Zlatý fond SME vzniká v spolupráci s Ústavom slovenskej literatúry SAV
RSS výstup diel Zlatého fondu (Viac informácii)
Josef Čapek:
Země mnoha jmen
Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Darina Kotlárová, Viera Marková. Zobraziť celú bibliografiu
Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)
| Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo | 34 | čitateľov |
Totéž město; tma. V popředí ELAN CHOL
ELAN CHOL:
Nuž tedy, krvavé dílo je dokonáno, zas místo Lític[8] budeme mít Mír, skončena válka! Smrt viděl jsem kosit pluky, ohněm jsem kráčel, a nezemřel jsem — jak divno! Světlo dáno je tomu, jehož srdce je v stínu, a život tomu, kdo ducha je truchlivého. Neb dávno již jsem v okovech nepřítele, jenž nezná slitování: mne zajal smutek bezpříčinný, lítější než smrt. Snažněji hledal jsem hrob než spánek a nenalezl ho, nýbrž viděl, jak žíznivým rtům Smrt odnímá nádobu života, mně však, jenž netoužím vody života pít, mně umříti smrtí nebylo uděleno. Smutnější je můj duch než krajina nejpustší, nad skály strnulejší, tesknější, než je prach a hlína, temnější nad zhaslý oheň. Svět celý svou tíhou kruší mne a leží na mně, jak písek na poušti leží. Já ještě žiji: Mé tělo je rakví mému duchu a duch můj je hrobkou mého těla. Čím je mi život? Jsem zhuben dříve, než jsem umřel smrtí. Vyhnula se mi střela a smrtící meč se přede mnou odchýlil, mne oheň se štítil požíti a oči vojsk nepřátelských neviděly mne. Mne neuznal Život za svého syna a Smrt svou náruč ode mne odvrátila, hrob utekl přede mnou, jen smutek bezpříčinný drží se mne, v svá pouta mne sevřel a svým mne pohání bičem, němý, ani mi neukázav cesty, mne žene, nevím kam!
Exit.
Tma, skupina vrátivších se vojáků invalidů rýsuje se stále jasněji u ohně.
1. INVALIDA: Nu tak, nikdo z vás už nemá tabák? Ani špetku? Ani štipec? Ani pápěrku?
2. INVALIDA: Není, není.
1. INVALIDA: Bah, to je zlé! Špatně se to bafá z prázdné dýmky.
OBČAN: (zastaví se u skupiny): Tady je tabák.
1. INVALIDA: Pánbůh zaplať; pěkný tabáček. Ale co jsem to chtěl říci? Povídám: my jsme se zakopali v tom písku. Říkali tam v Pekle, však se mnoho o tom místě vypravovalo. Nebylo nikde kapky vody a my mřeli žízní. A ten hoch, co pořád mluvil o tom zlatě, my zase o ničem než o vodě, jako kdyby sám jediný té strašné žízně necítil, pořád jen říkal zlato, zlato, tam na druhé straně je zlato, tam se musíme dostat! Pak zahodím pušku a naplním si ranec zlatem a pak se teprve napiju. To už jsme čtvrtý den neměli co pít. A teď on tedy dělá ten útok. Já ho chci chytit za ruku, ale on už letí, oči z hlavy ven. „Kam běžíš,“ povídám, ale on jenom: „zlato, zlato!“
OBČAN: No, a bylo?
1. INVALIDA: Nevím. Třeskla veliká rána a po hochovi nezbyl ani knoflík. To bylo hned na začátku vojny.
2. INVALIDA: To u nás sloužil rotmistr, byl to strážník, člověk ne zlý, takový bezvousý, snad jste ho tu znali. Když jsme všichni brečeli, brečeli jsme jako děti, my zas leželi v těch pověstných močálech, tu on vždycky říkal: Mějte rozum, to jste muži? My jsme leželi v těch slaných močálech, živé maso z nás lezlo, ale to jsem už řekl: však o nich každý ví. Dostal ji do prsou. Padnul, zalitý krví, a povídá: Maminko, podívej se, sněženky. Nevím, kde to vzal. Povídal „sněženky“ a byla tam bažina a krev. Bylo hned po něm.
1. INVALIDA: Hm.
3. VOJÁK: Ten vždycky tak držel na pořádek na ulici. Byl to řádný strážník. Kdyby tak vstal a viděl teď tady to město, ten by koukal!
1. INVALIDA: Bah, špatně to tu vypadá.
OBČAN: I tady bylo zle. Tuze jsme zkusili. Nepřítel vrhal na město síru a oheň. Žijeme v zříceninách… Ó bože! Bylo hladu a bylo bídy! Ani se to vypovědět nedá.
MILENEC: Přicházím…
1. INVALIDA: Hah!
2. INVALIDA: Co to? Ty? Ty jsi na živu? Vždyť přece — myslil jsem, že už se nikdo nevrátí, že jsme tam zůstali, že tam padli všichni? —
1. INVALIDA: Vždyť jsem tě viděl…
MILENEC: Přišel jsem…
2. INVALIDA: Vždyť tě viděli…
MILENEC: Ať jsem mrtev či živ, musel jsem přijít.
1. INVALIDA: Živ…?
MILENEC: Živ nebo mrtev, mně je to jedno. Ale přísahal jsem…
2. INVALIDA: Co?
MILENEC: — Nic.
STARÁ MATKA: Můj syn! Ne, to není můj syn! Neviděli jste mého syna? Ještě se nevrátil? Není mezi vámi. Můj hoch!
3. VOJÁK: Nevíme. Snad — se ještě někteří vrátí.
STARÁ MATKA: Můj syn! Tolik chtěl do té Nové země! Tak rád šel na vojnu! Vy jste ho neviděli? Proč nepřišel s vámi? — Poslali mi oznámení, že padl. Ale já tomu nevěřím. Byl to můj syn. Já tomu nevěřím. Řekněte mi, kdy přijde?
2. INVALIDA: Hm! On tedy přijde — později.
STARÁ MATKA: Já vím, že přijde. Je to takový čilý hoch. Není možno, že by umřel takový hoch jako ten můj! Já vím, že se vrátí, já ho čekám, on přijde…
VOJÁCI: Čekejte jen — vrátí se — později.
STARÁ MATKA: On přijde, ne, on není mrtev, já vím, já čekám, vždyť on se vrátí…
Exit.
VDOVA: Slyšte mne! Ale mne neutěšujte, mně neříkejte lži! Já vím, že můj manžel je mrtev! Jen o to vás prosím, řekněte mi, kdy jste ho naposled viděli, řekněte, rozpomeňte se, kdy jste ho viděli naposled a jaký mi nechal vzkaz.
1. INVALIDA: (vzlyká.)
VDOVA: Ó, mluvte jen, hleďte, já nepláču, jen řekněte, kdy jste ho viděli naposled, co řekl, co mi vzkázal?
2. INVALIDA: Ležel tváří k nebi, oči rozevřeny.
VDOVA: To se díval na nás! A jaký mi dal vzkaz?
1. INVALIDA: Óoooo — on neměl úst!
VDOVA: Óoooo - nemám již dítěte, nemám již slz, manžela nemám, mám srdce puklé, nemám již úst, abych klnula nebi!
Exit.
3. VOJÁK: Žalno pohledět.
2. INVALIDA: A není jediná. Takových je příliš mnoho.
1. INVALIDA: Raději na to nemyslet. (k Milenci.) Ty tedy nejsi mrtev — ty jsi přišel…
MILENEC: Jsem tu. Přísahal jsem, že se vrátím i z hrobu…
Přichází MILENKA.
MILENKA (vzpíná k němu ruce): Můj drahý! Moje lásko! — Ty mne už nebudeš milovat!
MILENEC: Ale ještě jsem přišel za tebou.
MILENKA: Už nebudu mít tvou lásku!
MILENEC: Vím všechno. Přišel jsem ti jen říci, žes běhna.
MILENKA: Slitování! Mé srdce myslelo jen na tebe.
MILENEC: Vím všechno. Stala ses Vandergoldovou čubkou. Nepřítel mne ušetřil, ale ty, ty jsi vrazila do mého srdce nůž!
MILENKA: Měla jsem hlad.
MILENEC: Ó ty — co jsi učinila z naší lásky?
MILENKA: Bylo mi líto mého mladého života…
MILENEC: A co život můj — mého života ti nebylo žel?
MILENKA: Mé srdce je jediný pláč a jediná láska k tobě. Ale běda, ty mne už nebudeš milovat!
MILENEC: Ó — jsi krásná. Jsi krásná, jako jsi byla — Nedívej se na mne! Mé srdce mne sžírá hořkým plamenem. — Jsi kurva, ale jsi krásná! Miluji tě, ale odpustit ti už nedovedu. Pojď!
MILENKA: Ó, dej mi odpuštění!
MILENEC: Nikdy ti nemohu odpustit. Pojď!
Oba exeunt.
1. INVALIDA: Ti už nikdy nebudou šťastni.
2. INVALIDA: To nebudou.
3. VOJÁK: Ani Vandergold. Hoši, povídám: za jeho život bych teď nedal ani knoflík.
OBČAN: Za jeho život? Vandergold se nemusí bát.
2. INVALIDA: Vandergold ať si dá pozor. Ten hoch nebude znát slitování.
OBČAN: Vandergold se už nikoho nebojí — Vandergold je mrtev.
3. VOJÁK: Vandergold mrtev?
OBČAN: Vandergold padnul v zázemí.
1. INVALIDA: Tak přece ten hoch?
OBČAN: Ne, nebyl to ten hoch.
2. INVALIDA: Byla to kule?
OBČAN: Kule to nebyla.
3. VOJÁK: Tedy nůž?
OBČAN: Ani nůž. Náhlé neštěstí. Vandergold roztrhán na kusy. Vandergold i s automobilem. A nyní je navrchu Dollarson, jen Dollarson, sám Dollarson. Oj, divné věci se staly. I tady byla vojna. Nám pak, kdož jsme to přežili, zbývá jen prositi: budiž zas mír!
Hlas trubky, před promítnutý obraz „Listů Dollarsonových“ vběhne HLASATEL.
HLASATEL: Radostnou hlásím všem zprávu!
Shromažďuje se DAV.
Slyšte: je skončena válka, boj vybojován! Nová pevnina je nám otevřena! Země Nadějí jest v našem držení až po hranice námi vytýčené. Naše prapory vlají na našem území, až kam šel náš nárok. Tak bylo zpečetěno ohněm, krví a mečem. — Těm pak, kdož zhynuli, buď vděčná paměť a sláva. Ostatně sladko je položit život za dobro budoucích dnů. Náš podíl na Zemi Nadějí činí přes 5 000 000 km2. Největší šířka jest 2200 km, největší délka 3800 km, všechno krásná slibná půda po stranách i v prostředku, navrchu i uvnitř.
Slyšte, co o tom soudí Dollarson! Dollarson se vyslovil, že je to veliký a krásný kus. Míní, že získali jsme mnohem víc, než jsme doufali. Řekl, že můžeme býti hrdi a spokojeni. — Praví, že nyní nás čeká to nejkrásnější, neboť kde dohotoveno jest dílo války, teď dílo míru má býti vykonáno. A kde jednali hrdinové, tam nyní že třeba jest pracovníků. Doufá, že všichni, kdož chtějí trhati ovoce tohoto velkého díla, se připraví radostně k odchodu do Země Zaslíbené. Jest naše, jest vykoupena!
Obraz „Dollarsonových listů“ mizí, zjevuje se světelný přízrak hvězdy.
HLASATEL exit.
DAV: Země Nadějí je vykoupena!?
OBČAN: Byla též nazvána Zemí Mnoha Jmen. Každý po ní dychtil. Ale vy, vojáci, vy jste ji už viděli.
1. INVALIDA: My vojáci jsme tam byli a nazvali jsme ji Peklo.
1. MUŽ Z DAVU: Pravilo se, že je to země rajská, ze všech nejkrásnější.
2. INVALIDA: Hahaha! Je krásy přímo vražedné! Tady ten slepý mezi námi, ten nemoh ani své oči od ní odtrhnouti a nechal je tam. Ať řekne, co viděl.
SLEPÝ VOJÁK: Uzřel jsem ji jako jediný zlatý a ohnivý květ — a pak už jsem neviděl nic.
2. INVALIDA: A co vidíš nyní?
SLEPÝ VOJÁK: Své oči, vidím jen své oči!
2. INVALIDA: A co cítíš?
SLEPÝ VOJÁK: Píseň.
DAV: Zpívej nám, slepče! Zpívej o Zemi Nadějí!
SLEPÝ VOJÁK: Zazpívám o těch, kdož sloužili pod Elan Cholem.
DAV: Setnina Elan Cholova!
1. INVALIDA: On je z té setniny. Tedy zpívej!
SLEPEC:
Bylo nás sto pod Elan Cholem. Ať žije setník, každý děl! On první šel a smrt hledá polem, Elan Chol sám, náš velitel, a jeho sto hochů je kolem. Ležíme v černém kamení, nad námi temné znamení: Toť kapitán! na stráži stojí a vyzývá osud k boji.
SBOR:
Na stráži stál Elan Chol sám a kletby dech už nad ním vál.
SLEPEC:
Hurá, my byli mrtvi dřív, než zemřeli jsme! Kdo byl živ, kdo padl už, či právě mřel, v temnotu stejnou stejně zřel: Smrt sama k raportu nás volá, setniny naší majitel.
SBOR:
Hurá, kdo živ byl nebo mřel, do věčné tmy k raportu spěl, jeť Smrt setniny majitel.
SLEPEC:
Na stráži stojí slepec sám, s ním černý stín, náš kapitán, Elan Chol a sto hochů kol, sto mrtvých kol i s kletbou svou odchází věčnou temnotou.
SBOR:
Já vidím je putovat, z tmy jejich tvář i dech i šat, za kletbou svou kupředu jdou pochodem věčnou temnotou.
1. MUŽ Z DAVU: A Elan Chol je živ?
SLEPEC: Není mrtev.
OBČAN: Strašné, co říkáš.
DAV: Úděs se vznáší nad námi.
Vzdálené dunění.
1. MUŽ Z DAVU: Slyším jakési hřmění.
DAV: Běda, což válka ještě trvá?
Hukot automobilu, sirény. DOLLARSON vystoupí.
HLASY Z DAVU: Dollarson!
1. MUŽ Z DAVU: Pane Dollarsone, je slyšet jakési hřmění.
DAV: Jsem vystrašen!
1. MUŽ Z DAVU: Což válka ještě neskončila?
DOLLARSON: Válka je úspěšně dodělána. Válečná vřava se likviduje, umlkají děla a v červáncích hrdinské krve nový rodí se den. My jsme to vyhráli! Země Nadějí je naše! Teď bude jen třeba ujmout se statku dosaženého. Chop se ho ruka pilná!
Malá pauza.
DOLLARSON: Chop se ho ruka pilná. Pluh a rýč!
1. INVALIDA: První pluh neoral onu zem úrodnou brázdou a první rýč nekypřil její půdu ku živné setbě. První pluh i rýč ji brázdily válečným zákopem a první tráva, jež vyrostla, byl ostnatý kůl a drát.
DOLLARSON: Tak žádal si osud. Ten první zákop a nábojem vyrytá brázda, ty do ní vtlačily pečeť lidského majitelství. Nová pevnina se musí udělat majetkem!
2. INVALIDA: Tak značil ji člověk svým majitelstvím. Svou krví pohnojil Zemi Snů a první své semeno zasel: své otce a bratry a syny.
DOLLARSON: Musí člověk vzdáti svou oběť Nových zemí nadlidskému stvořiteli. Ze setby lidské však vzchází veliká sklizeň. Země Nadějí je vykoupena! Co je to platno, museli jsme zaplatit svou cenu. Ale já povídám, že stálo to za to! Ze Země Nadějí Zemi Života teď uděláme!
1. INVALIDA: Jakže jí říkáte?
DOLLARSON: Plesejte! Zemí Života chce být teď zvána!
2. INVALIDA: My jsme jí říkali Veliký Hřbitov.
DOLLARSON: Nikoliv. Je to kynoucí Země Nového Života!
SLEPEC: Je obydlena stíny. Je to Země mrtvých vojsk!
DOLLARSON: Ne. V té zemi není stínů. Září svými čtverečnými rozlohami, svítí obilím, jež na ní vzroste, skvěje se obrazy lesů, září městy, jimiž ji oděje nový život. — Haha! Není spíš zemí mrtvých vojsk a odvěkým hřbitovem Nadějí tady ten starý svět? Ta půda tady — ta ne jednou, ale už stokrát musela být životu vykoupena! Tady se od věků proklínalo a marně toužilo. Tady kráčíte po kostech milionů, které snily o lepším, a nedočkaly se! A tam je ta Země nová! Haha. Jací vy to jste lidé! Každý jste tam chtěl — a teď byste se rozmýšleli? Jděte mi! Vždyť tento starý svět vám už nemá co dát!
Světelný přízrak hvězdy se zvolna barevně rozzařuje.
Vzdálené dunění.
1. MUŽ Z DAVU: Je slyšet hřmění.
DAV: Jsem vystrašen. Cosi mne svírá…
DOLLARSON: Nemějte obav. Země Nadějí je vybojována. Haha, tohle už máme spořádáno. Na mou duši. Není tam už války ani smrti! Kdo by teď váhal? — Ó zlatý sne nového světa! Hle, Pieride, zde by bylo třeba vašich nadšených slov!
PIERIS: Chtěl jsem odejít, nyní však zůstanu. Jsem stár a už se mi nechce bloudit.
DOLLARSON: Kde je vaše velká víra, Pieride? Tak se teď díváte vpřed? Vy jste byl přece tak nadšen novými nadějemi! Jděte, jste už mdlý a stár!
PIERIS: Ne, jsem ještě pevnější ve své víře. Vy však jste pravil, že též tato půda zde — však ne jednou, ne — ba stokrát musela býti životu vykoupena. A že tu stojíme na věčném hoři milionů, které zde mřely a doufaly. Tak jste to řekl?
DOLLARSON: Asi tak.
PIERIS: Ano, tak tomu vpravdě jest. Pak tedy — slyšte: zde jest Zem Nadějí!
DAV: Není mi dost jasno, přemýšlím těžce.
PIERIS: Tak pravím já. Ne tam — však tady je Země Nadějí. Hleďte, lidi, na tuto zemi! Trpí a doufá. Čeká na vaši víru. Neopouštějte ji. Zde, zde je Země věčného doufání a vykoupení! Vždyť ona je zde!
DAV: Jsem zmaten. Divná předtucha…
DOLLARSON: Nesmysl. Co komu dá ta vaše nabídka? Vy směšný apoštole! Co si kdo vyzíská na těch vašich nadějích? Co tady s prázdnou nadějí, když tam možno mít, k čemu tu planě doufat a snít, když tam možno vzít? Slyšte, lidé! Nová pevnina na vás už čeká a nabízí vám své dary! Hola, kde jste, lidé Nového světa?
DAV: Ah, nemám dost odvahy…
DOLLARSON: Jen s chutí do toho! Nová pevnina všem, kdož žádají více, než mají!
DAV: Ah! Slyšme!
DOLLARSON: Hlaste se, pionýři! odměnou kyne vám zisk! Nová pevnina na vás už čeká! Nyní jen majitelstvím nutno je zpečetit majetek udělený. Chopte ho do svých rukou! Té zemi je třeba rukou, by mohla odevzdat všechno své bohatství! Dost je tam místa pro všechny ruce. Pravím, půjčte mi své ruce! Potřebuji více rukou. Potřebuji všechny ruce, aby mohly obemknout, sevřít a držet tak velikou věc!
DAV: Váhám…
DOLLARSON: Všichni jste po ní bláznili a teď, když ji máme, teď byste se najednou rozmýšleli? Kdo může váhat? Kdo nechce více, než má?
DAV: — však zdá se — že mi tam kyne prospěch.
DOLLARSON: Říkám vám, jak to je: co pro vás tady? Tady vás čeká zas jen ta stará starost a bída…
DAV: Ach, budu muset jíti!
DOLLARSON: — jen vzpomeňte každý svých starostí! Ostatně, poraď si každý, jak nejlíp můžeš. — Zde je váš horší včerejšek…
DAV: Lituji opustit tuto starou zem…
DOLLARSON: Vezmi to ďas! Ale tam? hej! tam čeká vás lepší zítřek na Nové zemi…
DAV: — ale zbavím se své bídy…
DOLLARSON: — na Nové pevnině. Ona už čeká! Chce se zbavit svých přebytků. Kdo může váhat? Je nově zrozena, panensky bohatá, nevyčerpaná — hahaha, kdo by nechtěl jít k plnému stolu? Bude toho tam pro všechny dost!
DAV: — ale hoj, budu snad bohat a šťasten!
DOLLARSON: Aj, kdo by nechtěl? Kdo nemá půdy? Tam je půda, jež vydá život a bohatství, a země své poklady otevře tomu, kdo si je neváhá vzít! Otevřte uši! Já povídám, že je tam zlato!
DAV: Již jdu!
PIERIS: Neopouštějte pevninu starou, tu starou Zem Touhy! Jste jí povinni!
DAV: Již jsem rozhodnut!
DOLLARSON: Výborně! Vezmete do svých rukou půdu. Vezmete do svých rukou zlato. Majetek jest to, co držím v ruce. Nová pevnina žádá si majitelství. Chce býti v rukou! Dejte mi vaše ruce! Jest v ní vše! I ten nejbídnější z vás může být malým Dollarsonem.
DAV: Ach! Vysvobodím se ze své bídy a budu mocný…
DOLLARSON: Jaká to veliká příležitost! Je tam vše! Dejte mi své ruce! Ruce na všechno! — Co všecko se neřeklo: že bude tam i volnost i utišení duše, co kdo chce, že je tam i úkryt a spánek, a moc a síla i zapomenutí! Ba, co víc! Tam má být i Bůh! Vezmete do svých rukou i Boha…
DAV: — a hoj, položím svou ruku i na Boha, a budu mocný a šťastný!
DOLLARSON: — v dobyté Zemi Nadějí! Vzhůru tedy!
DAV: Do Země nové!
DOLLARSON: Takhle se mně to líbí! Jen do toho! Uchopíme Novou pevninu. Ona ponese jméno toho, komu bude náležet! Pravím vám, je to veliký obchod a náramná věc. Óhohohó — něco takového tu ještě nebylo! Nuže vpřed!
Na scénu vstoupí Dollarsonova ARMÁDA INŽENÝRŮ, VOJÁKŮ a ÚŘEDNÍKŮ.
ARMÁDA INŽENÝRŮ, VOJÁKŮ A ÚŘEDNÍKŮ: Zde!
DOLLARSON: Vše v pořádku! Dílo je zahájeno! Mé lodě už čekají. Hle, zde transport první: Inženýři, Úředníci a Vojáci. — Práce, Zákon a Autorita. — Tak a teď stvoříme — Pevninu Dollarsonovu! Bližší instrukce podám až tam. — Vzhůru a vpřed!
DAV: Již odcházím! Vpřed!
Hřmění.
1. MUŽ Z DAVU: Běda, hřmí a země se chvěje.
DAV: Jsem vyděšen a chvěji se též.
OBČAN: Jak země duní a stená!
DAV: Ó hrůza!
DOLLARSON: To Stará země se chvěje a praská…
PIERIS: Nebesa, chraňte ji!
Zesílené hřmění.
DOLLARSON: Zdá se, že ta stará rachotina pěje svou pohřební píseň. Hurá, tu píseň teď slyším rád! Nám září Pevnina nová!
DAV: Hurá!
Zesílené hřmení.
DOLLARSON: A vpřed! Ó jen se chvěj a zmítej a praskej, ty Starý světe! To osud mluví. Haha! Ta Stará země se hroutí! Je hotova! — Já však udělám Pevninu novou!
DAV: Vzhůru a vpřed!
Slyšeti aeroplán.
1. MUŽ Z DAVU: Země se boří, ale slyším ještě zvuk jiný…
2. MUŽ Z DAVU: Toť aeroplán.
DAV: Hle, již je nad námi.
1. MUŽ Z DAVU: Je to letadlo signálové.
DOLLARSON: Hola, přináší zprávy!
Hřmění, stanice napravo v portále se rozsvítí, pronikavě zazvoní, pak volá:
STANICE VPRAVO: Země Nadějí.
DOLLARSON: Hurá, Země Nadějí!
STANICE VPRAVO: Země Nadějí…
DAV: Vzhůru do Země Nadějí!
STANICE VPRAVO (skomíravě): Země Na-dě-jí…
Zesílené hřmění.
OBČAN: Hle, za ním letadlo druhé…
1. MUŽ Z DAVU: — druhé letadlo signálové.
Stanice nalevo se rozsvítí a zazvoní.
DOLLARSON: Pozdrav ze Země Nadějí!
DAV: Hurá. Země Nadějí!
STANICE VPRAVO: Dollarson! Dollarson!
DOLLARSON: Sláva! Co je?
STANICE VPRAVO: Země Nadějí je ztracena!
DOLLARSON: Nemožno! Tu nám už nikdo nevezme!
STANICE VPRAVO: Hlásím, že Nová pevnina je ztracena!
DAV: — Ha! má předtucha…
Dunění.
INŽENÝR, VOJÁK a ÚŘEDNÍK předstoupí.
INŽENÝR: Pane Dollarsone, předpokládáme, že v tomto případě vyplatíte nám slíbené čtvrtletní služné…
ÚŘEDNÍK: — i s příplatky a dietami…
VOJÁK: — jak je stanoveno ve služebním poměru.
DOLLARSON: Všechno, jen mlčte! Ó — toť nemožno…
Armáda INŽENÝRŮ, VOJÁKŮ a ÚŘEDNÍKŮ exit.
Dunění.
STANICE VLEVO: Dnešního rána počalo zemětřesení, jehož ohniskem se stala Nová pevnina. Moře se vzedmulo a za strašného dunění a podzemního rachotu propadá se Nová pevnina do oceánu.
DOLLARSON (potácí se vpravo): — ó…
STANICE VLEVO: V této chvíli potápějí se již i naše vlajky.
DOLLARSON (hroutí se vpravo): — ó Vandergolde — příliš…
Krátký veliký rachot.
STANICE VPRAVO: Nová pevnina, zvaná též Zemí Nadějí, se propadla do hlubin mořských!
DOLLARSON : — příliš zla (zhroutí se). Ztracena!
DAV: Je ztracena! Ó, jaký žel!
SLEPEC: Slyšte! Země Stínů se propadla do temnot Oceánu!
ELAN CHOL: Země Stínů?!
Varhany.
ŽENA V ČERNÝCH ZÁVOJÍCH: Na kolena! Na kolena! Naši mrtví umírají po druhé!
DAV pokleká.
ELAN CHOL: Cestu, cestu…
DAV: Klekni, neblahý!
ELAN CHOL: Cestu…
DAV: Kam se řítíš, Temný Šílený?
ELAN CHOL: Do Země Stínů!
Opona.
[8] Lític — Lítice — v antické mytologii bohyně pomsty (Fúrie), přeneseně zuřivé pomstychtivé bytosti.