Maličkým

Z okolí Domažlického.

Postaví se řada děvčat, jedna za druhou, jedna druhé ruce na ramena položí. Jedna, která se dříve vyloučila, přijde jako příchozí a ptá se první v řadě:

„Kde je Maria?“

„Vedle,“

odpoví jí tato a postaví se za nejzadnější. Příchozí ptá se zase té první:

„Kde je — Maria?“

Tato řekne zase:

„Vedle!“ a odstoupí opět do zadu. Tak se ptá příchozí jedné po druhé, až dojde na tu, co byla s počátku nejzadnější, ta řekne:

„Já jsem Maria.“

Nyní řekne příchozí:

„Prosím tě, Maria, o kus nátchového koření, pro velké bolení, šla jsem skrz černý les, potkal mne velký pes, ukousl mi tá—ko—vej kus kolena!“ (Při tom udělá posuněk jak veliký kus.)

Maria:

„Až bude péci máma vdolky, dáš mi kousek?“

Ale příchozí nesmí říci ani ano, ani ne, ani se zasmát. Maria jde k ní, kouká jí chvíli do očí, pak ji uhodí do čela, řkouc při tom:

„Řimbaba.“

Když se nezasměje, smí odejít. Zasměje-li se, neb v rychlosti se podřekne, že jí přinese kus vdolku, musí dát nějakou zástavu. Zástavy se pak vyměňují na konci hry a hra se počne znova.

Štěpnice III. 82.