ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

[Jeho život.] Ten, jenž dal po sobě jméno významnému období od let čtyřicátých až po samý začátek osmdesátých let minulého věku, Ľudevít (Velislav) Štúr, narodil se v lůně nezámožné rodiny evanjelického učitele v Zay Uhrovci na Trenčínsku dne 28. října 1815. V předmětech elementárních vychováván byl zprvu doma; odtud záhy byl poslán na ev. gymnasium rábské, kdež se vlivem profesora Pece po prvé seznámil s jmény Dobrovského a Šafaříkovým a procitl ve slovanském povědomí. Z Rábu odchází po dvou letech na proslulé ev. lyceum do Prešpurka, stává se údem a záhy hlavou literární Jednoty, seskupené okolo Palkovičovy stolice řeči a literatury českoslovanské, v letech 1839 — 1841 studuje filosofii a linguistiku na universitě v Halle, vrací se s podzimkem r. 1841 domů, cele se věnuje ruchu národnímu a buditelskému, organisuje ústav prešpurský a přednáší na něm, bojuje s úklady maďarisace, až jest jí v lednu osudného roku 1844 sesazen s místa učitelského; v letech 1844 — 1846 je duší revoluce literární, v dvouletí 1848 — 1849 organisátorem a vůdcem ozbrojeného slovenského odboje proti Košutovi, po jehož koncích se v modranském soukromí obírá dávnou historií a mytologií slovenskou — bohužel již netušeně se nachýlil sklonek jeho dní. Umírá, neženat, tragickou náhodou: vyšel si v prosinci r. 1856 na lov, jenž byl jeho jedinou čistě osobní náruživostí, padl přes příkop a náboj z pušky vnikl mu do levého stehna ranou smrtelnou. 12. ledna r. 1856 byl na hřbitově modranském vykopán hrob největšímu národnímu buditeli Slovenska.

[Studie a vlivy.] Německý filosofický romantism byl právě v rozkvětu, když Štúr vstoupil na universitu v Halle, aby své vědomosti, nabyté v Rábě a Prešpurku, prohloubil v duchu moderním a opřel je pro svůj úkol národní filosofií. Cesta do Němec přiváděla skoro všechny Slováky k herderovskému humanitismu, jenž mocně zdůrazňoval zvlášť kulturní prvky plemen slovanských. Z Berlína, Heidelberku, Jeny, Halle vracejí se domů místo rozhořených jinochů mužové celí, Slováci zocelení. Štúr studuje v Halle (Dobrosoli, jak etymologisuje kollárovsky) návodem profesora Potta, filosofa-linguisty, obšírně a nadšeně nauku Hegelovu, tehdy oblíbenou; Herder, Hegel, Rousseau z velikých rozsevačů cizích, Kollár, Šafařík a Hollý z apoštolů domácích skládají zde svým učením a teoriemi světový názor mladého Štúra; současně ho mohutně poutají náhledy vůdců ruských slavjanofilů, Aksakovovy a Chomjakovovy. Všechna tato jména vztyčují veliký, zářivý ideál svobody duševní, národní i politické; Štúr si jej horečně osvojuje: svoboda Slováků namístě jejich hluboké lidské nesvobody jest odtud jemu hvězdou vůdčí, jež řídí všechna ideální konání jeho i jeho oddaných druhů.

[Charakter Štúrův.] Ocelově pevný a ideálně čistý. Sám k sobě velmi přísný, spokojuje se minimem potřeb životních: 6 krejcarů na den, na chléb vezdejší opravdu nejnutnější, zpravidla mu postačovalo. Studuje při tom ve dne v noci; v dobách pro národ nejvážnějších bdí neustále, několik nocí po sobě nepřeje si odpočinku. Jest asketou k svému tělu a krotitelem stejně tvrdým jest i nejbytelnějších a nejspravedlivějších lidských vášní v sobě. Uvolňuje svazky s rodinou a krevnými příbuznými, aby mu nebyly brzdou v tuhé práci národní, kterou si ustanovil. Při návratě z Halle přes Prahu domů, v Hradci Králové hluboko je zasažen ve svých jinošských citech milostnou náklonností k sličné panně Marii Pospíšilové, dceři známého kněhtlačitele — chvatně odjíždí z Hradce, pohřižuje se v práci národní, stápí ve věčné Lethe cit lásky k ženě, na pole intensivního života duše převádí pohlavní energii. Tento antický, silný charakter sugestivně vábí mládež; slova jeho zapalují, činy nutí k následování. Není u něho strojenosti ani v situacích nejchoulostivějších; ze zřídel opravdových bolů tryskají slzy, jež pláče nad zříceninami Děvína, v přísaze se tu zasvěcuje svému národu a Slovanstvu; je v tom kus pobožnosti nejvroucnější, když plachým, chvějivým krokem stoupá po svaté skále vyšehradské: oko jeho jiskří věšteckým tušením slavnosti vzkříšení, přehlížejíc vzdorně smutnou pláň Bílé Hory. Národ a Slovanstvo, jeho vzdělání a osvícení, byly mu nejsvětějším ideálem, jehož naplnění obětoval — přes své omyly čistě a nezištně — veškery své, žel záhy zlomené, duševní síly.

[Spisovná odluka Štúrova.] Z pohnutek veskrz ušlechtilých Štúr přistupuje r. 1844 k odpovědnému dílu svého života, jež se nejúže přimyká k jeho jménu v našem kulturním i literárním dějepise: k slovenské odluce od spisovné češtiny a k založení samostatné slovenštiny literární. Jako všude, i v tomto podniku je výborným organisátorem.

Se svými věrnými druhy, učeným Michalem Miloslavem Hodžou a rázným Josefem Miloslavem Hurbanem, promýšlí, naposled v jeseni r. 1843 na faře Hurbanově v Hlbokém, důvody pro novou řeč knižní na Slovensku. Zdálo se, že od Bernoláka skutečně jich přibylo.

Slovenský lid byl v úpadku národním i kulturním; povznést jej z něho, vyburcovat jej z duševního spánku, bylo možno jen osvěcováním a poučováním. Slovenský lid osvěcovat a poučovat lze pouze jeho vlastním, slovenským slovem. Spisovná čeština není mateřským nářečím lidu na Slovensku; zdomácněla zde v knihách a církvi jako vyhnanec pobělohorský, kdy jí začali užívat zejména bratrští spisovatelé jako řeči církevní. Ale tato církevní řeč není ani řečí spisovnou: katolická církev užívá latiny. Právo na výchovu a vzdělání v mateřském jazyku mají však na světě všichni národové; zdůrazňoval je již Komenský, který kdysi pracoval na Slovensku, a nejnověji Kollár i Šafařík se vyslovují pro individualitu slovanských kmenů. Po století řada spisovatelů obou náboženských vyznání ukazovala opět a opět na povinnost literárního vzdělávání domácího nářečí slovenského; na konci věku XVIII. národní jednota byla dokonce porušena pro tuto spisovnou otázku se strany katolické (bernolákovské): již všechny tyto přirozené a historické důvody mluví pro to, aby i Slováci konečně se ujali svého starobylého a zachovalého slovenského jazyka v slově i písmě, aby pomocí jeho se spojili opět na základě jednotné národní vzdělanosti. Jsou však pro toto národní sjednocení i důvody zvláštní. Slovenština má svůj odlišný od češtiny, starodávnější ráz; jak učí Šafařík, je mezi jazyky slovanskými řečí, nejbližší staré slovanštině, má tedy vynikající znak řečové individuality. ,Bibličtina‘ není více tříbena a pěstována na Slovensku; upadá zde, jsouc hrubě porušována nepřetržitým a také nepřetržitelným vnikáním slovenského živlu do její skladby i slovníku: Slovákům nevyhovuje. Avšak ani slovenština Bernolákova nevyhovuje národnímu celku, nejvýš ještě západní oblasti slovenského lidu; není čistým, ústředním nářečím slovenským, nýbrž dialektem místním, podléhajícím silně sousedním vlivům českým; užívá jí konečně jen zlomek spisovatelů katolických. Z těchto všech a jiných průvodních příčin třeba je především spojit národ v jednotné, jeho vlastní spisovné řeči, aby si v ní vlastními silami zabezpečil pokrok a budoucnost kulturní a politickou — tuto zvlášť vzhledem k hrozícímu nebezpečí rozpínavé maďarisace. Tak asi uvažovali Štúr, Hodža a Hurban v onen osudný slovenský podzimek r. 1843.^[1]

Z těchto teorií uzrál čin již na jaře r. 1844: druhý ročník Hurbanova almanachu ,Nitry‘ vychází jako prvá slovenská kniha v novém spisovném rouše tlačená — české její znění původní ještě přes zimní měsíce redaktor její na Štúrovu radu nahonem přepsal do slovenského nářečí. Na oporu nové slovenštiny Štúr píše r. 1846 spis „Nárečja slovenskuo alebo potreba písania v tomto nárečí“, v němž veřejnosti úředně ohlašuje odluku Slováků od spisovné češtiny, odůvodňuje ji názory, svrchu stručně shrnutými a přesně vymezuje středoslovenskou povahu nové řeči spisovné. Je to hotová výpověď literární češtině na Slovensku. Téhož roku Hurban zakládá prvou revui nového směru, ,Slovenskje pohľadi na vedi, umeňja a literatúru‘, jež je literárnímu tvoření novějšímu vítanou základnou, podobně jako již od léta 1845 jsou Štúrově slovenštině pomocníkem velmi úspěšným ,Slovenskje národné noviny‘ s výpravnou beletristickou přílohou ,Orlom tatránskym‘ — novinářská organisace Štúrova byla pro celý podnik štěstím nemalým. A konečně Hodža píše r. 1847 „Dobruo slovo Slovákom súcim na slovo“, r. 1848 „Vetín o slovenčine“, obrany nového spisovného jazyka, teoretické i filologické, prakticky upravuje pravopis jeho v latinském spise „Epigenes slovenicus. Tentamen orthographiae slovenicae“ (1847). Do r. 1852 vycházejí ještě dva ročníky slovenské ,Nitry‘ s příspěvky ve verších i prose od celé řady přátel spisovné reformy Štúrovy, s verši druhdy velmi čestné úrovně. Když téhož roku 1852 po prešpurském poradním sjezdě slovenských filologů vychází společnou pílí Hodžovou a Hattalovou „Krátka mluvnica slovenská“, definitivně ustavující zákony i pravopis nejmladší slovanské spisovné řeči, byla tu již nejen slovenština věcí hotovou: hotova byla i miniaturní, s chutí však žijící a spisovným rouchem úplně samostatná literatura slovenská.

Oprava Štúrova přijata byla na Slovensku s jásotem a oduševněním. V tábor její vstoupili hned všichni Štúrovi žáci a přátelé z Jednoty a Ústavu prešpurského, skoro všechna evanjelická inteligence, jež po Bernolákovi ještě se držela ,bibličtiny‘, a do r. 1852 i většina někdejších stoupenců Bernolákova směru, katolických spisovatelů. Strana protivná na Slovensku byla slabá počtem a ještě víc způsobem boje proti Štúrovcům. Ev. farář O. H. LANŠTJÁK vydal proti Štúrovi nekalý spisek „Štúrovčina a posouzení knihy ,Nárečja slovenskuo‘“ (1847), hemžící se siláckými, ne silnými slovy proti jejímu původci (podobně proti Hodžovi napsal podezřelý spisek maďarský ,Antimagyar‘!); a Štefan Launer rovněž v několika hanopisech ostouzí před českou a denuncuje před maďarskou veřejností své protivníky. Několik spočátku nerozhodných spisovatelů slovenských, na př. Lichard, Radlinský, Záborský a j. nakonec věc spisovné slovenštiny vzali úplně za svou.

Daleko vážnější odpor proti slovenské odluce zdvihl se však se strany české. Historie těchto smutných a neblahých bouří, jež na obou stranách znesvářily mezi sebou mnoho vlivných a starých přátel, jen letmo se dotkneme: jsou to dávno tempi passati, pomalu snad přebolely, jejich trpké ovoce pro nás již nenabude lahodnější chuti.

Ačkoli Štúr, Hurban, Hodža, a po nich řada jiných ,separatistů‘ neustávali opakovat, že čin jejich není namířen proti češtině nepřátelsky, že cílem slovenštiny je pouze probuzení slovenského lidu ze staletého spánku národního, že „písemnost slovenská s literaturou českou tvoří i nadále jen jednu literaturu československou“ (Viktorin 1865), že všechno, „co je české, to je i naše a co je slovenské, to je i české“ (Kalinčák 1870): všechny tyto a jiné a jiné hlasy zněly v Čechách hluchým uším hned od prvopočátku. Známí musejní „Hlasove o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky“ (1846) příkře odmítali neslýchaný čin Štúrův ústy osobností na slovo vzatých. Zejména Kollár, jehož sám Štúr pokládá za duševního otce slovenštiny (pro jeho učení o individualitě slovanských kmenů a pro jeho činnost folkloristickou) odvrátil se od Slováků s rozhořčeným gestem; volil, unesen hněvem i prudkým temperamentem, často příliš bolestná slova pro sluch slovenský, v jádře však jeho varování skrývala v sobě velikou lásku i starost o budoucnost Slováků, starost pohříchu ne zbytečnou, jak dosvědčila pozdější hořká zkušenost. Také vážný Šafařík se nehlásil k dítku, jehož byl bezděčným spolutvůrcem (svými úvahami o svojskosti slovenských nářečí a „Slovanským národopisem“); Havlíček spočátku několikrát se zakousl velmi jedovatě (na př. často citovanými ,tiskovými‘ chybami o „tatarské literatuře“ a „prasidle slovanském“), jízlivě se choval Čelakovský a pohrdlivě k slovenské „literaturce“ Vocel a hněval se všechen snad literární svět český: měl — o tom ani teď není sporu — k nevůli důvod nejeden. Mezi Čechami a Slovenskem pro spisovný rozkol vznikl nelad, který čas byl ovšem velice zmírnil, jehož však — sit venia veritati — z kořene nevyhladilo ani těch osm desetiletí, jež ubíhají zatím od Štúrovy odluky: politicky konečně zas sjednocený a osvobozený národ se staletými společnými kulturními tradicemi užívá nyní dvou řečí literárních…

Štúr se svou spisovnou novinou zastihl ještě líp než Bernolák svou dobu. Lví podíl na čerstvém rozšíření nové spisovné řeči ve všech, i nejodlehlejších koutech Slovenska, získal si však sám Štúr-organisátor. On ihned si vymohl koncesi pro noviny, aby tiskem mohl svou myšlenku propagovat a jí hájit; on přesvědčil Hurbana, aby ještě přes zimu narychlo přepsal českou ,Nitru‘ II do střední slovenštiny a vytvořil tak stav věci hotové; on, sám nefilolog, vyhlédl si Hodžu, dobrého filologa a znalce nářečí slovenských za vědeckého pomocníka při svém podniku, plném i odborné odpovědnosti. Z jeho popudu konečně se ustavila již v létě r. 1844 prvá významná literární společnost slovenských rozkolníků v čele s Miloslavem Hodžou, „Tatrín“ svato-mikulášský, jenž až od revoluce rozmnožoval po Slovensku slovenské spisy a trvalou památkou se zapsal v kulturní dějiny probuzeného Slovenska pro svůj veliký národní čin: provedl smír duchovenstva obou hlavních, z dob protireformačních od sebe bočících náboženských stran na Slovensku.

Za těžké doby, jež útlý, na svépomoc odkázaný organism slovenštiny („za tú našu slovenčinu“ znamená vždycky: za slovenský národ!) protrpěl v následujících desetiletích, Štúr osobně viny nemá. Provinil se jistě růžovým optimismem v posuzování budoucnosti, nekritickým přeceňováním samostatnosti a individuality slovenského kmene a zvlášť nové slovenštiny — ale není, jen on sám, odpověden za ony zkoušky, jež bylo přestát slovenštině v dobách jejího dětství. Reakce a kulturní bída po revolučním roce 1848 přišla ve všech zemích; Sládkovič, Chalupka, Botto, Kráľ, Kalinčák a jiná jména jsou však svědky, že ani za mrazů reakce nebyly nadobro zmrtveny slovenské kulturní proudy. Nelze všeho v dějinách vysvětlit matematicky: spisovná odluka na Slovensku byla bohužel neodvratitelnou vůlí doby a Štúr byl tím, jenž nevyzpytatelným řízením v osudech národů časem být musí.

[Verše Štúrovy.] Štúr byl básník více svým citem než posvěcením tvůrčím. Povinnost buditelská i sama jeho snadno vzrušená mysl nutkaly ho, aby změřil své síly v umění veršovém. Prvé své plody veršované posílá od r. 1835 do ,Plodů‘, ,Tatranky‘, ,Hronky‘ a pražských ,Květů‘ z domova i ciziny: jsou to verše ohnivé víry a vírných citů slovanských, historickou elegií kollárovsky zbarvené, řidčeji milostným odříkáním rozechvělé, lehké a zpěvné; po r. 1844 arci již roucho jejich je slovenské a také ráz se přizpůsobuje více poesii lidové. Štúr, sám skrovný básník, je zakladatelem prvé veršové slovenské školy. Prvky lidových písní, tradice domácí, pověsti a pohádky lidu ve steré obměně staly se základem jejího veršování a pramenem do únavy vyčerpávaným. Z veliké východní slovanské literatury předjal Štúr známou teorii o škodlivém vlivu západních evropských kultur na samorostlý vývoj a růst domněle mnohem zachovalejších a původnějších kultur slovanských národů; jako lidový obsah látky byl hlavní podmínkou estetiky Štúrovy, tak domácnost, formální slovenskost její byla prvým zákonem poetiky školy Štúrovy až do konce let sedmdesátých. Takový asi obraz podávají i jeho „Spevy i piesne“, jež vyšly — jediná veršová sbírka Štúrova — až r. 1853 v Prešpurku, „bratrovi [Karlovi] za hrobem posvěceny“; z nich poznáváme celého Štúra, básníka skrovných fondů tvůrčích. Kromě dvou obšírnějších epických látek, „Svatoboje“ a „Matúše z Trenčína“, s národní tendencí, chabě však zpracovaných, obsahuje tato knížka výbor jeho buditelských veršů a písní revolučních, předtím v ,Květech‘, ,Nitrách‘, ,Orle tatránskom‘^[2] a jinde otištěných. Všechny verše Štúrovy zajímají dnes již jen literární dějepis.

[Politické a národopisné spisy Štúrovy.] Literární žeň Štúrova, jež je povinností osvobozeného Slovenska vůči jeho prvému vůdci národnímu, by byla neveliká, historickou kořistí však je bohatá a zajímavá: právě tento národní vůdce a bojovník, průkopník a obratný organisátor vyniká všude nad odborného spisovatele. Kromě řečeného již spisku „Nárečja Slovenskuo“ Štúr vydal téhož roku (1846) ještě druhou laickou knihu na zdůvodnění slovenštiny, „Nauku reči slovenskej“, jež šíře rozvádí důvody, sebrané v knize prvé. V letech 1848 — 1849 Štúr se oddal telem duší věcem politickým; zvolen byl poslancem na sněmě uherském, vyslán do Vídně k císaři s deputací, účastnil se slovanského sjezdu v Praze a po něm vedl slovenský odboj proti Košutovi: z této doby pochází řada jeho článků a statí politických v ,Slovenských národních novinách‘, ,Orle tatránskom‘ i ,Slovenských Pohľadoch‘, účinně potírající úsilí maďarisační. V nuceném ústraní porevolučním Štúr v Modře pracoval u svého bratra o díle folkloristickém: „O národních písních a pověstech plemen slovanských“ (vyšlo česky v Praze 1853), jež je výsledkem někdejší jeho činnosti učitelské a v němž lidovou píseň a vůbec lidovou literaturu slovanskou povyšuje z důvodů filosofických — Slovanům prý souzeno dějinami vyslovit slovem, písní, zpěvem to, co starým Indům a Egypťanům stavitelstvím, Řekům dlátem, Románům štětcem, Germánům hudbou — na vzor básnictví umělého. Tuto teorii, jednostrannou a přehnanou, mladý dorost básnický přijal za prvý článek své artis poëticae. Z téhož soukromí a téhož roku pochází i německy psaný spis Štúrův, jenž až po smrti svého původce vyšel v Moskvě v ruském překladě prof. Lamanského: „C?a???c??o a ?ip? ?????a?o“ (1867), „Slovanstvo a svět budoucnosti“, v němž se Štúr neočekávaně jeví naprostým panrusistou a horlitelem pro cara a samoděržaví — nejsou-li zde cizí rukou Štúrovy názory tendenčně upraveny anebo jemu podvrženy. — Pro úplnost sluší se uvésti menší německé Štúrovy spisky, obrany slovenské národnosti proti rdousící hydře maďarisace: „Klagen und Beschwerden der Slowaken wider die Uebergriffe der Magyaren“ (v Lipsku 1844) a „Das neunzehnte Jahrhundert und der Magyarismus“ (ve Vídni 1845); kromě toho politické zprávy a články téhož obsahu a z týchž let v známém listě německém ,Augsburger Allgemeine Zeitung‘.

[Závěr o Štúrovi.] Rys geniality utkvívá na povaze Štúrově. Nebyl ani posvěceným básníkem, ani velikým umělcem, ani původním myslitelem, ani průměrným filologem, ba ani spisovatelem zvlášť produktivním, vůbec, tvůrčí zdroje jeho byly zcela na povrchu; a přece jméno jeho značí pro Slováky více než jméno Kollárovo, více než jméno Šafaříkovo: značí epochu slovenského národního probuzení. Štúr byl rozeným vůdcem a bojovníkem idey, smělým organisátorem; byl pružným pérem, jež posunulo ručičku na ciferníku národním tam, kde jí měla zapotřebí doba nová. Jeden z nejčistších, třebaže ve světě neznámých, poněvadž právě slovenských, charakterů lidstva jest i výkvětem probuzeného Slovanstva a zůstane jím, pokud pod věkovitými štíty Tater zvonit bude slovenština a pokud nad nimi kroužit bude veliký, symbolický pták, Slovanstva orel bílý: to jest, na další věky.

[Zásady a směr], jež jsou napsány v estetickém zákoníku družiny Štúrovy, z části byly již vysvětleny při výkladě národních a básnických teorií jejího zakladatele. Lidová slovenská píseň, domácí tradice a prostonárodní umění jsou jí posvátným vzorem v lyrickém i epickém tvoření umělém; ideálem jejím je co možná největší sblížení s duchem básnictví lidového, v němž Štúr vidí sumu dokonalosti. „Štúr korigoval dopodrobna československé práce študentov, čiarku za čiarkou: ale na piesňach národných neopovážil sa ničoho nič premeniť. Bola mu národná poesia útlou: netýkaj sa. Tie piesne my nesmieme korigovať, hovoril, lež učiť sa z nich národne písať i básniť,“ zapsal podle mistrových slov jeho oddaný druh a životopisec, J. M. Hurban (,Slov. Pohľady‘ 1881, 127).

Tato těsná základna básnické školy Štúrovy omezena byla v prvé řadě na slovenský lid a jeho oblast folkloristickou, hlavně písňovou; kultura jiných národů slovanských ozývá se poměrně pořídku. Slovensko Štúrovcům se zdálo novou zemí vyvolenou, posledním tajemným záměrem historie; ukolébává je v tento milý přelud přece sám učený Šafařík i slovanské věštby Kollárovy a jeho domácího epigona Jana Hollého; lahodí jim tlusté výklady cizí o samorostlosti (vlastně: zaostalosti) slovanských kultur, hymny a dithyramby slavjanofilů na slovanský rod a jeho budoucnost — prapůvodní cit a vlastenecké nadšení je vůdcem těchto prvých slovenských básníkův i veršovců, nikoli umělecká výchova, vkus anebo kultura. Cit jest ovšem jedním z hlavních zdrojů tvůrčích koňů básnických, sunt autem certi denique fines — na tyto hranice uměleckých možností a nemožností Štúrovci rádi zapomínali.

Na padesát básníků, veršotepců, rýmařů druží se okolo směru Štúrova; sotva pětina z nich žije a bude žít poesii. Estetika Štúrova sama byla krutou šněrovačkou volné hrudi zralých básníků, tím více dusila talenty nedospělé. Botto, Hodža, Samo Chalupka, Kráľ, Kubáni, Kuzmány, Sládkovič, Žello dostoupili nejvyššího bodu vývoje; mimo ně poesie štúrovská jest jednostranná a jednostrunná, formálně chudá; svěží závan cizí básnické kultury vnesl do ní hlavně hluboký žal Máchův, miláčka Štúrovců, kteří nejživěji pochopili jeho melancholii a citovou rozladěnost.

Nejvěrnější přívržence básnického směru Štúrova tvoří trojice: Samo Chalupka, Janko Kráľ, Jan Botto; okolo nich se kupí plejáda ostatních veršovců doby Štúrovy, druhdy pozoruhodných, většinou však časně zamlklých; vlastním chodníkem podle úřední cesty štúrovské kráčí Ondřej Sládkovič, hlavní básník tohoto období, a úzkými svojskými stezkami řada talentů jiných, málo plodných, nedozrálých a opožděných.

Samo Chalupka

[Život.] Pěvec a rapsod pohronský, Samo Chalupka, narodil se v staré písmácké a literární rodině slovenské r. 1812 v Horní Lehotě na Zvolensku. Otec jeho byl tam ev. farářem a občas zabásnil si v duchu své doby; starší bratr Jan je znám jako satirik a dramatik kocourkoviád. Začátků nevalného vzdělání Chalupka nabyl na Gemeru a v Kežmarku; hlubšího až v Rožňavě, kde mohutně ho chytly slavné znělky Kollárovy; slovanské uvědomění jeho prohloubily studie v Prešpurku, po nichž odešel na vídeňskou universitu na teologii; r. 1834 stal se licenciátem v Jelšavské Teplici a r. 1840 ev. farářem ve svém rodišti, kde po více než čtyřech desetiletích zemřel r. 1883.

[Dílo.] Samo Chalupka je prvý posvěcený slovenský básník prostonárodní. Již v letech třicátých věku minulého skládal vlastenecké písně v duchu slovenské poesie lidové a jejím nářečím; zvláštnost tu, osobitý dialekt i pravopis, v celém svém literárním díle důsledně zachovával, takže k novým vydáním „Spevov“ bývá i pro Slováky přidáván slovník výrazů neobvyklejších. Formálně Chalupka je snad nejpečlivější básník školy Štúrovy. Balada jeho jest opravdová skladba baladická, blízká příbuzná balady Erbenovy; písně jeho plynou pravým písňovým rytmem, vane z nich ohlas zpěvanek a lidových trávnic; ducha domácích zkazek a pověstí básně jeho zachycují vítězně, vzlet jejich je vysoký, dramatičnost působivá, idea veliká — tvořivá síla a invence básníkova přitom omezená, plodnost malá. Ale i tak „Spevy“ Chalupkovy zůstanou živým projevem národního umění pod Tatrou.

V lyrice národní a vlastenecké Chalupka vychází z lidových tradic, jež v ladné a úpravné formě lidu vrací: proslulá „Kráľohoľská“ (1862), „Smútok“ (,Nad Tatrou sa nebo kalí…‘, 1834), „Vojín na úmore“ (,Koníku môj vraný‘), „Bolo i bude“ (1861), „Kozák“ (1846), a „Vojenská“ (1868) jsou z nich nejznámější, záhy byly opatřeny melodií a zlidověly. Jeho epika historická váží látku nejraději z dob tureckého jha na Slovensku, líčí spádně, pohnutlivě, dramaticky: „Turčín Poničan“, „Bombura“, „Boj pri Jelšave“ (vesměs 1863), romance „Križiak“ (1868) a zádumčivý hajducký „Junák“ (1860) jsou asi nejzdařilejší z menších epik Chalupkových. Z vlastenecké historie těží s úspěchem „Muráň“ (1863), z doby Bethlénovy a Vešelínovy, a „Likavský väzeň“, původně jako „Jánošíkova náumka“ v ,Orle tatránskom‘ 1846 otištěný; až v časy krále Svatopluka vrací se prostě a jasně vyprávěná balada „Starý väzeň“ (1858). Největší a nejslavnější skladba Chalupkova je však vlastenecká, tendenční, strhující epika „Mor ho!“ (po prvé v ,Sokole‘ 1864), s dějem promítnutým do IV. století po Kr. „Sleteli orli s Tatry“, začíná se živým obrazem prvý verš její; a děj vypráví: Římský císař Konstancius vtrhl do slovanské Panonie; nečetné slovenské (t. j. slovanské) poselstvo se vypraví k němu s mírumilovnými dary chleba a soli — pán Říma však zpupně odmítne a žádá vzdání na milost i nemilost. Tu vzkypí krev svobodným slovanským junákům, bleskne ocel v pěsti a s bouřlivým křikem ,Mor ho!‘ (bij, zab ho!) vrhne se hrstka těchto reků na silnou družinu carovu, padnou do jednoho, každý však na kupě vrahů. „A ty, mor ho! — hoj, mor ho! detvo môjho rodu, kto kradnou rukou siahne na tvoju svobodu; a čo i tam dušu dáš v tom boji divokom: Mor ho len, a voľ nebyť, ako byť otrokom“ končí se přímým dobovým ostnem mohutná Chalupkova rapsodie. Báseň má vzácný historický kolorit, třebaže její děj je pouhým výplodem obraznosti básníkovy; přitom z každého jejího verše burácí prudká slovanská krev.

Po roce 1868, kdy ctitelé Chalupkovi vydali v Baňské Bystřici soubor jeho „Spevov“, uchýlil se skromný básník do ústraní, z něhož se ozval novým slovem až v. 1875, uveřejniv v ,Orle‘ historickou epiku „Odboj Kupov“, zpěv svůj labutí, silou i formou opozdilý za svými předchůdci z let dřívějších.

Samo Chalupka byl geniální improvisátor. Výstižně charakterisoval ho Vajanský v doslovu k 3. vydání jeho „Spevov“: „Jeho poetické plody nepovstávaly pri písacom stolíku, tak rieknuc, literárne, ale zkrsly nárazom nejakej počutej pieseňky, často i pohovorky… potom šumely mu hlavou dlhší čas a pomaly dostávaly formu a podobu. Ony sú jadrom národného poetického tvorenia obsahom, formou, vozduchom i expressiou. Preto znárodnely, preto přešly do úst ľudu, ktorý ani ich pôvodcu nepozná. Každá Chalupkova pieseň je věčným agitátorom za slovenčinu a pritom dôkazom geniálnosti nielen samého poeta, ale i celého národa.“ I tak Vajanský směle mohl napsat, aniž zevšeobecňoval: neboť lid, který ze sebe rodí pěvce druhu Chalupkova, je lid nevšedně nadaný.

„Spevy“ Chalupkovy zůstanou pokladem slovenské poesie; znovu vyšly v chybné redakci v Ružomberku 1898 a ve třetím, pravopisně upraveném vydání v T. S. Martině 1912 péčí J. Škultétyho.

Kráľ

[Život.] Samu Chalupkovi nejblíže stojí rázem svých poesií Janko Kráľ, v liptovském Sv. Mikuláši r. 1822 narozený; básník zrozením a životem, právník omylem a povoláním. V Prešpurku byl již Štúrovým oblíbencem; ukončiv práva kratší čas v Pešti vypomáhal jako síla advokátní, v letech revolučních vábil k sobě mládež jako ideový komunista, účastnil se bojů, byl lapen a jen včasným a rázným zakročením bána Jelačiće vyvázl zpod šibenice. Po revoluci žil tiše v Zlatých Moravcích, básnicky skoupě se odtud ozývaje a zemřel zde v zapomnění r. 1876.

„Divný Janko“: tak se alegorisoval básník sám v jedné z prvých svých balad. Byl podivínem, samotářem, rozháraným tulákem, záhadou nejbližším přátelům. Nitro jeho pustošil slovenský světobol: celé noci prý mařil v toulkách po slovenských lesích aneb aspoň ulicích Pešti, aby potom doma narychlo na papír vrhl improvisované verše a v zápětí je zničil; z jeho duševní dílny zachovaly se pouhou náhodou ty zlomky, jež tvoří nyní obraz jeho básnického díla. O jeho životě duševním záhy kolovaly legendy: znal prý z paměti celého Shakespeara, veliké západní literatury nebyly mu cizí. Melancholický mrak poesie Máchovy přeletěl přes jeho čelo a vtiskl v ně bratrské políbení: Kráľ mohl být slovenským Máchou. Improvisoval svůj život i svou poesii; podle názorů moderních Kráľ je nejopravdovějším básníkem slovenským…

[Verše.] Zvuky i barvy Kráľovy poesie splývají v čistou náladu měkké, krásou a bolestí zraňované slovenské duše. Také Kráľ je prostonárodní pěvec a baladik; formálně Chalupky nedostihuje, citovým subjektivismem nad něho však vyniká: zajímavý prototyp polo-dekadenta, polo-impresionisty, lze-li užít moderních kriterií na slovenskou poesii let čtyřicátých až šedesátých. Zmítané vlny svého ducha Kráľ zachycoval v křehkých, churavě plachých verších s jemným písňovým přízvukem; v autobiografické baladě „Zakliata panna vo Váhu a divný Janko“ (1844), v „Piesni bez mena“ (1844), v symbolickém autoportrétě „Orol“ (1845) a jinde. Písně jeho, melodie z úst zpěvaček trávnic odposlouchané, jsou majetkem lidu: „Zajasal blesk jasnej zory“ (1861), „Svidovo, Kamenná…“, „Nehorekuj, mati!“ (1846), „Na horách býva“ (1847), „Moja pieseň“ (1844) a jiné ozývají se na Slovensku podnes. Epika Kráľova, vesměs lyrickou něžnou notou podložená, je máchovsky ponurá, lidově baladická: „Zverbovaný“, „Zabitý“ (1844), „Pán v tŕní“ (1846), „Kríž a čiapka“ (1847), „Skamenelý“ (1865) mluví již svými názvy; vlastní líčení všude prosté, těžící bohatě z pověr a pověstí prostonárodních. Kráľovy dumy, zvláště památná „Duma bratislavská“ (1847), při exodu Štúrovců z Prešpurka skládaná, a některé verše příležitostné, jako báseň „Ďurkovi Košutovi“, „Pesnička na kare“ (1844), „K národom“ (1845), „Slovenom“ (1858), „Vyslobodenie“ (1870), „Orol vták“, „Pierko“ (1873), „Husár“, „Rodina slovanská“ (1874) a jiné, mají znak duchaplných, temně rozjímavých improvisací. A ze všech, lyricko-epických i čistě lyrických veršů Kráľových hovoří hotová básnická osobnost, jedna z nejsamostatnějších individualit v písemnictví na Slovensku; pohříchu že ze svého nadprůměrného nadání a orlího ducha zanechala budoucnosti jen nepatrnou myšlenkovou tříšť, nepatrné zlomky.

Kráľ tiskl málo, jen na důrazné výzvy svých přátel, vesměs v časopisech a almanaších své doby (v ,Nitře‘ 1844, ,Orlu tatránskom‘ 1845 — 1847, ,Concordii‘ 1858, ,Sokole‘ 1861, 1865 — 1866, ,Táboru‘ 1870, ,Orlu‘ 1873 — 1874); podle těchto tisků a cizí rukopisné sbírky vydal Jaroslav Vlček „Verše Jánka Kráľa“ v T. S. Martině 1893, nejnověji výbor z nich vyšel v ,Knižnici československé‘ 1919.

Botto

[Život.] Vedle Sama Chalupky a Janka Kráľe hlavní dovršitel směru Štúrova v poesii je Jan Botto, ve Vyšším Skalníku na Gemeru r. 1829 narozený, odchovanec levočský. V Levoč spadají začátky jeho básnických pokusů; v básnění šťastně pokračoval i jako diplomovaný geometr až do své smrti v Baňské Bystřici r. 1881. Život Bottův plynul bez velikých otřesů vnějších a zladil moudře jeho povahu.

[Spevy.] Jan Botto připjal trvale své básnické jméno k zidealisovanému reku pověstí slovenského lidu v oslavné romantické skladbě „Smrť Jánošíkova“ (v ,Lipe‘ II 1862), jež vzrostla časem na devět zpěvů z jeho „Piesne o Jánošíkovi“ (1847). Okolo vatry na Kráľovej holi sedí dvanáct hôrných chlapců, toužících elegicky za svým vůdcem, polapeným Jánošíkem, zatím již v žaláři dumajícím o ztracené svobodě. O půlnoci ve snách přichází dojemně se s ním rozloučit jeho milenka; z libého snění vytrhne Jánošíka kat, hotovící jej k poslední cestě. Z bran města se volně hýbe černý průvod: uprostřed na káře Jánošík, ne jako odsouzený, nýbrž jako sám soudce a vítěz. Stranou na vrcholu hory se tyčí kolo a šibenice; Jánošík dumá, rozhlíží se po okolí, apostrofuje svou krásnou milovanou zemi a pevným krokem kráčí „na oltář volnosti“. Od hor se ozvou tři výstřely, poslední pozdrav hôrných chlapců umírajícímu Jánošíkovi, právě v okamžiku, kdy z dálky cválají poslové s patentem o císařské milosti. Jánošík umírá na šibenici za právo svého lidu, ale duch jeho žije a bude žít mezi slovenským lidem až do času, kdy sen svobody se mu splní. — „Smrť Jánošíkova“ podává tudíž pouhou výseč ze života Ďura Jánošiaka, poslední akt jeho hrdinského zápolení; není epickou básní, nýbrž epickou záminkou k apotheose neohroženého zastánce práva. Básník sám zve ji ,romancí‘, patrně pro její romantický živel. Z historie Botto čerpal pramálo: „Nechcel som životopis písať toho ,priestupníka‘ vo Sv. Mikuláši odsúdeneho a odpraveného, ale chcel som malovať toho junáka slobody v ústach slovenského ľudu žijúceho, ktorý rástol v duši jeho po celú päťstoročnú epochu poroby a a ktorému onen snáď iba meno, aj to len z čiastky, dať mohol,“ vypravuje sám k vysvětlení idey své básně. Celek je zpracován s básnickým zdarem naprostým. Měkká a krásná slovenština Bottova zazněla tu půvabem neodolatelným, hudbou slov jedinečnou; ona má lví podíl na slavnostní náladě, jež vzrušuje čtenáře v celé básni. Neboť Bottův zpěv o Jánošíkovi laděn je spíše slavnostně než elegicky, více básnicky než tradičně: Jánošík i v poutech a na čekaně je mravní vítěz, rek podlehlý, jehož idea nepodlehla. V konečné úpravě básně v ,Lipe‘ II patrna je těsná formální závislost Bottova na našem Máchovi: dělení na zpěvy, romantické intermezzo s duchy, scenerie žalářní i popravní a celá řada podrobností vzata jest obdobou z „Máje“. V „Smrti Jánošíkovej“ ukryt jest i zárodek idey sociální: Jánošík, typ činné, vítězné vůle je prvý vzdálený předbojník nových sociálních řádů v lidské a národní společnosti.

Zásluhou Bottovy poesie dospěla slovenská balada svého vrcholu; kráčeje zprvu ve stopách Chalupkových Botto překonal svého mistra básnickou řečí i formou. Jako Chalupka nezbásnil ani Botto látek mnoho, ačkoli rovněž veršoval dlouho, od let čtyřicátých až do konce let sedmdesátých; proto co kus jeho poesie, to vždycky klas plný. Baladický motiv oblékal rád průsvitným rouchem jinotaje: v „Báji na Dunaji“ (1846) alegorisuje šťastně novou slovenskou poesii a její křisitele, v jiskrovskou „Báji Maginhradu“ (1849) vkládá jasnou alegorii politickou, v „Báji Turca“ (1867) silný moment národní atd. Ani nejlidovější skladby Bottovy, na př. „Žltá ľalia“ (1849), „Povesť bez konca“ (1850), povážská pověst „Margita a Besná“ (1879) nejsou prosty tendence — jako u Erbena. Dramatický spád děje, jasná mluva a plynný přízvuk veršový, hudebně laděný, dávají baladám Bottovým zvláštní půvab, jenž nevyprchá z duše posluchačovy — balady Bottovy chtějí být skutečně poslouchány, jsou hotovou výzvou k melodramatům: Bottova mluva, toť stálý svátek slovenštiny. Nejinak je tomu v drobné lyrice Bottově, reflexivní, vlastenecké i tendenční („Žiaľby Svatobojove“ 1850, „Nad mohylou J. Kollára“ 1859, „Vrahom“ 1874), v ohlase dumek („Piesne vojenské“ 1848 — 1850), anebo prostých lidových popěvcích („Kukučka“, „Orol“, „Na břehu Rimavy“, „Prvý sen“): všude je Botto virtuos výrazu a slova. Látkově Botto není vždy původní, rád v osnovu svých básní vnáší útky cizí, přesto však z jeho dílny vychází vždycky původní mistrovský kus. Prvé své balady Botto psal ještě před Erbenem, thema jánošíkovské zpracoval nejdůkladněji ze všech svých předchůdců, v lyrice národní je silný a svůj jako málokdo z jeho vrstevníků: není proč Bottův odkaz literární cenit pod odkaz Chalupkův a nestavět ho po bok básnickému dílu Sládkovičovu.

„Spevy“ Bottovy vyšly souborně po prvé r. 1880 v Praze jako I. svazek Pokorného ,Knihovny československé‘, básníkem samým uspořádány; po druhé r. 1909 v T. S. Martině vydal je J. Škultéty. „Smrť Jánošíkova“ vyšla po prvé samostatně r. 1919 jako IV. číslo ,Knižnice československé‘.

[Plejada Štúrovců-epigonů.] Pod zástavou Štúrova básnického směru se věrně seskupila plejada básníků ,menších božstev‘, jimž nikdy nechyběl vřelý cit národní a tvůrčí vůle, druhdy ani úspěch a uznání současníků, kteří však nadáním vesměs zůstali daleko za vůdčími básníky doby. Skoro všichni v začátcích svých veršovali ještě ,československy‘; skoro všichni od vlastenecké své Musy se obraceli k oborům jiným, začasto užitečnějším, v nichž někdy spočívá těžiště jejich práce národní anebo literární.

Mezi tyto věrné učně bratislavského mistra náleží také Karel Štúr, starší bratr Ľudevítův (1811 — 1851), jeden z nejhorlivějších členů Ústavu, nakonec ev. kazatel v Modře. Spočátku veršoval pod vlivem starých klasiků, zejména Homérovým; v ,Hronce‘ (1838) je od něho z té doby překlad Faidona Platonova. Slovenská národní situace před r. 1844 vzbudila v něm dumné, citové verše, lidovou notou omžené, jaké hovoří i z výboru jejich „Ozvěna Tatry“ (1844); po odluce přispíval verši do ,Orla tatránskeho‘, ,Slovenských Pohľadov‘, ,Domovej pokladnice‘ a j. Básnický talent jeho umlčela náhlá a předčasná smrt.

Krátce veršoval na teologii prešpurské Daniel G. Lichard (1812 — 1882), ev. farář a redaktor vídeňských vládních ,Slovenských Novin‘ a dobrých kalendářů pro lid, t. ř. ,Domovej pokladnice‘ (1847 — 1851), později významný populárisator věd přírodních a zvlášť nauk hospodářských; látku k svým veršům rád čerpal z historie slovanské, bez zvláštního však zdaru.

Vrstevník jeho Jonáš Záborský (1812 — 1876), „panslavistický farář“ župčanský, života bídou tísněný talent, dlouholetý a tuhý zastánce ,bibličtiny‘ — klamal se naprosto strany svého básnického nadání, jehož marnou naději vzbudil v něm bezděčně Kollár otiskem vlastenecké ódy „Na Slovákov“ (v ,Zoře‘ 1836): jeho „Žehry“ (ve Vídni 1851), kritikou slovenskou — cum ira et studio — odmítnuté, a zvlášť faustiáda „Vstúpenie Krista do raja“ prozrazují obsáhlou učenost knižní, ale právě i poesii pergamenovou. Slušného úspěchu docílil svými „Bájkami“ (1840), veršem i prosou, v něž břitce a hladce dovedl vložit vlastenecký cit, satiru i tendenci.

Ani dlouholetý chyženský ev. farář Samo Tomášik (1813 — 1887) nebyl obzvláštním miláčkem Mus básnických. Některé počáteční verše jeho, české i slovenské (výboru jich v ,Ústřední knihovně‘ 1888 Tomášik se nedočkal), vlasteneckým a politickým zápalem nesené, rázně a jaře notované, záhy znárodněly („Hej, pod Muráněm“, „Nic se nestarejme, chlapci od Šajavy“ a j.); ale jméno nepomíjející Tomášikovi zajistila jediná náhodná improvisace, málo původní, pramálo cenná literárně, citem doby však posvěcená na hymnu všech Slovanů: slavná píseň „Hej, Slované!“ („Hej, Slováci!“ podle znění původního), v zněmčilé Praze r. 1834 na polský mazur příležitostně složená a r. 1838 po prvé otištěná v kalendáři Fejérpatakyho. Šťastnější než básník byl Tomášik novelista.

Plodností v těsné meze odkázaný Ladislav Pauliny (1815 — 1894), ev. farář prietržský, vzbudil nemalé očekávání veršovanou alegorickou pověstí „Hrdoš alebo Ztratený generál“ (v ,Nitře‘ IV 1847): zrcadlí se v ní bystrý úsudek, důkladná znalost života lidu a jeho mravů, pěkný talent reprodukční, ušlechtilá tendence sociální; jako autokritik brzy sám postřehl, že na veliké umění nestačí jeho síly a přestal na slibném „Hrdoši“, zdařilou prosu kocourkovskou maje již z r. 1842 zálohou literární do svého občanského ústraní.

Ve všech složkách života národního a kulturního uplatnil se zato ev. senior oravský Ctiboh Zoch (Cochius, 1815 — 1865), klasický filolog, pomocník Štúrův při redakci ,Plodů‘ prešpurských, hybný a rázný živel let čtyřicátých a padesátých. Ačkoli filolog, historik a archeolog povoláním přece měl dar obraznosti, nadšení a vzletu vlasteneckého, jak svědčí přehojné příležitostné improvisace, přízvučným i časoměrným metrem skládané, zejména však pathetický „Slovanov pohľad na seba“, satira na odrodilství „Hyd a holuby“ (1847) a j. Zocha však ještě daleko předčil po všech stránkách národního i osvětného působení

Josef Miloslav Hurban

Rodák z Beckova v Trenčínské (* 19. března 1817), od svých čtrnácti let po celé desetiletí studuje v Prešpurku filosofii a ev. teologii, od počátku je nejdůvěrnějším druhem a pomocníkem Štúrovým, ve všech jeho podnicích jest zúčastněn v řadě prvé, takže epocha Štúrova bez Hurbana není vůbec myslitelna. Doba Štúrova je výstižněji vlastně dobou Hurbanovou: jeho jméno, práce a život jsou jí záštitou od počátků bratislavských až do jejího západu v letech osmdesátých. O národní a osvětné mnohostranné činnosti Hurbanově byla řeč již častěji a ještě velmi často setkáme se s jeho jménem. Umírá tiše srdeční slabostí u vysokém stáří na své hlbocké faře 21. února 1888, dočkav se šťastnějších dob Slovenska aspoň v prospěchu jeho literárním.

Hurban nevyryl svého jména v desky velikých slovenských básníků. Jako Štúrovec tělem duší veršoval velmi pilně; sebraných veršů jeho bylo by na několik objemných svazků: do všech slovenských časopisův a podniků literárních za celé půlstoletí 1838 — 1888 Hurban psal verše nadějí a úzkostí, dumy, touhy, elegie, písně vzdoru, časové nápisy i epické básně v duchu Štúrových ideálů. Také jeho začátky básnické mají roucho česko-slovenské: tak „Osudové Nitry“ (v ,Nitře‘ I 1842), znárodnělé písně „U proudů valných Dunaje širého“, „Bije zvon svobody“ a j.; zlidověly i některé proslulejší jeho písně slovenské, podtržené silnou tendencí vlasteneckou, zejména pověstná „Umom lebo päsťou“. Hřivny básnické, kterou omylem pokládal za svůj majetek, užíti chtěl k oslavě rodných krajin v bizarní skladbě „Divadlo duchov nad Tatrami“ (1844) a k slávě Slávy, kterou velmi miloval tento Miloslav, v „Zrińském na Sihoti“, ale vzlet jeho fantasie působí zde spíše groteskně než slavnostně. Že Hurbanovým živlem nebyla poesie, nejlépe zrcadlí jediná samostatná sbírka jeho veršů, sešitek politických básniček „Piesne na teraz“ (1861): když se rodily na svět, jistě dobrý Homér dřímal… Hurban veršovec je typickým Štúrovcem: bohatý básnický cit marně se u něho snaží vyvřít básnickou formou na povrch, Hurban však veršovat musí; domnívá se, že pro národ, ve skutečnosti však jen pro literární dějepis. Vděčněji připíná Hurbanovo jméno k svému rozvoji slovenská novela.

*

V úzkých kolejích štúrovské poetiky volněji se pohybuje básnicky vzdělaný a evropsky sčetlý Bohuš Nosák-Nezabudov (1818 - 1877), ev. teolog, vynikající účastník v národní slovenské revoluci, jeden z nejčilejších duchů doby Štúrovy. V levočské ,Jitřence‘ (1840) otiskl řadu ohlasů lidových písní, „Slovenka“ a „Krajna“ (v ,Nitře‘ I 1842) ukazují ještě na prostonárodní vzor Chalupkův; ale v obou cyklech „Spevov tatránskych“ a drobné lyrice pozdější, přírodní i vlastenecké, našel Nosák sama sebe: půvaby slovenské domoviny vtiskly se v jeho duši dojmy nesmazatelnými, básník opěvá jejich krásy uhlazeným veršem a ladnou formou. A tak i „Kamzík“, nejdelší skladba Nosákova, lidová pověst z dávné slávy slovenského Horehroní, kdy na něm hlučně poloval Matyáš král, vyniká hlavně skvělou malbou krajinářskou a vůbec víc živlem malířským než vlastnostmi dobré epiky. Přehled Nosákův po světové literatuře a znalost cizích jazyků vedly jej k překladům z Byrona, Shakespeara, Czajkowského, Krylova, Lermontova, Puškina, pokusům na svůj čas zdařilým; výbor z jeho původních i přeložených básní teprv by vhod osvětlil svérázný literární profil Bohuše Nosáka Nezabudova.

Z oddaných žáků Štúrových v Prešpurku byl nejskromnější August Horislav Škultéty (1819 - 1891), ev. farář a bývalý ředitel ev. gymnasia ve Velké Revúci. Již v letech třicátých se účastnil živě národního ruchu Štúrovců v Prešpurku, skládal verše (v Praze 1840 vyšly jeho „Básně“), jež pro svou lehkou notu líbily se všeobecně a záhy znárodněly; slovenské popěvky jeho, téže zpěvné formy lidové a silně tendenční vyšly 1846 — 1847 v Levoči o 3 svazcích pod jménem „Beda a rata“, kritikou slovenskou velmi vřele pozdraveny. Není v nich školeného básnického umění; tím mocněji básník působil však na prosté slovenské čtenáře vrozenou vnímavostí pro všemožné složky života národního, pro jeho realitu, již dovedl opřísti lehkým závojem poesie. Se zdarem Škultéty pracoval i v oboru slovenské povídky, zejména pro mládež.

Zjev zvláštní, i mezi nadšenými idealisty školy Štúrovy nápadný, je nadaný romantik Samo Bohdan Hroboň (1820 — 1894). V prvých letech pohybu prešpurského sliboval stát se novou hvězdou básnickému Slovensku; pohříchu záhy lesk její se zakalil: od r. 1848 duch neukrotitelného blouznivce propadal stále víc pathologii a zmaru. Hroboň studoval v Halle a Praze, nabyl i básnického nadprůměrného vzdělání, jež však jen drobnými úlomky zrcadlí se v jeho verších. Spočátku psával do ,Včely‘ a ,Květů‘, ozval se nadějně v ,Jitřence‘ levočské; z Halle poslal snoubence své, Bohumile Rajské, s níž se tragicky seznámil v Praze, kytici „Květin nadsálanských“, formálně i citově Kollárem inspirovaných, v nichž vedle básníka jarého vzletu a neobyčejné dynamiky slovní horlí již prvý slovenský spisovný enthusiast před Štúrem; slovenské písně jeho, „Návrat z cudziny“ (1843), „Letí sokol, letí“ (1843), hymnický zpěv „Mládeži“ v ,Nitře‘ IV (1847) jsou ukázkami básnického nadšení, jehož skoro již nelze stupňovat. Slovenské revoluce Hroboň ovšem nezaspal; šavle se chytil i on s nesmírným oduševněním a stanul mezi pravými Slováky; po jejím zdolání utáhl se, patrně již s chorobou v zárodku, do rodných sielnických hor v život trudného podivína-samotáře.

Z překypujícího nadšení ideálního mládí Hroboň upadl nakonec v blouznění a šílenství; jeho tvoření z doby pozdější, zejména fantastická „Slovopieseň“ (1862), myšlená jako příklad všeslovanského jazyka literárního, je dokladem všeho možného: churavého mysticismu, slovanského idealismu, básnické vůle — ale poesie? Vanitatum vanitas!

Hvězdou novému Slovensku Hroboň se nestal; přelétl přes jeho literární nebe jen chladnou bludicí. Osud jeho připomíná slavený kdysi Janko Matúška (1821 — 1877), rodem Oravan z Dolního Kubína. Také Matúška vyšel z Prešpurku a vzbudil u svých vrstevníků ilusi posvěceného slovenského pěvce, také on v zápalu notoval slovenské revoluci a stanul neohroženě v řadách dobrovolníků — a také on záhy v ústraní a chorobě přinucen byl porušit básnický závazek svého ideálního mládí. Plodů ducha Matúškova zbylo nemnoho, a i ty většinou dávno již dotlely v literární historii. Ne všechny však již dotlely: dosud je jiskřička živého ducha v jeho raných třech baladách z ,Nitry‘ II (1844: „Kozia skala“, „Púchovská skala“ a „Hrdoš“), pevně stavěných, mravní tendencí proniknutých; ještě chytne leckterý verš jeho ohnivého pozdravu „Pri uvítaní bratov v Ústave dňa 9. 9. 1843“ v téže ,Nitře‘; ještě žije mezi lidem jeho píseň „Preletel sokolík nad tichým Dunajom“ v ,Orle tatránskom‘ 1846; i historická duma „Orava“ a názvuk poesie sociální „Slepý starec“ (tamže) ještě se drží. To vše jest ovšem pro budoucnost málo: Štúrova generace má v Matúškově brzkém odumření jednu ze svých za živa pohřbených nadějí.

Štúrovcem, který tiskl prvou (a spolu svou poslední) knížku veršů v novém slovenském nářečí knižním, jest učeň Štúrův a druh, Janko Francisci-Rimavský (1822 — 1905); s jeho jménem poznáme se lépe na místě jiném. R. 1844 vydal a „Svojim vrstevníkom“ (dvaceti spoludruhům, kteří s ním uskutečnili památný odchod z Prešpurka) věnoval dvacet lehkých písní v ohlase trávnic. Datum víc historické než literární: Francisci nebyl veršovcem ani plodným ani nadaným.

Plodnost a druhdy i zákmit myšlenky tvůrčí jsou znaky literární horlivosti Jakuba Graichmana (1822 — 1897), zprvu ev. faráře, naposled notáře v Hybech. Tiskl mnoho: v ,Nitrách‘, ,Lipách‘, ,Minervě‘, ,Orle tatránskom‘, ,Sokole‘, ,Orlu‘ i ,Černokňažníku‘; oblíbeným druhem jeho byla balada a lidová píseň. Balada starého typu (věrnost v lásce, „hriešnym pokuta, smiereným pokoj“); „Kostlivec“ (1861), „Umrlý“ (1863), „Ivan a Ľudmila“ (1864), „Zakliaty tulipán“ (1864), „Zima-baba“ (1869) ponášejí se mnohdy již názvy na své štúrovské vzory, jichž Graichman nedostihl. Ani v řadě epických motivů jánošíkovských násilně sloučených v cyklus „Hôrni chlapci“ (v alm. ,Černokňažníku‘ 1862) Graichman se nepovznesl k úrovni jiných vzdělavatelů domácí tradice zbojnické — chabý um čiší z veliké píle. A rovněž zřídka jen poštěstilo se mu uhodit na čistou strunu písně lidové, jaká zvučí na př. v „Slepém harfeníku“ (1861); „Prvá lúbosť“, „Jaseň“, „Dumka ku konci roku“ jsou sic růže, ale papírové.

Povinnou daň době a jejímu vkusu složil také slavný tvůrce historického genru zemanského, Janko Kalinčák (1822 — 1871), ve svých letech učebných. Osmý svazeček jeho sebraných pověstí (1889) vedle přetisku autobiografie přinesl na 46 stránkách celou jeho úrodu básnickou; rostla v letech 1845 až 1847 v ,Orle tatránskom‘ a ,Nitře‘ III a IV, paběrky jsou ze ,Sokola‘ 1860. Kalinčák veršoval napřed česky — „Králův stůl“ v ,Tatrance‘ (1842) je práce na svou dobu pozoruhodná; v slovenských verších vedle námětů milostných se ozývají nejčastěji motivy vojenské: „Bojovník“, „Šuhaj zabitý“, „Smutný pohrab“, „On parlera de sa gloire“ dosud nevyvětraly, rovněž čilé „Krakoviaky“. Zajímavá je „Moja mladosť“ (1847), jejíž úvodní paralelní příměry jsou skoro plagiátem myšlenek Máchových v závěru IV. zpěvu „Máje“. Celkový dojem z veršů Kalinčákových: netřeba litovat obratu jeho od veršů k prose.

V letech své mladosti štúrovsky si zaveršoval i veliký bojovník za národní práva Slováků, Marko Štefan Daxner (1823 — 1891): „Poklad Jánošíkov“ (1845) neprozrazuje však posvěcení, a autor jeho také tvořit ustal nadobro. Vytrvaleji se ozýval prostonárodní veršovec Josef Jančo. V letech čtyřicátých napsal slibnou pověst „Milinu“, (tiskem 1872) a hrst národních písní do ,Orla tatránskeho‘; po revoluci umlkl a ožil zas až v letech šedesátých a sedmdesátých, ale jeho prosté, beznáročné verše rychle se minuly v současných časopisech.

Rozeným básníkem nebyl ani Petr Kellner, básnickým jménem Záboj Hostinský (1823 — 1873). Po všestranných studiích práv, teologie, filosofie, historie a pestrých osudech životních usazen konečně nakrátko v úřadě hlavního slúžného na Rimavě, zkomírá na dobrovolném předčasném odpočinku bídou a umírá tyfem. Veršoval v duchu prostonárodním, historicky rozjímavém a alegorickém; „Hlasy k Nitře“ (1844), „Ja syn Slávy“, „Rozlúčenie“, kollárovsky ohnivé a centro-slovanské „Dumy na Tatrách“ (1845) a fantasticky divoká „Silvestrova noc“ (1846) jsou jeho básnickým odkazem paměti literární — odkazem chudým.

Kruh věrných epigonů štúrovských v poesii uzavírají slaboši a opožděnci: Jan Trokan, původce nezáživné „Mijavy s novým vekom“ (1851), oslavy slovenské revoluce, přecpané didaktikou a dialektem; Pavel Dobšinský (1828 — 1885), ev. farář, pozdější zasloužilý folkloristik, jehož některé balady nejsou prosty básnického procítění („Život slovenský“ 1864, „Zlatý pluh“ 1872); Daniel Maróthy (Danko Maškovský, 1828 — 1875), ev. farář novohradský, jeden z posledních Štúrovců, jenž po plná tři desetiletí spoustou veršů vážných i žertovných provázel časové události, kterak se valily přes Slovensko, vlastenecké didakce nikdy nespouštěje s očí, zato často poesii; a jiní, bezejmenní již za svého života.

*

Souběžně se Štúrovci, věrně, ba otrocky lpícími na poetických zásadách svého mistra, tvoří a zpívá řada jiných básníků, kteří jdou odhodlaně za hlasem svého nitra anebo se ochotně přikloňují k novějším proudům v evropské západní poesii. Největším zjevem mezi nimi, vůbec, hvězdou největší světlosti v celé Štúrově epoše jest Andrej Sládkovič.

[Životopis.] Andrej Sládkovič, občanským jménem Braxatoris, spatřil světlo světa po prvé dne 30. března 1820 v Krupině v župě hontské, sám osmý mezi sourozenci z chudé rodiny ev. učitele a literáta; po něm přišlo dětí ještě devět. Hmotná svízel byla mu již od kolébky hořkým údělem a byla průvodkyní jeho celou cestou životem. Štiavnické lyceum byl nucen zaměnit za učitelování, vrátil se však k studiu, živě se hodinami a vychovatelstvím; z Prešpurka, kde zastihl právě v květu a nejpilnější práci mládež Štúrovu, odešel jako oduševnělý Slovák k ročnímu pobytu do Halle a náležel tu mezi nejhorlivější posluchače estetiky Hegelovy; navrátiv se přes Prahu na Slovensko, přijal místo šlechtického vychovatele v Rybárech na Zvolensku, oddán již pilné práci literární. R. 1847 se oženil s úřednickou dcerkou Julií Sekovičovou a zakotvil konečně existenčně, povolán byv za ev. faráře na Hrochoť; zde a po r. 1849 v Radvani básnil a hloubal o reformách náboženských, stále štván od svých církevních protivníků a soužen hmotným nedostatkem až do své předčasné smrti 20. dubna 1872. Básník vzletných ód a písní, plných ohně a krve — zemřel prsní vodnatelností.

[Osoba a dílo.] Sládkovič byl básník veliké idey. Důstojnost svobodného člověka a volných národů, bratrství lidstva — tyto ideály jeho hymnických písní, tlumočené ještě žhavějším citem, vyvřelé z ještě prudší niterní výhně než sloky jeho slovenského rodáka Kollára, ozývají se nepřetržitě v jeho poesii. Duševní hlad jeho byl neukojitelný, a v nemalé míře byl příčinou jeho hladu tělesného: knihy a kulturní potřeby utrávily někdy až tri pětiny jeho skrovných důchodů měsíčních. V úřadě svém přísný do krajnosti přesnosti požadoval i ve všem životě veřejném; vyvstali proto mnozí protivníci a osobní nepřátelé proti němu, všichni však nakonec zůstali v hanbě. Jako básník Sládkovič nepřisahá slepě na slova mistrova: silná osobnost jeho nedala se spoutat v nevolné jho všech článků štúrovského zákoníka. Proniknut cele nadšeným slovanstvím, sčetlý v klasické i světové literatuře, Sládkovič je přece veskrze národní pěvec slovenský; jeho „Marína“, perla zprvu Štúrovci pohozená, přináší živel pokrokovosti v konservatism štúrovského básnění, po prvé zcela novým činem ospravedlňujíc mladou slovenskou poesii.

[Básnické začátky.] Jako slovenský Ondřej Krasislav Sládkovič vystoupil Braxatoris před veřejnost literární po prvé r. 1842 v prvém (českém) ročníku Hurbanovy ,Nitry‘ třemi vlasteneckými a národními lyrikami: „Hlasem k Nitře“, „Potěchou“ a „Ctiborem“, jež však nevzbudily zvláštní pozornosti. Rovněž prvá větší epika jeho, „Sôvety v rodine Dušanovej“ (1843 — 1844), skládaná za studií hallských a cele poplatná soustavě Hegelově, svou mlhavou filosofií nepřinesla dosud toho básnického splnění, jež náhle uskutečnil básníkův trvalý návrat k pramenům rodné země. Roku 1846 byla to lyricko-epická báseň

[„Marína“]. Má svou historii. Sládkovič poslal rukopis její r. 1845 do Sv. Mikuláše, aby ji tamější Tatrín vydal. Ale společnost mladých asketů erotických nad touto básní lásky a krásy vynesla přísné anathema pro její ,mrzká‘ a ,lascivní‘ místa, jež byla v očích jejich „hriechom oproti duchu slovenskému a oproti budúcnosti slovenskej“ (Ľ. Grossmann). A když mladí ,Tatrínci‘ záhy litovali své náhlivé horlivosti — „Marína“ zatím vyšla již v Pešti péčí Janka Kadavého a rozlétla se po Slovensku jako nové básnické evanjelium. „Marína“ je zpovědí překypělého nitra mladistvého zamilovaného básníka-národovce. Vznikla v Rybárech; jméno jí propůjčila prvá, marná láska básníkova, Marína Pišlová, dcera měšťana štiavnického, v jehož rodině Sládkovič měl kondice; základ myšlenkový dal jí Kollár, umělecký rámec Puškin (báseň tvoří 291 desetiřádkových volných stancí), jednotlivé prvky četba klasiků světových i literárních polobohů: ale všechny tyto výpůjčky Sládkovič čestně vyrovnal hřivnou svého tvůrčího ducha. „Marína“ je prvá moderní báseň slovenská — moderní asi v tom smyslu, v jakém je moderní v české poesii let třicátých Máchův „Máj“; kritika v Čechách i na Slovensku v obou básních poznala naráz směr revoluční pro současnou poesii a obě spočátku slepě zatratila.

Také Sládkovič zcela po kollárovsku krájí své srdce ve dvě půle: „Jako je krásna tá moja deva, jaká k nej ľúbosť vo mne horieva, tak ty a k tebe, otčina! Jako tys pekná, krajina moja, jako mladistvosť milá mi tvoja: tak pekná, milá Marína“ (Spisy básn. u Kobra 1878, 269). Básník však nejde slepě za velikým slavitelem Vlasti a Míny; ze změti sterých myšlenek, jež se rojí v úle jeho rozpoutané a roztoužené obraznosti, váží nakonec jedinou, svou — neboť sám si ji vybojoval — pravdu, pravdu všelidskou: „Boh náš! až pokiaľ iskra ľúbosti nezblčí v plameň ľudstva šírosti, tam kľačať v prosbách budeme: Potom, keď v ohni tom zemskosť zhorí, a svet sa v jeden chrám Tvoj pretvorí, Boh náš, pred trón Tvoj prídeme!“ (jm. Spisy 353). Je to idea nová v naší poesii — idea všelidského bratrství v božnosti — vzrušeným gestem („vyhnite z cesty planety!“) vyslovená, jež předstihla Kollárovo pojetí člověctví a slovanství a daleko přerostla obzory štúrovské i své doby. Celá báseň je projevem prudkého varu v básníkově duši: je nesouměrná, bez děje, nesená proudem tvůrčí improvisace, velkolepé řečnické cvičení, ozvěna bohaté lektury — „Marínu“ uvádějí motta ze Shakespeara a Puškina — nejvíce však a nade vše veliký průbojný básnický čin. Štúr hlásal nové slovo, Sládkovič stvořil nový čin: „Marína“ značí epochu v slovenském básnictví. Překrásné je závěrečné desetiverší „Maríny“: „Marína moja! teda tak sme my / jako tie božie plamene, / jako tie kvety na chladnej zemi, / jako tie drahé kamene; / padajú hviezdy, aj my padneme, / vädnú tie kvety, aj my zvädneme, / a klenoty hruda kryje: / ale tie hviezdy predsa svietily, / a pekný život tie kvety žily, / diamant v hrude nezhnije!“ (jm. Sp. básn. 357). Je to smírně a sladce vychládající konec bouřlivého lávového toku 290 veršů předešlých.

A sotvaže usychala tiskařská čerň na posledních arších „Maríny“, básník tavil již v uvolněné hrudi rudy pro nové dílo, které opět po delší rukopisné pouti mezi přáteli vyšlo zpod lisu v V. ročence ,Nitry‘ na rok 1858 — proslulý

[„Detvan“], básnický pomník Sládkovičův. Děje v této skladbě o 249 slokách téhož rozměru jako v „Maríně“ je skoupě. Pod divokou Poľanou v dědině Dětvě žije volně urostlý šuhaj Martinko Hudcovie s milou svou Elenou, nejvnadnějším květem mládeže dívčí celého kraje. Jednou, na hajducké potulce lesem, Martinko zabije valaškou sokola, v okamžiku, když se již již vrhal na malého zajíčka — Martinko neví, že je to cvičený sokol krále Matyáše, který poloval v okolí Dětvy. Nazítří je jarmak v Slatině; Martinko se zabitým sokolem směle tam předstoupí před krále a vrací mu s omluvou mrtvého miláčka. Králi se líbí driečný šuhaj i jeho nebojácnost; odpouští mu, daruje mu krásný červený kantár a hbitého vrance a propouští ho s úsměvem: sám prý si v bujném okolí Detvy krasšího chytí sokola. Také jej chytil: jest jím Martinko sám, jehož dá zverbovat do svého pověstného Černého pluku, když se byl předtím v přestrojení s marnou potázal na námluvách u statočné Elenky. Líčení se končí náhle: další osudy ubohého Martinka básníka nezajímaly, nerozplašil ani obav čtenářových o sirotnou Elenku — o děj mu nešlo. V pětidílný rámec skladby (I. Martin, II. Družina, III. Slatinský jarmak, IV. Vohľady, V. Lapačka) vsadil vzácný obraz života, mravů, zvyků rázovitého lidu dětvanského, celou jeho krásnou duši. Dětva, bujná příroda její a bukolický klid jejích obyvatel; umění a zábavy lidu, jeho hry, tance (od zeme), písně, gajdy, drunble i cymbál; obraz Tatry v rose ranní, v požáru krvavých západů i v tajemném nočním osvětlení; život salaše a zbojnická episoda, živý ruch jarmaku a tichý vnitřek rodinný: tradice slovenských dolin, rychle mizející pod čerstvým nánosem nových časů zvěčněny v sladké hodině tvůrčí mistrným pérem básníkovým. Martinko, přímý jak jedle, smělý a čestný, jest oslava slovenského šohaje; Elenka, věrná a počestná, rázná a krásná jest portrét slovenské dívky; při všem podobizny skutečnostní, nikoli zidealisované - po „Detvanu“ byly v slovenské poesii předstiženy skutečně až v „Hájnikovej žene“. Jako báseň s živlem epickým „Detvan“ není vzorem dokonalosti; než, svítivý démant má svou vnitřní cenu, i do zlata nezasazen.

Výše, jíž dostoupil v „Detvanu“, Sládkovič už nedosáhl v žádné své epice pozdější. Ani v „Milici“ (,Concordia‘ 1858), poměrně nejepičtější, s jevištěm z bojů srbo-tureckých, cenné v jednotlivostech lyrických, v komposici však slabé práci; ani v politicko-národním eposu „Svätomartiniadě“ (1861), příležitostném ohlase oslavném z rušných dnů národního sjezdu v T. S. Martině, k níž Sládkovič, již jako uznaný, úřední básník byl shromážděním čestně vyzván; konečně ani v ,národní pejmě‘ „Gróf Mikuláš Šubić Zriński na Sihoti“ (1866), skladbě rovněž objednané, tentokrát Maticí slovenskou k 300. výročí hrdinského boje a smrti Zrińského — mimo sugestivní vzruch řečnického pathosu a některé reflexe, v celek volně včleněné, všude tu spíš pracoval zvučný a zručný dodavatel slavnostních veršů, nežli posvěcený básník. Všechny tři řečené poslední epiky Sládkovičovy, obsáhlá paralipomena jeho básnického díla, padly v plen literární historii, zatím co „Marína“ stále svěží a „Detvan“ půvabů nevyprchalých budou k nemalé cti pohronského pěvce těšit ještě drahně pokolení příštích v básníkově domovině i mimo její vlastní oblast.

[Lyrika.] Sládkovič je lyrik mohutného vzletu a dechu: Slovák, Slovan i myslitel. Verše jeho živelně unášejí sokolím letem básnické fantasie, strhují silou ideje nic nemajíce společného s planým vlasteneckým rýmováním, jež tehdy v Čechách zapouštělo kořeny. Básnické slovo jeho hrímá kovem, sílí a těší evanjeliem. Jako Slovák pěje povzbudivou píseň „K Nitre“, přivolává „Krajanom“ lásku, víru a naději v říši pravdy, básní tklivou „Novembrovou dumu“, pěje píseň o svobodné vlasti, „Ohlas“ a „Otčiny mojej spevy“, statečnou výzvu „Omladinám“ (: „a muž do muža čoby ste odvisli — viseť budete, ale — neodvislí!“), hanbu volá „Odrodilcom“; jako Slovan krásně tlumočí víru svou v budoucnost Slovanstva v širokém vlnivém obraze „More“, zdraví nový politický ruch český z let šedesátých v básni „To české tábory!“, apostrofuje „Moravu“ a zvlášť úchvatně orlí hnízdo, hrdinnou „Čiernu Horu“, v „Pozdravu“ pak objímá za všechny Slovany svatou mátušku Moskvu vykupitelku: od Šumavy až k Černému moři, od ledových polí ruských až k břehům žhavého Jadranu rozprostírá básník svou náruč lásky, bratrství a žehnání. A jako slovanský myslitel Sládkovič si netají odpovědného poslání generací příštích v úloze lidstva; výrazem jeho je pěkná alegorie „Letěl mladý sokol ponad Hron od hora“, hluboká reflexe písně „Nehaňte ľud môj“, dumy nad „Hronem“, typicky slovenská píseň „Hojže, Bože“ a verše jiné. Ohlas lidové tvorby jest „Opustená“, „Dcérka a mať“, „Na hrobe materi“ — zde však Sládkovič nebyl nejšťastnější.

[Význam Sládkovičův] pro slovenskou poesii jest epochální. Nebýt Štúra, nebylo snad Sládkoviče, nebýt Sládkoviče, nebylo snad Hviezdoslava. „Marína“, „Detvan“ i lyrika jeho jsou básnické vrcholy doby Štúrovy. Kdybychom pro ni upravili upřílišený výrok Gladstonův, že o sto let lidstvu z literatury zbude jen bible a Homér, směli bychom stejně říci: o sto let naší literatuře z doby Štúrovy zbude jen Štúr a Sládkovič; Štúr jako její hybná síla, Sládkovič jako její vzlet. Že známostí v slovanském světě nestanul v stejném šiku s Mickiewiczem anebo Kollárem, zavinily poměry doby; Slováci musili poznat, že pro ně cesta do kulturního světa — nevede přes Slovensko. Budoucnost však ještě se vrátí k odkazu Sládkovičovu, poněvadž význam jeho přečnívá štíty Tatry.

[Úvod.] Současně s básníky směru Štúrova a Chalupkova, se Sládkovičem v čele, tvoří v poesii pod Tatrami řada básníků a veršovců jiných, samostatněji, zřídka však také dokonaleji než dovolovala úřední poesie doby. Jdou také za směrem prostonárodního básnictví, často však odchylnou cestou od úředních teorií; rozvíjejí se v letech padesátých a šedesátých a ztrácejí se buď v mrtvém období let sedmdesátých anebo až na samém konci epochy Štúrovy. Básníci a veršovci tito zřídka kdy tvoří látkové neb zájmové společenství, nemají následníků a v literárním dějepise je spojuje pouze jednota doby a místa. Dvojí generace, jež činně vystupuje v tomto období, má různou výchovu a zájmy umělecké, působí na ni různé vlivy kulturní a literární, zejména tlak od západu; v jádře je spájí všechny ještě tradice štúrovská; nejsou-li mužové tito již zapřisáhlí Štúrovci, tož aspoň žádný z nich přísahy Štúrovy dosud neporušil a proti jeho směru nevystoupil. Jsou prostě všichni současníky doby Štúrovy: patriarchální zjev Hurbanův zabírá celou tuto dobu až do r. 1888 ve jméně mistrově: proto zde její místo.

Kuzmány

Jedním z nejhlubších duchů doby Štúrovy byl statečný superintendent Karel Kuzmány (1806 — 1866), přísný myslitel, neúnavný bojovník národní, chlouba církevního písemnictví evanjelického, mohutný hymnik a básník náboženský. Vzdělání jeho, odborné i literární, nabyté na ústavech slovenských i v Němcích, bylo velmi obsáhlé: obory teologie, zvláště církevní právo evanjelické a homiletiku, slovanskou filologii, filosofické problémy doby i její politické snahy stejně ovládal zkušený duch jeho, jenž na své současníky, na Štúra mezi nimi, měl vliv nemalý. Charakter jeho ražen byl z kovu filosofa, tvrdý a mužný, v bojích za pravdu neústupný; tento vzácný mravní statek a vědecké jméno, jemuž se těšil po všem světě slovanském, získaly mu také sympatie ciziny, jež ho r. 1849 povolala na stolici ev. teologie do Vídně. Církevních i světských spisů jeho, myšlenkově hutných kázání a ohnivých řečí, v nichž uloženo nejedno ryzí zrno praktické moudrosti jeho života, bohužel dosud není v souborném vydání, aby nevšední význam tohoto muže, filosofa práva a spravedlnosti a humanisty slovanského, náležitě z nich vynikl. Pokrokovost jeho názorů nejlépe vysvítá z ,Hronky‘, v níž se ujal Máchy i Klácela proti nesoudné kritice české, podobně zastal se i jindy otevřeně nových směrů v literatuře i životě, viděl-li v nich prospěch pro celek. Kuzmány zemřel brzy po velikém ruchu memorandovém jako zvolený místopředseda slovenské Matice, v nezlomné víře, že musí nakonec přijít bílý den spásy, který vykoupí „slávou blahoslavenou Sloven tatránskych rodinu“ — tak se svěřil „Matičnej družine“ v poslední své písni 2. máje 1866, několik dní před smrtí.

Kuzmány-básník je hluboký filosof náboženský („Harfoznění“) a vznešený lyrik světský. Básnil i v českém rouchu vždycky slovenským citem, duchem moderním, i když užíval časomíry (v ,Hronce‘ I — III 1836 — 1838, ,Květech‘ z týchž let a jinde); Kollár a Mácha, lidová poesie a domácí zkazky („Pěvci Slávy dcery“, „Zpěvec a Hronka“, „Skazka o Svatobojovi“, „Pláč nad smrtí Karla Hynka Máchy“, „Zadumění u břehů Hrona“) jsou zprvu jeho vzory; již v těchto začátcích formálně vyniká daleko nad své — české i slovenské — vrstevníky. K velebné hymnice, z hlubin duše tryskající a duše zapalující vznesl se zpěv Kuzmányho v bouři a zmítání let čtyřicátých: „K Bohu“ (1848) se utíká jako k věčné kotvě spásy hned v prvé své štúrovské písni a víry v jeho moudré řízení všech věcí nezříká se již nikdy. Když politická vrchnost počala klást překážky kulturnímu ruchu několika nadšených slovenských horlivců bystřických, Kuzmány v ,Orle tatránskom‘ (1848) v spravedlivém hněvu ji odsoudil, a v skvělé básnické improvisaci provolal „slávu šlechetným“: ten je vznik proslulé skladby ryzího hymnismu „Kto za pravdu horí…“. A záhy potom, když plameny revoluce vyšlehly až k štítům Tater divokými blesky, Kuzmány znovu v plamenech duše hoří a notuje svou „Dobrovoľnícku“ (tiskem v ,Domovej Pokladnici‘ 1851), úchvatnou hymnu „Nad Tatrou sa blýska“, jejíž každé slovo nese plamennou pečeť jeho ducha a znaky jeho tvoření; tamže ještě téhož roku otiskuje burcující verše „Do zbroje, Slovania“ — plameny revoluce však shasly a básník umlká v zpěvu. Až v letech šedesátých, kdy Slovensko znovu čekalo ještě splnění od života, Kuzmány se hlásí novou řadou mohutných reflexivních a hymnických básní v ,Sokole‘ Dobšinského i Paulinyho-Tótha: v „Zadumení podzimnom“ (1860) vylovil jednu z nejčistších perel naší lyriky rozjímavé, v „Povzbudení“ (1866) vidí již novou zoru ligotať se nad svatou Tatrou, v „Horlivosti proroka“ (1862) tuší blízkost dne života, nikdy však dne pomsty, v „Hnevu svätom“ (v ,Černokňažníku‘ 1863) z duše proklíná bezduchou podlost a nízkost moderních materialistů, v „Hamanu“ (1864) radí svojeti k mužné cestě spravedlivých, v „Proslove“ k otevření Svetlice národní v T. S. Martině (1865) provolává slávu slovenské mládeži a jejím duševním dobrodincům, a víra neochvějná v královský příchod pravdy života provází jej až do konce jeho dnů („Čo ma biješ?“ 1866): tak v čisté oběti za pravdu hoří duše básníkova po celý život. Kuzmány je básník velebný; čistotou své citové samožertvy nemá druha v naší poesii.

Lyrickou strunu jeho duše šťastně rozezvučely zvuky lidových písní; jeho lyrická intonace „Hej, len vždy veselo“ (v ,Zoře‘ 1836) je čistým ohlasem slovenských trávnic, stejně jako duchem jejich napojeny jsou „Štyri čiastky roku“ v Kollárových ,Národních zpěvankách‘ (1835) anebo „Ohlasy piesní slovenských“ (v ,Lipe‘ 1860) a drobné písně jiné, namnoze skutečně zlidovělé. Na soubor literárního díla svého velikého Kuzmányho Slovensko se dosud bohužel nevzmohlo (vybrané veršované práce jeho vydal J. Škultéty v T. S. Martině teprve r. 1906); stejným dluhem je zavázáno jeho příbuznému duchu a druhu, nedoceněnému dosud Michalu Miloslavu Hodžovi.

Hodža

Patriarcha slovenské národnosti a krajan Kollárův, Michal Miloslav Hodža, na dědině Rakši v Turci 22. září 1811 narozený, je tichý genius duševního Slovenska: vynikl stejně jako buditel a bojovník národní, jako učený filolog a teolog, jako praktický sociolog a pedagog, jako myslitel a básník, jako řečník a spisovatel. Životní osudy jeho opředeny jsou gloriolou národního mučedníka. Všude v čele myšlenkového a politického ruchu, stejně za spisovné odluky jako v době revoluční a porevoluční, v zápase za národ i dlouhých bojích s konsistoří seniorální, všude v borbě jen za věc spravedlivou vzbudil si četné závistníky, odpůrce i mocné osobní protivníky, jejichž zlobou vyštván z úřadu svého i domova uchýlil se na nehostinou půdu slezského Těšína, kde v exilu politickém životní pouť svou tiše dokonal 26. března 1870. A touž nepřízní sudby pronásledováno jest jeho básnické dílo: až na nepatrné zlomky podnes tlí v rukopisech, za celé půlstoletí od skonu jeho původce nenašel se nikdo, kdo by se ho byl ujal. Co Hodža buditel, učenec a teolog Slovensku dal, bylo již oceněno; co pro ně znamená Hodža-básník a myslitel, dosud lze více tušit než vyslovit.

Jako Kuzmány jest i ohnivý evanjelický kazatel Hodža básník hluboce náboženský, lyrik mysticky zadumaný, „David s nadzemským žaltářem“ podle Kollára; vedle zpěvů čistě duchovních, církevních básní a písní, dosud vesměs skoro rukopisů, působily druhdy vlasteneckým vzletem jeho kollárovské „Zlomky Vieroslavínovy“, stejně i zlomek „Matora“, epická báseň s postavou Jánošíkovou; forma těchto veršů prosodicky je bezvadná, idea vznešená, a jest dvojnásob litovat jejich dlouhého zapomnění.

*

Z ostatních současných básníků, vrstevníků, ne však přímých žáků Štúrových, zejména tři jména básnická jsou posud viditelna na obloze literární: Ľudovít Žello, Ľudovít Kubáni a Viliam Pauliny-Tóth. Mohla být stálicemi; v sousedství větších světel všem těmto nehotovým a nedotvořeným světům pokrokem času ubývá světlosti.

Žello

Ľudovít Žello (1809 — 1873), rodák z Baňské Bystřice, na celé své životní dráze těžce hnaný „žitia nevolou“, jako básník dlouho byl přeceňován. Dílo jeho jest epigonské; vlastní vlohy jeho nakrátko zasvítily jen v některých lyrických číslech z dob jeho časného tělesného zhasínání, nesplnivše nadějí, jež vděční rodáci od jeho druhého literárního mládí s jistotou očekávali.

Básník němectvím vážně již ohrožený pod účinkem „Slávy dcery“ náhle se probudil k slovanskému povědomí; „Básně od Ľudovíta Žella“, jimž obětavý Janko Kadavý pomohl v Pešti 1842 na světlo, nesmazatelně prozrazují svou epigonskou Musou pramen této proměny. V Malém Kereši, kam jej r. 1834 doživotně zavál svízelný úřad učitelský, vzniká r. 1843 jeho slavený kdysi epos historický „Pád Miliducha“ (znovu zpracován vyšel v ,Lipe‘ II 1862), obšírná báseň o bojích polabských Srbů se lstivými Franky. Jako jméno srbského knížete Miliducha uvádí nás na stopu inspirace Kollárovy, tak idea básně, boj mezi Slovanstvem a Germánstvem, vede nás k Hollému; ale ani vznosné formy vidin prvého vzoru ani epické síly vzoru druhého nemá epos Žellův. Dvanáct zpěvů jeho dějově je rozkouskováno, polomytická a polohistorická látka jeho protkána je pitoreskní malbou po způsobě středověké rytířské romantiky, vlivy to rané četby zněmčilého básníka, postavy básně jsou schematické, neskutečnostní; vadný je rým a zhusta kulhá i metrum: onoho vrcholu poetického, jejž v skladbě Žellově spatřovali jeho současníci, kterým opět po vůli byl odraz národnostních tužeb jejich přítomnosti, anachronismem v skladbu včleněný, i veliká epická látka sama, doba naše v ní ovšem viděti již nemůže. Snaha Žellova o nový slovenský epos hrdinský jistě je sympatická, selhala však, jakmile básník přikročil k jejímu uskutečnění.

Po přestávce deseti let Žello začal v ,Orle‘ od r. 1871 uveřejňovati zlomky nové epiky historické „Rastislav“, opět o dvanácti zpěvech. Celek uvázl v péře básníkově; nebyla škoda. Ani Rastislav němcobijce není vytouženým slovenským rekem; vady, jež umělecky znemožnily „Pád Miliducha“, opakují se v „Rastislavu“ v míře ještě větší.

U Žella vývoje není pozorovat. Jak v svém poetickém mládí byl začal, tak v předčasné zimě svého šedého života končí: epigonskými, hodně již pozdními vlasteneckými verši. Jeho doba čtla je ráda; nám jejich idea i roucho jsou již obnošené.

Kubáni

Naději druhé básnické generace po Štúrovi pochoval velmi záhy lhostejný Osud. Ľudovít Kubáni (1830 — 1869), Malohonťan, po trudném a neusedlém shonu za chlebem slúžný v Rimavském Brezově, r. 1867 jako ,pansláv‘ suspendovaný, zabit je při hře v karty vášnivým spoluhráčem 29. listopadu 1869. Jediná slepá rána nožem zmařila v okamžiku setbu, jež tak slibně klíčila na slovenský den.

Tragické uzavření života básníkova jako by dýchalo plachou tuchou z jeho básnických začátků. Mladý básník stůně spleenem; názvy jeho raných veršů: „Apotheosis rumov“, „Slzy osudu“, „Cmiter“ „Čierny oblak“, „V ničomnom svete“ hovoří churavostí, hořkostí a smutkem; naštěstí byly to jen předjarní mlhy, jež lehly na citlivou duši básníkovu jako léhají na neprobuzené dosud tajemství tvořící země. Co se tvořilo tajemně v duši básníkově, vyslovil sám obrazy lapidárními. Jeho hlava je Saharou, v níž žeh bídy vysušil vodní zřídla; jí táhnou karavany myšlenek za slávou, jimž však v zápětí smrtonosný samum, slovenská chudoba, v písku ryje hroby („Sahara“ 1860); jindy hlava jeho je Heklou, v níž sebou zmítá láva myšlenek, vytryskši však na povrch, chladne a kamení („Sopka“ 1860) — cítíme zde mladou sílu, pěknou původní obrazivost, grandiosní rozpínání křídel k vesmírnému vzletu: z vulkanického žáru v hrudi mladého poety zbyly bohužel jen tyto lesklé strusky.

Kubáni nebojácně se pouští i do pathologie slovenské národní povahy („Naša hana“, „Mraky“); věcný soud a bystrý časový postřeh projevil však zvláště ve svých básních historicko-politických. Apotheosou památných dní memorandových napsal obsáhlou báseň „Deň 6. a 7. júna 1861 v Turčianskom Sv. Martine“ (1862), v níž o palmu soutěží se samým Sládkovičem; vedle strojných obrazů básnických je v ní mnoho myšlenek nevykvašených a forem neustálených, třebaže současníci shovívavě i nekriticky přehlíželi tyto její nedostatky. V úmrtním svém roce otiskl Kubáni v ,novoslovenském‘ peštském almanachu ,Minervě‘ dějepisnou básnickou pověst o čtyřech zpěvech „Radzivillovna, královna poľská“, z dob posledního Jagailovce Zigmunda Augusta, básnickou fantasií, reflexemi a milostnou romantikou oplývající; pozdě po jeho smrti vyšla tiskem dramatická báseň jeho „Traja sokoli“ (1905), oslavující hrdinské činy smělých slovenských osmačtyřicátníků, Daxnera, Francisciho a Bakulíniho: vesměs stupně uměleckého zrání básníkova.

Smrt vyrazila Kubánimu péro téměř z ruky: ještě v osudný poslední den své krátké životní pouti napsal pozdravnou ódu na Andreje Sládkoviče a v ní zmínku o dlouhé noci neosvěty: sotva poslední verš uschl na papíře, sám u věčnou noc klesl neosvětou, bylo po mladé naději slovenské poesie. Talentu Kubániho želí neméně mladší slovenská beletrie.

Pauliny-Tóth

Verše, jež po sobě zůstavil bouřlivák Viliam Pauliny-Tóth (1826 — 1877), politik a zemský poslanec na sněmu uherském, právník, novinář, historik, filosof, filolog a teolog, řečník a publicista, prosaik, dramatik, veršovec; šlechtický vychovatel a zemský úředník, v r. 1848 voják Košutův a zajatec císařských, bezmála již maďaron a zase zapálený rodolub a Slovan —: verše tohoto neobyčejného muže mají přímý vztah k jeho době a jejím náladám, k historii kulturní i literární, ne však již k naší přítomnosti. Prudká sanguinická letora nutkala Paulinyho-Tótha, aby se pokusil ve všem a o vše — sklonu k tomuto ,polyhistorismu‘ ostatně na Slovensku nepozorujeme pouze u něho; hřivnu svou rozměnil v drobné mince, podělil jimi — nestejnoměrně — sic všechna pole, žádného však jimi neobohatil; výstižně, třebaže pietně — nad čerstvým hrobem druha a přítele — kreslí jeho portrét J. M. Hurban v ,Nitře‘ VII.

Za života Paulinyho-Tótha vyšly verše jeho v malé sbírce v Praze r. 1863 jako „Staré a nové piesne Viléma Podolského“; po smrti básníkově vydala všechny uveřejněné i neuveřejněné veršované práce jeho dcera Marie v „Básních V. P.-T.“ (1877). Také nitro Paulinyho-Tótha je vulkánem věčných bojů citův a titánských myšlenek, daleko však zůstává výraz jejich za silou a původností veršů Kubániho. Vlastenecká a milostná struna jeho lyry pathos a Mínu podědily od Kollára, romantism od Kollára a vnějškově od Máchy (harfu, spěvce, v samotě bloudění), epigramatická žíhavost jest jeho vlastní a nápisů Kollárových, a v celku žádná z půl druhého sta básní Paulinyho-Tótha neudržela si živého zájmu básnického: časovost jejich čerstvě vyprchala jako vůně flaconu. Kdyby bylo bývalo v moci Paulinyho-Tótha — jako tolika těkavých talentů jiných — soustředit se na obor jeden, byl z něho fenomen.

*

[Ozvěny a dozvuky školy Štúrovy.] Vrstevníkem Paulinyho-Tótha podle stáří a jeho blížencem podle básnického vkusu byl nadaný Mikuláš Dohnány (1825 — 1852), spolupracovník Hurbanův a slovenský Byronovec, tragicky zesnulý zastřením ducha ve věku Máchově. Z lyriky Dohnányho, rozsahem skrovné, nejvyspělejším druhem jsou jeho reflexe „Dumy“ (v ,Slov. Pohľadoch‘ 1851 — 1852); epika „Trenčanská studňa“ (tiskem až v ,Lipe‘ 1862) zapadla, rovněž nezdařený dramatický pokus „Podmanínovci“ (1848). Dohnány byl duch hluboký, sčetlý v západních evropských literaturách; vedle Byrona Shakespeare a Ossian byli jeho miláčky. Na jeho truchlivou smrt napsal právě Pauliny-Tóth tklivou báseň „Pomatenec“.

Zcela na půdě lidové písně slovenské stojí lyrik oblíbených, citových veršů, ev. farář Janko Čaják (1830 — 1867). Básně jeho vydal Dobšinský v T. S. Martině 1875; v jasnou strunu vlasteneckou mísí se v nich šťastně živel milostný, zdravý humor i vážné zadumání, bolestný vzlyk slovenského srdce i ostrý satirický šleh; všude forma lehká, zpěvná, čistě národní. Epika Čajákova, zvláště „Silvestrova noc“ a „Jánošíkova náhrada“, na tuto čistou lidovou notu neuhodila.

Na Čajákovu lyrickou něhu lidovou se druhdy ponášejí prosté vlastenecké a prostonárodní písně, které skládal Jan Capko čili básnickým jménem Miloslav Zniovský (1846 — 1867), horlivý buditel rodné Baňské Bystřice a sousedního Turce; v sirobě jejich po velmi časné smrti Capkově se jich ujal Ondřej Trúchly-Sytniansky (v Bystřici 1868), doprovodiv je životopisem mladistvého básníka, nad jehož skonem zalkal sám Sládkovič.

Učený klasický filolog a teolog Gustav Lojko-Hostivít Tisovský (1843 — 1871) znamená rovněž jen z jara pošlapaný květ na luzích slovenské poesie; knížky jeho lyrických veršů, „Hlasy z cudziny“, „Spomnienky“ a „Nové piesne“ i výbor z nich a jeho nečetných povídek (v Skalici 1871) jeví mysl ubolenou a časně zesmutnělou, epika pak pouhé začátky.

Velmi plodný Daniel Bachat, literárně Miloslav Dumný (1840 — 1906), ev. farář a superintendent baňského distriktu v Pešti, vydal v Skalici 1870 posbírané „Nevädze“, tři svazky veršovaných prací, povídek a humoresek, jež konaly sic dobře národní poslání na Liptově i mimo něj, jimž však při všem uznání veliké píle a šlechetné snahy jejich autora literární ceny pro nynějšek nelze přiřknout nejmenší. Dumný byl činný i v jiných oborech literárních — s úspěchem stejným.

Drobnými satelity, již věrně až ke hrobu provázejí veršovou školu Štúrovu, nikterak neztěžujíce jejího umírání, jsou ještě tito nečasoví veršovci: Jiří Slota Rajecký, kat. farář, jehož spisy v Národní bibliotéce jsou hluchou úrodou; Miroslav Kovalevský-Zorovít, farář ev., nevalný básník reflexivní „Zlatiny“, marně se pachtící za ideálem nové „Maríny“; Jan Mallý-Dusarov, doktor teologie na vídeňském Pazmaneu; Dušan Sava Pepkin, vlastním jménem Medňanský, autor dvou silných a prázdných knih veršů; August Krčméry, ev. farář a skladatel písňových melodií — ale zde zevšad už štúrovské poesii zvoní hrany.

V dozvucích Štúrovy školy nastává čirý úpadek. Jsou to skutečné dozvuky: slábnoucí její zvuky umírají v hluši, bez ozvěny, nezachycuje jich nikdo. V letech sedmdesátých zhasíná tiše Štúrova básnická škola; historickou souvislost s ideovým odkazem Štúrovým udržuje nadále jedině Hurban Vajanský.

[Dorost-básnický.] Nový dorost veršující hlásí se za těchto smutných poměrů plaše a nesměle, jako by se bál rušit slavnost smuteční. Soustřeďuje se v posledních ročnících ,Sokola‘ a hromadně vystupuje na veřejnost v almanachu ,Napred‘ r. 1871.

Vydavatelem ,Napredu‘ je Koloman Banšell, ev. kněz, jako spoluvydavatel je podepsán Pavel Országh. Banšell má v něm vedle Országha, jehož později proslavil nad všechny slovenské básníky pseudonym Hviezdoslav, nejvážnější podíl písněmi čistě lidové i umělejší formy; tiskl je po celé desetiletí další v ,Orle‘ (1870 — 1879), v ,Živeně‘ (1871) a jinde; některé z nich sebral ve sbírce „Túhy mladosti“ (v Skalici 1886). Uzrát jeho nespornému talentu nedala předčasná smrt, duševní i fysická r. 1887. Stejný osud časného zatišení v básnickém vývoji stihl i ostatní členy ,Napredu‘: Jana Alexandra Fábryho, Jura Kella-Petruškina, Daniela Laučka, Adolfa Svatopluka Osvalda, jichž prvé zapění bylo zároveň jejich zpěvem labutím.

Slovenskou poesii vytrhout ze zakletí a uvést na tratě nového, moderního ducha bylo určením až let osmdesátých v minulém století; splnila je dokonale.

[Úvod.] Jako pro tvoření v řeči vázané byla oblíbeným vzorem Štúrovců lidová poesie, báječný svět pověstí, zkazek a tradic národních, tak pro básnickou tvorbu jejich v řeči nevázané vedle života současnosti zamilovaným polem byla domácí a slovanská historie. Sám duch doby, tolik obrácené do veliké minulosti národů slovanských, pudil a přímo vyzýval k pokusům o její básnické zobrazení; Kollárova „Slávy dcera“ byla vůdcem i svůdcem mnohým talentům. Šafaříkovy „Slovanské starožitnosti“ nevyčerpatelným látkovým pramenem historické skutečnosti i obraznosti u mnohých zanícených duchů jiných. Příkladem byly i veliké epiky Hollého, jimž však vadilo právě básnické starobylé roucho; pobídkou byly i hlasy z ciziny, jež začínala se po válkách napoleonských zajímat živěji o minulost slovanských kmenů, zejména velikého národa ruského. V historii svého rozsáhlého slavného plemene dívali se ovšem básníci tito skly romantickými, v nichž si libovala móda doby. Konečně i literární vlivy slovanského sousedství silně se hlásily v četbě slovenské mládeže. Historické povídky Tylovy, Jana z Hvězdy, Chocholouškovy byly jí pramenem vzpruhy a osvěžení; mladý Hurban na příklad putuje pěšky po Čechách r. 1839 hltá cestou „Rozinu Ruthardovu“, jež právě vyšla v almanachu ,Vesně‘. Mickiewiczův „Konrad Wallenrod“ a „Pan Tadeusz“ chytili ji za srdce; a přímo jí učarovaly Czajkowského „Pověsti kozácké“, „Kirdžali“ a „Wernyhora“, Rzewuského „Paměti starého šlechtice litevského“: nepotřebovala mnoho básnické obrazotvornosti, aby v recích těchto pověstí polských viděla své známé postavy na Slovensku. Z Czajkowského překládá řada básníků; Mickiewicz se hlásí u Kuzmányho, ohlas Rzewuského u Kalinčáka a stopy vlivu všech těchto básníků polských skoro u všech štúrovských novelistů. Okolo r. 1848 zbýval z někdejší slávy slovenského zemanstva, tolik sbratřeného se szlachcićem polským, sice již pouhý stín, ale rodinné tradice dosud kouzlily zapadlý svět pýchy ,pánů bratrů‘ v takovém lesku, že obraz jeho konečně zachytil, naštěstí skutečný mistr, pérem svým před úplným zapomněním. Stručně: beletrie pravých Štúrovců žije převážně historismem, a to naveskrz slovanským, od svého začátku po celá tři desetiletí.

Vstup do štúrovské povídky slovenské otvírají práce tří dobrých spisovatelů, jež hledí cele k své přítomnosti — časově vlastně nenáležejí v dobu Štúrovu, rovněž ne ideou anebo rouchem: obsah jejich je reflexivní, šat podivný, česko-slovenský.

Prvou z nich je filosofická skladba Karla Kuzmányho „Ladislav“, uveřejněná v III. běhu jeho ,Hronky‘ (1838). Skladba zvláštního druhu literárního, jíž románové prvky jsou pouhou záminkou vzniku: rámec vypravovací je prostý. Spisovatel po letech navštívil svého přítele Ladislava Mnichovského, a ten mu odevzdává rukopis, líčící běh jeho života ve formě listů; tyto listy Ladislavovy jsou vlastním smyslem skladby. Kuzmány-Ladislav vkládá v ně své odpovědi na všechny otázky doby; je v nich podle motta řeč skutečně „de omnibus rebus et quibusdam aliis“, jež zaměstnávaly mysle současníků: o herderovské filosofii dějin, o hegelianismu, jejž Kuzmány odmítá, nahrazuje si jej Kantem, o umění a básnictví, o české literatuře a šlechtě, o slovenském lidu, o vzájemnosti slovanské, o Polácích a jejich poměru k Rusům, o Srbech a jejich zpěvech, atd. Vedle těchto filosofických úvah realistických, dalekých romantického zbarvení štúrovského, je všude plno poetické malby krajinářské, v rámec prosaického líčení vložena řada mohutných ód vlasteneckých, několik překladů z Mickiewicze a Puškina, polské, ruské i srbské zpěvy junácké podány v rouše původním: „Ladislav“ r. 1838 v naší novelistice jest vrcholem. Nemá, nehledíc ani k proslulým dialogickým rozmluvám Jungmannovým o jazyku českém v ,Hlasateli‘ r. 1806, té doby skladby formálně lepší a filosoficky hutnější, než je práce Kuzmányho, jazykově bohužel již nemálo znešvařená. Idea její není sic Kuzmányho majetkem vlastním, vnukl mu ji filosofický román „Julius und Evagoras oder: Die Schönheit der Seele“ od Jakuba Friedricha Friese, učence německého, ale její provedení a naplnění cele je původním majetkem vzácného slovenského myslitele.

,Hronka‘ přinesla v třech svazcích I. svého ročníku (1836) z péra satirika Jana Chalupky jinou, tvarem i hodnotou zcela odlišnou, žhavým zájmem o současnost však „Ladislavovi“ podobnou práci prosaickou: „Kocourkovo“. Čte-li čtenář tuto prosu Chalupkovu po jeho stejnojmenném kuse dramatickém, je zklamán: je tu opět staré Brezno se svým copařstvím, jsou tu opět staré, známé figurky, ale pokroku tu není a málo umění. Plastika a životnost líčení se ztrácí, dialog je sušší, vtip krotší a méně lípá, všude spíš opis a popis než pohyb a život. Chalupkovým pravým živlem bylo jen podium: na něm jeho typy žijí.

Groteskní „Výlet do Kocourkova“ podnikl i Branislav Podolinský, recte Ladislav Pauliny, básník „Hrdoše“, v Hurbanově ,Nitře‘ I (1842). Drobnost jeho jest skutečným početím slovenské novely společenské: svěží humor její nevyprchal podnes, satira je dosud účinná, povahokresba mistrná, forma vyniká ve všem nad prosu Chalupkovu. Škoda, že básník této obraznosti a tohoto bystrozraku „výletu“ svého neopakoval, jak byl přislíbil v závěru své práce. —

Tyto tři prosy umělecké, cele pohřížené ve svou dobu a její žhavé ovzduší, časově jsou úvodem k dlouhé řadě slovenských povídek historických; současně ji zahajují oba její přední pěstitelé, Josef Miloslav Hurban a Janko Kalinčák.

J. M. Hurban

Novelistické začátky Hurbanovy obracejí se v nejstarší a nejslavnější slovenskou minulost: „Svatba krále velkomoravského, obrazy ze století devátého“ v ,Nitře‘ I (1842) a „Svatoplukovci anebo pád říše velkomoravské“ v pražských ,Květech‘ XI (1844) mají jeviště společné, pod Tatry přenesené; sem básník přemístil děj z původní české půdy v přepracovaném „Olejkári“, pověsti z věku Matouše Čáka, psané již Štúrovou slovenštinou, nejslavnější kdys prose Hurbanově (v ,Nitře‘ III 1846). Co těmto látkám nedala anebo nemohla dát skutečná historie, nahradila skvělým světlem romantiky obraznost básníkova. Jsou plny dobových anachronismů; Svatopluk a Metod jsou ideální slovenští národovci, z Matouše Čáka horlí moderní Slovan. Jsou plny dějinných neskutečností a nehorázností; v historii z věku XIV. reci její zcela nenuceně popíjejí na Silvestra. Ale jsou také plny ohně vlasteneckého a živého líčení zašlé slovanské slávy — a ty rozhodly u domácího publika. „Olejkár“ vzbudil jeho nadšení; ještě sám Vajanský cítí při něm veliký dojem. Po „Olejkári“ Hurban k látce historické se uchýlil až r. 1861 v „Gottšalkovi“, pověsti z jedenáctého století; zde už však dojem není veliký.

Hurbanův talent nebyl dosud umělecky s novelu dějinnou; Hurban žije silně své přítomnosti, neumí se podřídit epické nestrannosti, i pradávné postavy historické obléká ideově v kroj a řeč lidí moderních. Při všem tom líčí obratně, pozoruje bystře, soudí trefně; těžište Hurbanova nadání leží v současnosti — v ní se uplatnily nejšťastněji jeho vlohy novelistické. V ,Nitře‘ II (1844) kreslí věrně slovenský život spoločenský rozjímavá práce „Prítomnosť a obrazy zo života tatránskeho“, a jí podobná „Prechádzka po považskom svete“; v ,Nitře‘ IV (1847) pérem chalupkovským líčí rub jeho, směšné a slabé stránky „Bruchoslavičanů“ slovenských, veselá mosaika „Korytnické poháriky“, zvláště však noveletka „Od Silvestra do troch kráľov“, s celou obrazárnou typických figurek maloměstských, živě a lapidárně představených, s kritickými, realistickými postřehy, jež se dotýkají směle i pathologie sociálně-národního života domácího, tonoucího témeř ve vodách doktrin a teorií teologických. ,Nitra‘ V (1853) přináší od Hurbana poslední větší realistickou jeho povídku „Slovenskí žiaci“, obraz ze života soudobého; a zmíněný již „Gottšalk“ r. 1861 uzavírá řadu jeho novelistických prací vůbec.

Tendence povídek Hurbanových, historických i soudobých, je vlastenecky zábavná a sociálně výchovná; žádný slovenský spisovatel nespouštěl pro ni s očí předmětu svého tolik, jako Hurban; žádný z nich také není tolik proniknut subjektivismem v líčení, jako on. Doba nová postřehuje v nejlepších pracích jeho veliké umělecké nedostatky, jež právě nejvíce hověly vkusu doby jiné; doba nová však v nich také správně ocenuje veliký jejich význam buditelský — Hurban je v povídce slovenský Tyl anebo Chocholoušek. Mistrem slovenské novely historické Hurban není — tím je Janko Kalinčák.

Kalinčák

Současně s Hurbanem ohlásil se v prvé ,Nitře‘ r. 1842 pověstí „Bozkovci“; ale již předtím na Ústavě prešpurském psal a předčítal své prvé novelistické plody.

[Život.] Kalinčák je rodák turčanský; narodil se 10. srpna 1822 v Horním Záturčí u Sv. Martina. Otec jeho byl knězem evanjelickým, matka pocházela ze staré zemanské rodiny a ráda vyprávěla o míjejících se časech zemanské slávy. Mladý Janko za chlapectva častěji meškal u své babičky na Vrútkách, kde osobně poznal ještě nejednu hrdou postavu ,pana bratra‘. Na těchto osobách, jak sám vypráví, „v detinstve pásol oči svoje“ a ucho jeho se zalíbením poslouchalo slova pýchy a povědomí zemanského. Matka byla živou kronikou zemanstva v celém Turci; mnoho četla a přečtené vyprávěla. Kalinčák od ní po prvé zaslechl leckterou národní pověst. Otec zase rád brával synka s sebou na svých soukromých cestách, a ten se rád seznamoval se všemi stránkami slovenského života. Ve Sv. Jáně byl jeho učitelem Jan Chalupka; bystrý žák jeho pověstnou ,paličku‘ a inkvisiční metodu vychovatelskou klasicky zvěčnil ve svých vzpomínkách. Od něho šel na další studie a maďarštinu do Gemeru, kde působil uvědomělý národovec Josef Dlhányi; z Gemeru otec ho zavezl po dvou letech na němčinu do Levoče, v níž nabyl národního smýšlení; z Levoče konečně po třech letech odešel na fysiku do Bratislavy, skončil zde filosofii, jus i teologii a oblíbil si stav učitelský. Vděčné žákovské upomínky má odtud zvláště na prof. Schroera, „nejčistšího humanistu“, jehož poznal v svém životě; zde také jako pilný úd Ústavu jal se psát po vzoru Czajkowského verše i pověsti romantické. Po návratě z Halle stal se hlavou Ústavu i života slovenské mládeže bratislavské Ľudevít Štúr; on podle vyznání Kalinčákova prvý zapálil v ní oheň za svět starodávný, zapadlý, kříse spolu její cit náboženský. Na podzim 1843 Kalinčák sám odchází do Halle, staví se v Praze, a když po dvou letech z Němec se vrací, čeká ho doma 11 nabídek na místo vychovatele. Volí jedno, u báňského rady Landerera, v blízkosti Štiavnice; získává zde skvělou výchovu spoločenskou a má i pokdy na práce literární. Po roce je však bez zaměstnání; naštěstí již podzimkem r. 1846 dostává místo profesora filosofie a rektora v Modře, kam se po nezdaru revoluce uchýlil i Štúr do ústraní; působí zde, v úzkém a šťastném styku se Štúrem a přáteli, až do r. 1858, kdy je povolán za prozatímního ředitele ev. státního gymnasia v slezském Těšíně. I zde je činný literárně; dostává se mu poct a uznání od české společnosti, ale i nevlídné pozornosti rakouské vlády; konečně r. 1869 je dán na předčasný odpočinek. Velmi dojat opouští Těšín; odchází do Turčanského Sv. Martina, zakládá zde beletristického ,Orla‘, pracuje neúnavně, ale vlastně sem přišel, aby v mateřské zemi již své kosti složil: 16. června 1871, předčasně zchřadlý, v kruhu svých přátel vypustil duši. Bylo mu neplných čtyřicetdevět let.

[Dílo.] Z tohoto nástinu života prvého slovesného malíře slovenského patrny jsou všechny prameny jeho básnického tvoření. Především domov a jeho ovzduší, návštevy u příbuzných a zkazky jeho matky, staré zemanky; vlastní názor na mnohotvárný tehdejší slovenský život, pány, zemany, maďarony a ubohý lid — dokonalá autopsie je základem jeho pozdějšího realismu uměleckého; vlivy romantické četby i ovzduší Ústavu a Bratislavy a podmanitelský vliv jejich duševního vůdce; cizina a hojné, většinou smutné zkušenosti životní.

Své začátky literární Kalinčák sám vykládá takto: „V ,Tatranke‘ Palkovičovej, myslím z roku 1842, keď ju Ľ. Štúr redigoval, vyšiel môj preklad Ćajkowského povesti ,Výprava na Cařihrad‘ a báseň ,Králův stůl‘, v tom istom roku v ,Nitre‘ podľa diela Šemberovho ,Páni z Boskovic‘ napísaná a v ústave čítaná povesť ,Bozkovci‘. Z tohoto času stratily sa mi tri povesti. V ,Bozkovcoch‘ a v ,Milkovom hrobe‘ [v ,Orle tatránskom‘ 1845] redakcie premieňaly niektoré scény, a tak za všetko stáť nemôžem. Mimochodom hovorím tu, že obsah ,Milkovho hrobu‘ bol mi — pravda len jako jednoduché podanie — od Ľ. Štúra sdelený a tomuto sdelil ho bývalý kanonik kapitole prešporskej, Štvrtecký.“ Látku obou svých prvotin Kalinčák měl tedy z druhé ruky; vyplnil je romantickým živlem dobrodružným, zvláště však rozjihlou milostnou citovostí a teplem upřímných, z duše se ronících slov, jež měla na obrazotvornost mládeže slovenské účinek neobyčejný. Ostatní větší historické novely Kalinčákovy v ,Orle tatránskom‘ následovaly rychle za sebou: „Bratova ruka“ (1846), tajemná hrdinská historie podle vzoru Czajkowského; „Mládenec slovenský“ (1847), obraz ideálních národních snah básnikovy přítomnosti, anachronisticky posunutý o tisíc let zpátky do dějin; dvě junácké pověsti z časů tureckých, „Púť lásky“ (1847) a „Serbianka“ (1848), prvá plna živlu milostného, druhá junáckých tužeb po svobodě; „Svätý duch“ (1848), barvitý obrázek zemanských mravů z dob Rákocyho — jím se však začíná již druhé, slavnější období básnického tvoření Kalinčákova: jeho proslulé novely zemanské. „Svätý duch“ byl jen bedlivou přípravou k velikému historickému plátnu „z nedávnych časov“, k proslulé „Reštavrácii“ (v ,Lipe‘ I 1860), jež stvořila nový, zemanský genre v slovenské novelistice a založila slávu svého původce. V „Reštavrácii“ Kalinčákovy tvůrčí síly dostoupily zenitu; co napsal před ní a po ní, jsou jen pablesky někdejšího talentu: r. 1852 je to „Knieža liptovský“, pověst z věku XV., do zemanského ovzduší zabočující, roku 1858 „Láska a pomsta“ s dějem z téhož století, s ponurým „Mníchom“ z r. 1864 dvě nejslabší práce umdleného péra Kalinčákova; konečně r. 1870 vychází rozsahem největší, poslední práce jeho „Orava“, chvatně pro ,Orla‘ na pokračování hotovená.

Do roku 1848 Kalinčákovým vzorom je Polák Czajkowski, v dobrých i zlých stránkách, jež ovšem rozlišuje teprve později ve své autobiografii: „Čajkowski líčí život ľudu svojho žive, človek s prírodou je to isté, ale má veľkú chybu — je básnik tendencie… Tak som ja z mojej strany nikdy, nikdy nechcel, líčac život uhorský, preháňať vec podľa vlastného kopyta, ani englizovať jako Józsika, ani francúzovať jako Jókai: ale vynasnažoval som sa líčiť život tak, jak je a jaký bol, t. j. jako my v Uhrách dýchame a myslíme.“ (Slov. Nár. záb. VIII 63, TSM 1889). Kalinčák r. 1862 odmítá vědomou tendenčnost svých prací, přesto však do r. 1848 je tendenční proti své vůli ve všech novelách historických — „Mládenec slovenský“ je tendenčním vykřičníkem pro štúrovskou mládež. „Líčiť život tak, jak je a jaký bol“ Kalinčák začal až r. 1848 v „Svätom Duchu“ a důsledně a klasicky v slavné „Reštavrácii“.

Reštavrácií sluly hlučné a okázalé starodávné zemanské volby. Před nimi dlouho se kortešovalo, strojili se hostiny a slavnosti, byly i bitky mezi ,pány bratry‘, průvody, hurhaj v celé župě — „hej, deti moje, to boly časy! takých na moj’ hriešnu dušu nikdy viacej nebude!“ vdychne si na konci „Reštavrácie“ starý Barina, s ním jistě i autor a s autorem čtenář, který zároveň lituje, že povídka nebyla delší. Tak plasticky, s humorem tak jasným a s takovým uměním pohledu, jakým vyniká Kalinčák, nebylo stvořeno mnoho básnických děl literárních. „Reštavrácia“ je originál mezi originály: básník čerpal látku jen ze své vlastní zkušenosti, sledoval v Gemeru r. 1836 zemanské kortešačky na vlastní oči, osobně znal své typy ,pánů bratrů‘, Adama a Matyáše Bešeňovských, Potockých, Levických a j.; svým satirickým nadáním a shovívaným humorem, v němž utkvěly stopy po jeho originelním svatojánském učiteli, Chalupkovi, svou zevrubnou znalostí slovenského lidu a jeho řeči, pokladů slovních a pořekadel vytvořil dílo, jež Jar. Vlček případně nazval literárním unikem. Duchem svým je čistě slovenské, slovenskost jeho leží ve věci samé: „Sú to temer samé portréty a prípady, čo sa tu i tam staly,“ poznamenal Kalinčák v ,Lipe‘ (1860, 130) a měl doslova pravdu. „Reštavrácia“ je kulturní a historická studie doby již zapadlé, znovu však ožívající v kouzelném péře Kalinčákově. Byla i přeložena do polštiny, chorvatštiny, němčiny, maďarštiny — tato čest zřídka se stala dílu slovenskému; byla z nářečí volně přepsána i do češtiny — ale chuti originálu tyto náhražky nikdy nenahradí.

Kalinčák jest jeden z nejlepších slovenských spisovatelů-prosaiků doby Štúrovy, není-li v „Reštavrácii“ nejlepším beletristou jejím vůbec; v jeho začatcích závodili s ním sic četní vrstevníci z kruhu nového dorostu, záhy však zastali všichni po prvém anebo druhém slibném pokuse.

Tak Janko Francisci-Rimavský otiskl v ,Nitře‘ II (1844) pověst ze XVI. století „Janko Podhorský“; Štefan Marko Daxner uveřejnil svou půvabnou lidovou rozprávku „Statočný valach“ v ,Nitře‘ III (1846); Samo Bohdan Hroboň ideálnou slovenskou pověst „Céru povesti“ v ,Orle tatránskom‘ (1846); tamže Janko Matúška má svou „Shodu liptovskú, povesť z pod Tatier zo XIV. storočia“; Bohuš Nosák ukrajinskou pověst „Laborec“ tamže (1848); Josef Jančo několik menších prostonárodních obrázků („Lúka na Kriváni“, „Slovenská sirota“), a podobně i jiní: to jsou však vesměs jen ukázky nadání, jež se v květ nerozvilo.

Prvotinou novelistickou sahá do let čtyřicátých také činnost Sama Tomášika: zahalen v pseudonym Kozodolský známý již básník hymny všech Slovanů uveřejnil v ,Orle tatránskom‘ historickou pověst z dob tatarského plenu na Slovensku, „Hladomru“ (1846); básník rodného Gemera (Tomášik se narodil 8. února 1813 v Jelšavské Teplici, zemřel na faře v Chyžném na Gemeru 10. září 1887) vyniká v ní nad epikem i historikem. Rázovitému, husitskému kdys Gemeru zůstalo posvěceno péro novelisty Tomášika i v letech šedesátých a sedmdesátých, kdy se vrátil k své opuštěné lásce z mlada, povídce historické. ,Národný kalendár‘ matiční přinesl r. 1867 jeho beletristicko-dějepisný nástin „Vešelínovo dobytie Muráňa“, ,Sokol‘ 1864 „Bašovce na Muráni“ a 1865 povídku „Sečovci, veľmoži gemerskí“, ,Orol‘ 1870 „Odboj Vešelínov“, 1873 „Malkotenty“ a r. 1876 „Kuruce“; z nich v oblibě čtenářstva se udrželi podnes „Malkotenti“, pověst z konce věku XVII., líčící odboj Tökölyiovských nespokojenců proti vládě rakouské. Líčení Tomášikovo je prosté a svěží, jasné a zajímavé, osnova jeho protkaná historickými útky byla živným duševním chlebem vděčných slovenských čtenářů.

Od povídky historické k novele společenské a konvenční se obrátil v letech padesátých Mikuláš Ferjenčík (1825 — 1881), rodák ze Zvolena, slovenský dobrovolník v revoluci r. 1848, nadaný novinář, obětavý buditel národní, redaktor ,Peštbudínskych Vedomostí‘ a jejich pokračování v ,Národných Novinách‘ (od r. 1870), ,Národného Hlásnika‘ (od r. 1867) i ,Orla‘ (od r. 1878) a velmi plodný beletrista. Pokusné práce jeho, vážené ze života současného, „Královna plesu“ a „Pri kozube“ (1853), oduševňovaly mládež slovenskou; a jméno Mladen, jímž redaktor Ferjenčík podpisoval své novely, těšilo se i později dobrému zvuku. Pevnou rukou a přece básnicky kreslí slovenské typy: vlastence, jehož děti pod rodnou střechou se odnárodňují, v povídce „Irma“ (,Sokol‘ 1860), dědinského sociálního buditele v „Jedlovském učiteli“ (,Sokol‘ 1862), pilného úředníka-podivína v novele „Bratia“ (tamže), svojského ruského poměščika v „Šefraniku“ (,Orol‘ 1880), zidealisovanou trpělivost v „Pestúnke“ (tamže), atd. „Jedlovský učiteľ“ je podnes čtením, hledaným slovenskými čtenáři.

Mezi oběma druhy, novelou historickou a společenskou, rozvíjí se beletrie všestranného Viliama Paulinyho-Tótha. V obor prvý spadá zejména dějepisná rekonstrukce života a činů slavného pána Váhu a Tater, „Trenčianskeho Matúša“; v Matúšovi a jeho někdejší říši vidí Pauliny-Tóth historické ospravedlnění požadavků národního Memoranda z r. 1861 na slovenské Okolie a neváhá, aby je zdůraznil, opustit i základní historickou objektivnost a cele se oddat básnící fantasii: je věru víc než povážlivým pokusem, slyšíme-li z úst národního hrdiny věku XIV. citáty z Kollára anebo Štúra. A takových nehorázných anachronismů a epických kazů není prosta ani ostatní jeho novelistika historická: dějepisná pověst „Tatarský plen“, o vpádu Tatarů na Slovensko, pověst „Tajna“, srovnávající příliš nápadně tajný soud středověký s moderním soudnictvím, a j. práce. Zdařilejší ruku druhdy měl Pauliny-Tóth (Rozmarín, Mydloslav, Podolský a pod.) v novele ze života současného, společenské, konvenční; v „Kyčině“ s úspěchem psychologickým i krajinářským kreslí život kavkazských Čerkesů; ve „Dvoch hráčoch“ líčí hazard a přepych hry lázeňské společnosti; v autobiografické „Trinástej piesni“ pestré své osudy životní; satirou a didaktikou se blýská humoreska „Slovenský pravopis“; velebnou osudovostí „Jedna noc na Považí“, pestrostí a názorností historickou oplývají „Volebné rozpomienky“ a náladou roku osmačtyřicátého zbarvený příběh „Tri dni zo Štúrovho života“, atd. Z povídek a přeložených pros Paulinyho-Tótha vyšel 1867 — 1870 v T. S. Martině čtyřsvazkový výbor pod názvem (také azbukou!) „Besiedky“: zajímavé, po nejedné stránce, jsou v nich novely všechny, hodnotným kusem není z nich žádná.

Také Jonáš Záborský, jehož jsme poznali již jako básníka a jejž poznáme ještě jako dramatika, několikrát se pokusil na poli povídky novověké; velmi určitým povahopisem, poněvadž částečně vlastním životopisem, drsným, až naturalisticky věrným a sarkastickým líčením slyne jeho „Panslavistický farár“ (v ,Táboru‘ I, 1870) a osobitně vydaná a znovu vydaná povídka z nedávné současnosti „Dva dni v Chujave“ (1873); vtipem a nevybíravou lapidárností některé jeho starší „Bájky“ prosou.

Úroda beletristická na Slovensku vzrůstá od let šedesátých početně a druhdy i jakostí každým rokem. V ,Sokole‘, ,Orlu‘, Táboru‘ a jiných listech zhusta se objevují nová jména a nové práce, jež nejsou jen hluchými klasy. Mnohá z těchto jmen bohužel rychle mizejí ze sloupců časopiseckých; mnohé z těchto prací pohříchu navždycky uvázly v péře svých osudem uštvaných tvůrců.

Kubáni

Slovenský román historický nejvíce želí za svým vyvolencem Ľudevítem Kubánim. Z jeho živého zájmu o národní problém slovenský a bystrého smyslu pro život reality vzniklo již záhy několik zdařilých novel humoristických a satirických, jež teprv posmrtně z jeho literární pozůstalosti dostaly se na veřejnost: tak „Supplikant“ (v ,Orle‘ IV), „Mendík“ (v ,Sokole‘ 1860), „Emigranti“ (v ,Táboru‘ I) „Pseudo-Zamojski“, (v ,Sokole‘ 1861), „Hlad a láska“ (v ,Lipe‘ I 1860) a jiné novelky menší. Ale ty všechny by slovenská beletrie lehčeji oplakala, kdyby bylo bývalo Kubánimu dopřáno šťastně ukončit jedinou velikou slovesnou práci, historický román z dob Jiskrova panství na Slovensku, „Valgathu“ (posmrtně 1872, znovu 1909). Zůstal jen zlomkem; avšak i jako románové torso má pro slovenskou prosu uměleckou význam mimořádný. Valgatha je Jiskrův přivrženec v horních Uhrách, vnitřními nepokoji a zápasy stran tehdy rozervaných; velí na drienčanském zámku, hájí ho statečně a přísně, ale dvě osobní slabosti ho ničí: nedůvěra k okolí, jež je mu cele oddáno, a osudná auri sacra fames. Pro ně jest opuštěn od svých rádců, slepě se vydá v ruce zrádce Cilleiho, Drienčan je dobyto (klasické místo v románě) a Valgatha uprostřed pusté zkázy zaniká. Romanopisec Kubáni jest objektivním historikem XV. století, jeho ovzduší, postavy, mravy, kroje věrně ožívají v jeho práci; Kubáni jest v ní i umělcem, stavitelem, mohutným epikem a zkušeným dramatikem. Zbývalo jen završit dílo vítězným krovem a byli bychom měli již v letech šedesátých slovenský protějšek k Jiráskovým slavným třem bratrským rapsodiím…

*

Kubániho novelistu božským darem humoru a vtipu daleko překonal kremnický lékař Gustav Zechenter (Laskomerský, Štefan Pinka, a j., † 1908). Drobné jeho žarty a rozmary, prve než vyšel z nich stejnojmenný výbor (v Turč. Sv. Martině 1878 a znovu tamže 1907), plnily po dvě desetiletí 1860 — 1880 slovenské časopisy a sluneční pohodou duše svých čtenářů; jadrná řeč jejich, groteskní humor i sloh, třebas i v suše vyprávěné anekdotě, široký slovenský úsměv, nikdy neselhávající komický účin vyjasní na chvilku tvář i největšího misantropa. V oboru svém Zechenter byl specialista. Historky o tom, kterak se slavil v Bystřici kdysi studentský majales, jak trhali v zimě r. 1870 při stavbě dráhy u Kremnice střelným prachem skálu a přece jí neroztrhli, sladkosti radvanského ,jarmoku‘ anebo báječné masopustové ostatky v Pešti, rozmarná líčení pokroků v umění a zázraků vědy, kořeněná rozkošnou ironií, vyprávění o tom, kterak počestná panna Gizela ztratila zásnubný prsten a jak se objevil záhadným způsobem v útrobách pečeného kapouna, „tam, kde býva umiestený majorán“ a kousky jiné a jiné: to jsou vesměs pilulky, jež lékař-allopath s bezpečným účinkem podává omrzelému pacientovi. Zechenter v humoru je klasikem — jak k pláči ubohý je proti němu kožený Mark-Twain! —; je smutným rubem tohoto velkého humoru, že nemá ve světě ozvěny… Tolik by uzdravil! „Lipovianska maša“ (v ,Orle‘ 1874), lovecký obrázek turgeněvský, bohužel osiřelý, prozradil pěkné nadání Zechenterovo v oboru prosy vážné; podobně jeho cestopisy.

Ostatní novelistickou produkci z let šedesátých až sedmdesátých možno shrnouti stručně; většinou jde v ní o pokusy ojedinělé anebo dávno zapadlé. Ev. farář súlovský Štefan Križan, pseudonymem Žiranský, zachytil živě episodku z r. 1848 v příběhu „Srienovskí národovci“ (1863) a dobrou novelku napsal v „Milanu a Milině“; historik Pavel Križko zkusil se jako básník v povídce vesnické „Krivoprísažník“ (1865), ne bez úspěchu; evanjelický farář aradacký Leopold Abaffy, literárně Branko Rovinov († l883), v ,Lipe‘ III (1864) má zdařilou rozprávku zbojnickou „Tri hroby“, v ,Černokňažníku‘, ,Slov. Pohľadoch‘, ,Sokole‘ i jinde ukázal slibné začátky prosaické; novely a besednice v ,Národných Novinách‘, ,Národnom Hlásniku‘, ,Orlu‘, ,Táboru‘ a jinde v časopisech, zvláště však i ve 3 svazcích „Nevädzí“ (1870) má velmi psavý Daniel Bachat (Miloslav Dumný); Koloman Banšell (Maškovský), redaktor ,Slovenských Novín‘ Bobulových, uveřejnil v Pešti 1873 literárně neodpovědnou ,historickou pověst‘ „Atalantu“, Hurbanem po zásluze odmítnutou; drobné prosy psal Jonatan Čipkay (Hradovský), sběratel lidových pověstí; spousta kalendářových, dobrodružných a fantastických povídek A. E. Timka náleží mezi bezcenný brak literární; pokusem o novelu, povídku, drobnou prosu vystoupili ze starších i Daniel Lauček, Gustav Lojko, z mladších Josef Kováč, Josef Škultéty a jiní. Ale to jsou jen jména literární, nikoli činy.

Prosa doby Štúrovy vyvrcholila v povídce historické Kalinčákem, v románě Kubánim, v novele společenské Ferjenčíkem, konvenční Paulinym-Tóthem, v humoresce Zechenterem. Úrodné období uměleckého druhu novelistiky a moderního slovenského románu nastává rovněž až v letech osmdesátých, v době rozkvětu krásného písemnictví na Slovensku.

Vlastně jen pokusy o drama národní a dějinné; od časů Chalupkových kocourkoviád mlčela slovenská Musa dramatická. Matúškův dětinský kus „Siroty“ (1847) a Dohnányho „Podmanínovci“ (1848) se ztroskotaly literárně, neřku-li dramaticky; Štúrovci, činní a plodní od prvopočátků v oboru verše i prosy, vystoupili v dramatě teprve v letech šedesátých — titánské záměry, jež v ně s důvěrou kladli, zhroutily se v praksi jako domky z karet. Cesta dramatu slovenského od počátku je trnitá; nastoupil ji znovu na konci let padesátých Janko Palárik.

Palárik

Janko Palárik (1822 — 1870), svobodomyslný kněz katolický, vynikající bojovník za očistu církve v hlavě i údech, zasloužilý novinář a pokrokový hlasatel slovanské vzájemnosti, uveřejnil pod jménem J. Beskydova ve Viktorinově almanachu ,Concordii‘ (1858) čtyřaktovou veselohru „Incognito“, jíž bezděčně se vrátil do dob Chalupkových: divadelní prostředky jsou tytéž, komika táž, ledaže ještě mělčí, psychologika postav, při níž Chalupku vedl bezpečný instinkt, u Palárika je drsná anebo naivní — a tak jen jako obnovená, pošetilá, ne duchaplná fraška ze současného života chytlo dílo Palárikovo nové publikum, nevybíravé již dlouhým postem.

Vyššího literárního stupně nedosáhla ani druhá veselá hra Palárikova s hlavní postavou populárního „Drotára“ (v ,Lipe‘ I 1860); naopak: provedením i osnovou stojí pod úrovní „Incognita“ a několik dobrých typických postav (na př. žida Maušla) a vložek písňových nezachrání kusu, z něhož ke všemu ještě čpí plagiát podle jedné starší francouzské komedie. Původní Palárik nebyl ani v kuse třetím, „Smierení alebo Dobrodružstve pri obžinkoch“ (v ,Lipe‘ II 1862), jenž i název si vypůjčil (tentokrát s jmenováním předlohy) od veselohry polského autora Korzeniowského; osnovou a dějem vlastně druhé, zhoršené „Incognito“.

O vážnou látku dramatem Palárik se pokusil konečně v pětiaktové tragedii z dějin ruských „Dimitrij samozvanec“ (1864, tiskem až v jeho Sobraných dramatických spisoch 1870). Thema v cizině hojně zpracovávané mělo r. 1870 již i na Slovensku předchůdce v dramatě Záborského; Palárik užil formy dramatu vlastně jen proto, aby mohl opřít a řečnicky široce rozvést své názory o slovanské vzájemnosti, jež kdysi vyložil teoreticky v ,Lipe‘ (III 1864). Je to drama chladné, bez účinku i jako kus knižní; doma je kdysi, stejně jako veselohry Palárikovy, nekriticky přeceňovali, Palárik sám však byl si vědom pravého významu svého v slovenské dramatice.

Šlo mu i v dramatě o pokrok národní a literární; jsou to jeho vlastní slova: „nie márna ctižiadosť a baženie za slávou poetickou, lež čistô vlastenectvo ma oduševňovalo“. Jeho žertovná Musa Thalie je vychovatelkou a buditelkou národní, vyšších škol učenosti nenavštěvovala, k úkolu jejímu stačila jí ideální láska; pracovala na tomto poli, seč byly její síly. Zatím co vděční současníci málem ho vznesli mezi prvé světové mistry dramatu, Palárik sám se cení pod slovenského Kisfaludiho; ve skutečnosti byl menším slovenským Tylem.

V slohu frašek Palárikových jali se tvořit národní hry divadelní četní autoři jiní — v desetiletí 1861 — 1870 na každý rok průměrně připadá jedna až dvě komedie nové; význam všech je pouze literární. Platí to o Paulinyho-Tótha „Kocúrkovskom bále“ (1861), veselohře Ferjenčíkově „Pravda predsa zvíťazí“, Bachatově „Z iskry býva vatra“ (1865), Graichmanově „Kto zaplatí nohavice“ (1867) a „Romanci“ (z téhož roku), Záborského „Panslávu“ (1867), Križanově „Obšitníku“ (1870) a j. — Zapadly, sotva se objevily tiskem anebo na jevišti.

Velikou událostí literární zdál se štúrovské kritice r. 1862 „Mataj“, čtyřaktová činohra Samuela Ormise (1822 — 1875), vzdělaná po prvé na základě prostonárodní pověsti z Gemeru. ,Sokol‘ I pěl na ni chvalozpěvy: spatřoval v ní začátek veliké slovanské epochy dramatické, kterou slibovali kdysi Štúrovci obrození všemu lidskému umění. Dílo životem uštvaného velkorevúckého učitele gymnasijního této epochy ovšem nezahájilo: až na několik jednotlivých výjevů a charakteristik zdramatisováno je chvatně a nedostatečně. Stopy kvapné práce jeví také Ormisova veselá čtyřaktovka „Pravda“ (1868), opět prostonárodním směrem zpracovaná: slova, která o „Mataji“ Ormisově ve svém ,Sokole‘ (1863) napsal Pauliny-Tóth, působila na prvotné nadšení sic ledovou sprchou, byla však veskrz pravdivá.

Pauliny-Tóth byl někdy i vzácný autokritik: spravedlivě posoudil a odsoudil svou „Ľudskú komédiu“ (v ,Sokole‘ 1862), velice myšlenou báseň historicko-filosofickou o devíti(!) dějstvích, vážící děj z povstání sedláků Dóžových r. 1514 a věstící skvělé příští slovenštině: báseň vznikla již r. 1846, byl to tudíž prohřešek mladistvého romantika.

Úžas, ale ne nadšený, budí dlouholeté dramatické trudy kat. faráře župčanského Jonáše Záborského. V letech 1864 — 1870 vyšlo z jeho dílny dvacet pět knižních dramat historických: obětavý Viktorin vydal z nich většinu svým nákladem v „Básních dramatických“ (1865) a „Lžedimitrijadách“ (1866, obě v Pešti). Názvy jejich hovoří s dostatek o jejich obsahu historickém; v svazku prvém je těchto sedm dramat: „Odboj podunajských Slovákov“ a „Arpádovci“ (po prvé v ,Lipe‘ III 1864), „Poslednie dni Velikej Moravy“, „Bitka u Rozhanoviec“, „Felician Sáh“, „Karol Dračský“, „Alžbeta Ludiekovna“ — látka z dějin uhersko-slovenských (mimo „Básne dramatické“ vyšly „Jánošíkova večera“ a „Striga“ 1870, do téže skupiny patřící). V svazku druhém dramat devět: „Ubitie Dimitrija“, „Ocarenie Godunova“, „Lžedimitrij v Poľsku“, „Pád Godunových“, „Prvý Lžedimitrij“, „Druhý Lžedimitrij“, „Třetí Lžedimitrij“, „Liapunovci“ a „Poslední zločinci“ — látka z dějin ruských. Konečně v „Divadelných hrách“ (1870) Záborského vyšlo ještě dalších sedm dramatických básní: „Chorvatská Helena“, „Huňadovci“, „Dóža“, „Utišenič“, „Ztroskotanie Srbska“, „Ďorde čierny“ a „Bátoryčka“ — látka z dějin uhersko-srbských. Co svými tlustými dramatickými cykly Záborský zamýšlel, nynějšímu pokolení jest již hádankou. Měřítka dramatického nelze k nim přiložit ani nejshovívavějšího; poesie v nich není naprosto; líčení je suché, kronikářské, únavné; psychologie doby jakoby se propadla, po snaze umělecké v nich vůbec ani stopy. Za to v těchto fasciklech napěchována knižní učenost historická po sám vrch. Těch pětadvacet dramat psal přísný racionalista, netvořil jich básník; psal je politik a slovenský národovec, jednak aby provedl rekonstrukci slovenských a slovanských dějin na uherské půdě, jindy aby oslavil severní Slovanstvo a pozdvihl jeho prestyž v ostatním slovanském světě; psal je slovenský zapadlý vlastenec, který málem se stal skutečným historikem a který aspoň s mravenčí pílí snesl ohromnou látku kulturně-historickou svému šťastnějšímu nástupci. Volil-li pro své historické studie pomoc drsného verše a formu dramat, bylo to přecenění vlastních sil tvůrčích a jistě mu zářil před zrakem Shakespeare; jeho čistě rozumový, rigorosní, neobrazivý intelekt měl ovšem k tomuto vrcholku básnické kultury ještě dále nežli je cesta ze Župčan do Stratfordu. Že však mohl sám, bez pomocníků a hmotných prostředků vykonat na bídné brdárce v ztraceném koutě Šáriše tolik, kolik vykonal, budí podnes úžas; nedivme se jeho ještě užaslejším současníkům, viděli-li v něm tehdy slovenského Goetha anebo Shakespeara.

Goethe i Shakespeare byli nezastíranými vzory Petru Kellnerovi-Hostinskému v jeho jediném dramatě z ruské historie, tragedii „Svätoslavičovcoch“ (v alm. ,Minervě‘ 1869). Básnická obraznost stvořila zde půvabnou báseň dramatickou a jedině poesie ji také zachraňuje; mimo básnické prvky vratce založená a vyvedená stavba by neobstála před soudem kritiky divadelní.

Z ostatních dramatiků doby Štúrovy zaslouží ještě dva autoři stručné zmínky — míjíme naprostým odpuštěním hříšný plod Musy Skačanského, ukrutnou ,smutnohru‘ „Jánošíka“ (1880): — Josef Podhradský († 1916), ev. farář v Pešti, nakonec vyznavač pravoslaví a jako profesor v Srbsku usedlý, a Daniel Lauček, účastník básnický v ,Napredu‘. Podhradský napsal již r. 1850 pětiaktovou tragedii „Holuby a Šulek“, básnickou oslavu dvou prvých národních mučedníků z r. 1848, dramaticky velmi slabou práci; v ostatních kusech, zejména v „Prvej slze v nebi“ (1865), podobně se snaží zobrazit ideální postavu slovenského hrdiny národního. Dramatická stavba jest mu ovšem tajemstvím, zavřeným na sedm zámků. Touž slabostí chřadne slušný jinak Laučkův pokus o sociální tragedii „Úklad a matka“ (1871), s bystrými postřehy dušezpytnými a pěknou osnovou.

Před drama doby Stúrovy doba příští napíše snad otazník: zrodila vůbec doba Štúrova hotové, skutečné drama? Snad přejde úplně dramatická ,ad hoc‘ Palárikova, trudy Záborského, volné i nevolné zlomky ostatních a vyřkne přímý přísný soud, že doba tato dramatu slovenského vůbec nezrodila. Ani potom netřeba zoufat nad touto její slabostí: pokusy ty přece těšily a hřály, přece něco z nich zbylo historii, přece ústům lačným podaly drobty duševního chleba, přece do tmy vrhly jiskřičku krásy a nadšení — a co je nakonec cílem a smyslem i nejvyššího Umění?