ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Totéž město. Nahoře na obzoru rozzařuje se pak měnivým světlem veliká hvězda. Na scéně MUŽ S RÝČEM, přichází OTEC a MATKA, oba v smutečních šatech. Vzadu se promítne obraz hřbitůvku na kopci.

MUŽ S RÝČEM: (otírá si s čela pot, pro sebe): Ještě několik dnů práce a budu mít na cestu.

OTEC: (podpírá paží MATKU): No pojď, pojď, neplač už, kdo ví, co by ho v životě třeba zlého nečekalo. Snaď je to tak pro něj lépe.

MUŽ S RÝČEM: Vidím, že přicházíte ze hřbitova.

MATKA: Ano, byla to smutná cesta.

MUŽ S RÝČEM: Slyšel jsem, umřel vám synáček. Bůh vás potěš.

OTEC: Děkujeme za účast. Náš hoch!

MUŽ S RÝČEM: A co tak náhle, chuděra? Vídal jsem ho chodit do školy. Byl to hezký chlapec.

MATKA: A hodný. Byla to spála. Mnoho vytrpěl, ale nestonal dlouho.

OTEC: Náš hoch!

MATKA: Horečka pořád stoupala, chlapec blouznil, až lékař řekl, že není už naděje. Kéž smrt by si byla raději vzala, ach, mne!

MUŽ S RÝČEM: Škoda dítěte.

MATKA: Chlapec v horečce blouznil. Tatínku, volal, já jdu do té Nové země! Já stanu se v té Nové zemi králem a přinesu vám pak veliké bohatství!

OTEC: Můj hoch! Než zastonal, řekl nám ještě: Já odejdu do té Nové země a pak se jednou k vám vrátím — Vy budete sedět sami u večeře a budete vzpomínat: Kde je náš Jeník? Už musí být velký a co asi dělá? a jestlipak na nás nezapomněl? — a tu zaklepe někdo na dvéře — a to budu já! A přinesu vám krásné věci a veliké poklady…

MUŽ S RÝČEM: Ubohý chlapec.

MATKA: On tolik blouznil o té Nové zemi. Tolik o ní snil! Měl toho plnou hlavu, on i jiní hoši, jeho kamarádi.

OTEC: Náš hoch!

MUŽ S RÝČEM: A chuděra, nedočkal se. Však nejsou to jen chlapci, kteří mají plnou hlavu té nové země, té Země Nadějí. Každého to chytlo. Kdekdo o ní horuje a chce se tam vydat. Já sám…

MATKA: Ach, i on zde, můj muž! Stále mne přemlouvá a nutí, abychom odešli.

MUŽ S RÝČEM: Vy tedy také? Začít nový život…

OTEC: Ano, to chci, zde nic mne už nedrží. Umřelo nám dítě a všechno mně tu teď připomíná tu naši poslední bolest. Náš hoch! Zde já už nemohu žít. On tolik toužil po té Nové zemi…

MUŽ S RÝČEM: Ba, jako všichni.

MATKA: Ne, já však ne! Já nechci odejít! Nikdy bych nemohla, já nepůjdu nikam, já nemohu, já nesmím odtud…

OTEC: Vždyť nám tu umřelo dítě, zde nedá mně už nic zapomenout. Když smrt mu odňala mládě, tu i pták — tvor srdce malinkého a s očima bez slz — opouští hnízdo osiřelé a odlétá v dál.

MATKA: Ne, prosím tě, ne! Svá křídla má pták — tvor srdce malého a s očima bez pláče —, má svůj zvučný zpěv a širý domov uprostřed květů. Já nemám však křídel. Ó šťastný úděl ptáka, než já nebohá — prosím tě, měj se mnou slitování! — ptákova duše je malá, má však křídla, ale nám umřelo dítě a máme tu hrob! Má pták svůj širý domov mezi všemi květy a jeho živlem je vzdušná obloha. Mé květy a obloha jsou však — ten hrobeček tady na hřbitově. Prosím tě snažně, já nemohu odejít…

MUŽ S RÝČEM: Již na ni nenaléhejte, věru, že kvílí truchleji než pták. Žalno to slyšet. Oběma z celého srdce přeji vám síly a útěchy. Potěš vás Bůh.

MATKA i OTEC exeunt.

MUŽ S RÝČEM: Smutná věc, smutná! — Já však jsem sám a nic mne tu neváže. Mně je přece volno se připravit na odchod, abych na Nové zemi zkusil své štěstí. Je smutno být připoután hrobem a ženou, matkou, jež ztratila dítě, hrdličkou plačící, jež nedá se utěšiti. Je smutno stát uprostřed svého bolu a z něho nevykročit. Ne tak člověk volný: odejde, jak mu libo, ničeho nelituje a za ničím nevzpomíná. A také nač? Já vidím to takhle: kdo odchází, ten nechává neštěstí za sebou.

Scéna se mění promítnutým obrazem předměstských plotů a továren.

ZPĚV ZA SCÉNOU:

Přichází 1. MUŽ a VÝROSTEK.

1. MUŽ: Hola, není-li pravda, člověk je volný jako pták?

MUŽ S RÝČEM: Jako pták? Jako vlaštovka!

VÝROSTEK: Jako vlaštovka? Jako racek, jako sokol, jako orel!

MUŽ S RÝČEM: A může kamkoliv.

1. MUŽ: Kamkoliv? To pták. Ale člověk neletí kamkoliv, člověk ví kam!

VÝROSTEK: Tam, kam chce!

MUŽ S RÝČEM: Kam ho to táhne!

1. MUŽ: Haha! My víme, kam tě to táhne!

MUŽ S RÝČEM: Jak víte, kam chci?

VÝROSTEK: Haha! Protože my tam také chceme.

MUŽ S RÝČEM: Chce tam každý. Každý chce do Nové země!

1. MUŽ: A co tam chceš?

MUŽ S RÝČEM: Nevím. Podle toho, jak to tam bude.

VÝROSTEK: (zimničně): A to já vím zas moc dobře, co tam chci. Tady nic není. Tady není nic pro mne. Tady bych nikdy nic neměl. Co je tady, to já nemohu potřebovat. Tady bych jakživ k ničemu nepřišel!

MUŽ S RÝČEM: Copak, ty jsi mladý, ale já mám už svá léta za sebou a pořád jsem se ničeho nedomohl. Pořád nemám nic vlastního a pořád nemám nic.

1. MUŽ: No tak, co tady? Co tady máme? Tady je holá bída.

VÝROSTEK: Tady? Tu je jen dřina a žebrota. Koukněte se jenom na mne. Ba ne, tak já to věčně nepovedu. Já se už taky chci k něčemu dostat!

1. MUŽ: A máš pravdu. Jakýpak je to tu život? Pořád se honit za tou bídnou kůrčičkou chleba a pořád nemít nic. Leda ty holé ruce…

VÝROSTEK: To je to, co já říkám. Tady se už nic nedá dělat. Naplivat na to. Ale tam? Tam je to jiné, tam, to je nová země. Nevypotřebovaná. Tam je všeho, a ještě tam nikdo nebyl! Tam je to ještě nepřebrané! Jenom si sáhnout…

1. MUŽ: No právě, jen pořádně vztáhnout ruku!

VÝROSTEK: Ale já do toho půjdu s pořádně vyhrnutými rukávy!

MUŽ S RÝČEM: Ten hoch má kuráž!

VÝROSTEK: To mám. A mám to už všechno naveskrz promyšlené. Ej juch, panečku, já půjdu najisto a rovnou do toho! Tady už mám nůž. Pěkný. A teď si ještě musím někde splašit pušku…

MUŽ S RÝČEM: Nůž? Pušku? A na co?

VÝROSTEK: Hm, na co? Na zvířata — i na lidi! Holenku, já přece nezůstanu na kraji, já půjdu rovnou dovnitř. Tam jsou pralesy — a městům se vyhnu, tam se nebudu zdržovat…

MUŽ S RÝČEM: Pralesy? Města?

VÝROSTEK: No, to se ví, divoši a dravá zvěř. Je to země barbarská. Tam ještě nevkročila noha Evropanova. Tam jsou divoké kmeny — ale je tam bohatství…

MUŽ S RÝČEM: To mi nejde na rozum, jak to povídáš. Myslil jsem, že si tam někde vezmu pěkný kus půdy a zařídím si farmu.

VÝROSTEK: Haha, farmu! Vozit hnůj a dřít se na poli! To já to, panečku, vezmu kratší cestou!

1. MUŽ: Hahaha, farma! Orat jako vůl, když stačí na dobrém místě hrábnout motykou…

VÝROSTEK: Nebo tuhle nožem. Haha! — Jenom kdybych se moh dostat ještě k nějaké pušce…

MUŽ S RÝČEM: A co se smějete, blázni? Vy, vy jste mně k smíchu! Povídáte: města, pralesy, lidé…

VÝROSTEK a 1. MUŽ: Ovšem.

MUŽ S RÝČEM: Tak mně tedy řekněte, jestli už kdo viděl města a lidi a stromy na dně vody.

VÝROSTEK: I co! — I třeba že viděl.

MUŽ S RÝČEM: Ale vždyť přece se ta země vynořila rovnou z moře, vy blázni! Odkud by se tam vzala města a divé kmeny a pralesy? Řekněte dobrá půda, pak mohu souhlasiti.

VÝROSTEK: Je to nová, neznámá země a já povídám, že to tam tak je. Divoká krajina, dravá zvěř, divocí národové, velké nebezpečenství, ale veliké bohatství. Ha, to já vím dobře: vždycky je to tak, v takových krajinách! A kdo tam jde, ten musí mít štěstí a odvahu. A víc už neřeknu ani slova.

Hlouběji ve scéně PIERIS a ELAN CHOL.

PIERIS (k Elan Cholovi): Pravda, jsem už stár, ale též já jsem odhodlán vydat se do Nové země. Byl jsem již poklesnul trochu na mysli, ale ted zase doufám, věřím, jsem vzkříšen novými nadějemi.

1. MUŽ: Slyšíš? Taky tam půjde.

PIERIS: Hle! Vždyť to, o čem jsem snil po celý svůj život, je tu, je před námi, stává se skutkem! Ne, ne, od starých pevnin nelze už ničeho očekávat, ty staré pevniny jsou již u konce, ty jsou neschopny zroditi nový život, ale tam, tam, na nových základech uskuteční se nový svět; konečně! ten kýžený lepší, krásnější nový řád! Již se dočkáváme! Vidím již vycházet nové jitro: Tam, tam nám snad vzejde ten od věků toužený zlatý věk lidstva!

VÝROSTEK: Slyšíš to, slyšíš? Zlatý věk!

PIERIS: A jako Simeon…

MUŽ S RÝČEM: Pánové, odpusťte, že vás vytrhujeme. Chcem na vás poučení.

1. MUŽ: Vy, pane Elan Chole, se do Země Nadějí nechystáte?

ELAN CHOL: Nevím — myslím — snad že tam půjdu.

VÝROSTEK: A řekněte nám! Že jsou na té Zemi Nadějí lidé?

ELAN CHOL: Vidím je tam. Vidím tam lidi ve stanech, u ohňů i v skalnatých rozsedlinách…

VÝROSTEK: — Divocí národové! A co ještě tam vidíte?

ELAN CHOL: Vidím veliké vody a můj zrak obzírá písečnou poušť, nad níž vychází rudý měsíc. O skalnatý břeh teskně se tříští vlna a mocný pás mraků táhne nad novou pevninou. V oblacích letí bílý pták a křičí pronikavě. Srazil se vítr jižní i východní, a první déšť snesl se nad novou pevninou. Musíš mysleti na sebe! Usedni tam na té výspě: Z nové pevniny vyhlížej pět pevnin starých, pět hvězd je to a uprostřed šestá z nich nejkrásnější, temného lesku.

VÝROSTEK: A je tam bohatství?

1. MUŽ: A bohatství?

ELAN CHOL neodpovídá.

VÝROSTEK: Pane Elan Chole!

Krátká pauza.

1. MUŽ: Neslyší! A bohatství? Pane!

ELAN CHOL v myšlenkách odchází.

MUŽ S RÝČEM: Neslyší. — Pane, hoj, pane!

ELAN CHOL exit.

PIERIS: Nechtě již. Je duchem nepřítomen.

1. MUŽ: Člověk neblahý.

MUŽ S RÝČEM: Tak tedy, pane, promluvte vy. Řekněte nám, jaká to zem a co je tam lidem hledat.

PIERIS: Je to uprostřed pěti hvězd šestá, z nich nejjasnější. Toť Hvězda Nadějí!

VÝROSTEK, 1. MUŽ a MUŽ S RÝČEM: Pravíte nejjasnější.

PIERIS: Tak jest. Hvězda bílá. Tabule mramorová, ještě nepopsaná. Ještě ji život nenavštívil. Nemá ještě stébélka zeleného ani rosy. Ještě tam nehnízdí vlaštovka běloprsá ani zpěvný kos. Laň rychlonohá, zvíře sladkých očí, ještě nechodí pít z jejích pramenů. Ještě ne! Ještě na úbočích nešumí koruny stromů a u vod rákosí. Nemá stínu a ještě tam modrý střevlík a sluníčko sedmitečné nespí ve spadaném listí. Ještě jí roční počasí nenavštívila…

VÝROSTEK, 1. MUŽ a MUŽ S RÝČEM: Je tedy pustá?!

PIERIS: Země pak byla nesličná a pustá a Duch boží vznášel se nad vodami. Byl večer a bylo jitro, den první.

VÝROSTEK: A bohatství, poklady?

PIERIS: Ó, pokladnice šťastného příští! Je to nová pevnina, nový ráj. Odvěký sen stane se tu skutkem! Vzejde nám nový svět, nový život! V nevýslovné čistotě stkví se nahá země, je jasná nadějemi a září slávou budoucích věků. Deska přečistá, skvoucí, nepopsaná očekává příchodu člověkova, aby ji označil svou láskou a duchem.

VÝROSTEK a 1. MUŽ: My přijdeme!

PIERIS: Aj, hle, nejde člověk násilný s mocnou čelistí a pěstí sevřenou v kapse. Ó, ne, tentokráte člověk nešťastný půjde konat své dílo. Jemu tuto zem uštědřil osud, tomu, jenž trpí! Říši míru a bratrství stvoří teď on, muž bolesti!

MUŽ S RÝČEM: Však bylo nám mnoho trpěti v tomto starém světě.

1. MUŽ: A vy pravíte, že tam nebude chudých?

PIERIS: Nebude chudých ani bohatých. Jen jediné bratrství dobra.

VÝROSTEK: Ale já chci být bohatým!

1. MUŽ: A já!

MUŽ S RÝČEM: A já ostatně také!

PIERIS: Budete bohati láskou!

VÝROSTEK: Co nás krmíte láskou?

1. MUŽ: Chceme bohatství!

PIERIS: Běda, co chcete hledati v Zemi Nadějí?

VÝROSTEK: Zlato!

MUŽ S RÝČEM: Majetek, konečně jednou majetek!

1. MUŽ: Co jiného než zlato?

PIERIS: Ó! Kéž byste se raději nikdy do Země Nadějí nedostali!

1. MUŽ: Co! Vy ano, a my ne?

VÝROSTEK: Abyste tam mohli hrabat a obohacovat se sami, vy lháři!

MUŽ S RÝČEM: My abychom neměli nic.

1. MUŽ: Nás chcete krmit jen krásnými slovy!

VÝROSTEK: Na to nás, holenku, nechytíte!

MUŽ S RÝČEM: Eh, pojďme.

Odplivne. — Odcházejí.

1. MUŽ: Povídám, nikoho se neptat a raději koukat, abychom se tam co nejdřív dostali.

VÝROSTEK: Jenom jedno bych ještě potřeboval: a to je pořádná puška, která střílí.

PIERIS (sám na scéně): Ach, Země Nadějí! Země Nadějí!

Přichází MILENEC s MILENKOU, scéna se mění, rozzařuje se světelný obraz růžové hvězdy.

MILENKA: Ach, můj milý, tolik se již těším!

MILENEC: Ano, odejdeme. Odejdeme tam, odletíme, jako odlétají ptáci. Praví se, že ta nová země je ze všech nejkrásnější. Říkají jí také Hvězda Lásky.

MILENKA: Hvězda Lásky! To je krásné jméno. Tam nebude špatných lidí, viď? Láska nás tam povede…

MILENEC: — a budeme žít jako nový Adam a Eva v novém ráji. Já budu pracovat — tam bude jiný, lepší život než tady ve starém světě. Tam budou jen lidé dobří a šťastní, na Hvězdě Lásky…

PIERIS (vzpíná k nim ruce): Vezměte mne s sebou! Já půjdu s vámi!

MILENKA (přes rameno): S námi? My si stačíme sami!

MILENEC (táž hra): My nikoho nepotřebujeme. — Ten starý blázen!

Oba odcházejí — hvězda hasne.

PIERIS (v hořkém zmatku): Ne, nejsem blázen, jsem starý, ale já nejsem blázen, já přece nejsem blázen?!?!

Exit.

Scéna se mění promítnutým obrazem pustých silničních alejí. Hvězda se rozzařuje žlutavě. Na scénu vběhne uspěchaný otrhaný a kučeravý muž poněkud jižního vzezření, obtížený ranci, těžce následován ženou, která strká před sebou dětský kočárek naplněný chudým nářadím a má na zádech dítě. Druhé dítě, brečíc, následuje.

USPĚCHANÝ MUŽ: Můj bože, bože, proklatě, tak pospěšte trochu, hněte se přec, tak pojďte rychleji.

ŽENA USPĚCHANÉHO MUŽE: Už nemohu rychleji!

USPĚCHANÝ MUŽ: Bože, bože, zatracené břemeno, taková žena a děti! Takhle se tam nikdy nedostaneme, do té Nové země! Každý jiný tam bude dříve než my a pro nás pak nezbude nic.

ŽENA USPĚCHANÉHO MUŽE: Já už nemohu, my už nemůžeme — ty děti…

USPĚCHANÝ MUŽ: Tak hybaj, rychleji, hybaj, sic vás tu nechám. Co se budu tahat s vámi! Ach, bože! Proklatě! Tak si tu zůstaňte na cestě a já půjdu sám a vás tu nechám, tebe i ty parchanty. Pojděte si tu sami, co je mi po vás!

ŽENA USPĚCHANÉHO MUŽE: Vždyť už jdeme, už jdeme — achich — ale ty děti, a já už nemohu — už nemůžeme — my nemůžeme…

Všichni exeunt.

Kolem hvězdy se později objeví nápisy:

Hvězda se pak rozzařuje stále zlatověji, oranžověji.

Úder bubnu a gongu, na scénu vběhnou dva Sendvičmeni s týmž nápisem a postaví se každý po jedné straně portálu.

1. SENDVIČMEN:

2. SENDVIČMEN:

1. SENDVIČMEN:

2. SENDVIČMEN:

1. SENDVIČMEN:

2. SENDVIČMEN:

1. SENDVIČMEN:

Přichází DOLLARSON.

Na scéně se pak postupné promítá světelná reklama podniků Dollarsonových.

DOLLARSON: Aj, ty krásné dílo, ty nádherný vzruchu, stvořený mozkem důmyslným! Ty skvostný Živote, který tryskáš pod údery mých nápadů! Hle, co jsem vytvořil, a toť teprve skromný počátek velkolepé věci Dollarsonovy! Kdo nechce do Země Nadějí? Kdo nechce zbohatnout?

1. SENDVIČMEN:

DOLLARSON: Akciové Přepravní družstvo Dollarsonovo obstará dopravu na vlastních lodích i linkách. Chystá se ohromný příval turistů. Hotelové akciové družstvo Dollarsonovo vystaví jim na Nové zemi hotely prvotřídní i lidové, opatřené moderním komfortem, koupelnami, kavárnami, bary, koncerty, hernami, tančírnami i hříšti!

2. SENDVIČMEN:

1. SENDVIČMEN:

DOLLARSON: Automobilové omnibusy, karavany koní i mezků, motorové čluny i nosítka obstarají spojení na pobřeží i ve vnitrozemí.

1. SENDVIČMEN:

DOLLARSON: Důvtipný člověk nedá se překvapiti událostmi a umí z nich těžiti včas. Účastněte se svými kapitály! Nejvýhodnější uložení úspor! Nejvyšší zúročení, skvělé dividendy! Byl by v tom ďas, abychom nezbohatli, vy i já!

2. SENDVIČMEN:

DOLLARSON: Bystrý člověk předvídá, usuzuje a dbá svého prospěchu. Leží před námi rozsáhlé problémy kolonizační. Pamatujte na vystěhovalce! Dbejte svých krajanů v cizí zemi! Kdo zapůjčí kolonistům potřebných peněz na pevné splátky, kdo je založí penězi na stavbu příbytků, na nářadí i na opatření dobytka?

1. SENDVIČMEN:

2. SENDVIČMEN:

DOLLARSON: Tato banka vyřeší všechny problémy kolonizační na obě strany. Pro chudé vystěhovalce, jimž poskytne nutné zálohy, i pro ty, kdož chtějí výhodně na jejich práci bráti podíl svými kapitály.

2. SENDVIČMEN:

1. SENDVIČMEN:

DOLLARSON: Tyto kanceláře budou zaujímati celou ulici. Otevřeme je v nejbližším okamžiku; jejich zahájení bude ohlášeno slavnostním výstřelem. Nemeškejte, přihlašujte se, jednejte, upisujte! Bystrý a uvážlivý člověk nedá se překvapit událostmi. Já aspoň ne. — Jinak snad Vandergold. Já nejsem unaven a hotov se svými nápady. V skvělé tvůrčí síle rozvíjím řetěz veliké věci, spekulaci ohromnou, dílo velkolepé. Neváhejte, vzhůru, chvíle nadchází! (Úder gongu.) Dollarsonovy Sdružené podniky zahájily svou činnost! Vzhůru do Nové země! — Otevírám stavidla bohatství!

Při úderu gongu vyrazí dav.

DAV (řítí se přes jeviště): Já! Já! Já! Já!

l.a 2. SENDVIČMEN:

Dav exit.

DOLLARSON: Vzhůru do Země Nadějí! Veliké dílo je zahájeno. Nová pevnina vychází vám v zlaté záři!

SBOR CHUĎASŮ (stoupá na jeviště):

DOLLARSON: Výborně! Vzhůru do Země Nadějí! Kdo jsou ti lidé?

SBOR CHUĎASŮ:

DOLLARSON: Kdo jste?

SBOR CHUĎASŮ: Jsme žebráci.

DOLLARSON: — Žebráci. Nikdy bych nevěřil, že je na světě tolik žebráků.

SBOR CHUĎASŮ: Je nás mnoho.

DOLLARSON: — Tedy žebráci. Jen žebráci. — Ó, vidím, je vás velmi mnoho, zajisté mnoho, ba příliš mnoho, na mou věru, žasnu, jak vás může tolik být!

1. CHUĎAS: Pane, stále nás přibývá, stále nás táhne víc.

DOLLARSON: A kam?

SBOR CHUĎASŮ: Putujeme do Země Nadějí!

DOLLARSON: Toť úžasné! Hahaha. Žebráci do Země Nadějí!

1. a 2. SENDVIČMEN:

DOLLARSON: Počkejte trochu. Vy tedy jdete do Země Nadějí?

1. CHUĎAS: Do Země Nadějí, jak je nazývána, ale říkají jí také Země spravedlivá, Země Vyplnění, také Nový Ráj, Hvězda moře a jinak.

2. CHUĎAS: Též Zemí Nového štěstí je jmenována.

DOLLARSON: Hahaha. Vy, hahaha, vy, ó, snad si myslíte, že Nová zem žádá si vás? Že Nová země nejprve vás má zapotřebí? Že, hahaha, totě úžasné, haha, že jsou to jedině žebráci, co jí schází? Ó, vy jste mi radostní poutníci, bůh žehnej, to praví lidé si vybrali pravý cíl!

SBOR CHUĎASŮ: Pane, my hledáme štěstí.

DOLLARSON: Štěstí, aj, štěstí, přeji vám mnoho štěstí k tomu štěstí! Nová země už na vás čeká, o zajisté, ničeho není jí třeba tak jako žebráků! Tak, tak, všechno je na ní, jen bída jí ještě schází. Hahaha, velikou mezeru jdete vyplnit!

1. CHUĎAS: Pane, nežertujte tak krutě. Nová země se zrodila pro všechny lidi.

2. CHUĎAS: Je známo, že Země Nadějí náleží všem.

DOLLARSON: Tak, vy myslíte? A co tam chcete dělat? Co tam s vámi? Vy umíte jen bídu. Co chcete vy na Zemi Nadějí?

1. CHUĎAS: Je to země vyděděných. Též nám byla Nová země osudem přisouzena.

2. CHUĎAS: Teď na nás je jednou řada!

3. CHUĎAS: Chceme bohatství!

1. CHUĎAS: Půdu!

3. CHUĎAS: A zlato!

2. CHUĎAS: A zlato! Nevíte, že tam leží zlato na povrchu země? Je toho, kdo je zvedne. Jenom se shýbnout…

3. CHUĎAS: Nevíte, že tam leží na světle dne zlato a drahý kámen? A v prachu země že se tam válí veškeré bohatství? Tam je dost bohatství pro každého! Tam je bohatství pro vyděděné!

SBOR CHUĎASŮ: V Zemi Nadějí!

DOLLARSON (do publika): Hahaha, kdopak by nechtěl do Země Nadějí? Kupujte akcie Dollarsonovy! Slyšíte? Je tam půda, zlato, bohatství…

5. CHUĎAS (vyskočí kupředu): Nejenom bohatství a zlato! Je tam víc!

DOLLARSON: Víc? Ještě víc? Co tam chcete hledat většího?

5. CHUĎAS: Svobodu!

6. CHUĎAS: (vyskočí kupředu): Víc!

DOLLARSON: Ještě víc?

6. CHUĎAS: Óoo, klid duše, únik, zapomenutí!

7. CHUĎAS: A úkryt, chci úkryt, chci se skrýt!

8. CHUĎAS: Ó, víc! Chci víc! Chci býti zdráv! Já vím, že jedině tam se uzdravím!

9. CHUĎAS: Ještě víc! Chci tam volnost, sílu a moc!

10. CHUĎAS: Víc!

DOLLARSON: Víc, co je tam ještě víc?

10. CHUĎAS: Spánek! — Tam je spánek. Chci tam najíti spánek!

11. CHUĎAS: Víc! já najdu tam ještě víc!

DOLLARSON: Co může být ještě víc?

11. CHUĎAS: Víc, je ještě víc…

DOLLARSON: Co možno na Zemi Nadějí hledati ještě víc?

l1. CHUĎAS: — Já tam najdu Boha!…

DOLLARSON: — Na Nové pevnině… Všechno… Na Boha jsem nevzpomněl. (K chuďasům.) Jen pěkně křičte, já vám to zaplatím. Najímám vás za vyvolávače. (S velikým gestem do publika.) Kdo by nechtěl do Nové země? Obraťte se na Dollarsonovy kanceláře! Dollarson pracuje ve věci Země Nadějí! Hlaste se, chystejte se, vydejte se na cestu, upisujte!

Scéna se vzadu naplňuje davem.

SBOR CHUĎASŮ: Do Země Nadějí!

1. a 2. SENDVIČMEN: Podniky Dollarsonovy!

DOLLARSON: Výlety do Země Nadějí! Kolonizace Země Nadějí! Jsou tam pozemky, naděláte si tam bohatství, najdete tam zlato!

SBOR CHUĎASŮ: Tam je vše!

DOLLARSON: Ano! Tam najdete zábavu a rozkoš, získáte majetek, naděláte si bohatství, objevíte zlato!

SBOR CHUĎASŮ: V Zemi Nadějí je vše…

1. a 2. SENDVIČMEN: Obraťte se na Dollarsona!

DOLLARSON: Tak! Tam je též svoboda, tam najdete klid duše, úkryt, únik a zapomenutí!

1. a 2. SENDVIČMEN: Podniky Dollarsonovy…

SBOR CHUĎASŮ: Tam najdete vše!

DOLLARSON: Toužíte po síle a moci? Tam rozvinete svou zvůli a moc! Hledáte zdraví či spánek? Tam dojdete uzdravení! Ba co víc! — Tam jest i Bůh! — A ještě víc? — Všechen prospěch a zisk. Všechno, co chcete!

SBOR CHUĎASŮ: V Zemi Nadějí je vše…

DOLLARSON: Dollarson vám vše obstará…

SBOR CHUĎASŮ: — Vzhůru do Země Nadějí!

DAV: Do Země Nadějí!

1. a 2. Sendvičmen: Kdo ještě nemá akcie Dollarsonovy?

Automobilová trubka, objeví se VANDERGOLD.

DAV: Vizte, Vandergold!

VANDERGOLD: Vandergold.

DOLLARSON: Aj, pane Vandergolde, vy? Těší mne, že vás vidím. Domníval jsem se, že jste nemocen. Vy — smím snad doufati — že též vy přišel jste se zúčastniti mých Podniků?

1. SENDVIČMEN: Velkolepé Podniky Dollarsonovy…

2. SENDVIČMEN: — Největší prospěch a zisk!

VANDERGOLD: Nikoliv.

DOLLARSON: Tedy mohu se snad domnívat, že jste udělal své vlastní spekulace? Jakkoliv jsem neslyšel, že něco podnikáte. A přece, divím se, tak nádherný objekt…

VANDERGOLD: Ne.

1. a 2. SENDVIČMEN: Slyšte, Dollarson překonal Vandergolda!

DOLLARSON: Aj, příteli, silný muž se nedá překvapiti událostmi.

VANDERGOLD: Vy jste se nedal událostmi překvapit?

DOLLARSON: Já nikoliv, vizte přece moje akce.

1. SENDVIČMEN:

2. SENDVIČMEN:

DOLLARSON: Věru, příteli, že dal jste se událostmi překvapit. Je mi s podivem, že necítil jste se — že nechopil jste se příležitosti dělat ve věci Nové země!

VANDERGOLD: Jak jí říkáte?

DOLLARSON: Jak? Nová země, Země Nadějí!

VANDERGOLD: A jak ještě?

DAV: Země Nového Štěstí!

SBOR CHUĎASŮ: Země chudých!

VANDERGOLD: Má ještě jiná jména. Všude ji nazývají jinak.

DOLLARSON: Bah, co záleží na jméně? Je to nová, šestá pevnina.

VANDERGOLD: Jméno vypovídá o věci a praví, čím jest. (K davu.) Mluvte jen a vypočítejte to, nu, povězte, jak je ta země nazývána!

1. HLAS Z DAVU (VÝROSTEK): Zve se Hvězda zlatá!

2. HLAS Z DAVU (MUŽ S RÝČEM): Země požehnaná!

4. CHUĎAS: Země vyplnění!

3. HLAS Z DAVU (MILENEC): Nový ráj!

1. CHUĎAS: Země chudých!

3. CHUĎAS: Nová země hojnosti!

4. HLAS Z DAVU (MILENKA): Nová Utopie!

5. CHUĎAS: Země Rovnosti! Země spravedlivá!

5. HLAS Z DAVU (HLASATEL): Nikoliv! — Země Spásy!

DOLLARSON: Co záleží na jménech? Jména právě dokazují, s jakou láskou a s jakými nadějemi vítá lidstvo Novou zemi.

VANDERGOLD: Ó, jen dále, jen dále! Jak ji ještě nazýváte?

6. HLAS Z DAVU: Říše stoletá!

6. CHUĎAS: Zem Thule!

11. CHUĎAS: Ne tak! Je nazvána Pevninou u Srdce Ježíšova!

7. HLAS Z DAVU: Nikoliv! — Nový Sion!

8. MUŽ Z DAVU (vyrazí kupředu): Nesmysl! Jmenuje se Zemí Marxovou!^[6]

9. MUŽ Z DAVU (vrhá se za ním): Nikdy ne! Nechceme žádnou Zemi Marxovu! Zemí Silných se bude nazývati!

10. MUŽ Z DAVU (vrhá se na předešlého): Pryč s tebou! Však uvidíte. Ona ponese jméno — Leninia!^[7]

Vzruch v davu, dav dělí se na nepřátelské skupiny.

VANDERGOLD: Ah, jen klid, jen klid! Není třeba, abyste se proto pobíjeli! Vždyť má ta země ještě jiná jména! Nu? —

1. HLAS Z DAVU: Nová Atlantis!

1. SENDVIČMEN: Hvězda Západu!

2. SENDVIČMEN: Dědictví Východu!

2. HLAS Z DAVU: Země Severu!

1. SENDVIČMEN: Nová Evropa!

2. SENDVIČMEN: Nová Amerika!

3. HLAS Z DAVU: Ne! Nová Afrika!

4. HLAS Z DAVU: Hvězda latinská!

5. HLAS Z DAVU: K smíchu! Hvězda keltická!

6. HLAS Z DAVU: Koruna států!

5. HLAS Z DAVU: Žádné jiné státy! Je to Jitřenka iberská.

1. SENDVIČMEN: Nová Anglie!

2. SENDVIČMEN: Nová Francie!

7. HLAS Z DAVU: Ne! Země všech Pevnin!

8. HLAS Z DAVU: Nikdy! Nikdy ne! Nové Německo!

VANDERGOLD: Slyšíte to? Slyšíte?

DOLLARSON: K čemu pokračovati v té litanii jmen? Vypovídají jen o tom, jaký národohospodářský, politický, sociální i kulturní význam přikládá celý svět Nové pevnině a jak veliké naděje upírají se k její budoucnosti. Proto se nazývá Zemí Nadějí.

VANDERGOLD: Nazvěte ji tedy raději zatím jen Zemí Mnoha Jmen. Ale ona ponese jméno jen jediné.

DOLLARSON: Které?

VANDERGOLD: Nevím ještě. Ale ponese jméno toho — jemuž bude náležeti.

DOLLARSON: Jemuž bude náležeti?

DAV: Což nenáleží všem?

VANDERGOLD: Ale — vždyť přece Země Nadějí není na Měsíci. Ona dnes existuje, je předmětem nejrůznějších zájmů i protichůdných záměrů, a — leží v mocenských sférách interesovaných Pevnin a Států světa. Stala se předmětem vzájemných jednání. — Nuže — tato jednání nedospěla k cíli.

DAV: Co je nám po tom! Jest nás všech!

VANDERGOLD: Ale ano, proč ne, třeba bude vaše. Ale dřív Země Nadějí musí být vykoupena…

DAV: Vykoupena?

8. MUŽ Z DAVU: Mluvte jasněji, jak tomu máme rozumět!

DOLLARSON: Vykoupena? Čím?

VANDERGOLD: Krví a utrpením!

SBOR CHUĎASŮ: Krev a utrpení na tebe, jenž toto pravíš!

DOLLARSON: Krev a utrpení…

VANDERGOLD: Řekněme to stručněji: válka!

Světelná zlatě zářivá hvězda zrudne.

DAV: Nechceme války, chceme Novou zemi!

VANDERGOLD: Budete ji míti, ale ne zadarmo. To jsou moje zprávy. Jsou včasné a přesné. Jednání mezi Státy ztroskotala. Nyní má rozhodnout zbraň!

DAV: Běda!

Lepiči vylepují na portál mobilizační vyhlášky.

1. a 2. SENDVIČMEN: Mobilizace!

MUŽI odcházejí ze scény.

DOLLARSON: Moje podniky!

VANDERGOLD: Pane Dollarsone, vy jste se dal opět překvapiti událostmi.

DOLLARSON: Přisám, že naposledy, Vandergolde. — Tedy válka…

Dollarson exit.

ZBYLÝ DAV: Běda, válka! Běda, ale Země Nadějí musí být naše!

VANDERGOLD: Ano, válka. — Pozor, lidé! Ti, kdož nejsou povoláni na vojnu, najdou zaměstnání v mých závodech, které jsem nyní cele přehodil na výrobu válečného materiálu. Zaměstnám jakýkoliv počet žen, starců i dětí, všechny, jichž se netýká mobilizační vyhláška. Nechť se hlásí v mých kancelářích!

Zbylý DAV odchází.

HLAS DAVU v dálce: Do boje — válka…

VANDERGOLD: Ano, nejdříve přichází válka. — S člověkem chodí hned smrt.

Exit.

Prázdná scéna. Za scénou bubnování. Hvězda krvavě plane. Pod rudě planoucí hvězdou stínový obraz vojáků v pochodu.

ZPĚV VOJÁKŮ:

ŽENA V ČERNÝCH ZÁVOJÍCH (vztyčí se uprostřed scény a spíná ruce): Běda, válka, zase válka!

ZPĚV VOJÁKŮ:

ŽENA V ČERNÝCH ZÁVOJÍCH (pokleká): Ó moje děti…

Stínový obraz vojáků v pochodu mizí, hvězda temně žhne.

ZPĚV VOJÍNŮ v dálce: — my se však nikdy nevrátíme již!

ŽENA V ČERNÝCH ZÁVOJÍCH (se hroutí): — mé děti!

Opona.