ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Oč běží — Oblast mexická. — Zbytky rodové ústavy. — Milostné poměry. — Manželství. — Říše dětí - ráj. — Oplodnění a oplodňovací kouzla. — Mixtekové a Tzapotekové. — Maya a jejich snubní formy. — Obyčeje jiných kmenů. — Jihoameričtí národové kulturní. — Čibčové. — Peru. — Doslov k IV. svazku.

Když Španělé v 16. století poprvé vkročili do zemí mexických králů, naplněni byli úžasem, neboť našli tu kulturu podivuhodné výše, která mohla vydati ještě nejen zajímavé, ale i závažné květy trvalého významu, kdyby jí byl dopřán býval další vývoj po několik staletí. Ale je dnes smetena a v hlubokých pralesích odpočívají tajemné zříceniny měst, kdysi kvetoucích. V Mexiku jako Peru udal se jeden nejodpornější dobyvatelsky hromadný zločin křesťanský; španělští konquistadoři byli nejen loupežná rota, ale byli ještě ke všemu zfanatisováni hloupými a hrubými kněžími. Domnívali se, že všecko jest jim dovoleno, poněvadž přinášejí „lepší“ náboženství a kulturu, a proto vraždili, loupili a zapalovali. Dané slovo nebylo jim svato, nedbali lidských citů. A byl-li na př. poslední inka peruánský, Atahuallpa, velice ukrutný, byl přece nesmírně vysoko nad Pizarrem, španělským dobyvatelem země, a nad biskupem Vicentem de Valverde, kteří sprostě vraždili tisíce Peruanců. Jen bezpříkladné surovosti těchto křesťanských dobyvatelů mohlo se podařiti s povrchu zemského smésti prastaré, obrovské říše kulturní: vše, co bylo jen trochu prodejné, bylo nemilosrdně uloupeno a zašantročeno, nikde u Španělů neobjevil se zájem o vědu a umění, a pokud zanechali nám zprávy o národech oněch, které zničili, vylíčili nám jejich mravy a obyčeje jen jako dílo ďáblovo. Křesťanští kněží, vedoucí tyto lupiče a žehnající jejich zbraním, jako již dříve i potom až do našich dnů to činili a činí, nepřispěli ani slovem z t. zv. učení Ježíšova k tomu, aby zmírnili osud pokořených, nýbrž štvali jen hrabivé škůdce proti „pohanům“.

Měli jsme v tomto díle již několikráte velmi objektivní příčinu poukázati na zhoubný vliv kněžské kasty křesťanské, jejíž hrubé a panovačné zájmy materielní nelišili se v jádru od zájmů kněžských kast jiných — jen veliké nedorozumění historické může s dobrým úmyslem vydávati křesťanství za vyšší projev náboženský: co v křesťanské epoše vzniklo dobrého a užitečného, to bylo prosazeno vývojovými tendencemi vedle kněžského učení a proti němu. Jako pak všecka ostatní náboženstva není ani křesťanství nic jiného, než dílo kněžské spekulace s primitivními představami lidu a materielní situací doby. Ocitneme se vždycky na scestí, posuzujeme-li věci, dávajíce se ovládati nějakou náboženskou ideologií: křesťanská ideologie nesmí tedy činiti výjimku. —

*

Není známo, kolik různých vrstev obyvatelstva navršeno bylo v Mexiku, když sem přišli Španělé. Olmekové (jižně od Vera Cruz) a snad také Otomi, kteří v přírodním stavu bydleli v mexických horách, představovali zbytek starého praobyvatelstva. Na severu kočoval lovecký národ Čičimeků vedle usedlých Tarasků, obyvatelů Michoakanu, dále na jih od Vera Cruz Totonukové a docela jižně Tzapotekové. Nad všemi těmito kmeny a zbytky národů usadilo se dvé význačných národů kulturních: Maya a Naua čili Nauatloka. Mayové vyšli ze svého střediska Yukatanu, sáhali až do Quatemaly a Hondurasu, a jejich nejsevernější část byli Huaxtekové. Naua jsou řada kmenů blízce zpřízněných, vlastních Mexikánů. Jest pro ně užíváno nedosti správně jména Aztekové, kteří jsou toliko onen kmen, jenž obýval zvláště městský obvod mexický a později nabyl převahy nad ostatními kmeny. V 1325 prohlášeno bylo za hlavní město Tenočtitlan (pozdější Mexiko). V 15. stol. upevnil mexickou říši král Jekoatl, a za Motekuhzomy II. při příchodu Evropanů, sáhala tato aztecká říše od Atlantického okeánu až k Tichému moři. Španělé Solis a Pinzon objevili Yucatan r. 1508, Juan de Grivalja vešel do Mexika r. 1518, a do r. 1526 podrobil si Fernandez Cortez celou říši.

*

U všech národů, kteří obývali mexické území, bylo možno zjistiti zbytky rodové ústavy mateřskoprávní, která celkem podobala se rodové ústavě indianské. Každý kmen rozčleněn byl ve 20 gent čili rodin; dědil bratr, nikoli syn. Podle rodin táhli do boje. Ženě bylo mnoho pracovati, dívkám bylo choditi po ulicích s očima sklopenýma, a muž nesměl vstoupiti do jejich sednic. Ke sňatku potřeboval mladík svolení rodičů a svého vychovatele (telpučtlatoka), dívku vybíralo příbuzenstvo.

Láska tudíž v manželství nerozhodovala, volné styky milostné byly vedle a měly sklon k prostituci. Forma pohlavního života mládeže nebyla vždy zdravá. Při slavnosti horského boha v Tlalhuice — tepeilhuitl — byli devítiletí a desetiletí hoši a dívky opiti a k pohlavnímu styku vedeni. Měsíc listopad patřil „zamilovaným“, konala se tu slavnost quecholli (kvečoli) k poctě bohyň lásky Xochiquetzal a Xochitecatl (Chočikvecal a Chočitekatl), při které panny obětovaly se bohům. Zvláště veřejné nevěstky šly při tom na smrt. — Tyto obětované dívky umíraly jako představitelky svých bohů, aby na onom světě obdržely svou odměnu: to byl zase nezdravý výhonek kněžského učení, vymyšleného na podporu jejich moci. Jinak byla slavnost k tomu, aby pohlavní city mohly se vybíti. Veřejné dívky (auianime nebo maqui) podobaly se patrně představitelce prostituce na kresbě z t. zv. Codex Borgia, jednoho to zachovaného rukopisu staromexického. (Viz obr. na str. 445.) Celý obraz představuje možná skutečnou scénu ze slavnosti. Mladý muž (uprostřed) chopil jednu ženu (bohyni) za ňadro, a druhá žena (představitelka manželství) odtahuje jej proto za pramen vlasů. Pod tím jest ještěrka, symbol plodnosti.

Mužská mládež, zvláště bojovnická, žila společně s těmito dívkami, které chodily s mladými muži dokonce do boje. V telpochcalli (telpočkali), mužském domě, v němž mládež byla také vojensky vychovávána, bydlil každý mladík s 2—3 dívkami, u nichž spal. Při slavnosti tlacaxipeualiztli tančily dívky veřejně s bojovníky a knížaty. Jinak veřejné dívky v úctě nebyly.

Při rozvoji mexické kultury nelze očekávati zřetelných stop po původních formách snubních. Pokud běží o manželství lupem, víme, že bůh Tezcatlipoca uloupil bohu deště Thalocu manželku Xochiquetzal a učinil z ní bohyni lásky.

Mladík ženil se obyčejně v 20 — 22 letech, matrony z jeho rodiny obstaraly námluvy. Zajímavé ceremonie svatební známe velmi dobře ze zachovaných rukopisů. V jednom (t. zv. codex Mendoza) vidíme, jak příbuzný nese nevěstu v plachtě na zádech, a dívky s pochodněmi provázejí průvod. V domě usedli snoubenci na rohožku a kolem rohožky rodiče obou. Cípy šatů snoubenců byly společně svázány. V krbu páleny byly byliny, jimiž pár byl zakuřován. Po obřadu byla slavnost; novomanželé měli čtyřdenní půst i pokud šlo o pohlavní styk, tedy jakési noci cudnosti. Dva staří hlídači chrámoví upravovali svatební postel z dvou pomalovaných rohoží, pod něž roztáhli kus tygří kůže, položili na ni několik pér, zelený drahokam, do rohu zelené stonky a trny k pouštění žilou. Druhého dne ráno byla postel a jiné dary obětovány v chrámě bohům. Pak podstoupili novomanželé koupel, při čemž kněz kropil je vodou. Oblekli si nové šaty, mladá žena ozdobila si vedle toho hlavu bílými péry, ruce a nohy péry červenými, kdežto manžel přinesl kouřící obět domácím bohům. Slavnost končila rozdílením šatů mezi hosty a tancem s hostinou.

V jiném rukopisu (codex Nuttall) znázorněna je svatba bohů podle starších svatebních obyčejů z kmene od atlantického pobřeží. Svatební průvod zahájen je tu postavou s pochodní, za níž jde trubač na lasturu, muž s kaditelnicí a muž s květinami. Muž s holí nese nevěstu na zádech a má na čele velkou, pestrou stuhu s dlouhými konci. K nevěstě kráčí postava skvostně oblečená s dvěma velikými třapci. Před chrámem uprostřed sedí postava s křepelkou, hlavním to obětním zvířetem, na druhé straně stojí postava s korouhví. V domě vidíme provedení manželství. Pár jest pokryt společnou pokrývkou, žena má již dvé vlasových, pramenů jako rohy vyčnívajících, znamení vdaných. Dole týž pár klečí patrně v parní lázni na sitině, a dvé jiných postav lije naň shora vodu.

Běží hlavně o kouzla oplodňovací. Mexikáni jako staří Germáni věřili v říši dětí, ráj z něhož pocházejí. Je to 13. nebe, kde Ayopecheatl (Ajopečkatl), bohyně země, bydlí jako manželka Omatekutli-ho, pána plození. „Ze země dešťů a mlhy přicházím, Xochiquetzal, z Tamoanchaira,“ praví Píseň bohyně květin. Tato pohádková země platila za pravlast lidí a znázorňována jest zlomeným stromem, z jehož rány teče krev. Její jméno znamená „dům sestoupení“, neboť děti jsou těmi sestupujícími. A poněvadž u mnoha národů jest věřeno, že duše pocházejí ze stromů, představuje krvácející strom celý ráj, který jest nazýván také tlacapillachiraloya t. j. místo, kde vznikají děti lidí, nebo xochitlacaca (chočitlakaka), t. j. místo, kde květiny stojí. Zde — také jako u starých Germánů — žijí duše zemřelých, hlavně bojovníků, kteří tu prodlévají jako zdobní ptáci, kolibříci, motýlové, zvláště pak jako rajky guechol (Platalea ajaja L.). Píseň boha kukuřice praví

Představovali si, že na Omatekutlim, pánu plození, závisí bytí všech věcí, a že jen na jeho rozkaz odtamtud přichází vliv a teplo, jež v těle ženy zplodí dítě. To je však již pokročilejší názor v úsilí lidském vniknouti do tajemství plození. V dřívější době měli představy věcnější. Matka boha Uitzilopochtli otěhotnila jako panna koulí z peří, která sestoupila s nebe, zastrčivši si ji do břicha. Podobně narodil se bůh Quetzalcouatl, poněvadž jeho matka, panna Chimaeman spolkla zelený drahokam. Oba tyto předměty jsou tudíž tajemná tělesa oplodňovací, pročež setkáváme se s nimi na snubním loži.

Na obrázku v Codex Borgia znázorněn jest ještě karakterističtěji původ dětí ze země květin. Tu sedí první lidský pár a bohyně lásky vznáší se nad ním, a z jejího lůna vyrůstá květ — dítě.

Na obraze Tlaçolteotl, bohyně pohlavní lásky, přichází dítě s nebe, vchází do bohyně a lůnem jejím opět vychází.

Poněvadž člověk nerad čeká, až co mu bozi dají, nýbrž snaží se je k tomu přemluviti, vznikla kouzla a náboženstva. U různých národů existuje na př. obyčej, že panna jest před sňatkem deflorována kamenným nožem. Mexikáni měli tuto legendu: Ciauteotl, bohyně země, zjevovala se často s nůší na dítě a s dítětem v ní na zádech. Postavila je na trhu mezi ženy a pak zmizela. Když hledaly dítě, našly místo něho v nůši kamenný nůž. Dítě a kamenný nůž mohou se tudíž jedno v druhý nebo naopak proměniti. Nuže, nyní je zcela, srozumitelný obrázek (Codex Vaticanusi A.), na kterém vidíme lidský pár pod pokrývkou, mezi oběma osobami pazourek (křesací kámen, tekpatl) a nad jejich hlavami křesací dřeva. Tento nůž z pazourku je zasvěcen bohu kukuřice, který se jmenoval Cinteoth Itztlacoliuhqui (= zahnutý nůž z obsidianu) a jako každý bůh rostlinný byl zároveň bohem, plodnosti. Zde běží ovšem o pravěký obyčej: pazourkový nůž kladen byl mezi snubní pár, aby přikouzleno bylo oplodnění.

Častěji než pazourek vyskytuje se tu však řehtačka (chicanaztli). Je to podle vzhledu obyčejná hůl, na které upevněn byl váček, naplněný kaménky nebo něčím podobným; dřevěná špice jej přečnívala. To je přívlastek mnoha bohů plodnosti a tudíž zároveň i oplodňovací nástroj, jehož bylo používáno k zúrodňování polí. Řehtačka zahání tu démony, rušící oplodnění. Jako oplodňovací kouzlo vyskytuje se na kresbách, (v Codex Borgia a v Codex Vaticanus B.) mezi prvním, párem lidským, znázorněným při kopulaci. Tento pár vyskytuje se pravidelně pod bohem Tonacatecutli, pánem životních prostředků a plození dětí. Při čtyřdenním postu novomanželů, o kterém jsme se zmínili, ležela možná v staré době tato řehtačka mezi nimi, kdežto později nahradila ji péra, zelený drahokam atd. Půst měl ten účel, aby bohy přinutil pomoci. Za půstu byl styk se ženou zakázán, aby půst — podle Mexikánů — nebyl poskvrněn. Byl tedy půst i s touto zdrželivostí důsledkem oplodňovací ceremonie předmětem (řehtačkou, mečem, stromem) mezi snoubenci ležícím, a nikoli tento předmět symbolem zdrželivosti z důvodů mravních.

Tigří kůže je patrně zbytkem zvířecí oběti (pro oplodnění) jako u Indů a Římanů. Při sňatcích bohů užíváno bylo za oběť zvířecí oběti lidské. Na obrázku (str. 465) vidíme, kterak bůh Macuilxochitl snoubí se s bohyní Teteoinnan. Oba sedí na rohoži a pod nimi leží dvé sťatých lidí, z jejichž krků tryská krev. Teteoinnan jest bohyní půdy, a půda byla vůbec zúrodňována krví z usmrcených zajatců. Na obrázku vidíme také zelené stonky ležeti na rohožce; jsou také oplodňovacím kouzlem jako u Slovanů.

Rovněž dech má velkou úlohu při oplozování. Reitzenstein domnívá se dokonce, že naše hubičky jsou svým původem zbytek prastarého kouzla oplodňovacího. (A vzpomeňme, kolik „nevinných“ hochů a dívek dosud často domnívá se, že hubičkováním může dívka otěhotniti!) Na dvou staromexických obrázcích zachovalo se znázornění takového oplodňovacího kouzla dechem, který proudí z úst k ústům. Stejnou úlohu má také polévání vodou, pohazování moukou atd.

*

Jak samozřejmé ve státě theokratickém, bylo cizoložství trestáno smrtí pro oba provinilce — aspoň v theorii. V praksi šli se cizoložníci vyzpovídat ke kněžím bohyně Tlaçolteotl a dostali za pokání povinnost, aby šli v noci nazí ke svatyním bohyně Cinateotl na křižovatkách a obětovali tu papírové šaty a obětní dary. Vedle toho bylo hříšníkům pustiti si z ucha krev špičatou kostí.

Jako ke sňatku bylo také k rozluce třeba svolení rodiny. Měla se nejprve pokusiti o smíření. Po rozluce mohli se oba znova zasnoubiti. Věno zůstalo ženě, jakož i dcery; synové připadli otci. (Podle jiného mínění bylo tomu naopak.) Rozešli-li se manželé proti vůli rodiny, byly jim opáleny vlasy na znamení veřejné hanby.

*

U Mixteků a Tzapoteků vyskytovaly se některé odlišné obyčeje, velmi zajímavé. Kněží měli tu rozhodné slovo při zasnoubení. Všecky děti byly tu pojmenovány podle svých rodných dnů, na které připadalo vždy jedno číslo z třináctidenních období kalendáře. Před sňatkem bylo tedy každému jinochu ptáti se vykladače kalendářových znamení, který podle čísel, příslušejících dotyčným osobám stanovil, možno-li sňatek dovoliti. V kladném případě vzal tolik bobů, kolik činil součet číslic jejich jmen a dělil je. Vyšlo-li nerovné číslo, prorokoval manželství syna; podobně pokračoval až k dělení čísla pěti. Nezbylo-li po té jednoho bobu, bylo to špatné znamení a k manželství nedošlo.

V Michuacanu byly zřetelné zbytky mateřskoprávních společenství domácích, muž bral si často zároveň matku i dceru. Dívka nebyla tázána na svou náklonnost. V rodině nebyl sňatek možný, ale příbuzenské sňatky byly velmi oblíbeny. Tedy bratr nemohl si vzíti sestru, synovec bratrovu dceru, ale strýc mohl si vzíti sestřinu dceru, muž svou švagrovou a p. Svatební obřady byly samý kněz. Dopustila-li se žena cizoložství, byla zabita; učinil-li to muž, vzal mu tchán prostě ženu a zasnoubil ji muži jinému. Nežily-li páry, podruhé oddané, v míru, byly prostě do vězení vsazeny. Byla-li nutná rozluka, bylo nutno o ni čtyřikrát žádat u nejvyššího kněze.

*

Maya představovali lid pro nás dosud velmi záhadný. Tyto kmeny měly kulturu mnohem větší než Mexičané: především velmi vyvinuté písmo hieroglyfické, jemuž rozumíme jen nepatrně, a velmi důkladný kalendář, lepší než jaký přinášeli tehdejší Španělé.

Základní formou snubní byla tu stále ještě polygamie, ač hlavní žena stála mnohem výše než ženy vedlejší. Bigamie, t. j. manželství se ženami rovnoprávnými bylo trestáno vyvržením z rodiny. Prostituce byla rozsáhlá. Dívky bydlily ve vlastních domech, kde každý jinoch mohl je volně navštěvovati. Huaxtekové, nejsevernější odnož Mayů, měli pověst národa pohlavně velmi živého. „Zbožňovali a uctívali Tlaçolteotl (bohyni rozkoše) a nezpovídali se jí ze svého smilstva, poněvadž nepovažovali ho za hřích,“ praví naivně Sahagun. Zobrazovali často milostné páry.

Z doby velmi ranné zachovalo se u nich služební manželství: mladíku bylo za ženu pět let sloužit tchánovi; mohla mu býti odňata, zdráhal-li se. Mohl však svou ženu prodati, nerodila-li. Vůbec manželství Mayů má ráz manželství kupem, třebaže kupní cena má tu již mírnou formu darů. Cizoložství trestáno bylo smrtí, ale manžel mohl milenci své ženy odpustiti.

*

Zvláštní skupinu mezi kmeny Maya tvořilo obyvatelstvo staré Quatemaly, hlavně skupiny Quiché a Vera Paz. Také u nich trvala stará ústava rodová. Quiché tvořili 24 genty po čtyřech fratriích. Každá gens (činamit) měla přikázaný příděl půdy, kterou její příslušníci vzdělávali. Byla to nim ja — velká rodina; členové její nazývali se navzájme bratry a sestrami; podle zásady skupinového manželství, nemohlo tedy býti mezi nimi sňatků. Přes to vyvinuly se tu patriarchální poměry, neboť žena vstupovala do činamitu mužova a sice tím způsobem, že její děti nepovažovaly děda a bábu s mateřské strany již za své příbuzné, takže v tomto směru nebyly pro sňatky omezeny. Mohl tedy syn matky se svou sestrou vstoupiti do právoplatného manželství, měla-li sestra jiného otce, neboť pak patřila k jinému činamitu. Za těchto poměrů byl přirozeným zjevem i levirát.

Polygamie byla tu přetvořena na prospěch monogamie tím, že vedlejší ženy byly na stupni otrokyň, tedy pouhé souložnice. Podivno jest, že tomu bylo tak snad již v předhistorické době, poněvadž mythičtí praotcové objevují se také jen s jednou ženou. „Pravidelně kupovali tito lidé své ženy a dary, které přinášeli, byly jen cenou za ni.“ Milovati (lo’koj), znamenalo u nich totéž jako „kupovati“.

Slíbil-li otec mladého muže nebo mladé dívky své dítě do manželství, bylo považováno za podvod, nedodržel-li svého slibu. Otci mladíka bylo oznámiti snubní úmysl náčelníkovi genty, který jednal pak s náčelníkem genty dívčiny, když ke sňatku svolil. Ve Vera Paz poslal pak otec mladíkův po třikráte posly do domu příštího tchána, kteří přinesli vždy větší dary. Třetí poselstvo znamenalo závazný sňatek. U chudších lidí bylo takové poselství jen jedno; nevěstu přivedla si tchýně, kdežto u bohatých byla nevěsta příbuznými nesena na ramenou do domu mužova.

*

Sňatky dětí rovněž tu existovaly, ale manžel dostal otrokyni za souložnici na tu dobu, pokud jeho manželka pohlavně nedozrála; děti, zplozené s touto otrokyní, nebyly však považovány za plnoprávné.

*

Cizoložství bylo posuzováno podle společenského významu ženy. Ženy nebo souložnice nejvyšších náčelníků trestány byly smrtí, byly-li „svedeny“. Ve vznešených kruzích byla cizoložnice nejprve napomenuta, opakoval-li se její „zločin“, byla zavržena a muž mohl se ihned znovu oženiti. U prostého lidu trestána byla jen, když cizoložila notoricky: byla prohlášena za otrokyni. Za svedenou (převedenou) považována byla žena tehdy, byla-li svědky dopadena při provádění cizoložství nebo manžel mohl milenci odejmouti nějakou zástavu. I když zlovolně opustila domácnost nebo dala se unésti, byla nejprve napomenuta, a muž čekal obyčejně, rok na její návrat; pak mohl se znovu oženiti. Odmítání manželských povinností ženou bylo trestáno jejím prohlášením za otrokyni.

*

Zajímavé snubní řady exogamní měli Pipilové, patřící spíše k Mexičanům než k Mayům; bydlili v dnešním Salvadoru. Své snubní zákazy měli prý znázorněny graficky. Namalovali dvé stromů: jeden představoval přímé příbuzenstvo a měl sedmero větví jako představitelek příbuzenských stupňů. Uvnitř tohoto příbuzenství směli se ženiti jen ti, kdož vynikli velikými činy bojovnými, a to ve třetím stupni příbuzenském. Druhý strom představoval čtvero příbuzenských stupňů, uvnitř kterých byl sňatek zakázán, a pohlavní styk v tomto omezeném okruhu měl za následek smrt muže i ženy. Při svatební hostině musil býti přítomen kazik (náčelník) a kněz, neboť jen tehdy bylo manželství právoplatno.

Ve staré Nikaragui panovala volnosnubnost přeci manželstvím: dívky dostávaly za svou přízeň kakaové boby. Dělo se to s vědomím, rodičů. Byly tu rovněž volnosnubné slavností, kterých zúčastňovaly se i ženy vdané. V některých vesnicích mohly si dívky vybírati své muže při určitých slavnostech. Cizoložství trestal manžel výpraskem.

V jižní Americe žilo dvé skupin kulturních národů, Čibčové a kmeny peruánské.

Čibčové obývali dnešní Kolumbii, oblast Magdalenské řeky, válečnou zdatností založili říši, která byla, jak se zdá, složena ze dvou částí: z říše bogotské a hunsaské. V každé části vládl vedle vojenského pohlavára ještě kazik jako náčelník kněžský, vrchní kouzelník. Tu vznikla pověst o el Doradu, neboť Španělům bylo vypravováno, že kazik v Guata-fitě posype se každého roku zlatým prachem a pak se koupe v laguně.

V dnešním Ekuadoru bydlely kmeny, které přes značnou kulturu svou chodily nahé, a jejich hlavním sídlem bylo Quito. Vlastní Peruánci měli hlavní sídlo Cuzco, jehož Inkové později ony kmeny si podrobili. Při příchodu Španělů bylo Quito samostatnou říší za vlády Atahuallpovy, který setřásl nadvládu Inky Huascara. Tyto kmeny nebyly tak bohaté jako vlastní Peruánci, rozčlenění rovněž v různé kmeny. Na pobřeží bydlili Junkové, k nimž patřili také Čimu se značnou říší, kterou si podrobil Inka Jupangi. Na vysočině bydlili Aimarové (Kolja) na jihu a Kkečuové na severu: z těchto pošla dynastie Inků, která asi ve 12 stol. našeho letopočtu počala se svou dobyvatelskou činností a založila svou mohutnou říši, která Španěly tak udivila. Již před panstvím Inků však měly tyto kmeny svéráznou kulturu různých vrstev, kterou Inkové však z důvodů politických většinou potlačili.

Čibčové žili podle totemového příbuzenství: do boje táhli s prapory a odznaky podle příbuzenstev; průvodů slavnostních súčastňovala se příbuzenstva ve zvířecích maskách. Původně byla jistě organisována mateřskoprávně: vždyť v době nám známé mohl býti náčelník, kterého vlastně nikdo trestati nemohl, pro každý přečin vyplísněn svou ženou hlavní žena mohla svému muži při své smrti zakázati styk s jinou ženou na nejbližších pět let; potomstvo počítáno bylo po přeslici. — Cudnost nebyla ceněna, dívka bez milenců byla považována za méněcennou. Ač dbali na to, aby manželství bylo prosto cizoložných poměrů, měli i své volnosnubné snubnosti. Manželskou formou byla polygamie s hlavní ženou. Hlavně kazikové měli ovšem více žen; Bogotá měl prý jich dokonce 300. Dívky chodily nahé, dokud kazik s nimi neobcoval. — Sňatky v příbuzenstvech byly zakázány, rovněž sňatky se sestrou a příbuznými po matce; kdežto se sestrou (z jiné matky) a příbuznými po otci byly dovoleny. Ženy byly kupovány: mladík vyjednával buď přímo s otcem dívčiným nebo poslal zprostředkovatele, který nabízel určitý peníz. Dohodli-li se o ceně, dostal mladík dívku na několik dní na zkoušku a mohl ji vrátiti, když mu nevyhovovala. Jiný způsob byl ten, že rodičům dívky poslána byla pokrývka, po které, byla-li přijata, následovala, druhá se zvěřinou. Po několika dnech pak usedl nápadník před svítáním přede dveře obydlí milované a upozornil na sebe nějakým znamením. Několik otázek z té i oné strany, načež dívka vyšla s koflíkem nápoje čiča, napila se z něho a zbytek podala čekajícímu. Při svatbě položili si snoubenci ruce vzájemně na ramena, načež kněz dával jim několik otázek. Ženě: zda miluje více boha kaziků než svého muže, zda si manžela více váží než dětí, zda miluje manžela více než sebe, zda sama jísti nebude, kdyby její manžel umíral hladem, a zda nevejde na jeho lože, dokud ji nezavolá. Muže se ptal, přeje-li si dívku za ženu, a teprve když muž třikrát nebo čtyřikrát hlasitě svolil, uzavřel kněz manželství. Pokud běží o ceremonie oplodňovací, víme jen, že vypravováno jest o dcerách kazika v Guachetá, že daly se oplodniti sluncem. Šly za tím účelem na vysokou horu, zaujaly vhodnou polohu ke slunci, a po několika dnech porodila jedna smaragd, jejž si zastrčila do ňader, kde se proměnil v dítě. Něco podobného bylo také v Peru. Tu, jak známo, byly sluneční panny, t. j. dívky, slunci zasvěcené a žijící jako vestálky v budově podobné klášteru, za živa pohřbeny, když jevily následky pohlavního styku, ledaže mohly dokázati, že byly oplodněny sluncem. — Spáchal-li neženatý muž násilné smilstvo na nevdané ženě, byl zabit; byl-li ženat, poslali dvé svobodných mužů spat s jeho ženou. Také cizoložství bylo trestáno smrtí; dokonce t. zv. božího soudu užíváno bylo k zjištění tohoto zločinu. Ženě z cizoložství podezřelé bylo snísti veliké množství španělského pepře. Přiznala-li se, dostala vody, ale byla usmrcena; vydržela-li však muka, byla považována za nevinnou a propuštěna.

V Peru byl trestán pohlavní styk mladých lidí, když otec zažaloval; o trestu rozhodoval kmenový náčelník (kuraka). O trestu smrti u slunečních panen (akllja), které byly rozšířeny po celé říši, právě jsme mluvili. Za to však při všech velikých slavnostech panovala volnosnubnost, jsouc při některých dokonce hlavní věcí. Pedro de Villagomez, arcibiskup v Limě, vypravuje, že ve starém Peru byla konána koncem prosince, když ovoce pal’tajové zraje, slavnost, počínající pětidenním půstem. (Peruánský půst znamenal jen zákaz červeného pepře a soulože.) V době půstu setkávali se však muži se ženami na určitém místě ovocných sadů, úplně nazí. Na dané znamení pak počal závod v běhu ke vzdálenému pahorku. Každý muž, který při něm dostihl některé ženy, byl povinen ihned s ní souložiti. Tato slavnost trvala šest dní a šest nocí. Ale i jinak bylo tu dosti příležitosti k volnosnubným stykům. Každá královská mumie na př. měla svůj úplný dvůr, který pouze jí sloužil a vedl si velmi vesele a bezuzdně. Vše dělo se ovšem na rozkaz mumie a nedalo se tudíž nic namítati proti tomu. Vznešení muži i ženy věnovali se tedy rádi této službě. — Vedle toho trpěny byly také skutečné nevěstky (pampajruna), ale byly opovrženy. Postavení ženy nebylo ani dobré, ani vážené, neboť patriarchát v lidu úplně zvítězil, a Peruanci vůbec těžce pracovali. Zbytky matriarchátu a gentilní ústavy byly ostatně zřejmy. Obec starala se mladému páru o obydlí, stavěla a zařizovala mu dům. Pro vládnoucího Inku předepsána byla přísná endogamie čistě mateřskoprávní. Panovník (nebo následník) byl povinen vzíti si nejstarší sestru ze stejné matky za hlavní ženu: ona jediná měla titul císařovny (koja). Jak výhradně běželo u vládnoucího Inky o čistotu rodu, jest zřejmo i z toho, že se svou sestrou-manželkou přerušil ihned veškeren bližší styk, jakmile mu porodila syna a dceru, kteří pak měli se stejně zasnoubiti. Bylo-li manželství s nejstarší sestrou bezdětné, vzal si za manželku druhou podle největšího stáří, kdežto předešlá žena zůstala tak dlouho císařovnou, dokud druhá žena neporodila syna.

O hromadných svatbách lidových máme zprávy nejednotné. Podle jedné zprávy děly se snad jednou za rok nebo jednou za dvě léta a prováděl je kuraka. „V ustanovený den povolal kuraka všecky Hatunruny sňatku schopné k sobě, rozdělil je na dvě řady, hochy vpravo, dívky vlevo, přikázal mladému muži, jejž pojmenoval, aby předstoupil, a nařídil: ,Tuto si vezmeš!‘ Pak přišel na řadu další pár a tak se dělo, až všichni byli sezdáni.“ Z jiných pramenů jde však na jevo, že při sňatcích brán byl zřetel k vůli mladých lidí. Běží tudíž asi o hromadné sňatky milenců již dohodnutých. Za 10. Inky, Jupanki Pačakuteka, proveden byl velký sňatek hromadný. Tento velký panovník zvítězil tehdy pozoruhodně nad Čanky a sám zasnoubil veliké množství párů, u nichž mladíci a dívky patřili k různým kmenům, neboť chtěl takto usnadniti sjednocení různých součástí své říše.

Polygamie platila hlavně pro vládnoucího Inku; vedle své sestry-císařovny, hlavní ženy, mohl míti několik řádných manželek (palla) a jakési souložnice (mamakuna), které byly lidem velmi váženy. Rovněž ostatní třídě vznešených byla polygamie dovolena, kdežto obyčejný člověk trestán byl smrtí již za dvojženství. Ovšem teprvé 1. Inka, Manko Kapach (asi 1150 — 1200) polygamii zakázal. Povšechně měl Inka 4 — 5 řádných manželek vedle císařovny a asi 300 souložnic; nic divného tedy, že Inka Jupanti Pačukutek zanechal 300 dětí. Manželství peruánské bylo v podstatě manželství kupem, třebaže zevní forma kupu rychle mizela. Kuraka (kmenový náčelník) dával za svou budoucí několik lam a stříbrných nádob (jako v Egyptě, tak také v Peru bylo stříbro dražším kovem než zlato, jehož byl nadbytek); člověk méně majetný odbyl věc několika džbány piva čiča. Někdy také bylo mladému manželu sloužit u tchána po nějakou dobu. Mladý Inka ženil se nejméně ve 20 letech, muž z lidu asi v 25. Manko Kapa stanovil zákonem, že nikdo se nesmí ženiti, není-li mu aspoň 20 let, ale do 30. musil býti každý ženat. Dívky vdávaly se mezi 15 — 18 lety. O svatbě mnoho nevíme. Po svolení otcově postil se párek několik dní, po té připravila nevěsta z vody určitého prameme čiču a při hostině, ke které přišla obě příbuzenstva, podala ji ženichovi, načež ženich obul jí, byla-li pannou, střevíc z vlny, nebyla-li pannou, střevíc z trávy iču. Toto manželství bylo nerozlučitelné a jedině zákonné. Tyto rozdíly činěny byly však teprve v době po dobytí země, tedy pod neblahým vlivem křesťanským. Podrobnosti jiných forem sňatkových neznáme. Jakési věno dostávali od příbuzných a sice muž zbraně a žena nářadí kuchyňské a přástevní. Cizoložnice byla ukamenována.

Mnoho bylo napsáno o peruánském nenormálním styku pohlavním. Konali prý zvláště rádi milostnou oběť na oltáři zadním místo na oltáři předním. Na peruánských vásách znázorněn jest tento druh sterilní kopulace plastikou velmi obratnou. Víme, že tato „neřest“ a „perverse“ nebyla nikdy příliš vzácná a na př. u kulturních národů klasického starověku pěstována byla s oblibou velmi rozšířenou. Jako u všech podobných forem a hříček pohlavního styku nenormálního, pokud nejsou chorobného původu, jest v podstatě jejím přímým zdrojem pohlavní pud sám soběstačný a změnymilovný. Pokud však běží o její vznik, po případě o její rozsah, jest pozoruhodno jistě vysvětlení Reitzensteinovo: Upozorňuje, že na zmíněných vázách leží vedle ženy dítě, čímž kopulující žena karakterisována jest jako matka. Ježto pak u četných národů není zvykem pohlavní styk normální s matkou, která kojí a dokud kojí, aby nenastalo nové oplození, ježto dále v Peru kojila žena po 3 — 4 léta, opatřoval si muž pohlavní ukojení onou cestou, méně obvyklou, když vedle manželství pohlavního styku míti nemohl nebo mohl jej míti jen v nepatrné míře.

Osud vdovy byl velmi smutný. Mravy vyžadovaly, aby zemřela s mužem, hlavně u Inků. Opili nešťastnou oběť a pohřbili ji s mrtvolou jejího muže. Mnohé zříkaly se života dobrovolně: vrhaly se se skály, věšely se na vlastních vlasech, braly jed nebo rozparovaly si břicho. Příbuzní, byli-li požádáni o „laskavé zabití“, nesměli prosbu nešťastné ženy odmítnouti. (Reitzenstein.)

*

Jak jame již na počátku řekli, jest tento čtvrtý svazek našeho díla jakýmsi vybočením z celkové linie vývojové: vrátili jsme se jednak ze středověku do prvních dob historických a jednak opustivše evropský západ, obrátili jsme se ke starým národům kulturním na Východ. Stalo se to, poněvadž nemohli jsme pominouti národy, jejichž život pohlavní a erotický jest nejzajímavější a nejpoučnější po klasickém starověku. K národům východním připojili jsme pro úplnost v této poslední kapitole stručný pohled na staré kulturní národy americké. Chtěli jsme nicméně do tohoto 4. svazku zařaditi ještě kapitoly o pohlavním životě tureckém, jihoslovanském a ruském, pro který jest po ruce dobrý materiál. Ale překročili jsme již dříve meze, které byly panem nakladatelem určeny rozsahu našeho díla velmi benevolentně, pročež nechtěli jsme hřešiti ani na jeho trpělivost, ani na trpělivost čtenářů, kteří měli by již rovněž rádi dílo celé. Vždyť nám ještě zbývá celá „Láska novodobá“, třeba nám k soudobému cíli dorýsovati vývojovou linii na Západě! Loučíce se tedy na tomto místě s orientálními a exotickými světy, které jsme mohli jen velmi neúplně zpracovati, doufáme, že později, mimo rámec tohoto díla, bude nám umožněno zpracovati a vydati v dalším svazku aspoň jeden doplněk: „Dějiny lásky u národů slovanských“. Třebaže je nám docela cizí, ba směšná ideologie různých rasových blouznilů politických, třebaže jsme přesvědčeni, že všecky panslávské, pangermanské, panromanské atd. ideje jsou již jen pouhé bubliny, bezcenné pro teorii i praksi, domníváme se nicméně, že by bylo radno, poučno i zajímavo zpracovati původní pohlavní život slovanských národů jako celek a dosti podrobně, abychom našli jeho svéráznosti. Bude toho tím více třeba, že v tomto díle nemohli jsme míti systematický zřetel k Slovanům, kteří jsou ve všeobecné literatuře odborné dosti zanedbáni a které již z tohoto důvodu nutno studovati zvláště.