ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Slovenské ,boje o zítřek‘, podle hesla slavné knihy Šaldovy, bojují se rovněž ve znamení pokroku kulturního a uměleckého. Vyplňují téměř dvě desetiletí; pro slovenský život duševní a zejména pro slovenské písemnictví mají význam základní.

Okolo začátku let 90. minulého století začíná se soustavnější navazování na kulturu českou se strany dorůstající slovenské generace, jež obrací se do Čech a na Moravu, aby ukojila duchové potřeby probouzejícího se kriticismu. Záhy patrně se odlišují dva proudy v ideovém životě slovenském, navenek dotud svorně klidném a svorně zaostalém. Jeden zjevně odporuje duchu času a sblížení s českým západem — strana Hurbanova v Turčanském Svatém Martině; druhý vychází přátelsky vstříc novým proudům myšlenkovým a českým vlivům ideovým, přijímá je a stravuje — mládež, prodlévající dočasně mimo Slovensko, zejména v Praze. Lze opět užíti starého symbolu turgeněvského, že neusedlé ,děti‘ počínají se trhati od zmoudřelých a usedlých ,otců‘. Rostou dva protivné tábory, mezi nimiž se schyluje valem k rozhodné bitvě.

Směr ,otců‘ jest již příliš ztrnulý, autokratický, moudrý a neomylný, slovem má všechny znaky, jež vzněcují v šum a var kvas mladých myšlenek. V čele martinské strany, záhy jím ztypisované, stojí muž, stejně odvážný v svátečním i všedním šatě, básník a politik Hurban Vajanský; po boku jemu pomocník, téže věci oddaný Josef Škultéty. Pronikavý úspěch knihy „Tatry a more“ r. 1880 získal Vajanskému počátek vlivu a hegemonie, již vybudoval časem v dokonalý oligarchický systém. Názory jeho jsou národními dogmaty; stoupenci jejich tvoří malou, ale útočnou církev, v níž není svobody slova, cítění a přesvědčení.

Hurban Vajanský, politicky opožděný žák slavjanofilův a literárně stoupenec bludné teorie Pypinovy o zhoubném vlivě západoevropské kultury na samorostlost a svojskost národů slovanských, buduje soustavně ideální slovenské osamocení uprostřed moderní Evropy: vzory jeho smyšlených zemanů-národovců tvoří v nečinném slovenském vzdělanectvě osudnou ilusi o práci. Co Slovensko pod vedením Hurbanovým hnije, pracují ostatní národové horečně v celém světě; ani Maďaři nezahálejí. ,Otcové‘ jsou plni růžových nadějí, zatím co po řadě zavírají jim ústavy a ,děti‘ vylučují ze škol — z Martina se stává pomalu — slovenský Kocourkov.

,Děti‘, pronásledované doma pro panslavism, odcházejí do světa za chlebovou i duchovou postatí; nejblíže, kulturně i zeměpisně, jest český západ a sousední rakouská půda. Praha a Vídeň jsou hlavní střediska této z domova hnané studující mládeže; zakládají zde spolky, scházejí se v nich pravidelně, ale veselost anebo lehkomyslnost mladické povahy tratí se na těchto vážných pracovních schůzkách. Počínají samostatně myslit, pozorovat, srovnávat a zvolna se vymykají z tvrdé autority ,otců‘, kteří umlčují a potírají je i jejich rádce ve jméně vlastenectví a mravnosti bez výběru všemi zbraněmi. Ale již pozdě.

Slovenské mládeži za rodným chotárem otvírají se teprv oči. Poznává, že Hurbanův úsudek není neomylný. Jiní nečekají, nýbrž pracují; jiní nevěří v cizí osvobození, osvobozují se sami. Jiným neškodí vliv západní kultury, nýbrž zúrodňuje jejich snahy, nepřestávají býti Slovany. Jiní vyrovnávají směle krok s osvíceným světem a prospívají; jiní pěstují v národním duchu umění i vědy, rostou hospodářsky — Slovensko hnije. Znamení přerodu se množí, varovné hlasy domácího Antaia nemají již kouzla ani síly.

U této mládeže roste chuť k práci; příklad má před očima. Pomoc musí přijíti bez odkladů, nelze prozahálet ani okamžiku. Mladí horlivci v pracovních spolcích doplňují kusé vzdělání z maďarských škol, a setřásajíce se sebe lhostejnost a tupou pasivnost slovenské povahy, vychované k protestu mlčením a politickým utopiím, vychovávají se sami, rychle a bez zřetelů k tomu, co jejich smělosti řeknou ,otcové‘ doma.

Ruch mládeže rozvíjí se zvlášť slibně v Praze. Záhy po vybudování samostatných vysokých škol českých počíná se sem častěji obracet slovenský dorost za účely vzdělávacími a kulturními. Dostává se mu přátelského přijetí; účastní se čile spolkového života v studentských spolcích českých, ale nezapomíná na hlavní účel: vzdělati se zde, v starém, tradičním sídle učenosti a kultury v zdatné odborné pracovníky, kteří jednou budou novými vůdci slovenského lidu. Hrstka slovenských studentů zakládá tu již r. 1882 spolek „Detvan“, „spolek ke vzájemnému vzdělávání a poučení, jakož i k ušlechtilé zábavě“. „Detvan“ soustřeďoval časem všechny Slováky, kteří dleli v Praze za akademickým vzděláním i na učení technickém; mezi členy jeho, převahou mediky, právníky, filosofy, obchodními akademiky, ale i kupeckými učni, strojníky, sazeči není třídních rozdílů. Pod prvým spolkovým předsedou, Jaroslavem Vlčkem, tehdy studujícím filosofie, pěstuje „Detvan“ horlivou činnost: čtou se práce původní, kriticky se soudí o dílech domácí i cizích literatur, konají se slovenské večírky, oslavují se významná slovenská výročí, přetřásají se věci z českého a slovanského kulturního světa. Vůči Čechům ujímá se „Detvan“ úlohy představitele mladých duševních proudů bratrské větve podtatranské. Získává oddané přátele v řadách mladých českých literátů, Jana Herbena, Fr. Táborského, nadšeného Rudolfa Pokorného, studentského vůdce Josefa Baráka; a jako tito zanícení jednotlivci razí mu cestu před veřejnost i česká sdružení studentská, společenská a kulturní, zejména sesterská „Moravská Beseda“, „Umělecká Beseda“, „Akademický Čtenářský Spolek“, „Slavia“ a jiné spolky. Ačkoli „Detvan“ nepřestává na této činnosti místní, navazuje styky s bratrským „Tatranem“ ve Vídni, „Slovenským Spolkem“ v Pešti, srbským sdružením „Šumadije“ i s Poláky — ne nadarmo ze Slováků vyšel před stem let Jan Kollár — přece pražský duševní život, jeho vzpružiny i úspěchy, byl dorostu slovenskému prvým velikým učitelem.

Mladí Slováci v Praze nenapodobovali slepě českého vzoru, nýbrž soudili a strávili jej. Horlivá činnost slovenské mládeže pražské z těchto časův upomíná zdaleka na památný ruch prešpurský před padesáti lety; pražský ruch stal se neméně památný. Odchoval veřejné, literární i umělecké pracovníky, z jichž řady jest v těchto letech medik Matěj Bencúr, pozdější klasik slovenské prosy, pokrokový novinář Milan Hodža, známý Tolstojovec Dušan Makovický, jeho bratr Petr, významný průmyslník, folklorista Pavel Socháň, statistik Em. Stodola, Jan Smetanay (O. Kalina), V. Škarvan, Vavro Šrobár, malíř Joža Úprka, Jaroslav Vlček, později Josef Gregor-Tajovský a jiní — mnohá z jmen, jež na konci XIX. věku obrodila slovenský život ve všech směrech.

*

Vlastní idea nového Slovenska, kypřená a připravovaná literaturou, kotví svými kořeny v celkové národní situaci let devadesátých.

Ve světle četnické palby do bezbranného lidu v Černové na podzim r. 1907 objevil se užaslé Evropě v pozadí klidných a vznešených Tater příšerný obraz utrpení a mravního nevolnictví celého národa, jí dotud téměř neznámého: byl to však pouhý krví zbrocený cíp širokého tragického plátna, jímž dějiny šetrně přikrývaly dlouhou martyrologii slovenského lidu.

Od surového výroku maďarského státníka o vyhubení slovenského národa v Uhrách nepřetržitý řetěz násilných skutků se strany Maďarů a jejich příživníků usiloval o splnění tohoto podlého cíle. Politické i kulturní pronásledování v denním i velikém slohu, soustavné kořistění ze slovenské krve i majetku tvořily v slovenské národní inteligenci vábnou vidinu Osudu-mstitele, zrodivše spolu osudnou myšlenku politické pasivnosti. Mezi vzdělanci a lidem na Slovensku strmí té doby zeď; na jedné straně vzdělané vrstvy a zbytky drobné zemanské šlechty mlčí anebo mravně i skutkem od národního kmene odpadávají jako jeho suchá ratolest; a bezprávný, v temnotách tápající lid jest tlačen k téže zdi s druhé strany jak štvaná zvěř, vyssáván daněmi, cizáckým morem a trestán k umdlení velkomožným panstvem rozličných Esterházyů, Pallfyův a Zichyů.

,Prvý‘ kdys národ Uher pro uskutečnění smutně proslulé maďarské státní idey, t. j. zákonem schvalované maďarisace všech uherských národů, nasazoval všechny páky: kulturní prameny osvěty zasypal anebo znečistil, bibliotéky zapečetil, na lidu vydíral pověstnou wekerlovskou soustavou takové poplatky, že lid pozbýval chuti k práci na cizí. Státní šroub tlačil s jedné strany a s druhé rdousil nenasytnými chapadly tučný a vítaný cizopasník-pomahač státní persekuce: polyp židovstva. Uchvátil skoro sám obchod v slovenských dědinách a městech, vyhradil si takřka po celém Slovensku monopol krčmy a úžery (lichvy), stav se záhy hlavním sloupem snah maďarisačných.

Jiné příčiny hlubokého úpadku slovenského národního života jsou vnitřní povahy. Slovenští zemané, ,páni bratří‘, nezpozorovali příchodu nových časů po Košutovi, slovenští nevolní, r. 1848 osvobození sedláci nevzdali se své slovensky lehkomyslné povahy; sítí železnic v jižních krajinách Uher klesly na ceně pozemky na Slovensku a malý rolník vázl záhy v dluzích u žida i v bance. Továrny současně ohrozily domácí průmysl — hmotná škoda množí se na všech stranách.

Rub těchto neslavných poměrů jest ještě neslavnější: v slovenskou povahu vniká jed mravní maďarisace. Styk s židem ruší starou slovenskou ,statočnost‘, poctivost; lásku k rodné řeči vytlačuje v neuvědomělých městských vrstvách opovržení a stud za domněle nízký slovenský původ; klíčí sémě úplatnosti, bují sobeckost a napodobování ,panských‘ mravů, rozmařilosti, ješitnosti a požitkářství rozrůstá se jako plevel. Slovenský sedlák straní se okázale slovenského vzdělance z města: tuší v jeho zpanštělých způsobech pro sebe nebezpečí. Lid osiřel; jediný krčmář-žid zdá se mu přítelem, nejčastěji ve věcech peněžních. Radí-li se však chlap se židem, cítí se povinen pít u něho pálenku; ničí sebe, rodinu, pověst slovenského jména doma i ve světě, kam uchází druhdy jako nešťastný prototyp slovenské bídy. Lid, oloupený o školy a světlé dary kultury, neví si sám pomoci: upadá v neřest anebo v netečnost — ale zůstává dále na své půdě temným, podvědomým, pudovým Slovákem, množitelem kletého národního osudu, nositelem tvrdého slovenského jařma — a tak i národním zachráncem.

Ještě v devadesátých letech minulého věku v tomto nejtemnějším koutě staré Evropy kvete poddanství ducha i těla, kryjíc se navenek oprýskaným nátěrem kultury. Lid je poroben, od dětského věku ssaje ducha tmy a opovržení, nemá mluvčích, nemá obránců; reptá-li, ostatně velmi zřídka, odpor jest zlomen železem i krví. Stín občana, přízrak člověka. Výbojná vlna maďarisace slaví na tomto uštvaném, plachém Slovensku laciné vítězství: slovenská pevnost za těchto poměrů pohasíná.

Uvnitř zdí slovenské domácnosti je tupé ticho; naprostá pasivnost a odevzdané trpělivé čekání, kříšené a v zápětí klamané každým novým jarem byly prohlášeny s vůdčích míst za jedinou spásu národa. Skoro všechny ruce jsou netečně skříženy v klín — ,Národnie Noviny‘ pěstovaly občas zvláštní politickou beletrii, přinášejíce bezvadně psané a ozdobné úvodníky o nuceném slovenském protestu mlčením, jež čtlo anebo nečtlo několik set slovenských Oblomovů a jež přinášely redakci četné politické pravoty — to byl denní politický program. Jinak ponuré ticho, v němž denně bez výkřiku klesaly ke dnu politické, hospodářské i mravní bídy tisíce bezejmenných a vyděděných obětí sebevražedné slovenské národní idey…

Pro ulehčení poroby lidu vrstvy vzdělanější, ,panské‘, zhola nic nekonaly; lid byl bez vůdců, bez rádců, a hlavně bez trpělivých učitelů. Nebylo tisku pro lid, aby světýlkem poznávání plašil zákeřnou tmu okolo něho — ,Národný Hlásnik‘ konal tehdy pout pouze jednou měsíčně v počtu asi 3000 výtisků mezi dva a půl milionu Slováků, a to bylo pokládáno již za významný úspěch. V duševní tmu hořelo několik velikých strážných ohňů literárních — ty byly pro lid úplně studené, nehřály ho, anebo byly mu ztracené vatry na nedostupných výších. Vajanského „Kotlín“ jest prvého druhu dokladem příznačným: osvítil velikým bleskem pustou slovenskou noc, pronesl slovo o usychání a k nepřečkání dalekém svítání — tím příšernější odraz vrhl dolů na bědnou, ještě hluboko spící masu. A znamení času nepochopil: posteskl si sice, že doma „niet obrodenia“, že se všech stran řítí se lavina nebezpečí, ale na záchranné práce nepomyslil ani on aniž kdo jiný. Ve výlučném stavě ,skvělého osamocení‘ řídil salonní klub martinského kasína bez světového kompasu i bez kormidla vratkou skořápku slovenské národní politiky, obsazenou jen několika stejně lhostejnými a netečnými spoluspáči — nikdo nepomyslil, že vetchá loď slovenského národního života tančí snad smrtelný tanec nad propastmi.

Maďaři slavili za těchto smutných poměrů r. 1896 okázale po celých Uhrách milenární slavnost. Navenek skvěly se před Evropou svěží barvy maďarské trikolory, uvnitř vztyčovány pomezné sloupy maďarskému pánubohu — maďarská národní situace byla na výši slavnostní nálady. ,Národnosti‘ upadaly, byly tlačeny ke zdi a umlčovány. Kronika slovenských trestních procesů a redakčních pravot roste denně: Slovákům škodí — neškodí, Maďarům prospívají. Školství národní jest zpleněno skoro celé, život slovenský doma pro vlastní viny stíhají nezdary na poli hospodářském, finančním i průmyslovém, na poli náboženském rozštěpením předdunajského distriktu trpí slovenská evanjelická inteligence novou osudnou porážku — chýlí se k zákeřné noci.

V tomto zoufalém stavu, kdy národní krise jest vypjata až k bodu peripetie, protrhne směle černou oponu duševní noci jitřní paprsek nového slovenského dne: — přichází se slibem práce a obrody nová slovenská mládež, slavná „držiteľka rána“, rozsevač nových myšlenek, od nichž konečně svítá spása i bědné slovenské láji.

Na konci let devadesátých pokroková mládež slovenská jest již skoro vymaněna ze zakletého vlivu martinského vedení. Český realism a hnutí pokrokové, jež povšimlo si bědného stavu Slováků, nová orientace v české politice, program české Moderny, kulturní a hospodářský rozmach na všech stranách, horečný chvat za životem působily podnětně na procitlou slovenskou mládež, jež rovněž hoří touhou po pilné národní práci, nespokojena s hříšnou domácí zápačí ducha. Česká brožurka „Slovensko“ od Jana Smetanayho, posluchače filosofie, i jeho slovenský leták „Zkaza ľudu slovenského“ jsou prudkým výrazem nového myšlenkového varu mezi mládeží.

Vůdce nového hnutí, Vavro Šrobár, vzpomíná později v retrospektivě (ve ,Sborníku slovenskej mládeže‘ 1909) zejména dvou jmen, pod jichž přímým vlivem zrála idea slovenského obrození: L. N. Tolstého a T. G. Masaryka. Tolstého náboženská filosofie a jeho humanism vytlačují účinně romantické názory slavjanofila Danilevského, spisovatele díla „Rossija i Jevropa“, doma nadšeně velebeného; Dušan Makovický, pozdější důvěrník Tolstého, V. Škarvan, M. Bencúr (Kukučin) a sám Šrobár, vesměs posluchači lékařství na české universitě, pilně překládají Tolstého spisy. Masaryk zajímal se o ruch v „Detvanu“ již od počátku, kdy slovenští Tolstojovci nechápali ještě jeho podnětného zájmu; vliv jeho osobnosti i práce byl v každém směru strhující. Šrobár vděčně a upřímně mluví o něm jako o velikém rozsévači myšlenek a lásky k práci; stali se jeho žáky prve než s ním navázali styky osobní. „Masaryk budil chuť k práci, k životu v každom, kto len prišiel do styku buď s jeho osobou alebo s jeho spismi. Masaryk nás učil ceniť si mravnú podstatu života, vzpružoval k duchovnej práci ,zabudnutých‘ študentov, kriesil asfiktické duše mládeže. Tolstoj učil nás milovať Boha a bližného, Masaryk naučil nás ctiť si duchový základ človeka: dušu a rozum.“ Vliv Masarykův byl stejně sugestivní na slovenské „Detvance“, jako byl silný na mládež českou, jihoslovanskou a rusínskou: a tak tento veliký Osvoboditel, sám hodonský Slovák, spájí duchově Čechy se Slovenskem již dvě desítky let před mistrovským dílem svého kovářsky silného života, před spojením politickým.

Vnějšího podnětu k organisaci hnutí, jež se rozvinulo v samostatném měsíčníku ,Hlasu‘, podle svědectva Šrobárova poskytl rovněž Masaryk. O národních slavnostech r. 1897 zašli tři-čtyři mladí nespokojenci od velkopanského banketu v Martině k němu na letovisko do Bystřičky, aby se poradili strany práce, prostředků a cesty. Masaryk dal jim věcné rady a naznačil zhruba ideový rámec. Lze milovat vlastní národ a netřeba cizího nenávidět. Štúr a jeho škola jsou romantici, kteří nikdy v politice nedomohli se úspěchů — Vajanského sebevražedný fatalism pokračuje v jejich duchu. Je třeba studovat příčiny a vědecké zbraně maďarisace a výsledky tohoto studia uveřejňovat před forem domácím i světovým; jest nutno dále studovat hospodářské poměry slovenského lidu, příčiny alkoholismu a vystěhovalectví; třeba obírat se náboženskou a etickou povahou lidu, statisticky shromažďovat údaje o sociálních poměrech lidu poddaného a závislého, pochopit jeho duši a kulturu. Otázky kmenové i domácí Masaryk analysoval s věcnou přísností, podal diagnosu slovenské národní choroby, pasivnosti, odsoudil veliká slova domácích vůdců, jež se neopírají ani o nejmenší skutky, a vzbudil mladou odvahu v nespokojených tazatelích. Schůzka V. Šrobára s medikem P. Blahem v Skalici o prázdninách téhož roku utvrdila oba v úmysle založiti vlastní časopis, jehož vůdčí myšlenky by působily jako reakce vůči neblahému směru národní filosofie hurbanovské.

*

V červenci r. 1898 vychází v Slovenské Skalici, v těsném sousedství s českou oblastí, prvé číslo měsíční revue ,Hlasu‘ za redakce doktora lékařství Pavla Blaha. Historie vzniku ,Hlasu‘, v stručnosti zde vysvětlená, ručila skoro za nevlídné přijetí se strany martinského vedení a všech k pádu odsouzených, ale dosud trvajících zpátečnických živlů domácích. Slovenské časopisy volnějšího obzoru, zejména Salvovy ,Slovenské Listy‘ a Janoškovy ,Cirkevné Listy‘, dále český tisk, zvláště ,Čas‘, pozdravily však radostně nového bojovníka za obrodu národního česko-slovenského povědomí v kulturních, sociálních i politických vztazích. Skalický ,Hlas‘ jest po spisovné odluce prvý list slovenský, který pracuje svědomitě v duchu národní jednoty česko-slovenské.

Snahy a cíle tohoto složitého pokrokového hnutí lze tu shrnout aforisticky. Nutno poctivě poznat a přiznat si — se stanoviska let před válkou — ubohou slovenskou skutečnost a nekrášlit jí růžovou perspektivou. Co jest národní a slovenské, není proto vždy dobré; naopak, právě většina současných zjevů na Slovensku jest velmi špatným znamením. Dlužno kriticky soudit o věcech veřejného života; v poznání chyb jest cesta k nápravě, již třeba nastoupit ihned. Bez otálení třeba se chytit do práce a pracovat na jediném skutečně slovenském základě: demokratickém a pokrokovém. Lid jest představitelem slovenského národa, nikoli polovičatá a vlažná inteligence, jež hájí dogmat národních i církevních. Třeba jest pokrokovosti, ne konservativismu; Slovensko nesmí býti museem minulosti, nýbrž musí se státi dílnou ducha a lidskosti, chce-li mít svou budoucnost. Proti desorganisaci celku staví ,Hlas‘ organisaci vybraných a čestných jednotlivců, již nejsou naplněni starým požadavkem lichého autoritářství, nýbrž usilují denně o úzký styk s lidovou postatí. V myšlenkách „Hlasu“ dostalo se Slovensku zaostalému a duševně pohodlnému druhého pólu k ideám hurbanovským.

Ačkoli ,Hlas‘ nevyšel s přesně vymezeným pracovním programem, řídě se v každém čísle látkou, jež došla od nečetných přispěvatelů a formálně byla schopna uveřejnění, hned v prvém ročníku idey jeho pronikají tak výrazně, že lze z nich ustrojiti rámec jeho snah programových.

Již vůdčí zásada ,Hlasu‘, v níž obráží se vliv českého realismu i náboženské filosofie jasnopoljanského proroka, vnáší v slovenské poměry obrat revoluční: „Chceme predne a nadovšetko, aby slovenský človek sa obrodil mravne. Žiadame u seba samých nie hmotnú lož, ale pravdu, nie lieň, lež prácu na osoh bližného, nie nenávisť, ale lásku k človeku.“ V slovenské společnosti nebylo dosud ani těchto základních předpokladů úspěšné práce národní a kulturní; ,Hlas‘ již v prvém svém čísle dotýká se ostrým nožíkem chirurga otevřených ran na neduživém těle slovenského Lazara, mravně a hmotně zmaďarisovaného, hovějícího si v klidné zápači ducha bez vědomí odpovědnosti za osud lidu, bez pokusů o nápravu, ba bez pochopení svého smutného stavu. Bankety, přípitky a básnickými úvodníky nevykoná se obroda slovenského života; třeba je vnitřního očištění od nánosu mravní maďarisace, nahé sokratské pravdy, drobné denní soustředěné práce v duchu demokratickém a humanitním: — to jest obsah slovenského obrození, jež ,Hlas‘ si vztyčil za veliký cíl.

V jednotlivostech svého úkolu ,Hlas‘ postupoval metodicky. Světlo osvěty musí vniknout do nejzapadlejšího koutu Slovenska, do každé dědiny a samoty; proto je třeba odborně vzdělaných učitelů, kteří by lidu vyhověli v jeho denních potřebách. Pracovníky kulturní a zvláště hospodářské nutno vychovat účelně pro domácí poměry — ,Hlas‘ prvý věnuje praktický zřetel otázkám zemědělským v nejširším smysle. Politicky nutno lidu vštípiti přesvědčení o významě a ceně drobné, i nejmenší práce, poučit ho, kterak třeba denně hájit svých občanských práv a zejména — což ,Hlas‘ plnil záslužně v každém čísle — nahraditi mu neplodnou ilusi hurbanovskou o ohromné stomilionové záloze bratří-osvoboditelů daleko bližší a kladnější skutečností: vědomím o společném duševním majetku vyspělé a úspěšné česko-slovenské kultury.

,Hlas‘ odkrýval slovenské inteligenci i lidu doslovně nové světy, nové obzory na všech stranách. Bořil se statečně po šest let s nenávistí a zlobou ,Národných Novín‘ i ,Slov. Pohľadov‘; bez zřetelů vpravo vlevo šel za novým cílem a zdařilo se mu, že zakrátko mohl již jeho redaktor P. Blaho hrdě napsat: „Okolo nás skupily sa tie lepšie elementy mládeže slovenskej“ (I 81).

Mladé osení ,Hlasu‘ vzklíčilo úrodně snad i proto, že rozsévačů a hospodářů jeho byla jen hrstka. Nebylo aspoň tříštění názorů, nebylo nejasností: vyhranění pracovníci přinášeli vyhraněné práce, uzrálé plody svých úvah a zkušeností. V prvém ročníku otisklo své příspěvky pouze patnáct pracovníků; v dalších pěti ročnících tento malý počet ještě klesal. ,Hlas‘ má znak práce osobní a osobnostní, práce v jistém smysle jednotlivcovy — v tom tkví klíč jeho pronikavého úspěchu a vyrovnané, velmi čestné úrovně revuelní.

Prvý ročník ,Hlasu‘ jest kriticky směrodatný pro názory a myšlenky „hlasistů“; v dalších bězích jde práce spíše do šíře, opakují a rozvádějí se náměty, teoreticky již vysvětlené. Pavel Blaho, skalický lékař, nejzdatnější organisátor práce na slovenském západě, představuje svou činností prvou epochu mladého Slovenska; teoreticky shrnuje svůj směr v stati „Mládež a drobná práca“, jež jest prvým článkem vyznání víry „hlasistů“. Masarykova přednáška „Jak pracovat?“ jest vědeckým prohloubením směru nové revue. Blahův souputník a nejbystřejší hlava hnutí, Vavro Šrobár, lékař v Ružomberku, někdejší předseda „Detvana“, přináší řadu promyšlených a podnětných studií kulturně politických: „Maďarizácia“ vyvozuje totožnost snah maďarských s druhem národního náboženství, „O národnom úspechu a jeho podmienkach“ a „O vzdelávaní ľudu a sebavzdelávaní inteligencie“ psány jsou v duchu ideí českého realismu. K „hlasistům“ připojil se již v prvém roce jejich činnosti jiný vynikající Slovák, český a slovenský literární dějepisec Jaroslav Vlček, „Besedami literárnymi“, jež v rámci filosofie literárního tvoření přesvědčivě prokázaly nesmyslnou a záhubnou působnost obecné víry domácích slavjanofilů v politický katastrofism. ,Hlas‘ uvítal pod hostinou střechou i několik mladých teologů, zvláště katolíků, kteří působili vlivně na národní dorost kněžský. Moderním výkladem ideí politických a sociálních obírá se v něm později Anton Štefánek, politicky vzdělaný novinář, jeden z prvých představitelů česko-slovenského pochodu slučovacího; Fedor Houdek seznamuje s novými teoriemi ve vědách přírodních; Dušan Makovický, redaktor Milan Hodža, dr Jozef Minárik, farář L. Novomestský, každý v svém oboru, druží se k této hrstce průkopníků veliké slovenské noviny v I. ročníku ,Hlasu‘; v dalších ročnících objevují se nejhustěji jména Šrobárovo, Blahovo, Štefánkovo, Hodžovo a Houdkovo.

Obsah ,Hlasu‘ vymezen jest směrnicemi pokrokového demokratismu; zásada demokratismu, určeného již od přirozenosti za kmenový znak našeho národa, byla nepřirozenými teoriemi a velkopanskou zemanskou frází se slovenského života skoro setřena. Literatura až po romány a novely Vajanského hemžila se urozenými pány a velkými dámami, vedla k lživému ideálu výchovy ozdobných paňáců a francouzsky hovořících slečinek, z průměrné rodiny slovenské robila jenom přechodnou stanici k vyššímu typu společenskému — lidový podklad její docela zaznávala. Proto „hlasisté“ uvítali Kukučina a Hviezdoslava jako své průkopníky; zejména v tvorbě Kukučinově, jež vlastně objevila Slovensko takové, jaké jest v denním životě, zračí se zdravá reakce proti lžikulturnímu nátěru Hurbanova beletristického směru, esteticky vyspělého, ideově však neplodného.

Neboť „hlasisté“ chápou shodně s Masarykem demokratism jako problém osvěty a vzdělání národa ve všech třídách; demokratism i jim jest světovým názorem moderní doby, zorným úhlem, pod nímž hodnotí se veškeré kony. ,Hlas‘ věnuje zvýšenou pozornost školské výchově a pedagogice, věcem na Slovensku zanedbaným. V nedostatku slovenských ústavů obrací zřetel k české vzájemnosti, českým školám vysokým, středním, zvláště však hospodářským a průmyslovým. Tradice českého školství jest nejlepší, slovenští žáci mohou české školy považovat v duchu i obsahu za své: odtud počíná se skutečně příliv slovenských žákův a učňů na Moravu i do Čech, jak zkušený pedagog Karel Kálal s radostí v ,Hlase‘ oznamuje. ,Hlas‘ zhusta zdůrazňuje, že české ovzduší samo o sobě má na slovenského mladíka vliv úrodný: není zde rozdílů stavovských jako v střediscích maďarských, působí zde příklad vytrvalé české práce a jejích úspěchů, není tu lži a pseudo-kultury, již ve velikém slohu pěstují ústavy v Uhrách. Pro českou vědu, jíž jest vodítkem čisté poznání, ,Hlas‘ se netají nadšeným obdivem; a tak, stávaje se hlasatelem česko-slovenské jednoty a trvalého návratu Slováků k zdrojům společné kultury, ,Hlas‘ občerstvuje Slovensko skutečně z pramene vody živé.

V druhém ročníku, jehož každé číslo vycházelo již v křížovém ohni se strany martinské i odjinud, ustupuje zásadní politicko-národní a programový směr praktickým otázkám doby a slovenského prostředí. Igor Hrušovský uveřejňuje zde cenný materiál k studiu národního hospodářství a Fedor Houdek pečlivé údaje topografické, jichž později užil český učenec Lubor Niederle k známé „Národopisné mapě uherských Slováků“ (III. zkrácené a upravené vydání r. 1919).

Třetí ročník ,Hlasu‘ vyšel ještě pod samostatnou redakcí Blahovou, čtvrtý řídí Blaho společně se Šrobárem; pátý a šestý roční běh vede již sám Šrobár, přesídliv redakci do svého působiště, Ružomberku v župě liptovské. Tato okolnost, že totiž časopis vzdálen byl mateřské skalické půdy a pozbyl přímého styku s kulturně silnější západní oblastí, nevraživost martinské strany, zaryté v útocích na nepohodlné „ateisty“, „pokrokáre“, „masaríkovce“ — abychom uvedli poměrně nejslušnější přívlastky „hlasistů“ z ,Nár. Novín‘ — konečně ústrojné vady vlastní učinily ,Hlasu‘ r. 1905 konec. Nikoli jeho ideám: ty působily úrodně dále a trvají zvláště dnes v teorii i praksi osvobozeného Slovenska.

Šestiletí ,Hlasu‘ vytvořilo v moderní historii Slováků epochu významu zásadního. ,Hlas‘ hlavně křísil a živil novou slovenskou myšlenku, revolučním dechem osvobodil tvůrčí síly ze zakletí. Bezútěšný konservativism slovenský, pěstovaný v Martině, byl ,Hlasem‘ mravně poražen, třebaže ještě načas dodával si zdání vítěze: bylo to již poslední vítězství náhody a hmoty.

Slovenské národní práci naznačilo hnutí ,Hlasu‘ nové dráhy a cíle, demokratické, pokrokové, ve znamení vyšší duševní jednoty česko-slovenské. Samo práce nedovršilo; ustalo právě v poloviční cestě mezi teorií ideového boje a jeho praksí. V. Šrobár poznává po letech, že nejednou „jed kompromisu a bezcharakternosti porazil údy naše“. Za heslo národní svornosti skryla se řada osob, jež v době třídění duchů, o něž ,Hlas‘ bojoval, nutně by byly zůstaly v pozadí veřejného života — na ,Hlase‘ mstil se nedostatek politické zkušenosti a prakse. Jinou slabinou hlasistického hnutí bylo jeho upřílišené politikum: „My sme postavili v dobe prímeria všetko na vratký osud politickej karty“ (Prúdy IV, 1 d.) — odtud zklamání nové, jemuž nebylo protiváhy v úspěšné kulturní činnosti, jež by rušila v zápětí případný nezdar politický.

Ale v celku i za podmínek nejpřísnějších obstojí závěrečná kulturní rozvaha ,Hlasu‘ velmi čestně: vykazuje, při všech ztrátách a nedostatcích, pro mladé Slovensko veliký myšlenkový klad. ,Hlas‘ pročistil sešeřený slovenský obzor natolik, že v zásadě bylo již nakonec jisto, kdo je pro pokrok, pro nový život, a kdo vězí zatvrzele v řidnoucím táboře zpátečníků. Nová mládež, odkojená ,Hlasem‘, „heroldové svitajúcich časov“, podle krásné Hviezdoslavovy apostrofy, ví již bez rozpaků, v kterém táboře jest její místo.

Okolo roku 1906 mladý kulturní ruch na Slovensku dosahuje velmi slibného rozpětí; zdá se opravdu, že „pravda slovenského ľudu“ je na pochodě, aby podle starých básnických věšteb zasedla za stůl dějinné spravedlnosti.

Lid, ještě v letech 80. a 90. „misera contribuens plebs“, národně zatemnělá, bigotní a otupělá, procítá ze stoleté ztrnulosti; čte s chvatem, zastává sebe, svá občanská i lidská práva, vtělená v důvěrné heslo „za tú našu slovenčinu“. Děje se v něm tajemný vnitřní přerod. Obrozenské poslání, jež ,Hlas‘ konal mezi inteligencí, plní od roku 1903 mezi lidem Hodžův ,Slovenský Týždenník‘ a prešpurské ,Slovenské ľudové noviny‘; tam, kde ještě nedávno 150.000 výtisků klerikálních tiskovin spolku sv. Vojtěcha lid duševně ožebračovalo, asi 20.000 exemplářů dobrého tisku koná hotový zázrak. Lid vyhýbá se najednou nemravným kněžím, nenavštěvuje chrámů, v nichž káží mu cizí duchovní cizí řečí, s hrdostí celé obce snášejí náboženskou a národní persekuci. Zejména katolická hierarchie všech stupňů svou církevní i národní nesnášelivostí lid od sehe odpuzuje: boykotuje ji. Malá pohorská obec Lúčky a záhy potom krvavé jeviště v Černové jsou svědky živelné síly odporu, jenž se v lidu vzmáhá. Je to zjevný duševní přerod z mravního poddanství a otupělosti k občanské volnosti a hrdosti. A pomalu budí se lid i politicky.

Roku 1906 zuřil v stoličné politice uherské boj odumírající liberální strany s národní stranou Košutovou; nemravný systém liberální strany chýlil se k pádu. Uherské ,národnosti‘ hlásily se o její dědictví. Na slovenské kraje činila si nárok t. ř. ,lidová‘ strana maďaronsko-klerikální; proti ní veřejně i tajně organisoval se probuzený slovenský lid pod zástavou slovenské lidové a slovenské národní strany. Maďarská koalice nelenila, násilím, hrozbami i pálenkou hleděla přivésti Slováky na svou stranu. Ale lid nedal se zaleknout násilím a pálenky nepil: oduševněn slovenským slovem svých vůdců svodům odolal a do jarních voleb roku 1907 šel semčen v pevný šik a s neochvějnou vůlí. Z osmnácti poslaneckých okresů dobyl na prvý ráz sedmi; jinde poražen jen hmotným násilím. Slovensko ožilo po letech mladou národní nadějí…

Vzrůst politického probuzení zračí se v této době výmluvně v statistice politických pravot. Celá řada předních Slováků jest roku 1907 odsouzena do žaláře i k peněžité pokutě: Vajanský, Pietor, Somolický, Škultéty, Markovič, Dula, Mudroň, Hodža, Halaša, z řad nepolitické inteligence Tajovský a mnozí jiní — odtud vznikla svojská slovenská poučka, že každý „poriadny Slovák aspoň raz v živote musí čušať (= mlčet) vo väzení“.

Jiným tlakoměrem stoupajícího politického zájmu na Slovensku jest vzrůst a rozšíření politického časopisectva. Podle statistiky ,Hlasu‘ bylo roku 1898 pět slovenských politických listů (Národnie Noviny, Slovenské Listy, Ľudové Noviny [v T. S. Martině], Národný Hlásnik a Nová Doba), jichž náklad dohromady činil 9100 výtisků. Roku 1907 vychází politických časopisů devět (nově: Ľudové Noviny [v Uh. Skalici], Slovenský Týždenník, Slovenské Robotnícke Noviny, Napred, Naša Zástava, Dolnozemský Slovák a Zvolenské Noviny) o 42.500 výtisků — počet odběratelů politických časopisů vzrostl více než čtvernásobně, počet čtenářů aspoň desateronásobně. To byl již velmi slušný úspěch.

Za tohoto stavu rozvitého politického zájmu cítil se dvojnásob těžce zánik ,Hlasu‘. Nedostatek vážné revue, jež vyhrazena myšlenkám a soudům odborně vzdělaných činitelů, pěstovala by politiku a sociologii s vyššího hlediska vědeckého, udávala směr širokému lidovému proudu a kriticky jej řídila. Potřeba nové politické tribuny byla naléhavá.

15. ledna roku 1907 vychází prvé číslo ,Slovenského Obzoru‘, měsíční revue, vydávané v Pešti za redakce Antona Štefánka. Úvodní článek „Naše snahy“ vymezuje s dostatek úkol nového listu. „Slovenský ideál treba hľadať výlučne v demokratickej práci, ale nikdy nie v dákoms aristokraticky-aesthetizujúcom a klerikálnom blúznení. Nie výlučný ideál kmenový, nie slaviansky imperializmus, ale kultúrny, spoločenský a hospodársky pokrok najširších vrstiev nášho národa, všetkých Slovanov a skrze nich pokrok celého človečenstva musí byť našou panaceou.“ Časopis bude usilovat o vytvoření nové, moderní a pokrokové strany slovenské, nestotožňuje se prozatím s žádnou trvající stranou. Slovenský národ tvoří dvě hlavní vrstvy: malí rolníci a drobní pracovníci, dělníci hlavou i rukou — odtud dána směrnice v duchu čisté demokracie. Jako v politice i v literatuře a umění bude propagovat nové směry, klestit jim cestu, dávat popudy. Se stanoviska uherských poměrů bude se pilně zajímat životem uherských ,národností‘; se stanoviska slovanského určuje směr demokratické, pokrokové a národní hledisko, jež s vyloučením veškeré platonické lásky bude přihlížet k skutečnosti a praksi. Zvláště pilně bude proto stopovat život nejbližších slovanských bratrů, Čechů. ,Slovenský Obzor‘ píše si v čelo program praktický: méně teorie a kriticismu, tím více kladné práce politické a kulturní.

K úkolu tomuto sdružuje se okolo ,Slovenského Obzoru‘ řada pracovníků; k starší hlasistické vrstvě připojují se homines novi — jediný ročník ,Slovenského Obzoru‘ soustředil více přispěvatelů nežli všech šest ročníků ,Hlasu‘. Z „hlasistů“ zůstává i zde V. Šrobár, P. Blaho, A. Štefánek, A. Ráth, Iv. Dérer, M. Hodža; nově zjevují se jména dra J. Rumanna, B. Pavlů, P. Bujnáka, Fr. Votruby, M. Friče a j.; literárně zastoupeni pouze J. Jesenský, pseudonym Lenský, překlady Horal, J. Uram, V. Škarvan a zajímavý kryptonym Bohd. J. Potokinová.

Ráz ,Slovenského Obzoru‘ vyvíjí se stále ostřeji v politickou a sociální revui o širokém odborném rozhledě. Jednotlivé příspěvky jsou studie pozoruhodné. J. Rumann píše prvou statistickou úvahu o pohybě slovenského obyvatelstva, pracovanou podle moderní vědecké metody; přihlíží již k problémům vystěhovalectví, plodnosti, úmrtnosti a rodinných svazků. V. Šrobár pozdravuje úsvit svobody, jež se rodí v duši slovenského lidu; J. A. Wágner se zabývá palčivou časovou otázkou sociálního pojišťování dělnictva; redaktor A. Štefánek v obšírné a obsažné historicko-politické studii podává vývoj politických ideí v XIX. století, vyčerpávaje v ní čelná jména celé moderní Evropy; jinde týž autor přináší cenný příspěvek k smutně originelní statistice slovenského utrpení a studii o kolektivní psychologii ve službě národa; M. Hodža určuje cesty slovenské demokracie, dané hospodářským položením slovenského lidu; Igor Hrušovský zabývá se přehledem průmyslu na Slovensku jindy a nyní; P. Blaho v stati o „Našom národnom hospodárstvu“ nabádá pilně učit se od Čechův a Němců v sousedních Rakousích, atd. A každé číslo listu přináší řadu poznámek politických: k pověstným zákonům Apponyiovým, daňové předloze Wekerlově, volební opravě, vede přehlídku domácí, české a slovanské politiky; řadu poznámek sociálních a školských: o maďarské soustavě pedagogické, o vyučovací řeči v maďarské škole a jiné — vytrvalé, rychlé a šťastné studium domácích poměrů a cizích obdob prosvítá ze ,Slovenského Obzoru‘ na prvý pohled.

Časopis pro kult lidových ideálů hlásá odtud demokratickou výlučnost i na poli literární výchovy a tvorby. Směrodatné jsou v tomto směru kapitolky Bohdana Pavlů, haleného v pseudonym Paľo: Literárne túžby. Pisatel shledává, že hnutí ,Hlasu‘ nepřineslo vlastně literatuře občerstvení. Poznání jeho vyniká bystrým úsudkem: slovenské myšlení od Štúra nezměnilo svých cest, kotlínovská literatura stále uctívá genia a jeho jedinečný hypotetický čin — a nepracuje pro lid. Demokratická podstata jí chybí; jest sice krásná literatura o lidu, ale není literatury pro lid; mylným instinktem demokratického přesvědčení Paľo staví pro slovenskou literaturu heslo: l’art pour la vie, umění pro život a jeho denní potřeby; ,Slovenský Obzor‘ šel tu ještě dále vlevo nežli ,Hlas‘, jenž proklamoval pouze umělecký realism. Vedle těchto kritických poznámek, jež vyhraňují literární teorii skupiny, zasluhují pozornosti články Pavla Bujnáka, samorostlého talentu kritického o chvatné kultuře knižní a bystré soudčí schopnosti, zejména v psychologické analysi. Bujnák soudí v přísném přehledě nejnovější poesii slovenskou, Jesenského, Hájomila, Cigáňa (začátečníka Kraska) a Galla, v jichž tvorbě spatřuje nadměrný subjektivism, dosud lhostejný k hromadnému přerodu v myslích slovenské inteligence. Druhá pilná a vydatná práce Bujnákova, „Romantizmus v literatúre slovenskej“, vzdělaná na širokém dějepisném pozadí, nedozrála k výši kritického prozáření. Jako literární zpravodaj věcného soudu, odkojený literární kulturou českou, hlásí se v ,Slovenském Obzoru‘ český rodák František Votruba — po prvé pohromadě objevují se tři nová jména, jež stávají se později průkopníky a „arbitri elegantiarum“ literárního dorostu, slovenské Moderny.

Nová literární mládež, jsouc již časově nablízku, dosud se v nové tribuně nehlásí. ,Slovenský Obzor‘ původnímu tvoření vyhradil málo místa; byly otázky naléhavější, a také neudeřila dosud hodina mladých. Nehledíc k básním J. Jesenského nový talent psychologickým prokreslením prozrazují portrétové studie „Naši“ od zastřeného autora, Bohdany J. Potokinové — pravděpodobně první psychologická zkouška v prose pozdějšího Ivana Kraska.

,Slovenský Obzor‘ zanikl po ukončení prvého ročníku pro hmotné nesnáze — kruh těch, kdo chápali slovenskou novinu, stále jest malý. Proti ,Hlasu‘ jeví se v nové revui ostřejší, politicky vyhraněný program, objímající soubor časových otázek sociálních — literární obrody ani ,Slovenský Obzor‘ nepřinesl, skoro jí nepřislíbiv — svou slavnou při mládež vybojovala si sama. Ale i za jediný rok vzdělal časopis Štefánkův, vedený s rozhledem vážné revue, značný úhor v slovenském životě veřejném, vymeziv zvlášť přesně lidovou směrnici pro budoucnost. Měl své vady a chyby; ani on nelišil přísně mezi zásadou a zastřeným kompromisem (Jehlička-Margin, Juriga, Hlinka a j.); ale klad, jejž ,Slovenský Obzor‘ domácímu životu přinesl, jest nad tento lidský omyl větší: ztělesněn v něm další stupeň k cíli slovenského obrození.

V době, kdy se činily přímými nové cesty ideového Slovenska v životě veřejném, obzvlášť národním a politickém, třídily a tříbily se také nové umělecké živly v samostatnou skupinu. Pochod literární krystalisace byl nenáhlý, dlouho zrálo to, co dalo nový lesk a nový obsah novým společenským útvarům — mladé Slovensko literární. Rané osení klíčí v tučné spodní prsti, zkypřené pilnou prací Hviezdoslavovou a Kukučinovou, tlačí se k světlu nesměle, ale za bdělého opatrování nových hospodářů; růst jeho jest tichý, nerušený, slibující žeň bohatou a sladkou. Bylo již příliš mnoho příprav, příliš očekávání, aby překvapilo naprostou novostí; určitý rys revolucionismu přináší však i ono, ladnou shodou nových myšlenek i tvarů, a touto novou silou vítězí.

Za deset let po založení ,Hlasu‘ r. 1908 přihlašuje se na srpnové schůzce v Turčanském Svatém Martině nová vrstva mládeže k ideové revisi, zprvu jen krátké epochy „hlasistů“. Tehdejší předseda pražského „Detvana“, na jehož podnět porada svolána, Bohdan Pavlů, promluvil v úvodní řeči na schůzi mimo jiné: „Je tomu práve desať rokov, čo založený bol orgán mladého hnutia slovenského, ,Hlas‘. Chceme akosi súčtovať s týmto pohybom, ktorý vyvolal toľkú zmenu vo verejnom živote slovenského národa. Dnes po desiatich rokov vidíme, že to boly idee blahodárne, že to nebol jalový kriticizmus, ale kriticizmus tvoriaci. Opakuje sa u nás to, čo sa dialo za Turgenieva v Rusku. V borbe medzi ,otcami‘ a ,deťmi‘ zvíťazily deti. Ako vtedy vyrástol z lona ruskej spoločnosti týp Bazarova, ktorému vytýkali prílišnú triezvosť a racionalizmus, týp, ktorému — ako dnes vieme — vzorom bol Mendelejev, pozdejšie chlúba vědeckého mena ruského, učenec svetového mena. Bolo by žiadúce, aby i na Slovensku viac bolo takých Bazarovov, z ktorých by vyrástli Mendelejevi.“ Závěr porady vyzněl střízlivě, bazarovovsky: mládež přijímá program stálé, každodenní, drobné práce a tímto zásadním stanoviskem ocítá se v příkrém rozporu s úředním názorem martinské strany, jež trvajíc v nečinnosti čeká fatalisticky na jediný veliký čin, který spasí národ.

Myšlenka kritické přehlídky slovenského života přináší prvé, ranními opary ještě omžené ovoce již po roce: r. 1909 vychází ,Sborník slovenskej mládeže‘, skromně, neokázale, bez velikých hesel: redakčně stoji za ním J. Burián, J. Halla, B. Pavlů a Fr. Votruba — tu již se významně hlásí česká škola kritická a literární.

Prvý veřejný podnik nového dorostu literárního charakterisuje ještě obvyklý průvodní zjev každé mladé oposice: metoda analytická. Pavel Bujnák vrací se k rozboru estetických náhledů Ľudevíta Štúra a vyvozuje původně a šťastně shodu mezi ideovými požadavky zakladatele prvé slovenské veršové školy a názory Hurbana Vajanského; v tomto poznání lze spatřovat záruku, že mládež, jež shledává od Štúra sice pokrok, ale pokrok malý, obracejíc frontu proti Štúrovi, záhy ji obrátí tím usilovněji proti pozdnímu Štúrovu pokračovateli. Druhý kritický rozbor, týkající se nejmladší slovenské slovesné tvorby, J. Jesenského, J. Gregora-Tajovského a J. Cigáně (Kraska), podává Fr. Votruba; řečení čelní zástupci mladého literárního Slovenska po prvé zde oceněni. Známý skladatel a hudební teoretik M. Schneider-Trnavský rozbírá a utřiďuje prvky slovenské a maďarské lidové písně; B. Pavlů otiskuje zde svou řeč o neoslavismě, konanou na martinské poradě mládeže r. 1908, a na závěr ideového obsahu sborníku, spolu na znak soudržnosti starší a mladší vrstvy nové generace uveřejňuje vůdce „hlasistů“, V. Šrobár, kulturně dějepisnou stať o počátcích slovenského obrození. V ,Sborníku‘ současně vystupuje v rámci tohoto ideového obrazu nový umělecký dorost: J. Jesenský čtyřmi osobně procítěnými „Sonety“, V. Roy a J. Cigáň řadou nových veršů, zejména formálně pozoruhodných, (Kosorkin) Danielovič slibnou původní novelou „Vytrezvenie“ — záruka nové umělecké prakse v rámci řečených teorií.

Hlavní význam ,Sborníku slovenskej mládeže‘ tkví v odvaze činu. Je to, jakkoli počáteční, prvý nový čin. Padlo-li mezi slovenskou mládeží slovo o blízké turgeněvské analogii k typu Bazarovovu, nutno se upamatovati, že i zde předchůdcem jeho byl osudný slovenský Rudin, ohnivý řečník, deklamátor o národní práci a pathetický horlitel, ale typ zlomené, pasivní vůle. Slovenská obdoba Bazarova jest již první krok k nápravě: třebaže ,Sborník‘ svolává zatím jen několik nespokojených ,dětí‘ v zápas proti patrně spokojeným ,otcům‘, má již mocného spojence v nové idei, vítězící v celém kulturním světě — v světovém názoru mravně demokratickém, dědictví ,Hlasu‘ a ,Slovenského Obzoru‘. Analysa jest pouze prvá vývojová stanice každé nové oposice: místo analysy nastupuje dříve neb později metoda vlastní kladné práce. Mládež, vztyčující si ve ,Sborníku‘ úkol revise krátké, dosud plně nezažité epochy ,Hlasu‘, přikročuje záhy k vlastnímu, věcně již založenému úkolu: vidí se nucenou revisi epochy ,Hlasu‘ nahraditi širší a pronikavější revisí celého slovenského života, nejen hurbanismu, ideově již překonaného, nýbrž v prvé řadě základní kritickou přehlídkou národních a kulturních ideálů počáteční doby Štúrovy.

K tomuto širšímu a závažnějšímu národnímu úkolu slovenská mládež přistupuje v zápětí po prvém veřejném ohlášení svého zásadního odporu: ještě téhož roku zakládá stálou volnou tribunu k práci a šíření nových ideí — vlastní revuelní časopis.

Myšlenka časopisu jako veřejného fora před světem domácím i mimo domov uzrála rovněž na martinských poradách mládeže v srpnu r. 1909. Po čtvrt roce, v listopadě téhož roku vychází v Peštbudíně prvé číslo ,Prúdov‘, revue mladého Slovenska, jak mládež sama hrdě si vepsala v štít.

Odhodlanost a sebevědomí, jež věří svým silám a zná svůj cíl, hovoří z úvodního článku prvého čísla, jenž vztyčuje znovu nepodlehlou zástavu ,Hlasu‘. Při samém početí nového časopisu padla z protivného tábora přezíravá výtka o mladické nevyspělosti; ,Prúdy‘ ji na místě odrazily. „Lebo tam,“ — praví se v proslově — „kde sa mládeži kladie za cieľ len spievať, zabávať seba a druhých, tancovať, robiť národnú štatistiku, tam je treba znova a znova dokazovať, že činnost mládeže tým vyčerpaná byť nemôže a nesmie, že mládež musí mať ďalšie a vyššie ideály a ciele.“ Tak zatuchlý, úzkoprsý, v nejhorším smysle buržoasní duch mořil ideu mladého Slovenska ještě před deseti lety — ,otcové‘ chtěli doslovně umačkat mládež tvrdou patriarchální pěstí.

Hlásat pochopení pro veliké kulturní, politické, hospodářské úkoly slovenské mládeže v národní práci označuje se důtklivě za povinný program nového listu. „Mladé Slovensko musí jasnejšie precítiť svoje národné povinnosti, musí striasť so seba úzkoprsý, konservatívny názor, ktorý sa javí v takom obmedzovaní snah mládeže. Vynikajúcou známkou národného myslenia slovenského je usilovanie zachrániť staré, slovenské, uložiť to do archívov, museí, sbierok, časopisov. Ale či nám stačí zachovať iba pamiatky minulej historie, či nám netreba skôr starať sa o budúcu historiu?“ Proti ztrnulému historismu starých staví mládež svůj realism: zrak majíc upřený na smutný přítomný stav věcí usiluje o zvelebení duchových statků slovenského lidu.

Nenacházejíc doma pomocné ruky, mládež se utíká k zdravé svépomoci. Pověstná, přímo pověrečná hrůza hurbanovská z nových směrů a myšlenek kupí jí v cestu překážky na překážky: pout bude daleká a obtížná, ale duch mladých dobyvatelů jest v předsevzetí svém duch Lakedaimonských: „Ak padneme i my, padneme s povedomím, že naša myšlienka nepadla, ale že musí skoro dakto druhý snáď šťastlivejší alebo schopnejší začať zase tam, kde sme my prestali. Môžeme priniesť časopisu svoju lásku k veci a mladistvé oduševnenie s povedomím, že bolo našou povinnosťou vykonať toľko, koľko sme vládali, a že životnej borby báť sa nesmieme.“ Pevnost vůle a zaujetí myslí za novým velikým cílem jest takřka ještě duchovým pozůstatkem nezlomné nápravné vůle Štúrovců z klasických let prešpurských.

Nový list píše si v čelo zásadu soběstačnosti: od mládeže, o mládeži, pro mládež. Bude vychovávat, ukazovat nové dráhy a cíle, zápasit proti myšlenkové lenosti domácí, „sbližovať s ostatným svetom, zvlášte so životom českým a slovanským vôbec, ale nebáť sa ani pohľadu do života zápádu“. Bude usilovat o nápravu křivd, jež zasela maďarská škola; bude pojítkem mládeže, rozptýlené po jednotlivých drobných střediscích doma i za hranicemi, chce pěstovat mezi ní cit pospolitosti a vzdělávati ji na budoucí učitele lidu. Konečně bude časopis ,pro mládež‘; volná tribuna všech, třeba odlišných, ale poctivých názorů, bez předsudků a zřetelů společenských tříd. „To je cieľom ,Prúdov‘: rozvíriť, rozprúdiť stojaté vody slovenského národného života a v prvom rade života mládeže. Povolávame celé mladé Slovensko a jeho priateľov k súčinnosti a podpore. Je treba dokázať, že slovenská mládež túži von, na svetlo, za prácou.“

V podstatě opět program a duchové dědictví ,Hlasu‘, k němuž se nový dorost přihlásil po prvé již ve ,Sborníku slovenskej mládeže‘. Tábor nové oposiční mládeže jest založen a prohlášen bez slavnostních gest: na řadě jest střízlivých šest dní drobné, vytrvalé práce. Cit národní povinnosti žije svorně v tomto táboře slovenské naděje: zbylí „hlasisté“ druží se k nové jaré vrstvě pod demokratický a pokrokový prapor ,Prúdov‘ a tak druhá obrodná vlna, semčená v jedno na výboj i odboj, slibuje v budoucnosti být vlnou vítěznou.

Mladé Slovensko sdružuje v pětiletí 1909 — 1914 téměř všechnu inteligentní vrstvu nejmladší doby. Kmen přispěvatelů do ,Prúdov‘ trvá v prvém i posledním ročníku skoro nezměněn; zatím roste vždy řada nových oddaných přívrženců. Ideovým vůdcem tohoto mladého Slovenska, jeho tvůrcem a organisátorem, jest myslivý a vzdělaný duch o vážné kultuře ideové, vysokém slovanském uvědomění, a co třeba zdůrazniti, hbitý novinář Bohdan Pavlů; jemu po boku stojí právník Ivan Markovič, zprvu hlavní redaktor ,Prúdov‘, dále právník Miloš Vančo, národní hospodář Jan Halla, Jan Medvecký, redaktor ,Slovenského Týždenníku‘ Milan Hodža; ze starších pracovníků ,Hlasu‘ přimykají se k mladší sesterské skupině ,Prúdov‘ opět V. Šrobár, hlavní sloup realistického hnutí let devadesátých, a hluboký znalec slovenského života, Ant. Štefánek, redaktor ,Slovenského Denníku‘. O kritické vůdcovství v směru literárním dělí se zkušený literární historik Frant. Votruba, rodilý Čech, s pozoruhodným slovenským kritikem Pavlem Bujňákem; kromě nich o poslání slovenského písemnictví přemýšlí zejména Ďuro Slávik-Neresnický, také činný účastník literární. Básnicky mladé Slovensko přináší obrodu obsahu i formy. Mluvčím a vlastním básníkem-představitelem jest jemný, umělecky procitlý lyrik Ivan Krasko, v jehož krajně osobnostní poesii proniká vyspělá synthesa západních kultur literárních, zvlášť moderních vzorů českých, s domorodým prvkem slovenského prostředí; vedle něho původní a slibný, pohříchu záhy unavený talent reflexivní, Ivan Gall, šťastný náladový improvisátor Vladimír Roy a jeden z nejmladších slibů slovenské poesie, velmi plodný Martin Rázus, jsou hlavními zástupci nového směru z vrstvy mladší. Rázem a cílem svých básní druží se k nim Janko Jesenský, v ,Prúdoch‘ (jako Ivan Gall) nezastoupený. V novele a povídce vedle Jesenského, Kraska, Rázusa do popředí vynikl Josef Gregor-Tajovský, šťastný pěstitel dědinského genru realistického, rovněž pilný spisovatel her divadelních. Z ostatních jmen dlužno uvésti: A. Devečku, J. Hanzalíka, dále autora zdatné monografie o D. Lichardovi, literárních a popularisujících článků v ,Slovenském Denníku‘, Štefana Janšáka, statistika Emila Stodolu, Josefa Urama, S. Zocha, bratry Ivana a Fedora Houdka, Josefa Burjana, obětavého technického pracovníka Jana Páričku, nakladatele ,Prúdov‘, prvou oběť války z kruhu mládeže; z ženských vrstevnic sluší se jmenovati nadanou Taťjanu Štefanovičovou, horlivou feministku Hanu Gregorovou a Helenu Turcerovou, doktorku filosofie, spisovatelku francouzské vědecké monografie o Ľ. Štúrovi a jeho době. Domácích spolupracovníků ,Prúdy‘ mají již s dostatek — širší tribuna přispěvatelů je charakterisuje velmi výstižně vůči těsné plošině ,Hlasu‘ i ,Slovenského Obzoru‘.

Časopis, vyzbrojený stálými rubrikami je skutečně pojítkem mládeže, roztracené „na chlebovej postati“ — podle slov Sládkovičových — „po tom šírom sveta poli“: nejen v domácích městech, Martině, Prešpurku, Zvoleně, Kluži, Pešti („Slovenský spolok“), nýbrž i za hranicemi Uher, ve Vídni („Tatran“ a „Národ“), v Praze („Detvan“), ba až v Berlíně a Moskvě. Pilná činnost její odráží se viditelně v ,Prúdoch‘. Konají pravidelné schůzky, debatují na nich o látkách ze slovenské, české, ruské, světové literatury, všímají si pilně věcí politických, zvláště uherských, zabývají se otázkou studentskou, abstinentní, ženskou; v praktickém oboru obracejí zřetel k peněžnictví, slovenskému dorostu řemeslnickému a hospodářskému, jenž se vzdělává na českých odborných školách — rámec úspěšné činnosti značně široký.

Mládež má své osobní lásky. Z velikých vrstevníku literárních cení si vedle Kukučina zejména Hviezdoslava, z něhož členové její estetickým rozborem vycházejí; v „Dejinách literatúry slovenskej“ od svého velikého rodáka, Jaroslava Vlčka, vidí obraz celého duchového slovenského života; Masaryk a Kramář jsou jim vzory pilné národní a kulturní práce; z ostatního Slovanstva Tolstoj, veliký učitel „hlasistů“ a z ostatního kulturního lidstva spravedlivý Björnson, jehož příkladu práce váží si nad jeho těžký hlas ve prospěch Slováků. ,Prúdy‘, zvlášť v prvých dvou ročnících, nevyhýbají se břitké a věcné polemice — v odpůrcích jejich sešli se ku podivu svorně všichni, kdo byli kdysi proti ,Hlasu‘.

Trvalý klad, jenž nepozbude ceny, jest jejich prakse v tak řečené vzájemnosti česko-slovenské, jak do nedávna, snad diplomaticky, snad opatrnicky, se říkalo skutečné národní jednotě Čechů a Slováků. ,Prúdy‘ jsou v jistém smysle novou česko-slovenskou revuí: hledí si soustavně a věcně českého života, otiskují důsledně i česky psané příspěvky, prosu, verše, statě poučné. Na otázku součinnosti odpovídají statečným činem. Pro názor jejich nejlépe svědčí místo, jehož závěrečná stylisace hleděla ovšem ještě k poměrům před válkou (I 223): „Ide o to, aby kultúrna jednota československého národa, dokumentovaná celou kultúrnou historiou, bola obnovená, aby vykorenené boly stopy zhubného vplyvu maďarizačného v slovenskom smýšlaní. Otázka rečová je tu podriadeného rázu, a jej násilným nesením ani zďaleka by sa problém československý nevybavil. Československá vzájomnosť spočíva na jednotnom vývoji kultúrnom, na jednom cieli — utvorení jednotného svetového názoru v Čechách i na Slovensku, na našom duchovnom sblížení s českým kultúrnym životom: lebo ak sa k českému životu priblížime, vrátime sa sebe samým a emancipujeme sa od škodného a nám kultúrne cudzieho živlu maďarského aristokratizmu. Našim cieľom nech je vzdor rôznosti podmienok politického vývoja tvoriť jedon kultúrny harmonický celok, a postaviť sa do služby spoločného národného ideálu, aby sme boli pripravení k spoločným bojom budúcnosti.“ Zásadní, bez zřetelů vpravo vlevo uskutečňované stanovisko ve věci česko-slovenské jednoty ,Prúdy‘ šíře objasnily obsáhlou anketou, ukončenou právě v posledních nedělích před válkou, jež vyšla na světlo z válečného úkrytu teprve po říjnovém převratě v posledním dvojčísle V. ročníku ,Prúdov‘: její látka nyní v retrospektivě znamená skutečně začátek ideového protirakouského odboje národního ještě z dob před světovou válkou. Poměr ideální a spolu praktický rozvíjel se v ,Prúdoch‘ stále utěšeněji: pět dosud vyšlých ročníků ,Prúdov‘ jest oprávněnou pýchou mladého Slovenska a spolu oprávněnou nadějí neporušené, v těžkých dobách znova utužené kulturní a národní souvislosti. Jako kritická revue mladých revisionistů ,Prúdy‘ prospívaly slovenské kultuře nesmírně: okolo nich soustředila se z části činně, přímou účastí, z části trpně, recepcí jejich směru a ideí, slovenská Moderna literární.

Boje o slovenský zítřek končí se slibně aspoň pro nové písemnictví: nový, zdravý proud vytryskl z útrob země na povrch. Ztratil-li se v skrytech zemních prv než mohl zesíleti, nebyla tím vinna závada organická: pětiletá vnucená válečná přestávka nyní již je bohdá překonána.