tuto věc dojednává. Když všecko je odbyto, k všeobecné spokojenosti, nastane zprostředkovateli další úloha: vyjednati den manželského zaslíbení a den výměny darů. Tím počíná zasnoubení, které po výměně darů nesmí býti již nedodrženo.

Ženich posílá nejdříve, a obě strany se snaží, aby dary měly tu i tam přibližně stejnou cenu. Muž dává především obiži (látku na pás), v bohatých rodinách ještě 2 hiki čirimenu (hedvábného krepu); nevěsta dává hakamaiži (látku na kalhoty hakama), po případě i 2 hiki habutai (bílého hedvábí). Zvláště důležito je balení těchto darů; je tak složité, že je provádí lidé zvláště k tomu vycvičení. Silný papír, k tomu používaný, musí býti vždy zleva napravo skládán. Tyto balíčky ovazovány jsou pak zlatostříbrnou nebo červenobílou stuhou (mitsu-hiki), která musí býti sepiata uzlem, poněvadž vlající konce znamenaly by vrácení. Pod tuto stuhu zastrčen je pak červený a bílý papír, noši (šťastné znamení). Balíčky položeny jsou na vlastní podstavce z bílého dřeva (širaki) a připojen jest k nim seznam, ve kterém zaznamenány musí býti tyto předměty, i když mezi dárky všecky nejsou. Od ženicha: látka na pás a červenobílý krep hedvábný (2 podstavců), ryba surume (1 podstavec), bílý len, širaga (1 podstavec), mořskou trávu, koanbu (1 podstavec), bílý vějíř složený, suihiro (3 podstavce), sušenou rybu, kacuoboši (1 podstavec) a vlněný šátek, vatovaný, kanai kitaru ikka (1 podstavec). Podobné jsou dary od nevěsty. Většina znamená štěstí, ale původně byly to jistě dary obětní, aby žena stala se plodnou. Tyto seznamy jsou sedmkrát složeny a nápisem mokuroku (seznam) opatřeny. K nim připojován je spis o příbuzenstvu, šinzokušo, v němž uvedena jsou jména, adresy a povolání rodičů, jakož i ostatních blízkých příbuzných a příbuzných vzdálenějších potud, pokud se nějak proslavili. Všecko jest položeno na nosítka a posláno k rodině, která vydá přijímací stvrzenku. Dříve dostávala nevěsta toho dne také prostředek k očernění zubů, jež bylo obyčejem u vdaných žen. V některých krajinách vyměňovány jsou ještě jiné dary, na venkově hlavně sud sake. V Kavači rozdávají všem dětem loutky z pálené hlíny, což se jmenuje hinamorai (přijímání loutek) a znamená původně také jen oplodňovací oběť.

Ve staré době dělo se zasnoubení v čas, kdy třešně kvetly. Ženich i nevěsta nesli v ruce rozkvetlou větévku třešňovou, vyměnili si ji před domácím oltářem, načež ji sem položili. Tím bylo zasnoubení provedeno: ještě dnes nazýván je ženich hanamuko (květný ženich) a nevěsta hanajome (květná nevěsta). V nové době platí měsíc kvetoucích třešní za „necudný a nepořádný“, poněvadž nepřinášívá prý dětí. Sakury kvetou totiž na plano. Není pochyby, že také zde byl to původně sňatek se stromem, při čemž žena měla býti oplodněna rostlinným duchem.

Svatbu (konrei nebo šugen) zahajovala hostina, která byla v obou domech dávána pro příbuzné, jejichž povinností bylo přinésti své svatební dary, mající rovněž význam dobrých předpovědí. Rodičům nevěsty nastává nyní povinnost postarati se o výbavu, která byla často tak mohutná, že bylo nutno pro ni vystavěti zvláštní pokladnici (kura). K výbavě patřila hlavně pohovka, psací stolek, náčiní jídelní, dvě lůžka a zvláště mnoho šatstva. Tyto věci jakož i malý „peníz na jehly“, zůstaly soukromým vlastnictvím ženy, které si odnesla, došlo-li k rozluce. Tato výbava dopravena je nosítky do domu ženichova. Svatební šat nevěstin (viz obrázek na str. 441) jest bílý, neboť bílá je barva smuteční, a zde naznačováno jest jí vystoupení dívčino z jejího rodu. Spodní šat má za to světle červený. V den svatby jest nevěstě velmi časně vstáti, poněvadž její toileta vyžaduje toho dne veliké péče. Po koupeli jsou jí obličej, ruce a ramena silně napudrovány a rty červeně nabarveny. Vlasy jsou jí po prvé učesány jako paní, kolem čela ovinuta jest jí červená stuha, obočí jest jí oholeno, neboť vdané ženy mají obočí jen namalované, a zuby načerněny (to se dnes již neděje).

*

V domě zprostředkovatele shromáždí se nyní přítelkyně a služky, které chtějí zúčastniti se svatebního průvodu. Když byla matka nevěstě vysvětlila význam manželství, rozloučí se dcera a jest v nosítkách vynesena z domu, jsouc zády obrácena dopředu, jako při pohřbu. Svatební průvod doprovázen je řadou drobných obyčejů. Někde na př. zastavují děti svatební průvod slaměným lanem, a nevěstě jest průchod si vykoupiti, což je obyčejem hojně po světě rozšířeným. Ve Fukušimě oblekou se nevěstiny přítelkyně do slaměných plášťů za žebračky a lezouce, přednášejí svá blahopřání. To byly původně jistě lesní duchové, kteří měli oplodňovati. V Ečigu a Gifu pohazována jsou zasunovací dvířka nosítek kaménky, a v Ošu pomalují se domácí služebníci černou tuší, což se stane také nevěstě, je-li jimi dopadena; jsou to všecko asi zbytky oplodňovacích kouzel.

Když přijdou do domu ženichova, podá ženich nevěstě misku s vodou (na př. v okresu Fukui), kterou nevěsta vypije a pak rozbije. Dnes panuje domněnka, že to znamená vzdání se panenství: poněvadž však v ranné době nemělo panenství takového významu, kdežto rozbití nádoby znamená u mnoha národů úmrtní ceremonii, běží tu možná o symbol nevěstina vystoupení z jejího rodu. Zatím v domě ženichově jest zdobena svatební komnata. Na t. zv. tokonomě, jakémsi čestném pódiu rodinném, rozestřeno je bílé hedvábí, uprostřed zřízena „hora štěstí“ a postaveny podstavce s obětním vínem, ptákem a kaprem. Nad tím visí kakemono (svinovací obraz na hedvábí), představující manželský pár, který sto let žil spolu v míru. Bývá také plastický a pak stojí vedle jeřába a želvy, pod zakrslou borovicí japonskou, což jsou rovněž symboly dlouhého věku. Svatební komnata, oblekárna nevěsty a přijímací pokoj hostí jsou zdobeny květinami a větvičkami. Nevěsta jest zprostředkovatelem ihned dovedena do oblekárny. Pak přivedou nejprve ženicha a poté nevěstu do svatební komnaty, kde snoubenci usednou vedle sebe na tokonomě. Nevěsta jest pod závojem. Obřad byl dříve prostý akt sansankudo. To jest trojnásobná výměna tří misek. Dnes existuje také jakýsi civilní sňatek po způsobu evropském.

Sansankudo děje se takto: Přítomny jsou dvě služky, mladší 15 let nebo hoch a dívka, mladší 15 let, aby pomáhali při nalévání sake. Je tré způsobů výměny misek: šin, so, džo. Liší se navzájem téměř jen delší nebo kratší délkou ceremonie, podle toho, kolik různých jídel symbolických, předkládáno jest snoubencům mezi výměnou číší. Misky, jichž jest k ceremonii užíváno, musí býti hrubé, hliněné. Stojí na vinném podstavci (saka-zukidai), a sice jedna na druhé, nejvyšší jest nejmenší. Na dvé vinných konví přivázáni jsou dva červenobílí motýlové, a ucho jest ovinuto rovněž červenobílým papírem. Při delších formách ceremonie přivázáni jsou ke konvicím stříbrní motýli, malá borovička i s kořeny a umělé květiny. Po ukončení obřadu jsou stříbrní motýli papíroví zaměněni za motýli zlaté. Mají mužské jméno a ženské jméno. Když služka naplnila horní misku, pozře nevěsta z ní tré malých hltů, sama ji dolije a podá ženichovi, který rovněž vypije tré hltů. Stejně děje se s ostatními miskami. Při různých variacích tohoto obřadu zůstává hlavní věcí, aby všecky misky byly po třikráte ženichem a nevěstou vyprázdněny. To je zcela zřetelné kouzlo oplodňovací. U všech národů je motýl živočich šotkovitý, a možná, že původně nevěsta polykala živého motýla (t. j. jednu duši), kterým měla býti oplodněna jako na př. Číňanka jablkem. Při této ceremonii předkládána jsou jídla pro štěstí: šťastné škeble, mořská tráva, polévka ze škeblí, ryba, nasolené slívy. Ještě dnes nesmí při svatební hostině japonské chyběti polévka ze škeblí. Sňatek je tím vykonán a jest ještě zevně naznačen výměnou barev (ironaoši). Nevěsta odloží bílé roucho a oblékne si pestré šaty, při němž dávána jest přednost světle modré a světle zelené. Za toho večera převléká se ostatně několikrát. Zatím přijímá blahopřání příbuzných. (Ostwald.)

Manželství provedeno jest ještě téhož večera. Když ženich s nevěstou položili se do lůžka, přinese jim žena jednoho zprostředkovatele ještě misku sake, kterou jest jim vypíti.

Dozvuky jsou dosti rozsáhlé. Předně konána byla hostina pro hosty, která dnes připojena jest ke svatbě. Rovněž svatební cesta přichází opět do mody s vlivem evropským; za staré doby existovala rovněž, ale ve středověku mizela. Třetího, pátého a devátého dne koná novomanželka návštěvy u svých rodičů. Při první návštěvě má důvěrnou rozmluvu se svou matkou (sato biraki). Často nevrátí se po ní ke svému muži, když byla svým novým domovem zklamána. Brzy po té také novomanžel navštíví její rodiče, při čemž jest mu přinésti dárky pro rodiče i příbuzné. Děje se to pravidelně s hostinou. Konečně pořádán je velký oběd, k němuž novomanželé pozvou do své domácností, všecky svatební hosty. Není-li k tomu chuti, možno za 14 dní po sňatku poslati všem, kdož dali svatební dary, pokrm: katsuobuši s torinoko moči (sušenou rybu jistou s rýžovým chlebem) nebo sekihan (slavnostní jídlo s červených bobů a rýže). Rýžový chléb má podobu tří jeřábích vajec různé velikosti. Jsou položena do lakové skřínky, přikryté fukusou, bílým šátkem hedvábným, na němž vyšit jest jeřáb s mláďaty a borovice: není to nic jiného než oběť pro oplodnění. Návštěva tchýně se snachou u všech příbuzných a přátel a odměnění zprostředkovatele zakončují svatební dobu.

Zakázáno jest veřejným míněním manželství se strýcem nebo tetou, s bratrancem a sestřenicí, s bratrem nebo sestrou. Ve staré době tohoto omezení nebylo, jest důsledkem vlivu čínské exogamie. Z téhož důvodu považován jest podle trestního zákoníka z r. 1871 za krvesmilstvo pohlavní styk s vedlejší ženou otcovou nebo dědovou, se sestrou otcovou nebo sestrou ženinou, s vedlejší ženou syna nebo vnuka matčiny sestry, se ženou bratrovou a synovcovou, s neteří, nevlastní dcerou a nevlastní sestrou. Cizoložství jest muži dovoleno, kdežto u ženy považováno jest za znešvaření rodu — podle zákona z r. 1871 trestáno jest káznicí na jeden rok a podle dnešních zákonů jest vězením od 6 měsíců do 2 let trestán i její spoluvinník. Podle starého i nového práva může manžel cizoložství ztrestati dokonce zabitím obou, dopadne-li je in fragranti. Rozluky může se muž dožadovati, zůstane-li žena do 50. roku bezdětnou, je-li neposlušná vůči tchýni a tchánu a p. Nemá-li, kam by se uchýlila, nemůže býti rozluka provedena. Manželka může dožadovati se rozluky, opustil-li ji muž, a sice po třech letech při manželství bezdětném, po pěti letech, mají-li děti. Urazila-li žena mužovi rodiče nebo učinila-li pokus uraziti muže nebo dopustili-li se příbuzní násilností, musí býti manželství rozloučeno. Není považováno za pěkné, vdá-li se vdova. (Reitzenstein.)

*

Mnoho se změnilo v ostrovní říši japonské od té doby, kdy v roce 1868 změněno bylo jméno hlavního města Jeda na Tokio, a veliké byly pokroky země ve smyslu západním. Jedno však, jak se zdá, potrvalo i za civilisační horečky a imperialistického úsilí, jedno přetrvá v Japonsku všecky změny politické, hospodářské a sociální: malá, prostá, líbezná dívka japonská. Jako nevěstka dobyla si již pro svou skromnou a usměvavou povahu téměř celé východní části světa i protilehlého pobřeží Tichého okeánu. Pronikla již až k Egyptu, pronikne jednou i do evropských přístavů. Jako ctnostná dívka z „lepší“ rodiny má ovšem dosud úděl „žen pro chov“, jaké jsou ideálem všech patriarchálních institucí rodinných. V širších vrstvách obyvatelstva nemají emancipační myšlenky dosud vlivu, neboť nesmíme zapomínati, že tyto myšlenky pronikají nejdříve k ženám tříd privilegovaných a mohou vítěziti ve vrstvách ostatních jen potud, pokud žena těchto vrstev osamostatňuje se hospodářsky nebo stává se výrobním činitelem.

Dnešní Japonka jest ovšem poměrně nejlépe vychovávána ze všech žen asijských. Analfabetek není. Evropský vliv přináší jim angličinu, klavír a housle. Také evropské šaty. Dosud však nejraději a se skutečným zápalem hrají na domácí koto, jakousi japonskou harfu, a do evropských šatů navlékají se jen z nutnosti.

Nacomi Tamura, který napsal do anglického časopisu velmi ostré poznámky o rodinných poměrech japonských, vidí správně nevolné postavení průměrné japonské ženy: Z deseti žen jde v Japonsku devět za muže nikoli s radostí, nýbrž ze strachu. Sňatků z lásky není: objeví-li se tu a tam po svatbě vřelejší náklonnost mezi mužem a ženou, je to pouhá náhoda. Oženiti se z lásky jest něco opovržitelného, hlavní věcí je udržení „čisté krve“. V osmnácti letech je povinností synovou, aby si vzal ženu a ujal se povolání nebo řemesla otcova. Otec, který má jen jednu dceru, vynaloží mnoho úsilí, aby ji provdal: v takovém případě ubytuje se muž v domě svého tchána, aby jméno ženiny rodiny bylo zachováno. Japonské matky jsou nuceny učiti své dcery, že jsou nižší bytosti než chlapci. Hoch jmenuje sestru jménem, dívka však musí jej oslovovati „ani san“, pane bratře. Při obědě matka a sestra obsluhují otce a syna, a samy jedí vedle. Od deseti leť žijí obě pohlaví oddělena. Japonská žena není méně povídavá než žena evropská nebo kterákoli jiná, ale v přítomnosti mužů je plachá a mlčí.

V prvních dnech po svatbě — praví Tamura — mluví žena jen málo se svým mužem a na jeho otázky odpovídá jen ano a nikoli. Pátého dne provádí nějakou ruční práci, aby tchýni ukázala, co umí. Osmého dne navštíví své rodiče a pobude u nich několik dní. Stává se pak — jak už víme — že se již ke svému muži nechce vrátiti; jejím největším neštěstím bývá její tchýně. Pak přijde opět na řadu přítel-zprostředkovatel (nakodo), aby se vynasnažil o smíření nebo rozluku. Asi 25% manželství je rozlučováno.

Za to však — pokračuje Tamura — tím více vážena jest žena jako matka. Poněvadž dítě jest v rodině to nejdůležitější, je největším přáním japonské ženy, aby se stala matkou, neboť pak se změní citelně její postavení v rodině, a manžel i tchýně jednají s ní laskavě. Když pak přijde její padesátka, jest konečně svobodná a go inkio sama (úctyhodná dáma na odpočinku). Je ctěna, stane se vše, co chce, může choditi do chrámu a divadla.

Pozoruhodný detail: Jsou-li japonské dámy jeho oblečeny po evropsku, pouští je Japonec napřed, jsou-li oblečeny po Japonsku, jest jim kráčeti za svým velitelem. (Friedenthal.)



[48] Jesso čili Hokaido — nejsevernější ze 4 velikých ostrovů, tvořících Japonsko

[49] Kiušiu (= devítizemí) — nejjižnější ze 4 velkých ostrovů japonských

[50] daimiové — velcí zemané, lenní knížata za starého, feudalního zřízení v Japonsku. Byli to mladší členové panovnické rodiny nebo vynikající a protěžované osoby. R. 1867, kdy byla zavedena nová ústava japonská, bylo jich 18.

[51] samuraiové — rytířská kasta japonská

[52] Věrná parafráse St. K. Neumanna z jeho „Knihy erotiky“, oddílu „Třešňový sníh“. Rovněž další veršované ukázky.




Stanislav Kostka Neumann

— český novinár a básnik, literárny a výtvarný kritik a prekladateľ z francúzštiny a ruštiny Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.