ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

[Úvod.] Ideovými teoretiky mladého Slovenska, kteří kypřili půdu novým myšlenkám a směrům uměleckým, jsou vůdčí činitelé ,Hlasu‘ i ,Prúdov‘. Okres práce jejich o mladém Slovensku jest účelně rozhraničen: mladí jsou průkopníky nových ideí v teorii a básnické praksi, starší jsou přísnými kritiky jejich teorií a činnými účastníky v praksi politické a sociální.

Vavro Šrobár (* 1867), po převratě prvý ministr pro Slovensko, bývalý lékař v Ružomberku, ztělesňuje svým dílem ideu mladého Slovenska ve všech hlavních bodech: pokrokovosti, demokratismu, drobné práci, realistickém názoru i poměru k česko-slovenske jednotě. Z původních sklonů literárních, vzbuzených v Praze, oddal se záhy výlučně buditelské práci politické a národní. Šrobárovo životní dílo, vyvrcholené ,Hlasem‘ má pro Slovensko význam základní; v něm klíčí začátky slovenského obrození. Novému dorostu udává někdejší vůdce „hlasistů“ směrnici zásadní pokrokovosti, korektiv proti nebezpečným kompromisům, jichž z trpké zkušenosti vlastní mládeži nedoporučuje; a když ,Prúdy‘ rozvířily hádku o pokrok, Šrobár znovu vybízí mládež, aby důsledně šla za hlasem svého přesvědčení, bez zřetelů osobních, vždy se zřetelem na společnou věc. Velice platně prospívala mládeži i pokroková slovenská žurnalistika, řízená někdejšími „hlasisty“ a „obzoráši“, Hodžův ,Slovenský Týždenník‘, jenž od r. 1903 konal obrodu slovenské politiky a kulturně-sociálního života, přidružuje pokrokové živly mladší.

Z novějších jmen ocitá se záhy v čele myšlenkového mladého Slovenska bystrý a vzdělaný novinář moravský, Čech Bohdan Pavlů (* 1883), tvůrce programu ,Prúdov‘. Od ,Slovenského Obzoru‘, kde prohlašuje hesla literatury o lidu a pro lid a umění pro život, vývoj jeho směřuje stále jasněji k národní a kmenové filosofii. Obeznámen dokonale s poměry minulými i přítomnými velikého národa ruského, literárně oplodněn mohutným rozmachem české kulturní práce, ustrojuje pro mladé Slovensko nový světový názor. Především kácí štúrovský ideál mládeže, jenž stal se již vnitřní nepravdou: navenek se mu koří všichni, v zásadě však se ho nedrží nikdo. Novým ideálem slovenským jest mládež pokroková; v studii o pokrokovosti a konservativismu na Slovensku, jež vzbudila doma zvučnou ozvěnu po historickém a filosofickém přehledě slovenského života od Hollého a Štúra dochází k závěru, jímž dovozuje zhoubnost Vajanského programového konservativismu a plodnost ideí pokrokových. Kriticism mládeže byl plodný — stačí ukázat na čestné výsledky ,Hlasu‘. Veliký a šíře neznámý, protože anonymní kus praktické práce pro česko-slovenskou jednotu Pavlů vykonal v ročnících ,Času‘ pravidelnými pondělními zprávami, vynikajícími širokým obzorem a věcnou důkladností. Slovansky uvědomělý ve směru Tolstého a Dostojevského, nově orientován v drahách Kramářova novoslovanství B. Pavlů stal se bohatým reservátorem myšlenek nového Slovenska a ideovým vůdcem skupiny ,Prúdov‘: jeho rozvitá činnost revoluční na Rusi za světové války byla praktickým osvědčením zásad, jím hlásaných a slovenské mládeži vočkovaných.

O význam literárně kritických předbojníků ideí mládeže dělí se kritik a historik P. Bujnák s Čechem Fr. Votrubou.

Pavel Bujnák, spočátku autodidakt, je typický slovenský odborný pracovník: překotnou, a proto ne vždycky zažitou kulturou knižní dopracoval se ve slovenských věcech samostatného estetického stanoviska velmi čestné úrovně. Velmi záhy a velmi určitě obrací se proti staré estetice Štúrově, jež byla popřením umělecké osobnosti, žádajíc od básníka jednostranně národní úkol a za vzor mu stavějíc lidovou literaturu. „Pracovať, učiť sa, vhlbiť sa do seba, poznať dušu svoju i druhých: toto sa žiada a toto chybuje našim.“ Literárních a estetických článků Bujnákových přinesl ,Slovenský Obzor‘, ,Sborník slovenskej mládeže‘, ,Prúdy‘ a jiné časopisy řadu: zejména jeho kritické statě hviezdoslavovské, knižně sebrané (1919) a jeho monografie o tomto největším zjevu slovenské poesie (rovněž k jubileu 1919) prozrazují soud zdravý a odborné studium.

František Votruba (* 1880), zaměstnaný zprvu v redakci ,Slovenského Denníku‘, později slovenský zpravodaj ,Času‘, jest osvědčený literární historik a kritik o důkladné ideové znalosti Slovenska, jež křížem krážem procestoval ve skutečnosti i v jeho dějinách. Kriticky jest stoupencem uměleckého individualismu, nadán schopností bystré analysy; prvý vydatně vysvětlil Kraska, Jesenského, lidový směr tvorby Tajovského, směry a cíle slovenské Moderny.

*

Bojovný manifest české Moderny z r. 1895 v jednom ze svých článků obsahoval také obrněný protest proti výstřednímu vlasteneckému směru v české literatuře. Slovenská Moderna nepodepsala sic formálního protestu proti přepjaté vlastenecké tradici v domácí literatuře, zjednala však svému jménu, památkou zděděnému po bývalých českých modernistech, oprávnění jinak: novým, silně osobnostně a umělecky zbarveným směrem, který zahájila v slovenské poesii.

Krasko

Mluvčím a vůdcem slovenské Moderny jest jemný duch tvůrčí, básník Ivan Krasko; jím zatím vyvrcholila moderní poesie slovenská.

[Život.] Ivan Krasko, vlastním jménem Jan Botto ml., narodil se r. 1876 v Lukovišti na Gemeru; studoval na maďarském gymnasiu v Rimavské Sobotě, na německém a rumunském ústavě v Brašově a naposled na české technice v Praze; před válkou byl inženýrem v chemické továrně ve Slaném, za války v poli, po osvobození Slovenska pracoval k povznesení jeho nového života v ministerstvě bratislavském.

[Začátky.] R. 1905 přinesly ,Slovenské Pohľady‘ a skoro současně ,Dennica‘ několik — hrstku dohromady — těžce zamyšlených veršů, jež formou dosud nevytříbenou, ale novou a svojskou přinášely řídkou lyrickou plnost. Původce jejich ukryl se za neprůhlednou šifrou J. C, v básních pozdějších, rychle vyzrávajících, místo jmennou zkratkou se plně podepsal: Janko Cigáň. Melancholické, plaché verše s tímto prostým lidovým pseudonymem objevovaly se opět v ,Slovenských Pohľadoch‘, ,Sborníku slovenskej mládeže‘ a jinde, celkem řídce, ale vždy budily napjatější očekávání. V literární mládeži rázem vzklíčila víra, že roste Slovensku silný talent básnický; důvěra její zklamána nebyla.

[„Nox et solitudo.“] Již r. 1909 vyšel v T. S. Martině tenký sešit této snivé a těžké, pelem krásy a smutku nadýchané lyriky, symbolicky nazvané „Nox et solitudo“; básník podepsal se naň po prvé novým literárním jménem: Ivan Krasko.

V prvé knize své lyriky Krasko se představuje jako mysticky zasněný, náměsíčný sensitiv a ostrý analytik svého nitra. Jest zraněn životem, zmrzen zhrzenou láskou, mučen záhadami a otázkami po tajemném účelu lidského bytí, zlomen a rozdvojen — a kojen marností, bezútěšným, srdce pustošícím smutkem. Vnímavost jeho jest churavě jemná: hmota jest jí jen tajemnou zkratkou, symbolickým písmenem vyššího tekstu, jenž hovoří k jeho plaché duši hořkostí a steskem. Příroda zdá se básníkovi lidskou sestrou, naplněnou týmž temným osudem; zjevy tohoto světa stíny, přeludy, jež v smyslovém vytržení promítá v svou stonavou duši. A tyto city neskonale jemné, neskonale teskné vlévá v křehkou, krajně osobnostní formu: jeho poesie připomínají hebké, pobledlé květiny těžké a opojné vůně, dřímající v něžné porculánové váze. Tyto květy rané lyriky Kraskovy lišily se tolik od jiných druhů, pěstovaných v řádcích domácího záhonu, že budily dojem strojenosti a cizoty.

A přece je Krasko poctivý Slovák, veskrze dítě svých drsných gemerských hor. Jde za hlasem svého užaslého nitra s přísností bezohlednou: slyší výčitky a káravé hlasy, cítí dusivou mlhu okolo sebe a chce se mu ji zaplašit; v nahé, anarchoretsky rozkošnické zpovědi duše žaluje on, asketa bez rozkoše, svou velikou lidskou bídu. Nox et solitudo: to je bolestně pravdivý symbol milence noci a samoty duše. Je pozdě navečer, smráká se, veliký měsíc, němý, bledý, jak obličej mrtvoly neslyšně putuje po obloze; hejna havranů veslují do temnot; vysoké, větry zcuchané topole stojí u cesty jak přízraky z nirvany; mží jednotvárným drobným deštěm a v smyslové asociaci sliznice chutná mokrou vůni dalekého opuštěného hrobu, na nějž prší; hlasy tesknících starých smrků, zakleté mlčení lesa, vězení čtyř nahých smutných stěn s obrazem ukřižovaného syna člověka — tyto tlumené spodní akordy loudí na jemných strunách své duše chorobný samotář. Vzpomínky z dětství na domov, na bílou dědinku v černavých rodných horách, kde stará matička se modlí pokojně z Tranosciusa, kmitnou letmo myslí jako lítostivý, nenávratně ztracený přelud. K ostré bolesti osobní druží se bolest příslušníka utlačeného slovenského rodu: mstou bez příkladu musí vyhladit přísný Jehovah jeho tupý nečinný národ, „nechce-li vedieť, že sa pripozdieva, že s chmúrnej túrni poplašný zvon hučí“ („Jehovah!“) — s fysickým hnusem se odvrací básník od uboze malé přítomnosti svého kmene. Bolestmi zraňovaná, ale neubitá duše básníkova věří však přese vše v nové ráno, jež pokáním smyje staré hříchy a temné viny včerejška.

„Nox et solitudo“ je těžká kniha — není snad těžšího stesku v celé slovenské poesii. A těžká osobní kniha — osobnějšího básnického projevu slovenská literatura nad Kraskův rovněž nemá. Jednotlivá čísla: „Romanetto“, „Zmráka sa“, „Plachý akkord“, „Už je pozde“, „Topole“, „Na cmiteri“, „Šesť hodin je…“, „Vesper Dominicae“ — jsou ostré řezy do vlastního těla, jest v nich přímo pathologická sebeanalysa. Krasko se tu přiblížil zřejmě českým dekadentům; podobá se jim i vzrušenou, metaforami, těžkými symboly a sugestivním rytmem nadanou formou.

Nová lyrika vzbudila doma rozpaky. Hviezdoslav se ulekl zoufalých stenů mladého básníka, ale uznal v něm umělce; Vajanský, ,krstný otec‘ sbírky — byla to u Kraska již jen společenská zdvořilost, etiketa — vtiskl jí znak neslovenskosti: nebyla mu s dostatek nadýchána „tatranským vetrom“. Vlažný zatuchlý vzduch, na který pomalu si zvykli doma, ovšem v ní nebyl: zadul z ní drsný dech smutných slovenských hor a holí, opojně silný, jenž bořil ve jméně lásky i nenávisti, odmítal lež a proklínal nečinnost, ztrhoval masky tvrdošíjným ilusionistům. Nejen formou, raná lyrika Kraskova vyzněla nakonec i ideovým revolucionismem.

Výsledek prvé knihy Kraskovy znamená ideově trojí zápor: osobní, lidský, národní. Básník byl povinen říci i své kladné, vítězné slovo. Závazek splnil ve „Verších“ (1912).

[„Verše.“] — V tříleté přestávce, jež dělí „Verše“ od knihy „Nox et solitudo“, básník došel osobního uklidnění. Je moudrý, tichý a mírný; obrat napovídá snad věnování „Veršů“ jeho snúbenici. Básník, jenž zakusil těžká muka nevěry, dospěl po negaci života k novému názoru: „život žiť sa musí pre človeka“. Skepsi vystřídává krušně získané vědomí povinnosti ke všemu a ke všem. Je třeba poznat věci i sebe, nelze se již déle šálit starou lstí; život nutí k příkrému asketismu vůle („Askéti“): je nutné, neodvratně nutné myslit. Záhady mlčících nebes nemají dřívější temné hrůzy („Už nad vodami…“), básník se naučil zatím moudré pokoře, žije v něm naděje ve vzkříšení („Tak nedočkave…“). Pomalu svítá milostivé ráno, v němž ptáci mláďata svá učí písni žití — blíží se den, kdy obrozený člověk bude hoden přijmouti velké milosti („Dnes…“). A nade vše významně ozývá se zde důvěrný tlukot domácí půdy: skoupá je rodná země ke květům jeseně, jež tlejí na stole v bílých vázách, ale vždy hodná lásky a vzpomínání („Hôrne kvety vädnú…“). Někdejší pasivní poměr k životu a dění vystřídává nyní prudká aktivní vůle, vyzývající život do rozhodného boje: „Až hmla sa ztratí z údola, mňa, život, nikto nezdolá, a než sa celkom zvečerí, tam ležať budeš v pancieri ty — lebo ja, ty — lebo ja…“ („Život“). Přicházejí nové vítězné zvuky. Silou a vzdorem, jenž rodí odvahu, dýchá báseň „Otrok“; bezručovská výčitka „Otcova roľa“ tvoří již přechod k ideově nejplnějšímu, radostně uvědomělému číslu celé knihy, k „Baníkom“. Démon pokouší syna člověka vábnými sliby. Za úpis, jímž se vzdá rodných dědin, slibuje mu bohatství a vavříny, lstně mu vykládá, že marná je práce doma: že „naše poklady příliš sú hlboko, pod vrstvou pravekou, pod vrstvou zo skaly, že v rudých plameňoch doposiaľ nezraly…“ — démon čeká na zradu, sedm let, marně. Básník zatím čeká na příchod soudruhů, jichž kahance kmitly se již na obzoru — syn člověka zvítězil. Krasko po krutých zmítáních života vrací se v bezpečný přístav míru, jejž si na životě vybojoval nemalou cenou.

[Vlivy a studia.] České kulturní snažení, jež poznal zblízka, bylo mocnou oporou, která básníka knihy „Nox et solitudo“ přivedla k vítězství ideovému i uměleckému ve „Verších“, posledním zralém slově nového básnického umění na Slovensku.

Cesta Kraskova uměleckého zrání jde „z tieňov ku světlu“, jak mu upřímně v úvodním lístku „Na cestu“ přivolával Vajanský. Vývoj jeho jde však k světlu z jiných zdrojů, než jaké Hurban měl na mysli. Krasko je první uvědomělý Evropan v slovenské poesii, svým světovým názorem i vyspělou kulturou literární. Pilné studium české Moderny a dekadence, zejména poesie A. Sovy v intonaci, O. Březiny v těžké symbolice a metaforách, K. Hlaváčka a Jiřího Karáska ve formě, později také samovolně užitý vzdorný daktyl Bezručův, prosvítá z lyriky Kraskovy na každé stránce; studium zažité a silnou uměleckou osobností přetavené v nové slovenské formy.

Tvarem uměleckým otvírá osobnostní, volný verš Kraskův nové obzory slovenskému básnictví. I verš Kraskův lze technickým termínem nazvati dekadentním veršem. Je měkký, volně členěný, sugestivní, přímo stvořený pro nahou lidskou zpověď. Slovník Kraskův, jeho obrazy a příslušenství, jest čiře dekadentní; i duchovou zkušeností, zážitky, vkusem a kriticky omezenou plodností upomíná zhusta na naše autory modernisty, jichž díla zanechala v jeho tvorbě jasné stopy.

Ivan Krasko jest veliký objevitel v slovenské poesii, silný, svojský talent jako básník i jako umělec. Výrazná osobitost jeho veršů učarovala vrstevníkům: Krásko jest i významný zakladatel, od něhož vychází nejmladší slovenská poesie.

[Skupina nové mládeže literární.] Okolo Ivana Kraska seskupila se hrstka literární mládeže, jež pokládá ho za svého učitele a soudce ve věcech uměleckého vkusu; vliv jeho verše měl však na ni dosud účinek jen epigonský.

*

Slibně se vyvíjí vloha Vladimíra Roye (* 1886), evanj. faráře v Púchově, nyní redaktora ,Slovenského Týždenníka‘.

Veršů jeho, šťastných básnických nálad, jest v slovenských časopisech, zvlášť ovšem v ,Slovenských Pohľadoch‘, ,Prúdoch‘, ,Sborníku slovenskej mládeže‘ a jinde rozptýlená slušná řada pod neméně slušnou řadou pseudonymů a značek, z nichž kryptogramy Havran, Jochanaan, V. R. vyskytují se nejhustěji a pod plody nejzralejšími. Roy jest nesporný lyrický talent, improvisátor, v plodnosti umoudřelý, obratný; od něho lze si slibovat pěkný vývoj básnický.

*

Prvým básnickým slovem se ozval skoro současně nadaný a velmi plodný básník poslední vrstvy mládeže, Martin Rázus (* 1888), ev. farář v Pribylině, nyní lektor slovenské řeči na Komenského universitě v Bratislavě. Již v prvém ročníku ,Prúdov‘ přihlásil se k slovenské Moderně; tiskl však zároveň i v revui starého směru, ,Slovenských Pohľadoch‘ a později o překot skoro ve všech domácích časopisech. Zprvu v lyrice zápasil titánsky s těžkým stylem, vzrušeným extatickým rozletem a těžce zastřenými symboly; řada čísel jeho drobné dědinské epiky, zejména „Ballada o práve“ a „O Mariene Kalinovej“ upozornila i na jeho plný a lidově zvučný výpravný talent. Básnicky sytým dojmům i jeho nadšeným národním reflexím dlouho byly na závadu četné nedostatky formální, chatrné porozumění pro členění verše a vadné metrum. Vlastní básnickou činnost, rozsahem i snahami úctyhodnou, rozvil Rázus v období světové války: snad jediný z mladých pěvců neumlkl pod Tatrami, psal a tiskl s chvatem verše naděje, síly i pathetického vzdoru, těšil a připravoval mysle rodáků na lepší budoucnost. Rázus pronikl i do Čech, a navázal záslužně na praktickou vzájemnost mezi českým a slovenským světem literárním. Ovocem jeho velmi pilného a plodonosného apoštolátu básnickým slovem za války jest jednak svazek básní lyrických a epických „Z tichých i búrnych chvíľ“ (1917), v němž vedle některých kvapných improvisací je řada básní vyzrálé krásy a vzácné slovesné plastiky; jednak cyklus obrázků dědinských a válečný deník básníkův, „To je vojna!“ (Cest la guerre! 1919).

*

Vedle Roye a Rázusa zkoušel v ,Prúdoch‘ své síly zejména lyrik Neresnický (Ďuro Slávik), nevyspěv z vlivů diletantismu.

K básnické Moderně slovenské těsně se přimykají moderním rázem svého tvoření dva jiní zralí básníci-umělci, kteří se uplatnili již v raných začátcích Cigáně-Kraska: Janko Jesenský a Ivan Gall.

Jesenský

Bývalý advokát bánovský Janko Jesenský (* 1873), rodilý ze staré slovenské zemanské rodiny, vydal r. 1905 soubor svých „Veršů“. Básnickou dráhu započal pod záštitou Vajanského, jenž upozornil jej na poesii Puškinovu; Jesenský je lyrik oněginské lásky s veškerým jejím uměleckým skladem. Láska milostná jest mu projevem sobectví, zvlášť se strany ženy, jejíž činy a rozmary soudí s lehkou francouzskou ironií. Úplně po způsobu Vajanského, jehož osobní vliv as vysvětluje návrat moderního slovenského básníka k staré tradici puškinské, promítá v slovenské prostředí dámy vybrané společnosti, flirt a vyšší sloh konvence a tvoří pro tyto kruhy jemnou salonní poesii milostnou. Velmi šťastný jest Jesenský i v lehké milostné písni podle lidové, měkké a plastické noty („Fujaru ja lacnú mám“, „Nespievajte moju pieseň“, „Malovaná zora“ a j.), druhdy však ještě nečekaně pozdní, starosvětské nálady („Je láska ako vetra šum“). Z veršovaného románu jeho „Náš hrdina“ vyšlo časopisecky jen několik úryvků. Důvěrný cit a teplý prožitý poměr básníkův k dílu, dualism mezi snem lásky a drsnou skutečností, ironický výsledek jeho zkušeností blíží ho k slovenské Moderně a Kraskovi, od něhož však obsahem své poesie příkře se liší. V moderním slovenském básnictví Jesenský stvořil svými „Verši“ ojedinělé salonní portréty; jako rodilý šlechtic zanedbával dlouho náměty všední a národní, anebo řešil je pochmurnou skepsí. Teprve v období světové války a pod jejím přímým vlivem, kdy jako zajatec a později příslušník národního vojska česko-slovenského velmi platně se účastnil na Rusi v činnosti revoluční, procitl náhle živelnou silou u něho národní problém slovenský: Jesenský chopil se péra, aby se ve všech zahraničních listech česko-slovenské propagandy revoluční bořil za myšlenku svobodného Slovenska, spojeného se svobodnými Čechami. Sbírka těchto veršů „Zo zajatia“ (1919), obrážející city a nálady, jež básník v sobě bojoval, velmi vkusně a plasticky, uchová v naší poesii kus ovzduší z veliké doby Osvobození.

*

Ivana Galla (vlastně Jana Hallu, * 1886) lze pokládati za přímého předchůdce Kraskova uměleckého směru. Gall napsal velmi málo veršů, většinou v ,Dennici‘ otištěných, ale vesměs věci zralé. Básně jeho, vybroušené formy a určité analytické idey svědčily o vzácném nadání. Hotová umělecká osobnost, slučující něžný smutek intelektu s vnitřní vážností a kritickou odpovědností, pronikavá jasnost jeho soudů a kult tříbené formy zaručovaly slovenské poesii skvělou budoucnost — kdyby těžký spleen, zrozený z hořké slovenské skutečnosti, nebyl předčasně uhasil v popelu resignace jeho moudré jiskry tvůrčí.

*

Tvoření ostatních veršujících vrstevníků a epigonů slovenské Moderny většinou se vymyká dosud kritickému soudu. Přinášejí zpravidla dílu ochotnou vůli i lásku, ale malou přípravu uměleckou, talent spíše napodobivý nežli tvůrčí; dusí se všichni v mlhách diletantismu.

*

Ignác Gr[ebáč] Orlov, katolický kněz, vydal r. 1912 samostatnou knihu „Piesní a dumiek“, nezdařilý pokus o katolickou Modernu v duchu uměleckého kultu Mariina. Náladový a nesoustředěný Horín (Jan Uram) jest šťastnější jako tlumočník cizí poesie než jako původní básník; Petr Kompiš ml. skrývá za početné zvučné pseudonymy dosud méně zvučného básníka erotika, pohříženého v pesimism z neukojené lásky, v básních o čisté a lahodné řeči, ale o chudé struně; Andrej Obuch ohlásil se r. 1907 v ,Letopise Živeny‘ delší lidovou pověstí, zpracovanou podle dobrých domácích i českých baladistů s naprostým omylem uměleckým; pseudonymové Nevädza, Vrbický, (P. Zgúth), Zorovský, Andrej Klas, V.H.V (Vladimír Hurban), z novějších veršovců Smrek, Štefan Krčméry, Kovalik Ústiansky a četní jiní jsou zatím pouhé sliby anebo masky.

*

Slovenskou Modernu charakterisuje osobitý a dovršený básnický čin Kraskův. Gall záhy se unavil, Jesenský se dal jiným chodníkem, Roy a Rázus jsou ještě poutníky na cestě do zaslíbené země. Léta válečná násilně vývoj přerušila, ale renesance literární, svěží proudy a nové kulturní chtění příznivější poválečné doby ohlásí se i v písemnictví na Slovensku.

Živný chléb duševní, jehož požadovaly ,Hlas‘ i ,Slovenský Obzor‘, opatřili slovenským lidovým vrstvám v posledních dvou desetiletích noví slovenští spisovatelé povídek, novel i prací románových.

Gregor-Tajovský

V samých začátcích pokrokového hnutí slovenského z let 90. dal se novým směrem na cestu k slovenské lidové duši nadaný a poctivý její pozorovatel, Josef Gregor-Tajovský (* 1874 v Tajově na Zvolensku).

[Život, studie, spisy.] Narodil se „z otca obuvníka a matky sedliačky“, z drobného slovenského rodu, v němž procitl záhy k národnímu povědomí. R. 1893, kdy složil učitelskou zkoušku, byl již horlivým národovcem; již tehdy, povzbuzen čtením ruských spisovatelů-realistů, zvlášť Čechova, psal povídky (i verše) do rozličných lidových časopisů. Učiteloval po pět let; v tu dobu spadají jeho zralejší prvotiny v beletrii a dramatických pokusech: knížka povídek „Omrvinky“ (1896), besednice „Z dediny“ (1897) a ,obraz z ľudu v jednom dejstve‘ „Sľuby“ (1898). Jako pokusné práce jsou to věci dosud nehotové, nesvojské, spíše napodobené nežli tvořené, ale s klíčivým jádrem. V čas stého výročí narozenin Moyzesových měl Tajovský ,národní aféru‘ se státním dozorcem škol, pro niž byl nucen vzdáti se dráhy učitelské, literárně již nepohodlné. Odebral se do Prahy, kde studoval na českoslovanské obchodní akademii po dva roky. „V Praze počaly sa mi otvárať oči,“ — vzpomíná sám na mohutné pražské dojmy. Navrátiv se domů zastihl již mladé Slovensko pohřížené v obrodnou práci národní; přidružil se k „hlasistům“ a v jejich duchu konal svůj úkol jako lidový spisovatel. R. 1904 vydává novou knihu „Besedníc“, v níž se zračí pěkný pokrok jeho pozorovatelského i vypravěčského talentu. Časem povídky jeho, otiskované pod čarou v „Národnom Hlásniku“ a ve všech lidových časopisech, rostou do počtu i ceny: knihy „Smutné nôty“ (1907), „Zpod kosy“ (1910) a „Tŕpky“ (1911) neobsahují všech dědinských obrazů Tajovského. R. 1907 Tajovský se oženil s chotí Hanou, již povzbudil k dráze spisovatelské; do r. 1912 byl bankovním úředníkem ve službách banky „Tatry“ na rozličných místech bývalých Uher, v Naďlaku, Prešově, T. S. Martině; naposled zvolen za tajemníka slovenské národní strany. Válka ho jinam odvolala: na jaře r. 1915 se dostal šťastně do ruského zajetí a naše legie ocenily jeho statečné služby.

[Bojovník sociální.] Gregor-Tajovský, osvěžen vlivem slavných ruských beletristů, roste v pozorného vykladače duševního života slovenského lidu v jeho svátečních chvílích i o dnech všedních; formálně jest uvědomělý realista, ideově horlivý sociální reformátor. Slovenské písemnictví nemělo před ním sociálně probudilého spisovatele, ačkoli celé Slovensko od století bylo otevřenou ranou společenských neduhů: nesvoboda občanská, maďarisace, výboje maďarsko-židovského kapitalismu, pálenka-otrava, v posledních letech i vystěhovalectví hlodaly vytrvale na tuhém kořeni jeho národního života. Již v starých hrách Chalupkových jsou znatelny sic určité sociální prvky, a také hry Palárika-Beskydova, jinak nevýznamné, potírají přímo alkoholism lidu a jiné jeho neřesti. Ani Vajanský ve svých prosách se nevyhnul „letícím stínům“ vleklých chorob společenských; chápal je však jednostranně a léčiti je neměl odvahy. Sociální procítění ve smysle poznání a léčení těchto neduhů probudilo se teprve vlivem novějších proudů, zanesených na Slovensko ,Hlasem‘: z jejich středu vychází i Josef Gregor-Tajovský, nejplodnější pěstitel a dosud prvý uvědomělý představitel tohoto směru literárního.

Tajovský staví poslání slovesného díla nad jeho stránku uměleckou. Slovenský spisovatel je podle něho bojovníkem za pravdu, pokrok, čisté formy života; lid potřebuje, aby někdo mu ukazoval na pravou cestu. Proto každá tištěná řádka má mluviti k slovenskému lidu; hříchem je každé slovensky psané slovo, jež vyznívá jinak. Heslo literatury pro lid Tajovský vtělil v příkrou praksi ve svých pracích.

[Jeho realism.] Základním znakem povídek Tajovského jest čistě životní realism, skoro naturalism — jím se liší jeho dědinský genre podstatně od uměleckého realismu Kukučinova. Smysl pro skutečnost, postřeh pro palčivou časovost jest u Tajovského vyvinut tak silně, že spisovatel podle vlastních slov vědomě volí zhusta drsnější výraz, menší umění formy, nežli by se zpronevěřil životní pravdě. Kreslí; většina jeho rozprávek, črt a besednic má skromný podtitul „obrazy zo života“; jde v nich však o více, než o pouhé obkreslování, popis osob a věcí. Tajovský je všude bystrým psychologem, proniká k duši svých vesnických postav — v tom je zdárný protiklad jeho zásadního formálního stanoviska. Vykreslit takovou vznešenou duševní podobiznu bezejmenné ženičky, jakou je „Mamka Pôstková“ v knize „Zpod kosy“, předvést tak věrně slovenského inteligenta Oblomova, jakým je Tonko Čierny v „Korteši“, v světle i stínu zobrazit mravní bídu slovenské proletářské rodiny v genru „Aby odvykaly…“, anebo tak rodově důvěrně a teple oslavit poctivou slovenskou práci svých rodičů, jak učinil již v rané vzpomínkové črtě „Do konca“ z „Besedníc“ — to je vzácné povahopisné umění. A kolik postav a postaviček, pravdivých a známých, oživují jeho volebné rozprávky, kolik takových slovenských „bojků“, kteří se bojí voleb, nerozhodných rychtářů a jiných figurek z kortešaček žije na Slovensku! A dále: kterak živě Tajovský líčí pout s principálem (nebožtíkem Ondřejem Halašou) za slovenskými pesničkami! Sloh rušný, hbitý, původní a tvořivý, hovor přímo odposlouchaný z úst lidu, zejména zvolenských krajanů, vyznačuje většinu lidových rozprávek Tajovského. Vane z nich silná zemitá vůně černé slovenské prsti; prostá, nestrojená, ale živná strava pro lid. Nestojí ovšem umělecky Tajovský všude na stejně čestné výši — vrcholu dostupuje genre jeho v knize „Zpod kosy“, v poslední knize „Tŕpky“ zplazuje se druhdy k velmi plytké úrovni — ale stíny spěchu, nuceného zakázkového psaní pro časopisy nezastrou předností oněch povídek, jež psal v šťastných chvílích umělecké intuice.

Slovenský život dědinský jest v podání Tajovského těžký, chmurný — tak, jaký byl v denním životě slovenského rolníka, živnostníka, malého člověka ve skutečnosti. Ale Tajovský není pesimistou. Slovenský smutek jeho má i veselejší rub — zdravý, selský humor; Tajovský podal jej druhdy mistrovsky. Denní Slovensko vysvětlil v životním nervě jeho dění, bez romantické přítěže a zkrášlování, poctivě; lidu dal po prvé skutečný jeho obraz, neminuv se tak nakonec svým určením učitelským. Obdobné zásluhy o slovenský život v světle pravdy zobrazený má i Tajovský dramatik.

Talentem pozorovatelským, příbuzným vlohám Tajovského, nadán jest i druhý lidový spisovatel dědinských kronik z ovzduší Gemeru a barvitých realistických kreseb z prostředí Dolní země (jižních, kdys uherských rovin), Janko Čaják (* 1880). Okolo r. 1905 vstoupil do literatury; svazkem „Trí rozprávok“ (1907) představil se již jako hotový spisovatel. Prvá z nich, „Únos“, předvádí výstižně ohnivý temperament dolnozemských Slováků a pobratimů Srbů, nesena je plynným slohem, s citem, ale bez sentimentálnosti v starších pracích obvyklé, vynikajíc znalostí věcnou i místní. Rovněž druhá kratší črta „Baťa Kalinský“ a obšírná práce „Z povinnosti“ působí dobrou charakteristikou, psychologickou osnovou, původními typy a náměty ostré časovosti. Řada povídek jeho, z nichž knižně vyšla r. 1908 sbírka „Pred oltárom“, r. 1910 „Suchoty“, obraz z Dolní země a r. 1913 soubor „Jožkova svatba a iné rozprávky“, vyznačuje se realistickou životností, kořeněna je většinou mírným, ale i jadrným rozmarem, v němž se zračí porozumění pro četné lidské slabosti a „neresti“ — genre skoro z techniky Kukučinovy. Jako tento veliký mistr slovenského románu pokusil se Aliquis-Čaják, ovšemže s menším zdarem uměleckým, o románovou práci „Rodina Rovesných“ (1909); charaktery a dialog svědčí v ní opět o dobrém a poctivém pozorovateli i vypravěči, umělecká osnova její trpí však neúměrností. Čaják se odvážil v této své prose literárně řešit vážný slovenský problém: kterak by bylo s úspěchem možno vyrušiti Slováka z jeho majetkového úpadku zprůmyslněním země a obchodem — umělecky snaha jeho zde selhala, Čaják soudí schematicky, chladně, bez procítěného poměru k životu.

Stejný asi čas s Čajákem zkoušel své síly v genru dědinské povídky jiný talent, záhy zamlklý Ondrej Kalina, vl. jm. Jan Smetanay; povídky „Návrat“, „Z dob našich otcov“ a jiné přinesly slib pěkného nadání. Kalina získal si zásluhu o slovenskou prosu též jako obratný překladatel z anglických autorů realistů, Dickense a Goldsmitha. Dovedným a uhlazeným vypravěčem se osvědčil i autor „Rozpomienok a kresieb“ (1900), Pavel Kuzmány; v písemnictví se ozval jen mimochodem.

*

Současně s lidovými spisovateli povídek, Tajovským a Čajákem rostou slovenskému písemnictví dva vyspělí pěstitelé moderní slovenské novely, umělecky bezvadné. Novelistický útvar starší představují v slovenské literatuře menší prosy Vajanského — Kukučin je povídkář-charakterolog. Ostatní spisovatelé pros, zvlášť Timrava a Podjavorinská, o stavebních zákonech moderní novely mají známost velmi chatrnou.

Slovenskou moderní novelu založily některé zralé práce Janka Jesenského, tohoto Maupassanta Slováků. Tříbený vkus, jenž jest vrozeným znakem literárního naturelu Jesenského, zemanského šlechtice, šťastně mu usnadnil pochopení pro umělecký úkol moderní novely; jeho „Otroci“, „Slovo lásky“ a „Konec lásky“ jsou salonními ukázkami naší nové novelistiky. Nejčastější námět novelistický, věčná forma lásky milostné, obráží se v nich stejně jako v celé současné beletristické tvorbě; umění novosti a původnosti genru Jesenského spočívá v jeho uměleckém zraku a tvarovém podání. Jesenský jest znamenitý psycholog městské slovenské společnosti; analysuje a prozařuje její duši do nejtajnějších záhybů, obnažuje city svých ,hrdinů‘ a ,hrdinek‘, výborně zná fysiognomii dívčí duše; několika diskretními pohledy odhaluje složité nitro dětí svého věku. Řeč jeho jest vybraná, jemná a měkká, charakteristika úsečná, s lehkým úhozem na pravdivou sentimentálnost mládí; citové mládí vrstevníků a vrstevnic ze svých společenských kruhů Jesenský si zde ještě s větším úspěchem než ve svých verších učinil bohatým zdrojem uměleckého těžení. Pohříchu později váže odtud náměty nakvap a řemeslně, básník uvázl v mělčinách slovenské společenské konvence a druhdy čirého neumění, zobrazuje šablonovitě všední, malicherné i směšně ubohé situace filisterského prostředí duchem chudých měšťáků v „Malomestských rozprávkách“ (1913), jež otiskoval ve feuilletoně svých místních politických novin; s „Otroky“ nebo „Slovem lásky“ pojí tyto nešťastné děti slabých chvílí pouze jméno společného původce.

Také Ivan Krasko otiskl několik řídkých, jemně vybroušených novelistických prací, jež znamenají pozoruhodný vzestup novějšího novelistického tvoření. „List mrtvému“, příběh poeovsky chmurný a přece svojsky, slovensky podaný, jest názorným dokladem novelistického genru a síly Kraskovy; řada „Sentimentálnych príbehov“ obsahuje cyklus portrétových studií s důvěrným osobním pozadím, pohledy, zřené zralým, přiliš moudrým intelektem. V novelistickém oboru Krasko pohříchu podal pouze zralé ukázky talentu, nikoli zralý čin.

Z nejmladších členů slovenské Moderny zlákáni byli genrem drobné umělecké prosy zejména Martin Rázus a Neresnický; oba vytvořili několik zdařilých drobných črt s psychologickým prokreslením — pokusy jejich o „básně v prose“ ještě selhaly.

Hledisko vědomě neumělecké si osvojil při řešení námětů o sociální tendenci jiný mladý prosaik, Števo Kosorkin (vl. Samo Czambel ml.). V ,Sborníku slovenskej mládeže‘ debutoval obsáhlejší prací „Vytrezvenie“ vydanou pod pseudonymem Danielovič a pojatou realisticky, spíše popisně nežli názorně; později se pokusil o tendenční zpracování jiného sociálního problému slovenského, amerikanismu, v novele „Pochybenie“ (1912), v závěru shodné se současnou divadelní prací Tajovského, „Hriechom“. Knižní debut Kosorkinův nesplnil však nadějí, jež vzbudil počáteční žákovskou prací ve ,Sborníku‘: řeší thema vystěhovalectví jednostranně, s příkrého hlediska etického, pokouší se vsunout v práci mělkou psychologii pohlavní morálky slovenské ženy, odloučené od muže vystěhovalce, a mimo několik dobrých situací drobí jednotné pásmo novely v řadu volných episod. Povahokresba a realistický názor zjevně jest u něho vštípen druhem Tajovského.

*

V posledních dvou desetiletích čestně se uplatnilo v slovenské beletrii původní tvoření žen spisovatelek. Literatura byla do nedávna jedinou rolí duchovního života, v níž vzdělaná slovenská žena navenek činně vystupovala; zdomácněla v ní poměrně rychle. Vedle Eleny Soltészové a Terezie Vansové vyrůstá již v letech devadesátých mladší vrstva literárních pracovnic, v čele s Ľ. Podjavorinskou a Timravou; a zatím co vrstva prvých feministek dosud neumdlévá a druhá ještě činně se hlásí v literatuře, tvoří se již skupina nejmladší, třetí, jež propaguje moderní směr duchových úkolů, práv a povinností slovenské ženy. Uvědoměle ženským rázem své tvorby liší se obě mladší vrstvy této generace od tvoření svých vrstevníků i vrstevnic.

Ľudmila Podjavorinská (vl. jm. Ľ. Ríznerová, * 1872), básnířka knihy „Z vesny života“, je také plodná spisovatelka povídek. Začátky její byly krušné, bila se doslovně o uvolnění svých schopností, tonula dlouho v dívčí sentimentálnosti a sladkohořké rozjihlosti. Z těchto zápasů o vlastní styl vzešla řada pěkných, realisticky kreslených dědinských obrázků, z nichž psychologickou pravdivostí asi nejvýše stojí „Žena“; než i novely jako „V otroctve“ a „Blud“ jsou kresby zdařilé. Stará, zbožně romantická tradice ženské literatury, již Soltészová a Vansová právem odmítly, pohříchu nejednou zvábila Podjavorinskou na scestí: spisovatelka zhusta přepíná ve svých pracích tendenci — jinak ušlechtilou — na úkor umělecké pravděpodobnosti, píše mělce osnované povídky pro lid a snižuje se i k zhola beznáročným tendenčním rozprávkám tuctové úrovně tržní, svůj bohatý citový pramen svádějíc v písčitou poušť konvence a neumění.

Určitěji a odpovědněji zastala si v svém tvoření Timrava (vl. jm. Božena Slánčiková, * 1874). Spočátku rovněž bojuje boj pronikavého pozorovacího talentu s tvrdou neoblomnou formou, která řečově vyznačuje většinu jejích prací; ale umělecky Timrava stojí na své půdě, pevně, bez tápání a kompromisů. Prací jejích, skoro výlučně otiskovaných v ,Slov. Pohľadoch‘, kde r. 1896 vystoupila prvou novelkou („Pomocník“), jest početná řada; většinou tak obsáhlých a dějově složitých, že název novel přikládán jim shovívavě pro formální podobnost. Timrava nemá pochopení pro stavbu a vnitřní nutnost moderní novely, jež má být klíčem románového děje a jeho trestí epickou; její novela „Veľké šťastie“ je vlastně román, roztříštěný v řadu volných episod, ne vždy bez násilí sloučených v celek. Z povídek jejích sluší se jmenovati: „Zkúsenosť“, „Bez hrdosti“, „Tá zem vábna“, „Márnosť všetko“; volí s oblibou náměty, jež osvětlují rozdíl mezi lidem a pány, ,lateinery‘; v život lidu jest zasvěcena s podivuhodnou důvěrností. Umělecká snaha Timravina a její úspěchy jsou doma nemálo ceněny, jak svědčí stať Ľ. Groeblové „Timrava a jej novelly“ (,Slov. Pohľady‘ 1906): v zralejším uměleckém ovzduší talent Timravin by byl přinesl těžší plody.

Povzbuzena svým chotěm, spisovatelem a dramatikem Gregorem-Tajovským, pokusila se Hana Gregorová (* 1885) o literární vavřín. Žíznivý neukojený duch její toužil chvatně uhasiti „smäd duše“ z kulturních zásob současnosti; studovala dychtivě, doháněla soukromou pílí zpožděné vzdělání, čtla o překot a bez výběru všechno, co mělo známku nové kultury — a na základech samoučných jala se původně psáti. Práce její, časopisecky otiskované, i sbírka horkých feministických improvisací „Ženy“ (1912), z části autobiografických, svědčí o prudkém chaotickém varu myšlenek a studiu dosud nezažitém; jest v nich mnoho ochotné vůle, ale umění v nich není. V pozdějších pracích duševní neklid se usazuje a tvoření nabývá klidnější formy. Hana Gregorová má značný význam pro slovenský feminism posledních let: stvořila typ nespokojených žen, jež usilují v duchu západních ideí o úplnou občanskou i mravní rovnoprávnost s muži, a postavila se na levé křídlo moderního ženského hnutí na Slovensku.

R. 1911 objevilo se nové ženské jméno v literatuře: Anna Janovská vydala v dobré Páričkově ,Slovenskej knižnici‘ svazek pěti povídek „Pastierča a iné poviedky“. Debut její má znak slibné začátečnice: líčí věrně lidové zvyky a mravy, ale vyšší umělecké snahy v jejích konvenčních črtách zatím není. Kristina Royová, Elena Petrovská, V. Mikuličová, Fr. Svobodová-Goldmannová a jiná jména ženská (i mužská) tvoří v slovenské literatuře „zadní voj tvůrčích duchů doby“ — smíme-li je měřit měřítkem Brandesovým.

Tradice slovenského dramatu lidového od starých kocourkovských satir Chalupkových i kusů Palárikových sledovala s přímočarou tendencí účel buditelský a mravně neb národně výchovný; v době novější se mění pouze její předmět, nikoli směr a účel: nové drama má budit hospodářsky a sociálně, příjemně osvěžit a poučovat pro život. Jest určeno výlučně lidu; aby vyhovělo dokonale svému poslání, třeba jest ochotnických jevišť, úrovně blízké lidu-dítěti, s níž by byl s to, aby porozuměl mluvenému slovu. Pro toto ještě dětské obecenstvo píší se i naivní kusy: čím více romantických scén a bujné fantasie vměstnal v ně povolný jejich autor, ovšem nedramatik, tím pronikavější má úspěch. Většina všech původních slovenských her jest tohoto nízkého druhu; druhá menší část autorů, jimž by šlo vážně o skutečný lidový styl divadla, jest nucena psát pro tato malá ochotnická jeviště, chce-li, aby kusy její vůbec přešly přes prkna, jež prý znamenají svět. Spotřeba divadelních her jest značná, divadlo těší se široké popularitě; proto je poměrně velmi mnoho slovenských spisovatelů divadelních a poměrně velmi mnoho divadelních kusů — hodnotou literární, nepravím dramatickou, zachráníš z tohoto množství nepatrnou hrstku.

Zde jest aspoň kus vysvětlení, proč slovenské drama jest celou řadu let stále v stavě embryonálním, a proč vývoj, jenž v poesii a druhdy i v beletrii docílil záhy znamenitého pokroku, jest u slovenského dramatu hlemýždí. Není v tom ovšem vysvětlení celé; příčina jest i vnitřního rázu. Slovenští divadelní autoři dosud ve většině nejsou s vyspělé drama; pozorovali jsme to již při obtížích dramatu historického. Umělecká krise slovenského dramatu jest svrchovaně palčivá; na Slovensku bojují v divadle ještě problém tylovský, ne-li ranější obdobu českých začátků dramatických.

V původním divadelním repertoiru lidovém učiněn přesto v poslední době zjevný pokrok. Divadelní knižnice vhodných lidových kusů o živém dialogu, původních situacích a bystré charakteristice byla obohacena řadou nových vzdělavatelů; seznam původních lidových her z posledních asi deseti let před válkou dovršil plné sto kusů — počet poměrně značný.

Divadelní literatura slovenská je v tomto, ne právě nejlepším, smysle ryze demokratická, nejlidovější obor slovesné domácí výroby.

V čelo dobrých lidových spisovatelů divadelních pronikl záhy prvý dědinský povídkář moderní, Josef Gregor-Tajovský, přirozeným vývojem od svých nejlepších rozprávek a besednic, oplývajících charakteristikou a živým dialogem. Dar význačné slovesné plastiky umožnil mu znamenitě, aby své sociálně nápravné poslání uplatnil v kratších živých obrazech o dramatické osnově s pronikavějším zdarem nežli v střízlivé prose. Tajovský dramatik jest si vědom svého vychovatelského úkolu; stačí opět čísti podtituly jeho divadelních prací: „Sľuby“ (1898), obraz zo života, „Nový život“ (1905), dráma v troch dejstvách, „Matka“ (1906), obraz zo života v jednom dejstve, „Statky zmätky“ (1909), obraz zo života dolnozemských Slovákov v 5 dejstvách, „Hriech“ (1911), tri scény, „V službe“ (1911), hra v jednom dejstve, „Ženský zákon“ (1911), obraz z ľudu v štyroch dejstvách, „Tma“ (1912), výjav z ľudu — v těchto názvech není nároků na vyspělé měřítko umělecké. Co platí o dědinských povídkách Tajovského, platí ještě zvýšenou měrou o jeho dědinských obrazech divadelních: proniká je do krajnosti lidovýchovná a poučná tendence. Některé z vyjmenovaných her Tajovského povznášejí se však čestně nad průměr ostatní slovenské tvorby pro divadlo; jsou to kusy: „Hriech“, „Matka“, „Statky-zmätky“ a „V službe“.

„Hriech“ jest dramatickým náčrtem o thematě vystěhovaleckém. Statkář Kvaško se vrací po letech z Ameriky, mladá žena jeho zatím se s čeledínem zapomněla a povila děcko — okolo tohoto chudého děje význačná psychologisace a charakteristika vskutku dramatická. Dramatem „Hriech“ ovšem není, jen jeho nápovědí, skizzou, právě jen třemi vypjatými scénami z dramatu. „Matka“ má základní rys opravdového dramatu: konflikt obou živelných citů, lásky mateřské a milostné v osobě představitelky této úlohy je pravdivý a otřásající — Tajovský psycholog jest zde na výši podání. Dolnozemský obraz „Statky zmätky“ a aktovka „V službe“ dotýkají se zdařile sociálních teorií, druhá hra pohybuje se již na vlastní půdě socialismu, napovídajíc přes četné umělecké rozpaky, že na Slovensku pomalu svítá sociální obrození. Všechny hry Tajovského jsou ostré realistické kresby, psychologicky motivované, o spádných situacích a živém dialogu — účelu ,lidové hry‘ Tajovský dramatik dosáhl úplně.

Také Martin Kukučin píše svou „Komasáciu“ (1907, déle v rukopise), „obraz zo slovenskej dediny vo štyroch oddeleniach“, pouze pro užitečnou zábavu a poučení lidu; hra jeho rozvádí syté a barvité scény z dob dělení půdy v Uhrách, ale děje má nedostatek, libujíc si spíše v epickém živlu nežli v pohybu dramatickém.

Výlučně divadelní tvoření za literární obor zvolil si ev. kněz Josef Hollý (1882 — 1912). „Márnotratný syn“, drama s ostnem proti alkoholismu a „Kubo“, veselohra vlastně bez veselého živlu, dočkaly se záhy nového vydání; „Amerikán“, činohra, dotýká se povrchně otázky majetkové, a lehká veselohra „Geľo Sebechlebský“, s historickou postavou slovenského intrigána Geľa, nahrazuje komický účin levným vtipem, přinášejíc aspoň původní látku. Pod pseudonymem Sergěj Tritonovič napsal Hollý tragedii „Černová“ (1908), obírající se známou smutnou událostí z r. 1907. Styl her Hollého je starý, tendence stará, stará jest i jeho divadelní technika (,deus ex machina‘!), psychologická osnova stará, komika stará; od „Márnotratného syna“ zakrsal talent Hollého, usychaje v uměleckém diletantismu.

O divadelní vavřín snažil se úsilně i folkloristik Pavel Socháň (* 1882), autor veselé hry „Tobiáš Klepeto“, beznáročné aktovky o strojené komice, „Sedliackej nevesty“ a „Honorára“, obhroublé komedie bez dušezpytného prokreslení i děje. Socháň aspoň záhy ustal ve výrobě této dramatické literatury; ani této malé zásluhy nemá však neobyčejně psavý Ferko Urbánek, autor několika tuctů ,obrazů ze života‘, ,fantastických‘ a ,půlnočních scén‘ se zpěvy, robených na stejné úctyhodně otřelé nieritzovské schema, bez trošky vkusu. Jeho „Rozmajrín“, „Bludár“, „Škriatok“, „Strídža zpod Hája“ a jak se jmenují všechny ty úžasně naivní kusy „s ukrutnou romantikou ztratených synov a šťastlivo najdených dcier, cnostných a hrozne dobrotivých grófov alebo aspoň barónov, ktorých ľud miluje a ctí“ (Votruba), získaly si vytrvalou poutí po slovenských (nověji i českých!) ochotnických jevištích smutnou zásluhu o nebývalé zplazení úrovně lidového dramatu, z něhož šťastně načerpal Tajovský — jiného významu bohužel nemají.

Vážněji se pokusily o slovenské lidové drama některé ženské spisovatelky: Teréza Vansová („Svedomie“, činohra; „Môj Jožko“, veselohra), Marína Oľga Horváthová („Sirota“) a Fr. Svobodová-Goldmannová („Jánošík“) — pokroku ani úspěchu však nepřinesly. O hrách, jež ze starší generace napsal všestranný Podtatranský, Somolický, z mladší V. H. V. a I. Gr. Orlov lze souditi pouze jako o projevech ochotné vůle.

Dramatická Musa slovenská je tudíž posud domácí literární obor nejchudší: nakonec zbude několik her Tajovského, Hollého, Kukučinova a dva tři kusy ženských autorek z veškeré novější rozsahem bohaté produkce, jež snesou přísnější měřítko a mají význam pro vývoj slovenského lidového divadla.

Drama a jeho problém umělecký jest od slovenských spisovatelů divadelních pokládáno stále spíše za výchovný prostředek, za národní potřebu slovenskou, nežli za měřítko slovesné vyspělosti. Umělecké sebeurčení slovenského dramatu jest velikým, nemálo slibným závazkem šťastnější budoucnosti: doufejme, že jsme již na jejím prahu.