ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bývaly v malém našem bytu v Bakerské ulici dramatické vstupy i dramatické odchody, avšak nepamatuji se, že by bylo náhlejšího a podivnějšího, nežli když poprvé se objevil doktor Thorneycroft Huxtable, doktor mediciny a doktor filosofie. Lístek jeho, který zdál se býti příliš malý, aby unesl váhu jeho akademických hodností, předcházel ho o několik vteřin a potom vstoupil on sám, tak mohutně, tak okázale a tak důstojně, jakoby byl pravým vtělením sebevědomí a síly. A přece první pohyb jeho, když dvéře se za ním zavřely, byl, že se zapotácel ke stolu, kdež sesmekl se na podlahu a tak spočívala majestátní jeho postava natažena a v bezvědomí na našem koberci z medvědí kůže.

Vyskočili jsme a po několik okamžiků zírali jsme v tichém úžasu na tento těžký kus, vraku podobný, kterýž svědčil o náhlé a osudné nějaké bouři daleko na oceánu života.

Potom Holmes k němu pospíchal s polštářem pod hlavu jeho a já s pálenkou pro jeho rty.

Vážná, jako sníh bílá tvář jeho rozbrázděna byla vráskami starostí, svislé váčky slzní pod uzavřenýma očima byly do šeda zbarveny, svislé rty křivily se bolestně v koutcích, čelisti byly neholeny.

Límec a košile jevily známky dlouhé cesty a vlas jevil se nečesán na hlavě pěkného tvaru.

Byl to zřejmě muž starostmi zdrcený, kterýž ležel zde před námi.

„Co jest mu, Watsone?“ tázal se Holmes.

„Úplné vysílení, možná pouhý hlad a únava,“ pravil jsem, zkoumaje prstem tepnu, kdež proud života plynul chabě a skromně.

„Zpáteční lístek z Mackletonu na severu Anglie,“ pravil Holmes, vytahuje lístek z kapsy jeho ve vestě. „Teď ještě není dvanáct hodin, zajisté tedy hodně si přivstal.“

Vrásčitá víčka oční počala se chvěti a pár vytřeštěných, šedých očí zadíval se na nás.

Okamžik na to muž ten postavil se jakž takž na nohy a tvář jeho byla celá studem zardělá.

„Odpusťte mi mou slabost, pane Holmese, byl jsem příliš utrmácen. Děkuji vám. Kdybyste mi dopřál sklenici mléka a suchar, dařilo by se mi jistě hned lépe. Přišel jsem osobně, pane Holmese, abych si zabezpečil, že se vrátíte se mnou. Bál jsem se, že žádný telegram nepřesvědčil by vás o naprosté naléhavosti mého případu.“

„Až se úplně zotavíte — —“

„Jest mi opět zcela dobře. Nemohu si ani vysvětliti, jak jsem mohl býti tak slabý. Přeju si, pane Holmese, abyste odjel se mnou do Mackletonu nejbližším vlakem.“

Přítel můj zavrtěl hlavou.

„Kollega můj, doktor Watson, může vám říci, že jsme nyní skutečně velice zaměstnáni. Jsem upoután příhodou s Ferrerovými listinami a vražda abergavennská dospěje dokonce záhy k soudnímu řízení. Jen velice důležitý účel mohl by mne tudíž nyní z Londýna vylákati.“

„Případ důležitý!“

Návštěvník náš spráskl ruce.

„Což neslyšel jste nic o únosu jediného syna vévody z Holdernesse?“

„Posledního předsedy ministerstva?“

„Tak jest. Pokusili jsme se, aby se to nedostalo do novin, avšak včera večer ,The Globe‘ zaznamenal některé pověsti. Soudil jsem proto, že věc dostala se již k vašemu sluchu.“

Holmes natáhl dlouhou, hubenou ruku svou, a vzal ze svého slovníku záznamů svazek s písmenem H.

„Holdernesse, čestný vévoda, doktor práv, doktor filosofie, baron Beberby, hrabě z Carstonu — můj bože, jaký to seznam titulů! — lord z Hallamshiru od roku 1900. Ženat s Edithou, dcerou sira Karla Appledora, od roku 1882 — dědic a jediné dítě lord Saltire, majitel asi dvou set padesáti tisíc akrů. Doly v Lancashiru a Walesu. Adressa: Carlton-House, Terrace; zámek Holdernesse v Hallamshiru; hrad Carlston v Baugom ve Walesu; lordem admirality r. 1872; státní tajemník pro — —“

„Pravda,“ přisvědčil Holmes, „tento muž jest jistě jedním z nejčelnějších poddaných koruny.“

„Jedním z největších a snad z nejbohatších. Vím, pane Holmese, že zaujímáte vysoké místo ve svém oboru, a že jste hotov pracovati vždy v zájmu věci samotné. Nicméně musím vám říci, že jeho výsost již oznámila, že cheku na 5000 liber dostane se okamžitě tomu, kdož by mu mohl říci, kde jest jeho syn, a jiných tisíc tomu, kterýž může jmenovati muže, ať jednoho neb více jich, kteří se ho zmocnili.“

„Jest to knížecí nabídka,“ pravil Holmes. „Watsone, myslím, že bychom měli doprovoditi doktora Huxtabla zpět do severní Anglie. A nyní, doktore Huxtable, až vypijete mléko, povězte mi laskavě, co se přihodilo, kdy se to přihodilo, a konečně, co doktor Thorneycroft Huxtable ze soukromého ústavu z Mackletonu má činiti s onou věcí, proč přichází teprve tři dny po události té — pohled na neoholenou vaši čelist prozrazuje mi datum, — aby vyžádal si mých skromných služeb?“

Náš host vypil své mléko a snědl suchar.

Svit vrátil se opět do jeho očí, barva do jeho tváří, když posadil se jaře a bystře, by líčil situaci.

„Musím vám, pánové, sděliti, že tento soukromý ústav jest přípravka, kterou jsem sám založil a sám řídil.

,Huxtablovy poznámky k Horácovi‘ připomenou vám snad moje jméno. Škola ta jest bez výminky nejlepší přípravná škola v Anglii. Lord Leverstoke, hrabě Blackwattern, sir Cathcard Poames — oni všichni svěřili mi svoje syny. Avšak cítil jsem, že moje škola dosáhla vrcholu uznání, když před třemi týdny vévoda z Holdernessu poslal pana Jakuba Wildera, svého tajemníka, ke mně se sdělením, že mladý lord Saltire, desetiletý, jediný jeho syn a dědic, má býti svěřen mé péči. Ani za mák jsem tehdy nepomyslil, že to bude úvodem k nejzhoubnějšímu neštěstí mého života.

Hoch přibyl prvního máje, kdy začíná letní běh. Bylo to roztomilé dítě, a záhy navykl našim poměrům.

Musím vám říci — doufám, že nejsem indiskretním, neboť jen poloviční důvěra jest v takých věcech nesmyslná, — že hošík doma nebyl zcela šťasten. Jest veřejným tajemstvím, že vévodovo manželství nebylo klidné, a že končilo rozvodem s obapolným souhlasem. Vévodkyně usídlila se na jihu Francie. To přihodilo se teprve nedávno, a známo bylo též, že hoch oddán jest rozhodně své matce. Rmoutil se velice po jejím odchodu, a to bylo příčinou, že vévoda si přál, poslati ho do mého ústavu.

Ve čtrnácti dnech hoch cítil se u nás jako doma, a byl zdánlivě úplně nezměněn. Byl viděn naposled v noci na 13. května — to jest v noci na minulý pondělek.

Byt jeho byl ve druhém poschodí a byl přístup do něho jinou, menší komnatou, kdež dva hoši spávali. Tito hoši neviděli a neslyšeli ničeho, takže jest jisto, že malý Saltire nezmizel touto cestou.

Okno komnaty bylo otevřeno, i vede od něho k zemi silný kmen břečťanový.

Dole nemohli jsme objeviti nijakých stop, avšak jest jisto, že hoch mohl se jenom tudy dostati ven.

Jeho nepřítomnost byla objevena teprve v úterý v sedm hodin ráno. Bylo viděti, že na loži odpočíval.

Oblékl se dříve, nežli odešel, do svého obvyklého školního oděvu, totiž do černého kabátce z etonského sukna a do tmavošedých spodků.

Nebylo nikde známek, že by byl někdo jiný do komnaty vstoupil, a jest naprosto jisto, že neozvalo se nic, co by bylo připomínalo křik neb zápas, zvláště když Caunter, starší hoch v přilehlém pokoji, spí jen velmi lehce.

Když zmizení lorda Saltira bylo objeveno, svolal jsem k přehlídce celou družinu ústavu, hochy, učitele i služebnictvo. A tu se zjistilo, že lord Saltire neuprchl sám. Heidegger, učitel němčiny, byl pohřešován.

Komnata jeho byla v druhém poschodí v odlehlejším křídle budovy, vedla však na tutéž cestu, jako komnata Saltirova. Také jeho lože bylo použito. Avšak odešel dle všeho jen částečně oblečen, neboť jeho košile a jeho punčochy ležely na podlaze. Spustil se nepochybně po břečťanu, neboť spatřili jsme stopy jeho nohou tam, kde drnu dosáhl.

Měl uschovaný svůj bicykl v malé kolničce, a také kolo toto zmizelo.

Učitel ten byl u mne dvě léta, a přišel s nejlepšími doporučeními. Byl to však zamlklý, mrzutý člověk, a nebyl příliš oblíben ani u žáků ani u učitelů.

Žádná stopa po uprchlících nemohla býti vypátrána, a nyní, ve čtvrtek ráno, víme o nich právě tak málo, jako v úterý ráno.

Pátráno bylo ovšem ihned v zámku Holdernessu. Zámek jest jen několik málo mil vzdálen, a my myslili, že chlapec v náhlém záchvatu stesku vrátil se k svému otci.

Avšak tam nic o něm neslyšeli.

Vévoda jest nanejvýše rozechvěn, a pokud mne se týče, viděli jste sami stav nervosní sklíčenosti, do níž mne zodpovědnost uvedla.

Pane Holmese, nasadil-li jste kdy všechny své síly, zapřísahám vás, abyste tak nyní učinil, neboť nikdy ve svém životě neměl jste případu, kterýžby byl více toho hoden.“

Sherlock Holmes naslouchal s krajním napětím vyprávění nešťastného učitele.

Svraštěné čelo a hluboké vrásky na něm ukazovaly, že nepotřeboval žádné výzvy, aby soustředil veškeru svou pozornost na problém, kterýž, nehledě k obrovskému hmotnému zisku, zajisté vzbuzoval jeho zájem již pro svou složitost a svou nezvyklost.

Holmes vytáhl svůj zápisník a načrtl do něho dvě, tři poznámky.

„Chybil jste věru velice, že jste nepřišel ke mně dříve,“ pravil přísně. „Stížil jste mi tak velice moje pátrání hned na samém počátku. Jest ku příkladu nepochopitelno, že by onen břečťan a onen trávník nebyly poskytly nic zajímavého zkušenému pozorovateli.“

„Nezasluhuji pokárání, pane Holmese. Jeho Výsost přála si výslovně vyhnouti se všemu veřejnému skandálu. Obává se velice, že by rodinné neštěstí bylo zavlečeno před veřejnost. Bál se nesmírně všeho takového.“

„Bylo však přece zavedeno úřední vyšetrování?“

„Jedna stopa byla objevena — jakýsi hoch a mladý muž byli viděni v sousední stanici u prvního vlaku. Ale minulé noci dostalo se nám zpráv, že tato dvojice byla přistižena v Liverpoolu, ale dokázali, že nejsou v žádném spojení s naším případem.

V tomto zoufalství a zklamání svém rozhodl jsem se po bezesné noci, že dojedu přímo k vám, a to prvním vlakem.“

„Soudím, že případ ten byl zanedbán nedostatečným pátráním na místě samém, zatím co sledována byla ona falešná stopa.“

„Zanechalo se ho úplně.“

„Byly tedy tři dny promarněny. Jednáno tedy bylo v afféře té způsobem věru žalostným.“

„Cítím to a připouštím to.“

„A přece problém jest způsobilý konečného rozřešení. Bude mne těšiti zabývati se jím. Nejste s to, byste objevil nějaké spojení mezi pohřešovaným hochem a německým učitelem?“

„Ne, nikoliv. Nevyměnil s ním nikdy ani slova, pokud vím.“

„Toť opravdu velmi zvláštní! Měl hoch bicykl?“

„Neměl.“

„Byl pohřešován jiný bicykl?“

„Nebyl.“

„Jest to jisto?“

„Úplně.“

„Nuže, nemyslíte snad vážně, že by Němec ten jel na bicyklu v hluboké noci nesa hocha v náručí?“

„Zajisté nikoli!“

„Jak si tedy věc vykládáte?“

„Snad odstranění bicyklu mělo vésti jen na nepravou stopu. Možná, že jest někde skryt a že hoch a učitel odešli pěšky.“

„Dobrá! Ovšem měl to pošetilý prostředek oklamati, není-liž pravda? Byly jiné bicykly v kůlničce?“

„Několik.“

„Zdaž by tedy nebyli ukryli dva bicykly, kdyby byli chtěli vzbuditi mínění, že na nich odejeli?“

„Myslím, že byli by to učinili.“

„Ovšem, že byli by tak učinili! Mínění o zamyšleném oklamání tedy se nehodí? Avšak věc jest výborným východištěm pro pátrání. Neníť bicykl věcí, která by se dala snadno skrýti anebo zničiti. Jinou otázku. Nepřišel někdo navštíviti hocha den před jeho zmizením?“

„Nikdo.“

„Obdržel nějaké dopisy?“

„Ano, jeden.“

„Od koho?“

„Od svého otce.“

„Otvíráte hochovy dopisy?“

„Nikoliv.“

„Jak víte, že bylo od jeho otce?“

„Na obálce byl štítek se znakem vévodovým a adressa byla psána vlastní silnou rukou vévodovou. Krom toho vévoda sám si pamatuje, že hochovi psal.“

„Kdy před tím obdržel dopis?“

„Po několik dnů nikoli.“

„Dostal někdy dopis z Francie?“

„Ne, nikdy.“

„Vidíte zajisté, kam svými otázkami mířím. Buď hoch byl odveden mocí, aneb odešel ze svobodné vůle. V tomto případě musilo se očekávati, že bylo zapotřebí nějakého naléhání zvenčí, aby hošík tak mladý odhodlal se učiniti věc takovou. Neměl-li návštěv, naléhání to musilo se díti dopisem. Pokouším se proto objeviti, kdo si s ním dopisovali.“

„Bojím se, že vám tuto příliš neprospěji. Jediný, kdo si s ním dopisoval, byl, pokud vím, jeho vlastní otec, kterýž mu psal i v den jeho zmizení.“

„Byl poměr mezi otcem a synem skutečně velmi srdečný?“

„Jeho Výsost nežije v srdečném poměru s nikým. Jest úplně upoutána velikými otázkami veřejnými, jest nepřístupna všem vzrušením obyčejných lidí. Ale vévoda byl vždycky hodným na hocha po svém způsobu.“

„Avšak sympathie hochovy náležely matce?“

„Ano.“

„Říkával to?“

„Nikoli.“

„Říkal tak tedy vévoda?“

„Chraň Bůh — ovšem že nikoliv.“

„Jak jste to mohl tedy věděti?“

„Mel jsem o tom důvěrný rozhovor s panem Jakubem Wilderem, tajemníkem Jeho Výsosti. On dal mi zprávu o citech lorda Saltira.“

„Tak, tak. Mimochodem řečeno, byl poslední onen list od vévody nalezen v komnatě hochově, když tento zmizel?“

„Nikoliv, vzal ho s sebou. Soudím však, pane Holmese, že jest čas, abychom odejeli do Eustonu.“

„Objednám povoz. Za čtvrt hodiny budeme vám k službám. Budete-li telegrafovati domů, pane Huxtable, ponecháte občany ve svém okolí v mínění, že pátrání vede se dosud v Liverpoolu aneb kdekoliv jinde, mezitím co já budu tiše pracovati před vlastním vaším prahem, a snad stopa není ještě tak stará a zapadlá, aby dva staří ohaři, jako Watson a já nemohli ji vyčenichati.“

*

Večer nás zastal v chladném, osvěžujícím ovzduší Teackého kraje, v němž nalézá se proslulá škola pana Huxtabla.

Bylo již tma, když jsme jí dostihli.

Navštívenka ležela na stole v předsíni, a sluha zašeptal něco svému pánu, kterýž obrátil se k nám rozechvěn každým rysem své tváře.

„Vévoda jest zde,“ pravil. „Vévoda a pan Wilder jsou v mé pracovně. Pojďte, pánové, představím vás.“

Znal jsem již portréty proslulého státníka, avšak on sám lišil se velice od nich. Byl to muž vysoké a statné postavy, velmi pozorně oblečený, s dlouhou, hubenou tváří a s nosem, kterýž byl dlouhý a groteskně zahnut.

Pleť jeho byla smrtelně bledá a překvapovala tu ještě víc kontrastem svým s dlouhým prořidlým vousem, kterýž byl světle rudé barvy a splýval po bílé vestě, na jejímž lemu zářil řetízek od hodinek.

Takový byl statný zjev, kterýž díval se ledově na nás ze středu koberce páně Huxtablova.

Vedle něho stál muž velmi mladý, o němž jsem slyšel, že jest to Wilder, soukromý tajemník vévodův.

Byl malé postavy, nervosní, čiperný, s intelligentníma, světle modrýma očima a s rysy svědčícími o živosti.

On to byl, kterýž ihned zahájil rozhovor temným a řízným tónem.

„Navštívil jsem vás dnes, doktore Huxtable, ale příliš pozdě již, abych vás byl odvrátil od cesty do Londýna. Zvěděl jsem, že účelem cesty vaší bylo, požádati pana Sherlocka Holmesa, aby přejal pátrání v tomto případě. Jeho Výsost překvapilo velice, doktore Huxtable, že jste učinil takový krok, aniž jste se s ním poradil.“

„Když jsem zvěděl, že policii se nedaří…“

„Jeho Výsost není nikterak přesvědčena, že by se policii nedařilo.“

„Jistě ale, pane Wildere — —“

„Vy víte dobře, doktore Huxtable, že Jeho Výsost přeje si rozhodně vyhnouti se všemu veřejnému skandálu. Jest mu nejmilejší, když do věci zasvěceno bude co nejméně lidí.“

„Věc může býti snadno napravena,“ odvětil uleknutý doktor. „Pan Sherlock Holmes může se vrátiti do Londýna ranním vlakem.“

„To sotva, pane doktore, to sotva,“ děl Holmes svým nejroztomilejším hlasem. „Tento severní vzduch jest líbezný a posiluje, takže hodlám několik dní ztráviti mezi vašimi močály a krátiti svůj čas, jak nejlépe možno. Dostane-li se mi přístřeší pod vaší střechou, aneb ve vesnické hospodě, to závisí ovšem jen na vás.“

Viděl jsem, že nešťastný doktor ociťuje se v největších rozpacích, z nichž vyvedl ho hluboký vnitřní hlas rudovousého vévody, který zněl jako zvon:

„Souhlasím, doktore Huxtable, s panem Wilderem, že byste byl učinil dobře, kdybyste se byl otázal mne o radu. Ale jelikož pan Holmes byl již zasvěcen do našich věcí, bylo by to přímo nesmyslno, abychom nepoužili jeho služeb. Na místě však, aby ste se odebral do hospody, pane Holmese, bude mne těšiti, pojedete-li se mnou a budete-li bydleti na zámku Holdernesse.“

„Děkuji Vaší Výsosti. Účelům pátrání mého prospěje však rozhodně lépe, zůstanu-li na samém jevišti tajemství.“

„Jak se vám to lépe hodí, pane Holmese. Každá informace, kterou bychom mohli vám dáti, já a pan Wilder, jest ovšem k vaší disposici.“

„Bude nepochybně nutno, abych vás na zámku vyhledal,“ pravil Holmes. „Nyní musím se vás otázati, sire, jenom, zdaž si v duchu sám nějak vysvětlujete tajuplné zmizení svého synáčka.“

„Nijak, pane.“

„Promiňte, dotýkám-li se věcí, jež vám musí býti trapny, avšak nezbývá mi nic jiného. Soudíte, že vévodkyně má s věcí touto co činiti?“

Veliký ministr pochopitelně otálel.

„Nemyslím tak,“ pravil posléze.

„Druhé nejpřípadnější vysvětlení jest, že dítě bylo uloupeno za tím účelem, aby vymáháno bylo výkupné. Neobdržel jste žádnou žádost toho druhu?“

„Nikoliv, pane.“

„Ještě jednu otázku, Výsosti. Slyšel jsem, že jste psal svému synu v den, kdy se ona příhoda udála.“

„Nikoliv, psal jsem den před tím.“

„Tak jest, ale hoch obdržel psaní v onen den?“

„Ano.“

„Bylo něco ve psaní, co bylo by mohlo hocha uvésti z rovnováhy anebo pohnouti ho k takovému kroku?“

„Nikoli, sire, zajisté nikoli.“

„Odevzdal jste list ten sám na poštu?“

Odpověď šlechticova byla zaražena slovy jeho tajemníka, kterýž s jistou vášnivostí vmísil se v rozhovor:

„Jeho Výsost není vůbec zvykla dávati listy sama na poštu. Tento dopis položen byl s ostatními na stůl v pracovně vévodově, a já sám dal jej do poštovního vaku.“

„Jste jist, že dopis onen byl mezi nimi?“

„Ano, zpozoroval jsem ho.“

„Kolik listů psala Vaše Výsost v onen den?“

„Dvacet neb třicet. Mám velikou korrespondenci. Ale to jest, myslím, pro vás poněkud lhostejno?“

„Ne zcela,“ děl Holmes.

„Já z vlastního podnětu,“ pokračoval vévoda, „požádal policii, aby obrátila svou pozornost na jih francouzský. Řekl jsem již, že nevěřím, že by vévodkyně podporovala tak hnusný čin, avšak hošík měl v lecčems nejzvrácenější názory, i jest možno, že uprchl k ní, že ho onen Němec k tomu podnítil a že mu při tom pomáhal. Myslím, doktore Huxtable, že bude dobře, vrátíme-li se nyní na zámek.“

Viděl jsem, že Holmes přál by si klásti ještě jiné otázky, avšak určitá, rázná odpověď projevila, že rozhovor jest u konce.

Bylo zřejmo, že jeho silně aristokratické povaze příčil se co nejvíce hovor o důvěrných jeho záležitostech rodinných, a že se obával, že každá nová otázka mohla by vrhnouti jasnější světlo do koutků jeho vévodského života, diskrétně zastíněných.

Když šlechtic a jeho tajemník odejeli, přítel můj ihned provedl s charakteristickou horlivostí prohlídku domu.

Komnata hochova byla důkladně prohlédnuta, avšak neposkytla nám nic zajímavého mimo naprosté přesvědčení, že hoch mohl uniknouti jedině oknem.

Pokoj německého učitele a jeho předměty neposkytly žádného dalšího klíče.

Pokud o něj běželo, shledali jsme při světle svítilny stopu na trávníku, kde jeho nohy musily se k zemi spustiti.

Tato jedna stopa v krátké ještě, zelené tráve byla jediným materielním svědectvím nevysvětlitelného nočního útěku.

Sherlock Holmes opustil dům sám a vrátil se teprve po jedenácté hodině.

Opatřil si velikou štábní mapu okolí a přinesl ji do mého pokoje, aby ji rozložil na stole, a umístiv lampu uprostřed ní, počal kouřiti nad mapou, a tu a tam označil zajímavá místa jantarovou špičkou své dýmky.

„Tento případ, Watsone, nabývá stále většího významu, mne hodného,“ pravil. „Vykazuje rozhodně několik zajímavých bodů. Především přáti si musím, abyste si uvědomil dobře tyto zeměpisné okolnosti, jež budou míti dle všeho značnou váhu při našem pátrání.

Podívejte se na tuto mapu. Tento tmavý čtverec jest naše škola. Zapíchnu tam špendlík. Vizte, tato čára jest hlavní silnice. Vidíte, že vine se od východu na západ kolem školy, a vidíte také, že není žádné vedlejší cesty a že nijaká taková cesta po celou míli cesty od ní neodbočuje. Jestliže dva ti lidé odešli vůbec po cestě, byla to tato cesta.“

„Zajisté.“

„Zvláštní a šťastnou náhodou jsme tedy s to, bychom si do jisté míry představili, co dálo se na cestě té za oné noci. Na tomto místě, kde utkvěl jsem nyní dýmkou, strážník krajský stál dle své povinnosti na stráži od dvanácti hodin do šesti. Bylo to, jak vidíte podle plánu, při první cestě příční na východní straně. Muž ten prohlašuje, že nevzdálil se s místa svého ani na okamžik, a tvrdí také zcela určitě, že ani hoch, ani muž nemohli jíti neviděni po této cestě.

Mluvil jsem dnes večer s tímto strážníkem, i zdál se býti osobou úplně spolehlivou.

Tím jest pro nás tento konec cesty uzavřen. Máme co činiti s druhým koncem cesty. Tam stojí hospoda „u červeného vola“; paní hospodská byla v oné noci nemocna. Poslala do Mackletonu pro lékaře, avšak tento přišel až k ránu, jelikož zaměstnán byl jiným případem. Lidé v hostinci byli na nohou po celou noc, čekajíce jeho příchodu, a ten neb onen z nich musil neustále cestu hlídati. I prohlašují, že se nikdo po cestě té neubíral. Je-li výpověď jejich správnou, pak máme aspoň štěstí tak dalece, že můžeme vyloučiti útěk na západ, a že můžeme říci také, že uprchlíci nepoužili vůbec silnice.“

„Avšak bicykl?“ namítl jsem.

„Zcela dobře. Teď dospějeme k bicyklu. Pokračujmež ve svém dovozování: nepoužili-li dva lidé ti silnice, musili jíti na sever aneb na jih od domu.

To jest jisto. Uvažme jednu možnost vůči druhé. Na jih od domu jest, jak vidíte, veliký okruh oné půdy, rozdělené v malá pole s kamenným ohrazením mezi nimi. Tam, myslím, jest nemožno použiti bicyklu. Můžeme tedy myšlenku tuto odmítnouti.

Musíme se tedy obrátiti směrem na sever. Tam stojí skupina stromů, přezvaná „divoké houští“. A na druhé straně rozkládá se veliký vlnitý močál na deset mil dálky, zvaný Lower Gill Moor, kterýž pozvolna k severu se zvedá. Zde, na jedné straně divočiny, stojí zámek Holdernesse, vzdálený po silnici deset mil a pouze šest mil přes močál. Jen několik statkářů má tu na močálu malé usedlosti, kdež chovají ovce a skot. Mimo tyto jsou čejky a kulíci jedinými obyvateli krajiny této, pokud se nedospěje k chesterfieldské silnici. Tam teprve nalezneme kostel, několik domků a hospodu.

Teprve za silnicí nalézají se příkré vršky. Jistě tedy musí naše pátrání vésti k severu.“

„Avšak což bicykl?“ naléhal jsem.

„Dobrá, dobrá!“ děl Holmes netrpělivě. „Dobrý cyklista nepotřebuje silnice. Močál jest protkán stezkami. Haló, co jest to?“

Někdo klepal rozčileně na dvéře a okamžik na to doktor Huxtable byl v komnatě. V ruce držel modrou čapku, jaké se nosívají při hře cricketu s bílým pruhem na hořejší části.

„Konečně máme nějakou stopu!“ volal. „Konečně jsme na stopě drahému dítěti. Zde jest jeho čapka.“

„Kde ji nalezli?“

„Ve voze cikánů, kteří tábořili na močále. Tito v úterý opustili kraj. Dnes policie je vypátrala, prohlédla celou jejich tlupu a nalezla toto.“

„Jak cikáni vysvětlují nález ten?“

„Vymlouvali se a lhali — tvrdili, že nalezli čapku v úterý ráno na močálu. Ničemové však vědí, kde on jest. Bohu díky, všichni jsou již pod závorou. Buď strach před zákonem anebo měšec vévodův jistě z nich vyláká vše, co vědí.“

„Až potud tedy vše se daří dobře,“ pravil Holmes, když doktor posléze opustil komnatu. „Nález ten podpírá alespoň moje mínění, že jedině na močálu Lower Gillu můžeme se nadíti nějakých výsledků. Policie skutečně na místě samém nevykonala nic, leda, že zatkla cikány. Podívejte se sem, Watsone! Močálem vede nějaký vodní tok. Je zaznamenán zde na mapě. Na některých místech rozšiřuje se v bařinu. Jest tomu zvláště tak v pruhu mezi zámkem Holdernese a školou. Jest marno, ohlížeti se po stopách v suchém tomto počasí, avšak na tomto místě jistě jest čáka, že bylo by možno něco nalézti. Navštívím vás zítra ráno a pokusíme se, budeme-li moci, přivésti trochu světla do celého tajemství.“

Den se právě rozbřeskl, když jsem se probudil a shledal dlouhou, hubenou postavu Holmesovu u svého lože. Byl úplně oblečen, a jak se zdálo, byl před tím již venku.

„Prohlédl jsem si již,“ pravil, „trávník pod okny a kůlničku na kola. Také jsem se prošel již „Divokým houštím“. Nuže, Watsone, kakao jest hotovo ve vedlejší komnatě. Musím vás však prositi, abyste pospíchal, neboť máme veliký den před sebou.“

Oči jeho zářily a tváře jeho rděly se roznícením mistra, kterýž vidí dílo své hotové před sebou. Byl to zcela jiný Holmes, tento čiperný, činný muž, nežli v sebe pohroužený a bledý snílek v Bakerské ulici.

Cítil jsem, když jsem se podíval na tuto pružnou postavu, prodchnutou nervosní energií, že skutečně čeká nás napínavý den. A přece den ten počal nejkrutějším zklamáním.

S velikými nadějemi kráčeli jsme oba po kalném, hnědém močálu, po němž vedlo tisíce ovčích stezek, až jsme dospěli k širokému, světlezelenému pásmu, kteréž označovalo bařinu mezi námi a mezi zámkem.

Zajisté, kdyby hoch ubíral se domů, byl by musil kráčeti tudy a byl by zanechal tu po sobě stopy. Avšak nebylo ani známky po něm ani po Němci.

Přítel můj s tváří zachmuřelou ploužil se po kraji bařiny, bystře pozoruje každý měkký otisk na mechovité půdě. Stop po ovcích bylo tam přehojně a na jednom místě, několik mil níže, také skot zanechal stopy své.

Stop jiných nebylo.

„Zklamání číslo první,“ pravil Holmes, dívaje se zachmuřele vlnitou rozlohou močálu. „Tam na druhé straně jest ještě jiný močál a jen úzká převlaka jest mezi nimi. Haló, haló, haló! Co to jest zde?“

Přišli jsme na úzký, černý pruh, stezku značící. V prostředku jejím v mokré půdě jasně označena byla rýha po bicyklu.

„Urá!“ zvolal jsem „již to máme!“

Ale Holmes zavrtěl hlavou a tvář jeho jevila výraz spíše zmatený a napiatý, nežli radostný.

„Jest to stopa po bicyklu,“ pravil. „Avšak nikoli po onom bicyklu. Znám dvaačtyřicet různých otisků kol. Tento otisk jest, jak vidíte, od pláště Dunlopova, a týž kromě toho, jak vidíte, byl na svém zevnějšku spravován. Heideggrův bicykl měl plášť Palmerův, jenž zanechává rovnoběžné rýhy. Aveling, učitel mathematiky, mohl by podati o tom jistou zprávu. Není to tedy stopa po Heideggrovi.“

„Jest to tedy stopa po hochovi.“

„Možná, kdybychom mohli dokázati, že měl bicykl. Až dosud nepodařilo se nám to ani za mák. Tato stopa, jak vidíte, byla vyryta jezdcem, kterýž přijížděl směrem od školy.“

„Aneb ke škole?“

„Nikoliv, nikoliv, milý Watsone. Nejhlubší otisk způsobuje vždycky zadní kolo, na kterém spočívá váha. Můžete si povšimnouti několika míst, kdež kolo to zkřížilo a setřelo mělčí stopu předního kola. Kolo to ujíždělo tedy nade vši pochybnost od školy. Ať jest stopa tato ve spojení s naším pátráním či nikoli, budeme ji sledovati zpět dříve, nežli se ohlédneme po jiné.“

Učinili jsme tak a po několika stech metrů ztratili jsme onu stopu, když jsme se byli ocitli mimo bařinatou část močálu. Ubírali jsme se však po stezce dále a přišli jsme na jiné místo, přes něž řinul se slabý pramen. Zde objevila se opět stopa bicyklu, ačkoli skorem zničená kopyty dobytka.

Dále nebylo již nijaké stopy, avšak stezka vedla přímo do „Divokého houští“, do háje, kterýž rozkládal se na zadní straně školy. Z tohoto háje tedy kolo vyjelo.

Holmes usedl na kámen a zůstal zde seděti, opíraje své čelisti o dlaně.

Vykouřil jsem dvě cigarety, prve než sebou opět pohnul.

„Dobrá, dobrá,“ pravil posléze. „Jest zajisté možno, že schytralý muž zamění kola svého bicyklu, aby zanechal nezvyklé stopy, jež by stihatele zmátly. Zločinec, kterýž byl by schopen takového nápadu, jest hoden, abych měl s ním já co činiti. Necháme však otázku tuto nerozhodnutu a vrátíme se opět k močálu, jehož jsme z veliké části dosud nepropátrali.“

Pokračovali jsme v soustavném prozkoumávání rozměklé části močálu a brzy naše vytrvalost byla skvěle odměněna.

Přímo přes nižší část bařiny vedla blátivá cesta.

Holmes vykřikl radostí, když se přiblížil.

Otisk jakoby po páru jemných telegrafních drátů vedl prostředkem této stezky.

Byla to stopa po kole Palmerově.

„Tentokrát jest to jistě pan Heidegger,“ zvolal Holmes zaníceně. „Moje mínění zdá se býti tedy opodstatněno, Watsone.“

„Gratuluji vám.“

„Máme však ještě dlouhou cestu před sebou. Nuže, sledujmež dále stopu. Bojím se, že beztak nepovede nás příliš daleko.“

Shledali jsme však, když jsme dále kráčeli, že tato část močálu jest přímo protkána rozměklými stezkami, i ztratili jsme často stopu, avšak podařilo se nám ji vždy znovu objeviti.

„Pozorujete,“ pravil Holmes, „že jezdec zde zřejmě zrychlil jízdu. O tom nemůže býti pochyby. Podívejte se zde na tento otisk, kde lze viděti jasně stopy obou kol. Jedna jest hlubší než druhá. To může se jedině státi, když jezdec celou tíhou se opírá o řidítko, a tak činívá muž, který letí prudce v před. Můj Bože, zde spadl s kola!“

Na místě tom byla půda široce a nepravidelně rozšlapána a stopa na několik yardů dálky setřena. Potom se zjevilo jen několik jasných otisků noh, a stopa kola hned potom znovu se objevila.

„Sklouzl zde,“ prohodil jsem.

Holmes zvedl pomačkanou větvičku kvetoucího hlodaše. Ke svému zděšení jsem viděl, že žluté květy jsou celé pokryté rudými skvrnami.

Také na stezce a na vřesovišti bylo viděti temné skvrny ssedlé krve.

„Oh, toť zlé!“ zvolal Holmes. „Ano, zlé! Stůjte, Watsone. Ani zbytečného kroku dále. Co čtu zde? Padl zraněn, povstal, vystoupil opět na kolo, jel dále. Avšak není tu již žádné jiné stopy. A na této vedlejší stezce jsou stopy dobytka. Snad nebyl nabodnut nějakým býkem? Toť nemožno. Avšak nevidím zde ničí stopy. Musíme se však popohnati, Watsone. Zajisté s takovými skvrnami a s takovou stopou, jako s vodítkem, nemůže nám uniknouti.“

Naše pátrání netrvalo dlouho. Stopy kola počaly se fantasticky zatáčeti na mokré a lesklé cestě. Náhle, když jsem se díval ku předu, záblesk kovu mezi hustými keříky hlodaše upoutal můj zrak.

Vytáhli jsme z nich bicykl s Palmerovým kolem; pedál byl zkroucen a přední část kola byla strašlivě krví pomazána.

S druhé strany keříku vyčníval střevíc. Oběhli jsme keře, a za nimi ležel nešťastný jezdec.

Byl to muž vysoké postavy s plným vousem a s brejlemi, z nichž jedno sklo bylo vyraženo.

Příčinou smrti byla strašlivá rána do hlavy, kteráž rozrazila část lebky. Že mohl muž ten ještě dále, když byl takovou ránu obdržel, to svědčilo jasně o jeho životní síle a statečnosti.

Mrtvý měl střevíce, avšak žádných punčoch, a pod rozhaleným jeho kabátem bylo viděti noční košili. —

Byl to nade vši pochybnost německý učitel.

Holmes obrátil tělo šetrně a prohlížel je s velikou pozorností.

Potom poseděl chvíli, hluboce jsa zamyšlen. Mohl jsem poznati podle jeho svraštěného čela, že chmurný nález dle jeho mínění příliš nám v našem pátrání neprospívá.

„Jest věru trochu nesnadno říci, co mám nyní činiti, Watsone,“ pravil na konec.

„Moje vlastní přání směřuje k tomu, abychom čile pokračovali ve svém pátrání, neboť ztratili jsme již tolik času, že nemůžeme promrhati už ani hodiny. Na druhé straně jsme však povinni zpraviti policii o svém nálezu a postarati se, aby se někdo ujal mrtvoly nešťastníkovy.“

„Mohl bych donésti zprávu o tom zpět.“

„Avšak potřebuji vaší společnosti a vaší podpory. Počkejte chvilinku! Tamto nějaký člověk vykopává rašelinu. Zavolejte ho sem a on může přivésti policii.“

Přivolal jsem venkovana, a Holmes odeslal polekaného muže s lístkem k doktoru Huxtablovi.

„A nyní, Watsone,“ pravil, „zjednali jsme si během rána dva klíče k záhadě. Jedním jest bicykl s Palmerovým kolem, i viděli jsme a vidíme teď, k čemu nás dovedl. Druhou stopu skýtá nám bicykl se spravovaným kolem Dunlopovým. Dříve, nežli vybereme se za touto stopou, musíme si nejprve jasně uvědomiti, co známe, abychom mohli toho co nejvíce využiti, a musíme odloučiti hlavní od vedlejšího.

Především musím před vámi klásti důraz na to, že hoch opustil ústav z vlastní vůle. Spustil se s okna a odešel. A to buď sám, nebo s někým. Nuže, vraťme se k nešťastnému učiteli němčiny. Hoch byl úplně oblečen, když prchl. Připravil se tedy dobře na to, co chtěl učiniti. Avšak Němec odešel bez punčoch. Jednal tedy ukvapeně.

O tom není pochyby. Proč odešel z ústavu? Protože z okna své ložnice viděl hocha prchati. Protože chtěl jej dohoniti a přivésti ho zpět, chopil se svého bicyklu a pronásledoval uprchlíka, a stihaje ho, nalezl smrt.“

„Tak se zdá.“

„A nyní přicházím ke kritické části svých vývodů. Přirozeným činem člověka, stihajícího malého hocha, bylo by, že by běžel za ním. Věděl by, že ho může dohoniti. Avšak Němec tak neučinil. Použil svého bicyklu. Řeklo se mi, že jest výtečný cyklista. Nebyl by tak učinil, kdyby nebyl věděl, že hoch má rychlejší prostředky k útěku.

Totiž druhý bicykl.

Dovolte, abychom obnovili si v duchu chod událostí. Učitel byl usmrcen pět mil^[1] od školy, nikoli však střelou, to mějte na mysli, kterouž ovšem hoch mohl by též vystřeliti, nýbrž velmi prudkou ranou, zasazenou silnou rukou. Hoch měl tudíž průvodce na svém útěku. A útěk byl velmi rychlý, neboť bylo zapotřebí pěti mil, dříve nežli zkušený cyklista je mohl dohoniti. Prohlédněmež nyní půdu kolem jeviště tragedie. Co nalézáme? Několik stop po dobytku a nic víc.“

Rozhlédl jsem se daleko kolem, a na vzdálenost padesát yardů nebylo žádné stezky.

„Jiný cyklista zajisté neměl co činiti s touto vraždou. Aniž jsou tam nějaké stopy po člověku.“

„Holmese,“ zvolal jsem, „toť nemožno.“

„Výborně!“ děl Holmes. „Velmi případná to poznámka. Jest to nemožno, jak to líčím, a proto musil jsem v některém směru chybiti. Avšak vy sám jste všechno sledoval. Můžete mne upozorniti na nějaký omyl?“

„Což nemohl si rozbiti lebku pádem?“

„Pádem do močálu, Watsone?“

„Jsem tedy u konce se svým ostrovtipem.“

„Jdětež, jdětež! Rozřešili jsme již horší problémy. Máme aspoň hojně materiálu, jen když dovedeme ho řádně užiti. Pojďte tedy nyní, kdy jsme hotovi s Palmerem, nechť vidíme, čím nám přispěje Dunlop se spravovaným kolem.“

Vyhledali jsme si onu stopu a sledovali ji po jistou vzdálenost. Ale brzy zvedl se močál v dlouhou, vřesem porostlou vyvýšeninu, i zanechali jsme již vodní tok za sebou.

Tam nemohlo se očekávati od stop žádné již objasnění.

S místa, kde jsme viděli naposled rýhu po Dunlopově kole, mohla by rýha ta vésti stejně k zámku Holdernesse, jehož statné věže zvedají se několik mil v levo, aneb k nízké, šedivé vesnici, kteráž ležela před námi a označovala polohu Chesterfieldské silnice.

Když jsme se přiblížili k nečisté a odpuzující hospodě se štítkem, představujícím bojovného kohouta nade dveřmi, Holmes náhle zaječel, a chytl se mne za rameno, aby nepadl.

Byl postižen náhlým vymknutím kloubu, při němž člověk neví si rady ani pomoci.

Jen nesnadno dobelhal se ke dveřím, v nichž stál zavalitý, zachmuřelý muž, kouřící z hliněné, začernalé dýmky.

„Jak se daří, pane Reubene Hayesi?“ děl Holmes.

„Kdo jste vy? A jak jste zvěděl moje jméno tak důkladně?“ odpověděl venkovan a oči jeho zchytrale pohlédly na nás úkosem podezřívavě.

„Můj Bože, vždyť to jest napsáno na štítu nad vaší hlavou. A lze snadno poznati, kdo jest pánem domu. Nemáte něco jako vůz ve svých kůlnách?“

„Ne, nemám.“

„Já nemohu nohu ani na zemi postaviti.“

„Nestavte ji tedy.“

„Avšak nemohu ani choditi.“

„Skákejte tedy!“

Způsoby pana Reubena Hayesa byly daleky vši vlídnosti, avšak Holmes přijímal je s náladou ku podivu dobrou.

„Slyšte přece rozumné slovíčko, muži,“ pravil. „Toť skutečně velmi nemilá nehoda pro mne. Nevím, jak se odsud dostanu.“

„Já to také nevím,“ děl mrzut hostinský.

„Věc jest však velice důležitá. Chtěl jsem nabídnouti sovereign^[2] za použití bicyklu.“

Hostinský napjal sluch.

„Kam chcete jeti?“

„Na zámek Holdernesse.“

„Společníci pana vévody, není-liž pravda?“ pravil hostinský, dívaje se posměšně na naše zablácené spodky.

Holmes zasmál se vesele.

„Bude však přece potěšen, uvidí-li nás!“

„Proč?“

„Poněvadž mu přinášíme zprávy o ztraceném synu jeho.“

Hostinský očividně sebou škubl.

„Jakže, jste na jeho stopě?“

„Byl pozorován v Liverpoolu. Doufají, že ho budou každé hodiny míti.“

Opět rychlá změna udála se v zachmuřené, neholené tváři hospodského.

Nálada jeho náhle byla veselou.

„Já mám méně příčiny přáti vše dobré vévodovi, nežli jiní lidé,“ pravil. „Neboť býval jsem jeho hlavním kočím a on zacházel se mnou špatně a ukrutně. A vyhodil mne též bezcharakterně na pouhé slovo prolhaného obchodníka s obilím. Ale jsem přece rád, že mladý pán byl pozorován v Liverpoolu, i pomohu vám, abyste mohli zprávu tu donésti na zámek.“

„Děkuji vám,“ pravil Holmes. „Rádi bychom však nejdříve něco pojedli. Potom můžete nechat přitáhnouti bicykl.“

„Nemám bicyklu.“

Holmes zvedl sovereign.

„Pravím vám, muži, že bicyklu nemám. Najmu však pro vás dva koně, kteří vás dovezou až do zámku.“

„Dobrá!“ pravil Holmes. „Pohovoříme si o tom, až se najíme.“

Když jsme byli ponecháni o samotě v kuchyni, kamennými destičkami vykládané, bylo úžasno, jak rychle onen porouchaný kotník se zahojil.

Schylovalo se skorem k večeru a my od časného rána nic nejedli, takže jsme věnovali trochu času k jídlu.

Holmes byl pohroužen ve své myšlenky a jednou nebo dvakrát přikročil k oknu, i zíral vážně ven.

Okno vedlo na špinavý dvůr. V odlehlém koutě byla kovárnička, kdež pracoval jakýsi zamračený hoch.

Na druhé straně byly stáje.

Holmes po jedné z těchto okenních prohlídek usedl opět, když tu náhle vyskočil se stolice s hlasitým výkřikem.

„Nebesa, Watsone!“ křičel, „myslím, že jsem přišel věci na kloub!“ zvolal. „Ano, ano, tak tomu jest! Watsone, pamatujete se, že jste viděl dnes stopy po kravských kopytech?“

„Ano, viděl jsem několikrát.“

„Kde?“

„Kde? Všude. Byly na močálu a byly na stezce opět blízko místa, kde nebohý Heidegger nalezl smrt.“

„Tak jest to na chlup pravda.“

„Nuže, Watsone, kolik krav jste viděl na močálu?“

„Nepamatuji se, že bych byl viděl některou.“

„Jest to podivno, Watsone, že jsme viděli stopy podél celé naší cesty, ale nikde živou krávu na celém močále. Velmi podivné jest to, není-liž pravda?“

„Ano, jest to podivno.“

„A nyní, Watsone, namáhejte se trochu a hleďte duchem vrátiti se poněkud nazpět! Můžete si představiti ještě ony stopy na stezce?“

„Ano, mohu.“

„Můžete si vzpomenouti ještě, že stopy ty měly někdy tuto podobu, Watsone?“

I sestavil jistý počet kuliček z chleba uhnětených tímto způsobem — :::::: — „a někdy opět takto“ — :•:•: — „a příležitostně zase takhle“ — .•.•.•.

Pamatujete se na to?“

„Ne, nepamatuji.“

„Avšak já se pamatuji. Mohl bych to odprisáhnouti. Nicméně půjdeme zpět a zjistíme to nadobro. Byl jsem jak slepý, že jsem neučinil z toho důsledky!“

„A jaké důsledky?“

„Že jest to podivuhodná kráva, která chodí, běhá poklusem a pádí tryskem. Přisám Jiří, Watsone, to nebyl mozek nějakého balíka, kterýž vymyslil si takový klam. Obzor zdá se mi teď býti čistý až na toho tovaryše v kovárně. Vytratíme se ven a uvidíme, co tam můžeme spatřiti.“

V chlévě, který byl na spadnutí, stály dvě ryzky zježené srsti, Holmes zvedl zadní nohu jedné z nich, a zasmál se hlasitě.

„Staré podkovy — leč nově přikovány, — staré podkovy, avšak nové hřebíky. Případ tento stává se přímo klassickým. Pojďmež nyní naproti do kovárny.“

Mladík pokračoval ve své práci, aniž se na nás podíval.

Viděl jsem Holmesův zrak, jak upírá se v pravo, v levo mezi střepiny železa a kusy dřev, jež byly rozházeny na zemi.

Náhle však jsme slyšeli krok za sebou, a tu spatřili jsme hostinského, jenž mel obočí svraštěné nad divokým svým zrakem a škaredé jeho rysy byly zuřivostí zkřiveny.

Držel krátkou, kovovou koulí zakončenou hůl v ruce a přikročil k nám způsobem tak hrozivým, že byl jsem rád, že mohl jsem nahmatati revolver ve své kapse.

„Ďábelští špehouni!“ zvolal muž. „Co zde děláte?“

„Jakže, pane Reubene Hayesi!“ děl Holmes chladně. „Člověk by věřil, že se bojíte a že zde skutečně něco vyzvíme.“

Muž překonal se s velikým napětím a jeho ústa zkřivená propukla ve falešný smích, kterýž byl však ještě hrozivější než jeho zamračení.

„Byli byste vítáni každému v kovárně,“ pravil, „avšak, pane, nemám rád, když někdo ohlíží se po domě bez mého svolení, a proto čím dříve nám ukážete paty, tím více budu potěšen.“

„Všechno v pořádku, pane Hayesi. Nemysleli jsme nic zlého,“ děl Holmes. „Podívali jsme se na vaše koně, ale nyní, myslím, jest čas, abychom šli. Není to již daleko, doufám.“

„Nic víc než dvě míle až k zámeckým vratům. Cesta vede po levé straně.“

Díval se za námi jedovatýma očima, dokud jsme neopustili půdu jeho usedlosti.

Nešli jsme daleko, neboť Holmes ihned se zastavil, jakmile první zatáčka kryla nás před zraky hostinského.

„Zatopili nám pořádně, jak děti říkají, v tomto hostinci,“ pravil, „ale zdá se mi, že jsem ochladl každým krokem, co jsem z domu toho vyšel. Ne, ne, nemohu ho jen tak opustiti.“

„Jsem přesvědčen,“ pravil jsem, „že tento Reuben Hayes ví všechno. Neviděl jsem jakživ ničemu, kterýž by se tak neobratně sám prozrazoval.“

„Ach, on tedy učinil na vás dojem v onom směru? Ano, těch koní a té kovárny! Skutečně jest to zajímavé místo, tato hospoda „u bojovného kohouta“. Myslím, že ji budeme moci podruhé prohlédnouti způsobem méně dotěrným.“

Dlouhý, dosti příkře spadající svah se šedými kamennými mezníky rozkládal se za námi. Odbočili jsme od silnice a stoupali na pahorek, když tu, zadívavše se směrem k zámku Holdernesse, spatřili jsme rychle přijíždějícího cyklistu.

„Shýbněte se, Watsone,“ zvolal Holmes, položiv mně prudce svou těžkou ruku na rámě.

Sotva že skryli jsme se za balvan, muž ten před námi po cestě téměř jen přelétl. V kotouči prachu, který se zvedl, zahlédl jsem přece na okamžik bledou a rozechvěnou jeho tvář — tvář prozrazující hrůzu každým svým rysem, s ústy otevřenými, s očima vytřeštěnýma. Připadal mi jako podivná karrikatura statného Jakuba Wildera, kterého jsem spatřil v noci před tím.

„Vévodův tajemník!“ zvolal Holmes, „pojďte, Watsone, podíváme se, co bude dělat.“

Šplhali jsme se na skálu až v několika okamžicích dospěli jsme k bodu, s něhož jsme mohli viděti dvéře hospody. Wilderův bicykl opíral se o stěnu vedle dveří.

Kolem domu nebylo viděti nikoho, aniž jsme zahlédli v okně nějakou tvář.

Zatím co slunce klesalo za vysoké věže zámku Holdernesse, soumrak ponenáhlu snášel se k zemi.

Potom v přítmí tom jsme viděli zazářiti světla postranních svítilen na voze ve dvoře hostince. A krátce na to slyšeli jsme dupot kopyt, jak vyvážen byl vůz na silnici a jak tažen byl tryskem k Chesterfieldu.

„Co soudíte o tom, Watsone?“ zašeptal Holmes.

„Vypadá to jako útěk.“

„Jediný muž v bryčce, alespoň pokud vidím. Nuže, pan Jakub Wilder jistě to není, neboť stojí tam ve dveřích.“

Rudý čtverec světla vyšlehl z temna. V prostředku jeho zjevila se temná postava tajemníka, kterýž vystrčil hlavu v před, zíraje ve tmu.

Bylo zřejmo, že čeká někoho.

Potom konečně ozvaly se kroky na cestě, a druhá postava zjevila se na okamžik proti světlu; dvéře se zavřely a bylo opět temno všude.

Pět minut na to rozsvícena byla lampa v komnatě v prvním poschodí.

„,U bojovného kohouta‘ zdají se mi býti dnes podivní hosté,“ prohodil Holmes.

„Klíček jest na opačné straně.“

„Tak jest. Totoť jsou však tak zvaní soukromí hosté. Ale co u všech všudy dělá Jakub Wilder v takové krčmě a v takové hodině večerní, a kdož jest společník, kterýž tam přišel ke schůzce s ním? Pojďte, Watsone, musíme se vydati v nebezpečí a musíme pokusiti se shlédnouti to vše z blízka.“

Sestoupili jsme pokradmu dolů na silnici a doplížili jsme se přes ni ke dveřím hospody.

Bicykl opíral se ještě o zeď. Holmes rozžehl sirku a přidržel ji k zadnímu kolu, i slyšel jsem ho, jak se tiše zachechtal, když světlo dopadlo na spravený Dunlopův plášť kola.

Přímo nad námi bylo ono osvětlené okno.

„Musím se podívati dovnitř, Watsone. Sehnete-li se a přidržíte-li se za stěnu, doufám, že toho dovedu.“

Okamžik na to jeho noha byla na mých ramenech.

Ale sotva byl nahoře, již zase byl dole.

„Pojďte, příteli!“ pravil. „Dnešní naše práce trvala již dosti dlouho. Myslím, že jsme spatřili všechno, co se spatřiti dalo. Ke škole jest dlouhá cesta a čím dříve vydáme se na cestu, tím lépe.“

Holmes po celou namáhavou cestu močálem sotva otevřel ústa, a když jsme dostihli školy, nechtěl vejíti dovnitř, nýbrž odebral se na mackletonskou stanici, odkudž mohl odeslati několik telegramů.

Pozdě v noci jsem ho slyšel, jak těší doktora Huxtabla, kterýž byl celý sklíčen tragickým skonem svého učitele a později ještě vstoupil do mé komnaty tak čilý a jarý, jako když jsme ráno vyšli.

„Vše se daří dobře, příteli,“ pravil. „Slibuji, že ještě před zítřejším večerem rozluštíme tajemství.“

*

Druhého dne v jedenáct hodin ráno kráčeli jsme oba proslulým tisovým stromořadím k zámku Holdernesse.

Pustili nás velikolepou „Alžbětinskou branou“ a uvedli nás do pracovny Jeho Výsosti.

Tam nalezli jsme pana Jakuba Wildera, zdvořilého, avšak cosi z hrůzy minulé noci tkvělo dosud v plachých jeho očích a ve škubajících se rysech jeho tváře.

„Přišel jste spatřiti Jeho Výsost? Lituji, pan vévoda jest churav. Politické zprávy ho velice rozčilily, a ještě více: dostali jsme od doktora Huxtabla včera odpoledne telegram, kterýž pověděl nám o vašem objevu.“

„Musím viděti vévodu, pane Wildere.“

„Avšak on jest ve svých komnatách!“

„Musím tedy do jeho komnat.“

„Myslím, že leží.“

„Uvidíme ho tedy na loži.“

Holmesův chladný a neúprosný způsob dokázal tajemníku, že jest marno vzpírati se mu.

„Dobrá, pane Holmese. Řeknu mu, že jste zde.“

Po půlhodince velmož se objevil. Tvář jeho byla smrtelněji bledá nežli před tím, ramena jeho přihrbena, i zdál se mně býti mnohem sestárlejším, nežli ráno před tím.

Pozdravil nás zdvořile, i usedl ke svému stolu; rudý jeho vous splýval až ku desce stolové.

„Nuže, pane Holmese?“ tázal se.

Avšak oči mého přítele upřeny byly na tajemníka, který stál u svého pána.

„Myslím, Výsosti, že bych mohl mluviti svobodněji za nepřítomnosti Wilderovy.“

Muž zbledl ještě o poznání, a vrhl zlomyslný pohled na Holmesa.

„Přeje-li si Vaše Výsost — —“

„Ano, ano, bude lépe, půjdete-li. A nyní, pane Holmese, co chcete říci?“

Přítel můj čekal, až se dvéře za tajemníkem uzavřely.

„Věc jest ta, Vaše Výsosti,“ pravil, „že kollega můj, doktor Watson, a já sám slyšeli jsme od doktora Huxtabla, že byla za rozluštění tohoto tajemství vypsána odměna. Rád bych, aby věc ta potvrzena byla z vašich úst.“

„Zajisté, pane Holmese.“

„A odměna činila, jsem-li dobře zpraven, pět tisíc liber pro každého, kdo by vám pověděl, kde syn váš jest?“

„Tak jest.“

„A další tisíc liber pro člověka, kterýž by sdělil jméno osoby neb osob, kteréž chlapce přijaly k ubytování?“

„Tak jest.“

„Pod poslední podmínkou rozumějí se zajisté nejen ti, kteří ho unesli, nýbrž také ti, kteří ho nyní úkladně zadržují?“

„Ano, ano,“ zvolal vévoda netrpělivě. „Provedete-li, pane Holmese, dobře úkol svůj, nebudete míti příčiny stěžovati si na mé skrblictví.“

Přítel mnul si hubené ruce jakoby již radostnou chtivostí po penězích, což bylo překvapením pro mne, kterýž jsem znal skromnost jeho choutek.

„Nemýlím-li se, vidím chekovou knížku Vaší Výsosti na stole,“ pravil. „Byl bych velice povděčen Vaší Výsosti, kdyby mně vystavila chek na šest tisíc liber. Vaše Výsost, doufám, bude sama ráda, bude-li to odbyto. Depositní a diskontní banka, filiálka v Oxfordské ulici jest mým ústavem sprostředkovacím.“

Jeho Výsost seděla vztyčena a vážna ve svém křesle a dívala se ustrnule na mého přítele.

„Jest to žert, pane Holmese? Věc tato nehodí se však pro šprým.“

„Není to naprosto žert, Výsosti. Nikdy ještě ve svém životě nejednal jsem vážněji.“

„Co tím tedy míníte?“

„Míním, že jsem si odměny zasloužil. Vím, kde syn váš jest, a vím při nejmenším leccos o lidech, kteří ho zadržují.“

Vévodův vous jevil se tím nápadněji rudým oproti příšerně bledé tváři jeho.

„Kde jest můj synek?“ vybuchl vévoda.

„Jest, anebo byl v minulé noci v hospodě ,u bojovného kohouta‘, asi dvě míle od vrat vašeho parku.“

Vévoda sklesl zpět do křesla.

„A koho obviňujete?“

Holmesova odpověď byla úžasná.

Vykročil rychle v před a dotkl se rukou vévodova ramene.

„Obviňuji vás!“ pravil. „A nyní, Vaše Výsosti, musím vás prositi o ten chek!“

Nikdy nezapomenu zjevu vévodova, jak vyskočil a mávl rukou jako někdo, jenž se řítí do propasti.

Potom s neobyčejným napětím aristokratického sebeovládání usedl a skryl tvář v dlaních.

Trvalo to několik minut, než promluvil.

„Co vše víte o tom?“ tázal se na konec, aniž hlavy pozvedl.

„Viděl jsem vás pospolu minulé noci.“

„Ví někdo o tom mimo vašeho přítele?“

„Nemluvil jsem s nikým.“

Vévoda vzal péro do třesoucích se svých prstů a otevřel chekovou knížku.

„Dostojím svému slovu, pane Holmese. Jsem hotov podepsati vám chek, ačkoli nevítanou jest pro mne informace, které jste nabyl. Když nabídku jsem poprvé učinil, netušil jsem, jakého obratu události nabudou, avšak vy a přítel váš jste muži diskretní, není-liž pravda, pane Holmese?“

„Nerozumím dobře Vaší Výsosti.“

„Musím to tedy jasně pověděti, pane Holmese. Vědí-li pouze dva o případu tom, není příčiny, proč by zvěst měla se dále rozšířiti. Myslím, že dvanáct tisíc liber jest, čím jsem vám povinován, není-liž pravda?“

Avšak Holmes se usmál a zavrtěl hlavou.

„Bojím se, Vaše Výsosti, že věc nemůže býti tak snadno vyřízena. Třeba se zodpovídati i ze smrti učitelovy.“

„Avšak Jakub neví ničeho o tom. Nemůžete jej činiti za to zodpovědným. Bylo to dílo onoho brutálního lotra, jehož služeb na neštěstí užil.“

„Musím však zaujmouti názor, Výsosti, že jestliže někdo jest odhodlán k jednomu zločinu, jest morálně zodpověděn za každý jiný zločin, který by z toho vzejíti mohl.“

„Morálně, pane Holmese, ano. Žádné pochyby o tom, že máte pravdu! Avšak nikterak v očích zákona. Muž nemůže býti odsouzen pro vraždu, jíž nebyl účasten, a kterouž proklíná a hnusí si tolik jistě, jako vy sám. Hned v tomtéž okamžiku, kdy slyšel o ní, vyznal se mi úplně. Pak prodchnut byl hrůzou a výčitkami. Neztrácel ani chvíle a rozešel se úplně s vrahem. Ó, pane Holmese, musíte ho zachrániti — musíte ho zachrániti! Pravím vám, že ho musíte zachrániti!“

Vévoda pozbyl posledního zbytku sebeovládání, přecházel komnatou a lomil sepiatýma rukama.

Konečně ovládl se přece zase poněkud, a usedl ke svému psacímu stolu.

„Dovedu oceniti jednání vaše, že jste přišel sem dříve nežli jste komukoliv něco řekl,“ pravil. „Aspoň můžeme se poraditi spolu, jak daleko bychom mohli zmírniti ošklivý skandál.“

„Zajisté,“ pravil Holmes. „Myslím, Výsosti, že se tak státi může, ale jedině úplnou a naprostou upřímností mezi námi. Jsem ochoten přispěti Vaší Výsosti, jak jen nejlépe učiniti mohu, avšak abych tak mohl učiniti, musím věděti do nejmenších podrobností, jak se věci mely. Mám při tom na vědomí slova, jichž jste užil vůči panu Wilderovi, a okolnost, že on není vrahem.“

„Není! Vrah uprchl.“

Sherlock Holmes usmál se jakoby nevěřil.

„Vaše Výsost slyšela sotva o jisté nevelké proslulosti, kterouž mám pro svoje umění, jinak by se nedomnívala, že jest tak snadno mně uprchnouti. Pan Reuben Hayes byl zatčen v Chesterfieldu na základě mé informace v jedenáct hodin v noci. Dostal jsem telegram od přednosty místní policie dříve, nežli jsem ráno školu opustil.“

Vévoda nahnul se nazpět v křesle a zíral ztrnule na mého přítele.

„Zdá se, že máte moc, kteráž není ani lidského původu,“ pravil. „Reuben Hayes jest tedy polapen? Jsem tomu povděčen, nebude-li to míti vliv na osud Jakubův.“

„Tajemníka vašeho?“

„To jest, pane, mého syna.“

Nyní podíval se Holmes ustrnule na vévodu.

„Doznávám, že to jest úplnou novinkou pro mne Vaše Výsosti. Musím vás prositi, abyste se vyjádřil jasněji.“

„Nechci skrývati ničeho před vámi. Souhlasím s vámi. Úplná upřímnost, ačkoli trapná pro mne, jest nejlepším prostředkem v této zoufalé situaci, do níž mne Jakubova pošetilost a žárlivost uvedly.

Když jsem byl zcela mlád, pane Holmese, miloval jsem láskou, jakouž může milovati člověk jen v oné době. Nabídl jsem oné dámě sňatek, ale ona odmítla z důvodu, že sňatek ten mohl by zmařiti moji karriéru. Kdyby byla bývala žila, nebyl bych se jistě oženil se žádnou jinou. Zemřela a zanechala toto jediné dítě, kteréž jsem z lásky k ní hýčkal a vychoval.

Nemohl jsem se před světem znáti k otcovství, avšak dal jsem mu nejlepší vychování. Když dospěl mužných let, přijal jsem ho do svého okolí. On vystihl moje tajemství a od té doby spoléhal se vždy na nároky, které má na mne a na svou moc, vyvolati skandál, kterýž by musil mi býti nanejvýš nepříjemný. Jeho přítomnost měla též vliv na nešťastný můj manželský život.

Nade vše nenáviděl však mého legitimního dědice, a to záštím hned od počátku neutuchávajícím. Otážete se mne snad, proč za takových okolností podržel jsem Jakuba ve svém domě? Učinil jsem to, poněvadž jsem viděl tvář jeho matky v jeho tváři, a k vůli drahé památce její moje utrpení nemělo konce. A také z veškerých pěkných její posunků a způsobů nebylo jednoho, který by nebyl dovedl znovu oživiti sám a připomenouti ho vzpomínce mojí.

Nedovedl jsem ho od sebe odeslati. Avšak obával jsem se, že by mohl Arturovi — toť lord Saltire — ublížiti, a proto jsem Artura k vůli bezpečnosti jeho odeslal do školy k Huxtablovi.

Jakub zapředl však styk s oním chlapíkem Hayesem, neboť ten byl majitelem dolu a Jakub byl prostředkovatelem.

Chlap ten byl ničema od počátku, avšak jakým neobyčejným způsobem stal se jeho důvěrníkem? Jakub míval vždycky zálibu pro nižší společnost.

Když Jakub rozhodl se unésti lorda Saltira, použil služeb muže toho.

Pamatujete se, že jsem psal Arturovi v onen den. Nuže, Jakub otevřel psaní, a vsunul do něho lístek, žádající Artura, aby setkal se s ním v malém lesíku, nazvaném ,divoké houští‘, jenž jest blízko školy. Použil jména vévodkyně a tím způsobem přiměl hocha, aby přišel. V týž večer Jakub odejel na bicyklu — vyprávím vám jen, z čeho se mi sám doznal — i řekl Arturovi, s kterým setkal se v lese, že matka jeho touží po tom, spatřiti ho, že očekává ho na močálu, a že kdyby vrátil se nazpět o půlnoci znovu k lesíku, nalezl by tam koně a muže, kteří ho k ní dovezou.

Nebožáček Artur upadl do léčky. Přišel ke schůzce a nalezl tam onoho chlapa Hayesa s koníkem. Artur vystoupil do povozu a tak spolu odejeli. Zdá se — ačkoli to Jakub slyšel teprve včera — že byli stíháni a že Hayes srazil pronásledovatele svou holí k zemi, a že muž ten svému zranění podlehl. —

Hayes přivedl Artura do své hospody ,u bojovného kohouta‘, kdež ho držel v hořejší jedné síni pod dozorem paní Hayesové, která jest vlídnou ženou, ale jinak úplné ovládanou svým brutálním manželem.

Nuže, pane Holmese, tak se věci měly, když jsem vás přede dvěma dny poprvé spatřil. Neměl jsem více potuchy o pravdě nežli vy. Otážete se mne, proč Jakub tak jednal. Odpovím, že z veliké části z nerozumu a z fanatického záští k mému dědici. Dle svého názoru měl býti on sám dědicem všech mých statků, i pociťoval tudíž krutě ony zákony sociální, kteréž to znemožňovaly. V oné době měl však Jakub ještě také zcela zvláštní příčinu. Přál si, abych změnil závět, i mínil, že jest to v mé moci.

Doufal učiniti obchod se mnou, to jest vrátiti mně Artura, kdybych byl dědický postup porušil a tak umožnil, aby mu byl majetek poslední vůlí postoupen. Věděl, že já nikdy ze své vůle nedovolám se pomoci policie proti němu. Řekl jsem, že chtěl mně nabídnouti takovýto obchod, ale ve skutečnosti on toho neučinil, neboť události vyvíjely se příliš rychle pro něho a on neměl času, provésti svůj plán prakticky.

Co zmařilo všechny zlé plány jeho, byl váš objev mrtvoly Heideggerovy. Jakuba zachvátilo zděšení při řeči té. Zvěst ta došla k nám včera, když jsme společně seděli v této síni. Doktor Huxtable odeslal telegram. Jakub byl tak překonán hněvem, žalem a rozčilením, že podezření moje, kterého jsem se nemohl úplně sprostiti, změnilo se v jistotu i obvinil jsem ho přímo ze skutku toho.

Jakub se úplně přiznal, potom zapřísáhl mne, abych tajemství to u sebe po tři dny podržel, abych ničemnému spoluvinníku jeho umožnil, by zachránil zločinný svůj život. Povolil jsem — jako jsem vždycky povolil — prosbám jeho a okamžitě Jakub odjel k ,bojovnému kohoutu‘, aby varoval Hayese, i aby dal mu prostředky k útěku.

Já nemohl se tam odebrati za bílého dne, abych nevyvolal řeči, avšak jakmile nadešla noc, kvapil jsem, abych spatřil svého drahého Artura.

Nalezl jsem ho živého a zdravého, ale vyděšeného více, než lze vysloviti, strašlivým skutkem, jehož byl svědkem.

Vzhledem na svůj slib a věru proti své vůli zanechal jsem ho tam na tři dny pod dozorem paní Hayesové, neboť bylo zřejmo, že bylo nemožno zpraviti policii, kde jest, aniž by se jí zároveň řeklo, kdo byl vrahem, i nemohl jsem dopustiti potrestání vraha, aniž bych byl zničil svého nešťastného Jakuba.

Žádal jste za upřímnost, pane Holmese, vyhověl jsem vám, řekl jsem vám nyní všechno, nepokoušeje se něco zmírniti neb skrýti. Buďte nyní i vy stejně upřímným.“

„Tím chci býti,“ děl Holmes. „Především musím vám říci, Milosti, že jste se ocitl ve velmi vážném postavení oproti zákonu. Prominul jste zločin a usnadnil jste útěk vraha a pomohl mu v tom, neboť peníze, jimiž Wilder přispěl vašemu spoluvinníku k útěku, byly jistě z vašich pokladen.“

Vévoda přisvědčil.

„Toť věc velmi vážná. Ještě více podle mínění mého Vaše Výsost se provinila proti svému mladšímu synu. Ponechala ho tři dny v takovém doupěti!“

„Za nejslavnějších slibů.“

„Jsou sliby pro takové lidi? Nemáte záruky, že nebude opět někam odlákán. Abyste vyhověl rozmaru provinilého svého staršího syna, vydal jste mladšího, nevinného svého syna v bezprostřední a zbytečné nebezpečí. To bylo neomluvitelné jednání.“

Hrdost lorda Holdernesse nebyla tomu zvyklá, aby byl tak kárán ve vlastním vévodském zámku. Krev vstoupla mu až do vysokého čela, avšak jeho svědomí kázalo mu mlčeti.

„Pomohu vám, avšak pod jednou podmínkou. Zazvoníte na svého sluhu, a dovolíte, abych mu dal rozkazy, jaké za vhodné uznám.“

Vévoda beze slova stiskl elektrický zvonek. Sluha vstoupil.

„I vy uslyšíte jistě radostně,“ pravil Holmes, „že mladý váš pán jest nalezen. Vévoda si přeje, aby vůz odjel ihned k ,bojovnému kohoutu‘, aby přivezl lorda Saltira domů.“

„A nyní,“ pravil Holmes, když potěšený lokaj zmizel ve dveřích, „zajistivše budoucnost, můžeme býti shovívavější k minulosti. Nejsem v úředním postavení i nemám důvodů, pokud se účelu spravedlnosti vyhoví, abych prozradil vše, co vím. Pokud Hayese se týče, o tom nemluvím. Jej čeká šibenice, a neučiním nic, abych ho před ní zachránil. Co on odhalí, nevím, avšak nepochybuji, že Vaše Milost dá mu na srozuměnou, aby byl zticha. Podle názoru policejního unesl hocha, aby vymohl výkupné. Neobjeví-li policie důvody jiné, nevidím příčiny, proč bych jí měl vštípiti širší stanovisko. Chci však upozorniti Vaši Výsost, že další pobyt Jakuba Wildera ve vaší domácnosti vedl by jen k nepříjemnostem.“

„Vím to, i rozhodl jsem se již, že půjde hledati štěstí do Australie.“

„V tomto případě, jelikož Vaše Výsost sama doznala, že mnohé trpkosti ve vašem manželství byly způsobeny jeho přítomností, radil bych, abyste vyšel vévodkyni vstříc, a abyste obnovil styky, které tak nešťastně byly přerušeny.“

„Také to jsem již zařídil, pane Holmese. Psal jsem vévodkyni dnes ráno.“

„V případě tom,“ děl Holmes povstávaje, „mohu si já i přítel můj blahopřáti ke šťastným výsledkům, kteréž měla naše výprava na Sever. Jen v jedné věci přál bych si ještě vysvětlení. Onen lotr Hayes okoval koně své podkovami, kteréž odpovídaly stopám krav. Naučil se neobyčejnému tomu kousku od pana Wildera?“

Vévoda povstal a byl na okamžik zamyšlen jevě veliké překvapení ve své tváři.

Potom otevřel dvéře a uvedl nás do veliké komnaty, zařízené jako museum. Ukázal nám v koutě skleněnou skřínku a upozornil na připojený popis předmětů.

„Tyto podkovy,“ zněl popis ten, „byly vykopány v příkopu u zámku Holdernesse. Užívá se jich pro koně, avšak dole pobity jsou železem ve tvaru dvojpaznehtu, takže stihatel zmýlí se ve stopě. Soudí se, že náležely některému loupežnému baronu na zámku Holdernesse ve středověku.“

Holmes otevřel skřínku, a nasliniv prst, přejel jím přes podkovu. Lehká vrstva prachu a kalu nedávno usedlého zůstala mu na prstu.

„Děkuji vám,“ pravil, když opět skřínku uzavřel. „Toť druhý nejzajímavější předmět, kterýž jsem kdy spatřil na Severu.“

„A předmět první?“

Holmes složil svůj chek a vložil jej do svého zápisníku.

„Jsem chudý muž,“ pravil, když byl něžně poklepal na svůj zápisník a uložil jej do hlubin své náprsní kapsy.