Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Viera Marková. Zobraziť celú bibliografiu
Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)
Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo | 15 | čitateľov |
Pro pěstování nauk a věd Slovensko nemělo nedostatek vloh anebo podmínek. Z malé brdárky horské v Gemeru vyšel Slovanstvu veliký Šafařík, a kvetoucí Bratislava byla kolébkou ducha Palackého; jistě i po odluce by Slovensko bylo čile vědecky pokračovalo. Již raný ,Tatrín‘ je malou učenou společností, zařízenou po vzoru cizích ústavů naukových; záhy po revoluci Slováci, s Kollárem a Kuzmánym v čele, znovu se namáhají vytvořiti si pevné ústředí osvětné a konečně po mnohých trudech zakládají si je s nadšením v ,Matici slovenské‘; oduševnění jejich za Maticu pohříchu záhy utuchlo a tak v polovici let sedmdesátých lehko bylo prudší vlně maďarisační smésti ji i těžce dobytá gymnasia s povrchu země a Slováky vrci daleko zpět od zdrojů vzdělanostních. Nemají-li Slováci ve svém nářečí pěstěného písemnictví naukového a vědeckého v té míře, v jaké míti je mohli, nemají ho z veliké části také svou vinou.
Slovensko po spisovné odluce vědecky bylo odkázáno skoro veskrze na zásobárnu českou, maďarskou a německou, s nimiž arci soutěžit nemohlo. Prvý zásadní separatista Štúr sám prvý po odluce jde r. 1853 k bratrům Čechům, aby mu vydali jeho úvahy o písních a pověstech plemen slovanských; chodník ten po něm lopuchou nezarůstá: až po Ríznera jde jím ještě nejeden slovenský spisovatel odborný neb naukový, jenž svou práci chce dostat do světa. A nehledá-li Prahy, hledá Pešti, Vídně, arci v poutním rouše cizím: to je věru velmi malá soběstačnost a pramalá samostatnost slovenské literatury, od níž si právě Štúr hory doly sliboval. Byla to vina Slováků, že kromě zpěvavých Mus ostatní helikonské družky prchly zpod Tater; příčiny toho svádět, jak zhusta se děje, pouze na nepřízeň poměrů politických, jest laciné odbytí. Vždyť jejich bratří za stupňovaných bojů o svou národnost a v poddanství vlád cizích, krajně jim nepříznivých, dosáhli vědecké samostatnosti a skoro všech podmínek pro rozvitý duševní život. Zde se nejvíce vymstil na Slovácích rok 1844; poznali, co je to dělat — prý jen formální — odluku od pramene staleté společné vzdělanosti.
Ačkoli je pravda, že pochopitelný a oprávněný český hněv pro odluku velice ochabl hned v zápětí, zvlášť po smutných výsledcích slovenské revoluce, přece jest povážlivé upadat hned v druhou krajnost tvrzením, že by kulturní nelad mezi Čechami a Slovenskem byl jen a jen legendou. Věci se neměly tak nevinně. Slovenské cesty Boženy Němcové v letech padesátých, táborový ruch v Čechách v letech šedesátých, slavnosti Jungmannovy a zhatění Matice v letech sedmdesátých byly slavnostními nebo smutečními okamžiky, vzrušenými peripetiemi celého národa — jak by zde byl necítil bratr s bratrem! Ale ten klidný, pravidelný běh kulturního dění, stálý kulturní kompas české větvi na Slovensku bohužel chyběl od začátku odluky až do konce let sedmdesátých. Vocel, který jako musejní úředník zajisté měl tenkrát správný rozhled po kulturních věcech současných, oznamuje v únoru r. 1845 Pelikánovi, že „větší díl Slováků již ani Musejníka ba ani kněh českých nečítá, vlastní nějakou literaturku slovenskou sobě vytvořiti hodlaje“. Jaroslav Pospíšil stěžuje si v lednu r. 1846 Štúrovi, že „od toho kroku Vašeho — Bůh dejž, aby vše k dobrému se obrátilo! — žalostně ubylo Vašich [t. j. slovenských] předplatitelů ,Květů‘ a vůbec mého kněhoskladu — co to znamená? Jsou ,Květy‘ snad horší než jindy?“; a v dubnu téhož roku píše lakonicky: „S Tatrami hotov. Nepošli tam, žel, jediného květu více“ — patrně se odhlásil i poslední jejich předplatitel. ,Co to znamená?‘ Ano, to jest otázka: ,Květy‘ nebyly horší než jindy. A jistě jsou i jinde podobné doklady ještě v prachu zahrabány: slovenská odluka není dosud docela jasně vysvětlena, objevují-li se nové a nové zprávy, jež vrhají na její vznik a cíle světlo jiné než úřední prameny a úřední názor. Jisto je, že Slováci, spisovně se oddělivše, pozbývali brzy (a přirozeně) i pravidelného literárního styku s Čechami. Vůle k literární odluce, jak vidět, u nich byla; že nezvítězila a že zůstalo jen při jejím vnějším projevu spisovném, o to nemá zásluhy Štúr a ostatní slovenští ujišťovatelé, že prý Slováci nechtějí trhat (a trhali!) staré jednoty literární, o to má zásluhu jedině holá nemožnost provedení tohoto skutku: odlučte od sebe srdce neb mozek v jednom organismě, a přitom nezabte celku! Češi a Slováci jsou právě takto životně navzájem na sebe odkázáni; každý separatism mezi nimi je buď šílenstvím — anebo zločinem.
Nadání básnické samo si stačí a v jakémkoli prostředí vzdělanostním; odtud kvete lidová poesie. Nestačí si však pouhá vůle vědecká — dokonce již ne v prostředí kulturně slabém. Štúr, Dobšinský, Pauliny-Tóth, chtějí-li vědecky pracovat, stávají se blouznivci a diletanty. Je líto nadaného Kellnera-Hostinského a pilného Záborského, že jejich vědecké snahy se ztrácejí u prvého v extasi básnických vidin, u druhého v bludišti temných dohadů historických; a líto jest i Hodži a Kuzmányho, že o jejich hlubokém duchu a filosofických myšlenkách svět vůbec neví a nezví. Hroboň je šílenec; nevšedně sčetlého Dohnányho uchvacuje smrtelná mozková křeč v šestadvaceti letech — na nepatrnou naukovou literaturu štúrovskou je to ran přemnoho. A přitom Slováci pro sebe chtěli vlastně víc než kulturní soběstačnost. Štúr snil, že slovenská literatura bude majákem a vůdcem Slovanstvu; Hostinský blouzní o slovenské vědě, že ona dá lidstvu „večnemájové jaro“, že „Sloven bude Tatrou na pohorí vševedy ľudstva“, že „jedine umením slovenským môže sa obnoviť v ďalšej sláve umenie ľudské“ — v kalných blescích tohoto churavého ducha nejeví se slovenské schisma nevinným řešením vnější formy, nýbrž hlubokým tragikem.
Vše, co se od doby Štúrovy naukově a vědecky vytvořilo v spisovném nářečí slovenském, a co má význam širší než je zájem literárně-historický, stručně zde shrnujeme.
Oblíbeným oborem vědným již z časů Štúrovců byl dějepis a národopis. V historii pracuje M. Dohnány („Historia povstania slovenského“, 1850, nedok.), a druhdy s pěknými výsledky J. Záborský; S. Chalupka se obírá archeologií, rovněž Ľ. Reuss, J. B. Klemens a J. Kohút; mytologie slovanská vábila i svedla V. Paulinyho-Tótha („Slovenské bájeslovie“, 1876). V letech šedesátých rozvíjí se plodný, nekritický však talent Fr. V. Sasinka (1830 — 1912), horlivého sběratele dějinných památek a listin; jeho „Dejiny počiatkov terajšieho Uhorska“ 1868, „Dejiny kráľovstva Uhorského“ 1869, „Dejiny drievnych národov na území terajších Uhor“ 1870 nesnesou měřítka vědeckého. Látkově cenný jest jeho „Archív starých československých listín, písomností a dejepisných pôvodín pre dejepis a literatúru Slovákov“ (1872, o 2 sv.). Sasinek byl činný se zdarem i v oboru církevního práva. K Sasinkovi se druží Št. Hyroš (1812 — 1888), dějepisec Likavy a Liptova; z novějších historiků cenné příspěvky a práce podal P. Križko († 1908) a životopisec Tranovského J. Mocko († 1911).
V kulturní historii pracoval zejména Julius Botto († 1912). Jeho dvoudílná kniha „Slováci. Vývin ich národného povedomia“ (TSM 1906 a 1910) má význam pro svůj pilně snesený materiál; k ideovým pramenům slovenského obrození neproniká. Z péra Bottova vyšly i dvě populární monografie o Jonáši Záborském (1911) a M. M. Hodžovi (1912).
Narodopis je nejúspěšnější pole odborné literární činnosti Slováků; pracovala na něm a pracuje posud slušná řada dělníků. Celkový obraz lidopisné oblasti slovenské načrtl již slibný žák Štúrův Benjamin Červenák v „Zrcadle Slovenska“ (v Pešti 1844); folklorem se zabýval i Ľudevít Štúr (viz tam); slovenské pověsti sebral a vydal Janko (Francisci) Rimavský v Levoči 1845 v 5 svazečcích, dále je sbíral Julius Plošic a zvláště mnoho jich zapsal Samuel Reuss a jeho synové Adolf a Ľudevít — sbírky Francisciho, látky Plošicovy a rukopisů Reussových použila Božena Němcová ve svých Slovenských pohádkách a pověstech. Po Teréze Ardtnerové větší svod slovenských pověstí vydal až Pavel Dobšinský (TSM, 1890, o 9 sv.); sbírku slovenských přísloví a pořekadel A. P. Záturecký (v Praze, nákladem České Akademie 1880); písňových tekstů slovenských na sta vydal Štefan Mišík (TSM 1898) a na tisíce jich sebral neúnavný národní pracovník Ondřej Halaša († 1913); o lidovém umění slovenském, krojích, výšivkách, majolice řadu statí napsal Pavel Socháň. Z krajinných monografií, jež se týkají také místního folkloru, na pěkné úrovni jsou práce K. A. Medveckého „Detva“ (1906) a Julia Bodnára „Myjava“ (1911). Topografie byla zájmem Daniela Licharda, geografie a geologie Dionýsa Štúra a Gustava Zechentera. V národní statistice nejnověji s úspěchem pracovali Jan Rumann (v Slovenském Obzoru 1907) a zvláště Emil Stodola („Štatistika Slovenska“ 1912).
V okrese filosofickém položeny teprve v moderní době začátky. Starší práce Daniela Laučka „Ľudské povedomie“ (1889) je kompilací z cizích autorů; teprve Jan Kvačala (* 1862), proslulý komeniolog na jurjevské universitě, napsal (česky a) slovensky prvé dílo, schopné vědecké representace, v spise „Viera a veda“, bohužel i stranicky a polemicky vyhroceném. O národní filosofii Slováků se pokusil pověstný P. Jehlička-Margin v klerikální hádce „Novoveká filosofia a Slováci“ — ovšemže marně: týž problém moderně si řeší Paľo — Bohdan Pavlů v „Pokrokovosti a konservativismu na Slovensku“ (Prúdy III 1912); z teologů evanjelíků nad průměr církevnické literatury vyniká některými studiemi Jur Janoška v Cirkevných Listech. Praktického filosofa-Tolstojovce Slováci mají v Dušanu Makovickém, důvěrníku jasnopoljanského myslitele; vydal slovensky překlady z děl a učení svého mistra.
Dějepis literární založil Slovákům teprve prof. Jaroslav Vlček (* 1860 v Baňské Bystřici, z otce Čecha a matky Slovenky) svými genetickými „Dejinami literatúry slovenskej“ (TSM 1890). Před ním — nehledíc k oběma „Slovesnostem“ Ondřeje Radlinského (1863) a Ondřeje Trúchlého-Sytnianského (1873) — pěstován monograficky celou řadou spisovatelů. Vyniká z nich Josef Miloslav Hurban ranou prací o „Slovensku a jeho živote literárnom“ (v SP I 1845 — 1851) a pozdním nedokončeným životopisem Ľudevíta Štúra a jeho doby (v SP I 1881); dále zasloužilý Josef Viktorin (1822 — 1874), kat. kněz, vydavatel a životopisec Hollého (1863), vydavatel Sládkoviče (1861) a historických dramat Záborského (1865 — 1866), redaktor almanachů ,Concordia‘ (1858), a ,Lipa‘ (1860, 1862, 1864), kde soustřeďoval nejlepší literáty své doby. Viktorin byl oddaným stoupencem česko-slovenského sblížení spisovného. Sládkovičův životopis podle vlastních vzpomínek napsal Ľudevít Grossmann (1874 a 1878); o slovenských Shakespearech a Goethech dithyrambicky psal Pavel Hečko; nejčetnější látku literárně dějepisnou i k studiu doby přinášejí však vlastní paměti některých spisovatelů (viz Literaturu). Mnoho se zasloužil o dějiny domácího písemnictví i Josef Škultéty (* 1849), dlouholetý redaktor SP a NN v Turčanském Sv. Martině, také jazykozpytec a novelista, přítel a ctitel Vajanského, dobrý jeho i Hviezdoslavův znalec, vůči mladší generaci slovesné však upjatý; znovu vydal básně Bottovy, Hollého, Chalupkovy, Sládkovičovy, a napsal do SP ohromnou řadu literárních statí a zpráv, látkově cenných. O mladších dějepiscích a kriticích literatury na Slovensku, Pavlu Bujnákovi, Fr. Votrubovi a Neresnickém byla již zmínka (v hlavě V. a VI.); z ostatních třeba jmenovat ještě: Michala Bodického (1852 — 1919), životopisce Kollárova, Štefana Janšáka a jeho dobrou monografii o Danielu Lichardovi (v Skalici 1912), a Helenu Turcerovou, jež pařížské Sorbonně předložila svou thesi „Louis Štúr et l’idée de l’indépendance slovaque“ (v Paříži 1913), kde k štúrovské literatuře přináší řadu nových příspěvkův i oprav.
Pilné a cenné dílo bibliografické vypracoval učitel a pedagog Ľudevít V. Rízner († 1913): velikou „Bibliografii písemnictví slovenského od doby nejstarší do konce r. 1900“ (vychází v Praze nákladem České Akademie), ve způsobě slovníku; týž autor napsal řadu bibliografií speciálních (díla Hviezdoslavova). Bibliografií starší písemnosti se zabýval také Alexandr Lombardini.
Slovenský jazykozpyt vzdělávali Michal Miloslav Hodža, Martin Hattala (1821 — 1903), všestranný Ctiboh Zoch a spisovatelé jiní vedle svých vlastních oborů; o Hodžovi a Hattalovi byla řeč již dříve. Pro moderní slovenskou linguistiku velmi mnoho znamená jméno českého učence Františka Pastrnka, jenž prvý v letech devadesátých soustavně studoval slovenské dialekty a nezvratně potvrdil jejich skupinovou příslušnost k jazyku českému. Jeho pokračovatel, Samo Czambel (1850 — 1910), rodem Slovák, je tvůrcem umělé hypothesy o jihoslovanském původě Slováků, vědecky vyvrácené. Jako dobrý znalec slovenštiny zasloužil se o ni svou „Rukovätí“ (3. vyd. 1919), leckde však tvrdou a násilnou; jeho díla jiná, „Príspevky k dejinám jazyka slovenského“, „Slováci a ich reč“ a zejména spis „Slovenská reč a jej miesto v rodine slovanských jazykov“ pohříchu jsou maďaromanská.
Ve školství a pedagogice je pracovníků s dostatek a druhdy i vyvolených. Ze starších vynikl Samuel Ormis svou dvousvazkovou „Výchovovedou“ (1871, 1874), opírající se o Komenského; z mladších většinou učitelé a duchovní, Samo Bodický, Jur Janoška, Gustav Kordoš, Jan Maliak, J. Markovič, Karel Salva, Řehoř Uram, A. P. Záturecký, Jan Zigmundík a j. účastní se práce výchovné v časopisech (,Domácnosť a Škola‘ a ,Rodina a Škola‘) i v praksi.
V ostatních vědeckých disciplinách Slováci stojí dosud většinou teprv na stupni popularisace. Starší generace má čilé pracovníky zvláště ve vědách přírodních; všechny obory jejich zobecňoval zejména Daniel Lichard; v botanice šťastně pracovali Gustav Reuss, Ondřej Kmeť, Daniel Sloboda a J. Ľ. Holuby; J. A. Wágner píše lidové články o zjevech nebeských, meteorologických a pokrocích technických; Gustav Kordoš (Magurský) o matematice a zjevech přírodních vydával titěrné „Ľudové prednášky“; Vavro Šrobár napsal populární „Ľudovú zdravovedu“, Josef Burjan lékařské statě poučné, atd. Vedle spousty této literatury, sledující většinou cíl výchovný a lidový, tratí se ojedinělé vážnější pokusy mladších pracovníků (Fedora Houdka ve vědách přírodních, a pod.).
Početná i poučná je slovenská literatura politická. Prvé místo v ní mají kritické práce Samuela Štefanoviče (1821 — 1910), politického revolucionáře a svérázného myslitele, historika „Slovenského povstania z roku 1848 — 1849“, v němž se odvážil břitké kritiky vůdců slovenského odboje, hlavně Ľ. Štúra; reálného politika, který mladší pokrokové generaci řadu zdravých podnětů a myšlenek přinesl do vínku. Politicko-sociální zbarvení mají statě Šrobárovy v ,Hlase‘, právnické Konšelovy (Aug. Rátha) tamže, sociologické studie Štefánkovy v ,Slovenském Obzoru‘ a články v ,Slovenském Denníku‘; nemilosrdnou pitvou slovenské povahy se obírá Ladislav Novomestský (Meakulpínský) v knížce „Co hatí Slováky“ (1901); z praktických politiků sluší se jmenovat Milana Hodžu, redaktora ,Slovenského Týždenníku‘, lékaře Pavla Blaha a J. Okánika, Julia Markoviče, Ambra Pietora („Nápor-odpor“ 1905) a j., vesměs také politické spisovatele a národohospodářské buditele. Ve všech časopisech slovenských, zejména od V. Paulinyho-Tótha a jeho ,Národných Novín‘ skoro až do posledního tahu péra Sv. Hurbana Vajanského je bohatý archiv k politickým snahám Slováků v posledním půlstoletí jejich poroby, doplňovaný početnou knižnicí brožur a aktův o politických pravotách a kriminálních procesech jejich vůdců.
*
Kulturní život slovenský zobrazují výstižně časopisy; některé z nich jsou nejvydatnější oporou krásnému i vědeckému písemnictví na Slovensku. Prvá generace štúrovská má jedinou záštitu literární v Hurbanových ,Slovenských Pohľadoch‘ (1846 — 1851) a v ,Orle tatránskom‘ (1845 — 1847), beletristické příloze k Štúrovým novinám. Pro druhou generaci vítaným útulkem je baňsko-štiavnický ,Sokol‘ Dobšinského (1860 — 1862), jejž vystřídal budínský ,Sokol‘ Paulinyho-Tótha (1862 — 1870); Pauliny-Tóth od r. 1861 vedle něho vydával v Budíně pro humor a beletristiku list druhý ,Černokňažníka‘; konečně sedm ročníků Kalinčákova a Trúchlého ,Orla‘ (1871 — 1877) zahrnuje zbytek upadající slovesné produkce tohoto období. Půdou, v níž bezpečně zakotvila generace třetí po Štúrovi, Hviezdoslavova, Kukučinova a Vajanského, byly opět obnovené ,Slovenské Pohľady‘ Hurbanovy (od 1881 doposud): jmenované časopisy a vedle nich řada almanachů (Hurbanova ,Nitra‘: I. 1842, II. 1844, III. 1846, IV. 1847, V. 1853, VI. 1876, VII. 1877; Viktorinova ,Concordia‘ 1858 a jeho ,Lipa‘: I. 1860, II. 1862, III. 1864; ,Minerva‘ 1868, ,Napred‘ 1871, ,Živena‘ 1871, ,Dunaj‘ 1874, ,Tatran‘ 1878) obsahují téměř celou literární sklizeň slovenskou od Štúrovy školy po dobu novou.
Rozvoj časopisectva v rozličných obdobích byl nestejný; nikdy však počet všech slovenských časopisů v době předválečné nepřekročil číslice 30. Podle seznamu z konce r. 1919 vycházelo na Slovensku osvobozeném celkem 40 listů — z toho 32 listů politických (4 denníky: Slovenský Denník v Bratislavě, Robotnícke Noviny tamže, Národnie Noviny v T. S. Martině a Slovenský Východ v Košicích), 2 literární (Slovenské Pohľady a Živena v T. S. Martině) a 2 evanjelické církevní měsíčníky, 2 časopisy mládeže (Mladé Slovensko v Praze a Vatra v Ružomberku, 1 sokolský (Slovenský Sokol v Novém Městě n. V.) a 1 vojenský spolkový list (Svornosť v Komárne) — potřeba nových kulturních a literárních listů a revuí slovenských je velmi naléhavá.
Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.
Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007
Autorské práva k literárnym dielam