Zlatý fond > Diela > Země mnoha jmen


E-mail (povinné):

Josef Čapek:
Země mnoha jmen

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Darina Kotlárová, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 34 čitateľov


 

Přeměna

Totéž město, vyzdobené přečetnými prapory.

Dva dělníci dohotovují řečnickou tribunu.

1. DĚLNÍK: Mně by se víc líbily oleandry než chvojí. Oleandry vypadají, řekl bych, slavnostněji.

2. DĚLNÍK: Ale chvojí dělá veselejší dojem.

Přicházejí dva STRÁŽNÍCI a přihlížejí.

1. DĚLNÍK: S oleandrem se to líp pracuje.

2. DĚLNÍK: Oleandr a palma jsou lepší, když je mezi nimi socha. K praporům jde zas nejpěkněji chvojí.

1. DĚLNÍK: Anebo květiny.

2. DĚLNÍK: Tak, a je to hotovo.

1. DĚLNÍK: Dobré je to. — Pojďme.

Exeunt, STRÁŽNÍCI se přiblíží.

1. STRÁŽNÍK: Estráda je pěkná. To chvojí se na ní dělá dobře.

2. STRÁŽNÍK: Oleandr by také nebyl špatný.

1. STRÁŽNÍK: Oleandr se líp hodí k soše.

2. STRÁŽNÍK: Mohli sem dát třeba také nějaké květiny.

1. STRÁŽNÍK: Já mám ze všech květin nejraději sněženky.

2. STRÁŽNÍK: Proč zrovna sněženky? Co je na sněženkách tak zvláštního? Jsou jiné květiny, pěknější!

1. STRÁŽNÍK: Nevím. Snad proto, že to jsou nejprvnější kvítka. Země je ještě mrtvá a už tu jsou první sněženky. Když je vidím, tu mne to tak nějak chytne u srdce, ani to nemohu říct — no — skoro jako by mně bylo nějak do pláče nebo jak — a chtěl bych se toulat po horách. Já jsem z hor. Tam bylo málo lidí. Když jsem byl malý hoch, nosil jsem domů sněženky; maminka je měla tak ráda.

2. STRÁŽNÍK: Já zas mám nejraději jasmín. Ten nejvíc voní. Heč, praskla mně! Na palci. Vždycky mně praskají rukavice na palci.

1. STRÁŽNÍK: To já zas je mám na palcích vždycky nejdřív špinavé. Sněženky…

2. STRÁŽNÍK (dívá se na hodinky): No, už to brzo začne. A ještě tu nikdo není.

Přichází 1. a 2. MUŽ a VÝROSTEK a usadí se u proscénia.

1. STRÁŽNÍK: Pak se to nahrne najednou…

2. STRÁŽNÍK: A v ničem žádný pořádek.

VÝROSTEK: Heleď, jak jsou nastrojeni. Jak mají vyleštěné boty!

1. MUŽ: A bílé rukavice! Ti to mohou dělat. Já nemám ani ponožky.

2. MUŽ: Já mám, ale díravé.

VÝROSTEK: Však oni ti strážníci mají také třeba díravé ponožky.

1. MUŽ: Jdi a optej se jich.

VÝROSTEK: Jo, ale na odpověď bych si raději nepočkal.

2. MUŽ: I co, jsou to lidé jako my.

VÝROSTEK: Ale koukají sem jako buldoci. Hé, co výráš?

1. MUŽ: S tím tlustým jsem už něco měl. Ten mě už jednou sebral. Prý pro výtržnost.

VÝROSTEK: Jo, ten je zlý. Toho znám z demonstrací.

2. MUŽ: Ten druhý tak ne. Ten jenom pořád říká: Lidi, mějte přece rozum!

1. MUŽ: Hlídají tu tribunu.

VÝROSTEK: A co je tady praporů. — To zas budou oslavovat někoho mrtvého.

1. MUŽ: Nám by takovou slávu neudělali.

2. MUŽ: O chudém nikdo neví. Ale ona to nebude slavnost za mrtvého!

1. MUŽ: Tak co to budou oslavovat?

2. MUŽ: Že už přestalo to zemětřesení.

1. MUŽ: Mně je to jedno.

2. MUŽ: A mně taky.

Malá pauzička. — 1. MUŽ se drbe na levém boku, pak se drbe 2. MUŽ.

1. MUŽ: Tady lidi nemají do čeho kousnout, ale na slavnosti je peněz dost.

2. MUŽ: Co by se jen lidu oblíklo z těch praporů!

1. MUŽ: O chudého nikdo nedbá. Heleď kluka!

VÝROSTEK se zatím vyšplhal na tribunu.

Výrostek (na tribuně): Slavné shromáždění, poslyšte píseň nejnovější o tom strašném zemětřesení, které se událo včera v noci:

Ze včerejška na dnešek byla strašná noc, konec světa na nás přišel, zem se třásla moc, ojej, ojej, ojej. S chudýma to házelo, s bohatýma taky. Šmarjá, vždyť se pomíchají proleti[3] s měšťáky, hej hup, hej hup, hej hup. Pomíchá se všecko všudy, dědkové s pannami, staré báby s mládenci a psi s kočkami —

2. STRÁŽNÍK: Nechte toho, ano? Tady není žádná hospoda. Hnedka jděte dolů, nebo vás musím sebrat!

Na scénu vzadu přicházejí ŠKOLNÍ DĚTI vedené UČITELI.

1. STRÁŽNÍK: Mějte přece rozum!

2. STRÁŽNÍK: To je nepřístojnost!

Výrostek se vrátí na své místo.

1. MUŽ: Hehe!

VÝROSTEK: Hehe!

2. MUŽ: Hehehe. Od tebe by se ty děti něco naučily! Ale teď ono to už asi brzo začne.

Přicházejí VANDERGOLG a DOLLARSON. Scéna se naplňuje.

DOLLARSON: A vy se tu na slavnosti nezdržíte?

VANDERGOLD: Ne, mám si ještě ledacos vyřídit.

DOLLARSON: Já také.

VANDERGOLD: Ale svým lidem jsem dal prázdno. Je to veliká věc…

DOLLARSON: Ano, to je, to je nesporně. Věc veliká. Ale musím se vám poroučet…

VANDERGOLD: Nashledanou.

Exit.

DOLLARSON: To já musím také dát svým lidem prázdno.

Exit.

1. a 2. STRÁŽNÍK (pořádají dav): Račte, prosím, udržeti trochu pořádek. Ustupte trochu tady. Dál, ještě dál, tak, tak! Netlačte se tak. Držte se tady v řadě! Račte trochu postoupit, pánové, sem. Děti pusťte kupředu! A ticho tady! Račte, prosím, zachovat ticho!

Zatím přichází PRIMáATOR s notábly a PIERIDEM. Primátor vystoupí na tribunu.

PRIMÁTOR (z tribuny): Občané!

DAV: Ticho! Slyšme, co nám Primátor poví!

PRIMÁTOR: Občané! Shromáždili jsme se k slavnosti vzácné, k slavnosti jedinečné. Vzpomínku na tuto krásnou chvíli uchovají si i budoucí věky, a budou nám záviděti, že bylo nám přáno býti účastníky události tak veliké, tak neobyčejné, tak povznášející. Ve všech zemích světa a právě v této hodině slavnostně shromažďuje se veškeré lidstvo ve znamení téže radosti, která rozechvívá naše krásné město. Tato radost klene se dnes nad světem jako duha míru. Kéž tato krásná duha nikdy již nepohasne a provždy potrvá, ozařujíc nadále světlem rodinné lásky všechny vztahy od národa k národu, přes všechny kontinenty a moře!

I naše město stalo se svědkem včerejší noci, noci, která byla nocí strašnou, neboť za rachotu a hřmění zdála se země sesouvati se ve svých základech. Snad všichni z nás chvěli se bázní, že všemu pozemskému již nadchází zhouba a zmar. Ale nebylo tomu tak. Nikoliv, toto zemětřesení nebylo, jak jsme se obávali, předzvěstí zmaru, nýbrž naopak, abych tak řekl, bylo naopak jaksi mohutnou symfonií hlásající, že děje se velkolepý zázrak a div.

Jitro přineslo nám pak překvapující zprávy, že uprostřed Oceánu vynořila se z hlubin mořských nová země, nová pevnina!

K pěti dílům světa přibyl zemědíl šestý! — Stala se událost veliká. Její mocnost nás drtí, její krása obšťastňuje a jímá zbožnou bázní tváří v tvář divům stvoření. Zároveň však cítíme radost, hnutí nadšené sympatie a všelidské solidarity, neboť jsme dětmi téže veliké matky země, která dnešní noci vložila do našich loktů člena nejmladšího, pevninu nejmladší, nový svět. Tato rodinná radost prochvívá dnes slavnostně srdce všech zemí a národů světa. Tuto radost mohou nám však nejlépe tlumočiti jen slova básníkova. Pan Pieris se uvolil přednésti proslov k oslavě nové pevniny, i dávám slovo básníkovi.

PRIMÁTOR sestoupí s tribuny.

PIERIS (na tribuně):

Dík budiž vzdáván nebesům i zemi! V temnotách nebes hučely varhany větrů a země se chvěla v bolestech porodních skřípajíc zuby kamennými. Velikou věc nám zchystala prozřetelnost, nová radost všem zchystána jest v jejím lůně! Vítejte novorozeného! Hvězda mu svítí zářivá, milené naše slunce, betlémská hvězda všechněch nás. Svou lásku mu darem přineste a světlo radosti stelte mu. Z naší je zrozen kolébky: Vítejte sestřičku nejmladší! Pevnina nová se zrodila z oceánu, nová Atlantis,[4] aj, z pěny mořské se noří nová Afrodite![5] Příroda stvořila novou zemi! Je čistá a panenská, boží duch dosud se vznáší nad ní. Ještě jí ptáci seménka prvního stromu nepřinesli, ještě prameny hor jejích neskrápějí, ještě krok lidský nevstoupil na ni. Krásná krajina je to a blažená, svých sester šťastnější. Je to nová pevnina bez hříchu, pevnina šestá, nový ráj, lepší než jiné, nový svět našich nadějí. Dosud ji lidská krev a trýzeň nezbrotila, dosud nesídlí na ní lidská bída a svár, andělé nad ní poletují, sny naše se vznášejí nad ní a věčné touhy.

ELAN CHOL: Toť ona zem!

MILENKA a MILENEC: Toť ona zem!

DAV: Toť ona zem!

PIERIS:

Smekněte před pevninou šestou, stvořením starých snů, nejmladší dcerou země, matky všech pevnin a lidí. Vítejte nejmladší sestru! Doposud nemá jména, nuž dejme jí jméno nejsladší, jak přísluší její kráse Nové Evy, Země Snu, Vytoužené a Splněné Pevniny Nové Naděje!

DAV tleská.

PRIMÁTOR (vstupuje na tribunu): Vzdali jsme umělci náš dík, Pevnině Nové Naděje nejlépe příslušelo, aby první byla pozdravena básníkem. A nyní zapějte, sbory, hymnu oslavnou!

Hudba hraje první sloku.

SBOR:

Jásej, písni požehnaná, božská radost světu dána, nevýstižně blahý dar: konec bídy, konec hoře, nová hvězda vyšla z moře, zdar, věčný zdar, buď přán jí věčný zdar! Zemí Naděje buď zvána, velebena, uvítána; starých tužeb nový tvar, nové štěstí, nová víra, nový oltář všehomíra, zdar, věčný zdar, buď přán jí věčný zdar!

PRIMÁTOR: Budiž pozdravena!

DAV: Sláva — Sláva — Sláva!

MUŽI mávají klobouky, ŽENY kapesníky, DĚTI praporečky.

Opona.


[3] proleti — proletáři

[4] Atlantis — mytický vyspělý ostrovní stát, který měl na počátku dějin západní civilizace vládnout téměř celému Středomoří, byl však z vůle bohů zničen a potopen. Podle Platona (Kritias) ležel za Heraklovými sloupy (tj. v Atlantiku) a jeho zkáze předcházela porážka ve válce s Athénami.

[5] Afrodite — řecká bohyně lásky a plodnosti.

« predcházajúca kapitola    |    nasledujúca kapitola »




Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Prihlásenie do Post.sk Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.