ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dualism. — Dílo kněžské kasty. — Kama. — Vedy a sutry. — Pohlavní zjevy v náboženských obřadech. — Úloha nahoty. — Lingam. — Volnosnubné sekty. — Erotická literatura. — Útoky na ženu. — Požitkářská doba. — Sociální postavení ženy jindy a nyní. — Definice lásky. — Druhy lásky. — Rozdělení žen. — 384. — Rozmary lásky. — Milostný život panský. — Cizoložství. — Harémový život. — Kuplířka. — Kouzla. — Z fysiologie pohlavního života indického. — Nenormální zjevy pohlavní.

Jako mezi pohádkovou květenou nebezpečný had kobra, v bujné džungli tigr, v požehnaných rovinách zimnice, tak skrývá se v povaze indických lidí vedle radosti z požitku i temná myšlenka odříkání. Tento dualism činí z Indů „podivína mezi národy“.

První příčinou tohoto zjevu byla jejich odříznutost od světa. Přešedše kdysi dávno vysokou stěnu Himalají, aby se usadili v úrodné zemi pěti proudů, zůstali brzy sami za touto zdí a vedli tu život tak pohodlný, že po několik staletí neměli vůbec dějin. Nervali se se životem, snili jen a filosofovali. Teprve Alexandr Veliký na chvíli vyrušil je ze sna, ale pozdě a marně.

Druhou příčinou, z předešlé částečně vyplývající, byla moc kněžské kasty, která ovládala všecky ostatní lidi a dovedla s popskou mazaností udržeti otěže i tehdy, když se lidé proti ní bouřili. Kastovnictví bylo a jest vůbec u Indů brzdou každého rozumnějšího vývoje. Nejhloupější synek brahmanský zdědí hodnosti i prebendy, kdežto chudák ze sudry, i když je genius, zůstává po celý život opovrženým tvorem.

Jen jedno právo jest pro každého: smyslný požitek (v nejširším smyslu), kama. A ryze indickým zjevem jest, když zbožný člověk probudí se náhle ze svého nesvětského rozjímání, ze svého splynutí s duchem všeho a ze své kruté askese, když byl se bláznivě trýznil, svým nehtům dával do dlaně zarůstati a vrhal se pod kola posvátného vozu, — a zařve vilností a oddá se šedesáti čtyřem uměleckým kouskům lásky!

„Skutky kamy jsou na stejném stupni jako jídlo, poněvadž jsou podmínkou tělesného zdaru…“ (Kamasutram 25.) Pro Indy, to třeba zdůrazniti, jsou světské požitky, hlavně pohlavní láska, stejně oprávněny jako úsilí vědecké, vydělávání peněz nebo pobožnost a zbožný život. Jest věcí chytrého, aby znal míru; ale dělá-li někdo hlouposti, když kolo jeho vášně se roztočí, je to věc soukromá, věc osobního vkusu.

Základním rysem indického myšlení jest, že věci pohlavní nejsou neslušné a že lze o nich pojednávati zcela klidně a co nejpodrobněji. Proto vyskytli se v Indii theoretikové lásky, jakých marně bychom hledali jinde.

*

Nejstarší doba staroindická zrcadlí se ve Vedách, čtyřech svatých knihách. Rigveda vypravuje o pravěku, kdy arijské kmeny vnikly do Indie a zatlačily usedlé tu národy k jihu. Rovněž velmi starodávná je Atharvaveda, sbírka dávných formulek kouzelných a zaříkávacích. Sâmaveda je zpracování Rigvedy pro kněžský kult, kdežto Yajurvedy jsou dílo doby pozdější, v němž vybudována je theoretická soustava brahmánská. V době ještě pozdější připojený byly k Vedám komentáře a theologické spisy, nazývané brahmany a sutry. Perioda vedická i perioda sutrická představují s kulturně-historického hlediska zaokrouhlené periody, jimž odpovídají vždy určité formy snubní: hlavní rozdíl mezi nimi je ten, že pozdější doba sutrická vyznačena jest mohutným vzrůstem moci kněžské. Sem patří Dharmaçâstra čili Zákoník Manuův a Kamasutram (Umění milostné). Vedle těchto dvou skupin, zrcadlí se zvláštní svět v epických básních, zejména ve velkém indickém zpěvu hrdinském Mahâbhâratam, jenž ve své pozdější formě obsahuje sto tisíc dvojverší. Existoval jistě již ve 4. století před Kristem. Pozdější jeho forma počítána jest k puranám, osmnácti eposům, jež vznikly v 8. až 16. stol. po Kr. Patří k nim hlavně Râmayanam, jehož nejstarší forma jest ze 6. stol. př. Kr. Vedle básnictví epického existuje rovněž básnictví lyrické a dramatické, jež vydalo plody velmi jemné, a jehož základním rysem je žhavá láska a bujná erotika. Dodejme, že sutry vznikly v Indii jižní a jsou tudíž také obrazem tohoto jihu.

*

Přírodní hledisko na věci pohlavní zachovalo se u Indů i v náboženských obřadech jako důsledek čistého kdysi přírodního kultu plodnosti. V náboženství i v pověrách jiných mají pohlavní momenty závažnou úlohu.

Vedický rituál obětní, velmi slavnostní, vykazuje mnohé naivně obscenní momenty. Při slavnostní oběti Soma,^[31] trvající několik dní, provozoval při bohoslužbě na obětišti lidský pár soulož, ovšem na místě zastřeném. Při obětí oře měla hlavní manželka králova povinnost, jakmile zvíře dodělalo, vložiti si jeho úd do klína (aby docíleno bylo plodnosti). Totéž bylo jí činiti při oběti člověka. Dělo se to rovněž za oponou. Podobné věci děly se i při jiných obětech, pří nichž také kněži provozovali s přítomnými ženami jakési satyrské hry, bavíce se po oběti hrou otázek a odpovědí necudného rázu.

Erotické obrazy a skulptury, na př. velmi necudné scény opičí, a méně obvyklé postoje Venušiny, jsou na všech posvátných místech po celé Indii veřejně vystaveny na odiv (jehož u Indů však není) pro mladé i staré, pro muže i ženy.

Nepochopení evropských cestovatelů bývá ovšem dokonalé. Vždyť zřídka najde se vzdělanec, obeznámený biologicky, ethnologicky a kulturně-historicky s pohlavní otázkou! Tak Boeck vypravuje, že v hlavním městě Nepalu jsou četné chrámy, jichž výzdoba skandalními dřevořezbami v jiných zemích byla by neslýchaná a nikde nebyla by trpěna. Učení Nepalci, kterých jsem se vyptával, proč takové nevhodné scény umístěny byly právě na vnější stěny chrámové, odporovali si velmi nápadně; jedni vysvětlovali je jako obrazy milostných dobrodružství Krišnových^[32] (brahmanského boha lásky), jiní považovali je za jakési napomenutí, aby svých světských a hříšných myšlenek pěkně zanechali před chrámem, a ještě jiní řekli zcela naivně, že tyto skupiny jsou tu, poněvadž činí Nepalcům zvláštní potěšení a lákají milé lidičky ke chrámu.“ Učenost tázaných Nepalců byla tedy asi stejného kalibru jako mravní rozhořčení cestovatele, ač-li nebyl prostě za nos voděn nebo nevymyslil si polovinu této historky.

Také posvátné vozy, na nichž božstva vezena bývají ulicemi, jsou zdobeny erotickými obrazy. Velmi četně vyskytuje se tu masturbace jako manifestace plodivého pudu.

Při slavnostech, zejména jarních a pak podzimních, vyskytuje se zvláště silná pohlavní volnost ve slovech i skutcích. Ve starých dobách byly patrně volnosnubné orgie částí bohoslužby při uctívání jistých božstev. Dnes prý necudnostmi takovými jsou zaháněni zlí duchové.

Také nahota má v Indii důležitou úlohu při obřadech i v pověrách. U Ramošiů v Dekkhanu i jinde svlékne se ženich do naha, než počne svatba. Při slavnosti Dayamava v Karnâtaku chodí ženy nahé skládati slib do chrámu; rovněž mâng, který nese drobty posvátných jídel, aby je po polích rozházel k povzbuzení úrody, jest nahý. Neplodné ženy, které přejí si děti, vstupují nahé na slunce, vzhlížejí k němu a prosí je o pomoc. Zvláštním způsobem hledí prý ženy indické usmířiti bohyni, která přináší choleru do bazaru. Vyjdou asi k sedmé hodině večer, někdy v počtu dvou nebo tří set, nesouce každá mosaznou nádobu (lota) plnou cukru, vody, řebíčku atd. Nejprvé obětují a modlí se, pak odloží šaty, poslední roucho spodní ovinou si kolem boků, načež provedou zuřivý tanec, tvoříce kruh, v jehož středu tančí pět nebo šest žen úplně nahých. (Crooke). Také nahotou zaháněni jsou démoni.

*

Velmi rozšířen jest v Indii falický kult, uctívání pohlavních orgánů, lingam (mužský úd) a yoni (ženské pohlaví), jakožto symbolu tajemné prasíly tvůrčí. Uznaně nejproslulejších svatyní má lingam prý dvanáct, ale v tomto počtu nejsou mnohé svatyně velmi proslulé lokálně a hojně poutníky navštěvované; vedle nich však po celé Indii jsou steré jeho svatyně významu menšího a na tisíce těch, jejichž sláva úplně zanikla.

Lingapurana, posvátná kniha, která v 163 kapitolách pojednává o lingamu, jeho vzniku a uctívání způsobem legendárně-theologicko-mystickým, popisuje v 74. kapitole různé jeho druhy. Na rozkaz Páně zhotovil Višvakarman, umělec bohů, různé lingamy pro různé bohy z drahokamů, vzácných kovů a ze všelikých jiných látek, podle povahy boha. Ve chrámech bývá z bílého nebo černého mramoru, někdy z alabastru jemně zbarveného, jinak bývá kamenný a jako amulet bývá z drahého kovu. Je to oblý sloup jako symbol tvůrčí povahy boha Šivy,^[33] který je tu uctíván ve své nejvznešenější formě jako Mahadeva, t. j. nejprve bořící, ale zároveň darem obnovy nadané božství. Na znamení této tvůrčí síly zároveň mužské i ženské, aktivní a pasivní, bývá lingam i v nejmenším vydání pro domácí potřebu uprostřed druhého symbolu, yoni. Často uctívají Hindové jako lingam i přírodní hříčky, na př. kameny, vodou přiměřeně omleté.

Hlavní sídlo tohoto kultu jest Benares. Zde stojí proslulý chrám Višvešvary, Mohamedány kdysi pobořený a nyní neveliký, ale architektonicky velmi půvabný: i když jiné chrámy jsou poloprázdné, zde je vždycky hojně věřících. Různé sekty ctitelů Šivy nosí ostatně symbol lingamu na různých částech těla nebo v pouzdře na krku nebo v turbanu.

Z pobřeží Koromandelského přinesl Delaporte tuto rozhořčenou zprávu o bohoslužbě, „která tu dosáhla nejvyššího stupně nestoudnosti“. „Kněží uctívají tu veřejně boha Priapa, jejž jmenují lingan, a nosí neslušnou figurku na krku, které dali stejné jméno, a která je symbolem tohoto necudného boha. Podle zákona, zavedeného těmito linganistickými kněžími jest všem mladým dívkám dáti si jimi vzít panenství; a to prováděno jest s takovou neslušností, že umírněnost velí o tom pomlčeti.“

Tento falický kult jest velmi oblíben jak u vdaných žen indických, tak i dívek, které se počínají ohlížeti po muži. Netřeba se nám také plahočiti s nějakými složitými výklady, aby nám byl jasný jeho vznik z prostého hodnocení úrody a plodnosti přírodními národy, jakmile seznali hlavní mechaniku plození, každému normálnímu člověku velmi příjemnou. Ostatně v prvním svazku našeho díla bylo o tom již dosti řečeno.

Lingam používán bývá také pro pověrečné cíle. A podle staré průpovídky indické, nenarodí se znova (t. j. blažen bude po smrti), kdo s modlitbou k Šivovi položil aspoň jednu květinku na hlavu lingamu.

*

Některé náboženské sekty zařadily volnosnubnost do svého kultu. Tak Kauchilüové, sekta šaktská, sespolečnili ženy mezi věřícími. Při bohoslužbě odloží ženy své šněrovací živůtky do zvláštní bedny, která jest pod dozorem kněze. Po skončené slavnosti vezme si každý věřící jeden živůtek z bedny, a žena, které patří, byť to byla jeho sestra, stane se jeho partnerkou v nastávající orgii. (Sellon). — Přívrženci „levé ruky“, sekty bhaktské, mají prý katechismy plné morálních průpovídek i asketismu, ale ve svých neveřejných schůzkách uctívají sakti zvláštním ritem. Sakti představuje žena, nejčastěji některá z věřících, sedíc nahá na jakémsi podstavci. Bohoslužba končí její souloží s některým souvěrcem. Načež ostatní oddají se všeobecné orgii, při které každý pár znamená Šivu s jeho sakti. (Lamairesse).

Krišnova milostná dobrodružství s pastýřkami jsou stále oblíbeným příkladem pro široké masy, které náboženským i lidovým slavnostem dodávají života. V okolí Bombaye a v Bengalsku, hlavně na venkově, oslavují stoupenci Krišnovi jeho lásky nočními slavnostmi velmi nevázanými. (Lamairesse.)

Erotická literatura indická je bez konkurence, pokud běží jak o smyslnost, tak o samozřejmost, s kterou se tu mluví, až s pedantskou důkladností, o věcech pohlavních. Indičtí básníci nemohou zapomenouti na džbány ňader, jezero pupku, svahy boků, oblosti hýždí, sloní choboty stehen atd. Nejsilnější v tomto směru jsou však různé učebnice lásky, především Vatsyayanova Kamasutram, pak Anangaranga, Ratirahasya, Pančasayaka, Smaradipika atd. Ale jako četba jsou tyto knihy pouhá učenost, podobající se suché diagnose zkušeného lékaře. Nikde erotického šprýmu, všude jen přísná práce.

Frivolnějšího rázu jsou dvojsmyslné hádanky ve Vedě, které jako hra otázek a odpovědí pronášeny byly, jak jsme již řekli, mezi kněžími a ženami po vykonané oběti. Pak Ramacandrova Rasikaraňjana („Potěšení znalců“), sanskritský spis z 1524, obsahující 130 slok, které většinou mohou býti čteny dvojím způsobem podle toho, jak rozdělíme slova nebo složky slov:

V překladu vyhlíží taková hříčka asi takto. Sloka 9.:

1. Na písečném břehu Narmady konej na jednom místě kající cvičení, s klidným srdcem, o pevný odhodlaný! Které jiné dílo než toto, spojující s nejvyšším bohem, přináší na tomto světě spásu?

2. Jda za horkého měsíce s neklidnou myslí za nevěstkou, užívám na jednom místě s blaženým srdcem rozkoše lásky. Které jiné dílo než toto, spojující člověka s cizí ženou, přináší na tomto světě spásu?

Nebo sloka 42.:

1. Kdo nohou pár Lotosooského (= Višnu)^[34] uzavřel do svého srdce a v hodině smrti naň pomyslí, jak neměl by tento obšťastněný i poklady nebes ceniti si jen jako trávu!

2. Kdo nohou pár Lotosooké ve chvíli milostné rozkoše pozdvihne na svoje srdce, jak neměl by tento obšťastněný i poklady nebes ceniti si jen jako trávu!

Z novodobé literatury indické jsou tohoto rázu dvojsmyslné Hindustanské sloky, známé pod jménem mukri. Jsou to čtyřverší: v prvních třech verších vykládá dáma cosi, ve čtvrtém ptá se posluchač, oč běží, a zároveň je tu odpověď, měnící zcela smysl řečeného. Na příklad:

Indický estét, Višvanatha Kaviraja, spisovatel proslulého „Zrcadla skladby“, napomíná, aby nebylo užíváno nešikovných obratů, kterými možno dáti jiný smysl. Na příklad:

„Kdo pyšně nadut a slídě po odkrytém místě hotoví se k ráně, padne rychleji, než povstane.“

To prý lze snadno jinak si vyložiti, než to bylo míněno, pročež je to chyba. Za to však chtěný dvojsmysl je dovolen, hlavně v milostných stycích, a jaksi jemným mravem. Na příklad:

„Krásně vyjímá se v nepřátelském vojsku postupující korouhev hrdinova, který pronikl do tísně, a roztrhl ji chobotem svého slona.“

*

Ovšem ani v Indii nebyly vzácny spekulativní požadavky mravní a mnišské útoky na ženu nevalného významu praktického; hojně se tu vyskytovala neužitečná poesie didaktická, rázu někdy velmi cynického. „Nevyzpytatelně skryta, jako ve vodě cesta ryby, je bytost žen, přechytrých loupežnic, u nichž pravdu nesnadno lze najíti, jimž lež jest jako pravda, a pravda jako lež.“

Nebo (z delší básně proti ženám): „Příteli, pojď odtud rychle jinam: neboť to, co se tu leskne na krku této ženy, která má oči jako poděšená gazela, to není perlový náhrdelník; spíše leskne se tu pruh krásné kůže hadí, kterou had Mílek svlékl, jenž ubytoval se v oblé jámě jejího pupku.“ — A jistý mnich z 10. stol. přirovnává ženu dokonce k záchodu!

*

Staroindická doba, ve které vzniklo Kamasutram, byla dobou požitkářskou. Lidové masy žily v nejhorších pověrách, a bohaté panstvo považovalo je za dobytek. „Zlatá mládež“ jezdila na koních již dopoledne do veřejných sadů s heterami a služebnictvem, bavila se tu kohoutími zápasy, hrami, divadlem, a odpoledne vracela se, ozdobena kvítím a ratolestmi. Společné lázně byly také oblíbeným dostaveníčkem světáků obého pohlaví. Venuši bylo nejvíce holdováno, a pak silným nápojům opojným, které byly ve staré Indii hojně připravovány, přes to, že zákon stavěl opilce na roveň vrahům brahmánů, zlodějům a cizoložníkům. Podle Kamasutry bylo povinností řádné manželky, míti po ruce džbány s kořalkou. Při slavnosti lásky byla kořalka nezbytna. Dnes je v Indii nejoblíbenějším nápojem palmové víno. Velmi rozšířeným požitkem jest ode dávna žvýkání betelu, který prý zvyšuje pohlavní potenci.

Sociální postavení ženy středních, a bohatých vrstev nebylo špatné. Za starých časů měly dokonce mnohem více osobní svobody než dnes, kdy bývají uzavírány v haremech, podle moslimského mravu. To je dílo kněží. Hindka je povšechně chválena jako ztělesněné ženství se všemi ctnostmi a slabostmi, je plna něhy, oddanosti a dobrosrdečnosti, i v pracujících třídách, kde není téměř nikdy hezká, pravidelně hrozně udřená, ale přes to graciésní a obratná.

Půvaby ženy, která žije bezstarostně, vystihuje stará legenda indická, o stvoření světa: „Když Parabrahma, stvořitel všehomíru, chtěl stvořiti ženu, zpozoroval, že při tvoření muže spotřeboval veškeren svůj materiál. Velice byl tím ohromen a přemýšlel o náhradě. Vzal milou oblost měsíční, vlnité linie a vláčnost těla hadího, půvabné zákruty popínavé rostliny, lehké, chvění travních stébel, štíhlost a ohebnost vrby, sametovou měkkost květiny, lehkost pírka, mírný pohled holubice, poletující, žertovnou hru slunečních paprsků, slzy z míjejícího mraku, nestálost větru, plachost zajíce, ješitnost páva, tvrdost démantu, sladkost medu, ukrutnost tigra, žár ohně a chlad sněhu, žvatlavost papouškovu a cukrování hrdliččino a přítulnost ale i faleš a poťouchlost kočky. To všecko smísil Parabrahma a vytvořil z toho ženu, kterou dal muži za družku…“

Dokud na dvorech radžů panovaly ještě mravy rytířské a zábavy literární, působily ženy na veřejnosti zcela volně. Dnes jsou úzkostlivě chráněny před pohledem cizího muže. Mají-li jeti vlakem, velmi nesnadno dostanou se do svého kupé. Obyčejně jsou přinášeny v nosítkách, hustě zastřených; na nichž bývá dokonce nápis „Woman only“ (žena uvnitř), načež několik eunuchů drží do výše veliké šátky jako stěny, a jen cinkot a chřest náramků a obojků prozrazuje, co se děje za záclonami. — Chce-li některý radžput použíti vlaku se svými manželkami, musí si počínati zvláště opatrně, neboť taký bývalý syn knížecí a potomek válečné kasty má podle obvyklých pojmů o cti zemříti, nejen když ztratí jmění, nýbrž také, byla-li jeho žena spatřena cizím mužem. Dá tedy přenésti své ženy v uzavřených nosítkách (palki) přímo do vagonu na zboží, kdežto sám se uvelebí v první nebo druhé třídě.

Vědomosti má průměrná Hindka nepatrné, a emancipační snahy narážejí na překážku, velmi pomalu uhýbající: patriarchální rodinu, „založenou na náboženských zákonech“, víme, v zájmu koho. Časné sňatky odvádějí dívky v 10 — 12 letech ze školy. Brahmíni učí, že, je to těžký hřích, když dívka po prvé menstruaci zůstává nevdána ještě u rodičů, poněvadž tím jest dána možnost, že jedno embryo bude ztraceno!

V haremech žije zámožná Hindka celkem smutně. Ty temné dvory a pokojíky jako cely připomínají klášter a nikoliv příbytek vznešené dámy. Nemají tu jiného zaměstnání kromě své toalety: mažou si vlasy vonným olejem, splétají je v copy, černí si obočí a červeně natírají si ruce a nohy. Muži odškodňují je mnoha skvosty, které je často spíše znetvořují než krášlí. Jinak jsou ustavičnými otrokyněmi mužů: jako děti otrokyněmi otce, jako ženy otrokyněmi manželů a jako matky otrokyněmi synů. Uvidíme však, že přes to dovedou svého muže obelstíti.

*

Šedá, učená a střízlivá je theorie lásky v Kamasutram:

„V příslušném pořádku a vždy ve svém oboru vyskytující se účinek smyslů shrnutých v cítění, patřící k duši — sluchu, hmatu, zraku, chuti a čichu, to jest kama.“

„Uspěšné, následkem zvláštních doteků rozkoší sebevědomí provázené správné cítění duše, je však láska ve vlastním smyslu.“

Vatsyayana a jeho komentátor Yašodhara nalézají tedy bez romanticko-sentimentálních výlevů jádro věci nikoli v srdci, nýbrž tam, kde skutečně jest, totiž v pohlavním ústrojí, a velmi důkladně vykládají nám, kdy v lásce běží o to pravé a správné, čím láska lidská liší se od lásky zvířecí. Při tom však třeba počítati indickým theoretikům lásky za zásluhu, že nevidí podstatu lásky výhradně v živočišném aktu soulože, nýbrž docela rozhodně i v duchovních citech lásku provázejících.

Láska může se ve formě zvláštní náklonnosti (priti) projevovati čtverým způsobem. Předně jako náklonnost ze zvyku, která vyplývá ze stálého a trvalého provádění určité činnosti a podle své povahy vězí tudíž v pokračujícím zaměstnávání se touto činností: to je láska k honbě, malbě, hudbě, tanci, zpěvu atd. Podruhé běží o náklonnost z okamžitého zaujetí, která se vyskytuje náhle, když naše fantasie zatouží po zvláštním polibku nebo objetí. Potřetí běží o náklonnost z důvěřivosti, máme-li k určité osobě důvěrné city, poněvadž podobá se velice předmětu naší staré lásky a není nám tedy cizí. Konečně čtvrtý druh jest náklonnost k smyslnému světu, radost z požitků života.

Lásku pohlavní dělí Kamasutram na dalších sedmero druhů: 1. Lásku z vášně. 2. Lásku se probouzející. 3. Lásku umělou. 4. Lásku přenesenou. 5. Lásku eunušskou. 6. Lásku se sprostým lidem a 7. Lásku neomezenou.

Zvláštního vysvětlení vyžaduje hlavně láska eunušská: Až k ukojení žádosti jdoucí spojení s nosičkou vody nízce postavenou nebo s nerovnocennou služkou, to jest eunušská láska. Při ní nestaráme se o přípravu objímáním atd., poněvadž neběží tu o potěšení, nýbrž o ukojení vášně, povstalé rozmarem.

Podobně láska se sprostým lidem: Spojení hetéry, která nemůže dosíci ždaného miláčka nebo z rozmaru jedná, se sedlákem až k ukojení touhy, to je láska se sprostým lidem; pro tu věc všední znamená obnažení se. Rovněž tomu tak při spojení světáků se ženami z vesnice, s pastýřkami a se ženami z pohraničních zemí málo civilisovaných: také to jest obnažení se.

Retorický spis Sarasvatikanthabharama dělí pohlavní lásku takto: „Jedna láska je stálá, jiná příležitostná, jedna jest obyčejná, jiná neobyčejná, jedna je tajná, jiná veřejná, další jsou vyumělkovaná a neumělkovaná, jiné dvě jmenujeme vzrozenou a teprve probuditelnou, jiná vzniká ze svěžesti mládí, jiná zase z důvěry: to je dvanáct druhů lásky, které přinášejí bohatý zisk.“

Jiné indické dílo o lásce dělí lásku na osmdesát druhů: osm podle barev, osm podle mineralů, osm podle nebeských zjevů, osm podle smyslů, osm podle čtvernožců, osm podle ptáků, osm podle tělesných orgánů, osm podle chorobných zjevů a šestnáct smíšených.

O jaké podrobnosti tu běží, uvidíme z několika příkladů: Nebije-li láska příliš do očí, ale nezaniká také, když byla jednou srdce pronikla, nazýváme ji náklonností indigovou. — Náklonnost slunečná vzbuzuje svým vedrem ustavičný žár a má pravidelný východ. Náklonnost podle kamene je stálá ve své prudkosti, ale nechutná, protože, srdce chybí. — Náklonnost podle uší je nazývána tak proto, že uši při ní mají zvláštní rozkoš, lahodí jí, slyší-li o přednostech; náklonnost z očí vycházející uspokojena bývá pohledem na pouhou postavu. Náklonnost podle jazyka je chtivá požívati pokrmy různě chutnající; náklonnost z hmatu všeho se zřekne, jen když dostane se jí objetí všech údů. — Náklonnost podle býka pojmenovaná vzniká ze síly a pýchy těla v době svěžího mládí; kdežto náklonnost podle koně touží jen po koitu a jest ve svém okamžik neotesaná a bídná. — Náklonnost podle papouška jest uvnitř nemilostná, projevuje štěstí hlavně ústy. Náklonnost podle hrdličky vyznamenává se obsahem milostné rozkoše: náklonnost podle páva tančí opojena mocnými půvaby vlastního těla. — Náklonnost, která se jmenuje podle zubů, libuje si stále jen ve žvýkání betelu. — Náklonnost včelí ochutnává jen ze zvědavosti a hledá stále něco nového. Atd.

Barvou indické lásky je barva černá, poněvadž Višnu-Krišna, bůh svými láskami proslulý, nosil tuto barvu. U žen sídlí na třech místech těla, v hlavě, srdci a ohanbí a jest u |nich osmkrát silnější než u mužů. Čili: „Ohně nenasytíš všemi dřevy, moře nenasytíš všemi řekami, boha smrti nenasytíš všemi tvory, krásnooké nenasytíš všemi muži.“

Podle afektu milostného, který je nejdůležitější ze všech afektů lidských, děleni jsou milující pak na spojené a rozloučené. Jsou-li milenci spojeni, jesti jejich láska veselá a dobrá: celují se navzájem, setkávají se, kdykoli se jim zachce, holdují lásce procházejíce se rozkošně v zahradách a provádějí zkrátka všecky ty roztomilé hloupostí, které po právu milencům příslušejí. Nespojili-li se však dosud nebo po spojení byli rozloučeni, jest jejich láska smutná. Bolesti nespojení a odloučení popisují indičtí básníci v nesčetných obměnách, ať již běží o lásku právě probuzenou nebo touhu, o žárlivost nebo roztržku, o odcestování, zákrok mocnější osoby nebo konečně smrt.

Z neukojené touhy vzniká, podle básníků obyčejně desatero vzestupných stadií milostných: Spatří-li někdo ženu, tu z lásky, vězící v touze po pohlavním spojení, zamilují se ihned jeho oči. Po té, nedosáhl-li svého cíle, vzniká vzpomínka v srdci. Mysl utkvívá na této vzpomínce, u z toho vznikají úmysly, jak by bylo lze milenky dosíci a vůči ní vystupovati. Spřádání těchto úmyslů vzbuzuje nespavost; důsledkem nespavosti je hubnutí těla. Poněvadž pak všecky jeho myšlenky jsou upřeny k jediné věci, odvrací se od ostatního světa smyslného; následkem toho ztrácí stud, takže ani necítí plachosti vůči svým rodičům. Konečne následuje pomatenost, mdloba a smrt.

Podle rétoriků zní toto desatero takto: Touha, starosti, vzpomínky, chvála předností (milované osoby), neklid, nářek (zmatené řeči), pomatenost, nemoc (horečka), ztrnulost a smrt. A jistá sbírka pohádek praví: „V prvním stadiu vzniká starost, ve druhém touha po spatření milované osoby, ve třetím, vznikají dlouhé vzdechy, ve čtvrtém objeví se horečka, v pátém pálí tělo, v šestém nechutná jíst, v sedmém vznikne chvění, v osmém šílenství, v devátém jest život v nebezpečí a v desátém vypouští člověk ducha.“

Jak vidno, jeme tu již velice vzdáleni přírodního pojetí lásky, třebaže i zde jest láska jen věcí smyslů; „lásky soužení“ objevuje se tu již v plné síle.

Nemůžeme na tomto míste do všech podrobností sledovati pedantskou, ale psychologicky velmi zajímavou výstavbu pojmu lásky v indické ars amandi. Dodejme jen ještě, že jistá učebnice herectví rozeznává 14 druhů milovníků: milého, miláčka, jemného, pána, velitele, život, rozkoš, zloducha, špatného, falešného, protivného, vychloubačného, nestoudného a hrubého. Obvyklejší jest rozdělení milovníků na čtvero tříd podle hodnoty jejich věrnosti, na věrné, zdvořilé, falešné a drzé; každá třída pak podle stupně dokonalosti, dělí se dále na nejlepší, prostřední a špatné. Ale ani tím dělení ještě nekončí.

*

Oloupili bychom svě čtenáře o velmi zajímavou kapitolku, kdybychom se nyní nepozastavili u různých druhů žen a milovnic, s nimiž počítá indická erotika.

Především běží o tré druhů: dívku, znovuprovdanou a hetéru. Dívka jest buď rovnorodá s mužem a může mu tudíž poroditi rovnorodé děti; neb jest z nižší kasty, slouží především k rozkoši a nemůže podle zákona při nejlepší vůli obdařiti, jej plnoprávnými dětmi. — Punarbhu (znovuprovdaná) jest dívka nebo žena, která se znovu vdá, když její manžel zemřel, nebo jej opustí zlovolně nebo z dobrého důvodu. Může býti ještě pannou nebo již předešlým svým mužem deflorovanou. Je-li pannou, jest rovna nedotčené dívce, smí míti stejně slavný sňatek a její děti jsou plnoprávné. Sňatek s deflorovanou neplatí ani v moderní Indii za „jemný“, i když odloučila se od svého předchozího manžela pro jeho impotenci nebo šílenství nebo proto, že byl vypuzen ze své kasty, vstoupil do řádu, zmizel nebo zemřel. — O něco níže stojí svairini, žena volné lásky, která podle Yašodhary jest svatantra t. j. sama sobě předpisy dávající a mezí tudíž neznající. „Žena, která ještě za živobytí manželova jiného z vilnosti vyhledává, ať děti má neb nikoli, je první druh svairini. Žena, která po smrtí svého manžela odmítá nápadníky švagry atd. a z vilnosti s jiným se spojuje, považována je za druhý druh. Žena, která přijde z ciziny, je dosažitelna za peníze nebo hladem a žízní trápena blíží se k muži se slovy „Tvá jsem!“, považována je za třetí druh. Žena, která podle domácích obyčejů byla rodiči provdaná a s použitím násilí pak jinému zasnoubena, považována je za poslední druh svairini.“ (Narada XII.) — Třetí třídou žen milujících jsou prostitutky, o nichž pojednáme později.

Další třídy žen podle některých spisovatelů jsou tyto: vdané cizoložnice, vdovy pod ochranou krále, ministra nebo příbuzného, žebravé jeptišky, nedotčené dcery kurtisan nebo nedotčené služky, panny vznešeného rodu, které vyšly z dětství a čekají v domě rodičů na sňatek, a konečně „eunušky“ ženy nenormálně sexuelní, které možno prý zařaditi mezi hetéry, „poněvadž také jen vilnosti slouží“.

Jiné roztřídění žen děje se podle jejich větší nebo menší dokonalosti fysiologické, ale jednotliví spisovatelé velmi se při tom navzájem různí. Uveďme tedy na ukázku jen jeden pramen:

„Nežná jako poupě lotosové, na jejíž vlhkosti rozkoše tkví vůně kvetoucího lotosu a na těle nebeský pach, jejíž oči pohledem rovnají se polekané gazele a v koutcích jsou červené, jejíž pár prsů neocenitelný jest a krása zahanbuje skvostné ovoce, která má nos podobný kvetoucímu sezamu, vždy za správné považuje uctívání brahmínů, bohů a rodičů, má půvab lotosového listu, žlutavá jest jako zlato, slunečník milostného boha má v podobě množství rozkvétajících lotosů, tiše a koketně kráčívá jako samička královské labutě, něžná s životem na tré záhybů rozděleným, nadána jest hlasem, labutě a krásnými vlasy, tiše, čistě a málo jí, zdráhavá a hluboce stoudná jest a miluje bílá roucha a květiny — to jest padmini.

„Pěkné chůze, nepříliš velká, nepříliš malá, slaběho těla, objemných prsů a stejného ohanbí, s lýtky jako havran, rozhrnutých rtů, s mokem rozkoše vonícím po medu, s krkem o třech záhybech, rozdělující slova s hlasem cakory (křepelky), znalkyně tance, zpěvu atd., s oblým, nakynutým, uvnitř měkkým, na mok milostný bohatým přirozením, hustě zarostlým, s očima od přírody pohyblivýma, milující zevnější požitek milostný, žádá si citrini stravy silně slazené a posedlá je po obzvláštnostech.“

„Šankhini je něžná a také nikoli něžná, těla, prstů a života dlouhého, žádá si červeného roucha a červených květin, má zlostnou povahu, má tělo s hlavou nikoli nepohyblivou, dlouhý, hluboký, neobyčejně zarostlý stánek boha lásky a ostře páchnoucí mok milostný. Při snoubení vydává ho jen, když byla hodně nehty zraněna, neboť krůpějí jeho není nazbyt, její údy poněkud žhnou, nejí ani příliš málo ani příliš mnoho, je poněkud prchlá, má mysl zrádnou, špinavou a hlas oslí.“

„Hastini nemá líbezné chůze, má velmi hrubý pár nohou, opatřených křivými nehty, krátký, tlustý krk, rudohnědý culík vlasů, jedná krutě, je nade vše bujná, voní po sloní šťávě růjné na těle a v milostném výronu, jí hlavně ostré a stahující věci to ve dvojitých porcích, nezná studu, má velice tlusté rty, se strany na stranu se pohybující, při souloži lze ji jen těžce ukojiti, má ohanbí zevně jemně zarostlé, uvnitř neobyčejně široké, a mluví koktavě.“ (Ratirahasya.)

Těchto čtvero tříd má representovati také čtvero temperamentů; jiné rozdělení temperamentů provedeno je podle hlavních živlů indického lékařství: slizu, žluče a větrů.

Podle stáří rozděleny jsou ženy takto: Bala, dívka, do 16 let, kterou lze získati betelem, chutnými jídly, ovocem, květinami, pohádkami, hrami a umělůstkami zevnějšího požitku milostného (polibky, objetími atd.) — Taruni, něžná, mladá žena do 30 let; skvosty jí získáš. Praudha, dospělá, od 30 do 55 let, potřebuje trvalých svátků milostných a usiluje o rozkoš milostnou stejně potmě jako v plném světle. — Vrddha, starší dáma, neužívá již lásky, neboť by při tom jen život olupovala. Přívětivost, uctivost a jemná zábava jsou pro ni vhodny.

Dále: Indičtí erotikové rozdělují ženy také podle karakteru (sattva). Běží tu obyčejně o osm až devět druhů.

„Devasattva (bohům podobná) má tělo vonné a čisté a tvář velmi veselou, je bohatá jměním i průvodem a krásná. — Narasattva (lidem podobná) má přímou mysl, jest obratná, miluje upřímně pohostinství a neutrpí posty. — Nagasattva (podobná hadím démonům) jest ona, která mnoho vzdychá a zívá, ráda bloumá, ustavičně spí a jest rozčílena. — Yaksasattva (geniům podobná) nemá plachosti před úctyhodnými osobami, touží po (veřejných) zahradách, hostincích atd a po provádění milostné rozkoše a má náklonnost k zlosti. — Gandharvasattva (jako gandharvy) jest panna, neznající zlostných hnutí, nosí lesklý, nebeský oblek, má ráda věnce, voňavky, kadidla atd., je obratná ve zpěvu a hře a rozumí šedesáti čtyřem uměním. — Pišacasattva (ďábelská) je pýchou nadmuta, jí velice mnoho, má citelně horké tělo a požívá opojných nápojů, masa atd. — Kakasattva (havranům podobná) ustavičně koulí očima, je nemocná následkem velkého jídla a zbytečně se rozčiluje. — Povahu opičí má žena neklidného pohledu, připravená k boji nehty i zuby a nestálé mysli. — Oslu podobna je žena, která vyráží drzá a nepřívětivá slova a ráda obcuje se světáky.“ (Ratirahasya.)

Jiné dílo podává seznam ženských povah mnohem bohatší: najdeme nejen karaktery právě vyjmenované, nýbrž i povahy medvědí, sloní, gazelí, rybí, velbloudí, páví, kančí, psí, kozí, kraví atd. Uvádíme aspoň dvé ještě:

„Žena, která má tělo jen malé, zapadlé hvězdy zraku a slabé nohy, miluje les, má velké oči neklidné, pohyblivá je, rychle chodí, voňavky miluje, bázlivá a chlupatá je, zpěvu žádostivá, zlostna a nestálého druhu, považována jest za gazeli“.

„Žena, která pije kořalku, nemá klenutých boků, nohy slabé, radost miluje, sevřené ruce a nohy má, požehnaná je ve svém počínání, lidem užitečná, rodičům a bohům úctu prokazuje, čisté povahy jest, ctihodným milá, pevná a schopná snášeti námahu, ta má povahu krávy.“ (Bharatiyanatyašastra XXII.)

Nejpodrobněji a nejvíce schematicky popsali milující ženy indičtí retorikové, podle nichž rozděleny jsou ženy ve tré hlavní tříd — svakiya, vlastní milenky, parakiya, milenky druhého muže, a sadharani, hetéry, milenky všech, které však dělí se na četné další druhy a stupně. To však jim ještě nestačí. Rozeznávají dalších osm tříd podle situace, ve které zmíněné druhy žen mohou se ocitnouti. Tyto třídy vyskytují se ustavičně v indické lyrice a svědčí nejen o pozorovací jemnosti, nýbrž i o učenosti. Těchto dalších osm tříd představuje:

Předně milující žena, které muž jest věrně oddán, poněvadž jej poutá svou krásou a rozličnými žerty při milování. To jest svadhinapatika. — Podruhé žena toužící, jejíž muž beze své viny nemůže přijíti, jsa očekáván. Se sklíčeným srdcem žena přemýšlí, co to asi znamená. To jest virahotkanthita. — Potřetí žena připravená v ložnici v určenou dobu, která se zdobí před očekávaným aktem milostným, hledí ke dveřím, žertuje, snáší všemožné věci atd. To je vasakasajika. — Po čtvrté žena, která se právě rozešla a miláčkem pro nějaký spor ze žárlivosti a odmítla jej, ač byl k ní laskav, a teď jest plna hněvu, lítosti, žalu, horečky atd. To je kalahantarita. — Popáté vipralabdha, žena, ve svém očekávání zklamaná, poněvadž její milenec, přes to, že si dali dostaveníčko, nepřišel a tím ji hluboce urazil. — Pošesté khandita, podvedená žena, jejíž milovaný vchází ráno ospalý a ve tváři se stopami milostného požitku odjinud, když byla marně naň v noci čekala. — Posedmé abhisarika, básníky zvláště oblíbená, žena vycházející navštíviti miláčka. Nedbá studu ani nebezpečí ani špatného počasí. Je-li to vlastní milenka, netřeba mnoho zřetelů, ale je-li to parakiya, potřebuje k tomu nutně důmyslu, chytrosti, rozhodnosti. „Slušná žena dává při milostné návštěvě zmlknouti svým skvostům, zahalí se do svých závojů a zaleze v sebe. Kdežto hetéra nosí pestrá, lesknoucí se roucha, obroučky na nohou zvoní při pohybu a její tvář září radostí. Když však služka činí milostnou návštěvu, řeč vázne jí opojením, oči má široce rozevřeny rozčilením a vchází dlouhými kroky.“ (Sahityadarpana.) A osmero je míst pro dostaveníčka žen pospíchajících potěšit se s muži: pole, zahrada, rozpadlý chrám, kuplířčin byt, les, karavanseraj, hřbitov a říční břeh — všecka hlavně potmě. — Konečně poosmé prositabhartrka, slaměná vdova, žena, jejíž manžel odcestoval. Je nemocná milostným utrpením a všecky chladné věci ji pálí. (Její zvláštní odrůdou je prosyatpatika, t. j. žena, jejíž muž teprve chystá se na cestu.) Kamasutra obšírně vysvětluje, jak se má žena taková chovati, strojiti, postíti, zkrátka svým celým zjevem dokazovati, že touží jen po návratu manželově. Dokonce i zákoníky v témž duchu postaraly se o slaměnnou vdovu.

Také tyto třídy dělí se konečně na nejlepší, prostřední a špatný druh. Sečteme-li a znásobíme-li podle potřeby počet těchto tříd, druhů a stupňů, nehledíce k méně významným kombinacím, obdržíme (podle Schmidta) 384 různé milovnice. To je číslo, které činí jistě čest pozorovacímu nadání indických erotiků a retoriků.

*

Obšírně a podrobně, odborně a věcně promlouvají indičtí erotikové a retorikové o tom, jak se jeví a má jeviti zamilovanost, nezapomenou případně ani na bartholinské žlázy, a velmi detailní přirovnání jistého erotického zjevu k puklé nádobě, kterou mok prosakuje, jest vůbec obecným statkem milostné mluvy indické. Rozmary lásky znají Indové rovněž dokonale, všecky ty závažné i drobné okolnosti, které nečiní snadným dobytí ženy nebo vzbuzují nechuť k tomu, čeho snadno lze dosíci, a touhu po tom, co zdá se býti nedobytno. Kamasutra obšírně vypočítává důvody, které ženu mohou odvrátiti od cizoložné lásky: Především láska k vlastnímu muži, pak zřetel k dětem, dále: pokročilý věk, tíseň následkem neštěstí, nemožnost najití příležitost k pobytu o samotě, hněv nad tím, že muž činí své návrhy neuctivě, nedostatek zájmu, špatné vyhlídky, protože muž brzy odejde a jeho myšlenky jsou na jinou vec upoutány, rozmrzelost nad tím, že neprojevuje jasně svých úmyslů, zřetel k jeho přátelům, jimž se se vším svěřil, obava, že svých námluv nemyslí vážně; bázeň, je-li muž vysoce postavenou osobností; u „gazely“ obava, že je temperamentu příliš ohnivého nebo hodně sešlý; rozpačitost, je-li muž elegán a zkušený v umění, a měla-li s ním přátelský poměr; rozmrzelost, že nezná místa a doby; nečestnost, je-li pro ni příčinou ponížení; opovržení, protože nic nepozoruje, ač byl povzbuzován; u „sloní krávy“, protože je „zajíc“ mdlého temperamentu; soucit, že by mohl míti k vůli ní nepříjemnosti; nechuť, poněvadž na něm objevila neřest; bázeň, že by mohla býti prokouknuta a příbuznými zavržena; lhostejnost, poněvadž je šedivec; podezření, že by mohl být jejím manželem vyhlédnut, aby ji zkoušel, a konečně — až na konec! — zřetel k dobrému mravu… A Kamasutrá doporučuje ihned také přiměřená protiopatření: kde běží o ušlechtilou mysl, stupňování vášně; kde jest neschopnost, nechť upozorněno jest na pomocné prostředky; kde jest vyhledávána úcta, nechť odpověděno je vřelým stykem, proti ponížení nechť bojováno je posilováním sebevědomí a zkušeností, proti pokoření uctivostí a proti obavám získáváním důvěry. Podle starších spisovatelů pomůže také „poslice“, nechce-li něžná mysl sama pomoci.

Vůbec velmi obšírné a všech podrobností vnějších i vnitřních znalé jsou i všecky rady indického umění milovati, skutečné učebnice lásky. Jsou-li na jedné straně často pedantské, jsou zase jinak tak vážně míněny a tak upřímné, že velmi příznivě liší se od pokryteckých, moralistních nebo zase pustě pornografických a frivolních novodobých „příruček“ evropských.

*

Vatsyayana vypočítává ženy, jichž se máme stříci: malomocných, pomatených, tajemství prozrazujících, veřejně vybízejících, těch, jejichž mládí většinou minulo, příliš světlých, příliš tmavých, páchnoucích, přibližných, přítelkyň, jeptišek a žen příbuzných, přátel, učitelů a králů.

Gonikaputra není tak přísný a vylučuje jen ženy brahmínů, přátel, příbuzných a krále. Ratirahasya a jiná díla rozšiřují počet nedovolených žen ještě o tyto: děti, zrzavé, do ochrany svěřené, manželky nepřátel, žačky, těhotné, neznámé, velké hříšnice, žlutooké služky, potraty způsobující a kouzelnice.

Právní a náboženské zákoníky sestavily ovšem také seznamy žen, s nimiž pohlavní styk znamená těžký hřích.

Podle zákoníka Manuova^[35] zakázána jest soulož s pokrevnými příbuznými, dívkami a ženami z nejnižší kasty, manželkou přítele, syna a učitele. Podobně podle Gautamy,^[36] Baudhayany, Apastamby. Upozorniti tu třeba, že velmi těžkým zločinem je u všech cizoložství na účet duchovního učitele (guru); kněžská kasta pamatovala důkladně na svou ochranu.

Velmi důkladný jest Višnu, který soulož s matkou, dcerou a snachou označuje za smrtelný hřích, který bude potrestán upálením. Dále zakazuje pohlavní styk s manželkou strýce po meči, děda po přeslici, strýce po přeslici, tchána a knížete; dále s otcovou a matčinou sestrou a vlastní sestrou, se ženou žáka, kněze, učitele a přítele, s přítelkyní sestřinou, se ženou z téže gotry, se ženou z vyšší kasty, s dívkou nebo ženou z nižší kasty, se ženou menstruující, se ženou hledající ochrany, s jeptiškou a ženou do ochrany svěřenou.

*

Pro krále a vysoké úředníky neměl by vlastně existovati volný život pohlavní, neboť vcházejí-li do cizího domu, jsou příkladem lidem obyčejným. Ale poněvadž i vysocí páni ocitají se v situacích, kdy jest jim žíti s cizími ženami, najde se již omluva pro nezbytnost. Na příklad úředníci, kteří mají na starosti venkovany a obilí, slovem pouhým mohou získati ženy rolníků. Hojně je takových příležitostí, kde nevolníci pracují, ve špýcharech, při skládání zboží, zdobení domů, polní práci, když odevzdává se bavlna, ovčí vlna, len, konopí, a vůbec při různých stycích obchodních pánů s lidem. Dozorce nad stády má ženy pastevců, tkalcovský mistr má vdovy, sirotky a žebravé jeptišky, které proň předou, městský dozorce, když koná noční pochůzku, má potulné ženy, jejichž slabosti přece zná atd.

Panovník našel také již cestičky, aby s pomocí svých harémových žen a otrokyň prosadil svou libovůli, pokud šlo o jeho milostné choutky. Bylo-li třeba zvláštních zřetelů, našel se vždy nějaký způsob, aby nová vyvolená králova přišla na návštěvu k některé harémové dámě, a když spolu pobesedovaly a popily, dostavila se králova otrokyně, která také našla svůj způsob, aby vyvolenou přesvědčila o panovníkově náklonnosti a výhodách z ní plynoucích.

Těchto výhod dovedli využívati také muži, toužící lépe se míti nebo chtějící se zbaviti ministerského útisku, toužící po místě mezi dvořany nebo po malé pomstě na příbuzných, a muži jdoucí za cíly výzvědnými nebo jinými podobnými — tu bylo ovšem na nich hledati způsob, jak by své ženy dostali k panovníkově přízni.

A nestačil-li uskok harémových žen a otrokyň ani na druhé straně ochota ziskuchtivých manželů, používáno bylo hrubší lsti a násilí.

Ostatně v některých krajinách prováděny byly dodávky žen do harému jako veřejný obyčej domácí. Obyvatelé Andhry posílali provdané dcerky domácí desátého dne s přiměřeným darem do harému; ženy byly odtud propuštěny, když jich bylo použito. Ve Vatsagulmě navštěvovaly harémové dámy ministrů krále, aby mu v noci byly po vůli. Obyvatelé Vidarbhy posílali slíčné ženy domácí na návštěvu k harémovým dámám jako přítelkyně; návštěva trvala čtrnáct dní až měsíc. Obyvatelé nejzazšího Západu dávali vlastní půvabné ženy jako dáreček z lásky ministrům a králům. Ženy ze Surastry chodily v zástupech i jednotlivě ke dvoru, aby se tu s králem bavily. (Kamasutra 288 atd.)

Kalidasa popsal barvitě v 90. zpěvu svého eposu „Raghuvamša“ život královského rozmařilce. Byl to král

Agnivarna.

1. Když byl potomek Raghův, neposlední znalec svatých knih, pomazal svého syna Agnivarnu jako oheň zářícího, aby zaujal jeho místo, odešel od světa odvrácen v pozdním věku svém do lesa naimiského.

2. Tu zapomněl pro vodu koupaliště lotosových rybníků, pro trávu kuša, která půdu pokrývala svého lože, pro chatrč z listí svého paláce a nežádaje si odměny, hromadil v odříkání záslužná díla.

3. Jeho syn neměl práce se správou zděděného, neboť otec, který přemohl nepřátel paží svou, předal mu zemi k užívání, nikoli dobývání.

4. Po několik let spravoval rozkošník sám úřad jak příslušelo jeho stavu; pak jej však odstoupil ministrům a své mládí svěží přenechal, ženám.

5. V paláci tohoto zamilovaného druha zamilovaných žen, rozléhajícího se hudbou, střídala se slavnost za slavností, každá skvělejší předešlé.

6. Neschopen byť jen pro krátký okamžik zříci se smyslné rozkoše, vězel uvnitř ve dne i v noci a nestaral se o poddané, kteří toužili ho spatřiti.

7. A když opravdu někdy, pohnut domluvami ministrů, poskytl občanům vytoužený pohled, učinil to tak, že pouze noze dal viseti z okenního otvoru.

8. Klanějíce se, uctívali poddaní tuto nohu, která skvěla se něžnou zardělostí svých nehtů a tak podobala se lotosu, dotčenému teplotou mladého slunce.

9. Pln směle žádosti milostné nořil se do rozkošnických rybníků, jejichž lotosy houpaly se otřesem, působeným ňadry koketních krasavic, pyšnícími se svěží mladostí, a jejichž voda skrývala místa rozkoše.

10. Tu uchvacovaly jej nad míru ženy svými tvářemi, s nichž vodní krůpěje stáhly oční mast a setřely růžovou barvu na rtech, takže teď přijaly přirozený svůj půvab.

11. Provázen milenkami, chodil do pivnice, která jej lákala svou vůní nosu příjemnou, jako slon, provázený samičkami do kvetoucích rybníků lotosových.

12. Ženy toužily po nektaru úst neobyčejně omamujícím, jejž jim tajně dával, a sám také pil ten, jejž mu nabídly, neboť žádostivost jeho byla jako žádostivost vakuly.^[37]

13. Dvé věcí, hodných toho, aby mohly dlíti mu na klíně, nehnulo se mu s klína: loutna, k srdci pronikající svými tony, a krásnooká s roztomilým hlasem.

14. Sám, obratný s pohyblivými věnci a náramky, který při úderech do kůže bubínků uchvacoval srdce, zahanboval tanečnice v přítomnosti jejich učitelů, když při pantotminách učinily chybu.

15. Po ukončení tance láskyplně zadýchávaje svými ústy a pije jejich krásnou tvář, na níž porušeno bylo čelné znamení potem, vyvolaným námahou, žil blaženěji než vládcové nesmrtelných a Alaky.

16. Poněvadž nestále kolem poletoval a po nových stále předmětech lásky toužil, staraly se milenky o to, aby při schůzkách, které tajně nebo veřejně byly konány, dostalo se mu jen polovičních požitků.

17. Podváděje milující, zakusil nejednou hrozeb hroty prstů jako poupaty, kosých pohledů následkem svraštělých obočí a spoutání pásy.

18. V nocích, vhodných k milostnému požitku, sedě s vědomím poslice za milenkami, slýchal žalostná slova těch, které se bály, že zůstanou samotny.

19. Dostal-li po styku se svými manželkami touhu po tanečnicích nesnadno získatelných, seděl tu a kreslil jejich tělo, při čemž ze spocených prstů vypadlo mu pisátko.

20. Závidějíce souložnicím, pyšným na přízeň královu, a samy pociťujíce vznícenou vášeň, zřekly se královny hněvu a pod záminkou, že chtějí slavnost slaviti, přivedly panovníka k tomu, že je ukojil.

21. Když se časně ráno vrátil a pokorně milenky těšiti počal, které, vidouce z jeho obličeje zářiti milostný požitek, pociťovaly muka odstrčenosti, znova je zarmoutil, neboť následkem zbožňování (tanečnic) byl mdlý.

22. Pronesl-li ve spánku jméno souložnice, odmítaly jej ženy mlčky, odvracejíce se od něho, a dávaly při tom slzám jsvým téci do pokrývky, a hněvem lámaly náramky.

23. Když mu poslice ukázaly cestu, odešel do besídek lianových, v nichž připravena byla lůžka z květin, a užíval tu lásky se služkami, maje prudký strach před harémovými dámami.

24. „Když jsem dostala jméno tvé nejmilejší, přeji si užíti také jejího štěstí; mé srdce, ach, je plno touhy!“ Tak mluvily ženy, když se ve jméně zmátl.

25. Vstal-li tento milostně žertující, prozrazovalo jeho lože jeho žertovné požitky milostné, jsouc zbarveno žlutě sandalovým práškem,^[38] pokryto spadlými věnci a poznamenáno lakem.

26. Vlastní rukou kladl ženám červenou barvu na nohy a přece při tom nebyl, poněvadž jeho oči byly upoutány boky s krásnými hyžděmi, s nichž svezla se roucha.

27. Ač jeho přání při milostném požitku se ženami bývala zhacena, poněvadž odvracely své rty, když je chtěl políbiti, a rukou mu bránily, když pás chtěl rozvázati, přece to jen ještě více rozplameňovalo jeho žádost.

28. Postavil-li se v žertu za ženy, které v zrcadle pozorovaly stopy milostného požitku, způsobil svým zrcadlícím se obrazem, při úsměvu tak půvabným, že studem tvář svou skláněly.

29. Když z lůžka povstával, kladly mu milenky pouta svých něžných paží kolem krku, chodidla stavěly mu na špičky prstů a prosily jej o polibek na rozloučenou při odchodu noci.

30. Spatřil-li jinoch na kotouči zrcadla svou královskou nádheru, zářivější než jest nádhera Šakrova, neměl z ní takovou radost, jako ze své ozdoby zřetelně vyznačené, šel-li k milostnému požitku.

31. Chtěl-li se záminkou, že jest mu vykonati přátelskou povinnost, vzdáliti se od nich a neprodlévati tu již, držely jej milenky pevně za vlasy a pravily: „Známe velmi dobře pravou příčinu tvého útěku, o zákeřný!“

32. Znavený námahou při nemilosrdném požitku milostném s ním, odpočívaly ženy v jeho objetí, stavíce se, jako by prováděly objetí kanthasutra, a bujnými prsy svými stíraly s něho sandal.

33. Pospíchal-li v noci tajně ke schůzce, předešly jej ženy, jimž to bylo tajnými slídilkami doneseno, a zadržely jej se slovy: „Miláčku, proč nás chceš obelstíti pod pláštíkem temnoty?“

34. Poněvadž nemohl býti nasycen doteky žen, podobných paprskům velitele hvězd, v noci bděl a ve dne odpočíval, počal se podobati nočnímu rybníku lotosovému.

35. Umělkyně, jejichž rty trýzněny byly jeho zuby a jejichž stehna poznamenána byla stopami jeho nehtů, a nyní dvojnásobně byly trýzněny: flétnou a loutnou, uchvacovaly jej svými vyčítavými pohledy.

36. Když byl ženy naučil tajně tanci, složenému z pohybů, afektů a zpěvu, dal jej provésti v přítomnosti přátel a závoditi jím s mistry, kteří podobným představením rozuměli.

37. Ozdoben věnci z kutaje^[39] a arjuny,^[40] splývajícími s ramen, a tělo maje posypáno pelem nipy,^[41] procházel se v době deštivé po umělých skalách, na nichž prodlévali opilí pávi.

38. Obrátily-li se ženy na lůžku k němu zády, poněvadž se na něj hněvaly, nespěchal smířiti se s nimi: čekal, až hromem, postrašeny, otočí se a uchýlí do jeho objetí.

39. V podzimních nocích prodléval ve společnosti koketních žen na palácové střeše, opatřené pohovkami, a užíval jasného svitu měsíčního, nerušeného oblaky, který zahání únavu po milostném požitku.

40. Palácovými okny hleděl na Sarayu, která ukazovala písčinu labutěmi opásanou, jako oblý bok ženský, a napodobila tím klábosení jeho vlastních milenek.

41. Krásně urostlé ženy v šustících šatech zimních, vonících kadidlem z aloe a na jedné straně ukazujících zlatý pás, činily zajatce z něho, který lačněl po tom, aby hned pás připínal, hned opět odpínal.

42. Chladné noci, vhodné k všemožným druhům milostného požitku, byly jeho svědky, zatím co jejich oči byly lampy klidně hořící, postavené ve vnitřních komnatách, před větrem chráněných.

43. Ženy, které nemohly snésti odloučení od něho, odkládaly svůj hněv a usmiřovaly jej, když viděly, že jižní vítr pudí mangové květy i s výhonky z větvic.

44. Když houpal ženy, drže je na klíně, v houpačce, uváděné v pohyb sluhy, pevně jej obejmuly svými pažemi, domněle ze strachu pouštějíce provaz.

45. Milenky okouzlovaly jej ve svém letním šatě prsy, porosenými sandálem, krásnými skvosty, promísenými perlami a drahocennými pásy, visícími až na boky.

46. Poněvadž pil rosolku s mangovými větvičkami, smíšenou s červenými květy potalovými,^[42] občerstvila se zase jeho láska, která zeslábla s odchodem jara.

47. Kníže, užívaje takto smyslných radostí a nejsa přízniv jiné činnosti, trávil, bohem lásky veden, roční doby, jakož kázaly jejich znaky.

48. Ačkoli takto odpočíval, nemohla ho pro jeho moc knížata jiná přece pokořiti; ale nemoc, která vzniká ze smilné vášně, zničila jej, jako Daksova kletba Měsíc.

49. Ačkoli viděl zhoubu, nedal nic na lékaře a smyslné rozkoši se nevyhýbal. Je-li hlouček smyslů zajat sladkými rozkošemi, nesnadno dá se od nich odvésti.

50. Jeho odumírání následkem vysíchání míchy, při němž měl pobledlé tváře, nosil málo šperků, při chůzi se opíral a tiše mluvil, mělo podobnost s chováním zamilovaného.

51. Když král onemocněl souchotinami, podobal se jeho dům nebesům, na nichž měsíc ocitl se v poslední čtvrti, rybníku v létě, z něhož zbývá již jen bahno, lampě, jejíž plamen docela se zmenšil.

52. „Jistě náš vladař v těchto dnech podnikne skutek, kterým syna dosáhne,“ tak říkali ministři, zatajujíce jeho nemoc poddaným, kteří se obávali neštěstí.

53. Ale, ač byl druhem mnoha ženám, nespatřil přece potomstva, zahlazujícího hříchy, nýbrž podlehl nemoci, která vzdorovala námahám lékařů jako lampa větru.

54. Předstírajíce, že chtějí nemoc odvrátiti, sešli se ministři v palácové zahradě spolu s domácím knězem, znalým poslední oběti, a položili onoho tajně na navršenou hranici.

55. Pak svolali rychle shromáždění nejváženějších občanů, a, když byli na jeho manželce zřetelně zpozorovali slibná znamení těhotenství, dali jí knížecí hodnost.

56. Plod jejího života, který rozpálen byl zprvu horkými slzami žalu nad takovým koncem knížete, byl opět osvěžen studenou vodou, vylévanou z otvorů zlatých džbánů, jak se to děje při svěcení rodu.

57. Královna, která tento plod života ve svém nitra nesla, jako země setbu, zasetou v měsíci šravana, pro blaho občanů, čekajících na dobu slehnutí, vládla říši spolu s váženými, stařičkými ministry, sedíc na zlatém trůně, podle předpisu manželova, a jejích rozkazů nebylo přestupováno.“

*

Pro harémový život milostný vyslovuje Kamasutra (§ 38) pravidla velmi důstojná a obřadná. Čteme tu m. j.: Muž, který v harému drží si několik žen, má rovnoprávně s nimi jednati; nemá prozrazovati nechuti a trpěti lží. Chování jedné při rozkošnické hře, tělesnou její vadu nebo důvěrnou, důtku nemá vypravovati jiné. Nesmí nikdy volnost ponechati ženám, běží-li o souložnici, a tu, která druhou haní, nechť zahrne stejnými výčitkami. Nechť činí potěšení ženám, jedné tajnou důvěrností, druhé veřejným dvořením se, jiné zase poctami. Návštěvami zahrad, požitky, dary, poctami příbuzným a tajnou službou milostnou nechť jednu každou zvláště utěšuje.

*

Nicméně harémové ženy byly velmi málo spokojeny se svým údělem a vyhledávaly útěchy buď u jiných mužů nebo v sebeukájení prostém i vzájemném. Prudký temperament indických žen dodnes vnuká jim masturbační praktiky. Vatsyayama soudil, že ženy nemohou býti ukojeny, má-li se jich několik děliti o jednoho manžela. Převlékaly tudíž přítelkyni nebo otrokyni za muže a bavily se s nimi způsobem více nebo méně umělým, pomáhajíce si hlízami, kořeny, plody nebo přístroji, nám již velmi dobře známými. Také mužské sochy, s vynikajícími znaky mužství, zastupovaly v haremu často muže živé. Konečně sám vlastník ukájel za jednu noc několik žen uměle, ponechávaje si svou pravou náklonnost a lásku pro tu, která byla na řade nebo kterou si vyvolil. Nezřídka ostatně vpouštěni byli do haremu tajně muži zvenčí, převlečeni za ženy. Vatsyayana udílí velmi obšírné rady světákům, kteří se chtějí toho odvážiti.

V různých krajinách vládly různé obyčeje. Na nejzazším Západě byl královský harém nepříliš pečlivě střežen, a ženy přiváděly si sem často slíčné muže. V Abhiře konali haremovým ženám milostnou službu jejich strážci, kteří byli z válečné kasty. Ve Vidarbhě souložily ženy se syny, kteří mohli volně odcházeti a přicházeti; jen pokrevní matka činila výjimku. Ve Striradžii souložily rovněž s příslušníky rodiny a přibuznými, přišedšími na návštěvu; s jinými muži nikoli. V Gandě hlavně s brahmíny, přátely, sluhy, otroky a strážci. V Himavatu (Himalayi) podpláceli odvážní muži strážníky a společně vnikali do haremu. Jinde (Vanga, Anga, Kalinga) navštěvovali brahmíni haremové dámy s vědomím královým, předstírajíce, že nesou jim darem květiny: návštěva konána byla za oponou a docházelo při ní k milostnému styku. Na Východě několik žen ukrývalo pro sebe jednoho mladíčka.

Také milostný život žen vůbec měl v různých krajích své zvláštnosti.

Ženy středozemní (mezi Himalayí a Vindhyou nebo mezi Gangou a Yamunou) měly při milostném požitku jemné způsoby, ale nenáviděly polibků a práce zubů a nehtů. Ženy balhské a avantské měly sklon ke zvláštnostem; údery dlaní byly jim zvláště příjemné, jen dlouhá soulož mohla je ukojiti a následkům hleděly se vyhnouti. Ženy východo-malavské a abhirské milovaly naopak polibky, objetí a jemné doteky zuby a nehty, zranění odsuzovaly, ale ranami bylo je možno získati. Ženy panžabské měly ohnivý temperament, smysl pro lásku lesbickou a rozkoš, při které ústa jsou všestranně činna. Ženy strirajské a košalské potřebovaly řádných ran a užívaly rády umělých zařízení; zejména milostné noci košalských žen byly prý pravými nocemi hrůzy. Ženy z Maharastry holdovaly všem šedesátičtyřem uměním milostným, milovaly neslušné řeči a na lůžku počínaly si zběsile. Také uměle údy měly v lásce. Podobně ženy z Pataliputry. Dravidské ženy naproti tomu potřebují mnoho ruční námahy, než se řádně rozehřejí, a jediný akt jim stačí. Pokladnicí lásky jsou prý ženy guzerantské atd.

Mohli bychom tímto způsobem dlouho pokračovati, nějaký nový odstín vždycky by se našel, nehledíc k tomu, že vynucený zřetel k dnešní „mravopočestnosti“ brání nám uváděti podrobnosti, v indických dílech považované vlastně za nejkarakterističtější. Také ve staré Indii známy byly nejen všecky zvrácenosti, nýbrž i ony nevinné obměny „normální lásky“, které jsme poznali letmo již u národů přírodních.

Jeden nejznámější zjev v indické literatuře a důležitý činitel v milostném životě indickém jest duti, poslice, celkem vzato: kuplířka, která v nejzoufalejších případech dovede dopomoci lásce k vítězství a jejichž povedených kousků jsou plny indické romány a povídky.

Podle Kamasutry jest osm hlavních kategorií kuplířek. Předně: poslice s plnou mocí, která jedná podle svého uvážení, když u milenky i milence seznámila se se „stavem věci“. Podruhé: poslice omezená, která nezná všeho a provádí jen zbytek, hlavně u milenců, kteří se již navzájem znají, ale jen zřídka mohou se sejiti. Po třetí: listonoška, která předává jen vzkazy. Po čtvrté: poslice samostatná, která jedná — pro sebe. Jsouc jinou vyslána, jde na svou pěst, aby získala milence. Po páté: poslice prostoduchá, zamilovaná, získá si důvěru prostoduché manželky milovaného a učíc ji svým způsobům, zjevuje muži tímto způsobem, svou povahu. Nebo, po šesté, použije muž vlastní, prostoduché manželky, kterou svede důvěrně se svou vyvolenou: manželka vypoví pak té druhé všecko o obratnosti a povaze zamilovaného. To, je pak manželka — poslice. Po sedmé: němá poslice, mladá, nezkušená otrokyně, která nevědomky přenáší vzkazy. Po osmé: větrná poslice, která přenáší slova milencům z dřívějška známá, ale jiným lidem nesrozumitelná, nebo všední, všem srozumitelná slova, která však jsou dvojsmyslná.

Když však ani nejvymluvnější poslice nic nesvede, tu nutno utéci se ke kouzlům. Vatsayana sice praví moudře, že krása, dobré vlastnosti, mládí a štědrost jsou nejvýhodnější prostředky k získání ženy, nicméně však za chvíli podává spoustu receptů a rad k získání lásky, která nechce vzniknouti cestou přirozenou. Tato kouzla, jsou v Indiii velmi stará, a kouzelné průpovídky pocházejí z posvátné Vedy. Povahu těchto kouzel ukazuje na př. toto kouzlo: Hliněné figurce, představající osobu, jejíž náklonnost chce muž si vynutiti, střelí lukem, opatřeným konopnou tětivou, do srdce šíp, jehož hrot tvoří trn, jenž je opatřen péry sovími a jest z černého dřeva ala. Před tím musí vysloviti předepsanou „píseň“. Jinak ovšem jest i mnoho odporného v přípravě prášků, mastí, nápojů a amuletů. Kamasutra doporučuje na př.: Nos v pravé ruce oko páví nebo hyení, zlatem potřené: to okouzluje. To není ovšem recept zvláště odporný, ale pokračovati až k těm skutečně ohavným nebudeme, poněvadž tyto věci patří spíše do dějin pověry než do dějin lásky.

Ukončme tuto část několika slovy o zvláštní praktice, které používají ženy Orang-Belendů na Malakce, aby zamezily svým mužům cizoložství. Upevní kousek bavlny na tenkou hůlku a po souloži zavedou si ji do přirození, aby nasákla spermatem. Pak bavlnu usuší a pečlivě uschovají: Dokud je suchá, nemůže muž pohlavně se stýkati s jinou ženou. Je-li muž ženě již lhostejný, zahodí bavlnku, a jakmile bavlnka zase zvlhne, vrátí se muži zase schopnost stýkati se s jinými ženami. (Stevens.)

Také pohlavní fysiologií zabývali se Indové vždy velice důkladně, pedantsky a bez předpojatosti. Soudobé pokrytectví nedovoluje nám sledovati na tomto místě jejich metodu ani v hlavních rysech. Chceme tudíž vyzvednouti jen několik zajímavostí, typických pro pohlavní názory indické.

Jakmile počali indičtí theoretikové odborně pozorovati své genitalie, počali je ihned také tříditi, ovšem podle rozměrů, které jsou pro ars amandi tak důležité. Nemouhoce se tu pouštěti do podrobností této klasifikace, uveďme jen, že podle těchto rozměrů třídí muže na zajíce, býky a hřebce, podrobněji na zajíce, gazely, býky a hřebce, ještě podrobněji na gazely, kozly, býky, hřebce a osly. Bližší popisy těchto tříd jsou ovšem velmi podrobné.

Takové třídění vedlo pak jaksi samo již k tomu, aby byli hledány prostředky napomáhající tam, kde příroda ukázala se býti macechou. Víme přece, jakou úlohu má fysika lásky v indickém životě. Prostředky ty mohou býti buď povahy „lékařské“ podobného druhu, jaký známe z insertů pro dámy, přejíci si míti „plné poprsí“, anebo prostředky mechanické, jaké částečně známe již od národů přírodních. Tyto jsou zajímavejší a podle Vatsyayany „jest užívano umělých zařízení tehdy, běží-li o ženu ohnivého temperamentu, kterou neumělkované výkony jejího muže nemohou ukojiti“.

Tedy nejen v oněch případech, kdy muž je — zajíc nebo gazela.

Běželo především o „prsteny“, „páry prstenů“, celé „náramky“, pancéře s uzlovitými okraji ze zlata, stříbra, mědi, železa, slonoviny, rohoviny, dřeva, cínu a olova. Známá nám od přírodních národů, hlavně Dajaků z Bornea, perforace žaludu, vyskytovala se podle Vatsyayany u obyvatelů dekhanských.

Jako muži byly také ženy roztříděny s hlediska rozměrů: na gazely, kobyly a sloní krávy, podrobněji na gazely, kozy, kobyly, sloní krávy a velbloudice. Pohlavní pud žen vysvětloval pak Yašodhara tak, že v přirození ženině žijí červíci, kteří z krve vznikají a podle míry své pak vzbuzují lehtání. To upokojiti, znamená ženu ukojiti. Vedle toho roztřídil Yošodhara také vnitřek ženina přirození, a toto roztřídění zachovali i mladší spisovatelé: 1. jest měkký jako lotosové prášníky, 2. jest pokryt uzlíky, 3. jest pln záhybů a 4. ten nejhorší jest jako jazyk krávy. Jinak o anatomické stavbě ženina pohlavního ústrojí neměli staří Indové představu příliš jasnou. Znali však „obydlí (nebo také vězení) boha lásky“, „lávku pro cesty boha lásky“, a „slunečník boha lásky“ (klitoris). Správná vulva ženy má bytí jako hřbet želvy, rameno slona, lotosový kalich a leknín, nepříliš prostorná a holá. Depilace (lomašatana) byla také opravdu všeobecně doporučována a prováděna; dodnes zachovala se u veřejných dívek. Novější erotikové věnovali jí celé odstavce. Mytí, tření, zakuřování různého druhu byly další prostředky, krášlící ženu na tomto místě.

Znajíce důležitost správné fysiky milostné, věnovali Indové svou pozornost stejně upřímnou jako důkladnou a systematickou i věcem, o nichž dnes mluví, a to ještě spíše k odborníkům než k širokým vrstvám, rady potřebným, lékaři a spisovatelé, vzácně zmužilí tak, jak o nich mluviti třeba, má-li býti poskytnuto užitečné poučení a nikoli jen dávka moralinu, většinou pokryteckého a kšeftařského.

Nepatrné zdánlivě otázce včasného (hlavně nikoli před časného) odchodu spermatu, která má velký význam nejen pro dokonalost milostného požitku (a eventuelně jeho prodloužení), nýbrž nepřímo pro celý milostný poměr a tím často i pro t. zv. manželské štěstí, věnovali indičtí erotikové pozornost mimořádnou. Anangaranga zahajuje příslušný odstavec těmito slovy: „Když mok lásky příliš rychle unikne, nejsou milenci ukojeni; proto za tím účelem, aby milostná slavnost se zdařila, vylíčeno tu bude, jak sperma lze zadržovati.“ —

Menstruující žena považována je v Indii za nečistou, a menstruace má tu velikou úlohu v pověře. Rozměry našeho díla nedovolují nám však podrobně zde vykresliti názory a představy, spojené s menstruací u starých i novodobých Indů.

Hlavní obrysy primitivních a pověrečných těchto představ a obyčejů, vylíčili jsme již v 1. zvazku svého díla. Nutno nám tam odkázati čtenáře i pokud běží o staré a novodobé názory a obyčeje souvisící s panenstvím a o defloraci panen třetí osobou, která jest v Indii velmi dobře známa.

Theorii soulože i jejímu praktickému provádění poskytla příslušná literatura indická ovšem nejvíce místa. Vždyť pro indické theoretiky existuje 729 různých poměrů milujícího k milující a naopak s hlediska velikosti genitalií, temperamentu a chvíle orgasmu. To jest jistě důkladnost pro nás již poněkud nudná. S obdivuhodnou pedantičností vypracovali pravý kalendář lásky, který jest zároveň nejbláznivějším dílem erotické fantasie indické.

Není nám však možno zde tlumočiti některou versi tohoto kalendáře, neboť nenašli bychom v něm jediného dne, jehož by nebylo nutno zkomoliti, aby „mravopočestnost“ byla chráněna. Musí nám tu postačiti vědomí, že staří Indové dovedli důkladně „hráti si na těle lotosooké s vodami vodopádu řeky Lásky.“

Indičtí erotikové vypočítávali téměř půlčtvrtého sta „Venušiných postojí“. Třebaže víme již, že i přírodní národové nejvíce „hřešili proti šestému přikázání“ a že tudíž nelze milostnou rafinovanost považovati za důsledek civilisace a kultury, setkáváme se přece u starých erotiků indických často s rafinovaností světa skutečně překultivovaného. Vždyť hlavní povinností mužovou bylo, aby se ženou jednal něžně a milenku ukájel řádně, ať již způsobem jakýmkolivěk.

Vatsyayana považuje některé postoje (na př. more bestiarum nebo s několika ženami nebo pedikaci, na jihu oblíbenou) za „podivné“, poněvadž — vzbuzují smích a člověk si při nich nevede po lidsku. Víme ovšem že more bestiarum (po způsobu zvířecím) jest nepochybně i původní posice lidská, dosud dosti obecně rozšířená.

S jakou naivní důkladností i rafinovaností blíží se k věci indická erotika, toho dobrým, byť „nejakademičtějším“ příkladem, je příslušný výklad Kamasutry: Muž, který před vlastní slavností milostnou musí býti zvláště něžný a hlavně i k tomu přihlížeti, zda jeho partnerka je dívkou dosud nedotčenou nebo svairini, provádí soulož desaterým způsobem —: když však vášeň byla ukojena, „odcházejí oba zahanbeni, jako by se neznali, aniž jeden na druhého pohlédne, jednotlivě do umývárny. Vrátivše se odtud, nikoli již tak zahanbeni, a posadivše se na přiměřené místo, okusí betelu; on má čistým sandalem nebo jinou mastí natírati jí údy. Objímaje ji levou paží a drže v pravici oba poháry, nechť dá jí píti s přívětivou domluvou. Nebo oba požijí doušek vody, mlsky nebo něco podobného, přiměřeného jejich zvyku a povaze; čisté šťávy, kaše, kyselou kaši z rýžové mouky, nápoje s dušeným masem jako příkrmem, mangové ovoce, sušené maso a citronovou šťávu s cukrem, podle obyčejů země. Při tom nechť jí nabídne to nebo ono, když to byl pokaždé okusil, zda je to sladké, jemné a čisté. Anebo prodlévají-li oba na střeše, usednou, aby těšili se z měsíčního světla. Při tom nechť ji baví vhodným vypravováním. Spočívá-li na jeho klíně a hledí na měsíc, nechť jí vysvětlí pořadí hvězdných obrazů a ukáže jí hvězdu Alkor, polárku a věnec sedmera hvězd Velkého medvěda.“

Také Gautama doporučuje koupel po souloži, Višnu předpisuje ji příslušňíkům všech kast. Soulož ve vodě byla však zakazována.

V inventáři lyrických básníků a v Indii vůbec velmi oblíbena byla soulož viparita (obrácená) nebo purusayita (mužským způsobem), při níž žena hraje úlohu muže. Tento způsob, jejž Vatsyayana doporučuje, je-li muž unaven, ale nikoli syt ještě, poskytuje prý muži příležitost, aby poznal pravou povahu ženy, když jí tak vidí před sebou v milostném okamžiku. Nemá to však býti dovoleno ženě, je-li právě po menstruaci, poněvadž by mohla počíti a poroditi hermafrodita, pak šestinedělce, poněvadž by mohla krváceti, žádné „gazele“, je-li její partner „býk“ nebo „hřebec“, poněvadž mohla by mu ublížiti, a žádné těhotné ženě, poněvadž by mohla potratit, a konečně žádné velké a tlusté, poněvadž je toho neschopna.

*

Po tom všem, co již víme o povaze pohlavní lásky vůbec a o povaze kultivované lásky indické zvláště, mohli bychom býti jen překvapeni, kdybychom nenašli také v Indii všech oněch zvrácených nebo chorobných forem erotického života, které s větším nebo menším právem přisvojuje si psychopatia sexualis. Potrvá ovšem ještě dlouho ona nejistota, která se nás zmocňuje, známe-li podrobněji tuto stránku erotického života od dob pradávných až podnes a vidíme-li, že za chorobné považovány bývají i zjevy, rozšířené za všech dob a u všech ras a pěstované lidmi jinak velmi zdravými a normálními. Ani lékaři a odborníci velmi vynikající nejsou jednak za jedno, posuzujíce chorobnost jistých nenormálností pohlavních, jednak podléhají bezděky často soudobé pohlavní morálce nebo oněm předsudkům, jejichž zdrojem byla náboženská spekulace. To je však konečně vedlejší. Nám stačí ten fakt, že příroda sama není tak jednotvárná, jak by si přáli moralisté v zájmu ideologickém a kněží ve svém zájmu velmi materielním. Tento fakt dokazujeme mimo jiné ve svém díle. O podstatě a klasifikaci nenormálních zjevů pohlavních promluvili jsme v 1. svazku tohoto díla (str. 60. a další).

Nejrozšířenější byla a jest v Indii masturbace, kterou Richard Schmidt nazývá „zbabělou neřestí“, kterou poznali jsme však u přírodních národů i v klasickém starověku s hlediska trochu jiného. Podle Yašodhary jest známa „až k pastevci.“

Pokud o ženy běží, víme již, co se dělo v haremech, a můžeme s největší pravděpodobností souditi, že indické ženy starověké i novověké jsou v tomto směru stejně vynalézavé jako jejich kultivované sestry evropské. Podle Sterna je dnes u nich masturbace zjevem zcela všedním.

Pohlavní styk se zvířaty byl dříve a jest i nyní jak se zdá, méně neobvyklý než u nás; indické právo trestá jej peněžitými pokutami různě odstupňovanými.

Sadism byl v Indii od pradávna velmi zakořeněn, aspoň pokud běží o jeho mírnější formu, při které mají hlavní úlohu především nehty a zuby. Jizvy, způsobené zarýváním nehtů a kousáním do erotických částí těla, platili v Indii vždy za něco zvláště krásného a dráždivého, a básníci i odborníci velmi je velebili. Kamasutra obšírně popisuje druhy této sadistické záliby, jejich pravidla a jejich účinky. A dodává: „Není vhodnějšího prostředku, aby vášeň rostla, než jest provádění oněch činů, které konány jsou nehty a zuby.“ A Suvarnanabha po výčtu pravidel míní, že ovšem za vášně nejvyšší není rozdílu mezi místy dovolenými a nedovolenými.

K osmi druhům milostných ran, zasazovaných nehty — od prostého štípnutí až po „páví nohy“, „zaječí skok“ a „lotosový list“ — a k osmi druhům kousání, patří však i osm druhů úderů, z nichž druhé čtvero — klín, nůžky, jehla, a kleště — sotva představovalo jen nevinnou sadistickou hříčku milostnou, nýbrž spíše znamenalo již divoké násilnosti. Vždyť Vatsyayana připomíná případy, které končily smrtí. Tak král kolský zabil při souloži „klínem“ hetéru Citrasenu, Kuntala Šatakarni Satavahana zabil „nůžkami“ královnu Malayavati a generál Naradeva, který měl jednu ruku chromou, připravil nešťastnou „jehlou“ jednu tanečnici o oko. Zdá se tedy, že tyto sadistické umělůstky nebyly provozovány pouhou rukou, nýbrž skutečnými erotickými mučidly kovovými.

Velmi podrobnou rozpravu najdeme v Kamasutře o onom pohlavním aktu, při kterém důležitou úlohu mají ústa a jejž Indové jmenují auparistaka. Schmidt zahrnuje jej výrazy velmi rozhořčenými, aniž může nedoznati, že tento způsob není ničím neslýchaným v letopisech dějin a lékařství, nýbrž že existoval dávno před Vatsyayanou a dokonce všude na zemi byl prováděn, aniž podnes vymizel. Kamasutra cituje názory jednotlivých kmenů pro a proti a ponechává „otázku nerozřešenu“. Ostatně: „Tele je čisto, když mléko teče; pes jest čist, když uchopí zvěř; pták je čist, když do ovoce klovne, a ústa ženy jsou čistá, když milostná rozkoš spojuje těla.“

Pokud běží o homosexualitu mužskou a ženskou, pederastii a lesbiskou lásku v Indii, netřeba nám v tomto díle zvláště zdůrazňovati již, že tu ovšem byla a poměrně hojné se vyskytovala jako náklonnost přirozená nebo poměry vyvolaná. Náboženské spisy velmi se na ni ovšem zlobily: „Kdo pederastii provozuje nebo k ní zneužívati se dává, je ďábel, ctitel ďáblů, nádoba ďáblova, je nevěstka ďáblova, podobá se ďáblu a jest sám ďábel, je před smrtí již ďábel a po smrti neviditelný zlý duch.“ (Vendidad VIII., 31. — 32.) Přes to, především z vůle přírody kvetla a kvete.

Všeobecně je pederastie známa v Indickém souostroví. Obyvatelé ostrova Bali nazývají ji měnjélit a nikterak jí nezatajují. Naopak, vystupují tu veřejně řemeslní chlapci pro rozkoš, gandrung, hoši 12 — 14 letí, kteří provádějí tance, oblečeni jako děvčata. Mají na sobě skvostný sarong (suknici), sáhající až k podpaždí a zadržovaný širokým pásem, bohatě protkaným zlatým drátem, vedle selendangu (šerpy) kolem boků ovinutého, jehož konce volně visí. Skvostné náramky a vějíř posilují ještě jejich, polodívčí vzhled. Vznášejí se podle tonů hudby, koketně gestikulují držíce v jedné ruce konec selendangu a v druhé ruce vějíř. — U Olo-Ngadjů jsou šámani, basirové, kteří zpívají, tančí a vzdávají se právě tak, jak jejich ženské konkurentky, baliany. Pederastie je zde tak obvyklá, že mnozí basirové jsou za jiné muže doslova provdáni. — U moslimských Atjehů existují rovněž chlapci pro rozkoš, sedati. Islam ovšem pederastii, jak víme, zakazuje. — Také Parsům byla homosexuální erotika dobře známa.