Zlatý fond > Diela > Dějiny lásky 4


E-mail (povinné):

Stanislav Kostka Neumann:
Dějiny lásky 4

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Marián André, Jaroslav Geňo, Zuzana Berešíková, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 24 čitateľov

Kapitola třetí. Žena, láska, manželství a prostituce v Persii

Vliv theokracie v Persii. — Milostný život. — Vyhánění plodu. — Kněžky, loutnařky a veřejné dívky. — Parika. — Mateřskoprávní konubium. — O Salovi a Rudabe. — Zbytky mateřskoprávních řádů. — Vývoj ženina postavení. — Polygamie. — Královský harem.— Snubní formy polyandrické. — Yogân-zan. — Příbuzenské sňatky. — Manželství kupem. — Sňatky. — Cizoložství a rozvod. — Peršanky novodobé. — Dočasné sňatky.

Stará Persie, obývaná arijskými kmeny, do Eranu přistěhovalými asi v první polovici druhého tisíciletí př. Kr., jeví se nám v historické době jako říše úplně theokratická a tudíž stát úpadkový. Všude, kde kněží vládli nebo vládnou, hledí zemi odříznouti od ostatního světa, a tím zastavují i její život kulturní. Tak tomu bylo v Nové říši egyptské, u Hebrejců, uvidíme to u Indů a Číňanů, můžeme to pozorovati v dnešním Španělsku; tak tomu bylo i v Persii.

Toto kněžské úsilí hledí také ze snubního poměru učiniti věc náboženského obchodu. Proto milostný život Peršanů (a Indů) neprodělával žádného pozoruhodného vývoje, ač oba tyto arijské národy jsou pohlavně velmi živé. Náboženství Avesty (Zendavesty,[25] viz poznámky), patřilo původně nepatrnému kruhu v severozápadním Iranu, odkudž se teprve pomalu rozšiřovalo. Jeho kněžím běželo tudíž o to, aby co nejvíce omezili cizí vlivy na rodiny věřících, a proto podporovali ze všech sil patriarchální endogamii a hleděli dosíci tu největšího počtu dětí, aby zvětšován byl počet přívrženců jejich učení. Tím určen byl vývoj eranského manželství.

Poněvadž však kněží vždy a všude svoje zájmové snahy fanaticky přemršťují, docilují obyčejně jen výsledků zdánlivých. A tak všecka státní zřízení perská měla největší nesnáze s pohlavní a ženskou otázkou, nedovedouc ochrániti ji před kněžskými prsty.

Víme, že manželství jest instituce hospodářská, a že tudíž milostny život odehrává se pravidelně vedle manželství. Láska v manželství jest vůbec vzácný kvítek a byla tím vzácnější v dobách, kdy jak manželství, tak mimomanželský život milostný projevovaly se v živelnějších formách. Tedy také o lásce v manželství perském nemnoho zachováno bylo dokladů. Tak na př. Mahcista vzpírá se rozkazu svého bratra Chšarjarši (Xerxa), aby propustil svou ženu, poněvadž ji miluje a má s ní syny a dcery. (Herodot IX; 11.) Podobně Artachšasa Abyataka (Artaxerxes II.) prosí svou matku Parušjati se slzami v očích, aby zabránila, aby jeho otec Darayavauš Citrazata (Darius Nothos) nezabil jeho manželky Stateiry, aniž jí od něho odloučil. (Plutarch, Artax. 2.)

Jinak bylo vždy o Peršanech známo, že nadmíru holdují pohlavní lásce. Byla také velmi velebena. Podle novoperské pověsti vzešly prý básnictví a rým z rozhovoru dvou milenců: milostný dialog sásánovského[26] knížete Bahrama V. Gôra (420 — 438) s jeho milenkou Dilârâm bezděčně přizpůsoboval se rytmu a rýmu.

V „Knize kouzelníkových hádanek“ prohlašuje provdaná žena, když jí bylo smrtí pohrozeno, neřekne-li pravdu, že žena zajímá se více o krásné šaty a manželské radosti všeobecně, než o svého muže zvláště.

Přes náboženské předpisy velmi přísné byl tudíž pohlavní styk jinak dosti volný. Nemanželské porody nebyly nikterak vzácné, a velmi rozšířeno bylo vyhánění plodu. Avesta bojovala proti tomu rozhodně, ale patrně bezvýsledně:

„Má-li někdo styk s dívkou, která jest pod poručnictvím nebo nikoli, která jest zasnoubena nebo nikoli, a učiní ji těhotnou, nemá dívka ze studu před lidmi vyvolávati si uměle měsíčky pitím vody nebo rostlinnými prostředky. Činí-li to dívka, dopouští se smrtelného hříchu. — Má-li někdo styk s dívkou… a učiní ji těhotnou, nemá dívka ze studu před lidmi poškozovati plod života svého. Činí-li to, přivádí oba rodiče, sebe i otce do hříchu, škodu činí oběma rodičům, a oběma jest pro škodu poškozeného trest vytrpěti za vědomou vinu. — Má-li někdo styk s dívkou… a učiní ji těhotnou, řekne-li pak dívka: Tento muž zplodil to dítě, a řekne-li pak muž: Hleď najíti stařeny a ptej se jí na radu, a najde-li pak dívka stařenu, a na radu se jí zeptá, a stařena přinese jí prostředek z konopí… nebo jinou nějakou bylinu plod vyhánějící, a řekne: Tím zab to dítě, a když pak dívka usmrtí plod života svého, tu stejně jsou vinni, muž, dívka i stařena.“ (Vendidád, 15, 9, viz poznámky.)

Známá písnička!

Mimomanželský styk nebyl trestný, dívka však, která měla z něho dítě, byla v hanbě. Vyhnání plodu trestáno bylo přísně: bylť jím znemožněn přírůstek k věřícím. Avesta v dalším dokonce určovala, že otec má dívku vzíti k sobě a tak dlouho se o ni starati, až slehne. Tento volný styk pohlavní rozšířen byl i mezi pokrevními příbuznými.

Kněžek Peršané původně neměli. Objevily se později v západním Iranu[27] s bohyní Anahitou (Anaitis), která stala se božstvem plodnosti, jsouc původně bohyní vody. Její kult vykonávaly jen kněžky, které sice měly za povinnost život pokud možno „čistý“, ale nesmírná bohatství různých chrámů dokazují, že se děl opak. Tak na př. Antiochus Epiphanes (174 — 164 př. Kr.) chtěl vypleniti, chrám elymaiský,[28] aby si spravil své otřesené poměry finanční. Zdá se, že za Bahrama V. (420 až 438) byla zajatá manželka tureckého chakana učiněna chrámovou služebnicí.

Vedle těchto chrámových dívek vyskytovaly se loutnářky, tanečnice a jiné dívky veřejné, většinou prostitutky. Avesta hleděla na ně velmi nepřátelsky. Bůh Hauma, ochranný duch manželství, byl jejich specielním protivníkem. Peršané milovali velice bohaté hostiny, ozdobené zpěvačkami a tanečnicemi; rovněž při lovu a plavbách po řece měli rádi tuto společnost. Aelian (Var. hist. XII. 1.) vylíčil drasticky volné počínání si Peršanů s veřejnými dívkami při hostinách. Zvláště o Bahramu V. se dovídáme, že volal k sobě zpěvačky, jahika, které nazývány byly také hvandra-kara (= ochotné, příjemnosti činící) nebo jatu-maiti (= kouzelné, obluzující). Náboženství je proklínalo. (Vendidád 13, 38.) Byly to asi také většinou cizí otrokyně, a proto styk s nimi byl tím rozhodněji zakazován: mohly by věřící ve víře zvyklati, krev věřících mohla by býti pokažena, což velmi se protivilo mysli nesnášenlivých zoroastrovců. „Co největšími mukami tě mučí, Ahuró Mazdá, co nejhorší ti činí bolest? Ženský démon smilstva, který semeno mísí zbožných a bezbožných, modloslužebníků a těch, kdož jimi nejsou, hříšníků a čistých.“ (Vendidád 18, 61.) Což ve skutečnosti nejsou žádné důvody mravní, kterých najdeme v Avestě stejně málo jako v Starém Zákoně, nýbrž zájmy kněžské, důvody velmi materielní, které vedly theokracii zoroastrovskou stejně jako theokracii israelitskou.

„Proti tělu svůdné milostnice, smilstvo povzbuzující, vzdávající se, jejíž mysl nestálá je jako mrak bouří hnaný, mršti k vůli ohroženým zbožným, svou zbraň, o zlaty Haumo!“ (Jasnó 9, 32.)

S tohoto hlediska kněžského byly ovšem ještě nebezpečnější věřícím ženy kmenů jinonárodních, hlavně přecházel-li muž v oblasť ženinu — právě tak jako u Israelitů. Jak uvidíme, běželo i tu o mateřskoprávní formu snubní po způsobu arabské sadîga nebo israelské nedan. Žena taková nazývána byla parika nebo peri a později byla líčena jako druh nadpozemských vil, lákajících k sobě muže. Něco podobného byla také džani. Byly to ženy z jiných kmenů, které nepřijaly náboženství Avesty, a s nimiž příslušníci eranských národů[29] dosti často se snoubili, přecházejíce do kmene dívčina podle mateřskoprávní zásady. Před náboženstvím Avesty byla tato snubní forma velmi obvyklou. Muž byl v ní nazýván jatu. Dokonce dovídáme se také jméno jednoho národa, s kterým se původně toto mateřskoprávní konubium dělo. Kersaspa (Sam) „sveden“ byl parikou z Vaikerty (afganistanského Kabulu), sídliště Gandharjů, arijského kmene pěstitelů ovcí, kteří náboženství Avesty nepřijali. Proto také „svaté písmo“ perské označuje Kabul za hlavní středisko jatuských hříchů. (Vendidád. 1, 14.) Tedy stejná praktika kněžská jako v bibli.

Tato snubní forma měla veliký ohlas ještě v pozdější době, jak o tom svědčí Firdusiho Šah-mame. Tato báseň není ovšem z perské doby předmoslimské. Napsal ji Abu’l-kassîm Manssur, nazývaný el Firdaussî (Rajský), který se narodil asi r. 935 v Chorasanu a zemřel asi 1050. Napsal ji v 60.000 dvojverší na základě staroperské Knihy královské (Chodainame), zpracoval v jádru jen tento starý materiál, nehledíc ani k tomu, že sám byl Peršan a přívrženec staré víry.

V této básni dočítáme se tedy o Salovi a Rudabe.

Sal, syn Sama, perského knížete sabulského za šaha Minučehra, zamiloval se, když cestoval, podle doslechu, do krásné Rudabe, dcery Mihraba, krále kabulského.

„Noc ještě viděla Sala zadumaného státi a to k vůli jedné, které nikdy nespatřil.“ Nicméně nepřijme pozvání Mihrabova, aby bydlil v jeho domě, neboť „velmi by jej za to káral i soužil se Sam, a rovněž šah Minučehr, kdyby se dověděli, že dni a noci při víně trávím v domě modloslužebníkově“. Také průvod Salův shlíží chladně a pyšně na Mihraba jako na nepřítele čisté víry. Král v přítomnosti manželky své i dcery chválí pak ctnosti a krásu Salovy, a tu také Rudabe když to uslyší, „vzplane v tvářích jako granátový květ, její láska k Salovi zahoří jasně a zaplápolá v ní, že klid a mír prchnou z její duše, rozum nezmůže nic, poněvadž vášeň si jej ujařmí.“ Jde ke svým přítelkyním o radu, které velmi se rozčilují a těžké výčitky jí činí. Leč podrobí se své velitelce a slíbí ji pomoc. Spěchají do Salova tábora a jednomu jeho služebníku vyjeví Rudabino přání. Přivede Sala samého. Po delším vysvětlování dají mu tuto radu: Jdi, o kníže, co nejdříve před palác a loveckou šňůru hoď na střechu, aby se tu na okraji pevně zachytila — pak jehně neunikne lvu; jak dlouho budeš chtíti, můžeš ji pak pozorovat a vzpomenouti nás, které jsme ti připravily takové štěstí. Po návratu dívek pošle Rudabe večer k Salovi poselkyni se zprávou, že žádost je vyslyšena, aby neváhal spatřiti světlo své luny! Sal přijde, když nastala noc a klíč vytažen byl z brány zámecké. Růžolící kráska čeká naň ne střeše, podobna cedrové koruně, úplňkem ozářené. Sal žádá ji o radu, jak by se k ni nahoru dostal. Rudabe rozpustí si na hlavě pletence jako noc černé, vonnými vlnami jí oblévají boky, a jako hady vedle hadů spustí své kadeře se střechy až na zem, vyzývajíc Sala, aby po nich se vyšplhal. Sal to však odmítne a vyhodí lovecké lano. Milence přísahá pak věčnou věrnost, ať tomu Sam a Minutčehr řeknou cokoli. A když se rozednívá, ještě naposled se obejmou s očima zvlhlýma a prosí slunce, aby ještě okamžik, jen okamžik počkalo, než počne svítiti… Po dlouhém boji pak a velikém toužení svolí šah konečně k jejich zasnoubení, když hvězdopravci předpovědí mu dobrý výsledek.

Podobnou jest povídka o Safurovi, synu Artachsira, a dceři Mithrabově. To jsou jasné dozvuky nenávisti, která pronásledovala snubní poměr s parikou, hlavně když muž podle zásady mateřskoprávní odcházel za svou ženou do její domoviny.

Ještě však i jiné stopy poměrů mateřskoprávních najdeme u starých Peršanů, k nimž patří hlavně zásada „dědičné dcery“, podle níž vznikaly dvě další formy snubní, jakýsi druh levirátu, o němž si ještě promluvíme. Dále zdá se býti podle Vendidád velmi pravděpodobno, že ženy mívaly dříve svobodnou volbu mezi muži a volně zadávaly svou ruku. Později také této formě snubní dáno bylo zvláštní jméno, a kněží velmi se přičiňovali, aby manželství beze svolení rodičů platilo za nejšpatnější. Konečně zbytkem mateřskoprávního myšlení je také panovnické oprávnění skrze ženy předchozí dynastie. Ardašir, první Sásánovec, oženil se s dcerou Arsakovce Ardevâna jen proto a ze stejného důvodu zasnoubil svého syna Šâpura s dcerou svého protivníka Mihreka. V dřívější době mohl se Chšarjarša (Xerxes) snadno státi králem místo Artabazana, prvorozeného syna Darayavaušova (Dariova), poněvadž po své matce Hutause (Atosse) pocházel přímo od Kuruše (Cyra), atd.

Pokud běží o ženino postavení, nebyla žena u starých Peršanů přímo zotročena. V domácnosti byla úplně volna. Byla umano-pathni (paní domu) jako muž byl umano-paiti (pán domu). Také podle náboženství byli úplně rovnocenni: na onom světě vejdou muž a žena stejným způsobem do ráje, ba, mrtvému přichází v ustrety daena (jakýsi personifikace náboženství) v podobě krásné dívky. Podle Vispéred (3, 3.) jsou paní domů stejně k obětem zvány jako muži. O Rauchšně (Roxaně), sestře Tiritauhmy, víme, že byla velice krásná a dovedla střílet a vrhati oštěp. To bylo za Daria II., 425 až 404 př. Kr. Číňan Čang-Kien, který cestoval v letech 128 — 127 po přední Asii, vypravuje, že ženy jsou tu ve veliké úctě, a muž všecko činí ženě své po vůli. Zvláště hodnocena byla žena jako matka; vstoupila-li, bylo synu povstati, a teprve s jejím svolením mohl zase usednouti; dokonce král seděl za stolem pod královnou-matkou, která zachovávala si největší vliv.

Ale kněžským (náboženským) vlivem byl tento přirozený poměr mezi mužem a ženou hluboce porušen. Z fanatického úsilí náboženského, chrániti kmenovou čistotu před nevěřícími, vznikla myšlenka, aby žena byla pokud možno odříznuta od vnějšího světa. V tomto směru byla muži úplně podřízena, byla uzavřena v domě, na vycházkách bylo jí používati uzavřených vozů (Plutarch, Themistokles 26.), ba, ani v domácnosti neměla objevovati se před cizinci (Josephus, Antiq. XI, 6, 1.). Když Darayavauš Gaudamaniš (Darius III., Kodomannos) uslyšel, že jeho manželka zajata byla Alexandrem Velikým, bylo první jeho otázkou, nepřišla-li při tom o svou čest. Phraates zabil své vedlejší ženy, aby se nestaly kořistí vítězného Tiridota III. Takové názory, jejichž původ třeba hledati v materielních zájmech theokracie, posilovaly ovšem u Peršanů žárlivost, o které mluví již Plutarch (Themistokles 26.), jakož vzbudily také požadavek, aby si žena před manželstvím udržovala své panenství. Vendidád (14, 15) požaduje od nevěsty, aby byla „neposkvrněnou“ (nameni) a přinášela do manželství nedotčené panenství. Za nejhrubší přečin ukrutných lidí považovalo toto náboženství, když dívkám nebylo dovoleno vdáti se a svobodné (aghru) učiněny těhotnými.

Účel manželství byl tudíž u Peršanů zcela zřejmý. Již Herodot (I, 136) praví, že za nejvyšší cnost bylo jimi vedle statečnosti považováno plození dětí. Podle Straba (XV, 733) vypisoval král odměny za největší potomstvo. Za to však děti zmrzačené, a někdy patrně i nadbytečná děvčata, byly odkládány. Orodes I. zanechal 30 synů, Artachšasa 18 (z těch byl jediný legitimním). Vendidád (3, 26) praví o zemi ladem ležící, že touží po vzdělání, jako touží pěkně urostlá dívka, která byla bezdětná, po hodném muži. A dodává: „A opravdu, pravím ti, oženěnému dávám přednost před tím, jenž dětského věku, a bohatému dětmi před bezdětným.“ A traktát Šajast-la-šajast praví: „Předpis je tento: Muž, nevezme-li si ženu, nebude hoden smrti, ale nevezme-li si žena muže, spáše smrtelný hřích; neboť žena jen stykem s muži může získati potomky, a není rodu z ní pocházejícího; ale muž může také bez ženy potomků dosící pro budoucí život, odříkává-li Avestu, jak dí Vendidád.“ Panna, která se nezasnoubí, je břemenem rodičů, je bezcenná a nevážená, peklu propadá podle Avesty, nemá-li do 18 let muže.

Tak toho potřebovaly zájmy vládnoucí třídy kněžské, a jsme tu na opačném pólu náboženského fanatismu ve věcech pohlavních, který v křesťanství vedl k chorobném názoru, že bezcenné panenství dobrovolné je zásluhou.

Čeho všeho kněží si nepřáli! Snaha, aby ženy byly zmonopolisovány nejprve otcem a pak manželem, a muž byl ženou uctíván, vedla v Avestě dokonce k výrokům, že žena má uctívati svého muže jako boha, každého jitra políbiti jeho tělo a pomodliti se před ním. Svobodná měla to činiti svému otci. To byl ovšem výhonek kněžské tendence, o nějž v praxi bylo velmi málo dbáno.

Pro praxi bylo důležitější, že syn i dcera potřebovali k sňatku otcovského, někdy i rodičovského svolení. Syn byl prý otcovskou mocí dokonce držán jako otrok.

Peršané byli národ polygamický podle zákona; ovšem jako všude bylo i u nich mnoho žen přepychem bohatých. Herodot a jiní spisovatelé klasického starověku mluví o jejich ženách a vedlejších ženách; podle Straba (XI., 526) měl míti u Medů každý muž pět žen; dnešní Parsové v Indii žijí v jednoženství nebo ve dvojženství, je-li první žena neplodná.

Vedlejší ženy byly hlavně otrokyně, dívky zajaté ve válce, uloupené nebo darované: nebyl však asi činěn rozdíl. Přes to, že to byly především cizinky, a na spojení taková hleděno bylo v důsledcích kněžského úsilí s patra, dosáhla přece jen řada takových cizinek velikého vlivu, na př.: Aryenis, dcera lydického krále Alyattesa za Chvachšary (Kyaxaresa, po r. 585), Aspasia za Artaxerxa II. (404 — 361), Eufemia za Khosreva I. (531 — 578). Mnohé dokonce vyšvihly se na místo hlavních manželek: tak Židovka Esther, italská otrokyně Thermussa, kterou Augustus daroval Phraatesu II. (37 př. Kr. — 2. po Kr.), křesťanka Sîra za Khosreva II. (590 — 628), nebo jejich synové dosáhli trůnu: Darayavauš Citrazata (Darius Nothos = bastard, 425 — 404) byl synem Artaxerxa I. a vedlejší ženy babylonské. Phraates IV. ustanovil syna Thermussina za nástupce trůnu. — Také však eranské princezny dávány byly cizincům za manželky.

V královském harému bylo až 360 vedlejších žen, střežených eunuchy: také to ukazuje, jak bedlivě střehli Peršané „čistoty“ svých žen. Harémové zřízení bylo tudíž velice rozsáhlé. Ostatně také skvostné. Starý text perský o tom vypravuje ve svých verších: „Pokrývkami jsou tu pěkně pokryty divany, skvostně navoněné, na nich podušky krásně pracované, nohy zdobené zlatem. Manželky tu čekají, nataženy na divanech, nazdobeny, bohatě okrášleny náramky, čtyřhranné náušnice nosí a drahokamy zlatem lemované. Dcery tu sedí, na noze náramky, pás kolem těla, útlých prstů, krásně urostlých těl, tak líbezné na podívanou, že ten, kdo spatří je, jich také žádostiv.“

Ale půvaby žen zřídka trvají déle než 8 nebo 10 let, zřídka také mají pokojných vlastností, které mohly by muže okouzliti; kráska nedávno ještě zářící nebo žertující, samý smích a nyvý pohled, schne, vadne, krhavé oči dostává, stává se ženou v každém směru ošklivou. Krátké léto jejího rozkvětu počalo již v 11. nebo 12. roce a brzy po 20. končí. Každý další rok přináší novou vrásku a bývalé „světlo harému“ zatlačeno je úplně do stínu. Ač taková žena je dosud plna romantických historek milostných, které jsou všemi lačně poslouchány, v ní samé je sotva již takových citů skutečných. Tělesný půvab vzbuzuje prudkou, pomíjející vášeň a dokonce snad, čím žena má méně líbeznosti ve své mysli a ve svém srdci, tím mocnější jest v té chvíli svod. Ale má-li pevněji zakotviti v našem srdci, mají-li po ní zbýti upomínky, které patří k nejdražšímu vlastnictví osobnímu, pak musí míti vlastnosti srdce, které dovedou okamžité pohnutí změniti v city hluboké něhy. Proto v harému nic nemírní fysiologickou nechuť k bytostem kdysi rozkošným a pomilováníhodným, leč nyní ošklivým a zlým. Jedna po druhé vystřídá se v přízni svého velitele, aniž dříve nebo potom zajímá se o ni poněkud více, právě tak, jako když před svým oknem pozoruje lhostejně rozpuk a opadávání růže. (Justi.) Lze se pak diviti, že v haremech žárlivost vede k nejhoršímu?

Chšarjaša zamiloval se do ženy svého bratra Mahcisty, aniž lásky jeho opětovala. Aby přece došel svého cíle, zasnoubil svého syna Darayavauše s Artayntou, dcerou Mahcistovou; byla tak krásná, že z mysli královy vypudila vzpomínku na svou matku, hlavně, když se mu úplně vzdala. Jednou požádala za to o nádherné roucho, které utkala královna Amestris svému choti. Chšarjarša marně se snažil velikými sliby odvrátiti ji od této věci. Artaynta nosila pak roucho to veřejně. Amestris poznala brzy, oč běží, a požádala v den svých narozenin svého manžela, aby jí daroval matku Artayntinu. Poněvadž v takový den neměl král žádné prosby odmítnouti, svolil. Amestris dala nešťastnou ženu zatknouti, uříznouti jí nos, uši, rty a ňadra a jazyk vytrhnouti — na konec Chšarjarša stal se obětí dvorního spiknutí.

Strašlivá Parušjati, sestra a manželka Darayavauše II. (425 — 404), dala dokonce pro milostnou aféru za živa pohřbíti matku Tiritauhmy, dvé jeho bratrů a dvé sester, a Rauchšnu (Roxanu), další sestru, na kusy rozsekati. Takové obrazy z královských a knížecích harémů nejsou vzácné.

*

Příbuzenské formy snubní u Eranců jsou zajímavější. Strabo (XI.) zjistil polyandrii u Medů a dodává, že i ženy považují za čest, mají-li aspoň 5 mužů. Ještě dnes odmítají dcery kočovníků nejvýhodnější sňatky, mají-li se tím dostati do jiného města nebo k jinému kmeni. Tento obyčej může míti svůj kořen, toliko v řádu, podle kterého následovala dívka svého muže do jeho místa nebo kmene. Doba, kdy tomu tak bylo, jest ovšem velmi vzdálená, ale ještě v historické době bydlili dospělí členové rodiny se svými ženami a dětmi u svého ploditele a rozmnožovali jeho rodinu. Byl představeným této skupiny. Slovo nmâna (rodina) vyvinulo se právě z tohoto útvaru a znamenalo všecko, co patřilo k tomuto domu (dam). Patnáct domů tvořilo vith (klan), třicet zantu (družstvo) a 50 daghu (dahyu = vesnice).

Nuže, v nmâna původně vládlo patrně pohlavní společenství. Zbytky tohoto snubního řádu představuje perský levirat, yogân-zan, a manželství mezi příbuznými.

Yogân-zan znamená, že dívka klade podmínku, aby její prvorozený syn nebyl synem jejího manžela, nýbrž platil za potomka jejího otce nebo bratra, zemřelého bez mužských potomků. Tato dívka obdrží z otcova jmění podíl synův, a pár bývá znova oddáván, když prvorozený syn dosáhl 15. roku. Původně toto plození bylo asi povinností členů domácnosti, jimž společně dívka patřila. Jiná forma snubní jmenuje se v době novější satar-zan, a ona podmínka může býti stanovena ve prospěch kterékoli osoby.

Nejsvéráznější snubní poměr perský jest však sňatek příbuzenský, který dosud vyskytuje se nezřídka u Peršanů, aniž má nějakých špatných následků pro děti. Parsové ho již neznají, stali se také monogamickými. Není také pochyby, že příbuzenský sňatek byl považován za zásluhu. Herodot (3, 84. 88.) nazývá jej povinností králů, Filon (De spec. leg. 778) praví, že syn po smrti otcově může se oženiti s matkou, a děti jejich jsou prý zvláště podařené (tedy zřetelný dozvuk rodinného společenství pohlavního). Vůbec antická literatura dosti často mluví o této věci.

Rodokmen Achamovců představuje téměř úplnou řadu příbuzenských sňatků: Tak Darayavauš I. (521 — 485) vzal si svou neteř Fratungu, Darayavauš syn Chšarjašův, svou neteř Artayntu, svou neteř vzal si rovněž Vahuka (Ochos), syn Artachšasův. Sestry vzali si: Tiritauhma sestru Rauchšnu, Darayavauš II. (425 — 404) sestru Parušjati, Kambujija (Kambyses, 529 — 522) dvé sester, Aršama (Arsanes) sestru Sisygambis, Artachšasa II. (404 — 361) obě své sestry, Kobâd (490 — 531) sestru. Sambyke, Artaviraf, obnovitel mazdaského náboženství na počátku doby sásánovské, sedm svých sester. Satrapa Sifijmithres oženil se se svou matkou, rovněž Phraates, syn Phraata IV., s matkou Thermussou.

*

V širokých vrstvách lidových dělo se hlavně manželství kupem. Vendidád (4, 44) praví: „Přijdou-li souvěrci s bratrem nebo přítelem (jako svědky), a chtějí pozemek nebo ženu usmlouvati nebo vyučení na své útraty míti, chtějí-li pozemek získati, nechť je za pozemek počítáno; chtějí-li ženu usmlouvati, nechť žena jest jim dána do manželství.“ Kup dál se tudíž před svědky. Zdá se však, že dosti brzo kupní cena dostala podobu „ranního daru“; předpis pak byl 1 — 2000 stříbrných mincí a dvé zlatých dinárů.

Podle Herodota i Vendidádu vdávaly se dívky v 15 letech, mladíci ženili se ve 20 letech. To byl věk pohlavní zralosti. Vlastní sňatek předcházelo již ve staré době zasnoubení, předání dívky (paradháta, para-da = předati); o ruku dívčinu bylo nutno žádati jejího otce nebo jeho zástupce; otcův souhlas byl vyžadován. Pak následoval vlastní sňatek (nâirithwana). Později rozeznávali sâh-zan, sňatek se svobodnou dívkou, která stávala se právoplatnou manželkou, a câkir-zan, sňatek s vdovou. Ceremonie byla asi různá, a není vyloučeno, že ve velmi staré době, manželka mrtvého musila jíti na smrt.

Slavnostně vyzdobená nevěsta, hlavně ušními závěsy, byla převáděna z domu rodičů do domu manželova; s oblibou volili si k tomu dny jarní a zimní rovnodennosti. (Strabo XV.). Manžel vstoupil pak do svatební sednice; před tím bylo mu pojísti jablko nebo velbloudí morek, ale jinak měl po celý den půst.

*

Staré ceremonie zachovaly se dosti u dnešních Parsů, kteří jsou potomky oněch Peršanů, kteří, po dobytí země Araby, zůstali věrni starému náboženství a mravu. Dnes bydlí hlavně v Indii, kde velice zbohatli. Přijali mnoho obyčejů indických, hlavně dětské sňatky; v novější době panuje však u nich očistné hnutí. Na počátku sňatku zjišťován je horoskop snoubenců, a pak vyměňovány jsou dary. Přítelkyně nevěstiny přinesou ženichovi šaty a démantový prsten. K vlastnímu aktu sednou si snoubenci jeden proti druhému na židle, zatím co mezi nimi držán je kus sukna (purdah), takže se nemohou navzájem viděti. Pod tímto suknem uchopí se pak navzájem za pravou ruku. Pak jiné sukno jest položeno kolem nich, a oba jeho konce svázány na dvojitý uzel. Podobně ovine kněz kolem nich sedmkrát hrubou šňůru, a její konce sedmkrát zaplete kol uzlu nad rukama snoubenců. Na kovové misce páleno je kadidlo, a zatím sukno, zastírající snoubence rychle odstraněno. Mají zrnka rýže, jimiž se teď bombardují za potlesku přítomných žen. Pak se opět posadí vedle sebe, a dva dasturové (kneží) odříkávají nad nimi žehnací formulky. Když jeden kněz pak zjedná si jejich souhlas, vyhotoven je oddací list a slavnost končí hostinou.

Ještě prostší jsou svatební obyčeje Parsů, usedlých v Persii. V den svatby přijdou ženichovi přátelé do nevěstina domu, kde zkoumají její pohotovost, načež táhne se do domu ženichova. Při sňatku sedí pár odděleně na židlích, takže nevěsta neslyší pokynů, které ženich dostává o tom, jaké jest mu plniti náboženské povinnosti. Pak táže se kněz obou, zda svolují ke sňatku, a když svolili, vezmou se za ruce a třikráte obejdou planoucí oheň. Tím jest obřad skončen, a nastane hostina.

Za starých časů nebylo tomu povšechně jinak. Stisknutí ruky znamenalo Irancům vždy nejsvětější povinnost. Kněz říkal mimo jiné otci nevěstině: „Dáváš ji pro zemi a nebesa, aby byla jedním tělem a jednou duší. Dáváš ji jako žačku zákona za spořádanou pomocnici.“ A snoubencům domlouval: „Tajná rčení zvěstuji šeptem vdávající se dívce a vám; vezměte si je k srdci a rozvažte si pečlivě v mysli, jaký život sluší zbožnému. Jak se patří, jest vám navzájem získáván proň jeden druhého; za to bude vám bohatě požehnáno.“ (Jasnó 3, 53.).

Manželská postel nazývána byla gatu. Na ní spočívaje, měl manžel svou ženu učiniti matkou a obdarovati ji vytouženým potomkem. (Vendidád, 3, 25.). Proto ženiti se = gâmô (gâmo-bereiti = k souloži poskytovati, novopersky gâden = souložiti) nebo nizâmayeinti = k rození ji přivésti (zâmi = porod).

Cizoložství přes mnohoženství bylo časté. A nejhorší bylo, že „smilná žena, která těhotna jsouc dítětem, které jiný muž zplodil, podvrhla je pak svému muži.“ Rozluka byla však asi dosti řídká. Od své manželky Amytis, sestry Artaxerxa I., rozloučil se Megabyzos, poněvadž její mravy budily v něm opovržení.

*

Normální perská domácnost novodobá rozdělena je na dvě části: v části přední, střízlivé zevně i uvnitř, vyřizuje Peršan své obchody a přijímá své hosty, v části druhé, zadní, do dvora obrácené a u bohatších tříd skvostněji zařízené (enderun), bydlí ženští členové rodiny a jejich děti.

Je-li očekáván přírůstek do rodiny, stojí v předsíni dvě kolébky, jedna velmi umělá s nejlepšího dřeva a na ní vyšívané šatečky hedvábné nebo satinové: ta je pro očekávaného hocha, vítaného s jásotem a slavnostmi. Druhá kolébka, chudá, s nejnutnější výbavou pro kojence, stojí tu pro případ, že se narodí — jen děvče.

Jinak jest dívka až asi do 8 let vychována spolu s hochy. U chudého lidu zřídka naučí se čistí a psáti, u bohatších učí se šít a vyšívat, pokrmy a nápoje připravovat. Z enderunu vychází pravidelně jen tehdy, když doprovází matku do hammamu, veřejných lázní, které jsou oblíbeným dostaveníčkem všech Orientalek. Zde scházejí se přítelkyně, aby tu mlsaly a klepařily.

Peršanky vdávají se nyní mezi 12 — 16 rokem. Vyjednávání jest v rukou dohazovačky nebo nápadníkovy matky. Přeje-li si toho dívka, poskytne se jí příležitost, aby sama jsouc nepozorována, mohla jej, nápadníka, mimochodem spatřiti. Nelíbí-li se jí, bývá vyjednávání rychle přerušeno. S většími obtížemi jest spojeno, chce-li také ženich předem spatřiti svou budoucí manželku. S úkrytu je se pokusiti mu zahlédnouti ji, když byla jeho matka ji pozvala s jejím průvodem k sobe na návštěvu. Obyčejně ví však, jaká to dívka jest, neboť vídal ji v dětství jejím, jež není tak vzdáleno: do 9 let chodí dívky nezastřeny.

Svatba stojí mnoho peněz a pro chudší rodiny znamená často veliké zadlužení: třeba nezbytně a hojně pohostiti mnoho známých lidí, kněží a žebráků.

Příbuzenské sňatky jsou téměř pravidlo, aniž snižují kvalitu dětí. Monogamie jest téměř obecná, neboť polygamická domácnost jest příliš drahá.

Peršanky ostatně nerady smiřují se s novým sňatkem svého manžela; nemohou-li mu v tom však zabrániti, spojí se brzy obě ženy proti němu v důvěrnostech i nevěře. Spíše lze se shodnouti s dvěma tygřicemi než s dvěma ženami, praví perské přísloví.

Peršanka je obyčejně pleti temně bílé, prostřední postavy a pěkně urostlá. Líčí se ráda. Vlasy barví si hennou, oranžově líčí si také dlaně, nehty a chodidla. Smyslnému Peršanu je ideálem pleť úplně bílá, oblý obličej „jako měsíček“, veliké oči, klenuté obočí a postava štíhlá jako cypřiš. Její chůze je lehká a pohyby půvabné ale jen doma. Na ulici vychází úplně zastřena a zahalena, přes nabírané kalhoty domácí majíc ještě zelené nebo modré kalhoty hedvábné, a podobá se kolébající se kachně. Těžký brokát jest její ideál.

Povšechně je Peršanka koketní žena, miluje něžná dobrodružství milostná, mistrovsky dovede oklamati svého manžela. Je-li bohatá, koupe se, kouří z narghilé, mlsá, navštěvuje přítelkyně a baví se v lázních. Zřídka čte a píše, má ráda hudbu. Jsouc přirozeně inteligentní poměrně a resolutní, nedá se tak snadno zotročiti ani v kruzích chudobných, kde musí býti pilna, zabývajíc se vedle domácnosti také předením, tkaním a pletením výdělečným.

Sociální postavení perské ženy je tudíž dobré, mnohem lepší než do nedávná u žen tureckých. Ve vzdělaných kruzích jedná s ní manžel taktně. V enderunu žije sice zevně pod dozorem eunucha nebo starce, ale manžel tu jí a spí. Na vycházkách má úplnou volnost, nehledíc k jejímu zastření, které ostatně ráda, obratne a koketně dovede poodhaliti před sličným cizincem. Druhým znamením jejího poddanství jest, že nesmí býti přítomna při mužských návštěvách. Ráda však zasahuje do obchodních věcí mužových, a má-li její manžel nějaký oficielní úřad, libuje si v politickém vlivu a diplomatických pletichách. Dnes ostatně je v Persii silné emancipační hnutí, ženské.

Peršanka jest velice plodná. Patnáct, šestnáct porodů v rodině není nic zvláštního; šest nebo osm živých dětí je obecný případ. Po prvních dětech stárne však brzy a stává se nepohodlným inventářem enderunu. Tu nezřídka dá se muž rozvésti, zaplatí peníz odbytného a vezme si ženu novou. —

Vedle obvyklého manželství patriarchálního existuje, jak víme již, v Persii, také manželství dočasné, zbytek starých forem snubních, jež šiitští mullahové[30] posvětí lacino podle potřeby na 1-2 léta nebo na několik hodin.

Rozluka je velmi snadná. Žádá o ni nejčastěji muž, poněvadž pro ženu jest věc obtížnější. Podle obyčejného ritu mohou se ženy po rozluce znova vdáti teprve po třech měsících, podle dočasného ritu mohou se vdávati každých 25 dní. Žena smí se vrátiti ke svému prvnímu muži, ale musí býti v mezidobí zasnoubena jinému. Důvody rovněž již známe.

Dočasných sňatků používají šiité i k obyčejným výdělkům kuplířským. Imam bývá počestným podnikatelem bordelovým, který zákazníka večer oddá s dámou jeho výběru a ráno provede rozluku, ovšem za přiměřené odměny.

Také tanečnice a zpěvačky provozují dosud ve všech krajích své umění a milostné řemeslo. Obvyklým zjevem bývá u nich depilace.

Za středisko styku homosexuelních a homosexuelní prostituce považováno bývá dosud město Šîrâz, město básníků, které podle starého rčení je také městem tanečníků, zpěváků a pijáků. Proslulí perští básníci, Sadî (1184 — 1291) ve svém; „Gulistânu“ (Růžovém Sadu) a Hâfiz († 1389) ve svých písních, kteří byli básníky lásky k hochům, žili v Šîrâzu.

*

Novodobé dívky a ženy Parsů, o jejichž snubních obyčejích, jsme již psali, jsou velmi líbezné a zahalujíce se do drahocenných barevných rouch a závojů hedvábných, šatí prý se nejkrásněji mezi exotickými ženami.

Parsové, jako přímí potomci náboženské obce založené Zarathuštrou po jeho reformaci staroeranské víry, mají dnes své hlavní sídlo v Bombaji, snoubí se endogamicky a žijí jen v monogamii; rozluka je však dovolena. Zachovala se u nich ještě stará pověra, že menstruující žena je nečistá. Musí v této době bydleti v oddělené místnosti (daš-tan-satan), která je tak položena, aby sluneční paprsky neměly přístupu a voda, oheň, jakož všecko, čeho k životu třeba, bylo vzdáleno.

Bohatí Parsové byli dříve jedinými domorodci v Indii, kteří měli společenské styky s vetřelou společností anglickou.

*

Persie jest jistě onou zemí východní, k níž připínáno bývá nejvíce romantických snů orientálních; pohádky z Tisíce a jedné noci, básníci láskou opilí, růže šîrâské, lidé podivní, mravy podivné budí zvědavost a exotické touhy. Přes to, že i z této země vyvanulo mnoho poesie, přes to, že i sem rychle proniká západní civilizace, najdou tu cestovatelé ještě dosti věcí podivuhodných.

Jest však nesmysleno, mluví-li evropský měšťák o vystřízlivění, shledá-li (jako na př. Frieidenthal), že tu „velmi mnohé považují za dobré a znamenité, co západní kultura rozhodně zavrhuje jako věc nedůstojnou, a hříšnou“. Prý také perské řeči, jinak tak bohaté jemnostmi, chybí slova pro ctnost, vděčnost, lítost, čest, svědomí, a slovo láská spojeno jest vždy jen se smyslnou touhou.

Takové řeči a názory dokazují jen úplné nepochopení té prosté skutečnosti, že celé světy vyvíjely se jinak než hrstka západních národů evropských a že křesťanství, náboženství jedné menšiny a náboženství nikoli nejzdravější, nemůže býti měřítkem mravů, které vznikly bez jeho přičinění, ostatně málo blahodárného.

Také nářek, stále se opakující, že tomu nebo onomu národu jest pohlavní láska pouze věcí smyslů, bývá pravidelně velmi směšný. Znajíce biologickou povahu lásky, vědouce, jak pomalu přijímala druhotné vlastnosti, jejichž trvalost je problematická, a z jakých příčin, často velmi málo ideálních stala se složitou mocností, která západním národům způsobuje více trýzně než blaha, pokrčíme rameny nad mravokárci, jejichž recepty ničím se neliší od receptů středověkých mastičkářů.

V tomto směru, chceme-li již tu a tam rozdávati sympatie nebo antipatie, pokud běží o mravy a obyčeje národů východních a exotických, nebudeme se trpně říditi ani civilisační horečkou, která tu a tam posedá jejich vlastní reformátory. Chápeme velice dobře nezbytnost dějinného procesu hospodářského, který na př. z učelivého Japonska učinil tak rychle imperialistickou mocnost, a který nyní za vedení Kemalova počíná v Turecku, aby dopomohl mladé buržoasii turecké k oněm svobodám, jež jsou nutny pro úspěšné používání kapitalistických metod, kterým nemohlo se dařiti ve stuchlém vzduchu starého chalifátu. Běží tu přece u každého národa o přechodní etapu k definitivnímu osvobození z každého otroctví. Ale, že by při tom bylo nutno ve všem všude opičiti se po Západu, to je náramně sporná věc hlavně pro nás, kteří tak dobře známe pravou hodnotu naší civilisace. Po této stránce, je na příklad spor o fez a klobouk, rozvířený v dnešním Turecku, jistě znamením reformatorské horlivosti poněkud směšné, nedůstojné i nebezpečné.



[25] Zendavesta — svaté písmo Peršanů, překlad a výklad Avesty, trosek svatých písem staroiranských, jejichž nejstarší zachované rukopisy jsou z 13. stol. po Kr. Jejich jádro pochází asi z reformace staroiránské víry, provedené t. zv. Zarathustrou, o jehož existenci a době jest mnoho sporů. Jistě nestala se však před 700 př. Kr. Obsahem Avesty jsou tyto spisy: 1. Vendidad (protidemonský zákon), obsahující legendy a zákony pro vyznavače Ahuró-Mazdáo-a, starého nejvyššího božstva. 2) Jasnó (= velebení) většinou temné modlitby liturgické, 3. Vispéred (= všichni geniové) doplněk modliteb předešlých, 4. Chorda-Avesta (malá A) sbírka modliteb pro laiky a různé jiné zbytky.

[26] Sásánovci — perská dynastie (226 — 652)

[27] Iran (Eran, Airan) — znamenal hlavně iranskou vysočinu, území objímající dnešní Afganistan, Beludžistan a Persii.

[28] Elymais (Elam) — starověká země mezi levým břehem dolního Tigridu, Perským zálivem a jih.-záp. svahem vysočiny iranské. Obyvatelstvo bylo původu alaroidského a náboženství podobného náboženství starobabylonskému. Na počátku historické doby byl tu již stát, který bojoval s Babylonií a později s Assyrií. V letech 597 — 591 př. Kr. podlehl Medům a na konec stal se satrapií perskou.

[29] Eran — Irán

[30] mulladi — nejnižší bohoslovci moslimští, v obecné řeči titul všech učitelských osob, vychovaných po moslimsku




Stanislav Kostka Neumann

— český novinár a básnik, literárny a výtvarný kritik a prekladateľ z francúzštiny a ruštiny Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.