ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Scéna představuje prostranství ve velkém moderním městě. Napřed vyvýšené plató s výstupkem dopředu. Domy vyjádřeny pásy temné látky a transparenty, na něž se vždy promítá v náznacích změna scény.

Noc, temnota, burácení a rachot, hudba kotlů a varhan.

ELAN CHOL:

Pauza. Svítá. Promítán chodník. Přicházejí zametat METAŘI.

1. METAŘ: Zatracený život!

2. METAŘ: Zatracený!

1. METAŘ: Prokletá díra, tohle zlořečené město, co mu oškrabuju svrab svým prokletým škrabákem! Pomoz bůh a naděl ďas, abychom je už brzo mohli smést celé mezi popel a střepy a trus a rozbité plechovky, se vším všudy, jak to tu stojí a leží…

2. METAŘ: — se vším tím neřádem, i s našimi škrabáky a košťaty, a s námi i s našima šmajdavýma nohama i s naší úřední čepicí se znakem tohohle Babylonu, co tak šeredně smrdí pod mým koštětem!

1. METAŘ: Já povídám, že tohle město je ze všech měst na světě nejmizernější. Všude jinde je líp.

2. METAŘ: Baže, všude jsou lidé i města šťastnější. Ale tohle, tohle město, to se drobí jako osutina, to kvasí blátem jako vřed, a fuj, potí se slizem a slinou. Tady se drobí omrzelostí železo, kámen i cihla, tady prýská všechna pevná hmota, a každé slovo i všechen dech se mění v hořký prach a zasypává ramena lidí.

Přichází OPILEC.

OPILEC (zpívá):

1. METAŘ: Jistotně! I z lidí se trousí prach a s nohou jim kape bláto. Nechť nevím, co je špína! Nechť mne neživí neřád! Nechť nejsem odborníkem smetí! Povídám, co znám. Ať tudy jde ten nebo onen, křesťan či pohan, kupec nebo děvče v lakových střevíčkách, zloděj nebo uličník, i stařec už k ničemu, tuze starý, ať je to kdokoliv z nich a jeden každý, povídám, jak to vidím: že každý kluše za svou věcí, kvapí a spěchá a vytřásá ze sebe, čím je vycpán. Svou podstatu a jádro. Tady to na zemi přede mnou leží: špinavý papír, pleva a shnilé zbytky.

OPILEC: Je dokázáno, že i s hvězd se sype prach a padá kámen.

2. METAŘ: Buďtež nám nebesa lehká. Se zemí je to horší. To byla nějaká noc! Země jako kdyby se rozpadnout chtěla, psi vyli a městem se plašil úděs. Té spadané omítky a říms, těch střepů! A návěstí a reklamy lítaly s domů jako listí. Jak lezu z vrat, ležel tam takový velký štít. Stálo na něm: „Fortuna“. To znamená štěstí. Hoho, Fortuna! Štěstí, ale ne pro nás ani pro koho jiného. Zemřeme a bude sláva a amen.

1. METAŘ: No, země se kymácela…

OPILEC: Co se kymácelo?

1. METAŘ: No země!

OPILEC: Že se kymácela?

2. METAŘ: A jak! A jak to dunělo!

OPILEC: A to není pravda!

1. METAŘ: Tak se všechno houpalo…

OPILEC: Nehoupalo.

2. METAŘ: Když ti říkáme, že se země potácela…

OPILEC: A já říkám, že se nepotácela!

1. a 2. METAŘ: Tak se jdi vyspat!

OPILEC: Nepůjdu se vyspat a nekymácela se. Hehe, proč by se kymácela země? Hehe, ta se nekymácela! Že země? Hehe, to já, já jsem se potácel! Jak se trošku napiju, tak se všecko kolem mne houpe…

1. METAŘ: No, když povídáme, že se země kymácela…

OPILEC: Ale nekymácela! Já jsem byl opilý…

2. METAŘ: Nu tak tedy jste se potáceli oba.

OPILEC: Ne, země ne. Země byla střízlivá. Máš dneska dost, povídám si, to se to zas všecko houpá. I jo, houpalo, jak by se nehoupalo? Hehe, ale ne doopravdy, to jen zdánlivě, rozumíte?

1. METAŘ: Když ale říkáme, že se země kymácela…

OPILEC: Ale jejej, přece se nepotácela celá země od toho, že já jsem se motal…

2. METAŘ: Hoho, už tomu tak bude! Tos to proved! Hoho, no tys nás pěkně rozhoupal svýma opilýma nohama! Ještě o sklínku víc a už bychom byli vyletěli z čepu.

OPILEC: Jsem chudák. Neměl jsem víc peněz.

1. METAŘ: Bohu chvála! budiž požehnána tvá chudoba. Nechť ti jí pánbůh nadělí v hojnosti a zachová!

2. METAŘ: Koukej, tamhle stojí Elan Chol. To může být jen on. Stojí tam jako sloup.

1. METAŘ: Ah, to je. To je on. Elan Chol.

OPILEC: Elan Chol? To jdu raději pryč.

1. METAŘ: A co, proč?

OPILEC: Nedělá mi to dobře, vidět ho. Potkal jsem ho několikráte dnes v noci. A to jdu vždy raději z cesty. Nedělá mi to dobře. Je jako strašidlo. Stojí jako zlé znamení.

1. METAŘ: Tak se o něm říká. Ale je to člověk a možná lepší než jiní.

OPILEC: To se, panečku, ještě neví, jestli je to vůbec člověk. Je to spíš jako duch. A má na sobě kletbu. Nosí neštěstí.

2. METAŘ: Lidé toho namluví…

OPILEC: A proč tedy lidé neradi vidí takové divné věci, proč neradi vidí třeba černý kámen, jak se potí rosou, která není z oblak ani ze země, proč nikdo nenaslouchá rád tomu, co mluví někdy z nočního větru a deště? Nebo, když tak náhle se setmí a když po nebi táhnou ptáci a vy cítíte, že to něco znamená…

1. METAŘ: A co s tím?

OPILEC: Počkejte. Nebo — řekněte — proč lidé v největší bolesti nekřičí a jsou jakoby v němém zamyšlení bez konce, nebo zase, proč některé dítě si neumí hrát a nedožije se? A tak se dívá — A proč mrtvým zatlačují oči? Proč? Proč? Aby se sem těma očima nedíval…

1. METAŘ: Kdo?

OPILEC: Kdo! Věčný smutek… A on, Elan Chol, on je z té strany.

2. METAŘ: Z které strany?

OPILEC: No, přece z té temné! Nebo byli už viděni černí andělé, nebo také jsou osudné stíny bez těla, které žijí svým divným životem pro sebe — a kdo se z takového spojení zrodí — (neboť oni někdy vstupují do lidského lůžka) — kdo odtud vzal svůj původ, ten je neblahý.

1. METAŘ: On?

OPILEC: Je neblahý! Kde je někdo takový, tam není lidem dobře. A tady není dobře. Není. Je zle. Ve všem zle. A já už raději jdu, už jdu, už jdu.

Elan Chol se přibližuje, OPILEC exit. ^[1]

1. a 2. METAŘ: Dobré jitro, pane Elan Chole.

ELAN CHOL: Metaři! Stopu ptáka v povětří neviděti ani na vodách cestu, kudy uplývá mladost lidská. Více živých cest je zapsáno v prachu a stopy lidských kroků vryty jsou v blátě, které vy stíráte a zahlazujete. Zda mnohdy neslyšíte, jak déšť slz a krvavých kapek smáčívá půdu města? Je kluzká tím blátem, které stvořila trýzeň. Vy je čtete a zahlazujete. Domnívám se, že máte znalost vyčísti z prachu, jak po dlažbě města se plouží stesk a postává v koutech?

1. METAŘ: Tak jest, toto vše jest nám povědomo.

ELAN CHOL: Zda nerozpoznáte v prachu stopy a místa, kudy olověnou nohou kráčela chromá sudba včerejšího dne?

2. METAŘ: Domníváme se, že to téměř s jistotou rozeznáváme.

1. METAŘ: Je těch znamení mnoho.

2. METAŘ: A ze všech je zase bláto a prach.

ELAN CHOL: A vy je čtete. Řekněte mi přece, vy odklízíte tu podivnou noc, která tu právě přešla. Země se chvěla v těžkém burácení, neboť nějaká nová sudba se ubírala po ní dunivým krokem. Odpovězte mi, jaká je její stopa a kam vedla její cesta, i to mi řekněte, jak se vám to zdá: dobrá-li byla to věc, či zlá.

1. METAŘ: Těžko, pane, říci. Ačkoliv cesta je plna tříště, přece tu nevidět ničeho, co by nasvědčovalo, že tato věc kráčela po zemi. Řekl jste prve, že stopu ptačího letu v povětří neviděti. Stejně tak neviděti stopu zítřejšího dne na ranní rose…

2. METAŘ: — ani zlobu zašlých let na dlani novorozeného. — A co druhé otázky se týká, jakkoli neznáme úkazu, který se tu neubíral po zemi, jako jiné věci přicházejí, jedno možno usoudit předem. Pravím to za všechny věci: dobrá i zlá.

ELAN CHOL: Málo jste mi řekli. Sudba je temná. Avšak i za to jsem vám, metaři, povděčen. (Exit.)

1. METAŘ: Divný je to člověk, ale není zlý. Též v něm, to musím přiznati, se nikterak jasně nevyznáme. Ale my tu povídáme a moh by nás přistihnout dozorce. Je čas, abychom šli klábosit jinam.

Metaři exeunt.^[2] Pauza, slabé, doznívající dunění. Změna scény, promítána návěstí krámů.

1. KLEPNA: Achach ouvej, ach ouvej, ouvej, ještě jsem celá polámaná a sotva nohy táhnu. Svatá Panno! Housky, za dva pepř a maso na vaření. A mléko. Bože, ta drahota! A ještě mýdlo a louh. A hadr na podlahu. A ocet, abych nezapomněla.

2. KLEPNA: Nový smeták a hodiny na správu. A sirup. Slyšela jsem, že u kupce v druhé ulici je o hodně lacinější. Ouha! Osobo, copak nemáte v hlavě oči? Takhle do člověka vrazit… Á, to jste vy, paní?

1. KLEPNA: A vy! Dobrý den. To jsem se lekla! Zrovna jsem na vás myslela, jak je to u vás a jste-li všichni zdrávi.

2. KLEPNA: Bože, to byla noc!

1. KLEPNA: No právě, právě. Strašná noc. (Přichází 3. KLEPNA.)

2. KLEPNA: Říkám vám, drahá paní, ani se vypovědět nedá, co jsem zažila strachu. Nádobí drnčelo a hodiny se nám naráz zastavily a teď nejdou. Ó, tohle bude nějaké znamení, hned mne napadlo, to někdo umřel! To by tak mohl být tchán, ten už je tak nad hrobem, nebo snad strýc, či snad nakonec ta druhá sestřenice?

1. KLEPNA: Ó, to bylo u nás ještě horší! Už jsem myslela, že je to moje poslední hodinka. Vždyť já se vám tak bojím bouřky! Srdce se mi zastaví a nemohu popadnout dechu, mám je tak slabé ještě od poslední nemoci, žádný by nevěřil, co zkusím. Musím strčit hlavu pod peřinu, abych nic neslyšela. A postel se vám se mnou tak houpala…

3. KLEPNA: O jej, má milá, copak teprve já! Já jsem tak nervózní, však víte, hned už od druhého dítěte, tak jsem byla na smrt, že všichni doktoři o mně pochybovali. Když to začalo dunět, já povídám mužovi: co to děláš? A on říká „já nic, já nic nevím“. Já jsem se vám lekla, jako bych se proměnila v kámen.

2. KLEPNA: A já! Když to začalo burácet, ve mně jako když hrkne, a v útrobách jsem cítila, jako kdyby do mne polínko vrazil. V krku se mně to stáhlo a hned jsem ztratila řeč. Já vám v tu chvíli obrátím oči v sloup a bledá jsem byla — no — jako stěna. Co to se jen dělo…

1. KLEPNA: Tak to rachotilo a země se třásla, jako by už byl konec světa. Přede mnou si klekly děti i muž a všichni spínali ke mně ruce a prosili: Maminko, neumírej nám! Tak mně vám už bylo těch sirotků líto…

2. KLEPNA: Inu, jak by ne. A tak vám, má milá, ani nevím, co se vlastně dělo. To už musí být, když já se takhle leknu! Ale hlavně jen když jsme tu hrůzu přečkaly.

3. KLEPNA: Však to bude dlouho trvat, než se z toho zase vzpamatuju.

1. KLEPNA: Docela jako já. Co to jen na ten nešťastný svět chodí! Každý naříká, každý je nespokojen…

2. KLEPNA: A jak by ne! Taková drahota ve všem, práce není, živobytí není, lidé chodí nazí a nemají kde bydlet…

3. KLEPNA: Kdekdo si stýská na ty poměry, že to už tady není k vydržení. Co už se jen toho lidu odtud vystěhovalo! Každý říká, jen pryč, jen utéci, tady se nedá žít.

2. KLEPNA: Jak by ne! Můj také říká, já tady nebudu, tady je jen holá bída, my musíme jinam, ať je to kam chce, jen odtud pryč!

3. KLEPNA: Ach jo! Každý tu proklíná a kouká, kam by se vrtnul. A kdo nemůže, ten je nešťastný. Podívejte se jen těch sebevražd.

1. KLEPNA: Maria Panno! Zrovna předevčírem se zase jeden oběsil, byl to ještě mladý člověk a nechal po sobě psaní. Odpusťte mi, tam stálo, bude mi lépe, zde pro mne už žádné štěstí nekvete, odcházím do krajů krásnějších.

2. KLEPNA: Ach bože! Ale jak to krásně napsal! To by tak pěkně nenapsal ani tamhle pan Pieris. Tady už pro mne žádné štěstí nekvete, odcházím do krajů krásnějších…

1. KLEPNA: No jistě. Cožpak ten to má dobré, píše si jen své básničky a nemá žádné starosti. A já tady nevím, kde mně hlava stojí.

Lomoz otevírané žaluzie.

1., 2. a 3. KLEPNA: Proboha, už to zase začíná!

1. KLEPNA: Ne, chvála bohu, to byla jen žaluzie.

2. KLEPNA: Pro Kristovy rány, to jsem se zase lekla!

3. KLEPNA: Ježíši, a já! Ale já už musím jít vařit a mám ještě tolik co nakupovat.

1. a 2. KLEPNA: A vždyť my také. Pro Krista Pána!

Exeunt.

Přichází PIERIS. Scéna se mění promítnutím náznaků velkého mésta. Zdi a okna.

PIERIS : Ach, ty starý pošetilý blázne, co sis to vysloužil? Co a čemu jsi žil? A co jsi, co vůbec jsi? Nevíš! Nevíš, až ti to řeknou, až ti řeknou jiní — Až ti řeknou — jakže to tu stojí? (Nahlíží do novin): „Stavitel frází.“ — Ó! „Pan Pieris žije v té bláhové iluzi, že jeho dutě prorocká lyrika má nám ještě co říci. Je mu třeba povědět co nejdůrazněji, že mladá generace už dávno překonala jeho filistrovský mesianism.“ Ach, to bolí! — „Bylo už třeba kriticky rozptýliti tuto legendu, abychom si uvědomili nicotnost a zbytečnost Pieridova domněle obrodného díla.“ - Jak to bolí! Mé životní dílo, má práce a poslání, vše pohozeno a zašlapáno v prach! Ó, mládí, ty kruté mládí! Běda, není již v co doufati! (Čte.) „Jsme už syti proroků, kazatelů a vůdců na poušti, a jsme už syti i té pouště, i všech snů, ba ještě nadto: dnes jsme už syti i svého nejbližšího bližního. K čemu tu Pieris (nenahlížeje směšnosti svého postavení) ještě obchází se svou jalovou filozofií krásných frází?“

Ach, hanba a žalno! Nedal jsem vám své nejlepší, a nadarmo? Budil jsem naděje v příchod nového života: To že je klam? Budil jsem víru, že z nového života spásně zrodí se nový svět: To že je nicota? Bušil jsem na brány a rozžehal světla. Nadarmo: Je hlucho a temno. Doufal jsem a učil doufati, věřil a vybízel věřiti, miloval a zapřísahal milovat. Ach, marně. Není již ničeho. Ne. Teď ani já už v nic nedoufám, ani nevěřím a nic už nemiluji.

Slabé rachocení.

Ó, kéž bylo by se dnešní noci toto město sesulo, když všechny švy země i nebes se s rachotem otevíraly! Ó, tato neblahá půda, prosáklá tolikerou krví a vzdechy, jimiž ji zalévaly věky a pokolení za pokolením! (Hrozí): Ty obludné město, přežrané myšlenkami, které jsi zadusilo! Ty hřbitove nadějí! Mládí z tebe vyrůstá jako jedovatá květina! Ach, daleko, daleko odtud! Ach, nový život a nový svět! Ó, kruté město, ó, špatné, nelítostné mládí!

Exit. Z druhé strany MILENEC a MILENKA

MILENKA: Proč nám ten starý tak hrozil? Tady jsou zlí lidé.

MILENEC: Nepřejí nám naše štěstí. Což může být šťasten člověk, který nemiluje…

MILENKA: — a není milován?

MILENEC: Ó, moje lásko! lásko mé duše, dechu mého srdce! Co mi záleží na světě, když mne tvé oči milují?

MILENKA: Můj svět, to jsi ty.

MILENEC: A ty jsi duší mého života. Když se dnes v noci zdálo, že nastává konec světa v lomozu a rachocení, tu jsem myslil jedině na tebe. Jen o tebe jsem se bál. Jen po tom jsem toužil, bych mohl ochránit tebe, anebo zemřít v společném objetí s tebou!

MILENKA: Též já jsem myslela jen na tebe. Zdálo se, že země puká a řítí se celý vesmír. Říkala jsem si, ochraň nás, bože, nechť se ještě živi shledáme! Nebo, mám-li zde umříti sama, dej našim duším shledat se na některé modré či růžové hvězdě!

MILENEC: Ó můj miláčku! Vždyť jsme nezemřeli! Žije město i lidé a všechno jest jako včera. Chtěl bych být s tebou daleko odtud, chtěl bych být s tebou někde na nové zemi, kde by nebylo lidí, jen my dva s naší láskou, v novém ráji, daleko tohoto města a lidí, jenom my dva, šťastni a sami!

MILENKA (v jeho náruči): Rozmilý, jak byla bych šťastna s tebou daleko, daleko odtud!

Vystoupí HORLITEL

HORLITEL: Aj, hanba na vás, hanba na tebe, město plné smilstva a neřestí! Běda vám, ulice nečisté, křižovatky hříchů a tržiště spuštění! Nevěstko babylonská! Boží tvář sklání se nad tvé střechy, aby tě soudila!

Sbíhá se DAV

HORLITEL: Lide bezbožný, jenž válíš se v kalu svých nespočetných hříchů, míra tvého opilství, smilstva, sobectví, kupectví, lupu i nenávisti jest naplněna. Hle, bůh zástupů zvedl svou pravici v spravedlivé hrozbě a této noci oznámil vám hodinu zkázy!

ŽENA Z DAVU: Pro boží umučení, co nám to nadchází, co se to jen v noci dělo?

MUŽ Z DAVU: Co mluví, vždyť ta noc přešla, a nic se tak strašného nestalo. Slunce svítí nesvítí, jako svítilo včera, a lidé jsou živi neživi zrovna tak jako včera.

HORLITEL: Bůh zástupů zvedl svou pravici v spravedlivé hrozbě. I burácel vzduch a země praskala ve svých kostech, neboť pod hněvivým prstem božím pootevíraly se již brány pekelné, aby vás pohltily!

2. ŽENA Z DAVU: Bože, co s námi jen bude?

2. MUŽ Z DAVU: Co by bylo? Co by mohlo na nás přijít ještě horšího, než už máme?

HORLITEL: Této noci seslal na vás Hospodin první výstrahu. Hodina soudu se blíží! Dejte se na pokání!

1. MUŽ Z DAVU: Dejte nám pokoj s pokáním. Dejte nám raději chleba!

2. MUŽ Z DAVU: My jsme těch hříšných rozkoší tak tuze moc neužili!

HORLITEL: I usoudil Hospodin a…

1. HLAS Z DAVU: To je klerikalismus!

2. HLAS Z DAVU: My chceme pozitivní vysvětlení. Vědecké! Tohle je…

3. HLAS Z DAVU: Tohle je zpátečnictví!

HORLITEL: A aj, přijde hodina soudu a Babylon bude srovnán se zemí a nezůstane kámen na kameni. Rozpukne se země a z propasti bude slyšán hlas zavržených: Eheu, hory, padněte na nás, eheu, pahrbkové, přikrejte mne! Spravedliví však se radovati budou…

Slyšeti automobilovou trubku.

1. MUŽ Z DAVU: Á, pan Dollarson jede na burzu.

2. MUŽ Z DAVU: Pan Dollarson má vždycky a o všem první a přesné zprávy. Zeptáme se ho, co se vlastně v noci dělo.

HORLITEL: I řekne Hospodin: Seslal jsem na svět zkázu v podobě jízdních vojů andělských, aby kopyty koní a hroty svých mečů deptaly zemi…

1. MUŽ Z DAVU: Jen si to nech!

2. MUŽ Z DAVU: Jen si je nech, ta svá andělská kopyta!

DAV: O tom, co se v noci dělo, nejsprávnější vysvětlení nám dá sám pan Dollarson.

Přichází DOLLARSON.

DAV: Poklona, pane Dollarsone.

DOLLARSON: Služebník.

1. MUŽ Z DAVU: Pane Dollarsone, vy máte vždy o všech věcech první zprávy. Rádi bychom věděli, co se vlastně dnes v noci dělo.

DOLLARSON: Ano, ta dnešní noc! Mám již své informace.

2. MUŽ Z DAVU: Nuže, pane, můžete nám to říci?

DOLLARSON: Zajisté, rád vám to povím.

DAV: Nuže? Jsem velice zvědav to vědět.

DOLLARSON: Nuže tedy, jak praví mé zprávy — jde tu o přírodní katastrofu — o rozsáhlý pohyb zemských vrstev čili o tak zvané zemětřesení.

DAV: Hned jsem si myslel, že je to jen zemětřesení!

DOLLARSON: Událost, jakkoliv pozoruhodná po stránce geologické, nemá však obzvláštního hospodářského dosahu. Nezpůsobila větších škod…

DAV: Jsem rád, že není škody.

DOLLARSON: — zvláště ne ve vnitrozemí. Dle mých informací dostavily se některé záplavy na pobřežích, na moři pak větší bouře a — jak mohu dle svých zpráv souditi — budou ovšem některé ztráty na lodích. Pan Vandergold po této stránce snad utrpí nějaké škody…

DAV: Což, jenom když škodu netrpím já.

1. MUŽ Z DAVU: Zde však přichází sám pan Vandergold ze svého byro…

DAV: — a ten mívá ještě přesnější zprávy nežli pan Dollarson.

DOLLARSON: Co chcete ještě vědět? Pan Vandergold vám jen potvrdí to, co jsem vám pověděl já.

Přichází VANDERGOLD.

2. MUŽ Z DAVU: Pan Vandergold je však bohatší a má ještě větší závod —

DAV: — Uctivý služebník, poklona, pane Vandergolde!

VANDERGOLD: Dobrý den, lidé. Aj, Dollarson, servus. Montánní trochu klesly, myslím však, že jste se jich doved včas zbavit.

DOLLARSON: A což vaše dopravní?

VANDERGOLD: Ano, ano, něco se už musí unést.

2. MUŽ Z DAVU: Odpusťte, pane Vandergolde, že jsem tak smělý, rádi bychom však z vašich vlastních úst slyšeli…

DOLLARSON: — Ti lidé na vás chtějí, abyste jim řekl totéž co já: že bylo zemětřesení, jež nemělo celkem následků. Snad jedině nějaké vaše lodě…

VANDERGOLD: Tak. To jsou vaše zprávy?

DOLLARSON: Ano. Toť, myslím, vše, co o celé věci možno jest říci.

1. MUŽ Z DAVU: Ať řekne pan Vandergold sám…

VANDERGOLD: Ovšem, tak tomu jest. Pan Dollarson má své zprávy a řekl vám všechno, co věděl. Našeho města dnes v noci se dotklo zemětřesení…

2. MUŽ Z DAVU: — Zemětřesení.

VANDERGOLD: — jehož maximum cítila pobřeží. Pohybem moře zničeny nějaké lodě…

DOLLARSON: Hle, vše, co jsem pravil.

VANDERGOLD: avšak…

DAV: — Teď mluví pan Vandergold…

VANDERGOLD: — avšak — nezlobte se, příteli — informace pana Dollarsona nejsou úplné.

DAV: Slyšte, teď zvíme novinu úplnější!

VANDERGOLD: Pokud se týká příčiny tohoto zemětřesení…

DAV: Slyšte příčinu!

VANDERGOLD: — nuže, tedy…

1. MUŽ Z DAVU: Mluvte již, pane Vandergolde…

VANDERGOLD: — to nebylo jen prosté zemětřesení.

2. MUŽ Z DAVU: Hned jsem si to myslel! Co se tedy stalo?

VANDERGOLD: Moje zprávy jsou bezpečné. — Divná, veliká věc se přihodila!

DAV: Stala se veliká věc!

VANDERGOLD: Tedy slyšte! Dnešní noci za rachotu země a v bouři mořské veliký ostrov se vynořil uprostřed Atlantiku!

DAV: Aj!

VANDERGOLD: Co pravím, ostrov? Je to veliká nová pevnina!

DAV: Aj, jaká novina!

VANDERGOLD: Ano! — Šestý díl světa zrodil se uprostřed Oceánu!

Opona.