ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Roku 1787 vyšla v Prešpurce filologicko-kritická disertace mladého katolického teologa, jež v zásadě a s velikým důrazem prohlásila práva samostatného spisovného nářečí slovenského. Nebylo to po prvé, co v národopisné oblasti slovenské myšlenka spisovné samostatnosti v učených kruzích byla zkoumána a různo přetřásána; nikdo jí však netlumočil směleji a v čas příhodnější, než právě Antonín Bernolák.

Když na samém začátku věku XVII. superintendent tří středoslovenských žup, oravské, turčanské a liptovské, Eliáš Láni (1570 — 1617), skládá písně duchovní nikoli řečí bible Kralické, nýbrž živou mluvou svých církevníků; když statečný, ve vězení pro svou víru umučený superintendent Daniel Krman (1663 — 1740) slaví časoměrnými verši „náš jazyk obzvláštní, starodávný dosti, slovenský“ jako plodnou máteř všech ostatních řečí slovanských; když roku 1691, téměř celý věk před Bernolákem, tiskne katolický zeman Mikuláš Tamáši v Trnavě svou „Pravú katolickú ručnú knížku“, napsanou již důsledně v západním slovenském nářečí; když učený Matěj Bél (1684 — 1749) se strany evanjelické opěvá zvuky rodné slovenštiny nadšenými chvalozpěvy, uváděje i prakticky prvky západního nářečí slovenského do ,bibličtiny‘; když, krátce již před vystoupením Bernolákovým, katolický farář Josef Ignác Bajza (1754 — 1836) vědomě se odvrací od češtiny, slovensky vydává dva díly „René mládenca príhod a skušeností“ (1783) a sní dokonce o vědeckém vzdělávání spisovné řeči nové: — jsou to vesměs podněty, plodné pro přemýšlení, které však nestihly dosud své doby.

Dlouhé období toto, téměř dva věky vyplňující, stále jest navenek obdobím úřední češtiny literární na Slovensku, nehledíc k zbytkům zapadající vědecké latiny ani k řečeným pokusům o průlom slovenských dialektů do jednotné spisovné řeči české, dialektů, jež se liší velmi od později utvořené spisovné slovenštiny.

Vedle Lániho, Krmana, Tamášiho, Béla a Bajzy, mužů, domácím nářečím zřejmě nakloněných, převážná většina soudobých spisovatelů na Slovensku, zvláště na straně evanjelíků-exulantů a jejich potomků pracuje dále o zvelebení písemnictví domácího jazykem úředním, to jest spisovnou češtinou. Snahy tyto pronikají zejména z předních slovesných plodů této periody, jež budou vždy slavně zapsány v dějinách naší literatury před národním probuzením a jež navždy český národ zavázaly vděčností k bratrskému Slovensku.

Vavřinec Benedikti z Nudožier (1555 — 1615), původem nitranský Slovák, mistr pražského vysokého učení, píše se znalostí velikou a nemenší láskou proslulou latinskou mluvnici jazyka českého, „Grammaticae bohemicae ad leges naturalis methodi conformatae… libri duo“ (v Praze 1603), maje ušlechtilou vůli jazyk český udomácnit v okresích vědeckých. Jiří Tranovský čili Tranoscius (1591 — 1637), ,slovenský Luther‘, ze slezského Těšína rodilý, ve svém exilu v liptovském Svatém Mikuláši skládá nadmíru oblíbenou knihu žalmů a písní duchovních, kterých dosud užívá slovenská církev evanjelická, památnou sbírku „Cithara sanctorum“ (1635), svod 400 písní, z nichž 25 přeložil z Luthera, 43 převedl z jiných německých a latinských spisovatelů v české roucho, 150 sám obratně zveršoval a ostatek vybral z kancionálů českých: tento „Tranoscius“, bezpočtukráte znovu vydávaný a nakonec na 998 písní rozmnožený, stává se na tři staletí biblické řeči na Slovensku štítem nedobytelným a jest vedle bible jejím posledním útočištěm. Katolický kněz a kazatel Daniel Horčička Synapius (zemřel po roce 1703), Turčan rodem, žijící po léta v polském vyhnanství, kromě jiných církevních děl („Perlička dítek božích“ 1701, „Hortulus animae piae. Zahrádka dušičky pobožné“ 1706, překlad „Duchovního křesťanského katolického jádra všech modliteb“ od Kašpara Neumanna, 1703) vydává tu r. 1678 důležitý spis „Neoforum latino-slavonicum čili Nový trh latinsko-slovenský“, obsáhlý svod slovenských přísloví a pořekadel, v předmluvě burcuje Slováky ze spánku národního k vlastnímu povědomí. Evanjelický kněz Matěj Holko (1719 — 1785) obírá se horlivě osudy českých vystěhovalců pobělohorských, váže si vysoko náplně duševní, jíž vzkřísili umdlené Slovensko. Pavel Doležal (zemřel po roce 1760), evanjelický kazatel, ke své proslulé kdysi mluvnici „Grammatica slavico-bohemica“ (1746 — 1748), opatřené horovnou Bélovou předmluvou, připojil skrovnou sbírku českých a slovenských přísloví, aby po jeho příkladě jiní „více jich shledali a v lepší pořádek uvedli“ [Jungmann, Historie 258, 1849]. Zkušený minorita Hugolín Gavlovič (1712 — 1787) pracuje v polovici XVIII. věku o nejobsáhlejší české veršované skladbě celého století, dvousvazkové mravoučné básni „Valaská škola mravuv stodola“ (vydána až roku 1830), kde v rámci 21 příběhů (zpěvů) ze života biblických pastýřů uložil bohaté zážitky svého dlouhého života a zajímavá zrnka moudrosti životní, vlastní i cizí, zejména ze starých klasikův a otců církevních vypůjčené. Skladba Gavlovičova i rouchem svým zajímá: básněna sic česky, ale není česká, jsouc již vydatně prosycena prvky slovenského nářečí. Ale všichni tito mužové i spisovatelé jiní, teologové a filologové po většině, evanjelíci i katolíci, jako Michal Institoris Mošovský (1733 — 1803), evanjelický farář, skladatel nábožných písní a modliteb pro vojáky, Štefan Pilárik (1616 — 1674), evanjelický kazatel, muž učený, autor veršované skladby „Sors Pilarikiana. Osud Pilarikův“ (1666, po druhé u Tablice 1804), v níž vylíčil podivuhodné své osudy v zajetí tatarském, Štěpán Dubnicay (zemřel po roce 1725), katolický horlivec protireformační, známý svou prudkou hádkou se superintendentem Danielem Krmanem, Alexander Máčay, mnich pavlánský, jenž ve svých lidových kázáních „Chleby prvotin“ (1718) po prvé užívá nářečí, prý trnavského, a je tak přímým vzorem Bernolákovi, plodný Martin Lauček (1732 — 1802), farář evanjelický a skalický kazatel, původce „Slovárně aneb konkordanci biblické“ (1791), jmenného a věcného rejstříku k Písmu, hojných církevních výkladů, řečí a modliteb: — všichni tito pracovníci literární, hlavní sloupy písemnictví na Slovensku před Bernolákem, neotvírají dosud perspektivy slovenštině literární a skutečně slovenské slovesnosti.

Obzory tyto otvírá najednou neveliký spisek ,prostoslovenského‘ spisovatele Antona Bernoláka roku 1787, řečená již „Dissertatio philologo-critica de litteris Slavorum“; třebaže ještě několik desetiletí po něm nebylo vlastní slovenské literatury, slovenské dějiny literární, jak postřehl Vlček [Literatura na Slovensku 31, 1881], časově od něho se počínají. Programu slovensky pěstovaného písemnictví, jejž Bernolákova rozprava nesoustavně rozvíjí, výkonného vlivu a moci dodali významní činitelé vnitřní, političtí i sociální.

V posledních letech vlády Marie Terezie a spoluvladaření Josefova začíná se v tehdejší říši habsburské vyvíjet otázka národnostní. Rok 1780, kdy Josef II. po matce trůn nastoupil, Denis jmenuje nejdůležitějším datem rakouských dějin od r. 1526 — jím, právě pro začátek zápasů a třenic národnostních, zahájen i rozklad feudální monarchie. Práva národů ožila pod útlakem germanisačním; ostatně již kvapem se chýlilo k výbuchu Veliké revoluce, jejíž plameny svítily právě v raný Josefův západ. Kříšení národního povědomí účastnily se země české, jižní kraje slovanské, Uhry — celá mnohonárodní dunajská říše začala býti zmítána prudkou horečkou nevolných národů, toužících po svobodě.

V Uhrách poměry byly, jako obvykle — neobvyklé. Maďarský lid v jádře svém byl právě tak pohřížen v mrákotný národní spánek, jako lid slovenský; u Maďarů bděla jen vrstva ctižádostivých magnátů, která, jsouc dosud slabá politickým vlivem, neměla ke sklonku osvíceného století na násilí jazykové ani pomyšlení; u Slováků ošetřovala plamínek slovenského života hrstka jmenovaných mužů, kteří sami namnoze cítili jen nejasně národní povědomí. V Čechách josefinských ruchem buditelským zachváceny byly naproti tomu skutečně široké vrstvy lidu; uspaný cit národní příslušnosti oživl najednou v tisících a tisících typických českých vlastenců z Boudy, Krameriovy expedice i odjinud, kteří jej křísili zase v koutech země nejzapadlejších. Český lid byl buzen českou knihou; slovenský lid nemohl být buzen slovenskou knihou, poněvadž jí prostě nebylo a kdyby i bývala byla, lid by jí byl nerozuměl. Při tom však stupeň celkové, učenecké vzdělanosti na Slovensku byl značně vyšší nežli v Čechách: byla to učenost gramatická a teologická, česká, latinská, německá i maďarská, nikoli však slovenská. Slovenský domorodý prvek literárně byl v písemnictví na Slovensku tak mocně potlačován, že bylo patrno: musí se dostavit dlouho odkládaná literární reakce, jakmile poměry uzrají pro ni. Tak se stalo konečně asi v letech osmdesátých věku XVII., kdy věci uzrály nadobro: vzdutá vlna národnostní, směs tolika cizích literárních řečí v pracích slovenských učenců, západ spisovné latiny, pomalý ústup čisté biblické češtiny a naprostý nedostatek vzdělaného spisovného dialektu slovenského složily se vedle příčin soukromého rázu na onu tajnou sílu, která častěji již vzpružena teorií pudila neodvratitelně k slovenské spisovné praksi.

Bernolákovo símě roku 1787 padlo již v zkypřenou půdu: nové slovo našlo svou dobu. Proto bylo možno, že toto nevědecky vyzbrojené, s dostatek nepromyšlené a nikoli nestranně vyslovené laické slovo tentokrát již nezapadlo, nýbrž došlo přívětivějšího sluchu. Důvody osobní a mimořádné, jež Bernoláka a přátele jeho vedly k prvé, částečné spisovné odluce od češtiny, řeči, staletou tradicí i usem spisovným posvěcené, shrnuje období další.