ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

[Jeho život.] Na faře hlbocké v nitranské župě narodil se Josefu Miloslavu Hurbanovi 16. února 1847 syn Svetozár. Základů výchovy a vzdělání nabyl v přísném otcovském domě, z něhož časně byl poslán do světa za vzděláním; nejprve do Horních Střelic, jichž škola slynula tehdy dobrými učiteli, později, když Kalinčák se stal r. 1858 zatímním ředitelem ev. státního gymnasia v slezském Těšíně, odešel za ním. Z Těšína však otec brzy ho poslal do Němec, kde v pruském Stendale oblíbil si zvlášť klasické jazyky a poznal zevrubně novou německou literaturu. Ve válce r. 1866 stendalský ústav byl rozpuštěn, a tak na podzim téhož roku vrací se Svetozár domů a ukončuje studia gymnasijní v Baňské Bystřici pod správou dobrého slovenského pedagoga Martina Čulena. Po maturitě dal si zapsat na prešpurské akademii práva; r. 1874 složil v Pešti právnickou zkoušku a usadil se v Skalici jako advokát. Vystřídal dvakrát své působiště, nejprve Námestovem, potom Lipt. Sv. Mikulášem, ale prakse přesto dlouho neprovozoval — básník již tehdy v něm budil nechuť k praktické stránce života. V r. 1878 účastnil se rakouské okupace Bosny a Hercegoviny, posílal odtud pozoruhodné příspěvky do ,Národných Novín‘ martinských — pro prvý článek jeho V. Pauliny-Tóth zvolil r. 1874 pseudonym Vajanský a Hurban trvale zůstal při něm — a po návratu z vojny ještě téhož roku přijal v jejich redakci místo, jehož už neopustil: takřka u redakčního stolku ,Národných Novín‘ zemřel dne 17. srpna 1916, na bojišti práce za lepší příští slovenského lidu, o němž zatím již rozhodovaly na krvavém poli v cizině vítězné zbraně českých a slovenských vojsk revolučních.

[,Idey hurbanovské.‘] „S jeho smrťou ako by išla k svojmu završeniu jedna doba slovenského duchovného života — tá, ktorá sa bude počítať od Hollého, od Štúrovcov, od Sládkoviča.“ Tak napsaly v nekrologu o něm ,Národnie Noviny‘, tak o něm soudí i literární historie. Vajanský přes nemalý význam toho, co nového přinesl slovenské prose i poesii, v jádře byl ještě pozdním Štúrovcem, dovršitelem oné epochy, jež se začala v letech čtyřicátých věku XIX. a jež s ním, posledním mohykánem svým, v třetí generaci po Štúrovi a v druhém desetiletí věku nového klesla do hrobu. „Un poete venu trop tard pour etre pretre“…

Dvojí ideový princip žil a zápasil nerozlučně v Svetozáru Hurbanu Vajanském. Básník a politik, umělec a publicista, estet a gladiátor: pouze v zorném úhlu této duality spočívá věrný obraz Vajanského jako jedinečného typu v moderních našich dějinách literárních. Světový názor jeho uzrával za zvláštních podmínek, jaké mohlo vytvořiti pouze slovenské prostředí v polovici minulého století. Přísný evanjelický duch uvědomělé slovenské rodiny, účelná výchova pod vedením slavného jeho otce Josefa Miloslava, souhrn domácích slovanských tradic a konečně studium v cizině skládají se záhy na citlivou povahu mladého Hurbana, nadaného prudkým osobním temperamentem. Takřka doslovně doma, pod střechou hlbocké fary, stála i kolébka spisovné slovenštiny, Svetozár Hurban rostl zároveň s ní z plének, s mateřským mlékem ssál v sebe její ovzduší a ideály, bojoval s ní její boje a nakonec srostl s ní vášnivou, synovskou láskou; odtud si vysvětlíme jeho houževnatost v zápase za její práva a prorocký žár, který vytryskl později bílými plameny v obraně její před herodesovskou ukrutností a krvelačností: Svetozár Hurban se uvazuje v dědictví Štúrovo s veškerým jeho myšlenkovým příslušenstvím. Kollárova ideologie slovanská budí v něm šumivé nadšení, i jemu ještě se točí hlava závratí nad ladným jeho plemenem, jež „sto milionov duší číta; nad pol svetom vládne“. I podle jeho přesvědčení slovenský národ je středem a srdcem této pokrevní slovanské masy: nacionalism jeho překypuje pathetickými slovy: „Ja som pyšný, že som Slovák — coky, kto ma haní!…“ — jako kdys u nás v éře rubšovských deklamovánek… — zatím však slovenská skutečnost okolo něho má tvářnost takovou, že věru nedává žádného důvodu k národní pýše. Žít v ideách, zbásněných světech budoucnosti stačilo Vajanskému — jako Štúrovcům — skoro po celý život. Poslední plamen, v němž škola Štúrova neslavně zhasínala, vrhá ještě stíny na prvou sbírku veršů Vajanského. I v ní je dosud mnoho chomjakovštiny, slepé víry v neznámou velikou budoucnost Slovanstva bez nejmenší záruky skutečnostní, i v ní ještě žije duch isolační, jejž slovanským literaturám vřele doporučoval ruský Pypin. Chomjakov vede nás u Vajanského k slavjanofilům, a Pypin, tehdy veliká autorita v literárním světě slovanském, svým úsudkem o škodlivém vlivu západoevropské ,zkažené‘ kultury na samorostlou, panenskou vzdělanost národů slovanských ovládá úplně básníkův literární vkus. Vajanský staví se uvědoměle proti západu, tvoří a chce tvořit pouze z domácích, případně kmenových prvků (Puškin, Turgeněv): vyslovuje se v svém básnickém díle pro ideový konservativism.

Od těchto názorů literárních byl pouhý krok k jejich úpravě pro život politický a národní filosofii; Vajanský se ho odvážil. R. 1897 kreslí si v ,Národných Novinách‘ ,nálady a výhľady‘ do budoucnosti, pokus o zpřítomnění veškerého myšlenkového vývoje slovenského s pohledem do minulosti — bez Kollára a Šafaříka. Rámec slovenských kulturních dějin byl touto smělou výlukou nutně kusý; Vajanský tudíž vsouvá veň místo obou pilířů slovenského obrození bernolákovského věštce Jana Hollého a počítá od něho „ako spisovateľa i ako osoby počiatok slovenskej duchovnej renaissance“. „Bez jeho smelého osamelého pokusu vložiť národný slovenský byt do umenia neboli by sme mali veľkého prešporského pohybu;“ neboť „do kruhu slovenskej mládeže vniklo Hollého učenie o národe ako o predmete umenia.“ Kollárův folklór, tradice „Slávy dcery“, Šafaříkovo monumentální dílo o slovanských starožitnostech a jeho výzkumy v oboru slovanského jazykozpytu, jimiž táž prešpurská mládež žila a rostla — Vajanský prostě popírá, a v řetěz vývoje slovenského myšlení dosazuje místo nich náhradu nerovnou v Janu Hollém, jenž sám filosoficky vychází z ideologie Kollárovy.

A odtud opět nebylo daleko k důsledkům dalším — filosofická soustava Vajanského jest i v omylech veskrze důsledná: k popření aneb aspoň oslabování kulturních vlivů českých na literaturu a život Slováků vůbec. Hurban Vajanský nikterak netušil československé jednotě kulturní, přehlížel ji a dlouho pochyboval o její prosté skutečnosti, natož o její prospěšnosti pro Slováky. V Čechách stávali se zatím v poesii i vědě stále víc evropskými ,západníky‘; světový názor Vajanského byl rozhodně protizápadní, ,západ‘ byl mu synonymem cizoty, zkaženosti, slovanské ujmy — v boji proti Vrchlickému vystoupily tyto podstatné součástky Vajanského ideologie velmi výrazně do popředí. V Čechách počali budovat na vlastní síle, soustavně a programově, Masaryk tehdy již učil trpělivé, každodenní drobné práci; Vajanský neměl schopností takto drobně a tiše pracovat, potřeboval nutně dalekých perspektiv a dogmatická víra v náhlý netušený obrat všech věcí v prospěch Slovákův a Slovanstva nahrazovala mu bezpečné a jisté výsledky práce uvědomělé a soustavně podnikané. Vajanský měl otevřený plán konservovat Slovensko až po rozhodnou dobu, kterou básnicky nepřestával vždy znovu tušit a prozírat, naprosto přesvědčen o blízkosti světové katastrofy. Odtud klíčí politická pasivnost jeho i martinské družiny, jež takřka až po začátek světové války, již arci vyvolali zcela jiní činitelé, uchovávala Slovensko v nečinnosti pro tento osudový světový okamžik; odtud klíčí i napjatý poměr mezi ním a mladou generací na Slovensku, jenž se mění nakonec v otevřený boj mezi ,otci‘ a ,dětmi‘ a v úplnou porážku jeho zásad a ideí. ,Idey hurbanovské‘ v literatuře i životě národním podnítily silný kvas myšlenkový, plodné a životné však nebyly: zhasly nadobro spolu se svým duševním otcem. Život se k žádné z nich nevrátí, zato tím častěji bude se k nim vracet historie kulturní a literární.

[Tři básnické knížky Vajanského.] Okolo r. 1880 opět bylo již třeba „zhrmeť novej piesni“ na Slovensku. Poesie jeho byla v úpadku; v letech sedmdesátých vymřel celý řad starších štúrovských básníkův a nové talenty v ,Napredu‘ a jinde hlásily se pouze nesměle. V tiché očekávání nového činu Vajanského sbírka „Tatry a more“, věnovaná vděčně Adolfu Heydukovi (1880), lehla hlasitou ozvěnou. Za bosenské okupace otevřel se mladému poetovi, který již dříve se pokoušel ve verších i básnické prose, nový svět: život pobratimů na slovanském jihu, věčně vítězná veleba moře a jeho zlatem zalitých, kvetoucích břehů, báječná říše junáckých zkazek a pověstí — to vše bylo živlem novým v slovenském básnictví a nabývalo ještě osobitého tvaru v básníkově vznícené obraznosti. „Maják“, historka milostná, položená romantickým dějem v oblast tajemného a kypícího mořského živlu, neměla dosud látkou ani formou doma předchůdce; rovněž břitká, skoro jako u Havlíčka vtipná a úsečná forma „Jaderských listů“ byla v slovenské poesii naprostou novinkou. Duch celé sbírky je smělý a radostný; ani hrdý, moři vládný a tvrdý Albion nesklání k úctě šíje básníkovy („Anglii“); volný, osvobozený let jeho perutí rozprostírá se široce od slunné Adrie až k bílé Moskvě, hrozí zrádnému Baltu a žehnáním se snáší na věrné končiary Tater; zvláště však prudce a nebojácně básník jako soudce „pošmúrny, drzký a odporný“, proklíná domácí Asijce za všechny zločiny na nevinných slovenských dětech násilně maďarisovaných, v obšírnější tendenční básni „Herodesu“. Látkový úspěch „Tatier a mora“ byl dokonalý; i dávné zkazky, jak svědčí „Gnom“, „Kykymora“, „Guslar“ a jiné pověsti, Vajanský dovedl obměniti rouchem i myšlenkou, zhusta skrytou v národní alegorii, téměř k nepoznání. Vajanský básník zvítězil doma hned napoprvé; veliký úspěch „Tatier a mora“ byl právě klíčem, jenž mu otevřel později cestu nejen k novým vavřínům literárním, ale i k moci a autoritě skoro neomezené ve věcech národních, zvlášť in politicis.

Druhá sbírka Vajanského vyšla po pěti letech v Nerudových ,Poetických besedách‘ (sv. XX., 1884) pod významným názvem „Zpod jarma“. Obsahem jejím jsou úzkosti duše a vzdory národní, jež volá básník nesvobodou sklíčený a bolestně zraňovaný tvrdým osudem svého lidu — asi slovenské „Písně otroka“; vedle zpěvné a dumné intonace Heydukovy nalezneš v nich skutečně nejeden odkaz na Čecha. Vášnivé vzlyky vlastenecké a plaché nálady básnické, citová zrcadlení rázu důvěrného a veřejná poslání ideová střídají se tu velmi půvabně, povznášejíce se v některých číslech, na př. v básni „Pôvod maďaronstva“, úchvatné „Polárnej piesni“, plaché „Noci“ anebo v mohutné „Novej vesne“, Hviezdoslavovi posvěcené, k vrcholným cílům lyriky reflexivní a básnického impresionismu. Přinesla-li tedy i druhá sbírka Vajanského slovenské poesii obohacení vnější i vnitřní, přinesla jí jeho básnická kniha třetí skutečné překvapení.

Byly to „Verše“ (1890). Ideové stanovisko básníkovo, jež je náplní obou sbírek předešlých, ztrácí se ve „Verších“ úplně: Vajanský člení je podle dělítka čistě formálního v pět samostatných oddílů, vyplněných znělkami, tercinami i stancemi, hraje si zálibně s trocheji a jamby — domácí veršová tradice štúrovská ve „Verších“ je nadobro pohřbena. Vajanský tehdy neobyčejně prudce odmítal ,západníka‘ Vrchlického, potíral jej ideově všemi zbraněmi; vítězný mistr českého verše podrobil si jej však formálně. „Verše“ Vajanského jsou vynucenou daní témuž módnímu kultu formy, jejž v Čechách vypěstoval se svými žáky a epigony Jaroslav Vrchlický. U vývoji slovenského básnictví mají pak „Verše“ místo čestné: nová generace učila se na nich stavbě a členění slovenského verše, knížka Vajanského byla jí dlouho učebnou příručkou moderní veršové techniky.

Souborně, ale ne úplně, básnickou žeň Vajanského představuje III. a VI. svazek jeho Sobraných diel, jež od r. 1907 vycházejí v T. S. Martině; prvý díl cele zaplňuje nové rozšířené vydání „Tatier a mora“, v druhém sloučeny jsou básně „Zpod jarma“ i „Verše“ s přídavkem starší, nehrubě zdařilé fantastické skladby „Vilín“ (z r. 1885). Je to žeň bohatá; sama by stačila, aby jméno Vajanského v našich dějinách literárních vděčně bylo zapsáno. Talentu Hurbanovu byl však okres řeči vázané polem příliš úzkým.

[Prosa Vajanského.] „Vajanský totiž jest autorem nejen tří básnických knížek: on je také prosaikem. Vajanský-poet má soupeře, Hviezdoslava; s Vajanským beletristou nikdo se nemůže měřit: je tvůrcem slovenského románu.“ Ačkoli tento povšechný úsudek Ondřeje Sirotinina nechceme ve všem podepsat, přece v jeho druhé části s hlediska časového dáváme mu za pravdu: Vajanský skutečně je tvůrcem nového druhu umělecké beletrie v písemnictví na Slovensku.

Po několika zkušebných pracích začátečnických Vajanský otiskl v ,Orle‘ r. 1880 prvou hotovou svou novelu: jest jí „Ľalia“. Charakteristika, stavba, styl i látka její, velkopanské zemanské ovzduší, hovoří již o zrození vyvoleného umělce malby slovesné. Potvrdily to v zápětí práce jiné, jež uveřejňoval v pokračování ,Orla‘, v prvých ročnících ,Slovenských Pohľadov‘: zdařilé psychologické a realistické kresby „Kandidát“ (1881), „Búrka v zátiší“ (1881) a „Babie leto“ (1882), jež zachycují slovenský život po jeho stránkách světlých i stinných pérem zkušeným. Vzory své a učitele, kteří se hlásí z těchto prvotin, Kubániho, Zechentera, Záborského i Kalinčáka, mladý Hurban naráz překonal plastickým líčením osob i situací a stanul velmi brzy na půdě talentu svému vlastní. Dva svazky „Besied a dúm“ (1883 a 1884) přinesly již z jeho péra vzor novoklasické slovenské prosy — spolu však také typus románového umění Vajanského.

„Letiace tiene“ ze svazku prvého jsou obsáhlou uměleckou studií záhadných povah slovenských, jimiž Slovensko žije i hyne. Ve skvělý rámec líčení zasazeny v nich mistrné portréty obchodních spekulantů, maďarónův a němčíků, a naproti nim podobizny čirých idealistů, čestných slovenských jednotlivců, tam zpanštělá vrstva odrodilcův, tu zase masy trpného slovenského lidu — slovenská pasivnost, netečnost a její prameny, vesměs to stíny, letící přes obzor slovenského života. Líčení mistrovské, ruka pevná, umění veliké: při všem však ještě štúrovské residuum, nadnášení jasnějších barev na slovenskou skutečnost, idealisování postav, povah i situací a růžový optimism do budoucnosti — nevyléčitelný neduh uměleckého zraku Vajanského — zůstavily v díle patrné stopy. „Letiace tiene“ byly jen přípravou k veliké, umělecky nejzralejší práci Vajanského, románu „Suchej ratolesti“ (1884). Vajanský-realista odkrývá tu přímo virtuosně zastaralé zlo rolnické šlechty a panské třídy, ,suché ratolesti‘ na slovenském rodostromu: Vajanský-romantik kreslí v ní však Slovensko i takové, jakého nebylo ve skutečnosti. V „Suchej ratolesti“ vystupuje zámožný zeman, Stanislav Rudopoľský, duch národně zanícený, evropsky vzdělaný, společensky tříbený Slovák; vystupuje v ní ideální národovec Tichý, čestný a uvědomělý statkář Vanovský — bohužel však odrodilec Svatnaj z téhož románu je nejčastěji slovenskou skutečností a ne přeludy uvědomělých zemanů Rudopoľských, Tichých a Vanovských — právě oni jsou těmi ,letícími stíny‘, záhadnými existencemi Slovenska. A jako v „Suchej ratolesti“, Vajanský zkresluje slovenskou skutečnost i v ostatních svých pracích o týchž námětech, jak v románech „Pustokvet“ (1894), „Koreň a výhonky“ (1895—1896) a zvláště v „Kotlině“ (1901), tak i v menších novelistických kresbách svěžesti přímo turgeněvské „Mier duše“, „Podrost“, „Dve sestry“ i jinde — vesměs v uhlazených, kabinetních kouscích vypravěčského umění, ale dokladech neskutečnostních: jsou to obrazy básníkova uměleckého optimismu, nikoli slovenské pravdy. Stíny maďarisace, jazykové, a ještě osudnější maďarisace mravní plouží se přes slovenský pozemský ráj zdlouha, hrozivě, po staletí; málo zmůže zbožná básníkova víra v ideály, jež nemají ozvěny ve skutečném životě. Tato ústrojná porucha vjemových schopností básníkových v očích mladší generace zastínila význam Vajanského-umělce, zvláště, když své zásady literární jal se uplatňovat na širším poli veřejného života: umělecky se tříbila na jeho pracích, obsah jejich však odmítla a tak Vajanský nakonec pudil ji sám proti sobě na dráhy zdravého kriticismu.

Osobitým druhem umělecké prosy Vajanského jsou jeho duchaplné cestopisné črty a studie, stylově bezvadné, tvořené hlubokým intelektem, leckde však známým ideovým zaujetím stranicky zbarvené: výbor z nich vyšel v X. a XI. svazku jeho sebraných děl. Uměleckou prosu Hurbanovu obsáhlo v nich zatím 8 svazků; dosud však není sebranými díly vyčerpána ani jeho tvorba básnická ani prosaická aniž v nich je zahrnut zamýšlený výbor z jeho ohromné čtyřicetileté činnosti zpravodajské a novinářské.

[Vajanský publicista.] Od r. 1878, kdy po prvé zasedl za redakčním stolkem v ,Národných Novinách‘, až do léta r. 1916, kdy zlomené péro vypadlo mu z ruky, Vajanský vytvořil úctyhodné dílo publicistické, jež svou všestranností upomíná na publicistickou činnost otce jeho Josefa Miloslava, rozsahem ji však předčí. Na tisíce článků politických a propagačních, na sta časových polemik a tolik i zpráv a kritik literárních chovají z té doby ,Národnie Noviny‘, ,Orol‘ i ,Slovenské Pohľady‘; mezi nimi věci, jež neztrácejí dokladné ceny, sytě kreslíce prostředí své doby a jejích čelných účastníků. Vajanský byl novinář bystrý a vždy pohotově; umění stručného pohledu nebylo mu tajemstvím. Tak v obsáhlém životopise šlechetného biskupa Štefana Moyzesa (1897) podal velmi cenné příspěvky ke kulturním dějinám slovenského obrození: tak v „Literárnych rozpomienkach“ (NN XI) zachytil charakteristické drobné črty a rysy k povahopisu štúrovských spisovatelů, jež by jinak byly rychle vymizely z lidské paměti; zachoval zápisnice všech význačných pravot politických (o ružomberském kriminálním procese 1906, o černovském procese 1908), v nichž sám většinou byl v seznamu obžalovaných a k žaláři odsouzených; atd. — vyčerpat tento rozsáhlý obor veřejného působení Hurbanova by znamenalo napsat o něm knihu, poučnou a jistě veskrze původní v naší literatuře.

[Závěr o Vajanském.] Jaké budoucnosti Vajanský odkázal své horké životní dílo — pochybné, temné, — bezpečné, světlé? Věříme, že spravedlivé. Byl veliký umělec jako básník a větší jako beletrista; budoucnost zváží klad a hodnoty, jež dal našemu písemnictví, odsune cizí příměsky a dílo jeho bude umělecky nedotčeno. Byl veliký bojovník; denně sestupoval v hlučící arénu života a zůstal čist a zemřel v evanjelické chudobě. Mnoho se mýlil a mnoho hořkosti rozsel, mnoho trpkosti také sklidil. I v bojích nejtvrdších a nejdrsnějších vyzařoval ideální lásku k svojeti a Slovanstvu; sám osobně za ni nepoznal mnoho tepla lásky. A nepadl: zemřel takřka v stoje, uprostřed krvavých bojů, jež kdysi prorokoval a jichž blahé ovoce chutnal, třebaže se nedočkal jeho uzrání. Význam svého životního boje a díla rozlišil ostatně sám nejjasněji, napsal-li v „Epilogu“ k druhému vydání knihy „Zpod jarma“ (1905): „Nie, nezroní ma hlupca škrek a vrava, vysoko nad ním tenie orla sláva; on strhať môže so mňa všedné šaty, môj sviatočný háv bude rodu svätý.“ Literární budoucnost přijme doslova tento odkaz mrtvého básníka.

[Životopis.] Mikuláši Országhovi, vyučenému garbiaru, potomku starého rodu zemanského, ode dávna usedlého ve Vyšším Kubíně na Oravě, vypučela 2. února 1849 z jeho rodostromu třetí ratolest: syn Pavel. Mikuláš Országh byl evanjelík a muž vážný; zanechal řemesla koželužského, věnoval se biblickému rolnictví a nade vše životu rodinnému, jehož hluboký mír a štěstí dýchají kouzlem pohádkovým z poesie Hviezdoslavovy. Malý Paľko Országh je pozdější veliký Hviezdoslav; zde, v koutku nebetyčných Tater pod dumným Chočem stála kolébka prvého klasika slovenského verše.

Výchova jeho doma děla se pod obezřelým vedením obou rodičů. Největší vliv na dítě měkké, citlivé povahy měla jeho matka. Básník ji vroucně miloval, uzavřel pietní obraz její ve svém srdci, zvěčniv jej ve svém velikém díle; ona vychovala Slovensku Hviezdoslava, nabádajíc synka, aby od raného času pracoval o těch pokladech, „čo duše zbožím sú“; ona mu vštípila do duše čistou náboženskost, jež je průvodcem básníkovým v celém životě. „Mohli pre mňa filozofi-materialisti, pozdejšie monisti, čo chceli hovoriť, mňa nikdy nezviklali vo viere v prapríčinu sveta“, sám sebe nejlépe poznává. Mladý Paľko byl postavy útlé, nebyl schopen být dědicem tvrdého otcova pluhu: ,odrodil se‘ mu, jak místem připomíná, aby však naštěstí vedl daleko hlubší brázdy na duševním lánu svého národa. Již jen o prázdninách a svátcích meškává doma, pěšky docházeje k rodičům s maďarského gymnasia v Miškovci, později z Kežmarku, kde maturoval; a jako již doma se pokoušel o slovenské verše, v Miškovci veršuje maďarsky ve stopách Petőfiho, v Kežmarku německy. Na právech v Prešově zažehnána jest šťastně krise tápání národního. Pavel Országh dal se bezpečnou cestou k slovenskému Hviezdoslavovi. Jako kandidát práv vstupuje do prakse, r. 1876 jest již okresním soudcem v Dolním Kubíně na rodné Oravě, z něhož si volí družku životní pouti, odtud po třech letech na celá dvě desetiletí se usazuje jako advokát v oravském Námestove, žije uprostřed práce a míru; ale r. 1899 vrací se do tichého Dolního Kubína, aby se cele zasvětil službám národu a poesii. Zde přečkává v pilných přípravách světovou válku; odtud, ještě v dobách nebezpečí, spěchá neohroženě s radostným poselstvím k bratřím do Čech o velikých divadelních slavnostech r. 1918; zde se záhy potom dožívá svého spasení simeonského a celý národ od Šumavy a Krkonoš až po vrchy užhorodské zahrnuje ho poctami a láskou v jeho velebném, svěžím a pracovitém kmetství.

[Básnický charakter Hviezdoslavův.] Záhy v mládí skládaly se již ony prvky, které později určují trvale básnický charakter Hviezdoslavův; básník sám snesl množství látky k výkladu jeho v četných pohledech do svého utěšeného dětství i dalších osudů životních. Víme z poesie Hviezdoslavovy, že otec jeho byl horlivý čtenář bible, z níž v podvečerech rád předčítával celé rodině: obrazy, postavy a podobenství z Písem vtiskly se čerstvými, nesmazatelnými dojmy v duši básníkovu již v raném dětství. Matka jeho často příjemným hlasem zpívala z Tranosciusa nábožné písně a malý Paľko tehdy nejednu z nich bezděčně parafrasoval. Tak v něm sílela hluboká a čistá víra náboženská, bez níž by se Hviezdoslav nebyl stal slovenským básníkem. Otec jeho byl rodem zeman, selský šlechtic, ale po rodové zemanské pýše nebylo stopy v jeho chování; cítil upřímně demokraticky, žil a pracoval s lidem, šlechtictví ducha maje za vyšší statky než staré děděné privileje a zemanské znaky nad kostelními lavicemi. Po jeho příkladě učil se záhy vnímavý hošík pozorovat duševní stránky života lidu, záchvěvy jeho citlivé a čisté, až k cudnosti plaché duše; pohledy do ní nejkrásnější přinesla „Hájnikova žena“, naše zázračná venkovská „Mireio“. Básník poznal dokonale život lidu a promítl jej uměním nepřekonaným v oblast básnické pravdy: jeho realism je báseň i pravda, a spíše báseň pravdu podmiňující. Básnické tvoření Hviezdoslavovo představuje dílo milostivé, plnost lásky, moudrosti, humanismu, spravedlnosti, činu; v své slovenskosti, slovanskosti, lidovosti je stejně pravdivé jako v své výsostné uměleckosti — tvoří je básnický realism v ideálním smysle.

[Začátky literární.] Byly romantické; ale současně již se prodíral v nich realism, jejž básník sám pokládá za vlastní svůj živel. Lidový směr silně jej chytil hned v Muse Petőfiho, Aranyově a j.; oblíbenými předměty jeho studií byli zvlášť romantici Jókai, Dumas, později realisti Balzac, Flaubert, nejvíce pak spisovatelé angličtí a ruští. Z básníků světových nejlépe mu hověli: Mickiewicz, Słowacki, Puškin, Lermontov; Burns, Tennyson, Bryant, Longfellow, nikoli však Byron; Tégner, Björnson (ale k Ibsenovi básník má nechuť); z našich starých Kollár, Čelakovský, Mácha, Sládkovič, z novějších Neruda, Čech, později Vrchlický a Zeyer; z německých zprvu Schiller, později Goethe; z východních Firdúzi, Kalidas; ale nad všechny a nadevše Shakespeare, jehož díla si básník zaopatřil již v gymnasijní kvartě. Tak zpravuje sám Hviezdoslav o domácích i cizích literárních zdrojích svého básnického vzdělání.

V almanachu kežmarském z r. 1867 otiskl student Országh Páľ své básnické prvotiny — maďarsky; současně však zaznívá tu a tam v časopisech vlastenecká struna jeho čistým slovenským zvukem; konečně r. 1868 vydává v Skalici pod jménem Josefa Zbranského své „Básnické prviesenky“, jež jsou vítězným znamením, že básník už zakotvil trvale v půdě domácí. Mladistvý, sotva dvacetiletý ,pán jurist‘ vedle svého studia pilně veršoval; r. 1871 vydává, opět v Skalici, společně s Kolomanem Banšellem almanach ,Napred‘, jehož dobrou polovici sám vyplnil novými verši. Tehdy byl však nadějný básník-debutant také již autorem dramatickým. Paulinyho ,Sokol‘ VII přinesl r. 1868 od něho krátkou veršovanou scénu „Vzhledanie“, jež má pěkný dialog i oduševněnou tendenci národní; v následujícím ročníku ,Sokola‘ r. 1869 básník uveřejnil tragedii „Pomsta“, v níž duch jeho rozepjal křídla za nikým menším než za Sofoklem a Shakespearem; a v ,Napredu‘ r. 1871 přichází s novou prací, činohrou „Otčim“, svojsky již provedenou: byly to sic až po mlhavé „Oblaky“ (1879) všechno jen počátky a přípravy velmi nadaného a vysoko mířícího básníka, ale zároveň sliby talentu tak nevšedního, jaký se v slovenské slovesnosti nevyskytl od začátků Sládkovičových. Hviezdoslav — symbolickým jménem tím básník se jal trvale podpisovat své práce až v ,Slovenských Pohľadoch‘ — ovšem brzy předstihl i Sládkoviče.

[Epika.] Z hrdého pásma básnických děl Hviezdoslavových vysoko nad průměr ostatních prací se tyčí vrcholky tří velikých epik jeho: „Hájnikovej ženy“ (1886), „Eža Vlkolinského“ (1890) a „Gábora Vlkolinského“ (1897).

„Hájnikova žena“ jest převzácný poklad naší původní poesie; v básnictví na Slovensku znamená čin zcela mimořádný. Je to prvý moderní lidový epos slovenský, úchvatně zobrazující nezbásněnou krásu a čistotu slovenské lidové duše, tragiku jejího bolestného údělu, ale i její vítěznou mravní sílu. Děj básně je prostý. Žena hájnika Čajky, šumná Hana, zabije v obraně manželské cti urozeného záletníka; za pachatele činu se však soudu přihlásí dobrovolně její muž. Neodvratná jinak katastrofa v osudném okamžiku jest odklizena způsobem přirozeným: před soudci se zjeví náhle šílená Hanka, dozná svou vinu, a muž jest osvobozen. Ale tu, kde básník méně humanistický by se snad spokojil tímto smírným rozuzlením, Hviezdoslav ještě velmi charakteristicky děj dokresluje: Čajka náhodou zachrání panstvo, na jehož členu se Hana zabitím provinila, v osudném okamžení, dostane se mu v odměnu hájovny zpět a vzkříšené štěstí obou manželů slaví v chudé lesní chýši svátky milostných letnic. Událostí je v skladbě trocha — pro ně vůbec psána nebyla; stavba její jest epicky nikoli bezvadná; ale jakých vybraných duševních hodů účasten je vnímavý čtenář! Nad srázy bouřlivých vášní i tichými výškami pohody vede ho básník hýřící slovenskou přírodou přímo k duši dobrého a statečného slovenského lidu, dává mu nahlédnout v křišťálně jasnou studánku jeho poesie (překrásné jsou tu písně malinářek), z úst jeho slyší chvály života, skromnosti, mravnosti a duševního míru. Problém dvou propastí, který pustošil nitro Míti Karamazova, problém neřesti a dobra, vyrovnán moudrým humanismem Hviezdoslavovým v celek jedinečné krásy. V „Hájnikovej žene“ konečně byla umělecky objevena sama slovenská praskutečnost. Ne vysnění a zidealisovaní zemané, nýbrž drobní, v tisících neznámí, ale skuteční Čajkové a jejich mravné Hany jsou nadějí slovenského lidu; ne skvělé ovzduší panských salonů, nýbrž tichý a plodný domácí krb je kotvou slovenského života. Básníka tohoto slovenského realismu radostně pozdravila nová mládež, jež svým úkolem si vytkla obrodu slovenských věcí.

Básnický realism Hviezdoslavův odkryl na rozhraní let devadesátých touž pevninu, k níž jiným směrem dospěl i Vajanský: svět slovenské gentry, drobné zemanské šlechty. Ani obsáhlá rodová kronika „Ežo Vlkolinský“ není prosta v své epické skladbě ústrojných kazů; ty však vyváží daleko skvělé její stránky básnické i mravoličné. Zemanský široký plein-air, folklor, patriarchální zvyky vymírajících zemanských rodů, třídní zvláštnosti kastovnických Uher, sytá a pevná charakteristika typů byly vlastním podnětem, aby básník podle autopsie a rodinných tradic osnoval historický obraz, dějově opět střízlivý, zkrášlený však pelem básnického líčení. Dědici zemanského dvora Vlkolinských, Ežovi, zalíbí se v selské nezemanské krásce; matka-vdova ho proto vydědí, a strýc Eliáš, s nímž rodina žila dosud v sváru, poskytne mu přístřeší; strojí se okázalá svatba, jež na léta zatvrdí srdce Ežovy matky, ale ne trvale: náhodné setkání s nevinným vnoučetem jejím je bezděčným mostem k mateřskému srdci, k lásce usmířené a novému štěstí. Jas zaplaví nakonec, jako v „Hájníkovej žene“, domácí slovenský krb; řešení, jež tryská přímo z jádra moudrosti Hviezdoslavovy, rozsévající i v tragických, zdánlivě nepřekonatelných konfliktech bytostných lidských citů paprsky mravní očisty. Po letech Hviezdoslav připojil k této kronice Vlkolína druhý, volnější díl, „Gábora Vlkolinského“: opět mistrná malba prostředí, kdy do starosvětské tvrze Vlkolína vniká prudkým nárazem duch nové doby, s hesly svobody a konstituce, rušící stará zemanská privilegia, vztyčující program Košutův, vyvolávající zmatek mezi ,pány bratry‘ a přinášející vítězství myšlence demokratismu. Celý slovenský mikrokosmos, páni i lid, stará zhasínající zemanská idyla i mladý jarní ruch pobřeznový zobrazen v díle klasicky. Rozdíl mezi zemanským genrem Vajanského a Hviezdoslavovým bije do očí: tam báseň, ale ne obrazy skutečnostní, zde báseň i skutečnost v dokonalé jednotě idey a stylu.

To jsou skutečné vrcholy slovesného umění, dostupné pouze řídkým vyvolencům. Ale i na ostatních, drobných a nejdrobnějších epických látkách Hviezdoslavovych jiskří se zlatý poprašek básnického pelu a smavého rozmaru. „Bútora a Čútora“ (1888) líčí s humorem přímo gogolovským, kterak se povadil kmotr Bútora s kmotrem Čútorou o kousek odorané meze a kterak je sobáš jejich dětí zas udobřil; „Na obnôcke“ (1889), kreslí půvabně bezstarostné slovenské mládí při noční pastvě; „Poludienok“ a „V žatvu“ (1890) jsou slovenská bukolika i georgica pospolu, jako hymnický „Roľník“ oslavy svrchovaného rolnického stavu; podobně „Prvý záprah“, „Večera“ a jiné obrázky menší: každá tato drobnost jest sama o sobě kouskem mistrovským, dokladem vzácného nadání a obsáhlé tvořivé síly, jež neumdlévá v žádném druhu slovesném.

Zcela zvláštním a naprosto svojským okresem epiky Hviezdoslavovy jsou jeho básně biblické. Žádný náš básník nevážil z bible látky takovým kladným způsobem, jako náboženský Hviezdoslav; žádný také nedovede biblické postavy tak jasně si vybavovat, tak oživovat a zpřítomňovat, jako tento veliký a horlivý slovenský čtenář a ctitel bratrské bible. Biblické básně Hviezdoslavovy vznikaly záhy, v raném období tvoření básníkova: dojmy z otcovského domu, vzpomínky na ony tiché podvečery, kdy otec ze Zákona předčítával celé rodině, v duši jeho byly dosud čerstvé. A básník spatřoval obrazy a podoby biblické kdekoli v slovenské skutečnosti: postavy a obrazy biblické jsou mu pouhými symboly slovenského lidu, jeho ctností a nadějí. Jako „Agar“ (1882), zapuzená služka Abrahamova, bloudí s vonnou ratolestí svou, Ismaelkem, vyhaslou pouští, v níž sluneční žeh vysušil všechny prameny života, tak těká dalekou pouští a padá pod křížem svým i slovenský lid, o nějž se strachuje jeho bdělá chůva, básník, reptá, ale nezoufá — Agar i se synkem pro víru svou jsou zachráněni. Dramatická „Ráchel“ (1891) je tklivý obraz slovenské ženy-matky, apotheosa jejího mateřství. Vidina „Kaina“ (1892), již stvořil si slovenský básník, jest čistě slovanská, není to rozpolcený, osudem štvaný a podlehlý Kain Byronův, ani gigantický stín-mstitel francouzského parnasisty Leconta de Lisle, ani chmurný nadlidský přízrak Baudelairův: zde trpí Kain lidský, bolestný a neusmířený syn člověka, který pozbyl práva slouti synem božím. Tolstojovské „Vianoce“ (1897) a půvabná freska „Sen Šalamúnov“ (1900) uzavírají u Hviezdoslava okruh epických látek podle tekstů starozákonních: ale k jejich lákavým zdrojům ještě dlouho byl neodolatelně puzen Hviezdoslav-lyrik i Hviezdoslav-dramatik.

(Epické básně Hviezdoslavovy obsahují I. a III. svazek ,Sobraných spisov‘ jeho, jež r. 1892 začaly vycházet v T. S. Martině, nyní vesměs již v druhém vydání.)

[Lyrika.] Ve své výpravné poesii Hviezdoslav-lyrik všude má vrch nad epikem. Ani v „Hájnikovej žene“ ani v kronice „Vlkolinských“ dějový živel nebyl mu konečným účelem, nýbrž jen nutnou a nejnutnější stavební kostrou, již ověsil těžkým, bohatým tkanivem okras lyrických. Ve své lyrice, nevázán epickou přítěží, je klasikem.

Druhý, lyrický svazek jeho sebraných spisů je pravou klenotnicí básnických obrazů, myšlenek a tvarů. V oddíle prvém se hlásí hluboký žalmista bolestí národních, než i hymnik výsostného vzletu, plný vroucí evanjelické víry a národních nadějí — stopy Písma jsou tu ještě příliš patrny. Ale již v dalších „Sonetech“ básník se odpoutává od jeho vlivů a tvoří vlastní, osobnostní poesii tak řídké krásy, že nemá sobě rovné v domácí básnické produkci. Tři knihy „Letorostů“ (I. 1885 — 1886, II. 1887, III. 1893 — 1895) jsou vrcholem naší osobní lyriky novodobé, básník jejich představuje se jimi jako poslední náš klasik formy. Podle obsahu je to básníkův lyrický deník; zapisuje veň veršem události i přeletné dojmy svých dnů, zachycuje veň těkavé myšlenky, jež včelkami obletují jeho „obraznosti stromy“. Bolest národní vlní jeho duši, pudí ji k zoufalosti, ale tyto chmury jeho v zápětí vyzlacuje básníkova víra v příchod spásy. Bolest osobní bičuje jeho duši; smrt matčina v „černém roku“ 1887 málem zmrtvila srdce básníkovo, ale tu milostnou chůvou stala se mu milovaná žena, jež tiší jeho žaly a pro niž v práci necítí své veliké rány. Svůj filosofický vztah k dennímu životu osvětluje v bohaté řadě drobných forem básnických, stejně své názory na poesii a vlastní tvoření. — „Letorosty“ jsou cenným pramenem k dílu i životu básníkovu. V den svých narozenin dumá v klidném odevzdání do rukou osudu o běhu svého tichého života; pozdravuje Vajanského při jeho návratě z vězení segedínského; putuje do slovenské Mekky, Mošovců, v den stých narozenin Kollárovvch; atd. — básník zde skutečně volně kronikaří. Jaké však kroesovské bohatství uloženo jest v těchto básníkových letopisech! Zlatá prška zvuků, jasné zvonění rýmů, čarovná hudba všemožných rytmů, shluky a střídy nejpestřejších forem, sonety, sestiny, ritornely, stance, gazely, nony, madrigaly — všechno, co v klenotnici Umění utajeno jen pro nečetné posvěcence, zlato, hedváb i kment kmitá se jasnými útky v knihách „Letorostů“. Mistrovskou formou a filosofickou ideou jsou tyto statečné verše Hviezdoslavovy doma vítězi; lze při nich myslit pouze na formální vyspělost Jaroslava Vrchlického, v jehož škole pilný Hviezdoslav učil se technice moderního verše i formy. Není mu k necti ta žákovská závislost: v „Letorostech“ při všem, čistě jen formálním vlivu Vrchlického, Hviezdoslav je přece ideově tak původní a výlučně slovenský, že otázka vlivů a pramenů má u nich význam pouze literární, podřízený.

Po „Letorostech“, posledním cyklu, uzavřeném r. 1895, básník se pro veřejnost odmlčel. Teprve od r. 1908 se objevují v ,Slovenských Pohľadoch‘ nové, plaché verše, „Stesky“ a „Dozvuky“ nadepsané, vížící se úzce k „Letorostům“, jež pres svůj hořký smutek a neveselou šeď nesvědčí o básníkově únavě.

Jaký žár tvůrčí plní hruď básníka-kmeta, prozrazují nejlépe jeho „Krvavé sonety“, dvaatřicet přísných znělek, zrozených z bídy a krve, ortelů nad hříšným, lži sloužícím lidstvem, jež prudce vytryskly z hlubin jeho duše hned v prvých dvou měsících světové války. Když byla zneuctěna humanita, musil promluvit ochránce její; když mělo Slovanstvo být ušlapáno, musil se ozvat v něm Slovan: oba učinili tak, že „Krvavé sonety“ budou navždy dokumentem a chloubou smýšlení a cítění slovanského v dobách všelidské hanby.

V ročnících ,Slovenských Pohľadov‘ i jinde rozptýleně zakopán jest dosud nejeden drahý kámen, jenž před časem vyšel z ruky brusiče Hviezdoslava v svítivém lesku; sbírání všech, i nejmenších, je povinností budoucnosti.

[Drama.] Začátky literární slibovaly od Hviezdoslava hojnou úrodu dramatickou; „Vzhledanie“, „Pomsta“, „Otčim“ i „Oblaky“ zůstaly však jako rané pokusy bez následovníků. Problém dramatu přesto dlouho zaměstnával ducha Hviezdoslavova, jak je vidět i z dramatické formy jeho básní biblických; a právě biblické drama lákalo jej umělecky. O svých šedesátinách r. 1909 Hviezdoslav konečně radostně překvapil veřejnost literární svou dramatickou básní „Herodes a Herodias“ (ve IV. díle Sobraných spisov). Není to čisté drama jevištní, spíše báseň tragická, jejíž filosofické osnově nejlépe hověla forma dramatu. Pod záminkou biblické látky jde v ní o zásadní problémy mravní, nikoli o historický příběh o Herodesu vilném a ukrutném a svůdné smilnici Salome, nýbrž především o filosofické řešení poměru hříchu a viny, pýchy a pokory, dobra a zla — Hviezdoslav ze Starého zákona zvolil si k tomu pozadí doby, kdy svět starý již již se rozpadá v trosky, podemílán výbojným duchem nového učení z Galiley. Dílo má pečeť klasičnosti; je v něm hluboká analytická idea, závratná hloubka ducha, světlé stopy Shakespearovy v psychologice i stavbě, úchvatná poesie: báseň dramatická, jediná dosud veliká pýcha mladého dramatického umění na Slovensku.

[Hviezdoslav překladatel.] Překlady vynikajících děl světové literatury do slovenského nářečí nejsou zjevem pravidelným, jen občasným; mají význam jinde než v přeložené látce, zejména jsou-li z péra básníka, jakým je Hviezdoslav. Jungmannův překlad Miltona má veliký význam právě jako překlad, ne jako zbásněná historie o ztraceném ráji a pod.; Jungmann zde změřil na světovém díle literárním sílu a schopnosti českého jazyka. Podobný smysl mají Hviezdoslavovy překlady slovenské vedle českých překladů týchž děl: chtějí rozvíti bohaté schopnosti slovenštiny, čili, jak Hviezdoslav sám se vyslovil po přeložení „Hamleta“, ukázat, že slovenské roucho se hodí i pro královského prince.

„Zvlášte prekladom Vrchlického mám ďakovať, že som sa bližšie oboznámil s literaturou francúzskou, italskou etc. A vtedy napadla ma i chuť prekládať do slovenčiny.“ Tak básník sám o sobě. Hviezdoslav překládá z řady světových mistrů, jako Vrchlický: Shakespeara („Hamleta“ 1903, „Sen noci svätojánskej“ 1905); Goetha (balady a lyriku, prolog „Fausta“ 1910) a Schillera („Pieseň o zvone“); Petőfiho, Aranya, Madáche („Tragédia človeka“ 1906); a jako srdce Vrchlického tíhlo k západu, Hugovi, Shelleyovi a j., Hviezdoslav má miláčky své na slovenském východě: Puškina („Boris Godunov“ 1909, „Kavkazský zajatec“ 1912) a Lermontova („Pieseň o caru Ivanovi“ 1902, „Demon“ 1909), Mickiewicze („Krymské sonety“ 1901) a Słowackého („Vo Švajciarsku“ 1912) a jiné. I v překladech Hviezdoslavových je podle spáru poznat lva básnického výrazu a obraznosti.

[Význam Hviezdoslavův.] Hviezdoslav prvý ze slovenských básníků od svého domácího učitele Sládkoviče, krátkou zastávkou u českých básníků Čecha, Vrchlického a hostem v cizině spěl k skutečné světovosti. Po delším putování ve znamení romantismu ustálil se na půdě domácí jako básník-realista, který týmž právem by mohl být vřaděn také mezi básniky-idealisty, kdyby právě Slovákům „nepostačovalo milovanie skutočnosti a pravdy už k tomu, aby sme ho pomenovali realistou“ (P. Bujnák). Hviezdoslavův realism, duchově na dosah blízký, tvarově vzdálený jmenovec směru Dostojevského, spájen je kořennou láskou k nejsrostitější realitě, domovině básníkově, v celek tak původní a jedinečný, umělecky jinam nepřeložitelný, že nemá obdoby v naší ani v ostatních slovanských literaturách. Poesie Hviezdoslavova, nadýchaná kmenovou moudrostí, stala se mladší generaci buditelkou a křisitelkou slovanského povědomí, pramenem ideálního vznětu; slovenské Moderně stala se východištěm estetickým a počátkem básnického obrození. Při zřídlech jeho poesie mladí básníci slovenští napájeli své žíznivé duše; dílo jeho budilo v nich dětinskou lásku, úctu i vděčnost. Jako český genius Jana Nerudy, jako světový rozlet ducha Vrchlického, tak i tichý slovenský genius Hviezdoslavův zapsal se trvalým rysem v dějiny naší poesie; i jeho významným podílem spěla literatura naše cestou k velikosti. Dílo jeho, živé i živné, nepozbude životnosti; neboť to, co tvoří obsah jeho — krása, pravda, ideál — mimo horký van mód literárních má smysl věčný.

[Životopis.] Slovenský Gogol, Martin Kukučin je krajan Hviezdoslavův; narodil se r. 1860 v oravské dědině Jasenové u Dolního Kubína a v občanském životě se jmenuje Matěj Bencúr. Studoval zprvu slovensky v Klášteře pod Zniovem, po pět let potom byl učitelem ve svém rodišti, v. 1885 složil zkoušku zralosti na šoproňském maďarském gymnasiu a téhož léta odešel do Prahy na medicínská studia, jež ukončil r. 1893 doktorátem lékařství. Odtud se začíná pestrý, nezakotvený život Kukučinův. Přijímá místo lékaře v Selci na jaderském ostrově Brači, cestuje po kraji dalmatském, bosenském, hercegovském, delší cestu koná po Černé Hoře, studuje všude lid a jeho obyčeje, píše znamenité kresby z jeho života, ožení se zde se sestrou Hrvatkou a r. 1907 odjíždí náhle do jižní Ameriky, Buenos Airy vystřídává za chilské Santiago, opouští však i Santiago, aby se usadil v malých Punta Arenas, v nejjižnějším cípě Ameriky, v těsném sousedství ,Ohnivé země‘, kde se prozatím končí jeho životní Odyssea.

[Prvé pokusy.] Kukučinovy začátky literární vyrůstají z české půdy do slovenského prostředí. V letech 1885 — 1892 počítá ho pražský „Detvan“ za svého úda; již předtím však byl po prvé literárně vystoupil zdařilými pokusy o dědinskou povídku v ,Národných Novinách‘ a ,Slovenských Pohľadoch‘; v Salvově kalendáři pro r. 1884 uveřejnil prvou zralou práci svého genru „Rysavú jalovicu“. V českém prostředí rychle uzrává jeho umělecký talent. V Praze vzniká jeho klasická povídka „Neprebudený“, již s kratší črtou „O Michale“ vydává společně s prosaickým pokusem Antona Bielka („Za cudzé viny“) v „Slovenských besiedkach“ (1886); zde píše své vzpomínky na českou výstavu jubilejní „Slepá kura a zrno“ (1891), „Zápisky zo smutného domu“ (1892), osnované na skutečné tragické události v jeho dočasné domácnosti, drobné črty do ,Světozoru‘ i jinam; odtud posílá do ,Slovenských Pohľadov‘ pozoruhodné práce novelistické: „Veľkou lyžicou“ (1886), „Tiene i svetlo“ (1887), „Mladé letá“ (1889) a j. — ale tu již není autor jejich pouze slibným začátečníkem, nýbrž zralým a zkázněným umělcem.

[Kukučin novelista.] Talent Kukučinův je silný, svérázný, svojský: Kukučin je jediný z nových beletristů, na něhož umělecký směr Vajanského zůstal docela bez vlivu; Kukučin naopak bezděčně proti němu protestuje novým realistickým založením a pojetím dědinské povídky slovenské, genru, jehož je tvůrcem. Hlavním znakem jeho jest ostrá, úsečná, jadrná charakteristika slovenských typů vesnických i maloměstských: tu břitká a pádná, zdravým humorem jiskřící studie povah, tu opět jemná, až něžná a tklivá dušekresba. V „Rysavej jalovici“ jest po prvé pozorovat, kde bude těžiště umění Kukučinova: v kresbě povah a typů; v životním realismu, jaký se denně žije na dědinách slovenských; a zvláště v hřejivé, slunné náladě líčení, jež „okrem vecí svätých a bôľu“ všechno zaplavuje svěžím humorem. Zprvu i Kukučin se učí pozorovat, věrně obkresluje životní jevy a dění, zpodobuje své okolí a jeho zajímavé figurky; záhy však kreslí samostatně, tvoří z vloh vlastních, vnáší nové hodnoty do umění. Povídka „Neprebudený“ jest již na výši uměleckého genru Kukučinova; ona založila slávu svého mistra. Je to vlastně dokonalá studie ze života duše dítěte-mrzáčka, jež by dělala čest každému pedopsychologu po stránce odborné, i mimo svou vynikající hodnotu uměleckou; tak pronikavě jako Kukučin v tento smutný svět se před ním nepodíval na Slovensku nikdo. Svět smutný, vážný, až pošmourný, ale kolik i v něm umělec vidí plaché a tklivé krásy duševní, kolik i v něm nalézáme koutků čisté a jasné pohody, ozářené dobrým a shovívavým úsměvem spisovatelovým! Požár uprostřed svatebního veselí na dědině jest událost jistě osudná, nehledíc ani k neblahým následkům jeho pro ubohého Ondráše Machuľu; všimněte si však, kterak obratně, nenásilně spisovatel dovede ve vážnou osnovu vsunouti lehký, neškodolibý, dobrácký posměšek náhlému shonu vyděšených sousedů po stříkačce, pochybném to, rzí ztráveném artiklu, tomu, jak sousedé hnětou nahonem těsto, aby v ní napřed zalepili ohromné díry a pod. — nebyl by to Kukučin, kdyby jim do duše neviděl, kdyby tolik neznal svých slovenských postaviček a jejich trápení, ,nerestí‘! „Neprebudený“ po prvé dostoupil vrcholu Kukučinova genru dědinského; po něm octla se v jeho sousedství ještě řada vzácných mistrových novel.

Plodnost Kukučinova byla veliká: v slovenských časopisech a publikacích nyní již málo přístupných roztraceno jest více než sto jeho povídek, novel a rozprávek; veliká byla však i jeho autokritika: ve třech novelistických svazcích jeho ,Sobrané spisy‘, od r. 1910 vydávané v T. S. Martině, z této bohaté žně autorovy přinesly pouze šestnáct vybraných prací — a zastaly, jako pohříchu v cizině uzavřel asi trvale literární své dílo jejich autor. Kromě některých řečených již kusů Spisy Kukučinovy obsahují ještě tato mistrovská dílka výpravného umění: rozprávky „Na svitaní“ a „Z teplého hniezda“ (1885), „Tichá voda“, „Zakáša — darmo je“ (1886), „Sviatočné dumy“ (1887), „So stupňa na stupeň“, „Dedinský román“ a kypící rozmar gogolovský „Keď báčik z Chochoľova umre…“ (1890), venkovský příběh „Rekrúti“, výstižnou společenskou kresbu „Na podkonickom bále“ (1891), nezapomenutelný obrázek „Mišo“ (1892) a obsáhlý příběh z doby cholerového moru „Dies irae“ (1893). Letopočtem tím není sic ohraničeno období novelistické činnosti Kukučinovy, ale po r. 1893 nevytvořil básník v tomto oboru svém již nic, co by tvoření jeho dávalo rysy podstatně nové.

[Realistický genre Kukučinův.] Genre realistického umění Kukučinova zakládá v slovenské prose novou epochu. Básníkovo ostré péro se pozná v ní naráz; nevychází z něho suchý fotografický popis života, nýbrž zase sám život; občas ti připadá, jakoby umělec-řezbář před tvým zrakem figurky své vyřezával a výsostnou mocí stvořitele vdechoval jim pohyb: ostře, jasně, na dlouho vřezává se každá postava Kukučinova do paměti. Nelze zapomenouti na Mišu, poctivého chlapa, jak Kukučin ho vylíčil: „Mišo môže byť len jediný na svete — totiž on“ a cítíš, že je to vskutku pravda. Stejně z mysli nevymizí dobromyslný pan Aduš se svým vysněným báčikem z Chochoľova a jeho báječným dědictvím; anebo lidský nezmar Ondřej Kutráň z „Tieňov i svetla“; zlomyslný dialog klepavých paniček podkonických, paní sudcové a notárky, na maloměstském bále zní ti ještě nejednou v uších. Řada těchto životných postav a lidiček jest opravdu nepřehledná: koho Kukučin postaví na scénu, to je tvor živý, tvůj dobrý známý z denního života, dvě tři slova anebo gesta vybaví ti hbitě celou typickou figurku před oči. Jsou to většinou drobné a nejdrobnější osůbky našich dědin a zkušeností: hubený krajčír, zlostný čižmár, známý husiar aneb cigán, popanštělý gazda, často i bruchatý pán farár a jeho čeleď anebo typický rychtár; pěkně urostlý šuhaj, driečný chlap, šumná děvečka i milá staruška, duchem prostá hlava rodiny anebo rázná a rázovitá jeho druhá polovička: v tak jasném, okouzlivém, člověka zlepšujícím a s lidskými slabostmi usmiřujícím humoru nepředstavil slovenských typů po Zechenterovi nikdo jako Kukučin. Slovenský živel v látkách slovenských, jihoslovanský kolorit v črtách dalmatských a černohorských ožívá stejně virtuosně; osobnost básníkova všude je za věcmi a v nich, zachovává vždycky dokonalou epickou nestrannost. Při tom Kukučin, mistr slovesné malby, jest i mistrem slovenského slohu, pečlivě tříbeného a rozvitého, svérázného a bohatého, a tak umělecké skladby jeho mají nemalý význam pro vývoj knižní řeči na Slovensku.

[Nový román slovenský.] Vyspělým druhem dědinských povídek Kukučin nevyčerpal svých vloh tvůrčích, čestný název prvého mistra slovenské prosy zasloužil si svrchovaným činem: vytvořil nový slovenský román. Po přestávce několika let Kukučin vystupuje na veřejnost s velikým obrazem z dalmatského prostředí, dvousvazkovým románem „Dom v stráni“ (1903 — 1904 v ,Slov. Pohľadoch‘, 1911 knižně v IV. a V. sv. sebraných spisů). V tomto štědrém díle básník líčí malebně vzrušený tok žití dvou společenských rodů, selského a panského, kterak se vybíjí vedle sebe v starém domě na stráni pod Grabovikem; paleta mistrova hýří tu žhavými barvami jižního nebe, děj kypí vznětlivým živlem slovanským, prudkými výbuchy milostných vášní, zastírá se chmurami obav a úzkostí mateřských o blaho dítěte a zas se zmirňuje v sladkých idylkách vyrovnaného štěstí a rozvážlivé nálady. O charakteristice jeho povah zde platí důrazně, co bylo řečeno již o novelách Kukučinových: v psychologii a postřehu je nepřekonaným mistrem. Starý zeman Mate, tvrdý a nepodajný sedlák-rozumec, vábná a rozmarná dcera jeho Katica, prudký její milenec šor Niko, vznešená a rozvážná šora Anzula, drsný a poctivý kapitán Luka a celá řada tváří jiných, selských i panských, záškodných i poctivých, jest albem jedinečných mistrovských podobizen. Líčení je samý ruch a vzruch, živý rozhovor, barva a napětí. Vedle této umělecké stránky Kukučin uložil snad v svůj dalmatský román také určité poslání ideové pro Slovensko: naznačuje v něm velmi zřetelně, kterak je třeba přivykat tuhé a úspěšné každodenní práci na tvrdé domácí půdě, učit se umění být pánem na svém, bez cizí milosti: umělecký protest přesvědčeného realisty, stoupence pokrokového ,Hlasu‘, na známá místa doma namířený. Slovenský román předválečný vyvrcholil mistrovským dílem Kukučinovým.

[Pokus o drama sociální.] Z dílny velkého prosaika vyšel ojedinělý pokus o slovenské drama z ovzduší sociálního, dějově položený v doby dělení půdy na horních Uhrách, t. ř. „Komasácie“ (1912). Kus střízlivý; i v něm patrny všechny přednosti realistické kresby Kukučinovy, bystrý postřeh psychologický, pevná ruka v kresbě typů, živý dialog a vedle zábavné stránky nevtíravá poučná tendence — veliké nadání dramatické přesto však neprorazí z tohoto ,obrazu zo slovenskej dediny‘ o čtyřech ,odděleních‘. Nároků na dramatický vavřín Kukučin si patrně nečinil: „Komasácia“ podle svého podtitulu chce být spíše dialogisovaným protějškem k jeho dědinským historiím prosou.

[Závěr o Kukučinovi.] Jméno Kukučinovo bývá zpravidla uváděno v literárním spojení s jmény Vajanského a Hviezdoslavovým, s nimiž tvoří trojhvězdí největších slovenských spisovatelů novodobých. Je to však spojení pouze technické. Dílo Kukučinovo přináší již prvky mladší slovesné kultury, naplněno ještě cele žhavou slovenskou přítomností, oblečeno po prvé v původní roucho slovenské prosy umělecké: Martin Kukučin, svérázný vládce literární, předčasně bohužel zamlklý v svém útulku za oceánem, sám dal zákony své říši umělecké, spolu ji ztělesniv ve svém bohatém díle, jež znamená prvý milník u vývoji nové krásné prosy na Slovensku.

Svetozár Hurban Vajanský, Hviezdoslav a Martin Kukučin společně vykouzlili v posledních dvou úrodných desetiletích minulého věku na Slovensku umělecky umořeném a politicky utlačeném dobu nového rozkvětu literatury. Vývoj od „Tatier a mora“ k oběma kronikám „Vlkolinských“ a knihám „Letorostov“, od „Suchej ratolesti“ a panských novel Vajanského k „Domu v stráni“ a dědinskému genru Kukučinovu představuje mílový pokrok na všech stranách, stvoření nových hodnot uměleckých i ideových. Nová literatura podstatně mění starý názor světový; nové idey, jež v ni, každý svým způsobem, uvádějí tito tři velicí reformátoři literární, rostouce sami v oblast klasiků slovenského písemnictví, nezůstávají omezeny pouze na význam knižní. Doba je horká, průbojná, citlivější vůči všem novotám, jak bývá všude fin de siecle, konec století a jeho filosofie; noví dělníci literární bývají tu prví, kdo údery svých myšlenek průkopnických novým bojovým řadám razí cestu. Tak i na Slovensku literatura s konce XIX. věku připravuje a vychovává nový zítřek nejen v umění, ale v životě kulturním vůbec.

Vedle těchto tří hlavních sloupů nového písemnictví na Slovensku účastní se slovesného tvoření ještě řada pracovníků ve všech druzích literárních; skutečná umělecká hodnota jejich prací a svorná vůle prospět jimi národnímu celku zpravidla nejsou si nikterak úměrny. Jsou to většinou pohotoví veršovci a pilní ochotníci, kteří zásobují nečetné slovenské časopisy průměrnými i podprůměrnými příspěvky; prosodičtí diletanti a prosaičtí popisovači, tvořící ve stínu slávy velikých svých vzorů, bohatě nadaní sklonem k společenské konvenci sociální. Talent kladný a dělný, ne pouze napodobivý, objevuje se mezi nimi řídkou výjimkou.

Z epigonů Hviezdoslavových nejpoctivěji uplatnil své básnické vlohy Martin Sládkovičov-Braxatoris (* 1863), ev. farář senický. Po příkladě svého slavného otce Andreje Sládkoviče a zvlášť učitele svého Hviezdoslava, u něhož se vyučil nové technice veršové i symbolice, poesii bible i krbu domácího skládá lehké, citově laděné písně, láskou k domovině, její spáse a svobodě prochvělé; verše plynné, bezvadné, druhdy dosti pokročilé formy, jako jsou sonety, terciny, sestiny; z obrazů dědinského života a jeho biblických dum září smírný světový názor evanjelického, hluboce věřícího básníka: poesie jeho zmirňuje a tlumí časový přechod od generace let osmdesátých k slovenské Moderně. Prvou část svých básnických hojných žní z let 1888 — 1912 Sládkovičov svezl teprve r. 1919 v prvém díle svých vybraných „Veršů“ (v Trnavě), jež objevily v pravém světle jeho místo mezi básníky pod Tatrami: skromné, neoslnivé, ale poctivě své místo na stráži domácího krbu a jeho tichého štěstí.

Ve stopách svého mistra jde věrně také Bohuš Klimo, básnickým jménem Hájomil; jaký je však symbolický rozdíl mezi tím, kdo svými zpěvy oslavuje hvězdy a kdo v nich jen miluje domácí háje, tak i v jejich poesii. Za Hviezdoslavem kráčel Hájomil slepě, napodobuje zvlášť a nešťastně jeho obrazný styl a vzkypělé květnaté periody; po celá desetiletí v ,Slovenských Pohľadoch‘ i jinde neúnavně zpíval o lásce milostné i lásce k slovenské svojeti, jejíž příští svobodu tuší vzrušeným pathosem po způsobě Vajanského; jeho válečné verše, dumky „Z ruských hôr“ (v ,Slov. Pohľadoch‘ 1919) působí prostou a čistou, zpěvnou náladou.

Ev. kněz, Ondřej Bella (1851 — 1903, Bočko, Bludár, Dušný a j. pseud.) je typický písničkář slovenský: vydal své „Piesne“ v Pešti již r. 1880 a potom tiskl v časopisech melodické, lidovou notu i způsob uchovávající verše, oznívající tklivou nostalgií po domovině. Lépe než v poesii se osvědčil Horal (ps. P. Belly) v překladech ze slovanských básníků. Tichomír Milkin, vlastním jménem Jan Donoval, F. O. Matzenauer-Beňovský, Záhorský, Pavel Kokeš-Kýčerský, Podtatranský, Somolický a jiní veršovci obohacovali po léta pouze zevně, množstvím, ne jakostí slovenskou poesii; z nich zejména všestranný Podtatranský, vl. jménem Řehoř Uram (* 1845), povoláním učitel, napsal ohromnou spoustu veršů pro mládež i dospělé, z výchovné povinnosti, ne však z básnického posvěcení; Somolický, občanským jménem Isidor Žiak († 1918), plodný novinář, zejména ve sbírce veršů „Na svite“ leckdy pěkně zamířil za Vajanským. Jeho pathos vlastenecký podědil i verš Ľudmily Podjavorinské, po otci Ríznerové, jež v knížce „Z vesny života“ i mimo ni napsala několik dobrých čísel národní poesie a čisté lyrické něhy; tvoření její, zvlášť v novelistice, spadá v údobí mladší.

V prose výpravné umělecký směr Vajanského vychoval vlastní školu. Žáků má na dostač: z mladých talentů jediný Kukučin se v ní vůbec nezastavil, ostatní více nebo méně učili se v ní všichni. V povídce společenské, druhdy však i konvenční, se uplatnily slibně vlohy Gustava Maršalla („Novelly“ 1887), brzy zatichlého; ev. farář kulpínský Felix Kutlík (1843 — 1890) svou vesnickou beletrií ze srbského prostředí („Anastasia“, „Hajdúkova nevesta“, „Hajdúkova smrť“, „Kralica“, „Lazár“, „Marko“ a j.) rovněž budil pěkné naděje; podobně ev. farář Samo Bodický několika svými „Povestmi“ (1882) a mnozí jiní: nad všechny své stoupence, již neměli pokdy plně se vyslovit, Vajanský si odchoval nadanou a učelivou žákyni v Eleně Maróthyové-Soltészové, redaktorce zábavno-poučné ,Živeny‘ a vůdčí slovenské spisovatelce starší generace. Elena Maróthyová-Soltészová (* 1855) vystoupila na veřejnost literární po prvé r. 1881 novelou „Na dedine“, jež byla odměněna cenou ,Slovenských Pohľadov‘ a v níž se již hlásí jako vzdělaná realistka směru Vajanského; jméno její utvrdil záhy široký román „Proti prúdu“ (1894). Styl umělecký „Suchej ratolesti“ zrcadlí se v něm nezastřeně: Soltészová sytě kreslí panské prostředí, v němž hlavní úlohu má zidealisovaný zeman Šalovský, na víru obrácený národovec, dvojník Rudopoľských; osten proti odrodilectví společensky vyšších tříd slovenských i zrakový neduh Vajanského optimismu národního vedle jeho zvláštní slovenské citovosti odkazují v ději, umělecky promítnutém, k vůdčímu zdroji doby. Vyspělé novely Soltészové, „V černickej škole“, „Letný večer“ a j., v ,Slov. Pohľadoch‘, ,Živeně‘, ,Letopisoch Živeny‘ a jinde otištěné, knižně teprve nyní připravované, oplývají sytým koloritem, mistrnou přírodní scenerií a krajinářskou náladovostí a neseny jsouce mohutným epickým tokem svědčí o nevšedních uměleckých vlohách spisovatelčiných.

Literární souputnicí Eleny Soltészové je druhá vynikající feministka starší generace, Terezie Vansová (* 1857), redaktorka zaniklé ,Dennice‘. Také ona dala slovenské beletrii široký románový obraz „Sirotu Podhradských“ (1889), o dobré osnově realistické bez křivých postřehů zrakových; do ,Slov. Pohľadov‘, ,Dennice‘, ,Letopisov Živeny‘ a jinam uložila řadu vytříbených novel společenských, ženskými prvky prosycených; prvý svazek Sobraných spisov jejích, od r. 1919 nákladem ,Lipy‘ v T. S. Martině vydávaných, přinesl její čelné práce novelistické: „Supplikant“, „Vlčia tma“, „Čo komu súdene“, „Ohlášky“ a „Julinkin prvý bál“.

Kukučin má v slovenské prose jediného epigona v Antonu Bielkovi († 1911), s nímž společně vydal r. 1886 prvou knihu „Slovenských besiedok“; Bielek v ní líčí v obšírnějším dějovém rámci „Pre cudzé viny“ „krivdy, biedy a útrapy nášho lidu“. Týž předmět mají jeho práce jiné, obírající se utrpením dědinských obyvatelů slovenských, jimž však druhdy rozcitlivělost autorova, znak umělecké nehotovosti, je na závadu, aby se čestně probily k genru vesnické povídky, již stvořil klasik Kukučin: „Z dob utrpenia“ (1890), povídka, líčící živě a nikoli bez tendence maďarské násilí na slovenských sirotcích, odvlékaných hromadně na Dolniaky a tam odnárodňovaných; knížka zdařilých „Obrázkov z hôr“ (1890), utěšené horárské dojmy a zápisky v črtě „Na vysokých horách“, knížka příkrých tendenčních obázků volebních „Za tú našu slovenčinu“ (1896) a řada skizz v časopisech; neklidný život, tragicky ukončený v zajetí steinhofského blázince, nesporný talent Bielkův odváděl od literární práce povýšenější.

Plodnou činnost v oboru povídky historické a lidové, velmi plytké úrovně literární, rozvila konečně řada spisovatelů-učitelů a pedagogů; zásoba této literatury chce jedině čelit nedostatkům školní výchovy lidu. Řehoř Uram Podtatranský plodností svou, a ovšem jen touto vlastností, se ponáší na slovenského Kraszewského: na 300 povídek, črt a lidových kreseb (kromě veršů, učebnic a pod.) vyšlo z jeho péra — přívažkem tlustý román „V zajatí“. Podobně z povinnosti národní máčel péro do inkoustu Karel Salva, krajně obětavý pěstitel styků vzájemnostních, ale umělec pražádný; a činili tak jiní a jiní: ev. farář Pavel Beblavý (1847 — 1910), autor historie o Jánošíkovi (1910) a četných povídek historických pro lid („Na cintoríne“, „Vykopali ženu“, „Ztratený pandúr“ a j.), Somolický, Ľ. V. Rízner — vyčerpati seznam všech těchto spisovatelů a prací v ,Orloch‘, ,Pohľadoch‘ a jinde by bylo literárně zhola zbytečné. Tato drobná, výlučně tendenci a výchově lidu sloužící beletrie, vycházející zhusta v nepatrných několikahaléřových sešitcích, aby snáze plnila své poslání — nepatří do literatury; místo její jest spíše v kulturním dějepise a ovšem v slovenském knihopise, kde tvoří osobitý a početný sociální druh ,krásného‘ písemnictví bez nejmenších nároků na krásu uměleckou.

*

Doba rozkvětu slovesnosti na Slovensku, ohraničená lety osmdesátými a devadesátými století minulého, přesahující však ještě do věku našeho, je teprv na povlovném sestupu v literární podsvětí; souvislost její s českým písemnictvím byla jí samou slavně potvrzena. Látka období tohoto a posledního je dosud snad příliš živá pro trvalý soud literární, nikoli však pro výklad pragmatický. Význam dějepisu literárního nespočívá v ohledávání slavných a méně slavných mrtvol literárních, úkolem jeho není bloudění hrob od hrobu historického. Literatura je věčnou poutí životem a uměním, věčným snoubením prchající skutečnosti holých faktů s nesmrtelnou skutečností ideí, tak řečená mrtvá látka neexistuje pro ni: co bylo počato bez ducha, navždy je vyhoštěno z jejího království. Každý hodnotný slovesný plod má duchové stigma, pouze přístup k němu bývá uvolněn aneb omezen.

Obraz literárního Slovenska do začátku světové války by byl nesprávný a necelý, kdyby poslední rušná léta před jejím vzplanutím, léta zápasův o nové ceny života a umění, z ostychu před teplým dotekem živé přítomnosti zůstala literárně nepovšimnuta, kdyby nebylo vysvětleno, kterak se rodily, zrály, bojovaly a vítězily myšlenky mladého Slovenska.