Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Viera Marková. Zobraziť celú bibliografiu
Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)
Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo | 15 | čitateľov |
Obsah
[Přehled.] Ačkoli Bernolák a jeho stoupenci učinili již prvý praktický pokus o slovenský jazyk literární, slovenského písemnictví stále není ještě po více než půl století. Tomu, co vytvořeno bylo literárně tak řečenou bernoláčtinou, hodí se stále ještě lépe starý název literatury na Slovensku pěstované než jméno slovenské literatury a ovšem i české literatury: přechodné jazykové obtíže vtlačují ráz celému tomuto období. Pokus Bernolákův nepůsobil pronikavěji na spisovatele domácí; hrubý byl nástroj, jímž obrat proveden, ještě více pak podniku tomuto vadil naprostý nedostatek základu ideového. Zrodil se příliš zvenčí, z průvanu doby, za podpory šťastných okolností, nedostalo se mu však dosud důkladného promyšlení a posvěcení ideou tvůrčí.
Jazykově jest literatura tohoto období hotový Bábel dialektický. Tu a tam ještě čeština poměrně čistá, nikdy a nikde však již čistá řeč Kralické bible; nejčastěji čeština úpadková, groteskní polotvar ,česko-slovenštiny‘, to jest, čeština skladbou i kmenoslovím se slovenskými koncovkami, slovenskými změnami hláskovými, čili: kostra češtiny v pestrém kostýmě slovenském; konečně bernoláčtina různých odstínů, podle libovůle spisovatelů — naprostá volnost, vlastně bezuzdnost formální jest hlavním znakem slovesných plodů této periody. Druhem plodů a počtem pěstitelů lícha tato není nejchudší. Pracuje na ní soustavně 15 dělníků verše, beletristů a satiriků dramatických, nejméně dvakrát tolik spisovatelů obrábí rozličné obory vědné, zejména filologii a literaturu, dějiny kulturní a národopis; arci že ani obsáhlá role církevního písemnictví neleží ladem. Jakostí však všechny tyto plody váží málo: velmi přísné rýžování ze spousty této pravé všehochuti literární vyzíská jen několik čistých zrnek; většinou zbude surovina, umělecky nezpracovaná, ceny jen historické. Budoucnost literární dědí z těchto počátků jediné dílo Jana Hollého; na něm tkví pečeť umění; ostatní věci jsou zlomky idey, documenta temporis acti. Nízko se zdvihá úroveň písemnictví na Slovensku v době, kdy veliký básník, Slovák Jan Kollár, a veliký učenec, Slovák Pavel Josef Šafařík české literatuře odevzdávají nejzralejší plody svého geniálního ducha, pokračujíce bez rozpaků v staré tradici jednotné národní literatury před Malými Karpatami i za nimi.
Lidová moudrost slovenská učí: I slepá kura zrno najde. Tak našel své jméno literární i Anton Bernolák, katolický kněz, roku 1762 na oravské Slanici v zemanské rodině narozený, který v stáří nevysokém jako děkan a dozorce školní umírá na Nových Zámcích r. 1813.
V povaze a schopnostech Bernolákových není stopy po duševní velikosti; naopak, je spíše obmezený v tvůrčích i soudčích možnostech, prozrazuje sobeckou ctižádost, jíž nemůže ukojit leda vzdorem, ne však zápalem tuhé práce; v duchu jeho není vznešených myšlenek, osobně je stranně zaujatý a hašteřivý; dílo jeho je pouze průměrné, aspoň nikterak nevyniká nad úroveň jiných vrstevníků; zásady jeho, o něž nakonec ztroskotalo, mohl mu vytýčiti pouze skutečný slepec filologický: a přece muž tento byl osudem předurčen, aby propůjčil své jméno celé epoše literární.
Nad učený suchopar filologický, uložený vedle řečené rozpravy z r. 1787 v díle „Grammatica slavica ad systema scholarum nationalium accomodata“ (1790), významnější, protože životnější byl jiný směr cíle vědomé rozkolnické činnosti Bernolákovy: založení trnavského „Towarišstwa literného umeňá slowenského“ roku 1792 (společně s Jurem Fándlim). Spolek tento, třebaže působil pouze dobu nedlouhou, rozšířil sám i svými pobočkami v čelných městech slovenských na tisíce tisků bernolákovských po celém Slovensku, jsa tak živitelem myšlenky odluky ve všech vrstvách slovenské společnosti bez rozdílu vyznání. Po jeho příkladě vzrůstaly podobné spolky jinde, zejména důležitý „Ústav“ při evanjelickém lyceu prešpurském (roku 1803): katolík Bernolák bezděčně vnukl metodu práce i slovenským evanjelíkům, proti nimž v skrytě vedl věc spisovné slovenštiny.
Bernolákova spisovná odluka jest totiž jen odlukou části slovenských katolíků od literární češtiny, jazyka Husova, jazyka bible Kralické; Bernolákův čin opravdu byl hoden svědomí jezuitova. Pia fraus jeho spočívá v tom, že podložil, prý slovenskému lidu, slovenský jazyk místo českého; ve skutečnosti však jen slovenským katolíkům bral husitskou češtinu. Lidu si Bernolák ani přátelé jeho nikdy nezískali, zato úmysl druhý zdařil se jim nad očekávání: mezi literáty obou stran náboženských zaseli trpkost a tajnou nenávist, jež se až po letech vyrovnala vzájemnou dohodou. V Bernolákově vystoupení proti češtině mnoho spadá na vrub jeho osobní zaujatosti vůči slovenským evanjelíkům, jichž mravní převahy Bernolák byl si vědom. Věc, která spočívala na těchto sypkých základech, od počátku byla ohrožena; a zhroutila se tím spíše, když ani kostra této vzdorovité budovy nebyla vyzděna zdivem poctivým.
V rozpravě z r. 1787 a připojené k ní úvaze „Linguae slavicae per regnum Hungariae usitatae compendiosa simul et facilis orthographia“, Bernolák stanovil hlavní pravidla nové spisovné řeči na Slovensku. Nářečí, v jehož oblasti náhodou žil — zrozen na Oravě, ve středu Slovenska, působil po celý svůj život v západních krajích jeho — povýšil prostě na řeč knižní pro všechny Slováky; v tom byla již patrna veliká krátkozrakost, ba vášnivá zaslepenost, jež neviděla ani za hranice Trnavy: dialekt místní nebyl přec nikterak ideálním vzorem pro spisovnou slovenštinu, kromě toho byl velmi blízek právě nenáviděné češtině a nejsnáze přístupen jejím vlivům. A tento dialekt z okolí Trnavy, starého ohniska protireformační činnosti na Slovensku, náhodně a docela proti kritickým důvodům Bélovým za ústřední spisovnou řeč Slováků prohlášený, Bernolák vlastní rukou pomáhá ubíjet hned v rozpravě druhé; nepříliš obratně se háje domnělou demokratickou tendencí své spisovné reformy, tento nešťastný reformátor uvádí do ní jako prostředníka — pravopis fonetický. Pravopis, jímž jednota spisovné řeči tříštila se od prvopočátku; každý spisovatel jeho radou psal podle své místní výslovnosti; kolik bylo bernolákovských spisovatelů, tolikerý aneb skoro tolikerý byl slovenský pravopis. Tyto vážné nedostatky, kvapem a stranickou horlivostí zaviněné, vymstily se ovšem na díle samém: tantae molis erat, tolik sil vyčerpáno o něm, aby nakonec zaniklo bez valného užitku. Štúr a Hodža, pracujíce později o nových základech spisovné řeči slovenské, z Bernolákovy rozpadlé budovy neupotřebili do nich ani jediného kamene.
A přece po třicet let svého života Bernolák budoval pomník své namáhavé činnosti filologické, obsáhlý „Slowár Slowenskí Česko-Latinsko-Ňemecko-Uherskí“, aniž této stavby sám dovršil: Když „Slovár“ vyšel po jeho smrti o šesti dílech v Budíně 1825 — 1827 péčí ostřihomského kanovníka Jiřího Palkoviče, životní snaha Bernolákova byla již vlastně pochována v převaze odchylnou, to jest starou spisovnou praksí na Slovensku. „Slovár“ Bernolákův nad jeho hrobem trčí jen jako památník mravenčí píle svého původce, jež trpělivě snášela bohatý materiál slovníkový, etymologicky a fraseologicky nezpracovaný, prakticky sotva upotřebitelný, pro slovenský jazykozpyt však nikoli nevýznamný.
Dost podivno při všem, že smělý podnik Bernolákův, velmi vratce založený, neopřený ani o vynikající autoritu, ani o vynikající základ vědecký, získal přece stoupence v řadách vážných katolických spisovatelů domácích, z nichž básník nejvážnější, Jan Hollý, stal se zachráncem školy Bernolákovy před literárním zapomněním. Prvá vlna, předzvěst chystajícího se revolucionismu v našich zemích, rozhodla patrně proti upadajícím řádům starým, tentokrát v otázce řeči spisovné.
[Družina Bernolákova.] Bernolák sám nepsal veršů, aniž se jinak účastnil života literárního než jako filolog. Proto nezaložil básnické školy s určitým programem, cílem a zásadami, nýbrž sdružil pod praporem svým několik přátel a jiných pracovníků literárních, kteří ho oddaně následovali ve spisovné praksi.
Družina Bernolákova počtem je neveliká, duševní hřivnou slabá. Bernolák nezískal pro svou myšlenku ani u katolíků většiny: vděčně ji přijmout z nich mohli vlastně jen katolíci z okolí Trnavy.
Přední místo mezi Bernolákovými stoupenci směrem své lidové výchovné činnosti zaujímá osvícený farář nahačský, Juro Fándli (1754 — 1810), slovenský Kramerius. Fándli, spoluzakladatel významného „Tovaryšstva“ trnavského, jest horlivým i úspěšným buditelem slovenského lidu pomocí knihy, knihy poučné, svěže a populárně psané v duchu a zásadách osvíceného století. Charakter učitele a osvěcovatele lidu hovoří již z prostých názvů jeho knih, jež zároveň na ukázku bernolákovské slovenštiny uvádíme v plném znění: „Důwerná zmluwa medzi mňichom a djablom o prwňích počiatkach, o starodáwnich a wčulegších promenách reholňickich, kterú spisal we štirech strankách pre mladích prešpurskích kňazow…“ (1789), kteréž knihy však vyšel toliko prvý díl (2 stránky — 2 částky); „Pilní domagší a polňí hospodár, winaučugjci newedomého, pochibugjciho hospodára, též napomínagjci leniwu gazdinú k potrebným prácam celého roku od Mnohowelebu“ atd. (1792 — 1800), o pěti dílech; „Zeľinkár z weľkích zeľinárskích knich witáhnutí“ (1793); „O uhoroch ai wčelách“ a „Wčelár slowenskí“ (1802); výtah z Jiřího Papánka „Historia gentis slavicae“ (1793) a j. A jako kniha, schopným prostředníkem lidové osvěty bylo i živé slovo, jež přesvědčivě a poutavě k lidu mluvil Fándli-kazatel; církevní řeči své vydal ve 2 svazcích jako „Príhodné a swátečné kázňe“ (1795 — 1796). Fándli byl duch vzdělaný a živý, za národ a pokrok jeho zaujatý, jenž se vyznal v umění chytit srdce lidu: tím byl bohužel mezi spisovateli bernolákovskými, teology, suchými filology a naivními archeology výjimkou osamocenou.
Na příklad práce Jana Čaploviče (1780 — 1847), zemana jasenovského, advokáta a stoličného asesora oravského, nepronikly mezi lid vůbec. R. 1822 vydal v Pešti „Slovenské verše“ v trnavském nářečí, sbírku ne vždy původní a neživnou; životnější byla jeho díla národopisná a národně obranná (etnograficky zajímavé „Gemälde von Ungarn“, v Pešti 1829 o 2 svazcích; z němčiny přeložené a doplněné „Rozjímání o zmaďaření země uherské aneb o Nemaďarů v Uhřích na Maďary obracování“ v Praze 1842) — ta však určena pouze vzdělancům.
Štědrým mecenášem snah Bernolákových byl kanovník ostřihomský Jur Palkovič (1763 — 1835), jenž platil náklad jeho „Slovára“; sám zanechal po sobě slovenský, to jest bernolákovský překlad bible, o němž půl žití svého pracoval (vyšel v Ostřihomě 1829 — 1833). O disidenty Bernolákovy hojně se zajímali mocní a obětaví příznivci v kruzích vyšší šlechty a katolické hierarchie — sotva as z péče o prospěch bernolákovské literatury. Prospěch její měl však na zřetelu nejpilnějším největší básnický duch této přechodné doby, Jan Hollý.
Hollý
Básník Jan Hollý se narodil r. 1785 v Búrech sv. Mikuláše na Nitransku, byl po třicet let katolickým farářem v povážských Madunicích a zemřel uprostřed bouřlivého léta 1849 na Dobré Vodě, kde v opuštění, strastech hmotných i duševních a úplné skoro slepotě — slovenský Homér anebo Milton — posledních šest let dlouhého svého života trávil na odpočinku.
Hollý jest mohutný, ale i podivný a složitý zjev v našich dějinách literárních. V prvém desetiletí věku XIX. na trnavské teologii obírá se Homérem, Theokritem, Tyrtaiem, Vergiliem, Ovidiem, Horatiem, překládá pilně z těchto i jiných klasiků (1824 přináší z nich knižní výbor, 1828 překlad „Aeneidy“), a podle nich v přesném metru antickém skládá své půvabné selanky, elegie, písně a ódy, které jsou ještě v letech 1835 — 1840 přední ozdobou budínského almanachu „Zory“, vydávaného „Spolkem milovňíkov reči a literatúri slovenskej“ [založen hmotnou i mravní pomocí vynikajícího slovenského vlastence a bibliofila, Martina Hamuljáka (1789 — 1859)].
Od počátku Hollý je nadšený stoupenec Bernolákův; jedině on svým básnickým nadáním zachraňuje pro budoucnost celou jeho epochu, umělecky neplodnou. Být Bernolákovcem znamená přestat být českým spisovatelem; Hollý je však ideově úplně českým spisovatelem, jsa velikým poplatníkem Kollárovým, jsa zavázán i velice českým opožděncům anakreontským — jeho vlastenecká a arkadská poesie na Slovensku jest obdobou a doplňkem hlavních směrů v poesii soudobých Čech. Hollý je knězem Mus antických, ale i vyznavačem romantismu; Hellen, odkojený leskem dávného pohanství, a při tom (zajisté řádný) kněz katolický — a vřelý Slovan duší tělem. Tak tichý farář madunický je zosobněným zrcadlem pestré, citově zvlněné, činy již již kvasící své doby.
Tohoto nejvýznačnějšího bernolákovského separatistu nadobro zajal spisovně konservativní básník „Slávy dcery“: Hollý je doslovně v zajetí Kollárově. Tři velké epiky jeho, formálně napodobující příliš patrně skladby klasické, jsou cele ve službách myšlenky všeslovanské.
Prvá z nich, „Svatopluk, víťazská báseň ve dvanásti spevoch“ (1833, skládaná v letech 1827 — 1830), o časoměrných hexametrech, jest anachronisující oslavou slovanského hrdiny, jenž po všech ukrutenstvích, nástrahách, lstech a zradách zvítězí u velikém boji nad násilnickým Němcem: rozvita zde prastará idea o konečném účtování Slovanstva s Germánstvem, historická kulisa věků. Básník, unesen obrazy mohutné fantasie, je tu zároveň skvělým malířem bitev, jež podává pérem klasickým, obratným portrétistou vznešených postav krále Svatopluka, Rostislava i jejich vůdců. Slovanstvo zvítězí: Hollý není tu myslitelem, není tu kritikem, je tu jen tlumočníkem víry a věšteckých tužeb všech národů slovanských, pod archaickou maskou jeho eposu prudce bije tepna slovanské přítomnosti.
Podobně druhá ,víťazská báseň‘ „Cyrillo-Methodiada“ (1836, před r. 1835 dokončená), o šesti zpěvech, opět s dějištěm velko-moravským, přeneseným však na Slovensko, slouží myšlence slovanské a protiněmecké: Cyrill a Method vítězí v Římě nad řevnivými německými žalobníky a vracejí se do svých zemí, aby v nich šířením křesťanství z kořene vymýtili cizácké panství. Pro chudobu děje básník skladbu svou rozvedl v řadu episod a tak „Cyrillo-Methodiada“ umělecky zůstala za „Svatoplukem“; báseň má větší význam historický, jsouc uměle sestrojeným dokladem pro Bernolákovu odluku katolickou a její oprávnění.
Ještě dál do nepsaných dějin světa sahá poslední vítězná báseň Hollého, „Sláv“ (1836), o šesti zpěvech, formou nejslabší; slaví báječného Sláva, vůdce Slováků (— Slovanů), který s pomocí Svatovítovou v krvavé bitvě na hlavu potře čudského krále Bondora a jeho vojska, jež v loupežném úmysle zaplavila kraje pod Tatrami.
Epika Hollého byla novým evanjeliem jeho krajanům a našla, přes svůj separatistický šat, radostné přijetí i v Čechách, zejména u Vinařického. Hned napoprvé v „Svatoplukovi“ Hollý se ukázal umělcem; a umění usmiřuje. Štětec jeho hýří barvami v popise zápasů a velikých scén, proud děje je silný, klasický; i tam, kde se tříští v drobné ručeje, svítí půvaby, místy dosud nevyprchalými. Hollý po většině se vzácným vkusem ztlumil v díle strunu tendenční; anachronismy, jež tu a tam čteme, na př. v prehistorickém „Slávovi“ ohlasy křesťanství, jsou patinou děl všech klasiků. A ze všech tří hrdinských eposů hlásí se a vysvětluje Hollý-Bernolákovec, který mocně podepřel doma oblíbenou chiméru o slovenském prapůvodě všeho Slovanstva, živenou bezděčně úsudkem Šafaříkovým o starobylosti a zachovalosti slovenských nářečí.
Vergilius, Propertius, Tibullus a Horatius, z řeckých básníků Theokritos měli velmi úrodný a šťastný vliv také na Hollého-lyrika. Klasický „Jaroslav“ z idyl jeho živě budí ohlas bukolik; ale malba slovenské přírody a jejích čarů, zvlášť z okolí oblíbeného básníkova háje pod Mliečem, je tu původním majetkem Hollého. Elegie jeho usedají po výtce bolestí jeho národa; několikerý „Pláč matky Slávy“ zřejmě má za veliký vzor slavný Kollárův ,Předzpěv‘ k „Slávy dceři“. Ódy, z nich nejznámější „Na slovenský národ“, „Na Antona Bernoláka“, „Na Slovákov“, formálně jsou horatiovsky přesně; z vtipného nápisu „Na zlého básníka“ ozývá se žíhavý posměch Martialův; a tak dále. Hollý ve všem jde v šlépějích klasiků, tak věrně, že v nich se ztrácí druhdy i jeho doba i jeho prostředí. Básně jeho, vzorně vydané ve 4 svazcích přítelem jeho, obětavým Martinem Hamuljákem, v Budíne 1841 — 1843, přístupny byly jen vzdělaným kruhům na Slovensku. Rozmnožily významně slovenský poklad literární; pro slovenský lid chlebem však nebyly.
Generace Štúrova, připravujíc v letech čtyřicátých rozkol spisovný po druhé a trvale, vrátila se s povděkem k jejich umělecké hodnotě jako k platnému svědku pro odluku; a tak Jan Hollý, separatista prvého směru, Bernolákova, navázal bezděky i na druhý, zásadní separatism směru Štúrova.
[Ostatní krásné písemnictví do r. 1844.] Slovesné plody jiného druhu z období od Bernoláka po Štúra lze shrnouti stručně pod jedno časové záhlaví; vnitřně se rozštěpují, obsahem jsou různorodé a různorodé jsou i proveniencí: v periodě této vystřídává i setkává se trojí literární generace, pokolení z poloviny věku XVIII., pokolení z konce téhož století a konečně generace třetí, jež se hlásí od začátku let třicátých v nových almanaších a časopisech a jež svým působením se uplatňuje téměř celá teprve v škole Štúrově a době jejího květu.
*
Z nejstarších účastníků literární tvorby směru náboženského hlásí se r. 1791 evanjelický kazatel sučanský v župě turčanské, Augustin Doležal, apolegotickou skladbou, veršovanou ve formě dramatu: „Pamětnou celému světu tragédií“; ,svatým románem‘, v němž Adam, Eva a syn jejich Sét rozmlouvají v duchu obrany teodicey — ozvěna časové nauky Leibnizovy. Nábožensko-filosofická skladba Doležalova, kdysi přeceňovaná, je výmluvným dokladem životnosti české literatury ve věku XVIII., jsouc pojivým článkem mezi didaktickým dílem Komenského „Labyrintem světa“ a Miltonovým duchovním eposem, „Ztraceným rájem“. Evanjelického osvícence zajímavě prozrazuje zpěv vydaný k udělení tolerančního patentu r. 1781, „Veselosť rolí boží Hybské pod rakouským skřivánkem“, otištěný až r. 1809 ve sbírce Čaplovičových „Slovenských veršů“.
Evanjelický superintendent Štefan Leška (1757 — 1818) vedle četných spisů církevních a příležitostných veršů svatebních vydával v letech 1783 — 1785 v Prešpurce „Noviny českoslovanské“ čili „Noviny prešpurské“, do nichž přispíval verši i prosou. Pokus jeho o lexikografickou práci, „Elenchus vocabulorum europaeorum imprimis slavicorum magyarici usus“ má význam pouze historický.
Rovněž jiní dva kněží evanjeličtí, Martin Hamaljar (1750 — 1812) a Samuel Rožnay († po r. 1815) pilně veršovali v duchu náboženském; Rožnay, evanjelický farář v Baňské Bystřici, o němž Jungmann lichotivě poznamenal, že zemřel „v květu mladosti, k znamenité ztrátě básnictví českého“, upozornil na sebe i obratnými překlady z klasiků řeckých, spisovatelů polských, ruských a maďarských.
Vzor konservativce, mimo nějž až do samé poloviny věku XIX. hlucho se valily nové směry a proudy v literatuře, Jiří Palkovič (1769 — 1850), profesor řeči a literatury českoslovanské na evanjelickém ústavě prešpurském, „okusil se“ také při své mnohostranné činnosti literární v umění veršovém. Ovšem bez úspěchu. V epigonské anakreontice jeho „Muzy ze slovenských hor“, 1801 ve Vácově vydané, Musa pláče; je to čirý odvar do omrzení promrskávaných, při vší oslavě života neživotných veršů školy Puchmírovy. Později v ,Tatrance‘ (1832 — 1846) osedlával Palkovič Pegasa znovu, ale vždy počestně.
Asi podobný obsah jako „Muza“ Palkovičova mají čtyři svazky „Poezií“ (1806 — 1812) Bohuslava Tablice (1769 — 1832), evanj. faráře, naposled v Kostelních Moravcích: opět anakreontika, podle českých vzorů napodobená, nepůvodní; místo živého citu básnila za Tablice filologie. Z téhož pramene vznikla i jeho antologie „Anglické Muzy v českoslovanském oděvu“ (1831), překlad Boileauova „Umění rečnického“ (1832) a zejména dvousvazkový soubor „Slovenských veršovců“ (1805 a 1809), obsahující zlomky a ostatky slovenské poezie z obou věků předešlých (od Štefana Pilárika, Ondřeje Demiana, Jana Chrastiny, Jana Sabova, Aug. Doležala a od neznámého skladatele zlomek o Jánošíkovi), životopisy těchto spisovatelů doprovozené.
Palkovičův ,Týdenník‘ r. 1818, o rok později jeho kalendář, konečně ,Čechoslav‘ V. R. Krameria r. 1825 otiskly hrstku roztoužených veršů milostných z pera Kašpara Fejérpatakyho (Bělopotockého, 1794 — 1874), obětavého přítele a šířitele české knihy na Slovensku předrevolučním; uvědomělý Slovák Samuel Godra (1807 — 1873) ev. farář, podle „Slávy dcery“ Kollárovy napsal i nazval svou „Musy dceru, ve třech zpěvích“ (1829), „Sedmery znělky“ (1829), „Původní mravní bajky“ (1830), nápisy — epigonská, ač obětavá činnost jeho literatuře však nepřinesla užitku nižádného; zapadl i jeho prosaický příběh „Zlatovič“ (1830) a docela již padly v propast nepaměti pozdější jeho „Nápisy milené, dvou zimních dítky měsíců“, jež vydal k těše „pro každého Slovana“ ve třech svazečcích (r. 1857 — 1858).
Lety třicátými ocítáme se na prahu doby nové a plodnější, která v základech mění smysl a určení literární produkce na Slovensku. Začátek této doby nové, aby přechod nebyl příliš náhlý, zpestřuje však ještě dramatická Musa podivínského brezenského evanjelického pastora, bořící statečně průlom do epochy nové, sama ještě cele ostatek starého světa.
Jan Chalupka
Autor anonymně vydávaných, od r. 1830 ob rok neb ob dva pravidelně slovenský svět znepokojujících divadelních satir kocourkovských, Jan Chalupka (1791 — 1871), mohl by být pokládán za skutečného zakladatele slovenského divadla lidového, ačkoli nepsal pro jeviště. Před ním nikdo, ani z ,prostoslovenských‘ ani z ,česko-slovenských‘ spisovatelů se nezajímal o drama lidové nebo národní, nikdo z nich se nepokusil o sepsání skutečného dialogisovaného kusu literního, který by s jeviště vedle zábavy a osvěcování lidu šířil do světa slávu svého autora. Výjimka zdá se přece jedna: profesor Palkovič již roku 1800 v Prešpurku složil a vydal „slovenskou komédii k zasmání se pro pána i sedláka“, nazvanou velmi vkusně a zvučně „Dva buchy a tři šuchy“. Ale ,pán‘ by byl na tuto ,veselost‘ nešel a jadrný sedlák teprve ne: fraška Palkovičova nedbala ani základních věcí divadelní techniky, chtěla snad dobrosrdečně otřást bránicemi svých čtenářů, nebyla však psána pro herce a diváky a přesto, že po deseti letech se dočkala druhého tisku, zmizela úplně v propadle literárním. Chalupka tedy po třiceti letech je skutečně prvým lidovým divadelním spisovatelem na Slovensku. Ne dramatikem: vězí v něm vždy spíše společenský satirik, komik, národní vychovatel, spisovatel krátce má všude vrch nad stavitelem dramatickým; ale jinak hry jeho jsou plny dravého postřehu, je v nich nemalý kus umění psychologického i reprodukčního a tak i jako knižní kusy měly na slovenské obecenstvo působnost neobyčejnou. Prvý z nich je také Chalupkův kus nejproslulejší: je to fraška „Kocourkovo, alebo: Len abysme v hanbe nezostali“ a vyšla r. 1830 v Levoči v nákladě Kašpara Fejérpatakyho. Námět: Kocourkov, malé, šosácké, zaostalé městečko, považující se přesto div ne za střed světa — protějšek ve skutečnosti bylo patrně Brezno, doživotní působiště Chalupkovo. Dramatis personae: soused Těsnošil János, zmaďarčený Slovák a mistr poctivého cechu čižmárského; ostatní ratolesti jeho rodiny, rozšafná žena Madlena, cudná Anička, duchaplný Honzík; pán z Chudobic, dozorce církevní a kovaný ,Maďar‘, znající maďarsky sotva se podepsat; jindy doktor Lesebuch, léčící všechny nemoci pouštěním žilou, stafáž klepavých babek, žvanivý kostelník, dvě tři figurky studentů, věčně o hladu a bez groše: všechen ten dobře povědomý, drobnohledný svět kocourkovský, řezán a pitván nemilosrdným nožíkem výborného pathologa charakterů lidských takřka až do duše. Charakteristika těchto postav a postaviček, pronikavá a jasná až po tu symboliku jmen, vedle dialogu, plynného a vtipného je také jedinou spásou dramatických her Chalupkových, „Kocourkovem“ počínajíc a pokračujíc potom veselohrou „Všecko naopak (alebo: Těsnošilova Anička se žení a Honzík se vydává“, 1832), „Třasoritkou (alebo: Stará láska se předce dočekala“, 1833), „Trinástou hodinou (alebo: Veď se nahľadíme, kto bude hlásnikem v Kocourkově“, 1836), aktovkou „Huk a fuk, (alebo: Prvý apríl“), proslulým kdysi „Staroušem plesnivcem (alebo: Čtyry svatby na jednom pohřebě v Kocourkově“, 1837), jímž v maďarském originále („Vén szerelmes“) získal v soutěži prvou cenu, a končíc velmi pozdě, až r. 1868, „Juvelírem“, hříchem Chalupkova stáří. Thema kocourkovské, dialogisované, bylo jeho vlastním živlem; pokusil-li se zmoci je také prosaicky (v ,Hronce‘ 1836), bez souvislého dialogu, uvázl na mělčině. A docela na suchu se octl, vykročil-li z kruhu svých kocourkoviád: jediná jeho hra vážná, činohra „Dobrovoľníci“ (1851), vážená z ovzduší slovenských dvou let revolučních, je školským příkladem dramatu, jaké být nemá. Vážná tvář neslušela rozenému satirikovi. A tak při dramatických prostředcích prajednoduchých, při spisovné řeči přímo pitoreskní — není to již ani spisovná čeština a ovšem dosud ani slovenština v kusech Chalupkových — v mistrném vylíčení směšných a slabých stránek povah lidských, kořeněném zdravým humorem a břitkými šlehy, dobře lípavými na maloměstské copařství všeho druhu, Chalupka vyvážil přece četné a veliké umělecké nedostatky svých dramatických prací: nestal se sice slovanským Voltairem, jak ho v zdvořilém latinském dvojverší nazval Kopitar, ale skromnější cestou došel téhož cíle: — ridendo castigavit mores.
[Učení a odborní spisovatelé do roku 1844.] Učení spisovatelé této doby velikou většinou jsou teologové, kteří vedle bohosloví pěstují podle svých sil i jiné obory vědné: Hurbanovo kritické slovo o ,teologické národnosti‘ má zdravé jádro.
*
Předním a vytrvalým pěstitelem věd filologických je profesor Jiří Palkovič na ev. lyceu prešpurském: po půl věku sedí tu na stolici řeči a literatury českoslovanské jako tuhý zastance veleslavínské češtiny a staromilec, odpůrce separatistických snah Bernolákových i Štúrovych, ale také prudký protivník Dobrovského a Jungmannův v půtce o moderní pravopis analogický. Všechny staré pořádky věd literárních měly k němu bezpečné útočiště. Učenec v svém čase skoro již nečasový uveřejnil jen několik svěžejších prací literárních, na př. o Ribayovi, ve svém ,Týdenníku‘ (1812 — 1818) a po něm v ,Tatrance‘ (1832 — 1846), „spise pokračujícím rozličného obsahu pro učené, přeučené a neučené“; vydal dvoudílný slovník česko-německo-latinský (1820 — 1821), řadu kalendářů starých a nových, větších a zvláštnějších, zeměpisnou učebnici ve verších, bibli, katechismus, výtahy z artikulův sněmovních a jiné knížečky všelijaké: suma veškeré životní píle Palkovičovy by představovala slušnou bibliotéku. Knihovnu mrtvou.
Literaturou a linguistikou se zaměstnává i Jan (Blahoslav) Benedikti (1799 — 1847), profesor lycea kežmarského, přítel Palackého a Šafaříkův za jejich studií prešpurských; napsal (anebo podepsal) předmluvu k společnému anonymnímu spisku jejich, památným „Počátkům českého básnictví, obzvláště prosodie“ (1818), a se Šafaříkem a Kollárem sebral „Písně světské lidu slovanského v Uhřích“ (ve dvou svazcích 1823 a 1827).
Také Bohuslav Tablic, Juro Fándli a Kašpar Fejérpataky obírali se s úspěchem teorií literatury; Tablic se zasloužil zvláště pilným literárně-dějepisným příspěvkem, „Pamětmi československých básnířův anebo veršovcův“, jež připojil ke svým poesiím; Fándli několika kritickými posudky. U vděčné paměti literární žijí dva slovenští bibliofilové, stojící takřka mimo slovesnou oblast produktivní: prvý z nich, Michal Rešetka (1794 — 1854), kat. farář na Horní Súči, sběratel starých kněh a rukopisů, mezi nimi unik literárních, chystal se na základě autopsie k sepsání prvých dějin literárního Slovenska; druhý, starobylý zeman jasenovský Vavřinec Čaplovič (1778 — 1853), archivář zichovský a stoličný asesor prešpurský, věnoval svou cennou knihovnu o 60.000 svazků, obsahující i řadu vzácných tisků českých, rodné Oravě r. 1839 (chová se dosud v Dolním Kubíně ve zvláštním domě jako „Bibliotheca Csaplovicsiana“).
Skladateli spisů a spisků s obsahem historickým a poučným jsou v této době skoro napořád obětaví, zemskými statky nikterak neoplývající kněží evanjeličtí; tím zároveň si vysvětlujeme, že půda slovenská uchovávala si poměrně dlouho do věku XIX. panenskost před útoky osvícenských myšlenek a literatury, u nás i v celém světě vítěznými. Ev. farář pezinský Michal Semian (1741 — 1810) vytiskl r. 1786 v Prešpurce ,slovenským‘ jazykem „Kratičké historické vypsání knížat a králův uherských od nejdávnějších až do přítomných časů“, spisek plný mlh historických; tamže r. 1793 na světlo vydal ev. farář Michal Institoris Mošovský (1733 — 1803) zajímavou časovou polemiku proti ,nešťastné‘ francouzské revoluci, vábivě nadepsanou „Strom bez kořene a čepice bez hlavy (to jest nešťastný stav krajiny bez krále a města bez vrchnosti, s přídavkem smrti Ludvíka XVI.“); ev. farář Ladislav Bartholomaeides (1754 — 1825) vedle latinských i českých prací historických, s látkou většinou z dějin uherských a několika traktátů náboženských věnoval se hlavně historické geografii v „Historii o Americe“ (1794) a v „Geografii aneb Vypsání okršlku zemského“ (1798), díle na svůj čas pozoruhodném, jež opatřil šesti mapami, vlastnoručně vyrytými — Bartholomaeides je snad prvý kartograf slovenský; učitel národních škol v Krupině. Ondřej Braxatoris, otec Sládkovičův, r. 1810 píše monografii svého působiště, „Létopisové Krupinští“; ev. farář brezenský, známý autor kocourkoviád, Jan Chalupka, podobně sebral v tenké knížce „Historické paměti církve ev. březňanské augs. vyzn.“ (1837), předtím již uveřejniv obšírnější „Hodnověrné vypsání země sv. Kananejské“ (2 sv., 1829, 1831); z generace let třicátých pokusil se veršovec Gustav Grossmann o podobiznu „Svatopluka, krále Moravského“ v ,Plodech‘ prešpurských (1836); Janko Kadavý, rodilý Čech a evanjelík, v Pešti u Kollára usedlý, v duchu svého učitele šíří ideu slovanskou ve spisku „Vzájemnost ve příkladech mezi Čechy, Moravany, Slováky, Slezáky a Lužičany“ (1843), náhodné snůšce dokladů historických o národní jednotě všech těchto větví slovanských; a jiní a jiní spisovatelé, vesměs skoro se strany evanjelické, zahloubávají se s oblibou v staré dějiny svého působiště, krajiny, národa, lidstva. Třebaže výtěžek všech těchto prací jejich hrubě neváží, jde totiž většinou o autory neškolené a diletanty, přece i z tohoto suchého seznamu jejich jest jasno, na které straně na Slovensku spočívala tíha odpovědnosti za kulturní vývoj a pokračování v tradicích staré národní jednoty.
V národopise, poměrně bohatém odvětví slovenského písemnictví, kromě výše jmenovaných autorů pracuje zejména pilný folkloristik Jur Ribay (1754 — 1813), ev. farář, sběratel lidových přísloví a fraseolog, jehož látky užil Palkovič pro svůj slovník; Matěj Holko ml. (1757 — 1832), ev. kněz, sběratel písní a bibliofil; konečně ještě této době časově náleží prvá práce mladistvého Josefa Miloslava Hurbana, „Cesta Slováka ku bratrům slavenským na Moravě a v Čechách r. 1839“ (vyd. 1841), spisek národopisně poutavý — zde již však tluče na dveře doba nová.
*
Tím jsme asi zhruba vyčerpali — kromě literatury čistě teologické, sbírek kázání, řečí, duchovních písní, modliteb atd. — přehled literární tvorby na Slovensku bernolákovském a pobernolákovském v jeho hlavních projevech a představitelích. Přehled, jak patrno, české a nářeční literatury na Slovensku; neboť teprve doba novější, doba Štúrova, jež se připravuje již v letech třicátých na ústavech slovenských, zahájí novou spisovnou epochu literárního Slovenska — stručně řečeno, založí novou, slovenskou literaturu.
Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.
Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007
Autorské práva k literárnym dielam