ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Od roku 1894 až včetně do r. 1901 Sherlock Holmes byl velice zaměstnán. Přesněji řečeno, nebylo jediného veřejného případu, poněkud jen nesnadného, v kterémž by po těchto osm let nebyl býval žádán za radu. Bylo to jistě několik set soukromých případů, z nichž několik nejsložitějšího a nejneobyčejnějšího rázu, ve kterýchž měl vynikající úlohu.

Mnohé překvapující úspěchy a několik nezbytných nezdarů byly výsledkem této dlouhé doby neustálé práce.

Ježto jsem si zachoval úplné záznamy o všech těchto případech, i ježto sám jsem byl osobně zúčastněn na mnohém z nich, nebylo snadno, jak lze si pomysliti, rozhodnouti, který z nich bych měl předložiti obecenstvu.

Zachovám však dřívější pravidlo a dám přednost oněm případům, jejichž zajímavost nespočívá v brutálnosti zločinu, nýbrž spíše v důvtipu a dramatičnosti rozřešení. Z důvodu toho chci nyní vyprávěti čtenáři o událostech, spojených s případem slečny Violety Smithovy, osamělé cyklistky ze Charlingtonu a se zajímavým postupem našeho pátrání, kteréž vyvrcholilo v neočekávanou tragedii. Jest pravda, že okolnosti nedovolily tu žádné překvapující osvědčení oněch schopností, jimiž můj přítel byl slavným, ale byly některé body v případu tom, jimiž vynikl nad dlouhé ony záznamy zločinů, z nichž čerpám látku pro malé tyto historky.

Podívám-li se do svého zápisníku z roku 1895, shledávám, že to bylo v sobotu, 23. dubna, když slyšeli jsme po prvé o slečně Violetě Smithové.

Její návštěva byla, jak se pamatuji, nanejvýše nevítána Sherlocku Holmesovi, neboť byl okamžiku tom zcela pohroužen ve velice temný a složitý problém, totiž neobyčejné pronásledování, jehož obětí byl Jan Vincenc Harden, dobře známý millionář, jenž zbohatl obchodem s tabákem. Přítel můj, kterýž miloval nade všechno přesnost a soustředění myšlenek, mrzel se vždy na všechno, co odpoutávalo jeho pozornost od věci, kterou právě se zabýval. A přece bez nezdvořilosti, kteráž byla cizí povaze jeho, nebylo možno odepříti sluchu historce mladé a krásné ženy vysoké postavy, jež plna půvabu měla zjev královny, a kteráž představila se nám v Bakerské ulici pozdě večer, aby žádala za pomoc a radu.

Nadarmo bylo upozornění a dokládání, že čas jeho jest již úplně zaujat jiným případem, neboť mladá ta dáma přišla s odhodláním, vyprávěti svůj příběh, i bylo zřejmo, že nic nedovedlo by ji pohnouti, aby opustila komnatu, dokud by tak neučinila.

Holmes resignovaně a s úsměvem nuceným prosil krásnou vetřelkyni, aby usedla, a aby nám pověděla, co ji rozčiluje a rmoutí.

„Jistě to nemůže býti nedostatek zdraví,“ pravil, když bystré oči jeho bloudily po jejím zevnějšku. „Vždyť cyklistka tak horlivá jest nepochybně vtělená energie.“

Mladá dáma všecka překvapena podívala se na svou nožku, a já si všiml lehké odřeniny na straně botky, odřeniny způsobené třením o hranu šlapátka.

„Ano, jezdím hodně na kole a to poněkud souvisí i s dnešní mou návštěvou.“

Přítel můj vzal dámu za ruku, jež nebyla oblečena v rukavičku, a zkoumal ji s napiatou pozorností, ale bez nejmenšího citového záchvěvu, právě tak, jako učenec zkoumá vzorek.

„Doufám, že mne omluvíte. Jest to mým povoláním,“ pravil, když opět ruku její pustil. „Byl bych málem upadl v omyl, že píšete na stroji. Ovšem, nyní jest mi jasno, že pěstujete hudbu. Vidíte, Watsone, rozšířené konečky prstů, což jest společno oběma zaměstnáním. V tváři se jeví však oduševnění,“ — obrátil jemně tvář tu ke světlu, — „oduševnění, kteréž písařky na stroji nemívají. Tato dáma jest hudebnicí.“

„Ano, pane Holmese, vyučuji hudbě.“

„A to na venkově, jak soudím podle vaší letory.“

„Ano, pane; poblíž Farnhamu na březích Surrey.“

„Krásné to sousedství a osídlené nejzajímavějšími společnostmi. Pamatujete se, Watsone, že to bylo tam na blízku, kde jsme polapili padělatele Archie a Stamforda? A nyní, slečno Violeto, co přihodilo se vám poblíž Farnhamu na březích Surrey?“

Mladá dáma jala se velmi jasně a odhodlaně vyprávěti tento zvláštní příběh:

„Můj otec jest již mrtev, pane Holmese. Slul Jakub Smith a řídil orchestr ve starém císařském divadle. Zanechal matku mou i mne bez jedinkého příbuzného ve světě, kromě strýce Ralpha Smitha, kterýž odebral se do Afriky před pětadvaceti lety, a od té doby neslyšely jsme o něm ani slova. Když otec zemřel, byly jsme zanechány ve veliké chudobě, ale jednoho dne řekli nám lidé, že v ,Times‘ hledá někdo insertem, kde jsme. Můžete si pomysliti, jak rozechvěny jsme byly, neboť myslily jsme, že někdo zanechal nám jmění. Odebraly jsme se ihned k právníku, jehož jméno uvedeno bylo v novinách. Tam setkaly jsme se s dvěma pány, Carruthersem a Woodleyem, kteří přijeli domů na návštěvu z Jižní Afriky.

Řekli mně, že můj strýc byl jejich přítelem, že zemřel několik měsíců před tím ve velké chudobě v Johannesburgu, a že nežli posledně vydechl, žádal je, aby vyhledali jeho příbuzných a přesvědčili se, nežijí-li v tísni. Bylo nám podivno, že strýc Ralph, který se o nás nestaral, když byl živ, chtěl nám projeviti péči takovou po své smrti; avšak pan Carruthers vysvětlil nám, že příčinou toho bylo, že strýc můj slyšel právě teprv o smrti svého bratra, a že tím cítil se býti zodpovědným za osud náš.“

„Dovolte,“ děl Holmes, „kdy měli jste s nimi tuto rozmluvu?“

„V prosinci — před čtyřmi měsíci.“

„Prosím, pokračujte.“

„Pan Woodley jevil se mi býti mužem velmi odporným. Upíral na mne stále oči — hrubý to člověk s nabubřelými tvářemi, s rudými kníry a s vlasy přilípnutými k oběma stranám čela. Pomyslela jsem si ihned, že muž ten zasluhuje jen zášť — byla jsem jista, že Cyrill nebude si přáti, abych se znala s takovým mužem.“

„Ó, Cyrill jest tedy jeho jméno?“ děl Holmes usmívaje se.

Mladá dáma se zarděla a zasmála.

„Ano, pane Holmese, Cyrill Morton sluje, jest inženýrem při elektrice a doufáme, že budeme oddáni koncem léta. Můj Bože, jak se stalo, že jsem se o něm rozhovořila? Co přála jsem si říci, bylo, že pan Woodley byl dokonalý protiva, avšak že pan Carruthers, kterýž jest mnohem starší, jest daleko příjemnější. Má tmavé vlasy, jest ve tváři pobledlý, holí se hladce a bývá zamlklý. Avšak má zdvořilé způsoby a roztomilý úsměv.

Dotazoval se nás, v jakých poměrech nás otec zanechal, a když jsem řekla, že jsme velmi chudými, navrhl mi, abych šla k nim, abych učila hudbě dcerušku jeho, starou deset let. Řekla jsem, že bych nerada opustila svou matku, načež on mi navrhl, abych chodila domů k ní ke konci každého týdne, i nabídl mi sto liber šterlinků za rok, což byl zajisté dobrý plat. Posléze naše jednání končilo tím, že jsem přijala nabídku jeho, i odebrala jsem se do Chiltern Grange, asi šest mil od Farnhamu.

Pan Carruthers byl vdovec, ale najal si hospodyni, velmi ctihodnou to starší osobu, jménem paní Dixonovou, aby dohlížela na jeho domácnost. Dítě samo bylo roztomilé a vše dařilo se pěkně. Pan Carruthers byl velmi vlídný a miloval hudbu, i trávili jsme velmi rozkošné večery pospolu. Ke konci každého týdne odebrala jsem se ke své matce do města.

První skvrnou ve štěstí mém byl příjezd pana Woodleye s červeným knírem. Přijel na návštěvu na týden, ale mně zdála se doba ta trvati tři měsíce!

Byla to strašlivá osoba, odporná každému, avšak mně neskonale protivnější. Škaredě mně nabízel lásku svou, chlubilť se svým jměním, pravil, kdybych se provdala za něj, že bych nosila nejkrásnější démanty v Londýně, a konečně když nechtěla jsem s ním ničeho míti, uchopil mne jednou po obědě do své náruče — byltě neobyčejně silným — i přísahal, že mne nepustí, dokud ho nepolíbím.

Pan Carruthers vešel náhle do pokoje i odtrhl ho ode mne, načež Woodley obrátil se proti vlastnímu hostiteli, sraziv ho k zemi a rozťav mu tvář. To byl, jak si můžete pomysliti, konec jeho návštěvy.

Pan Carruthers omluvil se mně příštího dne a ujistil mne, že nebudu již nikdy vydána takovému útoku a takové urážce.

Pana Woodleye jsem od té doby neviděla. A nyní, pane Holmese, přicházím konečně k věci zvláštní, kteráž mne pohnula, abych žádala vás dnes o radu.

Věztež, že každé soboty dopoledne jezdím na svém bicyklu k Farnhamské stanici tak, abych zastihla vlak, jedoucí ve dvanáct hodin dvaadvacet minut do města. Cesta ze Chiltern Grange jest odlehlá, a na jednom místě jest odlehlou obzvláště, neboť leží na dálku více než jedné míle mezi Charlington Heathem s jedné strany, a mezi lesy, které obklopují Charlington Hall, s druhé strany.

Nenajdete snad odlehlejší cesty kdekoliv jinde, i jest to velmi vzácné, setkáte-li se zde s nějakým povozem, nebo s venkovanem dříve, než se dostanete na silnici u Crooksburg Hillu.

Přede dvěma týdny jela jsem těmito místy, když tu náhodou ohlédla jsem se nazpět i spatřila jsem asi dvě stě yardů za sebou muže rovněž na bicyklu. Zdál se býti mužem prostředního věku, s krátkým temným vousem. Ohlédla jsem se ještě jednou dříve, nežli jsem dostihla Farnhamu, avšak muž ten zatím zmizel, a tak jsem již naň nemyslila. Avšak můžete si pomysliti, jak jsem byla překvapena, pane Holmese, když při svém návratu v pondělí viděla jsem téhož muže na téže trati silnice.

Můj údiv vzrostl, když se případ ten přihodil opětně následující soboty, i v pondělí na to, a to přesně tak, jako před tím.

Muž ten udržoval však určitou vzdálenost a nikdy mne neobtěžoval, ale vše to bylo zajisté velmi zvláštní. Zmínila jsem se o tom panu Carruthersovi, kterýž zdál se zajímati se o to, co jsem mu řekla, a pravil mi, že objednal jistého hlídače, jenž by na koni za mnou jel a číhal v záloze, abych nejezdila na příště odlehlou tou cestou bez společníka. Strážce i se svým koněm měli se dostaviti týž týden, avšak z nějaké příčiny nebyli vysláni, a já musila jeti opět na kole ke stanici. To bylo dnešního rána.

Můžete si pomysliti, že jsem se ohlédla, jakmile jsem dojela k Charlington-Heathu, a tam, jak se dalo jistě čekati, byl opět muž onen právě tak, jako byl tam po dva týdny před tím. Držel se tak daleko ode mne, že jsem nemohla jasně viděti jeho tvář, ale byl to jistě někdo, jehož jsem neznala. Byl oblečen v tmavý oblek a soukennou čapku. Jediná věc, kterou jsem mohla zahlédnouti z jeho tváře, byl tmavý jeho vous.

Dnes nebyla jsem však postrašena, ale naplněna zvědavostí, i rozhodla jsem se vyzvěděti, kdo jest a čeho si přeje. Zmírnila jsem tedy let svého kola, ale on mírnil rovněž rychlost svého bicyklu. Potom zastavila jsem se docela, ale on zastavil se rovněž.

Po té nastražila jsem mu léčku. Cesta se velice ostře zahýbala, a já šlapala kolo o překot před záhybem, avšak za záhybem stanula jsem a čekala. Myslila jsem, že poletí divě kolem, a že mne mine dříve, nežli by mohl kolo zastaviti. Avšak on neobjevil se vůbec.

Potom vrátila jsem se a podívala jsem se nazpět za záhyb cesty. Mohla jsem viděti trať na míli cesty, avšak on nebyl na ní. Aby věc byla ještě neobyčejnější, nebylo žádné vedlejší cesty v místech těch, kterou by se mohl dáti.“

Holmes se zasmál a mnul si ruce.

„Tento případ skýtá skutečně některé zvláštní známky,“ pravil. „Jak mnoho času uplynulo mezi tím, co jste se zahnula na cestě, a mezi tím, co jste objevila, že cesta byla prázdna?“

„Dvě neb tři minuty.“

„Potom nemohl se tudíž vrátiti nazpět cestou, — a vy pravíte, že není tam vedlejších cest?“

„Není.“

„Pak tedy jistě dal se pouhou nějakou stezkou na tu neb onu stranu.“

„Nemohl se dáti jistě směrem k vřesovišti, sice byla bych ho viděla.“

„A tak vylučujíce případy nemožné, dospíváme k poznání, že dal se k Charlington-Hallu, kterýž, pokud vím, leží ve středu vlastních pozemků na jedné straně od cesty. Nemáte mi nic více co říci?“

„Nic, pane Holmese. Mimo to byla jsem tak poděšena, že jsem cítila, že nebudu šťastna, dokud vás neuvidím a dokud se mi nedostane vaší rady.“

Holmes seděl mlčky po nějakou dobu.

„Kde jest zaměstnán pán, s nímž jste zasnoubena?“ tázal se posléze.

„U společnosti Midland Electric Company v Coventry.“

„Nechtěl vás snad překvapiti návštěvou?“

„Ó, pane Holmese! Což pak ho neznám?“

„Měla jste snad jiné zbožňovatele?“

„Několik, dříve než jsem poznala Cyrilla.“

„A od té doby?“

„Potom jen strašlivého onoho muže Woodleye, můžete-li jej zváti obdivovatelem.“

„Žádného jiného?“

Krásná naše klientka zdála se býti poněkud zmatena.

„Kdo byl další váš ctitel?“ tázal se prostě Holmes.

„Ó, snad je to pouhá moje domněnka, ale často se mi zdálo, že můj zaměstnavatel, pan Carruthers jeví značný zájem o mne. Jsme rádi pospolu, líbí se mi večer jeho doprovázení. Neřekl však nikdy nic. Jest dokonalým gentlemanem. Avšak dívka vždy pozná všechno.“

„Aj, aj!“ Holmesova tvář zvážněla. „Z čeho vlastně žije?“

„Jest to bohatý muž.“

„A nemá vozů a koní?“

„Nemá. Při nejmenším jest zámožný. Chodívá však do Citty dvakrát neb třikrát v témdni. Jest velice interesován v papírech zlatých dolů jihoafrických.“

„Povíte mi, kdyby se cokoliv nejmenšího přihodilo, slečno Smithová. Jsem nyní velice zaměstnán, avšak udělám si čas, abych mohl pátrati i po okolnostech vašeho případu. Zatím nečiňte žádného kroku, aniž byste mne o něm zpravila. S Bohem nyní, i doufám, že uslyšíme od vás jenom dobré zprávy.“

„Dávný řád přírody žádá toho, že taková dívka bývá sledována muži,“ děl Holmes, když opět dýmal ze své dýmky, nad níž tak rád rozjímal, „avšak nebývá zvykem, aby byla sledována na bicyklu na odlehlých cestách venkovských. Nepochybně nějaký tichý milovník. Avšak jsou v případu tom i některé zvláštní a nápadné okolnosti.“

„Ku příkladu, že cyklista objevuje se vždy na tomtéž místě.“

„Tak jest. Především musíme vypátrati, komu patří Charlington-Hall. Potom jaké jest spojení mezi Carruthersem a Woodleyem, když se zdají býti muži tak úplně různého druhu.“

„Jak dospěli oba k tomu, že tak horlivě starali se o příbuzné Ralpha Smitha?“

„A ještě jeden bod. Jaká jest to domácnost, kteráž platí dvojnásobnou mzdu než jest obvyklo guvernantce, avšak jež nedrží si ani koní, ačkoli dům její jest šest mil od stanice vzdálen. Toť zvláštní, Watsone, opravdu zvláštní.“

„Podíváte se tam?“

„Nikoliv, vy podíváte se tam. Možno, že běží jen o malichernou pletku, ale já nemohu rušiti k vůli tomu ostatní důležité svoje pátrání. V pondělí přibudete časně do Farnhamu, skryjete se poblíž Charlington-Heathu, budete pozorovati, co se bude díti a budete jednati podle svého vlastního úsudku. Až potom vyzvíte vše o obyvatelích Hallu, vrátíte se a podáte mi zprávu. A nyní, Watsone, ani slovo již o věci té, dokud nebudeme míti alespoň několik pevných stop či kamenův, po nichž bychom stoupali k rozluštění záhady.“

Zvěděli jsme od dámy, že pojede v pondělí k zaměstnavateli vlakem v 9 hod. 50 min. z Waterloské stanice vyjíždějícím, já vyrazil tedy také časně a použil jsem vlaku vyjíždějícího v 9 hod. 13 min.

Na Farnhamské stanici nemel jsem potíží, jak nalézti směr k Charlington-Hallu. Bylo nemožno zmýliti se v příčině jeviště dívčina dobrodružství, neboť cesta vede mezi otevřeným vřesovištěm s jedné strany a s druhé strany mezi řadou starých tisů, kteréž obklopují park, posázený nádhernými stromy. Byla zde hlavní vrata, zbudovaná z kamene, porostlého lišejníkem; pilíř po každé straně zdoben byl na vrcholu svém vytesanými heraldickými znaky, avšak vedle tohoto ústředního vjezdu pro vozy pozoroval jsem na několika místech v živém plotu otvory i stezky, jimi vedoucí.

Dům byl s cesty neviditelný, ale veškeré okolí svědčilo o smutku a úpadku.

Celé vřesoviště bylo pokryto kvetoucími zlatými korunami vřesu, kterýž nádherně svítil ve světle jasného, zářícího slunce.

Za jednou z oněch skupin stromů zaujal jsem své postavení, takže jsem mohl viděti i na vjezd k sídlu i na hodný kus cesty po obou stranách.

Cesta ta byla opuštěna, když jsem po ní šel, ale nyní jsem viděl cyklistu, jedoucího s opačné strany, než s jaké já přijel. Muž ten byl oděn v temný šat, i viděl jsem, že má černý vous.

Když dostihl konce charlingtonských pozemkův, seskočil s kola, a zavlékl je jedním otvorem do křovin, i zmizel potom sám mému zraku.

Minula čtvrt hodina, a potom vynořil se druhý cyklista.

Tentokrát byla to mladá dáma, jež přijížděla od stanice. Viděl jsem, jak se rozhlížela, když přijížděla k houštinám charlingtonským.

Okamžik na to muž vynořil se ze své skrýše, vyskočil na kolo a následoval ji.

V celém široširém kraji byly to jediné pohybující se postavy, půvabná dívka, sedící pěkně rovně na svém stroji, a muž za ní, sklánějící se nízce přes své řidítko s jakousi zvláštní plachostí v každém pohybu.

Dívka se otočila po něm a zmírnila svou jízdu. On zmírnil ji také. Zastavila se, — on zastavil se také, asi dvě stě yardů za ní. Nejbližší její pohyb byl stejně nečekaný jako rozhodný a zmužilý.

Dívka náhle otočila kolo a rozjela se přímo k němu. Leč on byl stejně rychlý jako ona, i ujížděl v zoufale kvapném útěku.

Náhle vracela se ona opět silnicí s hlavou vysoko vztyčenou, neuznávajíc tichého svého průvodce za hodna další pozornosti.

Také on se opět obrátil a udržoval neustále tutéž vzdálenost za ní, až záhyb cesty skryl je mému zraku.

Zůstal jsem ve své skrýši, i bylo dobře, že jsem tak učinil, neboť nyní muž objevil se znovu, přijížděje pozvolna zpět. Zabočil do vrat letohrádku a sestoupil se svého kola.

Po několik minut viděl jsem ho státi mezi stromy. Ruce jeho byly vztyčeny, i zdálo se, že si uvazuje svou nákrční stuhu. Potom vstoupil opět na kolo, i odjížděl ode mne stezkou k letohrádku.

Přeběhl jsem přes vřesoviště a pohlížel jsem skrze stromy. Daleko odtud mohl jsem zahlédnouti obrysy staré, šedivé budovy s jejími ježícími se tudorskými komíny, avšak stezka vedla hustými křovinami, a já již muže svého nespatřil.

Nicméně zdálo se mi, že jsem vykonal pěkné ranní dílo. I vracel jsem se v povznesené náladě k Farnhamu. Místní agent pro nájmy nemohl mi pověděti nic o zámku Charlingtonu a odkázal mne na jistou dobře známou firmu v Pall Mallu.

Zastavil jsem se tam, když jsem se domů vracel, a byl jsem přijat zdvořile zástupcem firmy. Nemohl jsem však dostati zámek Charlington na léto, přišel jsem příliš pozdě. Byl již přes měsíc pronajat.

Williamson bylo jméno jeho držitele. Byl to ctihodný starší pán.

Zdvořilý agent litoval, že nemůže mi říci více, poněvadž není na něm, rozmlouvati o záležitostech jeho klientů.

Pan Sherlock Holmes naslouchal pozorně dlouhé zprávě, kterouž mohl jsem mu večer podati, avšak neřekl ani slova úsečné chvály, v jakouž jsem doufal a jakouž jsem zasluhoval. Naopak přísná jeho tvář byla ještě přísnější než obyčejně, když pronášel poznámky o tom, co jsem vykonal, i o tom, co jsem nevykonal.

„Skrýše vaše, milý Watsone, byla velmi pochybená. Měl jste býti za živým plotem, potom byl byste viděl zajímavou osobu tu z blízka. Ale tak byl jste několik set yardů vzdálen a můžete mi proto říci méně ještě, nežli slečna Smithová. Ona myslí, že muže toho nezná; já jsem však přesvědčen, že ho zná. Proč by jinak byl tak zoufale úzkostliv, když se mu ona ocitla tak na blízko, kdy mohla spatřiti jasně jeho tvář? Pravíte, že se nakláněl nízko nad řidítkem. Opět to jenom prostředek, aby zakryl svou tvář — vidíte! Jednal jste v pravdě ku podivu špatně. On vrátil se k domu, a vy nevíte, jak vyzvěděti, kdo to jest! A jdete se na to ptát londýnského sprostředkovatele domů!“

„Co měl jsem tedy činiti?“ zvolal jsem poněkud podrážděn.

„Měl jste jíti k nejbližší hospodě. Tam jest vždycky střed všech klepů z celého kraje. Byli by vám pověděli každé jméno od pána až do myčky. Williamson! To nepřipomíná nic v mé paměti. Byl-li to starší muž, pak není to onen cyklista, kterýž prchá tryskem před pronásledováním mladé, odhodlané dámy.

Co jsme vlastně tedy získali vaší výpravou? Jistotu, že vyprávění dívčino jest pravdivé. O tom jsem však nikdy nepochyboval. Že jest nějaké spojení mezi cyklistou a zámkem. Že zámek náleží Williamsonovi. Jaká kyne nám z toho výhoda? Dobrá, dobrá, můj milý! Netvařte se tak sklíčeně. Budeme moci vykonati trochu více do příští soboty, a mezi tím i také já sám podniknu jeden neb dva kroky, bych leccos vyšetřil.“

Příštího jitra dostali jsme lístek od slečny Smithové, v němž vypravovala stručně a krátce totéž, co já zpozoroval, avšak jádro dopisu bylo v dodatku:

„Jsem jista, že budete respektovati mou důvěru, pane Holmese, řeknu-li vám, že jest mi velmi obtížno zůstati déle v tomto místě, poněvadž můj zaměstnavatel nabídl mi ruku. Jsem přesvědčena, že city jeho jsou nejčestnější a nejhlubší. Avšak já jsem již zadána. Přijal odmítnutí mé velmi vážně, ale také jemně a zdvořile. Pochopíte však, že situace jest přece jen poněkud napjata.“

„Naše mladá přítelkyně zabředla, jak se zdá, do hlubokých vod,“ pravil Holmes zamyšleně, když dočetl list. „Případ poskytuje jistě více zajímavých okolností, a větší možnost rozvinutí, nežli jsem původně soudil. Nemám věru příčiny býti proti klidnému, pokojnému dnu, strávenému na venkově a jsem hotov vyjeti si ven dnes odpoledne a přesvědčiti se o správnosti té a oné theorie, jež jsem si utvořil.“

Holmesův klidný den na venkově měl zvláštní zakončení, neboť vrátil se do Bakerské ulice pozdě večer s rozťatým pyskem a s boulí na čele nehledě k celkovému zjevu zhýralosti, kterýž byl by učinil vlastní jeho osobu vhodným předmětem policejního vyšetřování. Byl nesmírně rozjařen svými vlastními příhodami a smál se srdečně, když o nich vyprávěl.

„Cvičil jsem se skutečně tak mnoho, že jest to pro mne vždy zábavou,“ pravil. „Víte, že učinil jsem již jisté pokroky ve starém, dobrém britském sportu, boxování. Příležitostně sport ten koná dobré služby. Dnes ku příkladu bez něho byl bych velmi hanebně pochodil.“

Prosil jsem ho, aby mi řekl, co se mu přihodilo.

„Nalezl jsem onu venkovskou hospodu, kterou jsem již byl doporučil vaší pozornosti, a započal jsem tam diskrétní svoje pátrání. Zastavil jsem se ve výčepě a jistý povídavý hospodář pověděl mi všechno, co jsem si přál.

Williamson jest muž s bílým vousem a žije sám s malou družinou služebníků na zámku. Kolovaly pověsti, že býval knězem. Avšak jedna neb dvě příhody z krátkého jeho pobytu na zámku překvapily mne svým docela nekněžským rázem.

Pátral jsem již také v kněžské agentuře a tam mi řekli, že byl jistý muž toho jména v jejich stavu, a že karriéra jeho byla velice temná.

Hospodář informoval mne dále, že obyčejně ke konci každého týdne přicházejí na zámek návštěvníci — ,pěkná to cháska, pane — a zvláště jeden pán s rudým knírem, jménem pan Woodley, kterýž tam bývá vždy.‘

Až sem jsme si vše pověděli, když tu vešel do výčepu samotný onen pán, neboť pil svoje pivo v šenkovně a slyšel celý náš hovor.

Kdo prý jsem? Čeho si přeju? Co míním těmi otázkami?

Liboval si v jemném výběru slov, a jeho přívlastky byly velmi tučné. Posléze řetěz nadávek zakončil výpadem s obrácenou pěstí, jemuž jsem opomenul zcela se vyhnouti. Příštích pět minut bylo velmi rozkošných. Byl to pěkný zápas proti lotrovi. Vyšel jsem, jak mě vidíte. Pan Woodley odejel povozem domů. Tak skončil můj výlet na venkov a musím doznati, že, ačkoli byl velmi veselý, den ten na břehu Surreye neprospěl nám mnohem více, nežli den, který vy jste tam strávil.“

Ve čtvrtek obdrželi jsme jiný list od sve klientky.

„Nebudete překvapen, pane Hollmese, uslyšíte-li, že opustila jsem místo u pana Carrutherse. Ani vysoký plat nemůže mne smířiti se svízeli mé situace. V sobotu přišla jsem do města a nehodlám se již vrátiti. Pan Carruthers opatřil si bryčku, a tak nebezpečí osamělé cesty, ač-li bylo vůbec nějaké nebezpečí, nyní minulo.

Pokud se týče zvláštní příčiny mého odchodu, důvodem mi není jen trapná situace s panem Carruthersem, nýbrž i opětné objevení se onoho odporného muže, pana Woodleye. Byl vždy ošklivý, ale vypadá nyní strašlivěji, než kdy jindy, neboť, jak se zdá, přihodila se mu nějaká nehoda a jest silně znetvořen. Viděla jsem ho z okna, ale jsem šťastna, že mohu říci, že jsem se s ním nesetkala.

Woodley měl dlouhý rozhovor s panem Carruthersem, kterýž zdál se býti velice rozčilen. Woodley asi patrně ubytován jest někde v sousedství, neboť nepřespává zde, — a přece zahlédla jsem ho opět dnes ráno, jak se ploužil sem a tam křovinami. Věru bych raději viděla tu blouditi dravé, odpoutané zvíře okolo našeho sídla. Hnusí se mi a bojím se ho více, nežli mohu říci. Jak může pan Carruthers strpěti u sebe takového tvora byť i jen na okamžik?

Avšak veškeré moje starosti budou u konce příští soboty.“

„Chtěl bych tomu věřiti, Watsone; chtěl bych tomu věřiti,“ děl Holmes vážně. „Osnuje se však děvušce nějaká vážná intrika, i jest naší povinností, bychom dohlédli, aby ji nikdo neobtěžoval onoho posledního dne. Myslím, Watsone, že si musíme uprázdniti tolik času, abychom mohli tam jeti spolu v sobotu ráno, a abychom mohli zajistiti, by toto zvláštní a nic posud neprokázavší naše pátrání nevedlo k mrzutému konci…“

Doznávám, že až potud nehleděl jsem vážně na tento případ, kterýž zdál se mi býti spíše pitvorným a bizarrním nežli nebezpečným. Že některý muž číhá a následuje velmi hezkou ženu, není věc tak neslýchaná, a měl-li tak málo odvahy, že neodvážil se ani osloviti ji, nýbrž prchati z blízkosti její, svědčilo to, že nebyl tak strašným útočníkem.

Ničemný Woodley byl ovšem zcela jinou osobou, avšak mimo onu jedinou příležitost neobtěžoval nikdy naši klientku, a také nyní navštívil dům Carruthersův, aniž se vtíral do její společnosti.

Muž na bicyklu byl nepochybně z oněch společností, jež vždy koncem týdne navštěvovaly zámek, a o nichž hospodář v hostinci mluvil, — ale kdo byl, a čeho si přál, zůstalo temným teď, jako prve.

Byla to teprve vážnost počínání Holmesova a okolnost, že vstrčil revolver do kapsy dříve, nežli opustil náš byt, kteréž vzbudily ve mně dojem, že nějaká tragedie může kynouti za tímto zvláštním rozvojem událostí.

Po deštivé noci následovalo zářivé jitro, a vřesem pokrytý venkovský kraj se světlými chomáči kvetoucího hlodaše zdál se býti všechen krásnějším očím, jež byly znaveny mlhami a žlutěšedavými neb břidlicově šedými odstíny Londýna.

Holmes a já kráčeli jsme spolu po široké, písčité cestě, vdechujíce čerstvý ranní vzduch, a těšíce se zpěvu ptákův a svěžímu dechu jara.

S vyvýšeniny cesty na vrchu cooksburského pahorku mohli jsme viděti pochmurný zámek, vyčnívající ze skupiny starých dubů, jež, ač tak věkovité, byly přece ještě mladší nežli budova, kterouž obklopovaly. Holmes ukázal dolů k dlouhé cestě, jež vinula se jako rudožlutá stuha mezi hnědým vřesem a mezi bující zelení lesů. V dálce od nás mohli jsme spatřiti, jak jakýsi černý bod, snad nějaký vůz, sjíždí směrem k nám.

Holmes vykřikl netrpělivostí.

„Je-li to její bryčka, tož zajisté odejela ke dřívějšímu vlaku. Bojím se, Watsone, že slečna opustila Charlington dříve, nežli mohli jsme se s ní setkati.“

Od okamžiku, kdy minuli jsme vyvýšeninu, nemohli jsme povoz již viděti, avšak spěchali jsme tak rychle, že můj pecivalský způsob života počal se ozývati, a byl jsem nucen se opožďovati.

Holmes však měl každé chvíle cvik v chůzi, a měl nevyčerpatelné zásoby nervové energie, jíž mohl použiti. Jeho čilý krok nezměnil se ani na okamžik, až náhle, když byl asi sto yardů přede mnou, zastavil se, i viděl jsem ho, jak rukou hněvivé a zoufale mávl.

V tomtéž okamžiku prázdná bryčka s koněm tryskem jedoucím a opratěmi po zemi se smekajícími zjevila se při záhybu cesty, a drkotala rychle k nám.

„Příliš pozdě, Watsone, příliš pozdě!“ zvolal Holmes, když jsem celý udýchán přiběhl k jeho boku. „Jaký pošetilec jsem byl, že jsem nepoužil rannějšího vlaku! Toť únos, Watsone, toť únos! Vražda! Bůh sám ví co! Zastavte koně! Tak jest to dobře. Skočte nyní do bryčky, i uvidíme, mohu-li napraviti důsledky vlastní hrubé chyby.“

Skočili jsme oba do bryčky a Holmes, když byl otočil koně nazpět po silnici, zapráskal nad nimi bičem.

Když jsme jeli zatáčkou, celá trať cesty mezi zámkem a vřesovištěm jevila se před námi.

Chytl jsem Holmesovo rámě.

„Tam jest onen muž!“ vyrazil jsem ze sebe.

Samotářský cyklista přijížděl k nám. Hlava jeho byla skloněna dolů a ramena ohnuta jako kdyby chtěl každou unci neb dvě, kterouž měl, přenésti na šlapátka kola.

Letěl jako závodník.

Náhle zvedl vousatou tvář, i spatřiv nás blízko sebe, zarazil a seskočil s kola.

Vous jeho byl černý a tvořil zvláštní protivu k bledosti jeho tváře a oči jeho svítily jakoby byl zachvácen horečkou.

Podíval se na nás, potom na bryčku. A pak výraz zděšení i úžasu kmitl se v tváři jeho.

„Halo! Zastavte!“ vykřikl, drže kolo své tak, aby nám cestu zamezil. „Kde jste vzali tuto bryčku? Zastav, muži!“ zaječel vytáhnuv revolver ze své kapsy. „Zastav, pravím, nebo přisám Bůh, střelím do vašeho koně.“

Holmes hodil opratě do mé ruky a seskočil s bryčky.

„Vy jste muž, jejž přáli jsme si viděti. Kde jest slečna Violetta Smithová?“ pravil svým rychlým, rozhodným způsobem.

„Na to právě chci se tázati já vás. Sedíte v její bryčce. Musíte věděti tedy, kde jest.“

„Potkali jsme bryčku na cestě. Nikdo v ní neseděl. Jeli jsme nazpět, abychom dámě pomohli.“

„Milosrdný Bože, co mám učiniti?“ zvolal cizinec v krajním zoufalství. „Zmocnili se jí! Onen ďábel, Woodley, a onen surovec farář. Pojďte, muži, jste-li skutečně její přítel. Přispějte mně a zachráníme ji, kdybych i nechati měl své kosti v charlingtonském háji!“

Rozejel se jako šílený s revolverem v ruce k jednomu otvoru v živém plotu. Holmes sledoval ho a já, zanechav koně, jenž pásl se na trávě podél cesty, sledoval jsem ho.

„Tudy musili proniknouti,“ pravil, ukázav na několik stop v měkké půdě. „Haló, počkejte minutku! Kdo jest to zde v křoví?“

Byl to mladík asi sedmnáctiletý, oděný jako kočí, s koženými kamašemi a spoutaný.

Ležel na zádech, kolena k sobě přitažena, se strašlivou ranou na hlavě.

Byl v bezvědomí, avšak živ. Pohled na jeho ránu mne přesvědčil, že neprorazila kost.

„Toť Petr, podkoní,“ zvolal cizinec. „On řídil její povoz. Ony bestie srazily ho dolů a spoutaly ho. Nechte ho ležeti, nemůžeme mu prospěti, ale můžeme zachrániti ženu od nejhoršího osudu, jaký ji může stihnouti.“

Běželi jsme jako šílení po stezce, kteráž vinula se mezi stromy. Dostihli jsme houštiny, kteréž obklopují dům, když tu Holmes stanul.

„Do domu nešli. Zde na levo jsou jejich stopy. Zde, vedle bobkových keřů. Ach, tušil jsem to!“

Když ještě mluvil, pronikavý výkřik ženy, výkřik, kterýž hrůzou každým zachvěl, ozval se z husté, zelené skupiny keřův před námi a skončil náhle v nejvyšším tónu svém zvukem dušeným a hučivým.

„Tudy, tudy! Jsou v aleji!“ volal cizinec, proraziv křovinami. „Ach, zbabělí psi! Následujte mne, páni! Příliš pozdě, příliš pozdě, ach u ďábla!“

Vyrazili jsme náhle v pěknou mýtinu, trávníkem porostlou a obklopenou starými stromy.

Na druhé straně její ve stínu mohutného dubu stála zvláštní skupina tří osob. Jednou z nich byla žena, naše klientka, klesající a omdlévajíci, se šátkem, otočeným kol úst.

Proti ní stál mladý muž s tupou a surovou tváří, s rudým knírem a nohami daleko od sebe roztaženými. Jednu ruku opíral o bok a druhou rukou mával jezdeckým bičem. Celý zjev jeho činil dojem vítězoslavného bandity.

Mezi nimi stál obstárlý muž se šedivým vousem, jenž přehozeno měl kněžské roucho přes světlý oděv; zřejmě právě dokonal svatební obřad, neboť vstrčil modlitební knihu do kapsy, když jsme se objevili, a poklepával příšernému ženichu joviálně na rameno, jakoby mu gratuloval.

„Jsou oddáni!“ pravil jsem.

„Pojďte,“ volal náš vůdce, „pojďte!“

Přeběhl mýtinu, maje Holmesa a mne v patách.

Když jsme se přiblížili, dáma zapotácela se ke kmeni stromu, aby se oň opřela.

Williamson; bývalý duchovní, uklonil se nám s posměšnou zdvořilostí a pak Woodley pokročil proti nám se smíchem brutálním a vítězným zároveň.

„Můžete sejmouti svůj vous, Bobe,“ pravil, „znám vás dost. Nuže, vy i vaši pomocníci jste přišli zrovna tak včas, abych vám představil paní Woodleyovou.“

Zvláštní byla odpověď našeho vůdce.

Strhl svůj tmavý vous, kterým byl se přestrojil, a hodil ho na zemi, odhaliv tak dlouhou, zsinalou, hladce holenou tvář.

Po té zvedl revolver a namířil na mladého lotra, kterýž přistoupil k němu mávaje v ruce těžkým, nebezpečným násadcem svého jezdeckého biče.

„Ano,“ pravil náš spojenec, „jsem Bob Carruthers a postarám se, aby ženě té stalo se po právu, a kdybych měl za to i viseti. Řekl jsem vám, co učiním, kdybyste ji obtěžoval, i dostojím svému slovu.“

„Jest již pozdě. Jest mojí ženou.“

„Nikoliv, jest vaší vdovou!“

Revolver jeho třeskl, i zahlédl jsem ještě krvavé krůpěje na vestě Woodleyově.

Mladík vzkřiknuv zavrávoral a padl na záda; ošklivá, zarudlá jeho tvář pokryla se náhle strašlivou bledostí.

Starý muž, oděný ještě v kněžské roucho, propukl v řadu sprostých kleteb, jakýchž jsem jakživ neslyšel, a vytáhl rychle vlastní revolver, avšak dříve, nežli mohl ho zvednouti, spatřil před sebou hlaveň Holmesovy zbraně.

„Dosti toho! Pusťte zbraň! Watsone, zvedněte ji! Přidržte ji k jeho hlavě! Děkuji vám! A vy, Carrutherse, vydejte mi tento revolver. Nesmí státi se již žádné násilí!“

„Vydejte mi zbraň! Kdo jste?“

„Jméno mé jest Sherlock Holmes.“

„Milosrdný Bože!“

„Slyšeli jste již o mně, jak vidím. Budu zastupovati úřední policii než přijde. Zde ho máme!“ vykřikl na zraněného podkoního, který se zjevil na kraji mýtiny. „Pojďte sem, doneste tento lístek do Farnhamu tak rychle, jak jen můžete!“

Načrtal několik slov na lístek svého zápisníku.

„Dejte toto přednostovi policejní stanice. Nežli on přijde, musím vás podržeti všechny pod svou osobní stráží.“

Silná, velitelská osobnost Holmesova ovládala tragickou scénu a všichni byli stejně jen loutkami v jeho rukou.

Williamson a Carruthers společně odnesli raněného Woodleye do domu, a já nabídl své rámě vyděšené dívce.

Zraněný muž byl uložen na lože. Na žádost Holmesovu prohlédl jsem ho. Donesl jsem mu svou zprávu do staré, čalouny ověšené jídelny, kdež seděl, maje před sebou své vězně.

„Zůstane na živu!“ pravil jsem.

„Jakže?“ zvolal Carruthers, skočiv se své stolice. „Vyběhnu nahoru a dobiju ho. Či chcete mi pověděti, že tato dívka, tento anděl, má býti upoutána pro celý život na Roaringa Jacka Woodleye?“

„Nemusíte míti v tomto ohledu starostí!“ pravil Holmes. „Jsou tu vážné důvody, proč nemůže býti za žádných okolností jeho ženou. A v takovém případě můžeme zajisté popírati právo pana Williamsona, posvětiti nějaké manželství.“

„Byl jsem vysvěcen!“ vzkřikl starý ničema.

„Ale také kněžského roucha zbaven.“

„Jednou knězem, navždy knězem.“

„To nemyslím. A co s licencí?“

„Měli jsme licenci pro sňatek. Mám ji zde v kapse.“

„Pak jste ji vylákali lstivě. Avšak ostatně v žádném případě vynucené manželství není manželství, nýbrž skutečným zločinem, jak se přesvědčíte dříve, nežli budou skončeny vaše dny. Budete míti dost času o tom se přesvědčiti po nejbližších deset let, leda že bych se velice mýlil. Pokud vás se týče, Carrutherse, byl byste učinil lépe, kdybyste byl nechal zbraň ve své kapse.“

„Skorem už také tak myslím, pane Holmese. Avšak pomyslil-li jsem na veškerá opatření, kteráž jsem učinil, abych dívku tu chránil — neboť miloval jsem ji, pane Holmese, a poznal jsem teprve nyní, co láska jest — div mne nedohnalo k šílenství, že jest v moci největšího surovce a rváče v jižní Africe, muže, jehož jméno jest pravým postrachem od Kimberleye do Johannesburku. Vy, pane Holmese, sotva tomu budete věřiti, ale od té doby, co dívka ta byla u mne zaměstnána, nenechal jsem ji nikdy jíti samu kolem tohoto domu, kdež, jak jsem věděl, tito ničemové číhají na ni. Nenechal jsem ji vyjíti, aniž bych ji byl sledoval na svém bicyklu tak dlouho, dokud jsem se nepřesvědčil, že jí nehrozí nebezpečí.

Držel jsem se v povzdálí od ní, a připjal jsem si falešný vous, neboť jest to děvče hodné a ušlechtilé, a nebyla by zůstala v mé službě, kdyby byla myslila, že ji na cestě stopuji.“

„Proč jste jí nepověděl nic o nebezpečí, které jí hrozí?“

„Poněvadž také tu byla by mne opustila, neboť byla by sotva chtěla ustavičně čeliti tomuto nebezpečí. I když nemohla mne milovati, znamenalo to pro mne přece velmi mnoho, míti milou její postavu v domě kolem sebe, a slyšeti zvuk jejího hlasu.“

„Dobrá,“ pravil Holmes, „vy to zvete láskou, my sobectvím.“

„Možná, že obě věci jsou sdruženy. Slovem, nemohl jsem ji nechati jíti. Kromě toho měla takovou smečku v patách svých, že bylo dobře, měla-li někoho, kdo by dohlédl za ní. Neboť když došel kabelogram, věděl jsem, že chystají se provésti nějaký čin.“

„Jaký kabelogram?“

Carruthers vyňal telegram z kapsy.

„Tento,“ pravil.

Telegram byl krátký a určitý.

„Starý muž jest mrtev.“

„Hm,“ pravil Holmes. „Myslím, že již dobře vidím, jak věci souvisely i dovedu pochopiti, jak toto poselství přivedlo je, jak jste řekl, k rozhodnému činu. Avšak zatím co čekáme, mohl byste říci, co říci můžete.“

Starý vyvrhel, oděný v kněžské roucho, ulevil si přívalem zlých slov.

„Přisám Bůh,“ pravil, „jestliže ceknete slovo o nás, Bobe Carruthersi, posloužím vám, jako vy jste posloužil Jakubu Woodleyovi. Můžete bečeti k vůli té dívce, jak se jen srdci ráčí, neboť to jest vaše věc. Avšak, jestliže prozradíte mé soudruhy, bude to nejhorší dílo, jaké jste kdy učinil.“

„Vaše velebnost nemusí se rozčilovati,“ pravil Holmes, zapáliv si doutník. „Případ jest dosti jasný proti vám, a vše, co si žádám věděti, jest několik malých podrobností k ukojení mé soukromé zvědavosti. Avšak naskytne-li se ve vyprávění vašem nějaká nesnáz, budu já pokračovati, a potom uvidíte, co vám to prospěje, zamlčovati svá tajemství. Především tři z vás přišli z jižní Afriky súčastniti se onoho honu. Vy, Williamsone, vy, Carrutherse, a Woodley.“

„Lež číslo první!“ zvolal starý muž. „Neviděl jsem žádného z mužů těch, až teprve od dvou měsíců, a nebyl jsem jakživ v Africe. Sbalte to tedy, nacpěte tím dýmku a kuřte tento tabák vy, pane zvědavče, Holmese.“

„Co říká, jest pravda,“ děl Carruthers.

„Dobrá, dva z vás tedy sem připluli. Jeho velebnost jest tedy kvítko z našich luhů? Poznali jste Ralfa Smitha v jižní Africe. Viděli jste, že nebude již dlouho žíti. Vypátrali jste, že neteř jeho dědí jeho jmění. Nuže, jest to tak?“

Carruthers přikývl a Williamson zaklel.

„Ona byla nejbližší příbuzná, o tom nebylo pochyby, a vy jste dobře věděli, že staroch ten nechce udělati poslední vůle.“

„Neuměl ani čísti, ani psáti,“ děl Carruthers.

„Připluli tedy dva z vás sem a zahájili jste lov na dívku. Plánem vaším bylo, že jeden z vás má se oženiti s ní, a druhému že se má dostati podílu na kořisti. Z jaké příčiny vyvolen byl Woodley za manžela?“

„Hráli jsme po cestě o ni v karty. On vyhrál.“

„To vidím. Vy jste přijal dámu do svých služeb a Woodley měl se jí kořiti. Poznala v něm však surového pijáka, jakým byl, a nechtěla o něm ani slyšeti. Zatím vaše úmluva byla však rozbita okolností, že vy sám jste se do dámy té zamiloval. Nemohl jste déle snésti myšlenky, že by mohla patřiti onomu lotru.“

„Ne, toho jsem snésti nemohl, přisám Bůh!“

„Pohádali jste se k vůli tomu. On vás opustil zuře a počal prováděti samostatně svůj plán.“

„Toť přepodivno, Williamsone, není opravdu již mnoho, co bychom mohli vyprávěti ještě tomuto pánu,“ zvolal Carruthers, hořce se směje. „Ano, rvali jsme se, a on mne srazil k zemi. V této věci jsem se s ním vyrovnal. Tenkráte však ztratil jsem ho z dozoru. Tehdy také navázal styky s tímto zvrhlým páterem. Shledal jsem, že se usadili spolu při cestě, kudy dáma ta musila jezditi na stanici. Dával jsem pozor od té doby na ni, neboť jsem tušil, že se chystá nějaký ďábelský kousek. Viděl jsem je jen čas od času, neboť záleželo mi na tom věděti, co tropí.

Přede dvěma dny Woodley přišel k mému domu s tímto telegramem, kterýž dokazoval, že Ralf Smith jest mrtev. Tázal se mne, chci-li setrvati při úmluvě. Řekl jsem, že nikoli. Ptal se mne, chci-li sám se oženiti s dívkou a dáti mu částku zisku. Řekl jsem, že bych rád tak učinil, ale že ona mne nechce. On děl:

„Nech jen, nejprve ji oddáme, a za týden neb za dva ona se bude dívati na věc trochu jinak.“

Pravil jsem, že nechci nic násilím. A tak on odešel, proklínaje jako pravý podlý sprosťák, jakým v pravdě byl, a přísahaje, že ji přece dostane.

Dáma měla mne opustiti tuto sobotu, a já opatřil bryčku, aby ji dovezla na stanici, avšak bylo mi tak nevolno v mysli, že jsem je sledoval na kole. Ona rozjela se však hned s počátku rychle, a dříve, nežli jsem ji mohl zahlédnouti, neštěstí bylo hotovo. Zvěděl jsem však o tom teprve, když viděl jsem oba pány, jak vracejí se v její bryčce.“

Holmes povstal a hodil špičku doutníku do krbu.

„Byl jsem přece jen hodně hloupým, Watsone. Když vy jste ve své zprávě pravil, že jste viděl, jak cyklista, jak jste myslil, upravuje si nákrčník v houštině, to jediné již mohlo mně všechno pověděti. Buď jak buď, můžeme si blahopřáti k neobyčejnému a v některých směrech jedinému případu. Vidím tři muže krajské stráže na stezce a jsem rád, že mladý kočí může dodržovati krok s nimi; jest pravděpodobno tedy, že ani on, ani interesantní ženich nebudou míti z ranního dobrodružství svého následků trvalých. Myslím, Watsone, že jako lékař můžete počkati na slečnu Smithovu a říci jí, zotavila-li se již dostatečně, že nás bude těšiti, budeme-li ji moci doprovoditi do matčina domova. Nebude-li však ještě dosti vzpružena, uznáte, že to bude přímým pokynem, abychom telegrafovali mladému elektrotechnikovi v Midlandu, kterýž nepochybně dokonal by léčení.

Pokud vás se týče, pane Carruthersi, myslím, že jste učinil vše, co jste mohl, abyste napravil svou účast v zlosynném spiknutí. Zde jest má navštívenka, pane, a jestliže výpověď má může vám při processu prospěti, jsem vám k službám.“

*

Ve víru neustálé činnosti bylo často pro mne nesnadno, jak čtenář nepochybně sám už zpozoroval, zaokrouhliti své vyprávění a doplniti je i oněmi závěrečnými podrobnostmi, jakýchž zvědaví čtenáři ode mne očekávají. Každý případ byl vlastně úvodem k jinému, a jakmile krise jednou minula, činitelé její vymizeli pro vždy z činného našeho života.

Přece však nalézám krátkou poznámku ke konci svých rukopisů, věnovaných případu tomu, že slečna Violetta Smithová zdědila skutečně veliké jmění a že jest nyní manželkou Cyrilla Mortona, staršího společníka firmy „Morton and Kennedy“, dobře známých elektrotechniků westminsterských.

Williamson i Woodley byli postaveni před soud pro únos a veřejné násilí; první z nich dostal sedm a druhý deset let káznice.

O Carruthersově osudu nemám záznamu, avšak jsem jist, že jeho útok na Woodleye nebyl pojímán soudem příliš přísně, neboť Woodley pokládán byl za nejnebezpečnějšího lotra, i myslím, že nemnoho měsíců stačilo, aby uspokojilo požadavky spravedlnosti.