ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

247. Rodina u snídaně. Ludvík ukrajuje ženě i dceři chleba. Pak se k nim chmurně nakloní přes stůl. Nad lavicí, na níž sedí, obraz Krista na kříži.

248. Nápis: „Mohly byste se také ohlédnout po nějaké práci a ne mně stále nadarmo ujídat chleba.“

249. Amálie a Anna odcházejí za prací.

250. Ludvík dívá se tvrdě a výsměšně za nima.

251. Rozjasňuje se světlo, ve kterém se rýsuje jeho nedobytná pokladna.

252. Skrz nedobytnou pokladnu zjevují se jeho hromady zlata.

253. Ludvík jde do své komory.

254. Pokleká před pokladnou, hladí zbožně její hrany.

255. Přiklání hlavu k zámku, prsty klade na kruhy.

256. Prsty nerozhodně na kruzích, pak ruku odtrhne a zvedne k čelu, v tváři výraz nejistoty a vzpomínání.

257. Ruka jde zase ke kruhům zámku, v tváři výraz napjatého vzpomínání. Vrtí hlavou, vraští tvář v usilovném přemýšlení. Náhle ruka k čelu, ústa rozevřena v zoufalém výkřiku.

258. Ludvík stojí u pokladny v šílené úzkosti, tiskne ruce k hlavě.

259. Nápis: Zapomněl to slovo!

260. Ludvík tiskne si ruce k hlavě, zoufale vybíhá z komory.

261. Se vzezřením šílence ukrývá se ve sklepě.

262. Nápis: Zapomněl to slovo!

263. Ludvík v temnotách a rumišti sklepa sedí skrčený, hlavu tiskne do dlaní. Obraz se zatemňuje až do tmy úplné.

264. Nápis: Druhého dne.

265. Amálie a Anna u snídaně u stolu. Ludvík, se vzezřením šílence, přichází ke stolu.

266. Usedá na své místo pod obrazem Ukřižovaného. Ženy se zděšeně pohnou a zírají s úžasem na jeho tvář.

267. Ludvíkova ztrhaná tvář. Vlasy náhle bílé. Otevírá ústa a trhaně mluví.

268. „Mluvte, mluvte něco, říkejte nějaká slova.“

269. Ženy zaraženy. Ludvík naslouchá s výrazem napětí, visí jim na ústech, klade ruku k uchu. Ženy odcházejí.

270. Ludvík vzrušen přechází světnicí; rozpomíná se, přemýšlí, hledá slovo. Zastaví se v zoufalství.

271. Obě ženy před dveřmi domu s nápisem: Lékař.

272. Hledá chvatně v polici knihy. Vezme jednu do ruky.

273. Obraz knihy, deska: Nauka o astronomii.

274. Ruka Ludvíkova; klade knihu nazpět, vyjímá jinou.

275. Obraz knihy: Bible svatá.

276. Ruka Ludvíkova; váhá; klade knihu nazpět, vyjímá třetí.

277. Obraz knihy: Slovník.

278. Ludvík usedá s knihou ke stolu. Mne si čelo v přemýšlení a vzpomínání.

279. Nápis: „— bylo to přece slovo, jež vyjadřuje něco velikého… něco hodného úcty… lásky…“

280. Otevřený slovník. Prst Ludvíkův sune se po řádcích dolů, zastaví u slova Bol. Zastaví se a sune se dál.

281. Ruka obrací stránku na písmena Bu. Prst sune se po řádcích.

282. Stránky slepeny, ruka netrpělivě obrátí dále.

283. Prst zastaví se na slově Kov. Zaváhá.

284. Ruka převrátí stránky, prst sune se po řádcích, zastaví se na slově Moc. Zaváhá.

285. Ruka převrací stránky, prst spočine na slově Zlo. Ruka uškubne.

286. Potulný vetešník buší na vrata.

287. Ludvík odhazuje knihu a vstává.

288. Obraz 286.

289. Ludvík otevírá dveře a pohlíží na vetešníka. Domlouvají se. Ludvíkova hlava zase mizí.

290. Vetešník čeká u vrat.

291 Ludvík ve světnici. Bere z chudé postele peřinu. Rozhlíží se, co dále.

292. Obraz Krista na kříži.

293. Ludvík přistupuje k obrazu, chvíli se dívá a váhá, náhle snímá obraz se stěny. Po obrazu zůstane na stěně ostrá světlá skvrna, tmavě vroubená.

294. Ludvík ve vratech, dává vetešníkovi peřinu a obraz. Vetešník prohlíží obraz, zvedají obraz do výše, natáčí, smlouvají. Vetešník ukládá obraz k peřině.

295. Nápis: Nepřišel na to slovo!

296. Ludvík přijímá od vetešníka peníze.

297. Hlava a ruka Ludvíkova. Prohlíží v dlani chtivě peníze. Dveře se zavírají, Ludvík mizí.

298. Ludvík ve své komoře. Pohlíží na peníze v dlani. Za ním viděti pokladnu. Pohlédne na pokladnu a zamíří k ní. Stojí u své postele.

299. Ludvík u postele zkamenělý zděšením, chytá se za hlavu.

300. Nápis: „Bože, Bože, jaké to bylo slovo?“

301. Ludvík máchne rukama vzhůru, na hrdlo, oči vyboulené, lapá po dechu, bezduchý klesá na postel.

302. Nápis: Bůh!

303. Temná plocha, střed se rozsvětlí, viděti světlou skvrnu na stěně po obrazu Ukřižovaného, prudce se na ní zjeví obraz Krista na kříži, vše náhle hasne, prostorem mihají se blesky, pak plameny, pak tma.

304. Ludvík vytřeštěn na posteli; sveze se z postele, padá bezvládně na zem. Bezmocně sebou pohne, jednu ruku vztáhne k pokladně, druhou, sevřenou, vznese k ústům. Strne.

305. Amálie, Anna a lékař vejdou do komory.

306. Lékař stojí, obě ženy vrhají se k Ludvíkovu tělu. Lékař pokyne, ženy povstávají.

307. Lékař sklání se k Ludvíkovi, klade mu ruku na srdce.

308. Z bezprostřední blízkosti. Lékař nazvedá Ludvíkovu sevřenou ruku od úst. Z ruky a z úst sklouzají peníze.

309. Nápis: „Mrtev.“